Minimálně to stojí za přečtení..........

On asi Ústavní soud věděl, proč KTS vyňal z kategorie vědomých práskačů StB, když se zjistilo, jací jsou tam dárečkové !




s
Nevolte Mejstříkocába!Oba kandidují v těchto senátních volbách za stejný obvod, oba jsou spojováni s děním během Sametové revoluce, oba se veřejnosti prezentují jako velcí odpůrci „komunismu“ a jako stoupenci politiky exprezidenta Havla.

Oba už mají bohaté zkušenosti s politickou činností. Oba dva jsou ale především lidé s tak nízkým morálním kreditem a špinavou minulostí, že je v zájmu naší politické scén nedopustit, aby byli zvoleni do Senátu ČR!


Jedná se o Martina Mejstříka a Michaela Kocába!

Martin Mejstřík


Dosavadnímu senátorovi za zkrachovalou Cestu změny Martinu Mejstříkovi vedle fanatického lpění na dosti neaktuálních antikomunistických štvanicích nelze upřít jednu vlastnost – a to silný narcismus, s jakým přistupuje v hodnocení svého života. Narodil se v rodině komunistického vysokoškolského pedagoga, který byl při normalizačních čistkách ze strany vyloučen. Mejstřík sám připomíná, jak měl údajně během 70. a 80. let trpět, jak nebyl přijat z údajně politických důvodů na gymnázium nebo jak ,,zlobil“ na Divadelní fakultě AMU v letech 1986-89.

Okamžitě po nástupu na DAMU (kde studoval obor loutkářství, ve kterém nebyl schopen se prosadit) se ale stává členem Socialistického svazu mládeže. To však kariéristovi Mejstříkovi nestačí a sápe se ve strukturách SSM ještě výš. Přijímá významnou funkci místopředsedy celoškolského výboru SSM ,,pro ideově výchovnou práci“, čímž se stává vůbec nejvyšším ideologem na AMU.

Záhy je též zvolen členem předsednictva pražské vysokoškolské rady SSM. Dávkou typické mejstříkovské drzosti pak je fakt, že ve svém curriculum vitae uveřejněném na domovském webu není o jeho svazácké kariéře ani zmínka! Teprve letos před volbami na web umístil další verzi svého životopisu, kde svou kolaboraci bagatelizuje výčtem svých pseudozásluh a přítomností na různých protirežimních demonstracích. Ty se ovšem konaly již v době, kdy byl rozpad režimu zcela jistý, není tedy překvapivé, že se jich zúčastňovali i konjukturalisté Mejstříkova typu.

Ten se jako velmi vlivný funkcionář dostává do středu revolučního dění v listopadu 1989 a zažívá své okamžiky slávy. Po Sametové revoluci jako mnozí jiní převléká kabát svazáka za kabát ostře pravicového antikomunistického novináře a koordinátora expertní komise Úřadu předsednictva vlády ČSFR. S chutí se ujímá postu vládního zmocněnce Ministerstva financí České republiky pro ,,zeštíhlení“ majetku SSM. Zeštíhlil ho jak jen mohl, ovšem prostředky pro tzv. studentský fond, za který právě on nesl odpovědnost, se kamsi ztratily. Kam, to ví snad jen Mejstřík sám. Na podzim 1990 píše společně s dalšími studentskými kolegy manifest Ukradená revoluce, který je výslovnou podporou pana profesora Václava Klause a jeho politických vizí. Že o několik let později Mejstřík stává Klausovým kritikem (ovšem z pseudopravicových pozic, například jako redaktor ultrapravicového Českého deníku, resp. týdeníku), už jen svědčí o tom, jak pevný charakter pan Mejstřík vlastně má. Za pozornost stojí i jeho úloha v kauze Marty Chadimové. Jako význačný svědek při soudních přelíčení neustále měnil postoje k obžalované a mnohé jeho výpovědi byly označovány za věcně nepravdivé. Přes to všechno neztrácí tu drzost moralizovat ve výzvě Děkujeme, odejděte, kterou sepsal s dalšími exstoupenci ODS jako jsou Igor Chaun a Šimon Pánek, a vyzývat k odchodu demokraticky zvolené politiky (z nichž jednoho ještě dříve aktivně podporoval).

