Pro ty, kteří nehctěli před 8 lety skyšet P.Cibulku

Pro-ty-kteri-nechteli-slyset-pred-8-lety-P-Cibulku
Jenom přetišťuji, ostatní bez komentáře. Jenom doplním zdánlivými drobnostmi. Znovu se vracím k odkazu a dílu M.Dolejšího. Ono po přečtení převzatého z NN a pro další zájemce doporučím sestudovat v NN č.2/2000 celé 3. internacionály proti naším svobodám nám pak svitne proč Topolánek byl nucen vzít do vlády exponenta Bildegergu Schwanzeberga ,proč ODS umožnila vstup Vondrovi a těmto svěřila úsek zahraniční politiky ČR. Je navýsost jasné, že oba jsou silnými exponenty páně Havla. Už si málokdo vzpomene, že po odchodu pan havla z Hradu a jeho intima Žantovského z USA do Izraele ,donutili zednářské kruhy jmenovat Václav Klause velvyslancem ČR v USA jistého Koláře. Ano, je to tentýž Kolář, který v roce 1997 coby tehdejší velvyslanec ve Švédsku vyvolal skrze média hunbuk kolem zahraničního konta ODS. Tato informace byla panu velvyslanci předestřena orgáyn zahraniční rozvědky, kterou řídí MZ a v té době bylo pod vlivem mužů pana Havla. Ono zahraniční konto existovalo, jenom nebyla vůle to sdělit veřejnosti. Po proběhlých volbách v roce 1998 byla dnes již legendární schůzka mezi Zemanem a Havlem, kde Zeman sdělil, že stojí za Klausem. Pak už stačilo uveřejnit opoziční smlouvu, na které se dle vyjádření tehdejšího mpřed. ODS Macka pracovalo již několi měsíců před volbami. Stručně a jasně. V ČR se perou o moc dva klany, jeden reprezentován ikonou Havlem a jeho suitou, druhý klan je reprezentován duchem opoziční smlouvy. Samozřejmě má na vrch opticky ten druhý,ale směrem k nadnárodním zednářským a iluminátským společnostem je v čele ten první. Proběho boj o kaplického knihovu, další proběhne, až veřejnost bude blíže seznámena s obsahem nového projektu díla Havel -Forman o pozadí Mnichova. Už dnes mohu říci, to bude zase afektovaných diskusí. Bohužel zase bude jenom nabourán další národně-socialistícký mýtus.
Pierre Faillant de VillemarestTři Internacionály proti našim svobodámAkta Evropského informačního střediska, série 1993-1994
ÚvodemNejsme ve službách žádné strany, žádné vlivové skupiny, žádného dílčího zájmu, což však nevylučuje vlastní přesvědčení. Naším posláním je informovat, za jakoukoli cenu. Čelit manipulaci, dezinformaci, černobílému výkladu dějin, tlachům vysbíraným z odpadkových košů, zamlžování zleva i zprava, za situace, kdy jsou lidmi nebo společnostmi víceméně temnými živeny cílené kampaně, jejichž cílem je prosadit jejich vidění přítomnosti a jejich modely budoucnosti.
Je řada společností, klubů a organizací, jejichž jména se v našich analýzách neustále vracejí, protože právě spoza nebo kolem vlád průmyslově rozvinutých zemí se rozvrhují, splétají a rozplétají intriky, manipulace, místní nebo mezinárodní zkušenosti, jejichž je naše obyvatelstvo stále častěji obětí. Je zřejmé, že další desítky kroužků nebo klubů provádějí tato rozhodnutí zmíněných globalistických organizací, zde i jinde. Analyzovat situaci ve Spojených státech a ve světě bez toho, že bychom věděli, co to jsou CFR, Bilderberg, Trilaterální komise, Aspen, Irex atd. by vedlo k chybám, jichž se dopustili analytici sovětologové, když ignorovali skrývané rysy moskevského komunismu a jeho filiálek po světě.Následující text se zabývá třemi internacionálami, které jsou dlouhodobě ve středu našeho zájmu, kterými jsou- Komunistická internacionála, obnovovaná krok za krokem od roku 1989. Vysvětlíme, proč a jak- Internacionála velkých peněz, která v průběhu tohoto století nepřestávala být podle okolností buď komplicem, nebo partnerem oné první- Internacionála mafií, která se pomalu prosazuje od roku 1989 na sutinách a rozkladu společností Východu i Západu, začasté ve spolčení s kruhy z obou předchozích internacionál.Rozebereme to.
Výchozí úvaha 1Socialismus a fabiánské společnosti
Jsme téměř jediní, kdo připomíná existenci a podstatnou roli fabiánského socialismu v současném vývoji a dramatech od začátku století. Stručný nástin má odpovědět na otázky, které jsou nám často kladeny.Název údajně pochází (podle jedné interpretace, pozn. překl.) od římského vojevůdce Fabia Cunctatora (Fabius Váhavec, cca 280-203 př.n.l.), který dával přednost vyčkávací taktice a metodě pomalé a postupné akce, místo přímého útoku. (Tak se mu zdařilo izolovat Hannibala v Itálii a umožnit Římu útok na Kartágo. Byl pětkrát konzulem a v letech 221-217 diktátorem. - Pozn.překl.)
Nástin historieTento typ socialistického myšlení se zrodil v průsečíku marxistických ideových proudů, jako výsledek setkání a konferencí akademiků a intelektuálů v letech 1883 až 1889. Harry W. Laidler, jeden z mála jeho vlastních historiků, napsal ve svých Dějinách socialismu (New York 1968) , že první fabiánská buňka či jádro bylo oficiálně ustaveno dne 4. ledna 1884 v Anglii. George Bernard Shaw publikoval od roku 1889 první z řady knih, vzešlých z oněch konferencí, pod názvem Fabiánské úvahy o socialismu. Kolem něho se soustřeďovali již tehdy Sidney a Beatrice Webbovi (budoucí oslavovatelé SSSR v roce 1936), Annie Besantová, Eleanor Marxová (jedna z dcer) - ta brzy vycestovala do Spojených tátů, aby založila shodná ohniska-buňky - ad. Eduard Bernstein se v roce 1890 ve svém londýnském exilu stal hlavním propagátorem fabiánských buněk uvnitř německé sociální demokracie. Jiní je rozsévali po Vídni, Mnichově, Hamburku, Římě a Paříži.Jejich poloutajovaná práce nevzešla dříve, než v období 1912 až 1922, aniž by kdy veřejně užívala termínu „fabiánská“. Tak Richard Coudenhove-Kalergi, zakladatel Panevropského hnutí ve Vídni, různé studijní skupiny v Paříži jako Crise-X a výbory studií ekonomických, humanistických, diplomatických apod. šířily fabiánské ideály a cíle. Většina globalisticky a socialisticky orientovaných hnutí, která se zrodila v letech třicátých, především však po roce 1945, buď vznikla v jejich brázdě, nebo byla fabiány zcela proniknuta a ovlivněna. Fabiánská společnost měla v roce 1946 celkem 5089 členů. Výhradně a zcela fabiánskými dětmi byli či jsou předválečná francouzská skupina vojenského inženýra Coutrota či americká Liga pro průmyslovou demokracii, z poválečných pak Bilderbergská a Pugwashská konference, Aspenův institut, Římský klub, Světové federalistické hnutí, především však to jsou dvojčata, zrozená v letech 1919 - 1920: Královský ústav mezinárodních vztahů (RIIA) v Londýně a Rada pro zahraniční vztahy (CFR) v New Yorku.
Principy a cíleCo píše fabián Laidler: „Fabiánský socialismus soudí, že přechod od kapitalismu k socialismu, který je nevyhnutelný, se musí uskutečnit postupně. Předpokládá zespolečenštění průmyslu prostřednictvím pevně vedených politických a ekonomických poboček. Střední třídy jsou nejvhodnějším nositelem zavedení a rozvoje technologie správy pro nový sociální řád..."Sám anglický profesor G.D.H. Cole, který se stal v roce 1941 předsedou Fabiánské společnosti, zdůraznil, že je třeba podporovat a využívat všechny formy socialismu pro globální cíle, „jak sociálnědemokratické a labouristické strany v Evropě či Americe, tak komunismus v Rusku, nebo různé menšinové skupiny jinde, protože se neliší objektivními cíli, pouze metodami“.Síla fabiánů spočívá v pomalém a trpělivém rozvoji. Od svých prvních schůzek objevili, že když svět vstoupil do industriální éry, je třeba vkládat a rozmnožovat buňky mezi budoucími kádry států, mezi budoucími kádry správy věcí veřejných i soukromých, továren a podniků. Tak připravovat dohled nad stranami, vládami, mezinárodními organizacemi atd.Tak byl také historik Laidler získáván od roku 1903 v koleji v Kansasu, později vytvořil spolu se spisovatelem Uptonem Sinclairem, Jackem Londonem aj. další buňky a ohniska, která vychovala kádry Rooseveltovy správy a poté i následujících amerických vlád.Labouristická strana Velké Británie (stejně jako od ní odštěpená Sociálnědemokratická strana Shirley Williamsové) je také fabiánským výtvorem. Jak „fašista“ Oswald Mosley, tak řada čelných labouristů jsou fabiáni. (Současný britský ministr zahraničí Robin Cook /ochránce českého ministra zahraničních věcí Jana Kavana, podezíraného ze spolupráce s několika tajnými službami/ byl v listopadu 1996 zvolen místopředsedou Fabiánské společnosti! -Pozn. překl.) Londýnská ekonomická škola je fabiánský výtvor...Od let čtyřicátých tak bylo formováno 70 % vedoucích kádrů Socialistické internacionály, polovina týmu Francoise Mitterranda, americký ekonom J.K.Galbraith, většina imagologů ze současných ústavů nebo studijních středisek zahraniční politiky v Evropě, severní i jižní Americe a v zemích britského společenství. To se rozumí, že většina „myslitelů“ kolem Davida Rockefellera v Třístrannné komisi (Trilaterále), stejně jako dříve vedoucí představitelé Monnetova výboru, jsou fabiáni. Evropské informační středisko (CEI) to tvrdí. Má k dispozici dokumentaci, čerpanou přímo z archivů Fabiánské společnosti, ze škol a universit, na nichž jsou fabiánští profesoři pověřeni náborem stoupenců.CEI 1972

Výchozí úvaha 2Co to je Trilaterála?
