cechykrasne-cechyme

převzato

2011-09-28T14:20:00.001-07:00

Adam B. Bartoš

novinář
Až budete číst tento komentář, bude už nejspíše po všem. USA rezoluci o vyhlášení samostatné Palestiny zavetují a vše bude jako dříve.

S Izraelem na věčné časy

Ne že by mi na nezávislém palestinském státu nějak zvláště záleželo (jen si myslím, že bychom měli být spravedliví), spíše mi ale vadí, jak nekritickou podporu vyjadřuje česká diplomacie Izraeli, když mu už dopředu slibovala, že bude hlasovat proti Palestincům. Ale je vlastně čemu se divit?

Palestinská otázka bude na jednání Valného shromáždění OSN nejspíše jen krátkou epizodkou, česká proizraelská politika krátkou epizodou ale v žádném případě není. Má hluboké kořeny už od dob první republiky.

Zatímco v USA mají na zpracovávání politiků k proizraelským postojům vlivné lobbystické organizace jako AIPAC (pozitivní motivace), případně ADL (negativní motivace), u nás to zvládáme bez nátlakových organizací (naše česká LPA je naštěstí jen obskurním spolkem, byť i jí se celkem obstojně daří šikanovat lidi za jejich názory a ničit jim existenci). Své proizraelské kroky podnikáme dobrovolně, sami od sebe, bez donucení, z lásky k Izraeli, z nostalgie po první republice a z romantického okouzlení časy, kdy rabi Löw uplácával Golema.

Jak řekl při poslední návštěvě Izraele Alexandr Vondra: "Říká se, že státy nemají přátele, ale zájmy. Existují ale výjimky, které potvrzují pravidlo. Česká republika a Izrael mají nejen společné zájmy, ale také hluboké a nefalšované přátelství."

Pojďme se tedy na krátkou historii tohoto přátelství podívat...

***

Československý stát vznikl za přispění Spojených států amerických, o což se nemalou měrou zasloužila ve Státech vždy tradičně silná židovská lobby, se kterou Masaryk vešel ve styk (ostatně Masaryk sám byl po svém skutečném otci židovského původu a navíc si mezi Židy udělal dobré jméno svým vystupováním v hilsneriádě). Proto měl v sionistických kruzích v Americe otevřené dveře. Proto bylo přirozené, že po vzniku ČSR dělali představitelé novodobého státu vše pro to, aby tuto podporu splatili.

Sionisté sympatizovali s českým odbojem a platilo to i opačně. Při své odbojové činnosti udržoval Masaryk se sionisty úzké styky (přes Žida rodem z Čech, L. D. Brandeise, člena Nejvyššího soudu USA, který měl blízko k prezidentu Wilsonovi, získával další kontakty). Československo pak na oplátku podpořilo sionistické požadavky na mírové konferenci ve Versailles. Na Hradě se přijímaly židovské a sionistické deputace, Československo hostilo několik sionistických světových kongresů (1921 a 1923 v Karlových Varech, 1933 v Praze - zasedal i v Havlově Lucerně), na které Beneš a spol. zasílali zdravice. Když byl Masaryk roku 1919 tázán sionistickým novinářem, kterému poskytl audienci na Hradě, stejně jako když byl v roce 1934 při jiné příležitosti tázán zase prezident Beneš, zda ČSR podpoří židovské zájmy v Palestině, odpověď byla vždy kladná a vždy dopředu téměř jasná - nebylo o čem hovořit.

První hlavou československého státu, která navštívila území dnešního Izraele, byl právě TGM, který zde má dodnes sochu a jeho památka se těší velké vážnosti. Byl dokonce vůbec první hlavou státu na světě, který takové gesto - v roce 1927 - učinil. Nejen proto mu pak k jeho osmdesátým narozeninám ve zvláštním masarykovském čísle amerického "Jewish Daily Bulletin" blahopřály takové židovské osobnosti jako Felix M. Warburg ze slavné bankéřské rodiny Warburgů z bankovního domu Kuhn, Loeb a Co., člen nejvyššího spolkového soudu USA Felix Frankfurter, americký byznysman a filantrop Lewis Strauss, světový předseda židozednářského řádu B´nai B´rith Alfred M. Cohen či židovský revolucionář Vladimir Jabotinsky a mnozí další.

Proizraelská linie se udržela i po válce, kdy se osvobozené Československo (mimo jiné i díky úsilí Masarykova syna Jana) zasazovalo o vznik státu Izrael a poté jako třetí země na světě (po USA a SSSR) uznala jeho nezávislost (pět dní po vyhlášení); kdy země nechala bez problémů do nově vzniklého státu odejít své občany, kteří v sobě (někdy i zcela náhle) objevili židovskou krev; a kdy byla uzavřena smlouva o dodávkách zbraní, vojenské techniky, letounů a výcviku vojáků pro nově vzniklý židovský stát.

Dodávky zbraní pak pokračovaly kupodivu i po únorovém komunistickém puči, byť z pragmatických důvodů - šlo o dobrý byznys a tehdejší Sovětský svaz navíc doufal, že by mohl mít v Izraeli spojence. Tato vojenská podpora Izraeli trvala několik měsíců a dodnes ji Židé vysoce oceňují. Důležitou pomocí byl i výcvik izraelských pilotů a vůbec vojáků na území Československa (později, za Bartáka, budou zase izraelští vojáci cvičit ty naše). Československo se podílelo i na osídlování Izraele, neboť bylo jediným kanálem, kterým se Židé z východu dostávali do země zaslíbené.

Pak ale vztahy s Izraelem zamrzly a oficiálně končí po dvaceti letech, po tzv. Šestidenní válce, kdy Československo přerušuje s Izraelem diplomatické styky a napříště podporuje palestinské aktivity a vůbec arabský svět. Izrael se stal až do převratu v roce 1989 nepřátelskou zemí. Přesto určité vazby trvají i nadále - například řada klíčových postav pražského jara byla židovského původu (včetně například prvního československého velvyslance v Izraeli Eduarda Goldstücker), stejně tak jako později nezanedbatelná část normalizační Charty 77. Ta tehdy kritizovala mimo jiné i přezíravý vztah komunistického establishmentu k židovským památkám a to, že se v učebnicích málo (nebo spíše vůbec ne) hovořilo o holokaustu. A za Gorbačovovy perestrojky, kdy řada sovětských Židů odchází do Izraele, je jedním z transportních míst opět Praha.

Po převratu měla tedy česká diplomacie na co navazovat, navíc řada představitelů nového režimu byla židovské národnosti, včetně prvního ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera (jakož i dalších ministrů zahraničí - Josefa Zieleniece či Jana Kavana, který dokonce měl vlastní představy o tom, jak na Blízkém východě zařídit mír).

Stavidla česko-izraelského přátelství se tak naplno otevřela až v novodobé historii země, kdy Václav Havel už v dubnu 1990 jako (opět) první postkomunistický státník Izrael navštívil. Po něm se do izraelského památníku Jad Vašem jezdila s jarmulkou na hlavě klanět celá plejáda československých a poté českých politiků. Zde se upevňovalo přerušené přátelství na věčné časy...

Veškeré následující vlády, pravicové i levicové, byly striktně proizraelské (i Miloš Zeman chtěl vyhánět Palestince z Izraele a uzavíral předražené smlouvy na stavbu dálnice s izraelskými firmami, pročež je v Izraeli dodnes velmi oblíbený).

Naposledy letěl do Izraele premiér Petr Nečas předminulý týden, aby tam izraelskému premiérovi slíbil, že naše země Palestinu nepodpoří.

Takže je to pořád stejné - naděje, že bude brzy konec přílišnému poklonkování Izraeli, které kulminovalo za neokonzervativní vlády Mirka Topolánka, vzala brzy za své. A jak by také ne, když hlavní strůjci této politiky, Karel Schwarzenberg a Alexandr Vondra, stále sedí na svých místech, mocnější než kdy dříve (Schwarzenberg se stal ze senátora předsedou strany, Vondra se zase zaháčkoval ve vedení ODS).

Vzpomeňme jen na to, jak jel Karel Schwarzenberg (po Kavanovi další ambiciózní politik, který chtěl domlouvat mír mezi Izraelci a Palestinci) do Izraele v době bombardování Gazy či jak s Vondrou plánoval historicky první summit EU-Izrael. Autor článku si vzpomíná, jak se mu Alexandr Vondra dmul pýchou při líčení historky, kterak pronesl v Izraeli výborný projev, u kterého všichni vstávali a dlouho tleskali. Oba pánové mají také blízko k už zmiňovanému židozednářskému spolku B´nai B´rith, což je v případě Schwarzenberga dáno rodinnou tradicí už od dob první republiky. Dokonce i v izraelském tisku se o Schwarzenbergovi píše jako o nejvíce proizraelském ministrovi zahraničí ze všech zemí EU. Vzpomeňme také, jaký rozruch vyvolal Jan Kavan, když se na cestě představitelů evropských parlamentů coby poradce Miloslava Vlčka "utrhl" od skupiny a setkal se na své triko se zástupci Hamásu (já bohužel k této mediální vřavě přispěl, protože jsem o "kauze" jako jeden z prvních informoval). Sionisté v českém parlamentu z toho byli celí zuřiví.

Pak jsme tu měli krátké vládní intermezzo s premiérem židovského původu Janem Fischerem, jehož židovství se od židovství řady ostatních politiků lišilo jen tím, že bylo přiznané a veřejně proklamované (až oslavované), s Martinem Bartákem na postu ministra obrany, který byl v Izraeli na pracovních návštěvách téměř neustále (aby tam domlouval všelijaké spolupráce na armádní úrovni) a s ministrem zahraničí Janem Kohoutem.

Právě ministerstvo zahraničí už od Listopadu striktní proizraelskou politiku určuje a drží. A není divu, když na něm pracuje mnoho úředníků a vysokých státních činitelů, kteří jsou židovského původu, klanem Pojarů počínaje (Tomáš Pojar, který byl až donedávna náměstkem ministra, je nyní velvyslanec v Izraeli, stejně jako jeho otec Miloš, který byl prvním porevolučním a následně prvním český velvyslancem tamtéž) a Jiřím Schneiderem konče (současný první náměstek ministra, který na postu vystřídal Tomáše Pojara, už velvyslancem v Izraeli pro změnu byl, hned po Pojarově otci Milošovi). O dlouhé řadě diplomatů, kteří jsou zároveň členy židovské obce, by se dalo psát dlouho, ale nemá to smysl. Je ale otázka, jak pak může být česká zahraniční politika nezávislá a objektivní, do jaké míry je autentická a do jaké jen reflektuje americko-izraelské zájmy a - zda je vůbec česká. Až 80-90 procent vedoucích pracovníků na MZV jsou prý Židé, tvrdili mi do očí někteří pracovníci ministerstva zahraničí a vzpomínali na bývalého, dnes už zemřelého, velvyslance v Číně Alexandra Karycha (ODS), který - když občas přiletěl do pražského ústředí a prošel se chodbami Černínského paláce - opakovaně tvrdil, že je MZV "ovládáno židovskou klikou". Naštěstí ale netáhnou za jeden provaz, ale tvoří různé skupiny, které si jdou vzájemně po krku, říkají lidé (gójímové) z ministerstva. Na českou zahraniční politiku a na český vztah k Blízkému východu to ale evidentně vliv nemá - zůstává konzistentní.

Stejně tak do USA, kde si politici bez požehnání AIPACu (židovské lobby) ani neomyjí ruce (někdy to vypadá, že USA je spojencem Izraele, ne opačně), jsou nasazováni diplomaté s židovskými kořeny - asi je to tak pro spolupráci lepší. Vzpomeňme jen na první československou porevoluční velvyslankyni Ritu Klímovou (matku Vladimíra Mlynáře, manželku osmašedesátníka a chartisty Zdeňka Mlynáře a dceru prvorepublikového bolševického novináře židovského původu Stanislava Budína, který se pod skutečným jménem Benzion Bat narodil na Ukrajině), následovanou Michaelem Žantovským (který z USA odešel velvyslancovat přímo do Izraele, dnes je pro změnu v Londýně) a proizraelským Alexandrem Vondrou. Dnes tam máme pana Gandaloviče.

A to jen tak kloužu po povrchu. Chtělo by to, aby téma soudobých česko-izraelských vztahů někdo pořádně zpracoval. Aby někdo napsal podobnou studii, jako sepsali (podotýkám že Židé) John Mearsheimer a Stephen M. Walt pod názvem "Židovská lobby a americká zahraniční politika". Myslím, že v případné obdobné české studii bychom našli mnoho podobností.

Už je tedy jasné, proč Česká republika nikdy nemůže podpořit nezávislou Palestinu?

Pro Prvnizpravy.cz
Adam B.Bartoš

převzato

2011-09-28T14:15:00.001-07:00

Klaus: Pokrokáři útočí na tradiční řád. Vlastenectví je vydáváno za šovinismus a rodina pošlapávána

Autor: Václav Klaus | Publikováno: 28.9.2011 | Rubrika: Zamyšlení

Projev prezidenta republiky na Národní svatováclavské pouti
Vážený pane arcibiskupe, vysocí představitelé církve, představitelé státu, i města Brandýsa nad Labem – Staré Boleslavi, milí účastníci Národní svatováclavské pouti,
děkuji za pozvání na dnešní slavnost i za příležitost zde i v letošním roce promluvit. Svátek svatého Václava je významným dnem naší země a byl jím dávno před tím, než se stal v roce 2000 – rozhodnutím parlamentu – státním svátkem České republiky. Legenda svatého Václava je jedním z konstitutivních prvků naší státnosti, je a byla vždy autentickou součástí našeho vnímání sebe sama i kontextu, v němž žijeme. O svatováclavskou legendu jsme se opírali, na ni jsme navazovali, byla a je pro nás inspirací a přimlouval bych se za to, aby tomu tak bylo i v budoucnu.
Právě k tomu, aby byla naše budoucnost taková, jakou bychom si ji mít přáli, a aby byla budoucností, která bude kontinuitou s minulostí a nikoli jejím opuštěním, bych zde dnes chtěl říci pár slov.
Čtěte také:
Klaus: Sv. Václav je symbolem kořenů a křesťanského původu naší tisícileté státní existence
Svatý Václav – obhájce křesťanských hodnot a národní svébytnosti
Václav Klaus o svatém Václavovi
Řada tendencí, prosazujících se v dnešním světě a v různé míře i u nás, mne znepokojuje a domnívám se, že znepokojuje i mnohé z Vás. Stále více se utvrzuji v přesvědčení, že k nim nesmíme mlčet a že se s nimi nesmíme smiřovat. Bylo by dobře, kdybychom o nebezpečí, které z nich plyne, uměli mluvit nahlas a společně. Ukázalo se – v poslední době zejména uzavřením sporu o vlastnictví svatovítské katedrály na Pražském hradě i rychlým postupem společné práce vládní a církevní komise pro narovnání vztahu mezi státem a církvemi – že postup v dohodě přináší výsledky.
Jsem sice jen vnějším pozorovatelem současných diskusí v římskokatolické církvi, ale domnívám se, že nás obdobným způsobem trápí stále rychleji se rozpadající hodnotový systém, který ještě donedávna charakterizoval a vlastně i definoval naši civilizaci, náš civilizační okruh, svět, který nazýváme Západem, naši Evropu, ke které patříme a vždy jsme patřili.
Při pohledu kolem sebe vidíme, že „pokrokáři“ všeho druhu vedou soustavný a stále nezakrytější útok na naše tradiční společenské hodnoty a ctnosti. Vlastenectví je vydáváno za šovinismus. Demokratický stát za překonanou instituci, která má být obětována ve prospěch nadstátních uskupení, která nikdy nemohou získat demokratickou legitimitu. Přirozeně strukturovaná národní společenství se svými hlubokými tradicemi, duchovními a kulturními hodnotami, vycházejícími ze staletých zkušeností a z životů mnoha předchozích generací, jsou erodována politickým tlakem na přijetí multikulturalismu jako oficiálně naordinované ideologie. Vše přirozené, a proto dosud většinově spontánně přijímané, je vydáváno za překonané a málo zajímavé. Vše tradiční a konzervativní je vydáváno za zastaralé a nemoderní, je zesměšňováno a je vylučováno ze společenského dialogu.

Čtěte také:
Národní stát, vlastenectví a národní hrdost nejsou veteš, hlásá Klaus stejně jako TGM
Vlastenectví – konzervativní postoj
Odpovědnost za své činy a za svůj život, odpovědnost vůči druhým, a to nejen těm nejbližším, je vystřídávána povrchními a formálními pózami. Tradiční rodina, základní jednotka každého dalšího celku lidského uspořádání, odvěké prostředí pro vztah muže a ženy, pro výchovu nových generací, ale i pro samozřejmou mezigenerační pomoc a solidaritu, je vystavována stále ostřejším útokům módních postojů, které pro vybrané skupiny velmi nevybíravými způsoby vyžadují nejrůznější, v minulosti nikdy neexistující privilegia. Přijetí života jako nepřetržitého úsilí o hledání jeho smyslu, pocit vlastní odpovědnosti za sebe a jiné, a radování se z každého sebemenšího zdaru v tomto úsilí jsou vystřídávány nárokem absolutního a z vnějšku zaručeného štěstí. Faleš sociálního státu nezaslouženého blahobytu ničí vše tvůrčí a individuální a otupuje talenty, aktivitu a pracovitost, neboť ta se přestává vyplácet.
Při setkáních s představiteli církve se často shodujeme v tom, že je tento trend mimořádně nebezpečný a že je nezbytné se mu aktivně postavit. Nepochybuji, že v mnoha farnostech, zvláště těch venkovských, se u nás o těchto jevech hovoří, ale církev by měla svou významnou autoritu v nezanedbatelné části celé naší veřejnosti uplatňovat více a hlasitěji i v debatě celospolečenské.
Snad je mi dobře rozuměno. Nehoruji pro účast církve v každodenních politických půtkách, ale přimlouvám se za jasné a zřetelné ANO-ANO, NE-NE ve veřejných střetech o hodnoty a občanské ctnosti, které jsou ohrožovány falešnými proroky takzvaného pokroku a modernismu. Říkat to nahlas je nezbytné. Vím, že tak mnozí činí. Vím, že je Benedikt XVI. za mnohé své tolik potřebné konzervativní postoje terčem nevybíravých útoků. Doba, kterou žijeme, však má tolik nebezpečných rysů, že nechat ve veřejném prostoru dominovat jen oportunistické modernisty se nakonec vymstí všem. Jsme v době, kdy je nutno riskovat i nepochopení, kdy je nutno vystavit se daleko více než dříve nepříjemným střetům, jakkoli se zdá, že v nich má druhá strana momentálně převahu, zejména mediální.
Sám za sebe se z pozice prezidenta republiky snažím na tyto jevy soustavně upozorňovat, bojovat s nimi, nepřecházet je mlčením. Jsem navíc přesvědčen, že počet těch, kteří se již nechtějí smiřovat s neustálou defenzívou a ustupováním, u nás i ve světě roste.
Nemám nejmenší ambice říkat církvi, co má dělat. Vážím si mnoha jejích představitelů, vím, že jsou to lidé vzdělaní, lidé s velikou lidskou i historickou zkušeností, lidé, kteří nejednou projevili obdivuhodnou statečnost, lidskou i morální sílu i oddanost idejím, na nichž naše civilizace a její kultura vznikly a na jejichž základě se rozvíjely.
Proto jsem pokládal za důležité právě na tomto místě a právě v tento den vyslovit svůj možná o něco méně slavnostní, ale o to naléhavější apel. Budu doufat, že si ho nevyložíte jako nezdvořilost hosta na Vaší slavnosti, ale jako veřejně prezentované zamyšlení nad reálným rizikem, kterému náš tisíciletý český stát, jako součást křesťanské civilizace, aktuálně čelí.
Národní svatováclavská pouť je k připomenutí si těchto věcí vhodnou příležitostí. Loni jsem zde řekl, že nám dává možnost „na chvíli se zastavit a s dostatečnou pokorou si uvědomit, že jsme součástí dlouhé civilizační, kulturní a státní tradice.“ Zkusme na to myslet i ve všední dny.
Václav Klaus, Stará Boleslav, 28. září 2011

SVATÝ VÁCLAV A IDEA ČESKÉ STÁTNOSTI

Autor: Petr Bahník | Publikováno: 28.9.2011 | Rubrika: Studie

Parlament České republiky před několika lety schválil obnovu 28. září jako státního svátku. Je to den sv. Václava, českého národního světce a zemského patrona, den, který byl v Čechách s vlasteneckým patosem slaven po tisíc let, a jeho oficiální zařazení mezi svátky moderního českého státu by tudíž mělo být něčím zcela přirozeným, mělo by být návratem české společnosti z vykolejených stezek a slepých uliček na prověřené cesty národní tradice, (když již ne přímo víry).
Leč, lze obnově svátečního statutu 28. září bezezbytku rozumět takto? Už parlamentní diskuse, které se před lety kolem obnovy svátku rozvířily, nenechaly nikoho na pochybách, že čeští levičáci nehodlají svůj poměr k interpretaci národních dějin měnit ani po letech bolševického temna a konzervativní češství je pro ně noční můrou číslo jedna. Jen díky převaze zdravého rozumu v řadách poslanců nakonec svátek přece jen schválen byl, o bolestech, které celou věc provázely však trvale svědčí jeho zvláštní oficiální titul: 28. září – Den české státnosti. Je to zřetelný kompromis. Světcovo jméno není v názvu zmíněno, avšak, vzhledem k obecně známé souvislosti naší státnosti se sv. Václavem, je význam 28. září vzdělanějším občanům jasný.
      Zdá se mi, že to odráží poměr moderní české společnosti k vlastní křesťanské minulosti a zejména ke katolicismu. Dominance katolického prvku v naší národní kultuře je prakticky nepřehlédnutelná, tím spíše se však o ní ve „slušné společnosti“ jaksi nepatří mluvit. Začalo to už koncem devatenáctého století, kdy liberálové ovládli české národní obrození, do té doby pro ně nezajímavé, a trvá to bohužel dodnes. Kulturní dědictví spjaté s katolicismem je buď přehlíženo, jako něco běžného a nezajímavého, nebo je, jaksi mimoděk, avšak důsledně, nezmiňována jeho duchovní provenience. Jakoby nebylo důležité, čemu měly vlastně sloužit dojemné kapličky na našich návsích, Boží muka u cest či lidové betlémy. O české katolické tradici se prostě nemluví, ačkoli všichni víme, že když se v Čechách řekne kostel, apriorně se nám vybaví kostel katolický, ten goticko-barokový na vršíčku, když se řekne farář, vybaví se nám kolárek a bezženství, a když se řekne hřbitov, očekáváme na něm kříže. Formální ateismus většiny národa, ani naše husitsko-protestantská tradice, na tom pranic nemění, jde totiž o kulturní rámec, a ten, ať se to komu líbí nebo ne, je u nás prostě katolický, právě tak, jako je katolická sama idea české státnosti, idea svatováclavská.
      Vedle protikatolické setrvačnosti, má ovšem svatováclavská idea i jiné, ve skutečnosti nebezpečnější, protivníky. Jednak je to nedostatek sebevědomí, znalostí a vůle po svébytnosti u řady českých katolíků, jež způsobuje zmatek v jejich hlavách, a jednak dlouhodobé a programové falšování české katolické tradice německými nacionalisty, jež se rádo a velmi často prezentuje i v pseudokonzervativním a pseudokatolickém hávu.
    Obrazně řečeno: vadí-li pokrokářům na svatém Václavu, že byl svatý, a nejraději by na něj proto zapomněli, německým šovinistům zase vadí, že byl sv.Václav právě Václavem, tedy Čechem, a nejraději by z něj udělali Vikinga, jak se o to svého času skutečně pokoušela hitlerovská propaganda.
     Tisíciletou ideu české státnosti, a s ní spjatou svatováclavskou tradici, je třeba před veškerým popsaným znevažováním, falzifikací i naší vlastní nevědomostí co neúčinněji bránit. Nástrojem k tomu může být jedině poznání dějinných skutečností, na nichž je vystavěna. Podívejme se tedy na základní obrysy jejího utváření, na její zdroje a vztah k historické osobnosti sv. Václava.
Čtěte také:
Patronus Patriae Primus – svatý Václav
Josef Pekař o významu tradice sv. Václava pro národní myšlenku
Klaus: Sv. Václav je symbolem kořenů a křesťanského původu naší tisícileté státní existence
Kníže Václav – světec a panovník
Václav Klaus o svatém Václavovi

Velká Morava, Přemyslovci a sv. Václav

Základním kamenem slovanské státní existence ve středoevropském prostoru byl politický útvar vzniklý ve třicátých letech devátého století a známý širší veřejnosti jako Velká Morava. Její panovníci, počínaje zakladatelem Mojmírem I., usilovali o to, vytvořit z ní standardní stát srovnatelný s tehdejšími západními vzory. Nepřehlédnutelným handicapem tohoto úsilí ovšem bylo, že středoevropští Slované dosud setrvávali v pohanství. Celá západní Evropa byla v té době již křesťanská a pohanství bylo právem vnímáno jako výraz civilizační zaostalosti a potenciální nebezpečnosti.
      Situaci se rozhodl radikálně změnit syn Mojmíra I., kníže Rostislav, který zahájil plánovitou christianisaci své země. Prvopočátky křesťanství na Velké Moravě byly spojeny s působením západních latinských kněží, a to jednak s nahodilými misijními pokusy iroskotských mnichů a jednak s působením německého kněžstva východofranckého, zejména z pasovské diecéze, které usilovalo o systematičtější postup. Východofranští duchovní však nebyli jen nositeli nové víry, ale, v souladu s představou tzv. „říšské církve“, také předními emisary politických zájmů svých panovníků a christianizaci moravských Slovanů chápali automaticky také jako jejich podřízenost Východofrancké říši.¹To bylo pro vládce Velké Moravy pochopitelně těžko přijatelné a kníže Rostislav proto hledal alternativní řešení. Jak vyplývá z písemností mohučské synody roku 852, zval Rostislav na Moravu programově kněze z jiných oblastí, než jen z blízkých diecézí Východofranské říše. Čteme např. o působení duchovenstva z Itálie a Řecka. Rostislav tak dával najevo církevně-správní samostatnost své země a vykazoval ambice pasovského biskupství do patřičných mezí. Cílem jeho snah přitom beze sporu bylo vytvoření samostatné slovanské diecéze na Velké Moravě.
       Po zdlouhavých jednáních s papežem Mikulášem I., které nedosáhly kýženého výsledku, obrátil se Rostislav roku 863 na východ a požádal byzantského císaře Michala III. o vyslání křesťanské misie na Velkou Moravu.² O rok později byzantští misionáři skutečně zahájili své působení ve střední Evropě a jejich dílo bylo mimořádně úspěšné. Zatímco většinou probíhala christianizace evropských zemí tak, že novou víru přijal panovník s dvořany, a teprve v následujících desetiletích se šířila do nižších vrstev, na Velké Moravě zasáhla misie prakticky všechny vrstvy společnosti, od velmožů knížecího dvora, přes urozené bojovníky až po chudé zemědělce.³ Tento rychlý a zřetelný úspěch byl snad ovlivněn tím, že křesťanství pro moravské Slovany už nebylo zcela novým učením, hlavní roli však nepochybně sehrála skvělá teoretická příprava a dobré organizační vedení misie, čili mimořádné odborné a charakterové kvality osobností stojících v jejím čele, Konstantina, zvaného „filosof“, jenž později přijal řeholní jméno Cyril, a jeho kněžského i pokrevního bratra Metoděje.
       Zatímco vlastní úkol misie se podařilo dobře a rychle plnit, aniž došlo k jakýmkoli ostřejším střetům s vyznavači starého slovanského pohanství, značné problémy byzantincům působili franští kněží, kteří v misii viděli nepříjemnou konkurenci. Došlo k obvinění u papežského dvora v Římě, že se prý soluňští bratři ve svých staroslověnských překladech dopustili deformace svatých textů i samého obsahu víry.⁴
       Proti takovému obvinění se bratři hodlali hájit se vší razancí. Přivítali proto pozvání papeže Mikuláše I. k návštěvě Říma a r. 867 se vydali na cestu do věčného města, jež se pro ně stala v mnoha ohledech osudovou. Nejen, že se jim podařilo obhájit vlastní překlady církevních textů a prosadit staroslověnštinu jako schválený liturgický jazyk⁵, ale nově nastoupivší papež Hadrián II. jmenoval Metoděje dokonce papežským legátem pro slovanské kraje v záalpí ⁶a posléze i arcibiskupem nově zřízeného stolce moravsko-panonského, což bylo nepochybně mocným zadostiučiněním, (vždyť mu měli být podřízeni i franští kněží působící na Moravě!).7
      Politické poměry na Velké Moravě se však mezitím radikálně změnily. Kníže Rostislav byl zbaven svého trůnu státním převratem ve východofranské režii. Po řadě peripetií se do čela státu dostal jeho synovec Svatopluk, který se do značné míry opíral o podporu franských kněží. Ti si tím mimořádně upevnili svou pozici a těšili se dlouhodobé přízni nového vládce.
       Svatopluk se ukázal být panovníkem mimořádně schopným. Teprve on učinil Velkou Moravu opravdu velkou, ve smyslu územní rozlohy. Za jeho vlády podléhala velehradskému knížeti území dnešní ČR, Slovenska, Maďarska, jižního Polska a snad i lužickosrbské oblasti severovýchodního Německa a část západní Ukrajiny. Roku 874 dosáhl dokonce tzv. mírem forchheimským oficiálního uznání nezávislosti Velké Moravy ze strany Východofrancké říše a v soudobých latinských kronikách je příležitostně titulován jako Rex, čili král. Jeho poměr ke staroslověnské misii i k arcibiskupu Metodějovi ovšem zůstával trvale chladný. Obojí pro něj bylo připomínkou éry jeho předchůdce Rostislava a pochybného způsobu, jakým se Svatopluk sám dostal k moci. Krom toho na něj jistě působily též pomluvy Metodějových odpůrců a jednou již vyslovené pochyby o pravověrnosti staroslověnské liturgie, které se znovu a znovu vracely do oběhu, zejména když se v důsledku teologických sporů zkomplikovaly vztahy mezi křesťanským východem a západem.⁸ Metodějovo postavení tak bylo velmi zvláštní. Formálně byl vrcholným představitelem křesťanské církve na Velké Moravě a král Svatopluk a franští kněží ho proto museli nejen respektovat, ale také mu poskytovat všestrannou podporu , na druhé straně ovšem Metoděj nemohl zabránit intrikám některých svých franských „podřízených“ i králově ochotě jim naslouchat. Tato situace trvala až do konce Metodějova života, poté se králova zloba rozhořela naplno a Metodějovi žáci byli zbaveni svých úřadů a vyhnáni z Velehradu. Vraťme se však do doby Metodějova arcibiskupského pontifikátu.
      Specifickou částí říše krále Svatopluka byly tenkrát Čechy, ovládané rodem Přemyslovců. O politickém dění v oblasti české kotliny na počátku raného středověku můžeme s jistotou říci jen velmi málo. Od pátého století byla tato oblast osídlena Slovany, možná byla centrem někdejší Sámovy říše a později ji snad ovládla vojska Karla Velikého.⁹ Počátky české vládnoucí dynastie pak známe jen z bájí a pověstí o oráči Přemyslovi, jejichž nejstarší verze stručně zachytil ve své legendě z desátého století mnich Kristián.¹⁰
     Prvou zřetelnější zprávou, z níž lze něco vyčíst o politických poměrech v Čechách před rokem 900, je záznam fuldského analisty o křtu čtrnácti českých knížat v bavorském Řezně r. 845. Dovídáme se z něj, že: 1) Obyvatelstvo i velmoži byli až do uvedeného data stoupenci pohanství. 2) Politická správa Čech byla značně decentralisovaná, rozdělená mezi větší počet vládců. 3) Tato knížata nějakým způsobem podléhala vlivu řezenské diecéze resp. Východofrancké říše.
      Z jakých rodů tato knížata byla se ovšem z uvedeného zápisu nedočteme. Byl někdo z nich Přemyslovec? A jaká by v tom případě byla jeho role ve vztahu k ostatním i k Řeznu? Nevíme.
      Jisto je jediné:.Koncem devátého století se mezi slovanskými knížaty české kotliny začali zřetelně prosazovat Přemyslovci. Zprvu hráli jen roli prvého mezi rovnými, posléze však už roli jasně dominantní. Průběh jejich vzestupu do role centrálních vládců lze vyčíst z tradiční titulatury, kterou v raném středověku přemyslovská knížata používají. Latinské označení dux, známé z mincí a pečetí desátého a jedenáctého století, znamená vojevůdce, vévoda, prvořadé postavení Přemyslovců se tedy vyvinulo z jejich role vojenských velitelů. K této úloze snad byli Přemyslovci vybráni s ohledem na to, že ovládali středočeské jádro země. Autorita vévodů byla ovšem zprvu omezena, plnou moc měli jen v čase války, postupně však jejich vliv rostl. Pomocí sňatkové politiky (i násilí) posilovali Přemyslovci jak své výsadní postavení, tak i územní jednotu české kotliny, z niž se začínal formovat jednotný politický útvar.
     Na přelomu devátého a desátého století, v době, kdy byl přemyslovským vévodou kníže Bořivoj (latinským textům známý jako Gorivej), došlo k začlenění území Čech do Svatoplukovy Velkomoravské říše. Tato skutečnost postavení Přemyslovců ještě posílila. Vazby k Řeznu a Východofrancké říši byly dočasně přerušeny a exponentem Svatoplukovy politiky v české kotlině se stal Bořivoj. Plnil funkci jakéhosi místodržitele moravského vládce a požíval do té míry Svatoplukovy důvěry, že Čechám, už jako politickému celku (!), byla v rámci Velké Moravy ponechána jakási autonomie pod vládou Přemyslovců. K věci pochopitelně patřilo i to, že Bořivoj, spolu se svou manželkou Ludmilou, přijal na velkomoravském Velehradě křest, podle tradičního podání prý přímo z rukou arcibiskupa Metoděje.¹¹
     Výmluvným důkazem úzkých vazeb Přemyslovců k Velké Moravě je záznam o dramatickém dopadu Bořivojova křtu na českou politiku. Proti tomuto aktu totiž vystoupila početná (pohanská?) opozice, která násilím svrhla Bořivojovu vládu a vévoda musel uprchnout ke Svatoplukovu dvoru v ohrožení života. Do svého úřadu pak byl znovu dosazen s pomocí moravské vojenské intervence, která Bořivojovy odpůrce potlačila.¹²
      Co bylo důvodem této vzájemné podpory? Byli Přemyslovci pokrevními příbuznými velkomoravských Mojmírovců? Snad, nic bližšího zatím nevíme.
        Pro vznik ideje české státnosti mělo ovšem Bořivojovo napojení na Velkou Moravu nesmírný význam. Vtělilo se do teorie známé jako tzv. translatio regni, čili přenesení království. Prvně je to vyjádřeno již v Kristiánově legendě z konce desátého století, která vypravuje, že Metoděj prý Bořivojovi při křtu prorokoval: „ Staneš se pánem pánů svých“, čímž měla být myšleno pozdější ovládnutí Moravy českými panovníky. Zdůvodnění přenosu velkomoravské státní tradice na Čechy je dvojí. Kristián, latinsky píšící apologeta staroslověnské bohoslužby, naznačuje, že se Svatoplukovým odvratem od „cyrilometodějské“ tradice odstoupilo od mojmírovského státu Boží požehnání a bylo přeneseno na Přemyslovce.
     Pozdější gotické legendy zase spojují přenesení království do Čech s osobností saského krále Jindřicha Ptáčníka, jemuž připisují císařskou hodnost. Jindřich prý po zániku Velké Moravy udělil Svatoplukův královský titul (v renesanční verzi i s hmotnou královskou korunou) českému knížeti Václavovi. Sv. Václav tak byl v tomto podání prvním českým králem, titul prý však ze skromnosti nepoužíval. Jedná se patrně o pouhý literární konstrukt, obsahuje však zřetelné pravdivé jádro, a to hned dvojí: Za prvé upozorňuje na úzkou souvislost počátků české státnosti s Velkou Moravou a za druhé zdůrazňuje, že spojnicí velkomoravské tradice se vznikající tradicí českou bylo křesťanství a světecká postava Václavova.
      Tentýž obsah v symbolické rovině vyjadřuje legendární podání o Paládiu čili Ochranném obrazu země české. Paládiem se rozumí nevelký kovový reliéf madony s děťátkem, byzantského původu, který prý při křtu na Velké Moravě dostala od Metoděje Bořivojova manželka Ludmila, a který později předala spolu s křesťanskou vírou svému vnukovi Václavovi.¹³

Čechy mezi Velkou Moravou a Říší

Úzké sepětí Bořivojových Čech s Velkou Moravou se začalo na konci devátého století stále zřetelněji uvolňovat a po roce 894 zaniklo. Příznakem určité roztržky snad byl už Bořivojův vstřícný přístup k žákům arcibiskupa Metoděje, které král Svatopluk, jak již bylo zmíněno výše, vyhnal po r. 885 od svého dvora. Metodějovi žáci se tehdy uchýlili zejména na Balkánský poloostrov, kde pak spolupůsobili při vzniku bulharského státu, část z nich ovšem nalezla dlouhodobé útočiště také u dvora českého vévody Bořivoje, který měl ke staroslověnské tradici zjevně blíže, než jeho velkomoravský patron. Tito lidé se stali zakladateli staroslověnské literatury v Čechách. Jejich příchodem se posílila kulturní vazba přemyslovského knížectví k velkomoravské duchovní tradici, zároveň se ovšem výrazně narušila politická vazba k Velké Moravě jako takové.
      Za vlády Bořivojova staršího syna a nástupce Spytihněva se politická pouta Čech k velehradskému trůnu přetrhala docela a české vévodství navázalo naopak r. 895 úzký poměr k říši Východofrancké a řezenské diecézi. Nedlouho poté se sice tato říše v důsledku vnitřních sporů rozpadla, za jejího dědice se ovšem začali považovat bavorští vévodové a politická a náboženská vazba Čech k bavorskému Řeznu trvala nadále.
      Pozoruhodné přitom je, že tato politická orientace nijak nebránila rozvoji staroslověnské liturgie v Čechách, která poklidně koexistovala vedle liturgie latinské až do poloviny jedenáctého století. Je tudíž zřejmé, že postup franckého duchovenstva (a částečně i episkopátu) proti staroslověnské Bohoslužbě na Velké Moravě nebyl záležitostí náboženskou, nýbrž výsostně politickou. Pokud Čechy přijaly jistou podřízenost bavorskému Řeznu, nebyl najednou s „cyrilometodějskou“ liturgií problém.¹⁴
       Popsané přeskupení politických sil nebylo jedinou změnou, která poznamenala středoevropský prostor na počátku desátého století. Do oblasti totiž v téže době vpadli také kočovné zakavkazské kmeny Maďarů, přicházející po stejných trasách, jako kdysi nomádští Hunové a Avaři. V bojích proti těmto novým nájezdníkům Svatoplukův syn Mojmír II po dílčích úspěších nakonec podlehl a velkomoravský stát byl roku 906 zcela rozvrácen. Maďaři se pak usadili v oblasti panonské nížiny a stali se trvalou hrozbou pro usedlé národy střední Evropy, zejména v oblasti podunají.
      Pohraniční boje s Maďary sváděli také čeští vévodové. Vzhledem k výhodným terénním podmínkám však Čechy zůstaly ušetřeny přímého maďarského vpádu a přemyslovští vládci se mohli věnovat dalšímu formování vznikajícího českého státu. Jeho vznik i nejstarší dějiny byly výrazně ovlivněny děním na území zaniklé Východofrancké říše.
      Jak už bylo uvedeno, za dědice zaniklé říše (a potažmo dědice karolinského císařství) se považovali Bavoři. Bavorsko bylo vskutku kulturně i hospodářsky nejrozvinutějším politickým útvarem německojazyčné oblasti. Mohlo čerpat z dávné, Římany založené civilizační tradice, bylo prvým centrem křesťanství ve středoevropském prostoru a pod. Ve svých snahách ovšem bavorští vévodové nebyli sami. O roli dědice říšské tradice se totiž ucházeli rovněž mimořádně ambiciózní vládci ze saské dynastie Luidolfovců. Sasové byli mnohem méně kultivovaní, křesťanství přijali relativně nedávno a jejich životní styl se blížil poměrům v polopohanských Čechách, saští vládci však disponovali nadšením konvertitů, mimořádnou osobní odvahou i značnou dávkou vojenské tvrdosti, jež dali do služeb svého snu nové obnovy karolinského impéria. Soupeření obou těchto sil bylo hlavním dramatem středoevropských dějin prvé poloviny desátého století.
      Čeští vévodové byli jak řečeno od roku 895 pod vlivem Bavorska, snažili se nicméně držet svou zemi pokud možno stranou přímé účasti v sasko-bavorském konfliktu. Bavorský vévoda Arnulf však usiloval o aktivnější zapojení Čech do svých válečných plánů. Připravoval jakési obklíčení Saska nepřátelskými silami. Vyjednával dokonce s nebezpečnými Maďary, uzavřel s nimi tajné spojenectví a umožnil jim průchod přes Bavorsko, aby mohli napadnout jižní hranici Saska. Na severní hranici měl zase podle Arnulfova kalkulu sehrát významnou roli pohanský slovanský kmen Stodoranů-Luticů, který vedl proti Sasům permanentní válku. Kdyby se podařilo do protisaské „koalice“ vtáhnout ještě Čechy, bylo by obklíčení Saska úplné. V tomto světle nabývá zvláštního významu sňatek mladšího Bořivojova syna Vratislava (Vitisla) s dcerou lutického knížete Drahomírou (Dragomir). Jednalo se nepochybně o sňatek ryze politický, který byl s největší pravděpodobností dílem bavorské diplomacie. Drahomíra musela kvůli sňatku s Vratislavem alespoň formálně přijmout křesťanství, jak ovšem nasvědčují její pozdější činy, v srdci zůstávala pohankou a jediným smyslem její „politické mise“ bylo vtažení Čechů do války proti Sasům, motivované naléhavou potřebou pomoci vlastnímu kmeni.¹⁵
     Jak Spytihněv, tak i Vratislav, který nastoupil na trůn po svém bezdětném bratrovi roku 999, však přistupovali k vnitroněmeckému sporu navýsost rezervovaně. Byli ochotni podporovat Bavorsko placením pravidelné daně, nikoli však přímým bojovým angažmá. Tento postoj se stal pro Přemyslovce tradičním a snažili se ho držet.
     Drahomířina chvíle ovšem nastala když byl její manžel r. 921 smrtelně zraněn v bezvýznamné pohraniční půtce s Maďary a země se ocitla bez panovníka.Vratislavovi synové Václav a Boleslav byli v té době ještě nedospělí a o vládu se musely podělit dvě kněžny vdovy, Drahomíra a její tchýně Ludmila.

