tag:blogger.com,1999:blog-19062938589847115872024-02-06T22:18:10.849-08:00cechykrasne-cechymeVrána JaroslavJaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.comBlogger1521125tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-3872019502830539422011-09-28T14:20:00.001-07:002011-09-28T14:20:50.673-07:00převzato<table border="0" cellpadding="0" cellspacing="0" class=""><tbody>
<tr><td colspan="2" rowspan="1" style="padding-top: 6px;"><h1><a href="http://www.prvnizpravy.cz/profily/adam-b--bartos/">Adam B. Bartoš</a> </h1><em>novinář</em><strong><br />
<div align="justify">Až budete číst tento komentář, bude už nejspíše po všem. USA rezoluci o vyhlášení samostatné Palestiny zavetují a vše bude jako dříve.</div></strong><em><br />
</em></td> </tr>
<tr> <td colspan="2" rowspan="1" style="line-height: 200%; padding-top: 6px;"><h1>S Izraelem na věčné časy </h1><h2> </h2></td> </tr>
<tr> <td colspan="2" rowspan="1"><br />
<div align="justify">Ne že by mi na nezávislém palestinském státu nějak zvláště záleželo (jen si myslím, že bychom měli být spravedliví), spíše mi ale vadí, jak nekritickou podporu vyjadřuje česká diplomacie Izraeli, když mu už dopředu slibovala, že bude hlasovat proti Palestincům. Ale je vlastně čemu se divit?<br />
<br />
Palestinská otázka bude na jednání Valného shromáždění OSN nejspíše jen krátkou epizodkou, česká proizraelská politika krátkou epizodou ale v žádném případě není. Má hluboké kořeny už od dob první republiky.<br />
<br />
Zatímco v USA mají na zpracovávání politiků k proizraelským postojům vlivné lobbystické organizace jako AIPAC (pozitivní motivace), případně ADL (negativní motivace), u nás to zvládáme bez nátlakových organizací (naše česká LPA je naštěstí jen obskurním spolkem, byť i jí se celkem obstojně daří šikanovat lidi za jejich názory a ničit jim existenci). Své proizraelské kroky podnikáme dobrovolně, sami od sebe, bez donucení, z lásky k Izraeli, z nostalgie po první republice a z romantického okouzlení časy, kdy rabi Löw uplácával Golema.<br />
<br />
Jak řekl při poslední návštěvě Izraele Alexandr Vondra: "Říká se, že státy nemají přátele, ale zájmy. Existují ale výjimky, které potvrzují pravidlo. Česká republika a Izrael mají nejen společné zájmy, ale také hluboké a nefalšované přátelství."<br />
<br />
Pojďme se tedy na krátkou historii tohoto přátelství podívat...<br />
<br />
***<br />
<br />
Československý stát vznikl za přispění Spojených států amerických, o což se nemalou měrou zasloužila ve Státech vždy tradičně silná židovská lobby, se kterou Masaryk vešel ve styk (ostatně Masaryk sám byl po svém skutečném otci židovského původu a navíc si mezi Židy udělal dobré jméno svým vystupováním v hilsneriádě). Proto měl v sionistických kruzích v Americe otevřené dveře. Proto bylo přirozené, že po vzniku ČSR dělali představitelé novodobého státu vše pro to, aby tuto podporu splatili.<br />
<br />
Sionisté sympatizovali s českým odbojem a platilo to i opačně. Při své odbojové činnosti udržoval Masaryk se sionisty úzké styky (přes Žida rodem z Čech, L. D. Brandeise, člena Nejvyššího soudu USA, který měl blízko k prezidentu Wilsonovi, získával další kontakty). Československo pak na oplátku podpořilo sionistické požadavky na mírové konferenci ve Versailles. Na Hradě se přijímaly židovské a sionistické deputace, Československo hostilo několik sionistických světových kongresů (1921 a 1923 v Karlových Varech, 1933 v Praze - zasedal i v Havlově Lucerně), na které Beneš a spol. zasílali zdravice. Když byl Masaryk roku 1919 tázán sionistickým novinářem, kterému poskytl audienci na Hradě, stejně jako když byl v roce 1934 při jiné příležitosti tázán zase prezident Beneš, zda ČSR podpoří židovské zájmy v Palestině, odpověď byla vždy kladná a vždy dopředu téměř jasná - nebylo o čem hovořit.<br />
<br />
První hlavou československého státu, která navštívila území dnešního Izraele, byl právě TGM, který zde má dodnes sochu a jeho památka se těší velké vážnosti. Byl dokonce vůbec první hlavou státu na světě, který takové gesto - v roce 1927 - učinil. Nejen proto mu pak k jeho osmdesátým narozeninám ve zvláštním masarykovském čísle amerického "Jewish Daily Bulletin" blahopřály takové židovské osobnosti jako Felix M. Warburg ze slavné bankéřské rodiny Warburgů z bankovního domu Kuhn, Loeb a Co., člen nejvyššího spolkového soudu USA Felix Frankfurter, americký byznysman a filantrop Lewis Strauss, světový předseda židozednářského řádu B´nai B´rith Alfred M. Cohen či židovský revolucionář Vladimir Jabotinsky a mnozí další.<br />
<br />
Proizraelská linie se udržela i po válce, kdy se osvobozené Československo (mimo jiné i díky úsilí Masarykova syna Jana) zasazovalo o vznik státu Izrael a poté jako třetí země na světě (po USA a SSSR) uznala jeho nezávislost (pět dní po vyhlášení); kdy země nechala bez problémů do nově vzniklého státu odejít své občany, kteří v sobě (někdy i zcela náhle) objevili židovskou krev; a kdy byla uzavřena smlouva o dodávkách zbraní, vojenské techniky, letounů a výcviku vojáků pro nově vzniklý židovský stát.<br />
<br />
Dodávky zbraní pak pokračovaly kupodivu i po únorovém komunistickém puči, byť z pragmatických důvodů - šlo o dobrý byznys a tehdejší Sovětský svaz navíc doufal, že by mohl mít v Izraeli spojence. Tato vojenská podpora Izraeli trvala několik měsíců a dodnes ji Židé vysoce oceňují. Důležitou pomocí byl i výcvik izraelských pilotů a vůbec vojáků na území Československa (později, za Bartáka, budou zase izraelští vojáci cvičit ty naše). Československo se podílelo i na osídlování Izraele, neboť bylo jediným kanálem, kterým se Židé z východu dostávali do země zaslíbené.<br />
<br />
Pak ale vztahy s Izraelem zamrzly a oficiálně končí po dvaceti letech, po tzv. Šestidenní válce, kdy Československo přerušuje s Izraelem diplomatické styky a napříště podporuje palestinské aktivity a vůbec arabský svět. Izrael se stal až do převratu v roce 1989 nepřátelskou zemí. Přesto určité vazby trvají i nadále - například řada klíčových postav pražského jara byla židovského původu (včetně například prvního československého velvyslance v Izraeli Eduarda Goldstücker), stejně tak jako později nezanedbatelná část normalizační Charty 77. Ta tehdy kritizovala mimo jiné i přezíravý vztah komunistického establishmentu k židovským památkám a to, že se v učebnicích málo (nebo spíše vůbec ne) hovořilo o holokaustu. A za Gorbačovovy perestrojky, kdy řada sovětských Židů odchází do Izraele, je jedním z transportních míst opět Praha.<br />
<br />
Po převratu měla tedy česká diplomacie na co navazovat, navíc řada představitelů nového režimu byla židovské národnosti, včetně prvního ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera (jakož i dalších ministrů zahraničí - Josefa Zieleniece či Jana Kavana, který dokonce měl vlastní představy o tom, jak na Blízkém východě zařídit mír).<br />
<br />
Stavidla česko-izraelského přátelství se tak naplno otevřela až v novodobé historii země, kdy Václav Havel už v dubnu 1990 jako (opět) první postkomunistický státník Izrael navštívil. Po něm se do izraelského památníku Jad Vašem jezdila s jarmulkou na hlavě klanět celá plejáda československých a poté českých politiků. Zde se upevňovalo přerušené přátelství na věčné časy...<br />
<br />
Veškeré následující vlády, pravicové i levicové, byly striktně proizraelské (i Miloš Zeman chtěl vyhánět Palestince z Izraele a uzavíral předražené smlouvy na stavbu dálnice s izraelskými firmami, pročež je v Izraeli dodnes velmi oblíbený).<br />
<br />
Naposledy letěl do Izraele premiér Petr Nečas předminulý týden, aby tam izraelskému premiérovi slíbil, že naše země Palestinu nepodpoří.<br />
<br />
Takže je to pořád stejné - naděje, že bude brzy konec přílišnému poklonkování Izraeli, které kulminovalo za neokonzervativní vlády Mirka Topolánka, vzala brzy za své. A jak by také ne, když hlavní strůjci této politiky, Karel Schwarzenberg a Alexandr Vondra, stále sedí na svých místech, mocnější než kdy dříve (Schwarzenberg se stal ze senátora předsedou strany, Vondra se zase zaháčkoval ve vedení ODS).<br />
<br />
Vzpomeňme jen na to, jak jel Karel Schwarzenberg (po Kavanovi další ambiciózní politik, který chtěl domlouvat mír mezi Izraelci a Palestinci) do Izraele v době bombardování Gazy či jak s Vondrou plánoval historicky první summit EU-Izrael. Autor článku si vzpomíná, jak se mu Alexandr Vondra dmul pýchou při líčení historky, kterak pronesl v Izraeli výborný projev, u kterého všichni vstávali a dlouho tleskali. Oba pánové mají také blízko k už zmiňovanému židozednářskému spolku B´nai B´rith, což je v případě Schwarzenberga dáno rodinnou tradicí už od dob první republiky. Dokonce i v izraelském tisku se o Schwarzenbergovi píše jako o nejvíce proizraelském ministrovi zahraničí ze všech zemí EU. Vzpomeňme také, jaký rozruch vyvolal Jan Kavan, když se na cestě představitelů evropských parlamentů coby poradce Miloslava Vlčka "utrhl" od skupiny a setkal se na své triko se zástupci Hamásu (já bohužel k této mediální vřavě přispěl, protože jsem o "kauze" jako jeden z prvních informoval). Sionisté v českém parlamentu z toho byli celí zuřiví.<br />
<br />
Pak jsme tu měli krátké vládní intermezzo s premiérem židovského původu Janem Fischerem, jehož židovství se od židovství řady ostatních politiků lišilo jen tím, že bylo přiznané a veřejně proklamované (až oslavované), s Martinem Bartákem na postu ministra obrany, který byl v Izraeli na pracovních návštěvách téměř neustále (aby tam domlouval všelijaké spolupráce na armádní úrovni) a s ministrem zahraničí Janem Kohoutem.<br />
<br />
Právě ministerstvo zahraničí už od Listopadu striktní proizraelskou politiku určuje a drží. A není divu, když na něm pracuje mnoho úředníků a vysokých státních činitelů, kteří jsou židovského původu, klanem Pojarů počínaje (Tomáš Pojar, který byl až donedávna náměstkem ministra, je nyní velvyslanec v Izraeli, stejně jako jeho otec Miloš, který byl prvním porevolučním a následně prvním český velvyslancem tamtéž) a Jiřím Schneiderem konče (současný první náměstek ministra, který na postu vystřídal Tomáše Pojara, už velvyslancem v Izraeli pro změnu byl, hned po Pojarově otci Milošovi). O dlouhé řadě diplomatů, kteří jsou zároveň členy židovské obce, by se dalo psát dlouho, ale nemá to smysl. Je ale otázka, jak pak může být česká zahraniční politika nezávislá a objektivní, do jaké míry je autentická a do jaké jen reflektuje americko-izraelské zájmy a - zda je vůbec česká. Až 80-90 procent vedoucích pracovníků na MZV jsou prý Židé, tvrdili mi do očí někteří pracovníci ministerstva zahraničí a vzpomínali na bývalého, dnes už zemřelého, velvyslance v Číně Alexandra Karycha (ODS), který - když občas přiletěl do pražského ústředí a prošel se chodbami Černínského paláce - opakovaně tvrdil, že je MZV "ovládáno židovskou klikou". Naštěstí ale netáhnou za jeden provaz, ale tvoří různé skupiny, které si jdou vzájemně po krku, říkají lidé (gójímové) z ministerstva. Na českou zahraniční politiku a na český vztah k Blízkému východu to ale evidentně vliv nemá - zůstává konzistentní.<br />
<br />
Stejně tak do USA, kde si politici bez požehnání AIPACu (židovské lobby) ani neomyjí ruce (někdy to vypadá, že USA je spojencem Izraele, ne opačně), jsou nasazováni diplomaté s židovskými kořeny - asi je to tak pro spolupráci lepší. Vzpomeňme jen na první československou porevoluční velvyslankyni Ritu Klímovou (matku Vladimíra Mlynáře, manželku osmašedesátníka a chartisty Zdeňka Mlynáře a dceru prvorepublikového bolševického novináře židovského původu Stanislava Budína, který se pod skutečným jménem Benzion Bat narodil na Ukrajině), následovanou Michaelem Žantovským (který z USA odešel velvyslancovat přímo do Izraele, dnes je pro změnu v Londýně) a proizraelským Alexandrem Vondrou. Dnes tam máme pana Gandaloviče.<br />
<br />
A to jen tak kloužu po povrchu. Chtělo by to, aby téma soudobých česko-izraelských vztahů někdo pořádně zpracoval. Aby někdo napsal podobnou studii, jako sepsali (podotýkám že Židé) John Mearsheimer a Stephen M. Walt pod názvem "Židovská lobby a americká zahraniční politika". Myslím, že v případné obdobné české studii bychom našli mnoho podobností.<br />
<br />
Už je tedy jasné, proč Česká republika nikdy nemůže podpořit nezávislou Palestinu?<br />
<br />
<em>Pro Prvnizpravy.cz<br />
Adam B.Bartoš</em><br />
</div></td></tr>
</tbody></table>Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-19751577777000254842011-09-28T14:15:00.001-07:002011-09-28T14:18:43.739-07:00převzato<h2> Klaus: Pokrokáři útočí na tradiční řád. Vlastenectví je vydáváno za šovinismus a rodina pošlapávána </h2><div class="al_Head"> Autor: <a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Authors/klaus.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_hlAutor" title="Zobrazit články tohoto autora">Václav Klaus</a> | Publikováno: 28.9.2011 | Rubrika: <a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Default.aspx?CatId=3" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_hlCategory" title="Zobrazit články z této rubriky">Zamyšlení</a> </div><img alt="Ilustrace" class="al_Image" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_img_hlImage" src="http://euportal.parlamentnilisty.cz/images/topics/klaus_patriot.jpg" style="border-style: solid; border-width: 1px; height: 70px; width: 70px;" /> <div style="float: right; margin: 0px 0px 10px 10px;"> <ins style="border: medium none; display: inline-table; height: 250px; margin: 0pt; padding: 0pt; position: relative; visibility: visible; width: 300px;"><ins id="aswift_3_anchor" style="border: medium none; display: block; height: 250px; margin: 0pt; padding: 0pt; position: relative; visibility: visible; width: 300px;"></ins></ins> </div><div class="al_IntroText"> </div><em><strong>Projev prezidenta republiky na Národní svatováclavské pouti</strong></em><br />
Vážený pane arcibiskupe, vysocí představitelé církve, představitelé státu, i města Brandýsa nad Labem – Staré Boleslavi, milí účastníci Národní svatováclavské pouti,<br />
děkuji za pozvání na dnešní slavnost i za příležitost zde i v letošním roce promluvit. Svátek svatého Václava je významným dnem naší země a byl jím dávno před tím, než se stal v roce 2000 – rozhodnutím parlamentu – státním svátkem České republiky. <strong>Legenda svatého Václava je jedním z konstitutivních prvků naší státnosti, je a byla vždy autentickou součástí našeho vnímání sebe sama i kontextu, v němž žijeme. O svatováclavskou legendu jsme se opírali, na ni jsme navazovali, byla a je pro nás inspirací a přimlouval bych se za to, aby tomu tak bylo i v budoucnu.</strong><br />
Právě k tomu, aby byla naše budoucnost taková, jakou bychom si ji mít přáli, a aby byla budoucností, která bude kontinuitou s minulostí a nikoli jejím opuštěním, bych zde dnes chtěl říci pár slov.<br />
<strong>Čtěte také:</strong><br />
<strong><a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/Articles/6620-klaus-sv-vaclav-je-symbolem-korenu-a-krestanskeho-puvodu-nasi-tisicilete-statni-existence.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_srchMain_rpArtList_ctl04_hlTitle" title="Zobrazit celý článek">Klaus: Sv. Václav je symbolem kořenů a křesťanského původu naší tisícileté státní existence</a> </strong><br />
<strong><a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/Articles/3374-svaty-vaclav-obhajce-krestanskych-hodnot-a-narodni-svebytnosti.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_srchMain_rpArtList_ctl16_hlTitle" title="Zobrazit celý článek">Svatý Václav – obhájce křesťanských hodnot a národní svébytnosti </a></strong><br />
<strong><a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/Articles/5057-vaclav-klaus-o-svatem-vaclavovi.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_srchMain_rpArtList_ctl26_hlTitle" title="Zobrazit celý článek">Václav Klaus o svatém Václavovi</a> </strong><br />
Řada tendencí, prosazujících se v dnešním světě a v různé míře i u nás, mne znepokojuje a domnívám se, že znepokojuje i mnohé z Vás. Stále více se utvrzuji v přesvědčení, že k nim nesmíme mlčet a že se s nimi nesmíme smiřovat. Bylo by dobře, kdybychom o nebezpečí, které z nich plyne, uměli mluvit nahlas a společně. Ukázalo se – v poslední době zejména uzavřením sporu o vlastnictví svatovítské katedrály na Pražském hradě i rychlým postupem společné práce vládní a církevní komise pro narovnání vztahu mezi státem a církvemi – že postup v dohodě přináší výsledky.<br />
Jsem sice jen vnějším pozorovatelem současných diskusí v římskokatolické církvi, ale domnívám se, že nás obdobným způsobem trápí <strong>stále rychleji se rozpadající hodnotový systém</strong>, <strong>který ještě donedávna charakterizoval a vlastně i definoval naši civilizaci, náš civilizační okruh, svět, který nazýváme Západem, naši Evropu, ke které patříme a vždy jsme patřili.</strong><br />
<u><strong>Při pohledu kolem sebe vidíme, že „pokrokáři“ všeho druhu vedou soustavný a stále nezakrytější útok na naše tradiční společenské hodnoty a ctnosti. Vlastenectví je vydáváno za šovinismus. Demokratický stát za překonanou instituci, která má být obětována ve prospěch nadstátních uskupení, která nikdy nemohou získat demokratickou legitimitu. Přirozeně strukturovaná národní společenství se svými hlubokými tradicemi, duchovními a kulturními hodnotami, vycházejícími ze staletých zkušeností a z životů mnoha předchozích generací, jsou erodována politickým tlakem na přijetí multikulturalismu jako oficiálně naordinované ideologie. Vše přirozené, a proto dosud většinově spontánně přijímané, je vydáváno za překonané a málo zajímavé. Vše tradiční a konzervativní je vydáváno za zastaralé a nemoderní, je zesměšňováno a je vylučováno ze společenského dialogu.</strong></u><br />
<br />
<strong>Čtěte také:</strong><br />
<u><strong><a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/Articles/6742-narodni-stat-vlastenectvi-a-narodni-hrdost-nejsou-vetes-hlasa-klaus-stejne-jako-tgm.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_srchMain_rpArtList_ctl16_hlTitle" title="Zobrazit celý článek">Národní stát, vlastenectví a národní hrdost nejsou veteš, hlásá Klaus stejně jako TGM</a> </strong></u><br />
<u><strong><a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/Articles/59-vlastenectvi-konzervativni-postoj.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_srchMain_rpArtList_ctl16_hlTitle" title="Zobrazit celý článek">Vlastenectví – konzervativní postoj</a> </strong></u><br />
Odpovědnost za své činy a za svůj život, odpovědnost vůči druhým, a to nejen těm nejbližším, je vystřídávána povrchními a formálními pózami. <strong>Tradiční rodina, základní jednotka každého dalšího celku lidského uspořádání, odvěké prostředí pro vztah muže a ženy, pro výchovu nových generací, ale i pro samozřejmou mezigenerační pomoc a solidaritu, je vystavována stále ostřejším útokům módních postojů, které pro vybrané skupiny velmi nevybíravými způsoby vyžadují nejrůznější, v minulosti nikdy neexistující privilegia. </strong>Přijetí života jako nepřetržitého úsilí o hledání jeho smyslu, pocit vlastní odpovědnosti za sebe a jiné, a radování se z každého sebemenšího zdaru v tomto úsilí jsou vystřídávány nárokem absolutního a z vnějšku zaručeného štěstí.<strong> Faleš sociálního státu nezaslouženého blahobytu ničí vše tvůrčí a individuální a otupuje talenty, aktivitu a pracovitost, neboť ta se přestává vyplácet.</strong><br />
Při setkáních s představiteli církve se často shodujeme v tom, že je tento trend mimořádně nebezpečný a že je nezbytné se mu aktivně postavit. Nepochybuji, že v mnoha farnostech, zvláště těch venkovských, se u nás o těchto jevech hovoří, ale <u><strong>církev by měla svou významnou autoritu v nezanedbatelné části celé naší veřejnosti uplatňovat více a hlasitěji i v debatě celospolečenské.</strong></u><br />
Snad je mi dobře rozuměno. Nehoruji pro účast církve v každodenních politických půtkách, ale přimlouvám se za jasné a <strong>zřetelné ANO-ANO, NE-NE ve veřejných střetech o hodnoty a občanské ctnosti, které jsou ohrožovány falešnými proroky takzvaného pokroku a modernismu</strong>. Říkat to nahlas je nezbytné. Vím, že tak mnozí činí. Vím, že je Benedikt XVI. za mnohé své tolik potřebné konzervativní postoje terčem nevybíravých útoků. Doba, kterou žijeme, však má tolik nebezpečných rysů, že nechat ve veřejném prostoru dominovat jen oportunistické modernisty se nakonec vymstí všem. Jsme v době, kdy je nutno riskovat i nepochopení, kdy je nutno vystavit se daleko více než dříve nepříjemným střetům, jakkoli se zdá, že v nich má druhá strana momentálně převahu, zejména mediální.<br />
Sám za sebe se z pozice prezidenta republiky snažím na tyto jevy soustavně upozorňovat, bojovat s nimi, nepřecházet je mlčením. Jsem navíc přesvědčen, že počet těch, kteří se již nechtějí smiřovat s neustálou defenzívou a ustupováním, u nás i ve světě roste.<br />
Nemám nejmenší ambice říkat církvi, co má dělat. Vážím si mnoha jejích představitelů, vím, že jsou to lidé vzdělaní, lidé s velikou lidskou i historickou zkušeností, lidé, kteří nejednou projevili obdivuhodnou statečnost, lidskou i morální sílu i oddanost idejím, na nichž naše civilizace a její kultura vznikly a na jejichž základě se rozvíjely.<br />
Proto jsem pokládal za důležité právě na tomto místě a právě v tento den vyslovit svůj možná o něco méně slavnostní, ale o to naléhavější apel. Budu doufat, že si ho nevyložíte jako nezdvořilost hosta na Vaší slavnosti, ale jako veřejně prezentované zamyšlení nad reálným rizikem, kterému náš tisíciletý český stát, jako součást křesťanské civilizace, aktuálně čelí.<br />
Národní svatováclavská pouť je k připomenutí si těchto věcí vhodnou příležitostí. Loni jsem zde řekl, že nám dává možnost „na chvíli se zastavit a s dostatečnou pokorou si uvědomit, že <strong>jsme součástí dlouhé civilizační, kulturní a státní tradice</strong>.“ Zkusme na to myslet i ve všední dny. <br />
<em>Václav Klaus, Stará Boleslav, 28. září 2011</em><br />
<h2> </h2><h2> </h2><h2> </h2><h2>SVATÝ VÁCLAV A IDEA ČESKÉ STÁTNOSTI </h2><div class="al_Head">Autor: <a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Authors/bahnik_petr.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_hlAutor" title="Zobrazit články tohoto autora">Petr Bahník</a> | Publikováno: 28.9.2011 | Rubrika: <a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Default.aspx?CatId=8" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_hlCategory" title="Zobrazit články z této rubriky">Studie</a> </div><img alt="Ilustrace" class="al_Image" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_img_hlImage" src="http://euportal.parlamentnilisty.cz/images/topics/sv.vaclav3.jpeg" style="border-style: solid; border-width: 1px; height: 70px; width: 70px;" /> <br />
<div style="float: right; margin: 0px 0px 10px 10px;"><ins style="border: medium none; display: inline-table; height: 250px; margin: 0pt; padding: 0pt; position: relative; visibility: visible; width: 300px;"><ins id="aswift_2_anchor" style="border: medium none; display: block; height: 250px; margin: 0pt; padding: 0pt; position: relative; visibility: visible; width: 300px;"></ins></ins> </div><div class="al_IntroText"></div>Parlament České republiky před několika lety schválil obnovu 28. září jako státního svátku. Je to den sv. Václava, českého národního světce a zemského patrona, den, který byl v Čechách s vlasteneckým patosem slaven po tisíc let, a jeho oficiální zařazení mezi svátky moderního českého státu by tudíž mělo být něčím zcela přirozeným, mělo by být návratem české společnosti z vykolejených stezek a slepých uliček na prověřené cesty národní tradice, (když již ne přímo víry).<br />
Leč, lze obnově svátečního statutu 28. září bezezbytku rozumět takto? Už parlamentní diskuse, které se před lety kolem obnovy svátku rozvířily, nenechaly nikoho na pochybách, že čeští levičáci nehodlají svůj poměr k interpretaci národních dějin měnit ani po letech bolševického temna a konzervativní češství je pro ně noční můrou číslo jedna. Jen díky převaze zdravého rozumu v řadách poslanců nakonec svátek přece jen schválen byl, o bolestech, které celou věc provázely však trvale svědčí jeho zvláštní oficiální titul: <i>28. září – Den české státnosti</i>. Je to zřetelný kompromis. Světcovo jméno není v názvu zmíněno, avšak, vzhledem k obecně známé souvislosti naší státnosti se sv. Václavem, je význam 28. září vzdělanějším občanům jasný.<br />
Zdá se mi, že to odráží poměr moderní české společnosti k vlastní křesťanské minulosti a zejména ke katolicismu<b>. Dominance katolického prvku v naší národní kultuře je prakticky nepřehlédnutelná, tím spíše se však o ní ve „slušné společnosti“ jaksi nepatří mluvit</b>. Začalo to už koncem devatenáctého století, kdy liberálové ovládli české národní obrození, do té doby pro ně nezajímavé, a trvá to bohužel dodnes. Kulturní dědictví spjaté s katolicismem je buď přehlíženo, jako něco běžného a nezajímavého, nebo je, jaksi mimoděk, avšak důsledně, nezmiňována jeho duchovní provenience. Jakoby nebylo důležité, čemu měly vlastně sloužit dojemné kapličky na našich návsích, Boží muka u cest či lidové betlémy. O české katolické tradici se prostě nemluví, ačkoli všichni víme, že když se v Čechách řekne kostel, apriorně se nám vybaví kostel katolický, ten goticko-barokový na vršíčku, když se řekne farář, vybaví se nám kolárek a bezženství, a když se řekne hřbitov, očekáváme na něm kříže. Formální ateismus většiny národa, ani naše husitsko-protestantská tradice, na tom pranic nemění, jde totiž o kulturní rámec, a ten, ať se to komu líbí nebo ne, je u nás prostě katolický, právě tak, jako je katolická sama idea české státnosti, idea svatováclavská.<br />
<b> Vedle protikatolické setrvačnosti, má ovšem svatováclavská idea i jiné, ve skutečnosti nebezpečnější, protivníky. Jednak je to nedostatek sebevědomí, znalostí a vůle po svébytnosti u řady českých katolíků, jež způsobuje zmatek v jejich hlavách, a jednak dlouhodobé a programové falšování české katolické tradice německými nacionalisty, jež se rádo a velmi často prezentuje i v pseudokonzervativním a pseudokatolickém hávu. </b><br />
<b>Obrazně řečeno: vadí-li pokrokářům na svatém Václavu, že byl svatý, a nejraději by na něj proto zapomněli, německým šovinistům zase vadí, že byl sv.Václav právě Václavem, tedy Čechem, a nejraději by z něj udělali Vikinga, jak se o to svého času skutečně pokoušela hitlerovská propaganda.</b><br />
Tisíciletou ideu české státnosti, a s ní spjatou svatováclavskou tradici, je třeba před veškerým popsaným znevažováním, falzifikací i naší vlastní nevědomostí co neúčinněji bránit. Nástrojem k tomu může být jedině poznání dějinných skutečností, na nichž je vystavěna. Podívejme se tedy na základní obrysy jejího utváření, na její zdroje a vztah k historické osobnosti sv. Václava.<br />
<b>Čtěte také:</b><br />
<b><a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/930-patronus-patriae-primus-svaty-vaclav.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_srchMain_rpArtList_ctl00_hlTitle" title="Zobrazit celý článek">Patronus Patriae Primus – svatý Václav</a></b><br />
<b><a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/3373-josef-pekar-o-vyznamu-tradice-sv-vaclava-pro-narodni-myslenku.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_srchMain_rpArtList_ctl02_hlTitle" title="Zobrazit celý článek">Josef Pekař o významu tradice sv. Václava pro národní myšlenku</a></b><br />
<b><a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/6620-klaus-sv-vaclav-je-symbolem-korenu-a-krestanskeho-puvodu-nasi-tisicilete-statni-existence.aspx" title="Zobrazit celý článek">Klaus: Sv. Václav je symbolem kořenů a křesťanského původu naší tisícileté státní existence</a></b><br />
<b><a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/5841-knize-vaclav-svetec-a-panovnik.aspx" title="Zobrazit celý článek">Kníže Václav – světec a panovník</a></b><br />
<b><a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/5057-vaclav-klaus-o-svatem-vaclavovi.aspx" title="Zobrazit celý článek">Václav Klaus o svatém Václavovi</a></b><br />
<br />
<b>Velká Morava, Přemyslovci a sv. Václav</b><br />
<br />
Základním kamenem slovanské státní existence ve středoevropském prostoru byl politický útvar vzniklý ve třicátých letech devátého století a známý širší veřejnosti jako Velká Morava. Její panovníci, počínaje zakladatelem Mojmírem I., usilovali o to, vytvořit z ní standardní stát srovnatelný s tehdejšími západními vzory. Nepřehlédnutelným handicapem tohoto úsilí ovšem bylo, že středoevropští Slované dosud setrvávali v pohanství. Celá západní Evropa byla v té době již křesťanská a pohanství bylo právem vnímáno jako výraz civilizační zaostalosti a potenciální nebezpečnosti.<br />
Situaci se rozhodl radikálně změnit syn Mojmíra I., kníže Rostislav, který zahájil plánovitou christianisaci své země. Prvopočátky křesťanství na Velké Moravě byly spojeny s působením západních latinských kněží, a to jednak s nahodilými misijními pokusy iroskotských mnichů a jednak s působením německého kněžstva východofranckého, zejména z pasovské diecéze, které usilovalo o systematičtější postup. Východofranští duchovní však nebyli jen nositeli nové víry, ale, v souladu s představou tzv. „říšské církve“, také předními emisary politických zájmů svých panovníků a christianizaci moravských Slovanů chápali automaticky také jako jejich podřízenost Východofrancké říši.<sup>1 </sup>To bylo pro vládce Velké Moravy pochopitelně těžko přijatelné a kníže Rostislav proto hledal alternativní řešení. Jak vyplývá z písemností mohučské synody roku 852, zval Rostislav na Moravu programově kněze z jiných oblastí, než jen z blízkých diecézí Východofranské říše. Čteme např. o působení duchovenstva z Itálie a Řecka. Rostislav tak dával najevo církevně-správní samostatnost své země a vykazoval ambice pasovského biskupství do patřičných mezí. Cílem jeho snah přitom beze sporu bylo vytvoření samostatné slovanské diecéze na Velké Moravě.<br />
Po zdlouhavých jednáních s papežem Mikulášem I., které nedosáhly kýženého výsledku, obrátil se Rostislav roku 863 na východ a požádal byzantského císaře Michala III. o vyslání křesťanské misie na Velkou Moravu.<sup>2</sup> O rok později byzantští misionáři skutečně zahájili své působení ve střední Evropě a jejich dílo bylo mimořádně úspěšné. Zatímco většinou probíhala christianizace evropských zemí tak, že novou víru přijal panovník s dvořany, a teprve v následujících desetiletích se šířila do nižších vrstev, na Velké Moravě zasáhla misie prakticky všechny vrstvy společnosti, od velmožů knížecího dvora, přes urozené bojovníky až po chudé zemědělce.<sup>3</sup> Tento rychlý a zřetelný úspěch byl snad ovlivněn tím, že křesťanství pro moravské Slovany už nebylo zcela novým učením, hlavní roli však nepochybně sehrála skvělá teoretická příprava a dobré organizační vedení misie, čili mimořádné odborné a charakterové kvality osobností stojících v jejím čele, Konstantina, zvaného „filosof“, jenž později přijal řeholní jméno Cyril, a jeho kněžského i pokrevního bratra Metoděje.<br />
Zatímco vlastní úkol misie se podařilo dobře a rychle plnit, aniž došlo k jakýmkoli ostřejším střetům s vyznavači starého slovanského pohanství, značné problémy byzantincům působili franští kněží, kteří v misii viděli nepříjemnou konkurenci. Došlo k obvinění u papežského dvora v Římě, že se prý soluňští bratři ve svých staroslověnských překladech dopustili deformace svatých textů i samého obsahu víry.<sup>4</sup><br />
Proti takovému obvinění se bratři hodlali hájit se vší razancí. Přivítali proto pozvání papeže Mikuláše I. k návštěvě Říma a r. 867 se vydali na cestu do věčného města, jež se pro ně stala v mnoha ohledech osudovou. Nejen, že se jim podařilo obhájit vlastní překlady církevních textů a prosadit staroslověnštinu jako schválený liturgický jazyk<sup>5</sup>, ale nově nastoupivší papež Hadrián II. jmenoval Metoděje dokonce papežským legátem pro slovanské kraje v záalpí <sup>6 </sup>a posléze i arcibiskupem nově zřízeného stolce moravsko-panonského, což bylo nepochybně mocným zadostiučiněním, (vždyť mu měli být podřízeni i franští kněží působící na Moravě!).7<br />
Politické poměry na Velké Moravě se však mezitím radikálně změnily. Kníže Rostislav byl zbaven svého trůnu státním převratem ve východofranské režii. Po řadě peripetií se do čela státu dostal jeho synovec Svatopluk, který se do značné míry opíral o podporu franských kněží. Ti si tím mimořádně upevnili svou pozici a těšili se dlouhodobé přízni nového vládce.<br />
Svatopluk se ukázal být panovníkem mimořádně schopným. Teprve on učinil Velkou Moravu opravdu velkou, ve smyslu územní rozlohy. Za jeho vlády podléhala velehradskému knížeti území dnešní ČR, Slovenska, Maďarska, jižního Polska a snad i lužickosrbské oblasti severovýchodního Německa a část západní Ukrajiny. Roku 874 dosáhl dokonce tzv. mírem forchheimským oficiálního uznání nezávislosti Velké Moravy ze strany Východofrancké říše a v soudobých latinských kronikách je příležitostně titulován jako Rex, čili král. Jeho poměr ke staroslověnské misii i k arcibiskupu Metodějovi ovšem zůstával trvale chladný. Obojí pro něj bylo připomínkou éry jeho předchůdce Rostislava a pochybného způsobu, jakým se Svatopluk sám dostal k moci. Krom toho na něj jistě působily též pomluvy Metodějových odpůrců a jednou již vyslovené pochyby o pravověrnosti staroslověnské liturgie, které se znovu a znovu vracely do oběhu, zejména když se v důsledku teologických sporů zkomplikovaly vztahy mezi křesťanským východem a západem.<sup>8</sup> Metodějovo postavení tak bylo velmi zvláštní. Formálně byl vrcholným představitelem křesťanské církve na Velké Moravě a král Svatopluk a franští kněží ho proto museli nejen respektovat, ale také mu poskytovat všestrannou podporu , na druhé straně ovšem Metoděj nemohl zabránit intrikám některých svých franských „podřízených“ i králově ochotě jim naslouchat. Tato situace trvala až do konce Metodějova života, poté se králova zloba rozhořela naplno a Metodějovi žáci byli zbaveni svých úřadů a vyhnáni z Velehradu. Vraťme se však do doby Metodějova arcibiskupského pontifikátu.<br />
Specifickou částí říše krále Svatopluka byly tenkrát Čechy, ovládané rodem Přemyslovců. O politickém dění v oblasti české kotliny na počátku raného středověku můžeme s jistotou říci jen velmi málo. Od pátého století byla tato oblast osídlena Slovany, možná byla centrem někdejší Sámovy říše a později ji snad ovládla vojska Karla Velikého.<sup>9</sup> Počátky české vládnoucí dynastie pak známe jen z bájí a pověstí o oráči Přemyslovi, jejichž nejstarší verze stručně zachytil ve své legendě z desátého století mnich Kristián.<sup>10</sup><br />
Prvou zřetelnější zprávou, z níž lze něco vyčíst o politických poměrech v Čechách před rokem 900, je záznam fuldského analisty o křtu čtrnácti českých knížat v bavorském Řezně r. 845. Dovídáme se z něj, že: 1) Obyvatelstvo i velmoži byli až do uvedeného data stoupenci pohanství. 2) Politická správa Čech byla značně decentralisovaná, rozdělená mezi větší počet vládců. 3) Tato knížata nějakým způsobem podléhala vlivu řezenské diecéze resp. Východofrancké říše.<br />
Z jakých rodů tato knížata byla se ovšem z uvedeného zápisu nedočteme. Byl někdo z nich Přemyslovec? A jaká by v tom případě byla jeho role ve vztahu k ostatním i k Řeznu? Nevíme.<br />
Jisto je jediné:.Koncem devátého století se mezi slovanskými knížaty české kotliny začali zřetelně prosazovat Přemyslovci. Zprvu hráli jen roli prvého mezi rovnými, posléze však už roli jasně dominantní. Průběh jejich vzestupu do role centrálních vládců lze vyčíst z tradiční titulatury, kterou v raném středověku přemyslovská knížata používají. Latinské označení dux, známé z mincí a pečetí desátého a jedenáctého století, znamená vojevůdce, vévoda, prvořadé postavení Přemyslovců se tedy vyvinulo z jejich role vojenských velitelů. K této úloze snad byli Přemyslovci vybráni s ohledem na to, že ovládali středočeské jádro země. Autorita vévodů byla ovšem zprvu omezena, plnou moc měli jen v čase války, postupně však jejich vliv rostl. Pomocí sňatkové politiky (i násilí) posilovali Přemyslovci jak své výsadní postavení, tak i územní jednotu české kotliny, z niž se začínal formovat jednotný politický útvar.<br />
Na přelomu devátého a desátého století, v době, kdy byl přemyslovským vévodou kníže Bořivoj (latinským textům známý jako Gorivej), došlo k začlenění území Čech do Svatoplukovy Velkomoravské říše. Tato skutečnost postavení Přemyslovců ještě posílila. Vazby k Řeznu a Východofrancké říši byly dočasně přerušeny a exponentem Svatoplukovy politiky v české kotlině se stal Bořivoj. Plnil funkci jakéhosi místodržitele moravského vládce a požíval do té míry Svatoplukovy důvěry, že Čechám, už jako politickému celku (!), byla v rámci Velké Moravy ponechána jakási autonomie pod vládou Přemyslovců. K věci pochopitelně patřilo i to, že Bořivoj, spolu se svou manželkou Ludmilou, přijal na velkomoravském Velehradě křest, podle tradičního podání prý přímo z rukou arcibiskupa Metoděje.<sup>11</sup><br />
Výmluvným důkazem úzkých vazeb Přemyslovců k Velké Moravě je záznam o dramatickém dopadu Bořivojova křtu na českou politiku. Proti tomuto aktu totiž vystoupila početná (pohanská?) opozice, která násilím svrhla Bořivojovu vládu a vévoda musel uprchnout ke Svatoplukovu dvoru v ohrožení života. Do svého úřadu pak byl znovu dosazen s pomocí moravské vojenské intervence, která Bořivojovy odpůrce potlačila.<sup>12</sup> <br />
Co bylo důvodem této vzájemné podpory? Byli Přemyslovci pokrevními příbuznými velkomoravských Mojmírovců? Snad, nic bližšího zatím nevíme.<br />
Pro vznik ideje české státnosti mělo ovšem Bořivojovo napojení na Velkou Moravu nesmírný význam. Vtělilo se do teorie známé jako tzv. translatio regni, čili přenesení království. Prvně je to vyjádřeno již v Kristiánově legendě z konce desátého století, která vypravuje, že Metoděj prý Bořivojovi při křtu prorokoval: „ Staneš se pánem pánů svých“, čímž měla být myšleno pozdější ovládnutí Moravy českými panovníky. Zdůvodnění přenosu velkomoravské státní tradice na Čechy je dvojí. Kristián, latinsky píšící apologeta staroslověnské bohoslužby, naznačuje, že se Svatoplukovým odvratem od „cyrilometodějské“ tradice odstoupilo od mojmírovského státu Boží požehnání a bylo přeneseno na Přemyslovce.<br />
Pozdější gotické legendy zase spojují přenesení království do Čech s osobností saského krále Jindřicha Ptáčníka, jemuž připisují císařskou hodnost. Jindřich prý po zániku Velké Moravy udělil Svatoplukův královský titul (v renesanční verzi i s hmotnou královskou korunou) českému knížeti Václavovi. Sv. Václav tak byl v tomto podání prvním českým králem, titul prý však ze skromnosti nepoužíval. Jedná se patrně o pouhý literární konstrukt, obsahuje však zřetelné pravdivé jádro, a to hned dvojí: Za prvé upozorňuje na úzkou souvislost počátků české státnosti s Velkou Moravou a za druhé zdůrazňuje, že spojnicí velkomoravské tradice se vznikající tradicí českou bylo křesťanství a světecká postava Václavova.<br />
Tentýž obsah v symbolické rovině vyjadřuje legendární podání o Paládiu čili Ochranném obrazu země české. Paládiem se rozumí nevelký kovový reliéf madony s děťátkem, byzantského původu, který prý při křtu na Velké Moravě dostala od Metoděje Bořivojova manželka Ludmila, a který později předala spolu s křesťanskou vírou svému vnukovi Václavovi.<sup>13</sup><br />
<br />
<br />
<b>Čechy mezi Velkou Moravou a Říší</b><br />
<br />
Úzké sepětí Bořivojových Čech s Velkou Moravou se začalo na konci devátého století stále zřetelněji uvolňovat a po roce 894 zaniklo. Příznakem určité roztržky snad byl už Bořivojův vstřícný přístup k žákům arcibiskupa Metoděje, které král Svatopluk, jak již bylo zmíněno výše, vyhnal po r. 885 od svého dvora. Metodějovi žáci se tehdy uchýlili zejména na Balkánský poloostrov, kde pak spolupůsobili při vzniku bulharského státu, část z nich ovšem nalezla dlouhodobé útočiště také u dvora českého vévody Bořivoje, který měl ke staroslověnské tradici zjevně blíže, než jeho velkomoravský patron. Tito lidé se stali zakladateli staroslověnské literatury v Čechách. Jejich příchodem se posílila kulturní vazba přemyslovského knížectví k velkomoravské duchovní tradici, zároveň se ovšem výrazně narušila politická vazba k Velké Moravě jako takové.<br />
Za vlády Bořivojova staršího syna a nástupce Spytihněva se politická pouta Čech k velehradskému trůnu přetrhala docela a české vévodství navázalo naopak r. 895 úzký poměr k říši Východofrancké a řezenské diecézi. Nedlouho poté se sice tato říše v důsledku vnitřních sporů rozpadla, za jejího dědice se ovšem začali považovat bavorští vévodové a politická a náboženská vazba Čech k bavorskému Řeznu trvala nadále.<br />
Pozoruhodné přitom je, že tato politická orientace nijak nebránila rozvoji staroslověnské liturgie v Čechách, která poklidně koexistovala vedle liturgie latinské až do poloviny jedenáctého století. Je tudíž zřejmé, že postup franckého duchovenstva (a částečně i episkopátu) proti staroslověnské Bohoslužbě na Velké Moravě nebyl záležitostí náboženskou, nýbrž výsostně politickou. Pokud Čechy přijaly jistou podřízenost bavorskému Řeznu, nebyl najednou s „cyrilometodějskou“ liturgií problém.<sup>14</sup><br />
Popsané přeskupení politických sil nebylo jedinou změnou, která poznamenala středoevropský prostor na počátku desátého století. Do oblasti totiž v téže době vpadli také kočovné zakavkazské kmeny Maďarů, přicházející po stejných trasách, jako kdysi nomádští Hunové a Avaři. V bojích proti těmto novým nájezdníkům Svatoplukův syn Mojmír II po dílčích úspěších nakonec podlehl a velkomoravský stát byl roku 906 zcela rozvrácen. Maďaři se pak usadili v oblasti panonské nížiny a stali se trvalou hrozbou pro usedlé národy střední Evropy, zejména v oblasti podunají.<br />
Pohraniční boje s Maďary sváděli také čeští vévodové. Vzhledem k výhodným terénním podmínkám však Čechy zůstaly ušetřeny přímého maďarského vpádu a přemyslovští vládci se mohli věnovat dalšímu formování vznikajícího českého státu. Jeho vznik i nejstarší dějiny byly výrazně ovlivněny děním na území zaniklé Východofrancké říše.<br />
Jak už bylo uvedeno, za dědice zaniklé říše (a potažmo dědice karolinského císařství) se považovali Bavoři. Bavorsko bylo vskutku kulturně i hospodářsky nejrozvinutějším politickým útvarem německojazyčné oblasti. Mohlo čerpat z dávné, Římany založené civilizační tradice, bylo prvým centrem křesťanství ve středoevropském prostoru a pod. Ve svých snahách ovšem bavorští vévodové nebyli sami. O roli dědice říšské tradice se totiž ucházeli rovněž mimořádně ambiciózní vládci ze saské dynastie Luidolfovců. Sasové byli mnohem méně kultivovaní, křesťanství přijali relativně nedávno a jejich životní styl se blížil poměrům v polopohanských Čechách, saští vládci však disponovali nadšením konvertitů, mimořádnou osobní odvahou i značnou dávkou vojenské tvrdosti, jež dali do služeb svého snu nové obnovy karolinského impéria. Soupeření obou těchto sil bylo hlavním dramatem středoevropských dějin prvé poloviny desátého století.<br />
Čeští vévodové byli jak řečeno od roku 895 pod vlivem Bavorska, snažili se nicméně držet svou zemi pokud možno stranou přímé účasti v sasko-bavorském konfliktu. Bavorský vévoda Arnulf však usiloval o aktivnější zapojení Čech do svých válečných plánů. Připravoval jakési obklíčení Saska nepřátelskými silami. Vyjednával dokonce s nebezpečnými Maďary, uzavřel s nimi tajné spojenectví a umožnil jim průchod přes Bavorsko, aby mohli napadnout jižní hranici Saska. Na severní hranici měl zase podle Arnulfova kalkulu sehrát významnou roli pohanský slovanský kmen Stodoranů-Luticů, který vedl proti Sasům permanentní válku. Kdyby se podařilo do protisaské „koalice“ vtáhnout ještě Čechy, bylo by obklíčení Saska úplné. V tomto světle nabývá zvláštního významu sňatek mladšího Bořivojova syna Vratislava (Vitisla) s dcerou lutického knížete Drahomírou (Dragomir). Jednalo se nepochybně o sňatek ryze politický, který byl s největší pravděpodobností dílem bavorské diplomacie. Drahomíra musela kvůli sňatku s Vratislavem alespoň formálně přijmout křesťanství, jak ovšem nasvědčují její pozdější činy, v srdci zůstávala pohankou a jediným smyslem její „politické mise“ bylo vtažení Čechů do války proti Sasům, motivované naléhavou potřebou pomoci vlastnímu kmeni.<sup>15</sup><br />
Jak Spytihněv, tak i Vratislav, který nastoupil na trůn po svém bezdětném bratrovi roku 999, však přistupovali k vnitroněmeckému sporu navýsost rezervovaně. Byli ochotni podporovat Bavorsko placením pravidelné daně, nikoli však přímým bojovým angažmá. Tento postoj se stal pro Přemyslovce tradičním a snažili se ho držet.<br />
Drahomířina chvíle ovšem nastala když byl její manžel r. 921 smrtelně zraněn v bezvýznamné pohraniční půtce s Maďary a země se ocitla bez panovníka.Vratislavovi synové Václav a Boleslav byli v té době ještě nedospělí a o vládu se musely podělit dvě kněžny vdovy, Drahomíra a její tchýně Ludmila.<br />
<br />
<br />
<b>Svatá babička a svatý vnuk</b><br />
<br />
Drahomíra byla rozhodnuta situace využít k prosazení svého dlouhodobého cíle, Ludmila však představovala problém, neboť byla v mnoha ohledech přímým protikladem své snachy. Zatímco Drahomíra byla jen formální křesťankou, Ludmila byla naopak horlivou šiřitelkou a podporovatelkou nové víry. Zatímco Drahomíra chtěla Čechy vidět po boku svých rodných Luticů v boji proti Sasům, Ludmila byla stoupenkyní dosavadního stylu přemyslovské politiky, totiž umírněně probavorské orientace s udržením Čech mimo probíhající konflikt. Zatímco Drahomíra chtěla své syny vést k drsným válečnickým způsobům, tak obdivovaným u pohanů, Ludmila připomínala též potřebu vzdělání budoucího vládce a svým vlivem významně ovlivnila výchovu následníka trůnu Václava. Všechny tyto náboženské, politické i osobní rozpory byly příčinou silného napětí mezi oběma ženami i politickým skupinami jejich přívrženců. Dohoda předních velmožů stanovila, že výkonu přímé vlády se má na dobu do Václavovy dospělosti ujmout Drahomíra a Ludmile má být i nadále svěřena péče o následníkovu výchovu a vzdělání. Takovéto uspořádání ovšem Drahomíře nevyhovovalo<sup>16</sup>. Cítila se ošizena ve svých právech a rozhodla se pro násilné řešení. Vyslala na Ludmilin hrádek Tetín dva své družiníky vikingského původu, Tunu a Gomona<sup>17</sup>, aby její sokyni zavraždili. 16. října 921 byla kněžna Ludmila těmito muži zardoušena svým vlastním závojem.<br />
Nedlouho po vraždě vtáhl do Čech bavorský vévoda Arnulf, snad jako arbitr sporu mezi skupinami Ludmiliných a Drahomířiných stoupenců. O tomto Arnulfově tažení víme z pramenů velmi málo, jistý je ovšem jeho výsledek, Drahomíra byla potvrzena jako právoplatná kněžna a vládu si podržela až do nástupu sv. Václava na vévodský trůn kolem roku 924. Už tento fakt potvrzuje, že Drahomířina politika Arnulfovi Bavorskému v zásadě konvenovala, nebyla-li již jím samým řízena.<br />
<b> Politické a duchovní směřování kněžice Václava bylo ovšem zcela jiné. Od dětství byla jeho výchova usměrňována péčí babičky Ludmily, k níž si vytvořil silný citový vztah. Byl přesvědčeným křesťanem, podporoval výstavbu nových kostelů i početní nárůst českého duchovenstva a sám cítil niternou potřebu osobně se podílet na přípravě Bohoslužeb. Dostalo se mu také mimořádného vzdělání. </b>Nejprve jej učil jakýsi Ludmilin kaplan Pavel, posléze byl ovšem Václav babičkou poslán na jakousi vyšší školu, která tehdy působila na hradišti v Budči.<sup>18 </sup>Tam jej vyučoval kněz zvláštního jména Učen<sup>19</sup>, díky němuž si <b>Václav osvojil znalost literární slovanštiny (staroslověnštiny), latiny a řečtiny! Uvážíme-li, že většina evropských vládců té doby byla negramotných, jeví se nám míra vzdělání českého vévody jako zcela neobvyklá. </b>Zmínky legendárních životopisů o mnoha bitvách, v nichž bojoval, i moderní průzkum Václavových tělesných ostatků, přitom dokazují, že nijak nezanedbával ani svou fyzickou zdatnost, spjatou s prvotní, vojenskou úlohou panovníka.<br />
Prvá staroslověnská legenda nás přesto informuje, že se vévoda ve svém mladém věku stával terčem nejapné kritiky svého okolí, které nechápalo Václavovy vzděláním a vírou kultivované mravy, v mnohém připomínající ideál pozdějšího mystického rytířství, a mělo je za změkčilost. Aby dokázal obhroublým polopohanským velmožům svou mužnost, byl prý nucen „obcovat“ s jakousi dívkou, se kterou zplodil syna jménem Zbraslav.<sup>20</sup><br />
Prvním Václavovým činem po nástupu na trůn, bylo slavnostní přenesení ostatků babičky Ludmily z hrobu na Tetíně do nově zřízeného hrobu v kostele sv. Jiří na Pražském hradě. Translace, čili přenesení ostatků, bylo v raném středověku považováno za začátek světecké úcty k osobě zemřelého. Václav tedy touto ceremonií nedal jen veřejně najevo svůj vztah k zavražděné babičce Ludmile, ale zahájil také její uctívání jako prvé české světice. Zároveň tím pochopitelně demonstroval svůj politický program, což výmluvně doložil tím, že svou matku Drahomíru poslal do vyhnanství.<sup>21 </sup> <br />
<br />
<br />
<b>Václavova koncepce české státnosti</b><br />
<br />
Sv. Václav v zásadě pokračoval v politické linii svých předků. <b>Usiloval zejména o udržení územní jednoty českého státu a posilování autority centrální vévodské moci. V zahraniční politice však provedl radikální obrat, opustil dosavadní probavorskou orientaci země a navázal úzké spojenectví se saským králem Jindřichem Ptáčníkem.</b> Lze říci, že tento Václavův krok byl totální antitezí politiky jeho matky Drahomíry a musel vyvolat značný odpor u té části české šlechty, která se identifikovala s představou česko-lutického protisaského souručenství pod bavorskou patronací. Toto politické křídlo po Drahomířině internaci spojilo své naděje s osobou Václavova ctižádostivého mladšího bratra Boleslava a stálo i za tragickým vyvrcholením vztahu obou bratří.<br />
Zřetelným dokladem změny zahraničně politické orientace českého státu za Václavovy vlády je změna zasvěcení nově zbudovaného ústředního chrámu na Pražském hradě. Se stavbou tohoto kostela započal už Václavův otec Vratislav a zasvěcení mělo původně náležet sv. Jimramovi, patronovi Bavorska, Václav však, poté co stavbu dokončil, rozhodl o jiném patrociniu a nový chrám byl zasvěcen sv. Vítu, tehdejšímu ochránci Saska, jemuž saští panovníci připisovali své politické úspěchy.<sup>22</sup><br />
Poměr sv. Václava k sasko-bavorskému sporu vidí jako klíčový problém jeho vlády zejména J. Pekař a po něm R. Turek a J. Kadlec. Ve světle uvedeného sporu tito autoři také vysvětlují jinak těžko pochopitelný <b>rozpor pramenů v otázce „poplatnosti“ Čech. Zatímco saský kronikář Widukind hovoří o zpoplatnění sv. Václava králem Jindřichem , jiné legendy se naopak zmiňují o tom, že Václav zemi zbavil poplatnosti. O jaký poplatek se ale jednalo a jaké je vysvětlení uvedeného rozporu? </b><br />
<b> K zavedení poplatku patrně došlo již za císaře Karla Velikého, podle Karlova životopisce Einharda prý r. 806. Pozdní údaj Kosmovy Kroniky české zmiňuje, že se Čechové tehdy zavázali Karlovu synovi Pipinovi odvádět Říši roční poplatek 500 liber stříbra a 120 volů.</b><sup>23</sup> <b><u>Tento poplatek nebyl ničím potupným, byla to tzv. daň z míru (tribut pacis), kterou se mohla vojensky slabší země vyhnout válečnému střetu se silnějším protivníkem a v žádném případě nepředstavoval žádnou politickou závislost (sama Říše platila v 10. století podobný poplatek maďarským kmenům). </u></b>Lze právem očekávat, že placení tributu bylo na delší čas přerušeno v době, kdy Čechy náležely do svazku zemí Velké Moravy, ale po r. 895, kdy se Spytihněv I. přimknul k Bavorsku, došlo patrně k obnově poplatku, jež začal být logicky vyplácen bavorským vévodům, kteří se presentovali jako dědicové říšské tradice. Nic z toho ovšem přímo nesouvisí s postavou sv. Václava. S tou placení tributu spojil teprve František Palacký, který ve svých Dějinách národu českého bez jakékoli pramenné opory podsunul zavedení tributu sv.Václavovi, asi v souvislosti se zmíněnou Widukindovou zprávou, že Jindřich Ptáčník „učinil Čechy poplatnými“. Tento Palackého nešťastný výklad se bohužel stal základem moderních dehonestací a falzifikací líčících sv. Václava jako bábovku a patrona kolaborantů, jak o tom již byla zmínka úvodem.<br />
Je pravděpodobné, že Václav skutečně uvedený poplatek platil, nezavedl ho však, stejný tribut platili jeho předkové i pokračovatelé, on „jen“ prozíravě změnil adresáta tributu, správně vsadil na vítězství Sasů v bojích s Bavory, a v souvislosti se změnou své politiky přestal dávný poplatek platit bavorskému vévodovi Arnulfovi a začal ho raději odvádět saskému králi Jindřichu Ptáčníkovi. To nepochybně rozzuřilo vyhraněně protisaskou stranu v Čechách obklopující mladého Boleslava a stalo se hlavním důvodem pozdějšího zavraždění sv. Václava.<br />
Odpůrci této „pekařovské“ interpretace, zejména D. Třeštík, zpochybňují souvislost Václavova osudu se sasko-bavorským sporem poukazem na to, že spor byl v době Václavova panování fakticky i právně ukončen, neboť již roku 922 se Arnulf Bavorský oficiálně Jindřichovi poddal. Tento argument ovšem neobstojí. Naopak, fakt, že se Arnulf Jindřichovi poddal, mohl Václavovu snahu o navázání přímého kontaktu s Jindřichem jen urychlit Václav zkrátka šel takříkajíc od kováříčka rovnou ke kováři, aby zabránil hrozící dvojité podřízenosti Čech, totiž možnosti, že Čechy zůstanou poddány Bavorsku, jako jakási jeho provincie, a Bavorsko samo bude podřízeno Jindřichovi saskému.<br />
Arnulfova kapitulace z r. 922 ostatně nemohla zcela zastavit záměry a „nastartované“ aktivity jeho někdejších spojenců v řadách české šlechty, kteří po léta připravovali česko-lutické protisaské spojenectví. Zpráva o pádu jejich mocného patrona pro ně jistě byla velkou ranou, od jejich činů je však neodradila. Mohli kromě toho předpokládat, že Arnulfovo pokoření je jen dočasnou záležitostí a že, zaháji-li sami protibavorskou ofenzívu, Arnulf vypoví Jindřichovi poslušnost a starý plán se přece jen podaří uskutečnit.<br />
Uvažujeme-li přitom o důvodech, jež sv. Václava vedly k tomu, že se tak radikálně rozešel se zahraniční politikou svého otce a strýce a „zkomplikoval si život“příklonem na stranu Sasů, nemůžeme se ubránit dojmu, že v jeho rozhodnutí hrála podstatnou roli také znalost poměru obou německých vládců k myšlence universálního křesťanského Imperia. Bavorský vévoda Arnulf se sice samozřejmě považoval za nástupce říšských vládců, čím však v jeho chápání mohla obnovená Říše být? Universálním křesťanským císařstvím s ideálním posláním? To asi sotva. Arnulf byl mužem dosti flexibilních zásad, který naváhal navazovat spojenectví s nejdivočejšími protivníky křesťanství, přinášelo-li mu to prospěch. Jindřich Ptáčník naopak dával najevo, že chce hrát „karlovskou“ roli ochránce křesťanstva a netajil se ambicí dosáhnout pro saské krále obnovy císařské korunovace.<sup>24 </sup>Jakkoli byl Jindřich jako válečník tvrdý a v mnoha ohledech nelítostný, nelze mu upřít zřetelný idealismus, který bezpochyby konvenoval asketicko-rytířské osobnosti sv. Václava. Jak bylo už zmíněno, Václavův přímý kontakt s formujícím se Imperiem vysvobodil Čechy z reálně existující hrozby, že se stanou periferií poraženého Bavorska a naopak umožnil vydobýt pro ně postavení právoplatného příslušníka křesťanstva.<br />
V tomto smyslu tedy sv. Václav Čechy skutečně „zbavil poplatnosti“, jak uvádí např. kronika tkř. Dalimila, zbavil je totiž ponižující podřízenosti dílčí autoritě a podřídil je pouze autoritě universální, na čemž nebylo ponižujícího nic. Prostor pro takový postup ale nevznikl nějak mimoděk, nebo náhodou, vznikl jako projev Jindřichova universalismu, a Václavovou nesmrtelnou zásluhou bylo, že tento aspekt universalismu ihned pochopil a prostor využil pro záchranu české státní a národní svébytnosti.<sup>* </sup>To je také reálný obsah symbolického podání o tom, že Jindřich dal Václavovi „korunu Velké Moravy“.Sv. Václav položil základ ideji české státnosti v jejím spojení s ideou křesťanského universalismu, jež musí být záštitou nikoli ohrožením české suverenity. Mimořádně zajímavá je v tomto ohledu výše zmíněná zpráva Kosmovy kroniky o „Pipinově poplatku“. Zmínku o jeho existenci a konkrétní výši vkládá Kosmas do vyprávění o tažení císaře Jindřicha III. proti českému knížeti Břetislavovi. Český vládce v Kosmově textu uznává dávné právo císařů žádat po Češích tento poplatek, odmítá však, že by císař mohl požadovat cokoli nad to! Jinými slovy, čeští panovníci, jejichž propagandistou Kosmas byl, zaujímají v raném středověku vůči Říši svébytný, diferencovaný postoj. Jsou ochotni uznat jakési pouto vůči ní, vyjádřené konkrétním závazkem, nikoli však další, nově zaváděné závazky. Uvedený poplatek se tak nestává znamením závislosti, ale naopak zárukou české samostatnosti a přátelského vztahu mezi Říší a Čechy. Císař požadující od Čechů něco dalšího jedná neoprávněně a je třeba mu odporovat. Toto je skutečné svatováclavské pojetí české státnosti, jež tvrdošíjně hájili všichni velcí čeští panovníci následujících staletí a kodifikuje jej Zlatá bula sicilská, Zlatá bula císaře Karla IV. a řada dalších souvisejících dokumentů.<br />
Ve Václavově době se ovšem proti světcově „prosaské“ politice postavila opozice kolem jeho mladšího bratra Boleslava. Ten v září 929<sup>25</sup> pozval Václava na svůj hrad v místech dnešní Staré Boleslavi. Jednalo se o mimořádně honosné sídlo, jehož výstavnost byla svým způsobem demonstrací Boleslavových politických ambicí. Počátky tohoto sídla spadají do doby života knížete Bořivoje. Hradiště bylo vystavěno poblíž labského brodu, na rozhraní panství středočeských Přemyslovců a někdejšího knížectví Pšovského, které Bořivoj připojil ke vznikajícímu českému státu sňatkem s dcerou pšovského knížete Ludmilou. Boleslav I. sídlo získal jako úděl vyhrazený mladšímu bratrovi. Podle Kosmovy kroniky prý nechal Boleslavský hrad vystavět z kamene, „po římském způsobu“. Tato zpráva byla donedávna zpochybňována, archeologický průzkum z devadesátých let dvacátého století však potvrdil, že sídlo Boleslava I. bylo skutečně kamenným hradem, patrně prvním v Čechách.<br />
Václav byl o přípravě atentátu podle všeho informován, v odevzdanosti do vůle Boží však pozvání přijal a na bratrův hrad dorazil. Nejel ovšem bezbranný, naopak, měl s sebou zdatné bojovníky ze své družiny a před odjezdem dokonce provedl na pražském hradě jakousi jejich přehlídku, jakožto demonstraci síly. Právě obavy z možného střetu s Václavovými družiníky byly důvodem, proč vrahové svůj záměr během Václavovy návštěvy dvakrát odložili. Jako vhodný čas k útoku bylo pak stanoveno ranní svítání, chvíle, kdy Václav podle svého zvyku chodíval osamocen na jitřní pobožnost. Cestou k hradnímu kostelíku Kosmy a Damiána napadl sv. Václava nejprve sám Boleslav, fyzicky zdatnější vévoda však mladšího bratra přemohl a ten od dalšího útoku upustil. Křikem však povolal trojčlennou skupinu vrahů, která čekala na jeho znamení. Tito smluvení zabijáci Václava dostihli u chrámových dveří a usmrtili. Současně začalo naplánované vraždění jeho stoupenců, a to jak jeho doprovodu na Boleslavském hradišti, tak také v Praze.<sup>26</sup> <br />
Po bratrovraždě zahájil Boleslav válku rovněž s jakýmsi Václavovi poddaným knížetem, který se stejně jako svatý vévoda přidržoval prosaské politiky. Kronikář ho nejmenuje jménem, pouze latinským označením subregulus (podkrál), jež má vyjadřovat jeho postavení podřízeného vládce. Máme určité důvody soudit, že se snad jednalo o někoho z předků rodu Slavníkovců. Ačkoli jde jen o hypotézu, odpovídala by jak dlouhodobé vstřícné politice tohoto rodu vůči Sasům, tak jejich tradičnímu společenskému postavení i brzké a intenzivní svatováclavské úctě, jež je v tomto rodě pěstována. Jasné pochopení ideje universálního Imperia, včetně jeho limitů, jež se objevuje u pozdějšího pražského biskupa Vojtěcha, mohlo, jak se zdá, mít dosti hluboké kořeny a bezprostředně navazovat na státnické a christianizační dílo sv.Václava. <br />
Hledáme-li v řadách zmiňovaných českých velmožů desátého století předky Slavníkovců, narážíme na zajímavou postavu zlického knížete Radslava (osobu prvně zmiňuje Kristiánova legenda, nezná však jméno, to uvádí až Kronika tkř. Dalimila). Zprvu se Radslav objevuje jako protivník sv. Václava. Vévodovu zbožnost si prý tento bojovný muž vykládal v duchu tehdejšího smýšlení jako projev slabosti a vypověděl Václavovi poslušnost. Když pak mělo dojít k boji mezi Václavovým vojskem a Zličany, nabídl prý světec svému odpůrci, aby věc vyřešili osobním utkáním a zabránili zbytečnému krveprolití. Radslav výzvu přijal. Během souboje obou knížat však podle legendisty došlo k zázračným jevům. Na vévodově čele se měl objevit zlatě zářící kříž a po jeho boku dvě andělské postavy. Šokovaný Radslav padl na kolena a poddal se Václavovi na milost a nemilost se vším svým lidem. Václav pokořeného soka „pozdvihl z prachu“ a velkoryse mu ponechal dosavadní državy, výměnou za příslib loajality, jež prý Radslav napříště vždy dodržel a stal se Václavovým oddaným stoupencem.<br />
Z historického hlediska je obtížné popsanou legendární epizodu hodnotit. Lze říci jen tolik, že velmi dobře ilustruje Václavovo úsilí o udržení územní integrity státu i dobovou polopohanskou mentalitu, nechápající projevy askeze a vzdělanosti. Je-li ovšem příběh alespoň částečně založen na nějaké reálné události a platí-li závěrečné tvrzení legendisty o trvalé loajalitě knížete Radslava, pak oním subregulem, jež po Václavově smrti hájil jeho politiku, mohl být docela dobře on.<br />
Ať už tomu bylo jakkoli, faktem je, že v době bezprostředně po staroboleslavské vraždě se poměr českého státu k Říšské ideji výrazně zhoršil.Boleslav, který se stal vévodou, zahájil proti Jindřichu Ptáčníkovi otevřenou válku a to v koordinaci s novým protisaským povstáním Luticů. Vliv někdejšího „Drahomířina křídla“ české šlechty je tu zřejmý, (ačkoli Drahomíra sama se už v těchto událostech neangažovala, podle Prvé staroslověnské legendy byla naopak zděšena vyústěním starého sporu a ztrátou staršího syna). Válka se Sasy trvala více než 15 let a Boleslav v ní byl nakonec poražen. Zdá se, že už během války začal Boleslav litovat svého činu. V každém případě již tři roky po vraždě nechává vyzdvihnout Václavovo tělo z provizorního hrobu na Boleslavském hradě a nechává je převést do Prahy. Musel si přitom být vědom, co takový akt znamená v tehdejší církevní praxi, totiž, že je začátkem uctívání nebožtíka jako světce (připomeňme si Václavovo demonstrativní přenesení ostatků sv. Ludmily). Boleslav se tak stal vlastně zakladatelem svatováclavského kultu, snad jako kajícník. Jistým objasněním jeho zločinu i postupného „zmoudření“ může být věk. Boleslav byl v době vraždy patrně velmi mladý, snad ještě dítě, a hlavními činiteli v celé „akci“ byli velmoži z jeho okolí. K tomuto výkladu se kloní jak nejstarší legendární texty, tak např. i pozoruhodné iluminace tzv. Wolfenbutelského rukopisu<sup>27</sup>, které ukazují Boleslava vskutku jako odrostlejší dítě, bezvousé a znatelně menší než postavy dospělých (jednou dokonce sedí na klíně jednoho z dvořanů). Změna jeho postoje k boleslavské vraždě se tedy mohla měnit úměrně tomu jak dospíval, vymaňoval se z vlivu rádců a začal dělat vlastní politiku<br />
Během války s Boleslavem zemřel Jindřich Ptáčník a na saský trůn nastoupil jeho syn Ota I., jenž r. 962 dosáhl v Římě císařské korunovace. Právě on nakonec Boleslava porazil, stalo se tak ovšem za okolností, jež byly pro českého knížete mimořádně příznivé, totiž ve chvíli, kdy byli Sasové akutně ohroženi vpádem kočovných Maďarů a potřebovali spojence. Místo totálního pokoření, obsazení země a pod. čekala Boleslava přijatelná alternativa stát se spojencem včerejšího nepřítele. Ve známé bitvě na Lechu r. 955 už stály Boleslavovi bojovníci po boku císařského vojska proti nomádským útočníkům. Po letech odporu se tak nakonec i Boleslav přiklonil k prosaské a procísařské politice svého bratra, a, právě tak jako on, byl schopen učinit tak ve prospěch a nikoli na úkor české samostatnosti.<br />
Václavova i Boleslavova politická orientace se zajímavým způsobem odráží také v symbolice, jež je s nimi tradičně spojována, totiž v erbovních figurách plamenné orlice a kotle. Ať už se jedná o osobní znamení skutečně v raném středověku užívaná, což nelze zcela vyloučit, nebo o pozdní heraldickou stafáž, jak soudí většina historiků, v každém případě je pozoruhodné, co je z těchto figur možno vyčíst.<br />
Figura černé, plameny posázené orlice, používaná Přemyslovci zprvu jako rodový erb a později jako tradiční odznak sv. Václava, poukazuje samozřejmě k orlici římské. Ta byla používána jako jeden z atributů císařství už od dob Augustových, kdy byla považována za symbol boha Jupitera (a jeho spojení s Imperiem). Po přijetí křesťanství byla naopak vykládána jako symbol Krista a našla později široké uplatnění v západní heraldice i literární symbolice.<sup>28 </sup>Středověká exempla i naivní bestiáře totiž podpořily vnímání orlice (či orla) jako kristovského symbolu šířením představy, že orel obnovuje každý rok své perutě vlétnutím do plamenů hořícího ohně, kde nechá shořet staré peří, aby mu hned narostlo nové. Tato fikce, vycházející snad ze starověkých mýtů o ptáku Fénixovi, byla vnímána jako poukaz na Krista, jenž zemřel na kříži, aby znovu vítězně vstal z mrtvých k novému životu.<br />
Jak sepětí s císařskou tradicí, tak i zmíněný „věroučný“ aspekt, vyjadřuje překvapivě výrazně právě česká svatováclavská orlice s hořícími plameny na křídlech. Ať už svatý vévoda toto znamení opravdu v nějaké podobě užíval, nebo mu bylo “přisouzeno“ až pozdějšími ikonografy, dobře vyjadřuje zásadní křesťanské a univerzalistické nasměrování jeho politiky.<sup>29</sup><br />
Znamení kotle, které prý musel na saský příkaz užívat „zpacifikovaný“ Boleslav, má rovněž výmluvnou symboliku. Kotel byl totiž jedním z atributů svatého Víta, saského zemského světce a „patrona“ někdejšího Václavova spojenectví s Jindřichem Ptáčníkem. Také Boleslav tak byl „obdařen“ znakem vyjadřujícím prosaskou a prokřesťanskou politiku, kterou po r. 950 přijal.<sup>30</sup> <br />
Obrat Boleslava I. k této politice byl trvalý. Nejenže poskytl Otovi I. vojenskou pomoc na lešském poli a inicioval kult bratra, jehož v mládí zavraždil, ale prostřednictvím své mladší dcery Mlady zahájil též jednání s papežem Janem XIII. o založení pražského biskupství a podpořil christianisaci sousedního Polska, kam provdal svou starší dceru Dobravu. Boleslavovým přičiněním tak vznikla česko-polská aliance, která na jedné straně dlouhodobě podporovala imperiální saskou politiku, na druhé straně, současně s tím, zaštiťovala české a polské zájmy, a to zejména vůči Říši samotné. Otevřel tak další potenciální rozměr svatováclavské politiky, rozvinutý nepříliš později v úvahách sv. Vojtěcha a císaře Oty III. o zřízení velké Slovanie v rámci universálního Imperia.<br />
<b>Post</b><b>moderní česká historiografie, zejména v dílech D. Třeštíka a jeho epigonů, oslavuje bratrovraha Boleslava jako zakladatele státu, snad aby popíchla české katolíky, z toho, co bylo zmíněno na závěr je možno soudit, že chvála pozdní Boleslavovy politiky má skutečně své oprávnění , současně s tím je však třeba říci, že stal-li se Boleslav navzdory krvavým počátkům své vlády nakonec přece jen velkým panovníkem, bylo to tím, že se přiklonil k odkazu svého svatého bratra Václava, věčného dědice české země, zakladatele a garanta ideje české státnosti. Té, svým původem i charakterem katolické ideje, kterou si připomínáme 28. září. </b><br />
<br />
<br />
<i>vyšlo v časopise Te Deum</i><br />
<br />
<b>Poznámky:</b><br />
1) Tato optika východofranckého kléru se odráží např. v dobových spisech a v korespondenci týkající se christianizace Slovanů (viz např. spis „Conversio Bagoariorum et Carantanorum“ vzniklý po r. 869 či stížný list bavorských biskupů papeži z r. 900).<br />
2) Jak připomíná ve svém „Přehledu českých církevních dějin“ J. Kadlec, ochota podpořit misii k moravským slovanům souvisela patrně také s císařovou snahou christianizovat Bulhary, nebezpečné severní sousedy Byzance, kteří byli současně jižními sousedy a dočasnými spojenci Rostislavovy Moravy.<br />
3) Dosvědčují to početné nálezy tehdejších hrobů s křesťanskými atributy, které zřetelně patřily lidem různých stavů a majetku.<br />
4) Hlavním denunciantem a dlouhodobým odpůrcem byzantské misie byl východofranský kněz Wiching, pozdější biskup nitranský, muž, který neváhal opakovaně používat proti svým sokům padělané listiny a byl dokonce ochoten pomocí padělků klamat i papeže Jana VIII.<br />
5) Došlo k tomu v půli roku 869 bullou „Gloria in excelsis Deo“.<br />
6) Po jmenování legátem vyslal Hadrián II. Metoděje do střední Evropy, nikoli ovšem přímo na Velkou Moravu, nýbrž do jejího sousedství, do malého státečku slovanského knížete Kocela při Blatenském jezeře, aby tam vysondoval ochotu tohoto (a snad i jiných knížat) podřídit vlastní církevní správu jednotnému vedení v rámci připravované „slovanské“ diecéze, (do jejíhož čela měl být postaven právě Metoděj). Kocel byl synem někdejšího nitranského knížete Pribiny. Metoděj ho dobře znal, bratři se u jeho dvora zastavili už na cestě do Říma r. 867, a jednání s ním proběhlo úspěšně. Po splnění zmíněného poslání se Metoděj zase vrátil do Říma.<br />
7) Na druhé straně nebyl pobyt v Římě prost lidského zármutku. Konstantin-Cyril tam vážně onemocněl a bylo zřejmé, že na Moravu se už nevrátí. Vstoupil do kláštera, kde po několika měsících těžké nemoci zemřel. Také Metodějův návrat byl poznamenán bolestí. Nově ustavený arcibiskup a papežský legát byl na cestě alpskými průsmyky zajat ozbrojenci najatými franským klérem, a uvězněn na hradě salcburského biskupa. Teprve po dvou a půl letech, kdy se zpráva o tom dostala k tehdy nově ustavenému papeži Janovi VIII., byl Metoděj na přímý zásah nejvyššího pontifika neochotně propuštěn a mohl se konečně ujmout svého úřadu.<br />
8) Tzv. Fotiovo schizma. Papež Mikuláš I. r. 863 zasáhl do sporů o stolec Konstantinopolského patriarchy mezi východními duchovními Ignatiem a Fotiem a na základě poněkud jednostranných informací Fotia exkomunikoval. Ambiciózní Fotios, se kterým se soluňští bratři dobře znali, odpověděl dosti tvrdě a r. 867 sám exkomunikoval papeže Mikuláše. Vypuklo zmíněné schizma, které se sice nakonec podařilo vyřešit (Fotios se s Římem usmířil a byl rehabilitován), ale spory, jež vyvolalo, trvale poznamenaly poměr mezi křesťanským západem a východem. (Konstantin a Metoděj ovšem zůstali Římu věrni po celou dobu sporu).<br />
9) Prameny nás stroze informují o tom, že francká vojska obléhala jakési hradiště Cannburg (snad lokalita Kanina na kokořínsku) a že Karel založil při hranici české kotliny tzv. Marku českou, jako správní celek, jehož úkolem měla být organisace obrany pro případ útoku ze strany Slovanů (tzv. Moissacká kronika je označuje jménem Cichu-Windones).<br />
10) Kristiánova latinsky psaná legenda o Umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily zařazuje tyto báje před samo vyprávění o sv. Václavu, jako součást informací o světcově rodokmenu.<br />
11) Prvně o Bořivojově křtu informuje Kristiánova legenda.<br />
12) Vůdcem pohanské opozice proti Bořivojovi prý byl jakýsi velmož Strojmír (viz Kristiánova legenda).<br />
13) Dnešní podobu Paládia tvoří reliéfní medailon madony ze zlatistého kovu vyhotovený ve stylu pozdní gotiky. Je ovšem možné, že jde o přepracování reliéfu staršího. Hovoří pro to několik indicií. Předně je to sama forma kovového „obrazu“, která je v českém gotickém umění jinak zcela neobvyklá. Nepřímo zmíněnou možnost podporuje i fakt, že chrámy ve Staré Boleslavi, kde prý byla původní památka uchovávána, byly za husitských válek vypáleny a obraz tedy mohl být natolik poškozen ohněm, že vyžadoval přepracování, jež by pak nepochybně mělo pozdně gotickou formu.<br />
14) Při řezenské dómské kapitule sv. Jimrama zřídil dokonce biskup Baturich jakási slovanská studia, kde se mniši zabývali poznáním slovanského jazyka a staroslověnské kultury. Podstatnou roli v této řezenské toleranci vůči české staroslověnské tradici asi hrálo vědomí, že Čechy byly mnohem divočejší půdou než zaniklá Velká Morava, a proti křesťanství zde dosud stála značně silná pohanská opozice (připomeňme někdejší násilné povstání proti Bořivojovi poté co se dal pokřtít). Trvat za takových okolností na liturgické jednotě by bylo více než neúčelné.<br />
15) Drahomířini blízcí příbuzní, otec a bratr, byli v té době v saském zajetí.<br />
16) V latinské legendě o sv. Ludmile „Fuit in provincia Boemorum“ vyjadřuje autor Drahomířin odpor ke smíru s Ludmilou slovy, která vkládá do Drahomířiných úst:“ Proč ona má býti takřka mou paní? Zahubím ji, zdědím všechno co má, a svobodně budu vládnouti.“<br />
17) Vikingové (u východních Slovanů známí jako Varjagové), působili v raném středověku jako profesionální válečníci u mnoha evropských dvorů.<br />
18) O možné existenci budečské školy se do nedávna pochybovalo, výzkum archeologa Zdeňka Váni v sedmdesátých letech dvacátého století však přinesl některé hmotné doklady, že na Budči skutečně jakási škola fungovala. Působivý je zejména nález železného pisátka (tzv. stilus), které se užívalo v raně středověké školské praxi k rytí do voskových destiček.<br />
19) Snad jde o slovanskou přezdívku založenou na parafrázi latinského titulu doktor.<br />
20) Viz tzv. Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu<br />
21) Nejednalo se o vyhnanství příliš drsné, šlo spíše jen o to vzdálit Drahomíru od jejích stoupenců i od pražského dvora. Po čase, když se Drahomíra přestala politicky angažovat, povolil jí Václav návrat ke dvoru. (Zajímavé je porovnání podání tohoto problému v Prvé staroslověnské legendě, která se vůbec nezmiňuje o Drahomířiných vinách, a např. v Kristiánově legendě, jež pojednává jak o sv. Václavu, tak o sv. Ludmile, a vývoj Drahomířina osudu je v ní proto poměrně podrobně zachycen).<br />
22) Sv. Vít byl hoch z vlivné sicilské rodiny, který položil ve 3. století život za křesťanskou víru během známého Diokleciánova pronásledování křesťanů. V 9. století pak byla část jeho ostatků uložena v saském klášteře Corvey a působení těchto relikvií se pak připisovaly úspěchy saských panovníků.<br />
23) Z historického hlediska je Kosmou zmíněný údaj zajímavý zmínkou o Karlově synu Pipinovi. Významným franckým panovníkem tohoto jména byl Karlův otec, král Pipin Krátký, který ovšem s Čechami patrně neměl nic společného. Mezi syny Karla Velikého sice také najdeme Pipina, ten ovšem v politice působil jen krátce, a to jako král vzdálené Akvitánie. Čeští dějepisci proto považují Kosmův text za poněkud zmatený a plný nepřesností. Tak tomu však vůbec nemusí být. Je totiž docela dobře možné si představit, že se Karlův syn Pipin, ještě jako dítě, mohl účastnit některého z otcových tažení na východ, a mohl při nějaké příležitosti otce zastoupit (např. přijmout slib českých Slovanů k placení výše uvedeného tributu).<br />
24) V saských pramenech je ostatně Jindřich občas jako císař titulován.<br />
25) Vročení vraždy sv. Václava je složitou otázkou. Zatímco legendární podání se shodují na určení dne ( pondělí po svátku sv. Kosmy a Damiána, tj. 28. září), přesné určení roku se v různých rukopisech značně rozchází. V zásadě přicházejí v úvahu léta 929 či 935. Prvé datum je považováno za tradičnější, neboť se objevuje ve většině středověkých legend a kronik. V novodobé historiografii se k němu přikláněl zejména J. Pekař, R. Turek, J. Kadlec aj. Mnoho pro jeho akceptaci přispěl v době relativně nedávné F.V. Mareš přesvědčivým rozborem důvodů, proč v některých redakcích svatováclavských legend došlo ke zmatené dataci (viz např. Obrazová Pavla, Vlk Jan, Maior Gloria, Praha 1994). Druhé datum hájil Palacký, v nedávné době pak Z. Fiala a D. Třeštík. Otázka dosud není spolehlivě vyřešena.<br />
26) Při tomto vraždění patrně došlo i zabití Václavova nemanželského syna Zbraslava (viz tzv. První staroslověnská legenda o sv. Václavu)<br />
27) Zmíněný rukopis si nechala vyhotovit kněžna Emma, manželka bratrovrahova syna Boleslava II.<br />
28) Stejně byl vykládán i emblém dvojhlavého orla převzatý z perské ornamentalistiky byzantským císařem Justiniánem I. (dvě hlavy přitom naznačovaly jak Kristův nárok na univerzální vládu „od východu až na západ“, tak i Justiniánovu ambici sjednotit rozdělené Imperium).<br />
29) Tkř. Dalimil ovšem připomíná také další význam plamenů na křídlech přemyslovské orlice, totiž právo českého knížete ohlašovat svůj příjezd k císařskému dvoru zapalováním ohňů.<br />
30) Podle Hájka z Libočan však měl být kotel potupným znamením, které císař nařídil Boleslavovi používat místo orlice jako trest za bratrovraždu. Znamení mělo v tomto podání navíc připomínat povinnost symbolické „služby v kuchyni“, k níž prý poraženého Boleslava císař odsoudil, a proto se Boleslavovi nástupci snažili znaku kotle zbavit. Někteří badatelé zase soudí, že se v případě znamení kotle vůbec nejednalo o kotel k vaření, nýbrž o bicí nástroj, jakýsi tympán, a připomínají údaj tkř. Dalimila o válečných bubnech, jejichž typický zvuk ohlašoval příchod českého vojska (např. za bojů krále Vladislava I. v Lombardii). <br />
<br />
Bibliografie:<br />
Avenárius Alexander, Die Avaren in Mitteleuropa, Amsterodam-Bratislava 1974<br />
Bartoš František M., Kosmas a Gallus, Čech a Lech, In: Česko-polský sborník vědeckých prací, Praha 1955<br />
Borkovský Ivan, Staroslovanská keramika ve Střední Evropě, Praha 1940<br />
DALIMILOVA KRONIKA, převod do novočeské prózy Maralík Milan, Praha 1948<br />
Dekan Ján, Velká Morava, Bratislava 1986<br />
Fiala Zdeněk, Dva kritické příspěvky ke starým dějinám českým. In: Sborník historický 9, 1962<br />
FONTES RERUM BOHEMICARUM, díl I.-II., ed. Emler Josef, Tomek W.W., Praha 1873-1874<br />
Franzen August, Malé církevní dějiny, Praha 1995<br />
Havlík Lubomír E., Kronika o Velké Moravě<br />
Kadlec Jaroslav, Přehled českých církevních dějin, Praha 1991<br />
Kadlec Jaroslav, Svatý Václav, Nepomuk 1994 (pamětní tisk)<br />
KOSMOVA KRONIKA ČESKÁ, ed. Hrdina Karel, Bláhová Marie, Fiala Zdeněk, Praha 1972<br />
Kubín Petr , Sedm přemyslovských kultů, Praha 2011<br />
Lutovský Michal, Profantová Naďa, Sámova říše, Praha 1995<br />
Měřínský Zdeněk, České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Praha 2002<br />
NA ÚSVITU KŘESŤANSTVÍ, ed. Chaloupecký Václav, Praha 1941<br />
Obrazová Pavla, Vlk Jan, Maior gloria – svatý kníže Václav, Praha 1994<br />
Pekař Josef, O smyslu českých dějin, Praha 1990<br />
PRAMENY K DĚJINÁM STÁTU A PRÁVA V ČESKOSLOVENSKU, ed. Vaněček Václav, Malý Karel, Praha 1967<br />
PRAMENE K DEJINÁM VELKEJ MORAVY, ed. Ratkoš Pavol, Bratislava 1968<br />
SVATOVÁCLAVSKÝ SBORNÍK, sv. I.-II., Praha 1934-1939<br />
Třeštík Dušan, Kosmas, Praha 1972<br />
Třeštík Dušan, Počátky Přemyslovců, Praha 1981<br />
Turek Rudolf, Čechy na úsvitě dějin, Praha 1963<br />
Váňa Zdeněk, Svět dávných Slovanů, Praha 1983<br />
Vašica Josef, Literární památky epochy velkomoravské, Praha 1966<br />
Zástěrová Bohumila, Vznik a počátky Slovanů, Praha 1958<br />
<br />
<img alt="http://www.farnostbernartice.cz/sv_vaclav.jpg" height="567" src="http://www.farnostbernartice.cz/sv_vaclav.jpg" style="cursor: -moz-zoom-in;" width="321" />Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-76432503993265233402011-09-22T11:57:00.001-07:002011-09-22T11:57:03.001-07:00převzato<h1><a href="http://email.seznam.cz/redir?hashId=3877413039&to=http%3a%2f%2fwww%2eczechfreepress%2ecz%2ftomas%2dvotruba%2fco%2dcesi%2dnevedi%2dale%2dmeli%2dby%2ehtml" target="_blank">Co Češi nevědí (ale měli by!) </a></h1><div> 17 Květen 2010 Tomáš Votruba Zobrazení: 6227x </div><div> <div style="width: 200px;"> <div> <div style="z-index: 2;"><a href="http://email.seznam.cz/redir?hashId=3877413039&to=http%3a%2f%2fwww%2eczechfreepress%2ecz%2fimages%2fstories%2fbloger%2fvotruba%5ftomas%2ejpg" target="_blank"><img alt="votruba_tomas" src="http://1.im.cz/e/d.gif" style="float: left; margin: 10px;" /> </a> </div></div></div>„Pokud je poskytování informací kontrolováno určitou menšinou ... , pak my všichni skáčeme jak ďábel píská." Tato fráze se mi často vybavuje v mysli a pochází nikoli od sociologického autora, nýbrž z duchovní písně. <br />
<br />
Tvář onoho ďábla pak můžeme vidět téměř všude okolo nás. Destrukce planety, vymírání druhů, války pro peníze a na zakázku, stále větší procento mladých končících v sex businessu - ještě pořád nevíte, že nad jistou částí pražských sportbarů (těch pro cizince) jsou bordely i se stovkami našich holek a skoro celý svět si k nám jezdí za babku zašoustat? Pro svou zoufalou snahu také si trochu užít neustále omílaného pozlátka, anebo jen z nutnosti zajistit rodinu tam končí stále více našich mladých žen a dívek. Další část uvázne v drogové pasti, narůstající procento duševních poruch, sebevraždy, rostoucí kriminalita a brutalita, odtažitost, neupřímnost. Toto je druhá strana mince, která se nejmenuje kapitalismus, jak by mnohý hádal, ale korupce, povrchnost a zaprodání se. Kdo není svolný ke kolaboraci s nakaženým systémem u nás více méně strádá. Do jisté míry jsme již postiženi všichni... <br />
Toto vše notoricky známe ze statistik a médií, kde nás na to spíš přivykají, než aby nabízeli, či nedej bože vybízeli k řešení!!?? Avšak skutečnost, že člověk ve svobodném prostředí, pokud není zneužíván lží, korupcí a vypočítavostí „nadřízených", má absolutní sebeléčící schopnost, která sahá až k prosperitě a harmonické společnosti. Tak to už se z všudypřítomných médií nedozvíme ... je to sice známá věc, ale má také mnohé nepříjemné implikace, o kterých novinář usilovně sedící na vlastní židli raději pomlčí, protože krom ohrožení této židle, by si musel také sám sobě začít pokládat nepříjemné otázky. <br />
A tak tedy k těm zajímavým informacím, které zmiňuji v nadpisu, avšak v oficiálních médiích se je nedozvíte, alespoň prozatím. <br />
Na české politické scéně máme zavedeno 5% kvórum pro vstup do parlamentu, které má údajně sloužit proti infekci politické reprezentace a ve prospěch možnosti sestavit většinovou vládu, ačkoli z logiky a podstaty věcí a především dle nesčetných konkrétních příkladů je tomu v obou případech přesně naopak. (Maximálně většinové systémy jsou ty nejvíce zkorumpované - pohlédněme do Ameriky: války na zakázky a uměle vyvolané krize, kde ti, co je způsobili, nakonec berou všechno. Ve třicátých letech stejně jako teď). Politická reprezentace s tím sama o sobě, také z logiky věci i své podstaty, sama nikdy nic dělat nebude!!! Šla by totiž proti sobě, má své vlastní cíle. V dalším logickém kroku se tedy nabízí otázka, zda tedy náhodou nejde proti někomu jinému. Ano, jsou to de facto všichni slušní občané tohoto státu-i planety. V Avgánistánu a okolí se válčí ne kvůli terorismu, ale proto, že tam máme vlastní zájmy. A to jak zrůdně jsme ochotni za nimi jít naopak ten terorismus vyvolává!!! Tato logika je podle mě správná! Pokud bychom odhlédli od společenských škod, které jsou podle mě navíc ještě daleko horší i dlouhodobější a šli pouze na kupecké počty, tak jen pan ministr Řebříček sám, a za necelé volební období dokázal okrást svůj národ o několik desítek miliard. Doloženo! A jak je navíc možné sebrat 1,5 miliardy matkám na mateřské, ale 100mld na vojenské transportéry a pár dalších k tomu na vojenská letadla - no problem? Takhle funguje přeci fašismus.. Nemůže za to, ale Národní strana - ta je jen vedlejším produktem! I když tento konflikt se vyhrocuje velice pomalu a rozhodně to nesmí být moc zřejmé ... o to více se zažírá pod povrch a do hloubky, odkud mj.nadále přispívá ke své reprodukci ... <br />
Co navíc občan moc netuší, že tohoto tristního stavu a našeho hladu po novém politickém stylu se dá opět vhodně využít a dále s ním „pracovat". Scénář je následující a poprvé ho použil pan Bursík před cca 5ti lety. Zaplatí se jeden či dva sociologické průzkumy, ve kterých určitá politická strana toto 5ti procentní kvórum jakoby prolomí, lidé se chytnou a jako mávnutím kouzelného proutku je tu nová parlamentní strana. V minulých volbách takto Bursík zneužil Zelené a přihrál místní zkorumpované podnikatelsko-mafiánské loži vládu, která jí dle volebních preferencí vůbec nenáležela. Vše bylo zřejmě dopředu již domluveno a pro pochopení hlubších souvislostí je třeba se porozhlédnout po personální politice pana Bursíka, kdy placené funkce rozdával svým nohsledům, důsledně omezil demokracii uvnitř Zelených a stranu ovládl ve stylu monsieur Gottwald. Doslova a do písmene! Ti, co nevěří, nechť si zjistí, že stačilo ovládnout pětičlenný kontrolní orgán Strany zelených. To je však stále jen ta lehčí stránka věci. Zásadní funkce pak totiž přenechával přestavitelům krajní pravice jako jsou pánové Schwarzenberg a Švejnar. Světová obchodní banka, kde pan Švejnar roky působil, a její pomoc rozvojovým zemím není totiž nic jiného než zástěrka pro novodobé rabování nerostného bohatství a lidských zdrojů těchto již tak chudých zemí. Scénář je zhruba následující: <br />
Osloví se vláda země v hledáčku s nabídkou půjčky. Pokud je tato odmítnuta, je nabízena tak dlouho a tak neodolatelně až je přijata. Pokud jsou představitelé cílového státu neoblomní, jsou odstraněni... Těchto případů není mnoho -- jelikož známý slogan: každý má svou cenu, se zřejmě pravdě blíží -- avšak skutečně existují!!!! Další v řadě si to pak již o to lépe rozmyslí ... <br />
Tato půjčka, nazývaná v našich médiích pomoc a vyzdvihovaná jako pozitivum, má jeden zásadní parametr. Nemůže být pro danou zemi nakonec ufinancovatelná! A tak z odstupem několika let je tato země v rámci splacení naší pomocné půjčky donucena za hubičku rozprodat své nerostné zdroje, zprivatizovat národní infrastrukturu - rozuměj železnici, energetiku, školství, zdravotnictví ,... A o to tu šlo od začátku. V zájmu obohacení velmi úzkého okruhu lidí obrat občany těch nejchudších zemí o tu trochu důstojnosti a lidskosti, kterou ještě měli. Dle statistik docházelo po této pomoci k drastickému propadu ekonomik těchto zemí a nárůstu chudoby v řádu desítek až stovek procent. No a proč tu teď o tom mluvíme? Pan Švejnar je přeci vrcholovým představitelem této instituce, která tu politiku novodobé kolonializace v posledních desetiletích realizovala a nejspíš stále realizuje. Pokud snad někomu není jasné, proč se tu opírám do pana Schwarzenberga, tak ten pro změnu zasedá v Trilaterální komisi - orgánu, o kterém se opět příliš nemluví, avšak jeho vliv daleko přesahuje vliv jednotlivých států a vlád, jelikož jde o mezinárodní organizaci nejvyššího kapitálu, hájící své vlastní zájmy, avšak zasedají v ní vrcholoví představitelé právě těchto států !!?? Nemusím tu snad dodávat, že války rozhodně nejsou něčím, před čím tito pánové zásadně zjihnou, naopak jejich matematika se bez nich podle mě neobejde a jejich počty bez nich nebudou jaksi vycházet. Zakladatel této organizace pan Rockefeller je mimo jiné velice úzce svázán se Světovou zdravotnickou organizací a samozřejmě také s rozhodující kapacitou farmaceutické produkce. Už možná chápete, jak je možné, že tato organizace doporučila očkovat proti prasečí chřipce a přitom na ni zemřelo méně lidí než na tu normální i bez očkování. Asi mu v době krize taky trochu vyschly kohoutky a nechtěl se s tím filuta smířit. ... Je to smutné, ale měli bychom to vědět. Co mají tedy tito dva pánové společného se zelenou politikou? Vůbec nic. Tenhle jejich model naopak vede kvůli pár špinavejm dolíkům (rozuměj dolarům) k té nejhrubší devastaci planety a nebavíme se tu o konečném řešení Židovské otázky ale Všech Druhů! <br />
Toto všechno jsou ve vyšších kruzích známá fakta a jsou také na internetu i archivně dohledatelná! Takže jak to, že naše vláda nakupovala vakcíny? Zřejmě dostala svůj desátek! <br />
A tak stejně jako byl Bursík a Zelení - i když ti o tom vlastně neměli ani páru - trojským koněm nejhrubší pravice v naší zemi, nyní jsou tito černí oři nasazeni již dva. TOP09 pánů Schwarzenberga a Kalouska a také Věci veřejné, dle mých informací velmi úzce spjaté s místní podnikatelskou mafií. Kdo nevěří, nechť se podívá na jejich aktivity a spolupráci s ODS na magistrátu Prahy1. Je to celkem geniální strategie, a tak je dost možné, že to této skupině neoliberálů - což se skutečným pojetím liberalismu, krom braní si do huby jejich myšlenek nemá vůbec nic společného -- možná opět vyjde. Ještě nedávno se tomu říkalo fašismus, dnes to ale není již společensky únosné, a tak vznikají nové výrazy. Přijde vám to neadekvátní? Pak byste měli vzít do ruky slovník a zjistíte že fašismus je z definice vláda stavů -- tedy rozuměj zájmových skupin -- a o tom, jak si tahle parta váží lidí Vás snad už dostatečně přesvědčila sama. Ne že by byl Paroubek lepší než Topolánek (nebo naopak) ... Topolánka si vybrali, protože je dostatečně „jednoduchej", a tak si tam všichni mohli dělat, co sami chtěli, a proto si ho přeci taky vybrali ... Úplně stejně to dělali i komunisti - vzpomeňme si na Miloše Jakeše. <br />
Zdá se, je tu tedy bohužel celkem nevyhnutelná potřeba zásadně zatřást celým naším politickým systémem, který se tu etabloval 20 let a vydestiloval pomalu ze sebe to „nejlepší". Česká vrcholová politika dnes není nic jiného než dobře namazaný stroj na rozdělovaní státních zakázek a okrádání vlastních občanů. Možná to nevíte, ale v Americe mají občané alespoň ústavní právo postavit se takovémuto stavu se zbraní v ruce! Ano, mohou se násilím postavit státní zvůli a to dle ústavy (z tohoto důvodu prý za prezidenta Bushe musela z jejich škol zmizet Deklarace nezávislosti, či kterej svobodomyslnej dokument to tam mohl proboha ještě viset). Myslím, že zásadní změna i otřes jsou zcela na místě a bohužel i nanejvýš akutní a aktuální, když uvážíme jaké míry provázanosti i područenství již dosáhly zákony, exekutiva vč. silových složek a parlamentu. Na tomto stavu již není nic ústavního!!! <br />
Domnívám se, že po dvacetileté tzv. demokracii nám tu vládne s odpuštěním ta nejhorší svoloč - omluva a respekt těm pár slušným a statečným, kteří to ještě trochu drží a jsou nadějí národa - ale můžeme si za to také tak trochu sami. Na politiku kašleme a tento prostor prostě přenecháváme jiným... Kdo se nad demokratickým systémem jen trochu zamyslí, rychle si uvědomí, že bez solidní participace obyvatelstva to fungovat prostě nemůže. To a mnoho jiných věcí by samozřejmě a velice jednoduše zajistila trochu osvícená výchova a vzdělání, ale na tom nemá zřejmě nikdo z kompetentních zájem... <br />
A tak tu dnes žijeme ve státě, kde si různé zájmové skupiny přihrávají zakázky i občany jako svůj zdroj pohádkové obživy a soudní moc i silové složky jim jdou z větší části k tomu na ruku. Demagogií a pokleslou TV produkcí je vymýván mozek národa a ve prospěch pouze některých tu vládne systém poplatky-exekutor. Nikoho nezajímají jeho skutečné kořeny, podstata, souvislosti a následky. Bez solidní aktivity nás všech se to bude i nadále zhoršovat a to rostoucím tempem! Množství poplatků, různých postihů atd. roste a víme všichni, že ani nekončí, kde by měli, ale v určitých dobře připravených kapsách. Ano, tohle je v podstatě konflikt a válka, ale my jsme ji nezačali! Dovoluji si tvrdit, že horší model kapitalismu je pomalu již jen v Číně, avšak ze strategických důvodů a nutnosti udržovat si třídního nepřítele se tomu říká socialismus a jezdí se tam uskutečňovat ty největší a často nejšpinavější kšefty. Tam se kapitánům průmyslu podařilo zrealizovat svůj sen. Dřou tam lidi skoro zadarmo a bez jakéhokoli sociálního zabezpečení. Když se k tomu ještě přidá nálepka socialismus, dá se na tom vydělávat i s tím výhodně válčit zároveň.. Kdo by toho nevyužil? Pozor - čeká nás to všechny, pokud rázně a včas neřekneme dost. <br />
Nemohu dnes na tomto místě nevzpomenout jednu smutnou aktuální situaci, a to v Thajsku. Premiér této země se rozhodl raději střílet do vlastních lidí, než vypsat svobodné volby a vyšetřit již uskutečněný masakr. No o co my ostatní a naši představitelé? Ticho a čeká se, jestli mu to projde. Vážení přátelé, v Bankoku se dnes bojuje nejen o Prahu! <br />
Stávající politické reprezentace z negativních prvků, jež byly již zrealizovány buď tyjí dál, anebo je nahrazují a doplňují něčím ještě vyčůranějším. S jídlem roste chuť a ustupovat nemá smysl .. A tak se změnou garnitury většinou padne ta trocha dobrého co se nějak povedlo zrealizovat a zachová se to co občana svazuje, nutí ho platit a bere mu svobodu i nezávislost. Takový občan pak již nemá ani sílu ani chuť věnovat se tomu, co se děje okolo, natož s tím pak něco dělat .. Nejhorší je svobodná vůle a zdravá mysl, tomu je třeba předcházet všemi prostředky... <br />
Tak tedy na svobodnou mysl a silnou vůli bez strachu a se ctí! Myslím, že bychom si měli vzít příklad z Thajců i například Francouzů, kteří si nenechají všechno líbit, a měli bychom si opět vysloužit mužství, které nám uřízli na Bílé hoře. No a pokud by se mě někdo ad blížící se volby zeptal, koho tedy pro Boha v této situaci volit? Určitě to nebude ani naše spása ani z toho nebudu mít velkou radost, ale řeknu mu, že ať to beru jak to beru, tak Zeman byl (a s velkým odstupem) pořád ještě nejlepší premiér, kterého tahle země měla, a těm, co se to nelíbí... ať si vzpomenou, jak během pár měsíců skončila dekáda vytunelovaných fabrik, bank atd. a z poklesu byl najednou růst. Nedivil bych se, kdyby nám něco podobného provedl znova, ale jestli mu dáme alespoň nějakou šanci, tak to už je úplně jiná otázka a souvislosti.</div>Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-14774306290872189322011-09-21T16:13:00.001-07:002011-09-21T16:13:33.760-07:00<span style="color: navy;"><span><span></span></span><span><span style="font-family: Arial Black; font-size: large;">Rodinka"</span></span></span> <br />
<div align="center" style="margin-left: 10pt; margin-right: 10pt; margin-top: 0pt; text-indent: 0pt;">
<span style="color: navy; font-family: Arial; font-size: x-small;"><span>Bohumil Kobliha</span></span> </div>
<div>
<span><span style="font-size: x-small;">Celý
svět viděl 3. května 2011 "rodinku". Strnulý snímek je ukázal, jak civí
na něco před nimi. To něco mohl být finiš koňských dostihů, výsledky
loterie, průběh místních voleb, závěr Hamleta či děj posledního kordu
vraženého do<span lang="en"> </span>dodělávajícího býčka. To, na co
vyvolení skutečně zírali, nebylo dovoleno - v rámci americké demokracie a
svobody - ostatním US občanům vidět, natož nám po světě pozorovat. Býčí
zápas to ale nebyl, spíše jen zabíjení. Světu byl předložen záběr na
"inner circle" - "vnitřní kruh" vlády Spojených států, "rodinku" lidí,
kteří sledovali oddělávání člověka - prý Osamy Bin Ladena. Araba Bin
Ladena, údajného muslimského vůdce iluzorní Al-Kejdy a označovaného jako
plánovače/strůjce sražení New Yorských věží WTO, tzv. "9/11" roku 2001.
