středa 28. září 2011

převzato

Adam B. Bartoš

novinář
Až budete číst tento komentář, bude už nejspíše po všem. USA rezoluci o vyhlášení samostatné Palestiny zavetují a vše bude jako dříve.

S Izraelem na věčné časy


Ne že by mi na nezávislém palestinském státu nějak zvláště záleželo (jen si myslím, že bychom měli být spravedliví), spíše mi ale vadí, jak nekritickou podporu vyjadřuje česká diplomacie Izraeli, když mu už dopředu slibovala, že bude hlasovat proti Palestincům. Ale je vlastně čemu se divit?

Palestinská otázka bude na jednání Valného shromáždění OSN nejspíše jen krátkou epizodkou, česká proizraelská politika krátkou epizodou ale v žádném případě není. Má hluboké kořeny už od dob první republiky.

Zatímco v USA mají na zpracovávání politiků k proizraelským postojům vlivné lobbystické organizace jako AIPAC (pozitivní motivace), případně ADL (negativní motivace), u nás to zvládáme bez nátlakových organizací (naše česká LPA je naštěstí jen obskurním spolkem, byť i jí se celkem obstojně daří šikanovat lidi za jejich názory a ničit jim existenci). Své proizraelské kroky podnikáme dobrovolně, sami od sebe, bez donucení, z lásky k Izraeli, z nostalgie po první republice a z romantického okouzlení časy, kdy rabi Löw uplácával Golema.

Jak řekl při poslední návštěvě Izraele Alexandr Vondra: "Říká se, že státy nemají přátele, ale zájmy. Existují ale výjimky, které potvrzují pravidlo. Česká republika a Izrael mají nejen společné zájmy, ale také hluboké a nefalšované přátelství."

Pojďme se tedy na krátkou historii tohoto přátelství podívat...

***

Československý stát vznikl za přispění Spojených států amerických, o což se nemalou měrou zasloužila ve Státech vždy tradičně silná židovská lobby, se kterou Masaryk vešel ve styk (ostatně Masaryk sám byl po svém skutečném otci židovského původu a navíc si mezi Židy udělal dobré jméno svým vystupováním v hilsneriádě). Proto měl v sionistických kruzích v Americe otevřené dveře. Proto bylo přirozené, že po vzniku ČSR dělali představitelé novodobého státu vše pro to, aby tuto podporu splatili.

Sionisté sympatizovali s českým odbojem a platilo to i opačně. Při své odbojové činnosti udržoval Masaryk se sionisty úzké styky (přes Žida rodem z Čech, L. D. Brandeise, člena Nejvyššího soudu USA, který měl blízko k prezidentu Wilsonovi, získával další kontakty). Československo pak na oplátku podpořilo sionistické požadavky na mírové konferenci ve Versailles. Na Hradě se přijímaly židovské a sionistické deputace, Československo hostilo několik sionistických světových kongresů (1921 a 1923 v Karlových Varech, 1933 v Praze - zasedal i v Havlově Lucerně), na které Beneš a spol. zasílali zdravice. Když byl Masaryk roku 1919 tázán sionistickým novinářem, kterému poskytl audienci na Hradě, stejně jako když byl v roce 1934 při jiné příležitosti tázán zase prezident Beneš, zda ČSR podpoří židovské zájmy v Palestině, odpověď byla vždy kladná a vždy dopředu téměř jasná - nebylo o čem hovořit.

První hlavou československého státu, která navštívila území dnešního Izraele, byl právě TGM, který zde má dodnes sochu a jeho památka se těší velké vážnosti. Byl dokonce vůbec první hlavou státu na světě, který takové gesto - v roce  1927 - učinil. Nejen proto mu pak k jeho osmdesátým narozeninám ve zvláštním masarykovském čísle amerického "Jewish Daily Bulletin" blahopřály takové židovské osobnosti jako Felix M. Warburg ze slavné bankéřské rodiny Warburgů z bankovního domu Kuhn, Loeb a Co., člen nejvyššího spolkového soudu USA Felix Frankfurter, americký byznysman a filantrop Lewis Strauss, světový předseda židozednářského řádu B´nai B´rith Alfred M. Cohen či židovský revolucionář Vladimir Jabotinsky a mnozí další.

Proizraelská linie se udržela i po válce, kdy se osvobozené Československo (mimo jiné i díky úsilí Masarykova syna Jana) zasazovalo o vznik státu Izrael a poté jako třetí země na světě (po USA a SSSR) uznala jeho nezávislost (pět dní po vyhlášení); kdy země nechala bez problémů do nově vzniklého státu odejít své občany, kteří v sobě (někdy i zcela náhle) objevili židovskou krev; a kdy byla uzavřena smlouva o dodávkách zbraní, vojenské techniky, letounů a výcviku vojáků pro nově vzniklý židovský stát.

Dodávky zbraní pak pokračovaly kupodivu i po únorovém komunistickém puči, byť z pragmatických důvodů - šlo o dobrý byznys a tehdejší Sovětský svaz navíc doufal, že by mohl mít v Izraeli spojence. Tato vojenská podpora Izraeli trvala několik měsíců a dodnes ji Židé vysoce oceňují. Důležitou pomocí byl i výcvik izraelských pilotů a vůbec vojáků na území Československa (později, za Bartáka, budou zase izraelští vojáci cvičit ty naše). Československo se podílelo i na osídlování Izraele, neboť bylo jediným kanálem, kterým se Židé z východu dostávali do země zaslíbené.

Pak ale vztahy s Izraelem zamrzly a oficiálně končí po dvaceti letech, po tzv. Šestidenní válce, kdy Československo přerušuje s Izraelem diplomatické styky a napříště podporuje palestinské aktivity a vůbec arabský svět. Izrael se stal až do převratu v roce 1989 nepřátelskou zemí. Přesto určité vazby trvají i nadále - například řada klíčových postav pražského jara byla židovského původu (včetně například prvního československého velvyslance v Izraeli Eduarda Goldstücker), stejně tak jako později nezanedbatelná část normalizační Charty 77. Ta tehdy kritizovala mimo jiné i přezíravý vztah komunistického establishmentu k židovským památkám a to, že se v učebnicích málo (nebo spíše vůbec ne) hovořilo o holokaustu. A za Gorbačovovy perestrojky, kdy řada sovětských Židů odchází do Izraele, je jedním z transportních míst opět Praha.

Po převratu měla tedy česká diplomacie na co navazovat, navíc řada představitelů nového režimu byla židovské národnosti, včetně prvního ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera (jakož i dalších ministrů zahraničí - Josefa Zieleniece či Jana Kavana, který dokonce měl vlastní představy o tom, jak na Blízkém východě zařídit mír).

Stavidla česko-izraelského přátelství se tak naplno otevřela až v novodobé historii země, kdy Václav Havel už v dubnu 1990 jako (opět) první postkomunistický státník Izrael navštívil. Po něm se do izraelského památníku Jad Vašem jezdila s jarmulkou na hlavě klanět celá plejáda československých a poté českých politiků. Zde se upevňovalo přerušené přátelství na věčné časy...

Veškeré následující vlády, pravicové i levicové, byly striktně proizraelské (i Miloš Zeman chtěl vyhánět Palestince z Izraele a uzavíral předražené smlouvy na stavbu dálnice s izraelskými firmami, pročež je v Izraeli dodnes velmi oblíbený).

Naposledy letěl do Izraele premiér Petr Nečas předminulý týden, aby tam izraelskému premiérovi slíbil, že naše země Palestinu nepodpoří.

Takže je to pořád stejné - naděje, že bude brzy konec přílišnému poklonkování Izraeli, které kulminovalo za neokonzervativní vlády Mirka Topolánka, vzala brzy za své. A jak by také ne, když hlavní strůjci této politiky, Karel Schwarzenberg a Alexandr Vondra, stále sedí na svých místech, mocnější než kdy dříve (Schwarzenberg se stal ze senátora předsedou strany, Vondra se zase zaháčkoval ve vedení ODS).

Vzpomeňme jen na to, jak jel Karel Schwarzenberg (po Kavanovi další ambiciózní politik, který chtěl domlouvat mír mezi Izraelci a Palestinci) do Izraele v době bombardování Gazy či jak s Vondrou plánoval historicky první summit EU-Izrael. Autor článku si vzpomíná, jak se mu Alexandr Vondra dmul pýchou při líčení historky, kterak pronesl v Izraeli výborný projev, u kterého všichni vstávali a dlouho tleskali. Oba pánové mají také blízko k už zmiňovanému židozednářskému spolku B´nai B´rith, což je v případě Schwarzenberga dáno rodinnou tradicí už od dob první republiky. Dokonce i v izraelském tisku se o Schwarzenbergovi píše jako o nejvíce proizraelském ministrovi zahraničí ze všech zemí EU. Vzpomeňme také, jaký rozruch vyvolal Jan Kavan, když se na cestě představitelů evropských parlamentů coby poradce Miloslava Vlčka "utrhl" od skupiny a setkal se na své triko se zástupci Hamásu (já bohužel k této mediální vřavě přispěl, protože jsem o "kauze" jako jeden z prvních informoval). Sionisté v českém parlamentu z toho byli celí zuřiví.

Pak jsme tu měli krátké vládní intermezzo s premiérem židovského původu Janem Fischerem, jehož židovství se od židovství řady ostatních politiků lišilo jen tím, že bylo přiznané a veřejně proklamované (až oslavované), s Martinem Bartákem na postu ministra obrany, který byl v Izraeli na pracovních návštěvách téměř neustále (aby tam domlouval všelijaké spolupráce na armádní úrovni) a s ministrem zahraničí Janem Kohoutem.

Právě ministerstvo zahraničí už od Listopadu striktní proizraelskou politiku určuje a drží. A není divu, když na něm pracuje mnoho úředníků a vysokých státních činitelů, kteří jsou židovského původu, klanem Pojarů počínaje (Tomáš Pojar, který byl až donedávna náměstkem ministra, je nyní velvyslanec v Izraeli, stejně jako jeho otec Miloš, který byl prvním porevolučním a následně prvním český velvyslancem tamtéž) a Jiřím Schneiderem konče (současný první náměstek ministra, který na postu vystřídal Tomáše Pojara, už velvyslancem v Izraeli pro změnu byl, hned po Pojarově otci Milošovi). O dlouhé řadě diplomatů, kteří jsou zároveň členy židovské obce, by se dalo psát dlouho, ale nemá to smysl. Je ale otázka, jak pak může být česká zahraniční politika nezávislá a objektivní, do jaké míry je autentická a do jaké jen reflektuje americko-izraelské zájmy a - zda je vůbec česká. Až 80-90 procent vedoucích pracovníků na MZV jsou prý Židé, tvrdili mi do očí někteří pracovníci ministerstva zahraničí a vzpomínali na bývalého, dnes už zemřelého, velvyslance v Číně Alexandra Karycha (ODS), který - když občas přiletěl do pražského ústředí a prošel se chodbami Černínského paláce - opakovaně tvrdil, že je MZV "ovládáno židovskou klikou". Naštěstí ale netáhnou za jeden provaz, ale tvoří různé skupiny, které si jdou vzájemně po krku, říkají lidé (gójímové) z ministerstva. Na českou zahraniční politiku a na český vztah k Blízkému východu to ale evidentně vliv nemá - zůstává konzistentní.

Stejně tak do USA, kde si politici bez požehnání AIPACu (židovské lobby) ani neomyjí ruce (někdy to vypadá, že USA je spojencem Izraele, ne opačně), jsou nasazováni diplomaté s židovskými kořeny - asi je to tak pro spolupráci lepší. Vzpomeňme jen na první československou porevoluční velvyslankyni Ritu Klímovou (matku Vladimíra Mlynáře, manželku osmašedesátníka a chartisty Zdeňka Mlynáře a dceru prvorepublikového bolševického novináře židovského původu Stanislava Budína, který se pod skutečným jménem Benzion Bat narodil na Ukrajině), následovanou Michaelem Žantovským (který z USA odešel velvyslancovat přímo do Izraele, dnes je pro změnu v Londýně) a proizraelským Alexandrem Vondrou. Dnes tam máme pana Gandaloviče.

A to jen tak kloužu po povrchu. Chtělo by to, aby téma soudobých česko-izraelských vztahů někdo pořádně zpracoval. Aby někdo napsal podobnou studii, jako sepsali (podotýkám že Židé) John Mearsheimer a Stephen M. Walt pod názvem "Židovská lobby a americká zahraniční politika". Myslím, že v případné obdobné české studii bychom našli mnoho podobností.

Už je tedy jasné, proč Česká republika nikdy nemůže podpořit nezávislou Palestinu?