Svatá babička a svatý vnuk

Drahomíra byla rozhodnuta situace využít k prosazení svého dlouhodobého cíle, Ludmila však představovala problém, neboť byla v mnoha ohledech přímým protikladem své snachy. Zatímco Drahomíra byla jen formální křesťankou, Ludmila byla naopak horlivou šiřitelkou a podporovatelkou nové víry. Zatímco Drahomíra chtěla Čechy vidět po boku svých rodných Luticů v boji proti Sasům, Ludmila byla stoupenkyní dosavadního stylu přemyslovské politiky, totiž umírněně probavorské orientace s udržením Čech mimo probíhající konflikt. Zatímco Drahomíra chtěla své syny vést k drsným válečnickým způsobům, tak obdivovaným u pohanů, Ludmila připomínala též potřebu vzdělání budoucího vládce a svým vlivem významně ovlivnila výchovu následníka trůnu Václava. Všechny tyto náboženské, politické i osobní rozpory byly příčinou silného napětí mezi oběma ženami i politickým skupinami jejich přívrženců. Dohoda předních velmožů stanovila, že výkonu přímé vlády se má na dobu do Václavovy dospělosti ujmout Drahomíra a Ludmile má být i nadále svěřena péče o následníkovu výchovu a vzdělání. Takovéto uspořádání ovšem Drahomíře nevyhovovalo¹⁶. Cítila se ošizena ve svých právech a rozhodla se pro násilné řešení. Vyslala na Ludmilin hrádek Tetín dva své družiníky vikingského původu, Tunu a Gomona¹⁷, aby její sokyni zavraždili. 16. října 921 byla kněžna Ludmila těmito muži zardoušena svým vlastním závojem.
       Nedlouho po vraždě vtáhl do Čech bavorský vévoda Arnulf, snad jako arbitr sporu mezi skupinami Ludmiliných a Drahomířiných stoupenců. O tomto Arnulfově tažení víme z pramenů velmi málo, jistý je ovšem jeho výsledek, Drahomíra byla potvrzena jako právoplatná kněžna a vládu si podržela až do nástupu sv. Václava na vévodský trůn kolem roku 924. Už tento fakt potvrzuje, že Drahomířina politika Arnulfovi Bavorskému v zásadě konvenovala, nebyla-li již jím samým řízena.
       Politické a duchovní směřování kněžice Václava bylo ovšem zcela jiné. Od dětství byla jeho výchova usměrňována péčí babičky Ludmily, k níž si vytvořil silný citový vztah. Byl přesvědčeným křesťanem, podporoval výstavbu nových kostelů i početní nárůst českého duchovenstva a sám cítil niternou potřebu osobně se podílet na přípravě Bohoslužeb. Dostalo se mu také mimořádného vzdělání. Nejprve jej učil jakýsi Ludmilin kaplan Pavel, posléze byl ovšem Václav babičkou poslán na jakousi vyšší školu, která tehdy působila na hradišti v Budči.¹⁸Tam jej vyučoval kněz zvláštního jména Učen¹⁹, díky němuž si Václav osvojil znalost literární slovanštiny (staroslověnštiny), latiny a řečtiny! Uvážíme-li, že většina evropských vládců té doby byla negramotných, jeví se nám míra vzdělání českého vévody jako zcela neobvyklá. Zmínky legendárních životopisů o mnoha bitvách, v nichž bojoval, i moderní průzkum Václavových tělesných ostatků, přitom dokazují, že nijak nezanedbával ani svou fyzickou zdatnost, spjatou s prvotní, vojenskou úlohou panovníka.
      Prvá staroslověnská legenda nás přesto informuje, že se vévoda ve svém mladém věku stával terčem nejapné kritiky svého okolí, které nechápalo Václavovy vzděláním a vírou kultivované mravy, v mnohém připomínající ideál pozdějšího mystického rytířství, a mělo je za změkčilost. Aby dokázal obhroublým polopohanským velmožům svou mužnost, byl prý nucen „obcovat“ s jakousi dívkou, se kterou zplodil syna jménem Zbraslav.²⁰
      Prvním Václavovým činem po nástupu na trůn, bylo slavnostní přenesení ostatků babičky Ludmily z hrobu na Tetíně do nově zřízeného hrobu v kostele sv. Jiří na Pražském hradě. Translace, čili přenesení ostatků, bylo v raném středověku považováno za začátek světecké úcty k osobě zemřelého. Václav tedy touto ceremonií nedal jen veřejně najevo svůj vztah k zavražděné babičce Ludmile, ale zahájil také její uctívání jako prvé české světice. Zároveň tím pochopitelně demonstroval svůj politický program, což výmluvně doložil tím, že svou matku Drahomíru poslal do vyhnanství.²¹

Václavova koncepce české státnosti

Sv. Václav v zásadě pokračoval v politické linii svých předků. Usiloval zejména o udržení územní jednoty českého státu a posilování autority centrální vévodské moci. V zahraniční politice však provedl radikální obrat, opustil dosavadní probavorskou orientaci země a navázal úzké spojenectví se saským králem Jindřichem Ptáčníkem. Lze říci, že tento Václavův krok byl totální antitezí politiky jeho matky Drahomíry a musel vyvolat značný odpor u té části české šlechty, která se identifikovala s představou česko-lutického protisaského souručenství pod bavorskou patronací. Toto politické křídlo po Drahomířině internaci spojilo své naděje s osobou Václavova ctižádostivého mladšího bratra Boleslava a stálo i za tragickým vyvrcholením vztahu obou bratří.
      Zřetelným dokladem změny zahraničně politické orientace českého státu za Václavovy vlády je změna zasvěcení nově zbudovaného ústředního chrámu na Pražském hradě. Se stavbou tohoto kostela započal už Václavův otec Vratislav a zasvěcení mělo původně náležet sv. Jimramovi, patronovi Bavorska, Václav však, poté co stavbu dokončil, rozhodl o jiném patrociniu a nový chrám byl zasvěcen sv. Vítu, tehdejšímu ochránci Saska, jemuž saští panovníci připisovali své politické úspěchy.²²
       Poměr sv. Václava k sasko-bavorskému sporu vidí jako klíčový problém jeho vlády zejména J. Pekař a po něm R. Turek a J. Kadlec. Ve světle uvedeného sporu tito autoři také vysvětlují jinak těžko pochopitelný rozpor pramenů v otázce „poplatnosti“ Čech. Zatímco saský kronikář Widukind hovoří o zpoplatnění sv. Václava králem Jindřichem , jiné legendy se naopak zmiňují o tom, že Václav zemi zbavil poplatnosti. O jaký poplatek se ale jednalo a jaké je vysvětlení uvedeného rozporu?
      K zavedení poplatku patrně došlo již za císaře Karla Velikého, podle Karlova životopisce Einharda prý r. 806. Pozdní údaj Kosmovy Kroniky české zmiňuje, že se Čechové tehdy zavázali Karlovu synovi Pipinovi odvádět Říši roční poplatek 500 liber stříbra a 120 volů.²³ Tento poplatek nebyl ničím potupným, byla to tzv. daň z míru (tribut pacis), kterou se mohla vojensky slabší země vyhnout válečnému střetu se silnějším protivníkem a v žádném případě nepředstavoval žádnou politickou závislost (sama Říše platila v 10. století podobný poplatek maďarským kmenům). Lze právem očekávat, že placení tributu bylo na delší čas přerušeno v době, kdy Čechy náležely do svazku zemí Velké Moravy, ale po r. 895, kdy se Spytihněv I. přimknul k Bavorsku, došlo patrně k obnově poplatku, jež začal být logicky vyplácen bavorským vévodům, kteří se presentovali jako dědicové říšské tradice. Nic z toho ovšem přímo nesouvisí s postavou sv. Václava. S tou placení tributu spojil teprve František Palacký, který ve svých Dějinách národu českého bez jakékoli pramenné opory podsunul zavedení tributu sv.Václavovi, asi v souvislosti se zmíněnou Widukindovou zprávou, že Jindřich Ptáčník „učinil Čechy poplatnými“. Tento Palackého nešťastný výklad se bohužel stal základem moderních dehonestací a falzifikací líčících sv. Václava jako bábovku a patrona kolaborantů, jak o tom již byla zmínka úvodem.
      Je pravděpodobné, že Václav skutečně uvedený poplatek platil, nezavedl ho však, stejný tribut platili jeho předkové i pokračovatelé, on „jen“ prozíravě změnil adresáta tributu, správně vsadil na vítězství Sasů v bojích s Bavory, a v souvislosti se změnou své politiky přestal dávný poplatek platit bavorskému vévodovi Arnulfovi a začal ho raději odvádět saskému králi Jindřichu Ptáčníkovi. To nepochybně rozzuřilo vyhraněně protisaskou stranu v Čechách obklopující mladého Boleslava a stalo se hlavním důvodem pozdějšího zavraždění sv. Václava.
     Odpůrci této „pekařovské“ interpretace, zejména D. Třeštík, zpochybňují souvislost Václavova osudu se sasko-bavorským sporem poukazem na to, že spor byl v době Václavova panování fakticky i právně ukončen, neboť již roku 922 se Arnulf Bavorský oficiálně Jindřichovi poddal. Tento argument ovšem neobstojí. Naopak, fakt, že se Arnulf Jindřichovi poddal, mohl Václavovu snahu o navázání přímého kontaktu s Jindřichem jen urychlit Václav zkrátka šel takříkajíc od kováříčka rovnou ke kováři, aby zabránil hrozící dvojité podřízenosti Čech, totiž možnosti, že Čechy zůstanou poddány Bavorsku, jako jakási jeho provincie, a Bavorsko samo bude podřízeno Jindřichovi saskému.
      Arnulfova kapitulace z r. 922 ostatně nemohla zcela zastavit záměry a „nastartované“ aktivity jeho někdejších spojenců v řadách české šlechty, kteří po léta připravovali česko-lutické protisaské spojenectví. Zpráva o pádu jejich mocného patrona pro ně jistě byla velkou ranou, od jejich činů je však neodradila. Mohli kromě toho předpokládat, že Arnulfovo pokoření je jen dočasnou záležitostí a že, zaháji-li sami protibavorskou ofenzívu, Arnulf vypoví Jindřichovi poslušnost a starý plán se přece jen podaří uskutečnit.
       Uvažujeme-li přitom o důvodech, jež sv. Václava vedly k tomu, že se tak radikálně rozešel se zahraniční politikou svého otce a strýce a „zkomplikoval si život“příklonem na stranu Sasů, nemůžeme se ubránit dojmu, že v jeho rozhodnutí hrála podstatnou roli také znalost poměru obou německých vládců k myšlence universálního křesťanského Imperia. Bavorský vévoda Arnulf se sice samozřejmě považoval za nástupce říšských vládců, čím však v jeho chápání mohla obnovená Říše být? Universálním křesťanským císařstvím s ideálním posláním? To asi sotva. Arnulf byl mužem dosti flexibilních zásad, který naváhal navazovat spojenectví s nejdivočejšími protivníky křesťanství, přinášelo-li mu to prospěch. Jindřich Ptáčník naopak dával najevo, že chce hrát „karlovskou“ roli ochránce křesťanstva a netajil se ambicí dosáhnout pro saské krále obnovy císařské korunovace.²⁴Jakkoli byl Jindřich jako válečník tvrdý a v mnoha ohledech nelítostný, nelze mu upřít zřetelný idealismus, který bezpochyby konvenoval asketicko-rytířské osobnosti sv. Václava. Jak bylo už zmíněno, Václavův přímý kontakt s formujícím se Imperiem vysvobodil Čechy z reálně existující hrozby, že se stanou periferií poraženého Bavorska a naopak umožnil vydobýt pro ně postavení právoplatného příslušníka křesťanstva.
V tomto smyslu tedy sv. Václav Čechy skutečně „zbavil poplatnosti“, jak uvádí např. kronika tkř. Dalimila, zbavil je totiž ponižující podřízenosti dílčí autoritě a podřídil je pouze autoritě universální, na čemž nebylo ponižujícího nic. Prostor pro takový postup ale nevznikl nějak mimoděk, nebo náhodou, vznikl jako projev Jindřichova universalismu, a Václavovou nesmrtelnou zásluhou bylo, že tento aspekt universalismu ihned pochopil a prostor využil pro záchranu české státní a národní svébytnosti.^*To je také reálný obsah symbolického podání o tom, že Jindřich dal Václavovi „korunu Velké Moravy“.Sv. Václav položil základ ideji české státnosti v jejím spojení s ideou křesťanského universalismu, jež musí být záštitou nikoli ohrožením české suverenity. Mimořádně zajímavá je v tomto ohledu výše zmíněná zpráva Kosmovy kroniky o „Pipinově poplatku“. Zmínku o jeho existenci a konkrétní výši vkládá Kosmas do vyprávění o tažení císaře Jindřicha III. proti českému knížeti Břetislavovi. Český vládce v Kosmově textu uznává dávné právo císařů žádat po Češích tento poplatek, odmítá však, že by císař mohl požadovat cokoli nad to! Jinými slovy, čeští panovníci, jejichž propagandistou Kosmas byl, zaujímají v raném středověku vůči Říši svébytný, diferencovaný postoj. Jsou ochotni uznat jakési pouto vůči ní, vyjádřené konkrétním závazkem, nikoli však další, nově zaváděné závazky. Uvedený poplatek se tak nestává znamením závislosti, ale naopak zárukou české samostatnosti a přátelského vztahu mezi Říší a Čechy. Císař požadující od Čechů něco dalšího jedná neoprávněně a je třeba mu odporovat. Toto je skutečné svatováclavské pojetí české státnosti, jež tvrdošíjně hájili všichni velcí čeští panovníci následujících staletí a kodifikuje jej Zlatá bula sicilská, Zlatá bula císaře Karla IV. a řada dalších souvisejících dokumentů.
       Ve Václavově době se ovšem proti světcově „prosaské“ politice postavila opozice kolem jeho mladšího bratra Boleslava. Ten v září 929²⁵ pozval Václava na svůj hrad v místech dnešní Staré Boleslavi. Jednalo se o mimořádně honosné sídlo, jehož výstavnost byla svým způsobem demonstrací Boleslavových politických ambicí. Počátky tohoto sídla spadají do doby života knížete Bořivoje. Hradiště bylo vystavěno poblíž labského brodu, na rozhraní panství středočeských Přemyslovců a někdejšího knížectví Pšovského, které Bořivoj připojil ke vznikajícímu českému státu sňatkem s dcerou pšovského knížete Ludmilou. Boleslav I. sídlo získal jako úděl vyhrazený mladšímu bratrovi. Podle Kosmovy kroniky prý nechal Boleslavský hrad vystavět z kamene, „po římském způsobu“. Tato zpráva byla donedávna zpochybňována, archeologický průzkum z devadesátých let dvacátého století však potvrdil, že sídlo Boleslava I. bylo skutečně kamenným hradem, patrně prvním v Čechách.
     Václav byl o přípravě atentátu podle všeho informován, v odevzdanosti do vůle Boží však pozvání přijal a na bratrův hrad dorazil. Nejel ovšem bezbranný, naopak, měl s sebou zdatné bojovníky ze své družiny a před odjezdem dokonce provedl na pražském hradě jakousi jejich přehlídku, jakožto demonstraci síly. Právě obavy z možného střetu s Václavovými družiníky byly důvodem, proč vrahové svůj záměr během Václavovy návštěvy dvakrát odložili. Jako vhodný čas k útoku bylo pak stanoveno ranní svítání, chvíle, kdy Václav podle svého zvyku chodíval osamocen na jitřní pobožnost. Cestou k hradnímu kostelíku Kosmy a Damiána napadl sv. Václava nejprve sám Boleslav, fyzicky zdatnější vévoda však mladšího bratra přemohl a ten od dalšího útoku upustil. Křikem však povolal trojčlennou skupinu vrahů, která čekala na jeho znamení. Tito smluvení zabijáci Václava dostihli u chrámových dveří a usmrtili. Současně začalo naplánované vraždění jeho stoupenců, a to jak jeho doprovodu na Boleslavském hradišti, tak také v Praze.²⁶
         Po bratrovraždě zahájil Boleslav válku rovněž s jakýmsi Václavovi poddaným knížetem, který se stejně jako svatý vévoda přidržoval prosaské politiky. Kronikář ho nejmenuje jménem, pouze latinským označením subregulus (podkrál), jež má vyjadřovat jeho postavení podřízeného vládce. Máme určité důvody soudit, že se snad jednalo o někoho z předků rodu Slavníkovců. Ačkoli jde jen o hypotézu, odpovídala by jak dlouhodobé vstřícné politice tohoto rodu vůči Sasům, tak jejich tradičnímu společenskému postavení i brzké a intenzivní svatováclavské úctě, jež je v tomto rodě pěstována. Jasné pochopení ideje universálního Imperia, včetně jeho limitů, jež se objevuje u pozdějšího pražského biskupa Vojtěcha, mohlo, jak se zdá, mít dosti hluboké kořeny a bezprostředně navazovat na státnické a christianizační dílo sv.Václava.
        Hledáme-li v řadách zmiňovaných českých velmožů desátého století předky Slavníkovců, narážíme na zajímavou postavu zlického knížete Radslava (osobu prvně zmiňuje Kristiánova legenda, nezná však jméno, to uvádí až Kronika tkř. Dalimila). Zprvu se Radslav objevuje jako protivník sv. Václava. Vévodovu zbožnost si prý tento bojovný muž vykládal v duchu tehdejšího smýšlení jako projev slabosti a vypověděl Václavovi poslušnost. Když pak mělo dojít k boji mezi Václavovým vojskem a Zličany, nabídl prý světec svému odpůrci, aby věc vyřešili osobním utkáním a zabránili zbytečnému krveprolití. Radslav výzvu přijal. Během souboje obou knížat však podle legendisty došlo k zázračným jevům. Na vévodově čele se měl objevit zlatě zářící kříž a po jeho boku dvě andělské postavy. Šokovaný Radslav padl na kolena a poddal se Václavovi na milost a nemilost se vším svým lidem. Václav pokořeného soka „pozdvihl z prachu“ a velkoryse mu ponechal dosavadní državy, výměnou za příslib loajality, jež prý Radslav napříště vždy dodržel a stal se Václavovým oddaným stoupencem.
      Z historického hlediska je obtížné popsanou legendární epizodu hodnotit. Lze říci jen tolik, že velmi dobře ilustruje Václavovo úsilí o udržení územní integrity státu i dobovou polopohanskou mentalitu, nechápající projevy askeze a vzdělanosti. Je-li ovšem příběh alespoň částečně založen na nějaké reálné události a platí-li závěrečné tvrzení legendisty o trvalé loajalitě knížete Radslava, pak oním subregulem, jež po Václavově smrti hájil jeho politiku, mohl být docela dobře on.
         Ať už tomu bylo jakkoli, faktem je, že v době bezprostředně po staroboleslavské vraždě se poměr českého státu k Říšské ideji výrazně zhoršil.Boleslav, který se stal vévodou, zahájil proti Jindřichu Ptáčníkovi otevřenou válku a to v koordinaci s novým protisaským povstáním Luticů. Vliv někdejšího „Drahomířina křídla“ české šlechty je tu zřejmý, (ačkoli Drahomíra sama se už v těchto událostech neangažovala, podle Prvé staroslověnské legendy byla naopak zděšena vyústěním starého sporu a ztrátou staršího syna). Válka se Sasy trvala více než 15 let a Boleslav v ní byl nakonec poražen. Zdá se, že už během války začal Boleslav litovat svého činu. V každém případě již tři roky po vraždě nechává vyzdvihnout Václavovo tělo z provizorního hrobu na Boleslavském hradě a nechává je převést do Prahy. Musel si přitom být vědom, co takový akt znamená v tehdejší církevní praxi, totiž, že je začátkem uctívání nebožtíka jako světce (připomeňme si Václavovo demonstrativní přenesení ostatků sv. Ludmily). Boleslav se tak stal vlastně zakladatelem svatováclavského kultu, snad jako kajícník. Jistým objasněním jeho zločinu i postupného „zmoudření“ může být věk. Boleslav byl v době vraždy patrně velmi mladý, snad ještě dítě, a hlavními činiteli v celé „akci“ byli velmoži z jeho okolí. K tomuto výkladu se kloní jak nejstarší legendární texty, tak např. i pozoruhodné iluminace tzv. Wolfenbutelského rukopisu²⁷, které ukazují Boleslava vskutku jako odrostlejší dítě, bezvousé a znatelně menší než postavy dospělých (jednou dokonce sedí na klíně jednoho z dvořanů). Změna jeho postoje k boleslavské vraždě se tedy mohla měnit úměrně tomu jak dospíval, vymaňoval se z vlivu rádců a začal dělat vlastní politiku
       Během války s Boleslavem zemřel Jindřich Ptáčník a na saský trůn nastoupil jeho syn Ota I., jenž r. 962 dosáhl v Římě císařské korunovace. Právě on nakonec Boleslava porazil, stalo se tak ovšem za okolností, jež byly pro českého knížete mimořádně příznivé, totiž ve chvíli, kdy byli Sasové akutně ohroženi vpádem kočovných Maďarů a potřebovali spojence. Místo totálního pokoření, obsazení země a pod. čekala Boleslava přijatelná alternativa stát se spojencem včerejšího nepřítele. Ve známé bitvě na Lechu r. 955 už stály Boleslavovi bojovníci po boku císařského vojska proti nomádským útočníkům. Po letech odporu se tak nakonec i Boleslav přiklonil k prosaské a procísařské politice svého bratra, a, právě tak jako on, byl schopen učinit tak ve prospěch a nikoli na úkor české samostatnosti.
       Václavova i Boleslavova politická orientace se zajímavým způsobem odráží také v symbolice, jež je s nimi tradičně spojována, totiž v erbovních figurách plamenné orlice a kotle. Ať už se jedná o osobní znamení skutečně v raném středověku užívaná, což nelze zcela vyloučit, nebo o pozdní heraldickou stafáž, jak soudí většina historiků, v každém případě je pozoruhodné, co je z těchto figur možno vyčíst.
        Figura černé, plameny posázené orlice, používaná Přemyslovci zprvu jako rodový erb a později jako tradiční odznak sv. Václava, poukazuje samozřejmě k orlici římské. Ta byla používána jako jeden z atributů císařství už od dob Augustových, kdy byla považována za symbol boha Jupitera (a jeho spojení s Imperiem). Po přijetí křesťanství byla naopak vykládána jako symbol Krista a našla později široké uplatnění v západní heraldice i literární symbolice.²⁸Středověká exempla i naivní bestiáře totiž podpořily vnímání orlice (či orla) jako kristovského symbolu šířením představy, že orel obnovuje každý rok své perutě vlétnutím do plamenů hořícího ohně, kde nechá shořet staré peří, aby mu hned narostlo nové. Tato fikce, vycházející snad ze starověkých mýtů o ptáku Fénixovi, byla vnímána jako poukaz na Krista, jenž zemřel na kříži, aby znovu vítězně vstal z mrtvých k novému životu.
        Jak sepětí s císařskou tradicí, tak i zmíněný „věroučný“ aspekt, vyjadřuje překvapivě výrazně právě česká svatováclavská orlice s hořícími plameny na křídlech. Ať už svatý vévoda toto znamení opravdu v nějaké podobě užíval, nebo mu bylo “přisouzeno“ až pozdějšími ikonografy, dobře vyjadřuje zásadní křesťanské a univerzalistické nasměrování jeho politiky.²⁹
        Znamení kotle, které prý musel na saský příkaz užívat „zpacifikovaný“ Boleslav, má rovněž výmluvnou symboliku. Kotel byl totiž jedním z atributů svatého Víta, saského zemského světce a „patrona“ někdejšího Václavova spojenectví s Jindřichem Ptáčníkem. Také Boleslav tak byl „obdařen“ znakem vyjadřujícím prosaskou a prokřesťanskou politiku, kterou po r. 950 přijal.³⁰
       Obrat Boleslava I. k této politice byl trvalý. Nejenže poskytl Otovi I. vojenskou pomoc na lešském poli a inicioval kult bratra, jehož v mládí zavraždil, ale prostřednictvím své mladší dcery Mlady zahájil též jednání s papežem Janem XIII. o založení pražského biskupství a podpořil christianisaci sousedního Polska, kam provdal svou starší dceru Dobravu. Boleslavovým přičiněním tak vznikla česko-polská aliance, která na jedné straně dlouhodobě podporovala imperiální saskou politiku, na druhé straně, současně s tím, zaštiťovala české a polské zájmy, a to zejména vůči Říši samotné. Otevřel tak další potenciální rozměr svatováclavské politiky, rozvinutý nepříliš později v úvahách sv. Vojtěcha a císaře Oty III. o zřízení velké Slovanie v rámci universálního Imperia.
       Postmoderní česká historiografie, zejména v dílech D. Třeštíka a jeho epigonů, oslavuje bratrovraha Boleslava jako zakladatele státu, snad aby popíchla české katolíky, z toho, co bylo zmíněno na závěr je možno soudit, že chvála pozdní Boleslavovy politiky má skutečně své oprávnění , současně s tím je však třeba říci, že stal-li se Boleslav navzdory krvavým počátkům své vlády nakonec přece jen velkým panovníkem, bylo to tím, že se přiklonil k odkazu svého svatého bratra Václava, věčného dědice české země, zakladatele a garanta ideje české státnosti. Té, svým původem i charakterem katolické ideje, kterou si připomínáme 28. září.


vyšlo v časopise Te Deum

Poznámky:
1) Tato optika východofranckého kléru se odráží např. v dobových spisech a v korespondenci týkající se christianizace Slovanů (viz např. spis „Conversio Bagoariorum et Carantanorum“ vzniklý po r. 869 či stížný list bavorských biskupů papeži z r. 900).
2) Jak připomíná ve svém „Přehledu českých církevních dějin“ J. Kadlec, ochota podpořit misii k moravským slovanům souvisela patrně také s císařovou snahou christianizovat Bulhary, nebezpečné severní sousedy Byzance, kteří byli současně jižními sousedy a dočasnými spojenci Rostislavovy Moravy.
3) Dosvědčují to početné nálezy tehdejších hrobů s křesťanskými atributy, které zřetelně patřily lidem různých stavů a majetku.
4) Hlavním denunciantem a dlouhodobým odpůrcem byzantské misie byl východofranský kněz Wiching, pozdější biskup nitranský, muž, který neváhal opakovaně používat proti svým sokům padělané listiny a byl dokonce ochoten pomocí padělků klamat i papeže Jana VIII.
5) Došlo k tomu v půli roku 869 bullou „Gloria in excelsis Deo“.
6) Po jmenování legátem vyslal Hadrián II. Metoděje do střední Evropy, nikoli ovšem přímo na Velkou Moravu, nýbrž do jejího sousedství, do malého státečku slovanského knížete Kocela při Blatenském jezeře, aby tam vysondoval ochotu tohoto (a snad i jiných knížat) podřídit vlastní církevní správu jednotnému vedení v rámci připravované „slovanské“ diecéze, (do jejíhož čela měl být postaven právě Metoděj). Kocel byl synem někdejšího nitranského knížete Pribiny. Metoděj ho dobře znal, bratři se u jeho dvora zastavili už na cestě do Říma r. 867, a jednání s ním proběhlo úspěšně. Po splnění zmíněného poslání se Metoděj zase vrátil do Říma.
7) Na druhé straně nebyl pobyt v Římě prost lidského zármutku. Konstantin-Cyril tam vážně onemocněl a bylo zřejmé, že na Moravu se už nevrátí. Vstoupil do kláštera, kde po několika měsících těžké nemoci zemřel. Také Metodějův návrat byl poznamenán bolestí. Nově ustavený arcibiskup a papežský legát byl na cestě alpskými průsmyky zajat ozbrojenci najatými franským klérem, a uvězněn na hradě salcburského biskupa. Teprve po dvou a půl letech, kdy se zpráva o tom dostala k tehdy nově ustavenému papeži Janovi VIII., byl Metoděj na přímý zásah nejvyššího pontifika neochotně propuštěn a mohl se konečně ujmout svého úřadu.
8) Tzv. Fotiovo schizma. Papež Mikuláš I. r. 863 zasáhl do sporů o stolec Konstantinopolského patriarchy mezi východními duchovními Ignatiem a Fotiem a na základě poněkud jednostranných informací Fotia exkomunikoval. Ambiciózní Fotios, se kterým se soluňští bratři dobře znali, odpověděl dosti tvrdě a r. 867 sám exkomunikoval papeže Mikuláše. Vypuklo zmíněné schizma, které se sice nakonec podařilo vyřešit (Fotios se s Římem usmířil a byl rehabilitován), ale spory, jež vyvolalo, trvale poznamenaly poměr mezi křesťanským západem a východem. (Konstantin a Metoděj ovšem zůstali Římu věrni po celou dobu sporu).
9) Prameny nás stroze informují o tom, že francká vojska obléhala jakési hradiště Cannburg (snad lokalita Kanina na kokořínsku) a že Karel založil při hranici české kotliny tzv. Marku českou, jako správní celek, jehož úkolem měla být organisace obrany pro případ útoku ze strany Slovanů (tzv. Moissacká kronika je označuje jménem Cichu-Windones).
10) Kristiánova latinsky psaná legenda o Umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily zařazuje tyto báje před samo vyprávění o sv. Václavu, jako součást informací o světcově rodokmenu.
11) Prvně o Bořivojově křtu informuje Kristiánova legenda.
12) Vůdcem pohanské opozice proti Bořivojovi prý byl jakýsi velmož Strojmír (viz Kristiánova legenda).
13) Dnešní podobu Paládia tvoří reliéfní medailon madony ze zlatistého kovu vyhotovený ve stylu pozdní gotiky. Je ovšem možné, že jde o přepracování reliéfu staršího. Hovoří pro to několik indicií. Předně je to sama forma kovového „obrazu“, která je v českém gotickém umění jinak zcela neobvyklá. Nepřímo zmíněnou možnost podporuje i fakt, že chrámy ve Staré Boleslavi, kde prý byla původní památka uchovávána, byly za husitských válek vypáleny a obraz tedy mohl být natolik poškozen ohněm, že vyžadoval přepracování, jež by pak nepochybně mělo pozdně gotickou formu.
14) Při řezenské dómské kapitule sv. Jimrama zřídil dokonce biskup Baturich jakási slovanská studia, kde se mniši zabývali poznáním slovanského jazyka a staroslověnské kultury. Podstatnou roli v této řezenské toleranci vůči české staroslověnské tradici asi hrálo vědomí, že Čechy byly mnohem divočejší půdou než zaniklá Velká Morava, a proti křesťanství zde dosud stála značně silná pohanská opozice (připomeňme někdejší násilné povstání proti Bořivojovi poté co se dal pokřtít). Trvat za takových okolností na liturgické jednotě by bylo více než neúčelné.
15) Drahomířini blízcí příbuzní, otec a bratr, byli v té době v saském zajetí.
16) V latinské legendě o sv. Ludmile „Fuit in provincia Boemorum“ vyjadřuje autor Drahomířin odpor ke smíru s Ludmilou slovy, která vkládá do Drahomířiných úst:“ Proč ona má býti takřka mou paní? Zahubím ji, zdědím všechno co má, a svobodně budu vládnouti.“
17) Vikingové (u východních Slovanů známí jako Varjagové), působili v raném středověku jako profesionální válečníci u mnoha evropských dvorů.
18) O možné existenci budečské školy se do nedávna pochybovalo, výzkum archeologa Zdeňka Váni v sedmdesátých letech dvacátého století však přinesl některé hmotné doklady, že na Budči skutečně jakási škola fungovala. Působivý je zejména nález železného pisátka (tzv. stilus), které se užívalo v raně středověké školské praxi k rytí do voskových destiček.
19) Snad jde o slovanskou přezdívku založenou na parafrázi latinského titulu doktor.
20) Viz tzv. Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu
21) Nejednalo se o vyhnanství příliš drsné, šlo spíše jen o to vzdálit Drahomíru od jejích stoupenců i od pražského dvora. Po čase, když se Drahomíra přestala politicky angažovat, povolil jí Václav návrat ke dvoru. (Zajímavé je porovnání podání tohoto problému v Prvé staroslověnské legendě, která se vůbec nezmiňuje o Drahomířiných vinách, a např. v Kristiánově legendě, jež pojednává jak o sv. Václavu, tak o sv. Ludmile, a vývoj Drahomířina osudu je v ní proto poměrně podrobně zachycen).
22) Sv. Vít byl hoch z vlivné sicilské rodiny, který položil ve 3. století život za křesťanskou víru během známého Diokleciánova pronásledování křesťanů. V 9. století pak byla část jeho ostatků uložena v saském klášteře Corvey a působení těchto relikvií se pak připisovaly úspěchy saských panovníků.
23) Z historického hlediska je Kosmou zmíněný údaj zajímavý zmínkou o Karlově synu Pipinovi. Významným franckým panovníkem tohoto jména byl Karlův otec, král Pipin Krátký, který ovšem s Čechami patrně neměl nic společného. Mezi syny Karla Velikého sice také najdeme Pipina, ten ovšem v politice působil jen krátce, a to jako král vzdálené Akvitánie. Čeští dějepisci proto považují Kosmův text za poněkud zmatený a plný nepřesností. Tak tomu však vůbec nemusí být. Je totiž docela dobře možné si představit, že se Karlův syn Pipin, ještě jako dítě, mohl účastnit některého z otcových tažení na východ, a mohl při nějaké příležitosti otce zastoupit (např. přijmout slib českých Slovanů k placení výše uvedeného tributu).
24) V saských pramenech je ostatně Jindřich občas jako císař titulován.
25) Vročení vraždy sv. Václava je složitou otázkou. Zatímco legendární podání se shodují na určení dne ( pondělí po svátku sv. Kosmy a Damiána, tj. 28. září), přesné určení roku se v různých rukopisech značně rozchází. V zásadě přicházejí v úvahu léta 929 či 935. Prvé datum je považováno za tradičnější, neboť se objevuje ve většině středověkých legend a kronik. V novodobé historiografii se k němu přikláněl zejména J. Pekař, R. Turek, J. Kadlec aj. Mnoho pro jeho akceptaci přispěl v době relativně nedávné F.V. Mareš přesvědčivým rozborem důvodů, proč v některých redakcích svatováclavských legend došlo ke zmatené dataci (viz např. Obrazová Pavla, Vlk Jan, Maior Gloria, Praha 1994). Druhé datum hájil Palacký, v nedávné době pak Z. Fiala a D. Třeštík. Otázka dosud není spolehlivě vyřešena.
26) Při tomto vraždění patrně došlo i zabití Václavova nemanželského syna Zbraslava (viz tzv. První staroslověnská legenda o sv. Václavu)
27) Zmíněný rukopis si nechala vyhotovit kněžna Emma, manželka bratrovrahova syna Boleslava II.
28) Stejně byl vykládán i emblém dvojhlavého orla převzatý z perské ornamentalistiky byzantským císařem Justiniánem I. (dvě hlavy přitom naznačovaly jak Kristův nárok na univerzální vládu „od východu až na západ“, tak i Justiniánovu ambici sjednotit rozdělené Imperium).
29) Tkř. Dalimil ovšem připomíná také další význam plamenů na křídlech přemyslovské orlice, totiž právo českého knížete ohlašovat svůj příjezd k císařskému dvoru zapalováním ohňů.
30) Podle Hájka z Libočan však měl být kotel potupným znamením, které císař nařídil Boleslavovi používat místo orlice jako trest za bratrovraždu. Znamení mělo v tomto podání navíc připomínat povinnost symbolické „služby v kuchyni“, k níž prý poraženého Boleslava císař odsoudil, a proto se Boleslavovi nástupci snažili znaku kotle zbavit. Někteří badatelé zase soudí, že se v případě znamení kotle vůbec nejednalo o kotel k vaření, nýbrž o bicí nástroj, jakýsi tympán, a připomínají údaj tkř. Dalimila o válečných bubnech, jejichž typický zvuk ohlašoval příchod českého vojska (např. za bojů krále Vladislava I. v Lombardii).

Bibliografie:
Avenárius Alexander, Die Avaren in Mitteleuropa, Amsterodam-Bratislava 1974
Bartoš František M., Kosmas a Gallus, Čech a Lech, In: Česko-polský sborník vědeckých prací, Praha 1955
Borkovský Ivan, Staroslovanská keramika ve Střední Evropě, Praha 1940
DALIMILOVA KRONIKA, převod do novočeské prózy Maralík Milan, Praha 1948
Dekan Ján, Velká Morava, Bratislava 1986
Fiala Zdeněk, Dva kritické příspěvky ke starým dějinám českým. In: Sborník historický 9, 1962
FONTES RERUM BOHEMICARUM, díl I.-II., ed. Emler Josef, Tomek W.W., Praha 1873-1874
Franzen August, Malé církevní dějiny, Praha 1995
Havlík Lubomír E., Kronika o Velké Moravě
Kadlec Jaroslav, Přehled českých církevních dějin, Praha 1991
Kadlec Jaroslav, Svatý Václav, Nepomuk 1994 (pamětní tisk)
KOSMOVA KRONIKA ČESKÁ, ed. Hrdina Karel, Bláhová Marie, Fiala Zdeněk, Praha 1972
Kubín Petr , Sedm přemyslovských kultů, Praha 2011
Lutovský Michal, Profantová Naďa, Sámova říše, Praha 1995
Měřínský Zdeněk, České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Praha 2002
NA ÚSVITU KŘESŤANSTVÍ, ed. Chaloupecký Václav, Praha 1941
Obrazová Pavla, Vlk Jan, Maior gloria – svatý kníže Václav, Praha 1994
Pekař Josef, O smyslu českých dějin, Praha 1990
PRAMENY K DĚJINÁM STÁTU A PRÁVA V ČESKOSLOVENSKU, ed. Vaněček Václav, Malý Karel, Praha 1967
PRAMENE K DEJINÁM VELKEJ MORAVY, ed. Ratkoš Pavol, Bratislava 1968
SVATOVÁCLAVSKÝ SBORNÍK, sv. I.-II., Praha 1934-1939
Třeštík Dušan, Kosmas, Praha 1972
Třeštík Dušan, Počátky Přemyslovců, Praha 1981
Turek Rudolf, Čechy na úsvitě dějin, Praha 1963
Váňa Zdeněk, Svět dávných Slovanů, Praha 1983
Vašica Josef, Literární památky epochy velkomoravské, Praha 1966
Zástěrová Bohumila, Vznik a počátky Slovanů, Praha 1958

převzato

2011-09-22T11:57:00.001-07:00

Co Češi nevědí (ale měli by!)

17 Květen 2010 Tomáš Votruba Zobrazení: 6227x

„Pokud je poskytování informací kontrolováno určitou menšinou ... , pak my všichni skáčeme jak ďábel píská." Tato fráze se mi často vybavuje v mysli a pochází nikoli od sociologického autora, nýbrž z duchovní písně.