Proč říkám iluzorní Al-Kejdy? Poněvadž dle francouzských pramenů ta už
dávno neexistuje (Le Monde z 3.<span lang="en"> </span>května 2011 str.7.). </span></span> <br />
<span style="font-size: x-small;"><span>Obraz rembrandtovsky pojaté </span><span><span>"</span></span><span>noční
hlídky" politiků Bílého domu jsme viděli jak na televizi, tak na
prvních stranách světových novin. Ač (ejhle!) i v Americe televize skýtá
možnosti </span><span><span>"</span></span><span>movies",
pohyblivých obrázků, obraz i tam byl nepohnutý/strnulý- fotografie.
Ovšemže! Vše pro zvýšení divadelního dramatu, pro zvýšení vizuálního
efektu napětí. Měli jsme být opět šokováni, ale nebyli. </span></span> <br />
<span style="font-size: x-small;"><span>Nebyli jsme udiveni ani tím, že verzí toho mordu bylo uvedeno postupně několik. To proto aby </span><span><span>"</span></span><span>conspiration
theorists", totiž zesměšňovaní lidé, kteří pozorují předkládané
události/senzace kriticky a mnohdy se nemohou vyhnout dojmu, že scénáře
dějů byly předem připraveny, měli </span><span><span>"</span></span><span>sousto"??? Z konspirací a </span><span><span>"</span></span><span>conspiration
theorists" si máme dělat legraci. To jen poslouží těm, kteří skutečně
a profesionálně konspirují. Je ale obtížné si ze spiknutí vedoucího k
zapálení berlínského Reichstagu (28.<span lang="en"> </span>února 1933)
dělat legraci, když to byla konspirace tajných služeb Hitlera a nacistů,
aby utvrdili svoji moc a měli důvod k pronásledování odpůrců. Ono je
obtížné argumentovat, že Řím nebyl zapálen (64 AD) na podnět césara
Nerona (54‑68 AD), když potom za požár byli viněni křesťané
s nepříjemnými důsledky ve lvích tlamách. </span></span> <br />
To bylo. Dnes ovšem jsme dále. <br />
<span style="font-size: x-small;"><span>Americké,
britské a jiné západní tajné služby jsou představovány jako
charitativní organizace, které chrání občany. I když samozřejmě 007
James Bondové musí mít licenci zabíjet (</span><span><span>"</span></span><span>licence
to kill"). Jen ti zlí v SSSR či dnes v Ruské federaci a Číně dělají
boudy na lidi či podrazy prostřednictvím svých GPU,GRU,KGB či FSB
a nedbají na lidská práva. Jinak řečeno, ti na Východě plánují spiknutí
ke zlému - konspirace, ušlechtile zvané zpravodajské hry. A jak víme,
smutně proslulé StB je praktikovalo v celé řadě případů, aby měli důvody
likvidovat </span><span><span>"</span></span><span>třídního
nepřítele", úchylkáře, revizionisty či zrádce jako např. Slánského či
Reicina, kteří byli popraveni v roce 1952. Na důsledky konspirace StB
doplatil přece také náš politický analytik Miroslav Dolejší. </span></span> <br />
<span style="font-size: x-small;"><span>V případě
Ameriky mi ale dělá potíž spolknout, že pan John Negroponte, který
dostal v únoru 2005 jako ředitel nové organizace National Inteligence
Agency (NIA) úkol spojení všech US zpravodajských organizací (včetně CIA
a FBI) a obdržel pro jejich další činnost rozpočet 40 miliard dolarů
(viz The Sunday z 20. února 2005 str.17).To vše je na </span><span><span>"</span></span><span>charitativní" účely? Oni nehrají zpravodajské hry? </span></span> <br />
<span style="font-size: x-small;"><span>A což takové organizace </span><span><span>"</span></span><span>soukromé charity", jako je na příklad </span><span><span>"</span></span><span>Freedom
House" multimilionářského Američana pana Petra Ackermana, který v roce
2006 začal podněcovat a podporovat nespokojené Ukrajince a pak Gruzínce
v tzv. oranžových a<span lang="en"> </span>růžových revolucích. To nebyly konspirace proti<span lang="en"> </span>SSSR či Ruské federaci? Poněvadž to </span><span><span>"</span></span><span>nebyly konspirace</span><span><span>"</span></span><span> Západu, opustíme tuto linii. </span></span> <br />
<span style="font-size: x-small;"><span>Pro nás je právě důležitá operace </span><span><span>"</span></span><span>NEPTUN SPEAR", akce ohledně Osamy Bin Ladena. Zde je totiž více nahatě viditelných problematických věcí. </span></span> <br />
<span style="font-size: x-small;"><span>Operaci </span><span><span>"</span></span><span>Neptun Spear" (Neptunův oštěp), jak tajné služby a US NAVY nazvaly akci - (proč </span><span><span>"</span></span><span>oštěp",
když by nemělo dojít k zabití?) - provedlo na rozkaz samotného
presidenta Obamy komando amerických SEALů (Sea, Air, Land), podle zásahů
z moře,vzduchu i po zemi). Oficielně Team 6 US Devgru což je Naval
Special Warfare Development Group, česky Námořní speciální válečná
vývojová grupa. To všechno zorganizováno po skoro desetiletém pátrání a
bojových akcí, včetně hloubkového bombardování celých rozsáhlých území
Afganistanu, na zabití jednoho člověka. Zavraždění Osamy Bin Ladena,
který notabene bezprostředně po stažení věží WTO sám prohlásil, že
v této akci nemá prsty! Jak víme, všichni členové Sealů jsou vysoce
trénovaní a enormně inteligentní hoši, cvičení minimálně čtyři roky.
Z těch pak jsou vybíráni ti pro speciální úkoly nejvhodnější. Jsou to
nejlepší z nejlepších, že by 007 James Bond bledl. Jejich tělesná
zdatnost je prověřena nakonec tak zvaným </span><span><span>"</span></span><span>pekelným
týdnem", kdy smějí spát jen čtyři a půl hodiny při pět a půl denním
vyčerpávajícím nasazení. Ve střelbě jsou trénováni tak, že v běhu
s kotouly rozeznají pravé cíle a pětník ve vzduchu prostřelí jedinou
ranou. Prostě zabijáčtí géniové. </span></span> <br />
Pro akci
na údajné sídlo Bin Ladena v pakistánském městě Abbottabadu bylo
vybráno dvacet čtyři Sealů a posláno vzduchem ve čtyřech nejlepších US
helikoptérách s tlumiči hluku na motorech. Přesto probudili sousedy
a navíc jedna helikoptéra, jim za plot zahrady stavení spadla. To nic. <br />
<span><span style="font-size: x-small;">Horší
je, že zjistili když se po lanech spustili z helikoptéry na střechu
budovy a pronikli dovnitř, člověk - Osama Bin Laden - byl beze zbraně!
Přesto byl zastřelen! </span></span> <br />
Ale i kdyby měl
zbraň, mistrní střelci by ho přece uměli odzbrojit jedinou ranou do ruky
a pod. Ti nejlepší z US vojáků, trénovaní ve všem možném, ho nedokázali
zneškodnit, přeprat, svázat a dovést na mateřskou letadlovou loď (MLL)
a odtud do New Yorku k výslechům a souzení? Toho se president Obama
zřekl? Z jemnocitu? Místo zatčení Osamu zastřelili údajně dvěma ranami
a pak ho z MLL hbitě hodili do vody. A tom je ten zakopaný pes. <br />
<span style="font-size: x-small;"><span>Člověk,
který je údajně odpověden za smrt 2600 pracovníků WTO a mnoho dalších,
který prý byl náčelníkem Al‑Kejdy a mohl by podat při vyšetřování
nesmírně důležité informace </span><span><span>B</span></span><span>
se oddělá!!! Přesto, že každá osoba podezřelá z terorizmu, zatčená
a uvězněná v Delta Campu je vyslýchána, mučena a souzena, nejvyšší </span><span><span>"</span></span><span>überterorista" je poslán přímo do islámského nebe? Holenkové, to nemůže nemít pádné důvody. </span></span> <br />
<br />
První je ten, že prostě nikdo z úředních míst USA nechce, aby se vyjevilo, jak byly a kým skutečně byly sraženy věže WTO. <br />
<span style="font-size: x-small;"><span>Zde
tedy musel být dán přímo rozkaz prezidenta Obamy k zabití, aby zmizely
a byly zahlazeny všechny stopy a zůstaly báchorky. Kdyby byl chycen,
svázán a odvezen do USA, jako těch šest set nešťastníků do Delta Campu,
ukázalo by se u soudu - byl‑li by to veřejný a poctivý soud </span><span><span>B</span></span><span>
co je a není pravda! Nechal si kdy některý vítěz v dějinách ujít
možnost soudit a odsoudit nebezpečného nepřítele? Jistěže ne. Pamatujeme
přece na Norimberský proces s nacisty 20. listopadu 1945! </span><span><span>"</span></span><span>Rodinka</span><span><span>A</span></span><span>
prezidenta Obamy, Admirál Mike Mullen - náčelník US gen.štábu, Joe
Biden ‑ vice‑prezident, Robert Gates - ministr národní obrany a další
z obrázku rodinky, i on sám prezident se bojí pravdy. </span></span> <br />
Čin zavraždění Bin Ladena potvrzuje také přímo skutečnost, že za sražení věží WTO nebyl odpověden on, ani nikdo jiný ze<span lang="en"> </span>světa islámu. <br />
<span style="font-size: x-small;"><span><span>Druhým důvodem zavraždění Bin Ladena a smazání všech stop po něm, spláchnutí oceánem, je že </span><span> </span><span>US prezident Obama, jehož řízení státu je ekonomická katastrofa a o válečných </span></span><span><span>"</span></span><span>úspěších"v Iráku
i Afganistanu se už vůbec nedá hovořit, potřeboval nějaký trhák. Obama
potřeboval ohromující čin, aby měl v prezidentských volbách příští rok
vůbec nějakou šanci na<span lang="en"> </span>znovuzvolení. Podobně jako neocon Wolfowitz a president George </span><span><span>"</span></span><span>Dubya" Bush potřebovali svržení věží WTO ke zdůvodnění války proti islámským </span><span><span>"</span></span><span>teroristům" či spíše proti celému světu Arabů vůbec. Dnes vyjádřeno pokračováním arabskými </span><span><span>"</span></span><span>samety" - kořistnickou válkou o naftu. Chtějí dnes snad bombardováním </span><span><span>"</span></span><span>zatknout</span><span>"</span></span><span style="font-size: 11pt;"> </span><span style="font-size: x-small;"><span><span>Gaddafiho? Ne, chtějí ho oddělat</span></span><span>...</span><span style="font-size: 11pt;"> </span></span> <br />
<span style="font-size: x-small;"><span>Třetím důvodem zavraždění údajného Bin Ladena je, že CIA a jiní povolaní chtějí mít </span><span><span>"</span></span><span>vyřešenou agendu". </span><span><span>"</span></span><span>Vyřešený
případ", a zároveň mít volné ruce ke konstruování nekonečných pohádek.
Mohou nyní obviňovat podle údajných seznamů Osamy z terorizmu každého
koho budou chtít. Jistě pak soudit, odsoudit a odstranit ho z veřejného
života či rovnou z existence - do<span lang="en"> </span>bezživotí. Jako
kdysi komunisté toho Slánského a další. Zkušenosti a fakta mluví.
Nastala nová doba úděsné zvůle a válečných zločinů. </span></span> <br />
<span style="font-size: x-small;"><span>Obama
bohužel ale činem zavraždění Bin Ladena také smazal všechny pozitivní
stránky lidství a mužnosti, které nám byly o Americe představovány po
dvě století. Jak skutečnými heroickými činy nasazení amerických vojáků
ve dvou světových válkách, tak hrdiny na filmových plátnech jako John
Wayne, </span><span><span>"</span></span><span>Sedm statečných" atd. Neozbrojený </span><span><span>"</span></span><span>někdo" může být jen terčem na střelnicí zvrhlých a kovbojských padouchů. </span></span> <br />
<span style="font-size: x-small;"><span>Snad
by nakonec bylo zajímavé zaznamenat, že z ničeho nic byl
čtyřhvězdičkový generál David Petraeus 28. dubna 2011 odvolán z funkce
US vrchního velitele Středního východu a jmenován do postu ředitele CIA.
Současný ředitel CIA Leon Panetta byl povýšen na US ministra obrany,
a současný ministr obrany Robert Gates vypadl ze hry. Proto se tak
skepticky tváří na snímku </span><span><span>"</span></span><span>rodinky", ke kterému byl ještě přizván? Ty </span><span><span>"</span></span><span>škatule, škatule, hejbejte se" nastaly čtyři dny před zabitím Bin Ladena, 2. května 2011. </span></span> <br />
I tam se musí mazat stopy, za co je kdo odpovědný? <br />
<span style="font-size: x-small;"><span>Co to znamená pro děje budoucí?</span> </span></div>
<span style="color: navy; font-family: Arial; font-size: xx-small;"><span><strong> Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn-Hendon, 12<span lang="en">. </span>5. 2011</strong></span></span><br /><br /> Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-86064404627633763522011-09-09T17:45:00.001-07:002011-09-09T17:45:09.752-07:00převzatooooooooooooo<span class="" id="result_box" lang="cs"><span title="">Realita současnosti ...<br />
<br />
<br />
</span><span title="">Ryba, jídlo žebráků, jak se někdy na bratislavském tržišti říkalo se stala luxusní lahůdkou.<br />
</span><span title="">Kuřecí zadky, které jsme házeli psům se začaly prodávat s kouskem zad v honosném balení s Hrabák a krky jako delikatesa.<br />
</span><span title="">Kvalitní vodu z vodovodu, jsme vyměnili za sladké prosycené sajrajt. </span><span title="">Rohlíky se scvrkly o polovinu, kyselé mléko se nedá doma vyrobit, protože vznikne jedna smradlavá odporně zapáchající tekutina, kterou udržíte v ústech jen dokud ji rychle nevyplatí, a to kamkoliv!<br />
</span><span title="">Vše, co bylo kdysi opravdu dobré, což mělo svou hodnotu-tradici, jsme vlastně vyměnili za drahé šmejdy v načačkanom obalu.<br />
</span><span title="">Jsou zde i dobré věci.<br />
<br />
<br />
</span><span title="">Jenže, čím dál tím je jich méně a je třeba je pořádně dlouho hledat. </span><span title="">Hledat, přemýšlet, číst nečitelné návody a obsahy, které nemáme šanci vidět, pokud jsme si nepribalili lupu.<br />
</span><span title="">Ulice se nám zaplnily Bratislavanů z Číny, Thajwanu či Vietnamu.<br />
</span><span title="">Přes reklamy si nevidíme špičku nosu. </span><span title="">Chodníky a přechody jsou plné stojících aut.<br />
</span><span title="">Exekutor dopisují adresu a správce domu hází do schránky vyúčtování s tučným nedoplatkům. </span><span title="">Žijeme v pomyslném blahobytu. </span><span title="">Máme dva i tři telefony, internet, televizi, domácí kino, DVD, PC a stále nám něco chybí.<br />
<br />
<br />
</span><span title="">Zákazy, příkazy, nařízení, poučení, kterým již člověk přestává rozumin a vyznat se v nich, je přímo nemožné. </span><span title="">Kamery nás sledují na každém kroku. </span><span title="">Kdekoliv se pohneme, jsme pod kontrolou. </span><span title="">Vše je evidováno, zaznamenáno a to vše pro naši "bezpečnost." Každá zpráva, každá pošta, každý telefonát, každá platba, každý mail, každý, někdy velmi soukromý pohyb, je pod organizovaným dohledem.<br />
<br />
<br />
</span><span title="">Kdykoliv se dá vybrat z archivu jako zbraň, která je připravena k okamžitému použití proti nám.<br />
</span><span title="">Zajímavé je, že i při takovém špicľovaní dochází k trestným činům o jakých jsem neměl v minulosti ani potuchy.<br />
</span><span title="">Drogy, přepady, násilí, výpalníctvo, vraždy, se staly běžným průvodním jevem této "svobodné" doby. </span><span title="">Zbavujeme se vlastní identity, protože souhlasíme se vším, co po nás různé instituce, jako banky, mobilní operátoři a pod., Požadují.<br />
</span><span title="">Můžeme vidět oči bezdomovce, který se určitě na ulici nenarodil.<br />
<br />
<br />
</span><span title="">Můžeme vidět žebráky, jak jim trčí nohy z kontejneru, aby se natáhli za prázdnou lahví, zda noblesní hotely pro psy i s vlastní webovou stránkou, lékařům a kadeřníkem.<br />
</span><span title="">Můžeme sledovat složité operace svých psích miláčků přímo na internetu.<br />
</span><span title="">A pokud se nám náhodou náš drahý pejsek ztratí, okamžitě se Oho postarají v útulku i s lékařskou péčí.<br />
</span><span title="">Pokud se však ocitne na ulici člověk, nezakopne o něj ani pes. </span><span title="">Stáváme se číslem daňového úřadu či sociální pojišťovny. </span><span title="">Kde se poděly hodnoty, kde je vlastní podstata lidství? </span><span title="">Kde je něco víc, než jen strohé konstatování? </span><span title="">Hrůza, co se tu událo za těch dvacet let. </span><span title="">Vytratila se láska, porozumění, lidskost, tolerance, teplo rukou, sklon před šedinami.<br />
<br />
<br />
</span><span title="">Neznáme souseda, nevíme jaký plat má vlastní žena či muž. </span><span title="">Nesmíme dát po zadku vlastnímu dítěti pokud nechceme mít problémy s úřady. </span><span title="">Sledujeme stupidní, nehodnotil až destruktivní působící televizní stanice, kde seriály bez konce nahrazují kulturní vyžití určité skupině<br />
</span><span title="">nevědomých a možná i nevidomých lidí.<br />
<br />
<br />
</span><span title="">Ale co ta druhá polovina? </span><span title="">Nemá šanci fungovat důstojně, aniž jí byly podsouvány podobné<br />
</span><span title="">stupídnosti? </span><span title="">Pokud je toho málo, můžeme si prohlédnout Superstar a tam nás pošlou veřejně do prdele is posměšným komentářem. </span><span title="">Nádhera a díky za ten kulturní a hodnotný zážitek, který nám za<br />
</span><span title="">levný peníz podsouvají jako duševním mrzáky, některé televízie.Nehovoriac, jaké celebrity tam má možnost člověk vidět.<br />
</span><span title="">Kde že by měli na nich takoví umělci, jako p. </span><span title="">Kroner, Dibarbora, Houba. </span><span title="">atp., co se celý život usilovali, aby předvedli ten nejlepší herecký-umělecký výkon, aby zanechali v divákovi opravdový zážitek. </span><span title="">Rozdíl je pouze v tom, že tito herci s uměním žili celý svůj život. </span><span title="">Žili pro umění a srdcem umění tvořili.<br />
<br />
<br />
</span><span title="">Kupujeme cigarety, které nám zakázali kouřit tam, kde se kouřit vždy mohli. </span><span title="">Okrádají nás jako malé děti na písečku az každé prodané krabičky nám jednu dvě vytáhnou už před prodejem.<br />
</span><span title="">K lékařce chodíme s platební kartou, nebo s peněženkou v ruce. </span><span title="">Bavíme se jako roboti, když jeden vypráví o životě a druhý hledí do počítače. </span><span title="">Formulky, nacvičené fráze, které nemají s naším opravdovým Čudským vnitřkem a přesvědčením nic společného. </span><span title="">Letáky, kterými jsou ucpané vchody bytovek, nás lákají do obchodů. </span><span title="">Dobře nás neprosil, abychom nakoupili jen u nich. </span><span title="">Když jsme však zaplatili, "u nich", nestačíme se divit jako musíme kmitat a házet svůj nákup do tašky.<br />
</span><span title="">Hned je jasné kdo je tady pánem a kde je zdvořilost skončila.<br />
<br />
<br />
</span><span title="">Můžeme říci svůj názor. </span><span title="">Svobodně, demokraticky se i vyjádřit. </span><span title="">No, k čemu to je, když to není nic platné! </span><span title="">Žijeme v neustálém stresu a napětí. </span><span title="">Nikdo z nás si není jistý zítřkům. </span><span title="">Je jen pár jedinců, kterým je to jedno a ti žijí tak mimo nás av anonymitě. </span><span title="">Nejsem sám, komu to všechno už začalo vadit. </span><span title="">Někde se stala chyba-velká chyba, jejíž náprava bude trvat velmi dlouho.<br />
<br />
<br />
</span><span title="">Svět onemocněl a mi ve snaze uplatnit se, jsme onemocněli s ním! </span><span title="">Socialismus nebyl dobrý, ale taková demokracie, není o nic lepší. </span><span title="">Možná až nástup duševních chorob, depresi, sebevražd, nastartuje proces třídění, který nás položí na kolena, když to už přestaneme zvládat. </span><span title="">A co dál?<br />
</span><span title="">Mám dost svobody tohoto typu, svobody, která se svobodou nemá nic společného. </span><span title="">Svobody, kterou si nedokážeme užívat, protože je více proti nám jako pro nás.<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
</span><span title="">Je tak okleštěná zákony a právy těch druhých, že je v podstatě otvorem nepravosti, zločinu, podvodům, že její existence mi připadá jako aura. </span><span title="">Kdesi je, ale nevidím ji. </span><span title="">Je mimo mě.<br />
<br />
<br />
</span><span title="">Přeji si potkat člověka - přítele. </span><span title="">Chci se ráno probudit a celým srdcem se těšit novému dni. </span><span title="">Chci mít kolem sebe upřímných lidí, jako tomu bylo kdysi. </span><span title="">Chci potkat kamaráda, jehož první otázka nebude směřovat k materiálním věcem, ale zeptá se mě: Jak se máš?<br />
</span><span title="">Jak žiješ? </span><span title="">Zajdeme si spolu někam sednout? </span><span title="">Kamaráda kterého v polovině debaty nevyruší zvonění mobilu a nebude muset odejít. </span><span title="">"Víš, tento telefonát byl tak důležitý, že pokud bych to nevzal,<br />
</span><span title="">mohlo by mě to stát práci. "<br />
</span><span title="">Ovládl nás strach av tom strachu žijeme své každodenní životy. </span><span title="">To je fakt a skutečná realita tohoto novodobého, demokraticky zkaženého světa. </span><span title="">Nemluvím o listopadu, ten přijít musel, ale o tom, co všechno sem s listopadem vklouzly.<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
</span><span title="">Dalšího pokusu, který přijde, když se to už celé nebude dát udržet, se chvála Bohu nedožiju.<br />
</span><span title="">Přestože rád bych se toho dožil - možná.<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
</span><span title="">Dokdy bude člověk hledat své místo? </span><span title="">Neposílej 10x, raději 10x přečti! </span><span title="">nebo i pošli.<br />
</span><span title="">Na štěstí, já ještě pár přátel mám ...<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
</span><span title="">Přeji jim zdraví, pohodu, štěstí a hodně lásky!</span></span>Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-57073393717078044522011-09-09T13:29:00.001-07:002011-09-09T13:29:42.704-07:00dobrá práce<div id="from"> <strong> Od: </strong> <span class="block"> <a href="http://email.seznam.cz/readMessageScreen?sessionId=&folderId=sent&messageId=34&messagePos=2&cursorTo=1#"> <span title="<jaroslavkronus.kolin@seznam.cz>"> jaroslavkronus.kolin@seznam.cz<em></em></span></a> <a href="http://email.seznam.cz/readMessageScreen?sessionId=&folderId=sent&messageId=34&messagePos=2&cursorTo=1#"><img alt="" height="11" src="http://email.seznam.cz/img/vizitka.gif" title="Zobrazit vizitku" width="14" /></a> </span> </div><div id="to"> <strong>Komu: </strong> <span class="block"> <a href="http://email.seznam.cz/readMessageScreen?sessionId=&folderId=sent&messageId=34&messagePos=2&cursorTo=1#"> <span title="<Volf@mukolin.cz>">Volf Vladimír <volf@mukolin.cz></volf@mukolin.cz></span></a> <a href="http://email.seznam.cz/readMessageScreen?sessionId=&folderId=sent&messageId=34&messagePos=2&cursorTo=1#"><img alt="" height="11" src="http://email.seznam.cz/img/vizitka.gif" title="Zobrazit vizitku" width="14" /></a> </span> </div><strong>Předmět: </strong> <span class="block"> <b>Re: odpověď k podnětu na místn<wbr></wbr>í úpravu provozu v ulici Podsk<wbr></wbr>alské<wbr></wbr></b> </span> <br />
<strong>Datum: </strong> <span class="block"> 8.9. 2011, 07:51 - včera v 07:51 </span> <br />
<div id="buttons"> <form action="/newMessageProcess" method="post"><span><input class="hidden" name="sessionId" type="hidden" value="" /><input class="hidden" name="hashId" type="hidden" value="3297313545" /><input class="hidden" name="messageId" type="hidden" value="34" /><input class="hidden" name="messagePos" type="hidden" value="2" /><input class="hidden" name="folderId" type="hidden" value="sent" /><input class="button bold" name="reply" type="submit" value="Odpovědět" /><input class="button" name="replyAll" type="submit" value="Odp. všem" /><input class="button" name="forward" type="submit" value="Přeposlat" /></span></form><form action="/readMessageScreen" method="get" target="_blank"><span><input class="hidden" name="sessionId" type="hidden" value="" /><input class="hidden" name="folderId" type="hidden" value="sent" /><input class="hidden" name="messagePos" type="hidden" value="2" /><input class="hidden" name="messageId" type="hidden" value="34" /><input class="button" name="print" type="submit" value=" Tisk " /></span></form><form action="/folderProcess" method="post"><span><input class="hidden" name="readMessageScreen" type="hidden" value="1" /><input class="hidden" name="sessionId" type="hidden" value="" /><input class="hidden" name="hashId" type="hidden" value="3297313545" /><input class="hidden" name="folderId" type="hidden" value="sent" /><input class="hidden" name="messagePos" type="hidden" value="2" /><input class="hidden" name="messageId" type="hidden" value="34" /><input class="button bold" id="delete-top-read" name="delete" type="submit" value="Smaž" /> <select class="actions-other select" id="action-other-top-read" name="action"><option class="bold-black" value="">Další akce ...</option><option class="form-disabled" disabled="disabled" value="">----------------------------</option><option class="bold-black" disabled="disabled" value="">Přesun do složky:</option><option value="move_inbox"> Doručené</option><option value="move_spam"> Spam a viry</option><option class="form-disabled" disabled="disabled" value="">-----------------------------</option><option class="bold-black" disabled="disabled" value="">Označ email:</option><option value="unread"> Jako nepřečtený</option><option class="mtred" value="color1"> Červenou barvou</option><option class="mtblue" value="color2"> Modrou barvou</option><option class="mtgreen" value="color3"> Zelenou barvou</option><option value="color0"> Zrušit označení</option><option class="form-disabled" disabled="disabled" value="">-----------------------------</option><option>Přidat všechny příjemce</option><option>Zobraz hlavičku</option><option>Uložit celou zprávu</option></select></span></form><form action="/saveAllAdressProcess" id="save-all-form" method="post" style="display: none;"><span><input class="hidden" name="readMessageScreen" type="hidden" value="1" /><input class="hidden" name="sessionId" type="hidden" value="" /><input class="hidden" name="hashId" type="hidden" value="3297313545" /><input class="hidden" name="messageId" type="hidden" value="34" /><input class="hidden" name="messagePos" type="hidden" value="2" /><input class="hidden" name="folderId" type="hidden" value="sent" /><input class="hidden" name="user" type="hidden" value="jaroslavkronus.kolin" /><input class="hidden" name="userDomain" type="hidden" value="seznam.cz" /><input class="hidden" name="email" type="hidden" value="Volf@mukolin.cz" /><input class="hidden" name="firstnameTo" type="hidden" value="Volf" /><input class="hidden" name="lastnameTo" type="hidden" value="Vladimír" /><input class="hidden" name="emailfrom" type="hidden" value="jaroslavkronus.kolin@seznam.cz" /><input class="hidden" name="firstnameFrom" type="hidden" value="" /><input class="hidden" name="lastnameFrom" type="hidden" value="" /><input class="button" name="print" type="submit" value="Přidat všechny příjemce" /></span></form></div><div id="message-box"> <div class="only-message-sky" data-dot="message" id="message"> <hr /> <div class="content"> děkuji za precizní práci. Snad nezapadl neformální podnět dopravdí situace v Zálabí kolem katolického kostela směrem k ZŠ a ulici k prodejně pana Kasardy !!<br />
Ale to už je mimo moji osoby a nechám to odborníkům '<br />
S pozdravem JK<br />
<br />
<span class="quote1">> ------------ Původní zpráva ------------</span><br />
<span class="quote1">> Od: Volf Vladimír <<a href="http://email.seznam.cz/newMessageScreen?sessionId=&to=mailto:Volf%40mukolin%2ecz">Volf@mukolin.cz</a>></span><br />
<span class="quote1">> Předmět: odpověď k podnětu na místní úpravu provozu v ulici Podskalské</span><br />
<span class="quote1">> Datum: 07.9.2011 09:34:29</span><br />
<span class="quote1">> ----------------------------------------</span><br />
<span class="quote1">> </span><br />
<span class="quote1">> </span><br />
<span class="quote1">> </span><br />
<br />
Jaroslav Kronus <ul><li class="forw-mess"> <div class="inblock"> <strong>Přeposlaná zpráva:</strong> <div class="head"> Od: Volf Vladimír <br />
Předmět: odpověď k podnětu na místní úp<wbr></wbr>ravu provozu v ulici Podskalsk<wbr></wbr>é<wbr></wbr> <br />
Datum: 7.9. 2011, 09:34 </div><div> <div> <span style="font-family: Arial; font-size: x-small;"><span style="font-family: Arial; font-size: 10pt;">Dobrý den pane Kronus, </span></span> <br />
<span style="font-family: Arial; font-size: x-small;"><span style="font-family: Arial; font-size: 10pt;"> jak jsem Vám slíbil, v příloze Vám dávám na vědomí, s jakým výsledkem byl Váš podnět na úpravu provozu v ulici Podskalské uzavřen a vyřešen. Přeji pěkný den. Vladimír Volf, referent odboru dopravy MěÚ Kolín </span></span> </div></div><div class="attachments"> <h5>3 přiložené soubory</h5><div id="saveall"> - <a href="http://email.seznam.cz/getArchive?sessionId=&messageId=34&rootId=56" target="_blank">Uložit všechny soubory najednou</a> - <a href="http://email.seznam.cz/viewAttachments?sessionId=&messageId=34" target="_blank">Zobrazit všechny obrázky najednou</a> </div><div class="attach"> <a href="http://www.email.cz/getAttachment?session=y%16M%60%91%FB%DF0%15S%C0%A2z%1F%E5%92%02i%08L%C6%7Cc_%1E9%96%180Y%1E3%D7%F5%F1h%81%40/%B03%E1%DD%E0%1FgX%F1%9B%1F%CD%3C%C0%27t%B2%1E%20%AA%A1q%94%22%87%0EU%E2%D3%18%93%04D%CEf8%D2%5B%FD%96y%0C%7F%83%99%89mj%3Eam%AD%10%08%1D%F2YIl%5Cg%03H%2A%ED%28%82%03Y%AC%01%85%C1w%B9%88W4%2C%8A%D9Y%CA%B4%3B%3B%18%F7%3A%29%17%14%F5%A3%10s" target="_blank"><img alt="ul. Podskalská - VDZ zákaz stání.jpg" class="img-att" height="72" src="http://www.email.cz/attachmentPreview?session=y%16M%60%91%FB%DF0%15S%C0%A2z%1F%E5%92%02i%08L%C6%7Cc_%1E9%96%180Y%1E3%D7%F5%F1h%81%40/%B03%E1%DD%E0%1FgX%F1%9B%1F%CD%3C%C0%27t%B2%1E%20%AA%A1q%94%22%87%0EU%E2%D3%18%93%04D%CEf8%D2%5B%FD%96y%0C%7F%83%99%89mj%3Eam%AD%10%08%1D%F2YIl%5Cg%03H%2A%ED%28%82%03Y%AC%01%85%C1w%B9%88W4%2C%8A%D9Y%CA%B4%3B%3B%18%F7%3A%29%17%14%F5%A3%10s" width="96" /></a> <div class="continfimg"> <strong>ul. Podskalská - VDZ zákaz stání.jpg</strong> - 97,87 kB <br />
<a href="http://www.email.cz/getAttachment?session=y%16M%60%91%FB%DF0%15S%C0%A2z%1F%E5%92%02i%08L%C6%7Cc_%1E9%96%180Y%1E3%D7%F5%F1h%81%40/%B03%E1%DD%E0%1FgX%F1%9B%1F%CD%3C%C0%27t%B2%1E%20%AA%A1q%94%22%87%0EU%E2%D3%18%93%04D%CEf8%D2%5B%FD%96y%0C%7F%83%99%89mj%3Eam%AD%10%08%1D%F2YIl%5Cg%03H%2A%ED%28%82%03Y%AC%01%85%C1w%B9%88W4%2C%8A%D9Y%CA%B4%3B%3B%18%F7%3A%29%17%14%F5%A3%10s" target="_blank">Zobrazit</a> | <a href="http://www.email.cz/getAttachment?session=y%16M%60%91%FB%DF0%15S%C0%A2z%1F%E5%92%02i%08L%C6%7Cc_%1E9%96%180Y%1E3%D7%F5%F1h%81%40/%B03%E1%DD%E0%1FgX%F1%9B%1F%CD%3C%C0%27t%B2%1E%20%AA%A1q%94%22%87%0EU%E2%D3%18%93%04D%CEf8%D2%5B%FD%96y%0C%7F%83%99%89mj%3Eam%AD%10%08%1D%F2YIl%5Cg%03H%2A%ED%28%82%03Y%AC%01%85%C1w%B9%88W4%2C%8A%D9Y%CA%B4%3B%3B%18%F7%3A%29%17%14%F5%A3%10s&download=1" target="_blank">Uložit</a> </div></div><div class="attach"> <a href="http://www.email.cz/getAttachment?session=y%16M%60%91%FB%DF0%15S%C0%A2z%1F%E5%92%02KZ%06%16n%7Ff%5C%86%FC%CB%B6%29%C6%203%D7%F5%F1h%81%40/%B03%E1%DD%E0%1FgX%F1%9B%1F%CD%3C%C0%27t%B2%1E%20%AA%A1q%94%22%87%0EU%E2%D3%18%93%04D%CEf8%D2%5B%FD%96y%0C%7F%83%99%89mj%3Eam%AD%10%08%1D%F2YIl%5Cg%03H%2A%ED%28%82%03Y%AC%01%85%C1w%B9%88W4%2C%8A%D9Y%CA%B4%3B%3B%18%F7%3A%29%17%14%F5%A3%10s" target="_blank"><img alt="ul. Podskalská - odr. zrcadlo.jpg" class="img-att" height="72" src="http://www.email.cz/attachmentPreview?session=y%16M%60%91%FB%DF0%15S%C0%A2z%1F%E5%92%02KZ%06%16n%7Ff%5C%86%FC%CB%B6%29%C6%203%D7%F5%F1h%81%40/%B03%E1%DD%E0%1FgX%F1%9B%1F%CD%3C%C0%27t%B2%1E%20%AA%A1q%94%22%87%0EU%E2%D3%18%93%04D%CEf8%D2%5B%FD%96y%0C%7F%83%99%89mj%3Eam%AD%10%08%1D%F2YIl%5Cg%03H%2A%ED%28%82%03Y%AC%01%85%C1w%B9%88W4%2C%8A%D9Y%CA%B4%3B%3B%18%F7%3A%29%17%14%F5%A3%10s" width="96" /></a> <div class="continfimg"> <strong>ul. Podskalská - odr. zrcadlo.jpg</strong> - 102,82 kB <br />
<a href="http://www.email.cz/getAttachment?session=y%16M%60%91%FB%DF0%15S%C0%A2z%1F%E5%92%02KZ%06%16n%7Ff%5C%86%FC%CB%B6%29%C6%203%D7%F5%F1h%81%40/%B03%E1%DD%E0%1FgX%F1%9B%1F%CD%3C%C0%27t%B2%1E%20%AA%A1q%94%22%87%0EU%E2%D3%18%93%04D%CEf8%D2%5B%FD%96y%0C%7F%83%99%89mj%3Eam%AD%10%08%1D%F2YIl%5Cg%03H%2A%ED%28%82%03Y%AC%01%85%C1w%B9%88W4%2C%8A%D9Y%CA%B4%3B%3B%18%F7%3A%29%17%14%F5%A3%10s" target="_blank">Zobrazit</a> | <a href="http://www.email.cz/getAttachment?session=y%16M%60%91%FB%DF0%15S%C0%A2z%1F%E5%92%02KZ%06%16n%7Ff%5C%86%FC%CB%B6%29%C6%203%D7%F5%F1h%81%40/%B03%E1%DD%E0%1FgX%F1%9B%1F%CD%3C%C0%27t%B2%1E%20%AA%A1q%94%22%87%0EU%E2%D3%18%93%04D%CEf8%D2%5B%FD%96y%0C%7F%83%99%89mj%3Eam%AD%10%08%1D%F2YIl%5Cg%03H%2A%ED%28%82%03Y%AC%01%85%C1w%B9%88W4%2C%8A%D9Y%CA%B4%3B%3B%18%F7%3A%29%17%14%F5%A3%10s&download=1" target="_blank">Uložit</a> </div></div><div class="attach"> <a href="http://www.email.cz/getAttachment?session=y%16M%60%91%FB%DF0%15S%C0%A2z%1F%E5%92%02i%08L%C6%7Cc%2C7%0B%C9R%1A%03%033%D7%F5%F1h%81%40/%B03%E1%DD%E0%1FgX%F1%9B%1F%CD%3C%C0%27t%B2%1E%20%AA%A1q%94%22%87%0EU%E2%D3%18%93%04D%CEf8%D2%5B%FD%96y%0C%7F%83%99%89mj%3Eam%AD%10%08%1D%F2YIl%5Cg%03H%2A%ED%28%82%03Y%AC%01%85%C1w%B9%88W4%2C%8A%D9Y%CA%B4%3B%3B%18%F7%3A%29%17%14%F5%A3%10s" target="_blank"><img alt="" class="img-att-ico" height="32" src="http://email.seznam.cz/img/files/ico_fs_doc.gif" width="32" /></a> <div class="continf"> <strong>Kolín, ul. Podskalská - odr. zrcadlo.doc</strong> - 99,00 kB <br />
<a href="http://www.email.cz/getAttachment?session=y%16M%60%91%FB%DF0%15S%C0%A2z%1F%E5%92%02i%08L%C6%7Cc%2C7%0B%C9R%1A%03%033%D7%F5%F1h%81%40/%B03%E1%DD%E0%1FgX%F1%9B%1F%CD%3C%C0%27t%B2%1E%20%AA%A1q%94%22%87%0EU%E2%D3%18%93%04D%CEf8%D2%5B%FD%96y%0C%7F%83%99%89mj%3Eam%AD%10%08%1D%F2YIl%5Cg%03H%2A%ED%28%82%03Y%AC%01%85%C1w%B9%88W4%2C%8A%D9Y%CA%B4%3B%3B%18%F7%3A%29%17%14%F5%A3%10s" target="_blank">Otevřít</a> | <a href="http://www.email.cz/getAttachment?session=y%16M%60%91%FB%DF0%15S%C0%A2z%1F%E5%92%02i%08L%C6%7Cc%2C7%0B%C9R%1A%03%033%D7%F5%F1h%81%40/%B03%E1%DD%E0%1FgX%F1%9B%1F%CD%3C%C0%27t%B2%1E%20%AA%A1q%94%22%87%0EU%E2%D3%18%93%04D%CEf8%D2%5B%FD%96y%0C%7F%83%99%89mj%3Eam%AD%10%08%1D%F2YIl%5Cg%03H%2A%ED%28%82%03Y%AC%01%85%C1w%B9%88W4%2C%8A%D9Y%CA%B4%3B%3B%18%F7%3A%29%17%14%F5%A3%10s&download=1" target="_blank">Uložit</a> </div></div></div></div></li>
</ul></div><hr /> </div><hr /> <a href="http://www.eset.cz/seznamb/emailcz/logopaticka" id="esetLogoHref" target="_top"><span id="esetLogo"></span></a> </div><hr /> <div id="e-advert"> <div class="addFull" id="adSkyscraper"> <div class="cont"><a href="http://i.imedia.cz/clickthru?spotId=1173140&referer=email.seznam.cz&passon.sessionId=&destination=http%3A//gdecz.hit.gemius.pl/hitredir/id%3DndCVhjclCTFD1PzV7qglsMSr.KhKEti1ZOXdWqrnd6L.d7/fastid%3D2377900603271647743/stparam%3Dkceglnilgu/url%3D%20http%3A//www.tchibo.cz/discount-Miscellaneous%3Fwbdc%3Dlwq45be6Es" target="_blank"><img alt="" height="600" src="http://1.im.cz/ad/1/42864/750035/939859_0.gif" style="border: 1px solid rgb(208, 208, 208);" width="160" /></a></div><img alt="" height="1" src="http://gdecz.hit.gemius.pl/redot.gif?id=ndCVhjclCTFD1PzV7qglsMSr.KhKEti1ZOXdWqrnd6L.d7/fastid=2305843009233719807/stparam=nbnphqogaz" style="left: -1px; position: absolute; top: -1px;" width="1" /><img alt="" height="1" src="http://i.imedia.cz/impress?spotId=1173140&referer=email.seznam.cz&r=0.197728" style="left: -1px; position: absolute; top: -1px;" width="1" /> </div><img alt="" height="1" src="http://i.imedia.cz/miss?zoneId=seznam.email.text&source=cz.ad.media.paper&referer=email.seznam.cz&count=1&r=0.0176372" style="left: -1px; position: absolute; top: -1px;" width="1" /> <img alt="" height="1" src="http://i.imedia.cz/miss?zoneId=seznam.email.text2&source=40_49&referer=email.seznam.cz&count=1&r=0.567141" style="left: -1px; position: absolute; top: -1px;" width="1" /> <img alt="" height="1" src="http://i.imedia.cz/miss?zoneId=seznam.email.text3&source=muz&referer=email.seznam.cz&count=1&r=0.042751" style="left: -1px; position: absolute; top: -1px;" width="1" /> </div><hr /> <a class="nohref" href="http://email.seznam.cz/readMessageScreen?sessionId=&folderId=sent&messageId=34&messagePos=2&cursorTo=1#head">na začátek</a> Vaše emaily zabírají <strong>1,24 MB</strong> z Vaší <strong>10 MB</strong> schránky. <a href="http://email.seznam.cz/quotaScreen?sessionId="><strong>Zapn</strong></a>Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-50315595169934475452011-09-06T12:33:00.001-07:002011-09-06T12:33:48.347-07:00Převzato a s chutí............<div id="napis"> <a href="http://www.panevropa.cz/index.php"><img alt="" src="http://www.panevropa.cz/obrazky/napis.png" style="border: 0px none;" /></a> </div><div class="navigation"> <div class="alignleft">« <a href="http://www.panevropa.cz/?p=35">Potomek posledního českého krále Karla I dr. Otto von Habsburg – Lothringen</a></div><div class="alignright"><a href="http://www.panevropa.cz/?p=115">O EVROPSKÉ INTEGRACI <br />
<br />
Všechno začalo dopisem….</a> »</div></div><h2><a href="http://www.panevropa.cz/?p=97" rel="bookmark" title="Trvalý odkaz Petr Anderle<br />MUŽ KTERÝ SPOJIL VÝCHOD A ZÁPAD SLUNCE<br />Kapitoly o evropské integraci<br />">Petr Anderle<br />
MUŽ KTERÝ SPOJIL VÝCHOD A ZÁPAD SLUNCE<br />
Kapitoly o evropské integraci</a></h2><strong><em>Dopis který nezapadl</em></strong> <br />
<br />
Odpověď redakce listu ČAS č. 4/2010 na dopis středoškolského profesora <br />
Níže uvedený dopis přišel do naší redakce již před koncem loňského roku. <br />
Identita autora je nám známa. <br />
<br />
<br />
<em>Vážená redakce, <br />
<br />
často píšete velice pozitivně o evropské integraci a o Evropské unii jako takové. Z tohoto důvodu bych se Vám chtěl svěřit s jedním problémem. Již od středoškolských studií jsem zanícený přírodovědec, získal jsem i nějaká uznání již jako student. Proto jsem po dvou letech praxe na základní škole získal místo středoškolského učitele na místním gymnáziu. <br />
<br a doslova="" a="" abych="" ale="" asi="" deseti="" desítky="" dle="" dobrou="" dost="" dočasně="" evropské="" historii,="" hodina="" hodiny.="" hodiny="" i budoucnost="" i studenti.="" integrace.="" internet="" její="" jejího="" jsem,="" jsem="" jsme="" já="" kdy="" když="" knihovna.="" kolegyně,="" krátce="" která="" které="" maximálně="" mi="" minutách.="" mém="" mě="" měl="" na="" nejmladší.="" nemáte="" nepodařilo="" náhodou="" nástupu="" nějakou="" některé="" o evropské="" o přírodních="" obsahuje="" oddechli,="" odkázal="" onemocněla="" pan="" plánu="" po="" poctivě="" poté="" poutavě="" požádal,="" probírat="" proto,="" publikací,="" přednášet="" převzal="" připravoval,="" přišla="" radu?="" sboru="" se="" si="" situace,="" skočila.="" současnost="" společenských="" studenty="" tak="" totéž="" trpěli="" umím="" unie.="" unii="" v prvních="" v případě="" vadí,="" ve="" vyučuje="" věd,="" vědách="" všichni,="" vždy="" zatím="" zaujmu="" zjistil="" základy="" ředitel="" školní="" že="" /><br />
<br />
S pozdravem <br />
RNDr. Jan Š. <br />
</em><br />
A dnes na tento dopis odpovídáme veřejně, protože pedagogů, kteří mají problém s výkladem historie, současnosti a budoucnosti Evropské unie, je více, o některých našich politicích nemluvě. <br />
<br />
Vážený pane doktore, <br />
<br />
nechtěli jsme Vám odpovídat nějakými frázemi, takže chvíli trvalo, než vznikl nápad zpracovat obsáhlejší text s názvem MUŽ, KTERÝ SPOJIL ZÁPAD A VÝCHOD SLUNCE. Je jakýmsi úvodním textem, naznačujícím značné množství příběhů souvisejících s historií i současností evropské integrace. Vyberte si některý z nich. Můžete začít třebas tím, jak význačný rakouský diplomat spadl v Tokiu s koně a zamiloval se. Nebo vyprávět o tom, jak Masarykovi nabízeli, aby se stal prezidentem Evropy. Nebo se můžete se svými studenty zasmát nad nesmyslnými úvahami o tak zvaném europeismu. Případně v nich můžete vzbudit hrdost nad tím, že myšlenky evropské integrace pocházejí od nás z Česka, a to již bezmála sto let. Nebo se můžete se studenty přít o to, zda bratři Kadmos, Kilix, Fineos, Thasos a Foinix přišli na stopu tajemně unesené princezny Európy. Co myslíte? Našli ji? <br />
<br />
Hodně podnětů najdete v tomto textu. Není receptem. Je pouze prostředkem k zamyšlení a malým klíčkem k tomu, co na první pohled vypadá nudně a nezáživně. Ale s tím si jako člověk uvyklý exaktnímu myšlení jistě poradíte. Neboť zákony přírodních věd nejsou o nic míň zajímavé, než zákony společenského pohybu. Záměrně se vyhýbáme slovu politika, neboť politikou je vše. I Vaše trápení, že jste vaše studenty nezaujal. Obsah textu o muži, který se narodil v zemi vycházejícího slunce a sloužil zemím, nad nimiž slunce zapadá, nepostrádá napětí, symboliku, tajemno i realitu. Z textu pochopíte, že ani demokracie není všelék. Nemusíte souhlasit, ale geniální politolog Alexis de Tocqueville tvrdil, že prostředkem nápravy demokratických vlád je náboženství a vzdělání. Napsal: gramotnost a studium učebnic jsou k ničemu, nejsou-li spojeny s mravní výchovou, která kultivuje srdce. Francouzští a němečtí politikové, oceláři a hutníci se dokázali dohodnout ve chvílích, které byly nejpříznivější pro rozšíření další nenávisti. I to je evropská integrace. Pochopit to vyžaduje nejen mravní cit, ale i vzdělání. Alexis de Tocqueville by s Evropskou unií nesporně jednomyslně souhlasil, ačkoli jako politolog by jí mohl mnohé vytknout. <br />
<br />
Zkuste tohle všechno nějak skloubit. <br />
A napište nám, jestli se Vám podaří zaujmout vaše studenty déle, než deset minut z pětačtyřiceti. <br />
<br />
Vaše redakce listu ČAS <br />
leden 2010 <br />
<br />
<br />
<strong>Kapitola první: FENOMÉN CHURCHILL</strong> <br />
<br />
<em>Dějepisci se jednou budou o něj velmi zajímat. Budou chtít vědět,jaký to byl člověk. Budou pátrat po jeho minulosti a rozebírat jeho povahu. Budou snad poněkud ohromeni tím, co najdou. Nebude to nic divného, neboť už za svého života překvapil mnoho lidí. Dříve nebo později shledají tito budoucí historikové, že byl nenáviděn všemi politickými stranami. I lidé odpovědného úsudku jej prudce napadali, kritizovali a zesměšňovali. Titíž lidé však s ním při jiných příležitostech z plna srdce souhlasili, obdivovali se mu a tleskali mu. </em> <br />
(Malcolm Thomson: <strong>Life and Times of Winston Churchill</strong>, London 1945) <br />
<br />
<img alt="Churchil.jpg" height="169" id="image118" src="http://www.panevropa.cz/wp-content/uploads/2010/02/Churchil.thumbnail.jpg" /><br />
Počátkem druhé poloviny července roku 1945 měl Winston Churchill velice napilno. Musel rychle odejet s Attleeem a Edenem do Berlína a spolu s prezidentem Trumanem a generalissimem Stalinem absolvovat celkem devět zásadních jednání o poválečném uspořádání Evropy. Jenže již 25. července se britští politici museli vrátit domů, aby byli u toho, když budou vyhlášeny výsledky britských všeobecných voleb. <br />
<br />
Očekávala se patová situace. Jenže labouristé získali o 150 parlamentních křesel více než všechny ostatní strany dohromady. Churchill podal králi rezignaci, ten pověřil Attleeho, aby jmenoval novou vládu a udělil Churchillovi Podvazkový řád, nejvýznamnější a nejstarší královské vyznamenání, udělované většinou vysoké šlechtě. Churchill požádal, aby mohl vyznamenání odmítnout. Nechtěl být ještě sir a chtěl setrvat jako vůdce konzervativní opozice v Dolní sněmovně. Lidé byli zděšeni, že „válečný premiér“, který se tolik zasloužil o Anglii, Evropu i svět, se dostal mimo hru. Ale to neznali muže, jemuž byla vlastní především politika mezinárodní. Jedenasedmdesátiletý Winston Churchill měl před sebou ještě dvacet let bojů o sjednocení Evropy, pět let sepisování šesti objemných svazků o historii druhé světové války (za což obdržel Nobelovu cenu za literaturu), farmaření, malování, vítězství ve volbách v roce 1951 a Podvazkový řád v roce 1953 (který tentokrát přijal). Byl prvním neameričanem, který dostal v roce 1955 v New Yorku „Cenu svobody“, v květnu 1956 obdržel v Cáchách Cenu Karla Velikého za služby Evropě. V roce 1963 se stal čestným občanem Spojených států, což byla pocta velice neobvyklá. <br />
A snad ještě jednu poznámku týkající se dějin Československa. Koncem třicátých let do nich neblaze zasáhl britský ministerský předseda, člen konzervativní strany Neville Chamberlain, především uplatňováním appeasementu v zahraniční politice a roku 1938 podpisem Mnichovské dohody, která uznala nárok na oblast Sudet v Československu nacistickému Německu. Bohužel věřil tomu, že ústupky, tedy uspokojením potřeb a požadavků nacistického Německa, odvrátí druhou světovou válku a zachová mír za každou cenu. Byl to krutý omyl, na který doplatil celý svět. V konzervativní straně byli tři významní její členové, kteří se tehdy postavili proti Chamberlainově politice ústupků. Churchill, Eden a Macmillan. V tomto pořadí také později řídili Velkou Británii jako její ministerští předsedové. <br />
A tak se Winston Churchill pustil po válce do mezinárodní politiky znovu, a znovu naplno. První tři měsíce roku 1946 strávil ve Spojených státech. 5. března 1946 pronesl na univerzitě ve Fultonu ve státě Missouri projev, který obletěl celý svět. Vyzval anglicky mluvící národy, aby se postavily do čela sjednoceného světa s cílem vytvořit bratrské společenství. Vyzval OSN k vytvoření mezinárodních sil tak, aby byly státy zbaveny potřeby udržovat národní armády. A také varoval před „železnou oponou“, kterou spustilo Rusko, aby tak odřízlo východní Evropu od ostatního civilizovaného světa. O deset dní později v New Yorku Churchill vysvětlil, že svým projevem ve Fultonu nedal najevo žádné nepřátelství vůči ruskému lidu, že jeho obavy pramení pouze z toho, že 180 milionů lidí v Sovětském svazu a další miliony mimo Rusko jsou v moci hrstky mužů, kteří mají absolutní moc. Celý anglofonní svět cítí sympatie s ruským lidem a chce s ním spolupracovat. Jestli sovětská vláda nevyužije tyto sympatie, ponese odpovědnost pouze ona, řekl Churchill. A tím hodně předběhl svou dobu. <br />
<br />
V září 1946 odejel Churchill na krátkou pracovní dovolenou do Švýcarska. 19. září měl pronést projev u příležitosti ocenění, kterého se mu mělo dostat na tradiční a velice pokrokové Univerzitě v Curychu. Ta byla v roce 1833 založena státem a v roce 1866 zde promovala první lékařka. V Evropě té doby jev doposud nevídaný. Winston se na projev velice pečlivě připravoval, avšak nikoli sám. Dva večery v hotelu Schweizerhof prodiskutoval se společníkem, který byl v té době ve Švýcarsku doma. <br />
O čem byla řeč? Inu, o Evropě. A dá se říci, že si oba muži notovali a že se shodli. Měli naprosto jasno v tom, že Evropa se nehne z místa, pokud nebude existovat francouzsko-německé sblížení. Považovali za nutné opustit ideu národních států, vytvořit prioritně podmínky pro ekonomickou integraci a společenskou, kulturní a vzdělanostní spolupráci evropských států. Dva dny se do noci přeli, debatovali a nakonec se shodli téměř ve všem. Jeho společník se Churchillovy přednášky zúčastnil, protože chtěl vědět, jaké budou reakce studentů a profesorů, kteří se při této příležitosti shromáždili ve velkém sále Curyšské univerzity. Bývalý „válečný premiér“ řekl vše, co říci chtěl. Konec konců své názory na evropskou integraci o rok později zopakoval při projevu v Londýně, v roce 1948 v Haagu a v roce 1949 ve Štrasburku. <br />
<br />
Svůj projev započal W. Churchill slovy <em>„chtěl bych zde promluvit o tragedii Evropy“ </em>a skončil provoláním v tom smyslu, že ze současných trosek by měla povstat nová Evropa: <em>„Let Europe arize“</em>. Mezitím sdělil svým posluchačům, že prvním krokem k obnovení evropské rodiny musí být oživení nastolením rovnoprávného vztahu duchovně velké Francie a duchovně velkého Německa. Tato slova zněla možná divně v době, kdy značná část Evropy ležela ještě v sutinách a Německo bylo totálně na kolenou. Leč byla tato slova nesmírně potřebná. O tom, že integrace Evropy je podmíněna sblížením Francie a Německa, psal zcela veřejně Churchillův společník již dvacet let předtím. Nyní si to oba pánové pouze ujasnili, neboť v tom základním se shodovali již dávno. Nu a poté tento obdivuhodný anglický gentleman složil v této své řeči hold česko-rakouskému hraběti Richardu Coudenhove-Kalergimu za jeho prozíravou vizi evropského spolkového státu. Řekl doslova: „Co se týká tohoto úkolu, udělalo se hodně práce využitím myšlenek Panevropské unie, která je tolik dlužna hraběti Coudenhove-Kalergimu, a která měla výrazný vliv na politiku slavného francouzského vlastence a státníka Aristida Brianda. <br />
Při těchto slovech se zadíval do poslední řady. Seděl tam jeho hotelový host a společník. Ten s uspokojením poslouchal Churchillův projev, který naprosto odpovídal nejen jeho snům a představám, ale i konkrétním krokům, které on sám od dvacátých let onoho století cílevědomě činil. Konec konců, byl autorem několika zásadních pasáží. Ano, byl to Richard hrabě Coudenhove-Kalergi. <br />
<em>„Rád bych tu dnes mluvil o tragedii Evropy. Tento vznešený kontinent, který celý se skládá z těch nejvíce vynikajících a nekultivovanějších oblastí na zeměkouli, s mírnou teplotou a přijatelným klimatem, se stal domovem všech možných velkých ras západního světa. Stal se fontánou křesťanského učení a křesťanské morálky. Je původcem celé řady kultur, umění, filosofií a věd, a to jak v dobách dávných, tak i v době moderní. Jako první krok, pokud chceme dát znovu dohromady evropskou rodinu, musí vzniknout partnerství mezi Německem a Francií. Jen na této cestě Francie obnoví svoji mravní a kulturní vedoucí úlohu v Evropě. Duchovní obrození Evropy je vyloučené bez duchovně veliké Francie a duchovně velikého Německa. Skladba Spojených států evropských, pokud má být vystavěna dobře a opravdově, musí být taková, aby se materiální síla jednotlivého státu stala méně důležitá. Malé národy by měly mít stejnou váhu jako národy velké. První praktický krok, který je potřeba učinit, je založit Radu Evropy. Pokud zpočátku nebudou některé státy Evropy chtít anebo moci se připojit k Unii, musíme alespoň zajistit prostor, kde bude možné, aby se setkávali ti, kteří tomu chtějí a mohou. Ochrana lidí všech ras a všech zemí před válkou nebo před znevolněním musí být vystavěna na pevných základech a musí být zabezpečena připraveností všech mužů a žen, kteří raději zahynou, než aby žili v tyranii“</em>. <br />
<br />
<img alt="Churchill Curych.jpg" height="161" id="image120" src="http://www.panevropa.cz/wp-content/uploads/2010/02/Churchill%20Curych.thumbnail.jpg" /> <img alt="Curych.jpg" height="161" id="image119" src="http://www.panevropa.cz/wp-content/uploads/2010/02/Curych.thumbnail.jpg" /><br />
Univerzita v Curychu. Na dobovém horním snímku W. Churchill 19. září 1946 před univerzitou zdraví občany, kteří ho přišli přivítat. <br />
Onen hold Panevropskému hnutí nesložil Churchill proto, že při přípravě svého odvážného a jasnozřivého curyšského projevu spolupracoval na jeho textu s Richardem hrabětem Coudenhove-Kalergi. Uvědomil si znovu totiž, také pod dojmem otřesných hrůz válečných, že od dvacátých let leželo na evropském jednacím stole řešení. Byla jím idea panevropská, vycházející z perfektního rozboru možného nebezpečí ze strany Ruska a Německa, z dokonalého vysvětlení nebezpečí nacionalismu a ze stanovení jediné možné vize ekonomického propojení národů evropských. Nebylo již vinou autora tohoto řešení, že byl evropský jednací stůl znovu převržen. Proč znovu? Oba muži o sobě věděli daleko dříve. 24. června 1925 vystoupil v britské Dolní sněmovně tehdejší ministr financí Winston Churchill a přihlásil se k idejím Panevropským, které tolik nadchly například Léona Bluma a Aristida Brianda. Jednu základní myšlenku potvrdil takto: <br />
<em>„Kdybychom mohli tak Galy a Teutony spolu tak těšně a vzájemně hospodářsky, sociálně a morálně propojit, aby již nikdy nevznikla příležitost k novým třenicím, a aby staré antagonismy zanikly při realizaci vzájemné prosperity provázanosti, Evropa by se znovu narodila“.</em> <br />
Na nové evropské zrození si museli oba muži počkat. A nyní, pár měsíců po ukončení hrozné druhé války světové, se příležitost naskytla. Již ji nepustili z ruky. <br />
<strong>Jak to vlastně všechno začalo?</strong> Začalo to tím, když jednoho dne roku 1890 se stala jednomu přednímu rakouskému diplomatu nemilá a poměrně neobvyklá věc. Jedenatřicetiletý Heinrich hrabě Coudenhove-Kalergi (1859 – 1906), doktor práv a filozofie, byl i přes své mládí zkušeným diplomatem. V rakouských diplomatických službách působil nejprve v Athénách, později v Rio de Jaineru, v Istanbulu, Buenos Aires a naposled v Tokiu. Procestoval celý Přední východ, severní Afriku, Rusko, Přední i Zadní Indii, Koreu, Čínu a přirozeně i většinu evropských zemí. Svět asijských kultur mu byl stejně blízký jako jeho evropská vlast. Na svých cestách se horlivě věnoval studiu místních kultur a filologii; hovořil plynně 16 jazyky Východu i Západu. <br />
<img alt="enská.jpg" height="196" id="image121" src="http://www.panevropa.cz/wp-content/uploads/2010/02/%C5%BDensk%C3%A1.jpg" /><br />
Tento šlechtic, diplomat, vědec a také přesto i romantik, spadl na rušné tokijské ulici s koně, který se lekl rikši, náhle se vynořivší z boční uličky. Stalo se tak zcela náhodou před obchodem pana Aoyamy, bohatého obchodníka se starožitnostmi. Dcera pana Aoyamy Mitsuko se zraněného hraběte ujala. To ještě netušila, že se stane matkou jeho sedmi dětí. A že její druhorozený syn trochu pohne, nebo chcete-li, zacloumá Evropou. Tehdy sličná sedmnáctiletá Mitsuko (na snímku vlevo) možná ani netušila, kde nějaká ta Evropa leží. <br />
<br />
<br />
<strong>Kapitola druhá: VIZIONÁŘ COUDENHOVE</strong> <br />
<br />
<em>„Stále a stále musí být opakována jednoduchá pravda: roztříštěná Evropa vede k válce, utlačování, bídě, jednotná Evropa k míru, k blahobytu!“</em> <br />
(Richard hrabě Mikuláš Coudenhove-Kalergi: <strong>Znovusjednocení Evropy</strong>, 1963) <br />
<br />
Historie šlechtického rodu Coudenhove je dlouhá a složitá. Prvním zaznamenaným předkem rodu byl Theodoricus Coudenhove (1240) v Brabantu. Jeho potomek Gerolf se v polovině 13. století zúčastnil jedné z křižáckých výprav do Palestiny. Přenesme se ale do 19. století. Další z potomků rodu, František Karel Coudenhove (1825 – 1893), zakoupil v roce 1864 statek a zámek v západočeských Poběžovicích (Ronsperg). V roce 1857 se oženil s Marií von Kalergi (1840 – 1877), ženou z jednoho z nejstarobylejších evropských rodů. Kalergiové pocházeli z Kréty a svůj původ odvozovali od byzantské císařské dynastie Fókasů. Prastarý původ jména Kalergi měl pro rodinu takovou vážnost, že jejich synové požádali na počátku tohoto století o spojení jmen, takže od roku 1903 užívali titulu hrabě Coudenhove-Kalergi. Nu a jak to dopadlo s ošetřováním hraběte Heinricha? Za složitých okolností se oženil s milovanou Mitsukou a ještě v Japonsku se jim narodili dva synové. Johannes, japonsky Kontaro (1893), a Richard, japonsky Ejiro (1894). Hrabě Heinrich chtěl v Japonsku zůstat, avšak jeho tatínek odkázal v roce 1893 majetek nikoli jemu, jako nejstaršímu synovi, nýbrž jeho prvorozenému Janovi. Šlechtic konáním i duchem nemohl připravit syna o dědictví a tak se rodina vydala na cestu do Poběžovic. Hrabě Heinrich se vzdal diplomatických služeb a věnoval se filozofii, mimo jiné i jako profesor na tehdy Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. V Poběžovicích se jim narodili ještě dva synové a dvě dcery. V roce 1907 postihla hraběnku Mitsuko Coudenhove-Kalergi a její děti těžká rána: jediný důvěrný přítel a blízký člověk v Evropě, jediný, se kterým mohla mluvit svojí mateřštinou, Heinrich Coudenhove-Kalergi, zemřel náhle ve 46 letech. <br />
<br />
<img alt="Coudenhove K.jpg" height="156" id="image103" src="http://www.panevropa.cz/wp-content/uploads/2010/02/Coudenhove%20K.thumbnail.jpg" /> <br />
V roce 1913 se v přibližně stejnou dobu pohybovali ve Vídni tři muži, kteří se nikdy nesetkali. Jména dvou z nich se stala za několik let synonymem zla. Nedostudovaný seminarista Stalin zde údajně studoval národnostní otázky, ve skutečnosti se skrýval před carskou ochrankou, která ho stíhala za vydírání obchodníků v Tbilisi. Druhým byl nedostudovaný středoškolák, pouliční malíř a návštěvník stravoven pro chudé, Adolf Hitler. Třetí muž, který možná jako první v Evropě poukázal za pár let poté na smrtelné nebezpečí, které hrozí Evropě ze zemí národního nacionalismu a bolševismu, začal v onom roce 1913 studovat na vídeňské univerzitě filozofii a moderní dějiny. Potomek několika evropských šlechtických rodů a po matce Japonec – Richard hrabě Coudenhove-Kalergi. V následujících letech se stal zakladatelem Pan-evropské unie, autorem vize dnešní Evropské unie, navrhovatelem její dnešní hymny a prvním autorem dvou písemných návrhů evropské ústavy (1931 a 1951). Československý občan, který jako první v Evropě navrhl v roce 1926 na kongresu Pan-Evropy v Basileji, aby Evropa měla společnou hymnu, měnu, armádu, trh, vládu, občanství a ústavu. Pochopitelně, tohle všechno nepřišlo najednou. Hrabě Richard byl vychován v úctě k historii a kultuře všech národů. Těžce prožíval i události první světové války a již od svých gymnazijních let se zabýval myšlenkou spolupráce evropských národů, když později mu v tom vzorem byly Spojené státy Americké. Koncept svých názorů a návrhů na řešení shrnul ve své knize Pan-Europa. Když ji roku 1923 ve svých 29 letech ve Vídni vydal, zapůsobila nejen v politických kruzích jako senzace. V roce 1926 vyšla tato kniha v češtině v překladu Olgy Laurinové v nakladatelství Aventinum Dr. Otakara Štorcha-Mariena s předmluvou Edvarda Beneše a s Masarykovou finanční podporou. V úvodu autor napsal: „Posláním knihy je probudit politické hnutí, které dříme ve všech evropských národech.“ V této knize prezentoval jako odpověď na válku a válečné důsledky program evropského sjednocení, který zamýšlel uskutečňovat po etapách. Cílem bylo sjednocení evropských národů na demokratických základech s plným vědomím křesťanských kořenů našeho kontinentu. Předpoklady byly následující: Evropa musí být federací a musí hrát roli po boku USA, Ruska, Commonwealthu a Číny. Tzv. Panevropa měla být alternativou vůči expanzi Ruska a ohrožení z východu. <br />
Od roku 1924 vydával časopis Panevropa. Roku 1926 na I. kongresu Panevropské unie ve Vídni, jehož se zúčastnilo 2000 Evropanů z 24 národů, proklamoval, že by Evropa měla mít společnou hymnu, měnu, armádu, trh, vládu, občanství a i ústavu! Měl úzké a intenzivní kontakty s Briandaem, Churchillem, Masarykem, Dollfußem a Schnuschniggem. Panevropské hnutí bylo řadu let velmi elitním spolkem, členy byli svého času i například Konrad Adenauer, Charles de Gaulle, Winston Churchill, Albert Einstein a Franz Josef Strauß. K sympatizantům Panevropského hnutí patřili mimo jiné i Edvard Beneš, Gustav Stresemann, Arturo Toscanini, Franz Werfel, Stefan Zweig, Thomas Mann, Gerhart Hauptmann, Reiner Maria Rilke, Arthur Schnitzler, Robert Bosch nebo Sigmund Freud. Mezi špičkové politiky doby meziválečné patřil francouzský ministr zahraničí a vícenásobný francouzský premiér Aristide Briand, který byl jmenován čestným prezidentem Panevropské unie. Není jistě náhodou, že to byl právě on, kdo poprvé z vládní iniciativy navrhl postupné odstranění cel mezi evropskými zeměmi a vytvoření evropské politické unie na základech Společnosti národů. 5. září 1929 zažila světová politika premiéru Briandovým memorandem Spojených států evropských, inspirovaným právě myšlenkami vizionáře Panevropy hraběte Coudenhove-Kalergiho. Z obavy před francouzskou hegemonií v Evropě nebyl ovšem projekt realizován. V roce 1933 byla Panevropská unie nacistickým Německem zakázána a aktivisté pronásledováni. Knihy hraběte Coudenhove-Kalergiho byly páleny. Když vtrhli nacisté v roce 1938 do Rakouska, kde také žil, odešel do Švýcarska. V roce 1939 po zabrání Československa přijal francouzské státní občanství, které si ponechal až do smrti. Hrabě Coudenhove-Kalergi emigroval před Hitlerem do USA a v letech 1940 – 1946 vyučoval na Newyorské univerzitě, kde byl jmenován profesorem moderních dějin. <br />
<br />
<br />
<strong>Kapitola třetí: PANEVROPSKÝ POKUS</strong> <br />
<br />
<em>„Měli bychom být více hrdi na tohoto Evropana z Čech, protože Česko rozhodně není zemí, která by oplývala evropanstvím a lidmi, kteří myslí a uvažují evropsky“ </em> <br />
(doc. Dr. Rudolf Kučera, prezident Panevropské unie Čech a Moravy v předmluvě k druhému českému vydání knihy Richarda Coudenhove-Kalergiho PAN – EVROPA, 1993) <br />
<br />
Doc. Rudolf Kučera se logicky k otázkám panevropským vyjadřuje velice často. Snad úvodem části jedné jeho statě. <br />
<em>Do výbuchu první světové války všechny evropské mocnosti zbrojily a žily v paranoickém strachu z toho, aby se jedna z nich nebo jedna skupina z nich nestala silnější než druhá a nemohla pak soupeře zničit. Byly to první skutečné závody ve zbrojení. Proti nim vystupovaly různé osobnosti a intelektuální skupiny, které varovaly, že případný konflikt nemusí vypadat jako konflikty předchozí, že to může znamenat pro celou Evropu a všechny mocnosti katastrofu nevídaného rozměru. Z podnětu ruského podnikatele Ivana Blocha a jeho práce o budoucnosti války, který snad nejvýrazněji varoval před tím, že válka může mít za následek rozpad evropských říší a výbuchy revolucí, inicioval ruský car Mikuláš II. svolání prvního mírového kongresu do Haagu v roce 1899. Na tomto kongresu vystupovaly takové osobnosti jako například Bertha von Suttner, první ženská nositelka Nobelovy ceny míru, pocházející z Čech. Kongres skončil neúspěchem, protože politika evropských mocností, směřující neúprosně ke konfrontaci, byla už nezměnitelná. Zabýval se pouze možnostmi omezení zbrojení a uznání jistých pravidel války, nikoli tím, jak docílit trvalého mírového stavu. Mnohé vlády pak viděly budoucí konflikt dokonce jako něco přirozeného v boji o život mezi národy, jako příležitost k ozdravění poměrů v Evropě a posílení jakýchsi národních vitalit. Válka pak proběhla v podstatě tak, jak pacifisté předvídali, skončila nejen velkou katastrofou pro celou Evropu, ale také zničila to, čím se svět před válkou vyznačoval – liberální poměry ve všech oblastech života, především v hospodářství a obchodě, ale i v politické sféře. Také tehdejší předválečná role státu byla ve srovnání s dnešní mnohem menší, a i když mnohé státy nebyly v dnešním slova smyslu demokratické, vyznačovaly se všechny snahou o prosazení liberálních politických poměrů. Po válce se konala mírová konference ve Versailles, která pod heslem práva na sebeurčení národů vytvořila v Evropě několik nových národních států a domnívala se, že nyní již nastala trvalá doba míru. Poražené státy ovšem vnímaly dohody z Versailles jako diktát, který musí být dříve či později odčiněn. Nespokojeny byly také ty národnostní skupiny, kterým nebylo přiznáno právo na sebeurčení a ocitly v degradovaném postavení vůči novým národním státům a jejich státním národům. Také mnozí evropští intelektuálové neviděli ve versailleském mírovém systému jediný pevný základ mírového uspořádání Evropy a začali hledat cesty jeho nového dalšího zajištění. Jedním z nich byl mladý hrabě Richard Coudenhove-Kalergi z Poběžovic. Richard zde především prožil své dětství, na které rád vzpomínal, protože Poběžovice byly tehdy ojedinělým kosmopolitním místem. Vytvářela ho jeho japonská matka, která se nevzdala své japonské kultury a obtížně se vyrovnávala s drsným středoevropským prostředím, dále zde existovalo napětí mezi sousedícími Čechy a Němci, protože Poběžovice ležely a leží dodnes na česko-bavorském pomezí a konečně tu hrál velkou roli otec Heinrich, který se necítil jako Němec, ale jako rakouský říšský patriot, bojující odvážně proti antisemitismu. Mladý Richard vystudoval na tradiční elitní škole rakouské monarchie Theresianum ve Vídni, krátce před válkou začal studovat filosofii a moderní dějiny a na konci války studium dokončil. Po válce se zcela soustředil na praktické otázky zachování míru, přičemž jeho úvahám nechyběla fantazie, předvídavost a schopnost koncepčně uchopit základní problémy doby. V roce 1922 vystoupil s programem sjednocení Evropy a vytvoření Pan-Evropy, v roce 1923 pak ve Vídni vyšla knižně jeho hlavní práce Pan-Evropa. Jeho řešení bylo geniálně jednoduché: Evropa se musí sjednotit přes hranice svých národních států politicky a hospodářsky, jedině tak může čelit všem vnitřním i vnějším silám, které usilují o její podmanění a rozpoutání nových nepřátelství. Žít v míru neznamená jen svolávat mírové konference nebo se spoléhat na dodržování mezinárodního práva, ale nastoupit cestu takového politického, hospodářského a i hodnotového propojení národních států, které jim prakticky znemožní vstupovat do válečných konfliktů. Nešlo mu přitom o nějaké uniformní, plošné, byrokratické nebo dokonce násilné sjednocování evropských států, nýbrž o takové sjednocení, které by vycházelo z geografických a geopolitických daností a odvíjelo se od svobodné vůle rovnoprávných národů. Základem projektu Pan-Evropy byla tedy svobodná politická vůle evropských národů, a proto Coudenhove-Kalergi celý život usiloval o rozvoj panevropského hnutí, společenské organizace, prakticky prosazující zezdola integrační cíle. Za druhé byl projekt Pan-Evropy založen ekonomicky, to znamená na nezbytnosti překonat ekonomický egoismus národních států a na snaze otevřít spolupráci v rámci společného trhu a volného obchodu. A konečně, nebo spíše především, sjednocující se Evropa mohla mít podle Coudenhove-Kalergiho šanci jen tehdy, jestliže šlo o sjednocování na základě společné kultury, na společných hodnotových základech. V knize Pan-Evropa píše, že Evropa je spojena křesťanským náboženstvím, evropskou vědou, uměním a kulturou, spočívající na křesťansko-helénském základě. Proto se také původním znakem panevropského hnutí stal červený křesťanský kříž na žlutém pozadí, symbolizujícím helénské slunce, řeckou moudrost.</em> <br />
<br />
Také o tom jednal Richard hrabě Coudenhove-Kalergi v roce 1924 při svém prvním setkání s presidentem Československa T. G. Masarykem. Když se poprvé setkali prezident Masaryk s hrabětem Coudenhove, nebylo to setkání velikánů s rozdílnými názory, ani setkání zralého státníka s nadšeným, začínajícím politikem. Masaryk se znal dobře s jeho otcem, diplomatem a univerzitním profesorem pražské univerzity dr. Heinrichem hrabětem Coudenhove-Kalergi. Jeho filozofickou disertační práci Antisemitismus vyznamenala v roce 1900 právě pražská univerzita, jejímž členem Masaryk v té době byl. Oba měli mnohé společné. Studovali na stejné univerzitě. Ctili otázky morálky. Masaryk morálku Platonovu, Coudenhove morálku hodnot rytířských ideálů a konfuciánství. Oba měli zvláštní vztah k náboženství – Masaryk viděl Boha mimo oficiální církevní učení, Coudenhove uznával božskou prozřetelnost. Coudenhove brzy opustil ideu Platónova státu a vrátil se ke své disertační práci z roku 1917 „Objektivita jako základní morální princip“. Masaryk zůstával u základních myšlenek své disertační práce „Podstata duše u Platóna“, ale oba se shodovali v názorech na úlohu etiky, jejíž absenci cítili asi stejně – například v pracích Marxových. Masaryk četl první Coundehoveovu knihu „Etika a hyperetika“ a v tom se shodli, neboť Masaryk vyznával zásadu, že etika je praktickou filozofií. Pokud by se tedy jejich setkání odehrálo na nějakém univerzitní půdě, pravděpodobně by vytvořili perfektně fungující tvůrčí tým. Jenže stáli vedle sebe dva muži a každý z trochu jinou vizí. Coudenhove zcela jasnozřivě pochopil nebezpečí roztříštěnosti Evropy, souvislost negativ německo-francouzských vztahů s negativy vztahů česko-německých, nebezpečí všech forem nacionalismu, hrozbu Sovětského Ruska pro budoucnost Evropy a složitost vztahů států ve střední Evropě po nešťastném přijetí Versailleských dohod. Masaryk byl v poněkud jiné situaci. Uvědomoval si možná ne zcela plně svoje jisté selhání v politickém směrování českých legií v době bolševické revoluce i vágnost teorie čechoslovakismu, která byla v jistém rozporu s potřebami národnostního soužití českého a německého etnika. V té době si byl již plně vědom nereálnosti svého předvánočního výroku z roku 1918, když řekl, že Němci jsou pro nás především kolonisté. K velikosti státníka patří i schopnost sebereflexe – Masaryk v roce 1928 ve svém projevu k výročí 28. října 1918 tento svůj výrok uvedl na pravou míru, ač tušil, že je to poněkud pozdě. Fakt ten umocnila i zakrátko přišedší světová ekonomická krize. A tak stáli především vedle sebe, ale také proti sobě dva muži. Sedmdesátiletý univerzitní profesor, který se stal nechtěně na základě objektivních okolností politikem a zakladatelem státu vratkých základů, který byl ovšem snem mnohých, a ani ne třicetiletý pragmatický vizionář, který věděl, proč hovoří o propletenosti zájmů a vztahů evropských států, jejímž jediným řešením je Panevropa, nikoli Společnost národů či nějaká její jiná podoba. Ten druhý již veřejně označil Masaryka za osobnost panevropského charakteru, který cítí potřebu vybudování nové a jednotné Evropy. Ten první se chabě bránil, neboť měl za sebou trauma vzniku Sovětského Ruska, složité vyjednávání v Americe, euforii dohod s vítěznými mocnostmi v roce 1918, zejména s Francií, ale pocit prázdnoty po zániku Rakouska-Uherska a objektivní obavy z vnitřního vývoje nového státu československého, jehož vznik jako bumerang poznamenala nákaza bolševická. Proto odmítl velkorysou Coudenhoveho nabídku, aby se v budoucnu stal „Georgem Washingtonem Spojených států evropských.“ Cítil, že jde o nabídku poněkud předčasnou, byť její budoucnosti byl nakloněn. Jenomže entusiasmu muže, který byl představitelem generace roku 1914 a nositelem radikálního řešení evropské krize, v němž klokotala síla tradice rakouského, řeckého a japonského myšlení, nebylo lze odolat. Své ANO myšlenkám Panevropy řekl Masaryk zcela jednoznačně. A díky tomu se první dvě desetiletí činnosti Panevropského hnutí stala legální součástí československé politiky, jakkoli se snažili a snaží mnozí historikové tuto skutečnost spíše bagatelizovat. <br />
V Československu byla založena pobočka Panevropské organizace tři roky po vlastním vzniku Panevropské unie ve Vídni v roce 1923 a vyvíjela zde značnou aktivitu. Coudenhove se sám dovolával podobnosti svých myšlenek s Masarykovou koncepcí Evropy a snažil se použít svého československého občanství jako mostu k Francii. I tak nenacházela jeho činnost v ČSR jednoznačnou podporu. Coudenhove ovšem shromáždil i v Československu řadu příznivců svých myšlenek a v roce 1925 se mu podařilo získat ke kladné odpovědi na otázku, zda je vytvoření Spojených státu evropských nutné, některé významné české i německé politiky z ČSR. V časopisu Panevropa, vycházejícím ve Vídni, byla připojena i druhá otázka, zda považují vznik Spojených států evropských za možný. Mezi dotázanými figuroval i československý ministr zahraničí Edvard Beneš, který ve svých odpovědích, i když velmi diplomaticky formulovaných, ideji Panevropy přitakal. Největší pozornosti a míry oficiální podpory se dostalo Panevropské unii v ČSR v době Briandovy iniciativy ke sjednocení evropských států z podzimu 1929 a následující doby do podání Briandova memoranda o Panevropě v květnu 1930 a souběžně uspořádaného kongresu Panevropské unie v Berlíně. V této době – v roce 1929 – také Beneš přijal čestné předsednictví PU v ČSR (1929). Coudenhove v následujících letech navštěvoval poměrně často ČSR. Tak například v květnu 1930 přijel do Prahy na několik hodin, aby konferoval s Benešem o otázkách Panevropy. Nová organizace Evropy tak musí být nyní provedena na obou tocích – německo-francouzské dorozumění na Rýně a dorozumění mezi následnickými státy na Dunaji, tvrdil Coudenhove. To byla vize, která mohla řešit mnohé. Coudenhove však byl rozhodným odpůrcem nacionálního socialismu a Hitlera. V článku „Brüning Hitler“, uveřejněném v únoru 1931 v časopise Panevropa, je zveřejněn jeho názor stavící na úroveň oba diktátory: <em>„Stalin připravuje světovou revoluci, Hitler připravuje světovou válku“</em>. Takto se znovu vyjádřil i na basilejském kongresu Panevropské unie v roce 1932, kde označil Stalina a Hitlera za smrtelné nebezpečí pro Evropu. Český tisk se například v září 1931 rozhořčoval, že Beneš spolu s německým demokratem Erichem Kochem-Weserem navrhli Coudenhoveho na Nobelovu cenu míru. Prager Tagblatt otiskl ty pasáže Coudenhoveho článku, které vyznívaly smířlivě vůči československému státu, upozorňovaly ale na nutnost národní tolerance pro Němce v ČSR. Coudenhove označil zcela jasně a jasnozřivě německou otázku za klíčovou otázku Československa. Jeho pozice v Rakousku a Německu se stávala stále slabší, a proto slouží ke cti československého státu, že Coudenhove byl nadále přijímán nejvyššími státními místy. Například v dubnu 1933 znovu prezidentem Masarykem. Také Coudenhove si Masaryka vždy vážil a publikoval například oslavný článek o něm u příležitosti jeho 83. narozenin pod titulkem „Největší Evropan“. Zdůraznil, že jeho mravní a duchovní převahu uznávají nejen Češi a Slováci, ale i národnostní menšiny „pokud nejsou zaslepeny národnostním záštím“. Když Rakousko zmizelo z mapy samostatných států za necelé dva roky, znamenalo to i osobní tragédii pro Coudenhoveho. Po anšlusu v březnu 1938 byl sekretariát Panevropské unie ve Vídni uzavřen, archivy zabaveny a Coudenhove musel uprchnout. Hitler sám nahlížel na možné budoucí sjednocení Evropy jako na „drzé výmysly“ a hraběte Coudenhove označil za „všem nadbíhajícího bastarda“. Coudenhovovy první kroky vedly ostatně do ČSR a odtud přes Maďarsko a Itálii do Švýcarska. A do Francie, které mu udělila francouzské občanství. Taková byla doba panevropská v Československu do roku 1938. <br />
<br />
<br />
<strong>Kapitola čtvrtá: ČTYŘI ZÁSADY PANEVROPSKÉ</strong> <br />
<br />
<em>Heslo Evropské unie se začalo používat okolo roku 2000 a oficiálně bylo zmíněno právě ve Smlouvě o Ústavě pro Evropu podepsané v roce 2004. Toto heslo říká, že díky Evropské unii se Evropané sjednotili a že množství rozdílných kultur, tradic a jazyků je pro Evropu výraznou výhodou. V anglickém jazyce zní heslo Evropské unie takto: „UNITED IN DIVERSITY" Překlad do českého jazyka podle článku IV-1 návrhu Smlouvy zakládající ústavu pro Evropu zní: „JEDNOTNÁ V MNOHOSTI“.</em> <br />
<br />
Coudenhove píše: první, s čím je třeba se vypořádat, je evropský nacionalismus. Národy nejsou krevní příbuzenstva. Všechny národy jsou smíšené. Francouzi jsou Galové a Frankové, Italové jsou Etruskové, Kelti a Germáni s trochou krve albánské, Němci jsou na západě a jihu promíšeni s prvky keltskými, kdežto na východ od Labe jsou to germanizovaní Slované. Prusové jsou spřízněni více s Čechy než se Šváby. Pokud se osobností národních týče, je to ještě složitější. Největší maďarský národní básník Petöfi byl slovanského původu, filozof Kant původu skotského, Schopenhauer holandského a Nietzsche polského. Bonaparte a Zola nebyli Francouzi, Shaw a Loyd George nejsou Angličané, Cesare Borgis nebyl Ital a Kolombus nebyl Španěl. Národy nejsou příbuzenstvím krve, ale příbuzenstvím ducha. Národní pospolitost se ale vždy nekryje s pospolitostí řeči. Tak se cítí Irové jako národ odlišný od Angličanů, ačkoli je angličtina mateřskou řečí velké většiny Irů. Za středověku, kdy kultura Evropy byly přes různost jazyků jednotně křesťanská, pociťoval Západ mnohem silněji svoji národní jednotu než dnes. Národ je říší ducha – každý, kdo cítí úctu před duchem, musí cítit úctu před myšlenkou národní. Avšak nelze vidět jen myšlenky a činy vlastních hrdinů a jinými národy pohrdat. Paradoxně jsou proti šovinismu imunní analfabeti. Základem evropské integrace musí být láska k vlastnímu národu doplněná úctou k národům cizím. Pak dojde ke kulturnímu znovuzrození Evropy. <br />
<br />
Druhé, s čím se musíme vyrovnat, píše Coudenhove, je národní myšlenka. Boj proti národní myšlence by byl bojem proti kultuře. Je třeba rozšiřovat kulturu národní v kulturu evropskou. Chápat, že všechny národní kultury jsou nerozlučně spojené části jednotné kultury evropské. K tomu je třeba znát dobře duchovní vůdce sousedů a umět ocenit jejich kulturní přínos. My hovoříme o Číňanech a Indech a přitom jsme kulturně daleko jednotnější, o jazykových rozdílech ani nemluvě. Ústavy evropských států jsou si nepoměrně podobnější, než byly ústavy řeckých městských republik – píše autor v roce 1923. Evropané jsou spojeni týmž životním stylem, sociálním rozčleněním, stejnými mravy a zvyky, dokonce i móda podléhá týmž změnám. Umělecké směry v Evropě jsou internacionální. Těmito četnými společnými znaky evropského života pozbývá evropský jazykový zmatek na významu. Západní kulturní jednota nám dává právo mluvit o evropském národě, jenž je jazykově a politicky rozčleněn na různé skupiny. <br />
<br />
Třetí skupinou problémů jsou hranice. Určení spravedlivých jazykových hranic je nemožné. Výsledkem bylo vždy to, že gordický tento uzel byl vždy rozetnut mečem. Kde vypovědělo službu právo, tam nastoupila moc, píše autor. Výsledkem je to, že v různých státech vznikají silné menšiny, které, jsou-li případně majoritami utiskovány, kladou své naděje do příští války. K překonání národnostních bojů musí být nastoupena stejná cesta, která vedla k zastavení bojů náboženských. Je-li národ říší ducha, nelze ho vytyčit hraničními kolíky. Tedy odluka národa a státu – v tom je potřebné řešení. Evropané musí dojít k poznatku, že požadavek spravedlivých hranic je nesplnitelný. Kdyby se americké státy neustále hádaly o hranice, byla by tam nepřetržitá válka. Je jenom jeden radikální způsob trvalého a spravedlivého řešení evropských hraničních otázek – neposunovat hranice, ale zrušit je. K tomu vyzývá Coudenhove-Kalergi a píše: budou-li odstraněny hospodářské a národní příčiny politické nenávisti mezi sousedními státy, nenávist zmizí sama. Záleží jen na tom, aby panevropské zákonodárství učinilo přítrž umělému štvaní mezi národy ve škole a v tisku; aby stejně znějící zákon trestal co nejpřísněji každou národní propagandu nenávisti jako velezradu na Evropě. <br />
<br />
Čtvrtou dimenzí jsou takzvané národní zájmy. Autor charakterizuje ve své době čtyři protivníky evropského sjednocení: Nacionální šovinisty, komunisty, militaristy a průmyslové podniky chráněné cly. Ačkoli Coudenhove-Kalergi nemohl znát slovník našich euroskeptiků, napsal o nich ve své době toto: Budou v panevropanství spatřovat nebezpečí pro svůj národ, budou malovat na zeď nebezpečí všeobecného odnárodnění a budou v zájmu národní cti protestovat proti tomu, aby se suverenita vydávala v jakékoli nebezpečí. Nepřátelé integrace „budou mluvit o národní cti, třesouce se jen o vlastní prospěch. Budou se dokonce pokoušet používat komunistů jako bořících beranů proti panevropanství, budou prohlašovat, že existence národního průmyslu je národním zájmem, a že jeho zánik by znamenal národní katastrofu“. <br />
<br />
<br />
<strong>Kapitola pátá: BUDOVÁNÍ EVROPY</strong> <br />
<br />
<em>Den Evropy, 9. květen roku 1950, se zapsal do evropských dějin jako počátek sjednocené Evropy. V tento den přednesl tehdejší francouzský ministr zahraničí Robert Schuman mezinárodnímu tisku prohlášení, ve kterém navrhl vytvoření organizace, jež by dohlížela na uhelný a ocelářský průmysl evropských zemí a koordinovala jeho aktivity. Právě Schumanova deklarace se stala impulsem k poválečné spolupráci evropských vlád a základním stavebním kamenem pro pozdější vznik Evropské unie. Evropští představitelé rozhodli o zavedení svátku Dne Evropy na Milánském summitu v roce 1985. Tento svátek symbolizuje, že každá země, která se demokraticky rozhodla vstoupit do Evropské unie, souhlasí s jejími základními hodnotami. </em><img alt="Vlajka PEUÃ.jpg" height="185" id="image108" src="http://www.panevropa.cz/wp-content/uploads/2010/02/Vlajka%20PEU%C3%AD.thumbnail.jpg" /> <br />
V červnu roku 1946 se Coudenhove vrací do Evropy. Během války udělal v Americe kus práce pro evropské sjednocení. Setkal se také s nevděkem a ostrou a nespravedlivou kritikou, když byl nazván obhájcem nacistického Německa a nepřítelem Sovětského svazu. Přitom nedělal nic jiného, než upozorňoval na možné kritické momenty poválečného výboje v Evropě. Historie mu dala opět za pravdu. Coudenhove přes oceán cítil oporu v Churchillově realistickém hodnocení sovětského spojence. Čtyři dny před 5. Panevropským kongresem v New Yorku, 21. března 1943, pronesl Churchill v rozhlase dnes již tak trochu zapomenutý projev. Přihlásil se v něm k potřebě řešit evropskou otázku jako celek a nastínil i obavy z rostoucího sovětského vlivu. Coudenhove hledal i další oporu. Kde jinde, než mezi Francouzi. Nejprve se v červnu 1943 dopisem obrátil na vůdce „Svobodné Francie“ generála de Gaulla. Věděl, že základním momentem poválečného vývoje budou vztahy francouzsko-německé. Nabídl tedy generálovi presidentství Panevropské unie. Tan se však necítil na tuto funkci a neuvědomoval si řadu aspektů možného poválečného evropského vývoje. Byl ovšem natolik realistou, že se s Coudenhovem o pár měsíců později sešel v New Yorku. Od té doby spolu velice aktivně spolupracovali, byť to oběma přinášelo mnohdy ostrou kritiku nepochopení. Po roce 1950 si zažili oba mnohé, neboť značná část politiků i evropské veřejnosti nebyla schopna pochopit, jak je možná idea společné Evropy vedle gaullistické reformy Francie. Když se generál vyslovil zcela jasně pro Evropu spojenou hospodářsky a politicky, pro Evropu naprosto suverénní ve vztahu k mocnostem, řekl tím vlastně Panevropě své ANO, aniž by je přímo vyslovil. Neboť to byly základní dva body, v nichž se generál s Panevropany shodl. A není již dnes důležité, že je Coudenhove formuloval řadu let předtím. Vždyť také řadu let potom s de Gaulem spolupracoval. Martin Posselt ve svých pracích o panevropském hnutí uvádí, že by bylo nesmyslné vyčítat Churchillovi, že mu sloužila Evropa k zajištění Britského impéria proti sovětskému nebezpečí, Konrádu Adenauerovi pak ke zrovnoprávnění Spolkové republiky především jejím zapojením do hospodářského společenství Západní Evropy a Charlesi de Gaullovi byla Evropa také prostředkem k tomu, aby posílil nezávislé postavení Francie na supervelmocích. Richard Coudenhove de Gaullovy postoje zhodnotil ve svých pamětech asi v tomto smyslu: Generál je francouzským patriotem a přítelem Evropy. Já jsem evropským patriotem a přítelem Francie. To je základ naší spolupráce. Ta vedla také do katedrály v Remeši, kde v roce 1962 demonstrovali generál de Gaulle a Konrad Adenauer „svatbu“ svých národů. Vzácným hostem obou státníků tam byl zakladatel Panevropy. Richard hrabě Coudenhove od dvacátých let minulého století prakticky až do své smrti v roce 1972 maximálně a s nesmírnou, řekl bych přímo buldočí, vytrvalostí, přesvědčoval desítky evropských a světových politiků o potřebě vytvoření jednotné Evropy. Činil tak dlouho, až by se dnes mohlo zdát, že je zapomenut, neboť existuje mnoho dalších politiků, jejichž roli v evropské integraci nemůžeme přehlédnout. Kdybych to měl vyjádřit trochu básnicky, všichni ale předtím hovořili s Richardem. A předběhl nás všechny – v roce 1949 inicioval vytvoření Rady Evropy, která pracuje dosud. Dva roky poté navrhl evropskou ústavu. V roce 1955 navrhl, aby evropskou hymnou byla Beethovenova 9. symfonie. Tu jako hymnu používáme dodnes. Jeho setkávání s Masarykem bylo varováním před tím, jak uchránit Evropu od nebezpečí, které jí hrozí, a které bohužel dostalo později podobu 2. světové války. Jeho setkávání s de Gaullem bylo reálnou snahou vedoucí k tomu, aby se něco takového již neopakovalo, a konec konců vedlo ke vzniku Evropské unie v podobě, jakou ji známe nyní. A je trochu symbolické i to, že svého prezidenta nakonec našel Coudenhove v Ottovi Habsburském. Ten, podobně jako on, nepatří vlastně k žádné národnosti, ale patří plně Evropě. V roce 1971 převzal vedení Panevropské unie po zemřelém Richardu, hraběti Coudenhove-Kalergim. <br />
<br />
<br />
<strong>Kapitola šestá: ŘEKNĚME SI PRAVDU O EVROPĚ</strong> <br />
<br />
10. června 2005, v předvečer X. prodloužení CESTY ČESKO-NĚMECKÉHO POROZUMĚNÍ, kterou budujeme od roku 1999 na úpatí Červené Hory v Budišově nad Budišovkou, jsme seděli v jídelně hotelu Slezan v Bruntále s velice milými hosty. Byli jimi pan brigádní generál Roland Vogel, vojenský přidělenec velvyslanectví Rakouské republiky v České republice, a podplukovník generálního štábu Ing. Karl-Peter Wernz v téže funkci na velvyslanectví Spolkové republiky Německo. Byly přítomny i dámy – především manželky našich hostů, a proto se společenská konverzace nesla v lehkém společenském tónu, avšak nedokázali jsme se tak zcela oprostit od politiky. Vrátili jsme se všichni z úžasného večera. V předvečer prodlužování CESTY se již tradičně koná koncert v kostelíku sv. Jakuba Většího v Guntramovicích s promluvou některého z organizátorů. Ten večer jsme byli svědky kouzelného vystoupení dětského pěveckého sboru PERMONÍK z Karviné. Ona myšlenka vytvářet CESTU ve fyzické podobě ze žulových desek, na jejichž líci jsou jména účastníků, či jejich vzkazy, vznikala v letech 1998 – 1999 a první desky byly položeny v červnu 1999 (foto vlevo). Cesta se každým rokem prodlužuje a její účastníci tak vyjadřují vůli jít v Evropě CESTOU POROZUMĚNÍ. Dnes je v seznamu účastníků zapsáno více než 185 jmen rodin, jednotlivců, měst a institucí z Německa, Česka, Rakouska, Polska, Francie, Portugalska, Anglie a USA. Od počátku jsme prohlašovali, že tato CESTA je naší cestou do Evropské unie. Avšak diskuse o politice nás zavedla jako vždy do minulosti. <em>„Víte, zřejmě je asi škoda,“ </em>prohlásil v jedné chvíli pan generál Vogel, <em>„že se všichni učíme ve škole naše domácí dějiny. A nedíváme se na historii trochu s nadhledem, bez toho zaujetí pro zájmy národní…“</em>. Téměř stejná slova jsem pronesl v diskusi na XIV. Česko-německé konferenci v Jihlavě, kterou sem na dny 18. – 20. března 2005 svolala společnost Bernarda Bolzána. V kontextu s tím i s dalšími diskusními příspěvky jsem si dovolil označit za chybu, že se neučíme již v základních školách evropské dějiny. My totiž dějiny Evropy chápeme tak, že si osvojíme historie jednotlivých evropských států a domníváme se, že jejich položením vedle sebe nám automaticky vzniknou a v mysli vytanou dějiny evropské. Jak krutý to omyl. <br />
<br />
<img alt="Cesta porozumÄ�nÃ.jpg" height="193" id="image105" src="http://www.panevropa.cz/wp-content/uploads/2010/02/Cesta%20porozum%C4%9Bn%C3%AD.thumbnail.jpg" /> <br />
<strong><em>HLEDÁNÍ EVROPY</em></strong> <br />
Na počátku je docela symbolický příběh. Kadmos, Kilix, Fineos, Thasos a Foinix byli bratři tajemně unesené princezny Európy. Její a jejich otec, král Agénor, je vyslal, aby ji našli a přivedl zpět. S podmínkou, že bez ní se nemohou vrátit. A jako v každé pohádce bylo oněch devatero hor a devatero řek, kde se měla princezna nacházet, určeno pouze směrem. Směrem daným zapadajícím sluncem. Král Agénor své syny již nikdy nespatřil, neboť oni možná hledají ztracenou princeznu dodnes. Takže princezna Európa by měla být někde tam, kde slunce zapadá. Termín západ je ukryt již v samotném jménu princezny. Európe může mít slovní základ ve slovech ereb, erab, erebos, což jsou výrazy Semitů, Asyřanů a Řeků označující západ slunce nebo jednoduše večer. Európa se v řecké mytologii stala matkou Minóa, vládce Kréty, jejíž kulturu absorbovali Helénové, kteří ve druhém tisíciletí před naším letopočtem obydleli místa, která z dějin známe pod označením starověké Řecko. Pochopitelně, že Európu unesl Zeus, ten se s ní však nikdy neoženil. Jen nenápadně se v mytologii objevuje jeden z princezniných bratrů Kadmos, který pátrání rovněž vzdal, ale naučil Řeky písmu. Takto popsaný příběh princezny Európy by možná neobstál mezi odborníky. Ve výkladu smyslu bájí a legend by se totiž neshodli. Zatím neexistuje jednoznačný výklad zaručeně správného původu legendy o princezně Európe. S kontinentem, který nese její jméno, je to podobně. Evropa, její minulost, přítomnost a konec konců i budoucnost evokuje vzrušené a velmi rozmanité diskuse, v jejichž spektru se objevují tvrzení, že Evropa neexistuje a neexistovala, vedle proklamací o tom, že Evropu nelze definovat. Diskuse o Evropě nabyla nebývalých rozměrů teprve nedávno – v souvislosti s prvními pokusy o její skutečnou a funkční integraci. Díky tomu jsme i my účastníky těchto diskusí. Jako diskutéři si ovšem v tomto směru bohužel nevedeme nijak skvěle. <br />
<br />
<strong><em>GEOGRAFIE EVROPY</em></strong> <br />