Pro Prvnizpravy.cz
Adam B.Bartoš

převzato

Klaus: Pokrokáři útočí na tradiční řád. Vlastenectví je vydáváno za šovinismus a rodina pošlapávána

Autor: Václav Klaus | Publikováno: 28.9.2011 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Projev prezidenta republiky na Národní svatováclavské pouti
Vážený pane arcibiskupe, vysocí představitelé církve, představitelé státu, i města Brandýsa nad Labem – Staré Boleslavi, milí účastníci Národní svatováclavské pouti,
děkuji za pozvání na dnešní slavnost i za příležitost zde i v letošním roce promluvit. Svátek svatého Václava je významným dnem naší země a byl jím dávno před tím, než se stal v roce 2000 – rozhodnutím parlamentu – státním svátkem České republiky. Legenda svatého Václava je jedním z konstitutivních prvků naší státnosti, je a byla vždy autentickou součástí našeho vnímání sebe sama i kontextu, v němž žijeme. O svatováclavskou legendu jsme se opírali, na ni jsme navazovali, byla a je pro nás inspirací a přimlouval bych se za to, aby tomu tak bylo i v budoucnu.
Právě k tomu, aby byla naše budoucnost taková, jakou bychom si ji mít přáli, a aby byla budoucností, která bude kontinuitou s minulostí a nikoli jejím opuštěním, bych zde dnes chtěl říci pár slov.
Čtěte také:
Klaus: Sv. Václav je symbolem kořenů a křesťanského původu naší tisícileté státní existence
Svatý Václav – obhájce křesťanských hodnot a národní svébytnosti
Václav Klaus o svatém Václavovi
Řada tendencí, prosazujících se v dnešním světě a v různé míře i u nás, mne znepokojuje a domnívám se, že znepokojuje i mnohé z Vás. Stále více se utvrzuji v přesvědčení, že k nim nesmíme mlčet a že se s nimi nesmíme smiřovat. Bylo by dobře, kdybychom o nebezpečí, které z nich plyne, uměli mluvit nahlas a společně. Ukázalo se – v poslední době zejména uzavřením sporu o vlastnictví svatovítské katedrály na Pražském hradě i rychlým postupem společné práce vládní a církevní komise pro narovnání vztahu mezi státem a církvemi – že postup v dohodě přináší výsledky.
Jsem sice jen vnějším pozorovatelem současných diskusí v římskokatolické církvi, ale domnívám se, že nás obdobným způsobem trápí stále rychleji se rozpadající hodnotový systém, který ještě donedávna charakterizoval a vlastně i definoval naši civilizaci, náš civilizační okruh, svět, který nazýváme Západem, naši Evropu, ke které patříme a vždy jsme patřili.
Při pohledu kolem sebe vidíme, že „pokrokáři“ všeho druhu vedou soustavný a stále nezakrytější útok na naše tradiční společenské hodnoty a ctnosti. Vlastenectví je vydáváno za šovinismus. Demokratický stát za překonanou instituci, která má být obětována ve prospěch nadstátních uskupení, která nikdy nemohou získat demokratickou legitimitu. Přirozeně strukturovaná národní společenství se svými hlubokými tradicemi, duchovními a kulturními hodnotami, vycházejícími ze staletých zkušeností a z životů mnoha předchozích generací, jsou erodována politickým tlakem na přijetí multikulturalismu jako oficiálně naordinované ideologie. Vše přirozené, a proto dosud většinově spontánně přijímané, je vydáváno za překonané a málo zajímavé. Vše tradiční a konzervativní je vydáváno za zastaralé a nemoderní, je zesměšňováno a je vylučováno ze společenského dialogu.

Čtěte také:
Národní stát, vlastenectví a národní hrdost nejsou veteš, hlásá Klaus stejně jako TGM
Vlastenectví – konzervativní postoj
Odpovědnost za své činy a za svůj život, odpovědnost vůči druhým, a to nejen těm nejbližším, je vystřídávána povrchními a formálními pózami. Tradiční rodina, základní jednotka každého dalšího celku lidského uspořádání, odvěké prostředí pro vztah muže a ženy, pro výchovu nových generací, ale i pro samozřejmou mezigenerační pomoc a solidaritu, je vystavována stále ostřejším útokům módních postojů, které pro vybrané skupiny velmi nevybíravými způsoby vyžadují nejrůznější, v minulosti nikdy neexistující privilegia. Přijetí života jako nepřetržitého úsilí o hledání jeho smyslu, pocit vlastní odpovědnosti za sebe a jiné, a radování se z každého sebemenšího zdaru v tomto úsilí jsou vystřídávány nárokem absolutního a z vnějšku zaručeného štěstí. Faleš sociálního státu nezaslouženého blahobytu ničí vše tvůrčí a individuální a otupuje talenty, aktivitu a pracovitost, neboť ta se přestává vyplácet.
Při setkáních s představiteli církve se často shodujeme v tom, že je tento trend mimořádně nebezpečný a že je nezbytné se mu aktivně postavit. Nepochybuji, že v mnoha farnostech, zvláště těch venkovských, se u nás o těchto jevech hovoří, ale církev by měla svou významnou autoritu v nezanedbatelné části celé naší veřejnosti uplatňovat více a hlasitěji i v debatě celospolečenské.
Snad je mi dobře rozuměno. Nehoruji pro účast církve v každodenních politických půtkách, ale přimlouvám se za jasné a zřetelné ANO-ANO, NE-NE ve veřejných střetech o hodnoty a občanské ctnosti, které jsou ohrožovány falešnými proroky takzvaného pokroku a modernismu. Říkat to nahlas je nezbytné. Vím, že tak mnozí činí. Vím, že je Benedikt XVI. za mnohé své tolik potřebné konzervativní postoje terčem nevybíravých útoků. Doba, kterou žijeme, však má tolik nebezpečných rysů, že nechat ve veřejném prostoru dominovat jen oportunistické modernisty se nakonec vymstí všem. Jsme v době, kdy je nutno riskovat i nepochopení, kdy je nutno vystavit se daleko více než dříve nepříjemným střetům, jakkoli se zdá, že v nich má druhá strana momentálně převahu, zejména mediální.
Sám za sebe se z pozice prezidenta republiky snažím na tyto jevy soustavně upozorňovat, bojovat s nimi, nepřecházet je mlčením. Jsem navíc přesvědčen, že počet těch, kteří se již nechtějí smiřovat s neustálou defenzívou a ustupováním, u nás i ve světě roste.
Nemám nejmenší ambice říkat církvi, co má dělat. Vážím si mnoha jejích představitelů, vím, že jsou to lidé vzdělaní, lidé s velikou lidskou i historickou zkušeností, lidé, kteří nejednou projevili obdivuhodnou statečnost, lidskou i morální sílu i oddanost idejím, na nichž naše civilizace a její kultura vznikly a na jejichž základě se rozvíjely.
Proto jsem pokládal za důležité právě na tomto místě a právě v tento den vyslovit svůj možná o něco méně slavnostní, ale o to naléhavější apel. Budu doufat, že si ho nevyložíte jako nezdvořilost hosta na Vaší slavnosti, ale jako veřejně prezentované zamyšlení nad reálným rizikem, kterému náš tisíciletý český stát, jako součást křesťanské civilizace, aktuálně čelí.
Národní svatováclavská pouť je k připomenutí si těchto věcí vhodnou příležitostí. Loni jsem zde řekl, že nám dává možnost „na chvíli se zastavit a s dostatečnou pokorou si uvědomit, že jsme součástí dlouhé civilizační, kulturní a státní tradice.“ Zkusme na to myslet i ve všední dny.                                                        
Václav Klaus, Stará Boleslav, 28. září 2011

 

 

 

SVATÝ VÁCLAV A IDEA ČESKÉ STÁTNOSTI

Autor: Petr Bahník | Publikováno: 28.9.2011 | Rubrika: Studie
Ilustrace
Parlament České republiky před několika lety schválil obnovu 28. září jako státního svátku. Je to den sv. Václava, českého národního světce a zemského patrona, den, který byl v Čechách s vlasteneckým patosem slaven po tisíc let, a jeho oficiální zařazení mezi svátky moderního českého státu by tudíž mělo být něčím zcela přirozeným, mělo by být návratem české společnosti z vykolejených stezek a slepých uliček na prověřené cesty národní tradice, (když již ne přímo víry).
Leč, lze obnově svátečního statutu 28. září bezezbytku rozumět takto? Už parlamentní diskuse, které se před lety kolem obnovy svátku rozvířily, nenechaly nikoho na pochybách, že čeští levičáci nehodlají svůj poměr k interpretaci národních dějin měnit ani po letech bolševického temna a konzervativní češství je pro ně noční můrou číslo jedna. Jen díky převaze zdravého rozumu v řadách poslanců nakonec svátek přece jen schválen byl, o bolestech, které celou věc provázely však trvale svědčí jeho zvláštní oficiální titul: 28. září – Den české státnosti. Je to zřetelný kompromis. Světcovo jméno není v názvu zmíněno, avšak, vzhledem k obecně známé souvislosti naší státnosti se sv. Václavem, je význam 28. září vzdělanějším občanům jasný.
      Zdá se mi, že to odráží poměr moderní české společnosti k vlastní křesťanské minulosti a zejména ke katolicismu. Dominance katolického prvku v naší národní kultuře je prakticky nepřehlédnutelná, tím spíše se však o ní ve „slušné společnosti“ jaksi nepatří mluvit. Začalo to už koncem devatenáctého století, kdy liberálové ovládli české národní obrození, do té doby pro ně nezajímavé, a trvá to bohužel dodnes. Kulturní dědictví spjaté s katolicismem je buď přehlíženo, jako něco běžného a nezajímavého, nebo je, jaksi mimoděk, avšak důsledně, nezmiňována jeho duchovní provenience. Jakoby nebylo důležité, čemu měly vlastně sloužit dojemné kapličky na našich návsích, Boží muka u cest či lidové betlémy. O české katolické tradici se prostě nemluví, ačkoli všichni víme, že když se v Čechách řekne kostel, apriorně se nám vybaví kostel katolický, ten goticko-barokový na vršíčku, když se řekne farář, vybaví se nám kolárek a bezženství, a když se řekne hřbitov, očekáváme na něm kříže. Formální ateismus většiny národa, ani naše husitsko-protestantská tradice, na tom pranic nemění, jde totiž o kulturní rámec, a ten, ať se to komu líbí nebo ne, je u nás prostě katolický, právě tak, jako je katolická sama idea české státnosti, idea svatováclavská.
      Vedle protikatolické setrvačnosti, má ovšem svatováclavská idea i jiné, ve skutečnosti nebezpečnější, protivníky. Jednak je to nedostatek sebevědomí, znalostí a vůle po svébytnosti u řady českých katolíků, jež způsobuje zmatek v jejich hlavách, a jednak dlouhodobé a programové falšování české katolické tradice německými nacionalisty, jež se rádo a velmi často prezentuje i v pseudokonzervativním a pseudokatolickém hávu.
    Obrazně řečeno: vadí-li pokrokářům na svatém Václavu, že byl svatý, a nejraději by na něj proto zapomněli, německým šovinistům zase vadí, že byl sv.Václav právě Václavem, tedy Čechem, a nejraději by z něj udělali Vikinga, jak se o to svého času skutečně pokoušela hitlerovská propaganda.
     Tisíciletou ideu české státnosti, a s ní spjatou svatováclavskou tradici, je třeba před veškerým popsaným znevažováním, falzifikací i naší vlastní nevědomostí co neúčinněji bránit. Nástrojem k tomu může být jedině poznání dějinných skutečností, na nichž je vystavěna. Podívejme se tedy na základní obrysy jejího utváření, na její zdroje a vztah k historické osobnosti sv. Václava.
Čtěte také:
Patronus Patriae Primus – svatý Václav
Josef Pekař o významu tradice sv. Václava pro národní myšlenku
Klaus: Sv. Václav je symbolem kořenů a křesťanského původu naší tisícileté státní existence
Kníže Václav – světec a panovník
Václav Klaus o svatém Václavovi