Tvář onoho ďábla pak můžeme vidět téměř všude okolo nás. Destrukce planety, vymírání druhů, války pro peníze a na zakázku, stále větší procento mladých končících v sex businessu - ještě pořád nevíte, že nad jistou částí pražských sportbarů (těch pro cizince) jsou bordely i se stovkami našich holek a skoro celý svět si k nám jezdí za babku zašoustat? Pro svou zoufalou snahu také si trochu užít neustále omílaného pozlátka, anebo jen z nutnosti zajistit rodinu tam končí stále více našich mladých žen a dívek. Další část uvázne v drogové pasti, narůstající procento duševních poruch, sebevraždy, rostoucí kriminalita a brutalita, odtažitost, neupřímnost. Toto je druhá strana mince, která se nejmenuje kapitalismus, jak by mnohý hádal, ale korupce, povrchnost a zaprodání se. Kdo není svolný ke kolaboraci s nakaženým systémem u nás více méně strádá. Do jisté míry jsme již postiženi všichni...
Toto vše notoricky známe ze statistik a médií, kde nás na to spíš přivykají, než aby nabízeli, či nedej bože vybízeli k řešení!!?? Avšak skutečnost, že člověk ve svobodném prostředí, pokud není zneužíván lží, korupcí a vypočítavostí „nadřízených", má absolutní sebeléčící schopnost, která sahá až k prosperitě a harmonické společnosti. Tak to už se z všudypřítomných médií nedozvíme ... je to sice známá věc, ale má také mnohé nepříjemné implikace, o kterých novinář usilovně sedící na vlastní židli raději pomlčí, protože krom ohrožení této židle, by si musel také sám sobě začít pokládat nepříjemné otázky.
A tak tedy k těm zajímavým informacím, které zmiňuji v nadpisu, avšak v oficiálních médiích se je nedozvíte, alespoň prozatím.
Na české politické scéně máme zavedeno 5% kvórum pro vstup do parlamentu, které má údajně sloužit proti infekci politické reprezentace a ve prospěch možnosti sestavit většinovou vládu, ačkoli z logiky a podstaty věcí a především dle nesčetných konkrétních příkladů je tomu v obou případech přesně naopak. (Maximálně většinové systémy jsou ty nejvíce zkorumpované - pohlédněme do Ameriky: války na zakázky a uměle vyvolané krize, kde ti, co je způsobili, nakonec berou všechno. Ve třicátých letech stejně jako teď). Politická reprezentace s tím sama o sobě, také z logiky věci i své podstaty, sama nikdy nic dělat nebude!!! Šla by totiž proti sobě, má své vlastní cíle. V dalším logickém kroku se tedy nabízí otázka, zda tedy náhodou nejde proti někomu jinému. Ano, jsou to de facto všichni slušní občané tohoto státu-i planety. V Avgánistánu a okolí se válčí ne kvůli terorismu, ale proto, že tam máme vlastní zájmy. A to jak zrůdně jsme ochotni za nimi jít naopak ten terorismus vyvolává!!! Tato logika je podle mě správná! Pokud bychom odhlédli od společenských škod, které jsou podle mě navíc ještě daleko horší i dlouhodobější a šli pouze na kupecké počty, tak jen pan ministr Řebříček sám, a za necelé volební období dokázal okrást svůj národ o několik desítek miliard. Doloženo! A jak je navíc možné sebrat 1,5 miliardy matkám na mateřské, ale 100mld na vojenské transportéry a pár dalších k tomu na vojenská letadla - no problem? Takhle funguje přeci fašismus.. Nemůže za to, ale Národní strana - ta je jen vedlejším produktem! I když tento konflikt se vyhrocuje velice pomalu a rozhodně to nesmí být moc zřejmé ... o to více se zažírá pod povrch a do hloubky, odkud mj.nadále přispívá ke své reprodukci ...
Co navíc občan moc netuší, že tohoto tristního stavu a našeho hladu po novém politickém stylu se dá opět vhodně využít a dále s ním „pracovat". Scénář je následující a poprvé ho použil pan Bursík před cca 5ti lety. Zaplatí se jeden či dva sociologické průzkumy, ve kterých určitá politická strana toto 5ti procentní kvórum jakoby prolomí, lidé se chytnou a jako mávnutím kouzelného proutku je tu nová parlamentní strana. V minulých volbách takto Bursík zneužil Zelené a přihrál místní zkorumpované podnikatelsko-mafiánské loži vládu, která jí dle volebních preferencí vůbec nenáležela. Vše bylo zřejmě dopředu již domluveno a pro pochopení hlubších souvislostí je třeba se porozhlédnout po personální politice pana Bursíka, kdy placené funkce rozdával svým nohsledům, důsledně omezil demokracii uvnitř Zelených a stranu ovládl ve stylu monsieur Gottwald. Doslova a do písmene! Ti, co nevěří, nechť si zjistí, že stačilo ovládnout pětičlenný kontrolní orgán Strany zelených. To je však stále jen ta lehčí stránka věci. Zásadní funkce pak totiž přenechával přestavitelům krajní pravice jako jsou pánové Schwarzenberg a Švejnar. Světová obchodní banka, kde pan Švejnar roky působil, a její pomoc rozvojovým zemím není totiž nic jiného než zástěrka pro novodobé rabování nerostného bohatství a lidských zdrojů těchto již tak chudých zemí. Scénář je zhruba následující:
Osloví se vláda země v hledáčku s nabídkou půjčky. Pokud je tato odmítnuta, je nabízena tak dlouho a tak neodolatelně až je přijata. Pokud jsou představitelé cílového státu neoblomní, jsou odstraněni... Těchto případů není mnoho -- jelikož známý slogan: každý má svou cenu, se zřejmě pravdě blíží -- avšak skutečně existují!!!! Další v řadě si to pak již o to lépe rozmyslí ...
Tato půjčka, nazývaná v našich médiích pomoc a vyzdvihovaná jako pozitivum, má jeden zásadní parametr. Nemůže být pro danou zemi nakonec ufinancovatelná! A tak z odstupem několika let je tato země v rámci splacení naší pomocné půjčky donucena za hubičku rozprodat své nerostné zdroje, zprivatizovat národní infrastrukturu - rozuměj železnici, energetiku, školství, zdravotnictví ,... A o to tu šlo od začátku. V zájmu obohacení velmi úzkého okruhu lidí obrat občany těch nejchudších zemí o tu trochu důstojnosti a lidskosti, kterou ještě měli. Dle statistik docházelo po této pomoci k drastickému propadu ekonomik těchto zemí a nárůstu chudoby v řádu desítek až stovek procent. No a proč tu teď o tom mluvíme? Pan Švejnar je přeci vrcholovým představitelem této instituce, která tu politiku novodobé kolonializace v posledních desetiletích realizovala a nejspíš stále realizuje. Pokud snad někomu není jasné, proč se tu opírám do pana Schwarzenberga, tak ten pro změnu zasedá v Trilaterální komisi - orgánu, o kterém se opět příliš nemluví, avšak jeho vliv daleko přesahuje vliv jednotlivých států a vlád, jelikož jde o mezinárodní organizaci nejvyššího kapitálu, hájící své vlastní zájmy, avšak zasedají v ní vrcholoví představitelé právě těchto států !!?? Nemusím tu snad dodávat, že války rozhodně nejsou něčím, před čím tito pánové zásadně zjihnou, naopak jejich matematika se bez nich podle mě neobejde a jejich počty bez nich nebudou jaksi vycházet. Zakladatel této organizace pan Rockefeller je mimo jiné velice úzce svázán se Světovou zdravotnickou organizací a samozřejmě také s rozhodující kapacitou farmaceutické produkce. Už možná chápete, jak je možné, že tato organizace doporučila očkovat proti prasečí chřipce a přitom na ni zemřelo méně lidí než na tu normální i bez očkování. Asi mu v době krize taky trochu vyschly kohoutky a nechtěl se s tím filuta smířit. ... Je to smutné, ale měli bychom to vědět. Co mají tedy tito dva pánové společného se zelenou politikou? Vůbec nic. Tenhle jejich model naopak vede kvůli pár špinavejm dolíkům (rozuměj dolarům) k té nejhrubší devastaci planety a nebavíme se tu o konečném řešení Židovské otázky ale Všech Druhů!
Toto všechno jsou ve vyšších kruzích známá fakta a jsou také na internetu i archivně dohledatelná! Takže jak to, že naše vláda nakupovala vakcíny? Zřejmě dostala svůj desátek!
A tak stejně jako byl Bursík a Zelení - i když ti o tom vlastně neměli ani páru - trojským koněm nejhrubší pravice v naší zemi, nyní jsou tito černí oři nasazeni již dva. TOP09 pánů Schwarzenberga a Kalouska a také Věci veřejné, dle mých informací velmi úzce spjaté s místní podnikatelskou mafií. Kdo nevěří, nechť se podívá na jejich aktivity a spolupráci s ODS na magistrátu Prahy1. Je to celkem geniální strategie, a tak je dost možné, že to této skupině neoliberálů - což se skutečným pojetím liberalismu, krom braní si do huby jejich myšlenek nemá vůbec nic společného -- možná opět vyjde. Ještě nedávno se tomu říkalo fašismus, dnes to ale není již společensky únosné, a tak vznikají nové výrazy. Přijde vám to neadekvátní? Pak byste měli vzít do ruky slovník a zjistíte že fašismus je z definice vláda stavů -- tedy rozuměj zájmových skupin -- a o tom, jak si tahle parta váží lidí Vás snad už dostatečně přesvědčila sama. Ne že by byl Paroubek lepší než Topolánek (nebo naopak) ... Topolánka si vybrali, protože je dostatečně „jednoduchej", a tak si tam všichni mohli dělat, co sami chtěli, a proto si ho přeci taky vybrali ... Úplně stejně to dělali i komunisti - vzpomeňme si na Miloše Jakeše.
Zdá se, je tu tedy bohužel celkem nevyhnutelná potřeba zásadně zatřást celým naším politickým systémem, který se tu etabloval 20 let a vydestiloval pomalu ze sebe to „nejlepší". Česká vrcholová politika dnes není nic jiného než dobře namazaný stroj na rozdělovaní státních zakázek a okrádání vlastních občanů. Možná to nevíte, ale v Americe mají občané alespoň ústavní právo postavit se takovémuto stavu se zbraní v ruce! Ano, mohou se násilím postavit státní zvůli a to dle ústavy (z tohoto důvodu prý za prezidenta Bushe musela z jejich škol zmizet Deklarace nezávislosti, či kterej svobodomyslnej dokument to tam mohl proboha ještě viset). Myslím, že zásadní změna i otřes jsou zcela na místě a bohužel i nanejvýš akutní a aktuální, když uvážíme jaké míry provázanosti i područenství již dosáhly zákony, exekutiva vč. silových složek a parlamentu. Na tomto stavu již není nic ústavního!!!
Domnívám se, že po dvacetileté tzv. demokracii nám tu vládne s odpuštěním ta nejhorší svoloč - omluva a respekt těm pár slušným a statečným, kteří to ještě trochu drží a jsou nadějí národa - ale můžeme si za to také tak trochu sami. Na politiku kašleme a tento prostor prostě přenecháváme jiným... Kdo se nad demokratickým systémem jen trochu zamyslí, rychle si uvědomí, že bez solidní participace obyvatelstva to fungovat prostě nemůže. To a mnoho jiných věcí by samozřejmě a velice jednoduše zajistila trochu osvícená výchova a vzdělání, ale na tom nemá zřejmě nikdo z kompetentních zájem...
A tak tu dnes žijeme ve státě, kde si různé zájmové skupiny přihrávají zakázky i občany jako svůj zdroj pohádkové obživy a soudní moc i silové složky jim jdou z větší části k tomu na ruku. Demagogií a pokleslou TV produkcí je vymýván mozek národa a ve prospěch pouze některých tu vládne systém poplatky-exekutor. Nikoho nezajímají jeho skutečné kořeny, podstata, souvislosti a následky. Bez solidní aktivity nás všech se to bude i nadále zhoršovat a to rostoucím tempem! Množství poplatků, různých postihů atd. roste a víme všichni, že ani nekončí, kde by měli, ale v určitých dobře připravených kapsách. Ano, tohle je v podstatě konflikt a válka, ale my jsme ji nezačali! Dovoluji si tvrdit, že horší model kapitalismu je pomalu již jen v Číně, avšak ze strategických důvodů a nutnosti udržovat si třídního nepřítele se tomu říká socialismus a jezdí se tam uskutečňovat ty největší a často nejšpinavější kšefty. Tam se kapitánům průmyslu podařilo zrealizovat svůj sen. Dřou tam lidi skoro zadarmo a bez jakéhokoli sociálního zabezpečení. Když se k tomu ještě přidá nálepka socialismus, dá se na tom vydělávat i s tím výhodně válčit zároveň.. Kdo by toho nevyužil? Pozor - čeká nás to všechny, pokud rázně a včas neřekneme dost.
Nemohu dnes na tomto místě nevzpomenout jednu smutnou aktuální situaci, a to v Thajsku. Premiér této země se rozhodl raději střílet do vlastních lidí, než vypsat svobodné volby a vyšetřit již uskutečněný masakr. No o co my ostatní a naši představitelé? Ticho a čeká se, jestli mu to projde. Vážení přátelé, v Bankoku se dnes bojuje nejen o Prahu!
Stávající politické reprezentace z negativních prvků, jež byly již zrealizovány buď tyjí dál, anebo je nahrazují a doplňují něčím ještě vyčůranějším. S jídlem roste chuť a ustupovat nemá smysl .. A tak se změnou garnitury většinou padne ta trocha dobrého co se nějak povedlo zrealizovat a zachová se to co občana svazuje, nutí ho platit a bere mu svobodu i nezávislost. Takový občan pak již nemá ani sílu ani chuť věnovat se tomu, co se děje okolo, natož s tím pak něco dělat .. Nejhorší je svobodná vůle a zdravá mysl, tomu je třeba předcházet všemi prostředky...
Tak tedy na svobodnou mysl a silnou vůli bez strachu a se ctí! Myslím, že bychom si měli vzít příklad z Thajců i například Francouzů, kteří si nenechají všechno líbit, a měli bychom si opět vysloužit mužství, které nám uřízli na Bílé hoře. No a pokud by se mě někdo ad blížící se volby zeptal, koho tedy pro Boha v této situaci volit? Určitě to nebude ani naše spása ani z toho nebudu mít velkou radost, ale řeknu mu, že ať to beru jak to beru, tak Zeman byl (a s velkým odstupem) pořád ještě nejlepší premiér, kterého tahle země měla, a těm, co se to nelíbí... ať si vzpomenou, jak během pár měsíců skončila dekáda vytunelovaných fabrik, bank atd. a z poklesu byl najednou růst. Nedivil bych se, kdyby nám něco podobného provedl znova, ale jestli mu dáme alespoň nějakou šanci, tak to už je úplně jiná otázka a souvislosti.

2011-09-21T16:13:00.001-07:00

Rodinka"

Bohumil Kobliha

Celý svět viděl 3. května 2011 "rodinku". Strnulý snímek je ukázal, jak civí na něco před nimi. To něco mohl být finiš koňských dostihů, výsledky loterie, průběh místních voleb, závěr Hamleta či děj posledního kordu vraženého do dodělávajícího býčka. To, na co vyvolení skutečně zírali, nebylo dovoleno - v rámci americké demokracie a svobody - ostatním US občanům vidět, natož nám po světě pozorovat. Býčí zápas to ale nebyl, spíše jen zabíjení. Světu byl předložen záběr na "inner circle" - "vnitřní kruh" vlády Spojených států, "rodinku" lidí, kteří sledovali oddělávání člověka - prý Osamy Bin Ladena. Araba Bin Ladena, údajného muslimského vůdce iluzorní Al-Kejdy a označovaného jako plánovače/strůjce sražení New Yorských věží WTO, tzv. "9/11" roku 2001. Proč říkám iluzorní Al-Kejdy? Poněvadž dle francouzských pramenů ta už dávno neexistuje (Le Monde z 3. května 2011 str.7.).
Obraz rembrandtovsky pojaté "noční hlídky" politiků Bílého domu jsme viděli jak na televizi, tak na prvních stranách světových novin. Ač (ejhle!) i v Americe televize skýtá možnosti "movies", pohyblivých obrázků, obraz i tam byl nepohnutý/strnulý- fotografie. Ovšemže! Vše pro zvýšení divadelního dramatu, pro zvýšení vizuálního efektu napětí. Měli jsme být opět šokováni, ale nebyli.
Nebyli jsme udiveni ani tím, že verzí toho mordu bylo uvedeno postupně několik. To proto aby "conspiration theorists", totiž zesměšňovaní lidé, kteří pozorují předkládané události/senzace kriticky a mnohdy se nemohou vyhnout dojmu, že scénáře dějů byly předem připraveny, měli "sousto"??? Z konspirací a "conspiration theorists" si máme dělat legraci. To jen poslouží těm, kteří skutečně a profesionálně konspirují. Je ale obtížné si ze spiknutí vedoucího k zapálení berlínského Reichstagu (28. února 1933) dělat legraci, když to byla konspirace tajných služeb Hitlera a nacistů, aby utvrdili svoji moc a měli důvod k pronásledování odpůrců. Ono je obtížné argumentovat, že Řím nebyl zapálen (64 AD) na podnět césara Nerona (54‑68 AD), když potom za požár byli viněni křesťané s nepříjemnými důsledky ve lvích tlamách.
To bylo. Dnes ovšem jsme dále.
Americké, britské a jiné západní tajné služby jsou představovány jako charitativní organizace, které chrání občany. I když samozřejmě 007 James Bondové musí mít licenci zabíjet ("licence to kill"). Jen ti zlí v SSSR či dnes v Ruské federaci a Číně dělají boudy na lidi či podrazy prostřednictvím svých GPU,GRU,KGB či FSB a nedbají na lidská práva. Jinak řečeno, ti na Východě plánují spiknutí ke zlému - konspirace, ušlechtile zvané zpravodajské hry. A jak víme, smutně proslulé StB je praktikovalo v celé řadě případů, aby měli důvody likvidovat "třídního nepřítele", úchylkáře, revizionisty či zrádce jako např. Slánského či Reicina, kteří byli popraveni v roce 1952. Na důsledky konspirace StB doplatil přece také náš politický analytik Miroslav Dolejší.
V případě Ameriky mi ale dělá potíž spolknout, že pan John Negroponte, který dostal v únoru 2005 jako ředitel nové organizace National Inteligence Agency (NIA) úkol spojení všech US zpravodajských organizací (včetně CIA a FBI) a obdržel pro jejich další činnost rozpočet 40 miliard dolarů (viz The Sunday z 20. února 2005 str.17).To vše je na "charitativní" účely? Oni nehrají zpravodajské hry?
A což takové organizace "soukromé charity", jako je na příklad "Freedom House" multimilionářského Američana pana Petra Ackermana, který v roce 2006 začal podněcovat a podporovat nespokojené Ukrajince a pak Gruzínce v tzv. oranžových a růžových revolucích. To nebyly konspirace proti SSSR či Ruské federaci? Poněvadž to "nebyly konspirace" Západu, opustíme tuto linii.
Pro nás je právě důležitá operace "NEPTUN SPEAR", akce ohledně Osamy Bin Ladena. Zde je totiž více nahatě viditelných problematických věcí.
Operaci "Neptun Spear" (Neptunův oštěp), jak tajné služby a US NAVY nazvaly akci - (proč "oštěp", když by nemělo dojít k zabití?) - provedlo na rozkaz samotného presidenta Obamy komando amerických SEALů (Sea, Air, Land), podle zásahů z moře,vzduchu i po zemi). Oficielně Team 6 US Devgru což je Naval Special Warfare Development Group, česky Námořní speciální válečná vývojová grupa. To všechno zorganizováno po skoro desetiletém pátrání a bojových akcí, včetně hloubkového bombardování celých rozsáhlých území Afganistanu, na zabití jednoho člověka. Zavraždění Osamy Bin Ladena, který notabene bezprostředně po stažení věží WTO sám prohlásil, že v této akci nemá prsty! Jak víme, všichni členové Sealů jsou vysoce trénovaní a enormně inteligentní hoši, cvičení minimálně čtyři roky. Z těch pak jsou vybíráni ti pro speciální úkoly nejvhodnější. Jsou to nejlepší z nejlepších, že by 007 James Bond bledl. Jejich tělesná zdatnost je prověřena nakonec tak zvaným "pekelným týdnem", kdy smějí spát jen čtyři a půl hodiny při pět a půl denním vyčerpávajícím nasazení. Ve střelbě jsou trénováni tak, že v běhu s kotouly rozeznají pravé cíle a pětník ve vzduchu prostřelí jedinou ranou. Prostě zabijáčtí géniové.
Pro akci na údajné sídlo Bin Ladena v pakistánském městě Abbottabadu bylo vybráno dvacet čtyři Sealů a posláno vzduchem ve čtyřech nejlepších US helikoptérách s tlumiči hluku na motorech. Přesto probudili sousedy a navíc jedna helikoptéra, jim za plot zahrady stavení spadla. To nic.
Horší je, že zjistili když se po lanech spustili z helikoptéry na střechu budovy a pronikli dovnitř, člověk - Osama Bin Laden - byl beze zbraně! Přesto byl zastřelen!
Ale i kdyby měl zbraň, mistrní střelci by ho přece uměli odzbrojit jedinou ranou do ruky a pod. Ti nejlepší z US vojáků, trénovaní ve všem možném, ho nedokázali zneškodnit, přeprat, svázat a dovést na mateřskou letadlovou loď (MLL) a odtud do New Yorku k výslechům a souzení? Toho se president Obama zřekl? Z jemnocitu? Místo zatčení Osamu zastřelili údajně dvěma ranami a pak ho z MLL hbitě hodili do vody. A tom je ten zakopaný pes.
Člověk, který je údajně odpověden za smrt 2600 pracovníků WTO a mnoho dalších, který prý byl náčelníkem Al‑Kejdy a mohl by podat při vyšetřování nesmírně důležité informace B se oddělá!!! Přesto, že každá osoba podezřelá z terorizmu, zatčená a uvězněná v Delta Campu je vyslýchána, mučena a souzena, nejvyšší "überterorista" je poslán přímo do islámského nebe? Holenkové, to nemůže nemít pádné důvody.

První je ten, že prostě nikdo z úředních míst USA nechce, aby se vyjevilo, jak byly a kým skutečně byly sraženy věže WTO.
Zde tedy musel být dán přímo rozkaz prezidenta Obamy k zabití, aby zmizely a byly zahlazeny všechny stopy a zůstaly báchorky. Kdyby byl chycen, svázán a odvezen do USA, jako těch šest set nešťastníků do Delta Campu, ukázalo by se u soudu - byl‑li by to veřejný a poctivý soud B co je a není pravda! Nechal si kdy některý vítěz v dějinách ujít možnost soudit a odsoudit nebezpečného nepřítele? Jistěže ne. Pamatujeme přece na Norimberský proces s nacisty 20. listopadu 1945! "RodinkaA prezidenta Obamy, Admirál Mike Mullen - náčelník US gen.štábu, Joe Biden ‑ vice‑prezident, Robert Gates - ministr národní obrany a další z obrázku rodinky, i on sám prezident se bojí pravdy.
Čin zavraždění Bin Ladena potvrzuje také přímo skutečnost, že za sražení věží WTO nebyl odpověden on, ani nikdo jiný ze světa islámu.
Druhým důvodem zavraždění Bin Ladena a smazání všech stop po něm, spláchnutí oceánem, je že US prezident Obama, jehož řízení státu je ekonomická katastrofa a o válečných "úspěších"v Iráku i Afganistanu se už vůbec nedá hovořit, potřeboval nějaký trhák. Obama potřeboval ohromující čin, aby měl v prezidentských volbách příští rok vůbec nějakou šanci na znovuzvolení. Podobně jako neocon Wolfowitz a president George "Dubya" Bush potřebovali svržení věží WTO ke zdůvodnění války proti islámským "teroristům" či spíše proti celému světu Arabů vůbec. Dnes vyjádřeno pokračováním arabskými "samety" - kořistnickou válkou o naftu. Chtějí dnes snad bombardováním "zatknout" Gaddafiho? Ne, chtějí ho oddělat...
Třetím důvodem zavraždění údajného Bin Ladena je, že CIA a jiní povolaní chtějí mít "vyřešenou agendu". "Vyřešený případ", a zároveň mít volné ruce ke konstruování nekonečných pohádek. Mohou nyní obviňovat podle údajných seznamů Osamy z terorizmu každého koho budou chtít. Jistě pak soudit, odsoudit a odstranit ho z veřejného života či rovnou z existence - do bezživotí. Jako kdysi komunisté toho Slánského a další. Zkušenosti a fakta mluví. Nastala nová doba úděsné zvůle a válečných zločinů.
Obama bohužel ale činem zavraždění Bin Ladena také smazal všechny pozitivní stránky lidství a mužnosti, které nám byly o Americe představovány po dvě století. Jak skutečnými heroickými činy nasazení amerických vojáků ve dvou světových válkách, tak hrdiny na filmových plátnech jako John Wayne, "Sedm statečných" atd. Neozbrojený "někdo" může být jen terčem na střelnicí zvrhlých a kovbojských padouchů.
Snad by nakonec bylo zajímavé zaznamenat, že z ničeho nic byl čtyřhvězdičkový generál David Petraeus 28. dubna 2011 odvolán z funkce US vrchního velitele Středního východu a jmenován do postu ředitele CIA. Současný ředitel CIA Leon Panetta byl povýšen na US ministra obrany, a současný ministr obrany Robert Gates vypadl ze hry. Proto se tak skepticky tváří na snímku "rodinky", ke kterému byl ještě přizván? Ty "škatule, škatule, hejbejte se" nastaly čtyři dny před zabitím Bin Ladena, 2. května 2011.
I tam se musí mazat stopy, za co je kdo odpovědný?
Co to znamená pro děje budoucí?

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn-Hendon, 12. 5. 2011

převzatooooooooooooo

2011-09-09T17:45:00.001-07:00

Realita současnosti ...

Ryba, jídlo žebráků, jak se někdy na bratislavském tržišti říkalo se stala luxusní lahůdkou.
Kuřecí zadky, které jsme házeli psům se začaly prodávat s kouskem zad v honosném balení s Hrabák a krky jako delikatesa.
Kvalitní vodu z vodovodu, jsme vyměnili za sladké prosycené sajrajt. Rohlíky se scvrkly o polovinu, kyselé mléko se nedá doma vyrobit, protože vznikne jedna smradlavá odporně zapáchající tekutina, kterou udržíte v ústech jen dokud ji rychle nevyplatí, a to kamkoliv!
Vše, co bylo kdysi opravdu dobré, což mělo svou hodnotu-tradici, jsme vlastně vyměnili za drahé šmejdy v načačkanom obalu.
Jsou zde i dobré věci.

Jenže, čím dál tím je jich méně a je třeba je pořádně dlouho hledat. Hledat, přemýšlet, číst nečitelné návody a obsahy, které nemáme šanci vidět, pokud jsme si nepribalili lupu.
Ulice se nám zaplnily Bratislavanů z Číny, Thajwanu či Vietnamu.
Přes reklamy si nevidíme špičku nosu. Chodníky a přechody jsou plné stojících aut.
Exekutor dopisují adresu a správce domu hází do schránky vyúčtování s tučným nedoplatkům. Žijeme v pomyslném blahobytu. Máme dva i tři telefony, internet, televizi, domácí kino, DVD, PC a stále nám něco chybí.

Zákazy, příkazy, nařízení, poučení, kterým již člověk přestává rozumin a vyznat se v nich, je přímo nemožné. Kamery nás sledují na každém kroku. Kdekoliv se pohneme, jsme pod kontrolou. Vše je evidováno, zaznamenáno a to vše pro naši "bezpečnost." Každá zpráva, každá pošta, každý telefonát, každá platba, každý mail, každý, někdy velmi soukromý pohyb, je pod organizovaným dohledem.

Kdykoliv se dá vybrat z archivu jako zbraň, která je připravena k okamžitému použití proti nám.
Zajímavé je, že i při takovém špicľovaní dochází k trestným činům o jakých jsem neměl v minulosti ani potuchy.
Drogy, přepady, násilí, výpalníctvo, vraždy, se staly běžným průvodním jevem této "svobodné" doby. Zbavujeme se vlastní identity, protože souhlasíme se vším, co po nás různé instituce, jako banky, mobilní operátoři a pod., Požadují.
Můžeme vidět oči bezdomovce, který se určitě na ulici nenarodil.

Můžeme vidět žebráky, jak jim trčí nohy z kontejneru, aby se natáhli za prázdnou lahví, zda noblesní hotely pro psy i s vlastní webovou stránkou, lékařům a kadeřníkem.
Můžeme sledovat složité operace svých psích miláčků přímo na internetu.
A pokud se nám náhodou náš drahý pejsek ztratí, okamžitě se Oho postarají v útulku i s lékařskou péčí.
Pokud se však ocitne na ulici člověk, nezakopne o něj ani pes. Stáváme se číslem daňového úřadu či sociální pojišťovny. Kde se poděly hodnoty, kde je vlastní podstata lidství? Kde je něco víc, než jen strohé konstatování? Hrůza, co se tu událo za těch dvacet let. Vytratila se láska, porozumění, lidskost, tolerance, teplo rukou, sklon před šedinami.

Neznáme souseda, nevíme jaký plat má vlastní žena či muž. Nesmíme dát po zadku vlastnímu dítěti pokud nechceme mít problémy s úřady. Sledujeme stupidní, nehodnotil až destruktivní působící televizní stanice, kde seriály bez konce nahrazují kulturní vyžití určité skupině
nevědomých a možná i nevidomých lidí.

Ale co ta druhá polovina? Nemá šanci fungovat důstojně, aniž jí byly podsouvány podobné
stupídnosti? Pokud je toho málo, můžeme si prohlédnout Superstar a tam nás pošlou veřejně do prdele is posměšným komentářem. Nádhera a díky za ten kulturní a hodnotný zážitek, který nám za
levný peníz podsouvají jako duševním mrzáky, některé televízie.Nehovoriac, jaké celebrity tam má možnost člověk vidět.
Kde že by měli na nich takoví umělci, jako p. Kroner, Dibarbora, Houba. atp., co se celý život usilovali, aby předvedli ten nejlepší herecký-umělecký výkon, aby zanechali v divákovi opravdový zážitek. Rozdíl je pouze v tom, že tito herci s uměním žili celý svůj život. Žili pro umění a srdcem umění tvořili.

Kupujeme cigarety, které nám zakázali kouřit tam, kde se kouřit vždy mohli. Okrádají nás jako malé děti na písečku az každé prodané krabičky nám jednu dvě vytáhnou už před prodejem.
K lékařce chodíme s platební kartou, nebo s peněženkou v ruce. Bavíme se jako roboti, když jeden vypráví o životě a druhý hledí do počítače. Formulky, nacvičené fráze, které nemají s naším opravdovým Čudským vnitřkem a přesvědčením nic společného. Letáky, kterými jsou ucpané vchody bytovek, nás lákají do obchodů. Dobře nás neprosil, abychom nakoupili jen u nich. Když jsme však zaplatili, "u nich", nestačíme se divit jako musíme kmitat a házet svůj nákup do tašky.
Hned je jasné kdo je tady pánem a kde je zdvořilost skončila.

Můžeme říci svůj názor. Svobodně, demokraticky se i vyjádřit. No, k čemu to je, když to není nic platné! Žijeme v neustálém stresu a napětí. Nikdo z nás si není jistý zítřkům. Je jen pár jedinců, kterým je to jedno a ti žijí tak mimo nás av anonymitě. Nejsem sám, komu to všechno už začalo vadit. Někde se stala chyba-velká chyba, jejíž náprava bude trvat velmi dlouho.

Svět onemocněl a mi ve snaze uplatnit se, jsme onemocněli s ním! Socialismus nebyl dobrý, ale taková demokracie, není o nic lepší. Možná až nástup duševních chorob, depresi, sebevražd, nastartuje proces třídění, který nás položí na kolena, když to už přestaneme zvládat. A co dál?
Mám dost svobody tohoto typu, svobody, která se svobodou nemá nic společného. Svobody, kterou si nedokážeme užívat, protože je více proti nám jako pro nás.

Je tak okleštěná zákony a právy těch druhých, že je v podstatě otvorem nepravosti, zločinu, podvodům, že její existence mi připadá jako aura. Kdesi je, ale nevidím ji. Je mimo mě.

Přeji si potkat člověka - přítele. Chci se ráno probudit a celým srdcem se těšit novému dni. Chci mít kolem sebe upřímných lidí, jako tomu bylo kdysi. Chci potkat kamaráda, jehož první otázka nebude směřovat k materiálním věcem, ale zeptá se mě: Jak se máš?
Jak žiješ? Zajdeme si spolu někam sednout? Kamaráda kterého v polovině debaty nevyruší zvonění mobilu a nebude muset odejít. "Víš, tento telefonát byl tak důležitý, že pokud bych to nevzal,
mohlo by mě to stát práci. "
Ovládl nás strach av tom strachu žijeme své každodenní životy. To je fakt a skutečná realita tohoto novodobého, demokraticky zkaženého světa. Nemluvím o listopadu, ten přijít musel, ale o tom, co všechno sem s listopadem vklouzly.

Dalšího pokusu, který přijde, když se to už celé nebude dát udržet, se chvála Bohu nedožiju.
Přestože rád bych se toho dožil - možná.

Dokdy bude člověk hledat své místo? Neposílej 10x, raději 10x přečti! nebo i pošli.
Na štěstí, já ještě pár přátel mám ...

Přeji jim zdraví, pohodu, štěstí a hodně lásky!

dobrá práce

2011-09-09T13:29:00.001-07:00

Od: jaroslavkronus.kolin@seznam.cz

Komu: Volf Vladimír

Předmět: Re: odpověď k podnětu na místní úpravu provozu v ulici Podskalské
Datum: 8.9. 2011, 07:51 - včera v 07:51

děkuji za precizní práci. Snad nezapadl neformální podnět dopravdí situace v Zálabí kolem katolického kostela směrem k ZŠ a ulici k prodejně pana Kasardy !!
Ale to už je mimo moji osoby a nechám to odborníkům '
S pozdravem JK

> ------------ Původní zpráva ------------
> Od: Volf Vladimír <Volf@mukolin.cz>
> Předmět: odpověď k podnětu na místní úpravu provozu v ulici Podskalské
> Datum: 07.9.2011 09:34:29
> ----------------------------------------
>
>
>

Jaroslav Kronus

Přeposlaná zpráva:
Od: Volf Vladimír
Předmět: odpověď k podnětu na místní úpravu provozu v ulici Podskalské
Datum: 7.9. 2011, 09:34

Dobrý den pane Kronus,
jak jsem Vám slíbil, v příloze Vám dávám na vědomí, s jakým výsledkem byl Váš podnět na úpravu provozu v ulici Podskalské uzavřen a vyřešen. Přeji pěkný den. Vladimír Volf, referent odboru dopravy MěÚ Kolín

3 přiložené soubory
- Uložit všechny soubory najednou - Zobrazit všechny obrázky najednou

ul. Podskalská - VDZ zákaz stání.jpg - 97,87 kB
Zobrazit | Uložit

ul. Podskalská - odr. zrcadlo.jpg - 102,82 kB
Zobrazit | Uložit

Kolín, ul. Podskalská - odr. zrcadlo.doc - 99,00 kB
Otevřít | Uložit

na začátek Vaše emaily zabírají 1,24 MB z Vaší 10 MB schránky. Zapn

Převzato a s chutí............

2011-09-06T12:33:00.001-07:00

Petr Anderle
MUŽ KTERÝ SPOJIL VÝCHOD A ZÁPAD SLUNCE
Kapitoly o evropské integraci

Dopis který nezapadl

Odpověď redakce listu ČAS č. 4/2010 na dopis středoškolského profesora
Níže uvedený dopis přišel do naší redakce již před koncem loňského roku.
Identita autora je nám známa.

Vážená redakce,

často píšete velice pozitivně o evropské integraci a o Evropské unii jako takové. Z tohoto důvodu bych se Vám chtěl svěřit s jedním problémem. Již od středoškolských studií jsem zanícený přírodovědec, získal jsem i nějaká uznání již jako student. Proto jsem po dvou letech praxe na základní škole získal místo středoškolského učitele na místním gymnáziu.

S pozdravem
RNDr. Jan Š.

A dnes na tento dopis odpovídáme veřejně, protože pedagogů, kteří mají problém s výkladem historie, současnosti a budoucnosti Evropské unie, je více, o některých našich politicích nemluvě.

Vážený pane doktore,

nechtěli jsme Vám odpovídat nějakými frázemi, takže chvíli trvalo, než vznikl nápad zpracovat obsáhlejší text s názvem MUŽ, KTERÝ SPOJIL ZÁPAD A VÝCHOD SLUNCE. Je jakýmsi úvodním textem, naznačujícím značné množství příběhů souvisejících s historií i současností evropské integrace. Vyberte si některý z nich. Můžete začít třebas tím, jak význačný rakouský diplomat spadl v Tokiu s koně a zamiloval se. Nebo vyprávět o tom, jak Masarykovi nabízeli, aby se stal prezidentem Evropy. Nebo se můžete se svými studenty zasmát nad nesmyslnými úvahami o tak zvaném europeismu. Případně v nich můžete vzbudit hrdost nad tím, že myšlenky evropské integrace pocházejí od nás z Česka, a to již bezmála sto let. Nebo se můžete se studenty přít o to, zda bratři Kadmos, Kilix, Fineos, Thasos a Foinix přišli na stopu tajemně unesené princezny Európy. Co myslíte? Našli ji?

Hodně podnětů najdete v tomto textu. Není receptem. Je pouze prostředkem k zamyšlení a malým klíčkem k tomu, co na první pohled vypadá nudně a nezáživně. Ale s tím si jako člověk uvyklý exaktnímu myšlení jistě poradíte. Neboť zákony přírodních věd nejsou o nic míň zajímavé, než zákony společenského pohybu. Záměrně se vyhýbáme slovu politika, neboť politikou je vše. I Vaše trápení, že jste vaše studenty nezaujal. Obsah textu o muži, který se narodil v zemi vycházejícího slunce a sloužil zemím, nad nimiž slunce zapadá, nepostrádá napětí, symboliku, tajemno i realitu. Z textu pochopíte, že ani demokracie není všelék. Nemusíte souhlasit, ale geniální politolog Alexis de Tocqueville tvrdil, že prostředkem nápravy demokratických vlád je náboženství a vzdělání. Napsal: gramotnost a studium učebnic jsou k ničemu, nejsou-li spojeny s mravní výchovou, která kultivuje srdce. Francouzští a němečtí politikové, oceláři a hutníci se dokázali dohodnout ve chvílích, které byly nejpříznivější pro rozšíření další nenávisti. I to je evropská integrace. Pochopit to vyžaduje nejen mravní cit, ale i vzdělání. Alexis de Tocqueville by s Evropskou unií nesporně jednomyslně souhlasil, ačkoli jako politolog by jí mohl mnohé vytknout.

Zkuste tohle všechno nějak skloubit.
A napište nám, jestli se Vám podaří zaujmout vaše studenty déle, než deset minut z pětačtyřiceti.

Vaše redakce listu ČAS
leden 2010

Kapitola první: FENOMÉN CHURCHILL

Dějepisci se jednou budou o něj velmi zajímat. Budou chtít vědět,jaký to byl člověk. Budou pátrat po jeho minulosti a rozebírat jeho povahu. Budou snad poněkud ohromeni tím, co najdou. Nebude to nic divného, neboť už za svého života překvapil mnoho lidí. Dříve nebo později shledají tito budoucí historikové, že byl nenáviděn všemi politickými stranami. I lidé odpovědného úsudku jej prudce napadali, kritizovali a zesměšňovali. Titíž lidé však s ním při jiných příležitostech z plna srdce souhlasili, obdivovali se mu a tleskali mu.
(Malcolm Thomson: Life and Times of Winston Churchill, London 1945)

Počátkem druhé poloviny července roku 1945 měl Winston Churchill velice napilno. Musel rychle odejet s Attleeem a Edenem do Berlína a spolu s prezidentem Trumanem a generalissimem Stalinem absolvovat celkem devět zásadních jednání o poválečném uspořádání Evropy. Jenže již 25. července se britští politici museli vrátit domů, aby byli u toho, když budou vyhlášeny výsledky britských všeobecných voleb.

Očekávala se patová situace. Jenže labouristé získali o 150 parlamentních křesel více než všechny ostatní strany dohromady. Churchill podal králi rezignaci, ten pověřil Attleeho, aby jmenoval novou vládu a udělil Churchillovi Podvazkový řád, nejvýznamnější a nejstarší královské vyznamenání, udělované většinou vysoké šlechtě. Churchill požádal, aby mohl vyznamenání odmítnout. Nechtěl být ještě sir a chtěl setrvat jako vůdce konzervativní opozice v Dolní sněmovně. Lidé byli zděšeni, že „válečný premiér“, který se tolik zasloužil o Anglii, Evropu i svět, se dostal mimo hru. Ale to neznali muže, jemuž byla vlastní především politika mezinárodní. Jedenasedmdesátiletý Winston Churchill měl před sebou ještě dvacet let bojů o sjednocení Evropy, pět let sepisování šesti objemných svazků o historii druhé světové války (za což obdržel Nobelovu cenu za literaturu), farmaření, malování, vítězství ve volbách v roce 1951 a Podvazkový řád v roce 1953 (který tentokrát přijal). Byl prvním neameričanem, který dostal v roce 1955 v New Yorku „Cenu svobody“, v květnu 1956 obdržel v Cáchách Cenu Karla Velikého za služby Evropě. V roce 1963 se stal čestným občanem Spojených států, což byla pocta velice neobvyklá.
A snad ještě jednu poznámku týkající se dějin Československa. Koncem třicátých let do nich neblaze zasáhl britský ministerský předseda, člen konzervativní strany Neville Chamberlain, především uplatňováním appeasementu v zahraniční politice a roku 1938 podpisem Mnichovské dohody, která uznala nárok na oblast Sudet v Československu nacistickému Německu. Bohužel věřil tomu, že ústupky, tedy uspokojením potřeb a požadavků nacistického Německa, odvrátí druhou světovou válku a zachová mír za každou cenu. Byl to krutý omyl, na který doplatil celý svět. V konzervativní straně byli tři významní její členové, kteří se tehdy postavili proti Chamberlainově politice ústupků. Churchill, Eden a Macmillan. V tomto pořadí také později řídili Velkou Británii jako její ministerští předsedové.
A tak se Winston Churchill pustil po válce do mezinárodní politiky znovu, a znovu naplno. První tři měsíce roku 1946 strávil ve Spojených státech. 5. března 1946 pronesl na univerzitě ve Fultonu ve státě Missouri projev, který obletěl celý svět. Vyzval anglicky mluvící národy, aby se postavily do čela sjednoceného světa s cílem vytvořit bratrské společenství. Vyzval OSN k vytvoření mezinárodních sil tak, aby byly státy zbaveny potřeby udržovat národní armády. A také varoval před „železnou oponou“, kterou spustilo Rusko, aby tak odřízlo východní Evropu od ostatního civilizovaného světa. O deset dní později v New Yorku Churchill vysvětlil, že svým projevem ve Fultonu nedal najevo žádné nepřátelství vůči ruskému lidu, že jeho obavy pramení pouze z toho, že 180 milionů lidí v Sovětském svazu a další miliony mimo Rusko jsou v moci hrstky mužů, kteří mají absolutní moc. Celý anglofonní svět cítí sympatie s ruským lidem a chce s ním spolupracovat. Jestli sovětská vláda nevyužije tyto sympatie, ponese odpovědnost pouze ona, řekl Churchill. A tím hodně předběhl svou dobu.

V září 1946 odejel Churchill na krátkou pracovní dovolenou do Švýcarska. 19. září měl pronést projev u příležitosti ocenění, kterého se mu mělo dostat na tradiční a velice pokrokové Univerzitě v Curychu. Ta byla v roce 1833 založena státem a v roce 1866 zde promovala první lékařka. V Evropě té doby jev doposud nevídaný. Winston se na projev velice pečlivě připravoval, avšak nikoli sám. Dva večery v hotelu Schweizerhof prodiskutoval se společníkem, který byl v té době ve Švýcarsku doma.
O čem byla řeč? Inu, o Evropě. A dá se říci, že si oba muži notovali a že se shodli. Měli naprosto jasno v tom, že Evropa se nehne z místa, pokud nebude existovat francouzsko-německé sblížení. Považovali za nutné opustit ideu národních států, vytvořit prioritně podmínky pro ekonomickou integraci a společenskou, kulturní a vzdělanostní spolupráci evropských států. Dva dny se do noci přeli, debatovali a nakonec se shodli téměř ve všem. Jeho společník se Churchillovy přednášky zúčastnil, protože chtěl vědět, jaké budou reakce studentů a profesorů, kteří se při této příležitosti shromáždili ve velkém sále Curyšské univerzity. Bývalý „válečný premiér“ řekl vše, co říci chtěl. Konec konců své názory na evropskou integraci o rok později zopakoval při projevu v Londýně, v roce 1948 v Haagu a v roce 1949 ve Štrasburku.

Svůj projev započal W. Churchill slovy „chtěl bych zde promluvit o tragedii Evropy“ a skončil provoláním v tom smyslu, že ze současných trosek by měla povstat nová Evropa: „Let Europe arize“. Mezitím sdělil svým posluchačům, že prvním krokem k obnovení evropské rodiny musí být oživení nastolením rovnoprávného vztahu duchovně velké Francie a duchovně velkého Německa. Tato slova zněla možná divně v době, kdy značná část Evropy ležela ještě v sutinách a Německo bylo totálně na kolenou. Leč byla tato slova nesmírně potřebná. O tom, že integrace Evropy je podmíněna sblížením Francie a Německa, psal zcela veřejně Churchillův společník již dvacet let předtím. Nyní si to oba pánové pouze ujasnili, neboť v tom základním se shodovali již dávno. Nu a poté tento obdivuhodný anglický gentleman složil v této své řeči hold česko-rakouskému hraběti Richardu Coudenhove-Kalergimu za jeho prozíravou vizi evropského spolkového státu. Řekl doslova: „Co se týká tohoto úkolu, udělalo se hodně práce využitím myšlenek Panevropské unie, která je tolik dlužna hraběti Coudenhove-Kalergimu, a která měla výrazný vliv na politiku slavného francouzského vlastence a státníka Aristida Brianda.
Při těchto slovech se zadíval do poslední řady. Seděl tam jeho hotelový host a společník. Ten s uspokojením poslouchal Churchillův projev, který naprosto odpovídal nejen jeho snům a představám, ale i konkrétním krokům, které on sám od dvacátých let onoho století cílevědomě činil. Konec konců, byl autorem několika zásadních pasáží. Ano, byl to Richard hrabě Coudenhove-Kalergi.
„Rád bych tu dnes mluvil o tragedii Evropy. Tento vznešený kontinent, který celý se skládá z těch nejvíce vynikajících a nekultivovanějších oblastí na zeměkouli, s mírnou teplotou a přijatelným klimatem, se stal domovem všech možných velkých ras západního světa. Stal se fontánou křesťanského učení a křesťanské morálky. Je původcem celé řady kultur, umění, filosofií a věd, a to jak v dobách dávných, tak i v době moderní. Jako první krok, pokud chceme dát znovu dohromady evropskou rodinu, musí vzniknout partnerství mezi Německem a Francií. Jen na této cestě Francie obnoví svoji mravní a kulturní vedoucí úlohu v Evropě. Duchovní obrození Evropy je vyloučené bez duchovně veliké Francie a duchovně velikého Německa. Skladba Spojených států evropských, pokud má být vystavěna dobře a opravdově, musí být taková, aby se materiální síla jednotlivého státu stala méně důležitá. Malé národy by měly mít stejnou váhu jako národy velké. První praktický krok, který je potřeba učinit, je založit Radu Evropy. Pokud zpočátku nebudou některé státy Evropy chtít anebo moci se připojit k Unii, musíme alespoň zajistit prostor, kde bude možné, aby se setkávali ti, kteří tomu chtějí a mohou. Ochrana lidí všech ras a všech zemí před válkou nebo před znevolněním musí být vystavěna na pevných základech a musí být zabezpečena připraveností všech mužů a žen, kteří raději zahynou, než aby žili v tyranii“.

