Vcelku zajímavé čtení.......

Něco i Izraeli......................

-------------------------------------

Izrael - hořký odkaz kolonialismu



Šedesáté výročí vzniku Izraele si připomněla i masmédia. Žel, ne vždy k jádru věci jdoucími komentáři. Jan Fingerland (MfD, 10. 5.) například srovnává nesrovnatelné. Vidí obdobu stejného prvotního hříchu mezi vznikem ČSR v roce 1918 v historických hranicích a proti vůli obyvatel Sudet a vznikem židovského státu proti vůli většiny Arabů prostřednictvím války, přičemž muselo odejít 600 tisíc lidí. Eufemistickým dovětkem, že i sudetští Němci byli nakonec vypuzeni, když se soužití neosvědčilo, nasazuje své krkolomné paralele korunu. Jiří Hanák (Právo, 14. 5.) zase označuje za pověru názor, že nevzniknout Stát Izrael, byl by svět bezpečnější. Myšlenka dát Židům vlastní stát byla po hrůzách holocaustu přijímána po válce s pochopením. Nebyl by ale dnešní svět opravdu bezpečnější, kdyby se uskutečnila nikoli na účet Palestinců?


Hlubší zamyšlení nabídla politoložka a filmařka Nataša Dudinská (MfD, 7. 5.). Konstatuje, že nový židovský stát má dnes skvělou kulturu, vynikající armádu a kvetoucí hospodářství, a přesto si není jist sám sebou. Izraelci s nejsilnější armádou na Blízkém východě se podle ní budí v noci strachy z toho, že je Arabové smetou. V tomto stálém pocitu ohrožení vidí autorka tohoto komentáře hlavní zdroj židovské posedlosti bezpečností , která světí téměř všechny prostředky včetně porušování lidských práv, mezinárodního práva i vlastních demokratických zákonů. Jako by zde s budováním nových zdí přežívalo ghetto, ze kterého se chtěli Židé založením vlastního státu vymanit. Tato v Izraeli žijící politoložka vypočítává další zdroje pocitu nejistoty Izraele: patří do Evropy, nebo na Blízký východ?



Vyřeší diskriminací svých muslimských občanů? Chce být státem náboženským nebo liberálním? Vymaní se ze zajetí fanatických osadníků, torpédujících mírový proces? Vyrovná se s rozdílnou kulturou svého evropského (aškenázského) establishmentu a židovských přistěhovalců z Orientu? Nesmíří se díky této své orientální druhé tváři jednoho dne s tím, že leží na Blízkém východě, a ne někde u švýcarských hranic? Podle Dudinské by to byl krok na trnité cestě směrem k míru se sousedy.


Mnoha články prostupovalo konformní pochopení pro právo Židů vrátit se po dvaceti stoletích do někdejší vlasti, jednostranně zde vyhlásit vlastní stát a uhájit jej ve válkách s Araby. Jako by právě toto bylo jediné možné řešení otázky židovské diaspory a špatného svědomí křesťanského Západu s jeho antisemitismem. A jsme u podstaty problému. Výhrady k obnově židovského státu v dnešní podobě měl od počátku Albert Einstein. Viděl v ní možnou hrozbu pro jím upřednostňované duchovní pojetí židovského společenství. Judaisté ji zase spojovali až s příchodem Mesiáše. I mnozí sionisté měli obavy z návratu do Palestiny. Jako by předjímali to, co vypočítává Dudinská. Podle dobových pramenů se po roce 1905 dokonce kvůli tomu zformovala celá odštěpenecká skupina.



Tito teritorialisté byli ochotni začít budovat nový stát na území tehdejší Ugandy (nabízené britskou vládou) nebo kdekoli jinde kromě Palestiny! Samotný zakladatel sionismu T. Herzog uvažoval podle znalce této problematiky Marka Čejky dokonce o Argentině. Herzog však v roce 1904 zemřel a hlavní sionistický proud rozhodl na kongresu v roce 1905 jinak. Z citových a historických důvodů volil návrat do původní vlasti. Přesto, že tam už celá staletí žili Arabové! Kolik obětí a slz na obou stranách už stály za uplynulých 60 let tyto citové důvody!!
Hanák jistě nebude souhlasit, ale přesto: kdo ví, jakým směrem by se byly ubíraly dějiny světa, kdyby byl Londýn nabídl sionistům jiné, vhodnější místo. Třeba část tehdy ještě řídce osídleného území v mírném pásu Austrálie nebo jiné podobné teritorium. Měl jich tehdy na rozdávání. Při známé píli židovských osadníků - pokud by nabídku přijali - mohl na takových místech opravdu vyrůst nový, prosperující Izrael bez obtížně řešitelných problémů se sousedy a vyhnanci. Dnešní svět by opravdu nemusel být v takovém případě rukojmím izraelsko - arabského nepřátelství s jeho skrytou nukleární hrozbou a islámský fundamentalismus by nejspíš opravdu ztratil velkou část své protizápadní destrukční energie.


