Toto je z období, kdy estabisment za pomoci BIS v principu prováděl jeho stavovskou lidvidaci. Přesto toto období z hlediska přínosu fatálních informací patří k nejplodnějším. Za to Vám pane Cibulka dík....
KGB KONEČNĚ PROMLUVIL: PŘEMĚNY VÝCHODNÍ EVROPY 1989 RUKAMA KGB
(Playboy, číslo 7/ červenec 1993, str. 48 - 51 a 120 - 125)
Ruský prezident přišel generálovi poblahopřát osobně. Odpoledne 20.října 1992 se Boris Jelcin nechal zavézt konvojem černých limuzín značky "Zil" z Kremlu na Lubjanku. Do neblaze proslulého hlavního sídla tajné služby. Dynamický jako vždy, v rozepnutém kabátě, se vřítil do pompézní budovy z šedočerné žuly. Stráž překvapeně zasalutovala, když prezident vstoupil do výtahu jedoucího do čtvrtého poschodí. Této stavbě se v Moskvě říká pouze "zóna". Je to nejsvětější centrum moci té největší a nejagresivnější tajné policie na Zemi. Odsud je řízeno
50 000 důstojníků, 90 000 techniků a správních odborníků, 60 000 specialistů na odposlech a šifry, minimálně 240 000 po zuby ozbrojených pohraničníků a zvláštních jednotek a také přibližně deset miliónů NS (neoficiálních spolupracovníků), tedy udavačů. "Zóna" je považována za nejlépe hlídanou administrativní budovu v Rusku.
V největší z mnoha pracoven táflovaných dřevem sídlí generál milice Viktor Barannikov, důstojník - kariérista s masitým nosem a energickou bradou. Od té doby, co ho Jelcin 24. ledna 1992 překvapivě jmenoval šéfem Ministerstva bezpečnosti – MBR (Ministěrstvo Bezopasnosti Rossiji), chodí Barannikov často v civilu. I kancelář vypadala v den návštěvy prezidenta téměř mírumilovně. Na konferenčním stolku se vršily blahopřejné telegramy. Generál měl toho 20.října narozeniny, bylo mu 52 let.
Jelcin zůstal v Barannikově kanceláři jen pár minut. Sotva svého přítele objal, naléhali elitní vojáci skupiny Alfa, že je čas k odchodu. Nervózně pozorovali Jelcina pospíchajícího zpět po rudých běhounech, které pokrývají dlouhé, klikaté chodby. Tělesná stráž hlavy vlády nedůvěřovala důstojníkům střežícím Barannikovo hlavní sídlo. Právem: Jelcin sice zrušil název Komitět Gosudarstvěnnoj Bezopasnosti (KGB), ale nikoli ducha a aparát této neblaze proslulé tajné policie. Bylo propuštěno pouze 56 (slovy padesát šest!!!) z 50 000 důstojníků KGB - a těch pár skutečných demokratů v Moskvě, stejně jako západní služby, už dávno varuje, že nové Ministerstvo bezpečnosti (MBR) pod vedením Barannikova, představuje největší reálné nebezpečí pro mladou a zranitelnou ruskou demokracii.
Svojí krátkou návštěvou v "zóně" chtěl Jelcin podle názoru pozorovatelů demonstrovat své dobré vztahy k šéfovi tajné služby a ukázat, že nezná strach. Marný podnik: Barannikov sice v současnosti stojí za Jelcinem, ale mezi většinou pracovníků MBR na vedoucí úrovni je prezident krajně neoblíben. Vysoce kvalifikovaní odborníci těchto služeb považují Borise Jelcina za blázna, který se svým rustikálním charismatem a heslem "demokracie" nebaží po ničem jiném než po absolutní moci.
Ale KGB Borise Jelcina nikdy nechtěla. Když se pak najednou dostal do čela vlády a naklonil si ruský lid, zvyklý trpět, akceptovali důstojníci novou situaci se skřípěním zubů. Od začátku 80. let přece jenom s něčím takovým počítali.
Přední analytici sovětských tajných služeb už na přelomu 60. a 70. let přišli na to, že komunistický systém nevyléčitelně trouchniví. Nejlepší mozky, pověřené předsedou KGB Jurijem Andropovem, který se později dostal až do čela Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) a tim k vládě nad celou zemí, začaly přísně tajně hledat strategii, jak zemi zachránit jako světovou mocnost. Byly připraveny obětovat zkostnatělou státní komunistickou stranu i její senilní vedení gigantickému programu změn.
Perestrojka a glasnosť nebyly vymyšleny v Kremlu, nýbrž v myšlenkových továrnách KGB. Cílem ovšem nebyla demokratizace země, nýbrž udržení Sovětského svazu jako světové velmoci. Občanská práva, svoboda tisku, tržní hospodářství a prezidentská ústava, podobající se demokratické – s tím by se tajné služby smířily jako s nezbytným přívažkem.
"Koncepce dalekosáhlých reforem v Rusku vznikla tady", zdůrazňuje Andrej Černěnko, mluvčí MBR, nástupnické organizace KGB. "Naše reformní návrhy sahaly dokonce hlouběji než všechno to, co kdy dokázala politika." Tuto verzi potvrzují i různé západní prameny.
Muži z tajných služeb, KGB a armádní GRU, pozorovali koncem osmdesátých let poněkud frustrovaně nejprve sebevražedný Gorbačův cik cak kurz, potom diletantský puč reakcionářů v srpnu 1991 a nakonec rozbití Sovětského svazu ješitným Borisem Jelcinem.
Žádná z mocenských složek, střežících v dobách sovětské minulosti pořádek, nepřestála tuto dobu dramatických změn a chybných rozhodnutí bez úhony. Komunistická strana je rozbitá. Ruská armáda, špatně placená a demoralizovaná po afgánském neúspěchu, se stáhla do svých zpustlých kasáren. Vojenskoprůmyslový komplex je před bankrotem. Milice ve své úplatnosti masově přeběhla k mafii. Dezorientovaný lid se při tehdejší míře inflace 2600% stará jen o to, jak dostat máslo na chleba. A Jelcinova vláda se topí v chaosu neschopnosti. Jen staré struktury KGB jsou nedotčené.
"Naši lidé tady sedí a vědí, že to umějí líp než politici", stěžuje si ředitel MBR Andrej Černěnko. "Tam jsou diletanti, tady jsou profíci. V současnosti profíci se svými odbornými znalostmi často neprorazí. Ale to se změní."
Ministerstvo bezpečnosti je ještě zticha. Důstojníci si však v podhoubí ruské společnosti vytvořili tajné impérium, které může být mobilizováno během velmi krátké doby. Oni sami se nazývají "rudé krysy" – a podle odhadu krajně levicoveho prosovětského vlasteneckého politika, plukovníka Rudé armády Viktora Alksnise, je to jen otázka času, než z podzemí vylezou na světlo. "Čekají jenom na to" říká Alksnis, "až udeří jejich hodina. Pozorují, jak se hroutí celá země a jejich vztek tiše vře".
V úvahu přicházejí dva scénáře. První: Chaos v Rusku se změní v čistou anarchii, kterou Ministerstvo bezpečnosti nejprve bude tolerovat. Důstojníci a agenti tajných služeb pečlivě sledují náladu mezi lidem. Jakmile se veřejné mínění obrátí jednoznačně proti Jelcinovi, "rudé krysy" udeří a provedou to, co nazývají "omezená chirurgická operace". Poteče krev, ale potom má zavládnout klid. Cílem operace není znovunastolení totalitního režimu marxisticko-leninského ražení – moc má převzít z pověření KGB/MBR autoritativní prezidentská demokracie (ovšem bez Jelcina!), která provede rozsáhlé ekonomické změny směrem k tržnímu hospodářství.
Druhá možnost: Jelcin se s pomocí své tělesné stráže pokusí vládnout sám. Propustí členy kabinetu, zatkne novináře, rozpustí Nejvyšší sovět a bude pronásledovat politické odpůrce. V tomto případě nasadí KGB/MBR v Moskvě své jednotky. Jelcin a jeho pomocníci budou odstraněni. Přes zemi se převalí vlna čistek, za oběť padnou stejně tak zkorumpovaní úředníci, jako producenti pornografie, podvodní politici, překupníci drog, obchodníci s lidmi a jiní zločinci. "Rudé krysy" mluví o "sociální očistě". Potom bude nastolena autoritativní vláda levého středu s účastí reakcionářského, antisemitského hnutí "Pamjať" a vlastenecké „Fronty národní spásy„ a pod dohledem KGB/MBR realizuje dalekosáhlý program hospodářské přestavby.
Ředitel MBR Andrej Černěnko nemůže přímo tyto plány potvrdit. Uvnitř bezpečnostních služeb podléhají maximálnímu utajení. Nepřímo ale připouští, že se jeho úřad připravuje na rozsáhlou celostátní čistku, které má padnout za oběť také velká část Jelcinova kabinetu. Černěnko řekl Playboyi: "Vedeme proti několika tisícům úředníků, politiků a funkcionářů předběžné šetření pro podezření z korupce. Ne, není to pravda, že jsou všichni členové vlády zkorumpovaní. Znám jednoho, který je čistý".
Černěnko sedí ve své pracovně ve třetím poschodí Lubjanky, přímo pod Barannikovým únikovým východem. V tomto poschodí kdysi pán domu Viktor Abakumov vlastnoručně mlátil vězně. Přes pěkný koberec vždycky nejdříve natahovali ochrannou deku proti stříkancům krve.
Z Černěnkovy kanceláře mezitím zmizely koberce a Leninův portrét na zdi. Podlahu před psacím stolem ve vzdáleném zadním rohu tvoří holé parkety. Stůl je umístěn v rohu, protože je tam nejlépe chráněn před střelbou do okna. Psací stoly všech vedoucích důstojníků na Lubjance jsou v této poloze. Vpravo od Černěnka stojí pět telefonních aparátů, kterými může vést otevřené i zašifrované rozhovory s odděleními svého ministerstva a spřátelenými službami. Okna před ním vedou na bývalé náměstí Dzeržinského, které se už opět jmenuje podle podzemím protékající říčky Lubjanka. Pomník Felixe Edmundoviče Dzeržinského, který 20.prosince 1917 založil KGB pod názvem Čeka ( „Zvláštní komise pro boj proti kontrarevoluci a sabotáži„ ), byl, pravda, po nezdařeném puči v srpnu 1991 sundán z podstavce. Ale důstojníci z Lubjanky sami sebe ještě dnes hrdě nazývají „čekisty„. Na památku založení Čeky nedostávají plat začátkem měsíce, ale každého 20. v měsíci.
„Čekisté„ se považují za elitu ruské federace. „Homosexuálové, narkomani a osoby se špinavou psýchou u nás nemají šanci,„ říká Černěnko. "Orientujeme se na vysoký lidský standard".
Ředitel nezamlčuje, že tato orientace na "vysoký lidský standard" stála v průběhu historie komunistických tajných služeb život přes 20 milionů sovětských občanů. Nejdříve, počínaje rokem 1929, poštval Stalin tajnou policii proti těm rolníkům, kteří stáli v cestě programu kolchozů. Zahynulo 3,5 milionu lidí. V letech 1935 až 1941 padlo „velké čistce„ za oběť 19 milionů lidí. A tato oficialní čísla nejsou zdaleka konečná.
Až donedávna dávala tajná služba přednost prostému, podomácku vyrobenému černobílému obrazu sovětské společnosti. Hodnotným členem společnosti byl pro KGB pouze ten, kdo neochvějně "věřil v marxismus-leninismus". Všichni ostatní byli disidenti a museli být odstraněni. V nejlepším případě a to velmi zřídka do Paříže (a to se ještě většinou jednalo o "odpůrce komunismu", kteří ve skutečnosti pracovali pro KGB), v nejhorším případě do likvidačních táborů na Sibiř, v případě pochybností do blázince. V posledním desetiletí prý ovšem přišli smutně proslulí vrazi z oddělení KGB pro „mokré záležitosti„, jejichž služební činnost zpravidla končila krveproletím, ke slovu jenom zřídka.
Údajně poslední obětí zabijáků z KGB nebyl sovětský občan a útok přežil: Papež Jan Pavel II, jenž byl při atentátu před dvanácti lety v Římě těžce zraněn střelbou z pistole. Na veřejnost KGB samozřejmě dementuje jakoukoli odpovědnost za tento čin. "Neměli jsme s tím nic společného", tvrdil Playboyi mluvčí. Na Lubjance ale má mnoho důstojníků za to, že se oddělení 8 direkce "S", určené pro "specialní operace", na atentátu podílelo. Mnozí jenom litují, že se nepodařil.
Dnes je oficiálnímu KGB jeho krvavá minulost nepříjemná. Proto se Ministerstvo bezpečnosti v současné době pokouší prostřednictvím nákladné kampaně zachránit, co se zachránit dá. K tomu patří i vydání knihy jménem "Lidská bolest", v níž jsou zveřejněna jména tisíců nevinných obětí státního teroru ve 30.letech, mezi nimi i Gorbačovova dědečka. Důležitější je ale složitý program údajné "dezintegrace", který má z gigantického podzemního impéria KGB udělat řadu nevinně působících organizací.