Univerzita v Curychu. Na dobovém horním snímku W. Churchill 19. září 1946 před univerzitou zdraví občany, kteří ho přišli přivítat.
Onen hold Panevropskému hnutí nesložil Churchill proto, že při přípravě svého odvážného a jasnozřivého curyšského projevu spolupracoval na jeho textu s Richardem hrabětem Coudenhove-Kalergi. Uvědomil si znovu totiž, také pod dojmem otřesných hrůz válečných, že od dvacátých let leželo na evropském jednacím stole řešení. Byla jím idea panevropská, vycházející z perfektního rozboru možného nebezpečí ze strany Ruska a Německa, z dokonalého vysvětlení nebezpečí nacionalismu a ze stanovení jediné možné vize ekonomického propojení národů evropských. Nebylo již vinou autora tohoto řešení, že byl evropský jednací stůl znovu převržen. Proč znovu? Oba muži o sobě věděli daleko dříve. 24. června 1925 vystoupil v britské Dolní sněmovně tehdejší ministr financí Winston Churchill a přihlásil se k idejím Panevropským, které tolik nadchly například Léona Bluma a Aristida Brianda. Jednu základní myšlenku potvrdil takto:
„Kdybychom mohli tak Galy a Teutony spolu tak těšně a vzájemně hospodářsky, sociálně a morálně propojit, aby již nikdy nevznikla příležitost k novým třenicím, a aby staré antagonismy zanikly při realizaci vzájemné prosperity provázanosti, Evropa by se znovu narodila“.
Na nové evropské zrození si museli oba muži počkat. A nyní, pár měsíců po ukončení hrozné druhé války světové, se příležitost naskytla. Již ji nepustili z ruky.
Jak to vlastně všechno začalo? Začalo to tím, když jednoho dne roku 1890 se stala jednomu přednímu rakouskému diplomatu nemilá a poměrně neobvyklá věc. Jedenatřicetiletý Heinrich hrabě Coudenhove-Kalergi (1859 – 1906), doktor práv a filozofie, byl i přes své mládí zkušeným diplomatem. V rakouských diplomatických službách působil nejprve v Athénách, později v Rio de Jaineru, v Istanbulu, Buenos Aires a naposled v Tokiu. Procestoval celý Přední východ, severní Afriku, Rusko, Přední i Zadní Indii, Koreu, Čínu a přirozeně i většinu evropských zemí. Svět asijských kultur mu byl stejně blízký jako jeho evropská vlast. Na svých cestách se horlivě věnoval studiu místních kultur a filologii; hovořil plynně 16 jazyky Východu i Západu.

Tento šlechtic, diplomat, vědec a také přesto i romantik, spadl na rušné tokijské ulici s koně, který se lekl rikši, náhle se vynořivší z boční uličky. Stalo se tak zcela náhodou před obchodem pana Aoyamy, bohatého obchodníka se starožitnostmi. Dcera pana Aoyamy Mitsuko se zraněného hraběte ujala. To ještě netušila, že se stane matkou jeho sedmi dětí. A že její druhorozený syn trochu pohne, nebo chcete-li, zacloumá Evropou. Tehdy sličná sedmnáctiletá Mitsuko (na snímku vlevo) možná ani netušila, kde nějaká ta Evropa leží.

Kapitola druhá: VIZIONÁŘ COUDENHOVE

„Stále a stále musí být opakována jednoduchá pravda: roztříštěná Evropa vede k válce, utlačování, bídě, jednotná Evropa k míru, k blahobytu!“
(Richard hrabě Mikuláš Coudenhove-Kalergi: Znovusjednocení Evropy, 1963)

Historie šlechtického rodu Coudenhove je dlouhá a složitá. Prvním zaznamenaným předkem rodu byl Theodoricus Coudenhove (1240) v Brabantu. Jeho potomek Gerolf se v polovině 13. století zúčastnil jedné z křižáckých výprav do Palestiny. Přenesme se ale do 19. století. Další z potomků rodu, František Karel Coudenhove (1825 – 1893), zakoupil v roce 1864 statek a zámek v západočeských Poběžovicích (Ronsperg). V roce 1857 se oženil s Marií von Kalergi (1840 – 1877), ženou z jednoho z nejstarobylejších evropských rodů. Kalergiové pocházeli z Kréty a svůj původ odvozovali od byzantské císařské dynastie Fókasů. Prastarý původ jména Kalergi měl pro rodinu takovou vážnost, že jejich synové požádali na počátku tohoto století o spojení jmen, takže od roku 1903 užívali titulu hrabě Coudenhove-Kalergi. Nu a jak to dopadlo s ošetřováním hraběte Heinricha? Za složitých okolností se oženil s milovanou Mitsukou a ještě v Japonsku se jim narodili dva synové. Johannes, japonsky Kontaro (1893), a Richard, japonsky Ejiro (1894). Hrabě Heinrich chtěl v Japonsku zůstat, avšak jeho tatínek odkázal v roce 1893 majetek nikoli jemu, jako nejstaršímu synovi, nýbrž jeho prvorozenému Janovi. Šlechtic konáním i duchem nemohl připravit syna o dědictví a tak se rodina vydala na cestu do Poběžovic. Hrabě Heinrich se vzdal diplomatických služeb a věnoval se filozofii, mimo jiné i jako profesor na tehdy Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. V Poběžovicích se jim narodili ještě dva synové a dvě dcery. V roce 1907 postihla hraběnku Mitsuko Coudenhove-Kalergi a její děti těžká rána: jediný důvěrný přítel a blízký člověk v Evropě, jediný, se kterým mohla mluvit svojí mateřštinou, Heinrich Coudenhove-Kalergi, zemřel náhle ve 46 letech.

V roce 1913 se v přibližně stejnou dobu pohybovali ve Vídni tři muži, kteří se nikdy nesetkali. Jména dvou z nich se stala za několik let synonymem zla. Nedostudovaný seminarista Stalin zde údajně studoval národnostní otázky, ve skutečnosti se skrýval před carskou ochrankou, která ho stíhala za vydírání obchodníků v Tbilisi. Druhým byl nedostudovaný středoškolák, pouliční malíř a návštěvník stravoven pro chudé, Adolf Hitler. Třetí muž, který možná jako první v Evropě poukázal za pár let poté na smrtelné nebezpečí, které hrozí Evropě ze zemí národního nacionalismu a bolševismu, začal v onom roce 1913 studovat na vídeňské univerzitě filozofii a moderní dějiny. Potomek několika evropských šlechtických rodů a po matce Japonec – Richard hrabě Coudenhove-Kalergi. V následujících letech se stal zakladatelem Pan-evropské unie, autorem vize dnešní Evropské unie, navrhovatelem její dnešní hymny a prvním autorem dvou písemných návrhů evropské ústavy (1931 a 1951). Československý občan, který jako první v Evropě navrhl v roce 1926 na kongresu Pan-Evropy v Basileji, aby Evropa měla společnou hymnu, měnu, armádu, trh, vládu, občanství a ústavu. Pochopitelně, tohle všechno nepřišlo najednou. Hrabě Richard byl vychován v úctě k historii a kultuře všech národů. Těžce prožíval i události první světové války a již od svých gymnazijních let se zabýval myšlenkou spolupráce evropských národů, když později mu v tom vzorem byly Spojené státy Americké. Koncept svých názorů a návrhů na řešení shrnul ve své knize Pan-Europa. Když ji roku 1923 ve svých 29 letech ve Vídni vydal, zapůsobila nejen v politických kruzích jako senzace. V roce 1926 vyšla tato kniha v češtině v překladu Olgy Laurinové v nakladatelství Aventinum Dr. Otakara Štorcha-Mariena s předmluvou Edvarda Beneše a s Masarykovou finanční podporou. V úvodu autor napsal: „Posláním knihy je probudit politické hnutí, které dříme ve všech evropských národech.“ V této knize prezentoval jako odpověď na válku a válečné důsledky program evropského sjednocení, který zamýšlel uskutečňovat po etapách. Cílem bylo sjednocení evropských národů na demokratických základech s plným vědomím křesťanských kořenů našeho kontinentu. Předpoklady byly následující: Evropa musí být federací a musí hrát roli po boku USA, Ruska, Commonwealthu a Číny. Tzv. Panevropa měla být alternativou vůči expanzi Ruska a ohrožení z východu.
Od roku 1924 vydával časopis Panevropa. Roku 1926 na I. kongresu Panevropské unie ve Vídni, jehož se zúčastnilo 2000 Evropanů z 24 národů, proklamoval, že by Evropa měla mít společnou hymnu, měnu, armádu, trh, vládu, občanství a i ústavu! Měl úzké a intenzivní kontakty s Briandaem, Churchillem, Masarykem, Dollfußem a Schnuschniggem. Panevropské hnutí bylo řadu let velmi elitním spolkem, členy byli svého času i například Konrad Adenauer, Charles de Gaulle, Winston Churchill, Albert Einstein a Franz Josef Strauß. K sympatizantům Panevropského hnutí patřili mimo jiné i Edvard Beneš, Gustav Stresemann, Arturo Toscanini, Franz Werfel, Stefan Zweig, Thomas Mann, Gerhart Hauptmann, Reiner Maria Rilke, Arthur Schnitzler, Robert Bosch nebo Sigmund Freud. Mezi špičkové politiky doby meziválečné patřil francouzský ministr zahraničí a vícenásobný francouzský premiér Aristide Briand, který byl jmenován čestným prezidentem Panevropské unie. Není jistě náhodou, že to byl právě on, kdo poprvé z vládní iniciativy navrhl postupné odstranění cel mezi evropskými zeměmi a vytvoření evropské politické unie na základech Společnosti národů. 5. září 1929 zažila světová politika premiéru Briandovým memorandem Spojených států evropských, inspirovaným právě myšlenkami vizionáře Panevropy hraběte Coudenhove-Kalergiho. Z obavy před francouzskou hegemonií v Evropě nebyl ovšem projekt realizován. V roce 1933 byla Panevropská unie nacistickým Německem zakázána a aktivisté pronásledováni. Knihy hraběte Coudenhove-Kalergiho byly páleny. Když vtrhli nacisté v roce 1938 do Rakouska, kde také žil, odešel do Švýcarska. V roce 1939 po zabrání Československa přijal francouzské státní občanství, které si ponechal až do smrti. Hrabě Coudenhove-Kalergi emigroval před Hitlerem do USA a v letech 1940 – 1946 vyučoval na Newyorské univerzitě, kde byl jmenován profesorem moderních dějin.

Kapitola třetí: PANEVROPSKÝ POKUS

„Měli bychom být více hrdi na tohoto Evropana z Čech, protože Česko rozhodně není zemí, která by oplývala evropanstvím a lidmi, kteří myslí a uvažují evropsky“
(doc. Dr. Rudolf Kučera, prezident Panevropské unie Čech a Moravy v předmluvě k druhému českému vydání knihy Richarda Coudenhove-Kalergiho PAN – EVROPA, 1993)

Doc. Rudolf Kučera se logicky k otázkám panevropským vyjadřuje velice často. Snad úvodem části jedné jeho statě.
Do výbuchu první světové války všechny evropské mocnosti zbrojily a žily v paranoickém strachu z toho, aby se jedna z nich nebo jedna skupina z nich nestala silnější než druhá a nemohla pak soupeře zničit. Byly to první skutečné závody ve zbrojení. Proti nim vystupovaly různé osobnosti a intelektuální skupiny, které varovaly, že případný konflikt nemusí vypadat jako konflikty předchozí, že to může znamenat pro celou Evropu a všechny mocnosti katastrofu nevídaného rozměru. Z podnětu ruského podnikatele Ivana Blocha a jeho práce o budoucnosti války, který snad nejvýrazněji varoval před tím, že válka může mít za následek rozpad evropských říší a výbuchy revolucí, inicioval ruský car Mikuláš II. svolání prvního mírového kongresu do Haagu v roce 1899. Na tomto kongresu vystupovaly takové osobnosti jako například Bertha von Suttner, první ženská nositelka Nobelovy ceny míru, pocházející z Čech. Kongres skončil neúspěchem, protože politika evropských mocností, směřující neúprosně ke konfrontaci, byla už nezměnitelná. Zabýval se pouze možnostmi omezení zbrojení a uznání jistých pravidel války, nikoli tím, jak docílit trvalého mírového stavu. Mnohé vlády pak viděly budoucí konflikt dokonce jako něco přirozeného v boji o život mezi národy, jako příležitost k ozdravění poměrů v Evropě a posílení jakýchsi národních vitalit. Válka pak proběhla v podstatě tak, jak pacifisté předvídali, skončila nejen velkou katastrofou pro celou Evropu, ale také zničila to, čím se svět před válkou vyznačoval – liberální poměry ve všech oblastech života, především v hospodářství a obchodě, ale i v politické sféře. Také tehdejší předválečná role státu byla ve srovnání s dnešní mnohem menší, a i když mnohé státy nebyly v dnešním slova smyslu demokratické, vyznačovaly se všechny snahou o prosazení liberálních politických poměrů. Po válce se konala mírová konference ve Versailles, která pod heslem práva na sebeurčení národů vytvořila v Evropě několik nových národních států a domnívala se, že nyní již nastala trvalá doba míru. Poražené státy ovšem vnímaly dohody z Versailles jako diktát, který musí být dříve či později odčiněn. Nespokojeny byly také ty národnostní skupiny, kterým nebylo přiznáno právo na sebeurčení a ocitly v degradovaném postavení vůči novým národním státům a jejich státním národům. Také mnozí evropští intelektuálové neviděli ve versailleském mírovém systému jediný pevný základ mírového uspořádání Evropy a začali hledat cesty jeho nového dalšího zajištění. Jedním z nich byl mladý hrabě Richard Coudenhove-Kalergi z Poběžovic. Richard zde především prožil své dětství, na které rád vzpomínal, protože Poběžovice byly tehdy ojedinělým kosmopolitním místem. Vytvářela ho jeho japonská matka, která se nevzdala své japonské kultury a obtížně se vyrovnávala s drsným středoevropským prostředím, dále zde existovalo napětí mezi sousedícími Čechy a Němci, protože Poběžovice ležely a leží dodnes na česko-bavorském pomezí a konečně tu hrál velkou roli otec Heinrich, který se necítil jako Němec, ale jako rakouský říšský patriot, bojující odvážně proti antisemitismu. Mladý Richard vystudoval na tradiční elitní škole rakouské monarchie Theresianum ve Vídni, krátce před válkou začal studovat filosofii a moderní dějiny a na konci války studium dokončil. Po válce se zcela soustředil na praktické otázky zachování míru, přičemž jeho úvahám nechyběla fantazie, předvídavost a schopnost koncepčně uchopit základní problémy doby. V roce 1922 vystoupil s programem sjednocení Evropy a vytvoření Pan-Evropy, v roce 1923 pak ve Vídni vyšla knižně jeho hlavní práce Pan-Evropa. Jeho řešení bylo geniálně jednoduché: Evropa se musí sjednotit přes hranice svých národních států politicky a hospodářsky, jedině tak může čelit všem vnitřním i vnějším silám, které usilují o její podmanění a rozpoutání nových nepřátelství. Žít v míru neznamená jen svolávat mírové konference nebo se spoléhat na dodržování mezinárodního práva, ale nastoupit cestu takového politického, hospodářského a i hodnotového propojení národních států, které jim prakticky znemožní vstupovat do válečných konfliktů. Nešlo mu přitom o nějaké uniformní, plošné, byrokratické nebo dokonce násilné sjednocování evropských států, nýbrž o takové sjednocení, které by vycházelo z geografických a geopolitických daností a odvíjelo se od svobodné vůle rovnoprávných národů. Základem projektu Pan-Evropy byla tedy svobodná politická vůle evropských národů, a proto Coudenhove-Kalergi celý život usiloval o rozvoj panevropského hnutí, společenské organizace, prakticky prosazující zezdola integrační cíle. Za druhé byl projekt Pan-Evropy založen ekonomicky, to znamená na nezbytnosti překonat ekonomický egoismus národních států a na snaze otevřít spolupráci v rámci společného trhu a volného obchodu. A konečně, nebo spíše především, sjednocující se Evropa mohla mít podle Coudenhove-Kalergiho šanci jen tehdy, jestliže šlo o sjednocování na základě společné kultury, na společných hodnotových základech. V knize Pan-Evropa píše, že Evropa je spojena křesťanským náboženstvím, evropskou vědou, uměním a kulturou, spočívající na křesťansko-helénském základě. Proto se také původním znakem panevropského hnutí stal červený křesťanský kříž na žlutém pozadí, symbolizujícím helénské slunce, řeckou moudrost.

Také o tom jednal Richard hrabě Coudenhove-Kalergi v roce 1924 při svém prvním setkání s presidentem Československa T. G. Masarykem. Když se poprvé setkali prezident Masaryk s hrabětem Coudenhove, nebylo to setkání velikánů s rozdílnými názory, ani setkání zralého státníka s nadšeným, začínajícím politikem. Masaryk se znal dobře s jeho otcem, diplomatem a univerzitním profesorem pražské univerzity dr. Heinrichem hrabětem Coudenhove-Kalergi. Jeho filozofickou disertační práci Antisemitismus vyznamenala v roce 1900 právě pražská univerzita, jejímž členem Masaryk v té době byl. Oba měli mnohé společné. Studovali na stejné univerzitě. Ctili otázky morálky. Masaryk morálku Platonovu, Coudenhove morálku hodnot rytířských ideálů a konfuciánství. Oba měli zvláštní vztah k náboženství – Masaryk viděl Boha mimo oficiální církevní učení, Coudenhove uznával božskou prozřetelnost. Coudenhove brzy opustil ideu Platónova státu a vrátil se ke své disertační práci z roku 1917 „Objektivita jako základní morální princip“. Masaryk zůstával u základních myšlenek své disertační práce „Podstata duše u Platóna“, ale oba se shodovali v názorech na úlohu etiky, jejíž absenci cítili asi stejně – například v pracích Marxových. Masaryk četl první Coundehoveovu knihu „Etika a hyperetika“ a v tom se shodli, neboť Masaryk vyznával zásadu, že etika je praktickou filozofií. Pokud by se tedy jejich setkání odehrálo na nějakém univerzitní půdě, pravděpodobně by vytvořili perfektně fungující tvůrčí tým. Jenže stáli vedle sebe dva muži a každý z trochu jinou vizí. Coudenhove zcela jasnozřivě pochopil nebezpečí roztříštěnosti Evropy, souvislost negativ německo-francouzských vztahů s negativy vztahů česko-německých, nebezpečí všech forem nacionalismu, hrozbu Sovětského Ruska pro budoucnost Evropy a složitost vztahů států ve střední Evropě po nešťastném přijetí Versailleských dohod. Masaryk byl v poněkud jiné situaci. Uvědomoval si možná ne zcela plně svoje jisté selhání v politickém směrování českých legií v době bolševické revoluce i vágnost teorie čechoslovakismu, která byla v jistém rozporu s potřebami národnostního soužití českého a německého etnika. V té době si byl již plně vědom nereálnosti svého předvánočního výroku z roku 1918, když řekl, že Němci jsou pro nás především kolonisté. K velikosti státníka patří i schopnost sebereflexe – Masaryk v roce 1928 ve svém projevu k výročí 28. října 1918 tento svůj výrok uvedl na pravou míru, ač tušil, že je to poněkud pozdě. Fakt ten umocnila i zakrátko přišedší světová ekonomická krize. A tak stáli především vedle sebe, ale také proti sobě dva muži. Sedmdesátiletý univerzitní profesor, který se stal nechtěně na základě objektivních okolností politikem a zakladatelem státu vratkých základů, který byl ovšem snem mnohých, a ani ne třicetiletý pragmatický vizionář, který věděl, proč hovoří o propletenosti zájmů a vztahů evropských států, jejímž jediným řešením je Panevropa, nikoli Společnost národů či nějaká její jiná podoba. Ten druhý již veřejně označil Masaryka za osobnost panevropského charakteru, který cítí potřebu vybudování nové a jednotné Evropy. Ten první se chabě bránil, neboť měl za sebou trauma vzniku Sovětského Ruska, složité vyjednávání v Americe, euforii dohod s vítěznými mocnostmi v roce 1918, zejména s Francií, ale pocit prázdnoty po zániku Rakouska-Uherska a objektivní obavy z vnitřního vývoje nového státu československého, jehož vznik jako bumerang poznamenala nákaza bolševická. Proto odmítl velkorysou Coudenhoveho nabídku, aby se v budoucnu stal „Georgem Washingtonem Spojených států evropských.“ Cítil, že jde o nabídku poněkud předčasnou, byť její budoucnosti byl nakloněn. Jenomže entusiasmu muže, který byl představitelem generace roku 1914 a nositelem radikálního řešení evropské krize, v němž klokotala síla tradice rakouského, řeckého a japonského myšlení, nebylo lze odolat. Své ANO myšlenkám Panevropy řekl Masaryk zcela jednoznačně. A díky tomu se první dvě desetiletí činnosti Panevropského hnutí stala legální součástí československé politiky, jakkoli se snažili a snaží mnozí historikové tuto skutečnost spíše bagatelizovat.
V Československu byla založena pobočka Panevropské organizace tři roky po vlastním vzniku Panevropské unie ve Vídni v roce 1923 a vyvíjela zde značnou aktivitu. Coudenhove se sám dovolával podobnosti svých myšlenek s Masarykovou koncepcí Evropy a snažil se použít svého československého občanství jako mostu k Francii. I tak nenacházela jeho činnost v ČSR jednoznačnou podporu. Coudenhove ovšem shromáždil i v Československu řadu příznivců svých myšlenek a v roce 1925 se mu podařilo získat ke kladné odpovědi na otázku, zda je vytvoření Spojených státu evropských nutné, některé významné české i německé politiky z ČSR. V časopisu Panevropa, vycházejícím ve Vídni, byla připojena i druhá otázka, zda považují vznik Spojených států evropských za možný. Mezi dotázanými figuroval i československý ministr zahraničí Edvard Beneš, který ve svých odpovědích, i když velmi diplomaticky formulovaných, ideji Panevropy přitakal. Největší pozornosti a míry oficiální podpory se dostalo Panevropské unii v ČSR v době Briandovy iniciativy ke sjednocení evropských států z podzimu 1929 a následující doby do podání Briandova memoranda o Panevropě v květnu 1930 a souběžně uspořádaného kongresu Panevropské unie v Berlíně. V této době – v roce 1929 – také Beneš přijal čestné předsednictví PU v ČSR (1929). Coudenhove v následujících letech navštěvoval poměrně často ČSR. Tak například v květnu 1930 přijel do Prahy na několik hodin, aby konferoval s Benešem o otázkách Panevropy. Nová organizace Evropy tak musí být nyní provedena na obou tocích – německo-francouzské dorozumění na Rýně a dorozumění mezi následnickými státy na Dunaji, tvrdil Coudenhove. To byla vize, která mohla řešit mnohé. Coudenhove však byl rozhodným odpůrcem nacionálního socialismu a Hitlera. V článku „Brüning Hitler“, uveřejněném v únoru 1931 v časopise Panevropa, je zveřejněn jeho názor stavící na úroveň oba diktátory: „Stalin připravuje světovou revoluci, Hitler připravuje světovou válku“. Takto se znovu vyjádřil i na basilejském kongresu Panevropské unie v roce 1932, kde označil Stalina a Hitlera za smrtelné nebezpečí pro Evropu. Český tisk se například v září 1931 rozhořčoval, že Beneš spolu s německým demokratem Erichem Kochem-Weserem navrhli Coudenhoveho na Nobelovu cenu míru. Prager Tagblatt otiskl ty pasáže Coudenhoveho článku, které vyznívaly smířlivě vůči československému státu, upozorňovaly ale na nutnost národní tolerance pro Němce v ČSR. Coudenhove označil zcela jasně a jasnozřivě německou otázku za klíčovou otázku Československa. Jeho pozice v Rakousku a Německu se stávala stále slabší, a proto slouží ke cti československého státu, že Coudenhove byl nadále přijímán nejvyššími státními místy. Například v dubnu 1933 znovu prezidentem Masarykem. Také Coudenhove si Masaryka vždy vážil a publikoval například oslavný článek o něm u příležitosti jeho 83. narozenin pod titulkem „Největší Evropan“. Zdůraznil, že jeho mravní a duchovní převahu uznávají nejen Češi a Slováci, ale i národnostní menšiny „pokud nejsou zaslepeny národnostním záštím“. Když Rakousko zmizelo z mapy samostatných států za necelé dva roky, znamenalo to i osobní tragédii pro Coudenhoveho. Po anšlusu v březnu 1938 byl sekretariát Panevropské unie ve Vídni uzavřen, archivy zabaveny a Coudenhove musel uprchnout. Hitler sám nahlížel na možné budoucí sjednocení Evropy jako na „drzé výmysly“ a hraběte Coudenhove označil za „všem nadbíhajícího bastarda“. Coudenhovovy první kroky vedly ostatně do ČSR a odtud přes Maďarsko a Itálii do Švýcarska. A do Francie, které mu udělila francouzské občanství. Taková byla doba panevropská v Československu do roku 1938.

Kapitola čtvrtá: ČTYŘI ZÁSADY PANEVROPSKÉ

Heslo Evropské unie se začalo používat okolo roku 2000 a oficiálně bylo zmíněno právě ve Smlouvě o Ústavě pro Evropu podepsané v roce 2004. Toto heslo říká, že díky Evropské unii se Evropané sjednotili a že množství rozdílných kultur, tradic a jazyků je pro Evropu výraznou výhodou. V anglickém jazyce zní heslo Evropské unie takto: „UNITED IN DIVERSITY" Překlad do českého jazyka podle článku IV-1 návrhu Smlouvy zakládající ústavu pro Evropu zní: „JEDNOTNÁ V MNOHOSTI“.

Coudenhove píše: první, s čím je třeba se vypořádat, je evropský nacionalismus. Národy nejsou krevní příbuzenstva. Všechny národy jsou smíšené. Francouzi jsou Galové a Frankové, Italové jsou Etruskové, Kelti a Germáni s trochou krve albánské, Němci jsou na západě a jihu promíšeni s prvky keltskými, kdežto na východ od Labe jsou to germanizovaní Slované. Prusové jsou spřízněni více s Čechy než se Šváby. Pokud se osobností národních týče, je to ještě složitější. Největší maďarský národní básník Petöfi byl slovanského původu, filozof Kant původu skotského, Schopenhauer holandského a Nietzsche polského. Bonaparte a Zola nebyli Francouzi, Shaw a Loyd George nejsou Angličané, Cesare Borgis nebyl Ital a Kolombus nebyl Španěl. Národy nejsou příbuzenstvím krve, ale příbuzenstvím ducha. Národní pospolitost se ale vždy nekryje s pospolitostí řeči. Tak se cítí Irové jako národ odlišný od Angličanů, ačkoli je angličtina mateřskou řečí velké většiny Irů. Za středověku, kdy kultura Evropy byly přes různost jazyků jednotně křesťanská, pociťoval Západ mnohem silněji svoji národní jednotu než dnes. Národ je říší ducha – každý, kdo cítí úctu před duchem, musí cítit úctu před myšlenkou národní. Avšak nelze vidět jen myšlenky a činy vlastních hrdinů a jinými národy pohrdat. Paradoxně jsou proti šovinismu imunní analfabeti. Základem evropské integrace musí být láska k vlastnímu národu doplněná úctou k národům cizím. Pak dojde ke kulturnímu znovuzrození Evropy.

Druhé, s čím se musíme vyrovnat, píše Coudenhove, je národní myšlenka. Boj proti národní myšlence by byl bojem proti kultuře. Je třeba rozšiřovat kulturu národní v kulturu evropskou. Chápat, že všechny národní kultury jsou nerozlučně spojené části jednotné kultury evropské. K tomu je třeba znát dobře duchovní vůdce sousedů a umět ocenit jejich kulturní přínos. My hovoříme o Číňanech a Indech a přitom jsme kulturně daleko jednotnější, o jazykových rozdílech ani nemluvě. Ústavy evropských států jsou si nepoměrně podobnější, než byly ústavy řeckých městských republik – píše autor v roce 1923. Evropané jsou spojeni týmž životním stylem, sociálním rozčleněním, stejnými mravy a zvyky, dokonce i móda podléhá týmž změnám. Umělecké směry v Evropě jsou internacionální. Těmito četnými společnými znaky evropského života pozbývá evropský jazykový zmatek na významu. Západní kulturní jednota nám dává právo mluvit o evropském národě, jenž je jazykově a politicky rozčleněn na různé skupiny.

Třetí skupinou problémů jsou hranice. Určení spravedlivých jazykových hranic je nemožné. Výsledkem bylo vždy to, že gordický tento uzel byl vždy rozetnut mečem. Kde vypovědělo službu právo, tam nastoupila moc, píše autor. Výsledkem je to, že v různých státech vznikají silné menšiny, které, jsou-li případně majoritami utiskovány, kladou své naděje do příští války. K překonání národnostních bojů musí být nastoupena stejná cesta, která vedla k zastavení bojů náboženských. Je-li národ říší ducha, nelze ho vytyčit hraničními kolíky. Tedy odluka národa a státu – v tom je potřebné řešení. Evropané musí dojít k poznatku, že požadavek spravedlivých hranic je nesplnitelný. Kdyby se americké státy neustále hádaly o hranice, byla by tam nepřetržitá válka. Je jenom jeden radikální způsob trvalého a spravedlivého řešení evropských hraničních otázek – neposunovat hranice, ale zrušit je. K tomu vyzývá Coudenhove-Kalergi a píše: budou-li odstraněny hospodářské a národní příčiny politické nenávisti mezi sousedními státy, nenávist zmizí sama. Záleží jen na tom, aby panevropské zákonodárství učinilo přítrž umělému štvaní mezi národy ve škole a v tisku; aby stejně znějící zákon trestal co nejpřísněji každou národní propagandu nenávisti jako velezradu na Evropě.

Čtvrtou dimenzí jsou takzvané národní zájmy. Autor charakterizuje ve své době čtyři protivníky evropského sjednocení: Nacionální šovinisty, komunisty, militaristy a průmyslové podniky chráněné cly. Ačkoli Coudenhove-Kalergi nemohl znát slovník našich euroskeptiků, napsal o nich ve své době toto: Budou v panevropanství spatřovat nebezpečí pro svůj národ, budou malovat na zeď nebezpečí všeobecného odnárodnění a budou v zájmu národní cti protestovat proti tomu, aby se suverenita vydávala v jakékoli nebezpečí. Nepřátelé integrace „budou mluvit o národní cti, třesouce se jen o vlastní prospěch. Budou se dokonce pokoušet používat komunistů jako bořících beranů proti panevropanství, budou prohlašovat, že existence národního průmyslu je národním zájmem, a že jeho zánik by znamenal národní katastrofu“.

Kapitola pátá: BUDOVÁNÍ EVROPY

Den Evropy, 9. květen roku 1950, se zapsal do evropských dějin jako počátek sjednocené Evropy. V tento den přednesl tehdejší francouzský ministr zahraničí Robert Schuman mezinárodnímu tisku prohlášení, ve kterém navrhl vytvoření organizace, jež by dohlížela na uhelný a ocelářský průmysl evropských zemí a koordinovala jeho aktivity. Právě Schumanova deklarace se stala impulsem k poválečné spolupráci evropských vlád a základním stavebním kamenem pro pozdější vznik Evropské unie. Evropští představitelé rozhodli o zavedení svátku Dne Evropy na Milánském summitu v roce 1985. Tento svátek symbolizuje, že každá země, která se demokraticky rozhodla vstoupit do Evropské unie, souhlasí s jejími základními hodnotami.
V červnu roku 1946 se Coudenhove vrací do Evropy. Během války udělal v Americe kus práce pro evropské sjednocení. Setkal se také s nevděkem a ostrou a nespravedlivou kritikou, když byl nazván obhájcem nacistického Německa a nepřítelem Sovětského svazu. Přitom nedělal nic jiného, než upozorňoval na možné kritické momenty poválečného výboje v Evropě. Historie mu dala opět za pravdu. Coudenhove přes oceán cítil oporu v Churchillově realistickém hodnocení sovětského spojence. Čtyři dny před 5. Panevropským kongresem v New Yorku, 21. března 1943, pronesl Churchill v rozhlase dnes již tak trochu zapomenutý projev. Přihlásil se v něm k potřebě řešit evropskou otázku jako celek a nastínil i obavy z rostoucího sovětského vlivu. Coudenhove hledal i další oporu. Kde jinde, než mezi Francouzi. Nejprve se v červnu 1943 dopisem obrátil na vůdce „Svobodné Francie“ generála de Gaulla. Věděl, že základním momentem poválečného vývoje budou vztahy francouzsko-německé. Nabídl tedy generálovi presidentství Panevropské unie. Tan se však necítil na tuto funkci a neuvědomoval si řadu aspektů možného poválečného evropského vývoje. Byl ovšem natolik realistou, že se s Coudenhovem o pár měsíců později sešel v New Yorku. Od té doby spolu velice aktivně spolupracovali, byť to oběma přinášelo mnohdy ostrou kritiku nepochopení. Po roce 1950 si zažili oba mnohé, neboť značná část politiků i evropské veřejnosti nebyla schopna pochopit, jak je možná idea společné Evropy vedle gaullistické reformy Francie. Když se generál vyslovil zcela jasně pro Evropu spojenou hospodářsky a politicky, pro Evropu naprosto suverénní ve vztahu k mocnostem, řekl tím vlastně Panevropě své ANO, aniž by je přímo vyslovil. Neboť to byly základní dva body, v nichž se generál s Panevropany shodl. A není již dnes důležité, že je Coudenhove formuloval řadu let předtím. Vždyť také řadu let potom s de Gaulem spolupracoval. Martin Posselt ve svých pracích o panevropském hnutí uvádí, že by bylo nesmyslné vyčítat Churchillovi, že mu sloužila Evropa k zajištění Britského impéria proti sovětskému nebezpečí, Konrádu Adenauerovi pak ke zrovnoprávnění Spolkové republiky především jejím zapojením do hospodářského společenství Západní Evropy a Charlesi de Gaullovi byla Evropa také prostředkem k tomu, aby posílil nezávislé postavení Francie na supervelmocích. Richard Coudenhove de Gaullovy postoje zhodnotil ve svých pamětech asi v tomto smyslu: Generál je francouzským patriotem a přítelem Evropy. Já jsem evropským patriotem a přítelem Francie. To je základ naší spolupráce. Ta vedla také do katedrály v Remeši, kde v roce 1962 demonstrovali generál de Gaulle a Konrad Adenauer „svatbu“ svých národů. Vzácným hostem obou státníků tam byl zakladatel Panevropy. Richard hrabě Coudenhove od dvacátých let minulého století prakticky až do své smrti v roce 1972 maximálně a s nesmírnou, řekl bych přímo buldočí, vytrvalostí, přesvědčoval desítky evropských a světových politiků o potřebě vytvoření jednotné Evropy. Činil tak dlouho, až by se dnes mohlo zdát, že je zapomenut, neboť existuje mnoho dalších politiků, jejichž roli v evropské integraci nemůžeme přehlédnout. Kdybych to měl vyjádřit trochu básnicky, všichni ale předtím hovořili s Richardem. A předběhl nás všechny – v roce 1949 inicioval vytvoření Rady Evropy, která pracuje dosud. Dva roky poté navrhl evropskou ústavu. V roce 1955 navrhl, aby evropskou hymnou byla Beethovenova 9. symfonie. Tu jako hymnu používáme dodnes. Jeho setkávání s Masarykem bylo varováním před tím, jak uchránit Evropu od nebezpečí, které jí hrozí, a které bohužel dostalo později podobu 2. světové války. Jeho setkávání s de Gaullem bylo reálnou snahou vedoucí k tomu, aby se něco takového již neopakovalo, a konec konců vedlo ke vzniku Evropské unie v podobě, jakou ji známe nyní. A je trochu symbolické i to, že svého prezidenta nakonec našel Coudenhove v Ottovi Habsburském. Ten, podobně jako on, nepatří vlastně k žádné národnosti, ale patří plně Evropě. V roce 1971 převzal vedení Panevropské unie po zemřelém Richardu, hraběti Coudenhove-Kalergim.

Kapitola šestá: ŘEKNĚME SI PRAVDU O EVROPĚ

10. června 2005, v předvečer X. prodloužení CESTY ČESKO-NĚMECKÉHO POROZUMĚNÍ, kterou budujeme od roku 1999 na úpatí Červené Hory v Budišově nad Budišovkou, jsme seděli v jídelně hotelu Slezan v Bruntále s velice milými hosty. Byli jimi pan brigádní generál Roland Vogel, vojenský přidělenec velvyslanectví Rakouské republiky v České republice, a podplukovník generálního štábu Ing. Karl-Peter Wernz v téže funkci na velvyslanectví Spolkové republiky Německo. Byly přítomny i dámy – především manželky našich hostů, a proto se společenská konverzace nesla v lehkém společenském tónu, avšak nedokázali jsme se tak zcela oprostit od politiky. Vrátili jsme se všichni z úžasného večera. V předvečer prodlužování CESTY se již tradičně koná koncert v kostelíku sv. Jakuba Většího v Guntramovicích s promluvou některého z organizátorů. Ten večer jsme byli svědky kouzelného vystoupení dětského pěveckého sboru PERMONÍK z Karviné. Ona myšlenka vytvářet CESTU ve fyzické podobě ze žulových desek, na jejichž líci jsou jména účastníků, či jejich vzkazy, vznikala v letech 1998 – 1999 a první desky byly položeny v červnu 1999 (foto vlevo). Cesta se každým rokem prodlužuje a její účastníci tak vyjadřují vůli jít v Evropě CESTOU POROZUMĚNÍ. Dnes je v seznamu účastníků zapsáno více než 185 jmen rodin, jednotlivců, měst a institucí z Německa, Česka, Rakouska, Polska, Francie, Portugalska, Anglie a USA. Od počátku jsme prohlašovali, že tato CESTA je naší cestou do Evropské unie. Avšak diskuse o politice nás zavedla jako vždy do minulosti. „Víte, zřejmě je asi škoda,“ prohlásil v jedné chvíli pan generál Vogel, „že se všichni učíme ve škole naše domácí dějiny. A nedíváme se na historii trochu s nadhledem, bez toho zaujetí pro zájmy národní…“. Téměř stejná slova jsem pronesl v diskusi na XIV. Česko-německé konferenci v Jihlavě, kterou sem na dny 18. – 20. března 2005 svolala společnost Bernarda Bolzána. V kontextu s tím i s dalšími diskusními příspěvky jsem si dovolil označit za chybu, že se neučíme již v základních školách evropské dějiny. My totiž dějiny Evropy chápeme tak, že si osvojíme historie jednotlivých evropských států a domníváme se, že jejich položením vedle sebe nám automaticky vzniknou a v mysli vytanou dějiny evropské. Jak krutý to omyl.

HLEDÁNÍ EVROPY
Na počátku je docela symbolický příběh. Kadmos, Kilix, Fineos, Thasos a Foinix byli bratři tajemně unesené princezny Európy. Její a jejich otec, král Agénor, je vyslal, aby ji našli a přivedl zpět. S podmínkou, že bez ní se nemohou vrátit. A jako v každé pohádce bylo oněch devatero hor a devatero řek, kde se měla princezna nacházet, určeno pouze směrem. Směrem daným zapadajícím sluncem. Král Agénor své syny již nikdy nespatřil, neboť oni možná hledají ztracenou princeznu dodnes. Takže princezna Európa by měla být někde tam, kde slunce zapadá. Termín západ je ukryt již v samotném jménu princezny. Európe může mít slovní základ ve slovech ereb, erab, erebos, což jsou výrazy Semitů, Asyřanů a Řeků označující západ slunce nebo jednoduše večer. Európa se v řecké mytologii stala matkou Minóa, vládce Kréty, jejíž kulturu absorbovali Helénové, kteří ve druhém tisíciletí před naším letopočtem obydleli místa, která z dějin známe pod označením starověké Řecko. Pochopitelně, že Európu unesl Zeus, ten se s ní však nikdy neoženil. Jen nenápadně se v mytologii objevuje jeden z princezniných bratrů Kadmos, který pátrání rovněž vzdal, ale naučil Řeky písmu. Takto popsaný příběh princezny Európy by možná neobstál mezi odborníky. Ve výkladu smyslu bájí a legend by se totiž neshodli. Zatím neexistuje jednoznačný výklad zaručeně správného původu legendy o princezně Európe. S kontinentem, který nese její jméno, je to podobně. Evropa, její minulost, přítomnost a konec konců i budoucnost evokuje vzrušené a velmi rozmanité diskuse, v jejichž spektru se objevují tvrzení, že Evropa neexistuje a neexistovala, vedle proklamací o tom, že Evropu nelze definovat. Diskuse o Evropě nabyla nebývalých rozměrů teprve nedávno – v souvislosti s prvními pokusy o její skutečnou a funkční integraci. Díky tomu jsme i my účastníky těchto diskusí. Jako diskutéři si ovšem v tomto směru bohužel nevedeme nijak skvěle.

GEOGRAFIE EVROPY
Diskuse o tom, kde Evropa začíná a kde končí, jsou dávného data a jejich charakter nebyl často určen údaji zeměpisnými, jako spíše událostmi politickými. Známy jsou pokusy vytěsnit z Evropy Rusko. Jenže symbol onoho sloupu, který dodnes stojí v Jekatěrinburgu jako hraniční mezník mezi Asií a Evropou, je značně silný. A to nejen z toho důvodu, že se na tomto místě zastavovali vyhnanci na Sibiř a symbolicky nabírali hrst evropské půdy, neboť dál za tímto sloupem byla ona druhá, neevropská tvář samoděržaví. Spory o to, zda hranice Evropy je na Urale, trvají několik staletí. Jsou dány historií osidlování této části kontinentu, malými znalostmi její historie a také jejími ekonomickými, politickými a náboženskými strukturami. Ale nemusíme chodit daleko – docela blízké jsou doby, kdy se objevovaly tendence označovat některé státy v tzv. východní Evropě za neevropské, konec konců naše volání po návratu do Evropy nechápali (a dodnes nechápou) všichni jako návrat k jistým mravům a zvykům. Pravdou je, že Evropa byla historiky i filozofy dostatečně charakterizována začátkem druhého tisíciletí, ve 2. polovině 18. století tak pregnantně učinil Voltaire i Rousseau, avšak jejich následovníci chápali Evropu jako jakousi „západní civilizaci“. V tomto rámci se objevovaly pochybnosti nejen směrem východním, ale sem tam se „nepočítaly“ do Evropy státy, které mají geograficky blíže k pomyslnému středu Evropy (Portugalsko, Irsko, Wales, Skandinávie, Pobaltí, Krym, Kavkaz aj.) Vzhledem k historickým událostem, odehrávajícím se zejména ve dvacátém století, není dnes snad zvláštních pochyb o geografickém pojetí Evropy. I sloup v Jekatěrinburgu platí.