Velká Morava, Přemyslovci a sv. Václav

Základním kamenem slovanské státní existence ve středoevropském prostoru byl politický útvar vzniklý ve třicátých letech devátého století a známý širší veřejnosti jako Velká Morava. Její panovníci, počínaje zakladatelem Mojmírem I.,  usilovali o to, vytvořit z ní standardní stát srovnatelný s tehdejšími západními vzory. Nepřehlédnutelným handicapem tohoto úsilí ovšem bylo, že středoevropští Slované dosud setrvávali v pohanství. Celá západní Evropa byla v té době již křesťanská a pohanství bylo právem vnímáno jako výraz civilizační zaostalosti a potenciální nebezpečnosti.
      Situaci se rozhodl radikálně změnit syn Mojmíra I., kníže Rostislav, který zahájil plánovitou christianisaci své země. Prvopočátky křesťanství na Velké Moravě byly spojeny s působením západních latinských kněží, a to jednak s nahodilými misijními pokusy iroskotských mnichů a jednak s působením německého kněžstva východofranckého, zejména z pasovské  diecéze, které usilovalo o systematičtější postup. Východofranští duchovní však nebyli jen nositeli nové víry, ale, v souladu s představou tzv. „říšské církve“, také předními emisary politických zájmů svých  panovníků a christianizaci moravských Slovanů chápali automaticky také jako jejich podřízenost Východofrancké říši.1 To bylo pro vládce Velké Moravy pochopitelně těžko přijatelné a kníže Rostislav proto hledal alternativní řešení. Jak vyplývá z písemností mohučské synody roku 852, zval Rostislav na Moravu programově kněze z jiných oblastí, než jen z blízkých diecézí Východofranské říše. Čteme např. o působení duchovenstva z Itálie a Řecka. Rostislav tak  dával  najevo církevně-správní samostatnost své země a vykazoval ambice pasovského biskupství do patřičných mezí. Cílem jeho snah přitom beze sporu bylo vytvoření samostatné slovanské diecéze na Velké Moravě.
       Po zdlouhavých jednáních s papežem Mikulášem I., které nedosáhly kýženého výsledku, obrátil se Rostislav roku 863  na východ a požádal byzantského císaře Michala III. o vyslání křesťanské misie na Velkou Moravu.2 O rok později byzantští misionáři skutečně zahájili své působení ve střední Evropě a jejich dílo bylo mimořádně úspěšné. Zatímco většinou probíhala christianizace evropských zemí tak, že novou víru přijal panovník s dvořany, a teprve v následujících desetiletích se šířila do nižších vrstev, na Velké Moravě zasáhla misie prakticky všechny vrstvy společnosti, od velmožů knížecího dvora, přes urozené bojovníky až po chudé zemědělce.3 Tento rychlý a zřetelný úspěch byl snad ovlivněn tím, že křesťanství pro moravské Slovany už nebylo zcela novým učením, hlavní roli však nepochybně sehrála skvělá teoretická příprava a dobré organizační vedení misie, čili mimořádné odborné a charakterové kvality osobností stojících v jejím čele, Konstantina, zvaného „filosof“, jenž později přijal řeholní jméno Cyril, a jeho kněžského i pokrevního bratra Metoděje.
       Zatímco vlastní úkol misie se podařilo dobře a rychle plnit, aniž došlo k jakýmkoli ostřejším střetům s vyznavači starého slovanského pohanství, značné problémy byzantincům působili franští kněží, kteří v misii viděli nepříjemnou konkurenci. Došlo k obvinění u papežského dvora v Římě, že se prý soluňští bratři ve svých staroslověnských  překladech dopustili deformace svatých textů i samého obsahu víry.4
       Proti takovému obvinění se bratři hodlali hájit se vší razancí. Přivítali proto pozvání papeže Mikuláše I. k návštěvě Říma a r. 867 se vydali na cestu do věčného města, jež se pro ně stala v mnoha ohledech osudovou. Nejen, že se jim podařilo obhájit vlastní překlady církevních textů a prosadit staroslověnštinu jako schválený liturgický jazyk5, ale nově nastoupivší papež Hadrián II. jmenoval Metoděje dokonce  papežským legátem pro slovanské kraje v záalpí 6 a posléze i arcibiskupem nově zřízeného stolce moravsko-panonského, což bylo nepochybně mocným zadostiučiněním, (vždyť mu měli být podřízeni i franští kněží působící na Moravě!).7
      Politické poměry na Velké Moravě se však mezitím radikálně změnily. Kníže Rostislav byl zbaven svého trůnu státním převratem ve východofranské režii. Po řadě peripetií se do čela státu dostal jeho synovec Svatopluk, který se do značné míry opíral o podporu franských kněží. Ti si tím mimořádně upevnili svou pozici a těšili se dlouhodobé přízni nového vládce.
       Svatopluk se ukázal být panovníkem mimořádně schopným. Teprve on učinil Velkou Moravu opravdu velkou, ve smyslu územní rozlohy. Za jeho vlády podléhala velehradskému knížeti území dnešní ČR, Slovenska, Maďarska, jižního Polska a snad i lužickosrbské oblasti severovýchodního Německa a část západní Ukrajiny. Roku 874 dosáhl dokonce tzv. mírem forchheimským oficiálního uznání nezávislosti Velké Moravy ze strany Východofrancké říše a v soudobých latinských kronikách je příležitostně titulován jako Rex, čili král. Jeho poměr ke staroslověnské misii i k arcibiskupu Metodějovi ovšem zůstával trvale chladný. Obojí pro něj bylo připomínkou éry jeho předchůdce Rostislava a pochybného způsobu, jakým se Svatopluk sám dostal k moci. Krom toho na něj jistě působily též pomluvy Metodějových odpůrců a jednou již vyslovené pochyby o pravověrnosti staroslověnské liturgie, které se znovu a znovu vracely do oběhu, zejména když se v důsledku teologických sporů zkomplikovaly vztahy mezi křesťanským východem a západem.8 Metodějovo postavení tak bylo velmi zvláštní. Formálně byl vrcholným představitelem křesťanské církve na Velké Moravě a král Svatopluk a franští kněží ho proto museli nejen respektovat, ale také mu  poskytovat všestrannou  podporu , na druhé straně ovšem Metoděj nemohl zabránit intrikám některých svých franských „podřízených“ i králově ochotě jim naslouchat. Tato situace trvala až do konce Metodějova života, poté se králova zloba rozhořela naplno a Metodějovi žáci byli zbaveni svých úřadů a vyhnáni z Velehradu. Vraťme se však do doby Metodějova arcibiskupského pontifikátu.
      Specifickou částí říše krále Svatopluka byly tenkrát Čechy, ovládané rodem Přemyslovců. O politickém dění v  oblasti české kotliny na počátku raného středověku můžeme s jistotou říci jen velmi málo. Od pátého století byla tato oblast osídlena Slovany, možná byla centrem někdejší Sámovy říše a později ji snad ovládla vojska Karla Velikého.9  Počátky české vládnoucí dynastie pak známe jen z bájí a pověstí o oráči Přemyslovi, jejichž nejstarší verze stručně zachytil ve své legendě z desátého století mnich Kristián.10
     Prvou zřetelnější zprávou, z níž lze něco vyčíst o politických poměrech v Čechách před rokem 900, je záznam fuldského analisty o křtu čtrnácti českých knížat v bavorském Řezně r. 845. Dovídáme se z něj, že: 1) Obyvatelstvo i velmoži byli až do uvedeného data stoupenci pohanství. 2) Politická správa Čech byla značně decentralisovaná, rozdělená mezi větší počet vládců. 3) Tato knížata nějakým způsobem podléhala vlivu řezenské diecéze resp. Východofrancké říše.
      Z jakých rodů tato knížata byla se ovšem z uvedeného zápisu nedočteme. Byl někdo z nich Přemyslovec? A jaká by v tom případě byla jeho role ve vztahu k ostatním i k Řeznu? Nevíme.
      Jisto je jediné:.Koncem devátého století se mezi slovanskými knížaty české kotliny začali  zřetelně prosazovat Přemyslovci. Zprvu hráli jen roli prvého mezi rovnými, posléze však už roli jasně dominantní. Průběh jejich vzestupu do role centrálních vládců lze vyčíst z tradiční titulatury, kterou v raném středověku  přemyslovská knížata používají. Latinské označení dux, známé z mincí a pečetí desátého a jedenáctého století, znamená  vojevůdce, vévoda,  prvořadé postavení Přemyslovců se tedy vyvinulo z jejich role vojenských velitelů. K této úloze snad byli Přemyslovci vybráni s ohledem na to, že ovládali středočeské jádro země. Autorita vévodů byla ovšem zprvu omezena, plnou moc měli jen v čase války, postupně však jejich vliv rostl. Pomocí sňatkové politiky (i násilí) posilovali Přemyslovci jak své výsadní postavení, tak i územní jednotu české kotliny, z niž se začínal formovat jednotný politický útvar.
     Na přelomu devátého a desátého století, v době, kdy byl přemyslovským vévodou kníže Bořivoj (latinským textům známý jako Gorivej), došlo k začlenění území Čech do Svatoplukovy Velkomoravské říše. Tato skutečnost postavení Přemyslovců ještě posílila. Vazby k Řeznu a Východofrancké říši byly dočasně přerušeny a exponentem Svatoplukovy politiky v české kotlině se stal Bořivoj. Plnil funkci jakéhosi místodržitele moravského vládce a požíval do té míry Svatoplukovy důvěry, že Čechám, už jako politickému celku (!), byla v rámci Velké Moravy ponechána jakási autonomie pod vládou Přemyslovců. K věci pochopitelně patřilo i to, že Bořivoj, spolu se svou manželkou Ludmilou, přijal na velkomoravském Velehradě křest, podle tradičního podání prý přímo z rukou arcibiskupa Metoděje.11
     Výmluvným důkazem úzkých vazeb Přemyslovců k Velké Moravě je záznam o dramatickém dopadu Bořivojova křtu na českou politiku. Proti tomuto aktu totiž vystoupila početná (pohanská?) opozice, která násilím svrhla Bořivojovu vládu a vévoda musel uprchnout ke Svatoplukovu dvoru v ohrožení života. Do svého úřadu pak byl znovu dosazen s pomocí moravské vojenské intervence, která Bořivojovy odpůrce potlačila.12  
      Co bylo důvodem této vzájemné  podpory? Byli Přemyslovci pokrevními příbuznými velkomoravských  Mojmírovců? Snad, nic bližšího zatím nevíme.
        Pro vznik ideje české státnosti mělo ovšem Bořivojovo napojení na Velkou Moravu nesmírný význam. Vtělilo se do teorie známé jako tzv. translatio regni, čili přenesení království. Prvně je to vyjádřeno již v Kristiánově legendě z konce desátého století, která vypravuje, že Metoděj prý Bořivojovi při křtu prorokoval: „ Staneš se pánem pánů svých“, čímž měla být myšleno pozdější ovládnutí Moravy českými panovníky. Zdůvodnění přenosu velkomoravské státní tradice na Čechy je dvojí. Kristián, latinsky píšící apologeta staroslověnské bohoslužby, naznačuje, že se Svatoplukovým odvratem od „cyrilometodějské“ tradice odstoupilo od mojmírovského státu Boží požehnání a bylo přeneseno na Přemyslovce.
     Pozdější gotické legendy zase spojují přenesení království do Čech s osobností saského krále Jindřicha Ptáčníka, jemuž připisují císařskou hodnost. Jindřich prý po zániku Velké Moravy udělil Svatoplukův královský titul (v renesanční verzi i s hmotnou královskou korunou) českému knížeti Václavovi. Sv. Václav tak byl v tomto podání prvním českým králem, titul prý však ze skromnosti nepoužíval. Jedná se patrně o pouhý literární konstrukt, obsahuje však zřetelné pravdivé jádro, a to hned dvojí: Za prvé upozorňuje na úzkou souvislost počátků české státnosti s Velkou Moravou a za druhé zdůrazňuje, že spojnicí velkomoravské tradice se vznikající tradicí českou bylo křesťanství a světecká postava Václavova.
      Tentýž obsah v symbolické rovině vyjadřuje legendární podání o Paládiu čili Ochranném obrazu země české. Paládiem se rozumí nevelký kovový reliéf madony s děťátkem, byzantského původu,  který prý při křtu na Velké Moravě dostala od Metoděje Bořivojova manželka Ludmila, a který později předala spolu s křesťanskou vírou svému vnukovi Václavovi.13


Čechy mezi Velkou Moravou a Říší

Úzké sepětí Bořivojových Čech s Velkou Moravou se začalo na konci devátého století stále zřetelněji uvolňovat a po roce 894 zaniklo. Příznakem určité roztržky snad byl už Bořivojův vstřícný přístup k žákům arcibiskupa Metoděje, které král Svatopluk, jak již bylo zmíněno výše, vyhnal po r. 885 od svého dvora.  Metodějovi žáci se tehdy uchýlili zejména na Balkánský poloostrov, kde pak spolupůsobili při vzniku bulharského státu, část z nich ovšem nalezla dlouhodobé útočiště také u dvora českého vévody Bořivoje, který měl ke staroslověnské tradici zjevně blíže, než jeho velkomoravský patron. Tito lidé se stali zakladateli staroslověnské literatury v Čechách. Jejich příchodem se posílila kulturní vazba přemyslovského knížectví k velkomoravské duchovní tradici, zároveň se ovšem výrazně narušila politická vazba k Velké Moravě jako takové.
      Za vlády Bořivojova staršího syna a nástupce Spytihněva se politická pouta Čech k velehradskému trůnu přetrhala docela a české vévodství navázalo naopak r. 895 úzký poměr k říši Východofrancké a řezenské diecézi. Nedlouho poté se sice tato říše v důsledku vnitřních sporů rozpadla, za jejího dědice se ovšem začali považovat bavorští vévodové a politická a náboženská vazba Čech k  bavorskému Řeznu trvala nadále.
      Pozoruhodné přitom je, že tato politická orientace nijak nebránila rozvoji staroslověnské liturgie v Čechách, která poklidně koexistovala vedle liturgie latinské až do poloviny jedenáctého století. Je tudíž zřejmé, že postup franckého duchovenstva (a částečně i episkopátu) proti staroslověnské Bohoslužbě na Velké Moravě nebyl záležitostí náboženskou, nýbrž výsostně politickou. Pokud Čechy přijaly jistou podřízenost bavorskému Řeznu, nebyl najednou s „cyrilometodějskou“ liturgií problém.14
       Popsané přeskupení politických sil nebylo jedinou změnou, která poznamenala středoevropský prostor na počátku desátého století. Do oblasti totiž v téže době vpadli také kočovné zakavkazské kmeny Maďarů, přicházející po stejných trasách, jako kdysi nomádští Hunové a Avaři. V bojích proti těmto novým nájezdníkům  Svatoplukův syn Mojmír II po dílčích úspěších nakonec podlehl a velkomoravský stát byl roku 906 zcela rozvrácen. Maďaři se pak usadili v oblasti panonské nížiny a stali se trvalou hrozbou pro usedlé národy střední Evropy, zejména v oblasti podunají.
      Pohraniční boje s Maďary sváděli také čeští vévodové. Vzhledem k výhodným terénním podmínkám však Čechy zůstaly ušetřeny přímého maďarského vpádu a přemyslovští vládci se mohli věnovat dalšímu formování vznikajícího českého státu. Jeho vznik i nejstarší dějiny byly výrazně ovlivněny děním na území zaniklé Východofrancké říše.
      Jak už bylo uvedeno, za dědice zaniklé říše (a potažmo dědice karolinského císařství) se považovali Bavoři. Bavorsko bylo vskutku kulturně i hospodářsky nejrozvinutějším politickým útvarem německojazyčné oblasti. Mohlo čerpat z dávné, Římany založené civilizační tradice, bylo prvým centrem křesťanství ve středoevropském prostoru a pod. Ve svých snahách ovšem bavorští vévodové nebyli sami. O roli dědice říšské tradice se totiž ucházeli rovněž mimořádně ambiciózní vládci ze saské dynastie Luidolfovců. Sasové byli mnohem méně kultivovaní, křesťanství přijali relativně nedávno a jejich životní styl se blížil poměrům v polopohanských Čechách, saští vládci však disponovali nadšením konvertitů, mimořádnou osobní odvahou i značnou dávkou vojenské tvrdosti, jež dali do služeb svého snu nové obnovy karolinského impéria. Soupeření obou těchto sil bylo hlavním dramatem středoevropských dějin prvé poloviny desátého století.
      Čeští vévodové byli jak řečeno od roku 895 pod vlivem Bavorska, snažili se nicméně držet svou zemi pokud možno stranou přímé účasti v sasko-bavorském konfliktu. Bavorský vévoda Arnulf však  usiloval o aktivnější zapojení Čech do svých válečných plánů. Připravoval jakési obklíčení Saska nepřátelskými silami. Vyjednával dokonce s nebezpečnými Maďary, uzavřel s nimi tajné spojenectví a umožnil jim průchod přes Bavorsko, aby mohli napadnout jižní hranici Saska. Na severní hranici měl zase podle Arnulfova kalkulu sehrát významnou roli  pohanský slovanský kmen Stodoranů-Luticů, který vedl proti Sasům permanentní válku. Kdyby se podařilo do protisaské „koalice“ vtáhnout ještě Čechy, bylo by obklíčení Saska úplné. V tomto světle nabývá zvláštního významu sňatek mladšího Bořivojova syna Vratislava (Vitisla) s dcerou lutického knížete Drahomírou (Dragomir). Jednalo se nepochybně o sňatek ryze politický, který byl s největší pravděpodobností dílem bavorské diplomacie. Drahomíra musela kvůli sňatku s Vratislavem alespoň formálně přijmout křesťanství, jak ovšem nasvědčují její pozdější činy, v srdci zůstávala pohankou a jediným smyslem její „politické mise“ bylo vtažení Čechů do války proti Sasům, motivované naléhavou potřebou pomoci vlastnímu kmeni.15
     Jak Spytihněv, tak i Vratislav, který nastoupil na trůn po svém bezdětném bratrovi roku 999, však přistupovali k vnitroněmeckému sporu navýsost rezervovaně. Byli ochotni podporovat Bavorsko placením pravidelné daně, nikoli však přímým bojovým angažmá. Tento postoj se stal pro Přemyslovce tradičním a snažili se ho držet.
     Drahomířina chvíle ovšem nastala když byl její manžel r. 921 smrtelně zraněn v bezvýznamné pohraniční půtce s Maďary a země se ocitla bez panovníka.Vratislavovi synové Václav a Boleslav byli v té době ještě nedospělí a o vládu se musely podělit dvě kněžny vdovy, Drahomíra a její tchýně Ludmila.