DEZINTEGRACE KGB V PRAXI
Z pověření Michaila Gorbačova začal vážně s tímto programem v r.1991 reformní politik Vadim Bakatin, stavební inženýr, který v minulosti nebyl v tajných službách. Jako ředitel KGB prostě rozpustil pět divizí mohutně vyzbrojených zvláštních jednotek KGB, podřídil jednotky osobní ochrany z 9.oddělení, včetně neblaze proslulé jednotky hrdlořezů Alfa, přímo prezidentovi a předal pohraniční jednotky s téměř čtvrt milionem vysoce kvalifikovaných a motivovaných vojáků vrchnímu velení Rudé armády. Ale než mohl Bakatin účinně zbavit moci centrálu KGB, nechal ho Jelcin padnout.
"Všechno zůstalo při starém" řekl později Bakatin Playboyi, "neměl jsem šanci KGB odideologizovat. Výbor pro státní bezpečnost (KGB) byl založen a budován jako meč v rukou komunistické strany, řídící totalitní mocenský systém. My jsme vytáhli do boje, abychom vytvořili nový stát, demokratickou republiku. To samozřejmě vyžadoval zcela jinou bezpečnostní službu".
Skuteční odborníci, jako bývalý generál KGB Oleg Kalugin, navrhovali celou sovětskou tajnou službu rozpustit, tak, jako bylo rozpuštěno východoněmecké Ministerstvo státní bezpečnosti. Ale Jelcin, který před svým nástupem k moci stále hřímal proti tajnému impériu rudých agentů, o tom po svém přestěhování do Kremlu nechtěl už nic slyšet. Naopak: 19.prosince1991 podepsal překvapivě prezidentský dekret, v němž přikazoval sloučit všechny tajné organizace Ruska do nového superministerstva bezpečnosti. Realizaci tohoto projektu zamezily až rezolutní domluvy parlamentu a ústavních soudců. Boris Jelcin se jen nerad podřídil výnosu Nejvyššího soudu a pak se rozhodl pro nové, tajné podzemní impérium čekistů.
Pozorovatelé teď hledají vysvětlení pro prezidentovu benevolenci vůči Lubjance. Nejpravděpodobnější je, že Jelcin vzhledem ke krizové situaci ve své zemi nemá v současné době jinou šanci než být s mocnou tajnou policií zadobře. "Jelcin si myslí, že má Lubjanku pod kontrolou ", říká bývalý člen KGB Oleg Kalugin. "Ale to je nebezpečný klam. KGB nemůže nikdo kontrolovat!!!".
Jiní odborníci mají za to, že v archivech KGB je uložen kompromitující materiál o prezidentově alkoholismu, zneužívání léků, sklonu ke korupci a možná ještě něco mnohem horšího. Plukovník Alksnis má dokonce důkazy, že kompromitující dokumenty o Jelcinovi byly uloženy ve švýcarském bankovním sejfu. Důvodem prezidentovy podivné taktiky je pravděpodobně obojí.
ŠPIONI Z KGB MĚNÍ VÝVĚSNÍ ŠTÍT / NÁSTUP PRIMAKOVA
Jelcin nechal nejprve vyčlenit ze systému bývalou 1. hlavní správu KGB (PGU). Sovětskou špionáž. Toto hlavní oddělení už i tak odjakživa pracovalo samostatně. Nová ruská špionážní služba (SVRR), vedená představitelem tvrdé linie Jevgenijem Primakovem, s 12 000 konspirativními pracovníky na celém světě, se zabývá i dnes stejnými úkoly, jako v dobách studené války. Měkký a proto bezcenný zákon č. 3245-1 o zahraniční špionáži, který Jelcin podepsal 8.července 1992, nic nezměnil – v nové SVRR pokračují v odposlouchávání, čmuchání a vydírání téměř všechna stará oddělení PGU.
Sekce R se zabývá operativním plánováním a analýzou. Sekce K kontrarozvědnou obranou proti špionáži. Smutně proslulé oddělení zabijáků V bylo sice oficiálně rozpuštěno, nicméně jeho úkoly převzala sekce S (speciální akce). Tato sekce pracuje i uvnitř přísně uzavřené SVRR za maximálního utajení. "Co dělá sekce S", říká plukovník Jurij Kobaladze z hlavní správy SVRR, "to my tady nevíme. Nemůžu dokonce ani potvrdit, že tohle oddělení vůbec existuje".
Sekce T (technická) má na starosti průmyslovou špionáž a řídí z Moskvy své zahraniční zpravodajce, kteří jsou na místě sdruženi do tajuplné skupiny X. Jejich informace měly odnepaměti a zejmena v 80. letech, kdy se vědeckotechnické zaostávání Sovětského svazu stále zrychlovalo, velký význam pro ruský průmysl a armádu. Důstojníci ze sekce X dodávali stavební plány pro sovětskou verzi létající radarové stanice NATO typu AWACS. Sehnali plány pro ruský bombardér „Blackjack„, kopii legendárního amerického B-1, a počítačové firmě Texas Instruments ukradli cenné integrované články. Kořist důstojníků ze sekce X obnáší ročně asi 5000 vzorků. Patří sem stavební plány, patentovací spisy, mikroplány a vzorky zboží.
Sekce I (informační) spravuje proslulou databanku SOUD („Systém sjednoceného získávání informací o protivníkovi„), která byla vybavena počítači z NDR a od 80. let byla nacpána statisíci osobních údajů ze všech bývalých zemí východního bloku (kromě Rumunska, Vietnamu a Mongolska). Jako horlivý dodavatel dat se ukázalo zejména východoberlínské Ministerstvo státní bezpečnosti. Až 90% osobních údajů z aktů německé Stasi bylo uloženo do systému SOUD a ještě dnes tam odpočívají jako časovaná bomba. „Samozřejmě máme tyhle údaje z bývalé NDR,„ potvrzuje Jurij Kobaladze, tiskový mluvčí SVRR, „s východoněmeckou státní bezpečností jsme přece úzce spolupracovali„. Miliony východních Němců, ale také statisíce západních Němců, které Stasi sledovala a na něž založila svazek, je tedy stále ještě možno účinně vydírat. (Totéž je možno říct o občanech bývalé Československé socialistické republiky - pozn. NN) Degradací ze správy na „službu„ bylo oddělení A (Aktivni dezinformační opatření) údajně zneškodněno. Přitom právě tato skupina odborníků pracovala velice úspěšně. Ještě koncem 80.let produkovalo oddělení A deset až patnáct perfektně falšovaných "úředních" amerických dokumentů ročně. Mnohé z nich byly tzv. tiché padělky, o nichž hovoří odpadlík od KGB Oleg Gordijevskij: "Pod pečetí mlčenlivosti se takové falzifikáty předkládají vlivným politikům třetího světa, aby byli varováni před údajnými nepřátelskými operacemi CIA nebo jiných amerických služeb".
Úspěšně proběhly také mnohé kampaně oddělení A ve sdělovacích prostředcích. Byla k tomu využívána zejména sovětská zpravodajská agentura TASS, deník PRAVDA a levicově zaměřené západní noviny, časopisy a publikace. Tak se dezinformátorům z Moskvy přechodně podařilo přesvědčit, že Američané mohou za celosvětovou epidemii AIDS. KGB rozšířila fámu, že smrtící virus vznikl při genetických experimentech ve vojensky střežené laboratoři Fort Detrick ve státě Maryland. Američané tuto legendu vyvrátili je s velkou námahou. Ve třetím světě se stále ještě houževnatě drží pověst rozšířená KGB, že Američané mají "etnobombu", která zabíjí jenom černé, ale bílé nezraní.
Centrála ruské zahraniční špionáže (dnes SVRR) se už od r.1985 nenachází na Lubjance, nýbrž na okraji Moskvy, v Jaseněvu. V moderním komplexu, vystavěném finskými architekty podle západního standardu, mají úředníci a agenti k dispozici moderní sportovní zařízení, bazény, různá kasina a také kanceláře a konferenční místnosti zajištěné proti odposlechu.
Šéfovská pracovna Jevgenije Primakova se nachází ve druhém patře pravého hlavního křídla. V knihovně stojí knihy oblíbeného autora Johna le Carrého – napínavé špionážní thrillery z dob studené války. Většinu osobních suvenýrů z této doby Primakov ovšem odklidil. Do současnosti se nehodí. Jevgenij Primakov byl Brežněvův odborník pro Blízký východ a mezinárodně platí za jednoho z nejledovějších studených válečníků. Až donedávna (podle všech náznaků s tím ale nikdy nepřestal - pozn. NN) udržoval styky s iráckým diktátorem Saddámem Husajnem, zásoboval OOP zbraněmi a podporoval naprosto ztrátovou invazi sovětských jednotek do Afganistánu. V Izraeli platí Primakov za tvrdého antisemitu. Generál Kalugin, který Primakova zná léta, ho považuje za vysoce inteligentního a extrémně přizpůsobivého kariéristu, který kráčí kupředu přes mrtvoly. Primakov mezitím poněkud ztloustl. Dvojitá brada mu visí až k uzlu na kravatě. Svým zevnějškem však pohodlí jen předstírá. Primakov totiž stále ledově a efektivně velí stu poboček KGB/SVRR na celém světě. A přestože po německém sjednocení musel být největší opěrný bod KGB v zahraničí v Karlshorstu u Berlína zavřen, je podle důvěrné zprávy Spolkového úřadu pro ochranu ústavy se sídlem v Kolíně, pocházející z minulého léta, v Německu stále činných minimálně 400, ale možná i 1500 ruských důstojníků tajných služeb. "Ještě stále řídí agenty", říká se ve studii, "nebo pod pláštíkem své oficiální funkce skrytě získávají informace od svých kontaktních partnerů." Síť agentů je budována stejně jako předtím v dobách studené války. Po omezeních, bombasticky oznámených Moskvou, nikde ani stopy.
Jak byrokraticky jednotlivá zastoupení pracují, popsal bývalý pracovník KGB Oleg Gordijevskij, který vedl ruskou filiálku tajných služeb v Londýně, než v r.1985 přeběhl na Západ. Každý pracovní den v kterékoliv pobočce na zeměkouli začíná 8.30 místního času tím, že všichni agenti vyndají své pracovní desky ze sejfu. Tyto desky jsou na zip a obsahují pracovní knihu, do níž důstojník zapisuje všechny operativní kontakty a nejdůležitější detaily ze své korespondence s centrálou. Každý důstojník má vlastní pečeť, kterou většinou nosí u sebe na svazku klíčů. Na konci každého pracovního dne zapne desky, přilepí na konec zipu kousek plastelíny a svou pečeť na něj otiskne.
Nejdůležitější je pro důstojníky SVRR pracující v cizině kontakt s naverbovanými agenty. To zabere velkou část pracovní doby, protože stále ještě platná pravidla KGB předepisují při osobních kontaktech zdlouhavou bezpečnostní proceduru. Aby se vyhnul sledování, opouští kontaktní důstojník úřad už tři hodiny před setkáním. Po přesně stanovené složité trase jede na nenápadné parkoviště, raději položené blízko velkého bloku domů. V žádném případě nezastaví auto před soukromým domem, kde by mohla být nápadná diplomatická značka, nebo na zákazu parkování, kde se dá počítat s policejní kontrolou.
Kontaktního důstojníka vystřídá druhý důstojník a naloží ho do svého auta. Jezdí s ním nejméně hodinu křížem krážem po okolí, dokud si oba nejsou jisti, že je nikdo nesleduje. Mezitím na příslušném ruském velvyslanectví odposlouchává skupina dálkového hlášení KR (kontrarozvědná obrana proti špionáži) radiový provoz bezpečnostních služeb druhé strany a hledá vodítka, podle nichž určí, zda jsou kontaktní osoba nebo agent sledováni. V případě, že ano, předá skupina KR dotyčnému důstojníkovi okamžitě šifrované varování, které uslyší přes své speciálně naladěné autorádio. Hodinu před schůzkou opouští kontaktní důstojník vozidlo svého kolegy a vydává se pěšky nebo veřejnou dopravou na místo schůzky.
Zahraniční pracovníci informace buď šifrují, ofotografovávají a posílají do Moskvy na nevyvolaných mikrofilmech 35mm, nebo je v naléhavých případech předávají kódované dál prostřednictvím datexu, telefonu a satelitních rozhlasových vedení. Za zpravodajskou techniku je odpovědné bývalé 16.hlavní oddělení KGB, které je dnes údajně jako agentura pro tajnou vládní komunikaci (FABSI) podřízeno přímo prezidentovi. Spolehlivé prameny v Moskvě však udávají, že bývalý generál KGB a dnešní šéf FABSI Alexandr Starovojtov zase odedávna podává zprávy Ministerstvu bezpečnosti. FABSI kontroluje dvě nejdůležitější dálkové zprostředkovací stanice Ruska, ATS 1 a ATS 2, počítačové základny v 60 zemích, vysoko- frekvenční spojení a mobilní "horký knoflík" , jímž může prezident uvést do chodu ruské atomové bomby. Technici FABSI museli instalovat nukleární pult také v indickém Novém Dillí, protože Jelcin chtěl být kdykoliv schopen jednat i při zahraničních cestách.