FILOZOFIE EVROPY
Slabostí, ale i silou Evropy ve smyslu filozofie, dějin, ekonomiky a společenského rozvoje je především rozmanitost jejího vývoje. Nejde jen o konflikty válečné, či o různé revoluce selské, průmyslové či politické, ale jde také o časté a rozmanité dělení území, národů, ale i o selhání filozofická a občanská (antisemitismus, různé projevy nacionalismu, rudá a hnědá totalita). Jestliže dnes považujeme za základ naší evropské existence křesťanství a judaismus, řeckou filozofii a římské právo, nacházíme současně řadu kritiků, kteří právem poukazují na jejich různá selhání. Což ovšem nemění nic na onom fundamentu, kterým je Evropa charakterizována. Ona zmíněná negativa (selhání) se projevila vždy tehdy, když některý z uvedených atributů byl potlačen, nedoceněn či přímo zašlapán do země. A tu jsme u jádra sporu spíše filozofického – jestliže hovoříme o křesťanských ctnostech, kulturním pluralismu, vědeckých objevech, lidských právech, svobodné ekonomice, o výsledcích vědy a výzkumu, vzdělání a právech národů i jednotlivců, odpůrci existence společné Evropy nám předhazují příklady z dějin počínající inkvizicí a končící holocaustem. Evropa pochopitelně existuje a vždy se vrací do výchozích bodů, které jsou zárukou její prosperity a smyslem její existence.

EVROPSKÉ OBČANSTVÍ
Nebyla v tom jen symbolika dějin, že šest ministrů zahraničních evropských států podepsalo jednoho pošmourného pondělí, dne 25. března 1957, texty, které jsou známy jako Římské smlouvy. Jejich iniciátoři jsou svým životem a svými osudy nikoli nepodobni bratrům princezny Európy, jen s tím rozdílem, že oni ji našli. Robert Schumann byl v první světové válce vojákem německé armády, v druhé světové válce vojákem armády francouzské a posléze významným politikem francouzským. Alcide de Gasperi, italský politik tělem i duší, začínal svoji politickou kariéru jako poslanec rakouského parlamentu. Konrád Adenauer byl přesvědčeným antifašistou, ale již v roce 1919 při otevírání univerzity v Kolíně nad Rýnem hovořil o potřebě nové podoby sjednocené Evropy a v roce 1926 stál v čele německé delegace na Vídeňském kongresu Panevropském, podporujícím jasnozřivé myšlenky hraběte Coudenhove-Kalergiho. Všichni tito tři muži byli věřící křesťané, stoupenci myšlenky evropské integrace, kterou bylo třeba nahradit nacionálně státní šovinismus, komunismus a všechny autoritářské ideologie. V sále Horatiů a Curatiů v Palazzo dei Conservatori na Kapitolu byla pod vztyčenýma rukama papežovy sochy, tvořící dominantu sálu, podepsána základní smlouva o Evropě, nebo chcete-li o společenství šesti států. Jaká to podobnost s 25. prosincem roku 800, kdy papež Lev III. korunoval v Římě Karla Velikého císařem. Říše Karlova, jako politicky jednotná Evropa, se svým tehdejšími hranicemi z roku 800 se téměř kryje s hranicemi zemí, které v roce 1957 Římskými dohodami vytvořily Evropské hospodářské společenství jako jádro nové Evropy. Ale je třeba pro úplnost dodat, že již sedm let předtím, v roce 1950, po předchozím vytvoření Rady Evropy se její účastnické státy vzdaly části své suverenity a podepsaly Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobod a umožnily tak svým občanům, aby se v těchto záležitostech obracely na nadnárodní instituce.

EVROPSKÁ IDENTITA
Nemůže existovat něco jako evropské občanství, když k tomu nejsou potřebné atributy, prohlašují odpůrci užší a promyšlenější evropské integrace. A říkají – Evropa nemá identitu geografickou, neboť její hranice nebyly nikdy dány jednou provždy. Evropa nemá identitu náboženskou, protože to mnohokrát selhalo. Evropa nemá identitu kulturní a duchovní, protože zde není nic jednotícího, co by ji spojovalo. A nemůžeme hovořit o prvotní identitě evropanství, protože Evropa vznikala na pozadí boje proti barbarům, pohanům a islámu, což je údajně málo pro tradičně chápanou autenticitu a jakousi evropskou antropologii. Takováto rčení jsou hůře vyvratitelná. Pokusy o vysvětlování dějin Evropy jsou charakterizovány například tím, že v novověku každá evropská země věnovala převážně pozornost interpretaci svých národních dějin. Poté následovaly dva pokusy o změnu dějin vůbec. První byla marxisticko-leninská verze a druhá byla verze fašistická. Obě se moc nelišily, ale naštěstí obě selhaly. Otázka stojí tak: má tedy Evropa dějiny, na jejichž základě bychom mohli definovat evropskou identitu a evropské občanství? K výše uvedenému by se hodilo ještě přidat podotázky. Kdy začala Evropa pociťovat naléhavější potřebu svých dobře zpracovaných dějin? Kdy se projevila potřeba a nutnost definování evropské identity a evropského občanství, tedy evropanství? Existuje evropské veřejné mínění? Existuje evropský veřejný zájem? Jak se dá definovat občan – Evropan? Musí dávat přednost Evropě a poté svému národnímu státu? Existuje spojovací nit mezi všemi pozitivními jevy evropské minulosti? Není trauma z apokalyptických událostí evropských překážkou evropanství? Je evropské kulturní dědictví skutečně autenticky evropské? Existuje vůbec Evropa?

PROBOUZÍ SE EVROPA?
Evropa má pochopitelně společnou minulost, avšak nebyly ještě napsány její podrobné dějiny. Evropany jsou všichni ti, kdož se podíleli na evropských projektech. Co tedy charakterizuje Evropu a proč bychom se měli cítit Evropany v určitém jedinečném slova smyslu? Stačí si učinit několik srovnání. Evropa je nejhustěji a nejrovnoměrněji osídlený prostor, pokud se dílů světa týče. Dá se dokonce říci, že je největším centrem zalidnění světa charakterizovaném největší hustotou měst a všeobecnou urbanizací. Pro Evropu je charakteristická tisíciletá tradice výstavby měst, jejichž historická, poměrně zachovalá centra jsou součástí evropského kulturního dědictví. O evropském kulturním dědictví není pochyb. A je známo i prokázáno, že v Evropě nebyl žádný významný kulturní jev uzavřen do hranic národního státu a žádné dějiny jakéhokoli druhu umění se neshodují s dějinami národů nebo národních celků. Evropská dopravní síť je nejhustší a nejmodernější v porovnání s ostatními částmi světa. Krása a rozmanitost evropské kulturní krajiny není dána pouze předchozím geologickým vývojem, ale především vlivem člověka na utváření krajiny. Nikde na světě se neprojevuje tak silná míra tvorby člověka ve vztahu ke krajině jako v Evropě. Evropské národy v onom nacionálním slova smyslu se začaly formovat teprve v 18. století, avšak Evropa plynule, byť s těžkostmi, vplula do stavu dnešního, v němž vývoj zdaleka neurčují národy nebo národ. Evropa si však zachovala velice pozitivní dědictví společnosti občanské. Již od počátku byla občanská společnost v souladu se záměry křesťanství. To pak ovlivnilo rozhodujícím způsobem poltické dějiny a stalo se nástrojem kulturní asimilace a integrace. Za tisíc let středověku vznikla v Evropě jedna velká kulturní identita. Průměrně vzdělaný občan si umí do výše uvedených konstatování dosadit hodnoty, fakta i osobnosti. Pouze to vše neumí spojit v jeden celek, neboť toto jeho usilování je přerušováno nejrůznějšími společenskými událostmi počínaje nekrvavými revolucemi a konče velice krvavými válkami.

EVROPSKÉ SPOLEČENSTVÍ
Tento termín se nám zdá názvem dobovým i současným. Což si vybrat nějaký úsek evropských dějin, který se dá takto charakterizovat? Zkusme ubrat jednu třetinu druhého tisíciletí. Tak například 5. července 1665, tedy přesně před 345 lety. Onoho 5. července 1665 byli oddáni budoucí polský král Jan III. Sobieski a Marie Kazimíra, markýza de la Grange d´Arquien, sestřenice francouzského Ludvíka XIV. Budoucího krále a Marii Kazimíru oddal papežský nuncius Pignatelli, pozdější papež Inocenc XII. Když se narodil novomanželům prvorozený syn Jan, stali se jeho kmotry právě Ludvík XIV. a princezna Marie, pozdější anglická královna. Jan Sobieski si vysloužil mimo jiné i přezdívku „turkobijec“. Vyznamenal se mnohokrát v bojích s vojsky Osmanské říše, která od 14. do 18. století neustálými nájezdy ohrožovala Evropu. V srpnu 1683 stáli Turci před branami Vídně. Na její záchranu, vlastně i na záchranu křesťanské Evropy, spojili svá vojska císař Leopold I. a tehdy již polský král Jan III. Sobieski. Turecké vojsko vedené Kara Mustafou utrpělo porážku a král Polska a Litvy Jan III. Sobieski se mohl právem cítit zachráncem křesťanské Evropy. Než přijel do Vídně, poslal jízdní část svého vojska přes Hranice a Lipník k Mikulovu, kde se jezdci spojili s pěším vojskem. To putovalo přes Opavu, Šternberk a Olomouc do Vídně. Cestou Jan III. Sobieski, asi 24. srpna 1683, přenocoval v městečku Dvorce u Bruntálu. V té době v této oblasti dozníval boj mezi protestanty a katolíky. Teprve v roce 1669 byli všichni občané Dvorců pokřtěni (1 470 křtů). To byl již majitelem panství kníže Jan Adam z Lichtensteina. Dvorce samy patří tak trochu do polských dějin – někdy v devátém století je údajně založili dva polští kupci. O tomto polském původu Dvorců existuje německy zapsaná pověst v místní kronice. Tak tohle byla Evropa na konci 18. století v krátké výseči dějin malé oblasti střední Evropy. V roce 2000 jsme za přispění obce Dvorce nechali poblíž dvoreckého farního kostela postavit pomníček Janu III. Sobieskému s nápisem, že v městečku v srpnu 1683 nocoval. A na tomto místě, které je poblíž místního muzea, vysvětlujeme návštěvníkům smysl a historii křesťanského vývoje Evropy. Je naše činění součástí politiky evropského společenství současného, nebo pokračováním toho z roku 1683? Identifikujeme se tak jako Evropané? Jistě. Pokud jsou nám dobře známy výše uvedené historické události a souvislosti, jejichž aktéry jsou výrazné osobnosti evropských dějin jinak patřící Polsku, Anglii, Francii, Rakousku, Římu a v rámci naší neskromnosti i nám Čechům, byť tenkrát naši předkové své češství vnímali zcela jinak. Byť tedy nebyly evropské dějiny sepsány, existuje dostatek způsobů, jak se s nimi seznámit a ztotožnit. Jen musíme znát souvislosti a umět si je vysvětlit. A to je docela obyčejným projevem evropanství, to je pochopením identity Evropy.

AKTUÁLNÍ EVROPANSTVÍ
Naléhavost definování evropské identity, evropského občanství a potřeba vytváření evropské veřejnosti se ve své aktuální podobě objevuje teprve v posledních letech. V době, kdy byl evropský kontinent „rozlomen ve dví“, tedy v době studené války, byla evropská identita evropského společenství charakterizována příslušností k „západní civilizaci“, právem spojované se svobodným světem. Jiná situace nastala na konci minulého století, kdy řada sovětských satelitních zemí se vydala na nelehkou cestu k demokracii, rozpadl se Sovětský svaz a dochází ke sloučení obou německých států. Objektivně se vyrovnat s minulostí nedokázaly zatím země, které byly již přijaty do Evropské unie, a pochopitelně ani ty, které se na přijetí připravují, a nedokázalo to konec konců ani Rusko, jako nástupnický stát po sovětské říši. Toto neblahé dědictví Evropy minulosti najednou odhalilo slabiny téměř padesát let rozdělené Evropy. Stále ještě nejsou přesně charakterizovány a stále schází reálná vize vedoucí k jejich nápravě, byť obecně je to základní cestou rozvoje demokracie. V tu chvíli si Evropa také uvědomila nutnost a existenční důležitost vytváření evropského veřejného mínění, posilování prvků evropské sounáležitosti a potřebu objektivního výkladu evropských dějin. Evropanství se nemůže stát jen proklamací, to se musí stát nástrojem společné politiky evropské. A přiznejme si, že až do nedávna byl tento pojem pro mnohé národy a politiky poměrně vágní. Medvědí službou tomu všemu by bylo vytváření nějakého schematického modelu na téma KDO je Evropan. Jak vypadá, jak se chová, jak myslí? Málo platné, zde musí nastoupit jistý koncept evropského občanství, avšak prezentovaný velice citlivě. Základním rysem pocitu evropského občanství se musí stát současně reálný pohled na dějiny vlastního státu (národa), zejména pochopení jeho zařazení v historickém kontextu vývoje Evropy. Neschopnost tohoto reálného pohledu je typickým projevem těch, kteří vyslovují obavy ze ztráty jakési národní identity a suverenity. Neuvědomují si totiž, jak byly a jsou tyto pojmy imaginární a pomíjivé. Dalším potřebným prvkem při vytváření vědomí OBČANA EVROPY je dobrá znalost všech integračních opatření, tedy i práv a povinností. Kdyby většina občanů znala dobře obsah všech padesáti bodů Charty základních práv Evropské unie, měla by zřejmě jiný vztah k Evropské ústavní smlouvě, neboť se tato Charta má stát její právně uznávanou součástí.

ZÁPAS O DUŠI EVROPY
Den poté, kdy si v bruntálském hotelu Slezan generál Vogel celkem logicky stěžoval na absenci školního předmětu „evropské dějiny“, jsme přidali na CESTU POROZUMĚNÍ dalších 13 desek. Své desky zde položili i vojenští přidělenci velvyslanectví německého a rakouského, i náměstek ministra obrany České republiky. Stalo se tak mimo jiné i v rámci připomínky 60. výročí konce 2. světové války. Po vlastním prodloužení byla na místě vojenskými kuráty sloužena v pořadí již čtvrtá Evropská polní mše. Zavedli jsme tuto tradici k uctění památky padlých na všech bojištích Evropy v uplynulých staletích. Následují den, v neděli odpoledne, se dle programu na faře v Moravském Berouně sešli námi pozvaní zájemci o diskusi na téma „O křesťanských základech minulosti, současnosti a budoucnosti Evropy“. Úvodní slovo přednesl doc. PhDr. Rudolf Kučera, CSc., profesor Univerzity Karlovy, předseda Panevropské unie Čech a Moravy, člen Mezinárodního prezidia Panevropy. Hovořil také o duši Evropy: Duší Evropy rozumím její hodnotovou identitu. Tedy to, s čím má dnešní Evropa největší problémy. Na jedné straně se všude v Evropě projevuje silný hodnotový relativismus, který zachvacuje stále širší vrstvy obyvatel. Na druhé straně existuje menšina Evropanů, kteří by si přáli, aby Evropa získala pevnější a zřetelnější hodnotovou identitu. Potřebuje to nejen kvůli tomu, aby obstála v konkurenci s jinými kulturami, jejichž příslušníci do Evropy přicházejí ve stále větším počtu. Potřebuje to i kvůli tomu, aby dokázala znovu oživit hospodářský růst, bez něhož nelze reformovat nákladné a rozbujelé sociální systémy. Ekonomika totiž nezáleží jenom na investicích, výrobních kapacitách a na úrovni obchodu, ale velice mnoho také záleží na hodnotových postojích lidí. Pokud tyto postoje chybí, nepomohou žádné reformy, protože jsou to jen pokusy o změnu vnějších poměrů. Vnitřně prázdní a dezorientovaní lidé nedokážou překonat žádné krizové situace, nedokážou se vyrovnat s přechodnou situací nedostatku a jisté nouze. Očekávají, že stát bude za ně krize řešit. Tato až mentální závislost na státu a jeho přerozdělovacích aktivitách je slepá ulička, do níž se většina Evropanů dnes dostala. Hospodářský růst totiž předpokládá existenci motivovaných občanů, kteří jsou přesvědčeni, že jejich práce a vyšší výkony mají smysl nejen momentálně pro ně, ale i pro celou společnost, pro jejich potomky. Dnešní německá vláda se například zlobí na německé podnikatele, že nejsou patrioty, označuje některé z nich za kobylky a chtěla by jim více regulovat jejich podnikání. To je úplně falešný přístup. Pokud totiž jsou v Německu podnikatelé, kteří se zajímají pouze o svůj zisk bez ohledu na cokoli, pak jsou produkty té společnosti, kterou v Německu zavedli především socialisté. Těm se totiž podařilo oslabit klíčové instituce společnosti, stát, rodinu, vlastnictví a náboženství, a vzali tak tradiční hodnotové opory společnosti. Všechno redukovali jen na individuální zájmy, které mají vždy přednost ve jménu svobody. Když mluvím o stále více bezhodnotové evropské společnosti, nemám na mysli stav, v němž nejsou žádné hodnoty, v němž chybí víra v určité hodnoty, ale stav, v němž má všechno kvazi stejnou hodnotu a všechno je dovoleno. To je stadium totální relativity, v němž se dnes nachází svobodně sekularizovaná západní společnost. Lidé znají etické příkazy, ale nikdo je nenásleduje, nikdo podle nich nežije. Klíčová otázka pak zní, jak lze člověka přimět k tomu, aby konal dobro, i když tím pro něj vzniknou nějaké nevýhody a musí omezit svou svobodu. Je téměř nemožné přesvědčit čistě racionálně někoho, že spravedlnost je lepší, než touha po zisku, pokud to jde proti jeho zájmu. Bez náboženství to prostě nejde, jenže socialisté a liberálové se vždy snažili posílit odpor k náboženství. Socialisté se ohánějí pojmem sociální spravedlnosti, ale ve skutečnosti téměř úplně zničili její hodnotové základy. Ještě jinak vyjádřeno, jak lze přesvědčit svobodného nenáboženského člověka, sledujícího jen svůj vlastní zájem, aby jednal sociálně spravedlivě? A to vše za situace, kdy jsou oslabeny hlavní společenské instituce – stát, rodina, vlastnictví a náboženství? Německý spisovatel Botho Strauss napsal, že být dnes konzervativní znamená se vzepřít proti totální vládě přítomnosti. Zápas o duši Evropy znamená dnes zápas o to, jak chápat svobodu. Pokud si někdo například chce v Evropě vynucovat sociální rovnost, aby si tím pojistil voličstvo, měl by si být vědom toho, že nejen oslabuje šance hospodářského rozvoje, ale také podrývá základy svobody, které byly vytvořeny během evropské integrace. Svoboda neznamená, že všechno je dovoleno, svoboda znamená odpovědnost před něčím, co nás přesahuje, odpovědnost před tím, kdo nás stvořil a poskytnul nám hodnoty, které nám otevírají cestu k hodnotnému lidskému životu. Pokud někdo tyto hodnoty odmítá a domnívá se, že člověk si může svobodně vytvářet vlastní hodnoty podle své libovůle, vede společnost k nezadržitelnému úpadku po všech stránkách. Vzepřít se těmto trendům je dnes stále obtížnější….
Následná diskuse by zasloužila vylíčení, ale to by bylo nad rámec těchto úvah. Snad jen jednu poznámku: k diskusi o dějinách Evropy a o poselství evropského dneška bychom se měli programově scházet.

EVROPSKÉ DĚJINY EXISTUJÍ
Jistě, existují tím, že se odehrály. Ale není zas zcela pravdivé tvrzení, že by měly být teprve sepsány. V posledních letech vychází řada prací, které se pokoušejí s tímto tématem vyrovnat. V českém překladu vyšla například objemná práce Normana Daviese EVROPA – DĚJINY JEDNOHO KONTINENTU (originál Europe (A History) Londýn 1997). Jde o pozoruhodnou syntézu evropských dějin renomovaného a uznávaného autora. Otázkou je to, zda bude běžný občan ochoten studovat jejích 1 368 stran a zaplatit cenu 999 Kč. Bylo by iluzí chtít, aby si tuto knihu, která předpokládá i předchozí znalosti, prostudovala většina občanů. Podobně je tomu i s další literaturou, kam patří již v roce 2003 česky vydané dva díly Evropské dějiny Evropy, sepsané kolektivem francouzských historiků vedených Charlesem- Olivierem Carbonell (Paříž 1999) a jiné práce menšího rozsahu (Osudové dny Evropy, Střední Evropa v dějinách aj.) Ale zkuste se zeptat ve svém okolí spolupracovníků či přátel, zda jsou schopni vyjmenovat alespoň tři tituly týkajících se evropských dějin, které vyšly u nás v posledních pěti letech. A zkuste se zeptat některého politika místní, krajské či národní úrovně, kterou z těchto knih poctivě prostudoval. Jejich odpovědi budou zároveň odpovědí na to, co pro nás znamená evropská identita a evropské občanství. Zatím bohužel nic, maximálně odposlechnuté, v lepším případě námi vytvořené fráze. Evropa se dostává na kvalitativně vyšší úroveň rozvoje, jehož charakteristikou je citlivě a promyšleně vytvářená evropská integrace. Jako již mnohokrát v minulosti, dostává nebývalou šanci. V kontextu evropských dějin Evropa podobných šancí spíše využila, než by je promrhala. Jinak by i přes všechna traumata, zklamání a selhání neexistovala. Tedy také optimismus a zdravé sebevědomí by měly patřit k výbavě OBČANA EVROPY. A to je jedna z věcí, o které se nemůže rozhodnout v Bruselu. To je věcí každého z nás, kteří jsme geneticky nositeli příslušnosti evropské, byť to někdy nijak silně nepociťujeme. Horší by však bylo, kdybychom si to odmítali přiznat.

Kapitola sedmá: ČESKÁ MALOST

Za několik měsíců, 27. července 2010, si připomeneme, že uplynulo pouhých 38 let od skonu inspirátora evropské integrace, hraběte Coudenhove-Kalergi. Evropa se od té doby značně změnila. Pochopitelně, že k lepšímu, byť musí být vykonáno ještě hodně práce pro to, abychom cítili a jednali jako Evropané. Jak řekl před dvěma lety na brněnském setkání příznivců evropské myšlenky nazvaném „Dialog uprostřed Evropy“ Cyril Svoboda, v naší zemi je krize politické elity, která naprosto ztratila identifikaci s evropskou integrací. Čeští politici jsou venku Evropané, doma nacionalisté. Používají s oblibou například termíny jako „my a Evropská unie“. V jedné sobotní velikonoční příloze ORIENTACE deníku Lidové noviny vyšel zajímavý esej Miroslava Balcara o nutnosti vzniku učebnice o dějinách Evropy. Ten velice tvrdě odsoudil tento jev. Píše doslova – stali se z nás Evropané bez evropanství, bez vztahu k evropské myšlence. Evropské peníze vítáme a bereme po celých hrstech, to ano, ale jiné evropské hodnoty ne. Peníze z Evropské unie nám nesmrdí, dějepis ano.
Nacionální obavy některých politiků z jakési ztráty nikoli naší, ale jejich suverenity, jsou někdy až absurdní. Odpůrci evropské integrace používají takové zvláštní slovo. Jeden z našich předních politiků napsal doslova: „V dnešní Evropě bohužel dochází k téměř učebnicovému jevu: malá, organizovaná, velmi silně motivovaná skupina europeistů vítězí nad stamiliony lidí, kteří se stále ještě domnívají, že o nic zásadního vlastně nejde. Výsledkem je dnešní Evropská unie“. Tentýž autor zveřejnil v MF DNES velký esej pod názvem „Co to je europeismus“, v němž „arogantní autoritářství europeismu“ považuje za největší nebezpečí pro svobodu a demokracii v Evropě. Odpůrci evropské integrace skloňují ve všech pádech slovo europeismus. Tento pojem, do našeho politického života uměle a nezodpovědně zaváděný, je naprosto ahistorický. Dlouho mi vrtalo hlavou, kde se to slovo europeismus vzalo. Měl jsem pocit, že není zas tak nové, že česká společnost je již jednou používala. Vzal jsem si na pomoc slovníky. Otův slovník naučný o tom nic neví. Ještě starší Kočího slovník také ne. Normalizační slovníky vůbec nic. Slovníky cizích slov z let devadesátých také nic. Vrtalo mi to stále hlavou. Někde se ten termín přece vzít musel. Až jsem si vzpomněl. V roce 1938 pořádala Umělecká beseda v Praze výstavu pod názvem Pražské baroko. V době největšího ohrožení naší národní existence bylo jistě vhodné připomenout občanům nejen klady naší historie, ale i dobu, v níž jsme byli skutky i činy součástí kulturní Evropy. Proto byl protektorem výstavy československý prezident Edvard Beneš a čestnými předsedy byli předseda vlády Milan Hodža, předseda poslanecké sněmovny Národního shromáždění Jan Malypetr a předseda senátu František Soukup. V předsednictvu výstavy byla celá vláda a také na prvním místě uvedený (i s titulem) Jeho Excelence dr. Karel kardinál Kašpar, kníže – arcibiskup, primas český. Mám katalog té výstavy i se vstupenkou. Úvodní slovo k němu napsal Zdeněk Kalista. Muž nad jiné povolaný. Vynikající historik, básník, esejista, překladatel, žák Josefa Pekaře, ve 32 letech již docentem UK, excelentní znalec baroka. Netušil tehdy tento vzácný muž, jaký osud mu sudičky připravily. V mládí byl přítelem Jiřího Wolkera, avšak studium historie ho přivedlo k jinému smýšlení. Proto byl hned po roce 1948 vyhozen z univerzity, v roce 1951 zatčen a ve vykonstruovaném procesu dostal 15 let. A Zdeněk Kalista v úvodu toho katalogu popisuje nejen úžasnou dobu českého baroka, ale popisuje, jak pražský dvůr habsburský již za Ferdinanda I. a Maxmiliána II. začíná otevírat naši zemi světu, což vyvrcholilo v době Rudolfa II. Píše doslova: Nebylo větší země v Evropě i na blízkém Východě, která by tu buď neměla stálého diplomatického zastoupení, nebo neobjevila se tu alespoň dočasným poselstvím. Už to samo zvyšovalo do značné míry obzor českého člověka…… stoupal zájem českého prostředí o cizí kraj … a ze široka otevřelo se tehdy hlavní město české evropskému a vůbec světovému prostoru… Praha vůbec seznamuje českého člověka i vnitřně s jinými obzory evropskými a zprostředkovává mu přístup k jiným kulturám, které namnoze obohacují jeho vnitřní život… doba Rudolfa II. a Matyáše znamená pro Prahu a s ní do značné míry pro české země vůbec dobu prudkého europeisování jejich prostředí. Takže europeismus zde byl dávno před námi a byl považován za významný a velice potřebný prvek naší historie. Nikoli za spiknutí proti národním státům. Alespoň to tak cítili lidé širokého rozhledu a všestranného vzdělání. Dovolte mi zcela na závěr trochu snění. Možná, že naši vnuci budou znát foyer Evropského parlamentu jako místo, na jehož čelném místě bude umístěna socha Richarda hraběte Coudenhove-Kalergiho. Na podstavci sochy budou jeho životní data s nápisem občan československý a francouzský. A ony děti se budou ptát provázejícího pana učitele, co znamená ona zmínka týkající se občanství zakladatele Evropského společenství. A ten jim vysvětlí, že se týká doby, kdy se Evropa ještě dělila na desítky států, které se v rámci špatně chápaného nacionalismu byly ochotny i vzájemně zabíjet. A naši vnuci to nebudou chtít pochopit, tak jako my odmítáme chápat, že lidstvo kdysi považovalo Zemi za desku, plovoucí na moři. Nechme však snů, podívejme se pravdě do očí. Děláme opravdu vše pro to, aby byl tento sen realitou?

Kapitola osmá: EUROSKEPTICISMUS NENÍ ŘEŠENÍM

Evropská hymna symbolizuje svobodu, společenství a mír mezi národy a občany členských zemí Evropské unie. Není to hymna pouze Evropské unie, ale hymna Evropy v širším slova smyslu. Její melodie pochází z Deváté symfonie, kterou v roce 1823 složil Ludwig van Beethoven. Pro závěrečnou větu Beethoven zhudebnil „Ódu na radost“, kterou v roce 1785 napsal Friedrich Schiller. Tato báseň vyjadřuje Schillerovu idealistickou vizi o tom, že dojde ke sbratření celého lidstva – což byla vize, kterou sdílel i Beethoven. Melodii Beethovenovy „Ódy na radost“ přijala v roce 1972 za svou hymnu Rada Evropy. Světoznámý dirigent Herbert Von Karajan byl požádán, aby zkomponoval aranžmá pro tři verze – pro sólo piano, dechové nástroje a pro symfonický orchestr. Beze slov, univerzálním jazykem hudby vyjadřuje tato hymna ideály svobody, míru a solidarity, které Evropa představuje. V roce 1985 ji hlavy států a předsedové vlád EU přijali za oficiální hymnu Evropské unie. Nemá nahrazovat národní hymny jednotlivých členských států, nýbrž oslavovat hodnoty sdílené jimi všemi a jejich jednotu v rozmanitosti. Původně je to hymna panevropského hnutí, kterou takto uvedl Richard hrabě Coudenhove-Kalergi v roce 1929.

Evropská vlajka není pouze symbolem Evropské unie, ale i evropské jednoty a identity v širším smyslu. Kruh zlatých hvězd představuje solidaritu a soulad mezi evropskými národy. Počet hvězd nemá souvislost s počtem členských států. Hvězd je dvanáct, protože číslo dvanáct je tradičním symbolem dokonalosti, úplnosti a jednoty. Vlajka tedy zůstane stejná bez ohledu na budoucí rozšiřování EU. Historie evropské vlajky sahá do roku 1955. V té době Evropská unie existovala jen ve formě Evropského společenství uhlí a oceli a měla pouze šest členských států. Avšak již o několik let dříve vznikl samostatný subjekt s větším počtem členů, který aktivně bránil lidská práva a propagoval evropskou kulturu – Rada Evropy hledala symbol, kterým by se mohla označovat. Po dlouhých diskusích byl přijat současný návrh – kruh dvanácti zlatých hvězd na modrém pozadí. Číslo dvanáct je v mnoha tradicích symbolem dokonalosti. Je to samozřejmě také počet měsíců roku a počet hodin na ciferníku. Kruh je mimo jiné i symbolem jednoty. A tak se zrodila evropská vlajka, která zobrazuje ideál jednoty národů Evropy. Rada Evropy pak vyzvala ostatní evropské instituce, aby tuto vlajku také začaly používat. V roce 1983 tuto výzvu přijal Evropský parlament. Nakonec byla vlajka přijata jako oficiální symbol Evropských společenství, dnešní Evropské unie, hlavami států a předsedy vlád v roce 1985. Od začátku roku 1986 ji užívají všechny evropské instituce.

Symboly Evropské unie jsou naprosto jednoznačné. S nimi jsou ale spojeni také konkrétní lidé. A nyní se v závěru dostáváme opět k dopisu našeho čtenáře, středoškolského učitele, RNDr. Jana Š. Z předchozího textu může získat řadu podnětů a námětů. Dějiny evropské integrace jsou ovšem daleko bohatší. Proto si dovolíme uvést další jména těch, jimž Evropa vděčí za mnohé. Jejich životy nejsou možná tak barvité, jakými jsou příběhy Sira Winstona Leonarda Spencera Churchilla nebo Richarda hraběte Coudenhove-Kalergi, ale v jejich životopisech nalezneme velice zajímavé příběhy. Jsou to například George Catlett Marshall, Robert Schuman, Konrad Hermann Josef Adenauer, Alcide de Gasperi, Charles André Joseph Marie de Taille, Paul Henri Spaak, Walter Hallstein, Charles André Joseph Marie de Gaulle, Altiero Spinelli a mnoho dalších politiků.
V roce 2006 u nás vyšla kniha, „Skryté dějiny evropské integrace“, kterou napsali Christopher Booker a Richard Nord. V anglickém originálu The Great Deception. The Secret History of the European Union. Je to zajímavá kniha. Snaží se dokázat, že vlastně o žádnou integraci nejde, že současná Evropa je pouze nástrojem úřadů a úředníků, kteří čím dát tím více omezují suverenitu členských států Evropské unie. Knihu pochválil a předmluvu k českému vydání napsal europoslanec Hynek Fajmon, který v závěru úvodu píše, že zajímat se o evropské dění můžeme především tím, že budeme číst dobré knihy. Mezi něž podle něj patří především tato kniha, která by „neměla chybět v žádné kvalitní knihovně“. Autoři i český iniciátor vydání mají nesporně na svůj názor právo. Snad jen dvě poznámky na okraj. Jednu krátkou a jednu dlouhou. Ta krátká je tato: nedovedu si představit, jak by měla vypadat „nekvalitní knihovna“. A ta druhá?

Zkuste si udělat malý test a napište si zcela soukromě své dva životopisy. V jednom uveďte všechny, i ty sebemenší špatnosti a selhání, jichž jste se v životě dopustili. V druhém pak udělejte přesný opak. Popište své úspěchy. To je rozdíl, že? Znamená snad ten první životopis, že jste žili špatně, zbytečně, nebo že jste se neměli narodit? Samozřejmě, že nikoli. Vidíte, a to jde pouze o jeden život. V Evropské unii, která je vlastně politickým a ekonomickým svazkem, je dnes 27 států s téměř 500 miliony obyvatel, což představuje přibližně 7,5 % světové populace. Tento svazek navázal na evropský integrační proces z poválečného období a jeho právní uspořádání je neobvyklé a zvláštní (sui generis – svého druhu). Ano, mezi její základní principy patří přenesení některých pravomocí národních států na Evropské společenství. V materiálech o historii EU je právem vysoce kladně hodnocen tzv. Schumanův plán, který francouzský ministr zahraničí Robert Schuman předložil jako návrh sjednocené Evropy dne 9. května 1950. V uvedené knize se ovšem dozvíme, že onen plán byl dílem někoho jiného, a že za to ministr Schuman v podstatě ani nemohl. A jako ve správné detektivce, nesmí scházet mistr zločinu. Tím je pro autory francouzský politik Jean Omer Marie Gabriel Monnet (1888 – 1979), který měl prsty ve všem, zejména v tom, co bylo zaměřeno proti staré dobré Anglii. Bohužel je to jinak. Podobně jako s testem oněch dvou životopisů bychom mohli napsat dvojí historii každého z národních států. Nikam bychom se tak nedostali. Tím, že se vytvořilo společenství evropských států, nestal se každý z nich andělem a dohromady také nemohou tvořit sbor andělů. Evropská unie je projekt, který se ukázal životaschopný, navzdory všem problémům a chybám, které se vyskytly, vyskytují a budou vyskytovat. Což neznamená, že je budeme bagatelizovat a přehlížet. Je to totiž také naše Unie, k jejíž politice musíme umět být i kritičtí, nelze však s vaničkou vylévat i dítě. Proč to píši? Autoři zmíněné knihy mimo jiné tvrdí: „jedním z triumfů evropského projektu bylo, že se mu podařilo vytvořit si vlastní mýtus. Nepokusil se jen utvářet vlastní budoucnost. Díky armádě sympatizujících historiků, novinářů, politiků a vlastní propagační mašinerii Evropské komise dokázal také neuvěřitelně úspěšně přepsat svou minulost. Když se proto člověk vrátí k dokumentárním záznamům, což jsme udělali na stránkách této knihy, nenajde se v celé historii Evropské unie jediná epizoda, která by se od oficiální „mytické“ verze radikálně lišila.“
Takže podle toho je Evropská unie docela normální podvod. Přiznám se, že jsem si onu knihu ve své knihovně uložil a to nikoli na nějaké zastrčené místo. Pouze mi není jasné, jestli tím pádem mám kvalitní knihovnu. Mám tam totiž také knihu českého zrádce, kolaboranta a fašisty Emanuela Moravce „ Tři roky před mikrofonem“ (Praha 1943). Ukradl jsem si ji někdy v šedesátých letech v jednom muzeu z bedny se zakázanou literaturou. I dnes je pro mne tato kniha velkým poučením. Emanuel Moravec napsal v Lidových novinách ještě 21. ledna 1945 mimo jiné toto: Myslící Evropan se dnes netáže, jak bude vyhlížet evropská mapa po německém vítězství. Ví pouze, že po německé porážce Evropa stala by se pojmem minulosti, asi tak, jako Atlantida.
Myslící Evropané začali po druhé světové válce s integračním procesem, jehož výsledkem je Evropská unie, byť její podoba nebude nikdy konečná. Leč nelze onomu integračnímu procesu upřít, že je cestou vpřed, nikoli zpět.

A proto si dovoluji znovu připomenout slova Richarda hraběte Coudenhove-Kalergi, který ve dvacátých letech minulého století napsal o těch, kteří budou proti filozofii Pan-Evropy, toto: Budou v panevropanství spatřovat nebezpečí pro svůj národ, budou malovat na zeď nebezpečí všeobecného odnárodnění a budou v zájmu národní cti protestovat proti tomu, aby se suverenita vydávala v jakékoli nebezpečí.“

A snad na závěr-jaké stojí před Evropskou unií úkoly v druhém desetiletí třetího tisíciletí? Nejsou lehké. V souvislosti s přijetím Lisabonské smlouvy bude nutné, aby silněji zazněl jednotný evropský hlas k otázkám globálních klimatických změn. Budeme muset řešit i vojenskou integraci Evropy. Morální aspekt evropské integrace by se měl projevit i v tom, že měřítkem spokojenosti občanů Evropy nebude pouze stav ekonomiky. Bude nutné nalézt vhodnější formu podpory tržního hospodářství tak, abychom neopomenuli základní hodnoty společenství. A to vše bude obtížná cesta.

A douška na úplný závěr:

Někteří lidé nám vyčítali, že zkreslujeme fakta a využíváme historických náhod. Richard hrabě Coudenhove-Kalergi byl občanem Rakouska-Uherska a československým občanem že se prý stal více méně pouze administrativně tím, že v roce 1918 vzniklo Československo. Takže si údajně přisuzujeme jakési „ české prvenství“ v historii evropské integrace. Není to tak. Sám zakladatel Pan-Evropy se o své identitě vyjádřil takto:
Můj ráj
Poběžovice (tehdy Ronšperk, Ronsberg) v bývalém okrese Horšovský Týn (Bischofteinitz) byly v letech 1896 –1914 mým prvým domovem. Pro mne jako dítě to byl svět sám pro sebe, jmění mého otce a později i mého staršího bratra. V mé dětské fantazii to bylo něco jako malé království: náš malý svět vprostřed toho velkého kolem. Ten malý svět sestával z rozlehlých smrkových a jedlových lesů; z polí, luk a rybníků; z pahorků, které se našim očím jevily ovšem jako majestátní horští velikáni; a také z potoků, které plynuly zčásti do Vltavy a Labe a těmi na sever až k oceánu – zčásti do Dunaje a dál na jih až k Černému moři. Středem toho světa byl prastarý zámek, obklopený rozsáhlým parkem. Sedm kilometrů západním směrem ležela Pivoň (Stockau), na samém okraji Šumavy. Pivoňský zámek byl po staletí sídlem kláštera augustiniánů a náležel teď k poběžovickému panství: vedle kláštera a okolních lesů to místo slynulo i chovem pstruhů a také místním pivovarem. Pivoň park neměla. Zdejší usedlost sestávala ze dvou dvorů čtvercového půdorysu, z nichž ten druhý dvůr byl obklopen hospodářskými budovami. Uprostřed prvého dvorce stála před kostelem prastará žulová kašna v kruhu čtyř mohutných lip. Tam v Pivoni jsme strávili mnoho krásných letních měsíců. Moje nejkrásnější vzpomínky jsou spojeny s loveckým zámečkem Diana (Dianahof), kam je z Pivoně asi dvě hodiny cesty krásnou lesní silničkou. Diana stojí na návrší při samé zemské hranici, nedaleko bavorské příhraniční vsi Schwarzach (její „česká“ část po druhé světové válce zanikla – pozn. překl.). Zámeček byl postaven v biedermeierovském slohu. I nábytek a porcelán uvnitř nesly jasné znaky biedermeieru. Bylo tam jen celkem sedm pokojů a nezbytná kaple. Pouhých několik minut od Diany začínala oplocená část lesa, stará obora. Obývala ji vysoká jelení i srnčí zvěř, daňci i mufloni; vedle nich tam ovšem žilo i dost lišek, jezevců a menší divoké zvěře. Moji bratři Hans a Gerolf tu se mnou na zámečku trávívali bez jakéhokoli dohledu v té nejplnější svobodě pravidelně část letních prázdnin, jen ve vlídném sousedství přírody, lesa a zvěře. Ty dny, které nezřídka počínaly pro nás už ve čtyři hodiny ráno, zůstaly mi jedněmi z nejkrásnějších vzpomínek mého života. Od těch dob uplynulo víc než půlstoletí. Žádná „železná opona“ mě nemůže oddělit od mého českého domova, který se pro mne tak jako tak proměnil v sen, a to sen pozlacený láskou. Mou vlastí a mým domovem se mezitím stala Evropa. Uprostřed této velké vlasti trvá a žije však, nedotčen v mé vzpomínce jakoukoli politikou, můj malý, šumavský domov.

Takže, milý doktore Jane Š. Ať budete již suplovat, nebo někdy i učit na plný úvazek občanskou výchovu či základy společenských věd, vězte, že evropský integrační proces má neuvěřitelné množství zajímavých příběhů. Pěstujte prosím u svých studentů hrdost nad tím, že můžeme být u toho. A nikdy nezapomeňte, že nejsme my a Evropa, nebo my a Evropská unie. I my jsme Evropa, i my jsme Evropská unie.

S přátelským pozdravem
Petr Anderle 2010–01–27

převzato

2011-08-28T15:00:00.001-07:00

Českou politiku ovládají zednáři

Například pan ministr Kalousek, který se jindy nebojí nadávat lidem do kokotů, se urazil, protože Ladislav Bátora nazval jeho soudruha Schwarzenberga prý sprostě "starým chudáčkem". Nejspíše nám kvůli tomu shodí vládu. Než tak ale učiní, využijme okurkovou sezónu k podstatnějším věcem a k tématům nadčasovým, na která v mediálním shonu přes rok není čas. Což takhle politika a svobodní zednáři? Nebo rovnou svobodní zednáři v české politice?

"Když tak se tam dostaneme jinudy. Já mám ještě jedno řešení. Ten Mirek, kdyby se necpal do Senátu, tak měl klid. On jde proti Židům, on jde proti Pithartovi. To jsou Zednáři. Vždyť je to cvok..." (František Mrázek telefonuje Luďkovi Sekyrovi, přepis rozhovoru)

***

Jako oslí můstek k zednářské tématice nám může posloužit nedávný atentát rozběsněného svobodného zednáře Anderse Behringa Breivika, který zmasakroval mladé sociální demokraty v počtu 77 duší. Svobodní zednáři z Janovy lóže Sv. Olafa TD, fungující v rámci Tří Pilířů Norské zednářské lóže, ho za to vyloučili ze svých řad.