Svatá babička a svatý vnuk

 Drahomíra byla rozhodnuta situace využít k prosazení svého dlouhodobého cíle, Ludmila však představovala problém, neboť byla v mnoha ohledech přímým protikladem své snachy. Zatímco Drahomíra byla jen formální křesťankou, Ludmila byla naopak horlivou šiřitelkou a podporovatelkou nové víry. Zatímco Drahomíra chtěla Čechy vidět po boku svých rodných Luticů v boji proti Sasům, Ludmila byla stoupenkyní dosavadního stylu přemyslovské politiky, totiž umírněně probavorské orientace s udržením Čech mimo probíhající konflikt. Zatímco Drahomíra chtěla své syny vést k drsným válečnickým způsobům, tak obdivovaným u pohanů, Ludmila připomínala též potřebu vzdělání budoucího vládce a svým vlivem významně ovlivnila výchovu následníka trůnu Václava. Všechny tyto náboženské, politické i osobní rozpory byly příčinou silného napětí mezi oběma ženami i politickým skupinami jejich přívrženců. Dohoda předních velmožů stanovila, že výkonu přímé vlády se má na dobu do Václavovy dospělosti ujmout Drahomíra a Ludmile má být i nadále svěřena péče o následníkovu výchovu a vzdělání. Takovéto uspořádání ovšem Drahomíře nevyhovovalo16. Cítila se ošizena ve svých právech a rozhodla se pro násilné řešení. Vyslala na Ludmilin hrádek Tetín dva své družiníky vikingského původu, Tunu a Gomona17, aby její sokyni zavraždili. 16. října 921 byla kněžna Ludmila těmito muži zardoušena svým vlastním závojem.
       Nedlouho po vraždě vtáhl do Čech bavorský vévoda Arnulf, snad jako arbitr sporu mezi skupinami Ludmiliných a Drahomířiných stoupenců. O tomto Arnulfově tažení víme z pramenů velmi málo, jistý je ovšem jeho výsledek, Drahomíra byla potvrzena jako právoplatná kněžna a vládu si podržela až do nástupu sv. Václava na vévodský trůn kolem roku 924. Už tento fakt potvrzuje, že Drahomířina politika Arnulfovi  Bavorskému v zásadě konvenovala, nebyla-li již jím samým řízena.
       Politické a duchovní směřování kněžice Václava bylo ovšem zcela jiné. Od dětství byla jeho výchova usměrňována péčí babičky Ludmily, k níž si vytvořil silný citový vztah. Byl přesvědčeným křesťanem, podporoval výstavbu nových kostelů i početní nárůst českého duchovenstva a sám cítil niternou potřebu osobně se podílet na přípravě Bohoslužeb. Dostalo se mu také mimořádného vzdělání. Nejprve jej učil jakýsi Ludmilin kaplan Pavel, posléze byl ovšem Václav babičkou poslán na jakousi vyšší školu, která tehdy působila na hradišti v Budči.18 Tam jej vyučoval kněz zvláštního jména Učen19, díky němuž si Václav osvojil znalost literární slovanštiny (staroslověnštiny), latiny a řečtiny! Uvážíme-li, že většina evropských vládců té doby byla negramotných, jeví se nám míra vzdělání českého vévody jako zcela neobvyklá. Zmínky legendárních životopisů o mnoha bitvách, v nichž bojoval, i moderní průzkum Václavových tělesných ostatků, přitom dokazují, že nijak nezanedbával ani svou fyzickou zdatnost, spjatou s prvotní, vojenskou úlohou panovníka.
      Prvá staroslověnská legenda nás přesto informuje, že se vévoda ve svém mladém věku stával terčem nejapné kritiky svého okolí, které nechápalo Václavovy vzděláním a vírou kultivované mravy, v mnohém připomínající ideál pozdějšího mystického rytířství, a mělo je za změkčilost. Aby dokázal obhroublým polopohanským velmožům svou mužnost, byl prý nucen „obcovat“ s jakousi dívkou, se kterou zplodil syna jménem Zbraslav.20
      Prvním Václavovým činem po nástupu na trůn, bylo slavnostní přenesení ostatků babičky Ludmily z hrobu na Tetíně do nově zřízeného hrobu v kostele sv. Jiří na Pražském hradě. Translace,  čili přenesení ostatků, bylo v raném středověku považováno za začátek světecké úcty k osobě zemřelého. Václav tedy touto ceremonií nedal jen veřejně najevo svůj vztah k zavražděné babičce Ludmile, ale zahájil také její uctívání jako prvé české světice. Zároveň tím pochopitelně demonstroval svůj politický program, což výmluvně doložil tím, že svou matku Drahomíru poslal do vyhnanství.21     