MINISTERSTVO BEZPEČNOSTI RUSKA /MBR/ A TI KDO MU VELÍ
Nejmocnějším mužem v celém Rusku je v současné době Viktor Barannikov, ministr bezpečnosti. Stále vládne největší a nejagresivnější tajné službě na světě. Vrátil díky svým pákám FABSI do sféry svého vlivu a pěstuje úzké neformální kontakty se zahraniční špionážní tajnou službou SVRR, podřízenou Primakovi. (Nebo to ve skutečnosti bylo právě naopak a za vším od počátku stála mocenská skupina kolem Jevgenije Primakova? - pozn. NN). Stará garda KGB se v rámci Barannikova nového MBR znovu postavila na nohy. Před pučem byl Barannikov málo nápadný. Jeho ministerstvo o něm pouze sděluje, že pracoval v hodnosti generála milice v operativním boji proti kriminalitě. O politiku se prý nikdy nezajímal (!!!). Z jiných pramenů se ovšem skládá poněkud odlišný obrázek. Podle něho je generál Barannikov byvalý nomenklaturní komunista a starý přítel Jelcina. Stejně jako on pochází i Barannikov z provincie. Naposledy byl generál šéfem milice v Azerbajdžánu, království drog a organizované kriminality. Ten, kdo přežil takovou funkci, říká se v Moskvě, je zkorumpovaný na nejvyšší míru. Na ruském Ministerstvu vnitra se poukazuje na to, že vysocí vůdci mafie mohou při kriminálních činech počítat s podporou Ministerstva bezpečnosti. "Tady teče hodně peněz", říká americkému Playboyi major policie Vasilij Čerikov z oddělení pro boj proti drogám, "moc peněz". Čerikov ovšem odmítá všechny fámy, že by se bývalí lidé KGB spolčili s 600 nejmocnějšími „zloději pod zákonem„ – předáky ruských zločineckých klanů. "Zloději pod zákonem", říká Čerikov, "nejsou napojeni na důstojníky KGB. Jsou ve spojení s mocnými na Ministerstvu bezpečnosti". Což jasně řečeno znamená: Kádry Ministerstva bezpečnosti KGB/MBR jsou čisté, ale jejich nové vedení pod Barannikovem je podezřelé z korupce.
Barannikových 50 000 důstojníků, 90 000 techniků a úředníků a nejméně 240 000 mužů vojska spolu s 10 miliony udavačů stačí na to, aby bylo možné udržet pod kontrolou obrovské území ruské federace a ponechat si informační monopol, v němž se všechna hlášení pouhých 35 bojovníků proti drogám a korupci z Ministerstva vnitra ztratí jako zrnko písku.
Všechna bývalá oddělení KGB i dnes setrvávají uvnitř Barannikova úřadu MBR, přestože mnohá musela z kosmetických důvodů změnit název.
Pověstná 5.správa, která kdysi pod vedením vlivného stalinisty Filipa Bobkova infiltrovala literární kroužky, kulturní debatní kluby a vědecká sympozia, pronásledovala disidenty a dokonce i zakládala v Leningradě diskotéky, aby si udržela subkulturu mládeže pod kontrolou, nebyla zrušena, nýbrž přejmenována. Dnes jsou tito fízlové myšlenkové policie vedeni jako pododdělení T neboli teror pod 2. hlavní správou – ale na jejich práci se nic nezměnilo. Jak taky? Nikdo z jejich důstojníků nebyl propuštěn!!! "Jsou to přece všechno schopní lidé", říká Playboyi ředitel MBR Černěnko. "Byli bychom hloupí, kdybychom se jich zbavili".
Velmi aktivní je v současné době 6.správa. Původně jí příslušel boj proti hospodářské špionáži. Ale protože se v ruských továrnách, laboratořích a projektových kancelářích už dávno nevyvinulo nic, co by někoho za hranicemi země zajímalo, bylo 6.oddělení nakonec téměř bez práce. Pak, ale dostala tajná služba geniální nápad nakoupit prostřednictvím této správy podíly (kde na to získali tolik peněz? - pozn. NN) nových joint-ventures (společných podniků se zahraničními investory). Ministerstvo bezpečnosti MBR kontroluje podle údajů specialistky KGB Jevgenije Albacové téměř 80% (!) investic v nových bankách, na burzách a v koncernech. 6.správa MBR se stala finančně mocnou holdingovou společností "rudých krys" a tím jim zajišťuje vliv po celém světě..... (A tím i v ČR - pozn. NN)
Neotřesena politickým obratem zůstala i 7.správa. Její pracovníci se nazývají „čmuchalové„, protože nedělají nic jiného, než že sledují a odposlouchávají ruské i zahraniční občany. Když se jednou Gorbačovův nejprominentnější poradce Alexandr Jakovlev (býval 10 let velvyslancem Sovětského svazu v Kanadě) chtěl nerušeně bavit s dezertérem z KGB generálem Olegem Kaluginem, vybral za místo schůzky frekventovanou křižovatku, kolem níž kroužilo podle aktů tajné služby plných 72 (!) fízlů s našpicovanýma ušima a elektronickým odposlechem.
Skutečně vyčleněna byla z MBR jenom 9.správa ("osobní ochrana"), která byla aktivně zapojena do nepodařeného srpnového puče. Její bývalý ředitel, generál Jurij Plechanov, je zatčen, protože letěl společně se skupinou spiklenců na Krym a tam držel Gorbačova v domácím vězení. Jenom on mohl udělit prezidentově tělesné stráži povel, aby Gorbačova uvěznila v jeho letním sídle. Dnes velí tělesné stráži nového prezidenta v Kremlu generálporučík Alexandr Koršakov. Je překvapující, že vedoucí pozici má nyní v kremelském velení zvláštní jednotka Alfa, která je odpovědná za krvavý masakr v litevském Vilniusu. Zdá se, že Jelcin téhle obzvlášť brutální skupině nejvíce důvěřuje.
Na Ministerstvu bezpečnosti se však mezitím strategičtí plánovači zabývají otázkou, jak je možné v případě potřeby Alfu vyřadit. Koršakov se pravděpodobně při případné konfrontaci mezi Jelcinem a impériem rozhodne pro vítěze – a prezidenta zradí. Pro případ nouze jsou ale pro nasazení proti kremelské stráži připraveny
i školené zvláštní jednotky učebního pluku B a bojovníků "Kaskad" z bývalé 1.hlavní správy KGB.
Údajně rozpuštěná, ve skutečnosti ale celá, je 10. správa, jež má na starost archivy KGB s jejich šokujícím obsahem. Jelcin a Barannikov nechtějí poskytnout obyvatelstvu právo do těchto aktů nahlédnout. Nepřehledné množství dokumentů zpracovává pouze interní štáb MBR, skládající se ze 2000 důstojníků, jejichž úkolem je údajně rehabilitovat nevinně pronásledované oběti KGB. Komunistické panstvo se ovšem začíná vypořádávat s minulostí vzdálenou od současnosti co možná nejdále. Prozatím jsou zkoumány zažloutlé papíry z 20. a 30.let a nic nenasvědčuje tomu, že by aktuálnější případy byly zpracovány ještě do konce tohoto tisíciletí.
Nezměněna naslouchá 12.správa, která je odpovědná za technickou odposlouchávací službu. Jen v Moskvě má toto oddělení podle informace odbornice tajných služeb Natalie Gevorkjanové tisíc pracovníků: většina z nich jsou ženy, které denně odposlouchávají a shrnují tisíce rozhovorů.
13. a 14.správa dosud nikdy neexistovaly, zato tu byla vždycky 15.správa.Ta staví protiatomové bunkry pro nomenklaturu a pečuje o ně, udržuje podzemní spojovací systémy mezi budovami vlády a tajných služeb a odpovídá za vily funkcionářů, které se politikům, generálům a hospodářským šéfům přidělují včetně kompletního zařízení a konspirativně vyškoleného personálu. Důstojníci „bunkrové„ správy se ovšem nezmínili o tom, že personál nejenže ve velkých množstvích servíruje vodku a odhazuje sníh, ale také pečlivě zapisuje a hlásí do Moskvy všechno, co se po vydatném požití vodky ve vile řeklo a udělalo. Nejspolehlivější zdroj kompromitujících materiálů na mocenské špičky.
Zvláštní význam vždy měla a stále ještě má správa OT (operativní technika). Ta vede výzkumná zařízení, speciální laboratoře a výjimečně dobře vybavené vědecké ústavy ve všech oblastech Ruska. K zařízením lidí z OT patří tajné ústavy ZNIISI a ZNIISt - laboratoř číslo dvě, v níž se bádalo nad ruskou atomovou bombou, a nechvalně proslulá laboratoř jedů číslo 12, kde se vyrábějí a přechovávají smrtící chemikálie pro všechny účely.
Náborová mašinérie MBR mezitím už zase běží na plné obrátky, přestože ruskému parlamentu bylo oficiálně sděleno, že počet personálu klesl o 38%. "O tom nemůže být ani řeči", říká Andrej Černěnko v rozhovoru s Playboyem, "zaměstnáváme nové lidi". Zničená pověst Ministerstva bezpečnosti je už natolik rehabilitována, že jsou na každé studijní místo dva uchazeči. Šanci na důstojnickou kariéru mají pouze mužští absolventi vysokých škol s vynikajícími studijními výsledky. V současné době se dává přednost jazykovým géniům a informatikům. Všichni musí mít za sebou vojenskou službu. Ženy se mohou hlásit jen na zvláštní povolení.
Vstupní test pro uchazeče je ale ve srovnání s dřívějškem neškodný. Za dob KGB nejdříve vyhodili každého kandidáta padákem z letadla. Kdo přistál podělaný, mohl jít rovnou domů. Dnes existují celé řady rafinovaných testů, které potenciální nový agent může absolvovat jen s nadprůměrnou inteligencí, vysokou kreativitou a absolutní fyzickou kondicí. Poté se čekateli dostane minimálně dvouletého, často tříletého vzdělání na jedné z akademií MBR. Za nejlepší školu pro špióny se považuje Andropovův institut zahraniční služby SVRR. Je na okraji Moskvy a má kapacitu 300 studentů.
Při vstupu do institutu dostávají studenti podle výpovědi odpadlíka KGB Gordijevského falešnou identitu a "legendu", která platí během celé doby studia.Studenti si většinou nechávají křestní jméno a berou si příjmení, které začíná prvním písmenem skutečného příjmení. Dopisy od rodinných příslušníků dostávají studenti mezi čtyřma očima, aby spolužáci nemohli odhalit jejich pravou identitu.
Týdenních rozvrh zahrnuje čtrnáct hodin jazykové výuky, dvanáct hodin operativní zpravodajské činnosti, osm hodin aktuální politiky a reálií, čtyři hodiny tělesné přípravy a dvě hodiny vojenského výcviku. Každých šest měsíců tráví studenti čtyři týdny ve "vile", operativním školícím centru , a věnují se praktickým cvičením: verbování agentů, sledování, kontaktům s informátory, vytipování, plnění a vyprazdňování mrtvých schránek. Do aktivní služby jsou andropovští absolventi posláni až po složení zkoušky a nové bezpečnostní prověrce. Nejprve zůstávají v centrále. Pouze pokud se osvědčili (a pokud jsou ženatí), mají šanci být posláni do ciziny.
Práci tajných orgánů kontroluje speciální parlamentní výbor Nejvyššího sovětu. Výbor vedený Sergejem Stěpašinem , bývalým učitelem na policejní škole, se skládá z jedenácti poslanců. Stěpašin platí u MBR za neškodného blbce. "Je to milý člověk", říká generál Oleg Kalugin Playboyi, "ale jako kontrolor tajných služeb je naprosto přetížený".