Tisk se o ní občas zmiňuje, aniž by upřesnil, co je tato mezinárodní komise, odkud pochází, čemu slouží, zda jde jen o jeden klub či akademickou společnost z řady dalších, zda má vliv či ne, atd. Proto vznikla tato krátká studie.V předvečer západní schůzky na nejvyšší úrovni, která se měla konat v květnu 1983 ve Williamsburgu a o níž politické a novinářské kruhy tvrdily, že bude mít závažné následky pro naši dobu, International Herald Tribune náhle zveřejnil (ve své příloze ze 16/17. dubna) šest stran věnovaných Trilaterální komisi, sestavených řadou jejích členů.Mezi nimi Američan Henry D. Owen z Brookingského Institutu, pochopitelně člen Rady pro zahraniční vztahy (CFR), bývalý ředitel plánování na ministerstvu zahraničí, který s hrdostí zdůraznil: „Vytvoření Trilaterální komise v roce 1973 nepochybně umožnilo úspěch schůzky na nejvyšší úrovni v Rambouilletu. Také současné shromáždění komise v Římě by mohlo vést k úspěchu chystané schůzky na nejvyšší úrovni ve Williamsburgu.“
Trilaterála v pozadí západních schůzek na nejvyšší úrovniVe vedlejším sloupci Zbigniew Brzezinski, poradce presidenta Cartera, sděloval, že Trilaterální komise se zrodila v červenci 1973 z konzultací, vedených již rok mezi ním, Davidem Rockefellerem a Henrym D. Owenem. Rockefeller byl ochoten financovat její spuštění, ale původně ji chtěl zvát Komisí pro mír a spolupráci. Na základě tří ekonomicko-průmyslových pólů současného světa - severní Ameriky, západní Evropy a Japonska - měla se zorganizovat tak, aby harmonizovala jejich vztahy jako vztahy hospodářských entit, s cílem jednak rozvíjet vzájemnou závislost Západu a Východu, jednak společně s Východem se podívat na problémy Jihu. Tedy pomáhat rozvojovým zemím stát se oblastmi pokroku, ve směru světa konečně mírového a jednotného.
Aspekt vztahů se SSSR a s jeho satelity byl ihned svévolně retušován pod záminkou, že třeba nejdříve naladit vztahy mezi členy Klubu. Až do roku 1978 nebo 1979 žádný velký časopis nikde nikdy nemluvil o Trilaterále ani o jejích aktivitách. Jen americká vládní revue Informations and Documents (listopad-prosinec 1977) se o ní zmínila, když tvrdila, že její tvůrce David Rockefeller se tak snaží „posílit vazby mezi zeměmi Atlantické aliance, rozvinout spolupráci s Třetím světem, urychlit a podnítit růst“. A dodala, že její činnost se zaměřuje na „zřízení světového systému, který by se rozšířil rovněž na tu část planety, kde moc mají komunistické vlády...“ /Za komunistických podmínek, samozřejmě - pozn. NN/Značně jednostranné informace nebo přímo dezinformace také následovaly v článcích a knihách, vyšlých v letech 1979 a 1980. Cokoli se týkalo shody se SSSR, s cílem budovat Nový řád, z analýz vymizelo. Okupace Afghanistánu a vyvražďování jeho obyvatelstva sovětskou armádou překážela propagandě ve prospěch spolupráce se SSSR. A ten se ostýchal připustit plnou a celou pravdu o spolupráci se „superkapitalismem“, celkově odsuzovaným jako americký nebo západní „imperialismus“, který bojuje proti lidskému pokroku a svobodám.Naše bilance členů Trilaterály z konce roku 1977 přinesla zajímavé poznatky o náboru, jak o něm rozhodl David Rockefeller a jeho společníci ze CFR, jejímž pouhým ryzím výronem koneckonců americká větev Trilaterály je: 75 % amerických členů Trilaterály, která čítala tehdy asi 215 členů (v roce 1983 již přes 300), ve skutečnosti patřilo k CFR. Dvě další větve, evropská a japonská, měly každá svého předsedu a sekretariát, jako ta americká. Nad nimi zasedal výkonný výbor, který pravidelně projednával zprávy, vypracované pracovními skupinami, v nichž byly reprezentativně zastoupeny všechny tři póly či větve komise.
Velmi zvláštní elitismusVíce než polovina tehdejších členů (tedy 120 zástupců) pocházela přímo z dvou set předních světových nadnárodních společností, ať už bankovních, průmyslových, obchodních, používajících rozmanité technologie, dokonce z pojišťovnických seskupení a mezinárodních tiskových skupin.Tím nemá být řečeno, že všechny nadnárodní společnosti byly přizvány. K tomu musely mít kmotrovství, udělované jen po diskrétním prozkoumání dle kritérií: Vedení je globalistické, nebo proti? Je nakloněno dohodě se SSSR, nebo ne? Je výslovně proti nějakému druhu liberálního socialismu, nebo naopak je pro nějakou syntézu Východ-Západ? Atd.Dezinformace v této oblasti umožnila sovětsko-marxistickému táboru a jeho šikům zahájit kampaně, podle nichž Trilaterála a kapitalismus jedno jsou. Že jde o obludné spiknutí Mocných proti Chudým, bohatého světa proti Třetímu světu, atd. Jistě, šlo o konspiraci, ale takovou, jejíž hlavní cíl byl zatemňován: Reorganizovat svět ruku v ruce se sovětským totalitárním impériem, a to cestou pečlivě prokombinované ekonomické hry Východ-Západ a Sever-Jih, bez ohledu na konkrétní běh „událostí“.Konspirace nebyla tajná v tom smyslu, že Trilaterála měla své vývěsní štíty do ulic v mnoha hlavních městech. Ale přístup měli jen zasvěcení. Nebyla tajná, protože si bylo možno obstarat některé z jejích studií (během prvních deseti let celkem dvacet čtyři), ale ne všechny, ani vnitřní pokyny, ani programy jejich diskrétních schůzek s různými sovětsko-marxistickými partnery. Nebyla tajná, protože bylo možno získat seznam jejích členů. Ale nebylo možno zjistit, podle jakých kritérií byl vybrán šéf Dunlopu a ne šéf Michelinu, nebo tři či čtyři nejdůležitější američtí bankéři z celkem patnácti-dvaceti největších bank, proč spíš tito, než tamti, atd.Naše studium členů Trilaterály neukazuje pouze to, co jsme již řekli o velmi zvláštním zastoupení průmyslového, bankovního a obchodního světa v ní. Její další členové pocházejí z ústavů zahraničních vztahů a politických studií, nebo z rozličných tiskových skupin, časopisů, rozhlasových a televizních sítí, reklamních agentur, pojišťoven. Když se pokusíme všimnout si jejich minulosti, shrnout jejich prohlášení, jejich komentáře k soudobému dění, stejně jako výroky politiků sedících vedle nich (bývalých i nynějších ministrů, poslanců aj.), tak vždycky byli:- nakloněni socialismu,- nakloněni vizi světa uspořádaného nebo reorganizovaného podle kritérií čistě ekonomických,- nakloněni náboženstvím, ale jen pokud se stala nosičem globalismu,- proti konceptům vlastenectví a občanskonárodního státu,- proti jakékoli akci nebo propagandě, která by chtěla neutralizovat a poté porazit komunistický svět.