Diskuse o tom, kde Evropa začíná a kde končí, jsou dávného data a jejich charakter nebyl často určen údaji zeměpisnými, jako spíše událostmi politickými. Známy jsou pokusy vytěsnit z Evropy Rusko. Jenže symbol onoho sloupu, který dodnes stojí v Jekatěrinburgu jako hraniční mezník mezi Asií a Evropou, je značně silný. A to nejen z toho důvodu, že se na tomto místě zastavovali vyhnanci na Sibiř a symbolicky nabírali hrst evropské půdy, neboť dál za tímto sloupem byla ona druhá, neevropská tvář samoděržaví. Spory o to, zda hranice Evropy je na Urale, trvají několik staletí. Jsou dány historií osidlování této části kontinentu, malými znalostmi její historie a také jejími ekonomickými, politickými a náboženskými strukturami. Ale nemusíme chodit daleko – docela blízké jsou doby, kdy se objevovaly tendence označovat některé státy v tzv. východní Evropě za neevropské, konec konců naše volání po návratu do Evropy nechápali (a dodnes nechápou) všichni jako návrat k jistým mravům a zvykům. Pravdou je, že Evropa byla historiky i filozofy dostatečně charakterizována začátkem druhého tisíciletí, ve 2. polovině 18. století tak pregnantně učinil Voltaire i Rousseau, avšak jejich následovníci chápali Evropu jako jakousi „západní civilizaci“. V tomto rámci se objevovaly pochybnosti nejen směrem východním, ale sem tam se „nepočítaly“ do Evropy státy, které mají geograficky blíže k pomyslnému středu Evropy (Portugalsko, Irsko, Wales, Skandinávie, Pobaltí, Krym, Kavkaz aj.) Vzhledem k historickým událostem, odehrávajícím se zejména ve dvacátém století, není dnes snad zvláštních pochyb o geografickém pojetí Evropy. I sloup v Jekatěrinburgu platí. <br />
<br />
<strong><em>FILOZOFIE EVROPY</em></strong> <br />
Slabostí, ale i silou Evropy ve smyslu filozofie, dějin, ekonomiky a společenského rozvoje je především rozmanitost jejího vývoje. Nejde jen o konflikty válečné, či o různé revoluce selské, průmyslové či politické, ale jde také o časté a rozmanité dělení území, národů, ale i o selhání filozofická a občanská (antisemitismus, různé projevy nacionalismu, rudá a hnědá totalita). Jestliže dnes považujeme za základ naší evropské existence křesťanství a judaismus, řeckou filozofii a římské právo, nacházíme současně řadu kritiků, kteří právem poukazují na jejich různá selhání. Což ovšem nemění nic na onom fundamentu, kterým je Evropa charakterizována. Ona zmíněná negativa (selhání) se projevila vždy tehdy, když některý z uvedených atributů byl potlačen, nedoceněn či přímo zašlapán do země. A tu jsme u jádra sporu spíše filozofického – jestliže hovoříme o křesťanských ctnostech, kulturním pluralismu, vědeckých objevech, lidských právech, svobodné ekonomice, o výsledcích vědy a výzkumu, vzdělání a právech národů i jednotlivců, odpůrci existence společné Evropy nám předhazují příklady z dějin počínající inkvizicí a končící holocaustem. Evropa pochopitelně existuje a vždy se vrací do výchozích bodů, které jsou zárukou její prosperity a smyslem její existence. <br />
<br />
<strong><em>EVROPSKÉ OBČANSTVÍ</em></strong> <br />
Nebyla v tom jen symbolika dějin, že šest ministrů zahraničních evropských států podepsalo jednoho pošmourného pondělí, dne 25. března 1957, texty, které jsou známy jako Římské smlouvy. Jejich iniciátoři jsou svým životem a svými osudy nikoli nepodobni bratrům princezny Európy, jen s tím rozdílem, že oni ji našli. Robert Schumann byl v první světové válce vojákem německé armády, v druhé světové válce vojákem armády francouzské a posléze významným politikem francouzským. Alcide de Gasperi, italský politik tělem i duší, začínal svoji politickou kariéru jako poslanec rakouského parlamentu. Konrád Adenauer byl přesvědčeným antifašistou, ale již v roce 1919 při otevírání univerzity v Kolíně nad Rýnem hovořil o potřebě nové podoby sjednocené Evropy a v roce 1926 stál v čele německé delegace na Vídeňském kongresu Panevropském, podporujícím jasnozřivé myšlenky hraběte Coudenhove-Kalergiho. Všichni tito tři muži byli věřící křesťané, stoupenci myšlenky evropské integrace, kterou bylo třeba nahradit nacionálně státní šovinismus, komunismus a všechny autoritářské ideologie. V sále Horatiů a Curatiů v Palazzo dei Conservatori na Kapitolu byla pod vztyčenýma rukama papežovy sochy, tvořící dominantu sálu, podepsána základní smlouva o Evropě, nebo chcete-li o společenství šesti států. Jaká to podobnost s 25. prosincem roku 800, kdy papež Lev III. korunoval v Římě Karla Velikého císařem. Říše Karlova, jako politicky jednotná Evropa, se svým tehdejšími hranicemi z roku 800 se téměř kryje s hranicemi zemí, které v roce 1957 Římskými dohodami vytvořily Evropské hospodářské společenství jako jádro nové Evropy. Ale je třeba pro úplnost dodat, že již sedm let předtím, v roce 1950, po předchozím vytvoření Rady Evropy se její účastnické státy vzdaly části své suverenity a podepsaly Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobod a umožnily tak svým občanům, aby se v těchto záležitostech obracely na nadnárodní instituce. <br />
<br />
<strong><em>EVROPSKÁ IDENTITA</em></strong> <br />
Nemůže existovat něco jako evropské občanství, když k tomu nejsou potřebné atributy, prohlašují odpůrci užší a promyšlenější evropské integrace. A říkají – Evropa nemá identitu geografickou, neboť její hranice nebyly nikdy dány jednou provždy. Evropa nemá identitu náboženskou, protože to mnohokrát selhalo. Evropa nemá identitu kulturní a duchovní, protože zde není nic jednotícího, co by ji spojovalo. A nemůžeme hovořit o prvotní identitě evropanství, protože Evropa vznikala na pozadí boje proti barbarům, pohanům a islámu, což je údajně málo pro tradičně chápanou autenticitu a jakousi evropskou antropologii. Takováto rčení jsou hůře vyvratitelná. Pokusy o vysvětlování dějin Evropy jsou charakterizovány například tím, že v novověku každá evropská země věnovala převážně pozornost interpretaci svých národních dějin. Poté následovaly dva pokusy o změnu dějin vůbec. První byla marxisticko-leninská verze a druhá byla verze fašistická. Obě se moc nelišily, ale naštěstí obě selhaly. Otázka stojí tak: má tedy Evropa dějiny, na jejichž základě bychom mohli definovat evropskou identitu a evropské občanství? K výše uvedenému by se hodilo ještě přidat podotázky. Kdy začala Evropa pociťovat naléhavější potřebu svých dobře zpracovaných dějin? Kdy se projevila potřeba a nutnost definování evropské identity a evropského občanství, tedy evropanství? Existuje evropské veřejné mínění? Existuje evropský veřejný zájem? Jak se dá definovat občan – Evropan? Musí dávat přednost Evropě a poté svému národnímu státu? Existuje spojovací nit mezi všemi pozitivními jevy evropské minulosti? Není trauma z apokalyptických událostí evropských překážkou evropanství? Je evropské kulturní dědictví skutečně autenticky evropské? Existuje vůbec Evropa? <br />
<br />
<strong><em>PROBOUZÍ SE EVROPA?</em></strong> <br />
Evropa má pochopitelně společnou minulost, avšak nebyly ještě napsány její podrobné dějiny. Evropany jsou všichni ti, kdož se podíleli na evropských projektech. Co tedy charakterizuje Evropu a proč bychom se měli cítit Evropany v určitém jedinečném slova smyslu? Stačí si učinit několik srovnání. Evropa je nejhustěji a nejrovnoměrněji osídlený prostor, pokud se dílů světa týče. Dá se dokonce říci, že je největším centrem zalidnění světa charakterizovaném největší hustotou měst a všeobecnou urbanizací. Pro Evropu je charakteristická tisíciletá tradice výstavby měst, jejichž historická, poměrně zachovalá centra jsou součástí evropského kulturního dědictví. O evropském kulturním dědictví není pochyb. A je známo i prokázáno, že v Evropě nebyl žádný významný kulturní jev uzavřen do hranic národního státu a žádné dějiny jakéhokoli druhu umění se neshodují s dějinami národů nebo národních celků. Evropská dopravní síť je nejhustší a nejmodernější v porovnání s ostatními částmi světa. Krása a rozmanitost evropské kulturní krajiny není dána pouze předchozím geologickým vývojem, ale především vlivem člověka na utváření krajiny. Nikde na světě se neprojevuje tak silná míra tvorby člověka ve vztahu ke krajině jako v Evropě. Evropské národy v onom nacionálním slova smyslu se začaly formovat teprve v 18. století, avšak Evropa plynule, byť s těžkostmi, vplula do stavu dnešního, v němž vývoj zdaleka neurčují národy nebo národ. Evropa si však zachovala velice pozitivní dědictví společnosti občanské. Již od počátku byla občanská společnost v souladu se záměry křesťanství. To pak ovlivnilo rozhodujícím způsobem poltické dějiny a stalo se nástrojem kulturní asimilace a integrace. Za tisíc let středověku vznikla v Evropě jedna velká kulturní identita. Průměrně vzdělaný občan si umí do výše uvedených konstatování dosadit hodnoty, fakta i osobnosti. Pouze to vše neumí spojit v jeden celek, neboť toto jeho usilování je přerušováno nejrůznějšími společenskými událostmi počínaje nekrvavými revolucemi a konče velice krvavými válkami. <br />
<br />
<strong><em>EVROPSKÉ SPOLEČENSTVÍ</em></strong> <br />
Tento termín se nám zdá názvem dobovým i současným. Což si vybrat nějaký úsek evropských dějin, který se dá takto charakterizovat? Zkusme ubrat jednu třetinu druhého tisíciletí. Tak například 5. července 1665, tedy přesně před 345 lety. Onoho 5. července 1665 byli oddáni budoucí polský král Jan III. Sobieski a Marie Kazimíra, markýza de la Grange d´Arquien, sestřenice francouzského Ludvíka XIV. Budoucího krále a Marii Kazimíru oddal papežský nuncius Pignatelli, pozdější papež Inocenc XII. Když se narodil novomanželům prvorozený syn Jan, stali se jeho kmotry právě Ludvík XIV. a princezna Marie, pozdější anglická královna. Jan Sobieski si vysloužil mimo jiné i přezdívku „turkobijec“. Vyznamenal se mnohokrát v bojích s vojsky Osmanské říše, která od 14. do 18. století neustálými nájezdy ohrožovala Evropu. V srpnu 1683 stáli Turci před branami Vídně. Na její záchranu, vlastně i na záchranu křesťanské Evropy, spojili svá vojska císař Leopold I. a tehdy již polský král Jan III. Sobieski. Turecké vojsko vedené Kara Mustafou utrpělo porážku a král Polska a Litvy Jan III. Sobieski se mohl právem cítit zachráncem křesťanské Evropy. Než přijel do Vídně, poslal jízdní část svého vojska přes Hranice a Lipník k Mikulovu, kde se jezdci spojili s pěším vojskem. To putovalo přes Opavu, Šternberk a Olomouc do Vídně. Cestou Jan III. Sobieski, asi 24. srpna 1683, přenocoval v městečku Dvorce u Bruntálu. V té době v této oblasti dozníval boj mezi protestanty a katolíky. Teprve v roce 1669 byli všichni občané Dvorců pokřtěni (1 470 křtů). To byl již majitelem panství kníže Jan Adam z Lichtensteina. Dvorce samy patří tak trochu do polských dějin – někdy v devátém století je údajně založili dva polští kupci. O tomto polském původu Dvorců existuje německy zapsaná pověst v místní kronice. Tak tohle byla Evropa na konci 18. století v krátké výseči dějin malé oblasti střední Evropy. V roce 2000 jsme za přispění obce Dvorce nechali poblíž dvoreckého farního kostela postavit pomníček Janu III. Sobieskému s nápisem, že v městečku v srpnu 1683 nocoval. A na tomto místě, které je poblíž místního muzea, vysvětlujeme návštěvníkům smysl a historii křesťanského vývoje Evropy. Je naše činění součástí politiky evropského společenství současného, nebo pokračováním toho z roku 1683? Identifikujeme se tak jako Evropané? Jistě. Pokud jsou nám dobře známy výše uvedené historické události a souvislosti, jejichž aktéry jsou výrazné osobnosti evropských dějin jinak patřící Polsku, Anglii, Francii, Rakousku, Římu a v rámci naší neskromnosti i nám Čechům, byť tenkrát naši předkové své češství vnímali zcela jinak. Byť tedy nebyly evropské dějiny sepsány, existuje dostatek způsobů, jak se s nimi seznámit a ztotožnit. Jen musíme znát souvislosti a umět si je vysvětlit. A to je docela obyčejným projevem evropanství, to je pochopením identity Evropy. <br />
<br />
<strong><em>AKTUÁLNÍ EVROPANSTVÍ</em></strong> <br />
Naléhavost definování evropské identity, evropského občanství a potřeba vytváření evropské veřejnosti se ve své aktuální podobě objevuje teprve v posledních letech. V době, kdy byl evropský kontinent „rozlomen ve dví“, tedy v době studené války, byla evropská identita evropského společenství charakterizována příslušností k „západní civilizaci“, právem spojované se svobodným světem. Jiná situace nastala na konci minulého století, kdy řada sovětských satelitních zemí se vydala na nelehkou cestu k demokracii, rozpadl se Sovětský svaz a dochází ke sloučení obou německých států. Objektivně se vyrovnat s minulostí nedokázaly zatím země, které byly již přijaty do Evropské unie, a pochopitelně ani ty, které se na přijetí připravují, a nedokázalo to konec konců ani Rusko, jako nástupnický stát po sovětské říši. Toto neblahé dědictví Evropy minulosti najednou odhalilo slabiny téměř padesát let rozdělené Evropy. Stále ještě nejsou přesně charakterizovány a stále schází reálná vize vedoucí k jejich nápravě, byť obecně je to základní cestou rozvoje demokracie. V tu chvíli si Evropa také uvědomila nutnost a existenční důležitost vytváření evropského veřejného mínění, posilování prvků evropské sounáležitosti a potřebu objektivního výkladu evropských dějin. Evropanství se nemůže stát jen proklamací, to se musí stát nástrojem společné politiky evropské. A přiznejme si, že až do nedávna byl tento pojem pro mnohé národy a politiky poměrně vágní. Medvědí službou tomu všemu by bylo vytváření nějakého schematického modelu na téma KDO je Evropan. Jak vypadá, jak se chová, jak myslí? Málo platné, zde musí nastoupit jistý koncept evropského občanství, avšak prezentovaný velice citlivě. Základním rysem pocitu evropského občanství se musí stát současně reálný pohled na dějiny vlastního státu (národa), zejména pochopení jeho zařazení v historickém kontextu vývoje Evropy. Neschopnost tohoto reálného pohledu je typickým projevem těch, kteří vyslovují obavy ze ztráty jakési národní identity a suverenity. Neuvědomují si totiž, jak byly a jsou tyto pojmy imaginární a pomíjivé. Dalším potřebným prvkem při vytváření vědomí OBČANA EVROPY je dobrá znalost všech integračních opatření, tedy i práv a povinností. Kdyby většina občanů znala dobře obsah všech padesáti bodů Charty základních práv Evropské unie, měla by zřejmě jiný vztah k Evropské ústavní smlouvě, neboť se tato Charta má stát její právně uznávanou součástí. <br />
<br />
<strong><em>ZÁPAS O DUŠI EVROPY</em></strong> <br />
Den poté, kdy si v bruntálském hotelu Slezan generál Vogel celkem logicky stěžoval na absenci školního předmětu „evropské dějiny“, jsme přidali na CESTU POROZUMĚNÍ dalších 13 desek. Své desky zde položili i vojenští přidělenci velvyslanectví německého a rakouského, i náměstek ministra obrany České republiky. Stalo se tak mimo jiné i v rámci připomínky 60. výročí konce 2. světové války. Po vlastním prodloužení byla na místě vojenskými kuráty sloužena v pořadí již čtvrtá Evropská polní mše. Zavedli jsme tuto tradici k uctění památky padlých na všech bojištích Evropy v uplynulých staletích. Následují den, v neděli odpoledne, se dle programu na faře v Moravském Berouně sešli námi pozvaní zájemci o diskusi na téma „O křesťanských základech minulosti, současnosti a budoucnosti Evropy“. Úvodní slovo přednesl doc. PhDr. Rudolf Kučera, CSc., profesor Univerzity Karlovy, předseda Panevropské unie Čech a Moravy, člen Mezinárodního prezidia Panevropy. Hovořil také o duši Evropy: <em>Duší Evropy rozumím její hodnotovou identitu. Tedy to, s čím má dnešní Evropa největší problémy. Na jedné straně se všude v Evropě projevuje silný hodnotový relativismus, který zachvacuje stále širší vrstvy obyvatel. Na druhé straně existuje menšina Evropanů, kteří by si přáli, aby Evropa získala pevnější a zřetelnější hodnotovou identitu. Potřebuje to nejen kvůli tomu, aby obstála v konkurenci s jinými kulturami, jejichž příslušníci do Evropy přicházejí ve stále větším počtu. Potřebuje to i kvůli tomu, aby dokázala znovu oživit hospodářský růst, bez něhož nelze reformovat nákladné a rozbujelé sociální systémy. Ekonomika totiž nezáleží jenom na investicích, výrobních kapacitách a na úrovni obchodu, ale velice mnoho také záleží na hodnotových postojích lidí. Pokud tyto postoje chybí, nepomohou žádné reformy, protože jsou to jen pokusy o změnu vnějších poměrů. Vnitřně prázdní a dezorientovaní lidé nedokážou překonat žádné krizové situace, nedokážou se vyrovnat s přechodnou situací nedostatku a jisté nouze. Očekávají, že stát bude za ně krize řešit. Tato až mentální závislost na státu a jeho přerozdělovacích aktivitách je slepá ulička, do níž se většina Evropanů dnes dostala. Hospodářský růst totiž předpokládá existenci motivovaných občanů, kteří jsou přesvědčeni, že jejich práce a vyšší výkony mají smysl nejen momentálně pro ně, ale i pro celou společnost, pro jejich potomky. Dnešní německá vláda se například zlobí na německé podnikatele, že nejsou patrioty, označuje některé z nich za kobylky a chtěla by jim více regulovat jejich podnikání. To je úplně falešný přístup. Pokud totiž jsou v Německu podnikatelé, kteří se zajímají pouze o svůj zisk bez ohledu na cokoli, pak jsou produkty té společnosti, kterou v Německu zavedli především socialisté. Těm se totiž podařilo oslabit klíčové instituce společnosti, stát, rodinu, vlastnictví a náboženství, a vzali tak tradiční hodnotové opory společnosti. Všechno redukovali jen na individuální zájmy, které mají vždy přednost ve jménu svobody. Když mluvím o stále více bezhodnotové evropské společnosti, nemám na mysli stav, v němž nejsou žádné hodnoty, v němž chybí víra v určité hodnoty, ale stav, v němž má všechno kvazi stejnou hodnotu a všechno je dovoleno. To je stadium totální relativity, v němž se dnes nachází svobodně sekularizovaná západní společnost. Lidé znají etické příkazy, ale nikdo je nenásleduje, nikdo podle nich nežije. Klíčová otázka pak zní, jak lze člověka přimět k tomu, aby konal dobro, i když tím pro něj vzniknou nějaké nevýhody a musí omezit svou svobodu. Je téměř nemožné přesvědčit čistě racionálně někoho, že spravedlnost je lepší, než touha po zisku, pokud to jde proti jeho zájmu. Bez náboženství to prostě nejde, jenže socialisté a liberálové se vždy snažili posílit odpor k náboženství. Socialisté se ohánějí pojmem sociální spravedlnosti, ale ve skutečnosti téměř úplně zničili její hodnotové základy. Ještě jinak vyjádřeno, jak lze přesvědčit svobodného nenáboženského člověka, sledujícího jen svůj vlastní zájem, aby jednal sociálně spravedlivě? A to vše za situace, kdy jsou oslabeny hlavní společenské instituce – stát, rodina, vlastnictví a náboženství? Německý spisovatel Botho Strauss napsal, že být dnes konzervativní znamená se vzepřít proti totální vládě přítomnosti. Zápas o duši Evropy znamená dnes zápas o to, jak chápat svobodu. Pokud si někdo například chce v Evropě vynucovat sociální rovnost, aby si tím pojistil voličstvo, měl by si být vědom toho, že nejen oslabuje šance hospodářského rozvoje, ale také podrývá základy svobody, které byly vytvořeny během evropské integrace. Svoboda neznamená, že všechno je dovoleno, svoboda znamená odpovědnost před něčím, co nás přesahuje, odpovědnost před tím, kdo nás stvořil a poskytnul nám hodnoty, které nám otevírají cestu k hodnotnému lidskému životu. Pokud někdo tyto hodnoty odmítá a domnívá se, že člověk si může svobodně vytvářet vlastní hodnoty podle své libovůle, vede společnost k nezadržitelnému úpadku po všech stránkách. Vzepřít se těmto trendům je dnes stále obtížnější….</em> <br />
Následná diskuse by zasloužila vylíčení, ale to by bylo nad rámec těchto úvah. Snad jen jednu poznámku: k diskusi o dějinách Evropy a o poselství evropského dneška bychom se měli programově scházet. <br />
<br />
<strong><em>EVROPSKÉ DĚJINY EXISTUJÍ</em></strong> <br />
Jistě, existují tím, že se odehrály. Ale není zas zcela pravdivé tvrzení, že by měly být teprve sepsány. V posledních letech vychází řada prací, které se pokoušejí s tímto tématem vyrovnat. V českém překladu vyšla například objemná práce Normana Daviese EVROPA – DĚJINY JEDNOHO KONTINENTU (originál Europe (A History) Londýn 1997). Jde o pozoruhodnou syntézu evropských dějin renomovaného a uznávaného autora. Otázkou je to, zda bude běžný občan ochoten studovat jejích 1 368 stran a zaplatit cenu 999 Kč. Bylo by iluzí chtít, aby si tuto knihu, která předpokládá i předchozí znalosti, prostudovala většina občanů. Podobně je tomu i s další literaturou, kam patří již v roce 2003 česky vydané dva díly Evropské dějiny Evropy, sepsané kolektivem francouzských historiků vedených Charlesem- Olivierem Carbonell (Paříž 1999) a jiné práce menšího rozsahu (Osudové dny Evropy, Střední Evropa v dějinách aj.) Ale zkuste se zeptat ve svém okolí spolupracovníků či přátel, zda jsou schopni vyjmenovat alespoň tři tituly týkajících se evropských dějin, které vyšly u nás v posledních pěti letech. A zkuste se zeptat některého politika místní, krajské či národní úrovně, kterou z těchto knih poctivě prostudoval. Jejich odpovědi budou zároveň odpovědí na to, co pro nás znamená evropská identita a evropské občanství. Zatím bohužel nic, maximálně odposlechnuté, v lepším případě námi vytvořené fráze. Evropa se dostává na kvalitativně vyšší úroveň rozvoje, jehož charakteristikou je citlivě a promyšleně vytvářená evropská integrace. Jako již mnohokrát v minulosti, dostává nebývalou šanci. V kontextu evropských dějin Evropa podobných šancí spíše využila, než by je promrhala. Jinak by i přes všechna traumata, zklamání a selhání neexistovala. Tedy také optimismus a zdravé sebevědomí by měly patřit k výbavě OBČANA EVROPY. A to je jedna z věcí, o které se nemůže rozhodnout v Bruselu. To je věcí každého z nás, kteří jsme geneticky nositeli příslušnosti evropské, byť to někdy nijak silně nepociťujeme. Horší by však bylo, kdybychom si to odmítali přiznat. <br />
<br />
<br />
<strong>Kapitola sedmá: ČESKÁ MALOST</strong> <br />
<br />
Za několik měsíců, 27. července 2010, si připomeneme, že uplynulo pouhých 38 let od skonu inspirátora evropské integrace, hraběte Coudenhove-Kalergi. Evropa se od té doby značně změnila. Pochopitelně, že k lepšímu, byť musí být vykonáno ještě hodně práce pro to, abychom cítili a jednali jako Evropané. Jak řekl před dvěma lety na brněnském setkání příznivců evropské myšlenky nazvaném „Dialog uprostřed Evropy“ Cyril Svoboda, v naší zemi je krize politické elity, která naprosto ztratila identifikaci s evropskou integrací. Čeští politici jsou venku Evropané, doma nacionalisté. Používají s oblibou například termíny jako „my a Evropská unie“. V jedné sobotní velikonoční příloze ORIENTACE deníku Lidové noviny vyšel zajímavý esej Miroslava Balcara o nutnosti vzniku učebnice o dějinách Evropy. Ten velice tvrdě odsoudil tento jev. Píše doslova – stali se z nás Evropané bez evropanství, bez vztahu k evropské myšlence. Evropské peníze vítáme a bereme po celých hrstech, to ano, ale jiné evropské hodnoty ne. Peníze z Evropské unie nám nesmrdí, dějepis ano. <br />
Nacionální obavy některých politiků z jakési ztráty nikoli naší, ale jejich suverenity, jsou někdy až absurdní. Odpůrci evropské integrace používají takové zvláštní slovo. Jeden z našich předních politiků napsal doslova: „V dnešní Evropě bohužel dochází k téměř učebnicovému jevu: malá, organizovaná, velmi silně motivovaná skupina europeistů vítězí nad stamiliony lidí, kteří se stále ještě domnívají, že o nic zásadního vlastně nejde. Výsledkem je dnešní Evropská unie“. Tentýž autor zveřejnil v MF DNES velký esej pod názvem „Co to je europeismus“, v němž „arogantní autoritářství europeismu“ považuje za největší nebezpečí pro svobodu a demokracii v Evropě. Odpůrci evropské integrace skloňují ve všech pádech slovo europeismus. Tento pojem, do našeho politického života uměle a nezodpovědně zaváděný, je naprosto ahistorický. Dlouho mi vrtalo hlavou, kde se to slovo europeismus vzalo. Měl jsem pocit, že není zas tak nové, že česká společnost je již jednou používala. Vzal jsem si na pomoc slovníky. Otův slovník naučný o tom nic neví. Ještě starší Kočího slovník také ne. Normalizační slovníky vůbec nic. Slovníky cizích slov z let devadesátých také nic. Vrtalo mi to stále hlavou. Někde se ten termín přece vzít musel. Až jsem si vzpomněl. V roce 1938 pořádala Umělecká beseda v Praze výstavu pod názvem Pražské baroko. V době největšího ohrožení naší národní existence bylo jistě vhodné připomenout občanům nejen klady naší historie, ale i dobu, v níž jsme byli skutky i činy součástí kulturní Evropy. Proto byl protektorem výstavy československý prezident Edvard Beneš a čestnými předsedy byli předseda vlády Milan Hodža, předseda poslanecké sněmovny Národního shromáždění Jan Malypetr a předseda senátu František Soukup. V předsednictvu výstavy byla celá vláda a také na prvním místě uvedený (i s titulem) Jeho Excelence dr. Karel kardinál Kašpar, kníže – arcibiskup, primas český. Mám katalog té výstavy i se vstupenkou. Úvodní slovo k němu napsal Zdeněk Kalista. Muž nad jiné povolaný. Vynikající historik, básník, esejista, překladatel, žák Josefa Pekaře, ve 32 letech již docentem UK, excelentní znalec baroka. Netušil tehdy tento vzácný muž, jaký osud mu sudičky připravily. V mládí byl přítelem Jiřího Wolkera, avšak studium historie ho přivedlo k jinému smýšlení. Proto byl hned po roce 1948 vyhozen z univerzity, v roce 1951 zatčen a ve vykonstruovaném procesu dostal 15 let. A Zdeněk Kalista v úvodu toho katalogu popisuje nejen úžasnou dobu českého baroka, ale popisuje, jak pražský dvůr habsburský již za Ferdinanda I. a Maxmiliána II. začíná otevírat naši zemi světu, což vyvrcholilo v době Rudolfa II. Píše doslova: <em>Nebylo větší země v Evropě i na blízkém Východě, která by tu buď neměla stálého diplomatického zastoupení, nebo neobjevila se tu alespoň dočasným poselstvím. Už to samo zvyšovalo do značné míry obzor českého člověka…… stoupal zájem českého prostředí o cizí kraj … a ze široka otevřelo se tehdy hlavní město české evropskému a vůbec světovému prostoru… Praha vůbec seznamuje českého člověka i vnitřně s jinými obzory evropskými a zprostředkovává mu přístup k jiným kulturám, které namnoze obohacují jeho vnitřní život… doba Rudolfa II. a Matyáše znamená pro Prahu a s ní do značné míry pro české země vůbec dobu prudkého europeisování jejich prostředí. </em>Takže europeismus zde byl dávno před námi a byl považován za významný a velice potřebný prvek naší historie. Nikoli za spiknutí proti národním státům. Alespoň to tak cítili lidé širokého rozhledu a všestranného vzdělání. Dovolte mi zcela na závěr trochu snění. Možná, že naši vnuci budou znát foyer Evropského parlamentu jako místo, na jehož čelném místě bude umístěna socha Richarda hraběte Coudenhove-Kalergiho. Na podstavci sochy budou jeho životní data s nápisem občan československý a francouzský. A ony děti se budou ptát provázejícího pana učitele, co znamená ona zmínka týkající se občanství zakladatele Evropského společenství. A ten jim vysvětlí, že se týká doby, kdy se Evropa ještě dělila na desítky států, které se v rámci špatně chápaného nacionalismu byly ochotny i vzájemně zabíjet. A naši vnuci to nebudou chtít pochopit, tak jako my odmítáme chápat, že lidstvo kdysi považovalo Zemi za desku, plovoucí na moři. Nechme však snů, podívejme se pravdě do očí. Děláme opravdu vše pro to, aby byl tento sen realitou? <br />
<br />
<br />
<strong>Kapitola osmá: EUROSKEPTICISMUS NENÍ ŘEŠENÍM</strong> <br />
<br />
<strong>Evropská hymna </strong>symbolizuje svobodu, společenství a mír mezi národy a občany členských zemí Evropské unie. Není to hymna pouze Evropské unie, ale hymna Evropy v širším slova smyslu. Její melodie pochází z Deváté symfonie, kterou v roce 1823 složil Ludwig van Beethoven. Pro závěrečnou větu Beethoven zhudebnil „Ódu na radost“, kterou v roce 1785 napsal Friedrich Schiller. Tato báseň vyjadřuje Schillerovu idealistickou vizi o tom, že dojde ke sbratření celého lidstva – což byla vize, kterou sdílel i Beethoven. Melodii Beethovenovy „Ódy na radost“ přijala v roce 1972 za svou hymnu Rada Evropy. Světoznámý dirigent Herbert Von Karajan byl požádán, aby zkomponoval aranžmá pro tři verze – pro sólo piano, dechové nástroje a pro symfonický orchestr. Beze slov, univerzálním jazykem hudby vyjadřuje tato hymna ideály svobody, míru a solidarity, které Evropa představuje. V roce 1985 ji hlavy států a předsedové vlád EU přijali za oficiální hymnu Evropské unie. Nemá nahrazovat národní hymny jednotlivých členských států, nýbrž oslavovat hodnoty sdílené jimi všemi a jejich jednotu v rozmanitosti. Původně je to hymna panevropského hnutí, kterou takto uvedl Richard hrabě Coudenhove-Kalergi v roce 1929. <br />
<img alt="Eurovlajka.jpg" height="185" id="image114" src="http://www.panevropa.cz/wp-content/uploads/2010/02/Eurovlajka.thumbnail.jpg" /> <br />
<strong>Evropská vlajka </strong>není pouze symbolem Evropské unie, ale i evropské jednoty a identity v širším smyslu. Kruh zlatých hvězd představuje solidaritu a soulad mezi evropskými národy. Počet hvězd nemá souvislost s počtem členských států. Hvězd je dvanáct, protože číslo dvanáct je tradičním symbolem dokonalosti, úplnosti a jednoty. Vlajka tedy zůstane stejná bez ohledu na budoucí rozšiřování EU. Historie evropské vlajky sahá do roku 1955. V té době Evropská unie existovala jen ve formě Evropského společenství uhlí a oceli a měla pouze šest členských států. Avšak již o několik let dříve vznikl samostatný subjekt s větším počtem členů, který aktivně bránil lidská práva a propagoval evropskou kulturu – Rada Evropy hledala symbol, kterým by se mohla označovat. Po dlouhých diskusích byl přijat současný návrh – kruh dvanácti zlatých hvězd na modrém pozadí. Číslo dvanáct je v mnoha tradicích symbolem dokonalosti. Je to samozřejmě také počet měsíců roku a počet hodin na ciferníku. Kruh je mimo jiné i symbolem jednoty. A tak se zrodila evropská vlajka, která zobrazuje ideál jednoty národů Evropy. Rada Evropy pak vyzvala ostatní evropské instituce, aby tuto vlajku také začaly používat. V roce 1983 tuto výzvu přijal Evropský parlament. Nakonec byla vlajka přijata jako oficiální symbol Evropských společenství, dnešní Evropské unie, hlavami států a předsedy vlád v roce 1985. Od začátku roku 1986 ji užívají všechny evropské instituce. <br />
<br />
Symboly Evropské unie jsou naprosto jednoznačné. S nimi jsou ale spojeni také konkrétní lidé. A nyní se v závěru dostáváme opět k dopisu našeho čtenáře, středoškolského učitele, RNDr. Jana Š. Z předchozího textu může získat řadu podnětů a námětů. Dějiny evropské integrace jsou ovšem daleko bohatší. Proto si dovolíme uvést další jména těch, jimž Evropa vděčí za mnohé. Jejich životy nejsou možná tak barvité, jakými jsou příběhy Sira Winstona Leonarda Spencera Churchilla nebo Richarda hraběte Coudenhove-Kalergi, ale v jejich životopisech nalezneme velice zajímavé příběhy. Jsou to například George Catlett Marshall, Robert Schuman, Konrad Hermann Josef Adenauer, Alcide de Gasperi, Charles André Joseph Marie de Taille, Paul Henri Spaak, Walter Hallstein, Charles André Joseph Marie de Gaulle, Altiero Spinelli a mnoho dalších politiků. <br />
V roce 2006 u nás vyšla kniha, „Skryté dějiny evropské integrace“, kterou napsali Christopher Booker a Richard Nord. V anglickém originálu <em>The Great Deception. The Secret History of the European Union. </em>Je to zajímavá kniha. Snaží se dokázat, že vlastně o žádnou integraci nejde, že současná Evropa je pouze nástrojem úřadů a úředníků, kteří čím dát tím více omezují suverenitu členských států Evropské unie. Knihu pochválil a předmluvu k českému vydání napsal europoslanec Hynek Fajmon, který v závěru úvodu píše, že zajímat se o evropské dění můžeme především tím, že budeme číst dobré knihy. Mezi něž podle něj patří především tato kniha, která by „neměla chybět v žádné <strong>kvalitní knihovně“</strong>. Autoři i český iniciátor vydání mají nesporně na svůj názor právo. Snad jen dvě poznámky na okraj. Jednu krátkou a jednu dlouhou. Ta krátká je tato: nedovedu si představit, jak by měla vypadat <strong>„nekvalitní knihovna“</strong>. A ta druhá? <br />
<br />
Zkuste si udělat malý test a napište si zcela soukromě své dva životopisy. V jednom uveďte všechny, i ty sebemenší špatnosti a selhání, jichž jste se v životě dopustili. V druhém pak udělejte přesný opak. Popište své úspěchy. To je rozdíl, že? Znamená snad ten první životopis, že jste žili špatně, zbytečně, nebo že jste se neměli narodit? Samozřejmě, že nikoli. Vidíte, a to jde pouze o jeden život. V Evropské unii, která je vlastně politickým a ekonomickým svazkem, je dnes 27 států s téměř 500 miliony obyvatel, což představuje přibližně 7,5 % světové populace. Tento svazek navázal na evropský integrační proces z poválečného období a jeho právní uspořádání je neobvyklé a zvláštní (sui generis – svého druhu). Ano, mezi její základní principy patří přenesení některých pravomocí národních států na Evropské společenství. V materiálech o historii EU je právem vysoce kladně hodnocen tzv. Schumanův plán, který francouzský ministr zahraničí Robert Schuman předložil jako návrh sjednocené Evropy dne 9. května 1950. V uvedené knize se ovšem dozvíme, že onen plán byl dílem někoho jiného, a že za to ministr Schuman v podstatě ani nemohl. A jako ve správné detektivce, nesmí scházet mistr zločinu. Tím je pro autory francouzský politik Jean Omer Marie Gabriel Monnet (1888 – 1979), který měl prsty ve všem, zejména v tom, co bylo zaměřeno proti staré dobré Anglii. Bohužel je to jinak. Podobně jako s testem oněch dvou životopisů bychom mohli napsat dvojí historii každého z národních států. Nikam bychom se tak nedostali. Tím, že se vytvořilo společenství evropských států, nestal se každý z nich andělem a dohromady také nemohou tvořit sbor andělů. Evropská unie je projekt, který se ukázal životaschopný, navzdory všem problémům a chybám, které se vyskytly, vyskytují a budou vyskytovat. Což neznamená, že je budeme bagatelizovat a přehlížet. Je to totiž také naše Unie, k jejíž politice musíme umět být i kritičtí, nelze však s vaničkou vylévat i dítě. Proč to píši? Autoři zmíněné knihy mimo jiné tvrdí: <strong><em>„jedním z triumfů evropského projektu bylo, že se mu podařilo vytvořit si vlastní mýtus. Nepokusil se jen utvářet vlastní budoucnost. Díky armádě sympatizujících historiků, novinářů, politiků a vlastní propagační mašinerii Evropské komise dokázal také neuvěřitelně úspěšně přepsat svou minulost. Když se proto člověk vrátí k dokumentárním záznamům, což jsme udělali na stránkách této knihy, nenajde se v celé historii Evropské unie jediná epizoda, která by se od oficiální „mytické“ verze radikálně lišila.“ </em></strong> <br />
Takže podle toho je Evropská unie docela normální podvod. Přiznám se, že jsem si onu knihu ve své knihovně uložil a to nikoli na nějaké zastrčené místo. Pouze mi není jasné, jestli tím pádem mám kvalitní knihovnu. Mám tam totiž také knihu českého zrádce, kolaboranta a fašisty Emanuela Moravce „ Tři roky před mikrofonem“ (Praha 1943). Ukradl jsem si ji někdy v šedesátých letech v jednom muzeu z bedny se zakázanou literaturou. I dnes je pro mne tato kniha velkým poučením. Emanuel Moravec napsal v Lidových novinách ještě 21. ledna 1945 mimo jiné toto: <em>Myslící Evropan se dnes netáže, jak bude vyhlížet evropská mapa po německém vítězství. Ví pouze, že po německé porážce Evropa stala by se pojmem minulosti, asi tak, jako Atlantida. </em> <br />
Myslící Evropané začali po druhé světové válce s integračním procesem, jehož výsledkem je Evropská unie, byť její podoba nebude nikdy konečná. Leč nelze onomu integračnímu procesu upřít, že je cestou vpřed, nikoli zpět. <br />
<br />
A proto si dovoluji znovu připomenout slova Richarda hraběte Coudenhove-Kalergi, který ve dvacátých letech minulého století napsal o těch, kteří budou proti filozofii Pan-Evropy, toto: Budou v panevropanství spatřovat nebezpečí pro svůj národ, budou malovat na zeď nebezpečí všeobecného odnárodnění a budou v zájmu národní cti protestovat proti tomu, aby se suverenita vydávala v jakékoli nebezpečí.“ <br />
<br />
A snad na závěr-jaké stojí před Evropskou unií úkoly v druhém desetiletí třetího tisíciletí? Nejsou lehké. V souvislosti s přijetím Lisabonské smlouvy bude nutné, aby silněji zazněl jednotný evropský hlas k otázkám globálních klimatických změn. Budeme muset řešit i vojenskou integraci Evropy. Morální aspekt evropské integrace by se měl projevit i v tom, že měřítkem spokojenosti občanů Evropy nebude pouze stav ekonomiky. Bude nutné nalézt vhodnější formu podpory tržního hospodářství tak, abychom neopomenuli základní hodnoty společenství. A to vše bude obtížná cesta. <br />
<br />
<strong>A douška na úplný závěr:</strong> <br />
<br />
Někteří lidé nám vyčítali, že zkreslujeme fakta a využíváme historických náhod. Richard hrabě Coudenhove-Kalergi byl občanem Rakouska-Uherska a československým občanem že se prý stal více méně pouze administrativně tím, že v roce 1918 vzniklo Československo. Takže si údajně přisuzujeme jakési „ české prvenství“ v historii evropské integrace. Není to tak. Sám zakladatel Pan-Evropy se o své identitě vyjádřil takto: <br />
<strong><em>Můj ráj </em></strong><em></em> <br />
<em>Poběžovice (tehdy Ronšperk, Ronsberg) v bývalém okrese Horšovský Týn (Bischofteinitz) byly v letech 1896 –1914 mým prvým domovem. Pro mne jako dítě to byl svět sám pro sebe, jmění mého otce a později i mého staršího bratra. V mé dětské fantazii to bylo něco jako malé království: náš malý svět vprostřed toho velkého kolem. Ten malý svět sestával z rozlehlých smrkových a jedlových lesů; z polí, luk a rybníků; z pahorků, které se našim očím jevily ovšem jako majestátní horští velikáni; a také z potoků, které plynuly zčásti do Vltavy a Labe a těmi na sever až k oceánu – zčásti do Dunaje a dál na jih až k Černému moři. Středem toho světa byl prastarý zámek, obklopený rozsáhlým parkem. Sedm kilometrů západním směrem ležela Pivoň (Stockau), na samém okraji Šumavy. Pivoňský zámek byl po staletí sídlem kláštera augustiniánů a náležel teď k poběžovickému panství: vedle kláštera a okolních lesů to místo slynulo i chovem pstruhů a také místním pivovarem. Pivoň park neměla. Zdejší usedlost sestávala ze dvou dvorů čtvercového půdorysu, z nichž ten druhý dvůr byl obklopen hospodářskými budovami. Uprostřed prvého dvorce stála před kostelem prastará žulová kašna v kruhu čtyř mohutných lip. Tam v Pivoni jsme strávili mnoho krásných letních měsíců. Moje nejkrásnější vzpomínky jsou spojeny s loveckým zámečkem Diana (Dianahof), kam je z Pivoně asi dvě hodiny cesty krásnou lesní silničkou. Diana stojí na návrší při samé zemské hranici, nedaleko bavorské příhraniční vsi Schwarzach (její „česká“ část po druhé světové válce zanikla – pozn. překl.). Zámeček byl postaven v biedermeierovském slohu. I nábytek a porcelán uvnitř nesly jasné znaky biedermeieru. Bylo tam jen celkem sedm pokojů a nezbytná kaple. Pouhých několik minut od Diany začínala oplocená část lesa, stará obora. Obývala ji vysoká jelení i srnčí zvěř, daňci i mufloni; vedle nich tam ovšem žilo i dost lišek, jezevců a menší divoké zvěře. Moji bratři Hans a Gerolf tu se mnou na zámečku trávívali bez jakéhokoli dohledu v té nejplnější svobodě pravidelně část letních prázdnin, jen ve vlídném sousedství přírody, lesa a zvěře. Ty dny, které nezřídka počínaly pro nás už ve čtyři hodiny ráno, zůstaly mi jedněmi z nejkrásnějších vzpomínek mého života. Od těch dob uplynulo víc než půlstoletí. <strong>Žádná „železná opona“ mě nemůže oddělit od mého českého domova, který se pro mne tak jako tak proměnil v sen, a to sen pozlacený láskou.</strong> Mou vlastí a mým domovem se mezitím stala Evropa. Uprostřed této velké vlasti trvá a žije však, nedotčen v mé vzpomínce jakoukoli politikou, můj malý, šumavský domov.</em> <br />
<br />
Takže, milý doktore Jane Š. Ať budete již suplovat, nebo někdy i učit na plný úvazek občanskou výchovu či základy společenských věd, vězte, že evropský integrační proces má neuvěřitelné množství zajímavých příběhů. Pěstujte prosím u svých studentů hrdost nad tím, že můžeme být u toho. A nikdy nezapomeňte, že nejsme my a Evropa, nebo my a Evropská unie. I my jsme Evropa, i my jsme Evropská unie. <br />
<br />
S přátelským pozdravem <br />
Petr Anderle 2010–01–27Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-29956185933552980032011-08-28T15:00:00.001-07:002011-08-28T15:43:55.592-07:00převzato<div class="al_Title"><h1>Českou politiku ovládají zednáři </h1><h2> </h2><br />
Například pan ministr Kalousek, který se jindy nebojí nadávat lidem do kokotů, se urazil, protože Ladislav Bátora nazval jeho soudruha Schwarzenberga prý sprostě "starým chudáčkem". Nejspíše nám kvůli tomu shodí vládu. Než tak ale učiní, využijme okurkovou sezónu k podstatnějším věcem a k tématům nadčasovým, na která v mediálním shonu přes rok není čas. Což takhle politika a svobodní zednáři? Nebo rovnou svobodní zednáři v české politice?<br />
<br />
"Když tak se tam dostaneme jinudy. Já mám ještě jedno řešení. Ten Mirek, kdyby se necpal do Senátu, tak měl klid. On jde proti Židům, on jde proti Pithartovi. To jsou Zednáři. Vždyť je to cvok..." (František Mrázek telefonuje Luďkovi Sekyrovi, přepis rozhovoru)<br />
<br />
***<br />
<br />
Jako oslí můstek k zednářské tématice nám může posloužit nedávný atentát rozběsněného svobodného zednáře Anderse Behringa Breivika, který zmasakroval mladé sociální demokraty v počtu 77 duší. Svobodní zednáři z Janovy lóže Sv. Olafa TD, fungující v rámci Tří Pilířů Norské zednářské lóže, ho za to vyloučili ze svých řad.<br />
<br />
Vím, je to trochu nefér způsob, ale média se přesně takto na Breivikově případu přiživují se svými útoky na křesťansky orientovanou pravici. Kdosi na facebooku vytvořil pět dnů před útokem Breivikův "křesťansko-fundamentalistický" profil (to se dá zařídit během pár minut) a od té chvíle je křesťanská pravice pod drobnohledem. Ale Breivik byl také svobodný zednář a sionista, mohu namítnout ve stejné logice. A stejně jako hlavní média, mohu se i já ptát - jsou svobodní zednáři mírumilovní, nebo ve skutečnosti nebezpeční? A neměli bychom si na ně dát pozor?<br />
<br />
Ve skutečnosti ale nepotřebujeme Breivika, abychom měli důvod si na zednáře posvítit. Už jen samotný fakt, že jde o tajnou společnost, která má své lidi na vysoce postavených místech a jejíž členové jsou loajální především ke svému řádu a jeho skrytému posláním, by nás měl vést k opatrnosti. Zednářská zásada jim totiž ukládá "nečinit nic, co by bylo se zednářskou ideologií v rozporu" (citát z Mezinárodního lexikonu svobodného zednářství). Což je jinými slovy totéž, co upřednostnit zednářským zájem před jakýmkoli jiným zájmem. Nebo ještě jinak: ve chvíli střetu zájmů bude svobodný zednář konat jako svobodný zednář, vše ostatní jde stranou. Kdybychom věděli, co jsou zednářské zájmy a v čem skutečně spočívá zednářská ideologie, nemuseli bychom možná být podezřízaví. Ježto jsou nám ale tyto věci už po staletí utajeny, pak se můžeme logicky obávat (je reálná možnost), že například zednářský politik není veden snahou hájit národní zájmy a vůli voličů, ale cíli veskrze jinými, které s národními zájmy a s vůli voličů nemusí být kompatibilní. Proto bychom se měli mít před zednáři, i těmi v české politice, na pozoru.<br />
<br />
Počkat, počkat. Jakými zednáři v české politice? Inu, politiky, kteří jsou zároveň svobodnými zednáři. Je jich takových u nás spousta. Skoro bych řekl, že česká politika je prolezlá svobodnými zednáři skrz naskrz (stejně jako ve všech ostatních zemích).<br />
<br />
Jak to mohu tak říci? Mám na to důkaz? Nemám. Ale je to logická úvaha. Dnes už víme, že prvorepubliková politická smetánka byla skoro celá zednářská. Není důvod myslet si, že je to dnes jiné.<br />
<br />
Zednářem byl prezident Beneš, Masarykův syn Jan, M. R. Štefánik, spousty lidí z hradní kanceláře (Šámal, Guth-Jarkovský a další). Zednáři byli v politických stranách, ve vládě, ostatně téměř celá tehdejší "maffie" otců zakladatelů nového Československa byla tvořena zednáři (maffie pracovala na zednářském základě, svoji odbojovou činnost kryla za tím účelem založenou lóží Národ). Mezi zednáři jsme mohli najít i celou řadu tehdejších umělců, filosofů, vysokoškolských profesorů, historiků, zkrátka veřejně činných postav tehdejší éry. V roce 1928 bylo v Československu 1600 zednářů. <br />
<br />
Do jisté míry byla celá tehdejší první republika vystavěná na zednářských principech, počínaje zednářskými symboly na bankovkách (které vyhotovil Alfons Mucha, který zednářství jako první v novodobé historii do Čech z Francie přinesl) přes zednáři ovládaný Sokol a skaut, až po československou vlajku, kde nám modrý zednářský klín zakusující se do tradiční červenobílé barvy českých zemí zůstal trčet dodnes.<br />
<br />
Jeden čas bylo dokonce ve vládě a na ministerstvech zednářů tolik, že kdyby měli být všichni vyhozeni, skoro by tam nikdo nezůstal. "Když bylo při schůzi čs. vlády čteno německé nařízení proti zednářům a zákaz, že žádný svobodný zednář nesmí být ministrem, tak prof. Kapras (profesor dějin českého práva, od začátku okupace ministr škoství a národní osvěty) povstal a řekl: tak já jdu domů. Načež ho jeden z kolegů ministrů zadržel: Jen si zase sedni. Zednáři jsme tady skoro všichni, ale co je komu do toho," vzpomíná "Český šlechtic František Schwarzenberg" v životopise od Františka Škutiny.<br />
<br />
Během totalitních režimů byli zednáři pronásledováni, ale jen zčásti. Za nacistů ano, ale za komunismu svobodní zednáři žádné pronásledování nezažili - své lóže rozpustili dobrovolně až v roce 1951, takzvaně je uspali. Že by je někdo pronásledoval, je spíše mýtus. Takový Stalin, kupříkladu, byl také zednář, soudě podle zednářského znamení, ruky napoleonovsky schované za kabátem, které používal a se kterým se nechával zobrazovat a fotografovat. Zkrátka, za bolševika přešli zednáři pouze do spánkového režimu.<br />
<br />
Někteří autoři ale naznačují, že vliv si stále drželi. Existují staré pražské rodiny, které byly u moci za jakéhokoli režimu. Jejich členy a potomky najdeme jak v KSČ padesátých let, tak v událostech kolem Pražského jara ´68, stejně jako posléze v Chartě 77, aby nakonec vpluli do vod nového posametového režimu, stali se jeho vůdčími představiteli a obsadili všechny možné i nemožné funkce. Mnozí z nich byli zednáři.<br />
<br />
Analýzu Miroslava Dolejšího nemusí někdo mít rád, ale na každém šprochu pravdy trochu, říká se. Dolejší o Chartě 77 napsal: "Řídilo ji přibližně 70 až 85 lidí, jejich jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými a podobnými svazky (zájmové a finanční nevyjímaje). Jsou to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových - Uhlových - Müllerových - Tesařových, Němcových, Paloušových, Bednářových, Kynclových, Hromádkových, Dobrovských, Rumlových, Mlynářových, Pelikánových, Slánských, Šternových-Kantůrkových, Freundových, Tominových, Korčišových, Paynových, Kocábových, Placákových, Princových, atd. Všechny tyto více nebo méně rozvětvené rodiny jsou komunisté nebo jejich potomci, svobodní zednáři a jejich potomci, a židé. Nyní přibližně 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel, zaujalo pozice v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu," psal bývalý vězeň komunistických žalářů na začátku 90. let.<br />
<br />
Po roce 1989 se tak zednářské rejdy obnovily v plné síle. Tehdejší političtí představitelé země přijali například v roce 1990 v plné slávě velmistra francouzské lóže Grand Orient de France, který sem přijel přerušené dílo obnovovat. Byl přijat ministerským předsedou, místopředsedou federálního shromáždění i pražským starostou. V Praze se setkal také s 24 dosud žijícími zednáři. Jeho mise, které se i nadmíru věnovala Česká televize, byla úspěšná. Vzápětí dostal 1200 nových přihlášek.<br />
<br />
Na slavnostním obnovení zednářského řádu, které se konalo na symbolické datum 17. listopadu 1990 (!) v Martinském paláci, se to už hemžilo celkem 100 zednáři. V současné době jich je v republice prý kolem šesti set.<br />
<br />
Není proto důvod domnívat se, že stejný vliv na politiku, jaký měli za první republiky, nemají i dnes. Jedinou nevýhodou při posuzování obou období je, že dnešní zednářství nemůžeme vidět v plné šíři, protože jde o tajný spolek, který své členy chrání před zvídavou veřejností. Prvorepublikové zednářství naproti tomu můžeme s odstupem času lépe hodnotit, protože o mnoha zednářích už víme, ježto po smrti se jejich příslušnost k řádu projevit může. Ze současných zednářů ale známe jen ty, kteří to o sobě sami prozradí (to možné je, nesmí ale prozradit žádného jiného žijícího kolegu).<br />
<br />
Proto to může na první pohled vypadat tak, že je v české politice zednářů pomálu, protože jediným, kdo to o sobě veřejně řekl, byl herec a jeden čas i ministr kultury Martin Štěpánek (svobodným zednářem byl i jeho otec, prvorepublikový herec Zdeněk Štěpánek). O dalších se pouze spekuluje a neodhalí-li svou přináležitost k řádu sami, nemáme šanci se to dozvědět. Ale tím bychom se neměli nechat zmást.<br />
<br />
Když totiž víme, jak velký vliv měli zednáři v naší vlastní nedávné historii či jaký mají v sousedních zemích, pak je na místě předběžná opatrnost a střízlivý úsudek, že to v novodobé české historii a současnosti bude přinejmenším stejné. Už jen proto, že nový režim zednářům přeje, nikdo je nepronásleduje, ve skutečnosti je posametová republika zednářskými idejemi prodchnutá v míře ne menší, než za první republiky. A obdiv k tajným a elitářským spolkům u nás kvete se stejnou razancí, jako v tehdy vzniklém Československu.<br />
<br />
Kvůli jejich utajení nám ale nezbývá, než zednáře rozpoznávat podle jiných indicií. Podle jejich myšlenek, gest, symbolů, podle toho, zda mají zednářskou tradici v rodině či nikoli.<br />
<br />
Koho dalšího bychom tedy mohli na zednáře tipovat? Určitě Petra Pitharta, o kterém se to proslýchá už řadu let. Už i proto, že je v literatuře prokázané, že jeho otec (diplomat a stejně jako syn člen KSČ) Vilém Pithart svobodným zednářem byl. Často se náklonost k řádu dědí, takže synové jdou ve stopách otců (viz už zmíněný Štěpánek).<br />
<br />
Proto je i velmi pravděpodobné, že je zednářem i Václav Havel, protože významným svobodným zednářem, který se i podílel na zakládání dalších lóží byl jeho otec a známý podnikatel Václav M. Havel. Havel sám své zednářství několikrát popřel (podobně jako Masaryk), ale i kdyby jím nakonec nebyl, je to skoro jedno - zednářské myšlenky ztělesňuje totiž dokonale (což byl i důvod, proč se prý k zednářům nehrnul Masaryk - oni ho zkrátka beztak považovali za "svého" a případné členství by bylo jen formalitou). Na internetu najdeme spousty "zaručených" informací o tom, že Havla do zednářské lóže v roce 1968 uvedl americký spisovatel a předseda PEN-klubu Arthur Miller, když byl Havel na návštěvě v USA a že je bývalý prezident zednářem 33. stupně (tedy podle některých lóží zednářem nejvyššího zasvěcení), což prý měly dokazovat i krátké kalhoty na Havlově vojenské přehlídce (vykasaná nohavice je totiž součástí zednářského přijímacího rituálu). Tyto řeči se ale neopírají o žádný hodnověrný důkaz. Havla ale najdeme na řadě fotografií s rukama sepnutýma do trojúhelníku (zednářské gesto), nebo s prsty do tvaru písmene "V" (prý "victory", které používal Churchill, ale ve skutečnosti zednářský symbol, ostatně - Churchill byl zednář). Zajímavá je i symbolika, která nového hradního pána obklopila - už tak okultní obelisk na třetím hradním nádvoří z dob T. G. Masaryka (který navrhl dvorní architekt Josip Plečnik a vztyčen byl k 10. výročí vzniku Československa v roce 1928) nechal v roce 1996 Havel doplnit o dvoumetrový jehlan svařený z pozlacených ocelových nosníků. Ale nazvěme ho spíše pyramidou než jehlanem, přičemž pyramida je klasický zednářský, respektive iluminátský symbol. Boj pravdolásky o jiný iluminátský symbol, Kaplického knihovnu ve tvaru pyramidy s vševidoucím okem, jsem už popsal na jiném místě.<br />
<br />
Ale pojďme dále. Svobodný zednář je prý bývalý premiér Josef Tošovský, ale i spousta dalších politiků z ranných 90. let, například zesnulý Pavel Dostál (dlouholetý ministr kultury), Vladimír Dlouhý či také už nežijící Ivan Dejmal. Dá se předpokládat, že řada lidí kolem Václava Havla, které běžně označujeme pojmem pravdoláska, jsou svobodnými zednáři.<br />
<br />
A co ti ještě nedávno minulí? Třeba Mirek Topolánek? Při podpisu Lisabonské smlouvy ho vidíme s Karlem Schwarzenbergem s podivným stiskem ruky. Byl to navíc osobní kamarád Silvia Berlusconiho, známého zednáře z lóže P2, která nechvalně proslula spojením s mafií, organizovaným zločinem a spoluprací se CIA. Když už ho Berlusconi zval do své vily se svými společnicemi, stěží si lze představit, že by spolu nesdíleli i jiná než skrze paparazzi odhalená tajemství.<br />
<br />
Pak tu máme současné politiky, kteří se někdy stylizují do vskutku prapodivných póz. Třeba Vít Bárta si na svoji svatbu vzal do manžetové košile knoflíčky ve stylu lebky s hnáty. Normální člověk tohle neudělá. Českou obdobu "Skull and Bones" tu asi nemáme, ale lebka je důležitým symbolem i v zednářství. Ptal jsem se ho na to, ale neodpověděl. Ptal jsem se i odborníka na sekty z časopisu Dingir Zdeňka Vojtíška, co si o tom myslí a zda to může znamenat přináležitost k nějakému řádu okultního charakteru, ale ten také o ničem nevěděl (ale nevím, zda se mu dát věřit, protože v redakci zmíněného časopisu sedí s jiným svobodným zednářem, který se tím chlubí, Ivanem Odilo Štampachem).<br />
<br />
Nebo takový Přemysl Sobotka. Může to být fáma, ale údajně je členem jakési skupiny, která si říká Jednotka. Nesmějme si, tito lidé, unudění politikou, potřebují nějaké povyražení. Prý je tam i řada dalších senátorů a byznysmenů. Jestli jste o Jednotce neslyšeli, nevadí, já také ne. Slyšel jsem o ní až ve chvíli kolem pádu Mirka Topolánka od jednoho člověka, který se prý na její jednání dostal. Otázka ale je, co má Jednotka společného se zednáři. Možná nic.<br />
<br />
Zajímavá je i židovská organizace na zednářský způsob - B´nai B´rith, která vznikla jako reakce na dřívější antisemitismus zednářů, kteří do lóží nechtěli přijímat Židy. Německý emigrant a strojník Heinrich Jones se proto roku 1843 rozhodl založit židovský řád, který v překladu znamená synové smlouvy. Oficiálně se k němu z českých politiků hlásí například bývalý poslanec Vladimír Železný.<br />
<br />
Podle jednoho článku globální židovské tiskové agentury JTA má blízko k B´nai B´rith i sám předseda TOP 09 a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. A podle jistých indicií, kterých si povšiml i autor článku, by sem bylo možné zařadit i Alexandra Vondru.<br />
<br />
Tím vším netvrdím, že kdo je v nějakém tajném či polotajném řádu, je nutně špatný. Například Vladimíra Železného, kterého jsem měl možnost osobně poznat, si velice vážím a rozhodně nepatří mezi pokrokáře, ale spíše mezi konzervativce a hrdé vlastence, o jehož motivech nemám nejmenších pochybností. Navíc je správné, že informace o svém členství v tomto řádu netají.<br />
<br />
Ale co ti ostatní? Komu jsou zavázáni? Komu co na zasvěcovacích obřadech přísahali? Jakým tajným slibem ze svých rituálů se řídí a komu slouží? Neměli bychom od našich politiků požadovat v těchto věcech transparentnost? A když už po nich chceme, aby přiznávali své příjmy a členství v dozorčích radách, nestálo by za to také vědět, ke kterým tajným či polotajným organizacím, řádům či sektám patří?<br />
<br />
Jsem přesvědčen, že by to bylo více než užitečné...<br />
<br />
<em>Pro Prvnizpravy.cz<br />
Adam B.Bartoš</em><br />
<div class="al_Title">Organické a hierarchické zriadenie spoločnosti </div><div class="al_Head">Autor: <a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Authors/dudas_cyril.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_hlAutor" title="Zobrazit články tohoto autora">Cyril Dudáš</a> | Publikováno: 27.8.2011 | Rubrika: <a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Default.aspx?CatId=12" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_hlCategory" title="Zobrazit články z této rubriky">Kulturní válka</a> </div><img alt="Ilustrace" class="al_Image" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_img_hlImage" src="http://euportal.parlamentnilisty.cz/images/topics/polishchrist_jpg_100x100_crop_upscale_q85.jpg" style="border-style: solid; border-width: 1px; height: 70px; width: 70px;" /> <br />
<div style="float: right; margin: 0px 0px 10px 10px;"><ins style="border: medium none; display: inline-table; height: 250px; margin: 0pt; padding: 0pt; position: relative; visibility: visible; width: 300px;"><ins id="aswift_3_anchor" style="border: medium none; display: block; height: 250px; margin: 0pt; padding: 0pt; position: relative; visibility: visible; width: 300px;"></ins></ins> </div><div class="al_IntroText"><br />
<br />
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjWht9giwMmu6xD4jmprsC6qQnsP7dpPMyi90y1Szb3s-okwDkmxoIjIuVSs3JjBBZnf6zfn6nU_NyBcoSIaedEYZo9T4w6283HbU_yTPTmt3WId2GAg2sGvPXs9cYIBGzDn6ObRt0UmBA/s1600/analogy.jpg"><img alt="" border="0" id="BLOGGER_PHOTO_ID_5625063934057124802" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjWht9giwMmu6xD4jmprsC6qQnsP7dpPMyi90y1Szb3s-okwDkmxoIjIuVSs3JjBBZnf6zfn6nU_NyBcoSIaedEYZo9T4w6283HbU_yTPTmt3WId2GAg2sGvPXs9cYIBGzDn6ObRt0UmBA/s320/analogy.jpg" style="float: left; height: 249px; margin: 0px 10px 10px 0px; width: 320px;" /></a>Aby ľudská spoločnosť v mnohosti a rozmanitosti svojich členov splnila svoj účel, nemôže to byť mnohosť a rozmanitosť len číselná, číre nakopenie ľudí, lež musí to byť množstvo, ktoré tvorí jednotu na základe vnútorného spojenia čiže hierarchicky odstupňovaný organizmus. Hromada tehál, kopy vajec, množstvo mincí tvorí jednotu mechanickú. Naproti tomu manželstvo, rodina a národ tvoria spoločenstvo organické. Medzi jednotlivými časťami organickej spoločnosti je jednota, ale zároveň aj rozdielnosť. V manželstve muž a žena sú organicky spojení v jednotu, ale zároveň sa rozlišujú fyziologicky a fyzicky.<br />
...<br />
<br />
Aby bola organizácia naozaj pevná, musí smerovať k najhlbšiemu a mnohonásobnému duchovnému spojeniu jednotlivcov a až na tomto podklade môže upravovať vonkajšie konanie. Spoločnosť rozložená na jednotlivé atómy, nemá pevnú spojitosť. Atómy vnútorne odlúčené sa spájajú len vonkajšími putami. A to nestačí. Keď sa duchovné putá nahrádzajú iba hospodárskymi a produkčnými pomermi, človek zostáva v spoločnosti iba akousi hospodárskou kategóriou. Za takýchto predpokladov moderná spoločnosť nemá vnútorné spojivá: triedne boje, imperializmus, voľná súťaž sú následkami zatomizovania spoločnosti a jej odlúčenia od ontologickej bázy. Či už to bol prehnaný individualizmus a kapitalistický liberalizmus a či diktatúra jednej spoločenskej triedy, ľudská osobnosť sa v nich obetovala krutému mechanizmu a zneužívala pre neosobnú spoločnosť, v ktorej nebol nikto zodpovedný, lebo sa vedel dobre skryť za anonymitu. Katolícka náuka zdôrazňuje, že sa osobnosť musí zachrániť. Stane sa to len vtedy, keď sa spoločnosť zriadi organicky a hierarchicky.<br />
...<br />
<br />
Keď používame slovo "organizmus", tým nechceme tvrdiť, že spoločnosť je organizmus v zmysle prírodovedeckom tak, ako to učí škola organistická, ktorá preháňa v podstate zdravý obraz, že spoločnosť je organizmom a až do smiešnosti prenáša na spoločnosť vlastnosti skutočného organizmu. Výraz "organizmus" môžeme však veľmi vhodne použiť ako metaforu vtedy, keď ním mienime harmonický celok, ktorý funguje súčasne vo svojej hlave i v údoch a v ktorom sa prejavuje vzájomná a účelná spolupráca jednotlivých zložiek.<br />
...<br />
<br />
Táto myšlienka o spoločnosti ako organizme nie je cudzia ani sv. Tomášovi Akvinskému. Tvrdí totiž, že "časť prirodzene sa vydáva na zachovanie celku: ako ruka sa bez rozvažovania vydáva úderu na zachovanie celého tela. A pretože rozum napodobňuje prírodu, nachádzame takú náklonnosť v cnostiach politických: záleží totiž na cnostnom občanovi, aby sa vystavil nebezpečenstvu smrti na zachovanie celej obce ... Prirodzenosť sa obracia k sebe nielen v tom, čo jej patrí jednotlivostne, ale omnoho viac vo všeobecnom" (Summa th. I. q. 60. a 5.) Sv. Tomáš chce povedať, že dobro spoločnosti vyplýva z troch zdrojov: z ľudskej činorodosti, z uznania svojej podriadenosti nadriadenému celku a z ochoty obetovať i život, keď to vyžaduje všeobecné dobro spoločnosti. Podľa toho ľudská spoločnosť pripúšťa len jeden druh organizácie: hierarchické triedenie a poslušnosť. Sv. Tomáš, vychádzajúc z hierarchie účelov v spoločnosti a zo skutočnosti rozmanitých okolností a z daných prirodzených rozdielov, verí v harmonickú výstavbu spoločnosti. Rozvíja vlastne svoje učenie o "corpus mysticum", aby ho plnil náukou o "res publica sub Dea" čiže myšlienkou ideálneho štátu, ktorý sa podriaďuje vôli Božej, v ktorom sa nižšie podriaďuje vyššiemu, aby sa tak dosiahla krása celku. Dokliaľ teda človek jestvuje v spoločnosti, musí sa bez váhania podriadiť tomuto pravidlu, aby neutrpel újmu ani on sám, ani spoločnosť. Na tomto pravidle, ktoré je napodobením obdivuhodného poriadku vo vesmíre, spočíva celá spoločenská organizácia.<br />
...<br />
<br />
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiYLxP1UnToCZsCiNCSD-l8gM3wIhOnzJc0Br7bmiXxOnkgIc9L377DjXJt7HnjLf5uToFxSgD4Aq_g9f0oLZoHhqYV5uT4VZtBYNPsxjc66dQv5PVEsR72PzMgtDCjJP1THD1cxrbdQJo/s1600/A_044_3Classes1.jpg"><img alt="" border="0" id="BLOGGER_PHOTO_ID_5625063648189681682" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiYLxP1UnToCZsCiNCSD-l8gM3wIhOnzJc0Br7bmiXxOnkgIc9L377DjXJt7HnjLf5uToFxSgD4Aq_g9f0oLZoHhqYV5uT4VZtBYNPsxjc66dQv5PVEsR72PzMgtDCjJP1THD1cxrbdQJo/s320/A_044_3Classes1.jpg" style="float: left; height: 320px; margin: 0px 10px 10px 0px; width: 298px;" /></a>Čo učia predstavitelia Cirkvi o spoločenskom organizme, o vzťahu jednotlivca k tomuto organizmu, to všetko sa dá vyjadriť presnou vetou tomistickej filozofie: Ordo in disparitate consistere videtur - poriadok sa zdá byť v rozdielnosti, v nerovnosti, v rozmanitosti. Na tejto pravde spočíva i princíp hierarchický, všeobecne platný ako v poriadku bytia vôbec, tak i v poriadku spoločenskom. Princíp hierarchický, ináč zákonitosť stupňovitého vrstvenia, spočíva v tom, že bytie je bohato rozvrstvené, že ani jeden z vyšších stupňov nie je dosiahnuteľný bez stupňov nižších, že musíme uznať služobný pomer nižšách hodnôt k vyšším, že nižšia hodnota je prostriedkom k vyššej hodnote, že hmotné hodnoty sú v hierarchii hodn§t pod hodnotami duchovnými, že všetky veci - i vyššie i nižšie skrze vyššie - sú podriadené celkovému poriadku vesmíru a že poriadok vesmíru ako celku podlieha absolútnej hodnote - Bohu.<br />
...<br />
<br />
Tomistická náuka o hierarchii hodnôt sa rovnako uplatňuje i v občianskom živote, ako nás o tom jasne učí Lev XIII. v encyklike Quod Apostolici muneris, kde píše: "Ten totiž, ktorý všetko stvoril a všetko spravuje, svojou prezieravou múdrosťou zariadil veci tak, aby najnižšie došli k svojmu cieľu pomocou prostredných a prostredné pomocou najvyšších. Tak, ako v samom kráľovstve nebeskom chcel, aby anjelské chóry boli medzi sebou rozdielne a jedny druhým podriadené; a ako v Cirkvi ustanovil rozličné stupne radov a rozdielnosť funkcií, aby totiž všetci neboli apoštolmi, ani všetci doktormi, ani všetci pastiermi; tak i v občianskej spoločnosti ustanovil viac radov, ktoré sa líšia hodnosťou, právami a mocou, aby totiž i štát, ako i Cirkev, tvoril jedno telo, ktoré obsahuje mnohé údy, jedny od druhých vznešenejšie, pritom však navzájom na seba odkázané a o spoločné dobro sa starajúce."<br />
Vo všetkých sociálnych encyklikách sa opakuje myšlienka spoločnosti, organicky a hierarchicky usporiadanej. Idea mechanickej a abstraktnej rovnosti je logickým protikladom organickej nerovnosti spoločností, zriadených podľa hierarchického poriadku. Idea mechanickej a abstraktnej rovnosti sa protiví kresťanskému ponímaniu rovnosti, ktorá naznačuje duchovnú rovnosť všetkých ľudí pred Bohom, ako otcom všetkých ľudských pokolení. Preto kresťanstvo radšej rozpráva o spravodlivosti než o rovnosti a usiluje sa demokratický princíp kvantity spojiť s aristokratickým elementom kvality.<br />
...<br />
<br />
Logickým dôsledkom náuky o organickom a hierarchickom zriadení spoločnosti je učenie o potrebe spoločenskej autority. Ako v ľudskom organizme riadiacím princípom je rozumná duša, ktorá všetku činnosť človeka riadi, tak i v spoločenskom organizme musí byť vedúcim prvkom autorita čiže právo zaväzovať vzhľadom k spoločnému cieľu príslušníkov spoločnosti k určitým výkonom alebo opomenutiam.<br />
...<br />
<br />
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgSSUyS3NEa7PeidgikjwxPABUka88Z-RNi-7Fndy5kHkk1K_76r4HfEsjKRJk-vD4YSkk8FIgNDSi9k458D8IbeBv13i9qC-3qla60y7l4B_zCcfgvhdt_tX6fdsBxqewWWMkq5BunoUo/s1600/tumblr_ljf3rnZF6O1qcfftgo1_500.jpg"><img alt="" border="0" id="BLOGGER_PHOTO_ID_5625062946821761138" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgSSUyS3NEa7PeidgikjwxPABUka88Z-RNi-7Fndy5kHkk1K_76r4HfEsjKRJk-vD4YSkk8FIgNDSi9k458D8IbeBv13i9qC-3qla60y7l4B_zCcfgvhdt_tX6fdsBxqewWWMkq5BunoUo/s320/tumblr_ljf3rnZF6O1qcfftgo1_500.jpg" style="float: left; height: 261px; margin: 0px 10px 10px 0px; width: 320px;" /></a>Otcovská autorita v rodine je pravzorom ostatných autorít v iných spoločenských jednotkách. Máme totiž zachovávaný princíp autority hospodárskej, ako napr. v továrni, v remeselníckych dielňach, ďalej princíp autority duchovnej, ako napr. autorita učiteľa pred žiakmi, kňaza, biskupa, pápeža pred veriacimi a konečne princíp autority politickej, ktorú uznávajú občania v politickej obci, v okrese, v župe, v kraji, v štáte. Vo všetkých spoločenstvách - v hospodárskych, osvetových, vojenských, politických - autorita nadriadenej fyzickej alebo morálnej (právnickej) osoby je analógiou práva, aké požíva otec v rodine. Ako otec len na základe autority môže viesť rodinu k šťastnému nažívaniu, práve tak riaditeľ podniku, starosta obce, okresný náčelník, prezident štátu, ktorí majú naporúdzi správnu radu, obecný výbor, okresný výbor, parlament a ministerstvá, môžu len na základe patričnej autority starať sa o všeobecné blaho svojich podriadených. Len tak má možnosť chrániť ich, vychovávať, opatrovať ako svoje deti. Tieto zásady sú odôvodnené samou prirodzenosťou človeka.<br />
...<br />
<br />
Sv. Tomáš Akvinský nás učí, že i v stave nevinnosti by bola nevyhnutná potreba autority. Vraví: "Vtedy niekto vládne druhému, ako slobodnému, keď ho riadi k vlastnému dobru toho, kto je riadený, alebo k dobru všeobecnému. A taká vláda človeka nad človekom, by bola bývala i v stave nevinnosti, z dvojakej príčiny. A to najprv preto, lebo človek je prirodzene živočích spoločenský: preto by ľudia i v stave nevinnosti boli žili spoločensky. Avšak spoločenský život mnohých nemôže byť iba vtedy, ak niekto vládne, kto dbá na všeobecné dobro: mnohí totiž o sebe myslia na mnohé, kým jeden na jedno. A preto Filozof vraví na začiatku Politiky, že kedykoľvek mnohé veci sú zariadené k jednému, vždy sa vidí jedno ako hlavné a riadiace. - Po druhé preto, lebo, keby jeden človek býval nad druhého vynikajúcim v poznaní a v spravodlivosti, bývalo by nevhodným, aby to nevykonával pre úžitok iných, ako sa vraví v I. Pet. 4, 10: Posluhujte si vzájomne každý podľa milosti, ktorú dostal. - Preto vraví sv. Augustín, XIX. O Božom štáte, že "spravodliví rozkazujú nie zo žiadostivosti po vláde, ale z povinnosti radiť: to predpisuje prirodzený poriadok, tak Boh človeka založil."<br />
...<br />
<br />
V duchovnej spoločnosti, ktorá má za cieľ viesť ku spáse, princíp autority je zachovaný vo zvrchovanej miere. Keď zakladateľ Cirkvi Ježiš Kristus povedal Petrovi: "Ty si Peter, skala a na tej skale postavím svoju Cirkev" (Mt. 16, 18), veľmi jasno naznačil, že všetci Aposštoli neprijali rovnaký diel právomoci. Nie, lebo jeden je medzi nimi - Peter - zástupca, viditeľná vonkajšia hlava, uholný a základný kameň, ktorý má plnú moc pásť, riadiť a spravovať. V tom je monarchistický prvok Cirkvi, ako viditeľnej spoločnosti. Ale k tomuto monarchistickému prvku sa pojí episkopát, t.j. prvok aristokratický. Ježiš Kristus ustanovil biskupov, rozsiatych po celom svete, každého na jeho mieste v časti všeobecnej Cirkvi a hoci museli prijímať moc vykonávať svoj úrad od prvku monarchistického, predsa neboli a nie sú otrocky závislí na moci monarchickej. A k aristokratickému prvku - k episkopátu - pripojuje sa prvok ľudový, občiansky, t.j. kňazstvo.<br />
...<br />
<br />
Niet rovnosti v právomoci. Je nevyhnutná autorita v rodine, v obci, v národe, v ľudstve. "Spoločnosť, nech je akákoľvek, nevyhnutne potrebuje autoritu, aby neprepadla rozkladu", (Lev XIII. , encyklika Diuturnum).<br />
<br />
Prevzaté z knihy Cyril Dudáš: Problém rovnosti, Verbum, Kočice 1946<br />
<br />
http://dielnasj.blogspot.com/</div><br />
Dobrovolnost a svoboda jako společný jmenovatel. Slovo libertarián mi plně nesedí </div><div class="al_Head">Autor: <a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Authors/reed_lawrence.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_hlAutor" title="Zobrazit články tohoto autora">Lawrence W. Reed</a> | Publikováno: 27.8.2011 | Rubrika: <a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Default.aspx?CatId=3" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_hlCategory" title="Zobrazit články z této rubriky">Zamyšlení</a> </div><img alt="Ilustrace" class="al_Image" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_img_hlImage" src="http://euportal.parlamentnilisty.cz/images/topics/libertarian.jpg" style="border-style: solid; border-width: 1px; height: 70px; width: 70px;" /> <br />
<div style="float: right; margin: 0px 0px 10px 10px;"><ins style="border: medium none; display: inline-table; height: 250px; margin: 0pt; padding: 0pt; position: relative; visibility: visible; width: 300px;"><ins id="aswift_3_anchor" style="border: medium none; display: block; height: 250px; margin: 0pt; padding: 0pt; position: relative; visibility: visible; width: 300px;"></ins></ins> </div>Dovolte mi parafrázovat větu skvělého komika Willa Rogerse: „Nejsem členem žádné organizované skupiny. Já jsem libertarián.” Ale rovnou dodávám, že ani slovo libertarián mi plně nesedí. Pokusím se to vysvětlit.<br />
Nálepky jako „libertarián” ne vždy vyjasňují debatu. Někdy slouží jen jako náhražka myšlenky – jako když někdo řekne: „Aha, on taky patří k nim.” Když jsem dotlačen, abych sám sebe nějak zařadil, někdy výraz „libertarián” použiju, ale vždycky musím pár slov doplnit, aby bylo jasné, že nemluvím o členství v politické straně, nebo že nemusím mít dopředu daný postoj k nějakému probíranému tématu. Jindy se nazývám „klasickým liberálem“, ale když nemám čas na vysvětlování, posluchači těžko pochopí, v čem se to liší od dnešních (levicových) „liberálů“. Mé politické, etické a ekonomické postoje by asi nejlépe popsal pojem „voluntaryist” (od slova „dobrovolnost“) ve smyslu Auberona Herberta, britského filosofa 19. století. Jenže tenhle termín asi málokdo vůbec kdy slyšel.<br />
Mohl bych být označen i jinak. Jsem třeba „rakušan” ve smyslu ekonomické školy, i když se hlásím i k řadě přínosů jiných ekonomických směrů. Jsem křesťan, který je ale současně racionalistou, protože věřím, že rozum ve vesmíru, který má svůj řád, je dar od Boha. Ačkoliv nezastávám ateismus Ayn Randové, jsem stejně horlivým obhájcem kapitalismu, jenž uznává nezadatelná práva člověka, úlohu podnikatele a nepřekonatelnost kreativní mysli. Jsem „konzervativec“ v tom smyslu, že si cením mnoha časem osvědčených tradic, i když jsem proti tomu, aby tyto tradice byly podporovány zákonem. Jsem „moralista“, protože si myslím, že mravní zásady jako čestnost, nezávislost, odvaha a sebekázeň jsou jednak správné a jednak nepostradatelné složky svobodné společnosti.<br />
Lidé se mohou odlišovat ve svém hodnotovém řádu, zaměření, povolání a stále mohou být nazýváni libertariány v širším slova smyslu, i když sami sebe označují za objektivistu, rakušana, voluntaryistu nebo klasického liberála, křesťana či ateistu, moralistu či konzervativce.<br />
Mám to štěstí mít ve všech těchto táborech řadu přátel a snažím se si je neznepřátelit. Nemám rád, když názorové rozepře vyústí v nepřátelství mezi lidmi, kteří jsou jinak ve většině témat spojenci. Jestli chceme věci opravdu změnit, pak je tolerance, stavění mostů a nacházení společných základů (což neznamená, že slevujete ze základních principů) lepší než svádění bojů o drobnosti. K čemu je koneckonců být sám přesvědčený o své pravdě?<br />
Ačkoliv se neoznačuju za „objektivistu“, miluji tento citát (a mnoho dalších) Ayn Randové: „Když uvidíte, jak se obchoduje nikoliv na základě dobrovolnosti, ale na základě donucení, když uvidíte, že abyste mohli vyrábět, potřebujete povolení od lidí, kteří neprodukují nic, když uvidíte, jak peníze proudí k těm, kteří obchodují nikoliv se zbožím, ale se zvýhodňováním, když uvidíte, jak lidé bohatnou prostřednictvím korupce, zatímco na čestnost se doplácí, pak si buďte jisti, že tato společnost je odsouzena k úpadku.“<br />
Jeden můj známý nedávno na facebook napsal: „Kdyby FEE a další libertariánsky orientované skupiny přestali do obhajoby svobody plést náboženství, podporoval bych je z celého srdce.“ Cítil jsem se vyzván, tak jsem na to napsal: „Nikdo ve FEE netvrdí, že musíte věřit v Boha, abyste ctil a podporoval svobodu. Respektujeme každého, kdo je proti donucování, ať již je jakékoliv víry nebo bez náboženství. A protože lidi soudíme jako jednotlivce a nikoliv jako příslušníky „skupin“, ke kterým je někdo řadí nebo podle nálepek, které jim někdo dává, neodsuzujeme lidi nějakého náboženství za špatné skutky jednotlivců, stejně jako neodsuzujeme ateisty za špatné skutky lidí, jako byl Mao nebo Stalin. Víra nebo absence víry je osobní záležitostí, nikoliv předpokladem pro obhajobu vlastnických práv.“<br />
Neměl jsem v úmyslu dotyčného přesvědčovat o svém náboženství, ani jsem nechtěl eskalovat debatu do hádky. Chtěl jsem naopak zmírnit napětí zdůrazněním toho, co jsem považoval za společnou půdu. Oba chceme, aby ve společnosti bylo méně donucování. Žijeme ve světě, kde si spousta lidí bláhově myslí, že by donucování mělo být ještě více. Obhajují více donucování, což dokazují nekonečnou touhou řešit každý problém pod sluncem vytvářením dalších a dalších daněmi financovaných programů. Bral jsem toho známého z facebooku jako spojence, nikoliv jako nepřítele. A to je podle mě cesta, kterou bychom se měli vydat, pokud chceme my, kteří věříme ve svobodu, jednoho dne zvítězit.<br />
Podělím se s vámi o slova, která jsem napsal do článku ve Freemanu v květnu 2007. Mohly by se stát základem pro smířlivější vztahy mezi různými proudy, které se dnes považují za protichůdné:<br />
<i>Dospělý zodpovědný člověk nikdy neusiluje o neoprávněnou moc nad jinými dospělými ani nechce, aby druzí byli nuceni podléhat něčím představám a plánům. To je tradiční pojetí svobody. To je odůvodnění pro omezení vládní moci nad našimi životy.</i><br />
<i>Stačí se letmo podívat na současnou politiku a nešťastná eroze svobody je zřejmá. Svěřili jsme vládám od obecní přes státní po federální úroveň pravomoc rozhodovat o více než 40 % našich příjmů ve srovnání s 6-7 procenty před sto lety. A nemálo obyvatel je přesvědčeno, že těch 40 % stále není dost.</i><br />
<i>Vybudovali jsme to, co Margaret Thatcherová posměšně nazývala „pečovatelským státem“, který nám, dospělým jedincům říká, jak se máme chovat, na co nemáme sahat a co smíme dělat, jako bychom byli malé děti.</i><br />
Závěr: Je mi celkem jedno, jak se sami nazýváte, ale jestli se chcete dožít zásadního omezení donucování ve společnosti, pak jste mými spojenci a já s vámi chci spolupracovat. Soustřeďme se nikoliv na naše odlišnosti ale na přesvědčování těch, kteří stojí na opačné straně.<br />
<i>Lawrence W. Reed je prezidentem Foundation for Economic Education. Vyšlo v magazínu Freeman, April 2010 pod názvem Anti-Force Is the Common Denominator.</i><br />
<i>překlad Petr Mach</i><br />
<i>www.nechtenasbyt.cz</i><br />
<a href="http://www.nechtenasbyt.cz/" target="_blank"><img alt="Nechte nás být" border="0" height="17" src="http://www.euportal.cz/UserFiles/Image/Misc_Doporucujeme/nechtenasbyt.png" width="88" /></a><br />
<br />
<b>Čtěte také: </b><br />
<a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/7164-murray-rothbard-libertarianske-dedictvi-americka-revoluce-a-klasicky-liberalismus.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_Articles_rpArtList_ctl04_hlTitle" title="Zobrazit celý článek">Murray Rothbard: Libertariánské dědictví: Americká revoluce a klasický liberalismus</a><br />
<a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/4937-myty-a-fakta-o-libertarianismu.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_Articles_rpArtList_ctl12_hlTitle" title="Zobrazit celý článek">Mýty a fakta o libertarianismu</a><br />
<a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/6902-betrayal-of-the-american-right.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_Articles_rpArtList_ctl08_hlTitle" title="Zobrazit celý článek">Betrayal of the American Right</a><br />
<a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/4933-co-se-to-stalo-s-americkou-pravici-.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_Articles_rpArtList_ctl00_hlTitle" title="Zobrazit celý článek">Co se to stalo s americkou pravicí?</a><br />
<a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/1843-proc-nejsem-konzervativcem.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_Articles_rpArtList_ctl00_hlTitle" title="Zobrazit celý článek">Proč nejsem konzervativcem</a><br />
<a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/1551-principy-liberalniho-spolecenskeho-radu.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_Articles_rpArtList_ctl02_hlTitle" title="Zobrazit celý článek">Principy liberálního společenského řád</a>Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-19221363397628264762011-08-28T11:20:00.001-07:002011-08-28T11:20:19.886-07:00převzato<div class="preview"> <h3> <a href="http://skopal-jaroslav.blog.cz/1108/z-zivota-progresivnich-komunistu" title="Z života "progresivních" komunistů"> Z života "progresivních" komunistů </a> </h3><div> <div class="articleCaption"> Včera v 21:06 | Jaroslav Skopal s přispěním Karla Doskočila </div><h2>Ještě k srpnu 1968</h2><div>Že politické cesty lidí procházejí změnami, dokládá i krátký pohled do současných dějin. Tak např. Bedřich Rattinger v březnu 1948 řešil náhrady odstoupivších národněsocialistických poslanců takto:</div><div><img alt="Rattingerův dopis Čepičkovi" height="800" src="http://nd05.jxs.cz/393/313/4d3e465dc4_79327309_o2.jpg" style="height: 763px; width: 591.367px;" width="620" /></div><div>Politická cesta Bedřicha Rattingera byla zhruba taková, jak uvádí ústav zabývající se soudobými dějinami:</div><div><strong>POZŮSTALOST BEDŘICHA RATTINGERA</strong></div><div><strong>1945-1990</strong></div><div>Ústav pro soudobé dějiny ČSAV Praha 1, Vlašská 9</div><div><strong>Bedřich Rattinger</strong> se narodil 1. 11. 1911 v Brně v rozvětvené a dosti bohaté rodině. Vychováván byl německy, prostřednictvím služebnictva se však záhy seznámil s českým prostředím. Již v mládí si vyjasňoval vztahy mezi židovským náboženstvím a křesťanstvím a dospěl k ateizmu. Nejprve se však jako osmnáctiletý stal členem mládežnické organizace zapojené na židovské obce, později se chtěl dokonce stát členem zemědělské komuny v Palestině. To bylo také asi jedním z podnětů pro jeho rozhodnutí studovat na vysoké zemědělské škole, kterou však nedokončil. V r.1931 začal studovat práva, po dokončení těchto studií působil v Brně jako právník v advokátní kanceláři. V této době působil již aktivně v KSČ a pomáhal zakládat v Brně závodní buňky této strany.</div><div>Písemnosti fondu dokumentují činnost B. Rattingera z tohoto období jen velmi úsporně, zcela je vynecháno období II. světové války, kdy B. Rattinger bojoval v západní armádě. Po r. 1945 zahájil rozsáhlou politickou činnost, nejprve jako tajemník klubu komunistických poslanců prozatímního a ústavodárného národního shromáždění, po únoru r. 1948 jako tajemník národního shromáždění. O angažovanosti v této době svědčí Rattingerův deník z únorových dnů r. 1948. <strong>Napomohl vítězství komunistů především tím, že jim pomohl získat pozice v parlamentu mezi činiteli nekomunistických stran, kteří byli ochotni ke spolupráci s KSČ.</strong> Bedřich Rattinger jako profesor Právnické fakulty UK zabýval se různými otázkami, především z oblasti ústavního práva. V písemnostech fondu se odráží jeho podíl na přípravě akčního programu KSČ z r. 1968,</div><div>zejména těch částí, které se týkaly politického systému, státu a práva. Zpočátku r. 1968 vyvinul prof. Rattinger velké úsilí, aby formuloval problematiku vztahu komunistické strany a státu, otázky základních práv a svobod občanů a demokratických kontrol (inv. č. 6, 9). Významná byla pojednání o vztahu Čechů a Slováků, která se vyslovovala k návrhům na federativní uspořádání státu. Prof. Rattinger se podílel na práci několika odborných komisí, např. komise vlády pro vypracování návrhu ústavního zákona ČSSR (inv. č. 10) nebo komise pro ústavní problematiku vědeckého kolegia ČSAV pro vědy o státu a právu. Ve fondu se nacházejí písemnosti z činnosti Ústavu pro politické vědy při ÚV KSČ, zejména týmu Rozvoj politického systému socialistické společnosti (inv. č. 15), kde jsou některé výsledky průzkumu veřejného mínění. Pozornost zasluhují elaboráty oddělení státních volebních orgánů ÚV KSČ (inv. č. 18). Zvláštní pozornost věnoval prof. Rattinger problematice voleb do</div><div>zastupitelských sborů v ČSSR (inv. č. 16) v týmu pro modelování a výzkum československé volební soustavy.</div><div>Dochovány jsou zde některé stati B. Rattingera i výsledky výzkumu k této otázce z r. 1968 i studie jiných autorů, které s touto tématikou souvisejí. Na tento úsek navazuje práce externího výzkumného výboru Národní fronty (inv. č. 17).</div><div>Činnost B. Rattingera v Jednotě československých právníků naznačuje neúplný soubor písemností o nepromlčenosti válečných zločinů, zvláště z jednání konference k tomuto problému ve Varšavě z r. 1964. Z pozdějších dokladů je ve fondu kopie záznamu rozhovoru prof. Rattingera s pracovníky vládní komise pro analýzu let 1967-1970, který osvětluje Rattingerovu činnost v tomto období. V porovnání s předchozími archiváliemi vyplyne jeho <strong>význam při formování akčního programu KSČ v r. 1968, stanov strany, vysočanského sjezdu KSČ i podíl na jiných událostech r. 1968.</strong></div><div>Prof. Bedřich Rattinger zemřel v říjnu r. 1991.</div><div><br />
</div><div><img alt="Příchod na Vysočanský sjezd KSČ" height="281" src="http://nd05.jxs.cz/443/859/eb5e9a6b7b_79327396_o2.jpg" style="float: right;" width="355" />Jinou kdysi známou a významnou komunistickou osobností roku 1968 byl <strong>Věněk Šilhán.</strong></div><div>Uvádí se o něm: <strong>Významně se angažoval v období tzv. Pražského jara, jako delegát mimořádného (tzv. vysočanského) XIV. sjezdu KSČ byl zvolen do funkce zastupujícího tajemníka ÚV KSČ za Alexandera Dubčeka.</strong></div><div><br />
</div><div><strong><img alt="Vysočanský sjezd 22. srpna 1968" height="201" src="http://nd05.jxs.cz/353/869/1b01ceb7ad_79327399_o2.jpg" style="float: left;" width="300" /></strong></div><div><strong><br />
</strong></div><div><br />
</div><div><br />
</div><div><br />
</div><div><br />
</div><div><br />
</div><div><br />
</div><div><br />
</div><div><strong>Po srpnových událostech byl nucen odejít z veřejného života, pracoval v dělnických profesích.</strong></div><div>O devět let později se stal signatářem Charty 77.</div><div>Na jeho pohřeb v květnu 2009 přišla řada politiků, např. i Karel Schwarzenberg.</div><div><img alt="Z pohřbu Věňka Šilhána" height="183" src="http://nd05.jxs.cz/410/615/811597ff32_79327398_o2.jpg" style="float: right;" width="275" /></div><div><br />
</div><div><strong><br />
</strong></div><div class="tr"> <a href="http://skopal-jaroslav.blog.cz/1108/z-zivota-progresivnich-komunistu#komentare">Počet komentářů: 1</a> </div></div></div>Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-42491591912427859482011-08-26T13:33:00.001-07:002011-08-26T13:33:47.892-07:00Převzato a s chutí............<div class="titul">Quo vadis, homo sapiens</div><div class="podtitul">Konec jedné a začátek jiné éry</div><div class="autori"><a href="mailto:milos.pick@tiscali.cz">Miloš Pick</a></div><div class="telo">Po více než dvaceti letech převratných změn u nás i ve světě nadešel čas se ohlédnout, odkud a kam kráčíme (Pick/2011). </div><div class="topadv"><a href="http://www.blisty.cz/ad/ad-ref.rb?pos=1"><img border="0" src="http://www.blisty.cz/ad/ad-img.rb?pos=1" /></a></div><div class="telo"> <br />
<h3> Co zbylo z Listopadu?</h3>Milióny lidí na našich náměstích v listopadu 1989 odzvonily konec pro ně nepřijatelného režimu. Konec potlačení naděje svobody, kterou přineslo Pražské jaro. Vyjádřili tedy především svou vůli po svobodě. Drtivá většina z nich ji však nespojovala s kapitalismem - jen tři procenta, zatímco čtyřicet procent se socialismem a padesát se třetí cestou - jak tehdy ukázal průzkum veřejného mínění (ÚVVM/1989). Ani v tom se tedy nevzdali potlačených nadějí. Zápas o tyto cíle se uskutečňoval především střetem dvou základních scénářů, jak se to tehdy nazývalo. <br />
Na jedné straně stál Václav Klaus a jeho tým se scénářem šokového obnovení kapitalismu, který převážně vycházel z Washingtonského konsensu, doktríny, dohodnuté Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou s ministerstvem financí USA. Byl založen především na okamžité liberalizaci trhu včetně zahraničního obchodu. Uvedený liberalizační šok ochraňoval nedostatečně vyspělou ekonomiku jen politikou levné práce, založenou na nízkém kursu měny a byl všude hlavní příčinou hlubokého propadu ekonomik. Dále na masové, až totální privatizaci podniků, především bezplatnou kuponovou metodou. Ta slibovala lidové vlastnictví kapitálu, ale ve skutečnosti je otevřela spekulantům, zejména zahraničním. Do třetice na tlumení tím vyvolaných nerovnováh makroekonomickým stlačením poptávky. <br />
Na druhé straně vytvořil František Vlasák, místopředseda české vlády, tým pro alternativní strategii ekonomické reformy, složený hlavně z nás „osmašedesátníků“, ale poučených dalším světovým vývojem. Tento tým vytvořil nešokovou alternativu rychlého, ale regulovaného přechodu k sociálně tržní ekonomice. Návrh byl komplexní, ale hlavní spor s Klausovým šokem byl zejména ve dvou otázkách, v nichž byla koncentrována jeho hazardnost – v šokové liberalizaci zahraničního obchodu a v kuponové privatizaci. V liberalizaci zahraničního obchodu navrhoval přechodné řešení s využitím dvou kurzů koruny – regulovaného a volného. To se osvědčilo i za úspěšné sociálně tržní Erhardtovy reformy v poválečném Německu. Postupné privatizaci velkých podniků navrhoval předřadit jejich komercionalizaci odříznutím od veřejných rozpočtů. A využít pak širokou škálu metod privatizace včetně spoluúčasti zaměstnanců. Podstata sporu však nebyla jen v cestě, ale v jejím cíli, zda kapitalismus či sociálně tržní ekonomika. Do roka a do dne zvítězila „Washingtonská léčba“ v Klausově podání a byla - v září devadesátého roku - přijata Federálním parlamentem. Dnes sklízíme její výsledky. <br />
Washingtonská doktrina byla v sedmdesátých a zejména v osmdesátých letech uplatňována v Latinské Americe a v devadesátých letech v tzv. postkomunistických zemích. Vedla nejprve k hlubokému propadu ekonomik – v Latinské Americe o 20 až 30 procent, v Rusku na polovinu, hlouběji než za války, u nás (podle nezveřejněných údajů statistického úřadu) až asi o 30 procent. V národnostně složitých oblastech takto vyvolané ekonomické a sociální krize vyústily v krize etnické a v rozpad mnohonárodnostních států, Československo nevyjímaje. <br />