O tom, jaký ohlas Děkujeme, odejděte měla, vypovídají její dvě veřejné akce – zatímco ta první dokázala na Václavské náměstí nalákat ještě tisíce občanů, druhá konající se rok poté na témže místě již jen několik set příznivců. Podobným krachem končí i akce občanského sdružení Obnova slušnosti, které Mejstřík iniciuje a spolumoderuje. Pozoruhodné jsou též bytové kauzy Martina Mejstříka. Mejstřík krátce po revoluci získal od radnice Prahy 1 nájemní dekret k menšímu bytu ve Všehrdově ulici v Praze 1. Stalo se tak přednostně, mimo standardní kritéria a pořadí. Obytný dům v tiché ulici na pražské Kampě následně nájemníci v polovině roku 1993 zprivatizovali prostřednictvím družstva nájemníků. Martin Mejstřík se stal členem představenstva tohoto bytového Družstva 447 a v roce 1999 i jeho předsedou. O tři roky později se však bývalý studentský vůdce stěhuje do jiného obecního bytu, tentokrát na pražském Smíchově. Rada městské části Prahy 5 totiž uděluje 9. června 2002 souhlas manželům Mejstříkových, aby svůj dvoupokojový, již zprivatizovaný družstevní byt ve Všehrdově ulici směnili za pětipokojový luxusní obecní byt ve Zborovské ulici s Marií Havlíčkovou.

Mejstříkovi se tak do nového smíchovského obecního bytu stěhují doslova v předvečer privatizace tohoto obytného domu do rukou jeho nájemníkům. O tři měsíce později, v září téhož roku, totiž zastupitelstvo městské části Prahy 5 schválilo na svém 32. zasedání prodej bytového domu číslo popisné 506 ve Zborovské ulici s pozemky nájemníkům. Mejstřík s chotí tak jako novopečený obecní nájemník získává od městské části do osobního vlastnictví pětipokojový byt o rozloze 117 metrů čtverečních za lukrativní cenu 880 tisíc korun.Dalším krokem na složité bytové pouti bylo najít movitého zájemce, který by takto pracně získané bydlení dovedl patřičně ocenit. Povedlo se a tak byt ve Zborovské ulici prodávají manželé Mejstříkovi v září 2005 za 5,1 milionu paní Jarošové z Hloubětína.Cesta zpět na Malou Stranu je otevřená a už měsíc nato, v říjnu 2005, kupuje rodina Mejstříkova za 3,2 milionu pětinový podíl na krásně zrekonstruovaném soukromém domě v malebném zákoutí Malé Strany. A když v roce 2002 postihla Prahu zničující povodeň, je zaplaven i jeho byt a tak hned v první chvíli si jde žádat město o povodňovou finanční dotaci (pro připomenutí, v té době je Mejstřík již čtyři roky zastupitelem na Praze 1). Nakonec dojde ke zjištění, že v onom inkriminovaném bytě již dlouhý čas nebydlel. V tom samém roce je Mejstřík zvolen senátorem (do té doby pracoval jako zahradnický dělník kdesi na Petříně).