„Architekt“ Trilaterály Z.Brzezinski kolem roku 1970 psal: „ Marxismus je vítězstvím Rozumu nad Vírou..., životadárnou a tvořivou etapou dozrávání internacionalistické vize člověka.“ (Between two ages.) V roce 1975: „Musíme vyhledávat spolupráci s komunistickými zeměmi s cílem především světonázorového přizpůsobení.“ V téže době ředitel americké větve G.S.Smith prohlásil: „Trilaterála v žádném případě nesmí být antikomunistická.“
Zkrátka, pozadí Trilaterály, to je filosofie zrozená na začátku století mezi těmi, kdož financovali Ruskou revoluci a při každé pro Kreml obtížné krizi přiběhli na pomoc: v roce 1921, v roce 1941, pak od konce let šedesátých. Jako náhodou dva tucty největších firem z Trilaterály, ať už americké, evropské (skupina Amerongenova , Schlumbergerova, Agnelliho atd.) či asijské, pomáhaly Leninovi, pak Stalinovi, poté Chruščovovi, Brežněvovi a Andropovovi.Jako náhodou se trilateralisté ve Francii vyskytují v blízkém okolí bývalé Giscardovy vlády (s Raymondem Barrem a tuctem politiků), v okolí Mitterrrandovy vlády (s Jacquesem Attalim aj.). Trilateralisté (kteří ve vládách obvykle osobně nezasedají, i když jsou u moci) byli například proti bojkotu olympijských her v Moskvě v roce 1980 jako odvetě nekomunistického světa za okupaci Afganistánu sovětskou armádou v roce 1979, proti technologickým sankcím požadovaným Ronaldem Reaganem v letech 1981-1982, zkrátka proti všemu, co by hrozilo SSSR ekonomickým - tedy i politickým - zhroucením.Dokonce většina amerických trilateralistů společně s Andrew Youngem, tehdejším Carterovým velvyslancem u OSN, považovala kubánskou přítomnost v Africe za „stabilizační faktor“.Vskutku, trilateralistická hra je jen hrou fabiánskou, přizpůsobenou naší době. Dovoluje komunismu ničit válkou nebo podvratnou činností vlády, které překážejí - nebo by mohly překážet - její globalistické akci. Spoléhá na ideu, že komunismus je ekonomicky neefektivní, bez dostatečných technologií a finančních zdrojů, proto dříve či později samy socialistické vlády budou muset žádat o pomoc a o financování vytváření jistého druhu kapitalismu. K tomu už dnes dochází (psáno 1984 - pozn.překl.) v Angole, Vietnamu, Nikaragui, Mosambiku a v různých latinskoamerických zemích.Morální záminka ke skoncování s hroznou „vojenskou diktaturou“ v jižní Americe nebyla nikdy uplatněna v případě Polska nebo Afghánistánu. Tleská se, když se nějaký vědec nebo spisovatel pod mezinárodním nátlakem může vystěhovat ze SSSR. Ale nikdy se nepřipomínají práva člověka nebo národů rozhodovat sám o sobě, ať už jde o Sovětským svazem anektované země po roce 1945, nebo indočínské státy okupované komunistickým Vietnamem.
Honba za Novým světovým řádemShrnuto, o co jde? Jde o soupeření mezi dvěma materialistickými vizemi, ale takového druhu, aby se toto soupeření udrželo v „rozumných“ mezích. Války mezi zeměmi postavenými proti sobě jsou krvavým výsledkem této honby za Novým světovým řádem. Jeden komplic pokukuje po druhém, když se mu zdá, že se události mohou převalit nad těmi, kteří měli kontrolovat jejich viditelné projevy.Nicméně je třeba dodat, že kromě jak cynického, tak nemorálního aspektu této „filosofie“, pouze sovětský expansionismus zaznamenal úspěchy ve světě, a to nejen po roce 1945, ale i od roku 1973, kdy Trilaterála se ucházela o to lidumilně harmonizovat Západ a podnítit Východ k nějaké liberalizaci. Neuspěla však, přes snahu svých finančních expertů, přes své pravidelné schůzky, práci svých poboček, když usilovala o to, sladit vztahy mezi velmocemi Západu, a mezi Západem a Japonskem.Naopak se snažila podkopat a zničit mravní důvody opozice vůči sovětsko-marxistickému totalitarismu, když šířila ve veřejném mínění mýty a analýzy, které se všechny snažily představit SSSR jako přirozeného dědice carů, a jeho přehmaty - policejní doma, represivní ve východní Evropě, teroristické po světě - jako projevy tamtěch špatných komunistů, ve srovnání s těmito, kteři by byli přijatelní (jak prohlásil veřejně George Bush ještě jako vicepresident v Maďarsku v létě 1983).V roce 1934, po nástupu nacismu, Říšský pakt spoluvlády (Synarchický pakt Říše), projekt tajného hnutí už tehdy proniknutého globalistickými principy fabiánských společností, navrhoval rozdělení světa na pět federací: „panamerickou, panbritskou, paneurasijskou, paneurafrickou, panasiatskou“.V roce 1951 v deníku Figaro jeden z bratří skupiny Schlumbergerů doslova zopakoval tento projekt, pod záminkou, jak znovu nastolit mír, zatímco korejská válka strašila Západ.V roce 1977 Henry Kissinger (CFR, Trilaterála) navrhoval trilateralistům „co nejrychleji skoncovat s konfrontací Východ-Západ, a to reorganizací světa na skupinu zemí průmyslově vyspělých (včetně totalitního sovětského impéria), a skupinu zemí chudých, o něž by pečovala skupina první, a to v rámci globální a permanentní spolupráce“.Trilaterála není stejnorodá. Má svou levici (většinu), ale také „pravici“. Její levice sní sen o světovém socialismu. Její pravice sní o sestavě liberálně-socialistické, nebo sociálně-liberální, jak je libo. Ale jak její levice, tak její pravice sestavují své operace se SSSR, nad hlavami vlád. Dvě nomenklatury zajišťují jejich přežití, ať se stane cokoli vespod nebo kolem nich. Lidé, národy, přirozené pospolitosti, tradice a kultura, z nichž vznikla civilizace, zaplatí účet.CEI 1984

Glosář
Glosář, našim čtenářům k zapamatování
Krátký glosář na několika řádcích vykládá, co jsou jednotlivé společnosti, kluby nebo organizace, jejichž jména se stále opakují v našich analýzách. Je to právě v nich, v pozadí či v okolí vlád průmyslově vyspělých národů, kde se načrtávají, zauzlují a rozplétají intriky, manipulace, místní i mezinárodní zkušenosti, jichž je obyvatelstvo začasté obětí:
CFR, Council on Foreign Relations, Rada pro zahraniční vztahy, http://www.foreignrelations.org/ je elitářská organizace, založená v letech 1919-1922 z podnětu Edwarda Mendella House, šedé eminence presidenta Woodrowa Wilsona. Východiska jsou inspirována anglo-americkým fabiánským socialismem, zaměřeným na globalismus, který by „tichou“ (sametovou? - pozn.překl.) revolucí, nikoli revolucí ulice, uskutečnil velkou syntézu mezi kapitalismem a socialismem.CFR jako neviditelná vláda Spojených států čítá kolem 2700 členů, jejichž pracovní skupiny trvale zkoumají všechny aktuální problémy. Účinkuje tak již od let třicátých a daří se jí, že od té doby žádný ministr zahraničí, obrany, financí, žádný úředník na klíčových místech těchto ministerstev, na hlavních velvyslanectvích, ve vedení CIA, nebyl vybrán z lidí mimo okruh své skupiny.Od roku 1933 každé presidentské volby probíhaly pod kontrolou CFR, jejíž základní principy lze dnes shrnout takto:a) Obchod a hospodářská pomoc zemím nejméně rozvinutým, byť i revolucionářským.b) Nadnárodní instituce (v očekávání „světové vlády“) musí pečovat o vyhledávání, těžbu a rozdělování energetických zdrojů a surovin. Racionalizovat velký obchod, hledat řešení konfliktů zavázáním stran k dialogu, aby nikdy nebyli vítězové a poražení.c) Komunismus není nepřítelem, pouze jeho přehmaty a vybočení.d) Národní suverenity musí pomalu zmizet ve velkých ekonomických a geopolitických celcích.
RIIA, Royal Institute of International Affaires, Královský ústav mezinárodních vztahů, dvojče CFR v Londýně, vznikl v roce 1919. Má své odbočky asi v šedesáti zemích.
IREX, závislý na CFR, skrývá v sobě utajovanou stálou sovětsko-americkou skupinu, studující od let šedesátých až dodnes každou oblast světa.
Bilderberg je stálá elitářská konference, založená v roce 1954 k udržení „mostu“ mezi americkými a evropskými členy NATO, k organizování západních trhů, k vytvoření základny pro nadnárodní jednání se sovětským impériem. Její členové jsou kooptováni a setkávají se každoročně na neveřejných zasedáních. Z diskusí vyplývá společná linie.
Trilaterála, jinak též Nadnárodní světová komise, http://www.trilateral.org/ byla založena v roce 1973 Davidem Rockefellerem (předsedou CFR), Zbigniewem Brzezinským, Henry Kissingerem ad. Euro-americkou skupinu doplňuje japonské průmyslové seskupení. Řídící výbor má deset členů, výkonná komise dvacet osm osob. Trilaterála získala a nastolila Cartera jako presidenta USA, rozmístila kolem něho sedmnáct svých zakládajících členů, desítku kolem Reagana a Bushe. Bill Clinton a jeho dvanáct státních tajemníků (ministrů) a ředitelů vládních agentur (včetně CIA) jsou členy CFR. Polovina z nich a Clinton sám jsou členy Trilaterály. Všichni ředitelé na ministerstvu zahraničí a jejich zástupci jsou členy CFR, stejně tak na ministerstvu financí.
