Honzík Kopalů, ta dikce agitčíkova

Normalizační tisk

 JAN KOPAL

         Stalo se běžným jevem, že o našich sdělovacích prostředcích a novinářích zvlášť se mluví jako o hnoji a póvlu. Nejsou hlídacími psy, ale stali figurkami na politické šachovnici, kde vyjí tak, jak jim káže příslušnost jejich chlebodárce inklinující k té či oné politické straně či ideovému směru. Smutné ale je, že i přes pravo-levou barikádu se naše centrální sdělovací prostředky stávají nepřehledným bulvárem s unifikovanou a normalizovanou koženou tváří. Přebírají, kopírují a opisují se názory, komentáře, jízlivé poznámky i nálepky. Nic osobité a typického. Kde jsou ty časy, kde se list od toho druhého lišil nejen hlavičkou, ale také charakterem, pojetím i obsahem. Stačilo si přečíst pár článků a bylo zřetelné a jasné, který titul právě čtete. Dnes po přečtení několika různých novin máte pocit, že posloucháte zaseknutý kolovrátek.  Z toho všeho vychází paradoxně nejlépe klasický bulvár, který místo slov preferuje palcové titulky a barevné lechtivé fotografie. I když tady platí, že hnus jako hnus... Nabízí se otázka, zda oněch deset či dvacet minut nenávisti ve společnosti denního tisku, není jen přehlídkou ztraceného času?

Mnichované 09 versus hlava státu

 JAN KOPAL

         Eurohujeři, kosmopolité a kolaboranti všech odstínů se socialistickým smýšlením zaveleli k frontálnímu útoku na prezidenta zatím ještě svrchované a suverénní České republiky. Ten je jim trnem v oku jenom proto, že byl a je proti Lisabonské smlouvě a zvažuje odmítnutí její ratifikace svým podpisem. Je nad slunce jasné, žeVáclav Klaus by zapřel sám sebe a zaprodal naši vlast, kdyby tak učinil. Z principiálních a ideových důvodů by tuto modernizovanou verzi Mnichovské dohody mohl podepsat jedině pokračovatel myšlenkového odkazu Emanuela Moravce havlovského střihu. Vrcholem nevkusu levicových štváčů a provokatérů jsou apely na odstoupení prezidenta či slova o údajné velezradě hlavy státu. Je jedno, zda vycházejí z okruhu pisálků z redakce Rudého práva či senátorek s pestrou politickou minulostí. Mohou jim přizvukovat i zahraniční listy, které jej denuncují jako padoucha. To ovšem vypovídá více o nich samých, než-li o našem panu prezidentovi a jeho státnických krocích. V čase voleb jde o účelovou a promyšlenou propagandu. Nezmění ovšem nic na tom, že prezident musí coby hlava státu vystupovat nadstranicky, v zájmu všeho lidu, pro lid a pro blaho vlasti. Naštěstí přesně takový prezident na Hradě sedí a dokud sedět bude, tak zbývá naděje, že naše země zůstane ostrůvkem svobody a demokracie v potemnělé Evropě směřující k evropskému totalitárnímu superstátu, kde žíti nebude radno.

Nevím proč, ale měl jsem takový shovívavý pocit, když jsem četl agitky tohoto věčného studentíka.

Ona madam Haslingerová je zřejmě ovlivněna půvabem tohoto třicátníka s visáží Bosňáka a zřejmě je ochotna i přehlédnout takové drobnosti jako je identický ton páně Kojzara, kterého ovšem kolem zná jenom z doslechu.

On tento klučík ani netuší, jak ve svých toporně formulovaných ideologických floskulích je blízko duchu Rudého Práva, které tak rád kritizuje.

Něco mi ovšem říká, že se tento ouchcapek s průkazem Syndikátu novinářů bude muset ještě hodně učit, aby mohl panu Kojzarovi něco vykládat o novinařině !