Zpočátku ještě pokračuje jeho ,,pravicová kritika“ činnosti ODS a pana Václava Klause, postupně je však začíná brát na milost a požaduje po nich aktivní spolupráci na jeho laciném maccarthyovském boji proti komunismu. Směšný, absurdní, ničemu neprospívající a zpozdilý antikomunismus – to jediné, s čím se Mejstřík během své čtyřleté působnosti v Senátu dokázal předvést. Pokud jde o jeho způsob prosazování antikomunismu, tak se jedná o způsob absolutně průhledný a demagogický, stačí jej pozorovat v diskusích s názorovými oponenty, kterými je téměř vždy argumentačně rozdrcen. Ekonomická, sociální a ekologická situace v České republice jako by Mejstříka ani nezajímala. Přednější je pro něj užívat si tučný senátorský plat, který Mejstříkovi dovoluje, aby na svou vlastní profesi celkem kašlal. Je to právě Mejstřík, který patří mezi největší absentéry na řádných schůzích horní komory parlamentu -
za poslední dva roky Mejstřík absentoval ve 45,5% případech hlasování a ve 13% nehlasoval, takže hlasoval jen ve 41,5% hlasování.

Michael Kocáb
(Michael Kocáb podepsal 9. 8. 1982 spolupráci s STB a pod krycím jménem MÍŠA udával svoje nejbližší přátele. Donášel na Michala Pavlíčka a další muzikanty. Podrobnosti: reg. číslo 37868, II. správa SNB, boj s vnitřním nepřítelem, 1. ODDĚLENÍ-pravicové, antisocialistické síly, řídící důstojník npor. ŠAŠEK Josef. Dodnes je veden v archivu bezpečnostních složek, kde je k dispozici jeho vázací svazek. Další informace zde.) A



Přestože se otec Michaela Kocába stal po roce 1968 disidentem a signatářem Charty 77 (ještě k tomu byl evangelickým farářem), na synovu kariéru to prakticky žádný vliv nemělo (oproti dětem jiných disidentů). A tak Kocáb úplně v klidu mohl studovat, absolvoval pražskou konzervatoř, založil jazzrockovou hudební skupinu, se kterou vystupoval v médiích a oficiálně vydal desku, a to v době, kdy zrovna probíhaly nejtvrdší postihy chartistů! Kocáb připomíná, že v roce 1980 byl ale obviněn za politickou provokaci (o co přesně šlo, to nekonkretizoval) a jeho trestné stíhání bylo zastaveno amnestií prezidenta republiky Husáka. Ani to se na jeho kariéře nijak nepromítlo.

Opravdu zajímavé.Na přelomu 70. a 80. let se i v totalitním Československu rozvíjí nová vlna rockové hudby. Bývalý jazzman Kocáb toho okamžitě využívá a obnovuje společně s talentovaným kytaristou Michalem Pavlíčkem svůj Pražský výběr, tentokrát v rockovém duchu. Skupina se stává obrovsky populární, vydává singl, připravuje desku, vystupuje i v televizi (což si málokterá z tehdejších novovlnných kapel může dovolit). Poté však přichází legendární paličský článek v Tribuně a hromadný zákaz mnoha rockových kapel, Pražský výběr nevýjimaje. Právě této události Kocáb neustále využívá k propagaci sebe sama jakožto ultlačovaného umělce. Nikde však již nehovoří o tom, že ve skutečnosti činnost kapely na přání StB ukončil sám Kocáb.