Jejich cíle, upřesňované CFR, směřují k syntéze kapitalismu a socialismu (všech odstínů), seskupují velké ekonomické celky téhož řádu kolem pólů panamerického, panevropského a panasijského, tím současně likvidují občanskonárodní státy, to vše ve jménu Nového světového
Pierre Faillant de VillemarestFabiánská růže z Londýna
Stačí prolistovat anglický a americký liberální tisk, abychom pochopili, že příchod Tonyho Blaira a jeho týmu k moci potěšil globalistické kluby natolik, že dokonce ani neskrývají své záměry. Ty základní vyjádřil Newsweek, který potěšila „modernost“, nyní prý vlastní britské vládě; což nejsou nyní v parlamentu muslimští labourističtí poslanci, jako třeba Mohammed Sarwar... nebo takový Chris Smith, ostentativní „gay“, kterého Tony Blair jmenoval státním tajemníkem pro národní majetek? Také prý „Blair má nyní kolem sebe řadu černých a asijských přátel“. Anglie je stále mezinárodnější, tedy vše jde dobrým směrem... fabiánským.
Blairův tým pochází přímo z Fabiánské společnosti. Což musím připomínat, že právě ta byla na začátku století matkou všech socialistických myšlenkových proudů, od stalinských marxistů k sociálním demokratům a pokrokářům, infiltrovaným do centristických stran, jakož i do stran klasické levice. Poznamenal jsem již 7. prosince 1996 při návštěvě Blaira u Chiraka: Čtrnáct ze dvaceti londýnských fabiánských vedoucích představitelů patří ke kruhu jeho osobních přátel. Někteří z nich se dnes vynořili v jeho vládě, jako Robin Cook, současný ministr zahraničí./A přítel a spojenec Jana Kavana, ministra zahraničí České republiky za sociální demokracii - pozn. NN/Než se blíže podíváme na tohle okolí, několik poznámek: Fabiánská symbióza Blaira s Clintonem je stále více prodchnuta svým záměrem maastrichtské Evropy, byť opraveným a doplněným. Mluví se o „připoutání“ /spoutání/ Německa k Evropě, a to jednotnou měnou, protože dle původních představ Mitterranda a Kohla tak marka nebude dominovat kontinentu. Ale Londýn už dlouho chce, aby dominovala City, ne Frankfurt. Ani na okamžik nevěřil, že se Německo rozpustí v Maastrichtu. Bylo třeba nějaké divadlo s dobrou režií, aby se dezorientované veřejné mínění přechýlilo spíš k Londýnu, než k Frankfurtu. S požehnáním CFR (zrozené z fabiánských buněk, vnesených na začátku století do Spojených států Eleanorou, dcerou Karla Marxe) Blair v posledních letech prokázal, že je vysněným mužem k provedení manévru... Jacques Chirac je mu blíž, z hlediska myšlení, perspektiv, okolí, než mu kdykoli mohou být (francouzští) socialisté Jospin, Emmanueli, Mélanchon. Avšak desítka jiných méně známých socialistů je fabiány. Jen se zatím neprosadili, chybí jim formát. Nicméně ve Francii s nimi a s řadou gaullistů a centristů může Blair počítat, a to ještě před koncem roku. Blair je evropským předmostím amerických globalistů, s odbočkami v Nizozemsku, v Belgii, Lucembursku, v Itálii, pro Evropu, která nebude nikdy evropskou, ale odbočkou „Nového Atlantismu“, jejíž řídící páky bude mít v rukách Wall Street.
Tony Blair podle BilderberguPokud budou o tom pochybnosti, pár příkladů: Byl to Stan Greenberg, důvěrný poradce Billa Clintona, kdo po dva roky stál za Blairem v jeho volební kampani. Greenberg vedl Clintona k jeho vítězství v roce 1992. Podle Davida S.Brodera (Washington Post, 5.5.1997) „Clinton a Blair patří ke generaci, vzešlé ze středních tříd, vychované v elitářských kruzích, která akceptovala internacionalizaci ekonomiky a věk počítačů jako danou skutečnost, která vyžaduje jiný přístup ke způsobu vládnutí“. Znělo by to jako od Sibyly, pokud bychom nebrali zřetel na to, co jsou Fabiánská společnost, CFR, Královský ústav pro zahraniční věci v Londýně a jejich bratry v Bilderbergu, Trilaterále, Atlantické radě atd.
Fabiáni / a KGB - pozn. NN/ vždy měli zasvěcence ve zdánlivě soupeřících táborech. Uvedeme příklad, protože v něm jde o Evropu, viděnou očima Londýna: Člověk, který přivedl Anglii ke vstupu do Evropského společenství, byl Edward Heath, konzervativní premiér v letech 1970-1974. Jedním z jeho náměstků byl sir Alec Douglas Home ze stejné strany, leč oba patřili ke skupině Bilderbergské, podporované lordem Viktorem Rothshildem. Avšak Rothshild také podporoval labouristu Harolda Wilsona, který byl u moci v letech šedesátých a patřil k Bilderbergu, stejně jako jeho přátelé Callaghan (pozdější premiér), Dennis Healey, Ron Jenkins ad. Všichni stoupenci federální Evropy... pokud bude podle britských představ. Kyvadlo se jim vymklo za panování Thatcherové, nyní se jim do rukou vrátilo s nástupem Blaira... který patří k Bilderbergu od roku 1993. Stejně jako Clinton je absolventem Oxfordu a v roce 1966 byl ve Spojených státech přijat Kissingerem, Greenspanem (Federální rezervní úřad), Georgem Sorosem... kteří všichni jsou členy Bilderbergu a Trilaterály. Blairovým kancléřem je Gordon Brown, člen Bilderbergu... Což to byla čistá shoda okolností, tento postup k moci, různými cestami ke stejnému cíli: k Evropě podle představ nadnárodních bankovních, průmyslových, obchodních společností a tiskových skupin (Murdoch), které jsou zastoupeny v Bilderbergu, nebo v Trilaterále, nebo v obou zároveň?
„Kruh“ a jeho protikladyRobin Cook, dnes britský ministr zahraničních věcí, zasedal už v roce 1978 ve Fabiánské společnosti. V roce 1979 byl dokonce autorem studie, šířené mezi zasvěcenými pod názvem Jakou budoucnost pro NATO? Příliš byla poznamenána dobou svého vzniku, aby se jí řídil i dnes. Lze z ní vyčíst, že vždy byl pacifistou, stoupencem, všeobecného odzbrojení, a že je spjat s intelektuály židovské komunity Velké Británie... která dodala 70 % fondů na kampaň Tonyho Blaira, především sir Trevor Chinn.
„Mozkem“ v Blairově pozadí je Peter Mandelsohn, současný ministr bez portefeuille, o němž týdeník Nouvel Observateur poznamenává, že byl stoupencem „růžového praporu pro Labour Party, který uklidňuje střední třídy, místo rudého, který je symbolem třídního boje a Revoluce“. Jack Straw na vnitru je téhož původu. U nich a u Cooka již nejde o labourismus let 1945-1985, ale o „organizovaný liberalismus“, ze kterého jde méně strach a který socialistům v cizině ukazuje, že přišel čas změnit masku, i když konečný cíl zůstává.
7.5.1997 se Cook setkal s Lionelem Jospinem v sídle francouzských socialistů. Návštěva to byla nejednoznačná z několika důvodů. Především Blair nemá ve Velké Británii problémy s komunistickou stranou, která se rozpadla ve tři a jež staví své kandidáty jen tam, kde to nebude překážet blairistům. Ale zejména je zde problém svobodných zednářů. Jednak 349 213 bratří, rozčleněných do 8600 lóží v Anglii, nemá rádo Velký Orient Francie, skoro stejně jako Velkou lóži Francie; jednak jsou blairisté ochotni podpořit parlamentní návrh, podle něhož by seznamy bratří byly otevřeny veřejnosti. V obou případech socialisté a levičáci, kteří jsou ve Francii bratřími, se durdí. Nedůvěřují Blairovi, který o sobě prohlašuje, že je křesťan a jeho manželka je že katolička, i když ta vpravdě je levičákem. Vsaďme se však, že kariérismus vezme vrch nad těmito výhradami panevropanů kolem Jospina a Rocarda.
Kapitola 3
Spojené státy, základna globalismu
Pravý Bill Clinton a jeho politikaPřišel čas, s ohledem na krvavá dramata probíhající na naší planetě, dozvědět se s kým máme ve Washingtonu tu čest, už s ohledem na váhu Spojených států, ale i pro jejich vyhýbání se řadě problémů, jež - mimochodem - do značné míry spoluvytvářely.
Život presidenta nemůže být soukromý. Mluvilo se o věku a zdraví Rooseveltově, aby se „omluvily“ jeho omyly a slabiny. Nelze nemluvit o tom, jaký člověk je Bill Clinton, předtím, než budeme posuzovat jeho politiku a politiku jeho okolí. Od doby jeho nominace jsme určili jeho původ: Je produktem establishmentu, od Rhodesova stipendia na Oxfordské universitě, přes CFR až po Trilaterálu. Rovněž jsme se zmínili o „guruovi“ (rádci) jeho manželky, kterým je Michel Lerner z hnutí New Age. Libération po měsíci, Globe a Lectures francaises po dvou měsících zopakovali naše informace.