Václavova koncepce české státnosti

 Sv. Václav v zásadě pokračoval v politické linii svých předků. Usiloval zejména o udržení územní jednoty českého státu a posilování autority centrální vévodské moci. V zahraniční politice však provedl radikální obrat, opustil dosavadní probavorskou orientaci země a navázal úzké spojenectví se saským králem Jindřichem Ptáčníkem. Lze říci, že tento Václavův krok byl totální antitezí politiky jeho matky Drahomíry a musel vyvolat značný odpor u té části české šlechty, která se identifikovala s představou česko-lutického protisaského souručenství pod bavorskou patronací. Toto politické křídlo po Drahomířině internaci spojilo své naděje s osobou Václavova ctižádostivého mladšího bratra Boleslava a stálo i za tragickým vyvrcholením vztahu obou bratří.
      Zřetelným dokladem změny zahraničně politické orientace českého státu za Václavovy vlády je změna zasvěcení nově zbudovaného ústředního chrámu na Pražském hradě. Se stavbou tohoto kostela započal už Václavův otec Vratislav a zasvěcení mělo původně náležet sv. Jimramovi, patronovi Bavorska, Václav však, poté co stavbu dokončil, rozhodl o jiném patrociniu a  nový chrám byl zasvěcen sv. Vítu, tehdejšímu ochránci Saska, jemuž saští panovníci připisovali své politické úspěchy.22
       Poměr sv. Václava k sasko-bavorskému sporu vidí jako klíčový problém jeho vlády  zejména  J. Pekař a po něm R. Turek a J. Kadlec. Ve světle uvedeného sporu tito autoři také vysvětlují jinak těžko pochopitelný rozpor pramenů v otázce „poplatnosti“ Čech. Zatímco saský kronikář Widukind hovoří o zpoplatnění sv. Václava králem Jindřichem , jiné legendy se naopak zmiňují o tom, že Václav zemi zbavil poplatnosti. O jaký poplatek se ale jednalo a jaké je vysvětlení uvedeného rozporu?
      K zavedení poplatku patrně došlo již za císaře Karla Velikého, podle Karlova životopisce Einharda prý r. 806. Pozdní údaj Kosmovy Kroniky české zmiňuje, že se Čechové tehdy zavázali Karlovu synovi Pipinovi odvádět Říši roční poplatek 500 liber stříbra a 120 volů.23 Tento poplatek nebyl ničím potupným, byla to tzv. daň z míru (tribut pacis), kterou se mohla vojensky slabší země vyhnout válečnému střetu se silnějším protivníkem a v žádném případě nepředstavoval žádnou politickou závislost (sama Říše platila v 10. století podobný poplatek maďarským kmenům). Lze právem očekávat, že placení tributu bylo na delší čas přerušeno v době, kdy Čechy náležely do svazku zemí Velké Moravy, ale po r. 895, kdy se Spytihněv I. přimknul k Bavorsku, došlo patrně k obnově poplatku, jež začal být logicky vyplácen bavorským vévodům, kteří se presentovali jako dědicové říšské tradice. Nic z toho ovšem přímo nesouvisí s postavou sv. Václava. S tou placení tributu spojil teprve František  Palacký, který ve svých Dějinách národu českého bez jakékoli pramenné opory podsunul zavedení tributu sv.Václavovi, asi v souvislosti se zmíněnou Widukindovou zprávou, že Jindřich Ptáčník „učinil Čechy poplatnými“. Tento Palackého nešťastný výklad se bohužel stal základem moderních dehonestací a falzifikací líčících sv. Václava jako bábovku a patrona kolaborantů, jak o tom již byla zmínka úvodem.
      Je pravděpodobné, že Václav skutečně uvedený poplatek platil, nezavedl ho však, stejný tribut platili jeho předkové i pokračovatelé, on „jen“ prozíravě změnil adresáta tributu, správně vsadil na vítězství Sasů v bojích s Bavory, a v souvislosti se změnou své politiky přestal dávný poplatek platit bavorskému vévodovi Arnulfovi a začal ho raději odvádět saskému králi Jindřichu Ptáčníkovi. To nepochybně rozzuřilo vyhraněně protisaskou stranu v Čechách obklopující mladého Boleslava a stalo se hlavním důvodem pozdějšího zavraždění sv. Václava.
     Odpůrci této „pekařovské“ interpretace, zejména D. Třeštík, zpochybňují souvislost Václavova osudu se sasko-bavorským sporem poukazem na to, že spor byl v době Václavova panování fakticky i právně ukončen, neboť již roku 922 se Arnulf Bavorský oficiálně Jindřichovi poddal. Tento argument ovšem neobstojí. Naopak, fakt, že se Arnulf Jindřichovi poddal, mohl Václavovu snahu o navázání přímého kontaktu s Jindřichem jen urychlit  Václav zkrátka šel takříkajíc od kováříčka rovnou ke kováři, aby zabránil hrozící dvojité podřízenosti Čech, totiž možnosti, že Čechy zůstanou poddány Bavorsku, jako jakási jeho provincie, a Bavorsko samo bude podřízeno Jindřichovi saskému.
      Arnulfova kapitulace z r. 922 ostatně nemohla zcela zastavit záměry a „nastartované“ aktivity jeho někdejších spojenců v řadách české šlechty, kteří po léta připravovali česko-lutické protisaské spojenectví. Zpráva o pádu jejich mocného patrona pro ně jistě byla velkou ranou, od jejich činů je však neodradila. Mohli kromě toho předpokládat, že Arnulfovo pokoření je jen dočasnou záležitostí a že, zaháji-li sami protibavorskou ofenzívu, Arnulf vypoví Jindřichovi poslušnost a starý plán se přece jen podaří uskutečnit.
       Uvažujeme-li přitom o důvodech, jež sv. Václava vedly k tomu, že se tak radikálně rozešel se zahraniční politikou svého otce a strýce a „zkomplikoval si život“příklonem na stranu Sasů, nemůžeme se ubránit dojmu, že v jeho rozhodnutí hrála podstatnou roli také znalost poměru obou německých vládců  k myšlence universálního křesťanského Imperia. Bavorský vévoda Arnulf se sice samozřejmě považoval za nástupce říšských vládců, čím však v jeho chápání mohla obnovená Říše být? Universálním křesťanským císařstvím s ideálním posláním? To asi sotva. Arnulf byl mužem dosti flexibilních zásad, který naváhal navazovat spojenectví s nejdivočejšími protivníky křesťanství, přinášelo-li mu to prospěch. Jindřich Ptáčník naopak dával najevo, že chce hrát „karlovskou“ roli ochránce křesťanstva a netajil se ambicí dosáhnout pro saské krále obnovy císařské korunovace.24 Jakkoli byl Jindřich jako válečník tvrdý a v mnoha ohledech nelítostný, nelze mu upřít zřetelný idealismus, který bezpochyby konvenoval asketicko-rytířské osobnosti sv. Václava. Jak bylo už zmíněno, Václavův přímý kontakt s formujícím se Imperiem vysvobodil Čechy z reálně existující hrozby, že se stanou periferií poraženého Bavorska a naopak umožnil vydobýt pro ně postavení právoplatného příslušníka křesťanstva.
V tomto smyslu tedy sv. Václav Čechy skutečně „zbavil poplatnosti“, jak uvádí např. kronika tkř. Dalimila, zbavil je totiž ponižující podřízenosti dílčí autoritě a podřídil je pouze autoritě universální, na čemž nebylo ponižujícího nic. Prostor pro takový postup ale nevznikl nějak mimoděk, nebo náhodou, vznikl jako projev Jindřichova universalismu, a Václavovou nesmrtelnou zásluhou bylo, že tento aspekt universalismu ihned pochopil a prostor využil pro záchranu české státní a národní svébytnosti.* To je také reálný obsah symbolického podání o tom, že Jindřich dal Václavovi „korunu Velké Moravy“.Sv. Václav položil základ ideji české státnosti v jejím spojení s ideou křesťanského universalismu, jež musí být záštitou nikoli ohrožením české suverenity. Mimořádně zajímavá je v tomto ohledu výše zmíněná zpráva Kosmovy kroniky o „Pipinově poplatku“. Zmínku o jeho existenci a konkrétní výši vkládá Kosmas do vyprávění o tažení císaře Jindřicha III. proti českému knížeti Břetislavovi. Český vládce v Kosmově textu uznává dávné právo císařů žádat po Češích tento poplatek, odmítá však, že by císař mohl požadovat cokoli nad to! Jinými slovy, čeští panovníci, jejichž propagandistou Kosmas byl, zaujímají v raném středověku vůči Říši svébytný, diferencovaný postoj. Jsou ochotni uznat jakési pouto vůči ní, vyjádřené konkrétním závazkem, nikoli však další, nově zaváděné závazky. Uvedený poplatek se tak nestává znamením závislosti, ale naopak zárukou české samostatnosti a přátelského vztahu mezi Říší a Čechy. Císař požadující od Čechů něco dalšího jedná neoprávněně a je třeba mu odporovat. Toto je skutečné svatováclavské pojetí české státnosti, jež tvrdošíjně hájili všichni velcí čeští panovníci následujících staletí a kodifikuje jej Zlatá bula sicilská, Zlatá bula císaře Karla IV. a řada dalších souvisejících dokumentů.
       Ve Václavově době se ovšem proti světcově „prosaské“ politice postavila opozice kolem jeho mladšího bratra Boleslava. Ten v září 92925 pozval Václava na svůj hrad v místech dnešní Staré Boleslavi. Jednalo se o mimořádně honosné sídlo, jehož výstavnost byla svým způsobem demonstrací Boleslavových politických ambicí. Počátky tohoto sídla spadají do doby života knížete Bořivoje. Hradiště bylo vystavěno poblíž labského brodu,  na rozhraní panství středočeských Přemyslovců a někdejšího knížectví Pšovského, které Bořivoj připojil ke vznikajícímu českému státu sňatkem s dcerou pšovského knížete Ludmilou. Boleslav I. sídlo získal jako úděl vyhrazený mladšímu bratrovi. Podle Kosmovy kroniky prý nechal Boleslavský hrad vystavět z kamene, „po římském způsobu“. Tato zpráva byla donedávna zpochybňována, archeologický průzkum z devadesátých let dvacátého století však potvrdil, že sídlo Boleslava I. bylo skutečně kamenným hradem, patrně prvním v Čechách.
     Václav byl o přípravě atentátu podle všeho informován, v odevzdanosti do vůle Boží však pozvání přijal a na bratrův hrad dorazil. Nejel ovšem bezbranný, naopak, měl s sebou zdatné bojovníky ze své družiny a před odjezdem dokonce provedl na pražském hradě jakousi jejich přehlídku, jakožto demonstraci síly. Právě obavy z možného střetu s Václavovými družiníky byly důvodem, proč vrahové  svůj záměr během Václavovy návštěvy dvakrát odložili. Jako vhodný čas k útoku bylo pak stanoveno ranní svítání, chvíle, kdy Václav podle svého zvyku chodíval osamocen na jitřní pobožnost. Cestou k hradnímu kostelíku Kosmy a Damiána napadl sv. Václava nejprve sám Boleslav, fyzicky zdatnější vévoda však mladšího bratra přemohl a ten od dalšího útoku upustil. Křikem však povolal trojčlennou skupinu vrahů, která čekala na jeho znamení. Tito smluvení zabijáci Václava dostihli u chrámových dveří a usmrtili. Současně začalo naplánované vraždění jeho stoupenců, a to jak jeho doprovodu na Boleslavském hradišti, tak také v Praze.26       
         Po bratrovraždě zahájil Boleslav válku rovněž s jakýmsi Václavovi poddaným knížetem, který se stejně jako svatý vévoda přidržoval prosaské politiky. Kronikář ho nejmenuje jménem, pouze latinským označením subregulus (podkrál), jež má vyjadřovat jeho postavení podřízeného vládce. Máme určité důvody soudit, že se snad jednalo o někoho z předků rodu Slavníkovců. Ačkoli jde jen o hypotézu, odpovídala by jak dlouhodobé vstřícné politice tohoto rodu vůči Sasům, tak jejich tradičnímu společenskému postavení i brzké a intenzivní svatováclavské úctě, jež je v tomto rodě pěstována. Jasné pochopení ideje universálního Imperia, včetně jeho limitů, jež se objevuje u pozdějšího pražského biskupa Vojtěcha, mohlo, jak se zdá, mít dosti hluboké kořeny a bezprostředně navazovat na státnické a christianizační dílo sv.Václava. 
        Hledáme-li v řadách zmiňovaných českých velmožů desátého století předky Slavníkovců, narážíme na zajímavou postavu zlického knížete Radslava (osobu prvně zmiňuje Kristiánova legenda, nezná však jméno, to uvádí až Kronika tkř. Dalimila). Zprvu se Radslav objevuje jako protivník sv. Václava. Vévodovu zbožnost si prý tento bojovný muž vykládal v duchu tehdejšího smýšlení jako projev slabosti a vypověděl Václavovi poslušnost. Když pak mělo dojít k boji mezi Václavovým vojskem a Zličany, nabídl prý světec svému odpůrci, aby věc vyřešili osobním utkáním a zabránili zbytečnému krveprolití. Radslav výzvu přijal. Během souboje obou knížat však podle legendisty došlo k zázračným jevům. Na vévodově čele se měl objevit zlatě zářící kříž a po jeho boku dvě andělské postavy. Šokovaný Radslav padl na kolena a poddal se Václavovi na milost a nemilost se vším svým lidem. Václav pokořeného soka „pozdvihl z prachu“ a velkoryse mu ponechal dosavadní državy, výměnou za příslib loajality, jež prý Radslav napříště vždy dodržel a stal se Václavovým oddaným stoupencem.
      Z historického hlediska je obtížné popsanou legendární epizodu hodnotit. Lze říci jen tolik, že velmi dobře ilustruje Václavovo úsilí o udržení územní integrity státu i dobovou polopohanskou mentalitu, nechápající projevy askeze a vzdělanosti. Je-li ovšem příběh alespoň částečně založen na nějaké reálné události a platí-li závěrečné tvrzení legendisty o trvalé loajalitě knížete Radslava, pak oním subregulem, jež po Václavově smrti hájil jeho politiku, mohl být docela dobře on.
         Ať už tomu bylo jakkoli, faktem je, že v době bezprostředně po staroboleslavské vraždě se poměr českého státu k Říšské ideji výrazně zhoršil.Boleslav, který se stal vévodou, zahájil proti Jindřichu Ptáčníkovi otevřenou válku a to v koordinaci s novým protisaským povstáním Luticů. Vliv někdejšího „Drahomířina křídla“ české šlechty je tu zřejmý, (ačkoli Drahomíra sama se už v těchto událostech neangažovala, podle Prvé staroslověnské legendy byla naopak zděšena vyústěním starého sporu a ztrátou staršího syna). Válka se Sasy trvala více než 15 let a Boleslav v ní byl nakonec poražen. Zdá se, že už během války začal Boleslav litovat svého činu. V každém případě již tři roky po vraždě nechává vyzdvihnout Václavovo tělo z provizorního hrobu na Boleslavském hradě a nechává je převést do Prahy. Musel si přitom být vědom, co takový akt znamená v tehdejší církevní praxi, totiž, že je začátkem uctívání nebožtíka jako světce (připomeňme si Václavovo demonstrativní přenesení ostatků sv. Ludmily). Boleslav se tak stal vlastně zakladatelem svatováclavského kultu, snad jako kajícník. Jistým objasněním jeho zločinu i postupného „zmoudření“ může být věk. Boleslav byl v době vraždy patrně velmi mladý, snad ještě dítě, a hlavními činiteli v celé „akci“ byli velmoži z jeho okolí. K tomuto výkladu se kloní jak nejstarší legendární texty, tak např. i pozoruhodné iluminace tzv. Wolfenbutelského rukopisu27, které ukazují Boleslava vskutku jako odrostlejší dítě, bezvousé a znatelně menší než postavy dospělých (jednou dokonce sedí na klíně jednoho z dvořanů).  Změna jeho postoje k boleslavské vraždě se tedy mohla měnit úměrně tomu jak dospíval, vymaňoval se z vlivu rádců a začal dělat vlastní politiku
       Během války s Boleslavem zemřel Jindřich Ptáčník a na saský trůn nastoupil jeho syn Ota I., jenž r. 962 dosáhl v Římě císařské korunovace. Právě on nakonec Boleslava porazil, stalo se tak ovšem za okolností, jež byly pro českého knížete mimořádně příznivé, totiž ve chvíli, kdy byli Sasové akutně ohroženi vpádem kočovných Maďarů a potřebovali spojence. Místo totálního pokoření, obsazení země a pod. čekala Boleslava přijatelná alternativa stát se spojencem včerejšího nepřítele. Ve známé bitvě na Lechu r. 955 už stály Boleslavovi bojovníci po boku císařského vojska  proti nomádským útočníkům. Po letech odporu se tak nakonec i Boleslav přiklonil k prosaské a procísařské politice svého bratra, a, právě tak jako on, byl schopen učinit tak ve prospěch a nikoli na úkor české samostatnosti.
       Václavova i Boleslavova politická orientace se zajímavým způsobem odráží také v symbolice, jež je s nimi tradičně spojována, totiž v erbovních figurách plamenné orlice a kotle. Ať už se jedná o osobní znamení skutečně v raném středověku užívaná, což nelze zcela vyloučit, nebo o pozdní heraldickou stafáž, jak soudí většina historiků, v každém případě je pozoruhodné, co je z těchto figur možno vyčíst.
        Figura černé, plameny posázené orlice, používaná Přemyslovci zprvu jako rodový erb a později jako tradiční odznak sv. Václava, poukazuje samozřejmě k orlici římské. Ta byla používána jako jeden z atributů císařství už od dob Augustových, kdy byla považována za symbol boha Jupitera (a jeho spojení s Imperiem). Po přijetí křesťanství byla naopak vykládána jako symbol Krista a našla později široké uplatnění v západní heraldice i literární symbolice.28 Středověká exempla i naivní bestiáře totiž podpořily vnímání orlice (či orla) jako kristovského symbolu šířením představy, že orel obnovuje každý rok své perutě vlétnutím do plamenů hořícího ohně, kde nechá shořet staré peří, aby mu hned narostlo nové. Tato fikce, vycházející snad ze starověkých mýtů o ptáku Fénixovi, byla vnímána jako poukaz na Krista, jenž zemřel na kříži, aby znovu vítězně vstal z mrtvých k novému životu.
        Jak sepětí s císařskou tradicí, tak i zmíněný „věroučný“ aspekt, vyjadřuje překvapivě výrazně právě česká svatováclavská orlice s hořícími plameny na křídlech. Ať už svatý vévoda toto znamení opravdu v nějaké podobě užíval, nebo mu bylo “přisouzeno“ až pozdějšími ikonografy, dobře vyjadřuje zásadní křesťanské a univerzalistické nasměrování jeho politiky.29
        Znamení kotle, které prý musel na saský příkaz užívat „zpacifikovaný“ Boleslav, má rovněž výmluvnou symboliku. Kotel byl totiž jedním z atributů svatého Víta, saského zemského světce a „patrona“ někdejšího Václavova spojenectví s Jindřichem Ptáčníkem. Také Boleslav tak byl „obdařen“ znakem vyjadřujícím  prosaskou a prokřesťanskou politiku, kterou po r. 950 přijal.30      
       Obrat Boleslava I. k této politice byl trvalý. Nejenže poskytl Otovi I. vojenskou pomoc na lešském poli a inicioval kult bratra, jehož v mládí zavraždil, ale prostřednictvím své mladší dcery Mlady zahájil též jednání s papežem Janem XIII. o založení pražského biskupství a podpořil christianisaci sousedního Polska, kam provdal svou starší dceru Dobravu. Boleslavovým přičiněním tak vznikla česko-polská aliance, která na jedné straně dlouhodobě podporovala imperiální saskou politiku, na druhé straně, současně s tím, zaštiťovala české a polské zájmy, a to zejména vůči Říši samotné. Otevřel tak další potenciální rozměr svatováclavské politiky, rozvinutý nepříliš později v úvahách sv. Vojtěcha a císaře Oty III. o zřízení velké Slovanie v rámci universálního Imperia.
       Postmoderní česká historiografie, zejména v dílech D. Třeštíka a jeho epigonů, oslavuje bratrovraha Boleslava jako zakladatele státu, snad aby  popíchla české katolíky, z toho, co bylo zmíněno na závěr je možno soudit, že chvála pozdní Boleslavovy politiky má skutečně své oprávnění , současně s tím je však třeba říci, že stal-li se Boleslav navzdory krvavým počátkům své vlády nakonec přece jen velkým panovníkem, bylo to tím, že se přiklonil k odkazu svého svatého bratra Václava, věčného dědice české země, zakladatele a garanta ideje české státnosti. Té, svým původem i charakterem katolické ideje, kterou si připomínáme 28. září.
      