Ale Stěpašin alespoň angažoval jako svého asistenta skutečného důstojníka KGB. Jmenuje se Nikolaj Kuzněcov a sídlí v prominentním 11. patře ruského Bílého domu. Tady se opevnil Jelcin při puči v srpnu 1991. Kuzněcov tehdy působil ve 3. a 6. správě KGB (kontrašpionáž v armádě a v hospodářství), naposledy v hodnosti plukovníka. Výbor se schází jednou za týden a trochu pracuje na měkkých zákonech o kontrole tajné služby. Potom Kuzněcov většinou prohlásí, že MBR v důsledku přísného výběru kádrů zůstalo "čisté". Neexistuje tam prý morální úpadek jako v jiných úřadech. "Na Ministerstvu vnitra byla odjakživa spousta kriminálníků, u KGB nikdy". První průzkumy Stěpašinova výboru ostatně odhalily, že se KGB k demokracii staví celkově pozitivně. Kuzěcov: "Vedení bylo konzervativní, většina důstojníků byla pro demokracii". Na Jelcinově straně ovšem nikdy nestáli a Kuzněcov to chápe:"Jelcin není demokracie". MBR registruje takové výroky s velkým zájmem. Analytici dnes přesně zaznamenávají zprávy svých miliónů špiclů z moskevských podniků, ze sibiřských kolchozů a z neklidných zón na okraji federace. Všude se šíří zklamání a nedůvěra ke státu. Více než 50% Rusů má podle zjištění „čekistů„ už teď Borise Jelcina dost. Většina obyvatelstva si místo něj přeje zase silný a autoritativní režim, který nedebatuje, ale jedná. "Lidé začínají chápat, že jsou zase podváděni", varuje reakcionář Alksnis, "už vládě nedůvěřují. Brzy už nebude nikdo ochoten Jelcina bránit". I Jelcinovi nejbližší poradci sdílejí tento ponurý odhad. Ekonom Alexander Orfeonov, který vede poradenskou skupinu pro práci s veřejností, se ovšem vůbec necítí dobře, když ve své služební místnosti v Kremlu mluví proti Jelcinovi.Cuká mu pravé oko a pupínek na levé tváři během interview s Playboyem vůčihledně rudne. Konečně říká: "Nevěřím, že budeme moci v dubnu provést to referendum, ve kterém se má obyvatelstvo rozhodnout pro Jelcina, nebo proti němu. Je to příliš nebezpečné. Míříme k docela jinému, novému politickému systému, který není ani totalitní, ani demokratický. Podle mého názoru se bude jednat o určitý druh demokracie s autoritativními rysy".
Ministerstvo bezpečnosti je na tuto situaci připraveno. Mluvčí MBR Andrej Černěnko věří, že nastane v nejbližších 18 měsících. Tajné impérium „rudých krys„ se potom přestane skrývat a ukáže se veřejnosti. Jak bude reagovat lid, předpovídají analytici ministerstva už dnes. "Společnost uzná, že to bez nás nejde", říká Černěnko Playboyi. "Nežádáme lásku. Tajnou službu milují jenom idioti. Ale zase požadujeme respekt. A jenom idioti nás nebudou respektovat".
Obnova Komunistické internacionály (1990 - 1994)
Motto:
Posledním zoufalým
úskokem ďábla
je jeho výkřik,
že neexistuje
I když je zřejmé, že přes své snahy komunistické aparáty neobnovují svůj vliv na veřejné mínění z dob před rokem 1989, pokoušejí se alespoň, po překonání zmatků, obnovit Internacionálu. Mají pro to finanční prostředky. Uchovali si své vlivové agenty v západních médiích a své komplice v bankovních, průmyslových, finančních kruzích a v „klubech“, které se CEI snaží na základě faktů označovat...
Nejsme současníky konce komunismu, ale jen konce komunismu určitého typu, za což z valné části mohou západní vedoucí kruhy, které ani o čárku nezměnily své včerejší či předvčerejší vstřícné postoje v tomto směru. Neboť je třeba se vrátit až k Andropovovi, abychom pochopili dnešní situaci neokomunismu.
Andropovův plán a MacLennanova důvěrná sdělení
Na začátku října 1989 mimořádný sjezd maďarských komunistů náhle rozhodl zbavit se komunistické totožnosti a nahradit ji socialistickou. Proti bylo jen 159 delegátů z 1250. Řečník z tribuny prohlásil (zřejmě na příkaz): „Komunistická nálepka není více důvěryhodná. V případě svobodných voleb bychom byli poraženi!“ Byla to Andropovova skupina, těsně před smrtí bývalého šéfa KGB v roce 1983, která naznačovala možnost změny tohoto pojmenování. Andropov na začátku roku 1983 řekl svému žáku Gorbačovovi (tehdy vedoucímu odělení státních orgánů KSSS, tedy i vsech tajných služeb států sovětského bloku), že přišel čas v zájmu uchování komunismu dát mu jinou tvář, říkat těm na Západě to, co chtějí slyšet...
Bylo to zřejmé. V říjnu 1989 po rozhodnutí maďarských komunistů prohlásili Pierre Guidoni (z vedení Francouzské socialistické strany a Socialistické internacionály) a jeho přítel Hubert Vedrine (z Mitterrandova kabinetu), že „nyní v Budapešti sdílejí socialistické a sociálnědomokratické cíle, zavedení demokratického a pluralistického systému“ (Libération, 10. 10. 1989). Roland Dumas z Nábřeží zlatníků (sídlo francouzkého MZV), H.D. Genscher v Bonnu ad. navázali: Maďarský vývoj je skvělý, stará roztržka ze začátku století mezi revolučním proudem komunismu mas a proudem demokratickosocialistickým, stavícím se proti levicovému extrémismu, se zacelila.
Již tehdy CEI, díky indiskreci přišlé z Moskvy, sdělil, že jde o Andropovovu akci (plný text v Monde et Vie z 26. 10. 1989, později též ve švýcarském a italském tisku):
Gordon MacLennan, první člověk britské KS, odpověděl po dvouhodinovém setkání s Gorbačovovým „mozkem“ Alexandrem Jakovlevem /býval 10 let sovětským velvyslancem v Kanadě/ na žádost svého přítele, aby osvětlil moskevské pokyny: „Komunistická internacionála se musí proměnit ve sdružení stran, sdílejících tytéž základní principy: sdružení komunistických stran, socialistů, zelených, dokonce sociálních demokratů, ochotných kvůli nám vrátit se do společné Socialistické internacionály!“
Pád berlínské zdi, následující po šířících se protikomunistických manifestacích v baltských státech, Polsku a NDR, zasul tuto informaci, tedy i její přínos. V tom okamžiku byly navíc komunistické aparáty zahlceny zklamáním levice, stejně jako protikomunistickým hnutím. Ať už to bylo jakkoli, plán komunistických stran na změnu masek byl lákavý, a to nejen politicky.
Ekonomové zjišťují, že jsme měli pravdu (aniž nás citují)
Náš kolega Pierre Verluise z Pařížského deníku (28. 6. 1994) si posloužil našimi analýzami z roku 1989 a dotázal se levicových expertů Georgese Minka a Jeana-Charlese Szureka, zda část komunistické nomenklatury mohla předvídat vývoj posledních pěti let. Odpověď zněla:
„V Polsku stejně jako v Maďarsku ( a v Československu - pozn. NN) probíhal proces legálního vyvlastnění veřejného majetku částí nomenklatury a to díky zákonům, přijatým již v letech 1988 a 1989... Sovětský tisk odhalil v listopadu 1991, že existují dokumenty, činící věrohodným předpoklad mezinárodní koordinace strategie ekonomické konverze, ve které měla KSSS, z doby před srpnem 1991 (za Gorbačova), usměrňující roli. Tak například v březnu 1991 byl svolán seminář, který vytýčil jako prioritu vytváření struktur bez formálního sepjetí s komunistickou stranou - akciových společností, nadací, společností s ručením omezeným... Politická konverze směrem k sociálnědemokratickému receptu byla podnícena trojúhelníkem reformátorů z Moskvy, Varšavy a Budapešti před rokem 1989.“
Je to jasné, čisté. Po zmatcích let 1989-1990 Andropovova operace byla obnovena. Nejen v bývalých satelitních zemích sovětského impéria, ale dokonce v celosvětovém rozsahu...
Utajované peníze neviditelné ekonomiky
V letech 1987 až 1991 bylo aparátníky ÚV KSSS ilegálně uloženo sedmdesát miliard dolarů na Západě. Tato „neviditelná ekonomika“, zavedená předsedou KGB Jurijem Andropovem (pozdějším generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu) ke zvěčnění mezinárodního komunismu, čím dál víc prosperuje. Ve spolčení s mafiemi. Proti Západu.
Neklid, jestliže ne panika, ovládl na podzim 1991 nejvyšší místa mezinárodních financí. Okolí Michaila Gorbačova, ještě u moci, ale na kymácejícím se trůně, tvrdilo, že státní zlaté rezervy poklesly z patnácti miliard dolarů v roce 1987 skoro na nulu v září 1991. Tiskárny bankovek přešly na rotačky: v srpnu toho roku vytiskly tolik, co za celý předchozí rok - devatenáct miliard rublů.
A Gorbačov žádal víc: třicet miliard k pokrytí rozpočtového deficitu. Sovětský vnější dluh vzrostl od roku 1985, kdy přišel k moci, ze třiceti miliard dolarů na víc než dvojnásobek. Z toho 75 % bylo evropských - 36 % Německo a 10 % Francie - avšak ruský kapitál prchal do ciziny.
A to nepřipomínáme „odhalení“ archivů Kremlu, ba i KGB, podle nichž Moskva rozdělovala desítky milionů dolarů „zahraničním přátelům“, tedy komunistickým stranám, které nadále snily o Revoluci, nadále postupující ve světě, ale která, zdá se, neuspěla v Evropě, dosud omráčené z pádu berlínské zdi.
Tajemství Andropovova plánu
Lavina údajů o částkách poskytnutých zahraničním komunistickým stranám přehlušila zcela jinou záležitost: podivné příjezdy a odjezdy ministrů, diplomatů, dokonce sovětských novinářů, s kufry nabitými dolarovými bankovkami nebo jinou tvrdou měnou, během léta 1991, ze SSSR do řady hlavních západních měst. To už nemělo nic společného se známými vztahy Moskvy a jejich podřízených v našich zemích.
Jak nám řekla jedna věrohodná ruská osobnost, čerstvě uprchlá na Západ: „ Andropovův plán je v plném rozkvětu, osm let po smrti stratéga, který dobře viděl, že komunismus musí přijmout jinou tvář a jiné formy, pokud se chce vyhnout svému úpadku. Gorbačov je jeho žák, ale všecko pokazil. Ať si Jelcin nemyslí, další jsou v práci, v oblecích s vestami nastoupili do západního vlaku, aby ho kontrolovali!“
Intoxikace? Vnucuje se otázka. Ale v Praze mi jeden člověk, který byl po deset let ministrem bezpečnosti, než ho jeho komunističtí bratři uvrhli do vězení a trápili ho tak, až mu zničili zdraví, o něco později potvrdil existenci Andropovovy operace:
„Hodně před rokem 1989 KGB spolu s proreformní frakcí aparátu ÚV vytvořilo tajné centrum se třemi odbory: zpravodajství, akce, pokladna. Rovněž zcela utajené sítě buněk ve svazových republikách, ve střední Evropě, nepochybně i jinde! Tento aparát neměl být nijak činný, jen v případě osudové změny, tedy rozpadu sovětského impéria. Za pomoci značných finančních prostředků. Nyní se to trochu zamotalo, protože neúspěšný puč ze srpna 1991 a tlak Jelcina na vytěsnění Gorbačova nastolily problémy tomuto centru, které má řadu malých šéfů, ale žádného vůdce v čele. V každém případě - vysoké mafiánské kruhy v Rusku jsou navázány na operace tohoto centra jako jeho nástroj, pokud ne jako opravdoví partneři...“
Románové? Dohady odborníků? Když se v Moskvě ptali prokurátorů, jak to a proč nejsou stíháni ti, o nichž vědí, že se podíleli na odlivu kapitálu na Západ - před, za a po puči - odpověď zněla jednotně: pokud by šlo o zcizení prostředků pro osobní prospěch, tedy jen o trestněprávní záležitost, všechno by bylo snadné. Ale tak tomu není... /Dobře naučená formulka pro naivky ze Západu - pozn. NN/
Klíč k záhadě poskytla Komsomolská Pravda 7. prosince 1991, ale média s velkým nákladem ho přehlédla. / V Československu to byly o něco dříve NECENZUROVANÉ NOVINY č. 4/1991 v článku "Vedoucí úloha KSČ - tentokrát už na věčné časy!!!", když zveřejnily v nákladu 60 000 kusů serii dokumentů ÚV KSČ z roku 1989, které rozpracovávaly Andropovův plán na československé poměry. Na rozdíl od SSSR, kde bylo vedeno z počátku velmi ostré vyšetřování moskevskou prokuraturou, v podmínkách československé havlárny byly jedinou ostrou reakcí zběsilé útoky proti NECENZUROVANÝM NOVINÁM.../ Vše bylo navíc potvrzeno v knize ekonoma Lva Timofějeva - universitního profesora a antikomunisty, který uprchl o srpnovém puči do USA - která vyšla v roce 1992. Také tam média zatemnila jeho - ač přesné - údaje.
Oběžník z 23. srpna 1990
Nejde o doklad o penězích poskytovaných zahraničním komunistickým stranám, ale o dokument, který mají k dispozici dva vyšetřovatelé moskevské prokuratury, Sergej Aristov a Vladimír Dmitrijev, často citovaní v ruském tisku v létě 1992, ale od té doby „zapomenutí“. Jde o tajný oběžník s datem 23. srpna 1990 - jako by jeho autoři chtěli svým způsobem oslavit 23. srpen 1939, den, kdy byl podepsán německo-sovětský pakt, velká euroasijská aliance mezi dvěma totalitarismy bratrského ducha a metod...
