" Antikomunisté " jako zvon

To že ČR je Kocourkov velmi postižený kretenismem není sporu. Ono se stačí podívat na ty kreatury kvičící coby antikomunisté - senátor Štětina, exsvazák Mejstřík , agenti StB podepisují pamflet Na komunisty si zvykat nechceme, další vlna antikomunistů typu klauni z Národní strany či jistý Kopal atd.

tento článek jsem převzal z webu SDS, který opravdu stojí za přečtení !

 Soudružská sebekritika po dvaceti letech

Vydáno dne 09. 04. 2009 (330 přečtení)

Kdysi dávno jsem si o sobě myslel, že jsem slušný člověk. Že když mohu, pomohu, a když nemůžu, tak aspoň neškodím. Byla to bláhovost, samozřejmě. 

Jako první mě vyvedl z omylu dramatik a později i publicista K. S. Bylo to na přelomu 70. a 80. let minulého století během festivalu Divadelní mládí v Českých Budějovicích, festivalu, který pořádal Svaz českých dramatických umělců, vedený Jiřinou Švorcovou, a ÚV SSM, kde jsem tenkrát pracoval. K. S. se ho také zúčastnil a předváděl kolektivní dobové tance. Ale na „divadelní pouti“ v Nových Hradech (v pohraničním pásmu, kam neměl obyčejný smrtelník přístup) se - možná že z rozpaků, co že tam vlastně dělá - ožral jako ta eskorta, která vedla Švejka do Písku. Švejkova eskorta však pila kontušovku, kmínku, ořechovku, čerta etc., zatímco dramatik K. S. víno (nalévalo se zdarma). A ve víně bývá pravda. Takže když mě oslovil u pisoárové mušle ze své žabí perspektivy slovy: „Vy jste zločinec, vás by patřilo oběsit,“ neurazil jsem se. Naopak, šel jsem do sebe. K. S. byl v té době zřejmě ještě pro trest smrti, ale naštěstí pro mne svůj názor později změnil a spolu s dalšími hlásal: „Nejsme jako oni!“ Měl pravdu, komsomolec, já smrtí ani ničím jiným nikdy nikomu nehrozil.

To takový hudební publicista a kritik všeho a všech (samozřejmě až po Vítězném listopadu) J. R. se mnou v dobách, kdy dělal redaktora jediného normalizačního literárního měsíčníku, přezdívaného Literární slunečník, pro jistotu slovo neztratil. Byl jsem pro něj méně než vzduch. A není divu - co s věčně začínajícím autorem, kterému jeho už schválenou prvotinu Kamenné nebe vyhodili z edičního plánu Mladé fronty hned na počátku 70. let , takže si musel počkat na debut až do svých šestatřiceti?! Teprve když čas oponou trhnul a dovolil to i zbabělcům, přirovnal mě v Českém deníku pana Kudláčka k císaři Neronovi, který dal zvolit do senátu svého koně. To už jsem si začínal připadat skoro jako žhář…

Literární kritik a rusista V. N., horlivý podílník na čtenářských konferencích k dílům Leonida Iljiče Brežněva, měl ke mně úplně jiný vztah. Svého času pochvalně recenzoval mé básnické sbírky a oslovoval mě „milý Jardo“. Naposledy tak učinil na pohlednici, kterou po mně žádal mou knížku Aparát - Soumrak polobohů. Myslel si, bůhví koho tam nebudu denunciovat. Netušil, že se tam dočte i o sobě.

Bývalý polodisident V. P., porevoluční šéfredaktor (a později i ředitel) mého domovského nakladatelství (ze kterého později vyházel většinu redaktorů, kteří ho coby členové Občanského fóra zvolili do funkce v hektických polistopadových dnech) dal rozmetat sazbu mé knížky Předávací protokol a vůbec mu nevadilo, že už je ilustrovaná a po druhých korekturách. Dokonce chtěl poslat do stoupy i mé Hotelové povídky, ale to už mu jeho redaktoři rozmluvili - šlo o milion korun, který v knížce o nákladu 47 000 výtisků ležel. Knížka nakonec na jaře 1990 vyšla a byla - v rozporu s jeho očekáváním - za měsíc rozebraná. Doktor V. P. projevil tedy alespoň při účtování se svým „třídním nepřítelem“ odvahu riskovat finanční ztrátu. Ovšem ne ze svého.