Přechodný pokles ekonomiky byl i u nás sice již překonán, ale vyspělému jádru - patnáctce vyspělých zemí - Evropské unie jsme se výrazněji nepřiblížili. Po více než dvaceti letech nadále máme jen kolem 70 procent jeho ekonomické úrovně. Podle průzkumu (CVVM/2009) jen polovina obyvatel si zvýšila životní úroveň, ale jen pětina výrazně – to jsou vítězové této éry. Vážnější jsou dlouhodobé důsledky – i my jsme se dostali na dráhu konkurence levnou prací místo znalostmi a kvalitou. Vyděláváme si tím jen na skromné vzdělávací, sociální a zdravotní systémy a i to je již ohroženo. Zahraniční kapitál přitom odčerpává již přes 5 procent hrubého domácího produktu repatriací zisku kromě toho, co prostřednictvím vnitrokoncernových cen odčerpává skrytě. To setrvale neunese žádná ekonomika. Po více než dvaceti letech i největší optimisté zírají, co se u nás děje. Morální pokleslost je hlubší, než před listopadem. Kde dřív ředitel podniku postavil za podnikové peníze luxusní vilu pro své využití, dnes se tunelují celé podniky a stovky miliard. Natož si můžeme jenom nechat zdát o morálce dnes hanobeného Pražského jara, kdy lidé dávali své šperky na zlatý poklad republiky a v srpnu šedesát osm dokonce ostravské kriminální podsvětí dalo slib, že přestávají loupit. Dnes naopak morálka podsvětí prosakuje do normálního života, „modernizuje“ i Masaryka a platí: nebát se a krást - po promarnění ochoty lidí k obětem, kterou vyjadřovali v listopadu. <br />
Polistopadoví hlavní političtí představitelé, kteří usilovali o návrat kapitalismu - triumvirát Čalfa, Havel, Klaus, se k tomu přihlásili až nedávno, ale tehdy se neodvážili o něm mluvit otevřeně a snažili se ho „propašovat“ pod názvem „čistě“ tržní ekonomiky proti vůli uvedené většiny lidí, přestože jim slibovali svobodu. O obnovení kapitalismu nebylo v devadesátém roce rozhodnuto svobodnými volbami, ale až po nich parlamentem, který k tomu neměl mandát voličů. Volební program Občanského fóra nic takového neobsahoval. <br />
Uvedení představitelé zvolili ze svého hlediska i velmi racionální postup. S předlistopadovými vládci po listopadu již o moc zápasit nemuseli, tu oni nechali ležet na ulici. Tak měli, obdobně jako oni, hlavní starost, nepustit k tomu osmašedesátníky a hanobit třetí cestu Pražského jara, založenou na souhře státu a trhu ve svobodné společnosti. Kouzlem nechtěného navázali v tom spíše na potlačení této cesty. Možná by bylo přiměřenější, hodnotit tento vývoj spíše k srpnovým než listopadovým výročím. <br />
Zase rozhodly především zahraniční vlivy, byť bez tanků, nenásilně, vznešenými slovy a v glazé rukavičkách. Kdo čím zachází, tím schází. Jaký div že uvedený průzkum sice ukazuje, že převážná většina - 60- 70 procent lidí - pociťuje ve srovnání s minulým režimem větší možnost svobodně žít a otevřeně říkat své názory, ale jen méně než třetina větší možnost ovlivňovat politický život. Potvrzují tak charakteristiku profesora Bělohradského, že dříve se nesmělo nic říci, zatímco teď všechno, ale nikdo toho nedbá. A velká část voličů o tom ani neví, smět říci ještě zdaleka neznamená, mít možnost publikovat. Máme kapitalismus, který jsme nechtěli a to bez svobody, kterou jsme chtěli. „Nekřivděme“ však uvedeným „otcům“ našeho obnoveného kapitalismu, není to jen u nás. Omezená svoboda je přirozeným důsledkem soudobého globálního kapitalismu a jeho divoké, neregulované formy. Vyjádřil to i Günther Grass: „Demokracie zdegenerovala na vyprázdněný volební rituál“. Za zády volených parlamentů a vlád vládne světu několik stovek nadnárodních společností. Co tedy zbylo ze svobody, po které isme volali? „Zimmer frei, jak mne tehdy všude praštilo do očí, když jsem byl poprvé po dvaceti letech v Praze“, odpovídá z USA můj přítel Jirka Hochman, historik, (emeritní profesor University státu OHIO). <br />
<h3> Globální krize neskončila </h3>V posledních dekádách se protnuly hlavní dlouhodobé tendence světového vývoje. <br />
Od sedmdesátých let minulého století postupné potlačení předchozích poválečných reforem vyústilo do restaurace extrémně deregulovaného kapitalismu a jeho globální, neokoloniální expanze (Washingtonský konsensus). Tento vývoj vedl k extrémní polarizaci příjmů i bohatství a bídy: v USA si jedno procento nejbohatších přivlastňuje čtvrtinu národních příjmů a 40procent bohatství (Stiglitz/2011), zatímco v nejchudších zemích v důsledku extrémní chudoby umírá ročně 15-20 miliónu lidí (World Health Organisation/2004, Hrubec/2008). Současně i k odčerpávání extenzivních zdrojů dalšího udržitelného rozvoje - zejména k nadměrnému odčerpávání vzácných přírodních zdrojů a k devastaci životního prostředí: Kapitál vykořisťuje nejen práci, ale v rostoucí míře i přírodu, a to v až do genocidních měřítek. <br />
Po Latinské Americe a postkomunistických zemích přišel na řadu i Evropský sociální stát. Jeho zadlužování bylo vyvoláno především na příjmové straně. Míra zdanění v poměru k HDP ve vyspělých zemích činila na konci devatenáctého století asi 10-15 procent a na konci dvacátého století asi 30 procent v USA a dalších převážně neoliberálních zemích, 40 procent v EU 15 a 50 procent ve Skandinávii. Vyspělé země, v polovině devadesátých let minulého století, však toto stoleté zvyšování míry zdanění podle neoliberálních receptů zastavily a částečně ji dokonce snižují, a to i pod tlakem daňového podbízení nových členských zemí. <br />
Výdaje na zdravotnictví, penze, vzdělávání i ochranu životního prostředí se však objektivně zvyšují - prodlužuje se délka života i vzdělávání, zvyšuje se poškozování životního prostředí. Plýtvání se na tomto zvyšování výdajů podílí jen asi desetinou a lze je účinně omezovat. Pro odpůrce sociálního státu - počínaje Thatcherovou a konče Blairem a Schrödrem - bylo však jen záminkou k odsouzení současného sociálního státu jako neudržitelného a k jeho oklešťování pseudoreformami - závody v „odstrojování“ sociálního státu a v jeho potržňování a privatizaci. <br />
Oklešťování uvedených solidárně poskytovaných veřejných služeb však má nejen uvedené důsledky v polarizaci životní úrovně, ale také a především ohrožuje i konkurenceschopnost - a tím i životaschopnost - sociálního státu. Oslabuje zejména složky konkurenceschopnosti, založené na sociální soudržnosti (zdravotní a sociální ochranu) a zejména na znalostech (vytváří sociální síto v přístupu mozků ke vzdělávání). Na druhé straně bohaté země - včetně EU - nejdříve vnucují chudým zemím politiku levné práce (nízkých - tzv. konkurenceschopných - kurzů jejich měn výměnou za předčasné omezení jejich celní ochrany), které pak tyto bohaté země nemohou konkurovat. Řečeno jinak, Marxovým jazykem: globální kapitalismus přenesl těžisko vykořisťování práce do chudých zemí a vytváří si tím mocnějšího hrobaře. Takto deformované kurzy měn jsou zbaveny své rovnováhotvorné úlohy a rozpolcují světový obchod na země, které v něm dosahují přebytku a země, které v něm mají schodek. <br />
Soudobá globální krize má své dlouhodobé prvotní příčiny právě v tom, že se konkurenceschopnost některých vyspělých zemí - počínaje USA - dostávala mezi oba uvedené mlýnské kameny, které ji oslabují. <br />
Byla to tedy prvotně - na rozdíl od Velké krize třicátých let - nikoli krize z „nadvýroby“, z plošného zamrznutí poptávky, ale krize z „podvýroby“: domácí nabídka díky své nekonkurenceschopnosti zaostávala za úrovní domácí poptávky a ta nasávala nadměrné dovozy. Byla tedy prvotně krizí z globálních nerovnováh. Země zaostávající v konkurenceschopnosti mají velké schodky zahraničního obchodu a běžného účtu platební bilance a v rostoucí míře se zadlužují u zemí s velkými exportními přebytky. <br />
Protože však reálné překonání této mezery v konkurenceschopnosti růstem produktivity není možné krátkodobě a uvedené nekonkurenceschopné země nemohly nebo nechtěly ke své krátkodobé ochraně uplatnit kurzovou politiku (oslabování své měny), snažily se o tzv. „interní devalvaci“ - o stlačování nákladů tlumením mezd, daní a veřejných, zejména sociálních výdajů. To je nejen sociálně bolestné, ale především ekonomicky málo účinné. Tlumení daní a mezd bez růstu produktivity jen málo snižuje náklady. <br />
Stlačování mezd na jedné straně stlačuje poptávku příjemců mezd po spotřebě. Na rozdíl od krize třicátých let však navíc dochází k extrémní polarizaci mezd a příjmů domácností. To ještě ostřeji brzdí poptávku po spotřebě (Reich/2011). Příliš nízké a váznoucí příjmy chudých – a v rostoucí míře i středních - vrstev stlačují jejich poptávku po spotřebě. A naopak nadměrné příjmy bohatých přesahují úroveň jejich poptávky po spotřebě a jsou zdrojem nadměrných úspor, které místo poptávky roztáčejí spekulace. Důsledkem potom byla - obdobně jako za krize třicátých let – i krize z nadvýroby, byť specifická, částečně odložená. Poptávka i výroba sice ještě rostly, ale na dluh, který vytvářel neudržitelnou bublinu. To bylo „druhé patro“ krize. Bushova politika v USA je symbolickým vzorem. <br />
Uvedené škrcení daní i mezd a polarizace jejich úrovně si totiž vynutily nadměrné zadlužování zejména domácností - umožněné i expanzivní měnovou (úrokovou) politikou a extrémní deregulací finančních trhů - jež vyústilo ve splasknutí bubliny a finanční krizi, počínaje kolapsem rozhodujících bank. Vzhledem k rozhodující úloze finančního kapitálu v soudobém finančním kapitalismu, kde objem finančních operací již asi sedmdesátinásobně převyšuje světový hrubý domácí produkt, to krizi dále eskalovalo a vyvolalo propad reálné ekonomiky - poptávky i výroby. Tím vzniklo další, „třetí patro“ krize. Tradiční protikrizové injekce veřejné poptávky do nekonkurenceschopné ekonomiky - jako do děravé nádoby - spíše nasávají další dovozy než přispívají k obnovení růstu. Oslabení růstu i míry zdanění podřezává příjmy veřejných rozpočtů, jejichž výdaje se naopak zvyšují sanací bank i uvedenými poptávkovými injekcemi. Zadlužení se tak přelévá do veřejných rozpočtů. Konečným důsledkem byla i exploze schodků veřejných rozpočtů – to bylo „čtvrté patro“ krize jako vrchol této krizové spirály. <br />
Dosavadní postupy převážně jen tlumí tyto koncové důsledky, zadluženost veřejných rozpočtů a nevedou k překonávání prvotních příčin - nedostatečné konkurenceschopnosti. <br />
V prvním kole se tato globální krize rozpoltila. Úspěšným rozvojovým zemím ,počínaje zeměmi BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) se podařilo do značné míry odpoutat od krize vyspělých zemí. Ve vyspělých zemích je však dosavadní obnovení hospodářského růstu jen mírné a křehké. <br />
V USA dosud nasává nadměrné dovozy a proto se USA snaží dále oslabovat kurz US dolaru, což může ohrozit i export EU. V EU je oživování převážně taženo exportní výkonností Německa, které má to, co se zatím jen málo daří USA a co schází „Jihu“ eurozóny - konkurenceschopný kurz měny: Euro je pro Německo měkké. Pro „Jih“ eurozóny je však tvrdé a ten svou nekonkurenceschopnost jen zmírňuje „interní devalvací“ s malou účinností, pokračujícím zadlužováním a rostoucími protesty lidí, jejichž krev teče v ulicích. EU však účinně neřeší příčiny - překonání nekonkurenceschopnosti „Jihu“ (a to ani v průmyslové a kurzové politice včetně přiměřeného oslabení eura) - ale především hasí důsledky: přispívá k úhradě jeho nekončícího zadlužování. To může spíš přinášet bankroty než východiska. K tomu však klesá ochota i ve věřitelských zemích a možná je ohrožena jednota eurozóny i EU. <br />
Hlavní příčiny krize nebyly překonány ani v USA ani V EU. Protože oba hlavní aktéři nemění své protichůdné politiky, může to vyvolat další kolo globální krize, jehož epicentrem by patrně mohly být nejen USA, ale zejména i EU, počínaje „Jihem“ (Pick/2010/b). <br />
Začíná se již roztáčet? Jeho překonání bude těžší než prvního kola, protože v nekonkurenceschopných a předlužených ekonomikách škrcení poptávky prohlubuje hrozbu jejich propadu i bankrotu, zatímco přilévání poptávky nasává spíše jejich dovozy než růst a „munice tohoto přilévání je do značné míry vystřílena“. Dokáží alespoň uvedená epicentra přejít od hašení důsledků k překonávání příčin? <br />
<h3> Nové rozdělení světa </h3>Rozdělení světa mezi hlavní mocnosti a jejich seskupení má nejen vlastní stránku mocenskou (ovlivnění světa či jeho částí) a ekonomickou (ovládnutí zejména přírodních zdrojů a trhů), ale i společenskou, pokud tyto mocnosti i navenek prosazují svůj společenský systém, třeba i jako nástroj k prosazení uvedených prvotních cílů. <br />
Při ohlédnutí do minulosti lze patrně nacismus a jím vyvolanou agresi za druhé světové války považovat za nejhlubší kontrarevoluci lidských dějin nebo alespoň kapitalistické éry. Je tomu tak jak pokud jde o jeho programové cíle – světová nadvláda otrokářského kapitalismu panské rasy, tak pokud jde o genocidní metody její diktatury i totální války. <br />
Proto jeho porážku lze považovat za největší osvobozeneckou revoluci lidských dějin bez ohledu na to, že žádná z vítězných mocností nebyla neposkvrněným andělem svobody: Sovětský svaz měl diktaturu opřenou o gulagy, Velká Británie a Francie své kolonie a USA rasovou segregaci. Nic z toho však nebylo srovnatelné s nacismem. <br />
Proto rozdělení světa mezi vítězné mocnosti vytvořilo mocenskou základnu osvobozeneckých a společenských reforem, založených na uplatnění alespoň některých prvků dekolonizace, demokratického vládnutí, ale i snah o alespoň částečnou souhru státu a trhu v ekonomické a sociální sféře - na základě varovných zkušeností s krizí třicátých let. Tyto tendence částečně pokračovaly ještě hluboko do éry dvoupolárního světa a studené války mezi oběma seskupeními mocností, a to i v podmínkách jejich vzájemného mocenského zastrašování a utužení vnitropolitických režimů včetně brzdění nebo i potlačování těchto reforem. Ty našly své vyvrcholení na jedné straně v reformním pokusu Pražského jara a na druhé straně v rozvoji evropského, a zejména skandinávského sociálního státu. <br />
Zásadním zvratem proti uvedeným reformním tendencím na přelomu šedesátých a sedmdesátých let bylo na jedné straně železné opony potlačení Pražského jara vnějším mocenským zásahem a na druhé straně železné opony potlačení reformních hnutí a restaurace kapitalismu v Latinské Americe na základě Washingtonské doktríny. Nastala éra převažujících antireforem a restaurací. <br />
Tyto retardační společenské tendence nebyly hlásány otevřeně, ale veřejnému mínění skrytě „propašovávány“ antislovníkem - antireformy byly vydávány za reformy a šoková restaurace kapitalismu za celkovou transformaci společenského systému. Spolu s tímto zpětným chodem společenského vývoje uvnitř obou mocenských bloků dvoulárního světa pokračoval mocenský zápas mezi nimi rovněž pod ušlechtilými fíkovými listy antislovníku – jeden prosazoval export svého kapitalistického systému pod hesly svobody, druhý svůj nedemokratický netržní „reálný (ne)socialismus“ pod hesly socialismu. Jestřábi na obou pólech si přitom byli bližší, než se navenek jevilo - víc než uvedená svá ideologická šidítka brali vážně své mocenské zájmy na rozdělení světa a na tom se dokázali dohodnout. <br />
Nezbytnou výbavou tohoto zpětného chodu dějin se stalo i jejich přepisování, dehonestující vítězství nad nacismem a označující - shodně s nacisty - sovětský (ne)socialismus za komunismus, vražednější než nacismus. Je symbolizované zejména Černou knihou komunismu (Courtois et al./1998) v rozporu s fakty i novým poznáním: Zatímco počet civilních obětí dvanáctileté nacistické genocidy dosáhl 12 miliónů, obětí sovětského systému bylo 4-5 miliónů i při zahrnutí 3 miliónů obětí hladomoru na Ukrajině (Snyder/2010, Synder/2011). Neměnná je jen stálice: nejtěžší je předvídat minulost (Orwell/2004/str. 248). <br />
Na přelomu devadesátých let však tento zápas prolomil hranice obou bloků - Sovětský svaz byl rozvrácen restaurací kapitalismu na základě Washingtonské doktríny. Dnes již ani exportéři tohoto systému jej nevydávají za svobodnější než pozdní sovětský systém „glasnosti“ za Gorbačevovy reformní éry. Především tím však bylo dosaženo revize základních mocenských výsledků druhé světové války, spočívajících v rozdělení Německa i Evropy. Vznikl tím jednopolární svět, ovládaný jedinou supervelmocí, USA. Rozvratem Sovětského svazu i rozparcelováním Jugoslávie a částečnou rehabsburgizací Balkánu bylo již dosaženo i revize základních mocenských výsledků první světové války a trvají tlaky na pokračování tohoto procesu (na revizi důsledků Trianonu). Tato expanze probíhala pokud možno nenásilně - „sametově“ nebo „kytičkově“. V zemích bývalého Sovětského svazu i celého bloku dokonce převážně vstřícně, protože dlouhodobě zrála potlačováním reforem a odporem proti němu. S jídlem rostla chuť: „…Rusko…pozvolna intergrovat do Evropy, která by..dosahovala až k Uralu a dokonce i dále.“ (Brezinsky/1997/česky 1999, str.126). Kde to však nešlo po dobrém, bez zaváhání bylo použito násilí – od Pinochetovy Chile, přes Jugoslávii až po Indonésii. <br />
Které síly za tím stojí? Jednopolární svět či i to, že zdědil protichůdné zájmy zakladatelských zemí a to má v podmínkách kapitalismu pozoruhodnou setrvačnost? Podle medií byli hlavními aktéry zásahu v Jugoslávii Clinton, Albrightová, Blair, Kohl a Genscher – ten byl údajně iniciátorem. Jak se to vše projeví na stabilitě Evropy a světa v podmínkách pokračující globální krize a přesunu těžiště zájmů USA k novým centrům globálního světa? Na druhé straně se takto vytvořený jednopolární svět smršťuje. Úspěšnými ekonomickými a společenskými reformami v rozvojových zemích, zejména v Asii a v Latinské Americe v čele se zeměmi BRIC, které již samy představují téměř polovinu lidstva a více než čtvrtinu světové ekonomiky, vzniká nové nezávislé centrum světa. Roste mimořádně rychle nejen ekonomicky a technologicky i mocensky, ale v neposlední řadě i jako přitažlivý příklad, následovaný dalšími zeměmi. Jiskra možná přeskočila i do Afriky. Může to být společenský i mocenský základ jiného, nekapitalistického vývoje světa? Rozhodně se však tím rodí vícepolární svět. <br />
<h3> Kam a jak dál </h3>Pohled do budoucnosti může být jen skromnější a pokornější než uvedené ohlédnutí. Může být jen dost obecný. Proti teoretikům devatenáctého století máme však výhodu, že známe již mnohé výsledky jejich vizí a snah - prohry i alespoň některé kladné zkušenosti. Pokusme se tedy alespoň o určitou úvahu. Soudobá krize je krizí společenskou, obdobně jako krize třicátých let. Selhává monopolistický, finanční, globalizovaný kapitalismus - založený na téměř výlučné úloze trhu téměř bez regulační úlohy státu. Dlouhodobým východiskem může být překonání podstaty tohoto systému – podle soudobých znalostí možná přechodem ke společnosti svobody, založené na souhře neviditelné ruky trhu s viditelnou, oproti současnosti účinnější, rukou sociálně znalostní společnosti (Pick/2010/a). <br />
Ta by se mohla vyvíjet v globálním měřítku zejména: <br />
Překonáváním asymetrické liberalizace světového obchodu, založené na vnucování politiky levné práce rozvíjejícím se zemím. Předpokladem je překonání jednopolárního uspořádání světa, převážně podřízeného zájmům jediné supervelmoci a postupné rozvíjení rodícího se vícepolárního světa, který by umožnil vyvažování a postupně i kooperaci a potom koordinaci zájmů jednotlivých regionů světa. <br />
Přechodem k novému paradigmatu udržitelného rozvoje, byť v chudých zemích možná až od určitého prahu jejich hmotného blahobytu. Obratem od hmotného, kvantitativního hospodářského růstu, založeného na zvyšování množství výrobků a služeb ke znalostnímu, kvalitativnímu rozvoji, založenému na zvyšování množství znalostí, vtělených do jednotky výrobků a služeb. A rovněž využíváním soudobého technologického pokroku, snižujícího náročnost uvedeného rozvoje na množství práce, ke zkracování pracovní doby místo k „produkování“ nezaměstnanosti. Předpokladem je na jedné straně rozvoj člověka a jeho znalostí převážně solidárně poskytovanými veřejnými službami do zdravotní a sociální ochrany a zejména solidárně umožněným i rovným přístupem mozků ke znalostem. Druhým předpokladem je přiměřená míra zdanění včetně zdanění odrážejícího vzácnost přírodních zdrojů i náklady na ozdravování životního prostředí. Překonáváním nerovnováhy sil nejen mezi kapitálem a prací, ale i přírodou, která se nepřímo stává dalším, stále významnějším nebezpečně „vykořisťovaným“ výrobním činitelem. To vyžaduje zejména překonávání dominance největších nadnárodních společností v ekonomice i politice. Tato dominance je překážkou uplatnění soutěžního trnu i demokracie. Předpokladem je jednak překonání extrémní deregulace trhů, počínaje finančními trhy, veřejná - i vlastnická - kontrola monopolů a několika stovek největších nadnárodních společností včetně bank. Druhým předpokladem je společenské vyjednávání mezi prací a kapitálem i participace práce na vlastnictví a rozhodování podniků. To je i podmínkou postupného překonávání extrémní polarizace příjmů a posilování postavení středních vrstev. <br />
Taková společnost by měla být společností svobody nejen jednotlivce, ale i svobody solidární společnosti, svobody nejen politické, ale i osvobození od bídy, národnostního a rasového útlaku, válek a ekologického sebezničení. Vkladem Evropy by mělo být především rozvíjení sociálně - znalostního státu uvedenými směry s využitím přínosných zkušeností zejména Skandinávie, ale možná i některých úspěšných rozvojových zemí. Fukijamův „Konec dějin“ nenadešel. Možná však začíná konec dějin kapitalismu. Co dál? Nemohu nabízet budoucnost, jen pokus o její hledání. A co my všichni, homo sapiens? <br />
<h3> Hlavní prameny </h3>Brezinski Z.: The Grand Chessboard, American Primacy and its Strategic Imperatives,Basic Books, New York, 1997, česky Velká Šachovnice, Mladá fronta,1999 <br />
Courtois S., Werth N., Panné J.-L., Paczkowski A., Bartosek K., Margolin J.-L.: Le livre noir du communisme. Crimes,terreur et représsion. Robert Laffont, Paris, 1997 <br />
Hrubec, M. et al.: SociáIní politika v éře globalizace. Odstraňování nerovností a konftlikttů, Fi]osofia, Praha, 2008 <br />
Orwell G.:Nineteen Eighty-four, Peguin Twentieth Century Classics, London, 2004 <br />
Pick M.: Stát blahobytu nebo kapitalismus? Grimmus, druhé vydání, 2011 <br />
Pick M.: The Society of Freedom - Global Crisis Outlook, Social Europe, Jule 2010/a <br />
Pick M.: Is Another Round of the Crisis Imminent? Social Europe, 27/10/2010/b <br />
Reich R.:The Republican Shakedown, Robert Reich's Blog, 24 Febraury 2011 <br />
Snyder T.: Bloodland: Europe Between Hitler and Stalin, Basic Books, New York, 2010 <br />
Snyder T.: Aparát efektivního zabíjení (Rozhovor s autorem knihy Krvavá země), Literární noviny, 28. 7. 2011 <br />
Stiglitz J : Of the 1%, by the 1%, for the 1%, Vanitas, May, 2011 <br />
World Health organization: Death by cause, sex and mortality stratum in WHO regions. The World Health Report, 2004 <br />
<br />
<i> Zkrácené znění tohoto článku bylo publikováno 25. srpna v Literárních novinách. </i><br />
<i> Autor děkuje za připomínky J. Hochmanovi, J. Kellerovi, O. Krejčímu, J. Křenovi, J. Sereghyové, F. Svátkovi, I. Švihlíkové, J. Taubrovi, O. Turkovi, J. Ungermanovi, R. Vintrové. </i><br />
</div>Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-53689351251490261622011-08-23T07:36:00.001-07:002011-08-23T07:36:19.635-07:00převzato.........<div id="opener"><h1 class="tit">SPOLEČNOST: Havel je nahý</h1><div class="perex"><span class="time">23. srpna 2011</span></div><div class="fc3"><br class="h" /></div></div><div class="bbtext" id="text">Havel je najznámejší autor na svete, ktorého divadelné anekdoty sú omylom považované za regulárne dramatické dielo. Ku koncu života sa to pokúsil napraviť divadelnou hrou „Odcházení“. Ale len potvrdil tušenie, že svoju dramatickú nahotu ani týmto fi(n)govým listom nezakryje. Nechajme o tom prehovoriť osobnosť na výsosť povolanú, Jiřího Voskovce, ktorý o tom svojmu druhému „ja“, Janovi Werichovi, napísal (cit. Jiří Voskovec & Jan Werich, Korespondence II, Akropolis, 2007): <br />
„Četl´s nebo dokonce viděl´s Zahradní slavnost od mladého Havla?... Připadá mi to chytrý a sranda – ale něco mi vadí – nevím přesně co. Ňák je to moc cerebrální, symetrický, suchý. A snad taky jednotvárný, ne?“ <br />
Voskovec vytušil, že Havel naozaj nie je „poeta natus“, ale veľmi „poeta doctus“. Niekto, kto nedostatok spontánneho talentu nahrádza úporným, naštudovaným, mechanickým napodobovaním úspešnejších vzorov. Ja som v tej dobe čítal aj Havlove eseje (ďaleko najlepšie texty, aké kedy napísal, lebo tam sa to samovzdelanie plne uplatnilo) a táto kŕčovitá nespontánnosť, až intelektuálne pózerstvo ho nikdy, ani v tých najlepších chvíľach, neopúšťalo. <br />
Voskovec sa k charakteristike Havlovej tvorby v korešpondencii s Werichom opakovane vracal a tu je výsledok: „Ačkoli uvažuju o off-Bway vlastní produkci, já, co réža Havlova Vyrozumění, mám čím dál větší obavy, že je to věc lokální, která, bez každodenní zkušenosti s byrokracií a se zákruty a zlomy ´dialektiky´, bude pro Newyorčana jen jakýmsi vzdáleným absurdním vtipem, který omrzí ještě před koncem prvního aktu...“ <br />
<strong>Dramatik cez politiku...</strong> <br />
Ako sa teda mohol lokálny anekdotický dramatik stať svetoznámym? Na logickú odpoveď sme skoro už zabudli. Veď bola tzv. Studená vojna a vtedy sa nástrojom diverzie stávali aj umelecké diela. V roku 1996 to v dánskom Elsinore potvrdil vtedajší medzinárodný prezident PEN International Ronald Harwood, sám významný dramatik, slovami povzbudenia pre PEN aktivistov WiPC (Writers in Prison Committee): „Príkladom významu vašej práce je Václav Havel. Vy ste z neho urobili svetoznámeho dramatika!“ Bol som jedným z nich, ale nováčik, a preto ma toto prehlásenie prekvapilo. Až dodatočne som si uvedomil, že nevýhoda Havla, ako „krátkometrážneho“ divadelného autora sa tu stala výhodou. Jeho hry sa ľahko inscenovali nie primárne divadelnými, ale ľudskoprávnymi organizáciami. Takéto agitky sa teda šírili svetom bez ohľadu na kvalitu takto šíreného diela. To je normálne. To neuveriteľné na tom je to, že komunistický režim na tejto kampani bez protestov spolupracoval. Veď je známe, že počas komunizmu Václav Havel naozaj netrpel núdzou a môžeme sa len dohadovať, odkiaľ sa bral vytrvalý finančný tok tantiém z celého sveta, a tiež ako je možné, že vtedajší režim tento tok peňazí pripustil. <br />
Richard Král v článku „Václav Havel aneb Disident v mercedesu“ dňa 13.5.2005 napísal: „Václav Havel jako jedna z hlav disentu žil za komunismu životem, o kterém se drtivé většině tehdejších občanů ani nesnilo. Již v sedmdesátých letech jezdil v novem Mercedesu z Tuzexu, vlastnil rozlehlý byt v Praze na nábřeží, stejně jako usedlost Na Hrádečku. <br />
Tehdejší režim měl bezpochyby možnosti, aby se Havla zbavil nebo umlčel a přestěhoval do hlídané garsonky v paneláku. Neučinil tak. Ponechal mu jeho nemovitosti, ponechal mu tuzexové konto, nechal ho stýkat se zahraničními osobami. Pro vytvoření disidentského mýtu si odseděl i nezbytné roky ve vězení, které však připomínalo podle vypovědí tehdejších spoluvězňů spíše hotel. Zatímco Jiřího Wonku příslušnici StB na vazbě v Hradci Králové ubili, Václav Havel přijímal návštěvy a měl zvláštní stravu...“ <br />
Mimoriadne postavenie Havla opakovane potvrdil aj Karel Koecher, v tých dobách dvojitý agent ŠtB a CIA, ktorého v USA zatkla FBI a neskôr bol výmenou za amerického agenta vrátený späť do vlasti a tu odstavený ako nespoľahlivý. Po roku 1989 prehovoril (napríklad na „Salonu kritického myšlení“ v Litoměřicích roku 2006)a odrazu neuveriteľné začalo byť logické. Podľa neho to bol emigrant Pavel Tigrid, kto navrhol vsadiť na Havla ako perspektívnu politickú figúru v prípade budúcich politických zmien v Československu. A zrejme na túto radu dali aj organizácie, ktoré vtedy mali k dispozícii na boj proti komunizmu takmer neobmedzené prostriedky. Už tri mesiace pred novembrom 1989 boli vyrobené známe odznaky s nápisom „Havel for president“. Rovnako v Nemecku mal vzniknúť dokumentárny film, ktorý rozohrával asociácie medzi Václavom Havlom a svätým Václavom a jeho Hrádečkom a Hradom. A Havel „hlas ľudu“ počúvol mimoriadne ochotne. <br />
Mimochodom, Havel tak bol paradoxne známy v celom intelektuálnom svete, ale pred svojím škandalóznym zvolením komunistickým parlamentom v decembri 1989 za socialistického (teda vlastne komunistami zvoleného!) prezidenta sa musel občanom predstaviť v televízii. K popularite mu napomohla aj nečakaná a veľmi neobvyklá odbočka prezidenta George Busha seniora v deň prvého výročia Nežnej revolúcie do Prahy na ceste k americkým jednotkám v Perzskom zálive s demonštratívne srdečným zvítaním. To iste nebola náhoda. Veď práve Bush bol v rozhodujúcich rokoch, keď sa rozhodovalo aj o Havlovi, šéfom CIA... <br />
<strong>Absurdný dramatik, ešte absurdnejší politik…</strong> <br />
Už nekompromisný až bezohľadný ťah Havla po prezidentskom kresle mohol byť varovaním. Svojho najväčšieho súpera Alexandra Dubčeka odstavil bezškrupulóznym nátlakom, ku ktorému sa ochotne prepožičali aj niektorí naivní VPN-kári. Ak Havel ako propagátor „života v pravde” Dubčekovi a aj celej verejnosti tvrdil, že chce byť prezidentom len do prvých slobodných volieb, bola to jedna z ukážkových politických lží. Nakoniec sa nechal zvoliť za prezidenta pôvodným komunistickým parlamentom, ktorý predtým schvaľoval zákony vedúce k niekoľkým Havlovým uväzneniam. Havlovým najbližším politickým spolupracovníkom sa stal komunistický spoluautor „obuškového zákona“ Marián Čalfa, ktorému dopomohol ku kreslu premiéra „vlády národnej obete“, ako to sám nazval. Obeťou sa však stala naša viera v slušných politikov. Havel sa za takého len vydával. <br />
Výpočet Havlových absurdít je pozoruhodný – jeho prvý prezidentský krok, masová amnestia (vraj pomôcka k Nobelovej cene za mier), sa dá prirovnať k tej Berijovskej po smrti Stalina. Z 31 000 väzňov, ktorých Havel v liste oslovoval „Drazí přátelé...“, dal amnestovať 23 260 a to aj tých najväčších zločincov, recidivistov. Vlna kriminálnikov (ako zdôraznil aj Miloš Zeman vo svojich pamätiach) zaplavila krajinu a následná vlna zločinnosti stála do tridsať ľudských životov vrátane detí. Príkladom by mohlo byť malé dievčatko, ktoré na nemocničnom lôžku pohlavne zneužil a zabil opitý amnestovaný deviant v úlohe nemocničného pomocníka. Keď rodičia tejto obete navštívili Havla so žiadosťou o trest smrti pre páchateľa, ten sa ohradil, že ako humanista je zásadne proti absolútnemu trestu. Smrť toho dievčatka ako humanista zniesol vcelku dobre. <br />
Havel oblažil aj Slovákov niekoľkými absurdnými politickými ťahmi. Prvým bol jeho nápad prísť na prvú veľkú demonštráciu ultra-nacionalistov v Bratislave v marci 1991. Tým pritiahol pozornosť svetových médií na inak bezvýznamnú urevanú pouličnú epizódu a významne prispel k dlho umelo tradovanému imidžu Slovákov ako „rodených fašistov“ - podľa vyjadrenia ním menovanej Veľvyslankyne ČSFR v USA a osobnej priateľky Rity Klímovej. Bez jeho účasti by si túto zabudnuteľnú epizódu nikto nevšimol. Ale on svoju politickú negramotnosť a necitlivosť zopakoval opäť, keď na bratislavskej manifestácii ZA SPOLOČNÝ ŠTÁT pri príležitosti 73. výročia vzniku Československa vyzval sympatizujúce zástupy, aby držali minútu ticha. Už to bolo absurdné, lebo takto sa predsa vyjadruje pieta za niečím, čo už je mŕtve! Ale na dovŕšenie všetkej absurdity práve tým dal priestor zopár krikľúňom, ktorí prišli rušiť túto manifestáciu dobrej vôle. A tak zahraničné televízne štáby opäť mohli prezentovať Slovákov ako rozbíjačov spoločnej federácie, veď v danej chvíli bolo naozaj počuť len tých. Havel samozrejme nebol jediný, kto na tomto obraze Slovenska vedome či nevedome pracoval. <br />
Tento výpočet politických absurdít vynálezcu „nepolitickej politiky“ a „života v pravde“ vystihuje už titul jeho anglického životopisu „Václav Havel – Politická tragédie v šesti dějstvích”. Nakoniec sa ciele Havlových snažení celkom zamenili za prostriedky a prezidentské kreslo si v posledných voľbách vďačne udržal aj za cenu toho, že vyhral o jediný hlas a to hlas Miroslava Sládka, ktorého „náhodou“ práve v dňoch voľby zatkli a zabránili mu hlasovať. Havlova žena Dagmar vtedy v parlamente vypiskovala na kriticky sa vyjadrujúcich českých poslancov ako... no ako na absurdnom divadle. <br />
<strong>Ešte jeden pokus</strong> <br />
Havlove „hry“ hrali aj po roku 1989 hojne po celom svete až kým nežne-politická bublina nespľasla. Dnes sa už nehrajú nielen vo svete, ale ani doma. Ale po odchode na politický dôchodok sa Václav Havel predsa len odhodlal napísať konečne celovečernú divadelnú hru – Odcházení. <br />
Na tejto hre ten, kto ju vytrpel až do konca, môže vidieť márny zápas autora zvyknutého na divadelné anekdoty s veľkou divadelnou plochou. Skúša to, ale sám cíti, že je to na neho priveľa. A vypomáha si absurdnými barličkami. Postavy, ktoré privedie na scénu, nemajú čo robiť. Deklamujú takmer bez pohybu. Sebeväčšie herecké osobnosti to nemajú ako zachrániť. A len čo sa konečne rozhýbu a ne-dej aspoň trochu naberie obrátky, sám Havel (ako „deux et machina“ a demiurg absurdity) sa svojím zadrhávajúcim hlasom ozve odkiaľsi z výšok, aby pridal absurdný, nepotrebný, nešťastný a blábolivý komentár, ktorým akoby svojou nepochybnou autoritou chcel ešte zachrániť nezachrániteľné. To je totiž divadelná ne-hra! Autor je nahý a divák trpí tým, ako sa tristne zakrýva obetovaním hercov. Tí stoja v pozore, keď Havel prehovorí, aby sa takto zrušenú, zničenú ilúziu divadelného predstavenia márne pokúsili vzkriesiť len dovtedy, kedy im to chorobne ambiciózny autor zase skazí. To nemá v divadelníctve obdoby. V každom normálnom divadle, by totiž tieto redundantné, trápne, prebytočné vsuvky dramaturg zrušil. Na to zjavne nemá nikto odvahu a výsledok je tristný. Pri lepšom dramaturgovi by sa možno aj Havlova politická novo-tvorba aspoň trochu v praxi blížila jeho teoretickým sľubom. Takto nám ostáva len smutne konštatovať spolu s tým malým chlapcom z Andersenovej rozprávky – Havel je nahý! </div><div id="authors"><a href="http://neviditelnypes.lidovky.cz/novinari.asp?idnov=2305">Gustáv Murín</a></div>Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-9550699717802398792011-08-21T01:19:00.001-07:002011-08-21T01:19:10.794-07:00převzato.........<div class="article"> <h2>Josef (Jožka) David v dokumentech a vzpomínkách</h2>Včera v 22:16 | Jaroslav Skopal s přispěním Karla Doskočila | <a href="http://skopal-jaroslav.blog.cz/rubrika/vlastni-prispevky" title="Rubrika: Vlastní příspěvky"> Vlastní příspěvky </a> <div class="articleText"> <h2><strong>Kdo byl Josef David v čsl. politice</strong></h2><div><strong>Jaký byl Jožka David a jak se zachoval v kritickém roce 1948, to jsem si jako otázku položil při zkoumání a grafické úpravě archivního dokumentu z března 1948, jehož kopii z archivů vytáhli zakladatelé sdružení CES Karel Doskočil a Vladimír Krajina (nedávno zemřel).</strong></div><div><strong><img height="775" src="http://nd05.jxs.cz/686/200/6c9a689199_79094799_o2.jpg" style="height: 727px; width: 591.367px;" width="630" /></strong></div><div>Žádosti socialistů ohledně pokračování Jožky Davida ve funkci předsedy Ústavodaárného národního shromáždění vyhověno nebylo. Poslancem zůstal ještě do května 1948 do nových voleb a pak se z politiky stáhl. Požádal jsem <strong>Karla Löbla</strong>, který se na něj dobře pamatuje, aby mi stručně popsal tehdejší postoje Josefa Davida. Ten řekl zhruba toto: Už rok před únorem 1948 se <strong>Josef David</strong> cítil jako nadstranický.</div><div><img height="212" src="http://nd05.jxs.cz/639/706/9bbdaa4fb0_79094401_o2.jpg" style="float: left;" width="159" /> Úřadoval hlavně v parlamentu. V krizových únorových dnech roku 1948 mu straničtí kolegové vytýkali, že nesvolal mimořádnou schůzi ÚNS. Podle Karla Löbla uváděl, že k tomu neměl ani podporu v řádech parlamentu. Se stranou, tehdy již ČSS, se měl rozloučit koncem dubna a již nechtěl pro ni nijak dál pracovat. Zůstal v politickém klidu. Někdy v červenci měl Jožka David ještě se svým synem navštívit prezidenta Beneše. Ostatně toho navštívil v oněch dnech i Karel Löbl. Pokud jde o vztah k Petru Zenklovi, ten se dal vyjádřit slovy, že byl poněkud jiné orientace než Zenkl. Byl tolerantní ke komunistům. Na sjezdu Národních socialistů v roce 1947 získal David i post místopředsedy jako jeden asi z pěti. Většinou však nic nepodepisoval, sám tu funkci u sebe ani neuváděl.</div><div>Internetové stránky zmiňují Josefa Davida ve spojení s udělením čestných občanství řady měst během let 1945 až 1947. Jeho životopis lze nalézt např. v dále uvedených dvu podobách.</div><div><span style="color: black;">DAVID Josef</span><span style="color: black;">(* 17. 2. 1884 Kylešovice u Opavy, + 21. 4. 1968 Praha) - československý politik</span></div><div><span style="color: black;">Před 1. světovou válkou pracoval J. David jako regionální národněsocialistický funkcionář a novinář. Za války bojoval na ruské frontě, roku 1915 padl do zajetí a stal se spoluorganizátorem čs. legií v Rusku. S nimi se zúčastnil i slavné sibiřské anabáze a byl jako delegát legií vyslán po vzniku Československa do vlasti.</span></div><div><span style="color: black;">V první republice byl členem prohradní Čs. obce legionářské (ČSOL) a jejím tajemníkem v letech 1921-31. Současně pracoval jako poslanec Národního shromáždění za národněsocialistickou stranu. Byl znám levicovými postoji a od počátku 20. let byl stoupencem uznání sovětského Ruska. V září 1938 se stal členem skupiny poslanců žádajících u prezidenta Beneše odmítnutí mnichovské dohody.</span></div><div><span style="color: black;">Po okupaci v březnu 1939 odešel do exilu a od roku 1941 působil ve Velké Británii ve Státní radě. Pracoval i jako funkcionář prosovětsky činného Slovanského výboru v Londýně. V březnu 1945 se v Moskvě zúčastnil porad se zástupci KSČ o složení a programu vlády Národní fronty a od dubna do října 1945 byl jejím místopředsedou.</span></div><div><span style="color: black;">Od roku 1945 do května 1948 byl poslancem a předsedou Národního shromáždění (1945-46 Prozatímní, 1946-48 Ústavodárné), členem předsednictva národněsocialistické strany a prvním předsedou obnovené ČSOL.</span></div><div><span style="color: black;">Svým postojem přispěl v únoru 1948 ke vzniku komunistického režimu, ale po volbách v květnu 1948 se stáhl do soukromí.</span></div><div><em><span style="color: black;">(mch)</span></em></div><h2><span style="color: #003c69;">Oficiální portál Statutárního města Ostravy o něm uvádí:</span></h2><h2><span style="color: #003c69;">Josef</span> <span style="color: #003c69;">DAVID</span></h2><div><strong><span style="color: #444444;">Charakteristika činnosti</span></strong><span style="color: #444444;">: předseda Prozatímního ústavodárného národního shromáždění a náměstek předsedy vlády v letech 1945-1948, člen Čsl. strany národně socialistické.<br />
<strong>Zdůvodnění ocenění</strong>: za vynikající práci v zahraničí po dobu německé okupace a za zásluhy o obnovení ČSR.<br />
<strong>Kdo a kdy udělil</strong>: plenární zasedání NV 24.8.1945.<br />
<strong>Zrušeno</strong>: na plenárním zasedání Jednotného národního výboru (JNV) 31. 5. 1951.<br />
<strong>Znovu obnoveno</strong>: 14. 9. 1990 na mimořádném plenárním zasedání NV.</span></div></div></div>Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-92121426502246880542011-08-20T08:59:00.001-07:002011-08-20T08:59:06.293-07:00Převzato a s chutí............<h2>ŠOKUJÍCÍ: Co nám ještě tají Karel Schwarzenberg a Václav Havel v rodinných albech??? Mohl by nám Schwarzenberg na Šumavě zřídit sběrný pracovní tábor po vzoru svého otce…?</h2><div class="perex">...na rohu ulice,vrah o morálce káže...<br />
V letošním ne příliš pěkném létě se mi jen čirou náhodou do ruky dostala ofocená kopie knihy Bouře od Paula Polanského (trochu jsem si připadala jako za dob samizdatu). Po přečtení se mi udělalo poněkud úzko z představy, že jsem kdy podporovala Václava Havla a Karla Schwarzenberga. A k vytvoření tohoto blogu jsem se rozhodla po výrocích Schwarzenberga ke kácení na Šumavě. </div><div class="content"> <strong>Rodiče ministra zahraničí Karla Schwarzenberga využívali k levné práci vězně z kárného a později sběrného tábora Lety u Písku, o který sami požádali k likvidaci polomu. </strong><br />
<br />
<strong>Upozornění:</strong> následující stránky se vracejí do doby před vypuknutím druhé světové války a nejsou vhodné pro ty, kteří nechtějí znát historii pracovního tábora v Letech, pro ty, kteří nechtějí vědět, jakou roli při jeho vzniku sehrál šlechtický rod Schwarzenbergů, ani pro ty, které nezajímá, jak s tím vším souvisí otec našeho exprezidenta Havla.<br />
<br />
Historie, kterou nám Polanský vypráví ve své knize, se začala odvíjet 6. prosince 1939, kdy se nad schwarzenberským panstvím zcela nečekaně přehnala živelní pohroma. Nejprve se spustil déšť a po něm dva dny, které se zdály nekonečné, padaly neuvěřitelné přívaly sněhu; bylo ho tolik, že pod jeho tíhou popadalo čtyřicet procent smrků, borovic, buků, jedlí, kaštanů, javorů, jasanů, topolů, olší a bříz. Deset tisíc hektarů schwarzenberských lesů, hlavního zdroje příjmů tohoto šlechtického rodu, se během dvoudenní kalamity proměnilo v neproniknutelnou spoušť polomů.<br />
<br />
Když konečně přestalo sněžit a kníže z věže svého zámku obhlédl panství, byl zděšen. Podle prvních skromných odhadů by s dělníky, kteří byli v okolních vesnicích k mání, náprava škody trvala patnáct až dvacet let. To by se ale pro Schwarzenberky, kteří byli mezi tehdejšími největšími vlastníky půdy v Čechách na jedenáctém místě, fakticky rovnalo bankrotu.<br />
<br />
<strong>Pomoc v likvidaci</strong><br />
Kníže měl své panství rád, řádně se o ně staral a spatřoval v něm pokračování rodové tradice. Co by tedy pro jeho záchranu neudělal!!!!!<br />
Při pohledu na tu spoušť ale knížeti nezbylo než se zhluboka napít svého oblíbeného šampaňského a obrátit se na protektorátní správu. Tentokrát vyslal svého advokáta na 5. odbor ministerstva vnitra, aby u tamního zástupce ředitele zjistil, jestli by ministerstvo nemohlo na jeho panství zřídit tábor a poslat do něj pracovní sílu, která by pomohla při likvidaci poničeného lesa.<br />
V protektorátu v té době na základě výnosů z let 1927, 1931 a z počátku března 1939 existovalo už patnáct pracovních táborů, do kterých byli sváženi kriminálníci a osoby vyhýbající se práci. Úřady Schwarzenberkovu advokátovi vyšli vstříc, zřejmě i proto, aby Němcům ukázaly, že se Češi s nepohodlnými jedinci z vlastních řad dokážou vypořádat i bez německé pomoci, a tak v létě 1940 opravdu vznikl pracovní tábor v Letech u Písku, jehož jediným cílem bylo pomoci Schwarzenberkům z nouze.<br />
<br />
<strong>Potíže s krininálníky i Židy</strong><br />
Jako první se v táboře objevily dvě stovky dělníků ze Slovenska, ale knížeti se příliš nezamlouvali. Pracovat uměli, to ano, ale v té době už byli občany cizího státu. Ministerstvo je nemohlo do tábora deportovat nastálo a kníže jim ke své nelibosti navíc za dřinu v lesích musel vyplácet mzdu.<br />
Nespokojenost o něco později nastala i s první várkou 640 českých vězňů, které dodalo české ministerstvo vnitra, protože většina z nich nebyla těžké práce v lese vůbec schopna. Podle dochovaných dokumentů bylo jednomu z nich už třiasedmdesát, mnohým přes šedesát. Většinu četníci zatkli za to, že v hospodách hráli karty v pracovní době, další byli invalidé, kapsáři… Suma sumárum mezi nimi nebylo víc než třicet mužů schopných práce v lese.<br />
<br />
Na řadu tedy přišli - po určitém váhání ze strany Schwarzenberků – Židé. Práce bylo dost, tak byli deportováni z celého píseckého okresu. A aby se předešlo výše zmíněným potížím, dostala policie příkaze zatýkat pouze chlapce a muže ve věku od šestnácti do pětačtyřiceti let. Byli práceschopní a nemuselo se jim platit, spíš naopak - měli být jen a prostě, v souladu s přáním Němců, "upracováni". Ostatní Židé si měli na transport do koncentračních táborů počkat doma.<br />
<br />
Potíže s "pracovní silou" v té době nepostihly jen knížete Schwarzenberga, nýbrž i podniky rodiny Havlových. Sám Miloš Havel, jehož bratranec byl údajně jedním z dozorců v letském táboře, kde patřil k nejbrutálnějším, udal gestapu šest svých židovských podílníků na Barrandově, za což ho říšský protektor Reinhardt Heydrich odměnil tím, že mu připsal jejich podíly. Heydrich měl ostatně rodinu Havlových v oblibě; chodíval na šampaňské do Lucerny, odkud do Let putovalo několik číšníků - stačilo, když z nepozornosti vylili skleničku. V Lucerně se ostatně Heydrich nechal vyfotografovat s malým Václavem Havlem, naším budoucím prezidentem. V den jeho narozenin si ho v paláci Lucerna pěkně posadil na koleno a při pohledu do objektivu se zeširoka usmál…<br />
<br />
<strong>Vyřešili to Cikáni</strong><br />
Ani Židé však Schwarzenberkovy lesy od polomů nezachránili - byli to vesměs intelektuálové, právníci, lékaři, v lese toho moc nezmohli, a tak se z pohledu knížecí rodiny proměnili jen v pouhé hladové krky. Zbavili se jich poměrně rychle: nákladní vozy je odvezly na nádraží a odtud už směřovali rovnou do Terezína.<br />
Jakmile veškeré pokusy sehnat pracovní sílu mezi Čechy či Židy selhaly, obrátila se pozornost všech zúčastněných na Cikány. Po prvních pochybách o smysluplnosti takového kroku - nedůvěra v jejich pracovní schopnosti byla už tehdy přece jen příliš velká - byly ke konci roku 1942 do Let, tábora původně určeného pro 380 lidí, navezeny více než dva tisíce Cikánů, v mnoha případech celé rodiny. Z mužů se vyklubali zdatní dřevorubci, ale starci a malé děti si do tábora z velké části přijeli pro smrt, obvykle z rukou českých dozorců. Našly se mezi nimi sice výjimky, které neztratily lidskost, ale většinou nedopadly dobře. Pro nadbytečnou lásku k vězňům je udali sami jejich kolegové. Nikomu to nevadilo - v Německu Cikány už od roku 1933 zavírali do Dachau a v masarykovském Československu, kde byl v roce 1927 vydán výnos omezující kočování pobudů, neměla většina Cikánu nárok ani na občanství.<br />
<br />
A zbytek příběhu už je smutně známý. Část romských vězňů skončila v koncentračním táboře v Osvětimi, z Let jich na konci války vyšlo živých jen pár. Kníže Schwarzenberg, kterému Němci nakonec zabavili sídlo, ale dál mu do menšího zámečku dodávali nedostatkový benzin do jeho packardu a s příslušníky gestapa stále lovil ve svých lesích, byl po válce oslavován za předválečné vlastenecké postoje. Havlovi měli Lucernu, Barrandov a všechno ostatní.<br />
<br />
<strong>Vše začalo v archívu</strong><br />
Předchozí řádky jsou velmi stručným shrnutím více než dvousetstránkové knihy Bouře, kterou u nás sepsal a vydal Američan Paul Polansky. Tento jednašedesátiletý chlapík z Idaha a bývalý juniorský mistr USA v boxu v střední váze do Čech přijel v roce 1994, původně jako genealog, aby vypátral původ jakési americké rodiny. V třeboňském archivu přitom narazil na nedotčené balíky dokumentů týkajících se pracovního tábora v Letech. To téma ho chytlo.<br />
Paul Polansky sbíral materiály ke knize pět let a pomáhala mu v tom mimo jiné i Romka, jejíž matka protrpěla pobyt v Letech na vlastní kůži<br />
<br />
<strong>Máme jen mlčet? ANEB Co ukazuje náš „vševědoucí internet“</strong><br />
Krátce před vydáním knihy se s Polanským v jedné pražské literární kavárně sešel Karel Schwarzenberg, potomek hlavních "hrdinů" knihy Bouře a někdejší kancléř prezidenta Havla. O předmětu jejich hovoru máme jen svědectví Paula Polanského, a i to jen z druhé ruky. Schwarzenberg Polanskému navrhl, že věnuje nějaké peníze pro pietní místo v Letech.<br />
Krátce nato praskla v patře nad skladem nakladatelství voda a celý náklad Bouře zničila. Pojišťovna škodu zaplatila a příběh pozoruhodné knihy se uzavřel. Zůstalo jen pár výtisků a Paul Polansky odjel z České republiky do Kosova, kde se začal starat o romský uprchlický tábor.<br />
<br />
<strong>To nemůže být konec</strong><br />
Možná někoho napadne, proč o této nepovšimnuté knize píšu až teď, kdy je například Václav Havel už jen soukromou osobou, a nikoli mnohými zbožňovaný prezident. Je to prosté: dřív se mi ta kniha nedostala do ruky a o faktech v ní uvedených jsem neměla ani potuchy. A ani teď nechci Václava Havla nebo Karla Schwarzenberka nijak skandalizovat. Za své rodiče přece nikdo nemůže a na to, abych z odstupu času hodnotila, jak se kdysi zachovali jejich předci, si netroufám. Ale neměli by asi v restituci přijmout jejich majetek. V pondělním vydání MF dnes se objevila zajímavá informace, že se tento bojovník s korupcí kdysi sám uplácení v rámci restitucí dopustil…<br />
Když se Václav Havel jako prezident uměl za celý národ omluvit Němcům za odsun, proč v sobě nenašel sílu a neutrousil také pár slov o "barrandovských" Židech a neudělal to jen za svou rodinu? Bylo by to přinejmenším gesto moudrého muže, za kterého se tak rád vydává. Bez této omluvy vypadá jeho postoj vůči odsunu jen jako velmi pokrytecká snaha udělat ze sebe apoštola pravdy a někomu se tím zalíbit. Jeho pravdoláska tak ztrácí absolutně na jakékoli hodnotě.<br />
A zajímalo by mě také, proč si té knihy tak ostentativně nikdo nevšiml. Má to snad nějaký účel?<br />
Je vůbec možné, aby nám to tak dlouho tajili. Nepřipadám si jako historik, ale po studiu na VŠ jsem žila v domnění, že mi toho nebylo až tak moc utajeno, ale toto je opravdu ŠOK!!!<br />
<br />
</div><div class="author">úterý, 16. srpna 2011, 20:49 | <a href="http://www.budejckadrbna.cz/profile/bramberka-nova.html">Bramberka Nová</a></div>Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-54531805473126645862011-08-20T03:12:00.001-07:002011-08-20T03:12:15.553-07:00Převzato a s chutí............<h1><span>Pět cest sv. Tomáš Akvinského</span></h1><ins>13.05.2007 12:28</ins> <div class="wsw"> <h2>Úvod</h2><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Svatý Tomáš Akvinský patří bezesporu mezi největší myslitele scholastiky. Jeho syntéza Aristotelovy filosofie a křesťanské teologie, základ tomismu, je dodnes oficiálním učením katolické církve.</div><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Díky objevení Aristotela, kterého nicméně už dávno před Tomášem objevili Arabové, podepřel tento myslitel dosavadní pravdy víry filosofickými argumenty. Samotný Tomáš nepovažoval víru za jednoznačně nadřazenou rozumu, ovšem považoval ji za jistou pravdu, neboť byla osvícena neomylným Bohem. Naproti tomu považoval poznatky získané rozumem za potenciálně mylné. Víra pro něj tedy byla objektivním a pravdivým, ovšem rozumově neprokazatelným poznáním, zatímco rozumové argumenty nejisté. Jak píše Roman Cardal: „Tomáš kultivuje filosofii právě s výhledem k teologickému horizontu skutečnosti, ale ponechává jí vlastní autonomii, která se projevuje v tom, že jí nelze upřít vlastní předmět a metodu nezávislé na teologii. Teologické myšlení se dokonce dostává do pozice závislosti na filosofii, protože filosofie se ukazuje být jedním z jejích konstitutivních momentů.“ (Tomášovo pojetí Boha vzhledem k současné filosofii in: Akta společnosti Tomáše Akvinského 1(2001), str. 15). <span> </span>Tomáš se pustil po cestě rozumového poznání. Své závěry přenesl do mnoha děl, mezi kterými Suma proti pohanům a Teologická suma patří mezi nejvýznamnější. Mimo jiné v nich také takzvanými pěti cestami dokazuje existenci Boha.</div><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Nutno zdůraznit ještě před samotným osvětlením těchto pěti cest, které jsou tématem této práce, právě samotný pojem cesty. Jak jednou řekl kardinál Newman, argumenty ještě nikoho na víru neobrátily. A pokud by tyto cesty byly skutečnými důkazy, zřejmě by na světě nebylo jediného ateisty. Pojem „cesty“ je proto příznačný, neboť pět cest sv. Tomáše Akvinského jsou pouze způsobem jak dojít k dokázání boží existence. A jak řekl filosof Jiří Fuchs, pro jejich zvládnutí a správné pochopení je zapotřebí určité inteligenční kapacity, která není dostupná všem.</div><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Ačkoli byl Tomáš katolíkem, dominikánem, přítelem papeže a necelých padesát let po své smrti prohlášeným za svatého, jeho důkazy nejsou, a Tomáš to ani neměl v úmyslu, důkazy existence boha katolické církve, jíž byl Tomáš členem. Jsou pouze důkazy o bytosti nekonečně dokonalejší než cokoli jiného. V jakém smyslu a jakým způsobem snad osvětlí následující stránky.</div><h2>Pět cest</h2><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Mnoho myslitelů se pokoušelo prokázat boží existenci, sv. Tomáš Akvinský nebyl v této oblasti bádání ani prvním, ani posledním. Proč je právě on nejčastěji skloňován v souvislosti s důkazy boží existence lze přičíst způsobu, jakým v dokazování postupoval a způsobu, jakým své výsledky systematizoval.</div><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">V Teologické sumě (Summa Theologiae, I q. 2 a. 3 co.) Tomáš uvádí následujících pět cest vedoucích k poznání boží existence. Jsou to důkazy z pohybu, z příčinnosti, z podmíněného bytí, ze stupňů dokonalosti bytí a z účelnosti. Těchto pět důkazů je možné rozdělit do tří kategorií a to podle toho, co nám o bohu říkají, respektive jaké charakteristiky mu dávají.<span> </span>První tři důkazy, tedy z pohybu, z příčinnosti a z podmíněného bytí ukazují na boha jako na bytí, které je nekonečné a první příčinou všeho. Čtvrtý důkaz, tedy ze stupňů dokonalosti bytí ukazuje na boha jako na bytí, které je svrchovanou, svébytnou a absolutní dokonalostí. Poslední pátý důkaz ukazuje na boha jako na bytí, které je naprostým rozumem, tvůrcem a uspořadatelem světa a všeho bytí. Shrneme-li si tedy tyto zatím nevysvětlené závěry, je Tomášův bůh bytím, které je první příčinou všeho1, je neomezeným a nekonečným (populárně řečeno nesmrtelným/věčným), zcela dokonalým2, a tvůrcem, neboli stvořitelem všeho existujícího, tedy všeho co má bytí.</div><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Takto by se tedy, podle mé interpretace, dal chápat bůh, kterého dokazuje sv. Tomáš Akvinský svými pěti důkazy. Jak k některým prvkům v této charakteristice došel, se pokusím ukázat v následujícím textu. Ve své práci se zaměřím na první cestu důkazů boží existence, tedy důkazu z pohybu.</div><h2>Obecné principy důkazu z pohybu</h2><h3>Akt a potence</h3><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Zejména je nutné se při zkoumání prvního důkazu oprostit od zažité představy pohybu, jakou většina z nás má. Představujeme si pohyb jako točení kolem, běh kolem hřiště, či poletování listů. Pohyb však je Tomášem chápán jako proces aktualizace potence. Pro budoucí snadnost pochopení tedy vysvětlím, oč se jedná.</div><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Každé bytí je v aktu a potenci. (Čistě správně řečeno je podle Tomáše v aktu a potenci vše kromě boha, který je čistým aktem, neboť pokud by byl také v potenci, nebyl by dokonalým, neboť by se mohl změnit v něco méně či více dokonalého, což by samo o sobě vylučovalo jeho dokonalost, a tedy čtvrtou cestu. V zájmu nekomplikovanosti však přijměme pro tuto práci předpoklad, že vše je v aktu a potenci.) Vše má možnost se měnit. Spící pes je v aktu spánku, ale zároveň v potenci bdělosti. Jakmile se pes probudí, aktualizuje svou potenci a ze stavu aktu spánku přechází do aktu bdělosti. A právě tato změna, tento proces přechodu, Tomáš nazývá pohybem.</div><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Pro lepší pochopení uvedu ještě jeden příklad. Dívka je při svém narození, je-li tedy plnohodnotnou ženou, potenciální matkou. Dokud však neporodí, je v aktu (a tady se mi nedostává českého slova) „nematky“. Jakmile však přivede na svět dítě, aktualizuje svou potenci mateřství a stává se matkou. O tento aktuální akt však samozřejmě může rovněž přijít, neboť je zároveň v potenci „nemateřství“. Zemře-li její dítě, aktualizuje se tato „nemateřská“ potence a ztrácí akt mateřství. Tyto změny nebo procesy aktualizace potence, které se samozřejmě mnohdy odehrávají v zlomcích času, sv. Tomáš Akvinský nazývá pohybem.</div><h3>Podmíněnost</h3><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Je obecně přijímáno, že procesy probíhající ve světě jsou souvislou řadou na sebe navazujících příčin a následků. Vše co nějakým způsobem vzniká, zaniká, či se mění, tedy se pohybuje, je pohybováno něčím jiným. Každé bytí má tedy příčinu v jiných bytích. „Není možné, aby něco bylo výkonnou příčinou sebe sama“ (Bůh ve světle filosofie, 4.5.3.) Vše co vnímáme, je tedy podmíněné něčím jiným. Ovšem tato teze předpokládá jakési bytí, které nebude podmíněné jiným bytím, neboť pokud by bylo podmíněné, to bytí, jímž by bylo podmíněné, by rovněž muselo být podmíněné. A nelze bytí podmiňovat donekonečna. Neboť pokud by neexistoval konec tohoto řetězce, neexistoval by ani začátek. Pokusím se tuto poněkud složitější úvahu ukázat na příkladu lustru.</div><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Chceme-li mít v místnosti pověšený lustr, musíme ho například za pomoci dekoračního řetězu připevnit ke stropu. Toto připevnění vyžaduje, aby měl řetěz omezený počet článků, neboť kdyby tomu tak nebylo, lustr by nikdy nebylo možné pověsit. Vždy bude pro jeho připevnění zapotřebí onoho posledního článku řetězu, za nímž už další článek nebude, a který bude přímo upevněn ke stropu. Nebo další příklad: pletivový plot. Dráty v pletivovém plotě na sebe navazují a tím vytvářejí souvislou plochu oddělující zahrady od veřejných prostranství. Ovšem takovéto pletivo vyžaduje, aby někde přestalo navazovat a bylo zakončeno sloupkem. Pokud by se tak nestalo, nešlo by o plot nýbrž o zeď obepínající Zemi. Jak tedy vidno z těchto dvou příkladů, vše co existuje, je podmiňováno existencí jiného bytí. Existuje však jedno konkrétní bytí, jež nemůže být takto podmíněno, jinak by nic jiného nemohlo existovat. K této úvaze se ještě později vrátím, pro tento okamžik postačí, přijmeme-li tento předpoklad.</div><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Pro úplnost tohoto argumentu a pro budoucí výklad ještě musím dodat jeden závěr implicitně vyplývající z předešlého tvrzení. Totiž že veškeré bytí je rovněž hierarchické a že existují stupně bytí. A to právě proto, že veškeré bytí je závislé na jiném bytí. Existuje-li však bytí nepodmíněné (a ono podle Tomáše existuje), musí být nutně na vrcholu této hierarchie bytí. Lze je nazvat čistým uskutečněním, čistým aktem, neboť není aktualizováno, tedy pohybováno, tedy měněno ničím, žádným jiným bytím. A proto je na vrcholu této hierarchie, neboť nepotřebuje ničeho pro svou existenci a naopak je začátkem a původcem veškerého ostatního bytí. Toto bytí je tedy nutné pro existenci všeho a je nekonečné. Neboť kdyby bylo konečné, nebylo by na vrcholu hierarchie bytí, nebylo by dokonalé, neboť jeho bytnost by byla omezena. A to čím by byla omezena, by muselo být nekonečné.</div><h2>Důkaz z pohybu</h2><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Poté co byly snad dostatečně vysvětleny pojmy akt a potence, nezbytné k vysvětlení pohybu, a podmíněnost, nyní přistoupím k samotnému důkazu boží existence z pohybu. Nejprve však uvedu znění důkazu, jak jej formuloval sv. Tomáš Akvinský:</div><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">„První pak a zřejmější cesta je, která se béře se strany pohybu. Je totiž jisté a smyslem známé, že v tomto světě něco jest pohybováno. Ale vše, co jest pohybováno, jest pohybováno od jiného. Neboť nic není pohybováno, leč pokud jest v možnosti k tomu, k čemu jest pohybováno, něco pak pohybuje, pokud jest v uskutečnění. Pohybovati totiž není nic jiného nežli přivésti něco od možností do uskutečnění. Avšak od možnosti nemůže nic býti přivedeno do uskutečnění, léč skrze nějaké jsoucno v uskutečnění, jako teplé v uskutečnění, na příklad oheň, činí teplým v uskutečnění dřevo, jež je teplé v možnosti a tak je pohybuje a mění. Není však možné, aby totéž zároveň bylo v uskutečnění a v možnosti vzhledem k témuž, nýbrž jen vzhledem k různým; co totiž je teplé v uskutečnění, nemůže zároveň býti teplé v možnosti, nýbrž je zároveň studené v možnosti. Je tedy nemožné, aby vzhledem k témuž, a týmž způsobem bylo něco pohybujícím a pohybovaným, čili aby samo sebe pohybovalo. Tedy vše, co jest pohybováno, musí býti od jiného pohybováno. Jestliže tedy to, od něhož jest pohybováno, jest pohybováno, musí i ono býti od jiného pohybováno. Tu však nelze postupovati do nekonečna, protože tak by nebylo žádného prvního pohybujícího v důsledku ani žádného jiného pohybujícího, protože druhotná pohybující nepohybují, leč tím, že sama jsou pohybována od prvního pohybujícího, jako hůl nepohybuje, leč tím, že jest pohybována rukou. Tedy jest nutno dojíti k nějakému prvnímu pohybujícímu, které by nebylo od nikoho pohybováno, a jím všichni rozumějí Boha.“ (Summa Theologiae, I q. 2 a. 3 co.)</div><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Snad je Tomášova definice nyní jasnější, než kdybych ji uvedl na začátku své práce a akt, potenci, podmíněnost, příčinnost a další pojmy vysvětloval až poté. Přesto bych nyní rád Tomášovu vědeckou a v jistém smyslu obtížně uchopitelnou definici, ve světle svého předchozího výkladu, převedl do srozumitelnějšího jazyka.</div><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Evidence pohybu je zřejmá, a co pohyb v Tomášově jazyku znamená, už jsem uvedl výše. Je stejně tak zjevné, jak koneckonců Tomáš ukazuje na holi, že vše co se pohybuje, je pohybováno něčím jiným. A to v nejrůznějších a někdy na první pohled i absurdnějších případech. Například kočka utíká, protože ji honí pes. Nerosty krystalizují, neboť se podrobují chemickým procesům. Dítě pláče, protože upadlo. Jablko hnije, neboť je ve vlhkém prostředí. Látka bledne, neboť je na slunci. A takto bychom mohli pokračovat dlouho. Důležité je ale si z těchto příkladů uvědomit, že vše co se děje, je důsledkem pohybu, tedy změny a že tyto změny jsou zapříčiněny bytími. A to že tato prvotní bytí působí tyto změny, je opět zapříčiněno jinými bytími. Tak například, navážu-li na několik svých předchozích příkladů, pes honí kočku, protože ji nesnáší, chemické procesy probíhají, neboť jsou vyvolávány vlastnostmi prvků, dítě upadlo, protože zakoplo, vlhké prostředí je důsledkem deště a slunce září, neboť spaluje helium. Jak tedy vidno, veškerý pohyb, tedy veškeré aktualizace potencí, jsou podmíněné jinými bytími, jinými pohyby, tedy jinými aktualizacemi potencí. Aby kočka byla honěna psem, musí tento pes existovat, aby jablko hnilo, potřebuje vlhko. Jak jsem však uvedl výše, takto není možné postupovat donekonečna. Je zapotřebí onoho stropu nebo sloupku, aby byl tento řetězec podmíněnosti někde ukotven, respektive započat.</div><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Když tedy vidíme, jak pes honí kočku, vidíme určitou fázi řetězce podmíněností. A od toho, jestli pes kočku chytí, nebo ne, se odvíjejí další důsledky, závislé na předchozích podmíněnostech. V části před samotným důkazem jsem neuvedl, abych zbytečně nekomplikoval výklad, že tato prvotní příčina, která stojí na začátku řetězce událostí, které vidíme všude kolem sebe, je sv. Tomášem Akvinským nazývána bohem. To snad ale z výkladu vyplynulo, byl-li vykládán správně.</div><h2>Vlastnosti Boha vyplývající z důkazu z pohybu</h2><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Samotný důkaz, pokud bychom ho nerozebrali do jeho důsledků, by nám o tomto bytí, které Tomáš nazývá bohem, řekl velice málo. Vnímali bychom jej pouze jako jakousi sílu, která působí, že se jiná bytí mění. Taková myšlenka je však příliš abstraktní na to, aby mohla někoho přesvědčit o existenci boha. Uvedu tedy nyní některé vlastnosti Tomášova boha, které z jeho důkazu vyplývají.</div><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Jak už jsem uvedl výše, toto první bytí se samo nepohybuje, tedy se nemění. Žádné jiné bytí na ně nepůsobí. Veškerá ostatní bytí však řetězově pohyb vyvolávají, a sama jsou mu poddána a trpí jej, a to podle stupně své dokonalosti. Například diamant těžko může projít změnou, když se jej pokoušíme brousit hliníkovým nožem. Pokud však stejný nůž použijeme na maso, to už změnou projde. V této kvalitě je tedy diamant hierarchicky výše, má v tomto vyšší stupeň dokonalosti, než maso. Zároveň však na sebe druhotná bytí mohou vzájemně působit. Tedy současně pohyb působit, i trpět působení pohybu na sobě. Například když rozsvítíme lampu ve tmě, ta způsobí zúžení našich zornic, ale zároveň s tímto se také zahřívá. Toto je však možné pouze u druhotných bytí. Bůh, protože je prvním bytím, a zároveň čistým aktem, pohyb působí, ale na něj nepůsobí nic. Žádná aktualizace jiných bytí jej nemůže ovlivnit. To tedy popírá jakoukoliv jeho potřebu se aktualizovat, je tedy plností bytí, jeho naplněním, dokonalostí samotnou, neboť tato jeho vlastnost vylučuje jakékoli jiné zdokonalení, a je tedy dokonalostí absolutní.</div><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Další důsledek, který z vlastnosti prvního bytí vyplývá, už jsem zmínil na několika předchozích místech. Přesto jej zde pro úplnost systematicky uvedu. Nemůže-li se bůh měnit, tedy pohybovat, nemůže být v potenci. Zde je ona charakteristika, kterou už jsem uvedl v kapitole o aktu a potenci. Tvoří jedinou výjimku z charakteristiky všech bytí. A jedině první bytí může být touto výjimkou. Tomášův bůh se nemůže měnit, nemůže aktualizací přecházet do jiných aktů, a proto jej nazýváme čistým aktem, čistým uskutečněním.</div><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Z předcházející charakteristiky boha vyplývá, že musí být bytím čistě duchovním, neboť hmota jako taková je ze své povahy nedokonalá, neboť podléhá změnám a zkáze. Ovšem jako každá duchovní bytost má bůh rozum a vůli, což jsou vlastnosti, které náleží každé duchové bytosti3. A tato vůle a rozum jsou také dokonalými, z čehož lze taktéž vyvodit boží všemocnost a vševědoucnost, tedy absolutní ekvivalenty těchto vlastností. Protože je bytostí duchovou, je také věčným, neboť duch nepodléhá zkáze4. Zároveň z toho důvodu, že je bůh původcem veškerého bytí, je také všudypřítomný, neboť jako první příčina musí nutně být přítomen ve všech svých účincích. Pokud by nebyl, nebylo by ani pohybu, tedy účinků.</div><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Z předchozích vysvětlení vyplývá také poslední zásadní charakteristika Tomášova boha, kterou lze vysvětlit důkazem pohybu, a sice že bůh je pouze jeden. Může být pouze jedna příčina pohybu, neboť pokud by jich bylo více, každá z příčin by nutně byla příčinou pohybů, jichž by ostatní schopné nebyly. To by však zároveň dokazovalo jejich nedokonalost a nutnost zastřešení jiným, dokonalejším bytím. A tímto postupem bychom se opět dostali k jedinému prvotnímu bytí. Podle tohoto důkazu tedy existuje pouze jeden jediný dokonalý bůh.</div><h2>Argumenty proti důkazu z pohybu</h2><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Při své práci jsem narazil na mnoho argumentů proti tomuto důkazu z pohybu. Žádný z nich mne však neuvedl v takovou pochybnost jako argument Immanuela Kanta.</div><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Immanuel Kant tvrdil, že pojem prvního pohybujícího, který je nehybný je sám v sobě vnitřně rozporný, neboť je-li toto první bytí skutečně prvním hybatelem, muselo v nějakém čase vykonat první pohyb, který vyvolal veškeré ostatní pohyby, čímž v něm došlo ke změně, tedy pohybu. Tento na první pohled logický argument však vyvrací Miroslav Skácel, a to následovně: „Omyl Kantův spočívá v předpokladu, že výkon příčinnosti jako takový znamená také změnu v příčině. Avšak bytností účinné příčinnosti jest pouze přivození účinku. Druhotné příčiny se ovšem také mění při výkonu své příčinnosti, poněvadž jsou složeny z možnosti a uskutečnění a mohou tedy být vedle své činnosti také v jistém smyslu „trpné“. Avšak čím dokonalejší a vyšší jest příčina, tím menších změn doznává u příležitosti svého příčinného působení. Příčina naprosto první, tedy všeobecná a jediná, bez níž jest veškeré další působení nepochopitelné, nemůže být v žádném smyslu trpná, nemůže ve svém příčinném působení doznávat žádných změn, jinak by prostě nebyla příčinou první, nebyla by čirým uskutečněním. (Theodicea, 1.4 15nn ) Skácel tedy argumentuje v souladu s mou dříve stanovenou charakteristikou prvního bytí, že totiž samo působí na druhotná bytí, ale samo od nich není ovlivňováno, tedy jimi není pohybováno.</div><h2>Závěr</h2><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Na závěr by se přímo nabízel bud bouřlivý souhlas s tímto Tomášovým důkazem, respektive důkazy, nebo jejich rozhodné odmítnutí. Netroufám si učinit ani jednoho. Jak už jsem uvedl na začátku své práce, pokud by tyto důkazy byly důkazy, nebylo by ateistů. Pokud by byly skutečně průkazné, nehoroval by proti nim Kant a jeho následovníci. Na druhou stranu se mi osobně zdají být velice zajímavými a myšlenkové postupy v nich použité logickými.</div><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">Ovšem zřejmě proto je víra vírou, že nemůže být dokázána rozumem, ani nikomu vnucena. Někde jsem četl zajímavou myšlenku, že kdyby byl náš rozum tak jednoduchý, že bychom boha mohli pochopit, potom bychom byli tak hloupí, že bychom ho stejně nechápali. Sv. Tomáš Akvinský se o to pokusil a ze všech badatelů zašel zřejmě nejdále, ale ne až na samotný konec, ke kterému se stejně, podle předchozí myšlenky, dojít nedá.</div><h2>Zdroje</h2><ul><li>Cardal, Roman. Bůh ve světle filosofie. Praha: Krystal OP, 2001.</li>
<li>Cardal, Roman. Tomášovo pojetí Boha vzhledem k současné filosofii. Akta společnosti Tomáše Akvinského. (1)2001, čl. 2, str. 15-21.</li>
<li>Skácel, Miloslav. Kurs aristotelsko – tomistické filosofie: Theodicea. Skripta UK KTF.</li>
<li>Akvinský, Tomáš. Teologická suma. Dostupný z WWW: <<a href="http://krystal.op.cz/sth/sth.php?&STh">http://krystal.op.cz/sth/sth.php?&STh</a>=>.</li>
<li>Akvinský, Tomáš. Summa contra gentiles. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1993.</li>
</ul><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">1 Zajímavá analogie s Biblí, kde je o Ježíši Kristu psáno: „Ty jsi alfa i omega, první i poslední…“.</div><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">2 Zajímavé srovnání s krédem, jež začíná: „Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího…“.</div><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">3 Z tohoto, na základě křesťanské teologie, lze odvodit, že lidé jsou rovněž bytostmi duchovými, disponujícími rozumem a vůlí, na rozdíl od zvířat, která se řídí pudy a návyky, ale rozum a vůli nemají. Lidé tedy mají nehmotnou duši. Toto však patří do oblasti antropologie a ne do této práce.</div><div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">4 Odtud také vyplývá křesťanská víra o nesmrtelnosti lidské nehmotné duše.</div></div>Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-16479749159304488202011-08-19T12:51:00.001-07:002011-08-19T12:51:05.811-07:00převzato........... <br />
<div class="pravy_sloupec_obal"> <div class="vyhledavani_obal"> <div class="vyhledavani_celek"> <h4 class="nadpis_vyhledavani"><span class="nadpis_vyhledavani">Vyhledávání</span></h4><div class="formular_vyhledavani"> <form action="/redakce/index.php" id="as4u_form_search" method="get" style="margin: 0pt;"> <div><input name="xuser" type="hidden" value="" /><input id="search_actualLang" name="lanG" type="hidden" value="cs" /><input name="subakce" type="hidden" value="scearch" /><input accesskey="4" autocomplete="off" class="textpole_vyhledavani ac_input" id="find_in_redakce" name="scearchText" type="text" /><input class="tlacitko_vyhledat" type="submit" value="Go" /></div></form></div></div></div><div class="vypis_aktualit_celek_obal"> <div class="vypis_aktualit_celek"> <h4 class="nadpis_aktualit"><span class="nadpis_aktualit">Aktuality</span></h4><div class="vypis_aktualit"> <div class="aktuality"> <div class="datum">1.5.2010</div><a class="aktualita" href="http://josefstehlik.asz.cz/cs/z-tisku/fotogalerie-z-ekumenicke-piety.html">Fotogalerie z ekumenické piety</a> <div class="datum">20.4.2010</div><a class="aktualita" href="http://josefstehlik.asz.cz/cs/politika-ods-pro-venkov/historicke-vlaky-pojedou-v-karlstejnsku.html">Vláček</a> <div class="datum">6.8.2009</div><a class="aktualita" href="http://josefstehlik.asz.cz/redakce/index.php?lanG=cs&clanek=36462&slozka=36225&subakce=news&">Billboardy ODS</a> </div><a class="vsechny_aktuality" href="http://josefstehlik.asz.cz/redakce/index.php?subakce=news&lanG=cs&xuser="><span>Všechny aktuality</span></a> </div></div></div></div><div class="cesta_ke_clanku"><a href="http://josefstehlik.asz.cz/">Úvodní strana</a></div><h2 class="nadpis_clanku">Poučení z agrární historie</h2><a class="primarni_obrazek_clanku" href="http://josefstehlik.asz.cz/galerie/144688_800_533.jpg"><img alt="rozkvetlý strom" height="167px" src="http://josefstehlik.asz.cz/galerie/144688_250_167.jpg" title="rozkvetlý strom, velikost: 79.35 KB, obrázek se otevře v novém okně" width="250px" /></a> <div class="popis_clanku"> Ač se již delší dobu snažím osobně nekomentovat snahy o různá zviditelnění některých veřejně činných osob v naší agrární sféře, nemůže mě nechat chladným jedna skutečnost. A to snaha o přisvojování si myšlenek a politických postojů jedné z nejvýznamnějších agrárních osob novodobé historie ČR, Antonína Švehly. Je dojemné, jak lidé, kteří nepokrytě laškují, když ne přímo s komunistickými, tak alespoň socialistickými názory, se tímto veskrze konzervativním středopravicovým politikem zaštitují. Kdybychom se dokázali přenést v čase někam do doby začátku dvacátých let minulého století, určitě by pak většina z nich stála, řečeno marxistickou terminologií, „na druhé straně názorové barikády“, než jimi zmiňovaný Švehla.</div><div class="clanek"><div class="MsoNormal" style="margin: 0cm 0cm 0pt;">Ale abych jen neteoretizoval naprázdno. Pokusím se tento historický exkurz zarámovat do skutečných reálií zmíněného období první republiky a konkrétně do kdysi nejvíce diskutované první pozemkové reformy. Na pomoc si vezmu parlamentní a dobové záznamy zpracované člověkem asi nejpovolanějším, novinářem a politologem parexelans, Ferdinandem Peroutkou.</div><span>První otázka, kterou tehdejší mladý stát řešil, bylo zda vůbec pozemkovou reformu provádět, a když ano, tak zda vyplatit náhrady dosavadním majitelům za zkonfiskovaný majetek či ne. Celý proces byl velmi riskantním podnikem, neboť z takzvaného „národohospodářského zájmu“ šel od jistoty „velkovýroby“ zavedených velkostatků<span> k „rozdrobené“ malovýrobě na bázi individuálního vlastnictví. Již tehdy se ozývaly varovné hlasy, především z řad levice- sociální demokracie. Například její lídr pro venkovskou a rolnickou politiku, poslanec Modráček (pro zajímavost, dědeček paní exministryně a poslankyně ČSSD Buzkové), s dojemností socialistům vlastní, psal ve svých statích o „pekle malovýroby“ a jednoznačně prosazoval zásadu kolektivního hospodaření na zabrané velkostatkářské půdě. Po celý život horoval pro družstevnictví a chtěl tuto svoji myšlenku vyzkoušet v praxi na velkých hospodářských objektech. Jak pan poslanec pravil <i>„bylo by zločinem ničit hospodářské celky, budované po dlouhá desetiletí. Výhodou řešení družstevního, </i>vykládal<i>, je možnost převzít i budovy velkostatků, dělnictvo a úřednictvo. Lid, </i>pravil pan poslanec<i>, nechce hospodařit z milosti</i> <i>bank na liliputánských usedlostech“.</i> Tato dojemná starost byla socialisty projevena v roce 1919.<span> Dalším starostlivým o blaho lidu, který z nerozumu politiků měl být vystaven „strádání soukromého hospodaření na vlastním majetku“, byl pan poslanec Rudolf Bechyně, předseda klubu sociálně demokratických poslanců. V Právu lidu zveřejnil například článek s titulem „Vynález zkázy“, ve kterém psal<i>: „Jsem do hlubin duše přesvědčen, že agrární strana podtrhla těchto dnů jeden z pilířů, na nichž republika spočívá. Mám na mysli agitace, kterou rozvířila v našem venkovském lidu ve věci rozdělení velkostatků, a korunu těchto agitací: návrh na okamžité rozdělení půdy. Žaluji veřejně na agrární stranu, že zanítila požár, který může být republice osudný!....“<span> </span></i></span></span></span><br />
<span>Přes všechna tato politická protivenství rozhodla se agrární strana v čele se Švehlou provést „plošný nábor“ pravicových voličů výrazným posílením majetkových a výrobních vztahů venkovského lidu. Nic nedbala, že rozbijí ty skvěle působící velkopodniky (tehdejší terminologií <i>latifundiální výroby) </i>a naopak, zcela ideologicky vsadila na individuální sílu soukromě vlastnických vztahů. Efekt se dostavil záhy. Jednak pominulo nebezpečí radikalizace proletářských vrstev na venkově, dále odtáhla socialistům velký voličský potenciál a v neposlední řadě vytvořila základ pro dobře fungující zemědělství, které si bez větších otřesů dokázalo poradit i se světovou hospodářskou krizí.</span><br />
<span>Ale nyní k samotnému Švehlovi a jeho názorům. Třeba jeden z mýtů našich rychlo-švehlovců o jeho podpoře družstevnictví. Citace z Peroutky: „Pokud se snažení a programů jednotlivých stran týká, přinesl přídělový zákon definitivní porážku snah o socializaci nebo zestátnění půdy. Byl usnesen ve smyslu přání agrární strany, to znamená ve smyslu převážně parcelačním. Zákon stanoví, že Pozemkový úřad bude přidělovat půdu do vlastnictví nebo pachtu jednotlivcům, nebo „sdružením jednotlivců různého druhu“. Tento druhý výrok je složité vyjádření pro totéž, co by se mnohem jednodušeji nechalo vyjádřit slovem družstvo. Ale Ti kdo kolektivismus nemilují, brali na sebe raději námahu, spojenou se složitějším vyjadřováním, než aby<span> jednoduše mluvili o družstvech. Byl to výsledek Švehlovy strany v takzvaném <b>„nepovolném lpění na zemědělském individualismu“</b>.“ Posud Peroutka.</span></span><br />
<span>V neposlední řadě se k tématu pozemkové reformy a vlastně počátku rozporu mezi pravicí a levicí v agrárním prostoru, přetrvávající v různých podobách dodnes, vyjádřil i prezident Masaryk. Opět Peroutka: „<i>Hlavní účinek pozemkové reformy byl ten, že neobyčejně rozmnožila počet vlastníků. Stalo se soukromými vlastníky majetku více jak půl milionu lidí. Pozemková reforma je opravdu reforma konzervativní…..Jí naše republika prokázala střední Evropě velkou konsolidační službu. Kampaň, která měla soukromým vlastnictvím otřást, jej naopak upevnila. Systém latifundií a velkostatků bývá <span> spolehlivým spojencem bolševismu</span></i>. <i>Naopak drobné selské vlastnictví je skoro neotřesitelnou oporou demokracie.“</i> Konec citace.</span><br />
Eugen Varga, bývalý maďarský komunistický komisař a později národohospodářský odborník při Třetí internacionále, formuloval jasně tyto vztahy:<br />
<i>„Čím větší</i>, napsal<i>,</i> „<i>jsou velkostatky a čím četnější jsou proletáři na venkově, tím pevněji může být založena diktatura. Čím rovnoměrněji<span> je rozdělen majetek půdy, tím nepříznivější</span></i> <i>jsou podmínky pro diktaturu….. V agrární otázce rozdělují se revizionismus a komunismus nejostřeji. Rozsáhlé velkostatky znamenají ostré třídní protiklady<b>. Převaha malých sedláků</b> <b>přináší demokracii</b>, odstraňuje protiklady, připravuje nepříznivou půdu pro revoluci. Proto jsou revizionisté pro rozbití velkostatků, komunisté pro jejich zachování.“ </i><br />
<span>Socialisté, kteří volali po pozemkové reformě, tak vycházejí, díky tvrdosti a ideologické zarputilosti Švehlově, jednoznačně poraženi a téměř politicky vytlačeni z venkova. Museli si počkat dalších třicet let, než se jejich zhoubná představa naplnila. Ale ti, kteří ji uskutečnili, komunisté, nakonec zlikvidovali i samotné sociální demokraty.</span><br />
<span>Dnešní jejich pohrobci používají stejné argumenty, stejnou rétoriku a jejich představy jsou stejně zcestné a nebezpečné jako před devadesáti či šedesáti lety. Jistě, máme pluralitní společnost, demokracii a jejich názory v naší svobodné společnosti volně zaznívají. Ale jen ať si již neberou do úst Antonína Švehlu, nejsou toho hodni. Pro ně platí „ne Švehla, ale Modráček, ne Prášek, ale Bechyně“. To jsou jejich myšlenkoví předchůdci. Bylo by potřeba, aby si doplnili vzdělání. „Vumlácká“ pologramotnost je více než trapná. </span><br />
<span><span>Rovněž pro naši dnešní pravici by studium historie mělo dát jednoznačná poučení. Co nejméně ústupků socialistům a jasnou názorovou profilaci oslovující pravicového voliče. To je voliče, který sází především na svoji dovednost, vytrvalost a píli a který se nebojí brát na sebe odpovědnost za<span> svoji rodinu, majetek, za obec, kde žije. A nebát se jasně říci, že důležitá rozhodnutí jsou především politická a ideologická. Rozhodnutí, která se převádějí do praxe právě v duchu představ o určitém uspořádání společnosti, hospodářství a fungování věcí veřejných. Kde jinde se jasněji může dnešní pravice v agrárním sektoru politicky profilovat než v ovlivňování a nastavení podmínek zemědělských dotací, modulačním schématu plateb či vytvořením liberálních a příznivých podmínek pro individuální podnikání na venkově bez zbytečné byrokratické zátěže s posílením vlastnických vztahů. Vždyť o tom právě politika, pluralita a demokracie jsou. Naše síla nesmí být v jednotném názoru, to je síla fašismu a komunismu, ale právě v pluralitě názorů a schopnosti politiků je prosazovat do veřejného života. </span></span></span><br />
<span><span><span><span><span><span><span>JS<span> <span><span><span></span></span></span></span></span></span></span></span></span></span></span><br />
<div class="MsoNormal" style="margin: 0cm 0cm 0pt;"> </div></div>Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-52622982658465081562011-08-18T17:59:00.001-07:002011-08-18T17:59:31.633-07:00převzato.............<div class="al_Title"> Katolík, reakcionář, vlastenec, kontrarevolucionář a heraldik KAREL VI. SCHWARZENBERG </div><div class="al_Head"> Autor: <a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Authors/hrabak_vaclav.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_hlAutor" title="Zobrazit články tohoto autora">Václav Hrabák</a> | Publikováno: 5.7.2011 | Rubrika: <a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Default.aspx?CatId=8" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_hlCategory" title="Zobrazit články z této rubriky">Studie</a> </div><img alt="Ilustrace" class="al_Image" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_img_hlImage" src="http://euportal.parlamentnilisty.cz/images/topics/crux.gif" style="border-style: solid; border-width: 1px; height: 70px; width: 70px;" /> <div style="float: right; margin: 0px 0px 10px 10px;"> <ins style="border: medium none; display: inline-table; height: 250px; margin: 0pt; padding: 0pt; position: relative; visibility: visible; width: 300px;"><ins id="aswift_3_anchor" style="border: medium none; display: block; height: 250px; margin: 0pt; padding: 0pt; position: relative; visibility: visible; width: 300px;"></ins></ins> </div><div class="al_IntroText"> <strong>Václav Hrabák: Karel VI. Schwarzenberg – díl 1.</strong><br />
<strong>ÚVOD</strong><br />
Úkolem této práce je v prvé řadě zmapování politické publicistiky Karla Schwarzenberga. Ze střípků rozsetých po desítkách článků se pokusím zrekonstruovat jeho politické myšlení, jakož i přiblížit jeho názory na dobové události, a to jak domácí, tak světové. Toto myšlení se pokusím zasadit do širšího kontextu názorů meziválečné katolické inteligence, především pak do kontextu názorů zastávaných lidmi sdruženými kolem revue Řád. Část své práce též věnuji jeho životním osudům, což by mělo umožnit získat komplexnější představu o této výjimečné osobě, a tedy i lepší pochopení jeho myšlení.<br />
Pohled Karla Schwarzenberga na naši dobu je velmi kritický, je proto zajímavé vyslechnout si jeho argumenty, které zpochybňují základy, na kterých stojí náš politický a právní systém. V dnešní demokratické době je jistě překvapivé, že někdo může argumentačně obhajovat monarchii, přitom být duševně zdráv a ještě tvrdit, že tak činí ve jménu svobody. Přesto například s jeho slovy: „Volím, volíš, voly. Tak jsme byli spolu v Sedle vykonat svou svrchovanost“,<sup>1</sup> kterými charakterizoval tehdejší politický systém, bude jen stěží nějaký politolog s úspěchem polemizovat.<br />
<strong>ŘÁD</strong><br />
Na konci roku 1932 zaznamenala česká kulturní veřejnost vznik nového časopisu, nesoucího stručný název Řád s podtitulem Revue pro kulturu a život. Současníky zaujal již svým vzhledem. Přesto asi málokdo tušil, že se objevil časopis, který po deset následujících let bude stát v čele české katolické pravice. Byl založen několika mladými katolickými intelektuály – Rudolfem Voříškem, Stanislavem Berounským, Janem Hertlem, Františkem Lazeckým, Václavem Renčem, Josefem Kostohryzem, Janem Franzem a Timotheem Vodičkou, které spojovala nedůvěra k myšlenkovým základům moderního světa, především kliberalismu a tzv. humanismu, a jejich konkrétním produktům – kapitalismu, socialismu, komunismu a demokracii, jakož i nedůvěra k moderním kulturním a filosofickým proudům. Tento pesimistický pohled nelze plně pochopit, nevezme-li se v potaz situace dvacátých a třicátých let tohoto století. Hospodářská krize, která byla vnímána jako krach kapitalismu, uvrhla statisíce lidí do nesmírné bídy, nově nabytá politická práva se při vládě stranických oligarchií ukazovala jako naprosto směšná, teorii o zlepšení lidského údělu technickým pokrokem se dostalo těžkého otřesu světovou válkou a i mnohé další věci ukazovaly na úpadek západní civilizace. Symptomatická pro danou dobu je skutečnost, že někteří řádisté prošli obdobím sympatií k levicovým hnutím. Jak svědčí vzpomínky Františka Lazeckého, zlomovým bodem bylo setkání se staroříšským nakladatelstvím Josefa Floriana, které pomohlo pochopit, že kořeny moderních nešvarů jsou podstatně hlubší: „Působením Florianova Díla se začal před námi otevírat jiný svět, než byl svět politikaření, bojů a štvanic mezi pravicí a levicí, bojů o moc a s ní i o koryta, přestaly nám imponovat zaťaté pěsti komunistů a jejich volání po diktatuře proletariátu, ztratili jsme i respekt před básníky, kteří jim posluhovali a tak připravovali půdu pro to, co prožíváme dnes. Staroříšské Dílo stalo se pro nás oázou jistoty v tom rozbouřeném potápějícím se světě.“<sup>1</sup> Řád se od počátku koncipoval jako nezávislá revue, bez vazeb k politickým stranám. Neodmítal apriori žádný názor, jediným kritériem pro hodnocení mu měla být pravda. František Lazecký to vyjádřil v poznámce hodnotící první ročník Řádu následovně: „Pokud jsme soudili některé zjevy a věci, soudili jsme je z nich samých, přihlížejíce k tomu, jak zapadají do celého Řádu. Stejně i příště podle svého nejlepšího svědomí budeme klásti věci a ideje na váhy spravedlnosti a bedlivě sledovat, kam se vychýlí rameno tíhy a hodnoty.“<sup>2</sup><br />
Nejhlouběji v hledání základů moderní doby, jak zřejmo již z povahy jeho zájmu, dospěl Rudolf Voříšek, uváděný též jako majitel a vydavatel Řádu. Tento mladý filosof udivoval šíří svého rozhledu a obeznámením se vším podstatným, co se tehdy na poli filosofie unás i v Evropě dělo. Bedřich Fučík, jinak známý spíše averzí vůči řádistům, ho označoval za jediného možného konkurenta Jana Patočky.<sup>3</sup> Rudolf Voříšek hledal inspiraci v tomismu, který, podnícen encyklikou Aeterni patris Lva XIII., zažíval v první polovině dvacátého století svou renesanci. Především myšlení Jacquese Maritaina patřilo k základům, na které se řádisté často odvolávali. K českým novotomistům sdruženým kolem Řádu bratří kazatelů a zejména kolem časopisu Filosofická revue redigovaného Metodem Habáněm OP byli však často velmi kritičtí. Rudolf Voříšek se ve většině svých článků zabýval kritickými rozbory současných filosofů jako J. L. Fischera, E. Rádla, teoriemi poznání, kritikami pozitivismu, otázkou po filosofii dějin atd. V Řádu uspořádal seriál o filosofii dějin, ve kterém uveřejnil kromě Theodora Haeckera nebo P. J. Čaadajeva i Jana Patočku. Za zaznamenání stojí, že jako jeden z prvních k nám uvedl myšlení Martina Heideggera a Karla Jasperse doplněné o pronikavou kritiku jejich filosofie. Mezi základní Voříškovy texty patří článek „Současný antimodernismus“ uveřejněný v prvním ročníku Řádu, ve kterém se pokouší najít kořeny současné krize. Jde nazpět proti proudu vývoje evropského myšlení a snaží se najít místo, kde došlo k osudové chybě. Za křižovatku, na které se odbočilo špatným směrem, pokládá scholastický spor o objektivitu poznání končící vítězstvím nominalistického pojetí nad pojetím realistickým. Nominalistické popření objektivity poznání vedlo k přenesení reality ze světa do nitra člověka. Realita již sama o sobě přestala existovat a stala se pouze výtvorem jedince. Spolu s Maritainem nazývá tento stav „zákonem absolutní nezávislosti“. Jedinec se stává centrem světa. Člověk začíná opouštět tradiční teocentrismus a přiklání se k pozemskosti. Je to patrné zvláště v renesanci a humanismu, kde orientace na pozemské bytí vede mimo jiné kdosud neobvyklému rozmachu hospodářské činnosti. Ta se pak ještě zintenzivní díky protestantismu a jeho pojetí člověka, které Rudolf Voříšek vidí podobně s Maxem Weberem v základech moderního kapitalismu. Důraz na jedince dále vede k postupnému rozpadu tradičních společenství, který vrcholí v liberalismu, jenž neuznává nic kromě státu a jednotlivce. Rudolf Voříšek se domníval, že „zákon absolutní nezávislosti“ leží v základech všech moderních hospodářských, sociálních afilosofických teorií.<br />