Tento oběžník se zrodil z rozvah desítky Andropovových žáků z „administrativních orgánů“ (oddělení ÚV KSSS, dohlížející na policii a zpravodajské služby) a nejvyšších kádrů komunistického aparátu. V jejich okruhu se vyskytovali Jegor Ligačov, muž číslo dvě za Gorbačovem v roce 1990, a A.I. Lukjanov, alter ego Gorbačova již v době universitních studií./Stejně jako Zdeněk Mlynář - pozn. NN/. Oba byli dvěma posledními vedoucími odělení administrativních orgánů. Lukjanov byl mj. jedním z pučistů - nebo alespoň jejich mozkem - událostí z léta 1991.
Oběžník č. 18/6220/91 nese název (volně přeloženo): "K naléhavým opatřením pro organizování obchodních aktivit strany doma a v zahraničí". Konkretizuje záběr operace, která začala 1987 a předpokládala, že jeden z tajemníků ÚV by zajišťoval kontinuitu práce, spočívající ve „vytváření ekonomických struktur, jako jsou nadace, sdružení, firmy atd., s cílem vytvořit neviditelnou ekonomiku strany... Dále je třeba ustavovat akciové společnosti a zakamuflovat jejich vztahy se stranou v jejich obchodních aktivitách zde i v zahraničí, zejména s ohledem na možnosti, které nabízejí joint ventures, mezinárodní konzorcia atd.“ Požaduje „naléhavě ustavit banku kontrolovanou Ústředním výborem, s oprávněním vést devizové operace a investovat pevnou měnu v mezinárodních firmách kontrolovaných přáteli komunistických stran“. Zdůrazňuje se zde, že jde o operaci tajnou.
Přílohou mj. je formulář úpisu pro každého zasvěceného: „ Já nížepodepsaný..., člen KS od..., čl.průk.č...., jsem se po zralé úvaze a svobodně rozhodl stát se agentem strany, plnit úkoly, kterými mne strana pověří, ať už budu zastávat jakoukoli funkci, za jakýchkoli okolností, aniž bych odhalil moji příslušnost. Přísahám, že budu chránit a ohleduplně využívat v zájmu KS finanční a materiální prostředky, které mi budou svěřeny, jakož je i na požádání vrátit...“
Se znalostí tohoto oběžníku lze lépe porozumět tomu, co se stalo před, v průběhu a od léta 1991. Oběžník a dokumenty objevené moskevskou prokuraturou poté, co ztroskotal puč, vysvětlují podivné zápletky a někdy i vytáčky, charakteristické pro Jelcinovo okolí. Zasvěcení z KSSS - kterou chtěl současný president zakázat, ale Ústavní soud to v prosinci 1992 odmítl - nejsou amatéři. „Konspirativní“ metody (termín je užíván již po sedmdesát let v tajných materiálech KSSS a KGB) jsou pro ně druhou přirozeností, pokud jde o přežití - když už ne komunismu, aspoň tedy jeho aparátu.
Dokumenty, které zabíjejí
V takovém klimatu se pak vyskytují i dokumenty, které zabíjejí, když hrozí, že vyšetřovatelé odhalí tak široce založenou operaci, jako je tato. Tajné centrum uvnitř strany a odbočky - rozumí se také tajné - až dovnitř bratrských KS. Neboť oběžník v jednom odstavci doslova zdůrazňuje, že bude docházet ke „konzultacím v zájmu uchování hospodářské spolupráce, až bude ukončen odsun sovětských vojsk z Československa, Maďarska a východního Německa“, a proto „vzniknou konzultační firmy - právnické osoby, ale bez přímých vztahů k aparátu“...
Co se stalo, když vyšetřovatelé zaměřili své kroky směrem k osobám, podezřelým z konspirace? Trochu rychle se na to na Západě zapomnělo. Boris Pugo, ministr vnitra v 1991, „spáchal sebevraždu“ přesně v okamžiku, kdy ho vyšetřovatelé přišli zatknout. Dva dny poté maršál Achromějev, velká postava generálního štábu SSSR a jeho vojensko-průmyslového komplexu, byl nalezen oběšen ve své pracovně, když přijeli jeho vyšetřovatelé. Chtěli vyslechnout též Nikolaje Kručinu, důvěrníka Gorbačovova (jmenovaného jím v roce 1983 hlavním pokladníkem KSSS a zvoleného 1986 do sekretariátu ÚV). Kručina 26. srpna 1991 vyskočil z okna. 6. října 1991 chtěli tedy vyslechnout aspoň jeho předchůdce ve funkci pokladníka v letech 1971 - 1983 G. Pavlova... Těsně před setkáním rovněž vyskočil z okna svého bytu. Rozhodli se tedy navštívit G. Lisovolika, který byl jedním ze zástupců Valentina Falina jako vedoucího mezinárodního oddělení ÚV, mohl tedy vědět o částkách tajně poskytovaných tu i onde komunistickým stranám s cílem vytvořit báze a struktury neviditelné „ekonomiky“. Bylo to na začátku listopadu 1991. Našli ho doma - mrtvého...
Valerij Okuněv měl nepochybně pravdu, když v lednu 1992 napsal v Moskevských novostech: „ Zákaz KS ve státním aparátu, v armádě, v bezpečnostních službách se dotkl jen vynořené špičky ledovce... Skrytá část, systém korporativistických vertikálních a horizontálních vztahů nomenklatury, zůstal po celé zemi netknut...“ Tak netknut, že postupně všechna rozhodnutí Borise Jelcina jsou brzděna, neprováděna nebo sabotována, a to v oblastech, kde neviditelný aparát, sice bez řady svých šéfů, si nicméně udržel své pozice.
70 miliard dolarů převedených na Západ
Peníze určené pro „neviditelnou ekonomiku“ zřejmě nebyly převedeny na Západ naráz. Ruští pozorovatelé - kteří si od roku 1993 dávají stále víc pozor na ústa, neboť zas jednou nejde o operetní komplot - odhadují, že mezi 1987 a koncem 1991 víc než 70 miliard dolarů (tedy částka odpovídající zahraničnímu zadlužení Ruska, což by znamenalo, že naprostá většina úvěrů, poskytnutých strádajícímu Sovětskému svazu západními vládami, byla převedena do těchto tajných fondů komunistické strany!!!) bylo ilegálně převedeno na Západ a uloženo v tuctu zemí. Zejména ve Švýcarsku, Španělsku, Řecku, Francii, v karibské oblasti, Indii, jižní Americe. Převody se dály v dolarech, platině, zlatu, drahých kovech.
Souběžně vzniklo před 1992 v Rusku a bývalých sovětských republikách na šest set firem, zatímco na tucet bank (z celkového počtu kolem 1800 v létě 1994) je plně pod kontrolou zasvěcenců centra, jejichž seznam zřejmě nebyl nikdy nalezen. Prokuratura se vydala po stopách pouze na základě 80 % dokumentů (5000 záznamů zvukových a písemných, souhrnů a korespondence). Ale politická nejistota, strach, soudní zábrany, organizované ve jménu „demokracie“ právě těmi, kteří včera a předevčírem sloužili totalitarismu, vedly k zastavení tohoto stíhání.
Z dokumentů, které prokazují toto pozadí, jde např. o „soukromou“ korespondenci mezi Gorbačovem a Valentinem Falinem, který nyní, pod záminkou léčení, dává přednost životu v Hamburku pod ochranou svých přátel Egona Bahra a H.D.Genschera. Jeden žádal po druhém „vybrat ze státního rozpočtu několik miliard dolarů... pro spřátelené společnosti“ (26. dubna 1990).
Když Falin stanul v dubnu 1992 před vyšetřovací komisí (ta od té doby nepracuje), hájil se, proč špatně spravoval fondy svého oddělení. Upřesňoval bezelstně, že i když někdy spíše musel využívat státní fondy, než stranické, pak to „kompenzoval převody v tvrdé měně“, a že také jiní - v odborech, komsomolu, v akademii věd - jednali stejně ve stejných situacích. Zastřené doznání. Žádná jména.
Krátce před pučem, začátkem léta 1991, Gorbačov uložil Geraščenkovi, řediteli Gosbanku, „dát do oběhu 200 miliard rublů a z nich 52 miliard uložit na tajný účet“. Kdo znal, na jaké jméno a s jakým cílem? Právě v té době si dopisoval tehdejší ministr financí V. Orlov s řadou západoevropských bank o otevření tajných účtů. Konvertibilní rubly jsou takto dávány k dispozici těm, psal, kteří je budou chtít použít pro obchodní záležitosti. Ve stejnou dobu bývalý šéfredaktor Pravdy skládá několik milionů dolarů v bance v Düsseldorfu. A vklady bobtnají tu i tam, kromě jiného i na dvou tisících tajných a „osobních“ účtech Rusů na Kypru. Proč na řecké části Kypru? Protože od dob Andropova tam žádný Rus nepotřeboval vstupní vízum.
Prokuratura Ruska v roce 1992 o tom věděla, ale odhalení „přepravci“ - také z okruhu velké ruské mafie - ujišťovali, že tak činili nebo činí „pro dobro vlasti“. Asi jako ten Rus, který v dubnu 1993 přistál na Kypru a uložil v bance tři miliony dolarů.
Uzbecká banka, podle člena švýcarské federální rady Jeana Zieglera, kterého lze jen těžko podezřívat z antisovětismu, převedla v roce 1991 na příkaz Státní banky SSSR přes Bulharsko své zlaté rezervy. CEI pátralo po převodu 1,6 tuny zlata z Kyrgyzstánu do Curychu, kde se má o ně postarat společnost Metalor, uskutečněném letecky firmou Seabeco v roce 1992. Téhož roku generální prokurátor Ruska předal helvetským místům seznam podezřelých účtů. Nic se nestalo. Ale osobně Boris Jelcin využil svého pobytu ve Španělsku, aby „znovuzískal“ ve prospěch státu několik set milionů dolarů, které nelegálně dorazily do Barcelony a Madridu.
Mafie se podílí
Ruské mafie se podílely na těchto rozehraných transferech z prostého důvodu, neboť za časů Brežněva infiltrovaly až do politbyra a také do všech zákoutí správy a ekonomiky v postsovětském Rusku. Generál Anatolij Olejnikov, který má na ministerstvu vnitra (MVD) na starosti boj proti kriminalitě, tvrdil na jaře 1994, že mafie „disponuje pětadvaceti miliardami dolarů v západních bankách, ze kterých jedna miliarda byla ukradena ruským bankám“.
Mafiánské řetězce v Rusku si rozdělily „práci“ a geografické zájmové oblasti, podobně jak se v našich hlavních městech dělí chodníky, a některé využívají „neviditelnou ekonomiku“, která ohlodává stát, ve svůj osobní prospěch a ve prospěch komunistického aparátu, jehož vysocí představitelé jsou napojeni na dvacítku „kmotrů“ (z asi 170), organizovaných v „bratstva“ - bratrstva.
Nikdo v bývalém impériu nezpochybňuje, že Gejdar Alijev, člen politbyra za Gorbačova (1986-1991), současný pán Ázerbájdžánu, bývalý generál KGB /a příznivec Viktora Koženého - pozn. NN/, se svou rodinou už přinejmenším tři desítky let kontroluje obchod bavlnou a ropou v muslimské Asii. S příslušnými poplatky ze všech uzavřených obchodů.
Někteří dostali po nezdařeném puči strach. Řada z nich se uchytila díky neviditelnému aparátu do zahraničí. Tak tajemník ÚV přes kádry se nechal jmenovat konzulem v Šanghaji. Ten další, bývalý první tajemník KS Moldávie, se nechal vyvést do Mexika. Tamten, tajemník KS Arménie, dal přednost slunci v Casablance.
Soukromá detektivní agentura Kroll, která pro Borise Jelcina mapovala úniky kapitálu v posledních letech, odhalila na Západě řadu investic do nemovitostí, uměleckých galerií, říčního loďstva. Kapitál přicházel ze SSSR, poté z Ruska, od roku 1987, zejména pak v letech 1990-1993.
Začasté „politický“ původ investic se proplétá se zájmy mafiánských řetězců - a to nemluvíme o využívání tohoto zaminovaného terénu novými ruskými tajnými službami.
V průměru jedna miliarda dolarů (údaj z léta 1994) proudí z Ruska každý měsíc směrem na Západ. Nelegálně! Devatenáct miliard dolarů „spí“ na účtech v zahraničních bankách, podle Financial Times, místo aby byly reinvestovány v Rusku.
Nelze si neklást otázky, když ve dvanácti z patnácti postsovětských republik, stejně jako v řadě zemí bývalých satelitů, komunisté zůstali nebo se vrátili k moci. Nejsou jen zástěnou onoho aparátu a neviditelné ekonomiky, původem z roku 1990, tedy opravdových pánů, kteří postupně vyjdou ze stínu? Jeden americký publicista nedávno napsal, že italský komunismus již není nebezpečný, protože jeho vůdcové se oblékají u Armaniho a vozí se v Alfách Romeo! Vysvětlení poněkud zkratovité. Moderní komunismus, o kterém mluvil v roce 1982 Jurij Andropov, je právě toto! Kdyby Hitler býval přišel k moci a kouřil doutníky, oblékal se u Armaniho a navštěvoval Gucci, neshledávali by, že je jako jeden „z nás“?