     
vyšlo v časopise Te Deum

Poznámky:
1) Tato optika východofranckého kléru se odráží např. v dobových spisech a v korespondenci týkající se christianizace Slovanů (viz např. spis  „Conversio Bagoariorum et Carantanorum“ vzniklý po r. 869 či stížný list bavorských biskupů papeži z r. 900).
2) Jak připomíná ve svém „Přehledu českých církevních dějin“ J. Kadlec, ochota  podpořit misii k moravským slovanům souvisela patrně také  s císařovou snahou christianizovat Bulhary, nebezpečné severní sousedy Byzance, kteří byli současně jižními sousedy a dočasnými spojenci Rostislavovy Moravy.
3) Dosvědčují to početné nálezy tehdejších hrobů s křesťanskými atributy, které zřetelně patřily lidem různých stavů a majetku.
4) Hlavním denunciantem a dlouhodobým odpůrcem byzantské misie byl východofranský kněz Wiching, pozdější biskup nitranský, muž, který neváhal opakovaně používat proti svým sokům padělané listiny a byl dokonce ochoten pomocí padělků klamat i papeže Jana VIII.
5) Došlo k tomu v půli roku 869 bullou „Gloria in excelsis Deo“.
6) Po jmenování legátem vyslal Hadrián II. Metoděje do střední Evropy, nikoli ovšem přímo na Velkou Moravu, nýbrž do jejího sousedství, do malého státečku slovanského knížete Kocela při Blatenském jezeře, aby tam vysondoval ochotu tohoto (a snad i jiných knížat) podřídit vlastní církevní správu jednotnému vedení v rámci připravované „slovanské“ diecéze, (do jejíhož čela měl být postaven právě Metoděj). Kocel byl synem někdejšího nitranského knížete Pribiny. Metoděj ho dobře znal, bratři se u jeho dvora zastavili už na cestě do Říma r. 867, a jednání s ním proběhlo úspěšně. Po splnění zmíněného poslání se Metoděj zase vrátil do Říma.
7) Na druhé straně nebyl pobyt v Římě prost lidského zármutku. Konstantin-Cyril tam vážně onemocněl a bylo zřejmé, že na Moravu se už nevrátí. Vstoupil do kláštera, kde po několika měsících těžké nemoci zemřel. Také Metodějův návrat byl poznamenán bolestí. Nově ustavený arcibiskup a papežský legát byl na cestě alpskými průsmyky zajat ozbrojenci najatými franským klérem, a uvězněn na hradě salcburského biskupa. Teprve po dvou a půl letech, kdy se zpráva o tom dostala k tehdy nově ustavenému papeži Janovi VIII., byl Metoděj na přímý zásah nejvyššího pontifika neochotně propuštěn a mohl se konečně ujmout svého úřadu.
8) Tzv. Fotiovo schizma. Papež Mikuláš I. r. 863 zasáhl do sporů o stolec Konstantinopolského patriarchy mezi východními duchovními Ignatiem a Fotiem a na základě poněkud jednostranných informací Fotia exkomunikoval. Ambiciózní Fotios, se kterým se soluňští bratři dobře znali, odpověděl dosti tvrdě a  r. 867 sám exkomunikoval papeže Mikuláše. Vypuklo zmíněné schizma, které se sice nakonec podařilo vyřešit (Fotios se s Římem usmířil a byl rehabilitován), ale spory, jež vyvolalo, trvale poznamenaly poměr mezi křesťanským západem a východem. (Konstantin a Metoděj ovšem zůstali Římu věrni po celou dobu sporu).
9) Prameny nás stroze informují o tom, že francká vojska obléhala jakési hradiště Cannburg (snad lokalita Kanina na kokořínsku) a že Karel založil při hranici české kotliny tzv. Marku českou, jako správní celek, jehož úkolem měla být organisace obrany pro případ útoku ze strany Slovanů (tzv. Moissacká kronika je označuje jménem Cichu-Windones).
10) Kristiánova latinsky psaná legenda o Umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily zařazuje tyto báje před samo vyprávění o sv. Václavu, jako součást informací o světcově rodokmenu.
11)  Prvně o Bořivojově křtu informuje Kristiánova legenda.
12) Vůdcem pohanské opozice proti Bořivojovi prý byl jakýsi velmož Strojmír (viz Kristiánova legenda).
13) Dnešní podobu Paládia tvoří reliéfní medailon madony ze zlatistého kovu vyhotovený ve stylu pozdní gotiky. Je ovšem možné, že jde o přepracování reliéfu staršího. Hovoří pro to několik indicií. Předně je to sama forma kovového „obrazu“, která je v českém gotickém umění jinak zcela neobvyklá. Nepřímo zmíněnou možnost podporuje i fakt, že chrámy ve Staré Boleslavi, kde prý byla původní památka uchovávána, byly za husitských válek vypáleny a obraz tedy mohl být natolik poškozen ohněm, že vyžadoval přepracování, jež by pak nepochybně mělo pozdně gotickou formu.
14) Při  řezenské dómské kapitule sv. Jimrama zřídil dokonce biskup Baturich jakási slovanská studia, kde se mniši zabývali poznáním slovanského jazyka a staroslověnské kultury. Podstatnou roli v této řezenské toleranci vůči české staroslověnské tradici asi hrálo vědomí, že Čechy byly mnohem divočejší půdou než zaniklá Velká Morava, a proti křesťanství zde dosud stála značně silná pohanská opozice (připomeňme někdejší násilné povstání proti Bořivojovi poté co se dal pokřtít). Trvat za takových okolností na liturgické jednotě by bylo více než neúčelné.
15) Drahomířini blízcí příbuzní, otec a bratr, byli v té době v saském zajetí.
16) V latinské legendě o sv. Ludmile „Fuit in provincia Boemorum“ vyjadřuje autor Drahomířin odpor ke smíru s Ludmilou slovy, která vkládá do Drahomířiných úst:“ Proč ona má býti takřka mou paní? Zahubím ji, zdědím všechno co má, a svobodně budu vládnouti.“
17) Vikingové (u východních Slovanů známí jako Varjagové),  působili v raném středověku jako profesionální válečníci u mnoha evropských dvorů.
18) O možné existenci budečské školy se do nedávna pochybovalo, výzkum archeologa Zdeňka Váni v sedmdesátých letech dvacátého století však přinesl některé hmotné doklady, že na Budči skutečně jakási škola fungovala. Působivý je zejména nález železného pisátka (tzv. stilus), které se užívalo v raně středověké školské praxi k rytí do voskových destiček.
19) Snad jde o slovanskou přezdívku založenou na parafrázi latinského titulu doktor.
20) Viz tzv. Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu
21) Nejednalo se o vyhnanství příliš drsné, šlo spíše jen o to vzdálit Drahomíru od jejích stoupenců i od pražského dvora. Po čase, když se Drahomíra přestala politicky angažovat, povolil jí Václav návrat ke dvoru. (Zajímavé je porovnání podání tohoto problému v Prvé staroslověnské legendě, která se vůbec nezmiňuje o Drahomířiných vinách, a např. v Kristiánově legendě, jež pojednává jak o sv. Václavu, tak o sv. Ludmile, a vývoj Drahomířina osudu je v ní proto poměrně podrobně zachycen).
22) Sv. Vít byl hoch z vlivné sicilské rodiny, který položil ve 3. století  život za křesťanskou víru během známého Diokleciánova pronásledování křesťanů. V 9. století pak byla část jeho ostatků uložena v saském klášteře Corvey a působení těchto relikvií se pak připisovaly úspěchy saských panovníků.
23) Z historického hlediska je Kosmou zmíněný údaj zajímavý zmínkou o Karlově synu Pipinovi. Významným franckým panovníkem tohoto jména byl Karlův otec, král Pipin Krátký, který ovšem s Čechami patrně neměl nic společného. Mezi syny Karla Velikého sice také najdeme Pipina, ten ovšem v politice působil jen krátce, a to jako král vzdálené Akvitánie. Čeští dějepisci proto považují Kosmův text za poněkud zmatený a plný nepřesností. Tak tomu však vůbec nemusí být. Je totiž docela dobře možné si představit, že se Karlův syn Pipin, ještě jako dítě, mohl účastnit některého z otcových tažení na východ, a mohl při nějaké příležitosti otce zastoupit (např. přijmout slib českých Slovanů k placení výše uvedeného tributu).
24) V saských pramenech je ostatně Jindřich občas jako císař titulován.
25) Vročení vraždy sv. Václava je složitou otázkou. Zatímco legendární podání se shodují na určení dne ( pondělí po svátku sv. Kosmy a Damiána, tj. 28. září), přesné určení roku se v různých rukopisech značně rozchází. V zásadě přicházejí v úvahu léta 929 či 935. Prvé datum je považováno za tradičnější, neboť se objevuje ve většině středověkých legend a kronik. V novodobé historiografii se k němu přikláněl zejména J. Pekař, R. Turek, J. Kadlec aj. Mnoho pro jeho akceptaci přispěl v době relativně nedávné F.V. Mareš přesvědčivým rozborem důvodů, proč v některých redakcích svatováclavských legend došlo ke zmatené dataci (viz např. Obrazová Pavla, Vlk Jan, Maior Gloria, Praha 1994). Druhé datum hájil Palacký, v nedávné době pak Z. Fiala a D. Třeštík. Otázka dosud není spolehlivě vyřešena.
26) Při tomto vraždění patrně došlo i zabití Václavova nemanželského syna Zbraslava (viz tzv. První staroslověnská legenda o sv. Václavu)
27) Zmíněný rukopis si nechala vyhotovit kněžna Emma, manželka bratrovrahova syna Boleslava II.
28) Stejně byl vykládán i emblém dvojhlavého orla převzatý z perské ornamentalistiky byzantským císařem Justiniánem I. (dvě hlavy přitom naznačovaly jak Kristův nárok na univerzální vládu „od východu až na západ“, tak i Justiniánovu ambici sjednotit rozdělené Imperium).
29) Tkř. Dalimil ovšem připomíná také další význam plamenů na křídlech přemyslovské orlice, totiž právo českého knížete ohlašovat svůj příjezd k císařskému dvoru zapalováním ohňů.
30) Podle Hájka z Libočan však měl být kotel potupným znamením, které císař nařídil Boleslavovi používat místo orlice jako trest za bratrovraždu. Znamení mělo v tomto podání navíc připomínat povinnost symbolické „služby v kuchyni“, k níž prý poraženého Boleslava císař odsoudil, a proto se Boleslavovi nástupci snažili znaku kotle zbavit. Někteří badatelé zase soudí, že se v případě znamení kotle vůbec nejednalo o kotel k vaření, nýbrž o bicí nástroj, jakýsi tympán, a připomínají údaj tkř. Dalimila o válečných bubnech, jejichž typický zvuk ohlašoval příchod českého vojska (např. za bojů krále Vladislava I. v Lombardii). 

Bibliografie:
Avenárius Alexander, Die Avaren in Mitteleuropa, Amsterodam-Bratislava 1974
Bartoš František M., Kosmas a Gallus, Čech a Lech, In: Česko-polský sborník vědeckých prací, Praha 1955
Borkovský Ivan, Staroslovanská keramika ve Střední Evropě, Praha 1940
DALIMILOVA KRONIKA, převod do novočeské prózy Maralík Milan, Praha 1948
Dekan Ján, Velká Morava, Bratislava 1986
Fiala Zdeněk, Dva kritické příspěvky ke starým dějinám českým. In: Sborník historický 9, 1962
FONTES RERUM BOHEMICARUM, díl I.-II., ed. Emler Josef, Tomek W.W., Praha 1873-1874
Franzen August, Malé církevní dějiny, Praha 1995
Havlík Lubomír E., Kronika o Velké Moravě
Kadlec Jaroslav, Přehled českých církevních dějin, Praha 1991
Kadlec Jaroslav, Svatý Václav, Nepomuk 1994 (pamětní tisk)
KOSMOVA KRONIKA ČESKÁ, ed. Hrdina Karel, Bláhová Marie, Fiala Zdeněk, Praha 1972
Kubín Petr , Sedm přemyslovských kultů, Praha 2011
Lutovský Michal, Profantová Naďa, Sámova říše, Praha 1995
Měřínský Zdeněk, České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Praha 2002
NA ÚSVITU KŘESŤANSTVÍ,  ed. Chaloupecký Václav, Praha 1941
Obrazová Pavla, Vlk Jan, Maior gloria – svatý kníže Václav, Praha 1994
Pekař Josef,  O smyslu českých dějin, Praha 1990
PRAMENY K DĚJINÁM STÁTU A PRÁVA V ČESKOSLOVENSKU, ed. Vaněček Václav, Malý Karel, Praha 1967
PRAMENE K DEJINÁM VELKEJ MORAVY, ed. Ratkoš Pavol, Bratislava 1968
SVATOVÁCLAVSKÝ SBORNÍK, sv. I.-II., Praha 1934-1939
Třeštík Dušan, Kosmas, Praha 1972
Třeštík Dušan, Počátky Přemyslovců, Praha 1981
Turek Rudolf, Čechy na úsvitě dějin, Praha 1963
Váňa Zdeněk, Svět dávných Slovanů, Praha 1983
Vašica Josef, Literární památky epochy velkomoravské, Praha 1966
Zástěrová Bohumila, Vznik a počátky Slovanů, Praha 1958

http://www.farnostbernartice.cz/sv_vaclav.jpg

čtvrtek 22. září 2011

převzato

Co Češi nevědí (ale měli by!)