Text Rudolfa Voříška „Kapitalismus, socialismus a stavovství“ původně uveřejněný v Řádu se stal pod názvem „Filosofické a sociologické předpoklady moderního stavovství“ úvodní kapitolou významného sborníku „Stavovská myšlenka“ sestaveného Stanislavem Berounským a vydaného v roce 1936 v Knihách Řádu. Stavovství jako alternativa vůči kapitalismu a socialismu bylo velmi frekventovaným tématem v katolických kruzích. Ani v Čechách nebylo bez odezvy. Miloš Trapl uvádí,<sup>4</sup> že původní program strany lidové, a to jak moravské, tak české části z roku 1921, respektive 1920, obsahoval poukazy na nutnost stavovského uspořádání společnosti. České křídlo strany vedené B. Staškem od požadavků na stavovské uspořádání neustoupilo ani v pozdějších dobách, na síle pak získalo především ve třicátých letech. Nejvýznamnějším propagátorem stavovského zřízení ve straně lidové byl asi Jan Scheinost. Jeho politický vývoj je velmi zajímavý. Po dočasném odchodu ze strany založil spolu s Jaroslavem Durychem časopis Rozmach, kde se snažil popularizovat stavovské zřízení. Ke konci dvacátých let nespokojen s politickým katolicismem dokonce přešel ke Gajdovým fašistům. Nakonec se opět vrátil do ČSL a dosáhl až místa šéfredaktora stranických Lidových listů. Zvláště mezi českými katolickými intelektuály, kteří stáli většinou v opozici vůči ČSL, se stavovská myšlenka těšila velké popularitě, její stoupence bylo lze nalézt v mnohých časopisech, jako byl Akord, Na hlubinu, Tak, Filosofická revue a další. Zásadním momentem pro celé stavovské hnutí bylo vydání encykliky Quadragesimo anno papeže Pia XI. roku 1931. Encyklika vyšla u příležtosti čtyřicátého výročí vydání vůbec první sociální encykliky Rerum novarum Lva XIII. a pokoušela se rozvést myšlenky, které se v ní objevily. Jako nezbytnou podmínku jakékoliv změny současného stavu viděla všeobecnou morální obnovu. Podobně jako Rerum novarum kritizovala kapitalismus pro popírání morální a sociální stránky hospodářství, kdy touha po co největším zisku vede kbezohlednému využívání dělníků, asoučasně se postavila proti socialismu obhajobou soukromého vlastnictví. Kromě morální změny pokládala za podstatnou i změnu institucí, přičemž formulovala tzv. princip subsidiarity: „To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší.“<sup>5</sup> Proto, aby se zrušil nepřirozený stav, kdy následkem přehnaného individualismu existuje pouze stát a jedinec, a zároveň byla realizována zásada subsidiarity, volala encyklika po znovuobnovení přirozených společenství, která vyplní vzniklou prázdnotu. Mezi přirozenými společnostmi, které stojí mezi státem a jedincem, přikládala zvláštní význam stavům. Pokládala je za významné pro vyřešení neutěšené sociální situace. Domnívala se, že vznikem stavů by se mohlo zrušit nepřátelské rozdělení společnosti na třídy a mohla by být znovuobnovena jednota společnosti. Myšlenky obsažené v papežských encyklikách našly v přispěvatelích Řádu výrazné obhájce. Hospodářským a sociálním otázkám byla v Řádu věnována zvláště přispěním Stanislava Berounského velká pozornost. Řádisté navazovali na významné katolické sociální myslitele, z nichž velikého vlivu dosáhl především Hilaire Belloc, jehož knihu „Otrocký stát“ vydanou česky roku 1921 označoval František Lazecký za určující pro vývoj myšlení zakladatelů Řádu. V této knize kritizoval Belloc kapitalismus pro zničení soukromého vlastnictví, kdy středověký systém, v němž byla většina lidí vlastníky, byl zničen svobodným podnikáním, které znemožnilo malým vlastníkům konkurovat majetnějším, a tudíž je nutilo zbavovat se svého majetku anechat se zaměstnat v námezdním poměru. Tak vznikla skupina držitelů tzv. výrobních prostředků a podstatně početnější skupina nemajetných. Řádisté vyčítali kapitalismu hlavně jeho důraz na hospodářskou činnost, která ztrácí svou funkci prostředku kdosažení vyšších cílů asama se stává cílem nejvyšším. Opůvodu tohoto jevu jsme se již zmínili v souvislosti s Voříškovým článkem „Současný antimodernismus“. Socialismus se jim jevil jako pouhá reakce potlačované třídy na kapitalismus. Nelíbilo se jim na něm popření člověka ve prospěch kolektivu apředevším neúcta k jakékoliv svobodě. Podobně jako encyklika Quadragesimo anno pokládali řádisté za vhodné řešení současných problémů ustavení stavovského zřízení. Sborník „Stavovská myšlenka“ byl jedním z největších projektů, který zastánci stavovství v Čechách připravili. Vznikl na základě přednášek, které byly předneseny na 3. Akademických týdnech v Praze, a jeho větší část byla tvořena studiemi přispěvatelů Řádu. Jednotlivé příspěvky se v detailech odlišovaly, přesto podstata zůstala stejná. Přirozené sdružení lidí podle povolání, podle funkce, kterou toto povolání má ve společnosti, povede k překonání rozdělení společnosti na dvě proti sobě stojící skupiny zaměstnanců a zaměstnavatelů. Vzor byl hledán ve středověkém cechovním zřízení, kde členy jednoho cechu byli jak mistři, tak tovaryši. Lidé se budou sdružovat do stavů podle jednotlivých povolání atyto stavy se sdruží do vyššího stavu, například hospodářského nebo vojenského. Stavovství se jim jevilo jako přirozený systém stojící mezi krachujícím kapitalistickým individualismem a socialistickým kolektivismem. Kromě funkce hospodářské, kterou u stavovského zřízení zdůrazňovala encyklika Quadragesimo anno, poukazovali řádisté i na její uplatnění v politickém zřízení. To bylo úzce spojené s kritikou demokracie. I pro tuto kritiku řádisté mohli a také nacházeli výrazné vzory v zahraničí (Berďajev, Chesterton atd.). Hlavním terčem byla demokracie parlamentní, na které jim vadil především vznik stranické oligarchie, kdy vláda lidu se mění ve vládu stranických aparátů. Stavovský parlament pokládali za reprezentativnějšího zástupce lidu než parlament složený z politických stran. Stavovský parlament měl též zaručit, že žádná skupina obyvatel nebude otevřeně znevýhodněna. Za nezbytnou podmínku stavovství pokládali autonomii stavů. Proto italský korporativní systém nepokládali za stavovský v pravém slova smyslu, protože totalitní tendence, které vykazoval, rušily nezávislost stavů na státu, což je základní princip stavovství. Důkladně tuto otázku v uvedeném sborníku rozebíral Jiří Havelka ve svém článku „Stavovská myšlenka“.<br />
Přesto, že Řád veřejně deklaroval nezávislost na jakékoliv politické straně, nezabránilo to spekulacím o opaku, především o spojení se stranou agrární, která údajně Řád využívá k boji proti ČSL. Obvinění nestojí úplně na vodě, neboť Stanislav Berounský a Jan Hertl byli v agrární straně aktivní apřispívali například do Časopisu agrární mládeže nebo do Brázdy. I v pozdějších letech měli užší styky s agrárníky. Přesto se v žádném případě nedá říci, že by tyto styky měly vliv na Řád. Jediné, v čem se zájem o agrární hnutí projevil, jsou hlavně články Jana Hertla věnované základům agrární ideologie a vztahu průmyslu a zemědělství. Ty však byly k agrární straně spíše kritické. Na druhou stranu je pravda, že Řád nepatřil kpříznivcům strany lidové, ale je naprosto nesmyslné přikládat to vlivu agrárníků. Československá strana lidová se netěšila mezi katolickými intelektuály, až na malé výjimky (Alfred Fuchs), veliké oblibě. Bylo to spojeno s nedůvěrou k celé první republice, která se zdála být zbudována na idejích, s nimiž se nemohli v žádném případě ztotožnit. Jen těžko mohli souhlasit s Masarykovým liberalismem a protikatolictvím, měli výhrady k parlamentní demokracii i kapitalismu. Strana lidová, členka všech meziválečných koalic, jim pak připadala jako špatný reprezentant katolictví. Ačkoli v Řádu nevycházela přímá kritika strany lidové, bylo možno na ni vztáhnout některé články obecnější povahy. Nepříliš vřelý vztah k první republice se projevil po jejím krachu, kdy konec republiky byl katolickou pravicí přijat s jistým zadostiučiněním, neboť od počátku varovali, že je založena na chybných základech. To ovšem v žádném případě neznamená, že by z tohoto zániku měli radost, jak někteří tvrdí, pouze konstatovali, že před takovými konci varovali.<br />
Řád však zdaleka nebyl pouze revuí politickou, velká část byla vyhrazena poezii. Mezi básníky, kteří zde publikovali, byli Václav Renč, František Lazecký, Josef Kostohryz, Jan Zahradníček, Bohuslav Reynek, Suzanne Renaud nebo František Hrubín. Nezapomínalo se ani na literární kritiku, kterou obstarávali například Jan Franz, Timotheus Vodička, Jaroslav Červinka. Z nejpilnějších přispěvatelů Řádu byl Josef Vašica, který zde uveřejnil mnohé články k historii české literatury, a to především v období baroka. Úspěšně mu sekundovali Jan Vilikovský, později i Oldřich Králík. Svůj prostor si zde našla historie, liturgie, filosofie, próza, hudba a mnohé další. Řád kromě domácích autorů publikoval i přehršli překladů. Symbolicky jako jeden z prvních článků v Řádu vůbec vyšel „Dnešní svět“ od Georgese Bernanose, ve kterém francouzský spisovatel kritizuje celkovou situaci současné společnosti. V Řádu bylo lze najít články Nikolaje Berďajeva o demokracii, Hilaire Belloca o víře, Romana Guardiniho o svobodě, kardinála Newmana, Christophera Dawsona, Victora- L. Tapieho, Ortegy y Gasseta, G. K. Chestertona, Leona Bloye a dalších, básně Franze Kafky, Rainera Marii Rilka, Paula Verlaina, Paula Claudela, Charlese Péguyho a dalších. Zvláštní pozornost si zaslouží články Waldemara Guriana o ruském komunismu, zejména jeho rozbor logického vztahu mezi komunismem a terorem, a článek Alfredo Mendizabala o antisemitismu v hitlerovském Německu.<br />
Po roce 1939 se Řád stal skoro výhradně literární revuí, ve které začínali poněkud překvapivě i později nechvalně proslulí Jan Pilař a Jiří Šotola, a to, světe, div se, publikací katolických veršů. Své začátky si zde odbyli i mnozí další jako František Listopad, Jan Grossman, Rio Preisner či Jan Vladislav. V polovině roku 1943 bylo pro nedostatek papíru vydávání Řádu zastaveno.<br />
S revuí Řád bývá často spojován týdeník Obnova, resp. Národní obnova. Toto spojení není zcela neoprávněné, neboť většina z přispěvatelů Řádu publikovala i v Národní obnově, přesto by se nemělo přeceňovat. Především v Národní obnově publikovalo hojně autorů, kteří neměli s Řádem nic společného a patřili k okruhům kolem časopisů Akord, Na hlubinu a dalších. Dále existoval velký kvalitativní rozdíl mezi oběma periodiky. Národní obnova vycházela jako týdeník, čemuž odpovídal i typ článků, ty byly pochopitelně kratší a většinou i mělčí, často jen komentáře nebo poznámky, a mnohdy se od sebe názorově diametrálně lišily. V podstatě se jednalo o rozdíl mezi novinami a intelektuální revuí.<br />
Revue Řád žije v povědomí české veřejnosti jako časopis, který se snažil vybudovat v Čechách autoritativní režim a vzory pro to hledal u Mussoliniho, Salazara a Franka. Tento názor je hluboce nepravdivý a svědčí buď o neznalosti, nebo zlé vůli jeho šiřitelů. K základním tématům Řádu patřila svoboda. František Lazecký v už zmíněné poznámce „Řád“ napsal: „Milujeme především Svobodu a Spravedlnost, neboť jedno bez druhého je jako strom bez kořenů i koruny.“ <sup>6</sup> A bylo to právě zničení svobody, co řádisté nejvíce vyčítali modernímu světu. Přičemž si uvědomovali, že se tak stalo paradoxně právě ve jménu svobody. Volání po svobodném hospodářství vedlo ke zničení soukromého vlastnictví a k otroctví. Volání po politické svobodě vedlo k teroru většiny vrcholícím v hitlerovském Německu. Volání po osvobození od staré morálky vedlo k rozpadu rodin a obecnému úpadku mravů. Volání po osvobození od přirozených společenství vedlo ke zmohutnění státu. Řádisté hledali meze, kdy svoboda přestane ničit samu sebe. Záchranu hledali v malém, avšak pevném státě, v soukromém vlastnictví a rodině jako nezbytných základech svobodné společnosti, ve víře v Boha a s ní spojené křesťanské morálce.<br />
Mezi největší obhájce svobody v Řádu patřil Karel Schwarzenberg.<br />
<strong>ŽIVOTOPISNÉ POZADÍ</strong><br />
Karel Bedřich Maria Josef Jan Nepomuk Cyril Metod kníže ze Schwarzenbergu se narodil 5. 7. 1911 jako syn Eleonory, rozené hraběnky z Clam-Gallasu, a Karla, knížete ze Schwarzenbergu. Byl šestým Karlem v řadě orlické větve rodu Schwarzenbergů založené slavným vítězem od Lipska, polním maršálem Karlem knížetem ze Schwarzenbergu.<br />
Náhlá úmrtí děda a vzápětí počátkem války i otce učinila Karla v jeho třech letech hlavou rodu. Své dětství spolu s bratrem Františkem mladším o dva roky trávil většinou na rodinném panství na Orlíku, vČimelicích nebo vPraze. Výchova byla svěřena domácím vychovatelům P. Stanislavu Sudovi a dr. Františku Pekařovi, nezanedbatelný byl vliv poručníka obou chlapců, prastrýce Bedřicha Schwarzenberga. V domácí výuce se pokračovalo i po zapsání na Akademické gymnasium ve Štěpánské ulici, kam Karel docházel pouze k přezkoušení. Pro jeho talent zajisté svědčí, že odmaturoval roku 1929 s vyznamenáním. V roce 1925 několik měsíců studoval na Lyceu Alpinum ve Švýcarsku, kde se zdokonaloval hlavně v jazycích (v dospělosti byl uznávaným polyglotem). Po maturitě pobýval jistou dobu na lesnické praxi v Německu. Po návratu začal navštěvovat lesnickou fakultu Vysokého učení zemědělského a lesního inženýrství, kterou však záhy opustil, a v roce 1931 narukoval k 8. dragounskému pluku knížete Václava Svatého v Pardubicích a v Bohdanči. Varmádě postupně dosáhl až hodnosti poručíka jezdectva. Roku 1933 věren svému největšímu zájmu se zapsal jako student historie na filosofické fakultě University Karlovy. Mezi jeho učitele patřili Zdeněk Kalista, Josef Pekař, Josef Šusta, Jaroslav Bidlo. Schwarzenbergův zájem byl zaměřen na středověké dějiny, dějiny umění a hlavně, díky prof. Okuněvovi, na dějiny a kulturu pravoslavných zemí. Karel Schwarzenberg – přes nesporný zájem – studia do začátku války nedokončil. Zajisté též pro povinnosti plynoucí z obhospodařování rozsáhlého rodinného majetku, ale jistě nejen pro to, mnoho času mu zabírala jeho publikační činnost. Politicky se angažoval v Hnutí za Nové Československo, v Národním sjednocení a v Národním souručenství.<br />
Roku 1934 pojal v kostele sv. Mikuláše za ženu Antonii rozenou princeznu z Fürstenbergu, která ho obdařila čtyřmi potomky – Marií, Karlem, Bedřichem a Annou. Na konci dvacátého roku existence Republiky československé se v souladu s rodinnou tradicí demonstrativně přihlásil kčeské národnosti. Nacistická okupace přinesla nucenou správu na schwarzenberský majetek. Na sklonku protektorátu se účastnil, podobně jako jeho bratr František, ozbrojeného boje proti německé armádě apři nebezpečné noční akci se vážně poranil. Za účast v odboji mu bylo uděleno několik českých a francouzských vyznamenání. V obnovené republice se na čas stal předsedou národního výboru vČimelicích. Pochopitelně ani tři roky nacionálně socialistické revoluce nejsou šťastným obdobím. Podruhé v přímé časové následnosti se stává svědkem a do jisté míry i obětí praktické realizace myšlenek, proti kterým vytrvale bojoval a jejichž příchod prorocky předvídal.<br />
O tom, že nová republika není budována na zásadách spravedlnosti, ale zásadách práva neznalé revoluce, se mohl přesvědčit velmi brzy a důrazně na příkladu svého strýce. Majetek primogenitury Hluboká, Třebová, Vimperk, Krumlov a další byl vyvlastněn zákonem č. 143 ze dne 10. července 1947 o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na Zemi českou. Jednalo se o jistý posun od doby dekretu prezidenta republiky ze dne 21. června 1945, číslo 12 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, který na Adolfa Schwarzenberga nemohl být pro jeho prokazatelné antifašistické postoje uplatněn, neboť tehdy byla v pozadí pochybná teorie kolektivní viny jako jistého druhu ospravedlnění zločinnosti aktu, kdežto tentokrát se již žádným ospravedlňováním nikdo nezdržoval. Karlu Schwarzenbergovi se dostávalo i dalších upozornění, že je osoba režimu nepohodlná, Adolf F. J. Karlovský ve svém nekrologu, uveřejněném v exilovém časopise Reportér a též přetištěném v knize Český šlechtic František Schwarzenberg,<sup>1</sup> zmiňuje příhodu, kdy „nemůže být kníže Karel na přímý zásah ministra vnitra Noska zvolen do čela obnovené Československé heraldické společnosti, ale smí se stát pouze jejím místopředsedou“, Mojmír Chromý ve svém článku „Za českým heraldikem“<sup>2</sup> zase podotýká, že pro jméno autora nemohou vyjít „Písně českého státu“, jejichž vydání bylo již jednou za protektorátu zmařeno. Karel Schwarzenberg se stával častým objektem útoků především komunistického tisku. Pro jeho charakter svědčí, že se nevzdal a nestáhl do ústraní, ale naopak velmi čile publikoval a nevyhýbal se ani přímým konfrontacím s budovateli zářných zítřků. Tak mohla nastat i situace, kterou ve svých pamětech vzpomíná Zdeněk Kalista, kdy se na valné hromadě Spolku československých filosofů „rozvinul boj, jaký spolková shromáždění toho druhu nepamatovala“, kde mluvčím „útočného komunismu“ byl Eduard Goldstücker a proti stál „bojovný kníže Karel Schwarzenberg“.<sup>3</sup> Jaro 1948 proležel s těžkým zápalem mozkových blan a pravděpodobně tím unikl zatčení. Na doléčení odjel do Itálie, odkud se již domů nevrátil, zůstal v Rakousku, záhy následován svou rodinou. Vzhledem kosudům souputníků z Řádu a i některých příbuzných lze mluvit o nemalém štěstí.<br />
V exilu se zpočátku živil jako správce knihovny v Salzburgu. V roce 1955 ukončil studium historie na Vídeňské universitě a pokračoval v aktivní vědecké činnosti, jejímž výsledkem bylo několik historických knih anespočet článků včeských exilových i cizojazyčných časopisech a sbornících. Velmi se zasloužil o uspořádání Schwarzenberského rodinného archivu v Murau a zmapování slavik ve vídeňské Národní knihovně. Nezanedbatelná je též jeho mnohaletá činnost ve funkci předsedy Křesťanské akademie v Římě či aktivní působení v rámci českého velkopřevorství Maltézského řádu. O významu osoby Karla Schwarzenberga vypovídá kromě jiného též to, že se stal jako první Čech po roce 1918 rytířem řádu Zlatého rouna. Byl bailly velkokřižník Konstantinského řádu sv. Jiří a komtur bavorského řádu sv. Jiří. Zemřel 9. dubna 1986. Za účasti rodinných příslušníků, významných hostů a zaměstnanců schwarzenberských panství byl uložen do rodinné hrobky v Murau.<br />
<strong>PRÁCE KARLA SCHWARZENBERGA</strong><br />
<strong>UVEDENÍ</strong><br />
Karel Schwarzenberg začal uveřejňovat své politické články po návratu z prezenční vojenské služby. Jeho názory ho logicky vedly, jak bude z dalšího více patrno, k okruhu kolem již vycházející revue Řád. O konkrétním setkání se nám zachoval tento deníkový záznam: „25. 11. 1933... Potom mne Hynie zavedl do společnosti kluků, kteří vydávají Řád. Tady neobyčejně hlomozíce táhli jsme z kavárny uDenise do Lobkovické vinárny, odtud do (nečitelné slovo), odtud do buffetu Koruny, pak jsem ještě s Berounským seděl do 1/2 2 ráno na lavičce na Karláku a debatoval o použití slova demokracie, což já mám za slovo mravně význačné, on ale za blbost.“<sup>1</sup> Vztah mezi Karlem Schwarzenbergem a Řádem se brzy stal vděčným objektem spekulací, jak ukazují například paměti Zdeňka Kalisty: „Vznikla přirozeně otázka, kdo financuje tento list, za nímž se jinak neobjevovala žádná spolková nebo stranická či skupinová základna. Netrvalo pak dlouho a začalo se vyslovovat jméno mladého, tehdy, tuším, dvaadvacetiletého Karla ze Schwarzenbergu, majorátního pána druhé, počeštěné větve knížecího rodu Schwarzenberského“.<sup>2</sup> Tato domněnka není úplně pravdivá už jenom z toho důvodu, že Karel Schwarzenberg se dostal k Řádu až ke konci prvního ročníku. Na druhou stranu je mimo pochybnost, že jako jediný majetnější z okruhu Řádu často vypomáhal finančními příspěvky. V Řádu publikoval Schwarzenberg svůj vůbec první článek, který vyšel pod pseudonymem Malidajev,<sup>3</sup> toho použil i u článku druhého, poté však začal užívat pseudonym Jindřich Středa, který pro něj údajně vymyslel podle biskupa Jana ze Středy František Lazecký,<sup>4</sup> tomu pak zůstal věren i při svém odchodu do exilu.<sup>5</sup> Do Řádu přispíval Karel Schwarzenberg pravidelně až do jeho zastavení. Články byly většinou většího rozsahu, výjimečně se jednalo o kratičké poznámky. Týkaly se témat politických, historických, církevních i kulturních. Většina teoreticko-politických názorů, o kterých budeme dále pojednávat podrobněji, se objevila právě zde. Názorová příbuznost mezi řádisty a Karlem Schwarzenbergem je natolik podstatná, že pro bližší pochopení jeho díla byla tato práce uvedena kapitolou o Řádu.<br />
Některé příspěvky, které byly původně otištěny vŘádu, lze najít vNárodní obnově. Do té psal Karel Schwarzenberg opět pod pseudonymem Jindřich Středa aopět otématech historických a politických. Objevil se zde i článek heraldický v seriálu oheraldice vyplňovaném nejvíce studiemi Břetislava Štorma. Ten byl podepsán pravým jménem. V Národní obnově byl Karlem Schwarzenbergem užit kromě již zmíněného Středy též pseudonym Bojna a to pod úryvkem ze studie o Charlesi Maurrasovi (19. 9. 1939), původně vydané vKnihovně Nového Československa, nazvaném „Charles Maurras, jeho postava a cesta“, a pod provokativním článkem „Poznatky“ (11. 11. 1939), komentujícím úvodník z Der neue Tag. Pseudonym Bojna (a značka B.) je spojen s druhou a dosud opomíjenou skupinou Schwarzenbergových politických článků, studií a komentářů – s pracemi uveřejňovanými až do roku 1938 v periodikách patřících k Hnutím za Nové Československo – ve Vlajce, Národní výzvě, Národním státě, Národní republice, Novém Československu a dalších. Kromě několika článků ve Vlajce se jednalo o věci kratší, mnohdy délky několika řádek, náplní byla opět politika.<br />
Mnohé možná překvapí, že Karel Schwarzenberg působil v tzv. fašistických časopisech, a neudivuje, že tuto část jeho publicistiky nezaznamenal žádný z jeho životopisců. Odpověď na otázku, co ho vedlo k tomuto hnutí, lze hledat jak v jeho článcích, tak především v deníku, který si od dětství pravidelně vedl. Karel Schwarzenberg se velmi obával příchodu komunismu, ke kterému podle jeho názoru kapitalismus a demokracie nezbytně vedou. Demokracie vytvořením všemocného státu a kapitalismus vytvořením početné třídy nemajetných, kteří svoji jedinou naději vidí v komunismu a jsou pro jeho vítězství schopni udělat cokoliv. V deníku můžeme najít mnohé zmínky o nezvratném příchodu rudé revoluce a o sklepech Jekatěrinburských, jakož i zoufalství nad neschopností politického katolicismu především ČSL. Jediné hnutí, které viděl jako natolik masové, aby bylo schopno zabránit komunismu, a ve kterém by byl zároveň schopen prosadit své názory, bylo hnutí tzv. národovců, jak se čeští fašisté sami nazývali. Jeho případ nebyl výjimkou mezi katolickými intelektuály, můžeme připomenout například již zmíněného Jana Scheinosta. K samotnému hnutí byl velmi kritický. Vdeníku můžeme najít stížnosti na myšlenkovou změť a neujasněnost, na fanatismus, na iracionalitu, antisemitismus, antiněmectví atd. Od počátku svého působení prosazoval své názory jako program, sepsal dokonce brožuru, která se měla stát budoucím programem hnutí.<sup>6</sup> Jeho snaha se nesetkala s valným úspěchem, i když se mu podařilo vytvořit celkem početnou skupinu monarchistů uvnitř národoveckého hnutí. Jedním ze základních zlomových bodů ve vztahu k fašistům byla válka o Habeš, která byla předmětem ostrých sporů. Koncem roku 1937 už vyslovuje naprosté zhnusení a bezmoc. Oficiálně opouští fašistické hnutí vystoupením z Hnutí za Nové Československo na podzim roku 1938. Bohužel prvorepublikovému fašistickému hnutí se dodnes nedostalo zasvěcené studie, která by se zbavila ideologických předsudků a byla schopna patřičně rozlišovat. Je dobré zmínit, že je rozdíl mezi Vlajkou Rysovou a Vlajkou před rokem 1939, která byla výrazně protinacistická. Z programu Hnutí za Nové Československo, ke kterému měl Karel Schwarzenberg nejblíž, je důležité připomenout, že se hlásilo ke křesťanství, stavělo se proti stranické demokracii, snažilo se o vybudování stavovského zřízení (i když konkrétní forma se poněkud lišila od té, kterou prosazovali řádisté) a bojovalo proti marxismu. Toto jsou body, ve kterých se s nimi jak Karel Schwarzenberg, tak i ostatní katolická pravice mohli shodnout. Horší to bylo s ostatními částmi programu jako fanatickým antisemitismem atd. a zvláště s konkrétnějšími akcemi jako rukopisným bojem, sporem o insignie atd. Konkrétní pokus o navázání kontaktů mezi skupinami kolem Řádu a kolem Vlajky přes nadějný průběh skončil neúspěchem: „11. 10. 1934. Svedl jsem dohromady Vlajku a Řád, ale s nevalným úspěchem, dlužno přiznat. Pilo se sice.“<sup>7</sup><br />
<strong>Poznámky:</strong><br />
<strong>Úvod</strong><br />
1. Deníkový záznam z 19. 4. 1935, OA Třeboň VI-6-21.<br />
<strong>Řád</strong><br />
<ol><li> František Lazecký: Jak vznikl jeden časopis. Akord 5,6, ročník XV.</li>
<li> fl- Řád, Řád II. str. 94.</li>
<li> Fučík Bedřich, Bartošek Karel: Zpovídání. Toronto 1989</li>
<li> Trapl Miloš: Pol. a ČSL v Československu v letech 1918-38. Praha 1990.</li>
<li> Sociální encykliky (1891-1991). Praha 1996.</li>
<li> fl- Řád, Řád II., str. 94.</li>
</ol><strong>Životopisné pozadí</strong><br />
<ol><li> Škutina Vladimír: Český šlechtic František Schwarzenberg. Praha 1990, str. 38.</li>
<li> Chromý Mojmír: Za českým heraldikem. Heraldická ročenka 1986, str. 93.</li>
<li> Kalista Zdeněk: Po proudu života (2.). Brno 1996, str. 658.</li>
</ol><strong>Uvedení</strong><br />
<ol><li> OA Třeboň VI-6/19.</li>
<li> Kalista, op. cit., str. 368.</li>
<li> OA Třeboň VI-6/19. „22. 3. 1934. Dostal jsem číslo Řádu, kdež je moje první tištěná práce, podepsaná Malidajev (rozuměj: přesmyčka z Lamidaeff (Poldéve) Malý – d’ A. F.). Sice tam kvůli censuře něco opravili...“</li>
<li> Ladislav Jehlička: Křik Koruny svatováclavské, Brno samizdat str. 152.</li>
<li> V narážce na tento pseudonym přišel Karlu Schwarzenbergovi korespondenční lístek od Jakuba Demla: „Odjakživa, Jasnosti, nejraději mám sobotu (ze všech dní v týdnu). Ale Středa taky je dobrá.“ OA Třeboň VIII-b-24.</li>
<li> Bojna: Dějinný podklad národovectví. Praha 1936.</li>
<li> OA Třeboň VI-6/21.</li>
</ol><br />
<strong>Václav Hrabák: Karel Schwarzenberg – díl 2.</strong><br />
<strong>KONZERVATISMUS, LIBERALISMUS, REAKCE</strong><br />
S politickou teorií se u Karla Schwarzenberga setkáváme skoro ve všech delších článcích. Uceleně se teorii věnoval v <em>Řádu </em>především v článcích porovnávajících středověk a současnost – „Obrana středověkých předsudků“, „Středověká svoboda“, „Svoboda a totalita“, v reakci na Carla Schmitta „Kato čili o svobodě plněním zákonů“ a v článku „Křesťanská společnost“. Ve <em>Vlajce </em>pak v článcích „Proč jsem reakcionář“, „O slovo“, „Myšlenka korunovace“, „O sněmu“. Zásadní význam má v <em>Národní výzvě </em>na pokračování uveřejňovaná studie „Dějinný podklad národovectví“, vydaná též jako brožura v Knihovně Nového Československa. Další články týkající se konkrétnějších problémů budou zmíněny na patřičném místě.<br />
Přívlastek konzervativec, kterým byl Karel Schwarzenberg označen po vydání Rotreklova výboru většinou recenzentů, vypovídá spíše o mizení přesných významů slov než o pravém stavu věcí, jak se nám jeví ze Schwarzenbergových článků. Ten měl vůči konzervativismu zásadní výhrady a tomuto označení se vehementně bránil: „Politikou konservativní rozumí se politika protirevoluční, politika směřující proti liberalismu a socialismu s tím úmyslem, aby byl zachráněn (konservován) křesťanský řád společnosti. Nuže pravím, že taková politika je nemožná proto, že není už křesťanského řádu společnosti. Prostě revoluce zvítězila a každá úvaha o nynějších povinnostech křesťana ve společnosti musí vyjít z této skutečnosti,“ <sup>1</sup> a dále „...nutno si povšimnouti, kolik v konservatismu je obsaženo zbabělosti. Neboť co dělí konservativce od reakcionáře? Právě to, že konservativec odmítá jíti zpět, odčiniti jakékoli hotové vítězství pokrokáře, odmítá vůbec bojovati, jen úpí a prosí, aby mu byl zachován přítomný stav...“ <sup>2</sup> Karel Schwarzenberg se naopak domníval, že naše doba potřebuje nutně nějakou akci, plně v souznění s Lancknechtovým: „Nikoli rozvážně kupředu, nýbrž rozhodně dozadu, neboť před námi je propast.“ <sup>3</sup> Uvědomoval si, že vzhledem ke stavu, jakého společnost dosáhla, již nejde pouze brzdit a tvářit se, že uchováváme tradiční řád. Ten se mu zdál naprosto ztracen. Program viděl v reakci, proti aktivní revoluci stavěl aktivní kontrarevoluci. Napsal: „Toto je reakce: Bojovati za pravdu a neustupovati. Bůh dá vítězství, chce-li. Blbci ovšem tvrdí, že reakce znamená návrat k určitému stupni vývoje, návrat paruk, nebo skřipců, nebo ulic bez kanálů. (Ad tři, tyto lze nalézti i v dnešní Praze.) Tomu tak není, nýbrž reakce znamená návrat k určitým nikoli věcem, nýbrž ideám.“ <sup>4</sup> Proto viděl jako jedinou možnost, jak porazit levici a zvrátit nepříznivý vývoj, aktivní činnost na základě propracovaného programu.<br />
Druhé označení, které bývá Schwarzenbergovi připisováno, je legitimista a nutno hned dodat, že za toho se vskutku pokládal. Byla to právě ztráta smyslu pro legitimitu, co nejvíce vyčítal moderním státům. Ztráta smyslu pro práva, která existují nezávisle na státu a která stát nemůže zrušit. Původce popření myšlenky legitimismu viděl v liberalismu a s ním spojené ideologii parlamentní demokracie: „Poněvadž totiž svrchovaný jedinec není ničím omezován, nemá ani Boha, ani pána, ni dieu, ni maitre, ani králův, ani papežův, ani heteronomní mravnosti, ani otcovské autority, ani dědičné tradice, ani konečně národního citu (nanejvýš má třídní zájem), poněvadž jedinec je dokonale a doslovně svrchovaný, tedy jedinci dohromady jsou také tak svrchovaní: <em>Eritis sicut dii, dokonce ne scientes, nýbrž statuentes bonum et malum </em>. Proto demokratický stát, tj. orgán, zástupce „polovice + jednoho jedince“, je všemohoucí, má monopol právní, jak se dnes všeobecně uznává, není žádného právního pramene mimo stát, a tedy není žádného práva a žádných svobod, aby je stát nemohl zrušit. Nikdo nemá nabytých nezrušitelných práv vůči státu, stát nemá pevných závazků ani ze smluv, ani z logiky, může si ponechat předplacenou penzi, rozvázat katolický sňatek nebo třeba zavést prohibici, sterilizaci nebo povinné nošení kroužků v nose.“<sup>5</sup> Na suverénního, od všeho osvobozeného člověka jako původ většiny moderních nešvarů poukazovali mnozí autoři, my jsme to mohli vidět například u Rudolfa Voříška. Na Schwarzenbergově analýze je zajímavé, jak tuto myšlenku uvádí do souvislosti se vznikem demokratické teorie o suverenitě lidu. Pozoruhodný je pak zvláště poukaz na příčinný vztah mezi demokracií a absolutním státem. Suverénní stát, jak jej vytvořila demokracie, může úplně všechno, neboť není ničím vázán. V základech moderních diktatur viděl Karel Schwarzenberg demokracií proklamovanou suverenitu lidu. „Nemylte se, demokraté, vy jste to, kteří jste totalitní stát vynalezli, stát, který nic mimo sebe nezná.“<sup>6</sup> Není pak divu, že obě největší moderní diktatury, komunismus a nacismus, se pokládaly za zosobnění vůle lidu. Karel Schwarzenberg také ukázal na nutný vztah mezi demokracií (suverenitou lidu) a právním pozitivismem. Správně viděl, že liberální teorie státu a práva neumožňuje obranu před diktaturou. Na základě čeho by mohla být založena, když neexistuje nic mimo stát, žádná práva, žádné svobody, nic. Karel Schwarzenberg poznal význam práva, které stojí mimo stát a které stát nemůže porušovat. Navazoval přitom na křesťanskou tradici přirozeného zákona. Stát není suverénní. Stát musí uznávat práva a svobody, které pocházejí z mravního řádu. Jedině stát, který své právo naváže na mravní řád, si může nárokovat závaznost svých předpisů, závaznost morální. Je omezen, nesmí porušit práva a svobody svých občanů ani jiných částí společnosti – obcí, rodin, stavů, zemí atd. Nemůže dělat, co se mu zlíbí.<br />
Součástí Schwarzenbergova legitimistického postoje je i neuznávání vlád, které se dostaly k moci porušením práva. Proto rozlišoval vládu legální od vlády legitimní. Vláda legální je taková, která je právě umoci. Může se však stát, že taková vláda je nelegitimní, že vládne neprávem. Například tehdy, když se k moci dostane revolucí nebo porušením následnických práv. Vládou legitimní může být i taková vláda, která není právě u moci. Toto rozlišení mělo vliv na Schwarzenbergův pohled na revoluci a povstání. Revoluce je podle něj násilný boj proti legitimní vládě a je nepřípustná. Naopak povstání je ozbrojené vzbouření proti nelegitimní vládě nebo proti vládě, která výrazně porušuje práva a svobody, a to pak je nejen oprávněné, ale i nutné. Toto rozlišení bude důležité u článků věnovaných Španělsku. Je zajímavé, že své pojetí legitimity dával Karel Schwarzenberg často do souvislosti se státoprávním bojem z období monarchie. Ukazoval, že ten byl postaven na stejném principu, neboť tvrdil, že práva českého národa na vlastní historický stát existují bez ohledu na to, zda je nějaký další stát uznává nebo ne, a tedy nikdy nemohla být zrušena. Tím se hlásil k dlouholeté rodinné státoprávní tradici.<br />
Kromě uvedené ztráty smyslu pro legitimitu odsuzuje Karel Schwarzenberg na liberalismu vzývaný „pokrok až do zblbnutí“. Jako nejzhoubnější výsledky tohoto pokroku viděl vznik absolutního státu, nezaměstnanosti a totální války. O vzniku totalitního státu jsme již hovořili v souvislosti se ztrátou legitimity. Schwarzenbergovi vadilo, že stát nemá meze a hojně toho využívá. Stejně tak jako encyklika <em>Quadragesimo anno </em>i on přikládal velký význam mezistupňům, přirozeným organismům stojícím mezi státem a jedincem. Zánik těchto společenství viděl, podobně jako mnozí další, opět v liberální teorii osvobozování. Moderní stát ve své cestě za absolutním vládnutím všechny přirozené útvary – kraje, stavy, národnostní menšiny, university atd., které mohou člověku pomoci v obraně před jeho všemocností – ruší nebo je činí na sobě závislé. Nejpodstatnější čin liberalismu tohoto druhu viděl Karel Schwarzenberg v ničení rodiny. Liberalimus prohlásil, že existuje pouze stát ajednotlivec, rodina – nejpřirozenější společenství se mu do jeho pohledu na svět již nevešla. Proto ji všelijak omezuje (dědické daně atd.), obírá o její práva a dává jí najevo, že je pouze trpěná. Jednu z cest, jak je rodina omezována, a jedno z největších zel liberalismu (jedna z nejlepších cest k totálnímu státu) vůbec vidí Karel Schwarzenberg v povinné školní docházce: „Ostatně moderní stát se považuje za oprávněna vymáhat od svých poddaných tento neomezený rozsah nevolnosti; neboť prohlásiv děti za svěřené nikoliv rodičům, nýbrž jemu, osobuje si stát právo nutit svoje občany kmyšlení, jaké se jemu líbí. Sama o sobě jest tato usurpace práv rodiny a duše nesnesitelná, ale stává se trojnásob nesnesitelnou nestálostí moderních poměrů. Neboť jestliže ve Spartě vychovával stát veškeru mládež, vychovával alespoň po staletí ze všech Sparťany; moderní stát však si připisuje právo dělat ze všech dětí dnes republikány, zítra fašisty, pozítří komunisty a pak patrně roajalisty. Toto je nesnesitelné.“ <sup>7</sup> Jasně vidí, proč tak stát činí, proč brání rodině, aby mohla vzdělávat nebo nevzdělávat své děti, jak se jí zachce. Je to nejlepší způsob, jak si zpracovat člověka, aby se z něj stal poslušný „poplatník“ bez samostatného myšlení, kterého může stát naprosto ovládat. A nevidí jako náhodu, že v dnešním školství je samostatné myšlení to poslední, k čemu jsou studenti vedeni. „Vzdělání prý musí být všem stejně přístupné. Tu tedy pokrok se nejpronikavěji dotkl výstavby společnosti. Nic tak nepřispělo ke změnám posledních 150 let jako nucené školní vyučování mládeže. To mělo tyto hlavní důsledky: Zmizela stará nezávislost člověka na státu. Jestli stát řídí každodenní činnost člověka ve věku, kdy ještě nemá žádného zájmu na věcech veřejných, žádnou činnost vůči státu nevykonává, ještě ani občanských práv nemůže mít, jak nemá stát regulovat život občana v povolání na veřejnost vystupujícího.“ <sup>8</sup> Tak se podařilo vytvořit člověka, který neumí bránit svoji svobodu, a nejen to, on na ni neumí ani myslet.<br />
Rozbitím starých společenských pořádků umožnil liberální pokrok vládu peněz, neboť to jsou peníze, které nyní zaručují místo ve společnosti. To způsobilo vznik kapitalismu a s ním i nového vztahu zaměstnavatel – zaměstnanec, vztahu, který je řízen pouze touhou po co největším výdělku, neboť jiný prospěch než hospodářský už nemůže zaměstnavatel – kapitalista mít. Kapitalismus viděl Karel Schwarzenberg jako veskrze špatný systém. Ve své kritice se nelišil od výhrad vznesených Hilairem Bellocem nebo papežskými encyklikami. Nejvíce mu na kapitalismu vadilo, že zbavuje lidi možnosti obživy. Nezaměstnanost, která je nutným důsledkem kapitalistického hospodářství, uvrhuje velké množství lidí do nesmírné bídy, kdy jsou postaveni před pouhé dvě možnosti – buď umřít hlady, nebo být vydržován z veřejných prostředků. Ztéto situace pak viděl přirozeně vznikat socialismus, neboť dělníci hledají způsoby, jak se bránit. Existuje tedy přímá souvislost mezi liberalismem a socialismem. Podle Schwarzenberga ani socialismus nic neřeší, protože i on vytváří moderní otroky: „Cílem socialismu není totiž přirozený cíl řádného státu; štěstí poddaných, neboli svoboda, nýbrž organisace, výkonnost, údernictví, gigantické stavby, jakýsi Egypt bez faraona, ale stejně zotročený.“ <sup>9</sup><br />
Další věc, poslední, o které se zmíníme, kterou Schwarzenberg nejvíce vyčítal liberalismu, bylo umožnění vzniku totální války. Z jeho článků je cítit tušení možnosti vzniku války nové a též obrovský šok z války minulé, kterou podle jeho názorů pokrok přímo umožnil. „Ovšem pokrokovým humoristům stále ještě jsou pramenem veselí poslední rytíři, kteří se rozhořčovali nad vynálezem střelného prachu. (Patrně v mysli pokrokářů úkolem lidstva je vynalézati, avšak co se vynalezne, nebo kolik lidí to zabije, je vedlejší.) Titíž lidé se posmívají zálibě rakouského důstojnictva v jezdeckých útocích, právem konečně – neboť na plynovém útoku rozhodně nic k smíchu není.“ <sup>10</sup> Vadilo mu hlavně, že válka ztratila jakékoliv omezení. Všeobecnou brannou povinností se jí dostalo obrovských rozměrů. Popřením všech pravidel byl umožněn jakýkoliv prostředek k vítězství. Díky špatné diplomacii se státy stávají čím dál tím méně schopny válkám předcházet. „Po světové válce demokraté, přece jen dotčeni čtverečnými kilometry mrtvol, jali se schůzovat po různých lázeňských místech a radit se, co a jak s válkou. Po mnohém mluvení a hodování (v Ženevě musel jeden státník být nakvap operován, poněvadž mu při jídle praskl žaludek) se usnesli na Kellogově paktu, prohlásili, že už se válčit nebude, ba naopak, že se stanou hrozné věci tomu, kdo by válku vypověděl. Výsledek? Války se tedy nevypovídají, avšak vedou.“ <sup>11</sup><br />
<strong>KRÁLOVSTVÍ, STAVOVSTVÍ, AUTONOMIE</strong><br />
Proti modernímu státu stavěl Schwarzenberg středověké státní zřízení jako systém, kterému se dosud nejlépe v lidských dějinách podařilo umožnit lidem žít svobodně. Uznával, že středověku chyběl kult svobody, známý z moderní doby, ale právě tím, že svobodu pojímal jako součást širšího řádu, zabránil, aby se zvrhla v opak. Na středověku vyzdvihoval v prvé řadě schopnost zachovat co největší samosprávu všem přirozeným složkám společnosti. Král se staral pouze o to, co nemohly nižší složky společnosti řešit samy, tedy hlavně o obranu a o soudnictví. Instituce státu jako Koruny, která se skládá ze dvou složek, z krále a ze stavů, umožňovala přesně vymezit práva krále a svobody poddaných. Král neměl monopol vojenské moci a byl do jisté míry ve vojenských věcech závislý na šlechtě. Nemohl si proto dovolit někoho utlačovat, neboť existovaly vhodné prostředky k obraně. To vše mu zabraňovalo v uzurpaci cizích práv. Za klad středověku pokládal Karel Schwarzenberg i vztah pán a poddaný. Ve středověku byla moc šlechty měřena počtem poddaných a ta měla důvod starat se o poddané i v případě, že z nich neměla ekonomický prospěch. Lidé tak měli jistotu, že nepřijdou o možnost obživy. Pán také nebyl neomezeným vládcem, protože žil stále v nejistotě možného povstání. I středověká válka byla Schwarzenbergem dávána za vzor. Především pro svou omezenost. Pravidla, kterými se striktně řídila, umožňovala, aby byli ušetřeni civilisté, kostely, aby se válčilo jen v určité dny atd. To, že se osoba, která válku vyvolala, musela účastnit boje a předtím musela nelehce získat finance, zamezovalo tomu, aby se válčilo z jiných než vážných důvodů.<br />
Karel Schwarzenberg chápal význam přirozených celků fungujících ve společnosti pro udržení svobody. Proto pokládal za základ jakéhokoliv pravicového programu prosazování co největší autonomie. Všechny složky společnosti se o sebe musejí starat samy. Stát nastupuje pouze tehdy, kdy nelze věci řešit na nižší úrovni. Jak už bylo zmíněno, jedná se podle Schwarzenberga o soudnictví a obranu (vojenskou a diplomatickou). Nejvíce prostoru musí být ponecháno rodině jako nejdůležitější části společnosti, poté se postupuje zdola nahoru – obce, university, cechy, kraje, země. Proti názoru, že samospráva bude znamenat bujení úřednictva a korupci, napsal: „Proto také naprosto by nemělo významu poukazovati na korupční zjevy v samosprávě. Jednak totiž samosprávu zkorumpovaly právě živly, jež jsou zapřísáhlými odpůrci samosprávy; jednak a především centralisací nelze zjednati nápravu. Neboť zajisté kdo kradl v malé obci, tím snáze, tím bezpečněji, tím velkoryseji pokrade ve velkém ústředním úřadě, zatarase se neproniknutelnými rozpočty a mohutnými styky organisačními. Naopak, pro nejhorší korupci, pro korupci politickou, je centralisace přímo dělaná.“ <sup>1</sup> Ve významu tzv. zásady subsidiarity jakož i dalších věcech se Karel Schwarzenberg shodoval s encyklikou <em>Quadragesimo anno </em>, na rozdíl od ní, která nedoporučovala žádný specifický politický systém, však shledával středověké zřízení jako zatím jediné, kde byly její myšlenky realizovány.<br />
Karel Schwarzenberg nepochyboval o tom, že samospráva – svoboda vyžaduje silnou autoritu. „Aby mohla být složkám státu ponechána co nejširší svoboda, aby mohla býti svoboda dole, musí být autorita nahoře... Že vmoderním státě je tomu naopak, tkví v cizopasné povaze jeho.“ <sup>2</sup> Takovou autoritou mohl být pouze král. Monarchie jediná má silnou autoritu, která pochází z tradice a která je posvěcena Církví. Naopak v diktatuře i demokracii je autorita slabá, a to proto, že svoji moc odvozuje od lidu. Diktatura i demokracie jsou závislé na momentálním veřejném mínění, proto se o něj musejí starat, k tomu potřebují kontrolu nad občany, což znamená uzurpaci práv. Monarchie, která není závislá na veřejném mínění, neboť její autorita pochází odjinud, si může hledět dlouhodobého obecného dobra. „Silná autorita není závislá na poddaných, a může jim proto poskytovat svobody, slabá autorita však musí poddané držet, neboť kdyby se mohli hnout, rozpadla by se.“ <sup>3</sup> Demokrat i diktátor nemají trvalejší vztah ke státu, proto ho mohou v klidu plundrovat. Naopak monarcha tento vztah má, vládne celý svůj život a ve vládnutí budou pokračovat i jeho potomci: to ho vede k tomu, aby se snažil o dlouhodobější prosperitu. Ani demokratický politik ani diktátor nejsou ničím vázáni. Král je vázán korunovačním slibem, kde svědkem mu je Bůh, musí dodržovat, co slíbil, a nesmí porušovat práva a svobody poddaných. Obhajoba monarchie patří k nejlepším a nejoriginálnějším částem Schwarzenbergovy politické teorie.<br />
Demokracii Karel Schwarzenberg nezatracoval. Spolu s Chestertonem v ní viděl dobrou podstatu. Souhlasil s tím, že kde to jde, tam si mají lidé vládnout sami. Za správné naplnění této myšlenky ovšem pokládal samosprávu. Vtakovém případě by se nevylučovala s královskou vládou. Proti čemu se ostře stavěl, byla demokratická ideologie vytvořená liberály, hlásající, že vláda lidu je tehdy, když rozhoduje o všem „polovina + jeden“, a že vláda je vtělením vůle lidu (tím si lid vládne sám a samospráva není potřebná, je vtělena do parlamentu nebo do většiny). Tvrdil, že o pravdě nelze hlasovat. Nejvíce mu vadila demokracie parlamentní. „Ostatně poslanci se volí celkem podle toho, kolik peněz mohli vynaložit na volební propagandu. Což je všeobecně známo. Jakmile tedy složení sněmovny není výsledkem nějaké vůle lidu, nýbrž vypočitatelnou výslednicí nákladů na tisk a podobné věci, nemá vskutku smyslu mluvit o lidovládě.“ <sup>4</sup> Na demokracii se mu nelíbilo, že stát není schopen pro neustálý boj stran aktivně jednat a že nemůže mít koncepční politiku, když se každou chvíli mění ministři a jednou se jde nalevo, podruhé napravo. Žádná ze stran „...nikoho skutečně nezastupuje, strany tudíž nejsou nositelkami mandátů (latinsky rozkazů) voličstva a nemají žádného vymezeného úkolu, nýbrž dělají politiku. Slovo politika pak se dostalo do takové pověsti, že vše slušné se nazývá nepolitickým; před časem jacísi dobří občané dokonce zakládali politickou stranu nepolitickou.“ <sup>5</sup> Už jsme viděli, že kritika parlamentní demokracie patřila k oblíbeným tématům přispěvatelů <em>Řádu </em>. V averzi vůči politickým stranám se shodovali i s českými fašisty. Nechuť vůči stranám byl ovšem obecnější jev, stačí vzpomenout opět Belloca a Chestertona.<br />
Jako alternativu vůči parlamentní demokracii a kapitalismu viděl Schwarzenberg stavovské zřízení, a to jak ve sféře politické, tak ve sféře ekonomické. Vyzýval ke zbourání kapitalistického systému a volal po vybudování „zcela jiného sociálního řádu v duchu velkých křesťanských myslitelů středověku i novějších časů (Vogelsang, Jindřich V., Lev XIII.).“ <sup>6</sup> Tím se opět neodlišoval od valné části katolické inteligence ani od některých národovců. V politice viděl význam stavů jako reprezentantativnějšího zástupce národa, než jsou parlamentní strany. „Složkami národa jsou rodiny a jedinci, kteréžto složky mají různé funkce a povolání. Orgány pak těchto funkcí ve veřejném životě jsou stavy.“ <sup>7</sup> Stavovství mělo zvláštní význam pro Schwarzenbergův monarchismus. Jedním ze základních pojmů Schwarzenbergovy teorie byl institut korunovace. V ní hrály stavy základní roli, neboť jako zástupci národa slibují králi poslušnost a ten naopak přísahá, že bude zachovávat práva a svobody. Pro konkrétní formu uspořádání stavů navrhoval vzít si za vzor systém, který v Čechách fungoval v XVI. století. Počet stavů však navrhoval rozšířit na šest.<br />
<strong>ČEŠI A TI DRUZÍ</strong><br />
V první republice velmi aktuální problém nečeských národů v národním státě byl pro Schwarzenberga častým námětem. Vcelku jej probírají tři články v <em>Řádu </em>– „Slovenská samospráva“, „Dohoda s našimi menšinami“ a „Slovo o Židech“. Ve <em>Vlajce </em>a <em>Národní výzvě </em>kromě jiných hlavně „Postrach z Henleina“, který vyvolal velkou diskusi v českém i německém tisku (agrárnický <em>Venkov </em>ho kritizoval pro antivlastenectví), „Pravda a politika“, „Obrození Židovstva“, „Ještě o Židech“, „Nové stěhování Židů“ a „Dějinný podklad národovectví“.<br />
České politice ve vztahu k Němcům vyčítal Karel Schwarzenberg na prvním místě zanedbávání dějinných souvislostí. „Jsou ovšem lidé, kteří nenávidí vše, co jim připomíná minulá pokolení, a chtěli by všecky politické a sociální otázky řešit na základě jakýchsi odtažitých zásad.“ <sup>1</sup> Takovou zásadu viděl i v principu sebeurčení, který byl většinou politiků brán jako myšlenkový základ pro vznik státu. Tato zásada je podle něj chybná, a kdyby byla uplatněna důsledně, znamenala by rozpad státu. Pozadí, na kterém musí být německý problém řešen, je uvědomění si vlastnického vztahu českého národa k českému státu: „Nazýváme-li český národ státním národem českého státu, říkáme, že česká dynastie Přemyslova spolu s českým národem vytvořily tento stát pro sebe a jako svůj majetek. Němci usadivše se před staletími v této zemi, v tomto již stávajícím, již korunou samostatného království ozdobeném státě, získali si veliké zásluhy kulturní o tento stát, získali i rovnost práv občanských a mohou nabýti i rovnost práv jazykových. Ale nemohou nabýti jakožto národ rovného práva vlastnického k tomutu státu bez přejinačení celé jeho podstaty.“ <sup>2</sup> Domníval se proto, že kdyby byl vznik českého státu podložen touto dějinně správnou teorií, teorií o tom, že stát je zde ne na základě pochybného práva na sebeurčení, ale jako výsledek práva starého českého národního státu na existenci, mohlo se předejít mnohým problémům a jistě oprávněným německým stížnostem. Pochybení tedy viděl již ve špatném teoretickém podkladě, na kterém byl československý stát vybudován. Nemalý význam pro vznik současné situace Karel Schwarzenberg přičítal úpadku teritoriálního vlastenectví, kde opět nejsou Češi bez viny: „...za úpadek teritoriálního vlastenectví a vzrůst revolučního nacionalismu se musejí mladočeši a realisté, oba dohromady, vzít sami za nos. Sami opovrhli prostým citem pro domov a přijali profesorský pojem jazykového nacionalismu.“ <sup>3</sup><br />
Další problém tkvěl podle Karla Schwarzenberga ve špatném přístupu českých (hlavně pravicových) politiků k Němcům. Už na začátku se mluvilo „...jako by počeštění Němců bylo nejen mravně, ale i fakticky samozřejmé. Někteří lidé v tom hledali zvláštní kouzlo, mluvit tónem dobyvatele o menšině předurčené k asimilaci, a rozplývali se blahem při pomyšlení, že český četník – ovšem i učitel – konečně také může někoho potlačovat. Snad radost byla upřímná, že Češi konečně mohou denuncovat někoho jiného nežli zase Čechy.“<sup>4</sup> Mnozí pak trpí „... komplex(em) podřízenosti z dob rakouských. Pro tyto lidi příslušník menšiny je pořád mocným nepřítelem, jemuž nutno vzdorovat, a nikoli poddaným, o něhož je nutno pečovat.“ <sup>5</sup> Z toho plyne spousta naschválů, které česká politika Němcům činí. „...starobylé zřízení krajské, odpovídající zeměpisným podmínkám, bylo odmítnuto s výslovným úmyslem dělat volební geometri proti Němcům – jako by německé kraje tím zmizely ze světa“ <sup>6</sup>. Boj o insignie (mezi jehož největší propagátory patřil prof. Mareš, uznávaná autorita Hnutí za Nové Československo) byl snahou vzít Němcům „nejen to, co neprávem drželi, nýbrž vše, co se dalo“ <sup>7</sup>, čímž byl nesmyslně popřen historický vztah německé university k Universitě Karlově. Problém viděl také v naprosté neznalosti věcí německých, které zapříčiňují mnohá nedorozumění. O některých důvodech protiněmecké politiky neměl Karel Schwarzenberg pochybnosti: „Náš dojem je ten, že pravicoví partajníci vůbec si nepřejí dojíti rozumného poměru s Němci, nýbrž naopak mají zájem na trvání – řečnického – boje proti Němcům. Neboť jen tak udržují své postavení zasloužilých vlastenců a nabývají práva potlačovat mladé.“<sup>8</sup> Řešení viděl vedle odstranění výše zmíněných nešvarů v důsledném uplatňování samosprávy a pro vzor šel do české minulosti, kde opět poukazoval na výhody samosprávného zřízení, které bylo lze nalézt v staročeské ústavě. Schwarzenbergův postoj k německé otázce byl v příkrém rozporu s názory národovců a byl také příčinou častých sporů.<br />
Dalším oblíbeným tématem první republiky byla otázka židovská. Karel Schwarzenberg se stavěl ostře proti antisemitismu. Napsal: „Bohužel je pravdou, že někteří pravičáci se dávají biologickými spekulacemi anebo protižidovským afektem unášeti mimo meze pravdy. Ale tyto výstřelky nekalí jen křesťanskou pravdu, nýbrž také se vymykají politické rozumnosti. Musí se jich tedy odpovědná a cílevědomá pravice zbavit.“ <sup>9</sup> Odvolával se na křesťanskou morálku a ukazoval, že antisemitismus je s ní neslučitelný: „Jenže katolický křesťan nemůže býti antisemitou. Neboť on nemůže býti proti nikomu. On musí býti proti bezpráví, ale nesmí býti předem nepřítelem žádného člověka, tím méně národa. Jako je vůbec povinnen potříti odpuzující nápady biologického nacionalismu, který hledí hledati prospěch vlastního národa ve zničení druhého, tak zejména nesmí upříti židovskému národu ani židovskému člověku právo na život. Nesmí v nich vidět něco stojícího mimo lidstvo.“ <sup>10</sup> Židovskou otázku vidí jako problém politický. Už jsme zmínili Schwarzenbergovu koncepci národního státu, kde tvrdí, že vláda má náležet státnímu národu, neboť rozhoduje o osudu svého státu. Právě z této koncepce odvozuje své výhrady vůči existenci takového politického systému, který umožňuje činorodé menšině, aby pronikala na taková místa, kde by každý předpokládal příslušníka státního národa. Z tohoto názoru plynou i občasné Schwarzenbergovy výhrady vůči velkému zastoupení Židů v politických funkcích, se kterými se můžeme setkat v některých jeho článcích. Avšak příslušnost k nějakému národu nevidí jako otázku krve či něčeho podobného. „Lidské národy se neliší jako druhy psů. Příslušnost k národu není věcí těla, nýbrž duše. Je tedy změnitelná.“ <sup>11</sup> Proto tvrdí, že asimilace je samozřejmě možná. Ptá se však, jestli je také správná, zda je dobré požadovat od nějakého národa, aby se odnárodnil. Tvrdí, že lepší je pomoci vybudovat židovský národ na pevných základech a takovým základem může být pouze národní stát. Ten by rád viděl v pravlasti Židů, v Palestině. Karel Schwarzenberg nebyl veden snahou po zbavení se Židů, něco takového se v jeho myšlení v žádném případě neobjevuje, pouze si myslel, že existencí národního státu bude zrušeno nepřirozené postavení, ve kterém Židé dosud jsou. Domníval se, že až budou mít vlastní stát, tak díky své nové zkušenosti pochopí některé výhrady, které jsou vůči nim vznášeny, a spokojí se s rolí jinonárodní menšiny, se všemi právy, která menšinám náleží. Karel Schwarzenberg chápe, že mnohé věci Židům vyčítané pramení právě z jejich nepřirozeného postavení, které je vede do protitradičního tábora ničícího staré pořádky a budujícího nové řády. Uvědomuje si i úskalí přílišné generalizace, když říká: „Je jistě nepřípustno činiti každého Žida odpovědným za hladomor na Ukrajině; ale mnohem snáze se vyhnu této chybě, až objevím nějakého Žida, který bude Trockému nadávat a litovat Wrangelovy porážky.“<sup>12</sup> Přes výhrady, které Schwarzenberg vůči některým Židům měl, vždy psal proti antisemitismu, a to jak českému, tak německému. „Už jsme měli příležitost říci, jak se nám příčí některé nacionalistické afektace. Ale napodobení Streichera je jistě ze všech nejhnusnější.“ <sup>13</sup> Mezi některými katolíky a mnohými národovci panoval iracionální antisemitismus, bylo ho možné najít jak ve <em>Vlajce </em>, tak v <em>Národní obnově </em>. Karel Schwarzenberg s ním vedl časté půtky. Ladislav Jehlička například vzpomíná na ostrou hádku, která vzplanula poté, co Stanislav Berounský nechal v <em>Národní obnově </em>publikovat text obhajující pravost Protokolů sionských mudrců.<sup>14</sup> Iracionálnímu antisemitismu byl Schwarzenberg na hony vzdálen. Jeho přístup byl velmi podobný přístupu Bellocovu,<sup>15</sup> bez špetky nenávisti analyzoval příčiny a hledal řešení.<br />
Karel Schwarzenberg nesouhlasil s ideou československého národa. Pokládal ji za umělý výtvor a za snahu o co největší unifikaci. Neposkytnutí slovenské autonomie pokládal za nepřípustnou centralizaci. Již několikrát bylo řečeno, že samosprávu pokládal za jeden ze základů správného politického zřízení. Bylo tomu tak i ve vztahu k Republice československé, a proto navrhoval vytvořit samosprávu nejenom na Slovensku, ale i ve všech ostatních tradičních zemích Koruny české a na Podkarpatské Rusi. Protiautonomistické argumenty pokládal za nepovedené. „Prý by tím bylo Slovensko hospodářsky poškozeno, jelikož na ně doplácíme. Tedy nejdříve nutno odečíst náklad na počešťování, a pak bychom se otázali, které šílenství, který ďábel nás posedl, abychom prokazovali někomu dobrodiní takové, že na ně odpovídá láteřením a kopáním? Že prý Slováci nechápou naši práci? Ba ne, to my ji nechápeme. Prý by se autonomií podporovaly separatistické snahy. Tak? A když nás Rakousko centralizovalo, to u nás veškerý separatismus zmizel? Když za války nás přivtělilo k rakouským zemím, tak z nás byli ohromní Rakušáci?“<sup>16</sup> Karel Schwarzenberg požadoval, aby byly všem zemím dány svobody, které jim poskytovala předbělohorská ústava, slíbila Pittsburská smlouva a v případě Podkarpatské Rusi zaručila ústava. Očekával, že tím skončí doba, kdy jednak „věci Slovákům protivné jako smrt byly nazývány československými, jednak mysli českých studentů byly zatěžovány roztodivnou tatranskou beletrií.“ <sup>17</sup> Roztrpčen nad neúspěchem toho, co pokládal za spravedlivé, v článku „Česká herese“ vyšlém na sklonku druhé republiky již pouze konstatuje: „Chtěli osvobodit Slováky? Dvacet let je chovali v jakési vyšetřovací vazbě, nebo převychovací polepšovně.“ <sup>18</sup> Slovenská otázka se těšila mezi katolickými intelektuály velké oblibě. Podpora slovenských požadavků byla zároveň podporou Hlinkovy Ĺudové strany a tím pádem často útokem na ČSL.<br />
<strong>Poznámky:</strong><br />
Konzervatismus, liberalismus, reakce<br />
<ol><li> Konec křesťanské společnosti. Řád III., str. 234.</li>
<li> Proč jsem reakcionář. Vlajka, prosinec 1934.</li>
<li> Lancknechta Bedřicha Schwarzenberga Španělský deník a Zrození revolucí. Řád 1937, str. 119.</li>
<li> Proč jsem reakcionář...</li>
<li> Svoboda a totalita. Řád IV., str. 355.</li>
<li> Ibid.</li>
<li> Kato čili o svobodě plněním zákonů. Řád II., str. 551.</li>
<li> Obrana středověkých předsudků. Řád V., str. 108.</li>
<li> Dějinný podklad národovectví. Národní výzva, 3. 1. 1936.</li>
<li> Obrana středověkých předsudků...</li>
<li> Ibid.</li>
</ol>Království, stavovství, autonomie<br />
<ol><li> Slovenská autonomie. Řád I., str. 575.</li>
<li> Ibid.</li>
<li> Středověk a svoboda. Řád II., str. 289.</li>
<li> O sněmu. Vlajka, duben 1934.</li>
<li> Ibid.</li>
<li> Dějinný podklad národovectví...</li>
<li> Kato čili o svobodě plněním zákonů...</li>
</ol>Češi a ti druzí<br />
<ol><li> Dohoda s našimi menšinami. Řád IV., str. 50 .</li>
<li> Pravda a politika. Národní výzva, 12. 3. 1937.</li>
<li> Dohoda s našimi menšinami...</li>
<li> Ibid.</li>
<li> Ibid.</li>
<li> Ibid.</li>
<li> Ibid.</li>
<li> Postrach z Henleina. Vlajka, listopad 1934.</li>
<li> Demoklerikalismus. Národní výzva, 7. 5. 1937.</li>
<li> Slovo o Židech. Řád IV., str. 170.</li>
<li> Ibid.</li>
<li> Ibid.</li>
<li> Ibid.</li>
<li> Jehlička, op. cit.</li>
<li> Belloc Hilaire: Židé a bolševismus. Akord 1928, str. 239–247.</li>
<li> Slovenská autonomie...</li>
<li> Ibid.</li>
<li> Česká hereze. Řád V., str. 49.</li>
</ol><strong>Václav Hrabák: Karel Schwarzenberg – Dokončení</strong><br />
<strong>PSANÍ O ČECHÁCH</strong><br />
Je samozřejmé, že Karel Schwarzenberg jako obyvatel Republiky československé si ve sých pracích často bral příklady z reality, ve které žil. Lze proto u něj najít mnoho přímých i nepřímých narážek na stav české politiky a společnosti. Je nutno připomenout skutečnost, že mnohé věci, které ve svých teoretických pracích rozebíral, patřily k základům první republiky. Tak můžeme na meziválečné Československo vztáhnout kritiku parlamentní demokracie a stranictví, zvláště když si uvědomíme, jaké moci se v něm stranám dostávalo, podobně i kritiku centralizace, rozlezlého státu, liberalismu, pokrokové ideologie vůbec a mnohé další. Mimo této kritiky obecné se Karel Schwarzenberg nevyhýbal ani kritice konkrétní. Ovýhradách vůči menšinové politice již bylo pohovořeno. Dále nesouhlasil například s politikou státu vůči šlechtě. V článku „Hříchy západu“ píše: „Víme sice, že členové poslaneckého řemesla jsou hluboce přesvědčeni, že celá národní svrchovanost se v nich absolutně vtěluje. To je vede ktomu, aby členy menšiny považovali za zcela bezprávné. Abychom neuváděli - hojné sice - cizí příklady, česká šlechta, čítajíc nějakých dvě stě hlav, a tedy neschopná zvolit poslance, byla promptně uvedena ve stav pariů, jimž byly zabaveny nejen majetky, ale i jména.“<sup>1</sup> Na pozemkové reformě mu vadilo kromě nespravedlnosti obecné (tedy že vůbec ke konfiskaci majetku došlo a že se týkala jedné zvláštní skupiny občanů) to, že pro stát nebyla ani prakticky výhodná. „Byl zničen majetek tradičně spravovaný stavem, jenž si během staletí uvědomil své sociální a kulturní povinnosti, ve prospěch kapitálu stále měnícího své držitele, kterých tedy k mravním povinnostem vychovati nelze.“<sup>2</sup> Oblíbeným Schwarzenbergovým terčem byli jednotliví politikové, kdy zvláště dr. Edvard Beneš se netěšil velké přízni.<br />
Krátké články o současné politice vycházely v <em>Národní výzvě </em>a ve <em>Vlajce </em>, jednalo se často o pouhé zprávy. Velká část z nich byla věnována komentářům dobového tisku. „Ministr Beneš pokousán psem!“ ironicky glosující psaní <em>Českého slova </em>o Benešově pokousaném malíčku, „Peroutka rozumuje“ o protikatolickém psaní <em>Přítomnosti </em>, „Nedopustíme roztržení království...“ o Kramářově článku v <em>Lidových listech </em>, „Bolševická neomalenost“ o <em>Tvorbě </em>a další. Několik článků se týkalo věcí vojenských, například „Armáda a tradice“, „Tradice V. Klofáče”, „Vojenský vzhled“, „Dobrý vtip vědeckého ústavu vojenského“ a další. V nich Karel Schwarzenberg volal po nezanedbávání vnější stránky armády – po vkusnějších uniformách, zachování zvláštností jednotlivých pluků, vytváření hlubších tradic odváděním krajanů do stejných, pokud možno místních jednotek, a zrušení rozdílů mezi legionářskými a rakouskými důstojníky.<br />
Z české politiky se Schwarzenberg hlouběji věnoval hlavně politice pravicové. Což bylo mimo jiné důsledkem snahy po jejím zkultivování. Od začátku své publikační aktivity je k ní velmi kritický. Již v roce 1934 v článku „Proč jsem reakcionář“ uveřejněném ve <em>Vlajce </em>napsal: „A mezi národovci se vskutku ukazuje snaha opakovati a vystupňovati určitá hesla bez jakéhokoliv úsilí o myšlenkové zpracování a omezení. Snaha zapomínati na sociální otázku, přehnati vlastenectví do nemravu, do militarismu, snaha souhlasiti se směšně přehnanou mocí nového státu a ještě ji diktátorsky sjednotit, zapomenouti vůbec na ideál svobody, mravního zákona a lidské důstojnosti a naopak upadnouti do polovzdělaných názorů - to vše jsou věci, které netvoří (jak by asi řeklo České slovo) součást národovectví, ale které hrozí národovci, jakmile přestane myslet a dá se unášet duchem doby. Neboť duch naší doby je otrocký a vede do Berlína.“<sup>3</sup> Po celou dobu, kdy psal do <em>Vlajky </em>a <em>Národní výzvy </em>, volal po vybudování pravicového programu založeného na tradici předbělohorského českého státu podloženého pevným křesťanským základem. U stran fašistických a národoveckých kritizoval, že se dostávají mimo meze pravdy, ztrácejí ze zřetele cíl státu - svobodu - a mají tendence volat po diktatuře. Nesouhlasil s jejich vynášením národa nad vše ostatní, jejich antisemitismem, zahleděností do sebe, nedostatekem myšlení vůbec atd. Národní demokracii, straně za první republiky pokládáné za pravicovou, vyčítal přebírání ideologie levice kořeněné nesmyslným protiněmectvím, které je často celým jejich programem a spokojenost se stávajícím stavem spolu s neochotu nebo neschopností cokoliv změnit. Shrnutím všech Schwarzenbergových názorů na pravici je článek „Česká pravice“ vydaný v <em>Řádu </em>a přetištěný v červnu 1938 <em>Vlajkou </em>(byl to jediný Schwarzenbergův článek ve znovuobnovené <em>Vlajce </em>, a to s poznámkou, že jde o přetisk z <em>Řádu </em>, pasáž o agrární straně tentokrát neprošla cenzurou). Hned na začátku shledává neexistenci pravice: „Každý demokratický stát má vedle levice - která samozřejmě vládne a rozhoduje - pravici; jediné Československo levici má, ale pravici nikoliv.“<sup>4</sup> Důvod vidí v neexistenci pravicového prostředí, ze kterého by mohla čerpat. „Máme v oboru pravičáctví jedině ustrašené a uražené měšťáctvo, které obviňuje nebe a zemi, že si převratem ještě nezlepšilo (!) svoje sociální postavení z roku 1900.“<sup>5</sup> Největší chybou je neexistence pravicových myšlenek a pořádného programu. Agrární strana, o které se domníval, že by mohla mít pravicové názory, neboť selské prostředí je pro ně vhodné, se zdála trpět základním nedostatkem politického myšlení. Ostatní nemohou pochopit, že národ nade vše není program. O koncích, ke kterým dnešní stav vede, napsal: „...hledali za každou cenu nějakého toho diktátora, který by co nejdříve zjednal slušným lidem, to jest jim samým, moc. Tuto si ostatně představovali po způsobu šestiletého klučiny: sedět na plyšovém křesle, dobře jíst a rozdávat rozkazy. Z nedostatku moci už ve svých organisacích pořádali podivuhodné kejkle s předsednickými, vůdcovskými, direktorskými a jinými tituly a odznaky...“<sup>6</sup> Při celkovém pohledu na pravici pozoruje Karel Schwarzenberg „...zvláštní typ politické sociologie v Čechách: znechucený národovec“.<sup>7</sup><br />
Zjitřelá atmosféra konce republiky je znát i v Schwarzenbergových pracích. „Nelze takřka myslet na nic jiného než konec, který máme před očima,“ napsal v článku s charakteristickým názvem „Poslední věci“.<sup>8</sup> Stejně jako mnozí další se i on snaží najít příčinu tohoto konce. Vrací se proto na začátek: „Tedy proč tito lidé sesadili českého krále? Z důvodů, které konečně ovládají každého člověka: z důvodů náboženských. Bílá hora musí být odčiněna. Tábor je náš program. Řím musí být souzen aodsouzen. Nebude králův ani papežův. Marie, povol. Tohle byla hesla mladé republiky. Skutky následovaly. Padl mariánský sloup, padaly svatojanské sochy, vznikla církev československá, kříže padly na popelářské vozy, na Hradě byl vztyčen husitský prapor...“<sup>9</sup> Výsledek je jasný: „Po třetí provedl (národ) revoluci pod vedením nepřátel Církve a (ač mohl prostě restaurovati právo) schválně pošlapal zásady a tradice legitimity a vybudoval republiku na základech revoluce a sebeurčení. Ztratil polovinu korunních zemí a samostatnost své politiky. Neboť Bůh sice slíbil své milosrdenství od pokolení do pokolení těm, kteří se ho bojí; ale ovšem těm druhým nezbývá než jeho spravedlnost.“ <sup>10</sup> Důvod tragédie viděl ze všeho nejvíc v odvržení Boha. Nabádal k pokání, k obratu zpět k Bohu. Vyzýval k symbolickému znovuvztyčení mariánského sloupu. Doufal v Boží zásah, který by mohl český národ zachránit. Neztrácel naději a volal po obrácení: „Vše teď záleží, zda se obrátíme, nebo zda jako Israelité na poušti budeme toužit po egyptských hrncích masa - zda se nám bude stýskat po věcech, které nás sem uvedly.“<sup>11</sup><br />
S velkým znepokojením sledoval, jak lidé, kteří budovali republiku, se dnes tváří, jako by se žádné chyby nedopustili. „Jsou, kdož by neradi viděli zpytování svědomí. A nejde přece o to, abychom se mstili na nějakých osobách; žádnému Čechovi nechceme ztěžovat osud, a jestli zlodějíčkům ještě na zříceninách státu jejich lup chutná - nu, my jim ho ze zubů trhat nebudeme. Ale nedáme si mluvit do obratu svých myslí - do obratu k Bohu. Oněco menšího beztak nejde, nežli aby uražený kříž byl zase postaven na výši, kde by nás mohl chránit - aby staroměstský sloup byl zdvižen k nebi, a ono se mohlo slitovat. Kdo kříž, sloup a stát zbourali, ať už mlčí.“<sup>12</sup> Většina článků z té doby, „České hereze“, „Poslední věci“, „Křesťanství zítřka“, „Obraťme se“, „Zde je trn z koruny Páně“, má jeden motiv - záchrana může přijít, pouze když se navrátíme k Bohu.<br />
<strong>CIZINA</strong><br />
Další část Schwarzenbergovy publicistiky byla věnována zahraničním otázkám. Psal o nich jak delší studie do <em>Vlajky </em>a do <em>Řádu </em>, tak kratší do <em>Národní výzvy </em>, <em>Národního státu </em>, <em>Národní Republiky </em>a <em>Národní obnovy </em>.<br />
Pravděpodobně nejsledovanější událostí tehdejší doby byla občanská válka ve Španělsku a nevyhnula se ani Schwarzenbergově pozornosti. Většina katolických publicistů se postavila na stranu Franka. Karel Schwarzenberg byl svými postoji spíše výjimkou. Frankovo povstání viděl jako odůvodněné, přesto nelze říci, že by byl frankista. Byl na straně karlistické Tradicionalistické obce v souladu s rodinnou tradicí. Jeho prastrýc Bedřich (Poslední lancknecht) se v řadách karlistů účastnil v polovině 19. století mnoha bojů. Spojení Tradicionalistické obce s Frankem pokládal za nutnost, aby se zabránilo komunistickému nebezpečí, neboť „(k)aždý idiot ví, že dnes směr politického vývoje evropského je rozhodován před památnými zdmi Bilbaa.“<sup>1</sup> K Falanze byl Schwarzenberg kritický, nelíbila se mu její nesourodost, programová nevyhraněnost, diktátorské způsoby, závislost na Itálii a Německu. V článku „Cesta po Francii“ napsal: „Tradicionalisté dobře vědí, že diktatura není státní formou, nýbrž pomocí z nouze, a že Německo (najmě protikatolické) nemůže zůstati spojencem Španělska,“<sup>2</sup> a v článku „Před Madridem“ pokračoval: „Ale vzrůst Falangy pocházel i z toho, že jakožto hnutí diktátorské měla vzájemnou sympatii diktatury v Němcích a v Itálii, odkud jí byla skýtána hojná pomoc propagandistická a také hmotná. Tak se octla Falanga ve značné politické i hmotné závislosti na cizích.“<sup>3</sup> Karel Schwarzenberg doufal, že karlisté svůj program prosadí i jako program Falangy a že se podaří dosadit krále. Několik článků se týkalo právě programu a historie karlistů - „100 let boje“, „Povstalci“ a „Španělská tradice selství a vzkříšení“, který byl neobvykle podepsán pravým jménem. Za zvláštní pozornost stojí „Cesta po Francii“, poznámky z cesty, kterou podnikl do centra karlistického hnutí ve francouzském Baskicku. Zbylé články byly kritikou levicové interpretace španělských událostí. V <em>Řádem </em>uveřejněných „Vae vobis Hypocritae“ a „Noví legitimisté“ se pohoršuje nad tím, jakou má levice drzost vyčítat povstalcům věci, které celou dobu dělala. „Mezi zábavné stránky španělské války náleží zajisté způsob, kterým leví inteligenti naříkají nad zkázou uměleckých památek. V čelo naříkajících se postavil Karel Čapek, autor »požehnané kraviny«.“<sup>4</sup> Za nehorázné pokládal, že nyní levice mluví o legitimní vládě a brojí proti povstání, když to byla právě ona, kdo proti legitimitě nejvíce bojoval a vzýval revoluce. „Chytá-li se tonoucí stébla, je to konečně pochopitelné; ale chytá-li se sadař větve, kterou právě pečlivě uřízl, nepostrádá jeho pád určité komiky. Toto divadlo poskytuje dnes světu politická levice.“<sup>5</sup> V článku „Před Madridem“ kritizoval zbrojní pomoc neutrálního Československa republikánům.<br />
Další z velkých událostí se stala invaze do Habeše. O té psal Karel Schwarzenberg v článcích „Levičáci chrání něguše“, „Noví legitimisté“, „Anglie provokuje mír v Evropě“, „Mezinárodní bezpráví“ a dalších. Invazi pokládal za nespravedlivou a zločinnou. Kritizoval českou pravici: „...že levicoví idealisté jsou pro Habeš a pro mír a národovci že jsou pro Mussoliniho a pro válku, chytili se toho čeští nacionalisté a agitují pro koloniální akce italské války.“<sup>6</sup> Viděl v ní porušení práva a hrozbu pro nás i pro Chorvaty. Pokládal ji za logický důsledek fašistické politiky. „Tento postup, toto úplné opovržení mezinárodním právem ovšem logicky plyne ze zásad fašistického státu. Neboť jestliže stát je ve smyslu liberalismu navenek zcela svrchovaný a jestliže ve smyslu nacionalismu jeho jediným účelem je velikost vlastního národa a jestliže ve smyslu kolektivismu (zahájeného už Francouzskou revolucí) stát má neomezenou moc nad svými občany - pak výsledkem je totální stát; a výsledkem totálního státu je totální válka.“<sup>7</sup> Opět se podivoval nad obratem levice, která mluví o legitimní vládě, a do nebe vyzdvihuje staré císařství, pro které neměla dosud nic než slova posměchu. Nelíbí se mu ani politika anglická, kterou vidí jako pokryteckou, neboť Itálii vyčítá, co sama mnohokrát učinila. Habešské události vedly Karla Schwarzenberga k úvahám o možnosti mezinárodní spolupráce a míru bez křesťanských základů. Tak v „Levičáci chrání něguše“ napsal: „Pro nás ale plyne z italského podniku poučení, že dokud národovci všech zemí nebudou míti ideál křesťanské spravedlnosti, dotud mezi nimi nemůže nastat spojení, nýbrž musí trvati nebezpečí války. A válka, toť rozvrat všeho“<sup>8</sup> a ve studii „Mezinárodní bezpráví“: „A konečně není mezinárodního právního řádu, protože svět není křesťanský; neboť jedině Církev by uložila mezinárodní řád. Poněvadž však lidstvo není křesťanské, zahubí se.“<sup>9</sup><br />
Oblíbeným tématem byla Schwarzenbergovi Francie. Byl dobrým znalcem francouzské pravice. O té napsal články „Nová Francie“, „Evropa“, „Ohnivé kříže“ a další. V <em>Národní výzvě </em>publikoval článek „Rudé náměstí“, osobní svědectví z royalistických demonstrací upříležitosti prvního výročí krvavých událostí po Staviského aféře. Pravici vyčítal neschopnost účinně bojovat proti korupci a jiným nešvarům, chválil ji pro celkem dobře vypracovaný program. Články, které komentovaly oficiální francouzskou politiku, jako například „Staviští ve vládě“ nebo „Chlívek v kolébce demokracie“, byly velmi kritické. Naprosté odsouzení francouzské politiky vyslovil v pomnichovském článku „Hříchy západu“.<br />
Podobně i Anglie byla oblíbeným tématem. Napsal několik studií do Řádu o anglických dějinách: „Poslední Stuartovna“, „Vývoj anglické oligarchie I, II“, „Vznik současné anglické oligarchie“, „Anglie bez sociální politiky“, „Státoprávní ráz anglické říše“, „Jakub Třetí“, „Anglická revoluce“. Současné politice se věnoval v souvislosti s abdikací Edvarda VIII. anástupem Jiřího VI. v <em>Řádu </em>a v <em>Národní výzvě </em>. O Anglii psal také v článku „Hříchy západu“ a v článku „Evropa” ve <em>Vlajce </em>. Počátek moderních evropských problémů viděl v Anglii: „Trojice ovládající XIX. století: liberalism, parlamentarism a kapitalism se zajisté zakládá na vymoženostech slavné revoluce anglické... Přistání Viléma Oranžského je začátkem moderní Evropy. Slušelo by se tedy navršiti kvítí v Saint- Germainském kostele na hrob Jakuba II.”<sup>10</sup> Kritizoval anglickou monarchii jako velmi slabou a vydanou napospas parlamentu, nesouhlasil s centralizací země. Počátek tohoto nepříjemného vývoje viděl v porážce jakobitských vojsk. Anglickou zahraniční politiku vůči Itálii pokládal za pokryteckou, vůči Německu za slabošskou a krátkozrakou. „Vezměme nejdřív zahraniční politiku. Zde koníčkem parlamentních veličin byl po léta pacifismus. Ale jejich pacifismus záležel v tom, že reparace strčili do kapes angličtí bankéři a francouzští poslanci...“<sup>11</sup> Velmi se hlásil k jakobitským tradicím.<br />
Československé zahraniční politice zazlíval špatnou politiku vůči sousednímu Rakousku. Spolupráci s Rakouskem viděl jako jedinou možnou obranu vůči rozpínavosti nacistického Německa. Odsuzoval českou politiku protirestaurační, která brání smysluplné zahraniční politice. V září 1934 v článku „Evropa“ napsal: „Ostatně se zdá, že ani tato ničeho nezměnila na zahraniční politice vlády, jež nám nyní vládne. Jest dále prohlašováno, že nesneseme ani Hitlerův anšlus ani Restauraci.“<sup>12</sup> Proti možnému anšlusu Rakouska varoval vícekrát. O restauraci napsal zprávu „S Habsburky nebude prozatím nic“. V článku „Co dělá Hodža?“ chválí rakouskou politiku Hodžovu v souvislosti s jeho návštěvou Rakouska a přirovnává ji k návštěvě Jiříka z Poděbrad a spekuluje, zdali Hodža také dokáže nabídnout Rakousku pomoc. „Bude to smět dokázat Hodža? Na tom závisí více, než si leckdo myslí: záchrana Čech před Hitlerem - a osud čsl. režimu také. Jsme tedy zvědavi, unesou-li partajníci královské žezlo Poděbradovo.“<sup>13</sup> Těsně před anšlusem už pouze konstatuje v <em>Národní obnově </em>krach naší politiky středoevropské. „Náš stát nemůže být osamělý. Ovládnout své sousedy může jen, má-li v čele Přemysla II. nebo Karla IV. Jinak mu nezbývá než vejít se svými rovně velkými sousedy ve spolek anebo - to už je Dykovo Anebo - podřídit se Německu. Vinou pokrokářů byla zamítnuta možnost usmířit si malého souseda. Zbývá nyní vypořádat se s větším sousedem.”<sup>14</sup><br />
Schwarzenbergovo psaní o zahraničí se neomezilo pouze na zmíněné oblasti. Zajímal se o Německo a skoro ve všech delších článcích, které napsal, na něj nacházíme narážky. Ustavičně před ním varoval. Poukazoval na to, že jeho dynamismus, rozpínavost a blaho národa nade vše povede k válce. Při hledání příčin vzniku nacismu poukazoval na nesmyslnost zahraniční politiky především francouzské, která svým lpěním na neskutečně vysokých reparacích stále srážela Německo k zemi, až ho zvedl Adolf Hitler. Často dával českým pravičákům Německo za vzor, jak to dopadá, když je nacionalismus zbaven morálních pout. Ani Rusko nezůstalo úplně stranou, ve svém článku „Stát a revoluce“ dokonce rozebíral jeden Leninův spis. Kratší články vyšly též o Portugalsku, Řecku, Polsku.<br />
<strong>DALŠÍ PRÁCE</strong><br />
Schwarzenbergovo psaní se neomezovalo pouze na novinové nebo časopisecké články. V Knihovně Nového Československa vydal studie „Dějinný podklad národovectví“ (i ve francouzské verzi)<sup>1</sup> a „Pravicové postavy“ 1, 2, 3.<sup>2</sup> „Dějinný podklad národovectví“ byl již vícekrát zmíněn v souvislosti s jeho vycházením na pokračování v <em>Národní výzvě </em>. Karel Schwarzenberg v něm podtrhl to, že pravicový program musí být založen na morálním základě, a odsuzoval pokusy nahradit mravní ideu biologickými poučkami. Zdůrazňoval, že národ je jen jedno z mnoha přirozených společenství, ze kterých se skládá stát. Jako vzor správného státu uvádí české království v době před Bílou horou. V úvodech k „Pravicovým postavám“ uvádí, že je píše proto, aby se rozšířil pohled českého pravičáka o podnětné myšlenky ze zahraničí, kterých se mu v jeho sebezahleděnosti nedostává, a tak mu pomohl vytvořit podobnou ideologickou zbrojnici, jakou má levice. „Pak jim vysvitne, jak bohatá je pravicová ideologie; ucítí, že několik branných frází, několik protižidovských obratů, několik antimarxistických hesel ještě není program.“<sup>3</sup> V prvním díle „Pravicových postav“ načrtl portréty Chestertona, Drumonta, Pettita, Baccoumera, v díle druhém La Tour du Pina, Maurrase, Belloca, Dudeta a v díle třetím popsal program španělských tradicionalistů. V úvodu předznamenává, že ne se všemi jednotlivými myšlenkami lze souhlasit, ale že je nutno se seznámit se základními postoji oponentů levicových režimů. Druhou oblastí, které se Karel Schwarzenberg více věnoval, byly otázky církevní. Studie publikoval nejdříve v <em>Řádu </em>(„O rozpětí svaté církve“, „Písně starověrců“), během války pak v dominikánské revue <em>Na hlubinu </em>.<br />
Třetí oblastí Schwarzenbergova zájmu byla heraldika. Heraldické články začal publikovat roku 1935 v <em>Erbovních knížkách </em>vedených Břetislavem Štormem a Bohumírem Lifkou a vycházejících v <em>Řádu </em>. Jeho studie se objevily ve všech ročnících. Dále publikoval v časopisu <em>Rodopisné společnosti československé v Praze </em>, po válce pak v <em>Heraldickém dopisu </em>, <em>Rodokmenu </em>, <em>Heraldickém časopisu </em>, v emigraci v <em>Hlasateli </em>, <em>Heraldice </em>a <em>Heraldickém sešitě </em>. Nejvýznamnější jeho heraldickou prací je „Heraldika čili přehled její teorie se zřetelem k Čechám na vývojovém základě“, vydaná v roce 1941. Zdeněk Rotrekl uvádí,<sup>4</sup> že podle doplňků vydaných v roce 1971 je v ní mnoho skrytých narážek a provokací vůči nacistickým okupantům. Pavel Palát shrnul v <em>Heraldické ročence </em>Schwarzenbergovu činnost takto: „Schwarzenbergovo aktivní literární působení na poli české heraldiky je v podstatě ohraničeno léty 1935-1948. Počet publikovaných prací nedosahuje závratných čísel, avšak jejich hodnota - jak jsem se pokusil ukázat krátkými konspekty a anotacemi - je řadí bezesporu k základním dílům české heraldické práce.“<sup>5</sup><br />
Kromě výše uvedeného sebral, přeložil, vydal a předmluvou opatřil „Lancknechtovy zápisky”, napsal studii o politickém myšlení Josefa Pekaře do sborníku „O Josefu Pekařovi” uspořádaného Rudolfem Holinkou, napsal předmluvu ke „Knize kreseb” Břetislava Štorma, několik článků o myslivosti, přeložil začátek Racinovy „Athalie”. V roce 1939 vydal knihu „Obrazy českého státu“, kde ukazoval na slávu a tradici českého národa, mezi obrazovou přílohou v knize najdeme i prapor pražských Židů na fotografii ze Staronové synagogy. Je pochopitelné, že část nákladu byla zkonfiskována. Dvě další práce „Ikonografie českých králů“ a „Písně českého státu“ se nepodařilo ani za protektorátu, ani v poválečném období vydat. Kniha „Písně českého státu“ vyšla až v Křesťanské akademii v Římě. V roce 1938 sepsal prohlášení české šlechty prezidentu Benešovi, ve kterém se přihlásila k českému národu. Po válce uveřejňoval své články ve <em>Vyšehradu </em>, v exilu hlavně v <em>Novém životě </em>(také několik článků o Chestertonovi), v <em>Proměnách </em>, ve <em>Sklizni </em>, ve <em>Svědectví </em>, ve <em>Studiích </em>. Přispěl do sborníků „Padesát let” (o 1. republice) a „Pražský stolec ve státě”. Po roce 1989 u nás vyšel zásluhou péče Zdeňka Rotrekla výbor z předexilových prací Karla Schwarzenberga, jemuž se dostalo mnoho recenzí (v <em>Lidových novinách </em>, <em>Prostoru </em>, <em>Nových knihách </em>, <em>Proglasu </em>, <em>Literárních novinách </em>, <em>Jihočekém sborníku historickém </em>a v dalších).<br />
V exilu publikoval své práce většinou v němčině. Za všechny: „Adler und Drache“ o pokusech o světovládu v dějinách lidstva, připravovaná už v Praze v Kondakově institutu, diplomová práce „Die Hörigkeit in der Erzdiözese Salzburg bis auf die Zeit Eberhards II.“, kniha o maršálkovi „Feldmarschall Fürst Schwarzenberg - der sieger von Leipzig“, dějiny rodu „Geschichte der reichsständischen Hauses Schwarzenberg“ a výsledek práce ve vídeňské Národní knihovně „Katalog der Oesterreichischen Nationalbibliothek.“ Adolf F. J. Karlovský ve svém nekrologu uvádí, že „(v)edle těchto velkých prací napsal kníže Karel v několika jazycích stovky článků a studií o českých dějinách, státním právu a heraldice...“<sup>6</sup><br />
<strong>VLIV</strong><br />
Dílo Karla Schwarzenberga nelze oddělit od díla jeho prastrýce, Posledního lancknechta, Bedřicha Schwarzenberga. Většinu myšlenek, které se objevily v Lancknechtových zápiscích, je možno nalézt rozvinuté v pracích Karlových. Nebylo náhodou, že právě on jeho záznamy vybral a přeložil do češtiny. Když čteme u Lancknechta: „Tak velice vyrostlo poručníkování jednotlivce ve prospěch společnosti, že pro samé žvanění o svobodě svobodný muž nebude už smět jít přes ulici bez dohledu četníka.“<sup>1</sup> nebo: „V středověké stavbě společnosti spočívala obrana, správa, výchova, péče o právo v silách jednotlivce, obce, státu, třídy a cechu. Jen v nejhořejším vrcholku, v koruně, jíž náležel vrchní dozor, se nitky sbíhaly. Dle novodobé soustavy státní musí každý příslušník státu platit vojáka, jenž jej brání, učitele, jenž jej vychovává, profesora, jenž jej poučuje, soudce, jenž jej odsuzuje, úředníka, jenž dohlíží na správu jeho jmění, výběrčího daní, jenž je přehlíží a decimuje.“<sup>2</sup> Mohli bychom být na pochybách, zdali to nenapsal Karel Schwarzenberg.<br />
Poněvadž bylo na začátku promluveno o vlivu Josefa Floriana na okruh kolem Řádu, je dobré zmínit, že se k jeho osobě hlásil i Karel Schwarzenberg. Ve florianovském čísle Řádu o něm dokonce uveřejnil studii, kde ho řadil mezi integrální katolíky a oceňoval především jeho smysl pro humor.<sup>3</sup> Svou náklonnost k staroříšskému nakladatelství projevil i hmotně, jak svědčí Stankovičem citovaná dedikace z „Chronografie“, poslední velké Florianovy knihy. „Jeho Jasnosti Knížeti Karlu Schwarzenbergovi, jenž naráz se sdružil s naší snahou, a ujav se těžkého rukopisu této Chronografie, dlouho již ležícího in potentia v tresoru vydavatelských tužeb, přičinil se, aby se z ní mohl těšiti i český čtenář - uctivě věnují vydavatelé DD.“<sup>4</sup> O osobních kontaktech svědčí také dopis Josefa Floriana, ve kterém si chválí, že mu návštěva Karla Schwarzenberga ve Staré Říši u lidu prospěla, neboť mu upevnila úvěry.<sup>5</sup><br />
Velký vliv měli na Schwarzenberga myslitelé francouzští. Ve svých článcích se mnohokrát odvolává na sociálního myslitele La Tour du Pina. Oceňoval především jeho kritiku liberalismu, kapitalismu a socialismu z křesťanských pozic. Druhým Francouzem, se kterým se setkáváme ve Schwarzenbergových odkazech, je Georges Bernanos. Jeho vize Evropy bez víry, jeho boj proti Třetí republice, to vše lze nalézt i u Karla Schwarzenberga. Nebyly mu cizí ani myšlenky autorů sdružených kolem hnutí Action France, hlavně důraz na omezení rozpínavosti státu a na samosprávu, kritizoval však jejich názor, že blaho vlasti má přednost před vším ostatním.<br />
Těžko si lze představit Karla Schwarzenberga bez Hilaire Belloca a bez G. K. Chestertona. Kdybychom vyškrtali Chestertonovo jméno z jeho prací, zůstalo by nám požehnaně bílých míst. S oběma ho spojoval obdiv ke středověkému zřízení a jeho svobodám. Distributivismus, hnutí, jehož byli oba Angličané hlavními propagátory a které požadovalo co nejširší vlastnictví soukromých majetků jako základ svobody, Karel Schwarzenberg velmi propagoval. Kritika anglických poměrů, kapitalismu a socialismu z velké části vycházela z té, kterou Hilaire Belloc napsal ve svém „Otrockém státě“. Z Schwarzenbergova deníku je vidět, že byl pravidelným odběratelem Bellocova <em>Weekly Review </em>. Čtenářem Chestertonových knih byl od gymnasiálních let.<br />
<strong>ZÁVĚR</strong><br />
Ústředním tématem politického myšlení Karla Schwarzenberga byla svoboda. Podobně jako ostatní přispěvatelé revue <em>Řád </em>, s kterými se vmnoha věcech shodoval, snažil se i on najít hranice, ve kterých může svoboda existovat, aniž by ničila sama sebe. Moderní doba evidentně se svou koncepcí selhala, a proto se obracel pro poučení do historie, která byla předmětem jeho studijního zájmu, ahledal vní období, kdy se svobodě dařilo nejlépe.<br />
Toto období nacházel ve středověku, v mnoha myslích dodnes se vyskytujícím pouze s přívlastkem temný. Za základ svobody pokládal omezený malý stát, který uznává práva ostatních, a je ochoten je respektovat.<br />
Takovým státem byla pouze středověká monarchie, kdy mezi jedincem a monarchou fungovala přirozená společenství (dnes nazývaná občanskou společností), která bránila v rozmachu královské moci. Monarcha mohl vládnout, ale nemohl utlačovat. Karel Schwarzenberg používal srovnání se středověkem, který se netěší dobré pověsti, jako kontrast, který umožní lépe vidět neduhy současnosti. A je nutno přiznat, že tento záměr mu dobře vyšel. Jeho zvláštní úhel pohledu mu umožnil i neotřelé komentáře praktické politiky. Jeho publicistika, která vykazovala ve všech dobách výraznou konsistentnost, je důkazem pečlivě propracovaného základu.<br />
Stejně jako ostatní ani on se nedomníval, že půjde vrátit staré časy zpět. O co mu šlo, byly ideje, které byly správné, a tedy nadčasové.<br />
<strong>Poznámky:</strong><br />
<strong>PSANÍ O ČECHÁCH</strong><br />
<ol><li> Hříchy západu...</li>
<li> Věc režimem zanedbaná. Vlajka, listopad 1934.</li>
<li> Proč jsem reakcionář...</li>
<li> Česká pravice. Řád IV., str. 516.</li>
<li> Ibid.</li>
<li> Ibid</li>
<li> Ibid.</li>
<li> Poslední věci. Národní obnova, 19. 11. 1938.</li>
<li> Česká hereze...</li>
<li> Ibid.</li>
<li> Zde je trn koruny Páně. Národní obnova, 5. 11. 1938.</li>
<li> Ibid.</li>
</ol><strong>CIZINA</strong><br />
<ol><li> Budoucnost černínských kasáren. Národní výzva 11. 6. 1937.</li>
<li> Cesta po Francii. Národní výzva, 18. 6. 1937.</li>
<li> Před Madridem. Národní výzva, 30. 7. 1937.</li>
<li> Vae vobis Hypocritae. Řád III., str. 466.</li>