Kapitola 2
Zrod Internacionály mafií (1990-1994)
Kombinace obecného práva a ekonomiky 1990
Ke smrti nebo k rozpoutání katastrof stačí jen trocha neopatrnosti, pokud se pletete do tajných záležitostí, špionáže nebo do boje proti mafii. To vědí všichni. Všichni mají své slabosti. Vyšetřující soudce Borsellino za to nesl v Itálii důsledky, když ze svého mobilního telefonu zatelefonoval své matce, aby jí sdělil, že přijíždí narychlo, ale mafie, napojená na mezinárodní telekomunikační sítě, ho měla na mušce... a na odposlechu. Je mrtev, jako před ním vyšetřující soudce Falcone, jako vyšetřující soudce Livatino v roce 1990.
Tři vraždy, k nimž došlo vždy, když některý z nich začal jít po stopě italských poboček v Německu, zejména v okolí Mannheimu. Psalo se o tom v novinách. Máme důvod domnívat se, že Mohuč, Kolín, Mnichov, Salcburk a další dvě tři města v bývalé NDR slouží jako základna nebo kontaktní místo pro Internacionálu mafií, a že řada bývalých kádrů Stasi a východoněmecké rozvědky je zapojeno v těchto kruzích. Jedni aby finančně přežili, jiní proto, že jejich funkce jim po dlouhou dobu ukládaly využívat kriminální živly pro politické cíle, udrželi si na ně kontakty a využívají svých vědomostí, aby se pomstili za porážku komunismu.
V červnu 1993 jsme označili za důležité zatčení dvanácti východních Němců, mezi nimi generálů Stasi Schuberta a Coburgera. Týž Coburger však v posledních letech NDR řídil VIII. odbor Stasi, tajnou správu, specializovanou na manipulaci dvacítky kriminálníků, kteří výměnou za svobodu měli vraždit nebo provádět sabotáže v SRN a dále. To se snad může zdát být překombinované, ale ty nejhorší věci se obvykle takto dělají.
Nebezpečné je, že se dopřálo sluchu dezinformacím štědře rozdávaným předsedou italské vlády Guliem Andreottim (Time 3. srpna 1992), když tato osůbka, vzešlá z momentálních poválečných politicko-mafiózních kombinací, tvrdí, že mafie „už nepotřebuje ochranu politiků“, protože má větší vliv, než oni sami, proto „by bylo lepší vyjednávat přímo s ní“, protože tak se to dělalo i s Rudými brigádami! O čem to chce vyjednávat?
Na Sicilii je 142 mafiánských rodin (nemluvě o neapolských), které manipulují kolem 3500 agentů; mezi nimi je 62 rodin v Palermu a 1600 jednotlivců na jejich povel. Policie je zná všechny. Na teror lze odpovídat zase jen terorem, ať už se to médiím jak chce nelíbí.
Mafie (nejen italské) infiltrovaly Lóže, politické strany, podnikání ve stavebnictví a s nemovitostmi, ale v Evropě též restaurace, hotely, bankovnictví. Na ně jsou naroubovány od roku 1989 „služby“, nabízené bývalými techniky KGB a jeho filiálek v satelitních zemích, protože KGB, stejně jako Stasi, pronikl mafie podle „odvětví“. Stejně tak pokud jde o sovětskožidovskou mafii.
Nebezpečí nepochází od malých podvodníků a podloudníků, ale od skutečné Internacionály mafií, schopné mezinárodních kombinací, dokonale destabilizujících, na tom či onom kontinentu, v průmyslově rozvinutých zemích. Člověk s jistým formátem se může projevit jako Staviský... ale ten byl pouze jednotlivým politicko-finančním případem. Dnes Internacionála Staviských existuje a má své ochránce v našich parlamentech a v našich stranách, ať už nám chce Andreotti navykládat cokoli.
Založení nového Vladivostoku a jeho poboček na Azurovém pobřeží
Na podzim 1991 CEI odhalovalo jednak „neviditelnou ekonomiku“ nastolenou na konci vlády Gorbačova - s jeho výslovným souhlasem, jednak obchodní smlouvy mezi zasvěcenci operace, určené k přežití komunistických aparátů, a řadou „baronů“ mafií v Rusku.
Tři následující roky potvrdily to i ono, leč novináři, zabývající se těmito otázkami, se omezují na pozorování a neanalyzují vazby mezi aparátníky a mafiány na všech kontinentech. Jakmile se zdá, že jsou do věci zataženy cizí vysoce postavené osobnosti, obcházejí nebo ironizují problém.
Příklad: seminář 8. března 1994 na Sorbonně. Zajímavý tím, co řekli soudce Thierry Jean-Pierre a novinář Xavier Raufer z Expressu, i když ten druhý obezřele vyřadil ruské a ex-satelitní mafie ze svého přehledu mafií v Itálii, Číně (triády), Japonsku a Spojených státech a jejich konexí v bankovnictví.
Když se jeden posluchač dotázal, zda existují takové konexe také v prostředích, jako je Trilaterála, Raufer se před posluchárnou nacpanou pozornými studenty uchechtl a navázal: A teď bychom měli přejít k vážným otázkám!
Podle tohoto novináře pár osob s halucinacemi stále věří na mysteriózní komploty proti naší společnosti. Tohle lze slýchat v levičáckých kruzích vždy, když se komentátoři opováží předpokládat, že komunismus byl komplotem a že velcí šéfové největších firem - nyní globalisté - od 1905 až dodnes financovali revoluci v 1917, pomáhali Leninovi upevnit jeho moc...
Nejde nám zde o to systematicky doložit, na základě nezvratných příkladů, spolčení mezi velkobarony mezinárodního peněžnictví a jejich zdánlivými sociálně-marxistickými protivníky, ale ani podceňovat jejich význam.
Naše společnost je nemocná touto lží, trvající už téměř století. Navíc, někteří baroni dopustili v posledních dvaceti letech, že je infiltrovali jim podobní (co do finanční moci) z řad mafií, a navíc po roce 1990 i z bývalého sovětského impéria.
Krátce ukážeme, jak k tomu došlo.
Ať už o tom pan Raufer říká cokoli, osobnosti Trilaterály, jako nedávno zesnulý Armand Hammer, Robert Maxwell, žongléři jako George Soros, všichni tolerovali či usnadňovali vstup „podsvětí“ do našich bank a dalších institucí. Současně i pronikání vlivových agentů ve službách sociálmarxistické subverze. Všichni ti pánové stále oslňují nebo přísně zakročují v pařížských salónech, někdy v redakcích celostátních deníků, které dnes mají dostatečný náklad jen pod podmínkou, že nikdy nezpochybní ty, kteří zaručují jejich financování, ale i jejich trvající bankroty (Hersantova skupina). To vše jen odráží morální úpadek "elit" západních států.
Vpád mafií do politického aparátu
„Organizovaný zločin“ se v SSSR objevil na začátku let šedesátých, napsal v roce 1987 v moskevské Litěraturné gazetě plukovník Gurov z MVD. Zpočátku to byla chátra, jaká existuje ve všech městech na světě, ale postupně s prohlubujícím se nedostkem spotřebního zboží, se vyvíjel odshora ekonomické pyramidy až dolů černý trh, nalézající ochranu uvnitř komunistického aparátu. Vysoká nomenklatura si navykla jeho prostřednictvím získávat vše, čeho se nedostávalo na normálním trhu, od základních potravin po prostředky k nezákonné výstavbě vil a domů.
Gruzíni, kteří produkovali ovoce a květiny, organizovali jejich leteckou dopravu do všech velkých měst. Azerové, Čečeni. Tataři, Tadžikové následovali, každý po svém, pod místním nebo oblastním krytím policií, za pomoci překupníků v Moskvě. Náhradní díly pro auta a kamiony šly z továrem mimo dlouhé byrokratické řetězce.
V onom neuvěřitelném období roku 1968 se na tento nesmírný paralelní trh vtrhly mafie. Ředitelé továren, podniků, obchodních okruhů si přáli jen klid. Aby skoncovali s hrozbami smrtí, násilím, rabováním ozbrojených band v jejich skladech nebo útoky na jejich konvoje, navrhli „kulatý stůl“ v Rostově za účasti rozmanitých mafiózů. Výměnou za „ochranu“ dostanou zboží a část zisku. Tak se navazovaly vztahy mezi kmotry mafií a ekonomickým aparátem, později i politickým, pod dohledem KGB a všudypřítomných organizací strany.
Od roku 1963-64, za Brežněva, začaly pravidelné návštěvy synů a dcer vysokých kádrů ústředního výboru, ministrů, oblastních vedoucích, u těch, co spravovali bary, restaurace, zábavní podniky, dostupné společenské smetánce. Je známa historka Galiny, Brežněvovy dcery, s Čurbanovem, ministrem MVD a Brežněvovým zetěm. Později se říkalo, že když se Jurij Andropov, šéf KGB, stal prvním mužem ve straně, chtěl zlomit moc mafií a zahájil vyšetřování a represe. Ve skutečnosti postihl jen ty mafiánské kruhy, které byly svázány s brežněvovským klanem...
Vazby mafií s komunistickým aparátem zesilovaly od roku 1983 podnes, mezitím se mafie strukturovaly a hierarchizovaly, když nacházely až v politbyru své komplice, pokud ne rovnou zástupce. Tak G. Alijev, generál KGB, šéf KS Azerbájdžánu, /vysoce ceněný Viktorem Koženým, podezíraným z prace pro KGB - pozn. NN/ od let šedesátých ovládal trh s bavlnou ve Střední Asii a s ropou v Baku. Z každého balíku bavlny, z každého barelu ropy, prodaného v SSSR nebo do zahraničí, šla procenta na černý účet Alijeva a jeho klanu - tuctu členů rodiny. Pak se stal členem politbyra. Seděl v něm do roku 1987, kdy narazil na mafiánské zájmy, chráněné okolím Gorbačova. Jednoduše se tedy vrátil k vládě nad Nachičevaní, pak do Baku.
„Bratrstva“ se rozvětvují do zahraničí
Jakmile v letech 1985-1987 Gorbačov upevnil svou moc, infekce překročila okruh policejních služeb a zachvátila řadu oblastních vojenských štábů, dokonce i v satelitních zemích. Zejména ve východním Berlíně. V roce 1994 odhad říkal, že na asi 3000 etnicky ruských i jiných gangů dohlíželo kolem 150 „kmotrů“, kteří si rozdělili ekonomické sektory. Co horšího, asi dvacet těchto kmotrů vytvořilo „bratrstva“ se společnou zpravodajskou službou, realizační službou pro akce a „sociální službou“, která platí advokáty, lékaře a uplácí soudce, vězeňské strážce a policii, aby intervenovali ve prospěch uvězněných. Chátra zde má už jen podřízenou roli, jen jako rezerva pro zapojení do vražd nebo rozmáchlého násilí. Od začátku roku 1993 tak dochází k ozbrojeným akcím proti obchodním konvojům, dokonce za užití obrněných vozidel.
Kontakty pro akce v zahraničí se navazují o to snáz, že všechny moskevské hotely jsou pod kontrolou velkomafie, která v nich má své lidi, z nichž část kontroluje personál, jiní se snaží nabízet zprostředkování západním obchodníkům. Patří ke skupině dvaceti tisíc dolarových milionářů. Většinou jde o vysokoškolsky vzdělané lidi. Také dnešní KGB (FSK, Federální kontrarozvědná služba, ale i SVRR, Zahraniční zpravodajská služba) si tam přichází na své, stejně jako nový aparát v roce 1992 obnovené strany.
Několik příkladů tohoto spojenectví:
V roce 1987 vznikla firma ANT, která měla dovážet a vyvážet zemědělské stroje a nářadí. Jejími vedoucími však bylo na dvacet důstojníků KGB mimo činnou službu, včetně ředitele Rjašentěva. ANT v roce 1989 kontaktovala francouzskou finanční skupinu CDC, která mohla dodávat počítače všeho druhu, lékařská zařízení, oděvy, potraviny, výměnou za stavební dřevo, suroviny a chemické výrobky. Tehdejší předseda vlády N. Ryžkov osobně v březnu 1989 dojednával rozvoj těchto obchodních vztahů. Operace však v dubnu 1990 krachla, neboť skandál odhalil, že ANT také nelegálně vyvážela vojenský materiál. Skandál vypukl proto, že (1) vojensko-průmyslový komplex zneklidnil obchod, který mu unikal a (2) špičky mafie nepřipustily, že se na ruském trhu objevily nedostatkové výrobky, které dosud mafie sama prodávala jen na černém trhu a dráž.