Teď je třeba jít do hloubky, mít vždycky na mysli, že Bill Clinton je lhář, falešný puritán, a osoba - spolu se svou ženou - zapletená do nekalých záležitostí. Vážíme svá slova. Je závažné, že první světová velmoc je řízena nejen liberálem v americkém smyslu slova /tedy levičákem - pozn. NN/, ale i slabochem a oportunistou.
Následující informace máme z našeho archivu a díky veteránovi celostátního amerického tisku, který z něho odešel zhnusen a zveřejnil důvěrné sdělení, týkající se jeho země, jehož informace zatím nikdy nebyly zpochybněny. Jde o Roberta Goldsborougha a jeho publikaci Washington Dateline:1968 Clinton dokončil práva - a globalistické vzdělání na základě Rhodesova stipendia - v Oxfordu, pak vyučoval na Arkansaské universitě.1969 opakovaně intrikoval a obracel se na své známé, aby se vyhnul vojenské službě. Byl jedním z organizátorů protiamerických a protivojenských demonstrací, mezi nimi známého „Pochodu smrti“ před americkými velvyslanectvími v Londýně a v Oslu. Prohlásil: „Jsem proti a nenávidím válku vedenou ve Vietnamu stejně, jako nenávidím americký rasismus.“1970 byl Clinton pozván do Moskvy. Sám. V té době to nebylo možné bez závažného důvodu, jak prohlásil Angelo Codovilla, odborník Hooverovy nadace na otázky komunismu. I když pozvání bylo diskrétní, vědělo se o něm. V roce 1992 během presidentské kampaně Clinton odpověděl na otázku, že byl v Moskvě „jako obyčejný turista“. Kdo si pamatuje na napětí mezi Východem a Západem v letech sedmdesátých, ať to posoudí... /Je třeba doplnit, že na útěku před nasazením ve Vietnamu proti komunistické agresi, navštívil i komunistické Československo, obsazené právě sovětskou okupační armádou. Zde se pohyboval a bydlel v kruzích agentů StB, svých přátel, na jejichž pozvání Prahu navštívil...pozn. NN/1975 na jaře, když už rok vyučoval na Arkansaské universitě, udržoval vztah (mimo jiné) i se studentkou Susann Colemanovou. Sdělila mu, že je těhotná. Rozešel se s ní a v říjnu se oženil s jinou přítelkyní, Hillary Rodhamovou, právě když se začal ucházet o funkci generálního prokurátora svého státu. Susann si chtěla dítě ponechat. Byla v osmém měsíci těhotenství, když si ji našla smrt, kulka do hlavy. Podle oficiální verze sebevražda. Ale bylo nemožné, aby kulka nalezeného kalibru ji mohla tak zřídit. Kromě toho, novinář Floyd Brown později zveřejnil dopis Susann, který výrazně zpochybňuje tuto verzi.1977 se stal generálním prokurátorem Arkansasu./Na dezertéra trochu příliš neobvyklá kariera... Síly, které za ním stály, musely disponovat téměř neomezenými prostředky... pozn. NN/1978-1979 on a jeho manželka Hillary (z advokátní kanceláře Rose Law Firm) se dali dohromady s jistým McDougalem v investiční společnosti Whitewater. Pak se /dezertér!/ Clinton stal guverérem Arkansasu. McDougala si vzal do svého kabinetu. Ten odešel v roce 1980, aby se věnoval jejich společnému podnikání. Zakoupil v Kingstonu Madison Bank and Trust. Začaly spekulace, půjčky, finanční intriky, o kterých daňový úřad zjistil, že značně překračovaly možnosti Madisonské banky. Jejich charakteristickými rysy bylo, že šlo o půjčky, vklady a převody fondů Clintonovým, bez zřejmých důvodů. /Místo daňového úřadu měl vyšetřování vést FBI !!! - pozn. NN/1984 daňový úřad zahájil šetření, které se protahovalo až do roku1989. Byla to Hillary osobně, zaštítěna advokátní kanceláří Rose Law Firm, kdo sloužil jako advokát a poradce Madisonské skupiny. Ta pak byla rozpuštěna. Likvidace za cenu 47 milionů dolarů z kapes amerických daňových poplatníků. Společnost Whitewater nicméně pokračovala ve svých operacích.1992 v průběhu presidentské kampaně George Bush zpochybnil finační počestnost Clintona. Ihned poté společník McDougal vykoupil od Clintonových jejich podíly ve Whitewateru, po jednáních vedených Vincentem W.Fosterem z Rose Law Firm.1993 po svém zvolení presidentem si Clinton vybral Fostera jako druhého právního poradce Bílého domu. Avšak Foster se příliš, zdá se, zajímal o pozadí výše uvedených záležitostí. Po šesti měsících, 20.července 1993, nalezl smrt v parku na předměstí Washingtonu, se starým revolverem v ruce. Policie chtěla vstoupit do jeho kanceláře. Bernard Nussbaum, první právní poradce Clintonových, byl proti tomu. Šestatřicet hodin po tomto odmítnutí oznámil, že na dně zásuvky ve Fosterově kanceláři byl nalezen lístek, roztrhaný na kousky, který vysvětloval důvody sebevraždy! FBI nemohla zkoumat obsah Fosterových spisů. Teprve měsíc po jeho „sebevraždě“ mohla policie konečně prohlédnout jeho oděv a zbraň, ve které zůstala kulka v hlavni...1993 v prosinci bývalí osobní strážci Clintona vyprávěli o jeho četných vztazích se ženami, mezi jinými s Jennifer Flowersovou. Clintonovi reagovali útokem na média. Od nynějška se procházejí ruku v ruce a nechávají šířit svůj obraz vzorného páru. President, který prohlásil, že se bude věnovat domácí politice a ponechá zahraniční politiku svým poradcům a ministrům, náhle začíná medializovat své cesty a stanoviska v oblasti zahraniční politiky.24. ledna 1994 publikace Roberta Goldsborougha Washington Dateline odhaluje většinu všech těchto faktů. Nic o tom v tisku. Ale dne 28. ledna Wall Street Journal požádal, aby byla zveřejněna zpráva Bílého domu o Fosterově „sebevraždě“. 5. února Washington Post, aniž by citoval Goldsborougha, potvrdil většinu jeho informací.
Je třeba dodat několik upřesnění, než se dostaneme k zahraniční politice Clintonovy ekipy, která vychází z jeho představy o člověku a světu. Guru Michel Lerner ve svých katechismech mluví o „lidské potřebě afektivních a přátelských vztahů, vztahujících se ke společenstvím“. Tato osoba „překypující židovským šarmem až do karikatury a nosící jarmulku (židovskou čepičku)“, jak poznamenal Sunday Telegraph, doplňuje diskrétní roli jiné přítelkyně Clintonových, Mayi Angelou.
Už jsem někde vyprávěl o jejím chování během garden-party, organizované novým přesidentem v předvečer jeho inaugurace: Malá slavnost na Pennsylvania Avenue svedla dohromady homosexuály, lesbičky, americké hippies a pacifisty politicko-intelektuálního světa. Všichni prošli pouličními manifestacemi v období 1961 - 1975. Al Gore, vicepresident, byl u vytržení z poém, recitovaných Mayou Angelou, jako ztělesněním Gaji, bohyně země dle New Age! (Al Gore byl po léta příjemcem dolarových darů rozšiřovaných v této fauně Armandem Hammerem, sovětským agentem.)
Čtyři měsíce po jeho uvedení v úřad byly nalezeny další mrtvoly v jeho stopách, po Susann a něco před Fosterem. Zde jsou upřesnění, přinesená Anthony Suttonem a Robertem Goldsboroughem, shromážděná Lindou Thompsonovou, advokátkou v Indianapolisu. Ta mimo jiné shlédla filmové aktuality týkající se dramatu ve Waco v dubnu 1993, kde operace za pomoci obrněných vozidel zlikvidovala nebezpečnou sektu Davidiánů.Mezi 85 mrtvými byli, jako náhodou, tři bývalí osobní strážci Clintona, kteří ho obklopovali během presidentské kampaně. Tři muži, kteří v roce 1992 chránili, dokonce organizovali večírky pro několik párů, doporučovaných specializovanými agenturami. Během útoku na Waco čtyři muži v černém vyšplhali na stříšku, aby vylomili okno. Tři to činili, kryti podle zásady čtvrtým, který po proražení střechy jim hodil do zad granát, pak vlezl dovnitř a začal střílet... Těla tří mužů byla nalezena. Čtvrtý zmizel. Podivný osud, poté, když tito muži již několik týdnů příliš vyprávěli o proslulých večírcích během Clintonovy kampaně v roce 1992...
Tak „citové a přátelské vztahy“ vedly k několika mrtvým pokaždé, když mohli poskvrnit dobrotivý obraz páru, v němž ve skutečnosti oba vedou osobní mnohostranný sexuální život. Všichni vědí o zvláštních přátelstvích dámy Hillary. Co mají s Billem společného, jsou doby kampaní proti armádě, proti válce ve Vietnamu, jakož i proti „provokacím“ Spojených států vůči SSSR, které přinutily Moskvu „odpovídat“ na tuto studenou válku!