<li> Noví legitimisté. Řád IV., str. 397.</li>
<li> Levičáci chrání něguše. Národní výzva, 4. 10. 1935.</li>
<li> Mezinárodní bezpráví. Řád III., str. 309.</li>
<li> Levičáci chrání něguše...</li>
<li> Mezinárodní bezpráví...</li>
<li> Jakub III. Řád V., str. 5.</li>
<li> Evropa. Vlajka, září 1934.</li>
<li> Ibid.</li>
<li> Co dělá Hodža? Národní výzva, 24. 1. 1936.</li>
<li> Češi a středoevropská myšlenka. Národní obnova, 12. 3. 1938.</li>
</ol><strong>DALŠÍ PRÁCE</strong><br />
<ol><li> Dějinný podklad národovectví. Knihovna Národní výzvy 1936.</li>
<li> Pravicové postavy 1, 2, 3. Knihovna Národní výzvy 1937.</li>
<li> Pravicové postavy 1.</li>
<li> Zdeněk Rotrekl: Slovo úvodem v Obraně svobod, str. 13.</li>
<li> Pavel Palát: Za heraldickou prací Karla Schwarzenberga. Heraldická ročenka 1986, str. 109.</li>
<li> Karlovský A. F. J., in Český šlechtic František Schwarzenberg, str. 43.</li>
</ol><strong>VLIV</strong><br />
1. Lancknecht, str. 96.<br />
2. Ibid.<br />
3. Dělník Dobrého Díla. Řád VIII., str. 204. Stankovič, str. 187.<br />
5. OA Třeboň VIII-b-28.<br />
<strong>PRAMENY:</strong><br />
Oblastní archiv Třeboň<br />
fond tzv. Schwarzenberský archiv<br />
Národní obnova 1937-39<br />
Národní republika 1934-36<br />
Národní stát 1934-35<br />
Národní výzva 1935-37<br />
Nové Československo 1935-37<br />
Pražská výzva 1938<br />
Řád 1932-42<br />
Samostatnost 1935<br />
Svítání 1938<br />
Vlajka 1933- 35, 1937-39<br />
<strong>LITERATURA:</strong><br />
<div style="margin-left: 15pt;"> · Belloc Hilaire: Otrocký stát. Praha 1921.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Belloc Hilaire: Židé a bolševismus. Akord 1928, str. 239-247.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Berounský Stanislav (ed.): Stavovská myšlenka. Praha 1936.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Bojna: Dějinný podklad národovectví. Praha 1936.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Bojna: Pravicové postavy (2.). Praha 1937.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Bojna: Pravicové postavy (3.). Praha 1937.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Bojna: Pravicové postavy. Praha 1937.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Buben M. Milan: Peripetie české šlechty po zániku Rakousko-uherské monarchie. Prostor 21/1992.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Buben M. Milan: Schwarzenbergové II. Střední Evropa 56/1996.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Crowther Ian: Chesterton. Londýn 1991.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Fiala Petr: Katolicismus a politika. Brno 1995.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Fučík Bedřich, Bartošek Karel: Zpovídání. Toronto 1989.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Glombik Czeslaw: Český novotomismus třicátých let. Olomouc 1995.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Gregorovič Miroslav: Kapitoly o českém fašismu. Praha 1995.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Hlavatý Pavel: Neskutečně racionální nostalgie. Prostor 21/1992.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Holinka Rudolf (ed.): O Josefu Pekařovi. Praha 1937.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Hradec Josef: Křesťanská universita Josefa Floriana. Střední Evropa 17,18/1991.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Chromý Mojmír: Za českým heraldikem. Heraldická ročenka 1986.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Jehlička Ladislav: Křik Koruny svatováclavské. samizdat 1988.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Jehlička Ladislav: O tzv. „Druhé republice“. Proglas 5-6/1990.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Kalista Zdeněk: Po proudu života (2.). Brno 1996.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Klimek Antonín, Hofman Petr: Vítěz, který prohrál. Praha 1995.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Klimek Antonín: Boj o Hrad (1.). Praha 1996.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Kolář Petr: Církev astát vČSR. Střední Evropa 59/1996.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Komárek Karel: Katolíci, fašismus a druhá republika. Proglas 8/1993.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Kuncíř Ladislav: Život pro knihu. Londýn 1985.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Kusý Miroslav: Co je konzervatismus? Literární noviny 20/1992.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Kutnar František: Generace Brázdy. Praha 1992.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Lazecký František: Jak vznikal jeden časopis. Akord 4,5/1990.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Malý Radomír: Alfred Fuchs. samizdat 1988.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Med Jaroslav: Spisovatelé ve stínu. Praha 1995.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Mikš František: Schwarzenbergova Obrana svobod. Proglas 5-6/1992.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Palát Pavel: Z heraldických prací Karla Schwarzenberga. Heraldická ročenka 1986.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Pasák Tomáš: K historii českého fašismu. Praha 1985.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Pavlicová Helena: Filosofická revue. Praha 1994.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Rak Jiří: Co je konzervatismus? Lidové noviny, 10. 6. 1992.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Rotrekl Zdeněk: Skrytá tvář české literatury. Toronto 1987.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Rotrekl Zdeněk: O potřebě přesných pojmů, Obraně svobod a o jiných věcech. Proglas 4/1992.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Semín Michal: Hilaire Belloc a idea distributismu. Praha 1995.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Semín Michal: Vývoj sociální nauky církve v konfliktu s liberalismem (1991-1991). Střední Evropa 28/1993.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Schwarzenberg Bedřich: Španělský deník a Zrození revolucí. Praha 1934.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Schwarzenberg Karel Jan: Knížecí život. Praha 1997.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Schwarzenberg Karel: Heraldika. Praha 1941.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Schwarzenberg Karel: Obrana svobod. Praha 1991.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Skalický Karel: Osudy katolické církve v Československu (1918-1938). Studie.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Sociální encykliky (1891-1991). Praha 1996.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Stankovič Andrej: Okradli chudého. Olomouc 1998.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Škutina Vladimír: Český šlechtic František Schwarzenberg. Praha 1990.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Trapl Miloš: Pol. a ČSL v Československu v letech 1918-38. Praha 1990.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Urban Vít: Jaroslav Durych a Španělská občanská válka. Proglas 3/1996.</div><div style="margin-left: 15pt;"> · Vodička Vavřinec: Chesterton. Londýn 1986.</div></div>rJaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-82147386120218339342011-08-16T15:34:00.001-07:002011-08-16T15:45:29.956-07:00převzato.........<div class="al_Title"><h2> </h2><h3 class="post-title entry-title"> Tak jsou to Židi nebo jen Sionisti? </h3><div class="post-header"> </div><div class="post-body entry-content" id="post-body-3968344098413877370"> <a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhu4GQBisV-HZoa2Hp914isRwpYXOhVlbbxIP_0kvKvQ5kxSzRVCR2ZR9XzNKs13iAKBtq-VZ0ptbDttFhQJfrzKYEjoa0jouCLokOHG8Zd2F8IrSXB-8XEVCJiiXzH12-F6h8TUbQ1_19r/s1600-h/ZRA2a38f0_p200904050297601.jpg"><img alt="" border="0" id="BLOGGER_PHOTO_ID_5321268494171894386" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhu4GQBisV-HZoa2Hp914isRwpYXOhVlbbxIP_0kvKvQ5kxSzRVCR2ZR9XzNKs13iAKBtq-VZ0ptbDttFhQJfrzKYEjoa0jouCLokOHG8Zd2F8IrSXB-8XEVCJiiXzH12-F6h8TUbQ1_19r/s320/ZRA2a38f0_p200904050297601.jpg" style="cursor: pointer; display: block; height: 212px; margin: 0px auto 10px; text-align: center; width: 320px;" /></a><br />
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhlSoDkolZh8JK69J6yK9gDbtksylrREcirt2-o73nxkP7gT4niSUOiGFksFBX0n2R_JmtXgMloIK0gne6znNULPAuOFi56vXefFgKUdjNeaxmGeavlUDqPjHEVohaWd22HQ7klR6jhX4EY/s1600-h/ZRA2a38ee_132822_2034200.jpg"><img alt="" border="0" id="BLOGGER_PHOTO_ID_5321268491478293378" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhlSoDkolZh8JK69J6yK9gDbtksylrREcirt2-o73nxkP7gT4niSUOiGFksFBX0n2R_JmtXgMloIK0gne6znNULPAuOFi56vXefFgKUdjNeaxmGeavlUDqPjHEVohaWd22HQ7klR6jhX4EY/s320/ZRA2a38ee_132822_2034200.jpg" style="cursor: pointer; display: block; height: 214px; margin: 0px auto 10px; text-align: center; width: 320px;" /></a><br />
Manželka amerického prezidenta Michelle Obamová by mohla v neděli poobědvat v restauraci v pražském židovském městě. Podle programu navštíví Staronovou synagogu a pokud to čas dovolí, hlad zažene v restauraci King Solomon.<br />
<br />
"Bratranec paní Obamové je ortodoxní rabín, jeho rodina u nás byla několikrát na jídle. Proto padl dotaz, jestli by se tady mohli najíst a zda bychom v tom případě byli ochotni restauraci uzavřít," řekl iDNES.cz zdroj z nejstarší košer restaurace v Praze.<br />
<br />
(<span style="font-style: italic;">Hlavně že přijeli na pozvání pana Havla,,tak ještě někdo pochybuje, kdo vlastně chce ovládnou svět. Nic proti, ale tohle není košér státnická návštěva.</span>)<br />
<br />
Setkání Obamy s českým exprezidentem se čekalo. "Žádost o schůzku s panem prezidentem Havlem oficiálně vznesla americká strana," popsala tajemnice. "Pak už se jen ladilo místo a čas."<br />
"Václav Havel je pro Američany naprosto fascinující osobnost," řekl iDNES.cz bývalý Havlův mluvčí Ladislav Špaček. <br />
Spekulovalo se i o tom, že by spolu Obama a Havel mohli jít do české hospody, podobně jako tomu bylo v případě Billa Clintona v roce 1994.<br />
---------------------------------------------------------------------------------------------<br />
Klan židovské rodiny Havlů a restituce<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhdZia-TziuQmD8qZNGHS5Jv3ykCA2dbEje5XqSux6UVVP1RernFxYJTweF-GvC2Rd-FIpIjM_6JTn0Eoc88ZlQjXQwWv8Rmme5cKDJTUcqybdUtomzkNJh_1zhBpT0ZZ0v3otHpsda4PxJ/s1600-h/994havel.jpg"><img alt="" border="0" id="BLOGGER_PHOTO_ID_5320761140717520418" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhdZia-TziuQmD8qZNGHS5Jv3ykCA2dbEje5XqSux6UVVP1RernFxYJTweF-GvC2Rd-FIpIjM_6JTn0Eoc88ZlQjXQwWv8Rmme5cKDJTUcqybdUtomzkNJh_1zhBpT0ZZ0v3otHpsda4PxJ/s400/994havel.jpg" style="cursor: pointer; display: block; height: 135px; margin: 0px auto 10px; text-align: center; width: 200px;" /></a><br />
Václav Havel nabyl po 17. listopadu 1989 v restituci rozsáhlý majetek. Pozadí této restituční transakce, jedné z prvních, která prolomila Benešovy dekrety, je však zatemněno a objevuje se jméno pražského pozemkového krále, miliardáře Miloše Červenky.<br />
Rodina Havlů patřila k nejbohatším židovským rodinám v Praze již na počátku 20. století. Otec a strýc Václava Havla byli členy zednářské lóže „Bohemia“. Oba financovali Sionistické organizace, zednářské lóže, PEN-klub a oba byli členy Rotary-klubu.<br />
<br />
V den své inaugurace předstoupil před veřejnost v krátkých nohavicích svých kalhot, což v nezasvěcené veřejnosti vzbudilo rozpaky, zasvěcenci v celém světě však věděli, že patří králi bosákuslužebníku Židů. Krátce po svém zvolení prezidentem navštívil Izrael, kde s rabínskou čepičkou na hlavě převzal čestný doktorát. Vídeňský Kurier přinesl fotografii Havla, na níž s židovskými modlícími řemínky na hlavě, opřen o Zeď nářků, šeptá hebrejské modlitby a skládá přísahu....<a href="http://www.respekt.cz/externality-diskuze.php?fIDEXT=1000&fACT=ALL">celý článek z časopisu Respekt</a><br />
<br />
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhJ-OkPjQARKQzseP7Vk6CwDAfzWfIrEvnGuKIZJoGrZD0mcW2eYAgPhEi2g7AEAG3_1iWanJl6qFVjyUxuvswRR67VKxSsgCViIClYD1LuhMpZXUPvNzA4YDhNJXOW-2WsHCyLREOT9DcK/s1600-h/Havel.jpg"><img alt="" border="0" id="BLOGGER_PHOTO_ID_5320761144462391170" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhJ-OkPjQARKQzseP7Vk6CwDAfzWfIrEvnGuKIZJoGrZD0mcW2eYAgPhEi2g7AEAG3_1iWanJl6qFVjyUxuvswRR67VKxSsgCViIClYD1LuhMpZXUPvNzA4YDhNJXOW-2WsHCyLREOT9DcK/s400/Havel.jpg" style="cursor: pointer; display: block; height: 252px; margin: 0px auto 10px; text-align: center; width: 236px;" /></a> </div><div class="post-footer"> <div class="post-footer-line post-footer-line-1"><span class="post-icons"> <span class="item-action"> <a href="http://www.blogger.com/email-post.g?blogID=8419282810249224436&postID=3968344098413877370" title="Poslat příspěvek e-mailem"> <img alt="" class="icon-action" height="13" src="http://img1.blogblog.com/img/icon18_email.gif" width="18" /> </a> </span> <span class="item-control blog-admin pid-1791022504"> <a href="http://www.blogger.com/post-edit.g?blogID=8419282810249224436&postID=3968344098413877370&from=pencil" title="Upravit příspěvek"> <img alt="" class="icon-action" height="18" src="http://img2.blogblog.com/img/icon18_edit_allbkg.gif" width="18" /> </a> </span> </span> <span class="post-backlinks post-comment-link"> </span> </div><div class="post-footer-line post-footer-line-2"><span class="post-labels"> Štítky: <a href="http://myslichvost.blogspot.com/search/label/Obama" rel="tag">Obama</a>, <a href="http://myslichvost.blogspot.com/search/label/Sionismus" rel="tag">Sionismus</a> </span> <span class="post-comment-link"> </span> </div></div><a href="" name="comments"></a> <h4> 1 komentářů: </h4><div id="Blog1_comments-block-wrapper"><br />
<dl class="avatar-comment-indent" id="comments-block"><dt class="comment-author " id="c5282021388844985577"> <a href="" name="c5282021388844985577"></a> <div class="avatar-image-container avatar-stock"><span dir="ltr"><img alt="" height="16" src="http://img1.blogblog.com/img/blank.gif" title="Anonymní" width="16" /> </span></div>Anonymní řekl(a)... </dt>
<dd class="comment-body" id="Blog1_cmt-5282021388844985577"> http://www.youtube.com/watch?v=s3WVTnGka0M&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=utvHiVdIed4
</dd><dd class="comment-footer"> <span class="comment-timestamp"> <a href="http://myslichvost.blogspot.com/2009/04/tak-jsou-to-zidi-nebo-jen-sionisti.html?showComment=1281505952134#c5282021388844985577" title="comment permalink"> 11. srpna 2010 7:52 </a> <span class="item-control blog-admin pid-1343537558"> <a class="comment-delete" href="http://www.blogger.com/delete-comment.g?blogID=8419282810249224436&postID=5282021388844985577" title="Smazat komentář"> <img src="img/icon_delete13.gif" /> </a> </span> </span> </dd></dl></div><div class="comment-footer"> </div><a href="" name="comment-form"></a> <h4 id="comment-post-message">Přidat komentář</h4><h2> </h2><h2> </h2><h2><a href="http://hlavuhore.wordpress.com/2009/12/21/opilec-vaclav-havel-jiri-wolf/" rel="bookmark" title="Opilec Václav Havel, – Jiří Wolf">Opilec Václav Havel, – Jiří Wolf</a></h2><div class="postinfo">Posted on <span class="postdate">December 21, 2009</span> by hlavuhore </div><div style="text-align: justify;"><a href="http://hlavuhore.files.wordpress.com/2009/12/citizen_havel.jpg"><img alt="" class="alignleft size-medium wp-image-2615" height="168" src="http://hlavuhore.files.wordpress.com/2009/12/citizen_havel.jpg?w=260&h=168" title="citizen_havel" width="260" /></a>Když byl Václav Havel ze zdravotních důvodů propuštěn z Borů (míním, že to bylo v roce 1983, tedy v roce, kdy jsem byl znovu zatčen a poslán do kriminálu), pracoval jsem u Dopravního podniku Metro a to na stanici Kačerov. Měl jsem krásnou a slušivou uniformu dozorčího v barvě hnědé a abych řekl pravdu, měl jsem s ní u ženských úspěchy. Takhle jednou po práci, míním, že to bylo na jaře, jsem s velkou námahou nakoupil nedostatkové ovoce a šel za Václavem Havlem na internu do nemocnice Pod Petřínem. Prý už mu je po tom zápalu plic lépe a může přijímat návštěvy rodinných příslušníků a přátel. To jsem se dozvěděl od Aničky Šabatové.</div>Maroda jsem našel na nemocniční chodbě, kterak tam seděl obklopen chumlem přátel a rodinou na bílé lavici, celý chudák zbědovaný a hubený. Tak jsme tiše kecali o všem možném, anžto v nemocničním županu obejdovali na chodbě dva „důkladně zamaskovaní“ tajní. Já marodovi předal ovoce, však Václavovi to radost neudělalo. Olga mne poprosila, abych skočil do pokoje Vaška a vyčistil jeho stolek a lůžko od alkoholu. Podala mi velkou igelitovou tašku a řekla: “Jiří, hlavně se tam dostaň nenápadně, ať nemá Vašek žádné podezření.” S tím, že si musím odskočit na záchod jsem úspěšně dorazil do jeho pokoje a začal důkladně očisťovat jeho nemocniční lůžko od pekelného zlořádu. <span id="more-2614"></span><br />
Jen pod matrací bylo na dvacet lahviček tvrdého alkoholu, pod polštářem jich bylo napěchováno pět a noční stolek byl nacpán chlastem, že mi ta igelitka od Olgy nestačila. Nakonec jsem ty l “vitamínové” dárečky od jeho přátel musel cpát do služebního kabátu. Už jsem se chtěl vydat z pokoje nazpět na chodbu ku přátelům, když tu znenadání stál u mne Václav, který asi vytušil, co jsem s jeho ženou upekl za lumpárnu! Řekl jsem mu: “Vašku, Václave, to Tvoje dušinka Olga nařídila, já za nic nemohu, s ní si to vyřiď. Uznej, ten chlast Tě zničí, a potom, vždyť jsi vážně nemocen a potřebuješ se především uzdravit. Havel na mne vrhl prosebné oči: “Jirko, nech mi tu alespoň jednu malou lahvinku, prosím, chceš, abych Tě poprosil na kolenou, nech mi tu jen jednu jedinou”. Těm jeho smutným kukadlům alkoholika se prostě nadalo odolat a jednu láhev rumíčku jsem mu strčil pod polštář.<br />
Proč to píši. Nedokáži si představit, kolik tvrdé měny, našich peněz atd.. se vydalo na mejdany, kdy chlast v bytech lepších disidentů tekl doslova proudem, kdy se platilo za narvané hospody, kdy si šlechta Charty užívala peněz a vyloženě rozkrádala a rozhazovala peníze o které venku žádala pro naše rodiny, balíčky do kriminálů atd. Své o tom ví i Petr Cibulka a další vězni svědomí, kteří se dostávali do vězení. Nebylo nás po těch kriminálech mnoho, ale peněz na nás se posílalo z celého západního demokratického světa a to hodně. Jednalo se o velké finanční částky, o které se disent dělil dokonce s režimem pěkně na půl! Do dnešního dne nedokázal Havel odpovědět prof. Janouchovi na otázku: Kam, že se poděly všechny peníze, které ze zahraničí posílal do tehdejšího Československa? To by především zajímalo bývalé politické vězně. A nešlo jen o peníze od profesora Janoucha, ale i od křesťanských organizacích atd.<br />
Chcípali jsme ve vazbách, co hladu jsme tam zažili, do pracovních táborů jsme šli zesláblí s podváhou a nemohli řádně plnit tvrdé výkonové normy, rozesílali jsme na všechny strany žádosti o nějaké peníze na nákup jídla, rozesílali jsme balíčenky s prosbou o zaslání dvukilového potravinového balíčku s nějakým jídlem, že máme hlad. Jídla ve vězení bylo málo a věru špatné. Polovina zubů se mi v puse rozsypala, hlady jsem šílel. A kdo si vzpomněl? Dostal jsem za dva roky vazby jen jeden balíček od Aničky Šabatové! Havel mi mohl poslat do vazby v Ruzyň na mé konto peníze – i další z té šlechty! Mohli zfalšovat odesílatele a peníze bych na vazbě dostal, ale nikdo mi nic neposlal. Ani ubohou jednu korunu!<br />
V bytech šlechty Charty se jídlo nakupovalo výhradně v Tuzexu! Každý svátek v těchto rodinách, narozeniny a jiné slavnosti, to vše se odbývalo v neuvěřitelných žranicích a chlastu! Přístup k penězům z venku měl ale jen někdo. To si tahle parta hyen dobře hlídala a nikoho dalšího mezi sebe nebrala. Havel a jeho parta, tyto hyeny dál prosila Západ, že peněz je málo, a o další a další peníze na advokáty žádala – povětšinou jsme měli ex offo – na balíčky atd. pro nás politické vězně. Jako prasata žila tahle parta, šlechta Charty 77 z našeho hladu, utrpení a sociální bídy! To se nikdy neodpouští! Patolízalové dostávali peníze ze západu na chlast a děvky! Jednalo se převážně o peníze, které měli končit v rodinách politických vězňů, aby nedocházelo k rozpadům manželství z finančních důvodů.<br />
Celá tahle banda, spojená tak morální kolektivní vinou, dostala pak od Havla koryta. Skuteční bojovníci proti totalitě nedostali po roce 1989 nic! Byla tu vážná obava, že by tito militantní antikomunisté požadovali legálního zrušení KSČ a to podle dokumentu OSN z roku 1948, že by požadovali potrestání zločinců, odebrání jejich nakradených majetků, zákaz práce komunistů v justici, policii, atd. A pan V. Havel se přece na své tajné návštěvě v Moskvě – ještě před 17. listopadem 1989 – dohodl s tamní mocí, že k něčemu takovému nedojde. Proto si Moskva zvolila opilce Havla za nového prezidenta, člověka, který je ochoten ke “kompromisům”, tedy zrady na vlastním národu, slabocha a megalomana, schopného podvádět, lhát a zapírat. K této morální deformaci inklinují především opilci! Pamatuji si, jak za totality objížděli kriminály záhadní mužíci v drahých oblecích s ruským přízvukem a prováděli s námi pohovory na téma: “Kdyby v této zemi došlo ke změně režimu..” Jen sondovali, jak jsme na tom s morálkou, jestli jsme ochotni zradit své ideály.<br />
L.P. 199O. Psal mi z USA spoluautor připravované knížky k vydání “Dobrý voják Wolf” Stuart Rawlings, že by nutně potřeboval fotku pana prezidenta a moji maličkosti do knížečky, která má již vyjíti a že kvůli tomu musí urychleně letecky do Prahy. Já z toho nadšený zrovna moc nebyl, arciž knížečka měla být o mně a ne o V. H., ale Stuart mne ku focení nakonec v Praze přemluvil.<br />
Setkání s bývalým panem prezidentem se uskutečnilo ve velmi krátké době v Rybárně. Jak ješita zjistil, že se bude fotit do USA, schůzku značně urychlil. Rybárna je, čtenáři, malá restaurace přímo pod okny domu Václava Havla hned u břehu královského vodotoče Vltavského. V restauraci, která byla vyhrazena jen pro pana prezidenta , tam již seděl pan kancléř, osobní miláček Sašenka, který se po bývalé člence KSČ paní R. Klímové stal velvyslancem v USA. Dále u stolu bylo několik přátel pana Havla a pár goril (StB) z jeho doprovodu.<br />
Václav se u stolu líbezně usmíval a decentně lžičkou ujídal ze zmrzlinového poháru. Bylo na něm vidět, že mu chutná. Mr. Stuart udělal rychle pár snímků a objednal si kávu. Já peníze neměl a proto jsem vedle Havla seděl na suchu. Přítomná Olga, tedy jeho manželka, byla nadmíru spokojená, že manžílek není zase ožratý jako dělo a tudíž mají v rodině velký svátek. Aby ne, když si svého opilce dobře hlídala, aby se jako ničeho, co zavánělo alkoholem nenapil. Václav si objednal už třetí zmrzku a opět na něm bylo vidět, že mu pohár s jahůdkou chutná. “No vidíš, Václave, že to jde i bez toho chlastu”, chválila svého abstinujícího manžílka Oluška.<br />
Václav se mne ptal, co dělám a jak se vůbec mám. “Díky tvému nařízení, Vašku, že Wolf nesmí dostat žádnou práci v KC OF, ani jinou funkci, se mám fakt blbě. Ale to asi víš, ne? Bydlím dál v přístřešku za Jedličkárnou, v jedné malinké hygienicky závadné místnosti, a dál hážu lopatou uhlí do kotle.” Tak jsem mu řekl popravdě, jak si náramně žiji. “Chceš snad, Vašku, popřít, že jsi nevydal ten příkaz o mé osobě a o dalších, jako je Petr Cibulka, Ruda Battěk… abys jen ty vynikl, likvidovals kolem sebe, megalomane, nejlepší lidi a ještě máš tu drzost se mne ptát, jak já se mám?“ Byl jsem pěkně naštván. „Jdu pryč! Nebýt tady Stuarta, tak jsem k tomu focení nesvolil! Doprdele, co tu vůbec dělám! Jdu domů!”<br />
Václav se mezi tím zvedl ze židle, začal se omlouvat a něco breptal, že musí někam nutně jít, potom udělal krok kupředu, však náhle přepadl přes židli, která stála před ním. Válel se tam pan prezident na zemi jako pytel ovsa! Paní Olga vyskočila ze židle a hnala se k ležícímu manžílkovi. Přičichla k jeho ústům, potom běžela k tomu zmrzlinovému poháru, také ho očuchala a už věděla, která bije! “Kdo mu do toho poháru nalil vodku!? Kdo to byl!? Dala jsem výslovný zákaz nedávat mu chlast!” zaječela paní prezidentová, poté běžela do kuchyně a tam vlastnoručně profackovala chudáka číšníka, jenž opilému Vaškovi nosil ty dobré “zmrzlinové poháry”.<br />
To fackování bylo z kuchyně zřetelně slyšet až do restaurace. Mezi tím hlava státu pomalu a vrávorajíc vstávala z podlahy a usedla na židli, kterou mu přistrčil pan kancléř. Doprovod a ochranka pana prezidenta se opravdu skvěle bavila. Jen pan kancléř, jako správný šlechtic se nesmál a s kamennou tváří pomáhal malému opilci ven z rybárny. Za celou tou bandou vyběhla nasupěná stíhačka, která svého Vašíka zase neuhlídala. “Tak tohle sis měl, Stuarte” vyfotit. Jak se náš ožrala povaluje po zemi jako čuně. Jó, to minule jsi ho, Stuarte, mohl vidět u něj v bytě . Nejenom nádherně opilého, ale ke všemu ještě pěkně pozvraceného!”<br />
Můj kamarád z Kalifornie si v Praze udělal svůj vlastní obrázek o člověku, kterého obdivuje celý svět. Na tohle focení se opravdu nezapomíná a jsem rád, že k němu nakonec po mém velkém zdráhání došlo. Petr Cibulka tomuto člověku jednou u soudu řekl: “Vašku, jsi prase!” a měl a dodnes má pravdu..<br />
Já to cibulkovské tričko s tím nápisem “Vašku, jsi prase”, ještě mám a občas ho na sebe vezmu a také hrdě na veřejnosti nosím. Vím totiž, proč. On ten Cibulka v podstatě perfektně vystihl, jaký opravdu pan Havel po té morální stránce je.<br />
Václava Havla jsem nikdy za svého kamaráda nepovažoval. Byl to podrazák a já s ním skončil už v den, kdy se nechal propustit z vězení v květnu 1989 na podmínku. Podle interního předpisu ministerstva vnitra – tento předpis se vztahoval na celý východní blok- propuštěn z vazby, z výkonu trestu odnětí svobody na podmínku či ze zdravotních důvodů nebo na prezidentskou milost mohl být odsouzený, jen v tom případě, že podepsal spolupráci s StB nebo jinou složkou MV. Neexistovala výjimka! Stačí se jen podívat do materiálu VONSu, kolik disidentů bylo propuštěno z vazby a z výkonu trestu na tento zrádcovský “pardon”! Nic totiž není zadarmo. Ani svoboda a každý si ji cení jinak! Doslova mne uráží, když mne někdo spojuje s opilcem a zločincem Havlem, či dokonce spojuje mou s jeho bezcharakterní osobu! Lumpovi Havlovi jsem nikdy nevěřil, ostatně alkoholikům a mužům, kteří se pusinkují s jinými chlapci se opravdu věřit nedá. Lehce se totiž dají vydírat a se svou morálkou jsou na štíru. Bratrům Havlíčkům se obecně v Chartě dokonce říkalo teplí bratři. Jako první s tím přišla paní Kamila Bendová z Karlova náměstí.<br />
Jednou jsem si k ní přišel pro nějaká peníze. Potřeboval jsem na nákup fotografického materiálu, abych mohl ofotit dokumenty a poslat na Západ do exilového tisku. Měl jsem také hlad a prosil paní Kamilu, aby mi něco přidala na jídlo. Převážně se u ní stavovili lidé ze Západu, z křesťanských charit. Uváděla je do pokoje hned vedle vchodových dveří. Když vítal manžel byl vždy a výhradně v obrovských trenýrkách. V pokoji byl dětmi naschvál zničený a rozpadající se starý nábytek. Křesla, skříně – dobrá finta – umocňovaly dojem otřesné bídy, ve které paní Kamila žije s velkým počtem dětí. Každá návštěva ze Západu pak byla velmi štědrá. Za darované peníze se nový nábytek zásadně nekupoval. Starý poničený nábytek dál věrně sloužil jako kulisa bídy, ve které musí rodina žít! Tenkrát křesťanka paní Kamila otevřela velkou zásuvku u amerického psacího stolu a ta zásuvka byla narvaná západní měnou. Vytáhla 100 bonů a dala mi je. Potom nemohla tu zásuvku zavřít. Musel jsem s tím zavíráním zásuvky pomoci, tak byla narvaná penězi. Co se dál s těmi penězi dělo, nikdo neví. To ponecháme na svědomí paní Kamily. Vím jen, že tato šlechta si za peněžní dary opravovala své chatičky, chalupy atd., a to dá rozum, že na chudáky v kriminálech se potom peněz nedostávalo! Navzdory tomu, že jsem paní Kamile z vazby přes advokátku vzkázal, aby mi něco málo peněz poslala do vězení, že mám hlad. Bohatá paní Kamila – jedna z těch, která měla ve šlechtě přístup k penězům – mi ale nic neposlala. Asi si myslela, že mám ve vazbě dobré zaopatření! Po roce 89 mi řekla, že kdyby ona svým jménem poslala na moje jméno peníze do vazby, mohla by být charta 77 obviněna z toho, že financuje nepřátele socialismu a že by to vrhalo špatný stín na Chartu jako takovou a že i ona by mohla skončit ve vězení. Když jsem jí řekl, že na složenku nemusela vůbec uvádět své jméno prohlásila, že by jí mohl někdo na poště vidět: „Vždyť víš, všude má režim své lidi, a to i na poště, jak posílám peníze.“ Byl jsem smuten, když jsem viděl, jaké mají disidenti výmluvy! Jen aby nemuseli naplňovat svou křesťanskou povinnost.<br />
Podobné se odehrávalo ve všech rodinách, kde se držel tak zvaný bank, tedy u lidí, kteří měli přístup k penězům. Pamatuji si, jak jsem jako šílený lítal po Praze, po bytech disidentů a sháněl peníze na balíček pro Jitku, která byla zatčena v souvislosti se skupinou SRA (Jan Wunsch). Zadarmo přepisovala dokumenty Solidarity z Polska. To vše se rozšiřovalo. Její maminka byla v plném invalidním důchodu a měla ještě jednu dceru. Na potravinový balíček prostě peněz neměla! Všude jsem byl odmítán a to i u Havlů! Až Anička Šabatová mi dala na ten balíček. Maminka Jitky plakala dojetím, že jí může za 100 bonů poslat hned dva balíčky s jídlem. To byl ten skutečný boj! Shánět pro lidi v kriminálech peníze, na kterých seděli hyeny! Peníze pro Jitku jsem ale od nikoho nedostal a já sám jsem kolikrát neměl na svobodě co jíst sám. Všechno jsem dával do focení. Potom jsem zjistil, že moje fotky v zahraničí signoval někdo úplně jiný! Zase bych zvracel, když si na to vzpomenu.<br />
Nic se ale nedělalo zadarmo. “Funkce” v disentu se rozdávali jen ze známosti. Nejvíc jich měli bývalí komunisté, nebo děti bolševiků. Za funkci mluvčího Charty se bral tučný plat ve tvrdé měně a stejné tomu bylo u dalších menších funkcí. O dobře placenou funkci byla rvačka a tak o intrikaření a pomlouvání nebyla nouze. Dělalo se mi z toho špatně!<br />
Havla jako alkoholika znala přece celá Praha. Když se vracel po roce 89 z Německa, kde byla podepsána mírová dohoda, byla celá, tehdy ještě československá delegace, vyložená z letadla na starém ruzyňském letišti jako pytle brambor. Všichni totálně pod parou. Při další návštěvě v Německu musel být Havel převezen do tamní nemocníce. Venku se o tom v tisku svobodně psalo, ale doma se nesmělo napsat nic. Fungovala přísná autocenzura médií! Ano, byla to otrava alkoholem! Tak psal západní tisk!<br />
Pamatuji se, ještě před rokem 89, když jsem jednou přišel k Havlům, abych tam vyžebral nějaké peníze na manželku Jana Wunsche. Věrka Novotná zůstala sama, manžel ve vazbě, dostal potom 3 roky kriminálu, ona s kojencem a bez koruny. Od režimu nemohla očekávat pomoc a tak jsem lítal a opět sháněl peníze. Paní Olga Havlová nebyla doma, aby své „malé dítě“, Vašíčka uhlídala od alkoholu. Nu, její Vašíček se tam válel na zemi celý od zvratků a pusinkoval se tam s chlapcem, kterého pak udělal velvyslancem v USA. Opravdu nechutný pohled! Odešel jsem z tohoto bytu a navštívil Václava znovu. Bylo to o týden později. Nedal mi nic. “Ať se sama o sebe postará!” To byla jeho slova. Nevěřil jsem svým vlastním uším. Tohle mi do očí řekl velký bojovník za lidská práva!<br />
Havel, a to se o něm ví i v zahraničí, je přímo chamtivý po všech cenách a vyznamenáních. Jeho zatím nedosažitelným snem je získat Nobelovu cenu za mír a nebo za literaturu. Není soudný a už vůbec není čestný člověk. Všechno je jen přetvářka a pokrytectví. Jeho ego sleduje pouze vlastní zájmy.<br />
Všichni z HOSu (Hnutí za občanskou svobodu) jsme krátce po roce 1989 protestovali proti tomu, že se ve Zlaté, Karlově uličce a na Karlově mostě propaguje bolševismus tím nejhnusnějším způsobem a to na veřejnosti prodejem ruských hadrů, čepic-ušanek, hodinek a odznaků-metálů, a jiné výprodeje z bývalé Sovětské armády. Náš protest nebyl nikde vyslyšen, prý neexistuje zákon, který by takovou propagaci komunismu zakazoval.<br />
A pak jsme zjistili, že “čepičáři” mají nad sebou ochrannou ruku a to přímo z Hradu! Každý čepičář, který chtěl v centru Prahy prodávat ten hnus, musel se nejprve na úřadě Prahy 1 – jenž vydával povolenky k záboru místa pro prodejce vždy na čtvrt roku – prokázat složenkou 30 tisíc korun, které musel pan žadatel poslat na Nadaci paní Olgy Havlové! Teprve po předložení takového platebního dokladu – poštovního ústřižku – bylo čepičáři dovoleno, aby zaplatil Praze 1 za zábor na čtvrt roku a bylo mu vydáno povolení k prodeji s přesným vymezením místa. Jen ze Staroměstského náměstí až na Hrad těch čepičářů bylo na 60! Já jsem takovou složenku od jednoho čepičáře získal za lahvičku rumu, ofotil ji, napsal kritický článek “Za úplatu Nadaci Olgy Havlové budou možná povoleny k prodeji i drogy” a vše předal následně do ČTK, byť jsem to nabízel k otištění všemu tehdejšímu tisku.<br />
Nikdo se však neodvážil něco takového vydat. Národ nechtěl slyšet pravdu, jak se krade, kšeftuje, korupčí, asi proto, že kradl a podváděl v tomto státě snad každý! Milejší mu byla lež, jak se budeme mít krásně a že je potřeba si jen utáhnout opasek. Já dnes říkám: Zlatý internet, kdy může svobodný člověk psát a šířit pravdu a nemusí se doprošovat poseroutků a zbabělců, zda mu kritický článek vydají, či nikoli.<br />
Jediné Rudé Krávo vydávalo v té pohnuté době všechno a za to P. Cibulkovi patří dík. Proč o těch čepičářích vlastně dnes píši. Napsalo mi hodně lidí, že jsem po roce 1989 proti komunistům nic nedělal, a nyní, že jsem generál. Když tisk odmítá vydat jediný článek o pravdě, který se bojí zveřejnit, potom těch pár opravdových bojovníků nemůže nikdo slyšet. Málo lidem je asi seznámeno, že se ještě po roce 1989 dál MUSELO prostě psát samizdatově. Autocenzura byla snad všude.<br />
Strach novinářů vydat něco proti Hradu, byť i sebemenší kritiku, svazovalo ruce i všem knižním vydavatelům. Knížky mnohých disidentů (býv. samizdaty) se soukromě tiskly soukromě z dosahu Prahy! Pravda se vydávala v samizdatech dál až do roku 1995! Příklad byl pravdou šílený Pepino Marci z Prahy. On moje články vydával a rozšiřoval a vydával i jiné “svobodné” autory. V podstatě jsme na tom byli stejně jako před rokem 89. Venku za hranicemi Česka se lidé v emigraci ještě dnes mylně a především hloupě domnívali a domnívají, že příchodem roku 89 se vše v tehdejších Československu změnilo ku svobodě.<br />
Ano, byla tu svoboda slova, ale nikdo tu svobodu, tedy pravdu nechtěl slyšet a už vůbec ne vydávat. Média nasazovala lidem růžová sklíčka naděje, a mezi tím se potichoučku kradlo v miliónech! Teprve, až když přišel bulvár, televize Nova se tento národ pomalu probouzel ze snění, či spíše bych měl napsat z kocoviny, a s hrůzou zjišťoval, jaká je otřesná realita! Že se dál jen lhalo, že nám dál vládnou komunisté a jsou v podstatě zásluhou koktavého Vaška stále u moci!<br />
Vyprávěl mi jeden člověk z oné zmiňované Nadace paní Olgy, že když přišla do Čech ze Západu nějaká nabídka ku pomoci – povětšinou se jednalo zdravotnické zařízení – všechny takové nabídky muselo ministerstvo zdravotnictví posílat nejdříve paní Olze a byla to ona, kdo vyřizoval všechny ty humanitární nabídky. Jen ona v této zemi měla na tom všem zásluhy, že jedině její Nadace zařídila to, či ono, že vše sehnala a obstarala pro děti.<br />
<div style="text-align: justify;"><span style="color: #888888;">http://cs-magazin.com</span></div><div style="text-align: justify;"><br />
</div><br />
<br />
<br />
Tajemné restituce Václava Havla </div><div class="al_Head">Autor: <a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Authors/kral_richard.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_hlAutor" title="Zobrazit články tohoto autora">Richard Král</a> | Publikováno: 26.1.2011 | Rubrika: <a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Default.aspx?CatId=1" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_hlCategory" title="Zobrazit články z této rubriky">Politika</a> </div><img alt="Ilustrace" class="al_Image" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_img_hlImage" src="http://euportal.parlamentnilisty.cz/images/topics/havel2.jpg" style="border-style: solid; border-width: 1px; height: 70px; width: 70px;" /> <br />
<div style="float: right; margin: 0px 0px 10px 10px;"><ins style="border: medium none; display: inline-table; height: 250px; margin: 0pt; padding: 0pt; position: relative; visibility: visible; width: 300px;"><ins id="aswift_3_anchor" style="border: medium none; display: block; height: 250px; margin: 0pt; padding: 0pt; position: relative; visibility: visible; width: 300px;"></ins></ins> </div><div class="al_IntroText"><div class="hlavni-panel-detail-uvod">Václav Havel nabyl po své sametové revoluci v restituci rozsáhlý majetek. Pozadí této restituční transakce, jedné z prvních, která prolomila Benešovy dekrety, je však zatemněno a objevuje se jméno pražského pozemkového krále, miliardáře Miloše Červenky.</div>Rodina Havlů patřila k nejbohatším židovským rodinám v Praze již na počátku 20.století. Současné bohatství, resp. zrestituované majetky jsou dílem strýce Václava Havla Miloše Havla, filmového podnikatele. Významnou měrou se na majetku rodiny podílel i otec Miloše Havla Václav Havel, majitel stavební firmy a stavitel Lucerny. Vztahy Václava Havla se svým synem Milošem Havlem však byly později poznamenány synovou neutajovanou homosexualitou.<br />
Asi nejproslulejším projektem Miloše Havla bylo vybudování Barrandovských studíí, které vybudoval spolu s židovským podnikatelem Osvaldem Koskem. Miloš řídil i filmovou společnost Lucernafilm a bohatl na dovozu a promítání amerických filmů.<br />
Po začátku války vstoupila na Barrandov německá správa a ateliéry se nebývale rozrostly. Točila se řada filmů, na kterých se podílela tehdejší elita českých herců. Miloš Havel byl ochoten učinit cokoli, jen aby se zachránil. Ochotně tedy spolupracoval nejen s okupační správou, ale také s Gestapem. Později po válce měl štěstí, že se dokumenty o jeho stycích s Gestapem ztratily (stalo se tak v průběhu jeho námluv s StB).<br />
Po válce byl Miloš Havel označen filmovou obcí za kolaboranta s nacisty, byl také obžalován, ale obvinění bylo za nejasných okolností staženo. Z této doby existují také doklady o čilých stycích Miloše Havla s StB. Aby se zachránil, podepsal Miloš Havel StB také spolupráci. Po navázání spolupráce s StB odcestoval Miloš Havel do Německa. Oficiální prameny tvrdí, že poté svou spolupráci s StB ukončil.<br />
V Západním Německu požádal Miloš Havel jako pronásledovaný český žid za války o odškodnění za majetek, který ztratil. V průběhu války totiž prodal polovinu barrandovských studí německé správě za částku asi 7 milionů korun, což považoval za podhodnocenou cenu, ke které byl přinucen. Západoněmecký rehabilitační soud nároky Miloše Havla uznal a v plném rozsahu jej odškodnil.<br />
Vraťme se však k našemu Václavu Havlovi. Ten se celý život programově angažoval v „antikomunistickém“ disentu, ve kterém však byla řada (bývalých) komunistů, tzv. „osmašedesátníků“. Namátkou uveďme jména jako Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jiří Hájek, Jaroslav Šabata, Miloš Hájek, Karel Šiktanc a řada dalších.<br />
Václav Havel nebyl řadový disident. Jezdil v lepším automobilu než tehdejší předseda komunistické vlády (vlastnil luxusní Mercedes), obýval rozlehlý a komfortní byt na Rašínově nábřeží a stejně tak měl k dispozici svou usedlost Na Hrádečku, kde mohl nerušeně pořádat své disidentské seance.<br />
Havlův čas přišel v listopadu 1989, když na Letné a z balkonu Melantrichu mával nadšeným statisícům doufajících. V témže roce byl komunistickým parlamentem jenomyslně zvolen prezidentem a když skládal slib, přísahal symbolicky na komunistickou ústavu. Neštítil se mávat nadšeným a doufajícím davům a poté přísahat věrnost komunistické ústavě.<br />
V roce 1990 se uvažovalo, jakým způsobem uskutečnit restituce a především v jakém rozsahu. Václav Havel, který měl tehdy v Občanském fóru rozhodující slovo, prosadil široké a rozsáhlé restituce. Vzhledem k hrozbě nároků sudetských Němců se parlament rozhodl navracet majetky zabavené teprve po 25.2. 1948.<br />
Způsob, jakým se Václav Havel dostal k majetkům svého strýce a děda, je zahalen tajemstvím. Jeho strýc Miloš Havel byl po válce označen jako kolaborant a jeho majetek znárodněn podle Benešových dekretů. Proto se na něj klasické restituční předpisy o navracení majetku ztraceného po roce 1948, nevztahují. Václav Havel přesto jako jeden z prvních dostal veškerý majetek, o který požádal.<br />
Možná i proto se Havel bojí tématu Benešových dekretů jako čert kříže. Na přímou otázku na svůj názor na ně uvedl pro BBC v roce 2002: „Já jsem se k tomuto velmi důležitému a citlivému tématu vyjádřil už mnohokrát, ale vždycky jsem se k němu vyjádřil, když jsem já chtěl a ne tehdy, když jakási zhysterizovaná atmosféra mě k tomu nutila, já zůstanu věrný této tradici, pokud jde o ty dekrety.“ Jednoznačné stanovisko k Benešovým dekretům však Václav Havel nikdy neposkytl a dobře ví proč.<br />
O pozadí Havlových restitucí se nikdy nemluvilo a žádný novinář se jimi netroufl zabývat. Ještě dnes je Havel pěstovanou ikonou sametové revoluce a falešného sametového „národního obrození“. Restituce příjemně postihly řadu disidentů z Charty 77, a ti chartisté, na které nic nezbylo, si dokumenty k restituci alespoň padělali. Učinila tak Havlova spolupracovnice a disidentka z Charty 77 Marta Chadimová, jejíž restituční podvod s nemovitostmi na Loretánském náměstí v Praze byl však bohužel odhalen a před odsuzujícím rozsudkem jí zachránila jen milost jejího přítele z Charty 77.<br />
Restituce Václava Havla proběhly však tiše a úspěšně. Upozornit na to, že prolamují Benešovy dekrety a jdou hluboko za stanovenou restituční čáru 25.2.1948 si nikdo netroufl a netroufá si tak učinit ani nyní. Lze přitom konstatovat, že právě Havlovy restituce byly jedny z průkopnických v tom smyslu, že prolomily Benešovy dekrety.<br />
Na počátku 90. let se u restitucí Havlova majetku objevuje jméno Miloše Červenky, současného miliardáře a pozemkového magnáta v Praze. Absolvent moskevského MGIMO (aneb „Akademie KGB“) Červenka také Havlův majetek spravoval a fungoval jako Havlova „peněženka“. Naskýtá se proto otázka, pro koho vlastně dnes agent Červenka svůj obrovský majetek spravuje.<br />
Havlovy úzké vztahy na staré struktury v souvislosti s jeho majetkem ukazuje i známá transakce, když prodal svou polovinu paláce Lucerna společnosti Chemapol vedené agentem StB Václavem Junkem. I u této transakce asistovala šedá eminence jménem Červenka.<br />
Dnes je (bývalý) majetek rodiny Havlů zdevastován a pomalu chátrá. Důkazem toho jsou jak Barrandovské terasy, tak Lucerna. Havlův praděd se musí obracet v hrobě, vida jak Václav s rodinným majetkem naložil. Rozhodně však nezchudl, svá aktiva má uložené jinde.<br />
Skutečný obraz Václava Havla je diametrálně odlišný od toho, jak jej vykreslují některá média a samozvaní kulturní elitáři. Vyzní tedy velmi trefně, je-li při jedné společenské akci k nazvání Václava Havla za „jednoho z nejlepších synů národa“ vybrán jistý deviantní fotograf obscénních polopornografických snímků a sál plný ovcí nadšeně tleská. Je to jen důkazem, kterak se instalovaná „česká kulturní elita“ utápí v bahně pokrytectví a bezpáteřosti.<br />
Václav Havel zneužíval ideály, kterými se zaštiťoval. Ač celý život žil s maskou bojovníka s totalitou a s komunismem, již v období Charty 77 s (bývalými) komunisty ochotně spolupracoval. Po jeho úspěšném 17. listopadu 1989 Havel v čele Občanského fóra zajistil, aby si komunistická elita udržela moc ve státě. Symbolicky jmenoval federálním premiérem bývalého komunistického ministra Mariána Čalfu.<br />
Svou maskou plachého, slušného a sympatického „Vaška“ ohlupuje Havel řadu občanů dodnes. Václav Havel je dokonalý symbol falešné a pokřivené morálky naší společnosti. Zradou vlastních ideálů, které hlásal v roce 1989, se na úpadku morálky a národního cítění Václav Havel podepsal ještě více, než celý komunistický režim. Ten, kdo jej uznává a uctívá jako „morální symbol“, tímto zároveň přijímá tuto pokřivenou a neupřímnou morálku za svou.<br />
<br />
www.freeglobe.cz</div>Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-32781281409003932392011-08-16T15:28:00.001-07:002011-08-16T15:32:21.076-07:00Převzato a s chutí............<div class="al_Title"><div class="al_Title"> Maxmilián Kolbe nebyl antisemita a klerofašista </div><div class="al_Head"> Autor: <a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Authors/maly_radomir.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_hlAutor" title="Zobrazit články tohoto autora">Radomír Malý</a> | Publikováno: 14.8.2011 | Rubrika: <a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Default.aspx?CatId=12" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_hlCategory" title="Zobrazit články z této rubriky">Kulturní válka</a> </div><img alt="Ilustrace" class="al_Image" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_img_hlImage" src="http://euportal.parlamentnilisty.cz/images/topics/crux.gif" style="border-style: solid; border-width: 1px; height: 70px; width: 70px;" /> <div style="float: right; margin: 0px 0px 10px 10px;"> <ins style="border: medium none; display: inline-table; height: 250px; margin: 0pt; padding: 0pt; position: relative; visibility: visible; width: 300px;"><ins id="aswift_3_anchor" style="border: medium none; display: block; height: 250px; margin: 0pt; padding: 0pt; position: relative; visibility: visible; width: 300px;"></ins></ins> </div><div class="al_IntroText"> Postava sv. Maxmiliána Kolbeho je známá široké katolické veřejnosti především pro hrdinskou oběť lásky k bližnímu, kdy v koncentračním táboře Osvětim šel dobrovolně na smrt hladem za svého spoluvězně Františka Gajowniczka. Málo je známá druhá stránka jeho života, která se v médiích příliš nezmiňuje a pokud, tak spíše v negativních souvislostech. Světec byl už v polském komunistickém tisku napadán jako „antisemita“, „bigotní nesnášenlivý fanatik“, „velkopolský nacionalista“, „klerofašista“ apod.<br />
Tyto nálepky se objevovaly i v liberálních médiích na Západě, zejména ve Francii. Sv. Maxmilián nebyl totiž jenom hrdinou lásky k bližnímu, ale též hrdinou ideového boje s komunismem a svobodným zednářstvím, spolu s německým nacismem dvěma největšími nepřáteli křesťanství. Tomuto cíli sloužil jak časopis „Rycerz Niepokalanej“, který světec založil za obrovských finančních obětí a s nadpřirozenou pomocí Matky Boží, tak i minority redigovaný „Mały Dziennik“, kam Otec Kolbe hojně přispíval svými články.<br />
Ty se dnes příliš nezveřejňují, jsou totiž až příliš aktuální a poukazují markantně na to, kdo ve skutečnosti má vládu nad světem. <strong>Sv. Maxmilián byl v době svých studií v Římě osobně svědkem zednářské demonstrace, při níž se nesl transparent s nápisem „Satan bude vládnout i ve Vatikáně“. </strong>Rozhodl se tedy pro zápas se svobodným zednářstvím dvěma směry: prvním měla být vytrvalá modlitba za obrácení zednářů, druhým odhalování jejich tajných záměrů zlikvidovat Církev a vyvracení jejich bludné nauky.<br />
Rytířstvo Neposkvrněné, které založil, se mělo pravidelně modlit za zednáře. Dále Otec Kolbe pochopil jako jeden z mála obrovskou důležitost katolického tisku, proto ta neúnavná snaha uvést v život časopis „Rycerz Niepokalanej“.<br />
Ve 12. čísle tohoto periodika z r. 1938 sv. Maxmilián mimo jiné napsal: „<em><strong>Skutečně Napoleon již před více než sto lety, kdy mnoho lidí ještě neumělo číst, řekl: ‘Tisk je pátou velmocí světa’. Tomu ihned porozuměli (...) zednáři, kteří s železnou důsledností usilují o realizaci svého rozhodnutí z r. 1717 ‘zničit veškeré náboženství, zvláště pak křesťanské’(...) Na mezinárodním sjezdu zednářů v Krakově r. 1848 anglický rabín Moše Montefiore hlásal: ‘Dokud noviny nebudou v našich rukách, všechno je marné. Pamatujme na 9. přikázání: Nebudeš trpět nad sebou žádný cizí tisk, abys dlouho vládl nad národy. Ovládněme tisk a budeme řídit osudy celé Evropy</strong>.’</em><br />
<em>V duchu těchto hesel se dali zednáři ihned do práce a dosáhli žel mnoho. Značná část, jestli ne dokonce většina nejčtenějších deníků, se nalézá v jejich rukou. V takovém ‘katolickém’Rakousku ještě na počátku století 360 německojazyčných časopisů bojovalo proti Církvi, z tohoto počtu bylo 83 deníků. Náklad špatného tisku dosáhl 2 milionů exemplářů, z čehož 1 200 000 připadá na deníky. O Německu napsal literární kritik Bartels, že dvě třetiny, ne-li tři čtvrtiny veškerého tisku, patří těmto lidem (...) Oni ovládli téměř všechny telegrafní agentury a skrze ně řídí i jiné listy. <strong>Sama agentura Reuter v Londýně ovládá 5 tisíc deníků (...) Pohleďte na dnešní svět, jak se v posledních desetiletích změnil! Kdo seje nevěru mezi lidem? Kdo umlčel svědomí v lidských srdcích? Kdo narušil státní zákon a veřejný pořádek, takže se stále rozšiřují zločiny veškerého druhu? To všechno je dílem Církvi nepřátelského denního tisku!</strong></em><br />
<em><strong>Stovky novin a deníků opakují stále to samé a tímto způsobem se onen jed vštěpuje ze dne na den do statisíců rodin a otravuje miliony duší. Tak pracuje obrovská mašina denního tisku, stojící ve službách nevěry a špatných mravů</strong> (...) Co ale máme říci o národu, který si sám za toto vlastní ponížení platí?</em><br />
<em>Nemám pro to slov! Tato hanba leží na katolících, ponižovaných stále tisíci deníků. Tyto noviny, které katolíky nestydatě urážejí, se tisknou pro nás, pro katolíky! Nejsou rozesílány anonymně jako paškvily, ale my sami si je objednáváme a za ně platíme!!! Cožpak je možno být tak slepým vůči tomuto hroznému nebezpečí? Tato naše slepota se stává prostě zločinem, poněvadž se nejenom proti onomu nebezpečí nebráníme, ale předplácíme a čteme špatné noviny, za urážky a výsměchy víře ještě dokonce platíme!!!</em>“<br />
Tak psal s<strong>v. Maxmilián, jehož Sv. Otec Jan Pavel II. prohlásil patronem masmédií</strong>. Co by asi řekl dnes, kdy k tisku ještě přistoupily rozhlas a televize, ovládané stejnými lidmi jako tisk? Všechny zrůdnosti moderní doby, tj. legalizace potratů, eutanázie a homosexuálních svazků, dále pornografie a umělá antikoncepce, jsou jenom důsledkem neúnavného a staletého působení médií ovládaných zednáři a jim příbuznými organizacemi (New Age). Proto je sv. Maxmilián tolik aktuální, i se svými požadavky čelit špatným médiím dobrými, katolickými médii.<br />
<br />
Radomír Malý<br />
<em>Immaculata 1/2001</em><br />
</div><br />
<br />
<br />
Arcibiskup Lefebvre a Druhý vatikánský koncil jako Velká říjnová revoluce Církve </div><div class="al_Head">Autor: <a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Authors/vennari_john.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_hlAutor" title="Zobrazit články tohoto autora">John Vennari</a> | Publikováno: 16.8.2011 | Rubrika: <a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Default.aspx?CatId=12" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_hlCategory" title="Zobrazit články z této rubriky">Kulturní válka</a> </div><img alt="Ilustrace" class="al_Image" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_img_hlImage" src="http://euportal.parlamentnilisty.cz/images/topics/lef%C3%A9bvre6.jpg" style="border-style: solid; border-width: 1px; height: 70px; width: 70px;" /> <br />
<div style="float: right; margin: 0px 0px 10px 10px;"><ins style="border: medium none; display: inline-table; height: 250px; margin: 0pt; padding: 0pt; position: relative; visibility: visible; width: 300px;"><ins id="aswift_3_anchor" style="border: medium none; display: block; height: 250px; margin: 0pt; padding: 0pt; position: relative; visibility: visible; width: 300px;"></ins></ins> </div><b>Koncil ve světle tradice?</b><br />
John Vennari<br />
<div class="toplink">Převzato a přeloženo z <a href="http://www.cfnews.org/cfn.htm" target="_blank">Catholic Family News</a>.</div><div class="toplink"></div><div class="toplink"></div><div align="justify">Nyní, když byly „exkomunikace“ ze čtyř biskupů FSSPX sňaty, je rozumné znovu formulovat postoj FSSPX k Druhému vatikánskému koncilu.</div><div align="justify">Krátce poté, co biskupovi Bernardu Fellayovi, Generálnímu představenému Kněžského bratrstva sv. Pia X., udělil v srpnu 2005 osobní audienci papež Benedikt, biskup Fellay učinil následující poznámku: „Benedikt XVI. upozornil, že může být jen jeden způsob, jak patřit do katolické Církve, tj. tím, že se duch Druhého vatikánského koncilu interpretuje ve světle tradice, to znamená podle úmyslu koncilních Otců a litery oněch textů. To je stanovisko, které nás dosti děsí.“<a href="http://www.blogger.com/post-edit.g?blogID=1906293858984711587&postID=3278128140900393239" id="1" name="1"></a> (<a href="http://www.vendee.cz/texty/lef_2vat.html#p1">1</a>)</div><div align="justify">Je pochopitelné, že to FSSPX shledává děsivým, protože je sporné, zda může být Druhý vatikánský koncil interpretován ve světle tradice. Jsem jedním z mnoha, kteří si myslí, že to nejde realisticky udělat, ani si nemyslím, že bychom se o to měli pokoušet. Zdá se mi nemožné oddělit mnohomluvné a nejednoznačné texty Druhého vatikánského koncilu od revolučního ducha, který tyto texty inspiroval – nekatolického ducha liberalismu, který by byl zavržen každým papežem před Druhým vatikánským koncilem.</div><div align="justify">Ve skutečnosti ti „konzervativci“, kteří popírají, že různé body Druhého vatikánského koncilu představují roztržku s tradicí a předešlými výroky učitelského úřadu Církve – přinejmenším svou nejednoznačností, závěry a opomenutími – selhali při naslouchání samotným hybatelům a vůdčím duchům koncilu, kteří ji otevřeně přiznávali.</div><div align="justify">Yves Congar, jeden z tvůrců reformy, poznamenal s nevzrušeným uspokojením, že „Církev prožila svou Říjnovou revoluci“. Tentýž Otec Congar prohlásil, že koncilová „Deklarace o náboženské svobodě“ je protikladná k Syllabu papeže Pia IX. S ohledem na článek 2 Deklarace řekl: „Nedá se popřít, že takovýto text říká něco podstatně odlišného od Syllabu z roku 1864 a dokonce takřka opak výroků 15 a 77-79 onoho dokumentu.“ Takováto prohlášení vedla teologa Otce Gregoryho Hesse k často opakované poznámce: „Jak mám přijmout dokumenty, které by žádný papež nebo biskup z 19. století nepodepsal?“</div><div align="justify">Přesto každá tradicionalistická skupina, která je „ve smíru“ s pokoncilním Římem musí souhlasit s přijetím Druhého vatikánského koncilu. To je podle mne sebevražedným krokem, protože to vždy takovou skupinu neutralizuje v jejím boji proti koncilu a jeho ničivému progresivismu. Neznám žádné výjimky. Například neznám žádnou „schválenou“ tradicionalistickou skupinu, která by publikovala knihy nebo brožury srovnatelné s <i>Iota Unum</i>, <i>Si Si No No</i> nebo dílem arcibiskupa Lefebvra <i>Sesadili Ho z trůnu</i>.</div><div align="justify">To, co zde píši, není zamýšleno jako definitivní určení zda může být Druhý vatikánský koncil interpretován ve světle tradice nebo ne. <a href="http://www.blogger.com/post-edit.g?blogID=1906293858984711587&postID=3278128140900393239" id="2" name="2"></a>(<a href="http://www.vendee.cz/texty/lef_2vat.html#p2">2</a>) Myslím si však, že má cenu vyjádřit se k představě, že by tradiční katolíci neměli váhat přijmout Druhý vatikánský koncil ve světle tradice, protože arcibiskup Lefebvre podepsal koncilní dokumenty. Z toho pochází argumentace, že to s těmi texty nemůže být tak zlé.</div><div align="justify">Fakta v té věci jsou však poněkud složitější, což ukážu na čtyřech rychlých bodech:</div><div align="justify"><ol type="1"><li> Arcibiskup a Mezinárodní skupina Otců bojovala na Druhém vatikánském koncilu proti liberálnímu směřování koncilu po celou jeho dobu, a ano, byli úspěšní v tom, že dokumenty jsou lepší, než by jinak byly. Hlavní bod však je ten, že arcibiskup Lefebvre si byl dobře vědom, dokonce ještě před započetím koncilu, liberálního ducha, který koncil sevřel. <a href="http://www.blogger.com/post-edit.g?blogID=1906293858984711587&postID=3278128140900393239" id="3" name="3"></a>(<a href="http://www.vendee.cz/texty/lef_2vat.html#p3">3</a>)</li>
</ol><ol start="2" type="1"><li> Arcibiskup Lefebvre se, stejně jako mnoho dalších prelátů té doby, cítil pod morálním tlakem, aby dokumenty podepsal. Arcibiskup Lefebvre byl člověk s celoživotní profesní dráhou služby papežství. Byl Apoštolským delegátem pro francouzsky mluvící Afriku a úzce spolupracoval s papežem Piem XII. Ve světle této synovské oddanosti Svatému stolci řekl arcibiskup Lefebvre, že cítí jako „morální povinnost podepsat“ dokument, jestliže ho podepsal papež. <a href="http://www.blogger.com/post-edit.g?blogID=1906293858984711587&postID=3278128140900393239" id="4" name="4"></a>(<a href="http://www.vendee.cz/texty/lef_2vat.html#p4">4</a>)</li>
</ol><ol start="3" type="1"><li> Léta po Druhém vatikánském koncilu řekl, že v době koncilu byl určitým způsobem přespříliš optimistický. Odkazuje tím zde na prohlášení, které učinil ke konci Druhého vatikánského koncilu. V roce 1965, těsně před koncem čtvrtého a posledního zasedání koncilu, veřejně prohlásil, že věří, že přes to, co se dělo na koncilu a přes progresivistické „Magisterium“ koncilu, které napáchalo tolik škody, „Církev v osobě Petrova nástupce ještě nenahradila tradiční učitelský úřad Církev tímto novým úřadem, a ani římskou Církev … Většina kardinálů a zvláště kardinálu Kurie, … se nedívá do nového Magisteria. Ani /princip/ kolegiality, ani nedomyšlená náboženská svoboda, které jsou v protikladu k věrouce Církve, nebudou mít úspěch.“</li>
</ol></div><div align="justify">Jinými slovy, nikdy ani ve snu ho nenapadlo, že by byl liberalismus vlastní Druhému vatikánskému koncilu skutečně prosazován jako církevní politika papežem a římskou Kurií. O více než dvě desetiletí později, když si arcibiskup Lefebvre znova četl slova z roku 1965, řekl: „Připouštím, že optimismus, který jsem projevoval, co se týče koncilu a papeže, byl neopodstatněný.“ <a href="http://www.blogger.com/post-edit.g?blogID=1906293858984711587&postID=3278128140900393239" id="5" name="5"></a>(<a href="http://www.vendee.cz/texty/lef_2vat.html#p5">5</a>)</div><ol start="4" type="1"><li> <div align="justify">Nikdy až do své smrti formálně nesouhlasil s přijetím Druhého vatikánského koncilu „ve světle tradice“. <a href="http://www.blogger.com/post-edit.g?blogID=1906293858984711587&postID=3278128140900393239" id="6" name="6"></a>(<a href="http://www.vendee.cz/texty/lef_2vat.html#p6">6</a>) Vytrvale bojoval proti revoluci Druhého vatikánského koncilu bez kompromisu až do posledního dechu. To je pro nás dobrý vzor.</div></li>
</ol><div align="center"><img height="32" src="http://www.vendee.cz/images/vendee_sm.gif" width="28" /></div><div align="justify"><b>Poznámky:</b></div><div align="justify"><a href="http://www.blogger.com/post-edit.g?blogID=1906293858984711587&postID=3278128140900393239" id="p1" name="p1"></a>(<a href="http://www.vendee.cz/texty/lef_2vat.html#1">1</a>) Rozhovor z roku 2005 na DICI .</div><div align="justify"><a href="http://www.blogger.com/post-edit.g?blogID=1906293858984711587&postID=3278128140900393239" id="p2" name="p2"></a>(<a href="http://www.vendee.cz/texty/lef_2vat.html#2">2</a>) O tomto tématu pojednávám mnohem detailněji ve svých hovorech: “Vatican II: The Best Council the Protestants Ever Had (Druhý vatikánský koncil: Nejlepší koncil, který kdy protestanté měli); “The Tiber Flows Into the Tiber: Who was Really Responsible for the Progressivist Takeover of Vatican II?” (Tibera se vlévá do Tibery: Kdo byl skutečně zodpovědný za progresivistické převzetí Druhého vatikánského koncilu?) a “The Oath Against Modernism vs. the ‘Hermeneutic of Continuity'” (Protimodernistická přísaha vs. “Hermeneutická kontinuita”) (na DVD resp. CD).</div><div align="justify"><a href="http://www.blogger.com/post-edit.g?blogID=1906293858984711587&postID=3278128140900393239" id="p3" name="p3"></a>(<a href="http://www.vendee.cz/texty/lef_2vat.html#3">3</a>) Pro hlubší náhled na aktivity arcibiskupa Lefebvrea na Druhém vatikánském koncilu, jakož i ohledně mnoha problémů koncilu viz The Biography of Marcel Lefebvre, Bernard Tissier de Mallerais [Kansas City: Angelus Press, 2004], zvláště 12. kapitola: “In the Turmoil of the Council” (Ve víru koncilu) a 13. kapitola “Herald of Christ the King” (Herold Krista Krále).</div><div align="justify"><a href="http://www.blogger.com/post-edit.g?blogID=1906293858984711587&postID=3278128140900393239" id="p4" name="p4"></a>(<a href="http://www.vendee.cz/texty/lef_2vat.html#4">4</a>) tamtéž, str. 312</div><div align="justify"><a href="http://www.blogger.com/post-edit.g?blogID=1906293858984711587&postID=3278128140900393239" id="p5" name="p5"></a>(<a href="http://www.vendee.cz/texty/lef_2vat.html#5">5</a>) tamtéž, str. 331</div><div align="justify"><a href="http://www.blogger.com/post-edit.g?blogID=1906293858984711587&postID=3278128140900393239" id="p6" name="p6"></a>(<a href="http://www.vendee.cz/texty/lef_2vat.html#6">6</a>) Ačkoliv arcibiskup Lefebvre podepsal protokol z roku 1988, cítil se nesvůj od chvíle, kdy jej podepsal a svůj podpis odvolal během 24 hodin a nikdy nepodepsal žádný další.</div><div align="center"><img height="32" src="http://www.vendee.cz/images/vendee_sm.gif" width="28" /></div><h2> <b>Prohlášení arcibiskupa Marcela Lefebvra z 21. listopadu 1974</b></h2><div align="justify"><img align="left" height="248" hspace="5" src="http://www.vendee.cz/images/clanky/lefebvre2.jpg" width="161" /><i>Tato známá deklarace byla zahrnuta v brožuře pro media (<a href="http://cfnews.org/sspx_media_brochure.pdf" target="_blank">Media Brochure</a>) vydané FSSPX 24. ledna 2009, což musí být ze strany FSSPX považováno za potvrzení postoje arcibiskupa Lefebvra jako vlastního.</i><br />
<br />
Celým svým srdcem a celou svou duší lpíme na katolickém Římu, strážci katolické víry a oněch tradic nezbytných pro zachování víry, na věčném Římu, učiteli moudrosti a pravdy.</div><div align="justify">Kvůli této věrnosti odmítáme a vždy jsme odmítali následovat Řím neomodernistických a neoprotestantských sklonů, takových, které se jasně projevily během Druhého vatikánského koncilu a ve všech z něj plynoucích reformách po koncilu.</div><div align="justify">Všechny tyto reformy skutečně přispěly a stale přispívají ke zničení Církve, zkáze kněžství, ke zničení mše svaté a svátostí, k vymizení náboženského života a k naturalistické a teilhardovské nauce na univerzitách, v seminářích a v katechezi, nauce zrozené z liberalismu a protestantismu, mnohokrát formálně zavržené učitelským úřadem Církve. Žádná autorita, ani v hierarchii nejvýše postavená, nás nemůže přinutit opustit nebo zeslabit naši katolickou víru, která byla jasně vyjádřena a předkládána učitelským úřadem Církve po 19 století.</div><div align="justify">„Avšak i kdybychom vám my nebo anděl z nebe kázal jiné evangelium než to, které jsme vám kázali, budiž proklet!” (Gal 1,8)</div><div align="justify">Není to právě tohle, co nám Svatý otec dnes opakuje? A jestliže je zřejmý jistý rozpor v jeho slovech a skutcích, stejně jako v různých římských kongregacích, pak si volíme to, co bylo vždy vyhlašováno, a stavíme se hluchými k novotám, které ničí Církev.</div><div align="justify"><i>Lex orandi</i> (zákon modlitby) nemůže být hluboce proměněn beze změny <i>lex credendi</i> (zákona víry). Nové mši odpovídá nový katechismus, nové kněžství, nové semináře, nové univerzity a charismatická letniční Církev, což je vše v protikladu k pravověrnosti a odvěkému učitelskému úřadu Církve.</div><div align="justify">Tato reforma pramenící z liberalismu a modernismu, je naprosto zkažená. Pochází z hereze a ústí v herezi, i když všechny její počiny nejsou formálně heretické. Proto je tedy pro kteréhokoliv věřícího katolíka, který si je těchto věcí vědom, nemožné přijmout tuto reformu nebo se jí vůbec jakkoliv podřídit. Jediným postojem věrnosti Církvi a katolické nauce, abychom si zajistili spásu, je jednoznačné odmítnutí přijetí této reformy.</div><div align="justify">Proto uskutečňujeme, bez rebelie, zahořklosti nebo roztrpčení, naše dílo formování kněží ve světle odvěkého učitelského úřadu Církve, v přesvědčení, že nemůžeme svaté katolické Církvi, svrchovanému papeži a budoucím generacím lépe posloužit.<br />
<br />
Z toho důvodu se pevně přidržujeme všeho toho, co Církev vždy věřila a praktikovala, ve své víře, mravech, kultu, katechetické výuce, kněžském formování a svých institucích a kodifikovala ve svých knihách před modernistickým vlivem posledního koncilu. Čekáme, že pravé světlo tradice rozptýlí temnoty zahalující oblohu věčného Říma.</div><div align="justify">Činíme tak s milostí Boží a s pomocí blahoslavené Panny Marie, sv. Josefa a sv. Pia X., rozhodnutí zůstat věrní katolické a římské Církvi, všem nástupcům sv. Petra, abychom byli <i>fidelis dispensatores mysterium Domini Jesu Christi in Spiritu Sancto</i> (věrnými rozdavači tajemství Našeho Pána Ježíše Krista v Duchu svatém).</div><div align="justify">+ Marcel Lefebvre</div><div align="justify">Řím na Svátek uvedení Panny Marie do chrámu</div><div align="center"><img height="32" src="http://www.vendee.cz/images/vendee_sm.gif" width="28" /></div><div align="center"> </div>Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-51729259454425046052011-08-13T17:29:00.003-07:002011-08-13T17:29:28.133-07:00Převzato a s chutí............<h2>Základní řád obrozené Národní fronty 1948</h2>Včera v 21:37 | Karel Doskočil (CES), Jaroslav Skopal | <a href="http://skopal-jaroslav.blog.cz/rubrika/jini-autori" title="Rubrika: Jiní autoři"> Jiní autoři </a> <h2>Budeme mít řád obrozené Evropské unie?</h2><div><img alt="Návrh Základního řádu obrozené Národní fronty" height="827" src="http://nd05.jxs.cz/839/306/950ec94cd7_78875451_o2.jpg" style="height: 776px; width: 591.367px;" width="630" /></div><div>Na dobovém obrázku z 5. března 1948 jedná Ludvík Svoboda s Klementem </div><div>Gottwaldem před schůzí vlády obrozené Národní fronty.</div><div><img alt="5.března 1948 před jednáním nové vlády" src="http://nd05.jxs.cz/089/613/b1ff0fe815_78875219_o2.jpg" style="float: right;" /></div><div><img alt="Návrh Zákl. řádi" height="906" src="http://nd05.jxs.cz/686/760/273713e5a7_78875485_o2.jpg" style="height: 850px; width: 591.367px;" width="630" />u</div><div><img alt="Poslední strana ZŘ NF" height="266" src="http://nd05.jxs.cz/143/254/1486bc199b_78875505_o2.jpg" width="630" /></div>Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-13595137872391477632011-08-12T16:33:00.001-07:002011-08-12T16:33:38.775-07:00Převzato a s chutí............<div class="al_Title"> Bohumil Stašek: Kristus a jeho evangelium je vždy zdrojem vlastenectví a lásky k národu </div><div class="al_Head"> Autor: <a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Authors/stasek_bohumil.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_hlAutor" title="Zobrazit články tohoto autora">Bohumil Stašek</a> | Publikováno: 13.8.2011 | Rubrika: <a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Default.aspx?CatId=12" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_hlCategory" title="Zobrazit články z této rubriky">Kulturní válka</a> </div><img alt="Ilustrace" class="al_Image" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_img_hlImage" src="http://euportal.parlamentnilisty.cz/images/topics/lev5.jpg" style="border-style: solid; border-width: 1px; height: 70px; width: 70px;" /> <div style="float: right; margin: 0px 0px 10px 10px;"> <ins style="border: medium none; display: inline-table; height: 250px; margin: 0pt; padding: 0pt; position: relative; visibility: visible; width: 300px;"><ins id="aswift_2_anchor" style="border: medium none; display: block; height: 250px; margin: 0pt; padding: 0pt; position: relative; visibility: visible; width: 300px;"></ins></ins> </div><div class="al_IntroText"> <em><strong>Vlastenecké kázání Mons. Bohumila Staška během pouti ke sv. Vavřinečkovi na Chodsku dne 13. srpna 1939</strong></em><br />
<div align="justify"> </div><div align="justify"> <em>Na pouť ke sv. Vavřinečkovi nad Domažlicemi se 13. srpna 1939 sjelo podle úředních odhadů na sto dvacet tisíc lidí. Klatovské gestapo bylo prostřednictvím svých konfidentů v plné činnosti a v domažlických kasárnách byli připraveni němečtí vojáci se strojními puškami, ručnicemi a granáty. Kázání Mons. Staška se pak pro okupanty stalo další záminkou k jeho zatčení. Byť jej mnozí z jeho přátel přemlouvali, aby odcestoval do ciziny, ten odpovídal, že ví, co na něho zde čeká, a že je na všechno připraven. 1. září 1939 byl Mons. Stašek skutečně zatčen, přičemž K. H. Frank, který ho dal zatknout, prohlašoval: „Pokud budu živ, Stašek z koncentračního tábora nevyjde.“ Po svém zatčení byl Mons. Stašek uvězněn na Pankráci, vyslýchán, následně přemístěn do koncentračního tábora v Oranienburgu, kde strávil necelý rok. Z Oranienburgu byl odvezen do Dachau, kde byl vězněn až do osvobození tábora v květnu 1945.</em></div><div align="justify"> Drazí přátelé! Jedním z nejdojemnějších míst v Jiráskových <em>Psohlavcích</em> jest líčení, v němž se vypráví o starém Chodu Kryštofu Hrubém, rychtáři z Draženova, kterého navštívil v jeho pražském žaláři vězeňský lékař. Chtěl již od nemocného a utrpením sešlého Choda odejiti, když tento ho prosil: „Ešče něco, prosím, jemnostpane! Kterú stranu je naše město, Domažlice?“ Doktor udiveně pohlédl na starce. „Nač to chceš?“ „Nu, tak, habych vidíl nebe, co je v naší stranu, <strong>nad naším krajem</strong>.“ Doktor se rozhlédl po slunci, mávl rukou a řekl: „Tady v tu stranu jsou Domažlice a ten Váš nešťastný kraj, hlaváči.“ A když doktor odešel, starý Chod upřel oči v tu stranu nebes, pod nímž se vzpínaly šumavské hory, pod nímž se rozkládal jeho nešťastný domov, pro nějž trpěl a jejž měl stále na mysli.</div><div align="justify"> Moji drazí, jako tento starý Chod se těšil a posiloval ve svém utrpení pohledem k Domažlicům, k tomu svému drahému rodnému kraji, tak i dnes u příležitosti pouti na Vavřinečku se upírají zraky téměř celého národa ke krásnému, svéráznému kraji chodskému. Tak ohromné množství účastníků sv. Vavřineček, třeba již pamatuje mnohé slavné chvíle, ještě neviděl.</div><div align="justify"> To není již pouhá pouť zbožného Chodska, jak nám ji malovali malíři chodského kraje, na příklad Malý nebo Mašek, nebo jak nám ji líčili ve svých skvělých vypravováních Hruška, Baar, Vrba, nebo jak o ní zpívá znárodnělá píseň chodská:</div><div align="justify"> </div><div align="justify"> Ha, ty svatyj Vavřinečku,</div><div align="justify"> stojíš na pěkným kopečku,</div><div align="justify"> vycházejí panny z tebe</div><div align="justify"> jako handělové z nebe.</div><div align="justify"> </div><div align="justify"> Dnešní <strong>pouť je v pravém slova smyslu poutí národní,</strong> nejen tím velikým počtem poutníků, ale též <strong>duchem, který ovládá vás všechny, kteří jste sem až z dalekých krajin českých připutovali. Neboť, proč jste přišli dnes všichni k sv. Vavřinečku? Nemýlím se jistě, řeknu-li, že jste připutovali k sv. Vavřinečku, k tomuto srdci slavného chodského kraje, abyste na tom srdci načerpali sílu, útěchu, povzbuzení i poučení pro svůj národní život, práci a úkoly</strong>.</div><div align="justify"> To není zneužívání pouti, jak by snad někdo mohl namítati! <strong>Víra křesťanská a vlastenectví jsou rodnými sestrami</strong>, jejichž společným otcem je sám Syn Boží! On, Spasitel náš, neplakal, když ho bičovali, neplakal, když ho trním korunovali, neplakal, když těžký kříž nesl, ani když ho křižovali, ale plakal, když si vzpomněl na zkázu hlavního města své rodné země a na hrozný konec svého národa, poněvadž odepřel se státi národem křesťanským. <strong>Proto Kristus a jeho evangelium jest nám zároveň vždy zdrojem pravého vlastenectví i lásky k národu</strong>. A do našich chrámů chodíme a na naše pouti putujeme, abychom nejen ctili a chválili Pána Boha a utvrzovali se ve své víře, ale abychom také vzpomínali na svůj národ a utvrzovali se ve vlastenectví. To je také účel dnešní pouti a vašeho putování ke sv. Vavřinečku a já dovoluji si pozdraviti Vás zde na chodské půdě slovy starého pozdravu chodského: Pochválen buď Pán Ježíš Kristus! [Shromáždění odpovídá: Až na věky věkův!]</div><div align="justify"> Drazí přátelé, jsou dva světcové, které lid jmenuje zdrobnělými jmény, jakými jmenujeme obyčejně toho, koho máme upřímně a ze srdce rádi. Jest to sv. Antoníček a sv. Vavřineček. Oba jsou takoví milí, lidoví svatí Boží. Oba umřeli v mladém věku, takřka jinoši. Oba zůstavili památku, jež čím starší, tím živější a svěžejší. O obou platí slova: Ač umřeli, ještě mluví, příklad dávají a u Pána Boha za nás orodují.</div><div align="justify"> Nuže, co k nám mluví sv. Vavřineček? Mluví k nám touto řečí: Hle, já, mladý jáhen Církve svaté, dosáhl jsem svatozáře světce, protože jsem ve svém pozemském životě věřil a nebál se. Nebál jsem se pronásledování tyrana, nezalekl jsem se žaláře a neděsil jsem se ani největších muk. Když vedli mého pána, svatého papeže Sixta, na popraviště, sepjatýma rukama jsem prosil katany, aby i mne vzali do žaláře a na mučení, poněvadž trpí-li pastýř, musí trpěti i ovečky, pláče-li matka Církev, musí plakati i její děti.</div><div align="justify"> Ale když Pán Bůh chtěl, abych ještě počkal s vylitím své krve, vrátil jsem se ke svým povinnostem jáhenským. Staral jsem se a kříž bolesti ulehčoval chudým, nemocným, starým, mrzákům, vdovám a sirotkům. To byly poklady naší Církve, valuty, abych mluvil dnešním vaším jazykem, kterými se bohatě platilo a platí až dosud na věčnosti. A proto, když římský tyran pátral po církevních pokladech, aby je Církvi uloupil a jimi se obohatil, vyzval jsem ho, aby si pro poklady přišel a je prohlédl. A když přišel na místo, ukázal jsem mu zástup ubožáků a řekl jsem: „Tu vidíš poklady naší Církve! Toť je naše zlato a stříbro, perly i šperky, jež jsem ti slíbil ukázati a dáti. Vezmi tyto naše poklady, starej se o ně a rozmnožíš slávu města Říma i slávu Césara.“</div><div align="justify"> Za tuto řeč, již tyran pokládal za smělou a urážlivou, byl jsem odsouzen k smrti a k takovému mučení, že hrůza před ním zachvěla i barbarskými srdci pohanů. Byl jsem na rozpáleném železném roštu znenáhla za živa pečen. Všichni čekali, když ohnivý žár pronikal mé tělo, krev i kosti, že budu naříkati, o milost prositi i víry se odříkati. Ale zůstal jsem pevným a ne-poddajným, a když jsem prosil, tedy jsem prosil své mučitele: „Dejte mne obrátiti, na této straně jsem dosti upečen!“</div><div align="justify"> A co mne sílilo v mém trápení? Co činilo mé tělo necitelným k tělesným bolestem? Proč jsem se radoval ze svého mučení? Věřil jsem! Věřil jsem Pánu Ježíši, který slíbil těm, kteří život pro něho ztratí, že jej na věčnosti naleznou lepší, dokonalejší, šťastnější a zářivější. Věřil jsem, že ani zuření Césara, ani jeho legie, ani jeho bohatství, ani celá říše nezastaví příchod království chudého, pokorného a tichého Krista. Věřil jsem, že pravda zvítězí nad lží, právo nad bezprávím, láska a soucit nad násilím. Věřil jsem, že po všem tom utrpení i pronásledování na konec ovládne svět Kristus, a nikoliv César. Tato víra byla mou silou, útěchou a hojivým balsámem na mé rány a spáleniny.</div><div align="justify"> A proto, drazí poutníčkové, kteří jste dnes připutovali k mému chodskému kostelíčku v takovém množství a z takových dálek, jak toho zde ani nepamatují, chci vám dáti radu, poučení a zkušenost, kterou si odnesete od svatého Vavřinečka do svých domovů a kterou tak hezky vyjádřil váš národní básník Medek, když ve své básni <em>Advent</em> napsal:</div><div align="justify" style="margin-left: 70.55pt;"> </div><div align="justify"> <strong>Bud statečný a věř!</strong></div><div align="justify"> <strong>Před osudem a před věčností</strong></div><div align="justify"> <strong>jest víra a statečnost největší ctností.</strong></div><div align="justify"> <strong>Všem, kdo pevně věří,</strong></div><div align="justify"> <strong>vždycky se v dálce spasné jitro šeří.</strong></div><div align="justify"> Bratři a sestry, tak jste vyslechli kázání svatého Vavřinečka! Doporoučí statečnost a víru. A nyní tažme se, v čem máme býti za dnešních dob statečnými a co máme věřiti? Co máme věřiti? <strong>Věřiti máme především v Pána Boha, v jeho pomoc, prozřetelnost a otcovskou lásku, která své děti kárá, dopouští, ale nikdy neopouští. Věřiti máme a musíme, že ať se děje cokoliv, starý Pán Bůh neumřel, ale stále žije a o nás se stará. T</strong>ak mi napadá onen příběh, který jsem kdysi četl v povídce jednoho českého spisovatele. Příběh o nešťastné, opuštěné a již téměř zoufající rodině. Přicházela rána za ranou. A když bylo nejhůře, pravila manželka svému muži: „Tak jsem měla dnes v noci takový divný sen, že jsem z něho ještě celá nesvá.“ „A co se ti zdálo?“ „Zdálo se mi, že Pán Bůh umřel. Na pohřbu šli andělé a tolik plakali.“ I řekl muž: „Bláhová, cožpak Pán Bůh může umříti?“ I pohlédla manželka svému muži oddaně do očí. „Tedy náš starý Pán Bůh, který nás po celý život chránil a nám žehnal, jest ještě živ? A když jest stále živ, proč by nás nyní opouštěl a na nás zapomněl?“ To dodalo všem důvěry, naděje a síly, vzchopili se a Pán Bůh je neopustil.</div><div align="justify"> A kde bychom našli vzácnější a skvělejší příklad víry v Boží prozřetelnost, spravedlnost a pomoc než zde, v Kozinově kraji? Sedlák Jan Sladký Kozina umíral proto tak statečně, že věřil. Věřil, že Pán Bůh neopustí chodský kraj a vrátí mu jeho práva. Věřil v Boží spravedlnost, že do roka a do dne se setká na Božím soudu s Lomikarem. A když Lomikar do roka zemřel, starý, bělovlasý Chod Přibek sepjal ruce, pohlédl k nebesům a vyrazil z hrdla: „Je spravedlnost, je ešče Pámbů. Níčko hať humřu.“</div><div align="justify"> <strong>Je spravedlnost, je ještě Pán Bůh! Tak máme věřiti a tou vírou se posilovati, kdykoliv nás potká nějaká životní strast a bolest. </strong>A zvláště v dnešních dobách, které jsou tak těžké a smutné, jak o tom výstižně zpívá národní chodská píseň:</div><div align="justify"> </div><div align="justify"> Zelený hájové,</div><div align="justify"> byjvaly ste moje,</div><div align="justify"> byjvaly ste mýho srdce potěšení;</div><div align="justify"> níčko huž dlouhyj čas</div><div align="justify"> neslyším ptactva hlas,</div><div align="justify"> na v obloze se hukázal smutnyj čas.</div><div align="justify"> <u><strong>Ano, smutný čas se ukázal na obloze. Černé mraky zahalily tu oblohu. Nastaly doby, kdy se zdá, že staleté řády světové se pukají, lámou a trhají, a kdy svírá nás úzkost, aby v tomto světovém zemětřesení se nerozpadl nás domov, naše drahá země, naše otčina. V takových dobách musíme především pevně věřit. Věřiti v sebe, věřiti v národ, věřiti v život, budoucnost a především v Pána Boha, který, když tisíc let náš národ v nejhroznějších dobách udržel, zachoval a jemu žehnal, jistě jej vyvede i z dnešních hrozných nebezpečí a převede jej na cesty, po nichž bude kráčeti k své lepší a šťastnější budoucnosti. Proto pryč s defétismem, pryč se sebevražednými myšlenkami o malosti, slabosti a marnosti naší národní práce!</strong></u> Bylo nám řečeno, že nikdo nás nechce odnárodniti, že bude respektována a zachována naše svébytnost národní, náš jazyk, naše vzdělání a naše vlastenecké uvědomění. Proto stavme na této půdě a s důvěrou v pomoc Boží budujme na těchto základech naši vlast, aby byla šťastným domovem a otčinou všech věrných Čechů.</div><div align="justify"> A statečnými buďme podle příkladu sv. Vavřinečka! V čem máme býti statečnými v dnešních dobách? Na tu otázku odpověděl <strong>ctihodný patriarcha a otec českého národa František Palacký</strong>, když 23. dubna 1876 sešla se na Žofíně v Praze z Čech a Moravy vzácná společnost, aby oslavila dokončení <em>Dějin národu českého</em> a vzdala d<strong>íky velikému vlastenci a pilnému dělníku na národa roli dědičné</strong>. Tehdy otec národa, jak pravil, „stoje již jednou nohou v hrobě“ – však za pět neděl potom již zemřel – <strong>napomínal, abychom všichni byli Čechy a vlastenci netoliko slovem, ale hlavně skutkem, neboť jen prací usilovnou nahradíme, co nám chybí na počtu a velikosti. Dějiny naše, jak pravil Palacký, ukazují, že kdykoliv jsme vítězili, vítězili jsme nikoli převahou hmotnou, nýbrž duchem a mravností.</strong></div><div align="justify"> Stejně tak doporučil nám i j<strong>iný náš šlechetný a velký vlastenec, jejž národ nazval svým vůdcem, František Ladislav Rieger, když pravil: „V práci a vědění jest naše spasení!“ A Havlíček řekl to po havlíčkovsku: „Kdysi lidé pro národ umírali, dnes musíme pro národ žít a pracovat.“</strong></div><div align="justify"> Drazí přátelé, poslouchejte tento hlas svých nejvzácnějších a nejryzejších velikánů a vůdců! Práce, vzdělání, vědění, mravný život, křesťanský duch, to jest naše cesta, ta pravá dálnice, po níž rychle budeme spěti k naší šťastnější budoucnosti. <strong>Nespoléhejme, tak jako nespoléhali naši národní vůdcové, buditelé a vlastenci, na nikoho, ale spoléhejme především sami na sebe, na svou sílu a dovednost.</strong> A při tom nezapomínejme, že český národ je dnes dále, než byl před padesáti lety. Národ dnes už nežije jen mateřskou řečí, knihami, básněmi, písněmi a divadlem, nýbrž také továrnami, dílnami, bankami, laboratořemi a motory. <strong>Národní svébytnost se udržuje nejen národní kulturou, nýbrž i hospodářstvím, spravedlivým sociálním uspořádáním národa, vědou, technikou. A proto býti dnes vlastencem neznamená jenom opakovati vlastenecké fráze, ale znamená tvrdou práci. To je pravá láska k vlasti, když pracuješ věrně, oddaně a poctivě na tom místě, na které tě postavil Bůh, ať jako dělníka, zemědělce, živnostníka, úředníka, kněze nebo učitele. To je pravá láska k vlasti, když touto prací ztvrdnou tvé ruce a zbělí tvá hlava, a když je třeba, uděláš z noci den a dřeš až k nejzazším hranicím síly svých svalů a svého ducha.</strong> Tak o tom zpíval už Čelakovský, jehož jubileum jsme v těchto dnech slavili, když ve své <em>Růži stolisté</em> napsal:</div><div align="justify"> Ne horoucnost povalečná</div><div align="justify"> zjedná duchu potravu,</div><div align="justify"> práce tichá a společná</div><div align="justify"> získá vlasti oslavu.</div><div align="justify"> Drazí přátelé, tento zdravý aktivismus našeho národa kéž se stane zvláště programem naší mládeže, dorostu našeho národa! Svatý Vavřineček byl mladík, když umíral za nejvyšší ideály tehdejší doby. Proto svátek sv. Vavřinečka je zvláště svátkem naší mládeže. Tenkrát před sedmnácti sty lety se neříkalo sice: mladí vpřed, ale ti mladí svou statečností, nadšením a prací byli opravdu vpředu a na předních místech umírali pro příchod nového světa, nových časů a nové doby.</div><div align="justify"> Mladí vpřed! Správně! Ale kdo jsou ti mladí, na které vlast naše s rozevřenou náručí čeká? To nejsou jen ti, jejichž křestní listy hlásají mládí, ale mladými jsou ti, kteří jsou čistí, jaří, svěží, mladí ve svém charakteru, ve svém srdci, ve své poctivosti, ve své mravnosti, ve své věrnosti, ve své lásce k vlasti a k Bohu, ve své práci, studiu i dření. Z takových mladých vyroste našemu národu nová budoucnost a šťastný rozkvět, založený na zdravých, šťastných rodinách, věrném manželství, usilovné práci, občanské poctivosti a spravedlnosti, křesťanské mravnosti a víře v Boha, bez níž žádný národ se nestal dosud velkým a šťastným a nestal by se ani národ český. Taková mládež jest opravdu budoucností i nadějí našeho národa. To jsou ty děti, o nichž v <em>Psohlavcích</em> zpívá před svou smrtí Kozina:</div><br />
<div align="justify"> Ted jsem zas doma,</div><div align="justify"> pod naší střechou,</div><div align="justify"> mé drahé děti,</div><div align="justify"> vyjste mou těchou.</div><div align="justify"> Hvězdičkou slední,</div><div align="justify"> která mi jasně</div><div align="justify"> plát bude do tmy,</div><div align="justify"> až všechno zhasne.</div><div align="justify"> Děti mé, děti,</div><div align="justify"> robátka zlatá,</div><div align="justify"> Bůh vám dej dočkat,</div><div align="justify"> zač umřel váš táta!</div><div align="justify"> Drazí přátelé! Na právě pořádané výstavě chodských malířů v Praze je mnoho obrazů, nad nimiž by mohl člověk uvažovati celé hodiny. Mezi nimi zvláště mě dojal obraz J. Fialy <em>Hlas země české</em>. Pod obrazem sv. Václava stojí mladá matka se svým dítětem, které hledí před sebe očima tak dětskýma a důvěry plnýma. Ale zrak matky je vážný, starostlivý a smutný. Ruka její je pozdvižena k hlavě, jako by na něco vzpomínala, přemýšlela, mluvila a napomínala. Tak nám zobrazil malíř českou zemi. Proč její zrak je tak smutný? O čem přemýšlí? Co k nám mluví?</div><div align="left"> Jaký je dnes „hlas země české“?</div><div align="justify"> Drazí přátelé! Snad se nemýlím, řeknu-li, že země česká mluví k nám, dnes na sv. Vavřinečku shromážděným, i k celému našemu národu, těmito slovy:</div><div align="justify"> Mé zlaté, drahé děti, jak nemám býti smutná, tesklivá a starostlivá, když jsem zkusila již tolik, kolik nezkusila žádná matka jiného národa. Kolikráte jsem se podobala Bolestné Matce, chovající na svém klíně zuboženého syna – národ. Kolikráte i o mně platila slova Písma: Óvy všichni, kteří jdete cestou, pozorujte a vizte, je-li bolest vaše jako bolest má!</div><div align="justify"> A z čeho byla tato bolest a všechno to mé trápení? Pro výstrahu Vám to povím, moje drahé děti! Měla jsem syny a dcery, kteří často pohrdli svou prostou matičkou, jejími obyčeji, mravy, zbožností, krojem i písní. Šli za cizími vzory, cizími příklady a cizími lidmi. Nechtěli býti čeští, ale evropanští a světoví! Otevřeli často své srdce pýše, nesvornosti, velikášství a bezbožnosti, a tak připravili své dnešní konce!</div><div align="justify"> <u><strong>Drahé děti, Bůh ví, co nám budoucnost přinese. Bůh ví, jaký osud vás čeká! Pamatujte na slova jednoho z mých nejdražších dětí, Viktora Dyka, který napsal o matce vlasti: „Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš.“ Zahyneš, opustíš-li svou matku vlast, opustíš-li její mrav, její víru, její obyčeje, její píseň, její řeč, její domov.</strong></u></div><div align="justify"> <u><strong>Chodský lid a kraj, ta pevná vlasti hráz,</strong></u> <strong>proto nezahynul, že neopustil a věrným zůstal své české zemi, svému svérázu, svému krásnému nářečí, svým čistým mravům, víře, náboženství, zvykům, písním, obyčejům, svému kroji a stroji. Nezahynul a bohdá nezahyne!</strong></div><div align="justify"> Děti moje drahé, to je pro všechny vás příklad! To je mé napomenutí, to je můj mateřský hlas. Nechť nikdy neumlkne ve vašich srdcích, až se od svatého Vavřinečka vrátíte do svých domovů, k své práci a k svému životu. Pán Bůh provázej vaše kroky a činy a moje mateřské požehnání nechť vás chrání všeho zlého.</div><div align="justify"> <u><span style="font-size: 14px;"><strong>Bratři a sestry! Takový je hlas země české! Taková je prosba a napomenutí naší matičky, drahé vlasti a otčiny. Jaký bude náš hlas? Co slíbíme a řekneme své matce české? Slibme jí a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že ji nikdy neopustíme, nezradíme a až do posledního tlukotu srdce milovati budeme. [Shromáždění volá: „Přísaháme!“] Přísahati budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou a životem řízeným podle zásad křesťanské morálky postavíme opět vlast svou na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jakou prožívala v nejslavnější své minulosti, v dobách slavných českých knížat a králů a největšího z nich, blahé paměti Karla IV. [Shromáždění volá: „Přísaháme!“] Tuto slavnou naši přísahu nechť Bůh a svatí naši patronové požehnáním svým a pomocí svou provázejí a potvrdí. Amen.</strong></span></u></div><div> <div id="ftn1"> <br />
<img alt="http://kkvys.cz/images/fotogalery_photos/452x530/28.jpg" src="http://kkvys.cz/images/fotogalery_photos/452x530/28.jpg" /><br />
</div></div></div>reklama<br />