17 Květen 2010 Tomáš Votruba Zobrazení: 6227x
„Pokud je poskytování informací kontrolováno určitou menšinou ... , pak my všichni skáčeme jak ďábel píská." Tato fráze se mi často vybavuje v mysli a pochází nikoli od sociologického autora, nýbrž z duchovní písně.
 
Tvář onoho ďábla pak můžeme vidět téměř všude okolo nás. Destrukce planety, vymírání druhů, války pro peníze a na zakázku, stále větší procento mladých končících v sex businessu - ještě pořád nevíte, že nad jistou částí pražských sportbarů (těch pro cizince) jsou bordely i se stovkami našich holek a skoro celý svět si k nám jezdí za babku zašoustat? Pro svou zoufalou snahu také si trochu užít neustále omílaného pozlátka, anebo jen z nutnosti zajistit rodinu tam končí stále více našich mladých žen a dívek. Další část uvázne v drogové pasti, narůstající procento duševních poruch, sebevraždy, rostoucí kriminalita a brutalita, odtažitost, neupřímnost. Toto je druhá strana mince, která se nejmenuje kapitalismus, jak by mnohý hádal, ale korupce, povrchnost a zaprodání se. Kdo není svolný ke kolaboraci s nakaženým systémem u nás více méně strádá. Do jisté míry jsme již postiženi všichni...
Toto vše notoricky známe ze statistik a médií, kde nás na to spíš přivykají, než aby nabízeli, či nedej bože vybízeli k řešení!!?? Avšak skutečnost, že člověk ve svobodném prostředí, pokud není zneužíván lží, korupcí a vypočítavostí „nadřízených", má absolutní sebeléčící schopnost, která sahá až k prosperitě a harmonické společnosti. Tak to už se z všudypřítomných médií nedozvíme ... je to sice známá věc, ale má také mnohé nepříjemné implikace, o kterých novinář usilovně sedící na vlastní židli raději pomlčí, protože krom ohrožení této židle, by si musel také sám sobě začít pokládat nepříjemné otázky.
A tak tedy k těm zajímavým informacím, které zmiňuji v nadpisu, avšak v oficiálních médiích se je nedozvíte, alespoň prozatím.
Na české politické scéně máme zavedeno 5% kvórum pro vstup do parlamentu, které má údajně sloužit proti infekci politické reprezentace a ve prospěch možnosti sestavit většinovou vládu, ačkoli z logiky a podstaty věcí a především dle nesčetných konkrétních příkladů je tomu v obou případech přesně naopak. (Maximálně většinové systémy jsou ty nejvíce zkorumpované - pohlédněme do Ameriky: války na zakázky a uměle vyvolané krize, kde ti, co je způsobili, nakonec berou všechno. Ve třicátých letech stejně jako teď). Politická reprezentace s tím sama o sobě, také z logiky věci i své podstaty, sama nikdy nic dělat nebude!!! Šla by totiž proti sobě, má své vlastní cíle. V dalším logickém kroku se tedy nabízí otázka, zda tedy náhodou nejde proti někomu jinému. Ano, jsou to de facto všichni slušní občané tohoto státu-i planety. V Avgánistánu a okolí se válčí ne kvůli terorismu, ale proto, že tam máme vlastní zájmy. A to jak zrůdně jsme ochotni za nimi jít naopak ten terorismus vyvolává!!! Tato logika je podle mě správná! Pokud bychom odhlédli od společenských škod, které jsou podle mě navíc ještě daleko horší i dlouhodobější a šli pouze na kupecké počty, tak jen pan ministr Řebříček sám, a za necelé volební období dokázal okrást svůj národ o několik desítek miliard. Doloženo! A jak je navíc možné sebrat 1,5 miliardy matkám na mateřské, ale 100mld na vojenské transportéry a pár dalších k tomu na vojenská letadla - no problem? Takhle funguje přeci fašismus.. Nemůže za to, ale Národní strana - ta je jen vedlejším produktem! I když tento konflikt se vyhrocuje velice pomalu a rozhodně to nesmí být moc zřejmé ... o to více se zažírá pod povrch a do hloubky, odkud mj.nadále přispívá ke své reprodukci ...
Co navíc občan moc netuší, že tohoto tristního stavu a našeho hladu po novém politickém stylu se dá opět vhodně využít a dále s ním „pracovat". Scénář je následující a poprvé ho použil pan Bursík před cca 5ti lety. Zaplatí se jeden či dva sociologické průzkumy, ve kterých určitá politická strana toto 5ti procentní kvórum jakoby prolomí, lidé se chytnou a jako mávnutím kouzelného proutku je tu nová parlamentní strana. V minulých volbách takto Bursík zneužil Zelené a přihrál místní zkorumpované podnikatelsko-mafiánské loži vládu, která jí dle volebních preferencí vůbec nenáležela. Vše bylo zřejmě dopředu již domluveno a pro pochopení hlubších souvislostí je třeba se porozhlédnout po personální politice pana Bursíka, kdy placené funkce rozdával svým nohsledům, důsledně omezil demokracii uvnitř Zelených a stranu ovládl ve stylu monsieur Gottwald. Doslova a do písmene! Ti, co nevěří, nechť si zjistí, že stačilo ovládnout pětičlenný kontrolní orgán Strany zelených. To je však stále jen ta lehčí stránka věci. Zásadní funkce pak totiž přenechával přestavitelům krajní pravice jako jsou pánové Schwarzenberg a Švejnar. Světová obchodní banka, kde pan Švejnar roky působil, a její pomoc rozvojovým zemím není totiž nic jiného než zástěrka pro novodobé rabování nerostného bohatství a lidských zdrojů těchto již tak chudých zemí. Scénář je zhruba následující:
Osloví se vláda země v hledáčku s nabídkou půjčky. Pokud je tato odmítnuta, je nabízena tak dlouho a tak neodolatelně až je přijata. Pokud jsou představitelé cílového státu neoblomní, jsou odstraněni... Těchto případů není mnoho -- jelikož známý slogan: každý má svou cenu, se zřejmě pravdě blíží -- avšak skutečně existují!!!! Další v řadě si to pak již o to lépe rozmyslí ...
Tato půjčka, nazývaná v našich médiích pomoc a vyzdvihovaná jako pozitivum, má jeden zásadní parametr. Nemůže být pro danou zemi nakonec ufinancovatelná! A tak z odstupem několika let je tato země v rámci splacení naší pomocné půjčky donucena za hubičku rozprodat své nerostné zdroje, zprivatizovat národní infrastrukturu - rozuměj železnici, energetiku, školství, zdravotnictví ,...  A o to tu šlo od začátku. V zájmu obohacení velmi úzkého okruhu lidí obrat občany těch nejchudších zemí o tu trochu důstojnosti a lidskosti, kterou ještě měli.  Dle statistik docházelo po této pomoci k drastickému propadu ekonomik těchto zemí a nárůstu chudoby v řádu desítek až stovek procent. No a proč tu teď o tom mluvíme? Pan Švejnar je přeci vrcholovým představitelem této instituce, která tu politiku novodobé kolonializace v posledních desetiletích realizovala a nejspíš stále realizuje. Pokud snad někomu není jasné, proč se tu opírám do pana Schwarzenberga, tak ten pro změnu zasedá v Trilaterální komisi - orgánu, o kterém se opět příliš nemluví, avšak jeho vliv daleko přesahuje vliv jednotlivých států a vlád, jelikož jde o mezinárodní organizaci nejvyššího kapitálu, hájící své vlastní zájmy, avšak zasedají v ní vrcholoví představitelé právě těchto států !!?? Nemusím tu snad dodávat, že války rozhodně nejsou něčím, před čím tito pánové zásadně zjihnou, naopak jejich matematika se bez nich podle mě neobejde a jejich počty bez nich nebudou jaksi vycházet. Zakladatel této organizace pan Rockefeller je mimo jiné velice úzce svázán se Světovou zdravotnickou organizací a samozřejmě také s rozhodující kapacitou farmaceutické produkce. Už možná chápete, jak je možné, že tato organizace doporučila očkovat proti prasečí chřipce a přitom na ni zemřelo méně lidí než na tu normální i bez očkování. Asi mu v době krize taky trochu vyschly kohoutky a nechtěl se s tím filuta smířit.  ... Je to smutné, ale měli bychom to vědět. Co mají tedy tito dva pánové společného se zelenou politikou? Vůbec nic. Tenhle jejich model naopak vede kvůli pár špinavejm dolíkům (rozuměj dolarům) k té nejhrubší devastaci planety a nebavíme se tu o konečném řešení Židovské otázky ale Všech Druhů!
Toto všechno jsou ve vyšších kruzích známá fakta a jsou také na internetu i archivně dohledatelná! Takže jak to, že naše vláda nakupovala vakcíny? Zřejmě dostala svůj desátek!
A tak stejně jako byl Bursík a Zelení - i když ti o tom vlastně neměli ani páru - trojským koněm nejhrubší pravice v naší zemi, nyní jsou tito černí oři nasazeni již dva. TOP09 pánů Schwarzenberga a Kalouska a také Věci veřejné, dle mých informací velmi úzce spjaté s místní podnikatelskou mafií. Kdo nevěří, nechť se podívá na jejich aktivity a spolupráci s ODS na magistrátu Prahy1. Je to celkem geniální strategie, a tak je dost možné, že to této skupině neoliberálů - což se skutečným pojetím liberalismu, krom braní si do huby jejich myšlenek nemá vůbec nic společného -- možná opět vyjde. Ještě nedávno se tomu říkalo fašismus, dnes to ale není již společensky únosné, a tak vznikají nové výrazy. Přijde vám to neadekvátní? Pak byste měli vzít do ruky slovník a zjistíte že fašismus je z definice vláda stavů -- tedy rozuměj zájmových skupin -- a o tom, jak si tahle parta váží lidí Vás snad už dostatečně přesvědčila sama. Ne že by byl Paroubek lepší než Topolánek (nebo naopak) ... Topolánka si vybrali, protože je dostatečně „jednoduchej", a tak si tam všichni mohli dělat, co sami chtěli, a proto si ho přeci taky vybrali ... Úplně stejně to dělali i komunisti - vzpomeňme si na Miloše Jakeše.
Zdá se, je tu tedy bohužel celkem nevyhnutelná potřeba zásadně zatřást celým naším politickým systémem, který se tu etabloval 20 let a vydestiloval pomalu ze sebe to „nejlepší". Česká vrcholová politika dnes není nic jiného než dobře namazaný stroj na rozdělovaní státních zakázek a okrádání vlastních občanů. Možná to nevíte, ale v Americe mají občané alespoň ústavní právo postavit se takovémuto stavu se zbraní v ruce! Ano, mohou se násilím postavit státní zvůli a to dle ústavy (z tohoto důvodu prý za prezidenta Bushe musela z jejich škol zmizet Deklarace nezávislosti, či kterej svobodomyslnej dokument to tam mohl proboha ještě viset). Myslím, že zásadní změna i otřes jsou zcela na místě a bohužel i nanejvýš akutní a aktuální, když uvážíme jaké míry provázanosti i područenství již dosáhly zákony, exekutiva vč. silových složek a parlamentu. Na tomto stavu již není nic ústavního!!!
Domnívám se, že po dvacetileté tzv. demokracii nám tu vládne s odpuštěním ta nejhorší svoloč - omluva a respekt těm pár slušným a statečným, kteří to ještě trochu drží a jsou nadějí národa - ale můžeme si za to také tak trochu sami. Na politiku kašleme a tento prostor prostě přenecháváme jiným... Kdo se nad demokratickým systémem jen trochu zamyslí, rychle si uvědomí, že bez solidní participace obyvatelstva to fungovat prostě nemůže. To a mnoho jiných věcí by samozřejmě a velice jednoduše zajistila trochu osvícená výchova a vzdělání, ale na tom nemá zřejmě nikdo z kompetentních zájem...
A tak tu dnes žijeme ve státě, kde si různé zájmové skupiny přihrávají zakázky i občany jako svůj zdroj pohádkové obživy a soudní moc i silové složky jim jdou z větší části k tomu na ruku. Demagogií a pokleslou TV produkcí je vymýván mozek národa a ve prospěch pouze některých tu vládne systém poplatky-exekutor. Nikoho nezajímají jeho skutečné kořeny, podstata, souvislosti a následky. Bez solidní aktivity nás všech se to bude i nadále zhoršovat a to rostoucím tempem! Množství poplatků, různých postihů atd. roste a víme všichni, že ani nekončí, kde by měli, ale v určitých dobře připravených kapsách. Ano, tohle je v podstatě konflikt a válka, ale my jsme ji nezačali! Dovoluji si tvrdit, že horší model kapitalismu je pomalu již jen v Číně, avšak ze strategických důvodů a nutnosti udržovat si třídního nepřítele se tomu říká socialismus a jezdí se tam uskutečňovat ty největší a často nejšpinavější kšefty. Tam se kapitánům průmyslu podařilo zrealizovat svůj sen. Dřou tam lidi skoro zadarmo a bez jakéhokoli sociálního zabezpečení. Když se k tomu ještě přidá nálepka socialismus, dá se na tom vydělávat i s tím výhodně válčit zároveň.. Kdo by toho nevyužil? Pozor - čeká nás to všechny, pokud rázně a včas neřekneme dost.
Nemohu dnes na tomto místě nevzpomenout jednu smutnou aktuální situaci, a to v Thajsku. Premiér této země se rozhodl raději střílet do vlastních lidí, než vypsat svobodné volby a vyšetřit již uskutečněný masakr. No o co my ostatní a naši představitelé? Ticho a čeká se, jestli mu to projde. Vážení přátelé, v Bankoku se dnes bojuje nejen o Prahu!
Stávající politické reprezentace z negativních prvků, jež byly již zrealizovány buď tyjí dál, anebo je nahrazují a doplňují něčím ještě vyčůranějším. S jídlem roste chuť a ustupovat nemá smysl .. A tak se změnou garnitury většinou padne ta trocha dobrého co se nějak povedlo zrealizovat a zachová se to co občana svazuje, nutí ho platit a bere mu svobodu i nezávislost. Takový občan pak již nemá ani sílu ani chuť věnovat se tomu, co se děje okolo, natož s tím pak něco dělat ..  Nejhorší je svobodná vůle a zdravá mysl, tomu je třeba předcházet všemi prostředky...
Tak tedy na svobodnou mysl a silnou vůli bez strachu a se ctí! Myslím, že bychom si měli vzít příklad z Thajců i například Francouzů, kteří si nenechají všechno líbit, a měli bychom si opět vysloužit mužství, které nám uřízli na Bílé hoře. No a pokud by se mě někdo ad blížící se volby zeptal, koho tedy pro Boha v této situaci volit? Určitě to nebude ani naše spása ani z toho nebudu mít velkou radost, ale řeknu mu, že ať to beru jak to beru, tak Zeman byl (a s velkým odstupem) pořád ještě nejlepší premiér, kterého tahle země měla, a těm, co se to nelíbí... ať si vzpomenou, jak během pár měsíců skončila dekáda vytunelovaných fabrik, bank atd. a z poklesu byl najednou růst. Nedivil bych se, kdyby nám něco podobného provedl znova, ale jestli mu dáme alespoň nějakou šanci, tak to už je úplně jiná otázka a souvislosti.