Pacifisté a levicoví liberálové u mociJe neštěstím pro Ameriku a pro svět, že aktivisté, kteří obklopovali Billa a Hillary, v letech 1967 až 1975 nebo později, byli dosazeni na vlivná nebo rozhodující místa v Bílém domě a ve vládním zákulisí. Protesty menšiny v Senátu a v Kongresu nenalézají sluchu v celostátním americkém a světovém tisku.
Tak Strobe Talbot. Ve své době úvodníkář časopisu Time, ale také jeden ze dvaceti čtyř ředitelů CFR, dohlížejících na jeho šestnáct stálých studijních výborů. Clinton z něho udělal v lednu 1994 státního podtajemníka, tedy náměstka ministra zahraničí, coby „specialisty“ na bývalý SSSR. Nicméně Talbot, padesátník, absolvent Yaleovy university, sdílel v roce 1969 pokoj s Clintonem, když oba na základě Rhodesova stipendia studovali v Anglii na Oxfordu. Stal se údajným znalcem sovětského světa proto, že ve svých dvaceti čtyřech letech z podnětu svých fabiánských učitelů přeložil první verzi Chruščovových Pamětí. Dobrý lingvista však není nutně odborníkem na jemnosti komunistického aparátu...
Talbot se navíc vždycky mýlil. Stačí znovu přečíst jeho analýzy, předpovědi a závěry z nich: Lépe se dohodnout s Moskvou, než čelit její rozpínavosti, než vylepšovat zbraně (jak to chtěl Reagan), než se domnívat, že SSSR jednou bude souhlasit se znovusjednocením Německa - tohle publikoval pár měsíců před pádem berlínské zdi - atd. Vyseděl v „klubu“ myšlenku rozdělení světa ve jménu Nového řádu, postaveném na průběžném slaďování amerických a sovětských postojů .
Michel Schifres, jeden z vedení deníku Figaro, udeřil hřebík na hlavičku, když napsal „že by Spojeným státům nebylo proti mysli, kdyby našly na Východě svého obvyklého partnera. Obě země, i když byly protivníky, si zvykly opírat se jedna o druhou. Je to nejpohodlnější prostředek jak vládnout nad planetou“.
Zatímco Talbot je pouhým nástrojem „klubu“, Anthony Lake a jeho zástupci v Radě národní bezpečnosti (v roce 1994) jsou zároveň z „klubu“ a svázáni s prosovětskými pacifisty let 1965 až 1980. Lake (CFR, Harvard, Princeton, Cambridge) byl v roce 1964 jedním ze strůjců zavraždění (jiho)vietnamského presidenta Ngho Dinh Diema, který, jakkoli byl diskutovatelnou osobou, chtěl na každý pád vyhrát válku proti hanojským komunistům. Zločin urážky zřízení! Poté Lake vstoupil do Kissingerova týmu, o kterém věděl, že chce skoncovat s válkou a nabídnout jižní Vietnam Hanoji na podnosu. Byla to doba, kdy Kissinger (než se stal důvěrným rádcem Pekingu) řekl sovětskému velvyslanci Dobryninovi, že „Bílý dům chápe zvláštní zájmy, které má Moskva ve východní Evropě a neučiní nic, co by jim mohlo překážet“. Archivy v Moskvě, přechodně otevřené v roce 1991, to odhalily, stejně jako odhalily to, že Kissinger řekl, že „není třeba brát vážně Nixonova prohlášení ve prospěch zemí střední Evropy, protože je učinil jen pro americké voličstvo, jehož značná část pochází odtamtud...“
Talbot potvrdil ten strašný podvod nedávno, v knize vydané v USA. Napsal tam o Bushovi, že „jeho kritika Sovětského svazu je určena výhradně k uklidnění republikánů...“ Sdílí názor Laka , který v době invaze do Afghánistánu dával přednost „přizpůsobení“. V roce 1979 byl Lake už tři roky poradcem Mírové nadace jednoho amerického pacifistického ústavu, spjatého se SSSR důvěrnými nitkami. Bylo možno se obávat nejhoršího, když si Lake k sobě vzal v únoru 1994 Mortona Halperina, extrémně levicového aktivistu, jakož i jiné ultrapacifisty, prosazené Clintonovými.
To vše vyúsťuje v globalismus, jehož, jak se Anthony Lake domnívá (v New York Times 7. února 1994), „klíčem a bezpečnostní zárukou musí být OSN, a to díky mezinárodním vojenským silám... jejichž manažerem a správcem financí by byl Pentagon!“ Jinak řečeno, humanitární levice se spojuje s nadnárodními společnostmi bez vlasti k tomu, aby nastolily, ve jménu hesla „bez vývozu je smrt“, Nový řád, garantovaný odborníky Pentagonu, nyní pod politickým dohledem Rady bezpečnosti OSN! To by ještě vyžadovalo, aby velení Pentagonu bylo zcela vyměněno. Ale kdyby takový plán uspěl, pak by to, k čemu by to vedlo, byla diktatura internacionalistické levice bez vlasti, podporovaná anonymní armádou a policií žoldnéřů, byť zamaskovaná. Tihle pánové si představují, že Moskva se bude podílet na této kombinaci, a že chce obnovit své impérium, jen aby to ulehčila! Je to zrada, nebo stupidita, když naše úřady zůstávají diváky, aniž by cokoli řekly nebo udělaly?
Trilaterála, dítko CFR, u moci ve WashingtonuTitulek na straně 20 magazínu Time ze 20. prosince 1976 hlásal, u příležitosti Carterova příchodu do Bílého domu: „Carterovy mozkové trusty: Trilaterální komise a Brookingsův institut“. Sedmnáct let poté, když nastupuje Bill Clinton a „nová“ americká vláda ve Washingtonu, je to víc než kdy jindy aktuální. Desítka ministrů patří ve skutečnosti k této nadnárodní instanci, k Aspenskému institutu, k Bilderbergské konferenci a dalším dítkám opravdové americké mocnosti v zákulisí - CFR.
Winston Lord je dnes jedním z vedoucích činitelů Clintonovy vlády. Před několika lety, když byl předsedou Rady pro zahraniční vztahy (CFR), odpověděl jednomu z amerických publicistů, který se ho ptal, zda je to opravdu Trilaterála, kdo vede svět: „Vůbec ne, to CFR všechno řídí!“ Bohužel oficiální tisk ignoruje, nebo aspoň nechce nikdy přiznat, že to potvrzuje naše údaje, které nejsou včerejší, protože Evropské informační středisko (CEI) jim otevřelo dveře už v roce 1971, když zveřejnilo, co je a co chce CFR. To znamená, že sleduje dlouhodobě zmocněnce této Rady, jak v jejich činech tak v jejich slovech, protože ty je třeba v celém světě považovat za zasvěcence, oddané (ať z kariérismu, nebo pro finanční přínos) aplikaci jejích dogmat, a pokud vyčkávají, tedy sbírají síly - podporují a rozvíjejí politické, obchodní, finační a strategické intriky.
Naše tvrzení o jejích záměrech vyplývají jednak z interních publikací, jednak z četných základních děl, ověřitelných, protože vydaných veřejně, zejménaTragedy and Hope (Studie ze soudobých dějin) od Carolla Quigleyho, dlouholetého profesora Georgetownské university, veterána vnitřní správy CFR. MacMillan vydal tuto knihu v roce 1986 v New Yorku a v LondýněKissinger on the couch (vydal Arlington House 1975), kniha sepsaná admirálem v záloze Chesterem Wardem, také členem CFR, ale náhle zneklidněným kissingerovskými kombinacemi v jeho oficiálních i tajných vztazích s Moskvou od poloviny let šedesátých do roku 1974.
Také jiní o tom (i ve Francii) vědí, ale bojí se mluvit, aby neohrozili svou kariéru novinářskou nebo politickou. Víc odvahy a svobody slova mají v Anglii, kde časopis Economist ve svém čísle z 25.prosince 1992 vyjmenoval tucet vlivných společností, existujících v západním světě a podotkl, že jejich rodičem byl ve své době Řád Iluminátů. Jmenoval zejména tajné bratrstvo Skull and Bones (Lebka a hnáty), vytvořené na Yaleské universitě v roce 1832, které od těch dob každoročně testuje a vybírá patnáct členů z nových ročníků. Nejviditelnějším současným členem je George Bush. Text uváděl také Rhodeskou skupinu, která už celé století každoročně uděluje pečlivě vybraným anglickým a americkým vysokoškolákům stipendia na Oxfordu, aby je utvářela v duchu internacionalistických ideálů, odpovídajících názorům CFR (Rady pro zahraniční vztahy, jež se zrodila v roce 1919, jako její anglický dvojník RIIA, Královský ústav zahraničních věci). Zdá se, že šest či sedm nových amerických vedoucích činitelů, mezi nimi i Clinton, obdrželi dříve Rhodeské stipendium. Economist ironizuje ty, co myslí, že svobodné zednářstvo vede svět: „Byli by blíže pravdě, kdyby se jejich podezřívavost na toto téma obrátila k Trilaterále.“ Nic si tedy sami nevymýšlíme.