Vím, je to trochu nefér způsob, ale média se přesně takto na Breivikově případu přiživují se svými útoky na křesťansky orientovanou pravici. Kdosi na facebooku vytvořil pět dnů před útokem Breivikův "křesťansko-fundamentalistický" profil (to se dá zařídit během pár minut) a od té chvíle je křesťanská pravice pod drobnohledem. Ale Breivik byl také svobodný zednář a sionista, mohu namítnout ve stejné logice. A stejně jako hlavní média, mohu se i já ptát - jsou svobodní zednáři mírumilovní, nebo ve skutečnosti nebezpeční? A neměli bychom si na ně dát pozor?

Ve skutečnosti ale nepotřebujeme Breivika, abychom měli důvod si na zednáře posvítit. Už jen samotný fakt, že jde o tajnou společnost, která má své lidi na vysoce postavených místech a jejíž členové jsou loajální především ke svému řádu a jeho skrytému posláním, by nás měl vést k opatrnosti. Zednářská zásada jim totiž ukládá "nečinit nic, co by bylo se zednářskou ideologií v rozporu" (citát z Mezinárodního lexikonu svobodného zednářství). Což je jinými slovy totéž, co upřednostnit zednářským zájem před jakýmkoli jiným zájmem. Nebo ještě jinak: ve chvíli střetu zájmů bude svobodný zednář konat jako svobodný zednář, vše ostatní jde stranou. Kdybychom věděli, co jsou zednářské zájmy a v čem skutečně spočívá zednářská ideologie, nemuseli bychom možná být podezřízaví. Ježto jsou nám ale tyto věci už po staletí utajeny, pak se můžeme logicky obávat (je reálná možnost), že například zednářský politik není veden snahou hájit národní zájmy a vůli voličů, ale cíli veskrze jinými, které s národními zájmy a s vůli voličů nemusí být kompatibilní. Proto bychom se měli mít před zednáři, i těmi v české politice, na pozoru.

Počkat, počkat. Jakými zednáři v české politice? Inu, politiky, kteří jsou zároveň svobodnými zednáři. Je jich takových u nás spousta. Skoro bych řekl, že česká politika je prolezlá svobodnými zednáři skrz naskrz (stejně jako ve všech ostatních zemích).

Jak to mohu tak říci? Mám na to důkaz? Nemám. Ale je to logická úvaha. Dnes už víme, že prvorepubliková politická smetánka byla skoro celá zednářská. Není důvod myslet si, že je to dnes jiné.

Zednářem byl prezident Beneš, Masarykův syn Jan, M. R. Štefánik, spousty lidí z hradní kanceláře (Šámal, Guth-Jarkovský a další). Zednáři byli v politických stranách, ve vládě, ostatně téměř celá tehdejší "maffie" otců zakladatelů nového Československa byla tvořena zednáři (maffie pracovala na zednářském základě, svoji odbojovou činnost kryla za tím účelem založenou lóží Národ). Mezi zednáři jsme mohli najít i celou řadu tehdejších umělců, filosofů, vysokoškolských profesorů, historiků, zkrátka veřejně činných postav tehdejší éry. V roce 1928 bylo v Československu 1600 zednářů.

Do jisté míry byla celá tehdejší první republika vystavěná na zednářských principech, počínaje zednářskými symboly na bankovkách (které vyhotovil Alfons Mucha, který zednářství jako první v novodobé historii do Čech z Francie přinesl) přes zednáři ovládaný Sokol a skaut, až po československou vlajku, kde nám modrý zednářský klín zakusující se do tradiční červenobílé barvy českých zemí zůstal trčet dodnes.

Jeden čas bylo dokonce ve vládě a na ministerstvech zednářů tolik, že kdyby měli být všichni vyhozeni, skoro by tam nikdo nezůstal. "Když bylo při schůzi čs. vlády čteno německé nařízení proti zednářům a zákaz, že žádný svobodný zednář nesmí být ministrem, tak prof. Kapras (profesor dějin českého práva, od začátku okupace ministr škoství a národní osvěty) povstal a řekl: tak já jdu domů. Načež ho jeden z kolegů ministrů zadržel: Jen si zase sedni. Zednáři jsme tady skoro všichni, ale co je komu do toho," vzpomíná "Český šlechtic František Schwarzenberg" v životopise od Františka Škutiny.

Během totalitních režimů byli zednáři pronásledováni, ale jen zčásti. Za nacistů ano, ale za komunismu svobodní zednáři žádné pronásledování nezažili - své lóže rozpustili dobrovolně až v roce 1951, takzvaně je uspali. Že by je někdo pronásledoval, je spíše mýtus. Takový Stalin, kupříkladu, byl také zednář, soudě podle zednářského znamení, ruky napoleonovsky schované za kabátem, které používal a se kterým se nechával zobrazovat a fotografovat. Zkrátka, za bolševika přešli zednáři pouze do spánkového režimu.

Někteří autoři ale naznačují, že vliv si stále drželi. Existují staré pražské rodiny, které byly u moci za jakéhokoli režimu. Jejich členy a potomky najdeme jak v KSČ padesátých let, tak v událostech kolem Pražského jara ´68, stejně jako posléze v Chartě 77, aby nakonec vpluli do vod nového posametového režimu, stali se jeho vůdčími představiteli a obsadili všechny možné i nemožné funkce. Mnozí z nich byli zednáři.

Analýzu Miroslava Dolejšího nemusí někdo mít rád, ale na každém šprochu pravdy trochu, říká se. Dolejší o Chartě 77 napsal: "Řídilo ji přibližně 70 až 85 lidí, jejich jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými a podobnými svazky (zájmové a finanční nevyjímaje). Jsou to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových - Uhlových - Müllerových - Tesařových, Němcových, Paloušových, Bednářových, Kynclových, Hromádkových, Dobrovských, Rumlových, Mlynářových, Pelikánových, Slánských, Šternových-Kantůrkových, Freundových, Tominových, Korčišových, Paynových, Kocábových, Placákových, Princových, atd. Všechny tyto více nebo méně rozvětvené rodiny jsou komunisté nebo jejich potomci, svobodní zednáři a jejich potomci, a židé. Nyní přibližně 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel, zaujalo pozice v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu," psal bývalý vězeň komunistických žalářů na začátku 90. let.

Po roce 1989 se tak zednářské rejdy obnovily v plné síle. Tehdejší političtí představitelé země přijali například v roce 1990 v plné slávě velmistra francouzské lóže Grand Orient de France, který sem přijel přerušené dílo obnovovat. Byl přijat ministerským předsedou, místopředsedou federálního shromáždění i pražským starostou. V Praze se setkal také s 24 dosud žijícími zednáři. Jeho mise, které se i nadmíru věnovala Česká televize, byla úspěšná. Vzápětí dostal 1200 nových přihlášek.

Na slavnostním obnovení zednářského řádu, které se konalo na symbolické datum 17. listopadu 1990 (!) v Martinském paláci, se to už hemžilo celkem 100 zednáři. V současné době jich je v republice prý kolem šesti set.

Není proto důvod domnívat se, že stejný vliv na politiku, jaký měli za první republiky, nemají i dnes. Jedinou nevýhodou při posuzování obou období je, že dnešní zednářství nemůžeme vidět v plné šíři, protože jde o tajný spolek, který své členy chrání před zvídavou veřejností. Prvorepublikové zednářství naproti tomu můžeme s odstupem času lépe hodnotit, protože o mnoha zednářích už víme, ježto po smrti se jejich příslušnost k řádu projevit může. Ze současných zednářů ale známe jen ty, kteří to o sobě sami prozradí (to možné je, nesmí ale prozradit žádného jiného žijícího kolegu).

Proto to může na první pohled vypadat tak, že je v české politice zednářů pomálu, protože jediným, kdo to o sobě veřejně řekl, byl herec a jeden čas i ministr kultury Martin Štěpánek (svobodným zednářem byl i jeho otec, prvorepublikový herec Zdeněk Štěpánek). O dalších se pouze spekuluje a neodhalí-li svou přináležitost k řádu sami, nemáme šanci se to dozvědět. Ale tím bychom se neměli nechat zmást.

Když totiž víme, jak velký vliv měli zednáři v naší vlastní nedávné historii či jaký mají v sousedních zemích, pak je na místě předběžná opatrnost a střízlivý úsudek, že to v novodobé české historii a současnosti bude přinejmenším stejné. Už jen proto, že nový režim zednářům přeje, nikdo je nepronásleduje, ve skutečnosti je posametová republika zednářskými idejemi prodchnutá v míře ne menší, než za první republiky. A obdiv k tajným a elitářským spolkům u nás kvete se stejnou razancí, jako v tehdy vzniklém Československu.

Kvůli jejich utajení nám ale nezbývá, než zednáře rozpoznávat podle jiných indicií. Podle jejich myšlenek, gest, symbolů, podle toho, zda mají zednářskou tradici v rodině či nikoli.

Koho dalšího bychom tedy mohli na zednáře tipovat? Určitě Petra Pitharta, o kterém se to proslýchá už řadu let. Už i proto, že je v literatuře prokázané, že jeho otec (diplomat a stejně jako syn člen KSČ) Vilém Pithart svobodným zednářem byl. Často se náklonost k řádu dědí, takže synové jdou ve stopách otců (viz už zmíněný Štěpánek).

Proto je i velmi pravděpodobné, že je zednářem i Václav Havel, protože významným svobodným zednářem, který se i podílel na zakládání dalších lóží byl jeho otec a známý podnikatel Václav M. Havel. Havel sám své zednářství několikrát popřel (podobně jako Masaryk), ale i kdyby jím nakonec nebyl, je to skoro jedno - zednářské myšlenky ztělesňuje totiž dokonale (což byl i důvod, proč se prý k zednářům nehrnul Masaryk - oni ho zkrátka beztak považovali za "svého" a případné členství by bylo jen formalitou). Na internetu najdeme spousty "zaručených" informací o tom, že Havla do zednářské lóže v roce 1968 uvedl americký spisovatel a předseda PEN-klubu Arthur Miller, když byl Havel na návštěvě v USA a že je bývalý prezident zednářem 33. stupně (tedy podle některých lóží zednářem nejvyššího zasvěcení), což prý měly dokazovat i krátké kalhoty na Havlově vojenské přehlídce (vykasaná nohavice je totiž součástí zednářského přijímacího rituálu). Tyto řeči se ale neopírají o žádný hodnověrný důkaz. Havla ale najdeme na řadě fotografií s rukama sepnutýma do trojúhelníku (zednářské gesto), nebo s prsty do tvaru písmene "V" (prý "victory", které používal Churchill, ale ve skutečnosti zednářský symbol, ostatně - Churchill byl zednář). Zajímavá je i symbolika, která nového hradního pána obklopila - už tak okultní obelisk na třetím hradním nádvoří z dob T. G. Masaryka (který navrhl dvorní architekt Josip Plečnik a vztyčen byl k 10. výročí vzniku Československa v roce 1928) nechal v roce 1996 Havel doplnit o dvoumetrový jehlan svařený z pozlacených ocelových nosníků. Ale nazvěme ho spíše pyramidou než jehlanem, přičemž pyramida je klasický zednářský, respektive iluminátský symbol. Boj pravdolásky o jiný iluminátský symbol, Kaplického knihovnu ve tvaru pyramidy s vševidoucím okem, jsem už popsal na jiném místě.

Ale pojďme dále. Svobodný zednář je prý bývalý premiér Josef Tošovský, ale i spousta dalších politiků z ranných 90. let, například zesnulý Pavel Dostál (dlouholetý ministr kultury), Vladimír Dlouhý či také už nežijící Ivan Dejmal. Dá se předpokládat, že řada lidí kolem Václava Havla, které běžně označujeme pojmem pravdoláska, jsou svobodnými zednáři.

A co ti ještě nedávno minulí? Třeba Mirek Topolánek? Při podpisu Lisabonské smlouvy ho vidíme s Karlem Schwarzenbergem s podivným stiskem ruky. Byl to navíc osobní kamarád Silvia Berlusconiho, známého zednáře z lóže P2, která nechvalně proslula spojením s mafií, organizovaným zločinem a spoluprací se CIA. Když už ho Berlusconi zval do své vily se svými společnicemi, stěží si lze představit, že by spolu nesdíleli i jiná než skrze paparazzi odhalená tajemství.

Pak tu máme současné politiky, kteří se někdy stylizují do vskutku prapodivných póz. Třeba Vít Bárta si na svoji svatbu vzal do manžetové košile knoflíčky ve stylu lebky s hnáty. Normální člověk tohle neudělá. Českou obdobu "Skull and Bones" tu asi nemáme, ale lebka je důležitým symbolem i v zednářství. Ptal jsem se ho na to, ale neodpověděl. Ptal jsem se i odborníka na sekty z časopisu Dingir Zdeňka Vojtíška, co si o tom myslí a zda to může znamenat přináležitost k nějakému řádu okultního charakteru, ale ten také o ničem nevěděl (ale nevím, zda se mu dát věřit, protože v redakci zmíněného časopisu sedí s jiným svobodným zednářem, který se tím chlubí, Ivanem Odilo Štampachem).

Nebo takový Přemysl Sobotka. Může to být fáma, ale údajně je členem jakési skupiny, která si říká Jednotka. Nesmějme si, tito lidé, unudění politikou, potřebují nějaké povyražení. Prý je tam i řada dalších senátorů a byznysmenů. Jestli jste o Jednotce neslyšeli, nevadí, já také ne. Slyšel jsem o ní až ve chvíli kolem pádu Mirka Topolánka od jednoho člověka, který se prý na její jednání dostal. Otázka ale je, co má Jednotka společného se zednáři. Možná nic.

Zajímavá je i židovská organizace na zednářský způsob - B´nai B´rith, která vznikla jako reakce na dřívější antisemitismus zednářů, kteří do lóží nechtěli přijímat Židy. Německý emigrant a strojník Heinrich Jones se proto roku 1843 rozhodl založit židovský řád, který v překladu znamená synové smlouvy. Oficiálně se k němu z českých politiků hlásí například bývalý poslanec Vladimír Železný.

Podle jednoho článku globální židovské tiskové agentury JTA má blízko k B´nai B´rith i sám předseda TOP 09 a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. A podle jistých indicií, kterých si povšiml i autor článku, by sem bylo možné zařadit i Alexandra Vondru.

Tím vším netvrdím, že kdo je v nějakém tajném či polotajném řádu, je nutně špatný. Například Vladimíra Železného, kterého jsem měl možnost osobně poznat, si velice vážím a rozhodně nepatří mezi pokrokáře, ale spíše mezi konzervativce a hrdé vlastence, o jehož motivech nemám nejmenších pochybností. Navíc je správné, že informace o svém členství v tomto řádu netají.

Ale co ti ostatní? Komu jsou zavázáni? Komu co na zasvěcovacích obřadech přísahali? Jakým tajným slibem ze svých rituálů se řídí a komu slouží? Neměli bychom od našich politiků požadovat v těchto věcech transparentnost? A když už po nich chceme, aby přiznávali své příjmy a členství v dozorčích radách, nestálo by za to také vědět, ke kterým tajným či polotajným organizacím, řádům či sektám patří?

Jsem přesvědčen, že by to bylo více než užitečné...

Pro Prvnizpravy.cz
Adam B.Bartoš

Organické a hierarchické zriadenie spoločnosti

Autor: Cyril Dudáš | Publikováno: 27.8.2011 | Rubrika: Kulturní válka

Aby ľudská spoločnosť v mnohosti a rozmanitosti svojich členov splnila svoj účel, nemôže to byť mnohosť a rozmanitosť len číselná, číre nakopenie ľudí, lež musí to byť množstvo, ktoré tvorí jednotu na základe vnútorného spojenia čiže hierarchicky odstupňovaný organizmus. Hromada tehál, kopy vajec, množstvo mincí tvorí jednotu mechanickú. Naproti tomu manželstvo, rodina a národ tvoria spoločenstvo organické. Medzi jednotlivými časťami organickej spoločnosti je jednota, ale zároveň aj rozdielnosť. V manželstve muž a žena sú organicky spojení v jednotu, ale zároveň sa rozlišujú fyziologicky a fyzicky.
...

Aby bola organizácia naozaj pevná, musí smerovať k najhlbšiemu a mnohonásobnému duchovnému spojeniu jednotlivcov a až na tomto podklade môže upravovať vonkajšie konanie. Spoločnosť rozložená na jednotlivé atómy, nemá pevnú spojitosť. Atómy vnútorne odlúčené sa spájajú len vonkajšími putami. A to nestačí. Keď sa duchovné putá nahrádzajú iba hospodárskymi a produkčnými pomermi, človek zostáva v spoločnosti iba akousi hospodárskou kategóriou. Za takýchto predpokladov moderná spoločnosť nemá vnútorné spojivá: triedne boje, imperializmus, voľná súťaž sú následkami zatomizovania spoločnosti a jej odlúčenia od ontologickej bázy. Či už to bol prehnaný individualizmus a kapitalistický liberalizmus a či diktatúra jednej spoločenskej triedy, ľudská osobnosť sa v nich obetovala krutému mechanizmu a zneužívala pre neosobnú spoločnosť, v ktorej nebol nikto zodpovedný, lebo sa vedel dobre skryť za anonymitu. Katolícka náuka zdôrazňuje, že sa osobnosť musí zachrániť. Stane sa to len vtedy, keď sa spoločnosť zriadi organicky a hierarchicky.
...

Keď používame slovo "organizmus", tým nechceme tvrdiť, že spoločnosť je organizmus v zmysle prírodovedeckom tak, ako to učí škola organistická, ktorá preháňa v podstate zdravý obraz, že spoločnosť je organizmom a až do smiešnosti prenáša na spoločnosť vlastnosti skutočného organizmu. Výraz "organizmus" môžeme však veľmi vhodne použiť ako metaforu vtedy, keď ním mienime harmonický celok, ktorý funguje súčasne vo svojej hlave i v údoch a v ktorom sa prejavuje vzájomná a účelná spolupráca jednotlivých zložiek.
...

Táto myšlienka o spoločnosti ako organizme nie je cudzia ani sv. Tomášovi Akvinskému. Tvrdí totiž, že "časť prirodzene sa vydáva na zachovanie celku: ako ruka sa bez rozvažovania vydáva úderu na zachovanie celého tela. A pretože rozum napodobňuje prírodu, nachádzame takú náklonnosť v cnostiach politických: záleží totiž na cnostnom občanovi, aby sa vystavil nebezpečenstvu smrti na zachovanie celej obce ... Prirodzenosť sa obracia k sebe nielen v tom, čo jej patrí jednotlivostne, ale omnoho viac vo všeobecnom" (Summa th. I. q. 60. a 5.) Sv. Tomáš chce povedať, že dobro spoločnosti vyplýva z troch zdrojov: z ľudskej činorodosti, z uznania svojej podriadenosti nadriadenému celku a z ochoty obetovať i život, keď to vyžaduje všeobecné dobro spoločnosti. Podľa toho ľudská spoločnosť pripúšťa len jeden druh organizácie: hierarchické triedenie a poslušnosť. Sv. Tomáš, vychádzajúc z hierarchie účelov v spoločnosti a zo skutočnosti rozmanitých okolností a z daných prirodzených rozdielov, verí v harmonickú výstavbu spoločnosti. Rozvíja vlastne svoje učenie o "corpus mysticum", aby ho plnil náukou o "res publica sub Dea" čiže myšlienkou ideálneho štátu, ktorý sa podriaďuje vôli Božej, v ktorom sa nižšie podriaďuje vyššiemu, aby sa tak dosiahla krása celku. Dokliaľ teda človek jestvuje v spoločnosti, musí sa bez váhania podriadiť tomuto pravidlu, aby neutrpel újmu ani on sám, ani spoločnosť. Na tomto pravidle, ktoré je napodobením obdivuhodného poriadku vo vesmíre, spočíva celá spoločenská organizácia.
...

Čo učia predstavitelia Cirkvi o spoločenskom organizme, o vzťahu jednotlivca k tomuto organizmu, to všetko sa dá vyjadriť presnou vetou tomistickej filozofie: Ordo in disparitate consistere videtur - poriadok sa zdá byť v rozdielnosti, v nerovnosti, v rozmanitosti. Na tejto pravde spočíva i princíp hierarchický, všeobecne platný ako v poriadku bytia vôbec, tak i v poriadku spoločenskom. Princíp hierarchický, ináč zákonitosť stupňovitého vrstvenia, spočíva v tom, že bytie je bohato rozvrstvené, že ani jeden z vyšších stupňov nie je dosiahnuteľný bez stupňov nižších, že musíme uznať služobný pomer nižšách hodnôt k vyšším, že nižšia hodnota je prostriedkom k vyššej hodnote, že hmotné hodnoty sú v hierarchii hodn§t pod hodnotami duchovnými, že všetky veci - i vyššie i nižšie skrze vyššie - sú podriadené celkovému poriadku vesmíru a že poriadok vesmíru ako celku podlieha absolútnej hodnote - Bohu.
...

Tomistická náuka o hierarchii hodnôt sa rovnako uplatňuje i v občianskom živote, ako nás o tom jasne učí Lev XIII. v encyklike Quod Apostolici muneris, kde píše: "Ten totiž, ktorý všetko stvoril a všetko spravuje, svojou prezieravou múdrosťou zariadil veci tak, aby najnižšie došli k svojmu cieľu pomocou prostredných a prostredné pomocou najvyšších. Tak, ako v samom kráľovstve nebeskom chcel, aby anjelské chóry boli medzi sebou rozdielne a jedny druhým podriadené; a ako v Cirkvi ustanovil rozličné stupne radov a rozdielnosť funkcií, aby totiž všetci neboli apoštolmi, ani všetci doktormi, ani všetci pastiermi; tak i v občianskej spoločnosti ustanovil viac radov, ktoré sa líšia hodnosťou, právami a mocou, aby totiž i štát, ako i Cirkev, tvoril jedno telo, ktoré obsahuje mnohé údy, jedny od druhých vznešenejšie, pritom však navzájom na seba odkázané a o spoločné dobro sa starajúce."
Vo všetkých sociálnych encyklikách sa opakuje myšlienka spoločnosti, organicky a hierarchicky usporiadanej. Idea mechanickej a abstraktnej rovnosti je logickým protikladom organickej nerovnosti spoločností, zriadených podľa hierarchického poriadku. Idea mechanickej a abstraktnej rovnosti sa protiví kresťanskému ponímaniu rovnosti, ktorá naznačuje duchovnú rovnosť všetkých ľudí pred Bohom, ako otcom všetkých ľudských pokolení. Preto kresťanstvo radšej rozpráva o spravodlivosti než o rovnosti a usiluje sa demokratický princíp kvantity spojiť s aristokratickým elementom kvality.
...

Logickým dôsledkom náuky o organickom a hierarchickom zriadení spoločnosti je učenie o potrebe spoločenskej autority. Ako v ľudskom organizme riadiacím princípom je rozumná duša, ktorá všetku činnosť človeka riadi, tak i v spoločenskom organizme musí byť vedúcim prvkom autorita čiže právo zaväzovať vzhľadom k spoločnému cieľu príslušníkov spoločnosti k určitým výkonom alebo opomenutiam.
...

Otcovská autorita v rodine je pravzorom ostatných autorít v iných spoločenských jednotkách. Máme totiž zachovávaný princíp autority hospodárskej, ako napr. v továrni, v remeselníckych dielňach, ďalej princíp autority duchovnej, ako napr. autorita učiteľa pred žiakmi, kňaza, biskupa, pápeža pred veriacimi a konečne princíp autority politickej, ktorú uznávajú občania v politickej obci, v okrese, v župe, v kraji, v štáte. Vo všetkých spoločenstvách - v hospodárskych, osvetových, vojenských, politických - autorita nadriadenej fyzickej alebo morálnej (právnickej) osoby je analógiou práva, aké požíva otec v rodine. Ako otec len na základe autority môže viesť rodinu k šťastnému nažívaniu, práve tak riaditeľ podniku, starosta obce, okresný náčelník, prezident štátu, ktorí majú naporúdzi správnu radu, obecný výbor, okresný výbor, parlament a ministerstvá, môžu len na základe patričnej autority starať sa o všeobecné blaho svojich podriadených. Len tak má možnosť chrániť ich, vychovávať, opatrovať ako svoje deti. Tieto zásady sú odôvodnené samou prirodzenosťou človeka.
...

Sv. Tomáš Akvinský nás učí, že i v stave nevinnosti by bola nevyhnutná potreba autority. Vraví: "Vtedy niekto vládne druhému, ako slobodnému, keď ho riadi k vlastnému dobru toho, kto je riadený, alebo k dobru všeobecnému. A taká vláda človeka nad človekom, by bola bývala i v stave nevinnosti, z dvojakej príčiny. A to najprv preto, lebo človek je prirodzene živočích spoločenský: preto by ľudia i v stave nevinnosti boli žili spoločensky. Avšak spoločenský život mnohých nemôže byť iba vtedy, ak niekto vládne, kto dbá na všeobecné dobro: mnohí totiž o sebe myslia na mnohé, kým jeden na jedno. A preto Filozof vraví na začiatku Politiky, že kedykoľvek mnohé veci sú zariadené k jednému, vždy sa vidí jedno ako hlavné a riadiace. - Po druhé preto, lebo, keby jeden človek býval nad druhého vynikajúcim v poznaní a v spravodlivosti, bývalo by nevhodným, aby to nevykonával pre úžitok iných, ako sa vraví v I. Pet. 4, 10: Posluhujte si vzájomne každý podľa milosti, ktorú dostal. - Preto vraví sv. Augustín, XIX. O Božom štáte, že "spravodliví rozkazujú nie zo žiadostivosti po vláde, ale z povinnosti radiť: to predpisuje prirodzený poriadok, tak Boh človeka založil."
...

V duchovnej spoločnosti, ktorá má za cieľ viesť ku spáse, princíp autority je zachovaný vo zvrchovanej miere. Keď zakladateľ Cirkvi Ježiš Kristus povedal Petrovi: "Ty si Peter, skala a na tej skale postavím svoju Cirkev" (Mt. 16, 18), veľmi jasno naznačil, že všetci Aposštoli neprijali rovnaký diel právomoci. Nie, lebo jeden je medzi nimi - Peter - zástupca, viditeľná vonkajšia hlava, uholný a základný kameň, ktorý má plnú moc pásť, riadiť a spravovať. V tom je monarchistický prvok Cirkvi, ako viditeľnej spoločnosti. Ale k tomuto monarchistickému prvku sa pojí episkopát, t.j. prvok aristokratický. Ježiš Kristus ustanovil biskupov, rozsiatych po celom svete, každého na jeho mieste v časti všeobecnej Cirkvi a hoci museli prijímať moc vykonávať svoj úrad od prvku monarchistického, predsa neboli a nie sú otrocky závislí na moci monarchickej. A k aristokratickému prvku - k episkopátu - pripojuje sa prvok ľudový, občiansky, t.j. kňazstvo.
...

Niet rovnosti v právomoci. Je nevyhnutná autorita v rodine, v obci, v národe, v ľudstve. "Spoločnosť, nech je akákoľvek, nevyhnutne potrebuje autoritu, aby neprepadla rozkladu", (Lev XIII. , encyklika Diuturnum).

Prevzaté z knihy Cyril Dudáš: Problém rovnosti, Verbum, Kočice 1946

http://dielnasj.blogspot.com/

Dobrovolnost a svoboda jako společný jmenovatel. Slovo libertarián mi plně nesedí

Autor: Lawrence W. Reed | Publikováno: 27.8.2011 | Rubrika: Zamyšlení

Dovolte mi parafrázovat větu skvělého komika Willa Rogerse: „Nejsem členem žádné organizované skupiny. Já jsem libertarián.” Ale rovnou dodávám, že ani slovo libertarián mi plně nesedí. Pokusím se to vysvětlit.
Nálepky jako „libertarián” ne vždy vyjasňují debatu. Někdy slouží jen jako náhražka myšlenky – jako když někdo řekne: „Aha, on taky patří k nim.” Když jsem dotlačen, abych sám sebe nějak zařadil, někdy výraz „libertarián” použiju, ale vždycky musím pár slov doplnit, aby bylo jasné, že nemluvím o členství v politické straně, nebo že nemusím mít dopředu daný postoj k nějakému probíranému tématu. Jindy se nazývám „klasickým liberálem“, ale když nemám čas na vysvětlování, posluchači těžko pochopí, v čem se to liší od dnešních (levicových) „liberálů“. Mé politické, etické a ekonomické postoje by asi nejlépe popsal pojem „voluntaryist” (od slova „dobrovolnost“) ve smyslu Auberona Herberta, britského filosofa 19. století. Jenže tenhle termín asi málokdo vůbec kdy slyšel.
Mohl bych být označen i jinak. Jsem třeba „rakušan” ve smyslu ekonomické školy, i když se hlásím i k řadě přínosů jiných ekonomických směrů. Jsem křesťan, který je ale současně racionalistou, protože věřím, že rozum ve vesmíru, který má svůj řád, je dar od Boha. Ačkoliv nezastávám ateismus Ayn Randové, jsem stejně horlivým obhájcem kapitalismu, jenž uznává nezadatelná práva člověka, úlohu podnikatele a nepřekonatelnost kreativní mysli. Jsem „konzervativec“ v tom smyslu, že si cením mnoha časem osvědčených tradic, i když jsem proti tomu, aby tyto tradice byly podporovány zákonem. Jsem „moralista“, protože si myslím, že mravní zásady jako čestnost, nezávislost, odvaha a sebekázeň jsou jednak správné a jednak nepostradatelné složky svobodné společnosti.
Lidé se mohou odlišovat ve svém hodnotovém řádu, zaměření, povolání a stále mohou být nazýváni libertariány v širším slova smyslu, i když sami sebe označují za objektivistu, rakušana, voluntaryistu nebo klasického liberála, křesťana či ateistu, moralistu či konzervativce.
Mám to štěstí mít ve všech těchto táborech řadu přátel a snažím se si je neznepřátelit. Nemám rád, když názorové rozepře vyústí v nepřátelství mezi lidmi, kteří jsou jinak ve většině témat spojenci. Jestli chceme věci opravdu změnit, pak je tolerance, stavění mostů a nacházení společných základů (což neznamená, že slevujete ze základních principů) lepší než svádění bojů o drobnosti. K čemu je koneckonců být sám přesvědčený o své pravdě?
Ačkoliv se neoznačuju za „objektivistu“, miluji tento citát (a mnoho dalších) Ayn Randové: „Když uvidíte, jak se obchoduje nikoliv na základě dobrovolnosti, ale na základě donucení, když uvidíte, že abyste mohli vyrábět, potřebujete povolení od lidí, kteří neprodukují nic, když uvidíte, jak peníze proudí k těm, kteří obchodují nikoliv se zbožím, ale se zvýhodňováním, když uvidíte, jak lidé bohatnou prostřednictvím korupce, zatímco na čestnost se doplácí, pak si buďte jisti, že tato společnost je odsouzena k úpadku.“
Jeden můj známý nedávno na facebook napsal: „Kdyby FEE a další libertariánsky orientované skupiny přestali do obhajoby svobody plést náboženství, podporoval bych je z celého srdce.“ Cítil jsem se vyzván, tak jsem na to napsal: „Nikdo ve FEE netvrdí, že musíte věřit v Boha, abyste ctil a podporoval svobodu. Respektujeme každého, kdo je proti donucování, ať již je jakékoliv víry nebo bez náboženství. A protože lidi soudíme jako jednotlivce a nikoliv jako příslušníky „skupin“, ke kterým je někdo řadí nebo podle nálepek, které jim někdo dává, neodsuzujeme lidi nějakého náboženství za špatné skutky jednotlivců, stejně jako neodsuzujeme ateisty za špatné skutky lidí, jako byl Mao nebo Stalin. Víra nebo absence víry je osobní záležitostí, nikoliv předpokladem pro obhajobu vlastnických práv.“
Neměl jsem v úmyslu dotyčného přesvědčovat o svém náboženství, ani jsem nechtěl eskalovat debatu do hádky. Chtěl jsem naopak zmírnit napětí zdůrazněním toho, co jsem považoval za společnou půdu. Oba chceme, aby ve společnosti bylo méně donucování. Žijeme ve světě, kde si spousta lidí bláhově myslí, že by donucování mělo být ještě více. Obhajují více donucování, což dokazují nekonečnou touhou řešit každý problém pod sluncem vytvářením dalších a dalších daněmi financovaných programů. Bral jsem toho známého z facebooku jako spojence, nikoliv jako nepřítele. A to je podle mě cesta, kterou bychom se měli vydat, pokud chceme my, kteří věříme ve svobodu, jednoho dne zvítězit.
Podělím se s vámi o slova, která jsem napsal do článku ve Freemanu v květnu 2007. Mohly by se stát základem pro smířlivější vztahy mezi různými proudy, které se dnes považují za protichůdné:
Dospělý zodpovědný člověk nikdy neusiluje o neoprávněnou moc nad jinými dospělými ani nechce, aby druzí byli nuceni podléhat něčím představám a plánům. To je tradiční pojetí svobody. To je odůvodnění pro omezení vládní moci nad našimi životy.
Stačí se letmo podívat na současnou politiku a nešťastná eroze svobody je zřejmá. Svěřili jsme vládám od obecní přes státní po federální úroveň pravomoc rozhodovat o více než 40 % našich příjmů ve srovnání s 6-7 procenty před sto lety. A nemálo obyvatel je přesvědčeno, že těch 40 % stále není dost.
Vybudovali jsme to, co Margaret Thatcherová posměšně nazývala „pečovatelským státem“, který nám, dospělým jedincům říká, jak se máme chovat, na co nemáme sahat a co smíme dělat, jako bychom byli malé děti.
Závěr: Je mi celkem jedno, jak se sami nazýváte, ale jestli se chcete dožít zásadního omezení donucování ve společnosti, pak jste mými spojenci a já s vámi chci spolupracovat. Soustřeďme se nikoliv na naše odlišnosti ale na přesvědčování těch, kteří stojí na opačné straně.
Lawrence W. Reed je prezidentem Foundation for Economic Education. Vyšlo v magazínu Freeman, April 2010 pod názvem Anti-Force Is the Common Denominator.
překlad Petr Mach
www.nechtenasbyt.cz

Čtěte také:
Murray Rothbard: Libertariánské dědictví: Americká revoluce a klasický liberalismus
Mýty a fakta o libertarianismu
Betrayal of the American Right
Co se to stalo s americkou pravicí?
Proč nejsem konzervativcem
Principy liberálního společenského řád

převzato

2011-08-28T11:20:00.001-07:00

Z života "progresivních" komunistů

Včera v 21:06 | Jaroslav Skopal s přispěním Karla Doskočila

Ještě k srpnu 1968

Že politické cesty lidí procházejí změnami, dokládá i krátký pohled do současných dějin. Tak např. Bedřich Rattinger v březnu 1948 řešil náhrady odstoupivších národněsocialistických poslanců takto:

Politická cesta Bedřicha Rattingera byla zhruba taková, jak uvádí ústav zabývající se soudobými dějinami:

POZŮSTALOST BEDŘICHA RATTINGERA

1945-1990

Ústav pro soudobé dějiny ČSAV Praha 1, Vlašská 9

Bedřich Rattinger se narodil 1. 11. 1911 v Brně v rozvětvené a dosti bohaté rodině. Vychováván byl německy, prostřednictvím služebnictva se však záhy seznámil s českým prostředím. Již v mládí si vyjasňoval vztahy mezi židovským náboženstvím a křesťanstvím a dospěl k ateizmu. Nejprve se však jako osmnáctiletý stal členem mládežnické organizace zapojené na židovské obce, později se chtěl dokonce stát členem zemědělské komuny v Palestině. To bylo také asi jedním z podnětů pro jeho rozhodnutí studovat na vysoké zemědělské škole, kterou však nedokončil. V r.1931 začal studovat práva, po dokončení těchto studií působil v Brně jako právník v advokátní kanceláři. V této době působil již aktivně v KSČ a pomáhal zakládat v Brně závodní buňky této strany.

Písemnosti fondu dokumentují činnost B. Rattingera z tohoto období jen velmi úsporně, zcela je vynecháno období II. světové války, kdy B. Rattinger bojoval v západní armádě. Po r. 1945 zahájil rozsáhlou politickou činnost, nejprve jako tajemník klubu komunistických poslanců prozatímního a ústavodárného národního shromáždění, po únoru r. 1948 jako tajemník národního shromáždění. O angažovanosti v této době svědčí Rattingerův deník z únorových dnů r. 1948. Napomohl vítězství komunistů především tím, že jim pomohl získat pozice v parlamentu mezi činiteli nekomunistických stran, kteří byli ochotni ke spolupráci s KSČ. Bedřich Rattinger jako profesor Právnické fakulty UK zabýval se různými otázkami, především z oblasti ústavního práva. V písemnostech fondu se odráží jeho podíl na přípravě akčního programu KSČ z r. 1968,

zejména těch částí, které se týkaly politického systému, státu a práva. Zpočátku r. 1968 vyvinul prof. Rattinger velké úsilí, aby formuloval problematiku vztahu komunistické strany a státu, otázky základních práv a svobod občanů a demokratických kontrol (inv. č. 6, 9). Významná byla pojednání o vztahu Čechů a Slováků, která se vyslovovala k návrhům na federativní uspořádání státu. Prof. Rattinger se podílel na práci několika odborných komisí, např. komise vlády pro vypracování návrhu ústavního zákona ČSSR (inv. č. 10) nebo komise pro ústavní problematiku vědeckého kolegia ČSAV pro vědy o státu a právu. Ve fondu se nacházejí písemnosti z činnosti Ústavu pro politické vědy při ÚV KSČ, zejména týmu Rozvoj politického systému socialistické společnosti (inv. č. 15), kde jsou některé výsledky průzkumu veřejného mínění. Pozornost zasluhují elaboráty oddělení státních volebních orgánů ÚV KSČ (inv. č. 18). Zvláštní pozornost věnoval prof. Rattinger problematice voleb do

zastupitelských sborů v ČSSR (inv. č. 16) v týmu pro modelování a výzkum československé volební soustavy.

Dochovány jsou zde některé stati B. Rattingera i výsledky výzkumu k této otázce z r. 1968 i studie jiných autorů, které s touto tématikou souvisejí. Na tento úsek navazuje práce externího výzkumného výboru Národní fronty (inv. č. 17).

Činnost B. Rattingera v Jednotě československých právníků naznačuje neúplný soubor písemností o nepromlčenosti válečných zločinů, zvláště z jednání konference k tomuto problému ve Varšavě z r. 1964. Z pozdějších dokladů je ve fondu kopie záznamu rozhovoru prof. Rattingera s pracovníky vládní komise pro analýzu let 1967-1970, který osvětluje Rattingerovu činnost v tomto období. V porovnání s předchozími archiváliemi vyplyne jeho význam při formování akčního programu KSČ v r. 1968, stanov strany, vysočanského sjezdu KSČ i podíl na jiných událostech r. 1968.

Prof. Bedřich Rattinger zemřel v říjnu r. 1991.

Jinou kdysi známou a významnou komunistickou osobností roku 1968 byl Věněk Šilhán.

Uvádí se o něm: Významně se angažoval v období tzv. Pražského jara, jako delegát mimořádného (tzv. vysočanského) XIV. sjezdu KSČ byl zvolen do funkce zastupujícího tajemníka ÚV KSČ za Alexandera Dubčeka.

Po srpnových událostech byl nucen odejít z veřejného života, pracoval v dělnických profesích.

O devět let později se stal signatářem Charty 77.

Na jeho pohřeb v květnu 2009 přišla řada politiků, např. i Karel Schwarzenberg.

Počet komentářů: 1

Převzato a s chutí............

2011-08-26T13:33:00.001-07:00

Quo vadis, homo sapiens

Konec jedné a začátek jiné éry

Miloš Pick

Po více než dvaceti letech převratných změn u nás i ve světě nadešel čas se ohlédnout, odkud a kam kráčíme (Pick/2011).

Co zbylo z Listopadu?