středa 21. září 2011

Rodinka"
Bohumil Kobliha
Celý svět viděl 3. května 2011 "rodinku". Strnulý snímek je ukázal, jak civí na něco před nimi. To něco mohl být finiš koňských dostihů, výsledky loterie, průběh místních voleb, závěr Hamleta či děj posledního kordu vraženého do dodělávajícího býčka. To, na co vyvolení skutečně zírali, nebylo dovoleno - v rámci americké demokracie a svobody - ostatním US občanům vidět, natož nám po světě pozorovat. Býčí zápas to ale nebyl, spíše jen zabíjení. Světu byl předložen záběr na "inner circle" - "vnitřní kruh" vlády Spojených států, "rodinku" lidí, kteří sledovali oddělávání člověka - prý Osamy Bin Ladena. Araba Bin Ladena, údajného muslimského vůdce iluzorní Al-Kejdy a označovaného jako plánovače/strůjce sražení New Yorských věží WTO, tzv. "9/11" roku 2001. Proč říkám iluzorní Al-Kejdy? Poněvadž dle francouzských pramenů ta už dávno neexistuje (Le Monde z 3. května 2011 str.7.).
Obraz rembrandtovsky pojaté "noční hlídky" politiků Bílého domu jsme viděli jak na televizi, tak na prvních stranách světových novin. Ač (ejhle!) i v Americe televize skýtá možnosti "movies", pohyblivých obrázků, obraz i tam byl nepohnutý/strnulý- fotografie. Ovšemže! Vše pro zvýšení divadelního dramatu, pro zvýšení vizuálního efektu napětí. Měli jsme být opět šokováni, ale nebyli.
Nebyli jsme udiveni ani tím, že verzí toho mordu bylo uvedeno postupně několik. To proto aby "conspiration theorists", totiž zesměšňovaní lidé, kteří pozorují předkládané události/senzace kriticky a mnohdy se nemohou vyhnout dojmu, že scénáře dějů byly předem připraveny, měli "sousto"??? Z konspirací a "conspiration theorists" si máme dělat legraci. To jen poslouží těm, kteří skutečně a profesionálně konspirují. Je ale obtížné si ze spiknutí vedoucího k zapálení berlínského Reichstagu (28. února 1933) dělat legraci, když to byla konspirace tajných služeb Hitlera a nacistů, aby utvrdili svoji moc a měli důvod k pronásledování odpůrců. Ono je obtížné argumentovat, že Řím nebyl zapálen (64 AD) na podnět césara Nerona (54‑68 AD), když potom za požár byli viněni křesťané s nepříjemnými důsledky ve lvích tlamách.
To bylo. Dnes ovšem jsme dále.
Americké, britské a jiné západní tajné služby jsou představovány jako charitativní organizace, které chrání občany. I když samozřejmě 007 James Bondové musí mít licenci zabíjet ("licence to kill"). Jen ti zlí v SSSR či dnes v Ruské federaci a Číně dělají boudy na lidi či podrazy prostřednictvím svých GPU,GRU,KGB či FSB a nedbají na lidská práva. Jinak řečeno, ti na Východě plánují spiknutí ke zlému - konspirace, ušlechtile zvané zpravodajské hry. A jak víme, smutně proslulé StB je praktikovalo v celé řadě případů, aby měli důvody likvidovat "třídního nepřítele", úchylkáře, revizionisty či zrádce jako např. Slánského či Reicina, kteří byli popraveni v roce 1952. Na důsledky konspirace StB doplatil přece také náš politický analytik Miroslav Dolejší.
V případě Ameriky mi ale dělá potíž spolknout, že pan John Negroponte, který dostal v únoru 2005 jako ředitel nové organizace National Inteligence Agency (NIA) úkol spojení všech US zpravodajských organizací (včetně CIA a FBI) a obdržel pro jejich další činnost rozpočet 40 miliard dolarů (viz The Sunday z 20. února 2005 str.17).To vše je na "charitativní" účely? Oni nehrají zpravodajské hry?
A což takové organizace "soukromé charity", jako je na příklad "Freedom House" multimilionářského Američana pana Petra Ackermana, který v roce 2006 začal podněcovat a podporovat nespokojené Ukrajince a pak Gruzínce v tzv. oranžových a růžových revolucích. To nebyly konspirace proti SSSR či Ruské federaci? Poněvadž to "nebyly konspirace" Západu, opustíme tuto linii.
Pro nás je právě důležitá operace "NEPTUN SPEAR", akce ohledně Osamy Bin Ladena. Zde je totiž více nahatě viditelných problematických věcí.
Operaci "Neptun Spear" (Neptunův oštěp), jak tajné služby a US NAVY nazvaly akci - (proč "oštěp", když by nemělo dojít k zabití?) - provedlo na rozkaz samotného presidenta Obamy komando amerických SEALů (Sea, Air, Land), podle zásahů z moře,vzduchu i po zemi). Oficielně Team 6 US Devgru což je Naval Special Warfare Development Group, česky Námořní speciální válečná vývojová grupa. To všechno zorganizováno po skoro desetiletém pátrání a bojových akcí, včetně hloubkového bombardování celých rozsáhlých území Afganistanu, na zabití jednoho člověka. Zavraždění Osamy Bin Ladena, který notabene bezprostředně po stažení věží WTO sám prohlásil, že v této akci nemá prsty! Jak víme, všichni členové Sealů jsou vysoce trénovaní a enormně inteligentní hoši, cvičení minimálně čtyři roky. Z těch pak jsou vybíráni ti pro speciální úkoly nejvhodnější. Jsou to nejlepší z nejlepších, že by 007 James Bond bledl. Jejich tělesná zdatnost je prověřena nakonec tak zvaným "pekelným týdnem", kdy smějí spát jen čtyři a půl hodiny při pět a půl denním vyčerpávajícím nasazení. Ve střelbě jsou trénováni tak, že v běhu s kotouly rozeznají pravé cíle a pětník ve vzduchu prostřelí jedinou ranou. Prostě zabijáčtí géniové.
Pro akci na údajné sídlo Bin Ladena v pakistánském městě Abbottabadu bylo vybráno dvacet čtyři Sealů a posláno vzduchem ve čtyřech nejlepších US helikoptérách s tlumiči hluku na motorech. Přesto probudili sousedy a navíc jedna helikoptéra, jim za plot zahrady stavení spadla. To nic.
Horší je, že zjistili když se po lanech spustili z helikoptéry na střechu budovy a pronikli dovnitř, člověk - Osama Bin Laden - byl beze zbraně! Přesto byl zastřelen!
Ale i kdyby měl zbraň, mistrní střelci by ho přece uměli odzbrojit jedinou ranou do ruky a pod. Ti nejlepší z US vojáků, trénovaní ve všem možném, ho nedokázali zneškodnit, přeprat, svázat a dovést na mateřskou letadlovou loď (MLL) a odtud do New Yorku k výslechům a souzení? Toho se president Obama zřekl? Z jemnocitu? Místo zatčení Osamu zastřelili údajně dvěma ranami a pak ho z MLL hbitě hodili do vody. A tom je ten zakopaný pes.
Člověk, který je údajně odpověden za smrt 2600 pracovníků WTO a mnoho dalších, který prý byl náčelníkem Al‑Kejdy a mohl by podat při vyšetřování nesmírně důležité informace B se oddělá!!! Přesto, že každá osoba podezřelá z terorizmu, zatčená a uvězněná v Delta Campu je vyslýchána, mučena a souzena, nejvyšší "überterorista" je poslán přímo do islámského nebe? Holenkové, to nemůže nemít pádné důvody.
 
První je ten, že prostě nikdo z úředních míst USA nechce, aby se vyjevilo, jak byly a kým skutečně byly sraženy věže WTO.
Zde tedy musel být dán přímo rozkaz prezidenta Obamy k zabití, aby zmizely a byly zahlazeny všechny stopy a zůstaly báchorky. Kdyby byl chycen, svázán a odvezen do USA, jako těch šest set nešťastníků do Delta Campu, ukázalo by se u soudu - byl‑li by to veřejný a poctivý soud B co je a není pravda! Nechal si kdy některý vítěz v dějinách ujít možnost soudit a odsoudit nebezpečného nepřítele? Jistěže ne. Pamatujeme přece na Norimberský proces s nacisty 20. listopadu 1945! "RodinkaA prezidenta Obamy, Admirál Mike Mullen - náčelník US gen.štábu, Joe Biden ‑ vice‑prezident, Robert Gates - ministr národní obrany a další z obrázku rodinky, i on sám prezident se bojí pravdy.
Čin zavraždění Bin Ladena potvrzuje také přímo skutečnost, že za sražení věží WTO nebyl odpověden on, ani nikdo jiný ze světa islámu.
Druhým důvodem zavraždění Bin Ladena a smazání všech stop po něm, spláchnutí oceánem, je že  US prezident Obama, jehož řízení státu je ekonomická katastrofa a o válečných "úspěších"v Iráku i Afganistanu se už vůbec nedá hovořit, potřeboval nějaký trhák. Obama potřeboval ohromující čin, aby měl v prezidentských volbách příští rok vůbec nějakou šanci na znovuzvolení. Podobně jako neocon Wolfowitz a president George "Dubya" Bush potřebovali svržení věží WTO ke zdůvodnění války proti islámským "teroristům" či spíše proti celému světu Arabů vůbec. Dnes vyjádřeno pokračováním arabskými "samety" - kořistnickou válkou o naftu. Chtějí dnes snad bombardováním "zatknout" Gaddafiho? Ne, chtějí ho oddělat...
Třetím důvodem zavraždění údajného Bin Ladena je, že CIA a jiní povolaní chtějí mít "vyřešenou agendu". "Vyřešený případ", a zároveň mít volné ruce ke konstruování nekonečných pohádek. Mohou nyní obviňovat podle údajných seznamů Osamy z terorizmu každého koho budou chtít. Jistě pak soudit, odsoudit a odstranit ho z veřejného života či rovnou z existence - do bezživotí. Jako kdysi komunisté toho Slánského a další. Zkušenosti a fakta mluví. Nastala nová doba úděsné zvůle a válečných zločinů.
Obama bohužel ale činem zavraždění Bin Ladena také smazal všechny pozitivní stránky lidství a mužnosti, které nám byly o Americe představovány po dvě století. Jak skutečnými heroickými činy nasazení amerických vojáků ve dvou světových válkách, tak hrdiny na filmových plátnech jako John Wayne, "Sedm statečných" atd. Neozbrojený "někdo" může být jen terčem na střelnicí zvrhlých a kovbojských padouchů.
Snad by nakonec bylo zajímavé zaznamenat, že z ničeho nic byl čtyřhvězdičkový generál David Petraeus 28. dubna 2011 odvolán z funkce US vrchního velitele Středního východu a jmenován do postu ředitele CIA. Současný ředitel CIA Leon Panetta byl povýšen na US ministra obrany, a současný ministr obrany Robert Gates vypadl ze hry. Proto se tak skepticky tváří na snímku "rodinky", ke kterému byl ještě přizván? Ty "škatule, škatule, hejbejte se" nastaly čtyři dny před zabitím Bin Ladena, 2. května 2011.
I tam se musí mazat stopy, za co je kdo odpovědný?
Co to znamená pro děje budoucí?
Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn-Hendon, 125. 2011