Plán 2000Příslušnost k uvedeným klubům neznamená, že existuje organizace zcela koherentní a ukázněná, bez odchylek, ale jejich cíl - zánik národních států ve prospěch velkých ekonomických celků a světové vlády - je společný. Přístup není stále týž, ať už z taktických důvodů, nebo pro rivalitu osob a jejich obchodních skupin uvnitř CFR, Trilaterály, Bilderbergu atd. V zákulisí se vede diskuse: Než se OSN (nebo jiný organismus) stane světovou vládou, se svou armádou (již budovanou), tajnou policií (též vytvářenou), svými loutkovými parlamenty (i to se už děje) - mají být Spojené státy jediným hybatelem Nového řádu, nebo budou muset čelit jiným nadnárodním hybatelům, snažícím se zabránit americké hegemonii?
Domníváme se, že CFR zvolila pro tento okamžik (1994, pozn. překl.) třetí cestu: Především urychlit vytváření velkého panamerického celku (Kanada-USA-Mexiko) a zároveň manévrovat (také falešnou hospodářskou válkou), s cílem přinutit Evropu v odpověď stát se politicko-obchodní entitou, dostatečně silnou, aby nahradila své národní státy nadnárodní mocí, pod záminkou, že „nacionalismus znamená válku, nenávist...“. Proto byly svévolně prodlužovány konflikty, jako v bývalé Jugoslávii, aby vyústily v ochotu obyvatelstva podřídit se jakémukoli řešení. Tedy - jinak řečeno - globalistickému.
Záležitost je komplikovanější v Asii. Japonsko je hybatelem, ale zasvěcenci nechtějí, aby dominovalo. Proto postrkují Čínu, Singapur a jiná ekonomicko-obchodní centra, do soupeření s Japonskem, s myšlenkou, že nastane okamžik, kdy také tam anonymní „velký celek“ bude vše ovlivňovat, za využití několika nadnárodních bank, průmyslových a obchodních společností - tzv. „asijských“, tedy nejen japonských, ale třeba z Hongkongu.
Finančníci americké větve Trilaterály (1992-1993)Následuje úplný seznam firem, bank, průmyslových a obchodních společností, vydavatelství, které v běžném roce poskytly přispěvek pro pokrok globalismu:Nadace Aetna, Archer Daniels Midland, Cigna, Dow Jones, Eaton Charitable, General Electric, H.J.Heinz, Levi Strauss, Pepsico, Prudential, TRW, Young and Rubicam, finanční domy American Express, American Security, Chase Manhattan, další společnosti Ambase, American Brands, Balfour Maclaine, Booz Allen and Hamilton, Cargill, Chubb, CIC-Union, Coca Cola, Continental, Coopers and Lybrand, Corning, Deere, Donaldson Lufkin and Jenrette, Elf Aquitaine, Exxon, Finmeccanica, Foster Wheeler, General Motors, Heidrick and Struggles, Hill and Knowlton, ITT, Johnson and Johnson, S.C.Johnson, Macmillan, R.H.Macy, Mine Safety Appliances, Mobile, Northrop, Phillips Petroleum, Raytheon, RJR Nabisco, Rydee, Salomon, Sherson Lehman, Smithkline Beecham, Sterling Drugs, TIC Services, Volvo USA, Washingtom Post, McKinsey, Manufactures Hanover.
Nejvýznamnějšími dárci byli bratři Rockefellerové, kteří přes své nadace, přímo (David: 84 069 dolarů) nebo přes své lidi (asi 35 000 dolarů) vložili víc jak 100 000 dolarů. Celkový rozpočet americké větve přesáhl 650 000 dolarů ve své viditelné, deklarované a tedy od daní odpočitatelné části, jako by šlo o čistou filantropii.
Japonští členové asijské větve dávají víc, steně jako členstvo evropské větve.
Elf Aquitaine, dárce americké větve, obnovil své příspěvky v Evropě. Stejně americké společnosti, jako General Electric, ITT, Pepsico, Phillips Petroleum neopomíjejí opakovaně projevovat svou šlechetnost na obou stranách Atlantiku.
Mozek v roce 1992-1993Nejvyššími představiteli Trilaterály je deset osobností, obklopených ve výkonném výboru a v jejích větvích dalšími osmi Kanaďany či Američany, jedenácti Japonci a osmnácti Evropany.Pro Spojené státy a Kanadu:David Rockefeller, čestný předsedaPaul A.Volcker, předseda (též členem CFR a Bilderbergu )Allan E.Gottlieb, místopředseda, předseda představenstva a generální ředitel kanadské Burston-Marsteller, bývalý velvyslanec ve Spojených státechCharles B.Heck, stálý ředitel (též CFR)Pro Evropu:Otto hrabě Lambsdorf, předseda, bývalý předseda FDPGarret Fitzgerald, místopředseda, bývalý premiér IrskaPaul Revay, stálý ředitelPro Japonsko:Akio Morita, předseda, předseda představenstva a generální ředitel společnosti SonyJošio Okawara, místopředseda, bývalý velvyslanec v USA, poradce vedení Keidanren (svazu podnikatelů)Tadaši Jamamoto, stálý ředitel, předseda Japonského centra pro mezinárodní směnu
Sorosův efekt ve východoevropských zemíchPoliticko-finančnický tisk již po nějakou dobu připomíná postavu a život dolarového miliardáře George Sorose. Je u vytržení nad jeho čichem pro burzovní spekulace a mezinárodní investiční fondy, který ho nezklamal po celých třicet let. Novináři vyhladovělí po senzacích, týkajících se „jet society“, věnují celé stránky jeho finanční genialitě, nepřipomínají však ideologickou orientaci jeho osmnácti nadací zakládaných v komunistických zemích od let osmdesátých, včetně SSSR a poté Ruska. Rovněž přecházejí mlčením dvě důležité danosti:a) George Soros je opakovaně vyšetřován. Henry Gonzales, předseda bankovní komise Kongresu Spojených států , požádal o přešetření operací jeho četných investičních společností.b) Pokud to „klub“ nepustí, je málo pravděpodobné, že vyšetřování k něčemu povede, protože už po dvě desetiletí je Soros jednou z eminencí CFR.
Zde je několik údajů o této fascinující osobě, ostatně vlídné, žijící neokázale a bez arogance, z našeho archivu (a od jednoho z našich předplatitelů, který má přístup k tajným informacím):Narodil se v roce 1930 v židovské rodině v Budapešti, kde jeho otec byl advokátem. V roce 1947 odjel do Londýna (tehdy ještě bylo snadné koupit si výjezdní doložku), neboť jeho rodiče nedůvěřovali stalinistické a antisemitské partě, která se dělila o moc s klanem židovských komunistů, navrátivších se z Moskvy.Londýnské židovské prostředí ho přijalo spíš chladně a „uznalo“ ho, až když uspěl sociálně a finančně.Něco si vydělal v různých zaměstnáních při studiu na fabiánské Londýnské škole ekonomické, kde jedním z jeho učitelů byl Karl Popper, teoretik tzv. „otevřené společnosti“.Toto období poznamenalo Sorose na celý život. Fabiáni tehdy věřili, že - dříve nebo později - se komunismus „vyvine“ a tak se sblíží s jejich proudem. Proudem elitářským, jehož mysliteli a vůdci na začátku století byli Bernstein a Kautsky, podle nichž socialistická revoluce se musí dělat „shora“, a to pronikáním do akademických, finančních a politických kruhů, nikoli „zdola“, jinak řečeno revoltou mas pod dohledem sovětsko-komunistických revolucionářů.Ve dvaceti šesti letech, v roce 1956, Soros odjel do Spojených států na stáž, později do zaměstnání jedné wallstreetské investiční společnosti. Jako člověk zasvěcený do pozadí věcí, živého ducha, inteligentní, vychytralý, měl nápady a začal je uskutečňovat od roku 1969, když založil Quantum Fund, svou vlastní investiční společnost. Stala se mateřskou společností pro všechny následující: Quantum růstový fond, Quasar, Realitní fond, atd., se sídlem v Curacau na Antilách a na jiných místech, aby se vyhnul americkým daňovým úřadům.Během osmi let jejich roční zisky dosáhly 50 % vkladů klientů, a dvakrát později 100 %. Na jeho čtyři společnosti nyní dozírá Soros Fund Management. Účtuje si 1 % komise jako konzultant a 15 % z výsledku (tedy o 5 % méně než jiné americké firmy).Od roku 1979 ho Wall Street začlenil do své „fauny“. Vlastní apartmá na Páté Avenui, vilu na Long Islandu, dům v Londýně. Založil Open Society Fund, který zplodil své nadace ve Východní Evropě.Pochopitelně, že přední činitelé CFR ho přitáhli do svého „domu“ a podnítili ho, aby založil stipendium pro černé studenty z Jižní Afriky. Je výborné pomáhat jim postupovat v sociální a politické hierarchii jejich země, ale je to opravdu bez vedlejšího zájmu, nebo je to také prostředek, jak je začlenit do Revoluce „shora“ za všeobecný socialismus?
Síť nadacíNezapomínejme na fabiánské myšlení: Od konce let padesátých se snaží - oplátkou za omezení rozpínavosti - nabídnout Sovětům spolu s jejich komunistickými kohortami spolupráci s „kapitalistickým světem“. Již v roce 1960 a v pozdějších letech IREX, stálá Dartmouthská konference (sovětsko-americká), ACEWA, USTEC (věnující se zvlášť v letech 1972-1990 do svého rozpuštění obchodu USA-SSSR) pracovaly v tomto směru. Soros také. Proto od roku 1984 založil v Budapešti vlastní nadaci, která nabízí maďarským komunistům stipendia, konference, semináře.