Milióny lidí na našich náměstích v listopadu 1989 odzvonily konec pro ně nepřijatelného režimu. Konec potlačení naděje svobody, kterou přineslo Pražské jaro. Vyjádřili tedy především svou vůli po svobodě. Drtivá většina z nich ji však nespojovala s kapitalismem - jen tři procenta, zatímco čtyřicet procent se socialismem a padesát se třetí cestou - jak tehdy ukázal průzkum veřejného mínění (ÚVVM/1989). Ani v tom se tedy nevzdali potlačených nadějí. Zápas o tyto cíle se uskutečňoval především střetem dvou základních scénářů, jak se to tehdy nazývalo.
Na jedné straně stál Václav Klaus a jeho tým se scénářem šokového obnovení kapitalismu, který převážně vycházel z Washingtonského konsensu, doktríny, dohodnuté Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou s ministerstvem financí USA. Byl založen především na okamžité liberalizaci trhu včetně zahraničního obchodu. Uvedený liberalizační šok ochraňoval nedostatečně vyspělou ekonomiku jen politikou levné práce, založenou na nízkém kursu měny a byl všude hlavní příčinou hlubokého propadu ekonomik. Dále na masové, až totální privatizaci podniků, především bezplatnou kuponovou metodou. Ta slibovala lidové vlastnictví kapitálu, ale ve skutečnosti je otevřela spekulantům, zejména zahraničním. Do třetice na tlumení tím vyvolaných nerovnováh makroekonomickým stlačením poptávky.
Na druhé straně vytvořil František Vlasák, místopředseda české vlády, tým pro alternativní strategii ekonomické reformy, složený hlavně z nás „osmašedesátníků“, ale poučených dalším světovým vývojem. Tento tým vytvořil nešokovou alternativu rychlého, ale regulovaného přechodu k sociálně tržní ekonomice. Návrh byl komplexní, ale hlavní spor s Klausovým šokem byl zejména ve dvou otázkách, v nichž byla koncentrována jeho hazardnost – v šokové liberalizaci zahraničního obchodu a v kuponové privatizaci. V liberalizaci zahraničního obchodu navrhoval přechodné řešení s využitím dvou kurzů koruny – regulovaného a volného. To se osvědčilo i za úspěšné sociálně tržní Erhardtovy reformy v poválečném Německu. Postupné privatizaci velkých podniků navrhoval předřadit jejich komercionalizaci odříznutím od veřejných rozpočtů. A využít pak širokou škálu metod privatizace včetně spoluúčasti zaměstnanců. Podstata sporu však nebyla jen v cestě, ale v jejím cíli, zda kapitalismus či sociálně tržní ekonomika. Do roka a do dne zvítězila „Washingtonská léčba“ v Klausově podání a byla - v září devadesátého roku - přijata Federálním parlamentem. Dnes sklízíme její výsledky.
Washingtonská doktrina byla v sedmdesátých a zejména v osmdesátých letech uplatňována v Latinské Americe a v devadesátých letech v tzv. postkomunistických zemích. Vedla nejprve k hlubokému propadu ekonomik – v Latinské Americe o 20 až 30 procent, v Rusku na polovinu, hlouběji než za války, u nás (podle nezveřejněných údajů statistického úřadu) až asi o 30 procent. V národnostně složitých oblastech takto vyvolané ekonomické a sociální krize vyústily v krize etnické a v rozpad mnohonárodnostních států, Československo nevyjímaje.
Přechodný pokles ekonomiky byl i u nás sice již překonán, ale vyspělému jádru - patnáctce vyspělých zemí - Evropské unie jsme se výrazněji nepřiblížili. Po více než dvaceti letech nadále máme jen kolem 70 procent jeho ekonomické úrovně. Podle průzkumu (CVVM/2009) jen polovina obyvatel si zvýšila životní úroveň, ale jen pětina výrazně – to jsou vítězové této éry. Vážnější jsou dlouhodobé důsledky – i my jsme se dostali na dráhu konkurence levnou prací místo znalostmi a kvalitou. Vyděláváme si tím jen na skromné vzdělávací, sociální a zdravotní systémy a i to je již ohroženo. Zahraniční kapitál přitom odčerpává již přes 5 procent hrubého domácího produktu repatriací zisku kromě toho, co prostřednictvím vnitrokoncernových cen odčerpává skrytě. To setrvale neunese žádná ekonomika. Po více než dvaceti letech i největší optimisté zírají, co se u nás děje. Morální pokleslost je hlubší, než před listopadem. Kde dřív ředitel podniku postavil za podnikové peníze luxusní vilu pro své využití, dnes se tunelují celé podniky a stovky miliard. Natož si můžeme jenom nechat zdát o morálce dnes hanobeného Pražského jara, kdy lidé dávali své šperky na zlatý poklad republiky a v srpnu šedesát osm dokonce ostravské kriminální podsvětí dalo slib, že přestávají loupit. Dnes naopak morálka podsvětí prosakuje do normálního života, „modernizuje“ i Masaryka a platí: nebát se a krást - po promarnění ochoty lidí k obětem, kterou vyjadřovali v listopadu.
Polistopadoví hlavní političtí představitelé, kteří usilovali o návrat kapitalismu - triumvirát Čalfa, Havel, Klaus, se k tomu přihlásili až nedávno, ale tehdy se neodvážili o něm mluvit otevřeně a snažili se ho „propašovat“ pod názvem „čistě“ tržní ekonomiky proti vůli uvedené většiny lidí, přestože jim slibovali svobodu. O obnovení kapitalismu nebylo v devadesátém roce rozhodnuto svobodnými volbami, ale až po nich parlamentem, který k tomu neměl mandát voličů. Volební program Občanského fóra nic takového neobsahoval.
Uvedení představitelé zvolili ze svého hlediska i velmi racionální postup. S předlistopadovými vládci po listopadu již o moc zápasit nemuseli, tu oni nechali ležet na ulici. Tak měli, obdobně jako oni, hlavní starost, nepustit k tomu osmašedesátníky a hanobit třetí cestu Pražského jara, založenou na souhře státu a trhu ve svobodné společnosti. Kouzlem nechtěného navázali v tom spíše na potlačení této cesty. Možná by bylo přiměřenější, hodnotit tento vývoj spíše k srpnovým než listopadovým výročím.
Zase rozhodly především zahraniční vlivy, byť bez tanků, nenásilně, vznešenými slovy a v glazé rukavičkách. Kdo čím zachází, tím schází. Jaký div že uvedený průzkum sice ukazuje, že převážná většina - 60- 70 procent lidí - pociťuje ve srovnání s minulým režimem větší možnost svobodně žít a otevřeně říkat své názory, ale jen méně než třetina větší možnost ovlivňovat politický život. Potvrzují tak charakteristiku profesora Bělohradského, že dříve se nesmělo nic říci, zatímco teď všechno, ale nikdo toho nedbá. A velká část voličů o tom ani neví, smět říci ještě zdaleka neznamená, mít možnost publikovat. Máme kapitalismus, který jsme nechtěli a to bez svobody, kterou jsme chtěli. „Nekřivděme“ však uvedeným „otcům“ našeho obnoveného kapitalismu, není to jen u nás. Omezená svoboda je přirozeným důsledkem soudobého globálního kapitalismu a jeho divoké, neregulované formy. Vyjádřil to i Günther Grass: „Demokracie zdegenerovala na vyprázdněný volební rituál“. Za zády volených parlamentů a vlád vládne světu několik stovek nadnárodních společností. Co tedy zbylo ze svobody, po které isme volali? „Zimmer frei, jak mne tehdy všude praštilo do očí, když jsem byl poprvé po dvaceti letech v Praze“, odpovídá z USA můj přítel Jirka Hochman, historik, (emeritní profesor University státu OHIO).

Globální krize neskončila

V posledních dekádách se protnuly hlavní dlouhodobé tendence světového vývoje.
Od sedmdesátých let minulého století postupné potlačení předchozích poválečných reforem vyústilo do restaurace extrémně deregulovaného kapitalismu a jeho globální, neokoloniální expanze (Washingtonský konsensus). Tento vývoj vedl k extrémní polarizaci příjmů i bohatství a bídy: v USA si jedno procento nejbohatších přivlastňuje čtvrtinu národních příjmů a 40procent bohatství (Stiglitz/2011), zatímco v nejchudších zemích v důsledku extrémní chudoby umírá ročně 15-20 miliónu lidí (World Health Organisation/2004, Hrubec/2008). Současně i k odčerpávání extenzivních zdrojů dalšího udržitelného rozvoje - zejména k nadměrnému odčerpávání vzácných přírodních zdrojů a k devastaci životního prostředí: Kapitál vykořisťuje nejen práci, ale v rostoucí míře i přírodu, a to v až do genocidních měřítek.
Po Latinské Americe a postkomunistických zemích přišel na řadu i Evropský sociální stát. Jeho zadlužování bylo vyvoláno především na příjmové straně. Míra zdanění v poměru k HDP ve vyspělých zemích činila na konci devatenáctého století asi 10-15 procent a na konci dvacátého století asi 30 procent v USA a dalších převážně neoliberálních zemích, 40 procent v EU 15 a 50 procent ve Skandinávii. Vyspělé země, v polovině devadesátých let minulého století, však toto stoleté zvyšování míry zdanění podle neoliberálních receptů zastavily a částečně ji dokonce snižují, a to i pod tlakem daňového podbízení nových členských zemí.
Výdaje na zdravotnictví, penze, vzdělávání i ochranu životního prostředí se však objektivně zvyšují - prodlužuje se délka života i vzdělávání, zvyšuje se poškozování životního prostředí. Plýtvání se na tomto zvyšování výdajů podílí jen asi desetinou a lze je účinně omezovat. Pro odpůrce sociálního státu - počínaje Thatcherovou a konče Blairem a Schrödrem - bylo však jen záminkou k odsouzení současného sociálního státu jako neudržitelného a k jeho oklešťování pseudoreformami - závody v „odstrojování“ sociálního státu a v jeho potržňování a privatizaci.
Oklešťování uvedených solidárně poskytovaných veřejných služeb však má nejen uvedené důsledky v polarizaci životní úrovně, ale také a především ohrožuje i konkurenceschopnost - a tím i životaschopnost - sociálního státu. Oslabuje zejména složky konkurenceschopnosti, založené na sociální soudržnosti (zdravotní a sociální ochranu) a zejména na znalostech (vytváří sociální síto v přístupu mozků ke vzdělávání). Na druhé straně bohaté země - včetně EU - nejdříve vnucují chudým zemím politiku levné práce (nízkých - tzv. konkurenceschopných - kurzů jejich měn výměnou za předčasné omezení jejich celní ochrany), které pak tyto bohaté země nemohou konkurovat. Řečeno jinak, Marxovým jazykem: globální kapitalismus přenesl těžisko vykořisťování práce do chudých zemí a vytváří si tím mocnějšího hrobaře. Takto deformované kurzy měn jsou zbaveny své rovnováhotvorné úlohy a rozpolcují světový obchod na země, které v něm dosahují přebytku a země, které v něm mají schodek.
Soudobá globální krize má své dlouhodobé prvotní příčiny právě v tom, že se konkurenceschopnost některých vyspělých zemí - počínaje USA - dostávala mezi oba uvedené mlýnské kameny, které ji oslabují.
Byla to tedy prvotně - na rozdíl od Velké krize třicátých let - nikoli krize z „nadvýroby“, z plošného zamrznutí poptávky, ale krize z „podvýroby“: domácí nabídka díky své nekonkurenceschopnosti zaostávala za úrovní domácí poptávky a ta nasávala nadměrné dovozy. Byla tedy prvotně krizí z globálních nerovnováh. Země zaostávající v konkurenceschopnosti mají velké schodky zahraničního obchodu a běžného účtu platební bilance a v rostoucí míře se zadlužují u zemí s velkými exportními přebytky.
Protože však reálné překonání této mezery v konkurenceschopnosti růstem produktivity není možné krátkodobě a uvedené nekonkurenceschopné země nemohly nebo nechtěly ke své krátkodobé ochraně uplatnit kurzovou politiku (oslabování své měny), snažily se o tzv. „interní devalvaci“ - o stlačování nákladů tlumením mezd, daní a veřejných, zejména sociálních výdajů. To je nejen sociálně bolestné, ale především ekonomicky málo účinné. Tlumení daní a mezd bez růstu produktivity jen málo snižuje náklady.
Stlačování mezd na jedné straně stlačuje poptávku příjemců mezd po spotřebě. Na rozdíl od krize třicátých let však navíc dochází k extrémní polarizaci mezd a příjmů domácností. To ještě ostřeji brzdí poptávku po spotřebě (Reich/2011). Příliš nízké a váznoucí příjmy chudých – a v rostoucí míře i středních - vrstev stlačují jejich poptávku po spotřebě. A naopak nadměrné příjmy bohatých přesahují úroveň jejich poptávky po spotřebě a jsou zdrojem nadměrných úspor, které místo poptávky roztáčejí spekulace. Důsledkem potom byla - obdobně jako za krize třicátých let – i krize z nadvýroby, byť specifická, částečně odložená. Poptávka i výroba sice ještě rostly, ale na dluh, který vytvářel neudržitelnou bublinu. To bylo „druhé patro“ krize. Bushova politika v USA je symbolickým vzorem.
Uvedené škrcení daní i mezd a polarizace jejich úrovně si totiž vynutily nadměrné zadlužování zejména domácností - umožněné i expanzivní měnovou (úrokovou) politikou a extrémní deregulací finančních trhů - jež vyústilo ve splasknutí bubliny a finanční krizi, počínaje kolapsem rozhodujících bank. Vzhledem k rozhodující úloze finančního kapitálu v soudobém finančním kapitalismu, kde objem finančních operací již asi sedmdesátinásobně převyšuje světový hrubý domácí produkt, to krizi dále eskalovalo a vyvolalo propad reálné ekonomiky - poptávky i výroby. Tím vzniklo další, „třetí patro“ krize. Tradiční protikrizové injekce veřejné poptávky do nekonkurenceschopné ekonomiky - jako do děravé nádoby - spíše nasávají další dovozy než přispívají k obnovení růstu. Oslabení růstu i míry zdanění podřezává příjmy veřejných rozpočtů, jejichž výdaje se naopak zvyšují sanací bank i uvedenými poptávkovými injekcemi. Zadlužení se tak přelévá do veřejných rozpočtů. Konečným důsledkem byla i exploze schodků veřejných rozpočtů – to bylo „čtvrté patro“ krize jako vrchol této krizové spirály.
Dosavadní postupy převážně jen tlumí tyto koncové důsledky, zadluženost veřejných rozpočtů a nevedou k překonávání prvotních příčin - nedostatečné konkurenceschopnosti.
V prvním kole se tato globální krize rozpoltila. Úspěšným rozvojovým zemím ,počínaje zeměmi BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) se podařilo do značné míry odpoutat od krize vyspělých zemí. Ve vyspělých zemích je však dosavadní obnovení hospodářského růstu jen mírné a křehké.
V USA dosud nasává nadměrné dovozy a proto se USA snaží dále oslabovat kurz US dolaru, což může ohrozit i export EU. V EU je oživování převážně taženo exportní výkonností Německa, které má to, co se zatím jen málo daří USA a co schází „Jihu“ eurozóny - konkurenceschopný kurz měny: Euro je pro Německo měkké. Pro „Jih“ eurozóny je však tvrdé a ten svou nekonkurenceschopnost jen zmírňuje „interní devalvací“ s malou účinností, pokračujícím zadlužováním a rostoucími protesty lidí, jejichž krev teče v ulicích. EU však účinně neřeší příčiny - překonání nekonkurenceschopnosti „Jihu“ (a to ani v průmyslové a kurzové politice včetně přiměřeného oslabení eura) - ale především hasí důsledky: přispívá k úhradě jeho nekončícího zadlužování. To může spíš přinášet bankroty než východiska. K tomu však klesá ochota i ve věřitelských zemích a možná je ohrožena jednota eurozóny i EU.
Hlavní příčiny krize nebyly překonány ani v USA ani V EU. Protože oba hlavní aktéři nemění své protichůdné politiky, může to vyvolat další kolo globální krize, jehož epicentrem by patrně mohly být nejen USA, ale zejména i EU, počínaje „Jihem“ (Pick/2010/b).
Začíná se již roztáčet? Jeho překonání bude těžší než prvního kola, protože v nekonkurenceschopných a předlužených ekonomikách škrcení poptávky prohlubuje hrozbu jejich propadu i bankrotu, zatímco přilévání poptávky nasává spíše jejich dovozy než růst a „munice tohoto přilévání je do značné míry vystřílena“. Dokáží alespoň uvedená epicentra přejít od hašení důsledků k překonávání příčin?

Nové rozdělení světa

Rozdělení světa mezi hlavní mocnosti a jejich seskupení má nejen vlastní stránku mocenskou (ovlivnění světa či jeho částí) a ekonomickou (ovládnutí zejména přírodních zdrojů a trhů), ale i společenskou, pokud tyto mocnosti i navenek prosazují svůj společenský systém, třeba i jako nástroj k prosazení uvedených prvotních cílů.
Při ohlédnutí do minulosti lze patrně nacismus a jím vyvolanou agresi za druhé světové války považovat za nejhlubší kontrarevoluci lidských dějin nebo alespoň kapitalistické éry. Je tomu tak jak pokud jde o jeho programové cíle – světová nadvláda otrokářského kapitalismu panské rasy, tak pokud jde o genocidní metody její diktatury i totální války.
Proto jeho porážku lze považovat za největší osvobozeneckou revoluci lidských dějin bez ohledu na to, že žádná z vítězných mocností nebyla neposkvrněným andělem svobody: Sovětský svaz měl diktaturu opřenou o gulagy, Velká Británie a Francie své kolonie a USA rasovou segregaci. Nic z toho však nebylo srovnatelné s nacismem.
Proto rozdělení světa mezi vítězné mocnosti vytvořilo mocenskou základnu osvobozeneckých a společenských reforem, založených na uplatnění alespoň některých prvků dekolonizace, demokratického vládnutí, ale i snah o alespoň částečnou souhru státu a trhu v ekonomické a sociální sféře - na základě varovných zkušeností s krizí třicátých let. Tyto tendence částečně pokračovaly ještě hluboko do éry dvoupolárního světa a studené války mezi oběma seskupeními mocností, a to i v podmínkách jejich vzájemného mocenského zastrašování a utužení vnitropolitických režimů včetně brzdění nebo i potlačování těchto reforem. Ty našly své vyvrcholení na jedné straně v reformním pokusu Pražského jara a na druhé straně v rozvoji evropského, a zejména skandinávského sociálního státu.
Zásadním zvratem proti uvedeným reformním tendencím na přelomu šedesátých a sedmdesátých let bylo na jedné straně železné opony potlačení Pražského jara vnějším mocenským zásahem a na druhé straně železné opony potlačení reformních hnutí a restaurace kapitalismu v Latinské Americe na základě Washingtonské doktríny. Nastala éra převažujících antireforem a restaurací.
Tyto retardační společenské tendence nebyly hlásány otevřeně, ale veřejnému mínění skrytě „propašovávány“ antislovníkem - antireformy byly vydávány za reformy a šoková restaurace kapitalismu za celkovou transformaci společenského systému. Spolu s tímto zpětným chodem společenského vývoje uvnitř obou mocenských bloků dvoulárního světa pokračoval mocenský zápas mezi nimi rovněž pod ušlechtilými fíkovými listy antislovníku – jeden prosazoval export svého kapitalistického systému pod hesly svobody, druhý svůj nedemokratický netržní „reálný (ne)socialismus“ pod hesly socialismu. Jestřábi na obou pólech si přitom byli bližší, než se navenek jevilo - víc než uvedená svá ideologická šidítka brali vážně své mocenské zájmy na rozdělení světa a na tom se dokázali dohodnout.
Nezbytnou výbavou tohoto zpětného chodu dějin se stalo i jejich přepisování, dehonestující vítězství nad nacismem a označující - shodně s nacisty - sovětský (ne)socialismus za komunismus, vražednější než nacismus. Je symbolizované zejména Černou knihou komunismu (Courtois et al./1998) v rozporu s fakty i novým poznáním: Zatímco počet civilních obětí dvanáctileté nacistické genocidy dosáhl 12 miliónů, obětí sovětského systému bylo 4-5 miliónů i při zahrnutí 3 miliónů obětí hladomoru na Ukrajině (Snyder/2010, Synder/2011). Neměnná je jen stálice: nejtěžší je předvídat minulost (Orwell/2004/str. 248).
Na přelomu devadesátých let však tento zápas prolomil hranice obou bloků - Sovětský svaz byl rozvrácen restaurací kapitalismu na základě Washingtonské doktríny. Dnes již ani exportéři tohoto systému jej nevydávají za svobodnější než pozdní sovětský systém „glasnosti“ za Gorbačevovy reformní éry. Především tím však bylo dosaženo revize základních mocenských výsledků druhé světové války, spočívajících v rozdělení Německa i Evropy. Vznikl tím jednopolární svět, ovládaný jedinou supervelmocí, USA. Rozvratem Sovětského svazu i rozparcelováním Jugoslávie a částečnou rehabsburgizací Balkánu bylo již dosaženo i revize základních mocenských výsledků první světové války a trvají tlaky na pokračování tohoto procesu (na revizi důsledků Trianonu). Tato expanze probíhala pokud možno nenásilně - „sametově“ nebo „kytičkově“. V zemích bývalého Sovětského svazu i celého bloku dokonce převážně vstřícně, protože dlouhodobě zrála potlačováním reforem a odporem proti němu. S jídlem rostla chuť: „…Rusko…pozvolna intergrovat do Evropy, která by..dosahovala až k Uralu a dokonce i dále.“ (Brezinsky/1997/česky 1999, str.126). Kde to však nešlo po dobrém, bez zaváhání bylo použito násilí – od Pinochetovy Chile, přes Jugoslávii až po Indonésii.
Které síly za tím stojí? Jednopolární svět či i to, že zdědil protichůdné zájmy zakladatelských zemí a to má v podmínkách kapitalismu pozoruhodnou setrvačnost? Podle medií byli hlavními aktéry zásahu v Jugoslávii Clinton, Albrightová, Blair, Kohl a Genscher – ten byl údajně iniciátorem. Jak se to vše projeví na stabilitě Evropy a světa v podmínkách pokračující globální krize a přesunu těžiště zájmů USA k novým centrům globálního světa? Na druhé straně se takto vytvořený jednopolární svět smršťuje. Úspěšnými ekonomickými a společenskými reformami v rozvojových zemích, zejména v Asii a v Latinské Americe v čele se zeměmi BRIC, které již samy představují téměř polovinu lidstva a více než čtvrtinu světové ekonomiky, vzniká nové nezávislé centrum světa. Roste mimořádně rychle nejen ekonomicky a technologicky i mocensky, ale v neposlední řadě i jako přitažlivý příklad, následovaný dalšími zeměmi. Jiskra možná přeskočila i do Afriky. Může to být společenský i mocenský základ jiného, nekapitalistického vývoje světa? Rozhodně se však tím rodí vícepolární svět.

Kam a jak dál

Pohled do budoucnosti může být jen skromnější a pokornější než uvedené ohlédnutí. Může být jen dost obecný. Proti teoretikům devatenáctého století máme však výhodu, že známe již mnohé výsledky jejich vizí a snah - prohry i alespoň některé kladné zkušenosti. Pokusme se tedy alespoň o určitou úvahu. Soudobá krize je krizí společenskou, obdobně jako krize třicátých let. Selhává monopolistický, finanční, globalizovaný kapitalismus - založený na téměř výlučné úloze trhu téměř bez regulační úlohy státu. Dlouhodobým východiskem může být překonání podstaty tohoto systému – podle soudobých znalostí možná přechodem ke společnosti svobody, založené na souhře neviditelné ruky trhu s viditelnou, oproti současnosti účinnější, rukou sociálně znalostní společnosti (Pick/2010/a).
Ta by se mohla vyvíjet v globálním měřítku zejména:
Překonáváním asymetrické liberalizace světového obchodu, založené na vnucování politiky levné práce rozvíjejícím se zemím. Předpokladem je překonání jednopolárního uspořádání světa, převážně podřízeného zájmům jediné supervelmoci a postupné rozvíjení rodícího se vícepolárního světa, který by umožnil vyvažování a postupně i kooperaci a potom koordinaci zájmů jednotlivých regionů světa.
Přechodem k novému paradigmatu udržitelného rozvoje, byť v chudých zemích možná až od určitého prahu jejich hmotného blahobytu. Obratem od hmotného, kvantitativního hospodářského růstu, založeného na zvyšování množství výrobků a služeb ke znalostnímu, kvalitativnímu rozvoji, založenému na zvyšování množství znalostí, vtělených do jednotky výrobků a služeb. A rovněž využíváním soudobého technologického pokroku, snižujícího náročnost uvedeného rozvoje na množství práce, ke zkracování pracovní doby místo k „produkování“ nezaměstnanosti. Předpokladem je na jedné straně rozvoj člověka a jeho znalostí převážně solidárně poskytovanými veřejnými službami do zdravotní a sociální ochrany a zejména solidárně umožněným i rovným přístupem mozků ke znalostem. Druhým předpokladem je přiměřená míra zdanění včetně zdanění odrážejícího vzácnost přírodních zdrojů i náklady na ozdravování životního prostředí. Překonáváním nerovnováhy sil nejen mezi kapitálem a prací, ale i přírodou, která se nepřímo stává dalším, stále významnějším nebezpečně „vykořisťovaným“ výrobním činitelem. To vyžaduje zejména překonávání dominance největších nadnárodních společností v ekonomice i politice. Tato dominance je překážkou uplatnění soutěžního trnu i demokracie. Předpokladem je jednak překonání extrémní deregulace trhů, počínaje finančními trhy, veřejná - i vlastnická - kontrola monopolů a několika stovek největších nadnárodních společností včetně bank. Druhým předpokladem je společenské vyjednávání mezi prací a kapitálem i participace práce na vlastnictví a rozhodování podniků. To je i podmínkou postupného překonávání extrémní polarizace příjmů a posilování postavení středních vrstev.
Taková společnost by měla být společností svobody nejen jednotlivce, ale i svobody solidární společnosti, svobody nejen politické, ale i osvobození od bídy, národnostního a rasového útlaku, válek a ekologického sebezničení. Vkladem Evropy by mělo být především rozvíjení sociálně - znalostního státu uvedenými směry s využitím přínosných zkušeností zejména Skandinávie, ale možná i některých úspěšných rozvojových zemí. Fukijamův „Konec dějin“ nenadešel. Možná však začíná konec dějin kapitalismu. Co dál? Nemohu nabízet budoucnost, jen pokus o její hledání. A co my všichni, homo sapiens?

Hlavní prameny

Brezinski Z.: The Grand Chessboard, American Primacy and its Strategic Imperatives,Basic Books, New York, 1997, česky Velká Šachovnice, Mladá fronta,1999
Courtois S., Werth N., Panné J.-L., Paczkowski A., Bartosek K., Margolin J.-L.: Le livre noir du communisme. Crimes,terreur et représsion. Robert Laffont, Paris, 1997
Hrubec, M. et al.: SociáIní politika v éře globalizace. Odstraňování nerovností a konftlikttů, Fi]osofia, Praha, 2008
Orwell G.:Nineteen Eighty-four, Peguin Twentieth Century Classics, London, 2004
Pick M.: Stát blahobytu nebo kapitalismus? Grimmus, druhé vydání, 2011
Pick M.: The Society of Freedom - Global Crisis Outlook, Social Europe, Jule 2010/a
Pick M.: Is Another Round of the Crisis Imminent? Social Europe, 27/10/2010/b
Reich R.:The Republican Shakedown, Robert Reich's Blog, 24 Febraury 2011
Snyder T.: Bloodland: Europe Between Hitler and Stalin, Basic Books, New York, 2010
Snyder T.: Aparát efektivního zabíjení (Rozhovor s autorem knihy Krvavá země), Literární noviny, 28. 7. 2011
Stiglitz J : Of the 1%, by the 1%, for the 1%, Vanitas, May, 2011
World Health organization: Death by cause, sex and mortality stratum in WHO regions. The World Health Report, 2004

Zkrácené znění tohoto článku bylo publikováno 25. srpna v Literárních novinách.
Autor děkuje za připomínky J. Hochmanovi, J. Kellerovi, O. Krejčímu, J. Křenovi, J. Sereghyové, F. Svátkovi, I. Švihlíkové, J. Taubrovi, O. Turkovi, J. Ungermanovi, R. Vintrové.

převzato.........

2011-08-23T07:36:00.001-07:00

SPOLEČNOST: Havel je nahý

23. srpna 2011

Havel je najznámejší autor na svete, ktorého divadelné anekdoty sú omylom považované za regulárne dramatické dielo. Ku koncu života sa to pokúsil napraviť divadelnou hrou „Odcházení“. Ale len potvrdil tušenie, že svoju dramatickú nahotu ani týmto fi(n)govým listom nezakryje. Nechajme o tom prehovoriť osobnosť na výsosť povolanú, Jiřího Voskovce, ktorý o tom svojmu druhému „ja“, Janovi Werichovi, napísal (cit. Jiří Voskovec & Jan Werich, Korespondence II, Akropolis, 2007):
„Četl´s nebo dokonce viděl´s Zahradní slavnost od mladého Havla?... Připadá mi to chytrý a sranda – ale něco mi vadí – nevím přesně co. Ňák je to moc cerebrální, symetrický, suchý. A snad taky jednotvárný, ne?“
Voskovec vytušil, že Havel naozaj nie je „poeta natus“, ale veľmi „poeta doctus“. Niekto, kto nedostatok spontánneho talentu nahrádza úporným, naštudovaným, mechanickým napodobovaním úspešnejších vzorov. Ja som v tej dobe čítal aj Havlove eseje (ďaleko najlepšie texty, aké kedy napísal, lebo tam sa to samovzdelanie plne uplatnilo) a táto kŕčovitá nespontánnosť, až intelektuálne pózerstvo ho nikdy, ani v tých najlepších chvíľach, neopúšťalo.
Voskovec sa k charakteristike Havlovej tvorby v korešpondencii s Werichom opakovane vracal a tu je výsledok: „Ačkoli uvažuju o off-Bway vlastní produkci, já, co réža Havlova Vyrozumění, mám čím dál větší obavy, že je to věc lokální, která, bez každodenní zkušenosti s byrokracií a se zákruty a zlomy ´dialektiky´, bude pro Newyorčana jen jakýmsi vzdáleným absurdním vtipem, který omrzí ještě před koncem prvního aktu...“
Dramatik cez politiku...
Ako sa teda mohol lokálny anekdotický dramatik stať svetoznámym? Na logickú odpoveď sme skoro už zabudli. Veď bola tzv. Studená vojna a vtedy sa nástrojom diverzie stávali aj umelecké diela. V roku 1996 to v dánskom Elsinore potvrdil vtedajší medzinárodný prezident PEN International Ronald Harwood, sám významný dramatik, slovami povzbudenia pre PEN aktivistov WiPC (Writers in Prison Committee): „Príkladom významu vašej práce je Václav Havel. Vy ste z neho urobili svetoznámeho dramatika!“ Bol som jedným z nich, ale nováčik, a preto ma toto prehlásenie prekvapilo. Až dodatočne som si uvedomil, že nevýhoda Havla, ako „krátkometrážneho“ divadelného autora sa tu stala výhodou. Jeho hry sa ľahko inscenovali nie primárne divadelnými, ale ľudskoprávnymi organizáciami. Takéto agitky sa teda šírili svetom bez ohľadu na kvalitu takto šíreného diela. To je normálne. To neuveriteľné na tom je to, že komunistický režim na tejto kampani bez protestov spolupracoval. Veď je známe, že počas komunizmu Václav Havel naozaj netrpel núdzou a môžeme sa len dohadovať, odkiaľ sa bral vytrvalý finančný tok tantiém z celého sveta, a tiež ako je možné, že vtedajší režim tento tok peňazí pripustil.
Richard Král v článku „Václav Havel aneb Disident v mercedesu“ dňa 13.5.2005 napísal: „Václav Havel jako jedna z hlav disentu žil za komunismu životem, o kterém se drtivé většině tehdejších občanů ani nesnilo. Již v sedmdesátých letech jezdil v novem Mercedesu z Tuzexu, vlastnil rozlehlý byt v Praze na nábřeží, stejně jako usedlost Na Hrádečku.
Tehdejší režim měl bezpochyby možnosti, aby se Havla zbavil nebo umlčel a přestěhoval do hlídané garsonky v paneláku. Neučinil tak. Ponechal mu jeho nemovitosti, ponechal mu tuzexové konto, nechal ho stýkat se zahraničními osobami. Pro vytvoření disidentského mýtu si odseděl i nezbytné roky ve vězení, které však připomínalo podle vypovědí tehdejších spoluvězňů spíše hotel. Zatímco Jiřího Wonku příslušnici StB na vazbě v Hradci Králové ubili, Václav Havel přijímal návštěvy a měl zvláštní stravu...“
Mimoriadne postavenie Havla opakovane potvrdil aj Karel Koecher, v tých dobách dvojitý agent ŠtB a CIA, ktorého v USA zatkla FBI a neskôr bol výmenou za amerického agenta vrátený späť do vlasti a tu odstavený ako nespoľahlivý. Po roku 1989 prehovoril (napríklad na „Salonu kritického myšlení“ v Litoměřicích roku 2006)a odrazu neuveriteľné začalo byť logické. Podľa neho to bol emigrant Pavel Tigrid, kto navrhol vsadiť na Havla ako perspektívnu politickú figúru v prípade budúcich politických zmien v Československu. A zrejme na túto radu dali aj organizácie, ktoré vtedy mali k dispozícii na boj proti komunizmu takmer neobmedzené prostriedky. Už tri mesiace pred novembrom 1989 boli vyrobené známe odznaky s nápisom „Havel for president“. Rovnako v Nemecku mal vzniknúť dokumentárny film, ktorý rozohrával asociácie medzi Václavom Havlom a svätým Václavom a jeho Hrádečkom a Hradom. A Havel „hlas ľudu“ počúvol mimoriadne ochotne.
Mimochodom, Havel tak bol paradoxne známy v celom intelektuálnom svete, ale pred svojím škandalóznym zvolením komunistickým parlamentom v decembri 1989 za socialistického (teda vlastne komunistami zvoleného!) prezidenta sa musel občanom predstaviť v televízii. K popularite mu napomohla aj nečakaná a veľmi neobvyklá odbočka prezidenta George Busha seniora v deň prvého výročia Nežnej revolúcie do Prahy na ceste k americkým jednotkám v Perzskom zálive s demonštratívne srdečným zvítaním. To iste nebola náhoda. Veď práve Bush bol v rozhodujúcich rokoch, keď sa rozhodovalo aj o Havlovi, šéfom CIA...
Absurdný dramatik, ešte absurdnejší politik…
Už nekompromisný až bezohľadný ťah Havla po prezidentskom kresle mohol byť varovaním. Svojho najväčšieho súpera Alexandra Dubčeka odstavil bezškrupulóznym nátlakom, ku ktorému sa ochotne prepožičali aj niektorí naivní VPN-kári. Ak Havel ako propagátor „života v pravde” Dubčekovi a aj celej verejnosti tvrdil, že chce byť prezidentom len do prvých slobodných volieb, bola to jedna z ukážkových politických lží. Nakoniec sa nechal zvoliť za prezidenta pôvodným komunistickým parlamentom, ktorý predtým schvaľoval zákony vedúce k niekoľkým Havlovým uväzneniam. Havlovým najbližším politickým spolupracovníkom sa stal komunistický spoluautor „obuškového zákona“ Marián Čalfa, ktorému dopomohol ku kreslu premiéra „vlády národnej obete“, ako to sám nazval. Obeťou sa však stala naša viera v slušných politikov. Havel sa za takého len vydával.
Výpočet Havlových absurdít je pozoruhodný – jeho prvý prezidentský krok, masová amnestia (vraj pomôcka k Nobelovej cene za mier), sa dá prirovnať k tej Berijovskej po smrti Stalina. Z 31 000 väzňov, ktorých Havel v liste oslovoval „Drazí přátelé...“, dal amnestovať 23 260 a to aj tých najväčších zločincov, recidivistov. Vlna kriminálnikov (ako zdôraznil aj Miloš Zeman vo svojich pamätiach) zaplavila krajinu a následná vlna zločinnosti stála do tridsať ľudských životov vrátane detí. Príkladom by mohlo byť malé dievčatko, ktoré na nemocničnom lôžku pohlavne zneužil a zabil opitý amnestovaný deviant v úlohe nemocničného pomocníka. Keď rodičia tejto obete navštívili Havla so žiadosťou o trest smrti pre páchateľa, ten sa ohradil, že ako humanista je zásadne proti absolútnemu trestu. Smrť toho dievčatka ako humanista zniesol vcelku dobre.
Havel oblažil aj Slovákov niekoľkými absurdnými politickými ťahmi. Prvým bol jeho nápad prísť na prvú veľkú demonštráciu ultra-nacionalistov v Bratislave v marci 1991. Tým pritiahol pozornosť svetových médií na inak bezvýznamnú urevanú pouličnú epizódu a významne prispel k dlho umelo tradovanému imidžu Slovákov ako „rodených fašistov“ - podľa vyjadrenia ním menovanej Veľvyslankyne ČSFR v USA a osobnej priateľky Rity Klímovej. Bez jeho účasti by si túto zabudnuteľnú epizódu nikto nevšimol. Ale on svoju politickú negramotnosť a necitlivosť zopakoval opäť, keď na bratislavskej manifestácii ZA SPOLOČNÝ ŠTÁT pri príležitosti 73. výročia vzniku Československa vyzval sympatizujúce zástupy, aby držali minútu ticha. Už to bolo absurdné, lebo takto sa predsa vyjadruje pieta za niečím, čo už je mŕtve! Ale na dovŕšenie všetkej absurdity práve tým dal priestor zopár krikľúňom, ktorí prišli rušiť túto manifestáciu dobrej vôle. A tak zahraničné televízne štáby opäť mohli prezentovať Slovákov ako rozbíjačov spoločnej federácie, veď v danej chvíli bolo naozaj počuť len tých. Havel samozrejme nebol jediný, kto na tomto obraze Slovenska vedome či nevedome pracoval.
Tento výpočet politických absurdít vynálezcu „nepolitickej politiky“ a „života v pravde“ vystihuje už titul jeho anglického životopisu „Václav Havel – Politická tragédie v šesti dějstvích”. Nakoniec sa ciele Havlových snažení celkom zamenili za prostriedky a prezidentské kreslo si v posledných voľbách vďačne udržal aj za cenu toho, že vyhral o jediný hlas a to hlas Miroslava Sládka, ktorého „náhodou“ práve v dňoch voľby zatkli a zabránili mu hlasovať. Havlova žena Dagmar vtedy v parlamente vypiskovala na kriticky sa vyjadrujúcich českých poslancov ako... no ako na absurdnom divadle.
Ešte jeden pokus
Havlove „hry“ hrali aj po roku 1989 hojne po celom svete až kým nežne-politická bublina nespľasla. Dnes sa už nehrajú nielen vo svete, ale ani doma. Ale po odchode na politický dôchodok sa Václav Havel predsa len odhodlal napísať konečne celovečernú divadelnú hru – Odcházení.
Na tejto hre ten, kto ju vytrpel až do konca, môže vidieť márny zápas autora zvyknutého na divadelné anekdoty s veľkou divadelnou plochou. Skúša to, ale sám cíti, že je to na neho priveľa. A vypomáha si absurdnými barličkami. Postavy, ktoré privedie na scénu, nemajú čo robiť. Deklamujú takmer bez pohybu. Sebeväčšie herecké osobnosti to nemajú ako zachrániť. A len čo sa konečne rozhýbu a ne-dej aspoň trochu naberie obrátky, sám Havel (ako „deux et machina“ a demiurg absurdity) sa svojím zadrhávajúcim hlasom ozve odkiaľsi z výšok, aby pridal absurdný, nepotrebný, nešťastný a blábolivý komentár, ktorým akoby svojou nepochybnou autoritou chcel ešte zachrániť nezachrániteľné. To je totiž divadelná ne-hra! Autor je nahý a divák trpí tým, ako sa tristne zakrýva obetovaním hercov. Tí stoja v pozore, keď Havel prehovorí, aby sa takto zrušenú, zničenú ilúziu divadelného predstavenia márne pokúsili vzkriesiť len dovtedy, kedy im to chorobne ambiciózny autor zase skazí. To nemá v divadelníctve obdoby. V každom normálnom divadle, by totiž tieto redundantné, trápne, prebytočné vsuvky dramaturg zrušil. Na to zjavne nemá nikto odvahu a výsledok je tristný. Pri lepšom dramaturgovi by sa možno aj Havlova politická novo-tvorba aspoň trochu v praxi blížila jeho teoretickým sľubom. Takto nám ostáva len smutne konštatovať spolu s tým malým chlapcom z Andersenovej rozprávky – Havel je nahý!

Gustáv Murín

převzato.........

2011-08-21T01:19:00.001-07:00

Josef (Jožka) David v dokumentech a vzpomínkách

Včera v 22:16 | Jaroslav Skopal s přispěním Karla Doskočila | Vlastní příspěvky

Kdo byl Josef David v čsl. politice

Jaký byl Jožka David a jak se zachoval v kritickém roce 1948, to jsem si jako otázku položil při zkoumání a grafické úpravě archivního dokumentu z března 1948, jehož kopii z archivů vytáhli zakladatelé sdružení CES Karel Doskočil a Vladimír Krajina (nedávno zemřel).

Žádosti socialistů ohledně pokračování Jožky Davida ve funkci předsedy Ústavodaárného národního shromáždění vyhověno nebylo. Poslancem zůstal ještě do května 1948 do nových voleb a pak se z politiky stáhl. Požádal jsem Karla Löbla, který se na něj dobře pamatuje, aby mi stručně popsal tehdejší postoje Josefa Davida. Ten řekl zhruba toto: Už rok před únorem 1948 se Josef David cítil jako nadstranický.

Úřadoval hlavně v parlamentu. V krizových únorových dnech roku 1948 mu straničtí kolegové vytýkali, že nesvolal mimořádnou schůzi ÚNS. Podle Karla Löbla uváděl, že k tomu neměl ani podporu v řádech parlamentu. Se stranou, tehdy již ČSS, se měl rozloučit koncem dubna a již nechtěl pro ni nijak dál pracovat. Zůstal v politickém klidu. Někdy v červenci měl Jožka David ještě se svým synem navštívit prezidenta Beneše. Ostatně toho navštívil v oněch dnech i Karel Löbl. Pokud jde o vztah k Petru Zenklovi, ten se dal vyjádřit slovy, že byl poněkud jiné orientace než Zenkl. Byl tolerantní ke komunistům. Na sjezdu Národních socialistů v roce 1947 získal David i post místopředsedy jako jeden asi z pěti. Většinou však nic nepodepisoval, sám tu funkci u sebe ani neuváděl.

Internetové stránky zmiňují Josefa Davida ve spojení s udělením čestných občanství řady měst během let 1945 až 1947. Jeho životopis lze nalézt např. v dále uvedených dvu podobách.

DAVID Josef(* 17. 2. 1884 Kylešovice u Opavy, + 21. 4. 1968 Praha) - československý politik

Před 1. světovou válkou pracoval J. David jako regionální národněsocialistický funkcionář a novinář. Za války bojoval na ruské frontě, roku 1915 padl do zajetí a stal se spoluorganizátorem čs. legií v Rusku. S nimi se zúčastnil i slavné sibiřské anabáze a byl jako delegát legií vyslán po vzniku Československa do vlasti.

V první republice byl členem prohradní Čs. obce legionářské (ČSOL) a jejím tajemníkem v letech 1921-31. Současně pracoval jako poslanec Národního shromáždění za národněsocialistickou stranu. Byl znám levicovými postoji a od počátku 20. let byl stoupencem uznání sovětského Ruska. V září 1938 se stal členem skupiny poslanců žádajících u prezidenta Beneše odmítnutí mnichovské dohody.

Po okupaci v březnu 1939 odešel do exilu a od roku 1941 působil ve Velké Británii ve Státní radě. Pracoval i jako funkcionář prosovětsky činného Slovanského výboru v Londýně. V březnu 1945 se v Moskvě zúčastnil porad se zástupci KSČ o složení a programu vlády Národní fronty a od dubna do října 1945 byl jejím místopředsedou.

Od roku 1945 do května 1948 byl poslancem a předsedou Národního shromáždění (1945-46 Prozatímní, 1946-48 Ústavodárné), členem předsednictva národněsocialistické strany a prvním předsedou obnovené ČSOL.

Svým postojem přispěl v únoru 1948 ke vzniku komunistického režimu, ale po volbách v květnu 1948 se stáhl do soukromí.

(mch)

Oficiální portál Statutárního města Ostravy o něm uvádí:

Josef DAVID

Charakteristika činnosti: předseda Prozatímního ústavodárného národního shromáždění a náměstek předsedy vlády v letech 1945-1948, člen Čsl. strany národně socialistické.
Zdůvodnění ocenění: za vynikající práci v zahraničí po dobu německé okupace a za zásluhy o obnovení ČSR.
Kdo a kdy udělil: plenární zasedání NV 24.8.1945.
Zrušeno: na plenárním zasedání Jednotného národního výboru (JNV) 31. 5. 1951.
Znovu obnoveno: 14. 9. 1990 na mimořádném plenárním zasedání NV.

Převzato a s chutí............

2011-08-20T08:59:00.001-07:00

ŠOKUJÍCÍ: Co nám ještě tají Karel Schwarzenberg a Václav Havel v rodinných albech??? Mohl by nám Schwarzenberg na Šumavě zřídit sběrný pracovní tábor po vzoru svého otce…?

...na rohu ulice,vrah o morálce káže...
V letošním ne příliš pěkném létě se mi jen čirou náhodou do ruky dostala ofocená kopie knihy Bouře od Paula Polanského (trochu jsem si připadala jako za dob samizdatu). Po přečtení se mi udělalo poněkud úzko z představy, že jsem kdy podporovala Václava Havla a Karla Schwarzenberga. A k vytvoření tohoto blogu jsem se rozhodla po výrocích Schwarzenberga ke kácení na Šumavě.

Rodiče ministra zahraničí Karla Schwarzenberga využívali k levné práci vězně z kárného a později sběrného tábora Lety u Písku, o který sami požádali k likvidaci polomu.