Ve stejné době mladý prozaik a publicista M. N. (nemá nic společného s autorem Zpěvu míru) zaútočil rovnou na celé Divadlo E. F. Buriana za to, že si dovolilo ještě půl roku po „sametu“ uvádět mou komedii Na kůži se neumírá - mimochodem ve své době divácky nejúspěšnější českou hru na českých jevištích. Za něco takového se přece platí!

Konečně J. M., básník a bývalý redaktor Lidových novin, když jsem v roce 1999 (!) uspěl v básnické soutěži Seifertovy Kralupy a byl jsem proto o rok později jmenován pořadateli soutěže do její poroty, napsal, že je to (cituji), jako kdyby se na Seifertův hrob vykáleli… To, že jsem byl po smrti Jaroslava Seiferta jediným českým novinářem, který si troufl napsat a otisknout Seifertův nekrolog dříve, než k tomu zmatení soudruzi z ÚV KSČ dali s několikadenním zpožděním souhlas a příslušné direktivy, mu samozřejmě v jeho inkvizitorském útoku nijak nepřekáželo…

Inu, nebyli jako „oni“! Většinou se chovali jako blechy či vši, kterým je také jedno, jakému psovi pijí krev. Literatura pro ně byla pouze zdrojem obživy, kožichem, ve kterém mohli popustit uzdu svým sklonům k parazitování na druhých. A kožichy, stejně jako kabáty se přece převlékají!

A já? Vzal jsem si jejich kritiku k srdci. Jak by také ne?! Vždyť mnozí z nich bývali mými soudruhy, ať už ve straně, odborech, svazech mládeže či spisovatelů. Jen ve Svazu československo-sovětského přátelství jsme soudruhy nikdy nebyli - tam jsem na rozdíl od mnohých popřevratových celebrit nevstoupil ani po roce 1968, ani před ním…

Ano, byl jsem podle sametově demokratických měřítek zločincem! Pomáhal jsem vracet zakázané knihy do knihoven a rukopisy proskribovaných autorů do edičních plánů nakladatelství ještě před rokem 1989 (spolu s Michalem Černíkem a dalšími svými generačními souputníky), a tak jsem objektivně pomáhal oslabit hněv lidu a tím také normalizátorům udržet se déle v sedle. Obdobně jsem to zpackal, když jsem pár měsíců před 17. listopadem podepsal uvolnění tzv. trezorových filmů do filmové distribuce. Určitě i to, že jsem odmítl podepsat Antichartu, bylo jen zlovolným trikem, který mi měl získat důvěru disidentů, abych mohl o to víc škodit. A že jsem úspěšně vzdoroval i estébákům? Kdo ví, jestli jsem nebyl už tenkrát řízený přímo Putinem?!

Jako pokání za své neoddiskutovatelné hříchy uložil jsem si bobříka mlčení. Skoro dvacet let jsem se vyhýbal politice; jen k volbám jsem poctivě chodil - a volil jsem tzv. demokratické strany… A to byl možná můj hřích největší! Protože co může být horšího než mlčet ke lžím, které se vydávají za pravdu, k nenávisti, která sama sebe jmenuje láskou, k chamtivosti nazývané odpovědností za rodinný majetek a zdravou soutěživostí, ke zlodějnám maskovaným šminkami pseudoreforem a k ohlupování lidí, jež se tváří jako naplňování svobody slova?!

Dnes tedy předstupuji před své spoluobčany s opožděnou sebekritikou a čekám jejich ortel. Hlas lidu, hlas boží! Kéž bych tak mohl sejmout hříchy ze všech, kteří si - stejně jako já - nechali vsugerovat pocit viny a vyklidili tak pole neumětelům, hochštaplerům a šarlatánům, co dnes jako plevel dusí talentovanou, poctivou a pracovitou většinu, považujíce ji za ubohé „socky“, neschopné postarat se samy o sebe!