János Kádár nežádal více. Již léta měl v očích Západu tvář laskavou, moderní, s jakou lze spolupracovat. V roce 1976 ho Francois Mitterrrand pozdravil jako „opravdového socialistu“. V roce 1978 ho Valéry Giscard ďEstaing přijal v Paříži s výslovně vyjádřenou ochotou „pomoci jeho režimu svobodně a účinně se rozvíjet“ (!). Lóže Paula Anxionnaze dostaly souhlas k „probuzení“ tří svých bratrstev v Budapešti. Vysoký katolický klérus byl zcela sjednocen v podpoře „kádárismu“, stejně jak Socialistická internacionála.
Naše středisko bez přestání v letech 1971-1987 šířilo upozornění a odhalovalo Kádárovu minulost, který byl v roce 1957 hlavním vrahem a katem (účastnil se mučení) nejen maďarského lidu, ale také komunistů považovaných za nevěrné Moskvě. Nicméně právě na Jánose Kádára se George Soros obrátil v roce 1984. Lidé Jurije Andropova v KGB byli nadšeni. Sorosovi v patách přispěchali Deutsche Bank, francouzský socialistický aparát, Dobrovolníci pro technickou pomoc z USA.
Na podzim 1989 se maďarští komunisté přetransformovali v Maďarskou socialistickou stranu. To byl podle všech těch lidí důkaz, že komunismus se „demokratizuje“: Ve skutečnosti důkaz, že Andropovova majonéza se na Západě uchytila ještě před pádem berlínské zdi.
Soros se pokusil v roce 1986 uchytit i v Číně, ale po třech letech se stáhl. Tajná čínská policie totiž pronikla mezi jeho profesory a žáky. Peking vskutku nevěří na falešnou „evoluci“, která by umožnila kapitalisty doběhnout. Jeho ideologové považují tuto maškarádu za nebezpečnou, schopnou obrátit se proti nim a podmanit si je.
Naopak ve všech východoevropských a pobaltských státech a v SSSR Sorosovy nadace uspěly. Po rozpadu impéria i v Rusku, na Ukrajině a v Moldávii. Pak v Srbsku, Chorvatsku, Makedonii a Bosně. Mezitím v roce 1989 se v Praze zrodila Středoevropská universita. Přemístila se v roce 1993 do Budapešti, protože Václav Klaus, český premiér, se nechtěl podílet na Sorosových operacích. Nikdo nepochybuje, že v nich viděl zpozdilé myšlenky.
Jistěže Soros ročně rozděluje 220 milionů franků svým nadacím, jistěže platí vzdělání 250 studentům na své universitě a každý dostává 150 dolarů kapesného měsíčně - což v Praze nebo v Budapešti představuje značný příjem - ale proč?
Hnětení mozkůZ čisté filantropie? Prostudovali jsme interní publikace Sorosovy skupiny, studijní programy v letech 1992-1993 na uvedené universitě, jejichž 50 % studentů pochází z Ruska a další ze střední Evropy.Profesoři: Ernest Geller, Jiří Musil, Gabriela Apostol (Rumunsko), Daniel Danov (Bulharsko), Joanna Zaleska (Polsko), Kateřina Pekárková, Alexej Verchnikov (Rusko), Andrea Kadlecová (Slovensko), Natalia Parsunko (Ukrajina), Slawomir Kapraski (specialista na židovské venkovany v Polsku) atd.Studijní témata: Jak místní nacionalismy překážejí homogenizaci globalismu? Jak se nacionalismy snaží zdůvodnit svou existenci v době globálního kontextu? Jak nacionalismy využívají dějin ve svůj prospěch? Atd.
Studenti tedy nejsou vychováváni tak, aby po ukončení universitního studia mohli sloužit svými prvotřídními vědomostmi své zemi nebo uspět osobně, ale tak, aby se stali aktivisty nového řádu bez hranic a bez kořenů.
Nikdo nemůže tvrdit, že my a naši přátelé chceme svět pevností, uzavírajících se před sebou navzájem, ale domníváme se, že vychovávat mladé lidí s jediným cílem - podnítit je k ničení kulturních, duchovních a národních tradic ve prospěch anonymního supermarketu řízeného několika elitáři - to vede neúprosně k hrůznému totalitarismu, nebo k anarchii. Člověk potřebuje orientaci, kořeny, bez nichž - jak je denně konstatováno - se utápí v drogách, nadměrném konzumu - potřebě čím dál tím víc, nebo upadá do falešného duchovna sekt nebo papouškujícího humanitářství... Nakonec je jen nástrojem neměnného klanu bohaté menšiny, která čas od času vytahuje nahoru ty, které označí za inteligentní, ambiciózní, bez morálních zábran - tedy kontrolovatelné.
Rozumí se, že Soros štědře obdarovává nemocnice, kliniky, umělce, ale jeho zápas je stále a zcela veden proti nacionalismu. Národovci nemohou mlčet, ale Soros využívá - třeba právě v Maďarsku - z kontextu vytržených spíš jazykových vybočení, aby obvinil z „antisemitismu“ každého, kdo ho kritizuje, jako např. poslance a známého spisovatele Istvána Csurku... Stačí však to, že mecenáš je žid, aby byl nekritizovatelný nebo nedotazovatelný? Když vyjdete z oblasti finačních spekulací a dáte se na politiku, musíte očekávat otázky, které má každý právo klást.
Ponecháme odborníkům vyšetřování aktivit Sorose, jeho okolí a jeho pravé ruky Stanleye Druckenmillera, jeho patnácti pomocníků v Londýně (jako Edgar Astaire) a v jiných hlavních městech. Omezíme se na mravní a politické souvislosti Sorosova „vzdělávání“ intelektuálního prostředí v zemích, které netrpěly 73 nebo 45 let jen proto, aby upadly z jedné internacionalistické ideologie pod druhou, když si sotva trochu vydechly.
Nomenklatura Sorosovy skupinyV SSSR do roku 1990, poté v Rusku od 1991 na adrese Bolšoj Kozlovskij pereulok 13/17 v Moskvě sídlí kancelář: osm osob, šest zaměstnanců sekretariátu vedení, osm technických ředitelů. Dohlížejí dva Američané, z nichž Antonina W. Bouisová je členkou CFR jako Soros. Ostatní jsou Rusové. Jiná kancelář, mající 10 osob, je činná v Sankt Petěrburgu, Čajkovskij pereulok 29.Pro řízení agendy v postsovětských a bývalých satelitních zemích: Patricia Klecandová sídlí v New Yorku a dohlíží na nadace v Bulharsku, Polsku a Rumunsku. Elisabeth Lorantová se zabývá Maďarskem a Albánií. Wendy Luersová, předsedkyně Charty 77 v New Yorku, pečuje o Českou republiku a Slovensko. Styčnou kancelář v Evropě vede Annette Laboreyová v Paříži, 38 boulevard Beaumarchais. Anthony Richter v New Yorku spolu s Bohdanem Batruchem v Ženevě dohlíží na činnost v Ukrajině, v Moskvě a Sankt Petěrburgu. Beka Vucová se zabývá bývalou Jugoslávií, Suzanna Rankiová v Budapešti je výkonnou ředitelkou East-West Management Institute, působícího v Bulharsku, Estonsku, Litvě, Ukrajině a na Rusi pod bystrým okem Stephena G.Raikina v New Yorku. Rovněž existuje International Management Institute se sídlem v Kijevě, vedený profesorem Olehem Bilarusem, s kanceláří v Ženevě (Bohdan Havrylušyn).
Na význam těchto zařízení, tedy i jejich výdajů, lze soudit podle znásobení počtu jejich regionálních kanceláří: po čtyřech v Rumunsku a Bulharsku, sedm v Maďarsku atd., nemluvě o informačních, kontaktních a poradenských střediscích, vedle nadací, sem tam ekologického či uměleckého centra...
Na doplnění ještě o jiném globalistickém projektu: IEWS, Institut pro studia Východ-Západ (v čele s H.D.Genscherem, Bertholdem Beitzem - bývalým ředitelem od Kruppa, Edwinem Mrozem - americkým členem CFR) má kanceláře v New Yorku, Praze, Budapešti, Varšavě a Haagu. Čítá 45 ředitelů, z nich 15 Američanů (11 CFR, současně 3 Trilaterála, 2 Bilderberg, 3 IREX). Dvěma Francouzy jsou Helena Carrerová ďEncausse a Pascal Lamy. Dva Rusové Oleg T. Bogomolov (IREX) a V. Petrovskij (zástupce generálního tajemníka OSN). „Kmotry“ IEWS v roce 1981 byl E.Mroz a I.Wallach.USA: MRTVOLY KOLEM PRESIDENTA CLINTONA A "ČÍNSKÁ SPOJKA"
Čína oznámila, že může vyrobit neutronovou bombu
OTAZNÍKY NAD ZÁSAHEM ČÍNSKÉ AMBASÁDY V BĚLEHRADĚ A NAD SKUTEČNOU ROLÍ AMERICKÉHO PRESIDENTA BILLA CLINTONA