Upozornění: následující stránky se vracejí do doby před vypuknutím druhé světové války a nejsou vhodné pro ty, kteří nechtějí znát historii pracovního tábora v Letech, pro ty, kteří nechtějí vědět, jakou roli při jeho vzniku sehrál šlechtický rod Schwarzenbergů, ani pro ty, které nezajímá, jak s tím vším souvisí otec našeho exprezidenta Havla.

Historie, kterou nám Polanský vypráví ve své knize, se začala odvíjet 6. prosince 1939, kdy se nad schwarzenberským panstvím zcela nečekaně přehnala živelní pohroma. Nejprve se spustil déšť a po něm dva dny, které se zdály nekonečné, padaly neuvěřitelné přívaly sněhu; bylo ho tolik, že pod jeho tíhou popadalo čtyřicet procent smrků, borovic, buků, jedlí, kaštanů, javorů, jasanů, topolů, olší a bříz. Deset tisíc hektarů schwarzenberských lesů, hlavního zdroje příjmů tohoto šlechtického rodu, se během dvoudenní kalamity proměnilo v neproniknutelnou spoušť polomů.

Když konečně přestalo sněžit a kníže z věže svého zámku obhlédl panství, byl zděšen. Podle prvních skromných odhadů by s dělníky, kteří byli v okolních vesnicích k mání, náprava škody trvala patnáct až dvacet let. To by se ale pro Schwarzenberky, kteří byli mezi tehdejšími největšími vlastníky půdy v Čechách na jedenáctém místě, fakticky rovnalo bankrotu.

Pomoc v likvidaci
Kníže měl své panství rád, řádně se o ně staral a spatřoval v něm pokračování rodové tradice. Co by tedy pro jeho záchranu neudělal!!!!!
Při pohledu na tu spoušť ale knížeti nezbylo než se zhluboka napít svého oblíbeného šampaňského a obrátit se na protektorátní správu. Tentokrát vyslal svého advokáta na 5. odbor ministerstva vnitra, aby u tamního zástupce ředitele zjistil, jestli by ministerstvo nemohlo na jeho panství zřídit tábor a poslat do něj pracovní sílu, která by pomohla při likvidaci poničeného lesa.
V protektorátu v té době na základě výnosů z let 1927, 1931 a z počátku března 1939 existovalo už patnáct pracovních táborů, do kterých byli sváženi kriminálníci a osoby vyhýbající se práci. Úřady Schwarzenberkovu advokátovi vyšli vstříc, zřejmě i proto, aby Němcům ukázaly, že se Češi s nepohodlnými jedinci z vlastních řad dokážou vypořádat i bez německé pomoci, a tak v létě 1940 opravdu vznikl pracovní tábor v Letech u Písku, jehož jediným cílem bylo pomoci Schwarzenberkům z nouze.

Potíže s krininálníky i Židy
Jako první se v táboře objevily dvě stovky dělníků ze Slovenska, ale knížeti se příliš nezamlouvali. Pracovat uměli, to ano, ale v té době už byli občany cizího státu. Ministerstvo je nemohlo do tábora deportovat nastálo a kníže jim ke své nelibosti navíc za dřinu v lesích musel vyplácet mzdu.
Nespokojenost o něco později nastala i s první várkou 640 českých vězňů, které dodalo české ministerstvo vnitra, protože většina z nich nebyla těžké práce v lese vůbec schopna. Podle dochovaných dokumentů bylo jednomu z nich už třiasedmdesát, mnohým přes šedesát. Většinu četníci zatkli za to, že v hospodách hráli karty v pracovní době, další byli invalidé, kapsáři… Suma sumárum mezi nimi nebylo víc než třicet mužů schopných práce v lese.

Na řadu tedy přišli - po určitém váhání ze strany Schwarzenberků – Židé. Práce bylo dost, tak byli deportováni z celého píseckého okresu. A aby se předešlo výše zmíněným potížím, dostala policie příkaze zatýkat pouze chlapce a muže ve věku od šestnácti do pětačtyřiceti let. Byli práceschopní a nemuselo se jim platit, spíš naopak - měli být jen a prostě, v souladu s přáním Němců, "upracováni". Ostatní Židé si měli na transport do koncentračních táborů počkat doma.

Potíže s "pracovní silou" v té době nepostihly jen knížete Schwarzenberga, nýbrž i podniky rodiny Havlových. Sám Miloš Havel, jehož bratranec byl údajně jedním z dozorců v letském táboře, kde patřil k nejbrutálnějším, udal gestapu šest svých židovských podílníků na Barrandově, za což ho říšský protektor Reinhardt Heydrich odměnil tím, že mu připsal jejich podíly. Heydrich měl ostatně rodinu Havlových v oblibě; chodíval na šampaňské do Lucerny, odkud do Let putovalo několik číšníků - stačilo, když z nepozornosti vylili skleničku. V Lucerně se ostatně Heydrich nechal vyfotografovat s malým Václavem Havlem, naším budoucím prezidentem. V den jeho narozenin si ho v paláci Lucerna pěkně posadil na koleno a při pohledu do objektivu se zeširoka usmál…

Vyřešili to Cikáni
Ani Židé však Schwarzenberkovy lesy od polomů nezachránili - byli to vesměs intelektuálové, právníci, lékaři, v lese toho moc nezmohli, a tak se z pohledu knížecí rodiny proměnili jen v pouhé hladové krky. Zbavili se jich poměrně rychle: nákladní vozy je odvezly na nádraží a odtud už směřovali rovnou do Terezína.
Jakmile veškeré pokusy sehnat pracovní sílu mezi Čechy či Židy selhaly, obrátila se pozornost všech zúčastněných na Cikány. Po prvních pochybách o smysluplnosti takového kroku - nedůvěra v jejich pracovní schopnosti byla už tehdy přece jen příliš velká - byly ke konci roku 1942 do Let, tábora původně určeného pro 380 lidí, navezeny více než dva tisíce Cikánů, v mnoha případech celé rodiny. Z mužů se vyklubali zdatní dřevorubci, ale starci a malé děti si do tábora z velké části přijeli pro smrt, obvykle z rukou českých dozorců. Našly se mezi nimi sice výjimky, které neztratily lidskost, ale většinou nedopadly dobře. Pro nadbytečnou lásku k vězňům je udali sami jejich kolegové. Nikomu to nevadilo - v Německu Cikány už od roku 1933 zavírali do Dachau a v masarykovském Československu, kde byl v roce 1927 vydán výnos omezující kočování pobudů, neměla většina Cikánu nárok ani na občanství.

A zbytek příběhu už je smutně známý. Část romských vězňů skončila v koncentračním táboře v Osvětimi, z Let jich na konci války vyšlo živých jen pár. Kníže Schwarzenberg, kterému Němci nakonec zabavili sídlo, ale dál mu do menšího zámečku dodávali nedostatkový benzin do jeho packardu a s příslušníky gestapa stále lovil ve svých lesích, byl po válce oslavován za předválečné vlastenecké postoje. Havlovi měli Lucernu, Barrandov a všechno ostatní.

Vše začalo v archívu
Předchozí řádky jsou velmi stručným shrnutím více než dvousetstránkové knihy Bouře, kterou u nás sepsal a vydal Američan Paul Polansky. Tento jednašedesátiletý chlapík z Idaha a bývalý juniorský mistr USA v boxu v střední váze do Čech přijel v roce 1994, původně jako genealog, aby vypátral původ jakési americké rodiny. V třeboňském archivu přitom narazil na nedotčené balíky dokumentů týkajících se pracovního tábora v Letech. To téma ho chytlo.
Paul Polansky sbíral materiály ke knize pět let a pomáhala mu v tom mimo jiné i Romka, jejíž matka protrpěla pobyt v Letech na vlastní kůži

Máme jen mlčet? ANEB Co ukazuje náš „vševědoucí internet“
Krátce před vydáním knihy se s Polanským v jedné pražské literární kavárně sešel Karel Schwarzenberg, potomek hlavních "hrdinů" knihy Bouře a někdejší kancléř prezidenta Havla. O předmětu jejich hovoru máme jen svědectví Paula Polanského, a i to jen z druhé ruky. Schwarzenberg Polanskému navrhl, že věnuje nějaké peníze pro pietní místo v Letech.
Krátce nato praskla v patře nad skladem nakladatelství voda a celý náklad Bouře zničila. Pojišťovna škodu zaplatila a příběh pozoruhodné knihy se uzavřel. Zůstalo jen pár výtisků a Paul Polansky odjel z České republiky do Kosova, kde se začal starat o romský uprchlický tábor.

To nemůže být konec
Možná někoho napadne, proč o této nepovšimnuté knize píšu až teď, kdy je například Václav Havel už jen soukromou osobou, a nikoli mnohými zbožňovaný prezident. Je to prosté: dřív se mi ta kniha nedostala do ruky a o faktech v ní uvedených jsem neměla ani potuchy. A ani teď nechci Václava Havla nebo Karla Schwarzenberka nijak skandalizovat. Za své rodiče přece nikdo nemůže a na to, abych z odstupu času hodnotila, jak se kdysi zachovali jejich předci, si netroufám. Ale neměli by asi v restituci přijmout jejich majetek. V pondělním vydání MF dnes se objevila zajímavá informace, že se tento bojovník s korupcí kdysi sám uplácení v rámci restitucí dopustil…
Když se Václav Havel jako prezident uměl za celý národ omluvit Němcům za odsun, proč v sobě nenašel sílu a neutrousil také pár slov o "barrandovských" Židech a neudělal to jen za svou rodinu? Bylo by to přinejmenším gesto moudrého muže, za kterého se tak rád vydává. Bez této omluvy vypadá jeho postoj vůči odsunu jen jako velmi pokrytecká snaha udělat ze sebe apoštola pravdy a někomu se tím zalíbit. Jeho pravdoláska tak ztrácí absolutně na jakékoli hodnotě.
A zajímalo by mě také, proč si té knihy tak ostentativně nikdo nevšiml. Má to snad nějaký účel?
Je vůbec možné, aby nám to tak dlouho tajili. Nepřipadám si jako historik, ale po studiu na VŠ jsem žila v domnění, že mi toho nebylo až tak moc utajeno, ale toto je opravdu ŠOK!!!

úterý, 16. srpna 2011, 20:49 | Bramberka Nová

Převzato a s chutí............

2011-08-20T03:12:00.001-07:00

Pět cest sv. Tomáš Akvinského

13.05.2007 12:28

Úvod

Svatý Tomáš Akvinský patří bezesporu mezi největší myslitele scholastiky. Jeho syntéza Aristotelovy filosofie a křesťanské teologie, základ tomismu, je dodnes oficiálním učením katolické církve.

Díky objevení Aristotela, kterého nicméně už dávno před Tomášem objevili Arabové, podepřel tento myslitel dosavadní pravdy víry filosofickými argumenty. Samotný Tomáš nepovažoval víru za jednoznačně nadřazenou rozumu, ovšem považoval ji za jistou pravdu, neboť byla osvícena neomylným Bohem. Naproti tomu považoval poznatky získané rozumem za potenciálně mylné. Víra pro něj tedy byla objektivním a pravdivým, ovšem rozumově neprokazatelným poznáním, zatímco rozumové argumenty nejisté. Jak píše Roman Cardal: „Tomáš kultivuje filosofii právě s výhledem k teologickému horizontu skutečnosti, ale ponechává jí vlastní autonomii, která se projevuje v tom, že jí nelze upřít vlastní předmět a metodu nezávislé na teologii. Teologické myšlení se dokonce dostává do pozice závislosti na filosofii, protože filosofie se ukazuje být jedním z jejích konstitutivních momentů.“ (Tomášovo pojetí Boha vzhledem k současné filosofii in: Akta společnosti Tomáše Akvinského 1(2001), str. 15). Tomáš se pustil po cestě rozumového poznání. Své závěry přenesl do mnoha děl, mezi kterými Suma proti pohanům a Teologická suma patří mezi nejvýznamnější. Mimo jiné v nich také takzvanými pěti cestami dokazuje existenci Boha.

Nutno zdůraznit ještě před samotným osvětlením těchto pěti cest, které jsou tématem této práce, právě samotný pojem cesty. Jak jednou řekl kardinál Newman, argumenty ještě nikoho na víru neobrátily. A pokud by tyto cesty byly skutečnými důkazy, zřejmě by na světě nebylo jediného ateisty. Pojem „cesty“ je proto příznačný, neboť pět cest sv. Tomáše Akvinského jsou pouze způsobem jak dojít k dokázání boží existence. A jak řekl filosof Jiří Fuchs, pro jejich zvládnutí a správné pochopení je zapotřebí určité inteligenční kapacity, která není dostupná všem.

Ačkoli byl Tomáš katolíkem, dominikánem, přítelem papeže a necelých padesát let po své smrti prohlášeným za svatého, jeho důkazy nejsou, a Tomáš to ani neměl v úmyslu, důkazy existence boha katolické církve, jíž byl Tomáš členem. Jsou pouze důkazy o bytosti nekonečně dokonalejší než cokoli jiného. V jakém smyslu a jakým způsobem snad osvětlí následující stránky.

Pět cest

Mnoho myslitelů se pokoušelo prokázat boží existenci, sv. Tomáš Akvinský nebyl v této oblasti bádání ani prvním, ani posledním. Proč je právě on nejčastěji skloňován v souvislosti s důkazy boží existence lze přičíst způsobu, jakým v dokazování postupoval a způsobu, jakým své výsledky systematizoval.

V Teologické sumě (Summa Theologiae, I q. 2 a. 3 co.) Tomáš uvádí následujících pět cest vedoucích k poznání boží existence. Jsou to důkazy z pohybu, z příčinnosti, z podmíněného bytí, ze stupňů dokonalosti bytí a z účelnosti. Těchto pět důkazů je možné rozdělit do tří kategorií a to podle toho, co nám o bohu říkají, respektive jaké charakteristiky mu dávají. První tři důkazy, tedy z pohybu, z příčinnosti a z podmíněného bytí ukazují na boha jako na bytí, které je nekonečné a první příčinou všeho. Čtvrtý důkaz, tedy ze stupňů dokonalosti bytí ukazuje na boha jako na bytí, které je svrchovanou, svébytnou a absolutní dokonalostí. Poslední pátý důkaz ukazuje na boha jako na bytí, které je naprostým rozumem, tvůrcem a uspořadatelem světa a všeho bytí. Shrneme-li si tedy tyto zatím nevysvětlené závěry, je Tomášův bůh bytím, které je první příčinou všeho1, je neomezeným a nekonečným (populárně řečeno nesmrtelným/věčným), zcela dokonalým2, a tvůrcem, neboli stvořitelem všeho existujícího, tedy všeho co má bytí.

Takto by se tedy, podle mé interpretace, dal chápat bůh, kterého dokazuje sv. Tomáš Akvinský svými pěti důkazy. Jak k některým prvkům v této charakteristice došel, se pokusím ukázat v následujícím textu. Ve své práci se zaměřím na první cestu důkazů boží existence, tedy důkazu z pohybu.

Obecné principy důkazu z pohybu

Akt a potence

Zejména je nutné se při zkoumání prvního důkazu oprostit od zažité představy pohybu, jakou většina z nás má. Představujeme si pohyb jako točení kolem, běh kolem hřiště, či poletování listů. Pohyb však je Tomášem chápán jako proces aktualizace potence. Pro budoucí snadnost pochopení tedy vysvětlím, oč se jedná.

Každé bytí je v aktu a potenci. (Čistě správně řečeno je podle Tomáše v aktu a potenci vše kromě boha, který je čistým aktem, neboť pokud by byl také v potenci, nebyl by dokonalým, neboť by se mohl změnit v něco méně či více dokonalého, což by samo o sobě vylučovalo jeho dokonalost, a tedy čtvrtou cestu. V zájmu nekomplikovanosti však přijměme pro tuto práci předpoklad, že vše je v aktu a potenci.) Vše má možnost se měnit. Spící pes je v aktu spánku, ale zároveň v potenci bdělosti. Jakmile se pes probudí, aktualizuje svou potenci a ze stavu aktu spánku přechází do aktu bdělosti. A právě tato změna, tento proces přechodu, Tomáš nazývá pohybem.

Pro lepší pochopení uvedu ještě jeden příklad. Dívka je při svém narození, je-li tedy plnohodnotnou ženou, potenciální matkou. Dokud však neporodí, je v aktu (a tady se mi nedostává českého slova) „nematky“. Jakmile však přivede na svět dítě, aktualizuje svou potenci mateřství a stává se matkou. O tento aktuální akt však samozřejmě může rovněž přijít, neboť je zároveň v potenci „nemateřství“. Zemře-li její dítě, aktualizuje se tato „nemateřská“ potence a ztrácí akt mateřství. Tyto změny nebo procesy aktualizace potence, které se samozřejmě mnohdy odehrávají v zlomcích času, sv. Tomáš Akvinský nazývá pohybem.

Podmíněnost

Je obecně přijímáno, že procesy probíhající ve světě jsou souvislou řadou na sebe navazujících příčin a následků. Vše co nějakým způsobem vzniká, zaniká, či se mění, tedy se pohybuje, je pohybováno něčím jiným. Každé bytí má tedy příčinu v jiných bytích. „Není možné, aby něco bylo výkonnou příčinou sebe sama“ (Bůh ve světle filosofie, 4.5.3.) Vše co vnímáme, je tedy podmíněné něčím jiným. Ovšem tato teze předpokládá jakési bytí, které nebude podmíněné jiným bytím, neboť pokud by bylo podmíněné, to bytí, jímž by bylo podmíněné, by rovněž muselo být podmíněné. A nelze bytí podmiňovat donekonečna. Neboť pokud by neexistoval konec tohoto řetězce, neexistoval by ani začátek. Pokusím se tuto poněkud složitější úvahu ukázat na příkladu lustru.

Chceme-li mít v místnosti pověšený lustr, musíme ho například za pomoci dekoračního řetězu připevnit ke stropu. Toto připevnění vyžaduje, aby měl řetěz omezený počet článků, neboť kdyby tomu tak nebylo, lustr by nikdy nebylo možné pověsit. Vždy bude pro jeho připevnění zapotřebí onoho posledního článku řetězu, za nímž už další článek nebude, a který bude přímo upevněn ke stropu. Nebo další příklad: pletivový plot. Dráty v pletivovém plotě na sebe navazují a tím vytvářejí souvislou plochu oddělující zahrady od veřejných prostranství. Ovšem takovéto pletivo vyžaduje, aby někde přestalo navazovat a bylo zakončeno sloupkem. Pokud by se tak nestalo, nešlo by o plot nýbrž o zeď obepínající Zemi. Jak tedy vidno z těchto dvou příkladů, vše co existuje, je podmiňováno existencí jiného bytí. Existuje však jedno konkrétní bytí, jež nemůže být takto podmíněno, jinak by nic jiného nemohlo existovat. K této úvaze se ještě později vrátím, pro tento okamžik postačí, přijmeme-li tento předpoklad.

Pro úplnost tohoto argumentu a pro budoucí výklad ještě musím dodat jeden závěr implicitně vyplývající z předešlého tvrzení. Totiž že veškeré bytí je rovněž hierarchické a že existují stupně bytí. A to právě proto, že veškeré bytí je závislé na jiném bytí. Existuje-li však bytí nepodmíněné (a ono podle Tomáše existuje), musí být nutně na vrcholu této hierarchie bytí. Lze je nazvat čistým uskutečněním, čistým aktem, neboť není aktualizováno, tedy pohybováno, tedy měněno ničím, žádným jiným bytím. A proto je na vrcholu této hierarchie, neboť nepotřebuje ničeho pro svou existenci a naopak je začátkem a původcem veškerého ostatního bytí. Toto bytí je tedy nutné pro existenci všeho a je nekonečné. Neboť kdyby bylo konečné, nebylo by na vrcholu hierarchie bytí, nebylo by dokonalé, neboť jeho bytnost by byla omezena. A to čím by byla omezena, by muselo být nekonečné.

Důkaz z pohybu

Poté co byly snad dostatečně vysvětleny pojmy akt a potence, nezbytné k vysvětlení pohybu, a podmíněnost, nyní přistoupím k samotnému důkazu boží existence z pohybu. Nejprve však uvedu znění důkazu, jak jej formuloval sv. Tomáš Akvinský:

„První pak a zřejmější cesta je, která se béře se strany pohybu. Je totiž jisté a smyslem známé, že v tomto světě něco jest pohybováno. Ale vše, co jest pohybováno, jest pohybováno od jiného. Neboť nic není pohybováno, leč pokud jest v možnosti k tomu, k čemu jest pohybováno, něco pak pohybuje, pokud jest v uskutečnění. Pohybovati totiž není nic jiného nežli přivésti něco od možností do uskutečnění. Avšak od možnosti nemůže nic býti přivedeno do uskutečnění, léč skrze nějaké jsoucno v uskutečnění, jako teplé v uskutečnění, na příklad oheň, činí teplým v uskutečnění dřevo, jež je teplé v možnosti a tak je pohybuje a mění. Není však možné, aby totéž zároveň bylo v uskutečnění a v možnosti vzhledem k témuž, nýbrž jen vzhledem k různým; co totiž je teplé v uskutečnění, nemůže zároveň býti teplé v možnosti, nýbrž je zároveň studené v možnosti. Je tedy nemožné, aby vzhledem k témuž, a týmž způsobem bylo něco pohybujícím a pohybovaným, čili aby samo sebe pohybovalo. Tedy vše, co jest pohybováno, musí býti od jiného pohybováno. Jestliže tedy to, od něhož jest pohybováno, jest pohybováno, musí i ono býti od jiného pohybováno. Tu však nelze postupovati do nekonečna, protože tak by nebylo žádného prvního pohybujícího v důsledku ani žádného jiného pohybujícího, protože druhotná pohybující nepohybují, leč tím, že sama jsou pohybována od prvního pohybujícího, jako hůl nepohybuje, leč tím, že jest pohybována rukou. Tedy jest nutno dojíti k nějakému prvnímu pohybujícímu, které by nebylo od nikoho pohybováno, a jím všichni rozumějí Boha.“ (Summa Theologiae, I q. 2 a. 3 co.)

Snad je Tomášova definice nyní jasnější, než kdybych ji uvedl na začátku své práce a akt, potenci, podmíněnost, příčinnost a další pojmy vysvětloval až poté. Přesto bych nyní rád Tomášovu vědeckou a v jistém smyslu obtížně uchopitelnou definici, ve světle svého předchozího výkladu, převedl do srozumitelnějšího jazyka.

Evidence pohybu je zřejmá, a co pohyb v Tomášově jazyku znamená, už jsem uvedl výše. Je stejně tak zjevné, jak koneckonců Tomáš ukazuje na holi, že vše co se pohybuje, je pohybováno něčím jiným. A to v nejrůznějších a někdy na první pohled i absurdnějších případech. Například kočka utíká, protože ji honí pes. Nerosty krystalizují, neboť se podrobují chemickým procesům. Dítě pláče, protože upadlo. Jablko hnije, neboť je ve vlhkém prostředí. Látka bledne, neboť je na slunci. A takto bychom mohli pokračovat dlouho. Důležité je ale si z těchto příkladů uvědomit, že vše co se děje, je důsledkem pohybu, tedy změny a že tyto změny jsou zapříčiněny bytími. A to že tato prvotní bytí působí tyto změny, je opět zapříčiněno jinými bytími. Tak například, navážu-li na několik svých předchozích příkladů, pes honí kočku, protože ji nesnáší, chemické procesy probíhají, neboť jsou vyvolávány vlastnostmi prvků, dítě upadlo, protože zakoplo, vlhké prostředí je důsledkem deště a slunce září, neboť spaluje helium. Jak tedy vidno, veškerý pohyb, tedy veškeré aktualizace potencí, jsou podmíněné jinými bytími, jinými pohyby, tedy jinými aktualizacemi potencí. Aby kočka byla honěna psem, musí tento pes existovat, aby jablko hnilo, potřebuje vlhko. Jak jsem však uvedl výše, takto není možné postupovat donekonečna. Je zapotřebí onoho stropu nebo sloupku, aby byl tento řetězec podmíněnosti někde ukotven, respektive započat.

Když tedy vidíme, jak pes honí kočku, vidíme určitou fázi řetězce podmíněností. A od toho, jestli pes kočku chytí, nebo ne, se odvíjejí další důsledky, závislé na předchozích podmíněnostech. V části před samotným důkazem jsem neuvedl, abych zbytečně nekomplikoval výklad, že tato prvotní příčina, která stojí na začátku řetězce událostí, které vidíme všude kolem sebe, je sv. Tomášem Akvinským nazývána bohem. To snad ale z výkladu vyplynulo, byl-li vykládán správně.

Vlastnosti Boha vyplývající z důkazu z pohybu

Samotný důkaz, pokud bychom ho nerozebrali do jeho důsledků, by nám o tomto bytí, které Tomáš nazývá bohem, řekl velice málo. Vnímali bychom jej pouze jako jakousi sílu, která působí, že se jiná bytí mění. Taková myšlenka je však příliš abstraktní na to, aby mohla někoho přesvědčit o existenci boha. Uvedu tedy nyní některé vlastnosti Tomášova boha, které z jeho důkazu vyplývají.

Jak už jsem uvedl výše, toto první bytí se samo nepohybuje, tedy se nemění. Žádné jiné bytí na ně nepůsobí. Veškerá ostatní bytí však řetězově pohyb vyvolávají, a sama jsou mu poddána a trpí jej, a to podle stupně své dokonalosti. Například diamant těžko může projít změnou, když se jej pokoušíme brousit hliníkovým nožem. Pokud však stejný nůž použijeme na maso, to už změnou projde. V této kvalitě je tedy diamant hierarchicky výše, má v tomto vyšší stupeň dokonalosti, než maso. Zároveň však na sebe druhotná bytí mohou vzájemně působit. Tedy současně pohyb působit, i trpět působení pohybu na sobě. Například když rozsvítíme lampu ve tmě, ta způsobí zúžení našich zornic, ale zároveň s tímto se také zahřívá. Toto je však možné pouze u druhotných bytí. Bůh, protože je prvním bytím, a zároveň čistým aktem, pohyb působí, ale na něj nepůsobí nic. Žádná aktualizace jiných bytí jej nemůže ovlivnit. To tedy popírá jakoukoliv jeho potřebu se aktualizovat, je tedy plností bytí, jeho naplněním, dokonalostí samotnou, neboť tato jeho vlastnost vylučuje jakékoli jiné zdokonalení, a je tedy dokonalostí absolutní.

Další důsledek, který z vlastnosti prvního bytí vyplývá, už jsem zmínil na několika předchozích místech. Přesto jej zde pro úplnost systematicky uvedu. Nemůže-li se bůh měnit, tedy pohybovat, nemůže být v potenci. Zde je ona charakteristika, kterou už jsem uvedl v kapitole o aktu a potenci. Tvoří jedinou výjimku z charakteristiky všech bytí. A jedině první bytí může být touto výjimkou. Tomášův bůh se nemůže měnit, nemůže aktualizací přecházet do jiných aktů, a proto jej nazýváme čistým aktem, čistým uskutečněním.

Z předcházející charakteristiky boha vyplývá, že musí být bytím čistě duchovním, neboť hmota jako taková je ze své povahy nedokonalá, neboť podléhá změnám a zkáze. Ovšem jako každá duchovní bytost má bůh rozum a vůli, což jsou vlastnosti, které náleží každé duchové bytosti3. A tato vůle a rozum jsou také dokonalými, z čehož lze taktéž vyvodit boží všemocnost a vševědoucnost, tedy absolutní ekvivalenty těchto vlastností. Protože je bytostí duchovou, je také věčným, neboť duch nepodléhá zkáze4. Zároveň z toho důvodu, že je bůh původcem veškerého bytí, je také všudypřítomný, neboť jako první příčina musí nutně být přítomen ve všech svých účincích. Pokud by nebyl, nebylo by ani pohybu, tedy účinků.

Z předchozích vysvětlení vyplývá také poslední zásadní charakteristika Tomášova boha, kterou lze vysvětlit důkazem pohybu, a sice že bůh je pouze jeden. Může být pouze jedna příčina pohybu, neboť pokud by jich bylo více, každá z příčin by nutně byla příčinou pohybů, jichž by ostatní schopné nebyly. To by však zároveň dokazovalo jejich nedokonalost a nutnost zastřešení jiným, dokonalejším bytím. A tímto postupem bychom se opět dostali k jedinému prvotnímu bytí. Podle tohoto důkazu tedy existuje pouze jeden jediný dokonalý bůh.

Argumenty proti důkazu z pohybu

Při své práci jsem narazil na mnoho argumentů proti tomuto důkazu z pohybu. Žádný z nich mne však neuvedl v takovou pochybnost jako argument Immanuela Kanta.

Immanuel Kant tvrdil, že pojem prvního pohybujícího, který je nehybný je sám v sobě vnitřně rozporný, neboť je-li toto první bytí skutečně prvním hybatelem, muselo v nějakém čase vykonat první pohyb, který vyvolal veškeré ostatní pohyby, čímž v něm došlo ke změně, tedy pohybu. Tento na první pohled logický argument však vyvrací Miroslav Skácel, a to následovně: „Omyl Kantův spočívá v předpokladu, že výkon příčinnosti jako takový znamená také změnu v příčině. Avšak bytností účinné příčinnosti jest pouze přivození účinku. Druhotné příčiny se ovšem také mění při výkonu své příčinnosti, poněvadž jsou složeny z možnosti a uskutečnění a mohou tedy být vedle své činnosti také v jistém smyslu „trpné“. Avšak čím dokonalejší a vyšší jest příčina, tím menších změn doznává u příležitosti svého příčinného působení. Příčina naprosto první, tedy všeobecná a jediná, bez níž jest veškeré další působení nepochopitelné, nemůže být v žádném smyslu trpná, nemůže ve svém příčinném působení doznávat žádných změn, jinak by prostě nebyla příčinou první, nebyla by čirým uskutečněním. (Theodicea, 1.4 15nn ) Skácel tedy argumentuje v souladu s mou dříve stanovenou charakteristikou prvního bytí, že totiž samo působí na druhotná bytí, ale samo od nich není ovlivňováno, tedy jimi není pohybováno.

Závěr

Na závěr by se přímo nabízel bud bouřlivý souhlas s tímto Tomášovým důkazem, respektive důkazy, nebo jejich rozhodné odmítnutí. Netroufám si učinit ani jednoho. Jak už jsem uvedl na začátku své práce, pokud by tyto důkazy byly důkazy, nebylo by ateistů. Pokud by byly skutečně průkazné, nehoroval by proti nim Kant a jeho následovníci. Na druhou stranu se mi osobně zdají být velice zajímavými a myšlenkové postupy v nich použité logickými.

Ovšem zřejmě proto je víra vírou, že nemůže být dokázána rozumem, ani nikomu vnucena. Někde jsem četl zajímavou myšlenku, že kdyby byl náš rozum tak jednoduchý, že bychom boha mohli pochopit, potom bychom byli tak hloupí, že bychom ho stejně nechápali. Sv. Tomáš Akvinský se o to pokusil a ze všech badatelů zašel zřejmě nejdále, ale ne až na samotný konec, ke kterému se stejně, podle předchozí myšlenky, dojít nedá.

Zdroje

Cardal, Roman. Bůh ve světle filosofie. Praha: Krystal OP, 2001.
Cardal, Roman. Tomášovo pojetí Boha vzhledem k současné filosofii. Akta společnosti Tomáše Akvinského. (1)2001, čl. 2, str. 15-21.
Skácel, Miloslav. Kurs aristotelsko – tomistické filosofie: Theodicea. Skripta UK KTF.
Akvinský, Tomáš. Teologická suma. Dostupný z WWW: <http://krystal.op.cz/sth/sth.php?&STh=>.
Akvinský, Tomáš. Summa contra gentiles. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1993.

1 Zajímavá analogie s Biblí, kde je o Ježíši Kristu psáno: „Ty jsi alfa i omega, první i poslední…“.

2 Zajímavé srovnání s krédem, jež začíná: „Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího…“.

3 Z tohoto, na základě křesťanské teologie, lze odvodit, že lidé jsou rovněž bytostmi duchovými, disponujícími rozumem a vůlí, na rozdíl od zvířat, která se řídí pudy a návyky, ale rozum a vůli nemají. Lidé tedy mají nehmotnou duši. Toto však patří do oblasti antropologie a ne do této práce.

4 Odtud také vyplývá křesťanská víra o nesmrtelnosti lidské nehmotné duše.

převzato...........

2011-08-19T12:51:00.001-07:00

Vyhledávání

Aktuality

1.5.2010

Fotogalerie z ekumenické piety

20.4.2010

6.8.2009

Poučení z agrární historie

Ač se již delší dobu snažím osobně nekomentovat snahy o různá zviditelnění některých veřejně činných osob v naší agrární sféře, nemůže mě nechat chladným jedna skutečnost. A to snaha o přisvojování si myšlenek a politických postojů jedné z nejvýznamnějších agrárních osob novodobé historie ČR, Antonína Švehly. Je dojemné, jak lidé, kteří nepokrytě laškují, když ne přímo s komunistickými, tak alespoň socialistickými názory, se tímto veskrze konzervativním středopravicovým politikem zaštitují. Kdybychom se dokázali přenést v čase někam do doby začátku dvacátých let minulého století, určitě by pak většina z nich stála, řečeno marxistickou terminologií, „na druhé straně názorové barikády“, než jimi zmiňovaný Švehla.

Ale abych jen neteoretizoval naprázdno. Pokusím se tento historický exkurz zarámovat do skutečných reálií zmíněného období první republiky a konkrétně do kdysi nejvíce diskutované první pozemkové reformy. Na pomoc si vezmu parlamentní a dobové záznamy zpracované člověkem asi nejpovolanějším, novinářem a politologem parexelans, Ferdinandem Peroutkou.

První otázka, kterou tehdejší mladý stát řešil, bylo zda vůbec pozemkovou reformu provádět, a když ano, tak zda vyplatit náhrady dosavadním majitelům za zkonfiskovaný majetek či ne. Celý proces byl velmi riskantním podnikem, neboť z takzvaného „národohospodářského zájmu“ šel od jistoty „velkovýroby“ zavedených velkostatků k „rozdrobené“ malovýrobě na bázi individuálního vlastnictví. Již tehdy se ozývaly varovné hlasy, především z řad levice- sociální demokracie. Například její lídr pro venkovskou a rolnickou politiku, poslanec Modráček (pro zajímavost, dědeček paní exministryně a poslankyně ČSSD Buzkové), s dojemností socialistům vlastní, psal ve svých statích o „pekle malovýroby“ a jednoznačně prosazoval zásadu kolektivního hospodaření na zabrané velkostatkářské půdě. Po celý život horoval pro družstevnictví a chtěl tuto svoji myšlenku vyzkoušet v praxi na velkých hospodářských objektech. Jak pan poslanec pravil „bylo by zločinem ničit hospodářské celky, budované po dlouhá desetiletí. Výhodou řešení družstevního, vykládal, je možnost převzít i budovy velkostatků, dělnictvo a úřednictvo. Lid, pravil pan poslanec, nechce hospodařit z milosti bank na liliputánských usedlostech“. Tato dojemná starost byla socialisty projevena v roce 1919. Dalším starostlivým o blaho lidu, který z nerozumu politiků měl být vystaven „strádání soukromého hospodaření na vlastním majetku“, byl pan poslanec Rudolf Bechyně, předseda klubu sociálně demokratických poslanců. V Právu lidu zveřejnil například článek s titulem „Vynález zkázy“, ve kterém psal: „Jsem do hlubin duše přesvědčen, že agrární strana podtrhla těchto dnů jeden z pilířů, na nichž republika spočívá. Mám na mysli agitace, kterou rozvířila v našem venkovském lidu ve věci rozdělení velkostatků, a korunu těchto agitací: návrh na okamžité rozdělení půdy. Žaluji veřejně na agrární stranu, že zanítila požár, který může být republice osudný!....“
Přes všechna tato politická protivenství rozhodla se agrární strana v čele se Švehlou provést „plošný nábor“ pravicových voličů výrazným posílením majetkových a výrobních vztahů venkovského lidu. Nic nedbala, že rozbijí ty skvěle působící velkopodniky (tehdejší terminologií latifundiální výroby) a naopak, zcela ideologicky vsadila na individuální sílu soukromě vlastnických vztahů. Efekt se dostavil záhy. Jednak pominulo nebezpečí radikalizace proletářských vrstev na venkově, dále odtáhla socialistům velký voličský potenciál a v neposlední řadě vytvořila základ pro dobře fungující zemědělství, které si bez větších otřesů dokázalo poradit i se světovou hospodářskou krizí.
Ale nyní k samotnému Švehlovi a jeho názorům. Třeba jeden z mýtů našich rychlo-švehlovců o jeho podpoře družstevnictví. Citace z Peroutky: „Pokud se snažení a programů jednotlivých stran týká, přinesl přídělový zákon definitivní porážku snah o socializaci nebo zestátnění půdy. Byl usnesen ve smyslu přání agrární strany, to znamená ve smyslu převážně parcelačním. Zákon stanoví, že Pozemkový úřad bude přidělovat půdu do vlastnictví nebo pachtu jednotlivcům, nebo „sdružením jednotlivců různého druhu“. Tento druhý výrok je složité vyjádření pro totéž, co by se mnohem jednodušeji nechalo vyjádřit slovem družstvo. Ale Ti kdo kolektivismus nemilují, brali na sebe raději námahu, spojenou se složitějším vyjadřováním, než aby jednoduše mluvili o družstvech. Byl to výsledek Švehlovy strany v takzvaném „nepovolném lpění na zemědělském individualismu“.“ Posud Peroutka.
V neposlední řadě se k tématu pozemkové reformy a vlastně počátku rozporu mezi pravicí a levicí v agrárním prostoru, přetrvávající v různých podobách dodnes, vyjádřil i prezident Masaryk. Opět Peroutka: „Hlavní účinek pozemkové reformy byl ten, že neobyčejně rozmnožila počet vlastníků. Stalo se soukromými vlastníky majetku více jak půl milionu lidí. Pozemková reforma je opravdu reforma konzervativní…..Jí naše republika prokázala střední Evropě velkou konsolidační službu. Kampaň, která měla soukromým vlastnictvím otřást, jej naopak upevnila. Systém latifundií a velkostatků bývá spolehlivým spojencem bolševismu. Naopak drobné selské vlastnictví je skoro neotřesitelnou oporou demokracie.“ Konec citace.
Eugen Varga, bývalý maďarský komunistický komisař a později národohospodářský odborník při Třetí internacionále, formuloval jasně tyto vztahy:
„Čím větší, napsal, „jsou velkostatky a čím četnější jsou proletáři na venkově, tím pevněji může být založena diktatura. Čím rovnoměrněji je rozdělen majetek půdy, tím nepříznivější jsou podmínky pro diktaturu….. V agrární otázce rozdělují se revizionismus a komunismus nejostřeji. Rozsáhlé velkostatky znamenají ostré třídní protiklady. Převaha malých sedláků přináší demokracii, odstraňuje protiklady, připravuje nepříznivou půdu pro revoluci. Proto jsou revizionisté pro rozbití velkostatků, komunisté pro jejich zachování.“
Socialisté, kteří volali po pozemkové reformě, tak vycházejí, díky tvrdosti a ideologické zarputilosti Švehlově, jednoznačně poraženi a téměř politicky vytlačeni z venkova. Museli si počkat dalších třicet let, než se jejich zhoubná představa naplnila. Ale ti, kteří ji uskutečnili, komunisté, nakonec zlikvidovali i samotné sociální demokraty.
Dnešní jejich pohrobci používají stejné argumenty, stejnou rétoriku a jejich představy jsou stejně zcestné a nebezpečné jako před devadesáti či šedesáti lety. Jistě, máme pluralitní společnost, demokracii a jejich názory v naší svobodné společnosti volně zaznívají. Ale jen ať si již neberou do úst Antonína Švehlu, nejsou toho hodni. Pro ně platí „ne Švehla, ale Modráček, ne Prášek, ale Bechyně“. To jsou jejich myšlenkoví předchůdci. Bylo by potřeba, aby si doplnili vzdělání. „Vumlácká“ pologramotnost je více než trapná.
Rovněž pro naši dnešní pravici by studium historie mělo dát jednoznačná poučení. Co nejméně ústupků socialistům a jasnou názorovou profilaci oslovující pravicového voliče. To je voliče, který sází především na svoji dovednost, vytrvalost a píli a který se nebojí brát na sebe odpovědnost za svoji rodinu, majetek, za obec, kde žije. A nebát se jasně říci, že důležitá rozhodnutí jsou především politická a ideologická. Rozhodnutí, která se převádějí do praxe právě v duchu představ o určitém uspořádání společnosti, hospodářství a fungování věcí veřejných. Kde jinde se jasněji může dnešní pravice v agrárním sektoru politicky profilovat než v ovlivňování a nastavení podmínek zemědělských dotací, modulačním schématu plateb či vytvořením liberálních a příznivých podmínek pro individuální podnikání na venkově bez zbytečné byrokratické zátěže s posílením vlastnických vztahů. Vždyť o tom právě politika, pluralita a demokracie jsou. Naše síla nesmí být v jednotném názoru, to je síla fašismu a komunismu, ale právě v pluralitě názorů a schopnosti politiků je prosazovat do veřejného života.
JS

cechykrasne-cechyme

převzato

Adam B. Bartoš

S Izraelem na věčné časy

převzato

Klaus: Pokrokáři útočí na tradiční řád. Vlastenectví je vydáváno za šovinismus a rodina pošlapávána

SVATÝ VÁCLAV A IDEA ČESKÉ STÁTNOSTI

převzato

Co Češi nevědí (ale měli by!)

převzatooooooooooooo

dobrá práce

3 přiložené soubory

Převzato a s chutí............

Petr AnderleMUŽ KTERÝ SPOJIL VÝCHOD A ZÁPAD SLUNCEKapitoly o evropské integraci

převzato

Českou politiku ovládají zednáři

převzato

Z života "progresivních" komunistů

Ještě k srpnu 1968

Převzato a s chutí............

Co zbylo z Listopadu?

Globální krize neskončila

Nové rozdělení světa

Kam a jak dál

Hlavní prameny

převzato.........

SPOLEČNOST: Havel je nahý

převzato.........

Josef (Jožka) David v dokumentech a vzpomínkách

Kdo byl Josef David v čsl. politice

Oficiální portál Statutárního města Ostravy o něm uvádí:

Josef DAVID

Převzato a s chutí............

ŠOKUJÍCÍ: Co nám ještě tají Karel Schwarzenberg a Václav Havel v rodinných albech??? Mohl by nám Schwarzenberg na Šumavě zřídit sběrný pracovní tábor po vzoru svého otce…?

Převzato a s chutí............

Pět cest sv. Tomáš Akvinského

Úvod

Pět cest

Obecné principy důkazu z pohybu

Akt a potence

Podmíněnost

Důkaz z pohybu

Vlastnosti Boha vyplývající z důkazu z pohybu

Argumenty proti důkazu z pohybu

Závěr

Zdroje

převzato...........

Vyhledávání

Aktuality

Poučení z agrární historie

Petr Anderle
MUŽ KTERÝ SPOJIL VÝCHOD A ZÁPAD SLUNCE
Kapitoly o evropské integraci