K vývoji kolem Palestiny už noviny přinesly celou řadu článků. Proto jen stručně. Marek Čejka cituje v knize Izrael a Palestina dva klíčové výroky sionistických vůdců z roků 1918 a 1920 - Ben Guriona a Ch. Weizmanna. Ty svědčí o jednom. Oba si uvědomovali, že při návratu do Palestiny půjde o to, kdo s koho. Vědomě už tehdy vsadili na právo silnějšího a dodnes praktikované vytěsňování Arabů. Fakta uváděná v této knize svědčí i o další podstatné skutečnosti. Vznik Státu Izrael na území někdejší Palestiny je hořkým dědictvím kolonialistického a neokolonialistického egoismu především Velké Británie, ale i Francie. A nejen to. Země euroamerického kulturního okruhu by se už konečně měly dnes podívat pravdě do očí. Své už zmíněné špatné svědomí - odpovědnost za tisíciletou diskriminaci Židů, zakončenou běsněním nacistů, si nemohou léčit pověstným dvojím metrem, na úkor muslimských Arabů, kteří byli v dějinách k Židům vždy neporovnatelně tolerantnější než křesťané.


Co se stalo, nedá se už odestát. Východiskem může být jen rozumný kompromis nových generací. Izraeli by vzhledem k výše zmíněným skutečnostem dnes v každém případě slušelo méně povýšené výlučnosti a více vcítění i respektu k mezinárodnímu právu. Nejnovější kritické prohlášení části izraelské inteligence, vydané k letošnímu kulatému výročí, naznačuje, že se zde ledy pohnout mohou. ČR jako jeden z nástupnických států Československa - země, která měla v různých obdobích nadstandardní vztahy s oběma protagonisty tohoto blízkovýchodního dramatu, by tomu mohla z iniciativy své levice napomoci více než jiní.
Jan Ritter,

Židům v diaspoře chybí dialog

Nejnovější vývoj situace v Gaze přináší novou malou naději, že se snad podaří zastavit koloběh násilí, v němž se na sebe zdánlivě donekonečna vrší odplata, odveta za odplatu, i pomsta za odvetu. Přeložený článek z izraelského levicově orientovaného deníku Haarec naznačuje, že si nutnost nalezení východiska z tohoto bludného kruhu uvědomuje stále více lidí (jh).

Pro reportéra, který byl zvyklý pobývat na frontě, je zvláštní a poněkud frustrující sledovat válku v Izraeli zpovzdálí. Poznáváte tak dění nejen ze zpráv vašich izraelských kolegů, ale také prostřednictvím zrcadlové síně mezinárodnách médií s jejich často komplikovanou agendou, oblíbenými a neoblíbenými tématy. Jako Izraelec přinejmenším víte, na čí straně stojíte. O mnoho obtížnější může ale v takových dobách být neizraelským Židem.

Pravda, ne pro všechny Židy. Mnoho z nich, zdráhám se říci že většina, se prostě o věc nezajímá. Daleko více je zaměstnává vánoční a novoroční shon a zprávy o obnoveném válečném střetu kolem Gazy jen tak mimochodem registrují. Ale ti, jichž se zprávy dotýkají a kteří tráví čas u zpravodajských televizí a čtením všech dostupných informací na webu, mohou být rozděleni do tří skupin.

Je tady velký počet těch, kteří s pavlovovským reflexem mávají praporem, dobří a nevinní sionisté a Židé, kteří vidí jen trauma lidí na jihozápadě Izraele, a instinktivně se staví za izraelskou armádu (IDF), často s výčitkou vládě, že neumožňuje armádě postupovat dále a udeřit s větší tvrdostí.

Pak je zde skupina, podle mého názoru o něco menší, ale velmi dobře slyšitelná, lidí, kteří obvykle patří k radikálnější levici, nebo méně často k protiizraelským židovským sektám, a kteří se cítí nuceni kát se za mnohé izraelské hříchy a připojit se k nepřátelům Izraele při podpisování petic, organizování demonstrací a obviňování sionistické komunity z válečných zločinů. Tito lidé se jednoznačně odstřihli od hlavního proudu lokální židovské komunity a cítí se dobře tam, kde jsou.