S touto organizací on samozřejmě měl i co do činění , neboť je osobně uveden v registrech StB pod krycím jménem MUK. Sice ,,pouze“ jako kandidát tajné spolupráce, že ale nebyl jen tak ledajakým kandidátem dokazují některé jeho výpovědi, jaké se zachovaly v archivu. V záznamu ze září roku 1987 se praví: ,, Se jmenovaným bylo uskutečněno několik operativních pohovorů, v průběhu kterých dal najevo, že je ochoten být ve styku s orgány MV a tyto informovat o negativních jevech v prostředí tzv. volné mládeže a v prostředí pražských hudebních skupin." Ve svém prohlášení před StB Kocáb uvádí: ,,Já, Michael Kocáb - nar. 28. 7. 1954, vedoucí bývalé hudební beatové skupiny PRAŽSKÝ VÝBĚR prohlašuji před příslušníky Československé kontrarozvědky Federálního ministerstva vnitra, že v případě umožnění veřejného vystupování hudební beatové skupiny pod názvem "ROPOTÁMO",.. nezneužiji veřejné hudební produkce k ovlivňování protispolečensky orientovaných nálad, šíření myšlenek v duchu pacifismu a k propagaci kapitalistického způsobu života... Dále prohlašuji, že pomlčím před všemi nepovolanými osobami, kterými jsou rodinní příslušníci, rodiče, kamarádi, ale i jiní příslušníci Sboru národní bezpečnosti (?!) o všech těchto shora uvedených skutečnostech a rovněž nezneužiji dané důvěry k páchání trestné činnosti. Osobně budu zabraňovat případné infikaci hudební tvorby jinými hudebními skupinami, které se dopouštějí negativní činnosti spočívající ve skrytých invektivách vůči kulturní politice KSČ a socialistickému způsobu života. Toto své prohlášení stvrzuji vlastnoručním podpisem.“

Při znalosti těchto faktů už nikterak nepřipadá zvláštní, že Kocáb se do roku 1989 mohl naplno věnovat své profesi (pomineme-li onen pseudozákaz PV), skládal hudbu pro divadlo, české i zahraniční filmy, dokonce byl jedním z autorů baletní hudby pro španělsko-tuniské muzeum v Grenadě, chystal hudební projekty se Stingem a Frankem Zappou, dělal jeden rozhovor pro noviny za druhým, v Zelenkově televizi se objevoval pomalu stejně často jako dnes, natáčel svou autorskou desku… Zkrátka trpěl jako utlačovaný umělec. V roce pádu totalitního režimu, 1989, Kocáb bystře využívá atmosféry doby a snaží se navenek režim kritizovat – v červnu 1989 pronáší v přímém televizním přenosu z Děčínské kotvy ono památné ,,Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží“, podepisuje Několik vět, s textařem Horáčkem zakládá iniciativu MOST, která udržuje kontakty s tehdejším předsedou vlády Adamcem, resp. s jeho poradcem Oskarem Krejčím (residentem StB). Přitom stále často koncertuje, vystupuje v televizi, objevuje se v tisku, natáčí biografický film o Pražském výběru… Vazby na StB prostě měly patřičný efekt.Přichází listopad 89, kooptace do Federálního shromáždění a všemi tak opěvované angažmá kolem odchodu sovětských vojsk z území Československa. Dnes už všichni dobře víme, že nešlo rozhodně o speciálně jeho dílo.

Celá akce byla důsledkem politických změn a rozhodlo se o ní přímo z kremelského politbyra, Kocáb v ní pouze statoval, nic víc. Jeho egoismus mu však nezabránil v tom, aby se samozvaně neoznačil pomalu za autora celé myšlenky vyhnání ruských vojsk. Bohužel, český národ mu tuto nálepku dodnes přiděluje a Kocáb se proto tetelí blahem. O tom, jak se vlastně Kocáb při odsunu choval, vypovídá skutečnost, že sám z vlastní iniciativy vehementně prosazoval tzv. nultou variantu při majetkovém vyrovnání mezi Československem a SSSR, tj. aby sovětská strana nezaplatila vůbec nic, kdežto československá strana aby poskytla Rusku zdarma stavební materiál v ceně několikaset miliónů korun na výstavbu bytů ruských důstojníků. S Kocábovou rusofobií, jakou dnes coby velký pravičák a amerikanofil projevuje, to nebylo vždycky tak horké.Po odchodu z politiky Kocáb naplno zahajuje svou dráhu podnikatele.