<div id="adoceanczylctlnigjc4" style="display: block;"><a href="http://adcz.hit.gemius.pl/hitredir/id=bIEwrVvQZ2DkgrOsPaPWvIZQXtERF3tQkg1hKZPBtZ7.b7/stparam=talkjuqqqb/sarg=00000004A65389B1/fastid=1297036692683497488/url=http%3A%2F%2Fkristalova.lupa.cz%2Fnominace%2F" target="_blank"><img border="0" height="300" src="http://cz.adocean.pl/files/kckgjtogrw/xajkevmjdv/KilovLupa2011-wallpaper.png" width="480" /></a></div>Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-18569301825031089052011-08-10T18:13:00.001-07:002011-08-10T18:13:15.293-07:00jasně, stručně, srozumitelně..........<ul class="uiList uiStream" data-referrer="group_mall_197651373600239" id="group_mall_197651373600239"><li class="pvm uiUnifiedStory uiStreamStory genericStreamStory uiStory_244901798875196 aid_100002154043735 aid_197651373600239 uiListItem uiListLight uiListVerticalItemBorder" data-ft="{"src":24,"sty":308,"actrs":"100002154043735","pub_time":1312925674,"fbid":"244901798875196","ft_story_name":"StreamStoryGroupMallPost","object_id":197651373600239}" id="mall_post_244901798875196"><div class="storyContent"><div class="UIImageBlock clearfix"><div class="storyInnerContent UIImageBlock_Content UIImageBlock_MED_Content"><div class="mainWrapper"><form action="/ajax/ufi/modify.php" class="live_244901798875196_131325686911214 commentable_item autoexpand_mode" data-live="{"seq":244901908875185}" method="post" rel="async"><ul class="uiList uiUfi focus_target fbUfi" data-ft="{"type":30}"><li class="uiUfiComments uiListItem uiListVerticalItemBorder" data-ft="{"type":32}"><ul class="commentList"><li class="uiUfiComment comment_244901908875185 ufiItem ufiItem"><div class="UIImageBlock clearfix uiUfiActorBlock"><div class="commentContent UIImageBlock_Content UIImageBlock_SMALL_Content" data-ft="{"type":33}"><a class="actorName" data-ft="{"type":35}" data-hovercard="/ajax/hovercard/user.php?id=100002154043735" href="http://www.facebook.com/smejicisebestie">Jaroslav Kronus</a> <span data-jsid="text"><div class="text_exposed_root text_exposed" id="id_4e4328319f02d3a93473671">Kultura smrti (2005)<br />
Březen 26, 2009 admin Napsat komentář<br />
<br />
Poselství Jana Pavla II. o současné kultuře smrti a o boji proti ní<br />
<br />
<span class="text_exposed_hide">...</span><span class="text_exposed_show">Papež Jan Pavel II. ve svých dokumentech často mluvíval o tom, že moderní doba zrodila novou kulturu, tzv. „kulturu smrti“. V posledních letech se používání této fráze rozšířilo zvláště v křesťanských kruzích, ale i jinde. Co kultura smrti znamená, jaké jsou její příčiny a dopady? Je možné vystopovat její tvůrce mezi intelektuály?<br />
<br />
Spiknutí proti životu<br />
Poselství, které nám zanechal papež Jan Pavel II, a vliv jeho kroků budou ještě dlouho předmětem analýz. Jan Pavel II. patřil nepochybně mezi historicky nejvlivnější osobnosti dvacátého století. Jedním z úsloví, se kterými tento muž přišel, je kultura smrti. Tento pojem ve zkratce znamená přesvědčení o špatnosti současného světa. Jak to vyjadřuje v rozhovoru pro agenturu Zenit filozof Donald De Marco, spoluautor knihy Architekti kultury smrti: „Naším hlubokým přesvědčením je, že v moderním světě proběhlo něco nesprávně“. Základním rysem naší doby je podle katolických kruhů rozmáhající se neúcta k životu. Tak proti sobě dnes stojí zastánci kultury života a kultury smrti. Jan Pavel II ve své encyklice Evangelium vitae neváhal varovat před „spiknutím proti životu“, které se má projevovat v mezilidských vztazích ať už na úrovni rodiny, společnosti nebo ve vztazích mezi národy a státy. Krize naší doby, její nedostatečná péče o život a úcta k němu dostala podle Jana Pavla II. celosvětový rozměr. Přerostla podle papežovy encykliky ve „válku mocných proti slabým“.<br />
<br />
Symptomy smrtelné kultury<br />
V encyklice Evangelium vitae s podtitulem O životě, který je nedotknutelné dobro z 25. března 1995 jmenuje Jan Pavel II. projevy současné kultury smrti: jsou jimi zabíjení nenarozených, eutanázie, prostituce, obchod se ženami a mladistvými, sebevraždy, terorismus a války, potlačování práv člověka a další. Lidé si přestali vážit života jako takového a posuzují pouze jeho kvalitu nebo efektivitu. Život postiženého dítěte nebo starého nemocného člověka vyžaduje více ohleduplnosti, lásky a péče, a tak je různě odmítán – řešením, které naše kultura nabízí, je eutanásie nebo ústav. Lidé si pak svůj „materialistický“ přístup k životu omlouvají například tím, že mluví o tom, že starat se o postižené nebo dlouhodobě nemocné by pro ně znamenalo neúnosnou zátěž, a přitom zachráněný život by byl prý stejně neužitečný. Nejsmrtelnější na dvacátém století podle Jana Pavla II. byly činy, které byly systematicky a vědecky naplánovány. Jan Pavel II. viděl dvacáté století jako věk nevídaných útoků proti životu, jako nekonečnou řadu válek a ustavičné vraždění nevinných lidských bytostí. Jak píše v Evangeliu vitae, „falešní proroci a falešní učitelé zde dosáhli snad největšího úspěchu.“ Kultura smrti degraduje přírodu, která by měla být vnímána jako matka, na pouhý materiál. Namísto toho, aby se člověk staral o své nitro, zaměřuje se na svůj vnějšek. Jinými slovy na místo hodnot spojených s „být“ nastupují hodnoty spojené s „mít“. Člověk už není ceněn podle toho, kým a jaký je – například jestli je čestný nebo statečný, ale podle toho, co a kolik toho má.<br />
<br />
Bez bolesti není radosti<br />
V zásadě je příčinou současného stavu, kdy se naše společnost podle katolických kruhů málo stará o život, obecně rozšířená morální nejistota a pochybnosti jednotlivců o jejich osobní zodpovědnosti. Lidé nevěří, že existuje opravdová skutečnost, s níž by mohli nedostatky tohoto slzavého údolí poměřovat. Nevěří na to, že zhřešit proti životu se nesmí. Papež rozmach kultury smrti dával do souvislosti s globalizačními procesy, když tvrdil, že „se šíří především díky příznivcům velkých kulturních, ekonomických a politických proudů, kteří zdůrazňují význam společnosti směřující k úspěchu“. Úcta k životu je v naší společnosti nahrazena v nejlepším případě utilitaristickým úsilím o co největší štěstí co největšího počtu lidí. Je ale zřejmé, že z takového utilitaristického hlediska se může například eutanásie nevyléčitelně nemocného novorozence zdát jako eticky korektní čin. Právě na tato filosofická a ideologická východiska toho, jak přemýšlíme o životě a smrti, se musí podle katolických kruhů zaměřit naše pozornost. Kulturu smrti podle papežovy encykliky podporují mezinárodní instituce, které propagují šíření antikoncepce, sterilizace a potratů. Dalšího z viníků nachází encyklika v médiích. Sdělovací prostředky prý napomáhají spiknutí proti životu tím, že antikoncepci, sterilizaci, potrat a dokonce i eutanázii ukazují jako doklad pokroku a svobody. Naše společnost podle Jana Pavla II. opomíjí význam bolesti. Přestože bolest je podle něj – a totéž tvrdí shodně všechny velké duchovní postavy dějin – podmínkou lidského zrání, dnes je chápána pouze jako zlo. Bezbolestný stav se tak pro naši kulturu smrti stává cennější než život.<br />
<br />
Špatné pojetí lidských práv<br />
Podle katolických kruhů je zásadní chybou našeho uvažování to, že zaměňujeme právo na život za nenasytnou touhu po tom žít absolutně bez omezení. Interrupce nebo eutanásie, tedy z hlediska katolické církve jedny z nejtěžších zločinů, jsou dnes mylně chápány jako projevy svobody jednotlivce. Podle katolické církve je koncept lidských práv pervertovaný, obhajují-li se jím úklady proti lidskému životu. Kořeny nepochopení toho, co znamenají lidská práva a že lidským právem nikdy nemůže být útok na lidský život, nachází Jan Pavel II. v mentalitě dvacátého století. Ta podle něj příliš vyzdvihovala význam subjektivity a individua. Takový přístup podle něj způsobil zapomnění na to, že jsme tu od toho, abychom pomáhali. Svoboda, která je základním lidským právem, nemůže podle Jana Pavla II. fungovat sama o sobě. Jen ten je svobodný, kdo netouží být zcela nezávislý a kdo opírá svůj život o tradici a podřízenost autoritě. Kultura smrti je z katolického hlediska plodem sekularismu (zesvětštění) a etického relativismu (přesvědčení o tom, že na tom, co je dobro a zlo, se nelze shodnout).<br />
<br />
Přeceněná demokracie<br />
V encyklice Evangelium vitae varuje Jan Pavel II. před zvrácením demokracie v jistou formu totality. Stát, který se odvažuje rozhodovat o životě slabých a bezbranných, ve spektru od dítěte dosud nenarozeného až po starce, není už „společným domem“, píše Jan Pavel II., ale tyranií, kde se ve jménu veřejného blaha upřednostňuje prospěch některých jedinců nad zbytkem. Legalizace vražd – tedy interrupce, antikoncepce a tak dál – má být dokladem tohoto úpadku demokracie. Demokracii není možné z katolického hlediska pojímat jako cíl, ale pouze jako prostředek k dodržování morálního zákona. Pokud se dnešní mínění většiny neopírá o morální zákon pocházející od Boha, je třeba jeho vliv potlačit. V této souvislosti se připomíná výrok Jana XXIII: „Možnost vlády má počátek v řádu věcí duchovních a pochází od Boha. Jestliže představitelé státu vynášejí zákony, které jsou proti tomuto řádu a tím i proti Bohu, nebo něco takového přikazují, pak ani vynesené zákony, ani dané možnosti nemohou občany zavazovat.“<br />
<br />
Varovný příklad starověkého Říma<br />
Stále častěji dnes slyšíme, že západní společnost připomíná úpadek starověkého Říma. Z říše, která měla vládu nad celým známým světem, se stal bezbranný stát, který velice snadno podlehl nájezdům barbarů. Historická bádání dávají většinou oslabení vojenské moci Říma do souvislosti s celkovým mravním úpadkem, šířícím se z elit mezi prostý lid. Na analogii mezi současným stavem euro-atlantické civilizace a dobou úpadku Římské říše upozornil nedávno například milánský arcibiskup kardinál Tettamanzi. Podle něj jen ten státní útvar může být silný, který se opírá o svou duši, své ideály. Vnější moc a nádhera mohou sloužit jen k zakrytí vnitřní ochablosti. Dalšími analogiemi dneška a pozdního Říma, na které kardinál upozorňuje, je rozklad instituce rodiny, nemorálnost a agresivita masová zábava, a také hrozba divokých národů na hranicích impéria.<br />
<br />
Papež vyhlásil boj<br />
Tyto projevy odporují radostnému poselstvím o životě, které má být programem křesťanství, a tak se papež rozhodl toto poselství obnovit a kultuře smrti vyhlásit válku. V encyklice Evangelium vitae čteme: „stojíme všichni před krutým a rozhodujícím zápasem mezi dobrem a zlem, životem a smrtí, „kulturou smrti“ a „kulturou života“. Nestojíme „před“ tímto zápasem, ale ve skutečnosti jsme „uvnitř“: všichni jsme jím ovlivněni a nemůžeme uniknout té základní povinnosti, být bezpodmínečně vždy na straně života.“ Podle Jana Pavla II. mohou přispět k utváření nové kultury lidského života intelektuálové tím, že budou kritizovat destruktivní prvky současné kultury a odhalovat její zdroje. Této výzvy nedávno uposlechli filosofové Donald De Marco a Benjamin Wiker.<br />
<br />
Andělé destrukce<br />
Donald De Marco a Benjamin Wiker se ve své knize z loňského roku Architekti kultury smrti pokusili identifikovat přední myslitele naší minulosti, kteří podle nich měli vliv na rozšíření kultury smrti. Dali dohromady vyčet třiadvacíti učenců, vědců a spisovatelů, jakýchsi černých andělů naší civilizace. Postavy jako Freud, Marx, Darwin a další mají být důležitým zdrojem demoralizace současné společnosti, přestože zájmem samotných těchto myslitelů mohlo být třeba naopak i společnost léčit. To, že tito architekti destrukce většinou sami sebe označovali za humanisty nebo osvoboditele, nemění podle Marca a Wikera nic na tom, že dnes se musíme vyrovnávat s katastrofálními důsledky jejich působení. Jejich humanismus byl prý falešný, protože omezovali lidskou podstatu na nějakou její výseč – jako například Freud na sexualitu nebo Nietzsche na touhu po moci. Negativní poselství těchto vlivných osobností devatenáctého a dvacátého století je podle Marca a Wikera posíleno tím, že tito lidé vedli velice nezřízený a zmatený život a někteří z nich byli dokonce duševně nemocní lidé. To, co je všechny spojuje nejvíce a co je výrazem samotného základu jejich destruktivního působení, je, podle autorů knihy Architekti kultury smrti, jejich odmítnutí vztahu k otcovské postavě Boha. Nietzsche, Freud, Marx – všichni odmítají podřídit svůj život autoritě Boha-Otce. Největší hrozbou těchto intelektuálů podle Marca a Wikera je, že jednotně odmítají křesťanství a důstojnost člověka.<br />
<br />
Bezbožní intelektuálové: Nietzsche a spol.<br />
Marco a Wiker roztřídili komando složené z intelektuálů, do sedmi skupin: uctívači vůle, evolucionisté a eugenici, světští utopisté, ateističtí existencialisté, hledači slasti, sexuální inženýři a obchodníci se smrtí. Do první skupiny, skupiny myslitelů, kteří zdůrazňovali iracionální motivy lidského chování, patří podle Marca a Wikera německý filosof Arthur Schopenhauer, jeho pokračovatel Friedrich Nietzsche a provokativní a vizionářská spisovatelka ruského původu Ayn Randová. Schopenhauer byl pesimistický myslitel ovlivněný indickou filosofií, který jako cestu ke štěstí doporučoval osamělý asketický způsob života. Nietzsche tvrdil, že veškeré hledání pravdy je formou sebeklamu a útěku od sebe sama, a prorokoval příchod nadčlověka – nové formy lidské existence, která bude zbavena náboženské morálky. Také Randová útočila na náboženství. Hlásala, že křesťanské učení, založené na službě bližnímu, ve skutečnosti vede k ubližování, válkám nebo různým formám sebeobětování. Přiznáme-li si, podle Randové, svůj egoismus a nebudeme-li si lhát do kapsy láskyplnými frázemi, staneme se tolerantnějšími k odlišným způsobům života našich bližních. Když přestaneme mluvit dokolečka o lásce, paradoxně na světě ubude, podle Randové, násilí. Podle Wikera a Marca ale tito myslitelé, přestože se snažili člověka osvobodit, vedli ho tím, že mu brali křesťanskou morálku, k jeho zkáze.<br />
<br />
Evolucionisté, blouznivci a fantastové<br />
Mezi významné evolucionisty a eugeniky řadí autoři knihy Architekti kultury smrti známého přírodovědce Charlese Darwina, anglického antropologa Francise Galtona a německého zoologa Ernsta Haeckela. Darwin má lví podíl na rozšíření teorie o tom, že člověk je produktem a článkem evoluce, která zahrnuje celou přírodu. Popřel do té doby téměř výlučně přijímanou teorii o stabilitě druhů stvořených Bohem a tím člověka sesadil z pozice krále všeho stvoření. Mezi světské utopisty patří podle Marca a Wikera prorok beztřídní společnosti Karl Marx, francouzský sociolog a zakladatel pozitivismu Auguste Comte a současná filosofka Judith Jarvis Thomsonová. Marx tvrdil, že náboženství je opium lidu, tedy jakási iluze, kterou lidé sami sebe ohlupují. Obhajoval použití násilí na cestě k ideální společnosti a upozorňoval na to, že násilí bylo vždy používáno také jako nástroj pokroku. Comte pokládal náboženství za primitivní stádium kulturního vývoje, který je třeba překročit a směřovat ke společnosti, která se bude řídit pouze vědeckým rozumem. Thomsonová se zabývá etikou a je známou obhájkyní interrupcí. Marco a Wiker tvrdí, že myšlení těchto utopistů je útěkem z reálného světa do oblasti fantazie. Marxe ale mnozí pokládají za myslitele, který pokračoval v linii židovských proroků a který hlásal obdobu království božího – už zde na zemi.<br />
<br />
Existencialisté, feministky a vyznavači slasti<br />
Jako příklady ateistických existencialistů, kteří spoluutvářeli dnešní kulturu smrti jmenují Marco a Wiker Francouze Jeana-Paula Sartra, jeho družku Simone de Beauvoir a francouzskou socioložku Elisabeth Badinterovou. Sartre popisoval člověka vykořeněného ze společnosti a bojujícího proti pocitům úzkosti a beznaděje. Jedním z jeho okřídlených výroků je „Chtěl jsem dobro – byla to pošetilost. Na téhle zemi a v téhle době neoddělíš dobro od zla.“ Beauvoirová formulovala poměrně revoluční feministické teze deklarující nezávislost žen a ženskou vzpouru vůči tomu, aby byly nadále pokládány za pouhé „druhé pohlaví“. Badinterová je poměrně umírněnou feministkou kritizující krajní postoje radikálního feminismu a jeho předpokladů, mezi než podle ní patří např. mýtus o slabých ženách a nebezpečných mužích. Autoři knihy o kultuře smrti tvrdí, že tito existencialisté zabsolutizovali svobodu natolik, že jim už nezůstalo místo pro odpovědnost, kterou lidé musí cítit, aby měli potřebu jednat morálně. Pod škatulku vyznavačů slasti zařadili Marco s Wikerem zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda, jeho žáka Wilhelma Reicha a bývalou šéfredaktorku Cosmopolitanu Helen Gurley Brownovou. Freud náboženství pokládal za pouhou projekci dětských přání po tom mít silného otce a milující matku. Tvrdil, že člověk je ovládán pudy, kterých si většinou není vědom a které je nucen ve společnosti potlačovat. Reich posunul psychoanalýzu směrem k podpoře sexuálního osvobození, čímž se Freudovi dost vzdálil. Zemřel ve vězení, když si odpykával trest za podvod: prodával lidem nádobky, které měly obsahovat energii zvanou Orgone. Je ale těžké rozhodnout, zda se spíše než o podvod nejednalo o použití sugesce pro terapeutické účely. Nejslavnější kniha Brownové Sex a svobodná dívka, napsaná před čtyřiceti lety, vyšla v šestnácti jazycích a autorka v ní mimo jiné radí dívkám, jak si flirtováním se ženatými muži zlepšit svoji finanční situaci. V interview ke své knize prohlásila „Musíte si vzít, co potřebujete. Potřebujete muže. Potřebujete lásku. Potřebujete sex.“ Marco s Wikerem je obviňují z toho, že z rozkoše dělají střed lidského života a přehlížejí význam lásky.<br />
<br />
Sexuální inženýři a obchodníci se smrtí<br />
Mezi nejdestruktivnější vlivné postavy dvacátého století podle Marca s Wikerem patří americká etnoložka a kulturní antropoložka Margaret Meadová, americký sexuolog Alfred Kinsey, slavná obhájkyně antikoncepce a zakladatelka Americké federace pro plánované rodičovství Margaret Sangerová, eugenik a rasista Clarence Gamble a Alan Guttmacher, který stál v čele Mezinárodní federace pro plánované rodičovství. Tyto postavy spojuje přesvědčení o nutnosti používání antikoncepce. Liší se v tom, jakým způsobem pro tento postoj argumentují. Meadová studovala sexuální zvyky primitivních národů např. na ostrově Samoa a dospěla k názoru, že západní sexuální morálka znemožňuje plné rozvinutí lidské osobnosti. Gamble založil v USA dvacet klinik, na kterých se prováděla sterilizace duševně nemocných a mentálně postižených. Gamble, dědic společnosti Procter & Gamble, ale spíše než jako ideový strůjce fungoval jako mecenáš. Mezi tzv. obchodníky se smrtí podle Marca a Wikera patří lékaři a propagátoři eutanázie Derek Humphrey a Jack Kevorkian a přední obhájce práv zvířat Peter Singer. Marco a Wiker tvrdí, že tyto osobnosti zcela ztratili ze zřetele lidskou důstojnost a svatost života. Zajímavá je jejich argumentace proti Singerovi. Singer prý tím, že hájí práva zvířat, snižuje úctyhodnost lidského rodu. Jeho výroky jako „bezpochyby existují zvířata, jejichž životy jsou cennější než životy některých lidí“ jsou podle Marca a Wikera přímou cestou k prosazování interrupcí a eutanázií.<br />
<br />
Mají knihy moc?<br />
Encyklika Jana Pavla II. usiluje o obnovu hodnot, na nichž stojí naše civilizace a kritizuje současný rozmach násilí, zvláště toho, jež je pácháno na bezbranných: dosud nenarozených a starých a nemocných. Jistě lze polemizovat s nekompromisním křesťanským postojem vůči potratům, sebevraždě, eutanázii nebo antikoncepci, rezolutní odmítnutí terorismu a dobyvačných válek je ale dnes každopádně zapotřebí. Už T.G. Masaryk postřehl, že naše kultura je „fascinována smrtí“. Kniha Marca a Wikera snažící se odhalit kořeny kultury smrti, kterou encyklika Evangelium vitae kritizuje, se ale často obrací k dost povrchní argumentaci. Tvrdí v ní například, že mnohé z postav, které ve své knize obviňují, trpěly duševními poruchami. Patrně jim není známo, že intelektuálové a umělci měli k „bláznům“ vždycky blízko. Už slavný antický filosof Aristoteles si kladl otázku, čím to, že všichni filosofové a básnici jsou melancholičtí. Upozorňují na to, že Ryan Randová si nechala svou rakev vyzdobit šest stop velkým znakem $, aniž by uvažovali o tom, jakou roli v tom mohl hrát její smysl pro humor. Marco a Wiker neřeší také otázku, do jaké míry je vůbec možné klást intelektuálům za vinu civilizační nebo kulturní proměny. Jejich názor, že dvě desítky vědců, filosofů a beletristů způsobili to, co Jan Pavel II. označil jako kulturu smrti, je naivní. Mnohem spíše lze jejich výběr použít jako seznam postav, které zosobňují ducha naší doby. Odrážejí ho nebo popisují, ale zdaleka není pouze jejich výtvorem.<br />
<br />
ARCHITEKTI SMRTI PODLE FILOSOFŮ MARCA A WIKERA<br />
1. Uctívači vůle<br />
Arthur Schopenhauer<br />
Friedrich Nietzsche<br />
Ayn Randová<br />
2. Eugenici a evolucionisté<br />
Charles Darwin<br />
Francis Galton<br />
Ernst Haeckel<br />
3. Světští utopisté<br />
Karl Marx<br />
Auguste Comte<br />
Judith Jarvis Thomsonová<br />
4. Ateističtí existencialisté<br />
Jean-Paul Sartre<br />
Simone de Beauvoirová<br />
Elisabeth Badinterová<br />
5. Vyznavači slasti<br />
Sigmund Freud<br />
Wilhelm Reich<br />
Helen Gurley Brownová<br />
6. Sexuální inženýři<br />
Margaret Meadová<br />
Alfred Kinsey<br />
Margaret Sangerová<br />
Clarence Gamble<br />
Alan Guttmacher<br />
7. Obchodníci se smrtí<br />
Derek Humphrey<br />
Jack Kevorkian<br />
Peter Singer</span><span class="text_exposed_hide"><span class="text_exposed_link"><a href="">Zobrazit více</a></span></span></div></span><div class="commentActions fsm fwn fcg"><abbr data-date="Tue, 09 Aug 2011 14:34:34 -0700" title="9. srpen 2011 v 23:34">úterý v 23:34</abbr> · <span class="comment_like_244901908875185 fsm fwn fcg" data-ft="{"type":36}"><button class="stat_elem as_link cmnt_like_link" name="like_comment_id[244901908875185]" title="Tento komentář se mi líbí." type="submit" value="244901908875185"><span class="default_message">To se mi líbí</span><span class="saving_message">Už se mi to nelíbí</span></button></span></div></div></div></li>
</ul></li>
<li class="uiUfiAddComment clearfix uiUfiSmall ufiItem ufiItem uiListItem uiListVerticalItemBorder uiUfiAddCommentCollapsed"><div class="UIImageBlock clearfix mentionsAddComment"><img alt="" class="uiProfilePhoto actorPic UIImageBlock_Image UIImageBlock_ICON_Image uiProfilePhotoMedium img" src="http://profile.ak.fbcdn.net/hprofile-ak-ash2/274002_100002154043735_5927750_q.jpg" /><div class="commentArea UIImageBlock_Content UIImageBlock_ICON_Content"><div class="commentBox"><div class="uiMentionsInput textBoxContainer" id="u404945_27"><div class="highlighter"><div><span class="highlighterContent"></span></div></div><div class="uiTypeahead mentionsTypeahead" id="u404945_29"><div class="wrap"><input autocomplete="off" class="hiddenInput" type="hidden" /><div class="innerWrap"><textarea autocomplete="off" class="enter_submit DOMControl_placeholder uiTextareaNoResize uiTextareaAutogrow textBox mentionsTextarea textInput" name="add_comment_text" placeholder="Napište komentář..." title="Napište komentář...">Napište komentář...</textarea></div></div></div><input autocomplete="off" class="mentionsHidden" type="hidden" /></div></div><label class="mts commentBtn stat_elem hidden_elem optimistic_submit uiButton uiButtonConfirm" for="u404945_30"><input class="enter_submit_target" id="u404945_30" name="comment" type="submit" value="Přidat komentář" /></label></div></div></li>
</ul><input name="link_data" type="hidden" value="{"src":24,"sty":308,"actrs":"100002154043735","pub_time":1312925674,"fbid":"244901798875196","ft_story_name":"StreamStoryGroupMallPost","object_id":197651373600239}" /></form></div></div></div></div></li>
<li class="pvm uiUnifiedStory uiStreamStory genericStreamStory uiStory_244864345545608 aid_100002154043735 aid_197651373600239 uiListItem uiListLight uiListVerticalItemBorder" data-ft="{"src":24,"sty":308,"actrs":"100002154043735","pub_time":1312920878,"fbid":"244864345545608","ft_story_name":"StreamStoryGroupMallPost","object_id":197651373600239}" id="mall_post_244864345545608"><div class="storyContent"><div class="UIImageBlock clearfix"><a class="actorPhoto UIImageBlock_Image UIImageBlock_MED_Image" data-ft="{"type":60}" data-hovercard="/ajax/hovercard/hovercard.php?id=100002154043735" href="http://www.facebook.com/smejicisebestie" tabindex="-1"><img alt="" class="uiProfilePhoto profilePic uiProfilePhotoLarge img" src="http://profile.ak.fbcdn.net/hprofile-ak-ash2/274002_100002154043735_5927750_q.jpg" /></a><div class="storyInnerContent UIImageBlock_Content UIImageBlock_MED_Content"><div class="mainWrapper"><h6 class="uiStreamMessage" data-ft="{"type":1}"><div class="actorName actorDescription" data-ft="{"type":2}"><a data-hovercard="/ajax/hovercard/user.php?id=100002154043735" href="http://www.facebook.com/smejicisebestie">Jaroslav Kronus</a></div><span class="messageBody" data-ft="{"type":3}"></span></h6><div class="mvm uiStreamAttachments clearfix fbMainStreamAttachment" data-ft="{"type":10}"><div class="UIImageBlock clearfix"><a class="uiPhotoThumb UIImageBlock_Image UIImageBlock_MED_Image" data-ft="{"type":41}" href="http://www.facebook.com/photo.php?fbid=149148715166929&set=o.197651373600239&type=1&ref=nf" rel="theater" title=""><img alt="" class="img" height="45px" src="http://photos-c.ak.fbcdn.net/hphotos-ak-ash4/198805_149148715166929_100002154043735_286202_3219458_s.jpg" width="121px" /></a><div class="UIImageBlock_Content UIImageBlock_MED_Content fsm fwn fcg"><span class="caption"></span></div></div></div><form action="/ajax/ufi/modify.php" class="live_244864345545608_131325686911214 commentable_item autoexpand_mode" data-live="{"seq":244864598878916}" method="post" rel="async"><input name="charset_test" type="hidden" value="€,´,€,´,水,Д,Є" /><input autocomplete="off" name="post_form_id" type="hidden" value="af9fd9d624ae4380bdab17134a1def49" /><input autocomplete="off" name="fb_dtsg" type="hidden" value="AQC2WnQu" /><input autocomplete="off" name="feedback_params" type="hidden" value="{"actor":"100002154043735","target_fbid":"244864345545608","target_profile_id":"","type_id":"308","source":"0","assoc_obj_id":"197651373600239","source_app_id":"0","extra_story_params":[],"content_timestamp":"1312920848","check_hash":"90342907bcf74bb7"}" /><div class="UIImageBlock clearfix uiStreamFooter"><div class="UIImageBlock_Content UIImageBlock_ICON_Content"><span><span class="uiStreamSource" data-ft="{"type":26}"><a href="http://www.facebook.com/groups/197651373600239/?view=permalink&id=244864345545608"><abbr data-date="Tue, 09 Aug 2011 13:14:08 -0700" title="9. srpen 2011 v 22:14">úterý v 22:14</abbr></a></span><span class="UIActionLinks UIActionLinks_bottom" data-ft="{"type":"20"}"> · <button class="like_link stat_elem as_link" data-ft="{"type":22}" name="like" title="Jestli se vám to líbí, klikněte sem." type="submit"><span class="default_message">To se mi líbí</span><span class="saving_message">Už se mi to nelíbí</span></button> · <label class="uiLinkButton comment_link" title="Přidejte komentář"><input data-ft="{"type":24}" type="button" value="Přidat komentář" /></label> · <button class="unsub_link stat_elem as_link" name="unsubscribe" title="Dostáváte upozornění související s touto položkou. Chcete-li odběr zastavit, klikněte sem" type="submit"><span class="default_message">Zrušit odběr</span><span class="saving_message">Přihlásit odběr</span></button></span></span></div></div><ul class="uiList uiUfi focus_target fbUfi" data-ft="{"type":30}"><li class="ufiNub uiListItem uiListVerticalItemBorder"><br />
</li>
<li class="hidden_elem uiUfiLike uiListItem uiListVerticalItemBorder" data-ft="{"type":31}"><br />
</li>
<li class="uiUfiComments uiListItem uiListVerticalItemBorder" data-ft="{"type":32}"><ul class="commentList"><li class="uiUfiComment comment_244864598878916 ufiItem ufiItem"><div class="UIImageBlock clearfix uiUfiActorBlock"><a class="actorPic UIImageBlock_Image UIImageBlock_SMALL_Image" data-ft="{"type":34}" data-hovercard="/ajax/hovercard/user.php?id=100002154043735" href="http://www.facebook.com/smejicisebestie" tabindex="-1"><img alt="" class="uiProfilePhoto uiProfilePhotoMedium img" src="http://profile.ak.fbcdn.net/hprofile-ak-ash2/274002_100002154043735_5927750_q.jpg" /></a><label class="deleteAction stat_elem UIImageBlock_Ext uiCloseButton" for="u404993_34"><input id="u404993_34" name="delete[244864598878916]" title="Odebrat" type="submit" /></label><div class="commentContent UIImageBlock_Content UIImageBlock_SMALL_Content" data-ft="{"type":33}"><a class="actorName" data-ft="{"type":35}" data-hovercard="/ajax/hovercard/user.php?id=100002154043735" href="http://www.facebook.com/smejicisebestie">Jaroslav Kronus</a> <span data-jsid="text"><div class="text_exposed_root text_exposed" id="id_4e432832bef551b45002835">Politická fakta před vstupem do roku 1999.<br />
<br />
V dnešní politicky pohnuté době nemá občan možnost při současném vymývání mozků sdělovacími prostředky vytvořit si vlastní názor. Nemá k tomu dostatek nejenom pravdivých informací, ale informací vůb<span class="text_exposed_hide">...</span><span class="text_exposed_show">ec. Po přečtení tohoto samizdatu jsem usoudil, že vystihuje do takové míry skutečnou situaci, že jsem se rozhodl tuto poslední mně známou analýzu Miroslava Dolejšího uvést na své stránce, třebaže jsem si od něj nemohl vyžádat souhlas. Případný čtenář se mnou jistě bude souhlasit.<br />
ing. Vladimír Veselý<br />
<br />
Začněme od Adama.<br />
Nejprve tedy trochu teorie o geopolitice a geostrategii. Zvlášť nedočkaví ji mohou vynechat.<br />
Za autora geopolitiky je označován Angličan McKinley asi tak v letech 1870-80. Geopolitikou se zabývali především Němci a Rusové. V Německu to byl profesor K. Haushoffer a generál E. Ludendorf, v Rusku je to Ljubin, Vjačeslav Mourskij a jiní.<br />
Geopolitika, to je v podstatě metodika náhledu na politická dění na celé planetě. Vychází z názoru, že pro duchovní a mentální vývoj člověka a jeho fyzický vývoj je rozhodující území, na kterém žije a podnebí, které nad tímto územím vládne. Odlišuje se způsobem obživy a také vzájemného soužití na území, které obývá. Jiné je to na poušti, v úrodné krajině, v lesích, nebo na horách. Každý národ, který obývá určité území delší dobu, si vytvoří mezi sebou zvyky a návyky, vyplývající ze způsobu jejich obživy a ze způsobu soužití na tomto území. Tím se od sebe mentálně tyto jednotlivé kmeny liší. Časem se rozrůstají v národy, vytvářejí si státy a ohraničují si území, ve kterém žijí. Toto území posléze také brání. Tak vznikaly prakticky všechny státy na světě. Vznikaly tak i státy z kočujících nomádských kmenů, jako kupříkladu Afghánistán, nebo Libye.<br />
Záměrem každého z těchto národních států je nejenom udržet svá území, ale pokud možno je i rozšířit. Činnost, která zahrnuje nejenom způsob ochrany tohoto území, ale i způsob získávání území dalších. čili expanzi, nazýváme strategií. Tu má každý národní stát nebo i stát, ve kterém žije více národů, kulturně od sebe mírně odlišných. Tato strategie se uplatňuje v delším čase, v rozmezí desítek až stovek let a v rámci souboru národů se pak nazývá geostrategií.<br />
Pohled na globus nás jednoznačně přesvědčí o tom, že existují v podstatě dva druhy těchto mentálně a národně odlišných států. To jsou zaprvé státy mořské, to znamená státy, které používají nebo mají přístup k mořím, a státy kontinentální, to znamená státy, žijící na pevninách. Státy mořské, protože jsou omezeny územně jako ostrovní útvary, jsou orientovány především na obchod s ostatními ostrovy i pevninami. Kontinentální země jsou orientovány zpravidla výhradně na pevniny, které obydlují. Takže v současné době rozeznáváme v základě dva druhy civilizací, z nichž se tyto dvě mentální skupiny vytvořily, tj. kontinentální civilizaci euroasijskou a civilizaci atlantskou čili mořskou.<br />
Konflikt těchto dvou principů, atlantského a euroasijského, který se v moderních dějinách táhne již něco přes pět století tady existoval už tisíce let před námi. Posledním zjevným příznakem tohoto konfliktu byly v Římské říši tzv. punské války s Kartágem. Féničané, kteří byli typickým atlantským státem, orientovaným na mořský zahraniční obchod, kolonizovali postupně tato obvykle kontinentální území a využívali jejich nerostného bohatství. Dosazovali tam své správní úředníky, kteří činnost té které země řídili a využívali plodů jejich práce ve svůj vlastní prospěch.<br />
Euroasijský kontinent, do něhož patřila Římská říše, byl zase typickou kontinentální velmocí, jejíž tendence je odlišná od té koloniální. Euroasijské velmoci měly vždycky snahu ostatní země obsadit vojensky. To znamená: dosadit tam svoje vlády nebo alespoň udržovat na těchto cizích územích svá vlastní vojska a prostřednictvím vojenské moci ovládat vládu těchto zemí. Takovou hlavní atlantskou velmocí dnešního světa je Velká Británie.<br />
Z euroatlantických zemí jsou to především ty země, které přiléhají k moři, to znamená: Francie, Španělsko, Portugalsko, Belgie, Holandsko. Ty ostatní země ve střední a východní Evropě a dále do Asie směrem k Číně, to jsou typické euroasijské kontinentální země, které nikdy nekolonizovaly. Pokud vedly výbojné války, tak vždycky dobyté země obsadily vojensky. Tím se v průběhu posledních pěti století vytvořily dva základní typy státní správy.<br />
Atlantská civilizace se vyznačuje především tendencí k demokracii, protože to je v podstatě kupecký režim, který je založen na obchodu. Tato civilizace se vyznačuje silným sklonem k materialismu, jakési bezduchovosti, kde v podstatě hlavním význakem této civilizace je hmotné bohatství. Euroasijské kontinenty se vyznačovaly vždycky autoritativními režimy, jako například císařstvím, carstvím, královstvím a knížectvím. Jsou to země, které jsou vertikálně organizované, to znamená, že jim vládne vždycky jeden člověk s pomocí nějakých rádců nebo ministrů. Mají poměrně silnou duchovní orientaci.<br />
Také si můžeme všimnout, že z euroasijského kontinentu, který se v moderní době nazývá Východem, pocházejí všechna velká náboženství a všechny velké filozofie. Je to kontinent, který v důsledku stylu své správy, čímž se obvykle myslí jistá asijská krutost a bezohlednost, je oproti atlantskému systému značně duchovně orientovaný. Evropa se ocitla na rozhraní těchto dvou civilizačních principů. Euroatlantické země, které jsou kolem moře, se samozřejmě spojovaly během těch pěti století s hlavními atlantskými mocnostmi, především s Velkou Británií. Spojené státy se po americké revoluci [1775-1783], přes vítězství v boji o nezávislost, staly v podstatě jakousi kolonií Velké Británie, takže celá dnešní světová atlantská civilizační tendence je řízena z Velké Británie.<br />
Tajné společnosti, zednáři a ilumináti<br />
Po Cromwellově revoluci v Anglii [1640-1660], bylo emancipováno židovstvo. Židé se stávali rovnoprávnými členy států, ve kterých žili a získávali před ostatními, zejména před západní a střední Evropou, značný náskok v této emancipaci. Tak kolem roku 1712 nebo 1716 vznikly ve Velké Británii, specielně v Anglii, celé řady tajných společností. Legendy odvozují tyto tajné společnosti už od krále Artuše (přelom 4. a 5. století). Dnes jsou známy převážně jako společnosti svobodných zednářů nebo iluminátů. Tyto společnosti, v rámci kolonizační tendence Velké Británie a prostřednictvím přísně utajovaných bratrstev měly tendenci pronikat do kontinentálních struktur, získávat tam vliv a organizovat převraty, politické i vojenské, hlavně však obchodní a finanční. To vše za účelem získání světovlády.<br />
To, co se pak stalo ve 20. století, má svůj původ na konci minulého století, kdy se konala řada kongresů, na kterých už zcela legálně tyto organizace, řízené z Velké Británie, vznesly a formulovaly svůj program na ovládnutí celého světa. Prvním takovým počinem v této 250 let trvající tendenci byla americká revoluce, tedy boj o nezávislost, po ní Francouzská revoluce [1789-1794] a to, co následovalo po ní, je obecně známé. Byla to tendence k demokraciím, zejména tendence k odstranění království a vlivu všech církví (nejenom římskokatolické). Ta tendence byla podporována i několika autory - viz např. Cecil Rhodes v bývalé Rhodesii (dnešní Zimbabwe), zemi nesmírně bohaté na zlato a diamanty, který navrhoval britskému trůnu už před 150 lety program, jak se zmocňovat postupně afrických zemí a podřizovat je britské koruně.<br />
V Německu to byl profesor Adam Weishaupt, který vytvořil roku 1776 organizaci tzv. iluminátů, tedy světlonošů. Propagoval teorii, že člověk je od přírody špatný a chová se dobře, jen když je k tomu tvrdě donucen násilím a terorem. Vytvořil proto plán pro satanské hnutí (Lucifer = světlonoš), jehož členové měli úplatky, korupcí, vydíráním a hlavně lichvou rozvrátit dosud fungující světové pořádky a zbídačelé a vyděšené lidstvo nahnat pod jednosvětovou vládu vyvolených sionistů jako gójimy, to je konzumenty a otroky bez vlastní vůle. Ilumináti se s tímto záměrem infiltrovali do zednářských lóží, využili jejich bezvadně fungující tajné organizace a svůj program usilovně uskutečňují v celosvětovém měřítku až do dnešních dnů. Dnes není téměř na světě vlády, kterou by nekontrolovali a nenutili konat v jejich zájmu.<br />
Rozhodující byl konec minulého století, kdy organizace v těchto tajných bratrstvech byla v celém světě velmi silná. Měli nesmírně velký vliv, a to zejména za Disraeliho vlády v Anglii (za panování královny Viktorie), který podřídil britské koruně Indii, Pákistán, dnešní Bengálsko, dnešní Bangladéš (dříve to byla součást indického subkontinentu). Koncem minulého století vliv a síla těchto organizací vzrostla do té míry, že byl organizován a podniknut útok na Evropu.<br />
Evropa se v té době vyznačovala čtyřmi základními mocenskými strukturami. Byly to království a císařství, tedy Německo, Rakousko-Uhersko, Rusko jako carský režim, a Osmanská říše v Turecku. Současně tato čtyři království byly obhájkyněmi čtyř nejsilnějších, v tehdejší době nejmocnějších, náboženských systémů. Rakousko-Uhersko obhajovalo římskokatolickou církev, Německo protestantské církve, Rusko pravoslaví a Osmánská říše islám. První světová válka byla vyvolána právě proto, aby se tyto čtyři obrovské sloupy evropské civilizace zhroutily. Což se také stalo. Padlo Německo jako císařství, stejně tak Rakousko-Uhersko, v carském Rusku byla provedena komunistická revoluce. Rovněž se zhroutila Osmánská říše, z níž zbylo prakticky jen Turecko a pak několik samostatných zemí, které sice islám vyznávají dodnes, ale politicky jsou velmi roztříštěné.<br />
Velká Říjnová revoluce, Třetí Internacionála<br />
Komunismus, který byl předurčen koncem minulého století jako hlavní úderná ideologie, jež měla rekonstruovat Evropu, se opíral o marxismus. Ten není ruskou ideologií, Rusům byl cizí a bolševismus jim byl implantován. Především tím, že Němci dopravili tajně do Ruska Lenina, vybaveného marxismem, penězi a úkolem rozvrátit carství vyvoláním dělnicko-rolnické revoluce. Američané mu napomohli vysláním L. Trockého, jehož rodina emigrovala do Ameriky. Ten si přivezl s sebou 2000 Židů, z nichž učinil v Rusku politické komisaře (politruky), a s jejich pomocí vytvořil Rudou armádu.<br />
Ihned po skončení první světové války (protože komunistická ideologie vyhlašovala internacionalismus a světovou revoluci pod vládou proletariátu), Trockij napadl Polsko. Tento vojenský útok se ale nepodařil a Rudá armáda musela ustoupit. Nepodařila se ani revoluce v Maďarsku, kde Žid Béla Kun napadl Slovensko, aby tam vytvořil Radu dělnickou a rolnickou. Nepodařila se revoluce v Německu, kde R. Luxemburgová a K. Liebknecht byli zlikvidováni. Tento celkově nepodařený pokus bolševické revoluce v Evropě byl důsledkem toho, že katolické myšlení a mravní úroveň, která doprovázela náboženství, byly ještě příliš silné, než aby Evropa byla ochotna přistoupit na ilumináty vnucovanou ateistickou a materialistickou teorii marxismu.<br />
Ovšem Lenin, Trockij, Stalin, Bucharin, Kameněv, Zinovjev a ti ostatní vůdcové Třetí internacionály předpokládali, že po ruské revoluci budou pokračovat revoluce v ostatní Evropě, že Evropa bude obsazena Rudou armádou a že samozřejmě všechny evropské země budou pracovat pro komunistické Rusko, které mělo být jakousi výkladní skříní bolševické ideologie. To se nepodařilo. Když bylo zřejmé, že Třetí internacionála nedosáhne těchto světovládných idejí, byl odstraněn V.I.Lenin a místo něho nastoupil J.V.Stalin.<br />
Ten si uvědomil, že expanze ruského bolševismu je v podstatě eliminována, že k ní nedojde v dostatečně krátké době, a byl nucen vytvořit z tzv. Sovětského svazu tehdejší doby samostatnou zemi, která bude schopna existovat bez záloh, jaké chtěli vytvořit v Evropě. Přestože Trockij udržoval Stalina stále až do roku 1927 v přesvědčení, že k těmto revolucím ještě dojde, Stalin mu neuvěřil, vyhnal jej z Ruska a Trockij byl pak v roce 1940 v Mexiku zavražděn. Stalin začal kolektivizovat zemědělství, protože věděl, že země, která není schopna se uživit, není schopna zahájit žádnou expanzi: obchodní, potravinovou nebo hospodářskou.<br />
Následkem toho, že nedošlo k plánovanému obsazení Evropy, se Stalin obrátil proti vůdcům tzv. Třetí internacionály a prostě je zlikvidoval. Začal inscenovat proti nim procesy a popravil je. Spojené státy, Německo a Velká Britanie samozřejmě pomáhaly při této bolševizaci Ruska a posléze těch ostatních asijských zemí. Rusko po roce 1907 hospodářsky vyrabovali, což je v podstatě analogie toho, co se děje dnes. Spojené státy si tím velice zlepšily svou hospodářskou situaci. Třebaže zůstávaly ve větší části první světové války mimo tuto válku, tak se vytvořila dosti paradoxní situace. Před první světovou válkou, v roce 1913, Spojené státu dlužily Evropě zhruba 50 milionů zlatých amerických dolarů. Když válka skončila, Evropa dlužila Spojeným státům pět miliard těchto zlatých dolarů za zbraně, potraviny a všechno potřebné zboží, které Američané dodávali válčícím státům.<br />
Světová krize a Třetí Internacionála<br />
Přes to přese všechno, v důsledku právě toho odvrácení se Spojených států od Stalinova Sovětského svazu, došlo v této internacionální tendenci k dalšímu pokusu o vyvolání podmínek ke světové revoluci. To byla světová hospodářská krize v letech 1929 až 1932, jejíž obdobu můžeme vidět i dnes. Ta krize byla vyvolána velmi jednoduchým způsobem: Největší banky ve Spojených státech naráz stáhly na určitý čas 8 až 12 % peněz z oběhu. V důsledku toho vznikla deflace. Protože po první světové válce už průmysl běžel, předělával se z válečné výroby na průmyslovou, byl proto velký přebytek zboží a nedostatek peněz. To mělo za následek potřebu omezit výrobu, což se také stalo. S omezením výroby souviselo velké propouštění dělníků a tím vznikla hospodářská krize.<br />
Třetí (komunistická) internacionála předpokládala, že těchto sociálních nepokojů při hromadné nezaměstnanosti může být použito k tomu, že dělnictvo může být ozbrojeno a provede tyto revoluce uvnitř vlastních států bez zásahu Rudé armády. Ani to se nepodařilo. Proto se mezinárodní společnosti a bratrstva rozhodly obnovit válečnou situaci z roku 1914 a povolaly v Německu k moci Adolfa Hitlera. Hitler byl v podstatě mužem stejně tak internacionálním, jako byl dejme tomu Lenin nebo Stalin.<br />
Druhá světová válka a studená válka<br />
Německo mohlo ale být velmocí pouze za předpokladu, že mělo přístup k naftě. To je situace, která se opakuje dnes. Proto Německo získalo politicky Chorvatsko, Slovinsko a odtud přístup k Egejskému moři a ke Středomoří, aby mělo přístup k Iráku. Tehdy zásoboval Německo naftou kupříkladu největší britsko-holandský koncern Royal Duth Shell (dnes je to už jen Shell). Na základě záruk dodávek nafty (které byly dány deset let před tím, než se stal kancléřem a začal zbrojit), vybudoval Hitler vysoce mechanizovanou armádu, která potřebuje nafty obrovská množství. Tuto naftu zajišťoval Německu nejen Royal Duth Shell, ale i americké koncerny, nynější Standard Oil, který patří údajně Rockefellerům. Zprostředkovateli finančních pomocí byli kupříkladu otec George Bushe, který byl tenkrát prezidentem jedné z Rockefellerových bank. Prostřednictvím několika židovských bankéřů ve Spojených státech poskytovali Německu úvěry, na jejichž základě jim byly dodávány nejenom nafta, ale všechny ostatní suroviny, které potřebovalo k rozjezdu zbrojní výroby - až do úrovně roku 1934.<br />
Hitler se Stalinem měli zpočátku velmi silnou tendenci po spojení dvou největších euroasijských velmocí. To bylo Německo a Sovětský svaz. (Německo není atlantická země, ta neměla nikdy kolonie, kromě krátké doby, kdy Němci měli kousek kolonií v Číně, ovládali Argentinu, ale toho se musel císař Vilém II. vzdát pod nátlakem Anglie. Velká Británie, která monopolizovala v podstatě námořní dopravu a tím pádem také mezinárodní námořní obchod, nemohla trpět takovou konkurenci, jako byl tehdy padesátimilionový národ Němců). Výsledek druhé světové války je znám. Ještě v roce 1939 Ribbentrop s Molotovem udělali pakt o neútočení, který měl zajistit Německu volné pole působnosti v Evropě a současně umožnit kontakt Sovětského svazu, tedy Rudé armády a Wehrmachtu, v Evropě. To se stalo tím způsobem, že si obě velmoci rozdělily Polsko a společně ho obsadily v roce 1939.<br />
Potom se ovšem podařilo zákulisním, utajovaným organizacím a bratrstvím bratrstev rozeštvat Rusko a Německo. Hitler proto napadl Rusko, přestože jakási tajná doložka, která předcházela ještě paktu Ribbentrop-Molotov, slibovala ruskou podporu pro případ, že Německo napadne a obsadí Anglii. Anglie byla totiž nejsilnější atlantická velmoc s kolonizačními zájmy nejenom v Indii, na Středním východě a v Africe, ale především v Evropě a Německu silně vadila.<br />
Po válce si Sovětský svaz a Spojené státy rozdělily Evropu v podstatě na dva bloky. Každý z nich uplatňoval své. Rusko, tedy bolševický Sovětský svaz, uplatňoval ideologii proletářského internacionalismu, marxismu, a těchhle nesmyslů, a Američané na té druhé polovině uplatňovali koncepci kosmopolitismu. Obě tyto ideologie se v podstatě shodují v tom, že odstraňují národy, odstraňují státy a mají tendenci sjednocovat celý kontinent pod jejich vládou. Sovětský svaz s největší pravděpodobností (to potvrdí současnost), nebyl žádným zásadním nepřítelem Spojených států amerických. Sovětský svaz byl zřejmě nejméně sedmdesát let své existence podporován tím bankovním konsorciem, které vládlo ve Spojených státech amerických. Víte kupříkladu z literatury, že Armand Hammer, jeden z velikých bankovních zprostředkovatelů Spojených států, byl nejenom Leninovým, ale i Stalinovým přítelem, jezdil do Sovětského svazu a poskytoval mu půjčky. Mimochodem: jeho vnuk je dnešní viceprezident Spojených států - Albert Gore.<br />
Zbrojení, ke kterému došlo po Churchillově projevu ve Fultonu v roce 1946, kdy už byla údajně vyhlášena "studená válka", pravděpodobně nemělo jiný cíl než hospodářskou exploataci Evropy jako celku, protože na evropském území zbrojili nejen Američané v Německu a ve Francii, ale i Sověti ve střední a východní Evropě. Takže toto zbrojení mělo především ten důsledek v dnešní době, že tyto země jsou hospodářsky vyčerpány, zadluženy u mezinárodních a světových bank, ačkoli nikdy nedošlo k žádnému vážnému konfliktu, který by naznačoval rozpoutání třetí světové války s použitím nukleárních zbraní.<br />
Spojení Německa a rozbití Sovětského svazu<br />
Po padesáti letech této okupace Evropy vyrostla jednak nová generace (která se statisticky počítá na třicet pět let), jednak vznikla potřeba uskutečňovat v druhé polovině, tedy ke konci dvacátého století, tu původní ideu, formulovanou v minulém století. To znamená: sjednotit Evropu a podřídit ji koloniálním snahám dvou hlavních velmocí, tedy především Velké Británii a jí řízenými Spojenými státy americkými. Proto došlo v roce 1987 při Reaganově návštěvě v Moskvě k dohodě s M. Gorbačovem. A aby sjednocení bylo možné v Evropě, bylo nutné odstranit oba zdánlivě antagonální bloky, to znamená: socialismus a kapitalismus. Stalo se to jednoduše tím způsobem, že bolševismus byl "stažen z oběhu". Nebyl poražen, nebyl ani uzbrojen, nebyl nic. Prostě po dohodě s Gorbačovem se domluvili na tom, že tento socialistický a komunistický blok ustoupí. Tady, v Československu, byl tento fakt předložen obyvatelstvu jako boj mezi bolševismem a demokracií nebo totalitou a demokracií. Ve skutečnosti jim byla podsunuta globalizace, což tenkrát v roce 1989, 1990, ani 1992 nikdo netušil.<br />
Sametová revoluce<br />
Události z roku 1989 si pamatujete, jsou vám dostupné. V roce 1953 po Stalinově smrti nastoupil G. Malenkov, po něm N. Chruščov, L. Brežněv, K. Černěnko, a pak J. Andropov. V době Černěnka a Andropova se začal připravovat v podstatě odchod Sovětského svazu ze světového kolbiště. To se stalo po nástupu M. Gorbačova a návštěvě R. Reagana. Byla dohodnuta operace, jejímž následkem bylo to, že po roce 1992 se obrovský komplex států, který Sovětský svaz ovládal bez jediného výstřelu vzdal a odevzdal všechno, co měl v držení, nikoliv Američanům, nikoliv svému údajně úhlavnímu nepříteli, ale globalistickým organizacím, které už samozřejmě měly připravené plány, metody a prostředky k tomu, jak tyto dva tábory, takzvaně socialistický a kapitalistický, sjednotit v jeden, který dneska prožíváme. To je jakýsi kupecko-anarchistický systém, který nemá nic společného ani s bolševismem, ani s kapitalismem, ani s demokracií, ani s totalitou. To je prostě nový systém řízení státu, který bude uplatňován do té doby, než k tomu sjednocení Evropy a posléze tedy i ostatních kontinentů skutečně dojde. Dojde - li k němu ovšem.<br />
Tady, v Československu, byla řada činitelů tzv. ÚV KSČ, kteří této tendenci odporovali. Byli to M. Jakeš a celá řada těch ostatních starých komunistů, jako byl M. Václavík, A. Indra, K. Hoffmann, J. Fojtík. Od roku 1984-1985 ale v podstatě předsednictvo ÚV KSČ nevládlo. Rusové začali od roku 1982-1983 internacionalizovat podniky a vznikaly česko-ruské, rusko-polské, maďarsko-ruské, ukrajinské podniky. To byla příprava k tomu, co se děje dnes. Od té doby, od toho roku 1984-1985, tady vládly velké PZO, podniky zahraničního obchodu, banky, zejména Československá obchodní banka v Anglii, a i ty ostatní banky a velké podniky, jako byla Škodovka, ČKD nebo VSŽ Košice. Předsednictvo ÚV bylo od skutečné státní exekutivy odstaveno.<br />
Po roce 1987 po dohodě Gorbačova s Reaganem činil Gorbačov nátlak na Jakeše a na to zdejší vedení k tomu, aby nastoupilo tzv. perestrojku, což nebylo nic jiného než příprava na odevzdání tohoto území a vytvoření globálních struktur. Tito lidé to samozřejmě odmítli učinit, načež se nafilmovaly scény s Jakešovým blekotáním, Státní bezpečnost to rozmnožila na několik set kazet, poslalo se to do zahraničí a promítalo se to všude možně. Pak začal exodus východních Němců v červenci 1989, kdy česká vláda nebyla schopná a neudělala proti tomu vůbec nic, když tudy procházeli do západního Německa.<br />
Pak nastal tedy ten slavný listopad 1989. Všechny tyto operace byly předjímány už koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let. To nevzniklo až setkáním Gorbačova s Reaganem. I ve Spojených státech nastal jakýsi mentální zlom, na začátku sedmdesátých let a to úpadkem školství, úpadkem sociálního zabezpečení, finanční správy atd. V roce 1977 tady vznikla Charta 77 jako jakási reprezentace odporu u nás. Ne snad přímo proti vládě. Chartisté neměli zájem bolševismus likvidovat, jen jej podle vlastního prohlášení chtěli přimět k dodržování lidských práv.<br />
V roce 1988, rok a tři měsíce před tímto převratem, přijel sem do Prahy pan J. Whitehead, poradce prezidenta Spojených států pro otázky střední a východní Evropy. Ten si pozval na americkou ambasádu zástupce Charty 77. Byli tam: V. Havel, P. Uhl, J. Dienstbier, J. Křižan. A tam jim říkal, že se musí na tento převrat připravit jako politické strany, že jako Charta 77 nemohou kandidovat do voleb. Proto vznikla celá řada politických stran. R. Batěk založil Sociální demokracii, P. Placák založil Děti země, E. Mandler založil Liberální unii atd. Měli se připravovat na to, co přišlo rok a čtvrt potom.<br />
Je velmi pravděpodobné, že vedení ÚV KSČ bylo od těchto událostí zcela odstaveno, že vůbec nevěděli, co se tady chystá. Mohli jenom tušit, anebo provádět příkazy, které mu nebyly sice úplně jasné, ale byly to příkazy shora, tak je provést museli. V roce 1984, když se připravoval nástup Gorbačovův za Andropova, vznikl Prognostický ústav Akademie věd v Československu a tento ústav byl v podstatě připravován jako instituce, která měla vybírat lidi, vhodné k provádění globalizačních nebo sjednocovacích procesů v Evropě. K tomu účelu měli být vybraní pracovníci vysíláni do zahraničí na stáže. Ve skutečnosti ti lidé tam jezdili pro instrukce, jak provádět to, co se tady dnes děje, včetně tzv. tunelování, protože tohoto "tunelování" se děje ve světovém měřítku - v rámci liberální ekonomické teorie tzv. otevřeného trhu.<br />
Angažoval se G. Sörös, angažoval se J. Sachs z Harvardské univerzity, Noskowitz - rovněž bankéř ze Spojených států, kteří prováděli tuto přípravu sjednocování hospodářství jednotlivých států už někdy v roce 1981 nebo 1982. Tu personální aparaturu Prognostického ústavu patrně znáte, jsou to v podstatě skoro všichni členové dnešní vlády, kromě Valtra Komárka, který zůstal jako ředitel tohoto ústavu v pozadí. Byl prvních pět let považován za zálohu na funkci předsedy vlády pro případ, že by tady mohlo dojít k nějakým, víceméně nevkusným událostem. Ty proběhly stejně, ale Valtr Komárek s tím nechtěl nic mít, protože to bylo prováděno příliš zjevným způsobem.<br />
Rozpad Československa<br />
Rozpad státu v letech 1992/93 byl v podstatě plánován úmluvou R. Reagana s M. Gorbačovem už v roce 1987 a byl posléze potvrzen po setkání M. Gorbačova s G. Bushem na Maltě. Proto se s tím tak spěchalo, protože Slovensko bylo přiřazeno do zájmové sféry Ruska, kdežto Čechy byly přiřazeny do zájmové sféry Německa. To, co se stalo v letošních volbách na Slovensku, to je důsledek velmi dobře organizované konspirace, která odstavila Mečiara. Ten už velmi těžko mohl setrvávat u vlády na Slovensku, protože tam improvizoval pět let a čekal na převrat v Rusku. Ten se nedostavil, očekává se v příštím roce, do té doby by už Mečiar nedokázal improvizovat, navíc ta jeho nešťastná personální politika umožnila průnik lidí z těch všelijakých tajných bratrstev nejenom do vlády a do parlamentu, ale především do samosprávy a do státní správy. Proto byl odstaven.<br />
V kritickém roce 1992, když se jednalo o tom, jak republiku zachránit, existovala alternativa zvolit prezidentem Richarda Sachra, ten byl v roce 1990 ministrem vnitra a byl ochoten po případném zvolení do funkce prezidenta rozpustit parlament, vládu, zakázat na pět let politické strany, jmenovat úřednickou vládu a udržet republiku pohromadě. Mečiar s tímto záměrem souhlasil, jenomže jeho neštěstím byla paní Tóthová a paní Keltošová, které s ním spolupracovaly prakticky celou jeho vládní činnost. Ty mu tam přivedly delegace B'nai B'rith (=Synové smlouvy, to je židovská zednářská lóže), kteří ho ujistili, že mu uklidní maďarskou menšinu a že dostane půjčky od MMF. A Mečiar před touto variantou kapituloval. Jinak mu tam hrozily nepokoje hlavně ze strany maďarské menšiny. Ty byly dosti reálné kolem Gabčíkova-Nagymaros, kam Maďaři stáhli asi pět kilometrů ke hranicím jednu pancéřovou divizi a hrozili Slovensku vojenským napadením. Mečiar před tím kapituloval. Nakonec došlo ke zvolení Václava Havla do funkce prezidenta, což Mečiar odmítal. Celá koncepce se zhroutila a k tomu rozpadu došlo.<br />
Ta linie, která si vynutila odtržení Slovenska to není nic nového, protože to už tady bylo v roce 1968. Kvůli tomu Rusové obsadili Československo, protože Slovensko a část Moravy tvořily do obranné linie Varšavského paktu a NATO velký zub. Navíc Rusové dokončili v roce 1965 vývoj raket středního a krátkého doletu a potřebovali je umístit na území Československa, posunout je o těch 680 kilometrů délky našeho území dále na západ. Byly to nové zbraně a Rusové nechtěli tyto zbraně svěřit československé armádě. Vyžadovali od Novotného, aby sem přizval ruské jednotky, nejenom k jejich obsluze, ale pro celý spojovací systém se strategickými jednotkami Sovětského svazu.<br />
A. Novotný byl prostý úředníček, to nebyl žádný politik ani státník. Ale měl kolem sebe samozřejmě velmi mohutný poradní sbor mezinárodních právníků, kteří ho informovali o tom, že takové pozvání sovětských vojsk na území Československa nelze právně nijak zdůvodnit za hlubokého klidu a míru, kdy se tady vůbec nic nedělo. Takže Novotný tento Brežněvův požadavek odmítl. L. Brežněv tady byl ještě v prosinci 1967 inkognito na sovětském vyslanectví, kde jednal jedno celé odpoledne s Novotným. Ovšem A. Novotný neustoupil od svého odmítavého stanoviska, načež ho L. Brežněv obětoval. V roce 1968 do čela komunistické strany byl posunut A. Dubček. To byl funkcionář okresní úrovně, to nebyl žádný politik, stejně jako Svoboda coby prezident. No, a Rusové si tady řídili vývoj událostí tak, aby to zavdalo záminku k vojenskému útoku a k obsazení. A obsadili nás.<br />
Takže: stejný důvod, jako v roce 1968, tzn. vyrovnání styčné linie těchto dvou vojensko-politických celků, tentýž důvod platil v letech 1992/93, kdy se rozdělil náš stát. Čechy jsou v podstatě odevzdány Německu. Německo 35 let "táhlo" evropské hospodářské společenství, Evropskou unii (předtím Společnost uhlí a železa za kancléře L. Erharda). Je to největší a nejmocnější národ v Evropě, osmdesátimilionový po sjednocení s východním Německem, a Američané i Britové jim slibovali, že v případě, že se bude Evropa slučovat, tak české území bude odevzdáno Německu.<br />
Československo jako takové bylo původně zřízeno díky snaze oddělit Německo od Rakouska a zabránit mu tím v přístupu na Balkán. Proto vznikla tato územní enkláva. Dneska, když se Evropa má sjednocovat jako celek, toto území jako samostatný stát už nikdo nepotřebuje. Podmínky pro jeho rozdělení měla připravit i Charta 77. Ta byla zřízena a financována v podstatě z Německa. Existuje 156 fotokopií dešifrovaných depeší, které posílalo bonské ministerstvo zahraničních věcí na ambasádu do Prahy. V těch depeších je úkolováno 11 chartistů a jsou jim ukládány úkoly, co mají dělat. Petr Uhl tam kupříkladu již v roce 1985/86 v INFOCHU (časopis Informace o Chartě) psal články o tom, jak Maďaři trpí na Slovensku, že nemají vlastní školy, vlastní kostely, vlastní studium a vysoké školy, že se musí učit slovensky, že to je prostě národnostní útlak. Charta jako nepotřebná byla po listopadu umrtvena.<br />
Kdo nám vládne<br />
To všechno byly přípravy k tomu, co následovalo po roce 1992, když se rozpadl stát. Vazby chartistů na Německo jsou nejenom osobní, a není to jen záležitost prezidenta V. Havla. U něj je známo, že jeho rodina byla nejenom za druhé světové války, ale i před ní v poměrně úzkých stycích s Němci. I když to převážně byli němečtí Židé, nebyli to jen etničtí Němci. Těmto lidem koncem 19. století dědeček dnešního prezidenta vděčí za obrovské finanční zakázky, které mu umožnily postavit nejenom Lucernu, ale posléze Barrandov, získat Miloši Havlovi, strýci dnešního prezidenta Barrandovské ateliéry, a vybudovat je, postavit tady Perlu, Brouka a Babku (OD Letná) atd.<br />
Za druhé světové války bylo známo, že otec prezidenta V. Havla spolupracoval s gestapem, a to především tím, že v paláci Lucerna celé druhé poschodí pronajal německým zpravodajským expoziturám, které byly kryty jako Společnost pro dovoz pšenice a podobně. Byly to prostě rezidentury Sicherheitsdienstu a Abwehru. Havlova maminka byla totiž z poloviny Židovka, babička byla úplná Židovka. Němci samozřejmě hrozili otci pana prezidenta, že je odsunou do koncentračních táborů. Nebyly k tomu jen důvody rodové, ale i to, že rodina Havlových za první republiky financovala zednářské lóže a sionistický výcvik židovské mládeže (o prázdninách dělali tábory, kde se mladí Židé učili pořadovému výcviku beze zbraně. Učili se tam také zemědělským pracem, protože se počítalo se vznikem Izraele. To už bylo dáno Balfourovou deklarací a Rotschildů v roce 1917, kdy Velká Británie slíbila zřízení Palestiny, která by byla židovská). Ve vile Miloše Havla, strýce našeho prezidenta, kde je dnes tuším Argentinské vyslanectví, se konaly schůzky vysokých důstojníků SS, gestapa a SD.<br />
Z té doby měl s otcem Václava Havla styk také Antonín Prchal, který po revoluci udělal závratnou kariéru v KSČ a nyní žije pod novým jménem na Slovensku. To je muž, který kupříkladu rodině Havlů v roce 1951, kdy se majetným lidem zabavoval majetek, zachránil dům, ve kterém Havlovi ještě donedávna na Rašínově nábřeží bydleli. Také pak umožnil Miloši Havlovi pod cizí identitou v roce 1956 utéci do Německa, kde si zřídil restauraci a Václav Havel za ním až do jeho smrti jezdil. Takže vazby mezi rodinou Havlových a Německem nejsou jen povrchní. A nejsou to jenom osobní vazby. Jsou to také vazby přes zednářské lóže, B'nai B'rith a jiné instituce, které tady potom řídily převrat nejenom v roce 1968, ale i v roce 1989.<br />
Odtud tedy ten nápadný příklon Václava Havla k Německu a sionismu. Dokonce se objevila v tisku i zpráva, že v roce 1968 přijal Václav Havel v Americe 30. svěcení řádu Rituel of Knight Kadosh ve stupni 1. Zpráva nedoložitelná, protože jinak by vlastně znamenala velezradu tím, že by byl zavázán spoluprací s cizí mocností. Václav Havel to samozřejmě popřel, ale to je povinností každého zednáře. Přísahat by na to možná nemohl, soudě z toho, že v červenci letošního roku nařkl Václav Havel ODS, že jej chce obvinit z velezrady a odvolat z funkce. Zřejmě tedy ví, že nějaký důvod k tomu existuje. Také mnohé detaily, jako volba spolupracovníků, modlení se s jarmulkou na hlavě a s modlitebními řemínky v ruce u Zdi nářků, zlehčování pojmu vlasti nebo umístění zlaté špičky obelisku ve tvaru zednářské pyramidy, kterou má jako "mene tekel" na Hradě stále před očima, také o něčem cosi vypovídají.<br />
Současná situace u nás<br />
Současná situace je logickým pokračováním toho, co se tady děje od začátku století. V Čechách vlastní majetek z 53 procent Němci. To, co je tady ponecháváno, zhruba 45-47 procent majetku státu, to je rovněž disponibilní, protože z velké části těch majetků vlastní Židé ze Spojených států, Británie a z ostatních zemí Evropy. Vývoj v Čechách je souběžný s vývojem Evropské unie a je to už jenom otázka času. Vidíte sami, že Rada Evropy, jejíž kontakt od samého začátku tady provádí Egon Lansky, rovněž Žid, dnes místopředseda vlády. To je možná jakýsi hodně vzdálený pravnuk známého Meyera Lanskyho (také měl potíže s přihláškou do Senátu, ne proto, že jako švédský občan nemůže hájit jen výsostně české zájmy, ale že se napsal s dlouhým á a ý a on má papíry na krátké Lansky).<br />
Jinak je to rovněž muž, který ve Švédsku v emigraci spolupracoval s profesorem F. Janouchem a s Nadací Charty 77. To skončilo velmi neslavně. Profesor Janouch tehdy odvezl z konta Nadace Charty 77 19 milionů švédských korun, přivezl je do Československa a tady to rozdával chartistům pro jejich potřeby. Tam s tím byly dost velké problémy, protože členem té nadace byl dokonce jeden člen královské rodiny a jeden ministr. Charta 77 totiž najednou vyzvedla peníze a zmizela. No, a tady to pokračovalo, protože Jiří Müller, jestli se pamatujete na to jméno, byl asi tři měsíce, nebo půl roku ředitelem Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie, rovněž chartista, Žid a sionista, když viděl, že tady Janouch rozdává peníze v obálkách, tak šel za Havlem a žádal ho, aby mu dal souhlas ke kontrarozvědnému šetření. Havel ho prý vyhodil a zbavil ho úřadu ředitele.<br />
To jsou takové dost nechutné podrobnosti, které na první pohled vypadají jako klepy. Bohužel jsou o představitelích naší vlády, která není vládou národní a českou. Nejsou to politikové, nejsou to státníci a nejsou ani připraveni na to, aby takové funkce vykonávali. Proto je můžete vidět v televizi jako soukromé osoby, které čirou náhodou jsou ministry zahraničí nebo čehokoliv jiného, nedovedou se pohybovat, jsou to skutečně soukromé osoby, které dostaly od těch utajených bratrstev pokyny, co mají dělat. Oni to jednoduše dělají a tím jsou nedotknutelní. Protože jsou zajištěni zahraničím, třeba pan J. Tošovský, který byl na stáži v Bank of England, pak byl rok a půl na stáži v Evropské bance. No a dnes je guvernérem České národní banky, která se přestavuje nákladem 3 až 4,5 miliardy (údajně až 7), a až to bude ukončeno, tak to bude pobočka č. 10 nebo 14 Evropské banky, která se staví ve Frankfurtu nad Mohanem jako nejvyšší administrativní budova v Evropě. Na špičce samozřejmě se zlacenou pyramidou, jako náš obelisk. Ta banka bude vybavena technologií a spoji, navazujícími přímo na Evropskou banku. Nebude se zajímat o české problémy, protože to bude jen jakási filiálka, která tu bude obhospodařovat tuhletu "parcelu", které se zatím ještě říká Česká republika.<br />
Jinak ty poměry v Evropské unii jsou velmi nestabilní. Jistě registrujete, že EU má čtyři až pět let zpoždění v zavádění jednotné měny, že její členové mají veliké problémy s celní unií států, i když to jakž takž funguje. Proto se také teď v posledních letech nejenom u nás, ale v celé západní Evropě udržuje taktika nestabilních vlád. Všechny vlády tady v podstatě zanikají za dva roky a tento trend se bude udržovat. Je to vlastně pohotovostní stav, kdy se neví, jak to dopadne po Novém roce a aby bylo možné tuto vládu v případě potřeby svrhnout. To samo je velmi jednoduché. Klaus prostě vypoví opoziční smlouvu, anebo se najde jiná varianta. Havel, ten má chuť na úřednickou vládu neustále od roku 1990, protože dostal souhlas v Německu a Velké Británii, že může napodobovat systém Spojených států, kdy prezident je (po vzoru Velké Británie a podle Magny Charty) vlastně místodržící královny. Ten si jmenuje vládu atd. A Havel na to má chuť tady taky. I když není pravděpodobné, že přežije příští rok, protože do roku 2000 budou vyměněni všichni šéfové vlád. Všichni ti, kteří prováděli sjednocovací přípravy a jsou zatíženi řadou improvizací, které by je mohly kompromitovat. Proto budou vyměněni.<br />
Jestli bude Havel jmenován do nějakého vrcholového orgánu, což mu zavdá příčinu ke vzdání se funkce, nebo jestli ho zabijí, to je jedno. Končí, stejně jako končí Clinton, stejně jako s největší pravděpodobností skončí britské království a bude nahrazeno republikou. Proto se tam už patnáct let konají ty skandály kolem Charlese a Diany a útoky na britský trůn. Asi před šesti týdny jakási hraběnka navrhla zákon v horní sněmovně lordů, aby rodová šlechta neměla hlasovací právo v horní sněmovně, aby ho měli pouze lidé, kteří dostali své šlechtické tituly za zásluhy, nebo si je koupili. Proto i ta Británie končí takovou směšností, jako je jmenování Eltona Johna velvyslancem Velké Britanie u OSN. Takže to jsou komediální aspekty, které se projevují v anglické politice.<br />
Už to trvá velmi dlouho, v Americe nejméně deset let a u nás je to prakticky od počátku roku 1989. Vidíte sami, kolik herců a jiných komediantů, zpěváků (a já nevím čeho všeho) bylo prostě ve vládě nebo jako poradci či poslanci parlamentu. Protože Evropská unie nepotřebuje, aby vládní funkce v této nebo v kterékoli jiné zemi v Evropě zastávali lidé politicky talentovaní a schopní. Oni tam potřebují hlupáky, pitomce, samozřejmě dostatečně domýšlivé a ctižádostivé, kterým vystačí to, že mají třeba devadesát tisíc korun platu a titul ministerského předsedy, Kramářovu vilu, nebo nějakou jinou vilu či tři zámky, na tom nezáleží. Ti lidé to mají pouze propůjčené,to jsou iluze, že tohleto je nějaká stabilní vláda, která by dokonce chtěla dělat politiku českého státu nebo českého národa. Je to naopak. Zajisté jste zaregistrovali výroky nejenom prezidenta Havla nebo Jiřího Dienstbiera a těchto lidí, kteří se vyslovují o národě s opovržením nebo alespoň jej zesměšňují.<br />
Politika sjednocené Evropy znamená odstranění hranic státu čili zbavení je svrchovanosti, což se děje ve finanční sféře už teď. Vláda se neřídí poměry v zemi, ale řídí se výhradně pokyny, které dostává z EU nebo z Německa. Parlament ČR, to je "sbírka" lidí, vždyť to vidíte. Nechci to komentovat, nechci se vyjadřovat vulgárně. Totéž je Senát i vláda, takže tady celkem není nic, co by nám poskytovalo naději věřit, že tato vláda pomůže této zemi a tomuto národu, protože tato vláda dělá od roku 1989 úplný opak.<br />
Úloha Ruska a blízkého východu<br />
Rusové jsou národ úplně jiné civilizace a úplně jiné kultury. Oni dumaj'a dumaj', a co jim z toho vznikne, to prostě nelze odhadnout. Je pravděpodobné, že se nepodaří konstituovat Evropu jako jednotný stát. V tom případě Rusové vyvolají válku. K tomu se dneska směřuje několika způsoby - viz válka v Jugoslávii. Izrael má tendenci odvést pozornost arabských států od Izraele a převést tuto pozornost do Evropy. Proto vyvolává válku mezi muslimskými etniky v Evropě, což je především Jugoslávie, a nechává ji podporovat a financuje to od arabských zemí. Do jaké míry se stihne vyvolat konflikt na Balkáně tímto způsobem, je stěží říct, protože tam je největším problémem Irák. Ty sankce proti Iráku a všechno, co se tam dělá s tou inspekcí, to je všechno divadlo.<br />
Irák je druhý největší producent ropy na světě, po Saudské Arábii. Kdyby Irák vrhl celou svoji těžbu na světové trhy, cena nafty okamžitě klesne nejméně o třetinu. Což si samozřejmě ty obrovské americké koncerny nemohou dovolit. Proč by měly klesat s cenami ropy, že? Cena ropy už klesá teď také, protože Irák vyváží načerno. Letecké inspekce, které se tam dělají, ty mají pouze vysledovat černý obchod, protože odtud teče 2 až 3 tisíce vagonů přes Turecko a tam odtud se to dováží do Evropy. Samozřejmě že to prodávají levněji, než jsou světové ceny. Husajn se Američanům chechtá, protože to jejich embargo a všechny akce OSN v podstatě zkrachovaly. To je bezcenné, protože on za ty peníze, které utrží, si nakoupí léčiva i potraviny, které potřebuje pro Irák, a samozřejmě zbrojí.<br />
I když: nedělejme si iluze o tom, že přes to, co je nám propagandou vsugerováváno, že Husajn je silně proamerický, není to pravda. Celé vzdělání a vysokou školu West Point absolvoval Husajn v Americe. Válku s Kuvajtem vyvolal právě proto, aby Kuvajt získali Američané. Zapálil ropné zdroje. Američané pak nabídli Kuvajtu, že to uhasí a postaví ropné věže. Tím zadluží Kuvajt, takže už nemůže být samostatný .Ta inspekce, to je veliké divadlo, to je jen krytí toho, oč tam skutečně jde. To jsou ceny nafty, které oni potřebují udržet.<br />
Rusko, abych se k tomu vrátil je v podobné situaci, jako Jugoslávie. Rusové se samozřejmě chytře vzdali všech muslimských zemí, se kterými byly od počátku potíže. Tím, že po druhé světové válce islám nabýval na vlivu a na významu a začal se integrovat, vytvořila se jednotná fronta muslimských států. Američané dělají všechno, aby to nedovolili, protože to by byl v tom okamžiku konec Izraele. Rusové měli stále větší a větší potíže, jako například Afghánistán, a proto se jich raději vzdali a zůstává zachováno Rusko, Bělorusko a Ukrajina. Tyto země, které jsou podrobeny obrovskému vyděračskému tlaku, jsou vydírány nepředstavitelným způsobem. Tam s největší pravděpodobností dojde k převratu, protože: stejně tak jako odstranili Kohla a odstraní Havla, tak odstraní Jelcina.<br />
Loni tady byl nějaký Dagestánec, generál Rudé armády v důchodu, skoro osmdesátiletý pán, který nenáviděl Rusy. Říkal o nich: "ruskaja sobaka". Byl to Asiat, muslim. Oni počítají s tím, že tam někde v sibiřských oblastech, v rozsáhlém území, dojde k hladomoru a ke vzpouře, která tím, že se koná na obrovském území, bude vyžadovat mobilizaci armády. Ta z 5,5 milionu má dneska 1,5 milionů mužů a ti vojáci, kteří byli propuštěni z armády, nemohou přirozeně sehnat zaměstnání a žijí sociálně neobyčejně nuzně. Povolat tyto lidi do armády a dát jim zbraň znamená postavit je okamžitě proti vládě. Oni předpokládají, že na základě tohoto povstání a vládní snahy potlačit toto povstání bude provedena mobilizace. Ovšem, že armáda se postaví na stranu těch vzbouřenců a provede převrat.<br />
Realističtější představa je taková, že zemře Jelcin nebo bude odstaven a moci se tam parlamentní cestou ujmou bolševici, kteří mají v Dumě většinu. Do jaké míry lze očekávat, že by tam došlo k národnímu převratu, se neví. Je to krajně nepravděpodobné teď, v této fázi, to znamená v průběhu příštího roku nebo příštích pěti let, protože Rusko bude potřebovat 3-5 let na konsolidaci svých vnitřních poměrů. Čili: nějaký útok, atak, kamkoli ven je nepravděpodobný. Navíc, jakmile se tam zmocní bolševici vlády, tak se samozřejmě Rusko ocitne v izolaci a bude nuceno vyhlásit autoritní hospodářství. Tak jako to udělal Stalin v letech 1924-1928. Je pravděpodobné, že 54% veškerých peněz do Ruska poskytli Němci. Německo by proto pod jakoukoli záminkou asi tento autonomní proces podporovalo, protože Rusko, stejně jako Německo, je euroasijská země, a Rusko je nejbližším možným spojencem Německa.<br />
Jestliže by došlo k pokročilejším příznakům sjednocování Evropy, což už Angličané vyhlásili loni, Němci na tom trvají už patnáct let a chtějí mít vlastní ozbrojené síly (viz aktivity v Jugoslávii) bez účasti Američanů, protože Američané nejsou v Německu příliš populární. Němci by se jich chtěli zbavit, a to přirozeně politicky schůdnou cestou. Volají po tom, že bude-li sjednocen evropský kontinent, pak je logické, že má-li Rada Evropy plnit všechny politické funkce, tak mezi nejdůležitější patří obranyschopnost. Čili: vlastní evropskou armádu, což by mělo znamenat, že Amerika a Kanada by musela vojensky odejít z Evropy. To je pro Američany nepřijatelné. Němci budou tuto ideu sledovat i za tu cenu, že by se měli spojit s Ruskem. Je jim jedno, jestli to bude Rusko bolševické, na tom nezáleží, protože v dnešní době v podstatě všechny tyto politické ideje ztratily smysl. To jsou pouze názvy, označující určité skupiny obyvatel, které jsou podporováni tím či oním trendem ze zahraničí.<br />
Bude-li ovšem proveden bolševický převrat v Rusku, pak je pravděpodobné, že ten jejich ideologický vývoj se bude spíše ubírat formou národního socialismu, nacionálního socialismu. Je to logické proto, že oni se dostanou do naprosté izolace, budou odříznuti od všech. Ta integrace financí a světového oběživa je dneska provedena tak důkladně, že všechny státy nemohou jinak než uposlechnout. Když se s tím začalo po válce v padesátých létech, zřídil se v roce 1979 MMF a Světová banka, jejíž technikou je zadlužit stát na úroky, které jsou nesplatitelné. Úroky větší než 4-5% jsou totiž nesplatitelné a banky dnes půjčují běžně na 9 nebo 16-30% úroku. Čili: stát, který si od nich půjčí několik miliard dolarů, je nikdy nezaplatí. No, a tímto způsobem oni v podstatě zadlužili všechny vlády světa zřízením MMF a Světové banky. Tím je zbavili hospodářské a finanční nezávislosti, a tedy svrchovanosti, a mohou jim diktovat. Každá vláda, která si musí půjčovat od soukromé banky, je na této bance závislá.<br />
Amerika a Federal Reserve Act<br />
V Americe je emisní banka (to znamená banka, která tiskne peníze), soukromá společnost. A nikdo neví, kolik dolarů je vlastně vytištěno. Dolar se v padesátých letech stal světovou měnou. Velké světové obchody se začínaly uskutečňovat v dolarech. Přitom je naprosto nemyslitelné, aby to nepředstavitelné množství dolarů, komunikujících ve světě, bylo výrazem produktivity Spojených států. To je nesmysl. Kontrola prezidenta, Senátu, ministra financí nad tím, kolik je vytištěno dolarů, je naprosto iluzorní.<br />
Samozřejmě že tato doba z toho hospodářského hlediska nese celou řadu příznaků toho, co se tady dělo v roce 1929. Všude najednou je nedostatek peněz, což je nepochopitelné při těch obrovských úrocích, na které dneska banky půjčují, a přitom úvěry jsou nedosažitelné. To znamená, že oběživo bylo někde zkráceno. Jinak, kam by se ztratilo, shořet nemohlo, nemohlo se utopit v lodích. Prostě banky je uložily do sejfů, což udělaly v roce 1929 a vyvolaly obrovskou hospodářskou krizi. A následky tohoto opatření jsou stejné jako v roce 1929: omezuje se výroba.<br />
Trend současného vývoje<br />
Lidé, usilující o vládu nad jediným světovým státem, to jsou neomalthusiánci, kteří nepotřebují na Zemi 6 miliard lidí. Jim stačí 2 až 2,5 miliardy, ten zbytek je odsouzen k likvidaci jakýmkoli způsobem. S největší pravděpodobností nikoli atomovou válkou, protože oni nepotřebují ničit materiální hodnoty, oni potřebují odstranit lidi. Zbraně budoucí války, to jsou zbraně biologické, chemické, genetické a tento typ zbraní. A samozřejmě to nejúčinnější, to znamená psychotechnická manipulace - viz televize, rozhlas, tisk, monopolizované v celém světě jednou skupinou lidí, která tím, co zveřejňuje a publikuje, manipuluje s lidmi. Lidé nemají už žádný přístup ke skutečným událostem, nestudují, nečtou, dívají se na obrázky, které samozřejmě okamžitě zapomenou. Je to vymývání mozků, vytváření blbů, kteří nejsou schopni se orientovat nejenom v politické, ale ani ve své životní zkušenosti.<br />
Jak to dopadne, o tom je dnes možné pouze spekulovat a domnívat se. Podle mého názoru ta tendence k sjednocení je neproveditelná. Jakým způsobem se z toho ty větší evropské země vymaní, to je otazník. V Německu je asi 1500-1600 nelegálních organizací, neregistrovaných organizací, většinou tvořených mládeží, mladými lidmi, kteří udržují styk s podobnými organizacemi téměř v celém světě, včetně Spojených států amerických, prostřednictvím jakéhosi vlastního počítačového internetu, kde si zakódovávají sdělení a zprávy. Samozřejmě že jsou to lidé, kteří se obracejí ideologicky k Třetí říši, protože to je pro ně nejblíže, i když to nezažili, ale obracejí se pochopitelně k jejím idejím. Zejména ty publikace z posledních dvaceti, třiceti let, kdy se hovoří o tom, že Waffen SS měl být řád, že Hitler se z toho snažil učinit rytířský řád. Což těm lidem je velice sympatické a těch organizací, které tyto ideje dále rozpracovávají stále dál, a nevím do jakých forem, je mnoho. Já s nimi ve styku nejsem, jenom vím, že to tam existuje. Mám tam bývalou švagrovou, která jezdí sem i s tím svým pánem, takže o těchto událostech informován jsem, ovšem ne jmenovitě.<br />
Naděje Evropy spočívá v převratu v Rusku a jeho spojení s Německem. Pak by se tady vytvořila euroasijská mocnost tak obrovská, že jedině ta (když vynecháme Čínu) snad by byla schopna čelit nátlaku, který je dneska vyvíjen na Evropu. Ovšem jak, to lze také těžko odhadnout, protože snahy zbavit se závislosti na světových financích nebo na penězích vůbec, o nichž se ví, že jsou ovládány v podstatě z jediného zdroje, to už tady měl Mao Ce-tung v době kulturní revoluce. Po něm v Kambodži Pol Pot. Ovšem to je maličká země, takže tam to stálo dva miliony životů.<br />
Pol Pot tam zapálil banky, spálil peníze, zakázal všechna intelektuální zaměstnání. Lidé pracovali na polích a živili se tím, co si udělali. Dá se říct, že to je návrat zpět o pět století, ale on tím sledoval politický záměr: vychovat obyvatelstvo této země k soběstačnosti, k nezávislosti která stojí hodně. Stojí pot, krev, všechno, zejména v době, kdy se s tím začíná. A teď se tam vrátil Norodom Sihanuk a je to tam už jiné, ale ty pokusy už tady byly. Jakým způsobem by se tyto dvě velké země chtěly vymknout této světové finanční kontrole, není známo.<br />
Faktem je, že v případě, že by došlo ke konfliktu, a ono je pravděpodobné, že jestliže se napodaří Bruselu do pěti let tu Evropu sjednotit, tak vyvolají občanské války, které budou tak široké, že zasáhnou celou Evropu. Dříve, než se použije těch strategických zbraní, to znamená bakteriologických. Ty se používají stále, ale jenom na zkoušku. To můžete pozorovat, že nějaká posádka dostane najednou zápal mozkových blan a nikdo neví, odkud to přišlo. Nějaká školka, nebo dětská škola prostě najednou tam je chřipka nebo něco. Ty vojenské laboratoře vyvinuly pro tento účel obrovské množství virů. To všechno, stejně jako AIDS, jsou strategické zbraně, to nejsou choroby.<br />
Jistě jste viděli, že se v Indii najednou objevil mor, objevila se tuberkulóza, která se nedá léčit současnými léčebnými prostředky a léky, přestože svět zvládl tuto chorobu už před padesáti nebo osmdesáti lety, mor dokonce už před sto lety. Přesto se to tady objevuje a ty viry jsou odolné proti těm způsobům léčby, které vedly k likvidaci těchto chorob. Takže: ty zkoušky se tady provádějí spíš kvůli lokalizaci, protože použití těch zbraní je těžko sledovatelné, i když je někdo užije v nějakém větším rozměru, tak lze těžko vysledovat, jaké následky to může mít v prostoru, který nemá být zasažen. Proto se dělají tyto zkoušky. Třeba padesát dětí nebo sto vojáků, nebo nějaká ubikace dělníků ochoří chorobou, se kterou si skoro nikdo neví rady.<br />
Problém sjednocení Evropy<br />
Problém sjednocení Evropy je prostě asi neproveditelný. Co z toho vznikne, to je těžko říct. Jisté je, že autoři těchto projektů se budou bránit a budou se snažit ho dosáhnout. To je věc improvizace, těžko říct, kdy ke kterým prostředkům ti lidé sáhnou. Faktem je, že se zatím nepodařilo vytvořit konstituovanou světovou armádu. Nepodařilo se ani vytvořit dostatečné množství vojsk NATO, které by mohly zasahovat dejme tomu v pěti nebo sedmi státech najednou.<br />
Je logické, že vojska NATO nebo vůbec ta sjednocená světová armáda, budou-li odstraněny armády národních států a budou-li odstraněny hranice, nemají vnějšího nepřítele. Není nikoho, proti komu by tato armáda mohla zasahovat. Konstituuje-li se, je logické, že bude zasahovat proti obyvatelstvu, které bude rebelovat. Proto Havel už tady v roce 1990 nabízel, aby NATO vytvořilo oddíly v počtu sto, stodvacet tisíc mužů rychlého nasazení. A aby štáb udělali na Hradčanech, protože předpokládal, že tento národ by se mohl vzbouřit. Když ne jinak, tak ze sociálních důvodů. Zatím se nestalo nic. Zatím si národ všechno nechává líbit a oni pokračují docela v klidu.<br />
Je nepravděpodobné, že bychom jako Češi byli schopni organizovaného, velkého odporu proti činnosti vlády. Jediná možnost, jak předejít těmto událostem, je svrhnout vládu a odstranit prezidenta. Což se nepodaří, protože neexistuje žádná organizace, která by byla schopna to provést. Navíc Češi jsou značně paralyzováni, protože k těm změnám, ke kterým tady za těch devět let došlo a které nikdo neočekával, nebyli připraveni. Až teprve v tom roce 1993, kdy se začali divit, proč se stát rozpadl. A pak, když začala ta éra toho obrovského "tunelování", které pokračuje a bude pokračovat až do konce. Myslím si, že jediná naděje tohoto národa spočívá v tom, že vypukne revoluce v nějaké větší zemi, v Německu, ve Francii, v Rusku, a přeleje se to sem. Anebo tedy Balkán. To je velmi pochybné.<br />
U nás není síla, která by mohla nějakou revoluci organizovat a provést. Ale víme ze zkušenosti těch čtyř tisíc let dějin, že v takovýchto krizových situacích se vždycky vůdce najde. Alespoň tomu tak vždycky bylo. Pokud národ žije, mluví a myslí, i když samozřejmě s obrovskmi chybami a nedostatky, tak je vždycky naděje, že se najde někdo, kdo se v těchto kritických situacích toho ujme. Kdo to bude, to je těžko říct. V Rusku se mluvilo o pěti, šesti lidech. od nichž se očekávalo, že tam provedou revoluci: generál Ruckoj, Žirinovskij, generál Lebeď, generál Rochlin. Ale ono je téměř pravidlem v dějinách, že se vyskytne někdo úplně neznámý, o kterém do té doby nikdo nevěděl. Najednou se stává vůdcem nějakého povstání nebo odporu. Těžko říct, kdo. Jisté je, že část národa už začíná být ostražitá. Nejenomže je naštvaná, to je dejme tomu 70 až 80% obyvatelstva Země, ale mnohem menší část už začíná být vůči těmto událostem ostražitá.<br />
Židé mezi námi<br />
Židé, kteří žijí mezi námi, nejsou původně Židé. To není etnikum, nejsou ani národ. To jsou původně chazarové (maďaři jim později začali říkat aškenázyové), kteří přijali judaismus. Byli později tatarskými nájezdy vyhnáni a rozptýleni do Evropy, takže osídlili východ Evropy: Rusko, Polsko, Německo, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a tyto oblasti. Devadesát pět procent obyvatelstva Izraele je právě těchto aškenázyů. Ti východní Židé, asijští Židé, původní snad potomci některého z těch biblických dvanácti kmenů Židů, to jsou sephardiové, Židé, kteří se dostali do Evropy v devátém století, když Arabové okupovali Španělsko. Sephardové se dostali s Araby do Španělska, odkud byli potom vyhnáni v 15. století, stejně jako z Portugalska, ale dostali se do Itálie, do Holandska, kde založili plodinovou burzu a finanční ústavy; ve Španělsku dělali finančníky, filozofy, lékaře a advokáty Arabům.<br />
Ale Semité, to nejsou jenom Židé. Palestinci jsou také Semité, takže antisemitismus u nás, to je dosti zavádějící pojem. Jeden americký Žid, sephardín, který se odstěhoval do Izraele a pak odtamtud utekl, tvrdí, že to je nejrasičtější stát ve světě. Že tam existuje rasová segregace. Že to tam ovládli aškenázyové, včetně vlády. Tamní sephardíni, to jsou spíš ortodoxní Židé. To je kmen, část Židů, která odmítá sionismus, nechce mít se sionismem a s tou světovládnou tendencí židovstva nic společného. Chtějí žít jako chassidi. To je označení ortodoxních Židů, kteří tam v Izraeli mají takové zvláštní ghetto, kde se konají náboženské obřady, a s věcmi, které se týkají ovládání národů, jako je spojení států (s tím nesouhlasí polovina židovského obyvatelstva Izraele), s tím nechtějí nic mít. Říkají, že to přivede obrovské neštěstí na židovský národ, že to skončí katastrofou a že to skončí takovou genocidou, jakou Židé ještě nezažili.<br />
Dnešní obyvatelé Izraele jsou spíše ateisté, to nejsou věřící, ale materialisticky uvažující lidé. Něco podobného lze asi říci i o té skupině sionistů, bažících po světovládě. Rozhodně nelze asi přičítat světovládné choutky všem Židům. Siónské protokoly jsou zřejmě skutečně asi podvrhem, použitým k vyprovokování protisiónských nálad. Přesto se jimi ona sionistická, světovlády chtivá mafie řídí. Její plíživé prorůstání do vládních struktur všech států a globalismus, užívaný k ovládnutí světa jsou velkým nebezpečím pro celý svět. Jejich bezohlednost a brutalita je bez hranic, jak prokázali tím, že nechali pro své zájmy klidně vyvraždit 6 milionů svých soukmenovců.<br />
A mají jako každý režim své horlivé stoupence i mezi námi!!!<br />
Prosinec 1998 Miroslav Dolejší<br />
<br />
R</span><span class="text_exposed_hide"><span class="text_exposed_link"><a href="">Zobrazit více</a></span></span></div></span><div class="commentActions fsm fwn fcg"><abbr data-date="Tue, 09 Aug 2011 13:14:38 -0700" title="9. srpen 2011 v 22:14">úterý v 22:14</abbr> · <span class="comment_like_244864598878916 fsm fwn fcg" data-ft="{"type":36}"><button class="stat_elem as_link cmnt_like_link" name="like_comment_id[244864598878916]" title="Tento komentář se mi líbí." type="submit" value="244864598878916"><span class="default_message">To se mi líbí</span><span class="saving_message">Už se mi to nelíbí</span></button></span></div></div></div></li>
</ul></li>
<li class="uiUfiAddComment clearfix uiUfiSmall ufiItem ufiItem uiListItem uiListVerticalItemBorder uiUfiAddCommentCollapsed"><div class="UIImageBlock clearfix mentionsAddComment"><img alt="" class="uiProfilePhoto actorPic UIImageBlock_Image UIImageBlock_ICON_Image uiProfilePhotoMedium img" src="http://profile.ak.fbcdn.net/hprofile-ak-ash2/274002_100002154043735_5927750_q.jpg" /><div class="commentArea UIImageBlock_Content UIImageBlock_ICON_Content"><div class="commentBox"><div class="uiMentionsInput textBoxContainer" id="u405006_74"><div class="highlighter"><div><span class="highlighterContent"></span></div></div><div class="uiTypeahead mentionsTypeahead" id="u405006_76"><div class="wrap"><input autocomplete="off" class="hiddenInput" type="hidden" /><div class="innerWrap"><textarea autocomplete="off" class="enter_submit DOMControl_placeholder uiTextareaNoResize uiTextareaAutogrow textBox mentionsTextarea textInput" name="add_comment_text" placeholder="Napište komentář..." title="Napište komentář...">Napište komentář...</textarea></div></div></div><input autocomplete="off" class="mentionsHidden" type="hidden" /></div></div><label class="mts commentBtn stat_elem hidden_elem optimistic_submit uiButton uiButtonConfirm" for="u405006_77"><input class="enter_submit_target" id="u405006_77" name="comment" type="submit" value="Přidat komentář" /></label></div></div></li>