Je tu ale ještě třetí proud - snad ne ten nejširší, ale věřím, že dosti významný - těch, kdo mají na věci mnohem složitější názory a jsou znepokojeni. Silně soucítí s Izraelem a dokonce chápou, proč se vláda rozhodla zahájit zničující operaci "Lité olovo", jsou ale extrémně rozrušeni a postiženi množstvím civilních obětí a rozsahem destrukce, které se téměř zdají být součástí akce i jejím záměrem. Jistě, říkají si, musí existovat, je to nutné, nějaký jiný způsob jak takové věci dělat. A žijí s těmito svými pochybnostmi, často nevyjádřenými, dokonce ani v rámci rodin a mezi nejbližšími přáteli, protože to nejhorší s čím se shledávají, je že ostatní kolem nich se nezdají být schopni rozlišovat různé nuance, ani pociťovat soucit s mrtvými a trpícími raněnými na druhé straně. Začinají si sami sobě klást velmi nepříjemné otázky: Jsme obklopeni latentními rasisty, nebo je snad něco v nepořádku s námi samotnými, co nás zbavuje jistoty a citů lidí kolem nás? Nebo má snad každý podobné pochyby, jen se podobně jako my bojí je vyjádřit nahlas?
Snad v nejtěžší situaci jsou lidé, kteří se denně podílejí na práci židovských organizací toho druhu, který vždy spěchal s povinnými nesmyslnými prohlášeními jako "celonárodní židovský fond stojí pevně za Izraelem". Téměř vždy je jejich důvěra a nejdražší víra otřesena.

"Prostě nemohu pochopit, jakto že ostatní v kanceláři nejsou schopni přiznat, že tu bylo skutečné utrpení na palestinské straně, a že Izrael za to nese podstatnou část zodpovědnosti", řekl mi přítel, který pracuje pro jednu takovou organizaci v Londýně. "Cítím se tak osaměle, protože se zdá, že naprosto nikdo nechápe, jak jsem v téhle otázce rozpolcený. Velmi dobře rozumím pozici Izraele, a do určitého stupně se identifikuji s důvody pro zahájení operace, ale proč nikoho z nich nezarmucuje smrt dětí? Zdá se, že snad takové zprávy ani nevidí."
Dvě strany mince
Můj přítel si našel jakousi cestu - v práci mlčí, ale daroval peníze NGO, která nakupuje lékařskou pomoc pro Gazu.

Pro Židy v USA je to snazší. S ohledem na velikost tamní židovské komunity a relativní sebevědomí amerických Židů existuje více platforem a proudů, které umožňují najít si podporu a současně uplatnit kritiku, a je tu mnohem větší otevřenost vůči jednotlivcům, kteří si utvářejí nezávislý postoj a veřejně jej vyjadřují. V menších komunitách jako je Británie nebo Francie se pracuje spíše v mentalitě obležení a s mnohem pevnějším myšlením o "nich" a o "nás".
Mnoho Izraelců by mohlo považovat takové úvahy za nepotřebnou měkkosrdcatost těch, kdo nikdy nesloužili v IDF a neplatí izraelské daně, jejichž rodiny nejsou nikde poblíž raket Kassám. Mohou si říkat: proč bychom se měli starat o to, co si takoví lidé myslí? Ale Izrael předpokládá pomoc, finanční sbírky, lobování a obhajobu v médiích, úsilí Židů v diaspoře na svou podporu. A k tomu může docházet jen v prostředí otevřenosti.

Nakonec jsou to jen občané Izraele, Židé i Arabové, kteří mají právo volit a rozhodovat, ale je nutné pochopit, že i když Židé ve světě stále většinově podporují Izrael, mají dnes více informací a méně nevinnosti než kdykoliv dřív a budou poskytovat takovou podporu pouze se zdravou dávkou kritičnosti - ať už bude přicházet zprava (vůči tomu, že izraelská vláda je moc vstřícná vůči Palestincům) nebo zleva od těch, kteří by si přáli vyhnout se pokud možno vojenským řešením.

Jak vedení Izraele, tak diaspory by měla poskytovat prostor pro takové diskuse, protože strnulost nezpevní podporu Izraeli, ale zvýší frustraci a deziluzi z něj.
Přeložil -jh z anglického