V roce 1990 Arťom Tarasov, syn z rodiny vysokých státních a stranických kádrů, prodával vily a byty, nelegálně postavené za Gorbačova jeho firmou Těchnika. Jako osobní přítel Gorbačovův se dostal mezi francouzské firmy, které stavěly Oblouk v pařížské čtvrti la Défense. Jeho prostřednictvím pak Christian Pellerin získal za symbolických deset franků za rok šedesát hektarů v centru Moskvy na náměstí Gagarina. Vytvořil smíšenou společnost se základním kapitálem 20 milionů franků, z nichž 12 milionů poskytl Pellerin... právě v období, kdy jeho skupina zbankrotovala, tedy neměla uvedené finanční možnosti. Zjistilo se, že ona moskevská společnost je jen poštovní schránkou... Prokuratury v Moskvě i v Paříži zahájily vyšetřování. Dva roky poté se o záležitosti již přestalo mluvit!
V témže roce vznikla v Jižní Africe Dove Trading Corp. Colina Gibbonse, která měla během pár měsíců obrat s Moskvou ve výši jedné miliardy dolarů. Leč v dubnu 1990 švýcarská policie odhalila, že toto množství drobných obchodů ve skutečnosti krylo praní špinavých peněz spolu s medellinským drogovým kartelem...
Dalších takových případů lze uvést na desítky, kdy šlo o zahraniční investice, nákupy vil a bytů, pozemků, a to jak v centru Paříže a Londýna, tak v trojúhelníku Lyon - Biarritz - Azurové pobřeží.
Podvratná činnost ve stínu nových aparátů a mafií
Praha a Varšava se od roku 1992 staly pro mafie Východu spojovacími zastávkami na cestě směrem na Západ a do Spojených států. Ředitel FBI prohlásil (ve Washington Post 21. prosince 1993), že získal důkazy o stálém spojení mezi mafiemi Ruska, Cosa Nostrou New Yorku a jejich „korespondenty“ v Anglii.
Také Berlín je případ od případu podobnou zastávkou. Ukrajinská mafie si vyhradila základny v Pomořansku a Meklenbursku v bývalé NDR. Také Čečeni se uchytili v Meklenbursku. V roce 1991 ruská policie a prokuratura odhalily 90 spojek směrem na Západ a do Ameriky. v roce 1992 dalších 74, z nichž 40 se specializovalo na ikony a umělecké předměty, směřující do 29 západních zemí.
Zajímavé, že za mafiánský strom se schovává les. Domnívat se, že stačí, aby západní policejní a celní služby pouze ruku v ruce spolupracovaly se svými ruskými protějšky, znamená zapomínat cíl oběžníku ze 13. srpna 1990: Vytvořit neviditelnou ekonomiku, sloužící ještě méně viditelnému aparátu.
Proto opakujeme, že komunismus je sice mrtev, ale jeho aparát zůstal, chráněn lépe než kdy dříve, neboť ve dvanácti z patnácti bývalých sovětských republik se komunistické kádry vrátily k moci. Mimoto v řadě smíšených společností zahraničního obchodu lze najít současně ruskou špionáž a bývalý komunistický aparát Tedy legální obchody mohou kamuflovat aktivní podvratnou činnost.
Nový aparát tahá za provázky nacionálního komunismu, dokonce sociálního liberalismu, který nadále považuje Západ za nepřítele. Převzal opatrně a obratně vlivové agenty, infiltrované do západních soukolí, zejména v tisku a vydavatelstvích, v Paříži pak zejména v celostátních denících a týdenících.
Nejde o špionáž, ale o dezinformace ke všemu, co by mohlo nějak upozornit veřejné mínění. Jde o podíl na rozklížení naší společnosti, o ironizování těch, kteří se domnívají, že ještě může existovat marxistická podvratná činnost, o úšklebky nad těmi, kteří znají pravdu a tvrdí, že stále jsou mezi námi lidé jako Armand Hammer nebo Robert Maxwell.
V Rusku Boris Jelcin ví líp, než my, jak a proč jeho moc „uvízla“ mezi sítěmi mafie (která podle něho samého kontroluje 75 % privatizované ekonomiky) a nového aparátu, jehož existenci připomínáme dodnes jen my.
Nová vtělení mafiánsko-komunistického spojenectví
(Pierre Verluise, Pařížský deník 21. března 1994)
Pierre de Villemarest, který po dlouhou dobu pracoval ve francouzských zpravodajských službách, je znám jako odborník na východoevropské země, o kterých publikoval patnáct knih, mj. „GRU, nejtajnější ze sovětských zpravodajských služeb“. Odhaluje zde vztahy postsovětských mafií s tajným komunistickým aparátem. To napomáhá vysvětlení množících se postsovětskomafiánských projektů v zahraničí.
Deník: Je Francie chráněna před postsovětskomafiánskými projekty v zahraničí?
Pierre de Villemarest: Uvedu čtyři či pět příkladů, které odpovědí na vaši otázku.
- Od roku 1988 existují spojení sovětských mafií v Lyonu, v Provenci, na Azurovém pobřeží a v Marseille. Ty mafie tam perou špinavé peníze, zejména investicemi do nemovitostí.
- V roce 1993 jeden Rus sídlící v Londýně dělal zvláštní nákupy na jihozápadě Francie. Byl schopen nakoupit několik pozemků, ale žádal platit v hotovosti. Nechci stopy, prohlásil. Rus procházející se s půl miliónem franků v bankovkách, to se zdá být podivné.
- Jeden francouzský zprostředkovatel nemovitostí, značně aktivní na západních předměstích Paříže, mohl za pouhých deset symbolických franků získat šedesátihektarový pozemek ve středu Moskvy na náměstí Jurije Gagarina. Co za tento dobrý, leč podivný obchod? Tento francouzský zprostředkovatel poskytl dvanáct milionů franků jedné společnosti, která je jen poštovní schránkou v Moskvě, zatímco skupina tohoto zprostředkovatele teoreticky nedisponovala takovými možnostmi, protože byla v bankrotu. Podle generála Komissarova z ruského ministerstva vnitra mafie sloužila v tomto obchodě jako prostředník. Byl v něm zapleten i Arťom Tarasov, blízký Michailu Gorbačovovi. Prokuratury Moskvy a Paříže zahájily vyšetřování.
- Týdně slouží Francouzi jako kurýři mezi Moskvou a New Yorkem pro jednoho Rusa, který tam kontroluje kriminální cikánské a židovské prostředí, působící na americkém Východě v prodeji drahých kamenů, zlata a vzácných kovů.
- Jedna francouzská skupina se sblížila se sovětským podnikem, založeným KGB a pak dublujícím pro mafii. Tím sovětským podnikem byla společnost ANT, založená 1987 pod kontrolou KGB. V roce 1989 francouzská skupina získala povolení dodat do SSSR potřebné počítače výměnou za stavební materiál, suroviny a chemické výrobky dodávané ANT. Ryžkov, tehdejší premiér, přijel v březnu 1989 do Paříže dojednat rozvoj těchto obchodních vztahů. Operace se však zvrtla v dubnu 1990. Skandál odhalil, že ANT vyvážela sovětský vojenský materiál. Štáb sovětské armády v Berlíně tak mohl - prostřednictvím ANT - přímo kasírovat několik desítek milionů dolarů oplátkou za nezákonné vývozy vojenského materiálu. Tak bylo převedeno 61 milionů dolarů na tajná konta ve Švýcarsku, ve Finsku a ve Spojených státech. Skandál propukl proto, že generálmajor Dovgan nechal operaci prasknout. Byl spjat s vojensko-průmyslovým komplexem a měl za povinnost dohlížet na obchod se zbraněmi. Zuřil kvůli některým kšeftům ANT, uskutečněným bez jeho vědomí, proto vyprovokoval krizi, kterou projednávalo dokonce politbyro. „Pololegální“ operace KGB pravděpodobně byla zdvojena nelegální operací mafiánů, kteří infiltrovali tento obchodní okruh.
Dotýká se to i jiných zemí západní Evropy?
Velká Británie, Německo a Švýcarsko také trpí šířením postsovětských mafií. Jako v Paříži, ruské mafie tam nakoupily řadu bytů. Londýn mimoto hraje důležitou roli v prodeji ukradených ruských uměleckých děl. Dále, dva Čečeni tam byli v březnu 1993 zavražděni. Co je k tomu známo: Koncem podzimu 1992 bratři Ucijevové, čečenského původu, přijeli na břehy Temže. Přivezli sebou dva milióny dolarů. Oficiálně byli pověřeni presidentem Dudajevem zkoumat možnosti vytisknout v Anglii bankovky a osobní doklady pro toto bývalé sovětské území toužící po nezávislosti. Bratři Ucijevové nicméně kontaktovali barony britského kriminálního prostředí.
V březnu 1993 byl jeden z bratrů nalezen zavražděný v bytě, který si koupili v Londýně za milion liber šterlinků. Policie poté nalezla mrtvolu druhého z bratrů v bedně uložené na okraji Londýna. Za zločin, příznačný pro ono prostředí, policie zatkla dva podezřelé. Co je podivné, že z Moskvy vyslali do Londýna vyšetřovací komisi. Kreml neuznával nezávislost Čečny. Ale šéf ruské delegace, jistý Martirosjan, byl brzo po příjezdu v Londýně zatčen. Byl obviněn, že z Moskvy řídil vraždu obou bratrů. Našli ho v cele oběšeného. Celá záležitost byla uložena k ledu.
Jak je tomu v Německu a ve Švýcarsku?
Pozorovatelé zaznamenali v Německu typicky mafiánskou dělbu území. Ukrajinské mafie mají základny v Pomořansku a Meklenbursku v bývalé NDR. Čečeni operují v Braniborsku...
Pokud jde o Švýcarsko, to umožnilo uložit část postsovětského kapitálu unikajícího na Západ. Tak president Kyrgyzstánu (v roce 1994) byl v roce 1992 obviněn, že uložil za pomoci letadel společnosti Seabeco 1,6 tuny zlata v Curychu. To bylo přetaveno skupinou Drahé kovy a.s. Métalor.
K řadě míst, kam se šíří postsovětské mafie v zahraničí, je třeba dodat Polsko a Čínu. Zejména z území kaliningradské oblasti ruské mafie nyní kontrolují větší část polské organizované kriminality. To je zřetelné zejména pokud jde o drogy a prostituci. A v březnu 1993 byly doloženy přinejmenším dva spojovací kanály ruského mafiánského podloudného obchodu v komunistické Číně. Do podloudnictví se zbraněmi a drogami byli zapleteni vysocí důstojníci ruských oblastních štábů námořnictva a letectva na Dálném Východě. Tento přehled šíření postsovětských mafií do zahraničí není pochopitelně vyčerpávající. Bylo by možno uvést další země, jako Jižní Afriku, a kontakty na medellínský drogový kartel.
Jak rozumíte tomuto zmnohonásobení mezinárodních vztahů sovětských a postsovětských mafií?
Tento vývoj je výsledkem působení dvou faktorů. Z jedné strany, jak poznamenávají pozorovatelé již od let šedesátých, v sovětské a pak postsovětské společnosti narůstá její mafiánská úchylka či úpadek. Z druhé strany pak během Gorbačovovy éry byl realizován tajný projekt s cílem vytvořit nový aparát komunistické strany. Pro své financování tento aparát rozvinul nezákonné praktiky a své vztahy se sovětskými a postsovětskými mafiemi. Z toho plyne tedy propojení mezi aparátníky a mafiány.
Zahraniční rozvědka SVRR pod vedením Primakova zejména používá mafii pro financování tajného aparátu strany. Zatímco armáda a vojensko-průmyslový komplex prostřednictvím řady pokoutních obchodů činí totéž. Tak mafie, tajné služby a vojsko jsou spojenci ve financování a podporování tajného aparátu strany.
Po pořádku, jaká je chronologie vývoje mafií v Sovětské svazu?
Podle generála Gurova z ministerstva vnitra se v Rusku objevil organizovaný zločin na začátku let šedesátých. Nedostatek způsobený sovětským systémem vyvolal jako reakci paralelní ekonomiku, díky protekci uvnitř komunistického aparátu. V roce 1968 se KGB zúčastnil v Rostově na Donu schůzky, během níž byly navázány svazky mezi kmotry mafie a hospodářským aparátem, poté politickým.
Když se stali generálními tajemníky, ani Andropov, ani Gorbačov nerozvinuli do šířky boj proti této mafiánské úchylce sovětského režimu. Ta se tedy zvětšila v letech osmdesátých a na začátku devadesátých let.
Co je nyní známo o vytvoření nového komunistického aparátu?