Stává se členem statutárních orgánů několika společností (ART PRODUCTION K., CINEMASOUND s.r.o., ČKD Polovodiče Praha, a.s.) a společně s muzikantským kolegou Martinem Kratochvílem zakládá investiční fond Trend. ,,Pravdoláskař“ Kocáb nalákal na své jméno přes sto tisíc drobných akcionářů, kteří byli později okradeni o 1,5 miliardy korun. Kocáb s Kratochvílem se zuby nehty brání, že s tunelem Trendu nemají nic společného, což nic nemění na tom, že Kocáb od tunelářů fondu (které si sám osobně vybral) inkasoval celkem 36 miliónů korun. Pokud jde o jeho trestné stíhání, podle policistů, kteří se v té době okolo kauzy Trend pohybovali, razantnějšímu vystoupení proti Kocábovi bránilo jeho úzké přátelství s tehdejším prezidentem Havlem.

Policisté měli obavu, že by okamžitě přineslo pro Kocába milost, a tak navěky zmařilo možnost trestního stíhání. Kocáb z případu vyvázl úplně ,,čistý“. Netřeba ještě dodávat, že se Kocáb podvedeným akcionářům ani slovem neomluvil. Jeho podnikání jej však katapultovalo mezi nejbohatší lidi v republice.I jako vlivný akcionář firmy Bonton (jejímž ředitelem je trendista Kratochvíl) umí konat ve svůj prospěch. A to i ve prospěch své rodiny. Například své dceři Natálii umožnil v 15 letech natočit písňové album (na kterém se autorsky spolupodílel) právě v Bontonu, přestože gramofirma původně projekt odmítla. Ale to by nebyl Kocáb, aby si neprosadil svou. V naší zemi existuje spoustu nadaných mladých hudebníků. Nedostává se jim však moc velký propagační servis. Protože nepocházejí z Kocábovy rodiny.Co je Kocáb za člověka si naštěstí uvědomili i jeho celoživotní kolegové Vilém Čok a Michal Pavlíček, kterým rok od roku stále více vadil Kocábův autoritářský arogantní přístup k práci v kapele i mimo ni.

Kocáb bez vzájemných dohod v podstatě ,,vytuneloval“ Pražský výběr a přetvořil ho ve svůj Pražský výběr 2, čímž se zbavil pavlíčkovsko-čokovské opozice. I když Pražský výběr založil, osoba, která navrhla jeho přetvoření do posluchačsky vděčné bigbeatové podoby, byl ale Pavlíček. Řadě vděčných výběrovských posluchačů se Kocábův krok nelíbil a snažili se mu to otevřeně sdělit prostřednictvím diskusního fóra na jeho webových stránkách. Kocáb do něj ihned vstoupil jako mocný cenzor.A dnes Kocáb kandiduje do senátu.

V rozhovorech, která s ním jinak servilní média dělají, projevuje naprostou neznalost reálií současné politické situace u nás i ve světě, neprokázal, co je na jeho politickém myšlení vůbec zeleného, dosud nedokázal zformulovat jediný smysluplný důvod, proč by jej měli občané volit, jediné, s čím přichází. Perfektně se znemožnil například svým scestným pojetím školného, které poslanec Walter Bartoš správně označil za sociální inženýrství. Kocábovi ale politické ideje nic neříkají. Hlavní je pro něj koryto.Občané Prahy!

Až půjdete nyní volit svého senátora, nehlasujte pro pana Mejstříka, nehlasujte pro pana Kocába! Zabraňte svými hlasy, aby takovéto mravní kreatury participovaly na moci v této zemi! Děkujeme!
pozn, pro čtenáře. Kdysi jsem zachytil informaci, že i otec M.Kocába byl donašečem StB. Bohužel už nevím kde a nemohu ji nijak verifikovat.Já myslím, žebude-li mít někdo zájem, on to již prověří.

Ačkoliv ti idioti z řad českých fašistů tvrdí , že jsem agent BIS ,OBOZu a já nevím čeho všeho všeho, tak nemám chuť se zrovna tímto zaobírat.

Kocába mám u zadku ,ale nepatří mezi priority mého zájmu !