</ul><input name="link_data" type="hidden" value="{"src":24,"sty":308,"actrs":"100002154043735","pub_time":1312920878,"fbid":"244864345545608","ft_story_name":"StreamStoryGroupMallPost","object_id":197651373600239}" /></form></div></div></div></div></li>
<li class="pvm uiUnifiedStory uiStreamStory genericStreamStory uiStory_244863168879059 aid_100002154043735 aid_197651373600239 uiListItem uiListLight uiListVerticalItemBorder" data-ft="{"src":24,"sty":308,"actrs":"100002154043735","pub_time":1312920728,"fbid":"244863168879059","ft_story_name":"StreamStoryGroupMallPost","object_id":197651373600239}" id="mall_post_244863168879059"><div class="storyContent"><div class="UIImageBlock clearfix"><a class="actorPhoto UIImageBlock_Image UIImageBlock_MED_Image" data-ft="{"type":60}" data-hovercard="/ajax/hovercard/hovercard.php?id=100002154043735" href="http://www.facebook.com/smejicisebestie" tabindex="-1"><img alt="" class="uiProfilePhoto profilePic uiProfilePhotoLarge img" src="http://profile.ak.fbcdn.net/hprofile-ak-ash2/274002_100002154043735_5927750_q.jpg" /></a><div class="storyInnerContent UIImageBlock_Content UIImageBlock_MED_Content"><div class="mainWrapper"><h6 class="uiStreamMessage" data-ft="{"type":1}"><div class="actorName actorDescription" data-ft="{"type":2}"><a data-hovercard="/ajax/hovercard/user.php?id=100002154043735" href="http://www.facebook.com/smejicisebestie">Jaroslav Kronus</a></div><span class="messageBody" data-ft="{"type":3}"></span></h6><div class="mvm uiStreamAttachments clearfix fbMainStreamAttachment" data-ft="{"type":10}"><div class="UIImageBlock clearfix"><a class="uiPhotoThumb UIImageBlock_Image UIImageBlock_MED_Image" data-ft="{"type":41}" href="http://www.facebook.com/photo.php?fbid=149147731833694&set=o.197651373600239&type=1&ref=nf" rel="theater" title=""><img alt="" class="img" height="73px" src="http://photos-a.ak.fbcdn.net/hphotos-ak-ash4/228850_149147731833694_100002154043735_286201_13973_s.jpg" width="121px" /></a><div class="UIImageBlock_Content UIImageBlock_MED_Content fsm fwn fcg"><span class="caption"></span></div></div></div><form action="/ajax/ufi/modify.php" class="live_244863168879059_131325686911214 commentable_item autoexpand_mode" data-live="{"seq":244863332212376}" method="post" rel="async"><input name="charset_test" type="hidden" value="€,´,€,´,水,Д,Є" /><input autocomplete="off" name="post_form_id" type="hidden" value="af9fd9d624ae4380bdab17134a1def49" /><input autocomplete="off" name="fb_dtsg" type="hidden" value="AQC2WnQu" /><input autocomplete="off" name="feedback_params" type="hidden" value="{"actor":"100002154043735","target_fbid":"244863168879059","target_profile_id":"","type_id":"308","source":"0","assoc_obj_id":"197651373600239","source_app_id":"0","extra_story_params":[],"content_timestamp":"1312920709","check_hash":"b104d8bb68ea91bc"}" /><div class="UIImageBlock clearfix uiStreamFooter"><div class="UIImageBlock_Content UIImageBlock_ICON_Content"><span><span class="uiStreamSource" data-ft="{"type":26}"><a href="http://www.facebook.com/groups/197651373600239/?view=permalink&id=244863168879059"><abbr data-date="Tue, 09 Aug 2011 13:11:49 -0700" title="9. srpen 2011 v 22:11">úterý v 22:11</abbr></a></span><span class="UIActionLinks UIActionLinks_bottom" data-ft="{"type":"20"}"> · <button class="like_link stat_elem as_link" data-ft="{"type":22}" name="like" title="Jestli se vám to líbí, klikněte sem." type="submit"><span class="default_message">To se mi líbí</span><span class="saving_message">Už se mi to nelíbí</span></button> · <label class="uiLinkButton comment_link" title="Přidejte komentář"><input data-ft="{"type":24}" type="button" value="Přidat komentář" /></label> · <button class="unsub_link stat_elem as_link" name="unsubscribe" title="Dostáváte upozornění související s touto položkou. Chcete-li odběr zastavit, klikněte sem" type="submit"><span class="default_message">Zrušit odběr</span><span class="saving_message">Přihlásit odběr</span></button></span></span></div></div><ul class="uiList uiUfi focus_target fbUfi" data-ft="{"type":30}"><li class="ufiNub uiListItem uiListVerticalItemBorder"><br />
</li>
<li class="hidden_elem uiUfiLike uiListItem uiListVerticalItemBorder" data-ft="{"type":31}"><br />
</li>
<li class="uiUfiComments uiListItem uiListVerticalItemBorder" data-ft="{"type":32}"><ul class="commentList"><li class="uiUfiComment comment_244863332212376 ufiItem ufiItem"><div class="UIImageBlock clearfix uiUfiActorBlock"><a class="actorPic UIImageBlock_Image UIImageBlock_SMALL_Image" data-ft="{"type":34}" data-hovercard="/ajax/hovercard/user.php?id=100002154043735" href="http://www.facebook.com/smejicisebestie" tabindex="-1"><img alt="" class="uiProfilePhoto uiProfilePhotoMedium img" src="http://profile.ak.fbcdn.net/hprofile-ak-ash2/274002_100002154043735_5927750_q.jpg" /></a><label class="deleteAction stat_elem UIImageBlock_Ext uiCloseButton" for="u404994_35"><input id="u404994_35" name="delete[244863332212376]" title="Odebrat" type="submit" /></label><div class="commentContent UIImageBlock_Content UIImageBlock_SMALL_Content" data-ft="{"type":33}"><a class="actorName" data-ft="{"type":35}" data-hovercard="/ajax/hovercard/user.php?id=100002154043735" href="http://www.facebook.com/smejicisebestie">Jaroslav Kronus</a> <span data-jsid="text"><div class="text_exposed_root text_exposed" id="id_4e432832d83230b87926105">Etika zisku<br />
<br />
Systém kapitalistické ekonomie je předmětem častých debat a kritiky. Kapitalismus má mnoho nedostatků, má však ale jednu velkou přednost. Tou je motivační síla, inspirovaná ziskem. Tato tvůrčí, pozitivní síla má ale také svůj neg<span class="text_exposed_hide">...</span><span class="text_exposed_show">ativní protiklad. Je jím snaha po zisku i bez zásluh na vytváření hodnot. Mezi těmito dvěma extrémy se otevírá problematika etiky zisku.<br />
<br />
Kapitalistický systém je výkonnější zejména proto, že na rozdíl od výdělku, který je jen přímou odměnou za vykonanou práci, bez dalších zásluh k vytvářeným hodnotám, dává možnost uplatnit plně vlastní schopnosti, vynalézavost, nést riziko odpovědnosti a zasloužit si tak odměnu ve formě zisku. Ten je zpravidla vyšší než jen výdělek. Navýšení o zisk za přínos na vytvořených hodnotách je ale těžko stanovitelné, nedá se přesně vyhodnotit a představuje spornou otázku i pro význačné ekonomy od Adama Smithe, až po Karla Marxe. Jakou cenu má vynález, dobrá myšlenka, podnikatelský záměr, organizační schopnosti, úsilí, zodpovědnost a rozhodování jedince? V těchto kvalitách se uplatní přednost kapitalismu před systémy centrálního plánování. K hlavnímu neúspěchu socialistické ekonomie přispívá právě ta nevýkonná byrokracie a únik od odpovědnosti v organizační anonymitě. Co jedinci nepatří, o to nepečuje s plným nasazením.<br />
<br />
Bohatství je vytvářeno nejen přímou prací, ale i podnikavostí. Příkladem pracovitého podnikatele byl Henry Ford, který se pokládal za správce kapitálu a používal ho k vytváření dalších hodnot. Jeho cílem bylo vyrábět dobré auto za přístupnou cenu každému Američanovi. Proto realizované zisky uplatňoval na zlepšení výroby. Ford byl také odpůrcem bankéřů, na jejichž půjčkách závisel. Obviňoval je z parasitismu, protože peníze půjčené na úrok se podílejí na zisku, nikoli na výrobě. Ve střetu zájmu podnikatele a bankéře se dostáváme do neobyčejně komplexního problému zisku, realizovaného na základě vytvořených hodnot a zisku spekulativního. Ten žádné hodnoty netvoří, ale na hodnotách vytvořených prací se podílí.<br />
<br />
Kapitál netvoří hodnoty vlastní prací, ale prací druhých, ať manuální, nebo intelektuální. Výše spravedlivé odměny těm, kteří k vytvoření těchto hodnot přispěli je tedy otázkou. Vlastníci peněz, kteří je chtějí uplatnit, mají příležitost jednak jako investoři, jednak jako spekulanti a lichváři. (na jeden dolar reálných investic připadá dnes 39 dolarů ve spekulativních transakcích). Spekulativní kapitál riskuje investici výhradně za účelem zisku, na rozdíl od investičního kapitálu, který umožňuje vytváření hodnot. Zjednodušeně můžeme říci, ze věřitelé, kteří zásobují ekonomiku financemi, by neměli požadovat více, než si zaslouží. Jsou-li úrokové míry vyšší, než růst hospodářství a vnitřní dluh roste rychleji než hrubý národní produkt, potom budou problémy stále větší. Roste-li dluh úvěru rychleji nežli skutečně vytvořené hodnoty, kapitál se znehodnotí. Jedině tehdy, kdy je růst zadluženosti vyrovnán růstem aktiv, vytvářených příjmy, si může být věřitel jist, že jeho prostředky jsou využity produktivním způsobem, a že úvěrová služba může být v příštích letech zajištěna.<br />
<br />
Etika zisku je spjata s postavením člověka v hospodářském životě. Lidské zdroje představují nejzákladnější bázi bohatství národů. Kapitál a přírodní zdroje jsou pouze pasivními zdroji produkce. Lidé představují aktivní síly, které kapitál akumulují, využívají přírodní zdroje, budují sociální, ekonomické a politické organizace, které předurčují vývoj společnosti. (Frederic H.Harbison). V zjednodušení můžeme říci, že každý kdo spotřebuje více nežli vyrobí, žije na úkor někoho, kdo tento rozdíl musí vytvořit. Tedy v absolutní hodnotě zaplatit časem. Což je právě ta problematika etiky zisku.<br />
<br />
Zhoubný finanční proces je většinou zaviněn obchodem s penězi, kdy peníze přestaly být směnným prostředkem a staly se zbožím. Tím opustily význam svého původního poslání a začaly zajišťovat větší podíl na celkovém zisku, než který jejich vlastní funkce skutečně vytvořila. V tomto paradoxu peníze přestaly sloužit obchodu a průmyslu, ale jejich hodnota se stala hodnotou primární a průmysl i obchod byly odkázány do role sloužit hodnotě peněz. Hodnota peněz je vyjádřena kupní silou, tedy protihodnotou ve zboží nebo službách. Jakmile se staly zbožím, je jejich hodnota určena poptávkou a nabídkou, tedy úrokovou sazbou. Úroky byly v kulturních dějinách lidstva předmětem četných polemik. Všechna náboženství je již dávno odsoudila lichvu, jako nemorální prostředek, jak získat nadvládu nad druhým člověkem. Lichvu odsuzuje jak křesťanství, tak Islám. Islám ji kategoricky odsuzuje pro její možnost, získat jedné skupině lidí nadvládu nad druhými. Prorok Mohamed viděl v lichvě společenský jed, který je neslučitelný s vírou a zásadou rovnosti a bratrství lidí. Zakazoval tedy jakýkoli druh půjčovaní, které dovoluje jednomu člověku využít potřeby druhého člověka k získaní jeho majetku. Což je také podstatou křesťanství.<br />
<br />
V páté knize Mojžíšově [Deuteronomium], kapitole 15, verši 6, můžeme číst: "Půjčíš mnoha národům, ale ty si nevypůjčíš; ovládneš mnoho národů, ale oni tě neovládnou". Deuteronomium, podobně jako jiné knihy Starého zákona jasně odlišují dva radikálně odlišné morální kódy - kód spravedlnosti a pravdy, který má být aplikován uvnitř společenství, a kód lhostejnosti a nepřátelství, který má být aplikován vůči všem těm, kdo do tohoto společenství nepatří. Je zřejmé, že autoři páté knihy Mojžíšovy zcela jasně chápali, že lichva (peníze, půjčené s nadměrným ziskem), přeměna prostředků směny ve zboží, je v podstatě namířena proti celku a vytváří vztahy nespravedlnosti, vedoucí k uchvácení majetku. Z toho důvodu jsou peníze půjčené "bratru" na úrok odsouzené jako něco nemorálního (Deuteronomium, 23:20) a vzbuzujícího společenské napětí i odpor širokých vrstev postižených.<br />
<br />
Shakespeare, který měl schopnost proniknout do zákoutí lidského srdce a ducha, se dívá na lichvu neméně rezolutně a jeho hra "Kupec benátský" je mistrovské pojednání, které odpovídá na tyto otázky. Shakespeare přesně vymezuje základní špatný rys lichvy v dialogu, ve kterém se Shylock snaží ospravedlnit lichvu jako formu šetrnosti, srovnatelnou se zákonným, ale morálně neomluvitelným úskokem.<br />
<br />
Historicky je doloženo, že ne náboženské přesvědčení, ale lichva byla příčinou, proč Židé byli vypovězeni z četných zemí kde, proběhly projevy nenávisti obyvatelstva proti Židům. Ospravedlňování lichvářských úvěrů je stejné jako ospravedlňování užívání drog, které vytvářejí závislost proto, že vyvolávají u uživatele euforii krátkodobého prospěchu, nebo iluzi prospěchu. Tato iluze je v konečném účtování výhodná jen pro obchodníky s narkotiky, zatím co uživateli přináší zkázu. Úvěrová lichva přivedla většinu lidí v průmyslově vyspělých zemí do stavu závislosti na půjčkách. To znamená, že spása bude vyžadovat bolestný proces detoxifikace.<br />
<br />
Co s lichvou v současné situaci?<br />
<br />
V roce 1981 došlo k diskusi v Americkém kongresu, týkající se zákona o lichvě a bylo rozhodnuto, že věřitelé musí mít svobodu k dosažení nejvyšší míry návratnosti svých peněz, přestože morální pojem lichvy byl vždy v základním rozporu s dynamikou kapitalismu. Lichva tak byla obhajována jako sociální povinnost, poněvadž kapitalismus závisel na ziscích jednotlivců. Bankéři obhajovali lichvu, tedy to, co kdysi bylo zákonem i morálně zakazováno, a ujišťovali, že tím dělají ve skutečnosti dobro pro všechny.<br />
<br />
Získalo tím 45% amerických rodin, které vlastnily veškerá finanční aktiva. Tyto peníze byly naproti tomu zaplaceny 55% amerických rodin, jejichž finanční aktiva byla nulová nebo negativní. Peníze byly rozděleny regresivním způsobem - nepřiměřeně ve prospěch všech, kdo vlastní většinu finančních aktiv. Což nebyli jen finanční prostředníci, jako komerční banky, byli to majitelé bohatství obecně: zejména 10% amerických rodin, které vlastnily 86% čistých finančních aktiv, nebo 2% jedinců, vlastnících 54% finančních aktiv na Wall Street.<br />
<br />
Žádný společenský systém nemůže tolerovat lichvu, protože vede k hospodářskému životu, který je sebezničující. Věřitel může vybírat své zisky pouze potud, pokud se nezmocní veškerého majetku svých dlužníků, protože pak by mohl inkasovat jenom sám od sebe. Peníze v takovém množství pak slouží k jedinému cíli: upřednostnit maximalizaci zisku na úkor všeho ostatního i za cenu zničení průmyslových a obchodních celků. (Kde stojí peníze přede vším, je vše dovoleno - Shakespeare). Uplatnit moc pro akumulaci dalšího bohatství, směřuje k Midasovu paradoxu - všude zlato a nikde chléb.<br />
<br />
Lichva je skutečně špatná svou podstatou. Toto zlo je mnohonásobně zvýšeno systémem, v němž velké množství peněz je vytvořeno bankéři z ničeho a vháněno do hospodářského systému jako dluhy, vynášející úroky. Jak jinak by mohla vzniknout masa dluhů v nejbohatší americké ekonomice světa, ve výši čtyřech trilionů dolarů v roce 1993, což je více, než množství peněz v oběhu a na depozitních účtech. Federální příjem USA byl v roce 1998 1.827 miliard dolarů. Z této sumy 12% bylo zaplaceno na úrocích za federální dluh více než 200 miliard dolarů, které vláda dluží věřitelům. Otázka je, proč si vláda tento dluh nefinancuje sama.<br />
<br />
Upřednostňování peněz dalo podnět k ekonomické kriminalitě, která se výlučně koncentrovala na spekulativní zisky. Patří sem četné burzovní transakce, které jsou spíše hazardními hrami, než investicemi a na burze neměly být připuštěny. Zisk se tedy stal páteří soudobého kapitalismu a hnací silou všech činností. A tak došlo a ještě dochází k tak zvaným "mega-mergers" a "hostile take overs", kdy jedna korporace pohlcuje druhou aby získala možnost vysát veškerá finanční aktiva a i dobře prosperující podnik záměrně zničit. Privatizační fiasko železnic a vody v Anglii je dobrým příkladem právě takového neetického obohacování, nemluvě o tak zvané privatizaci v České republice, kde vláda prakticky umožnila hromadné rozkrádáni národního majetku. Z toho důvodu také nikdy nebyl v ČR schválen zákon o původu majetku, který by odhalil katastrofální rozsah té defraudace.<br />
<br />
Pomoci korupce a společenských styků zasahuje kriminalita i do nejvyšších kruhů. V USA, například firma ENRON, jedna z největších korporací Ameriky, předstírala fiktivní zisky a správní rada s nejvyšším řízením vykradla veškerá aktiva ba i penzijní fond zaměstnanců. Není náhodou, že podobně jako před pádem Říma, bohatství i moc byly soustředěny v rukou samozvané oligarchie, jejichž hlavním cílem bylo udržet bohatství a moc.<br />
<br />
Kapitalismus znamená ve svém původním a přesném pojetí soukromé vlastnictví majetku i zdrojů a konkurenční svobodné podnikání spojené s nabídkou zboží a služeb. "Superkapitalismus", který může být definován jako vysoce koncentrovaný finanční kapitalismus, se nejen liší od kapitalismu, je dokonce opakem kapitalismu a dříve či později nabude takový charakter, že bude aktivně protikapitalistický. Důvodem toho je skutečnost, že není možné nadále soustřeďovat vlastnictví a kontrolu majetku i zdrojů, aniž by se zároveň snížil počet těch, kdo vlastní a kontrolují majetek i zdroje. Podobně není možná žádná rozsáhlá koncentrace majetku a kontrola bezkonkurenčního volného podnikání, protože peníze přestaly být pouze univerzálním prostředkem k výměně hodnot, ale staly se také nástrojem moci, využitelné k ovlivnění politických záměrů. Tedy k další akumulaci bohatství. V této spirále dochází v konečném důsledku k diktátu mamonu. Hans Kung správně vystihl podstatu nastávající ekonomické krize: "Ekonomická doktrína spočívající výlučně na zisku, není pouze nerealistická a sebezničující, ale také nemorální".<br />
<br />
14. 4. 2002<br />
<br />
prof. Dr. Lubor Karlík</span><span class="text_exposed_hide"><span class="text_exposed_link"><a href="">Zobrazit více</a></span></span></div></span><div class="commentActions fsm fwn fcg"><abbr data-date="Tue, 09 Aug 2011 13:12:08 -0700" title="9. srpen 2011 v 22:12">úterý v 22:12</abbr> · <span class="comment_like_244863332212376 fsm fwn fcg" data-ft="{"type":36}"><button class="stat_elem as_link cmnt_like_link" name="like_comment_id[244863332212376]" title="Tento komentář se mi líbí." type="submit" value="244863332212376"><span class="default_message">To se mi líbí</span><span class="saving_message">Už se mi to nelíbí</span></button></span></div></div></div></li>
</ul></li>
<li class="uiUfiAddComment clearfix uiUfiSmall ufiItem ufiItem uiListItem uiListVerticalItemBorder uiUfiAddCommentCollapsed"><div class="UIImageBlock clearfix mentionsAddComment"><img alt="" class="uiProfilePhoto actorPic UIImageBlock_Image UIImageBlock_ICON_Image uiProfilePhotoMedium img" src="http://profile.ak.fbcdn.net/hprofile-ak-ash2/274002_100002154043735_5927750_q.jpg" /><div class="commentArea UIImageBlock_Content UIImageBlock_ICON_Content"><div class="commentBox"><div class="uiMentionsInput textBoxContainer" id="u405006_78"><div class="highlighter"><div><span class="highlighterContent"></span></div></div><div class="uiTypeahead mentionsTypeahead" id="u405006_80"><div class="wrap"><input autocomplete="off" class="hiddenInput" type="hidden" /><div class="innerWrap"><textarea autocomplete="off" class="enter_submit DOMControl_placeholder uiTextareaNoResize uiTextareaAutogrow textBox mentionsTextarea textInput" name="add_comment_text" placeholder="Napište komentář..." title="Napište komentář...">Napište komentář...</textarea></div></div></div><input autocomplete="off" class="mentionsHidden" type="hidden" /></div></div><label class="mts commentBtn stat_elem hidden_elem optimistic_submit uiButton uiButtonConfirm" for="u405006_81"><input class="enter_submit_target" id="u405006_81" name="comment" type="submit" value="Přidat komentář" /></label></div></div></li>
</ul><input name="link_data" type="hidden" value="{"src":24,"sty":308,"actrs":"100002154043735","pub_time":1312920728,"fbid":"244863168879059","ft_story_name":"StreamStoryGroupMallPost","object_id":197651373600239}" /></form></div></div></div></div></li>
<li class="pvm uiUnifiedStory uiStreamStory genericStreamStory uiStory_244752568890119 aid_100002154043735 aid_197651373600239 uiListItem uiListLight uiListVerticalItemBorder" data-ft="{"src":24,"sty":308,"actrs":"100002154043735","pub_time":1312905267,"fbid":"244752568890119","ft_story_name":"StreamStoryGroupMallPost","object_id":197651373600239}" id="mall_post_244752568890119"><div class="storyContent"><div class="UIImageBlock clearfix"><a class="actorPhoto UIImageBlock_Image UIImageBlock_MED_Image" data-ft="{"type":60}" data-hovercard="/ajax/hovercard/hovercard.php?id=100002154043735" href="http://www.facebook.com/smejicisebestie" tabindex="-1"><img alt="" class="uiProfilePhoto profilePic uiProfilePhotoLarge img" src="http://profile.ak.fbcdn.net/hprofile-ak-ash2/274002_100002154043735_5927750_q.jpg" /></a><div class="storyInnerContent UIImageBlock_Content UIImageBlock_MED_Content"><div class="mainWrapper"><h6 class="uiStreamMessage" data-ft="{"type":1}"><div class="actorName actorDescription" data-ft="{"type":2}"><a data-hovercard="/ajax/hovercard/user.php?id=100002154043735" href="http://www.facebook.com/smejicisebestie">Jaroslav Kronus</a></div><span class="messageBody" data-ft="{"type":3}"></span></h6><div class="mvm uiStreamAttachments clearfix fbMainStreamAttachment" data-ft="{"type":10}"><div class="UIImageBlock clearfix"><a class="uiPhotoThumb UIImageBlock_Image UIImageBlock_MED_Image" data-ft="{"type":41}" href="http://www.facebook.com/photo.php?fbid=149046198510514&set=o.197651373600239&type=1&ref=nf" rel="theater" title=""><img alt="" class="img" height="91px" src="http://photos-h.ak.fbcdn.net/hphotos-ak-snc6/281244_149046198510514_100002154043735_286047_8286959_s.jpg" width="121px" /></a><div class="UIImageBlock_Content UIImageBlock_MED_Content fsm fwn fcg"><span class="caption"></span></div></div></div><form action="/ajax/ufi/modify.php" class="live_244752568890119_131325686911214 commentable_item autoexpand_mode" data-live="{"seq":244752718890104}" method="post" rel="async"><input name="charset_test" type="hidden" value="€,´,€,´,水,Д,Є" /><input autocomplete="off" name="post_form_id" type="hidden" value="af9fd9d624ae4380bdab17134a1def49" /><input autocomplete="off" name="fb_dtsg" type="hidden" value="AQC2WnQu" /><input autocomplete="off" name="feedback_params" type="hidden" value="{"actor":"100002154043735","target_fbid":"244752568890119","target_profile_id":"","type_id":"308","source":"0","assoc_obj_id":"197651373600239","source_app_id":"0","extra_story_params":[],"content_timestamp":"1312905244","check_hash":"8bb0f43f76321c82"}" /><div class="UIImageBlock clearfix uiStreamFooter"><div class="UIImageBlock_Content UIImageBlock_ICON_Content"><span><span class="uiStreamSource" data-ft="{"type":26}"><a href="http://www.facebook.com/groups/197651373600239/?view=permalink&id=244752568890119"><abbr data-date="Tue, 09 Aug 2011 08:54:04 -0700" title="9. srpen 2011 v 17:54">úterý v 17:54</abbr></a></span><span class="UIActionLinks UIActionLinks_bottom" data-ft="{"type":"20"}"> · <button class="like_link stat_elem as_link" data-ft="{"type":22}" name="like" title="Jestli se vám to líbí, klikněte sem." type="submit"><span class="default_message">To se mi líbí</span><span class="saving_message">Už se mi to nelíbí</span></button> · <label class="uiLinkButton comment_link" title="Přidejte komentář"><input data-ft="{"type":24}" type="button" value="Přidat komentář" /></label> · <button class="unsub_link stat_elem as_link" name="unsubscribe" title="Dostáváte upozornění související s touto položkou. Chcete-li odběr zastavit, klikněte sem" type="submit"><span class="default_message">Zrušit odběr</span><span class="saving_message">Přihlásit odběr</span></button></span></span></div></div><ul class="uiList uiUfi focus_target fbUfi" data-ft="{"type":30}"><li class="ufiNub uiListItem uiListVerticalItemBorder"><br />
</li>
<li class="hidden_elem uiUfiLike uiListItem uiListVerticalItemBorder" data-ft="{"type":31}"><br />
</li>
<li class="uiUfiComments uiListItem uiListVerticalItemBorder" data-ft="{"type":32}"><ul class="commentList"><li class="uiUfiComment comment_244752718890104 ufiItem ufiItem"><div class="UIImageBlock clearfix uiUfiActorBlock"><a class="actorPic UIImageBlock_Image UIImageBlock_SMALL_Image" data-ft="{"type":34}" data-hovercard="/ajax/hovercard/user.php?id=100002154043735" href="http://www.facebook.com/smejicisebestie" tabindex="-1"><img alt="" class="uiProfilePhoto uiProfilePhotoMedium img" src="http://profile.ak.fbcdn.net/hprofile-ak-ash2/274002_100002154043735_5927750_q.jpg" /></a><label class="deleteAction stat_elem UIImageBlock_Ext uiCloseButton" for="u404994_36"><input id="u404994_36" name="delete[244752718890104]" title="Odebrat" type="submit" /></label><div class="commentContent UIImageBlock_Content UIImageBlock_SMALL_Content" data-ft="{"type":33}"><a class="actorName" data-ft="{"type":35}" data-hovercard="/ajax/hovercard/user.php?id=100002154043735" href="http://www.facebook.com/smejicisebestie">Jaroslav Kronus</a> <span data-jsid="text"><div class="text_exposed_root text_exposed" id="id_4e43283336ff82818833473">VLAJKA<br />
Přepis z audionahrávky přednášky<br />
univ. profesora PhDr. Milana Nakonečného, Csc.<br />
konané 15. 12. 2001 v Praze v rámci III. ročníku Zimní univerzity<br />
Vlastenecké Fronty<br />
<span class="text_exposed_hide">...</span><span class="text_exposed_show"><br />
Zastávám tezi, že prvorepubliková Vlajka měla dílčí pravdu. Dovolte,<br />
abych přistoupil k vlastnímu choulostivému tématu protektorátní<br />
Vlajky. Začal bych stručně od historie, protože předpokládám,<br />
že tu všichni známe, potom bych se pokusil učinit různá srovnání.<br />
<br />
Prvorepubliková Vlajka vznikla jako národovecká organizace s tímto<br />
programem: silný národ ve spořádaném státě. Organizace to byla<br />
převážně studentská, u níž určitý svéráz spočíval v tom,<br />
že zpočátku to bylo hnutí kulturní. Teprve později stále více<br />
přecházela do politické roviny a svého kulturního programu se zřekla.<br />
A tím základním prvkem kulturního programu Vlajky byl boj za národní<br />
identitu, rovněž to byl boj proti tzv. ismům, jak se tomu říkalo,<br />
což jí přineslo mnoho nepřátel hlavně ze strany intelektuálů.<br />
Typické je to, že překážkou budování silného národa a spořádaného<br />
státu pro Vlajku bylo tzv. židozednářství. Tento pojem je vedl<br />
k tomu, že nejprve formulovali negativní program, kde vycházeli z<br />
toho, že je třeba odstranit to, co ten pojem vyjadřuje, a teprve<br />
potom, na základě toho budovat silný národ. Řekl bych hned ze začátku,<br />
že ten koncept židozednářství byl tragickým osudovým omylem.<br />
Z tohoto základního omylu se odvíjela celá řada dalších. Tedy<br />
za produkt židozednářství pokládali jak kapitalismus tak komunismus.<br />
Produktem tzv. světového židozednářského spiknutí byl také liberalismus<br />
a samozřejmě demokracie. Tedy formulovali negativní program proti<br />
všemu, co bylo nějak ve spojení s touto základní, znovu zdůrazňuji<br />
velmi nešťastně formulovanou ideou. Protože celý ten koncept židozednářství<br />
vycházel z falešných předpokladů.<br />
Tady se také odvíjely základní znaky prvorepublikové Vlajky. Prvním<br />
znakem, když teď ponechám stranou zmiňovanou stránku kulturní,<br />
resp. kulturní boj, byl vyhraněný antisemitismus, v němž, podle<br />
mého soudu, bylo ideové spojení s nacismem. Za 1. republiky byla<br />
Vlajka ve velkém rozporu, který spočíval v tom, že jakožto národovecká,<br />
resp. nacionalistická organizace byla organizací protiněmeckou a<br />
na druhou stranu zde byla sympatie s antisemitismem. Idea silného národa<br />
tedy vyžadovala tvrdé potlačení německého a maďarského iredentismu.<br />
Hned ze začátku bych ještě řekl, že to byl nacionalismus obranného<br />
typu, nebyl expanzivní jako byl nacionalismus německý. Na druhé<br />
straně to byla ale tato malá skupina Vlajkařů, která požadovalo<br />
autonomii Slovenska a upevnění silného národa. To byl tedy program<br />
pozitivní, který vedl ke splnění vyšších cílů, jimiž bylo<br />
zavedení silné armády, silného národa, hospodářství, upevňování<br />
křesťanské morálky. To souviselo především s upevňováním manželství<br />
a rodiny, odstranění sociální nespravedlnosti. Existoval tam výrazný<br />
sociální program a byl tam taky program, který lze označit jako<br />
etický, jež v podstatě stavěl na křesťanské morálce. K tomu<br />
nutno dodat, že hlavní představitelé prvorepublikové Vlajky, což<br />
byli Vrzalík a Streibl, byli oba katolíky.<br />
Všechno, co jsem řekl ze začátku, byl negativní program, který<br />
dlouho převládal nad pozitivním. To zeslabovalo zvrhlé umění,<br />
to byl ten boj proti „ismům“, například surrealismu atd. Zvrhlá<br />
věda – to byl zase boj proti „židovské psychoanalýze“. Byl<br />
to také boj proti hlásání volné lásky, proti organizaci Volná<br />
myšlenka hlásající ateismus a dalším a dalším institucím, resp.<br />
organizacím, které všechny pokládala Vlajka za důsledky toho výchozího<br />
osudového omylu. To znamená přesvědčení o židozednářském spiknutí,<br />
za spřežence židozednářského úsilí o nadvládu nad světem.<br />
Negativní program byl založen na zjednodušeném chápání všech<br />
těch zel, která existovala v období 1. republiky, kupříkladu partajnictví,<br />
určitá míra sociální nespravedlnosti a další věci, což bylo<br />
chápáno naprosto věcně jako nástroj světového židovstva a snaha<br />
po rozvrácení křesťanské morálky. S tím souvisel i odpor proti<br />
liberálnímu systému, který demokracie reprezentovala a nahrazení<br />
toho tradičního, konvenčního parlamentního systému korporativismem<br />
Prvorepubliková Vlajka byla hnutím, které se postupně přesunovalo<br />
a to především do oblasti politiky. Dokonce tzv. protihradní tendence<br />
Vlajky měla dva kořeny. Jedním z těch kořenů bylo údajné napojení<br />
Hradu do židozednářského spiknutí. Druhé bylo v tom, že základními<br />
ideology Vlajky byli básník Viktor Dyk a profesor František Mareš,<br />
kteří byli již dávno před 1. republikou velmi výraznými Masarykovými<br />
oponenty.<br />
Hovořil jsem o jednom zásadním rozporu Vlajky. To byl poměr k německému<br />
nacismu, ale pak už z toho, co jsem dříve řekl, vyplývá další<br />
druhý velký rozpor, tzn. rozpor drsného, agresivního antisemitismu<br />
a hlásání křesťanské morálky na druhé straně. Prvorepublikový<br />
Vlajkaři byli spojeni i s klerikálními antisemity, které reprezentoval<br />
hlavně plzeňský arciděkan Havelka.<br />
Při srovnání se nemůžu vyhnout určitému hodnocení. Základním<br />
aspektem je tedy otázka vlajkařského nacionalismu alias národovectví.<br />
Existují různé formy nacionalismu. Vlajkařský nacionalismus byl<br />
nacionalismus obranný a měl v té době, kdy ho Vlajkaři pěstovali,<br />
smysl v udržení jednotného státu proti německému a maďarskému<br />
separatismu a v souvislosti s tím se vyvíjel i obsah jejich antisemitismu.<br />
Ten byl bohužel zavlékán do programu národovectví. Jejich nacionalismus<br />
měl sice ušlechtilé cíle, ale vycházel z falešných premis. A<br />
tou falešnou ideovou premisou byl antisemitismus, notabene ještě<br />
hrubého zrna. To by bylo k charakteristice prvorepublikové Vlajky<br />
asi vše podstatné. Zaměřím se teď na charakteristiku protektorátní<br />
Vlajky.<br />
Ideové a pragmatické kořeny protektorátní Vlajky se objevují už<br />
v období činnosti tzv. Vlajky Maffie. Mnichovské události podle<br />
názoru Vlajkařů potvrzovaly dvě věci: zaprvé přesvědčení o<br />
proradnosti západních demokracií a samozřejmě také zklamání<br />
z neschopnosti české vlády čelit mnichovským událostem. Zde si<br />
myslím, že Vlajkaři neměli pravdu, protože se domnívám, že mnichovským<br />
událostem zabránit nešlo. To byl spíše problém jednání mezi<br />
velmocemi. Co se však týče zrady západních demokracií, tak s tím<br />
bych souhlasil, to byla skutečně zrada.<br />
V té době se také ve Vlajce objevuje schizma a to bylo velmi zajímavé.<br />
Totiž Vlajka Maffie, která byla vysloveně agresivní a neváhám<br />
říci barbarská ilegální organizace, zaměřená antisemitsky, byla<br />
vlastně první teroristická organizace, pokud vím, na území republiky.<br />
Vlajku Maffii nového Československa ovládalo ilegální vedení,<br />
o němž legální vedení Vlajky nevědělo. Vlajku Maffii vedl triumvirát<br />
Rys, Thun-Hohenstein a dr. Pecháček, jenž byl šedou eminencí Vlajky<br />
až do svého zatčení nacisty v letě 1939. Někdy se uvádí, že<br />
hlavní osobností protektorátní Vlajky byl Rys, ale až od zatčení<br />
Pecháčka, protože zpočátku byl vůdčí osobností právě Pecháček.<br />
Okupací zbytku ČSR a následně vznikem Protektorátu Čechy a Morava<br />
se všechno změnilo a ta s nacistickým antisemitismem sympatizující,<br />
ale současně protiněmecká Vlajka se nyní ocitá ve zvláštní<br />
situaci. Německo vítězilo ve válce a Rys věřil, že Hitlerem slíbená<br />
autonomie Protektorátu bude dodržena. Považoval Hitlera za velkého<br />
státníka. A proto žádal upřímnou kolaboraci, aby si Češi v nové<br />
Evropě zasloužili dobré postavení mezi árijskými národy. To však<br />
byla pouhá iluze. Prubířským kamenem vlajkařského kolaborantství<br />
byla spolupráce s Národním souručenstvím, organizací, v níž<br />
zpočátku působili někteří vedoucí Vlajkaři; organizací, která<br />
byla v té době všeobecně uznávána jako vlastenecká, protože<br />
v prvních dvou, třech letech byla organizací hájící národní<br />
zájmy. Národní souručenství, jenž nebylo minimálně až do roku<br />
1940 – 41 kolaborantskou organizací, se snažilo pracovat v duchu<br />
národních zájmů. Vlajka se zpočátku přihlásila ke spolupráci<br />
s Národním souručenstvím, ale brzy dospěla k poznání, že Národní<br />
souručenství je pokračováním starého partajnictví, což nebyla<br />
pravda, a že spolupráci s Němci pouze předstírá.<br />
A teď přichází jeden z ústředních bodů protektorátní Vlajky<br />
- Vlajka vyžadovalo upřímnou kolaboraci s Němci, avšak, a to je<br />
třeba zdůraznit, i když to nic nemění na jejím provinění, že<br />
to nebyla kolaborace bezpodmínečná. Vlajka požadovala rovnoprávnost<br />
Čechů s Němci a kladla celou řadu dalších požadavků, jež byly<br />
Němcům velmi nepříjemné. O určité politické naivitě Ryse svědčil<br />
jeho rozhovor s K. H. Frankem, který byl otisknut v knize o Vlajce,<br />
kdy tomuto nacistovi par excellence položil otázku, zda nacismus není<br />
jen pouhým pokračováním pangermanismu a jestli to myslí s českým<br />
národem popravdě dobře. A pak na něj „vybafnul“, aby propustil<br />
některé zatčené Vlajkaře a aby byla zaručena autonomie a vyslovil<br />
námitky v mnoha směrech, např. ve směru tzv. arizace, kdy majetek<br />
patřící židovským spoluobčanům byl tzv. arizován tzn., že správci<br />
toho majetku byli především Němci, nikoliv Češi.<br />
V době protektorátu Vlajka mění radikálně svou občanskou strukturu.<br />
Zatímco prvorepubliková Vlajka začala jako studentské hnutí a u<br />
níž to procházelo napříč všemi demografickými vrstvami národa<br />
a prvorepublikoví Vlajkaři byli především typem divokých idealistů.<br />
Prostě byli to lidé, kteří, byť zmatené a byť stavící na falešných<br />
premisách toho nešťastného antisemitismu, své národovectví vyloženě<br />
brali nadšeně a obětavě. A dokonce často vedli boj o svou existenci.<br />
Vlajkaři, pokud to byli státní zaměstnanci, byli například často<br />
perzekvováni. Kdežto po okupaci se struktura členské základny radikálně<br />
mění. Jednak přichází nové vedení a Streibl, který byl dosud<br />
vedoucím představitelem, nyní dobrovolně odstoupil, což je ovšem<br />
nesmysl, protože to nebylo formálně ani možné, poněvadž Vlajka<br />
byla postavena mimo zákon již r. 1938 a Streibl by to sám nemohl<br />
rozhodovat. Po okupaci se členská základna mění v tom smyslu, že<br />
se do Vlajky dostávají další dvě kategorie lidí. A to jednak sice<br />
tzv. konjunkturalisté, což byli lidé, kteří sázeli na úspěch<br />
Německa a na to, že Vlajka jako kolaborantská organizace jim zajistí<br />
nové sociální postavení až se dostane k moci. A potom to byla druhá<br />
skupina – desperáti, deklasované agresivní živly.<br />
Zatímco antisemitismus předválečné Vlajky se v podstatě, a naštěstí,<br />
omezoval pouze na verbální útoky, i když to byly útoky velmi hrubé,<br />
tak to byly přeci jenom verbální útoky. Kdežto antisemitismus protektorátní<br />
Vlajky už byl antisemitismem fyzickým a neváhám říci, že měl<br />
znaky neskutečné surovosti a barbarství. A jím byly právě lákána<br />
kategorie agresivních desperátů – to byli lidé velmi často s<br />
nejrůznějšími psychickými komplexy, kteří teď měli příležitost<br />
si je „léčit“, protože měli jasně stanoveného nepřítele,<br />
s nímž si mohli dělat, co chtěli. Také já jsem Protektorát zažil<br />
už jako student gymnázia, takže si z toho leccos pamatuji. A proto<br />
vím, že postavení židovských spoluobčanů bylo úděsné. Nedovede<br />
si to představit ten, kdo to neviděl na vlastní oči, co všechno<br />
si mohli lidi toho typu vlajkařských desperátů vůči Židům dovolit.<br />
A což je nejhorší, bylo to s požehnáním vysokého vedení Vlajky.<br />
Vysoké vedení Vlajky vydávalo instrukce a dokonce dávalo lidem,<br />
jež tam chodili po skupinkách, příslušné materiály, tzn. například<br />
vápno, kterým malovali židovským spoluobčanům na záda Davidovy<br />
hvězdy atd. Jako by nestačilo, že byli nuceni nosit označení na<br />
kabátě. Průnik desperátů, podporovaný vysokým vedením Vlajky,<br />
však znamenal, že se od Vlajky postupně odvracely všechny organizace,<br />
ba dokonce i organizace kolaborantské, a dokonce i takové, které<br />
byly antisemitské. Například jeden z největších antisemitů u<br />
nás Karel Werner, známý antisemitský novinář, psal proti Vlajce<br />
v Poledním listě.<br />
Tady je nutné se vyjádřit k osobnostem a k věcem, které nebyly tak<br />
úplně zanedbatelné. To byla nešťastná postava Ryse. Rys byl hodně<br />
důvěřivý a naivní, a navíc se dostal do vleku Burdy. Rys byl u<br />
Burdy silně zadlužen a Burda byl skutečnou šedou eminencí protektorátní<br />
Vlajky. Původně byl boxerským manažerem, makléřem. Člověk, který<br />
byl vypovězen z nacistického Německa pro nekalé obchody. V roce<br />
1938 utekl z ČSR, protože mu zde hrozilo stíhání pro nekalou činnost.<br />
A tento člověk se prakticky dostal do čela Vlajky, nikoliv formálně,<br />
protože Ryse přesvědčil o tom, že on je jediný schopný obstarat<br />
Vlajce finanční prostředky na udržování činnosti. S těmi se<br />
Vlajka celou svou existenci za Protektorátu potýkala, takže není<br />
pravda, že by žila z německých peněz. Vlajka několikrát dostala<br />
od okupantů jen jednorázovou podporu. Jednou to bylo přímo 150 000<br />
Kč, ale to zdaleka nestačilo. Proto taky Vlajka skomírala jako organizace,<br />
proto byla silně zadlužena v tiskárnách. Já nechci tvrdit, že<br />
to byl pouze Burda, jenž zavlekl Vlajku stále hlouběji do bahna nejšpinavější<br />
kolaborace, to byli i jiní, ale rozhodně ji to na pověsti nepřidá.<br />
Nejvyšší německá místa Vlajce nevěřila a to ze dvou důvodů.<br />
Zaprvé věděla, že je Vlajka v podstatě nacionalistická organizace.<br />
Znala tu návaznost na prvorepublikovou Vlajku, kdy ta hlásala protiněmecký<br />
nacionalismus. Dále to bylo to, že v čele protektorátní Vlajky<br />
stály osoby s pochybnou pověstí, konkrétně Burda. Na Ryse se neustále<br />
tlačilo přes jednu spojku s okupačními úřady, aby se Burdy zbavil,<br />
ale to sám Rys nemohl, protože byl sám Burdovi zadlužený, a za<br />
druhé byl Burda skutečně schopný opatřit nějaké finance, byť<br />
tedy tím způsobem, jakým je opatřoval, a to především vydíráním<br />
židovských občanů. Zkrátka německá místa protektorátní Vlajce<br />
nevěřila z těchto dvou důvodů, které jsem teď uváděl. Ten třetí<br />
důvod byl takový, že Vlajka i poté, co získala prakticky dvě patra<br />
domu v Myslíkově ulici č. 15, tak se ústřední vedení pořád<br />
scházelo v kavárnách a hospodách kolem Karlova náměstí, kde se<br />
dělala vlajkařská politika. Čili to byla skutečně politika dělaná<br />
u piva. To nemohlo Němcům imponovat. Nebyla žádná osobnost, které<br />
by mohli důvěřovat a sama Vlajka byla velice podezřelá.<br />
Nicméně Vlajka byla pro ně důležitou kartou, protože Vlajkaři<br />
vyhrožovali protektorátní vládě, konkrétně Eliášovi a také<br />
státnímu prezidentovi Háchovi. Vždy, když nebyli nějak povolní<br />
či byli neposlušní, tak vytáhli tuto kartu s tím, že by v Protektorátě<br />
mohli místo nich vládnout také jiní. Tím měli pochopitelně na<br />
mysli Vlajkaře. Zajímavá byla jedna věc, totiž že mezi Neurathem<br />
(říšský protektor) a hlavně Eliášem (předseda protektorátní<br />
vlády) vznikla taková zvláštní hra, oba byli mimochodem svobodní<br />
zednáři, která spočívala v tom, že Neurath tvrdě žádal legalizaci<br />
Vlajky, Eliáš a Hácha ji odmítali. Neurath však nikdy nesáhl k<br />
tomu, aby ji nařídil, ač k tomu byl kompetentní. Asi proto, že<br />
to bylo v souladu s funkcí, kterou Vlajka hrála jako nástroj protektora.<br />
Podle mého soudu ta špatná pověst Vlajky, kterou si opravdu zasloužila<br />
(za Protektorátu byla Vlajka známa spíše jako nadávka, resp. označovala<br />
nejhorší typ zrádce) spočívala v tom, že ve Vlajce byla vytvořena<br />
zvláštní skupina, kterou vedl Jenáček (po válce odsouzen k několika<br />
letům vězení a nakonec odsunut do Německa). Jenáček vytvořil<br />
vlastní organizaci, o které Rys pravděpodobně nevěděl a která<br />
byla agenturou Gestapa a Sicherheitsdienstu (Bezpečnostní služba).<br />
Němci tedy neměli rádi Vlajku jako takovou a nestáli tedy, byť<br />
měla poměrně, podle mého soudu, velký počet členů (přes 10<br />
000 v sedmimilionovém Protektorátě, což není zanedbatelný počet),<br />
o politiku Vlajky, protože věděli, že Vlajka je naprostou většinou<br />
národa odsuzovaná, že je politicky u českého národa zdiskreditovaná<br />
a pro Němce nespolehlivá, ale stála o jednotlivé Vlajkaře a skupiny,<br />
které se v ní vytvářely. Nejžádanější skupina stála okolo<br />
zmiňovaného Jenáčka.<br />
Postavení Vlajky v Protektorátě bylo velice svérázné a neschopnost<br />
prosadit její legalizaci stále vyvolávalo intenzivní napětí uvnitř<br />
Vlajky, takže nakonec sáhla v roce 1940 k pokusu o útok na sekretariát<br />
Národního Souručenství v Praze, který skončil naprostým fiaskem.<br />
S pomocí několika esesáků, kteří se k nim přidali, a pod velením<br />
desperáta Musila se jim sice sekretariát podařilo obsadit, ale na<br />
zásah Franka, který dal volnou ruku české policii, jež budovu sekretariátu<br />
obklíčila, mohla Vlajkaře v ní usazené zlikvidovat. Pozatýkala<br />
je a chtěla je soudit. Němci sice tomu odsouzení zabránili, ale<br />
byl to jasný signál k tomu, že si nepřejí, aby Vlajka nahradila<br />
Národní souručenství. Byť Národnímu souručenství nevěřili<br />
stejně jako Vlajce, tak přece jenom to byla pro ně výhodnější<br />
s ohledem na cizinu. Krach pokusu o puč v r. 1940 znamenal obrovský<br />
odliv členstva Vlajky, které převážně tvořili konjunkturalisté.<br />
Vlajka ztrácela důvěru jak německých okupantů, tak i řadových<br />
členů a docházelo tam postupně k narůstajícímu úpadku. To se<br />
projevovalo nejrůznějším způsobem, mj. tím, že časopis Vlajka<br />
vycházející zpočátku jako deník, nadále vycházel nepravidelně,<br />
pak zanikl úplně.<br />
Zřejmě někdy v roce 1941 dospělo vedení Vlajky k přesvědčení,<br />
zejména Rys, o čemž svědčí jeho dopisy snoubence, že to Němci<br />
nemyslí s českým národem dobře, a že vítězství Německa poté,<br />
co napadlo Sovětský svaz, je pochybné. Nicméně přepadení SSSR<br />
Vlajkaři vítali, protože do té doby, kdy dělali jakoukoli protisovětskou<br />
agitaci, mohli být za to potrestáni. A když Vlajkaři vyvěšovali<br />
protisovětské letáčky, tak je také protektorátní policie zatýkala.<br />
Rys uvedl po válce při své obhajobě jedno takové tvrzení, které<br />
bylo zpochybněno a nebylo uznáno, totiž tezi, že jeho kolaborantství<br />
bylo účelové. Rys se hájil tím, že kolaboroval, aby získal důvěru,<br />
a ve vhodném okamžiku by zasáhl ve prospěch českého národa. Konkrétně<br />
ve své obhajobě říkal, že se snažil kolaborovat, aby získal důvěru<br />
Němců, a také proto, aby ušetřil národ ztrát, protože pokládal<br />
jakýkoliv odpor proti Němcům za plýtvání národními silami. Nicméně<br />
se říká „podle činů jejich poznáte je“. A činy protektorátní<br />
Vlajky byly extrémně kolaborantské. Fakt je ten, že jejich kolaborantství<br />
přesáhlo určité únosné meze. To bylo například to, že v továrnách<br />
důležitých pro válečnou výrobu existovaly de facto vlajkařské<br />
hlídky, jejichž aktivity byly zcela otevřeně denunciantské a hlavně<br />
udavačské – jakmile zjistíte případ nebo máte podezření ze<br />
sabotáže, okamžitě to hlaste – požadovalo vedení Vlajky od svých<br />
důvěrníků v továrnách. Takže tato teze právem neobstála, protože<br />
ty činy, jež byly páchány Vlajkaři, byly skutečně zavrženíhodné.<br />
Teď bych konečně přistoupil k těm rozdílům mezi jednotlivými<br />
Vlajkami, resp. k jejich srovnání. Jednak to byly rozdíly ve struktuře<br />
členstva. Ti prvorepublikoví Vlajkaři byli především divocí idealisté,<br />
jichž v protektorátní Vlajce bylo poskrovnu. Avšak i sem přicházeli<br />
lidé, kteří se ptali, co mají dělat a byli Mnichovem a následnými<br />
událostmi zmateni. Šlo jim o blaho národa a zpočátku nevěděli,<br />
co dále činit. Poté se obrátili na špatnou adresu. Prvorepubliková<br />
Vlajka nebyla, podle mého soudu, ryze fašistická, ale spíše „fašistoidní“.<br />
Mimochodem antisemitismus ve 30. letech nebyl podstatným znakem fašismu.<br />
Fašismus byl zpočátku rasově tolerantní. Jediným znakem fašismu<br />
bylo požadování stavovského zřízení a silného státu. Takže<br />
označovat prvorepublikovou Vlajku za fašistickou není správné.<br />
Zatímco prvorepubliková Vlajka byla přinejmenším fašistoidní organizací,<br />
tzn. měla znaky, které naznačují slabě fašistickou orientaci,<br />
tak protektorátní Vlajka už byla vysloveně nacistická. Protektorátní<br />
Vlajka vedle tzv. Zelených hákových křížů, které byly usazeny<br />
v Kroměříži a v Praze, byly jediné české nacistické organizace,<br />
které se k nacismu hlásily. Zelené hákové kříže byla organizací<br />
stejně hrubě kolaborantská jako Vlajka. Samozřejmě těch společných<br />
znaků bychom zde našli celou řadu. Kdybychom srovnávali dotyčné<br />
dvě Vlajky, tak bychom zjistili, že tapředválečná měla své vyhraněné<br />
ideové vůdce, kteří ani formálně nebyli členy. To byl například<br />
básník Viktor Dyk nebo prof. František Mareš, kteří byli hlavními<br />
ideology. Ale v tehdejší Vlajce byla celá řada významných osobností.<br />
Byl to např. historik a obhájce pravosti rukopisů prof. Jan Vrzalík<br />
nebo to byl sice svérázný, ale velmi poučený a velmi kultivovaný,<br />
neotomisticky orientovaný filozof Stanislav Sousedík, byl to kníže<br />
Karel Schwarzenberg, jenž psal pod pseudonymem Bojna. Vrzalík a Schwarzenberg<br />
byli v čele skupiny Vlajkařů, která se zasazovala o federalizaci<br />
s Polskem. Další osobností byl např. významný redaktor dr. Stanislav<br />
Nikolau, který psal hlavně do Národní politiky. Kdežto protektorátní<br />
Vlajka takovéto osobnosti neměla. Rys a dr. Cyphelly byli dobrými<br />
řečníky demagogy, ale v ideové a intelektové základně byli orientováni<br />
jen povšechně; vlajkařské školení jsou toho důkazem. Redaktor<br />
Brikcius měl širší intelektuální základ, ale jako publicista<br />
byl zcela průměrný. Samozřejmě, že ta intelektová kapacita protektorátních<br />
Vlajkařů se vyčerpávala především v různých protižidovských<br />
tirádách, které měly velmi nízkou úroveň, jakožto i v opakovaných<br />
nacistických frázích, které byly předepsány, a byly tedy povinnými<br />
verbálními cvičeními. Předepisoval je příslušný odbor tiskového<br />
oddělení říšského protektora, které vedl, pokud se nemýlím,<br />
Wolfram von Wolmar. Protektorátní Vlajka už také neměla podporu<br />
katolického klerikalismu jako částečně měla Vlajka prvorepubliková.<br />
Zásadní rozdíly byly ovšem v pojetí národního dobra. Nacionalismus,<br />
to byla otázka, co je pro národ dobré. O tom národovectví předválečné<br />
Vlajky jsem již hovořil. Podle Vlajkařů, kdybychom abstrahovali<br />
od všech možných i nemožných premis, které prohlašovali, zejména<br />
kterými se po válce hájili, pojetí jejich národního dobra spočívalo<br />
v zaujmutí čestného místa v řadě árijských národů nové Evropy.<br />
Tak to ponechám bez komentáře, protože ta celá idea byla nacistická<br />
zástěrka pro nacistickou expanzi a byla ideologickou dezinformací.<br />
Nacistům samozřejmě nešlo o nějakou novou Evropu, ale o její ovládnutí.<br />
Zdůrazním teď důležitou věc, na kterou se zapomíná, totiž zásadní<br />
rozdíl mezi prvorepublikovou a protektorátní Vlajkou a dále tvrzení,<br />
že prvorepublikoví Vlajkaři se postupně stali udavači, což není<br />
pravda. To se taky po válce před soudem rozlišovalo – jestliže<br />
to byl prvorepublikový Vlajkař, tak nebyl souzen. I když to neplatilo<br />
vždy. Prvorepublikoví Vlajkaři odmítli protektorátní Vlajku jako<br />
kontinuitu své Vlajky. To bylo otištěno v časopisu Národní Výzva,<br />
kde to odmítli jak Vrzalík, tak i Mareš, který tam statečně vystoupil<br />
a řekl, že Rysova Vlajka není pokračováním prvorepublikové Vlajky,<br />
a totéž řekl Vrzalík. A dokonce tam Vrzalík Rysa ostře napadl<br />
v souvislosti s nepokoji před palácem Lucerna, napsal, že je lump,<br />
a neváhal označit protektorátní Vlajku za denunciantskou organizaci,<br />
zcela právem.<br />
Znovu tedy opakuji, že protektorátní Vlajka nebyla žádnou pokračovatelkou<br />
Vlajky předválečné, i když s ní samozřejmě měla některé rysy<br />
společné. Byl to třeba antisemitismus, který byl ovšem za protektorátní<br />
Vlajky hrubě a primitivně barbarský. Těch aspektů je více, ale<br />
už jsem je uvedl. Prvorepubliková Vlajka měla své dílčí pravdy,<br />
i když vycházely z falešných premis. Ty dílčí pravdy se týkaly<br />
kritiky společenských poměrů, zvláště bezmezného partajnictví<br />
a „hradní“ politiky. A tou základní falešnou premisou byl agresivní<br />
antisemitismus. Zatímco prvorepubliková Vlajka měla své dílčí<br />
pravdy, protektorátní je neměla a neváhal bych ji proto označit<br />
za organizaci zločineckou.<br />
S tímto souvisí další otázka ohledně pojmu nacionalismus. Toto<br />
slovo se dnes používá jako nadávka. Záleží na tom, jak ho překládáme.<br />
Kdybych pracovně definoval nacionalismus jako zájem o blaho národa,<br />
tak ani tu definici nepotřebuji, protože můžu vycházet z toho,<br />
že je to nedefinovatelný fakt. Tento nezištný zájem o blaho národa<br />
tady je, jsme toho svědky nejen u nás, ale i jinde. Tento fakt tady<br />
je prostě proto, že je to primárně emocionální postoj vyplývající<br />
z povědomí příslušnosti k určitému lidskému celku.A tam, kde<br />
hlavní roli hrají emoce, tam se toho moc definovat nedá.<br />
To ale neznamená, že to neexistuje, že to nemá funkci a že to nehraje<br />
určitou roli. Já bych upozornil na jednu jedinou funkci. Má tedy<br />
takto definovaný nacionalismus jakožto zájem o blaho národa nějakou<br />
kolektivní funkci i dnes? Samozřejmě že má své opodstatnění,<br />
protože národní zájmy jsou v mnoha směrech klíčové. Když mi<br />
někdo řekne, že národní zájmy jsou jakýmsi abstraktem, že jsou<br />
uměle definované, tak nemá pravdu. Vezměte si jen rozprodávání<br />
národního majetku, tzn. ochuzování tohoto národa. Kdybychom to<br />
rozvinuli logicky, tak se dobereme k tomu, že to není pouhé abstraktum,<br />
ale že to má velice konkrétní důsledky pro život tohoto národa.<br />
Vezměte si exploataci národního bohatství a výprodej národního<br />
majetku, dokonce tzv. „domácího stříbra“ – co nám v tomto<br />
zruinovaném státě ještě patří? To má přímo hrozivé aspekty.<br />
Vytváření tzv. kompradorské buržoazie, tzn. lidí, kteří pracují<br />
v zájmu cizího kapitalismu, zahraničních kapitalistických podniků.<br />
Ten, kdo si to uvědomuje, brání se proti tomu, by mohl být označen<br />
za člověka, kterému to není lhostejné a který má zájem o blaho<br />
národa.<br />
Není pravda, že kapitalismus je mezinárodní. To tak docela neplatí.<br />
To, co ti pánové vydělají na našich bývalých podnicích, které<br />
jsou buď v troskách nebo v rukách zahraničních kapitalistů, si<br />
jednoduše odvezou domů a utratí jen za nízké mzdy, zbytek si vyvezou.<br />
Národní bohatství, např. surovinové, není nevyčerpatelné. Vyvážení<br />
dřeva do na lesy bohatého Rakouska za pakatel atd., to jsou všechno<br />
věci poškozující národní zájmy. A tak poškozují zájmy každého,<br />
nejen toho, kdo se k národu hlásí, ale i těch, co jsou formálně<br />
příslušníky národa. Takže opět musím zopakovat, že takto chápaný<br />
nacionalismus má své opodstatnění. A ukončil bych to tím, že<br />
bohužel nacionalismus prvorepublikové Vlajky a už vůbec ne protektorátní<br />
nebyl nacionalismem tohoto typu oprávněné starosti o budoucnost českého<br />
národa, kterou ohrožují bezohlední exponenti zahraničního kapitálu.<br />
Děkuji za pozornost.</span><span class="text_exposed_hide"><span class="text_exposed_link"><a href="">Zobrazit více</a></span></span></div></span><div class="commentActions fsm fwn fcg"><abbr data-date="Tue, 09 Aug 2011 08:54:27 -0700" title="9. srpen 2011 v 17:54">úterý v 17:54</abbr> · <span class="comment_like_244752718890104 fsm fwn fcg" data-ft="{"type":36}"><button class="stat_elem as_link cmnt_like_link" name="like_comment_id[244752718890104]" title="Tento komentář se mi líbí." type="submit" value="244752718890104"><span class="default_message">To se mi líbí</span></button></span></div></div></div></li>
</ul></li>
</ul></form></div></div></div></div></li>
</ul>Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-9767668165319352222011-08-09T14:40:00.001-07:002011-08-09T14:40:12.081-07:00jasně, stručně, srozumitelně..........<h2><a class="title" href="http://tippelt.wordpress.com/2009/03/26/kultura-smrti-2005/" rel="bookmark">Kultura smrti (2005)</a></h2><div class="info"> <span class="date">Březen 26, 2009</span> <span class="author"><a href="http://tippelt.wordpress.com/author/tippelt/" rel="author" title="Příspěvky od admin">admin</a></span> <span class="comments"><a href="http://tippelt.wordpress.com/2009/03/26/kultura-smrti-2005/#respond" title="Komentáře k příspěvku Kultura smrti (2005)">Napsat komentář</a></span> </div><strong>Poselství Jana Pavla II. o současné kultuře smrti a o boji proti ní</strong><br />
Papež Jan Pavel II. ve svých dokumentech často mluvíval o tom, že moderní doba zrodila novou kulturu, tzv. „kulturu smrti“. V posledních letech se používání této fráze rozšířilo zvláště v křesťanských kruzích, ale i jinde. Co kultura smrti znamená, jaké jsou její příčiny a dopady? Je možné vystopovat její tvůrce mezi intelektuály?<br />
<strong>Spiknutí proti životu</strong><br />
Poselství, které nám zanechal papež Jan Pavel II, a vliv jeho kroků budou ještě dlouho předmětem analýz. Jan Pavel II. patřil nepochybně mezi historicky nejvlivnější osobnosti dvacátého století. Jedním z úsloví, se kterými tento muž přišel, je kultura smrti. Tento pojem ve zkratce znamená přesvědčení o špatnosti současného světa. Jak to vyjadřuje v rozhovoru pro agenturu Zenit filozof Donald De Marco, spoluautor knihy Architekti kultury smrti: „Naším hlubokým přesvědčením je, že v moderním světě proběhlo něco nesprávně“. Základním rysem naší doby je podle katolických kruhů rozmáhající se neúcta k životu. Tak proti sobě dnes stojí zastánci kultury života a kultury smrti. Jan Pavel II ve své encyklice Evangelium vitae neváhal varovat před „spiknutím proti životu“, které se má projevovat v mezilidských vztazích ať už na úrovni rodiny, společnosti nebo ve vztazích mezi národy a státy. Krize naší doby, její nedostatečná péče o život a úcta k němu dostala podle Jana Pavla II. celosvětový rozměr. Přerostla podle papežovy encykliky ve „válku mocných proti slabým“.<br />
<strong>Symptomy smrtelné kultury</strong><br />
V encyklice Evangelium vitae s podtitulem O životě, který je nedotknutelné dobro z 25. března 1995 jmenuje Jan Pavel II. projevy současné kultury smrti: jsou jimi zabíjení nenarozených, eutanázie, prostituce, obchod se ženami a mladistvými, sebevraždy, terorismus a války, potlačování práv člověka a další. Lidé si přestali vážit života jako takového a posuzují pouze jeho kvalitu nebo efektivitu. Život postiženého dítěte nebo starého nemocného člověka vyžaduje více ohleduplnosti, lásky a péče, a tak je různě odmítán – řešením, které naše kultura nabízí, je eutanásie nebo ústav. Lidé si pak svůj „materialistický“ přístup k životu omlouvají například tím, že mluví o tom, že starat se o postižené nebo dlouhodobě nemocné by pro ně znamenalo neúnosnou zátěž, a přitom zachráněný život by byl prý stejně neužitečný. Nejsmrtelnější na dvacátém století podle Jana Pavla II. byly činy, které byly systematicky a vědecky naplánovány. Jan Pavel II. viděl dvacáté století jako věk nevídaných útoků proti životu, jako nekonečnou řadu válek a ustavičné vraždění nevinných lidských bytostí. Jak píše v Evangeliu vitae, „falešní proroci a falešní učitelé zde dosáhli snad největšího úspěchu.“ Kultura smrti degraduje přírodu, která by měla být vnímána jako matka, na pouhý materiál. Namísto toho, aby se člověk staral o své nitro, zaměřuje se na svůj vnějšek. Jinými slovy na místo hodnot spojených s „být“ nastupují hodnoty spojené s „mít“. Člověk už není ceněn podle toho, kým a jaký je – například jestli je čestný nebo statečný, ale podle toho, co a kolik toho má.<br />
<strong>Bez bolesti není radosti</strong><br />
V zásadě je příčinou současného stavu, kdy se naše společnost podle katolických kruhů málo stará o život, obecně rozšířená morální nejistota a pochybnosti jednotlivců o jejich osobní zodpovědnosti. Lidé nevěří, že existuje opravdová skutečnost, s níž by mohli nedostatky tohoto slzavého údolí poměřovat. Nevěří na to, že zhřešit proti životu se nesmí. Papež rozmach kultury smrti dával do souvislosti s globalizačními procesy, když tvrdil, že „se šíří především díky příznivcům velkých kulturních, ekonomických a politických proudů, kteří zdůrazňují význam společnosti směřující k úspěchu“. Úcta k životu je v naší společnosti nahrazena v nejlepším případě utilitaristickým úsilím o co největší štěstí co největšího počtu lidí. Je ale zřejmé, že z takového utilitaristického hlediska se může například eutanásie nevyléčitelně nemocného novorozence zdát jako eticky korektní čin. Právě na tato filosofická a ideologická východiska toho, jak přemýšlíme o životě a smrti, se musí podle katolických kruhů zaměřit naše pozornost. Kulturu smrti podle papežovy encykliky podporují mezinárodní instituce, které propagují šíření antikoncepce, sterilizace a potratů. Dalšího z viníků nachází encyklika v médiích. Sdělovací prostředky prý napomáhají spiknutí proti životu tím, že antikoncepci, sterilizaci, potrat a dokonce i eutanázii ukazují jako doklad pokroku a svobody. Naše společnost podle Jana Pavla II. opomíjí význam bolesti. Přestože bolest je podle něj – a totéž tvrdí shodně všechny velké duchovní postavy dějin – podmínkou lidského zrání, dnes je chápána pouze jako zlo. Bezbolestný stav se tak pro naši kulturu smrti stává cennější než život.<br />
<strong>Špatné pojetí lidských práv</strong><br />
Podle katolických kruhů je zásadní chybou našeho uvažování to, že zaměňujeme právo na život za nenasytnou touhu po tom žít absolutně bez omezení. Interrupce nebo eutanásie, tedy z hlediska katolické církve jedny z nejtěžších zločinů, jsou dnes mylně chápány jako projevy svobody jednotlivce. Podle katolické církve je koncept lidských práv pervertovaný, obhajují-li se jím úklady proti lidskému životu. Kořeny nepochopení toho, co znamenají lidská práva a že lidským právem nikdy nemůže být útok na lidský život, nachází Jan Pavel II. v mentalitě dvacátého století. Ta podle něj příliš vyzdvihovala význam subjektivity a individua. Takový přístup podle něj způsobil zapomnění na to, že jsme tu od toho, abychom pomáhali. Svoboda, která je základním lidským právem, nemůže podle Jana Pavla II. fungovat sama o sobě. Jen ten je svobodný, kdo netouží být zcela nezávislý a kdo opírá svůj život o tradici a podřízenost autoritě. Kultura smrti je z katolického hlediska plodem sekularismu (zesvětštění) a etického relativismu (přesvědčení o tom, že na tom, co je dobro a zlo, se nelze shodnout).<br />
<strong>Přeceněná demokracie</strong><br />
V encyklice Evangelium vitae varuje Jan Pavel II. před zvrácením demokracie v jistou formu totality. Stát, který se odvažuje rozhodovat o životě slabých a bezbranných, ve spektru od dítěte dosud nenarozeného až po starce, není už „společným domem“, píše Jan Pavel II., ale tyranií, kde se ve jménu veřejného blaha upřednostňuje prospěch některých jedinců nad zbytkem. Legalizace vražd – tedy interrupce, antikoncepce a tak dál – má být dokladem tohoto úpadku demokracie. Demokracii není možné z katolického hlediska pojímat jako cíl, ale pouze jako prostředek k dodržování morálního zákona. Pokud se dnešní mínění většiny neopírá o morální zákon pocházející od Boha, je třeba jeho vliv potlačit. V této souvislosti se připomíná výrok Jana XXIII: „Možnost vlády má počátek v řádu věcí duchovních a pochází od Boha. Jestliže představitelé státu vynášejí zákony, které jsou proti tomuto řádu a tím i proti Bohu, nebo něco takového přikazují, pak ani vynesené zákony, ani dané možnosti nemohou občany zavazovat.“<br />
<strong>Varovný příklad starověkého Říma </strong><br />
Stále častěji dnes slyšíme, že západní společnost připomíná úpadek starověkého Říma. Z říše, která měla vládu nad celým známým světem, se stal bezbranný stát, který velice snadno podlehl nájezdům barbarů. Historická bádání dávají většinou oslabení vojenské moci Říma do souvislosti s celkovým mravním úpadkem, šířícím se z elit mezi prostý lid. Na analogii mezi současným stavem euro-atlantické civilizace a dobou úpadku Římské říše upozornil nedávno například milánský arcibiskup kardinál Tettamanzi. Podle něj jen ten státní útvar může být silný, který se opírá o svou duši, své ideály. Vnější moc a nádhera mohou sloužit jen k zakrytí vnitřní ochablosti. Dalšími analogiemi dneška a pozdního Říma, na které kardinál upozorňuje, je rozklad instituce rodiny, nemorálnost a agresivita masová zábava, a také hrozba divokých národů na hranicích impéria.<br />
<strong>Papež vyhlásil boj</strong><br />
Tyto projevy odporují radostnému poselstvím o životě, které má být programem křesťanství, a tak se papež rozhodl toto poselství obnovit a kultuře smrti vyhlásit válku. V encyklice Evangelium vitae čteme: „stojíme všichni před krutým a rozhodujícím zápasem mezi dobrem a zlem, životem a smrtí, „kulturou smrti“ a „kulturou života“. Nestojíme „před“ tímto zápasem, ale ve skutečnosti jsme „uvnitř“: všichni jsme jím ovlivněni a nemůžeme uniknout té základní povinnosti, být bezpodmínečně vždy na straně života.“ Podle Jana Pavla II. mohou přispět k utváření nové kultury lidského života intelektuálové tím, že budou kritizovat destruktivní prvky současné kultury a odhalovat její zdroje. Této výzvy nedávno uposlechli filosofové Donald De Marco a Benjamin Wiker.<br />
<strong>Andělé destrukce</strong><br />
Donald De Marco a Benjamin Wiker se ve své knize z loňského roku Architekti kultury smrti pokusili identifikovat přední myslitele naší minulosti, kteří podle nich měli vliv na rozšíření kultury smrti. Dali dohromady vyčet třiadvacíti učenců, vědců a spisovatelů, jakýchsi černých andělů naší civilizace. Postavy jako Freud, Marx, Darwin a další mají být důležitým zdrojem demoralizace současné společnosti, přestože zájmem samotných těchto myslitelů mohlo být třeba naopak i společnost léčit. To, že tito architekti destrukce většinou sami sebe označovali za humanisty nebo osvoboditele, nemění podle Marca a Wikera nic na tom, že dnes se musíme vyrovnávat s katastrofálními důsledky jejich působení. Jejich humanismus byl prý falešný, protože omezovali lidskou podstatu na nějakou její výseč – jako například Freud na sexualitu nebo Nietzsche na touhu po moci. Negativní poselství těchto vlivných osobností devatenáctého a dvacátého století je podle Marca a Wikera posíleno tím, že tito lidé vedli velice nezřízený a zmatený život a někteří z nich byli dokonce duševně nemocní lidé. To, co je všechny spojuje nejvíce a co je výrazem samotného základu jejich destruktivního působení, je, podle autorů knihy Architekti kultury smrti, jejich odmítnutí vztahu k otcovské postavě Boha. Nietzsche, Freud, Marx – všichni odmítají podřídit svůj život autoritě Boha-Otce. Největší hrozbou těchto intelektuálů podle Marca a Wikera je, že jednotně odmítají křesťanství a důstojnost člověka.<br />
<strong>Bezbožní intelektuálové: Nietzsche a spol.</strong><br />
Marco a Wiker roztřídili komando složené z intelektuálů, do sedmi skupin: uctívači vůle, evolucionisté a eugenici, světští utopisté, ateističtí existencialisté, hledači slasti, sexuální inženýři a obchodníci se smrtí. Do první skupiny, skupiny myslitelů, kteří zdůrazňovali iracionální motivy lidského chování, patří podle Marca a Wikera německý filosof Arthur Schopenhauer, jeho pokračovatel Friedrich Nietzsche a provokativní a vizionářská spisovatelka ruského původu Ayn Randová. Schopenhauer byl pesimistický myslitel ovlivněný indickou filosofií, který jako cestu ke štěstí doporučoval osamělý asketický způsob života. Nietzsche tvrdil, že veškeré hledání pravdy je formou sebeklamu a útěku od sebe sama, a prorokoval příchod nadčlověka – nové formy lidské existence, která bude zbavena náboženské morálky. Také Randová útočila na náboženství. Hlásala, že křesťanské učení, založené na službě bližnímu, ve skutečnosti vede k ubližování, válkám nebo různým formám sebeobětování. Přiznáme-li si, podle Randové, svůj egoismus a nebudeme-li si lhát do kapsy láskyplnými frázemi, staneme se tolerantnějšími k odlišným způsobům života našich bližních. Když přestaneme mluvit dokolečka o lásce, paradoxně na světě ubude, podle Randové, násilí. Podle Wikera a Marca ale tito myslitelé, přestože se snažili člověka osvobodit, vedli ho tím, že mu brali křesťanskou morálku, k jeho zkáze.<br />
<strong>Evolucionisté, blouznivci a fantastové</strong><br />
Mezi významné evolucionisty a eugeniky řadí autoři knihy Architekti kultury smrti známého přírodovědce Charlese Darwina, anglického antropologa Francise Galtona a německého zoologa Ernsta Haeckela. Darwin má lví podíl na rozšíření teorie o tom, že člověk je produktem a článkem evoluce, která zahrnuje celou přírodu. Popřel do té doby téměř výlučně přijímanou teorii o stabilitě druhů stvořených Bohem a tím člověka sesadil z pozice krále všeho stvoření. Mezi světské utopisty patří podle Marca a Wikera prorok beztřídní společnosti Karl Marx, francouzský sociolog a zakladatel pozitivismu Auguste Comte a současná filosofka Judith Jarvis Thomsonová. Marx tvrdil, že náboženství je opium lidu, tedy jakási iluze, kterou lidé sami sebe ohlupují. Obhajoval použití násilí na cestě k ideální společnosti a upozorňoval na to, že násilí bylo vždy používáno také jako nástroj pokroku. Comte pokládal náboženství za primitivní stádium kulturního vývoje, který je třeba překročit a směřovat ke společnosti, která se bude řídit pouze vědeckým rozumem. Thomsonová se zabývá etikou a je známou obhájkyní interrupcí. Marco a Wiker tvrdí, že myšlení těchto utopistů je útěkem z reálného světa do oblasti fantazie. Marxe ale mnozí pokládají za myslitele, který pokračoval v linii židovských proroků a který hlásal obdobu království božího – už zde na zemi.<br />
<strong>Existencialisté, feministky a vyznavači slasti</strong><br />
Jako příklady ateistických existencialistů, kteří spoluutvářeli dnešní kulturu smrti jmenují Marco a Wiker Francouze Jeana-Paula Sartra, jeho družku Simone de Beauvoir a francouzskou socioložku Elisabeth Badinterovou. Sartre popisoval člověka vykořeněného ze společnosti a bojujícího proti pocitům úzkosti a beznaděje. Jedním z jeho okřídlených výroků je „Chtěl jsem dobro – byla to pošetilost. Na téhle zemi a v téhle době neoddělíš dobro od zla.“ Beauvoirová formulovala poměrně revoluční feministické teze deklarující nezávislost žen a ženskou vzpouru vůči tomu, aby byly nadále pokládány za pouhé „druhé pohlaví“. Badinterová je poměrně umírněnou feministkou kritizující krajní postoje radikálního feminismu a jeho předpokladů, mezi než podle ní patří např. mýtus o slabých ženách a nebezpečných mužích. Autoři knihy o kultuře smrti tvrdí, že tito existencialisté zabsolutizovali svobodu natolik, že jim už nezůstalo místo pro odpovědnost, kterou lidé musí cítit, aby měli potřebu jednat morálně. Pod škatulku vyznavačů slasti zařadili Marco s Wikerem zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda, jeho žáka Wilhelma Reicha a bývalou šéfredaktorku Cosmopolitanu Helen Gurley Brownovou. Freud náboženství pokládal za pouhou projekci dětských přání po tom mít silného otce a milující matku. Tvrdil, že člověk je ovládán pudy, kterých si většinou není vědom a které je nucen ve společnosti potlačovat. Reich posunul psychoanalýzu směrem k podpoře sexuálního osvobození, čímž se Freudovi dost vzdálil. Zemřel ve vězení, když si odpykával trest za podvod: prodával lidem nádobky, které měly obsahovat energii zvanou Orgone. Je ale těžké rozhodnout, zda se spíše než o podvod nejednalo o použití sugesce pro terapeutické účely. Nejslavnější kniha Brownové Sex a svobodná dívka, napsaná před čtyřiceti lety, vyšla v šestnácti jazycích a autorka v ní mimo jiné radí dívkám, jak si flirtováním se ženatými muži zlepšit svoji finanční situaci. V interview ke své knize prohlásila „Musíte si vzít, co potřebujete. Potřebujete muže. Potřebujete lásku. Potřebujete sex.“ Marco s Wikerem je obviňují z toho, že z rozkoše dělají střed lidského života a přehlížejí význam lásky.<br />
<strong>Sexuální inženýři a obchodníci se smrtí</strong><br />
Mezi nejdestruktivnější vlivné postavy dvacátého století podle Marca s Wikerem patří americká etnoložka a kulturní antropoložka Margaret Meadová, americký sexuolog Alfred Kinsey, slavná obhájkyně antikoncepce a zakladatelka Americké federace pro plánované rodičovství Margaret Sangerová, eugenik a rasista Clarence Gamble a Alan Guttmacher, který stál v čele Mezinárodní federace pro plánované rodičovství. Tyto postavy spojuje přesvědčení o nutnosti používání antikoncepce. Liší se v tom, jakým způsobem pro tento postoj argumentují. Meadová studovala sexuální zvyky primitivních národů např. na ostrově Samoa a dospěla k názoru, že západní sexuální morálka znemožňuje plné rozvinutí lidské osobnosti. Gamble založil v USA dvacet klinik, na kterých se prováděla sterilizace duševně nemocných a mentálně postižených. Gamble, dědic společnosti Procter & Gamble, ale spíše než jako ideový strůjce fungoval jako mecenáš. Mezi tzv. obchodníky se smrtí podle Marca a Wikera patří lékaři a propagátoři eutanázie Derek Humphrey a Jack Kevorkian a přední obhájce práv zvířat Peter Singer. Marco a Wiker tvrdí, že tyto osobnosti zcela ztratili ze zřetele lidskou důstojnost a svatost života. Zajímavá je jejich argumentace proti Singerovi. Singer prý tím, že hájí práva zvířat, snižuje úctyhodnost lidského rodu. Jeho výroky jako „bezpochyby existují zvířata, jejichž životy jsou cennější než životy některých lidí“ jsou podle Marca a Wikera přímou cestou k prosazování interrupcí a eutanázií.<br />
<strong>Mají knihy moc?</strong><br />
Encyklika Jana Pavla II. usiluje o obnovu hodnot, na nichž stojí naše civilizace a kritizuje současný rozmach násilí, zvláště toho, jež je pácháno na bezbranných: dosud nenarozených a starých a nemocných. Jistě lze polemizovat s nekompromisním křesťanským postojem vůči potratům, sebevraždě, eutanázii nebo antikoncepci, rezolutní odmítnutí terorismu a dobyvačných válek je ale dnes každopádně zapotřebí. Už T.G. Masaryk postřehl, že naše kultura je „fascinována smrtí“. Kniha Marca a Wikera snažící se odhalit kořeny kultury smrti, kterou encyklika Evangelium vitae kritizuje, se ale často obrací k dost povrchní argumentaci. Tvrdí v ní například, že mnohé z postav, které ve své knize obviňují, trpěly duševními poruchami. Patrně jim není známo, že intelektuálové a umělci měli k „bláznům“ vždycky blízko. Už slavný antický filosof Aristoteles si kladl otázku, čím to, že všichni filosofové a básnici jsou melancholičtí. Upozorňují na to, že Ryan Randová si nechala svou rakev vyzdobit šest stop velkým znakem $, aniž by uvažovali o tom, jakou roli v tom mohl hrát její smysl pro humor. Marco a Wiker neřeší také otázku, do jaké míry je vůbec možné klást intelektuálům za vinu civilizační nebo kulturní proměny. Jejich názor, že dvě desítky vědců, filosofů a beletristů způsobili to, co Jan Pavel II. označil jako kulturu smrti, je naivní. Mnohem spíše lze jejich výběr použít jako seznam postav, které zosobňují ducha naší doby. Odrážejí ho nebo popisují, ale zdaleka není pouze jejich výtvorem.<br />
ARCHITEKTI SMRTI PODLE FILOSOFŮ MARCA A WIKERA<br />
<strong>1. Uctívači vůle</strong><br />
Arthur Schopenhauer<br />
Friedrich Nietzsche<br />
Ayn Randová<br />
<strong>2. Eugenici a evolucionisté</strong><br />
Charles Darwin<br />
Francis Galton<br />
Ernst Haeckel<br />
<strong>3. Světští utopisté</strong><br />
Karl Marx<br />
Auguste Comte<br />
Judith Jarvis Thomsonová<br />
<strong>4. Ateističtí existencialisté</strong><br />
Jean-Paul Sartre<br />
Simone de Beauvoirová<br />
Elisabeth Badinterová<br />
<strong>5. Vyznavači slasti</strong><br />
Sigmund Freud<br />
Wilhelm Reich<br />
Helen Gurley Brownová<br />
<strong>6. Sexuální inženýři</strong><br />
Margaret Meadová<br />
Alfred Kinsey<br />
Margaret Sangerová<br />
Clarence Gamble<br />
Alan Guttmacher<br />
<strong>7. Obchodníci se smrtí</strong><br />
Derek Humphrey<br />
Jack Kevorkian<br />
Peter Singer<br />
<ul><li class="sharing_label">Sdílet:</li>
<li class="share-custom"><a class="sharing-anchor share-service-visible" href="http://tippelt.wordpress.com/category/etc/publicistika/kultura-smrti-publicistika/#">Share</a></li>
<li class="share-end"><br />
</li>
</ul>Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-57879419449532122242011-08-07T17:42:00.001-07:002011-08-07T17:42:40.827-07:00převzato.........<div class="al_Title"> Bohumil Stašek: V těchto temných dobách věřme v Boha a národ </div><div class="al_Head"> Autor: <a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Authors/redakce.aspx" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_hlAutor" title="Zobrazit články tohoto autora">Redakce</a> | Publikováno: 8.8.2011 | Rubrika: <a href="http://euportal.parlamentnilisty.cz/Default.aspx?CatId=15" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_hlCategory" title="Zobrazit články z této rubriky">Citáty</a> </div><img alt="Ilustrace" class="al_Image" id="ctl00_ctl00_MasterContent_MainContent_ArtDetailMain_img_hlImage" src="http://euportal.parlamentnilisty.cz/images/topics/c_lev.jpg" style="border-style: solid; border-width: 1px; height: 70px; width: 70px;" /> <div style="float: right; margin: 0px 0px 10px 10px;"> <ins style="border: medium none; display: inline-table; height: 250px; margin: 0pt; padding: 0pt; position: relative; visibility: visible; width: 300px;"><ins id="aswift_3_anchor" style="border: medium none; display: block; height: 250px; margin: 0pt; padding: 0pt; position: relative; visibility: visible; width: 300px;"></ins></ins> </div><div class="al_IntroText"> Ano, smutný čas se ukázal na obloze. Černé mraky zahalily tu oblohu. <strong>Nastaly doby, kdy se zdá, že staleté řády světové se pukají, lámou a trhají, a kdy svírá nás úzkost, aby v tomto světovém zemětřesení se nerozpadl nás domov, naše drahá země, naše otčina. V takových dobách musíme především pevně věřit. Věřiti v sebe, věřiti v národ, věřiti v život, budoucnost a především v Pána Boha, který, když tisíc let náš národ v nejhroznějších dobách udržel, zachoval a jemu žehnal, jistě jej vyvede i z dnešních hrozných nebezpečí a převede jej na cesty, po nichž bude kráčeti k své lepší a šťastnější budoucnosti</strong>. Proto pryč s defétismem, pryč se sebevražednými myšlenkami o malosti, slabosti a marnosti naší národní práce! …Proto stavme na této půdě a s důvěrou v pomoc Boží budujme na těchto základech naši vlast, aby byla šťastným domovem a otčinou všech věrných Čechů.<br />
<br />
z Kázání Mons. Bohumila Staška během pouti ke sv. Vavřinečkovi na Chodsku<br />
dne 13. srpna 1939<br />
<br />
<b>Bohumil Stašek</b> (17.2.1886, Klabava - 8.8.1948, Praha) byl český římskokatolický kněz, církevní hodnostář a politik.<br />
Od roku 1932 zastával funkci vyšehradského kanovníka.<br />
Byl členem <a class="new" href="http://cs.metapedia.org/m/index.php?title=%C4%8Ceskoslovensk%C3%A1_lidov%C3%A1_strana&action=edit&redlink=1" title="Československá lidová strana (stránka neexistuje)">Československé lidové strany</a>, v letech 1923-1925 šéfredaktor Lidových listů, v letech 1930-1938 zemský předseda Československé lidové strany v Čechách, 1925-1939 poslanec Národního shromáždění. Vystupoval proti <a class="new" href="http://cs.metapedia.org/m/index.php?title=Hrad&action=edit&redlink=1" title="Hrad (stránka neexistuje)">prohradní</a> orientaci strany a jejího předsedy <a class="new" href="http://cs.metapedia.org/m/index.php?title=Jan_%C5%A0r%C3%A1mek&action=edit&redlink=1" title="Jan Šrámek (stránka neexistuje)">Šrámka</a>.<br />
V letech 1939 – 1945 byl za odbojové aktivity vězněn v koncentračním táboře v Dachau.<br />
<br />
<em>Na pouť ke sv. Vavřinečkovi nad Domažlicemi se 13. srpna 1939 sjelo podle úředních odhadů na sto dvacet tisíc lidí. Klatovské gestapo bylo prostřednictvím svých konfidentů v plné činnosti a v domažlických kasárnách byli připraveni němečtí vojáci se strojními puškami, ručnicemi a granáty. Kázání Mons. Staška se pak pro okupanty stalo další záminkou k jeho zatčení. Byť jej mnozí z jeho přátel přemlouvali, aby odcestoval do ciziny, ten odpovídal, že ví, co na něho zde čeká, a že je na všechno připraven. 1. září 1939 byl Mons. Stašek skutečně zatčen, přičemž K. H. Frank, který ho dal zatknout, prohlašoval: „Pokud budu živ, Stašek z koncentračního tábora nevyjde.“ Po svém zatčení byl Mons. Stašek uvězněn na Pankráci, vyslýchán, následně přemístěn do koncentračního tábora v Oranienburgu, kde strávil necelý rok. Z Oranienburgu byl odvezen do Dachau, kde byl vězněn až do osvobození tábora v květnu 1945.</em><br />
<br />
<img alt="http://kkvys.cz/images/fotogalery_photos/452x530/28.jpg" src="http://kkvys.cz/images/fotogalery_photos/452x530/28.jpg" /><br />
</div>Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-64676056297405097372011-08-07T10:41:00.001-07:002011-08-07T10:41:20.734-07:00převzato<div class="txt"> Rodina Havlů patřila k nejbohatším židovským rodinám v Praze již na počátku 20.století. Současné bohatství, resp. zrestituované majetky jsou dílem strýce Václava Havla Miloše Havla, filmového podnikatele. Významnou měrou se na majetku rodiny podílel i otec Miloše Havla Václav Havel, majitel stavební firmy a stavitel Lucerny. Vztahy Václava Havla se svým synem Milošem Havlem však byly později poznamenány synovou neutajovanou homosexualitou. Asi nejproslulejším projektem Miloše Havla bylo vybudování Barrandovských studíí, které vybudoval spolu s židovským podnikatelem Osvaldem Koskem. Miloš řídil i filmovou společnost Lucernafilm a bohatl na dovozu a promítání amerických filmů. Po začátku války vstoupila na Barrandov německá správa a ateliéry se nebývale rozrostly. Točila se řada filmů, na kterých se podílela tehdejší elita českých herců. Miloš Havel byl ochoten učinit cokoli, jen aby se zachránil. Ochotně tedy spolupracoval nejen s okupační správou, ale také s Gestapem. Později po válce měl štěstí, že se dokumenty o jeho stycích s Gestapem ztratily (stalo se tak v průběhu jeho námluv s StB). Po válce byl Miloš Havel označen filmovou obcí za kolaboranta s nacisty, byl také obžalován, ale obvinění bylo za nejasných okolností staženo. Z této doby existují také doklady o čilých stycích Miloše Havla s StB. Aby se zachránil, podepsal Miloš Havel StB také spolupráci. Po navázání spolupráce s StB odcestoval Miloš Havel do Německa. Oficiální prameny tvrdí, že poté svou spolupráci s StB ukončil. V Západním Německu požádal Miloš Havel jako pronásledovaný český žid za války o odškodnění za majetek, který ztratil. V průběhu války totiž prodal polovinu barrandovských studí německé správě za částku asi 7 milionů korun, což považoval za podhodnocenou cenu, ke které byl přinucen. Západoněmecký rehabilitační soud nároky Miloše Havla uznal a v plném rozsahu jej odškodnil. Vraťme se však k našemu Václavu Havlovi. Ten se celý život programově angažoval v „antikomunistickém“ disentu, ve kterém však byla řada (bývalých) komunistů, tzv. „osmašedesátníků“. Namátkou uveďme jména jako Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jiří Hájek, Jaroslav Šabata, Miloš Hájek, Karel Šiktanc a řada dalších. Václav Havel nebyl řadový disident. Jezdil v lepším automobilu než tehdejší předseda komunistické vlády (vlastnil luxusní Mercedes), obýval rozlehlý a komfortní byt na Rašínově nábřeží a stejně tak měl k dispozici svou usedlost Na Hrádečku, kde mohl nerušeně pořádat své disidentské seance. Havlův čas přišel v listopadu 1989, když na Letné a z balkonu Melantrichu mával nadšeným statisícům doufajících. V témže roce byl komunistickým parlamentem jednomyslně zvolen prezidentem a když skládal slib, přísahal symbolicky na komunistickou ústavu. Neštítil se mávat nadšeným a doufajícím davům a poté přísahat věrnost komunistické ústavě. V roce 1990 se uvažovalo, jakým způsobem uskutečnit restituce a především v jakém rozsahu. Václav Havel, který měl tehdy v Občanském fóru rozhodující slovo, prosadil široké a rozsáhlé restituce. Vzhledem k hrozbě nároků sudetských Němců se parlament rozhodl navracet majetky zabavené teprve po 25.2. 1948. Způsob, jakým se Václav Havel dostal k majetkům svého strýce a děda, je zahalen tajemstvím. Jeho strýc Miloš Havel byl po válce označen jako kolaborant a jeho majetek znárodněn podle Benešových dekretů. Proto se na něj klasické restituční předpisy o navracení majetku ztraceného po roce 1948, nevztahují. Václav Havel přesto jako jeden z prvních dostal veškerý majetek, o který požádal. Možná i proto se Havel bojí tématu Benešových dekretů jako čert kříže. Na přímou otázku na svůj názor na ně uvedl pro BBC v roce 2002: „Já jsem se k tomuto velmi důležitému a citlivému tématu vyjádřil už mnohokrát, ale vždycky jsem se k němu vyjádřil, když jsem já chtěl a ne tehdy, když jakási zhysterizovaná atmosféra mě k tomu nutila, já zůstanu věrný této tradici, pokud jde o ty dekrety.“ Jednoznačné stanovisko k Benešovým dekretům však Václav Havel nikdy neposkytl a dobře ví proč. O pozadí Havlových restitucí se nikdy nemluvilo a žádný novinář se jimi netroufl zabývat. Ještě dnes je Havel pěstovanou ikonou sametové revoluce a falešného sametového „národního obrození“. Restituce příjemně postihly řadu disidentů z Charty 77, a ti chartisté, na které nic nezbylo, si dokumenty k restituci alespoň padělali. Učinila tak Havlova spolupracovnice a disidentka z Charty 77 Marta Chadimová, jejíž restituční podvod s nemovitostmi na Loretánském náměstí v Praze byl však bohužel odhalen a před odsuzujícím rozsudkem jí zachránila jen milost jejího přítele z Charty 77. Restituce Václava Havla proběhly však tiše a úspěšně. Upozornit na to, že prolamují Benešovy dekrety a jdou hluboko za stanovenou restituční čáru 25.2.1948 si nikdo netroufl a netroufá si tak učinit ani nyní. Lze přitom konstatovat, že právě Havlovy restituce byly jedny z průkopnických v tom smyslu, že prolomily Benešovy dekrety. Na počátku 90. let se u restitucí Havlova majetku objevuje jméno Miloše Červenky, současného miliardáře a pozemkového magnáta v Praze. Absolvent moskevského MGIMO (aneb „Akademie KGB“) Červenka také Havlův majetek spravoval a fungoval jako Havlova „peněženka“. Naskýtá se proto otázka, pro koho vlastně dnes agent Červenka svůj obrovský majetek spravuje. Havlovy úzké vztahy na staré struktury v souvislosti s jeho majetkem ukazuje i známá transakce, když prodal svou polovinu paláce Lucerna společnosti Chemapol vedené agentem StB Václavem Junkem. I u této transakce asistovala šedá eminence jménem Červenka. Dnes je (bývalý) majetek rodiny Havlů zdevastován a pomalu chátrá. Důkazem toho jsou jak Barrandovské terasy, tak Lucerna. Havlův praděd se musí obracet v hrobě, vida jak Václav s rodinným majetkem naložil. Rozhodně však nezchudl, svá aktiva má uložené jinde. Skutečný obraz Václava Havla je diametrálně odlišný od toho, jak jej vykreslují některá média a samozvaní kulturní elitáři. Vyzní tedy velmi trefně, je-li při jedné společenské akci k nazvání Václava Havla za „jednoho z nejlepších synů národa“ vybrán jistý deviantní fotograf obscénních polopornografických snímků a sál plný ovcí nadšeně tleská. Je to jen důkazem, kterak se instalovaná „česká kulturní elita“ utápí v bahně pokrytectví a bezpáteřosti. Václav Havel zneužíval ideály, kterými se zaštiťoval. Ač celý život žil s maskou bojovníka s totalitou a s komunismem, již v období Charty 77 s (bývalými) komunisty ochotně spolupracoval. Po jeho úspěšném 17. listopadu 1989 Havel v čele Občanského fóra zajistil, aby si komunistická elita udržela moc ve státě. Symbolicky jmenoval federálním premiérem bývalého komunistického ministra Mariána Čalfu. Svou maskou plachého, slušného a sympatického „Vaška“ ohlupuje Havel řadu občanů dodnes. Václav Havel je dokonalý symbol falešné a pokřivené morálky naší společnosti. Zradou vlastních ideálů, které hlásal v roce 1989, se na úpadku morálky a národního cítění Václav Havel podepsal ještě více, než celý komunistický režim. Ten, kdo jej uznává a uctívá jako „morální symbol“, tímto zároveň přijímá tuto pokřivenou a neupřímnou morálku za svou. reagovat </div><div class="reply"> <a href="http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/vlada/204760.aspx?diskuse&parent=888740#new">reagovat</a> </div>Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1906293858984711587.post-57749905411105202702011-08-01T18:47:00.001-07:002011-08-01T18:47:53.294-07:00převzato<div class="preview"> <h3> <a href="http://skopal-jaroslav.blog.cz/1108/strane-schvalen-novy-nazev-z-csns-na-css" title="Straně schválen nový název - z ČSNS na ČSS"> Straně schválen nový název - z ČSNS na ČSS </a> </h3><div> <div class="articleCaption"> Včera v 23:10 | Karel Doskočil (CES) | <a href="http://skopal-jaroslav.blog.cz/rubrika/jini-autori" title="Rubrika: Jiní autoři"> Jiní autoři </a> </div><h2>Co řešili soudruzi s bratry 3. března 1948 na schůzi předsednictva Ústředního akčního výboru Národní fronty</h2><div>Za účasti Aloise Neumana a Emanuela Šlechty byla projednána a odsouhlasena změna názvu strany národních socialistů na Čsl. stranu socialistickou. Naskýtá se otázka, zda je legitimní schvalovat nový název strany takovým způsobem za silného vnějšího tlaku. Také byli schváleni členové akčního výboru ČSS. Demokracie ve straně se stala minulostí. Co se přesně odsouhlasilo, viz následující dvě strany zápisu.</div><div><img alt="Zápis ze schůze P ÚAV NF 3.3.1948" height="952" src="http://nd05.jxs.cz/709/365/5f269cc8a0_78464421_o2.jpg" style="height: 908px; width: 591.367px;" width="620" /></div><div><br />
</div><div><img alt="2. strana zápisu" height="636" src="http://nd05.jxs.cz/722/192/ce2671e8fd_78464500_o2.jpg" style="height: 606px; width: 591.367px;" width="620" /></div><div class="tr"> <a href="http://skopal-jaroslav.blog.cz/1108/strane-schvalen-novy-nazev-z-csns-na-css#pridat-komentar">Přidat komentář</a> </div></div></div><div class="clear"> </div>Jaroslav Kronushttp://www.blogger.com/profile/11187921839735652576noreply@blogger.com0