Tento vývoj byl spuštěn v roce 1987, s výslovným Gorbačovovým souhlasem, a byl konkretizován v roce 1990. A to tajným oběžníkem, redigovaným řadou pracovníků oddělení administrativních orgánů ÚV, kteří pod vedením Lukjanova řídili sovětské tajné služby. Ten dokument nalezli koncem roku 1991 dva vyšetřovatelé prokuratury v Moskvě, Sergej Aristov a Vladimír Dimitrijev. V roce 1992 Lev Timofějev odhalil jeho obsah ve Spojených státech v knize Tajní ruští vůdcové, vydané u Alpeda H.Knopse. Tento tajný oběžník s datem 23.srpna 1990 má název: „K naléhavým opatřením v zájmu organizování obchodních aktivit strany doma i v zahraničí“. Tato opatření předpokládala zorganizování další ekonomiky, utajené, pro financování tajného stranického aparátu. V zájmu toho byl jeden z tajemníků pověřen vytvořením odpovídajících ekonomických struktur, jako jsou nadace, sdružení, firmy, společné podniky, mezinárodní konzorcia... „s cílem vytvořit neviditelnou ekonomiku strany“. Tento oběžník rovněž předpokládal vytvoření banky, oprávněné provádět operace v cizí měně a investovat tvrdé valuty do mezinárodních firem, kontrolovaných zahraničními komunistickými stranami.
Pokračovalo to i poté?
Ano, v roce 1992 existovalo dvanáct bank pod kontrolou tohoto tajného aparátu, jako Tokobank a Avtobank. Tyhle dvě vedly jednání s mocnými bankami a podniky ve Spojených státech, ve Francii a Velké Británii. Tak byl ustaven od roku 1990 nový finanční aparát jako průčelí legálních firem, který obchoduje a sdružuje se s cizími podniky v zájmu udržení podzemního komunistického aparátu. Předcházející vztahy mezi nomenklaturou komunistické strany a mafiemi poukazují na to, že mafie byly naroubovány na tento projekt s vojensko-průmyslovým komplexem a ruskými tajnými službami. Vše ukazuje na to, že mafie se na tom podílejí aktivně, zejména poskytováním svých spojení pro úniky postsovětského kapitálu. Jen pokud jde o samotné Rusko to dnes činí přes jednu miliardu dolarů měsíčně! Z tohoto spojení sil vznikla mocná souhra, která vysvětluje zmnohonásobení postsovětského mafiánského šíření do zahraničí. Zbývá otázka, zda se mafie podílejí na projektu financování tajného aparátu, aby se chránily, nebo zda ruské tajné služby mají kontrolu nad těmito mafiemi. V daném okamžiku je již známo, že průkazně existují spojení mezi ruskými tajnými službami a postsovětskými mafiemi. A ředitel americké FBI prohlásil dne 29.prosince 1993, že má důkaz, že již jsou vytvořeny vazby mezi organizovaným zločinem Ruska, Cosa Nostrou v Itálii a kriminálním prostředím ve Velké Británii. Není tohle nová internacionála
JAK TO BYLO (A STALE JE) DOOPRAVDY
—— Original Message ——
From: „George Vanek“
To:
Sent: Sunday, May 28, 2000 12:43 PM
Subject: Charta 77
Charta 77— skutecnost a klam
Tak se jmenoval clanek, ktery jsem napsal v roce 79 ve Vidni, kde jsem zil po zbaveni cs. obcanstvi. Protoze politicka situace se v Cesku nezmenila a vice politickych prostitutu se dostava zpatky na vedouci mista, povazuji za svoji povinost vratit se o dvacet let zpet.
Podpis CH 77 jsem odvolal spolu dalsimi ctyrmi signatari v roce 1979 na protest proti vystupovani komunistickych zlocincu (chartistu), kteri predstavovali CHARTU 77 pouze jako levicovou opozici. Soudruzi Mlynar, Kohout a jejich prisluhovaci Ivan Medek, Kavin, Binar, Landovsky, ktery se mne snazil presvedcit, abych prestal kritizovat tyto zlocince, me prakticky donutili opustit Rakousko a odjet do Australie. Jeste mnoho let po mem odletu z Evropy (1980) Landovsky o mne tvrdil, ze jsem nadelal ve Vidni hodne skody. Me ovsem, na rozdil od neho, rakouska policie nezmlatila obuskem a nezavrela za ozralstvi, tak jako jeho. Po dvou mesicich pobytu v Rakousku jsem zacal pracovat a to byl kamen urazu. Komunisticka elita se do mne pustila, ze jim kazim reputaci. Nejvice rvala Mlynarova konkubina Irena Dubska, ktera kratce po prijezdu do Vidne odjela do Ceska si vyrizovat osobni zalezitosti... Vsichni tito zlocinci vycestovali do Rakouska na platne Cs.pasy. Ja jsem byl prvni ze signataru Ch 77, ktery odjel na kus papiru. Kdyz muj otec zemrel, zazadal jsem o 1 (jeden ) den viza k navsteve Ceskoslovenska, abych mohl jit na pohreb. Protoze jsem nebyl clenem komunisticke bandy, ani jeden z jejich lokaju, pohrbu jsem se nezucastnil. Nikdy nezapomenu, kdyz v roce 1953 estebacke gorily vthly do bytu, kde jsme bydleli, bylo mi 10 let, roztrhali periny, znicili prakticky vsechno, mamu a tatu odvezli. Mama se vratila za 4 dny, tata za dva roky, byl drzeny v samovazbe v Jachymove a Klatovech. V teto budovatelske dobe z radia byla slyset propaganda, na ktere se podilel mimo jine i Pavel Kohout. Moje matka, po mem vystehovani do Rakouska, zazadala o povoleni k navsteve, v te dobe byla po mozkove mrtvici, chtela byt se mnou nejmene dva mesice. Dali ji viza na 5 dni. Kdyz si sla zazadat o prodlouzeni pobytu, hrube ji odbyli, a rekli ji, ze skodim socialisticke republice. Ale za tech par dni co byla ve Vidni se stalo neco, na co nezapomenu. Po navsteve katolickeho klubu se mama najednou zacala trast, prestala mluvit a po nekolika hodinach se me zeptala, kdo je ta pani, co pracuje v kat. klubu a bydli na fare s paterem Novotnym. Pak to z ni zacalo lezt. Tato pani Novakova, byla v roce 53 dozorkyni v jachymovskych kobkach, kde rvala na moji matku: Ty imperialisticka kurvo a jine slusne nadavky. Hned druhy den jsem vyrazil za paterem Novotnym a vsechno jsem mu rekl. On to vsechno vedel, taky vedel, ze jeji manzel byl vysoky dustojnik StB, ktery operoval va Dalnem vychode, ale rekl mi, ze ona je ted jiny clovek, ktery se modli. Tito lide spolupracovali s Premyslem Janyrem, ktery byl poveren rakouskym parlamentem starat se o prijizdejici chartisty. Po mem obvineni, ze Janyr je agent StB, jsem byl pozvan na zvlastni komisi rakouskeho parlamentu. Janyr na vsechny moje otazky odmitl odpovidat. Rekl, ze bude vypovidat pouze v pritomnosti sveho pravniho zastupce. Nekolik dni na to me navstivil clen rak. parlamentu spolecne s redaktorem Die Presse a rekl mi, ze o jeho spolupraci s komunistickou kontrarozvedkou vedi, ale protoze tim pry neposkozuje statni zajmy Rakouska, nemuzou nic delat. Janyruv syn Premysl prijel v roce 1979 studovat do Vidne novinarstvi, samozrejme s pozehnanim StB. Hned me po svem prijezdu vyhledal a dosti agresivnim zpusobem me slovne napadl, co se to deje v kruzich protikomunistickych signataru Charty 77 ve Vidni. To uz bylo pro mne už trochu moc a odpovedel jsem mu agresivnim zpusobem taky. Myslim agresivnim v pravem slova smyslu.
I kdyz se mi darilo po financni strance ve Vidni velice dobre, na rozdil od komunistickych prizivniku jsem si na vsechno vydelaval praci, tito zlocinci me prakticky donutili odjet do Australie. Po planovanem prevratu v roce 1989 jsem dostal v lednu 1990 dopis z ceskeho konzulatu v Sydney, kde mi nabidli me obcanstvi zpet. Rekl jsem si, ze se nejdrive podivam domu a pak se rozhodnu. Byl jsem v Cechach dvakrat, v roce 90 a 91. Obcanstvi jsem si zpet nevzal a ted vim, ze jsem udelal dobre. Vaclav Havel mluvi o moralce a poctivosti, ale nikde se nezminuje o tom, jak se rozkradly penize z Fondu dobre vule, ktery vedla jeho manzelka Olga. Jen v prvni polovine roku 1990 Milan Hlavsa propijel se svymi kamarady pres 400 000 korun. Tuto castku, nenavratnou pujcku, mu dala Olga Havlova na tak zvane socialni pruzkumy, ktere provadel v prazskych hostincich a barech. V dobe, kdy penize z fondu, do ktereho je na pomoc republice posilali cesti krajani a to i ti nebohati, se rozdavaly statisicove castky agentum StB, musela Olga a Vaclav Havel vedet, ze Milan Hlavsa (Mejla-Plastic People) je udavacem. Ale pravdepodobne jim to nevadilo, protoze vsichni vladci si drzi dvorni sasky a ti samozrejme zadarmo nepracuji. V rijnu tohoto roku mne bude 57 let, pravdepodobne viza k navsteve demokratikeho ceska nedostanu, i kdyz bych potreboval pristi rok jet do Cech zaplatit misto na hrbitove za hrob, kde odpocivaji moji rodice. Ale mlcet jiz dal nemuzu.
Chtel bych podekovat Petrovi Cibulkovi za jeho statecny a nekompromisni boj proti komunistickym zlocincum. A hlavne diky za zverejneni seznamu spolupracovniku s StB. Kazdy treti muj dobry (byvaly) kamarad je v seznamu. Tito zlocinci se diky udavani postarali o zniceni zivotu mnoha poctivych a nevinnych lidi.
Petre vydrz, historie jednou ukaze, ze jsi mel ve vsem pravdu.
Jiri Vanek,
nar.10.10.1943 v Praze,
gvanek@one.net.au
Příspěvky
4 komentáře:
Díky Petře Cibulko! Vydal jsi seznamy StB okleštěné, zmanipulované, jména vyřazená (Věra Cibulková, matka Petra Cibulky, agentka I. správy StB, krycí jméno Alžběta. Peníze za vydání seznamů přišly vhod, sypaly se, prašulky, sypaly. Díky Petře Cibulko, žes na cizí účet si udělal výnosný kšeft, reklamu do voleb. Díky Peře Cibulko, že z občany náš za stádo volů.
http://wwwinfo.mfcr.cz/cgi-bin/ares/darv_poz.cgi?ico=1210039686&jazyk=cz&xml=1#tab_odkazy
Petr Cibulka pojišťovací zprostředkovatel ve všech odvětvích pro obchodní firmu OVB Allfinanz, a.s., registrační číslo: 005622PA
Registrační číslo: 052764PPZ, datum zahájení činnosti 14.2.2007, bydliště : Václavské náměstí 864/17
Nadutec Petr Cibulka? Manýry převzal od matinky estébačky I. správy StB, krycí jméno Alžběta ( k ověření v Žáčkově institutu), tatíček významný funkcionář KSČ v Brně. Synáčka matinka vychovala dobře, byl sice na peníze a hulvát, ale v dobrých rukou matinky! Díky svým vlastnostem se dostal do střetu s policií - odtud pětinásobný vězeň svědomí, jak líčí v brožuře "Odpověď komunistickému dobytku". Pokud začnete toto veledílo číst, přečtěte si na str. 130 a dál "odbojovou situaci", za kterou dostal dva roky. Jedná se o oběd v restauraci U Bubeníčků v Myslíkově ulici Praha 2. Tam totiž nedostal k obědu to, co ON chtěl, neboť to již bylo vyškrtnuto. Přišel prostě pozdě. Vězeň svědomí vynadal personálu a servírce a oni zavolali policii. Byl odsouzen za výtržnictví! Porovnějte jeho "vězeňské" činy s činy ostatních politických vězňů. Vězňů z Jáchymova, popravené Milady Horákové, a nesčetných politických vězňů 50tých let! Od koho z nich slyšíte tak nestoudné vychloubání? Příklad odvahy bratrů Mašínových s "pětinásobným" nadutým Petrem Cibulkou nedá ani přirovnat! Petr Cibulka zapomněl oznámit voličům zásadní věc: volte mně, potřebuji peníze za vaše hlasy. Neokradou vás parlamentní strany. Peníze skončí v mých rukách. Věřte mi, budete znovu podvedeni. Nelze srovnávat „disidenta“ Petra Cibulku s „politikem“ Petrem Cibulkou. Politik Petr Cibulka se drápe ke korytu srovnatelně s Topolánkem, Kalouskem, Paroubkem, Tlustým, Škromachem, Štěchem ….
Známý brněnský disident Petr Cibulka je zodpovědný za rozkol občanského fora v Brně, vznikl kvůli materiálním a finančním tokům mezi Šabatovým a Cibulkovým uskupení (kromě sporům s Petrem Uhlem, s jehož ženou Annou Śabatovou, Cibulka v době, kdy byl Uhl ve vežení žil). Vyšetřovat krizi přijela osobně Hana Marvanová z OF Praha, vyšetřovala s Cibulkou důkladně, až z vyšetřování otěhotněla.
Okomentovat