převzato z blogu Institutu Sv. Josefa

ZAMYŠLENÍ NAD OTÁZKAMI ČBK U PŘÍLEŽITOSTI NÁVŠTĚVY SVATÉHO OTCE
P. Tomáš Stritzko FSSPX

Vážení a milí spolubratři v kněžské službě, drazí věřící,
v brožuře k přípravě na návštěvu Svatého otce nám naši otcové biskupové předkládají otázky k zamyšlení nad naším životem, nad druhými a nad naší společností. Myslím si, že po dvaceti letech od pádu komunismu při příležitosti návštěvy papeže je toto zpytování nad tím, co jsme udělali s dědictvím katolíků, kteří ve čtyřicetileté éře komunismu prolévali svou krev pro Krista a připravili půdu pro obnovu Církve, velmi vhodné. Jako český katolík se i já cítím osloven těmito otázkami a chtěl bych se s vámi podělit o některé úvahy nad těmito tématy. Čerpám ze svých zkušeností v pastoraci, ale i ze svědectví svých osobních kněžských přátel v českých a moravských diecézích a z pozorování života v naší společnosti. Mé názory nejsou míněny jako nějaká superdogmata, ale jako pobídka k zamyšlení, ke kladení otázek zodpovědným autoritám a k práci na řešení v duchu katolické víry.

Otázky ke ctnosti víry

Skutky svědčící o víře jsou na prvním místě ty, které ukazují vztah k Bohu Stvořiteli, od něhož máme vše a jehož zákonu jsme bez výjimky poddáni, Vykupiteli, který z lásky k nám přinesl oběť za naši spásu, a Posvětiteli, který nás vede k pravé zbožnosti. Svůj vztah k Bohu vyjadřujeme úctou k jemu zasvěcenému posvátnému prostoru, poklekáním, důstojným chováním na svatém místě a především vztahem ke svátostnému Kristu. Nejsou právě nejhoršími pohoršeními neúcta ke chrámům Páně se vším, co se v nich dnes podniká, neuctivé chování před Nejsvětější svátostí a svatokrádežné zacházení s ní? Nejsou také postoje, které k tomuto vedou, hlavním důvodem, proč kněží i laici sami sebe stavějí do centra veškerého dění a stávají se sobě modlou? Není-li náš celý život veden hlubokou úctou ke Kristu, druhé božské osobě, a vděčností a láskou k němu, pak nemůže být prostoupen vírou. A nejsme-li přimknuti ke Kristu, nemáme ani pravou hrdost na svou víru pramenící z lásky k němu a pokoru vyvěrající z nejhlubšího přesvědčení, že bez něj nejsme ničím. Pak neunesou biskupové a kněží duchovní oděv, a když už ani klerici nechtějí být na ulici poznáni, těžko mohou od věřících očekávat, že před Božími mukami udělají kříž, přežehnají se před jídlem, ve společnosti vyznají, že je pro ně neděle na prvním místě setkání s Kristem při svátostné Oběti, že budou celým svým životem o víře svědčit. Podle mých zkušeností katolíci svědčící svým životem o víře získávají od lidí tohoto světa spíše respekt, nebo jsou nenáviděni. Za neschopné hlupáky bývají pak pokládáni ti, kteří se za svoji víru stydí, omlouvají se za ni a podbízejí se tak duchu tohoto světa. Není to ale často linie našich pastýřů?

Děti v katolických rodinách o Bohu rády slyší a mnohdy i děti z rodin nekatolických. Jak to ale vypadá, když se přihlásí na církevní školy? Setkal jsem se s nevěřícími rodiči, kteří když přihlásili děti na církevní školy, očekávali výchovu ke křesťanské morálce, pravidelné návštěvy bohoslužeb a výuku nesenou křesťanským duchem. Realita je opakem, situace bývá horší než na některých školách státních. Není tato zkáza mládeže, která mohla být vychována katolicky, velkou zodpovědností našich biskupů? Proč se dětem, které chtějí slyšet o Bohu od kněží a katechetů, tak zoufale těchto slov nedostává, a místo výuky náboženství se účastní pouze nic neříkajících happeningů?

Kdo chce mluvit o víře, musí znát katechismus a nábožensky se vzdělávat. Kdo nezná základní nauku katolické církve, nemůže o víře hovořit, nýbrž pouze žvanit o svých pocitech. Jak mají o víře mluvit laici, když ani kněží nejsou v moderních seminářích vzděláváni v nauce Církve, ale v modernistických herezích? Jak mají kněží učit pravdy víry ve farnostech, kde jsou za podpory biskupů šikanováni laickými aktivisty, kteří uznávají za věroučnou autoritu pouze sebe samé?

Mladý člověk není hloupý, jde rád za vysokými cíli. Mívá spíše problém se zorientovat a zvládat sám sebe. Pokud mu pomůžeme a postavíme před něj vznešené ideály naší víry, vychováme z něj křesťanskou osobnost. Naopak povrchním moralizováním na straně jedné a laxistickým přístupem na straně druhé ho přivedeme k pohrdání vírou, a právě pozitivní vlastnosti silných osobností se pak dávají snadno do služeb ideologií víře nepřátelských a různým formám extremismu. Extremismus, jak se o něm dnes často hovoří, je důsledkem mravního marasmu ve veřejné sféře, obzvláště v jejích špičkách, a bezcílné rozplizlosti moderní společnosti, jejíž vliv pronikl i do Církve.

Ptáme-li se, proč se věřící cítí být opuštěni, pak je to logický důsledek toho, že jsou opuštěni svými pastýři. Katolíci netvoří stádce, které by se vzájemně podporovalo a ve společnosti prosazovalo křesťanské principy. Třicet procent katolíků má logicky znamenat třicet procent hlasů pro křesťanskou politiku, tedy velmi silný hlas. Naši biskupové ovšem křesťanskou stranu nechtějí a svým vlivem ji pomohli zlikvidovat. Nerespektováním Kristem ustanoveného řádu v Církvi věřící přicházejí o své duchovní otce. A logické je, že pokud věřící ztratí své duchovní otce a farnosti ovládají různé „mešuge-baby“, cítí se opuštěni. Logické myšlení nás vede ke Kristu a ke zdravým principům naší víry, na nichž musíme znovu začít stavět. To je návrat k řádu a logice.

Otázky k ctnosti naděje

Má-li se obnovovat důvěra, musí se obnovovat nejdříve uvnitř Církve. Proč v Čechách a na Moravě vymizeli faráři a máme samé farní administrátory? Proč nemají biskupové důvěru ve své kněze, kteří by dle vůle Církve dlouhodobě pastoračně působili na jim svěřené vinici? Nechtějí je jmenovat, aby je mohli svévolně překládat? Proč vychází pastorační působení tak naprázdno, když máme mnoho kněží, kteří opravdu z přesvědčení chtějí sloužit Kristu? Před několika málo roky se do kostelů chodilo ještě za svátostným Kristem a na poutě se jezdilo z duchovních důvodů. Dnes je snaha lákat lidi světskými a duchu zbožnosti odporujícími atrakcemi. Není to lhaní si do vlastní kapsy, není to snaha vyhnout se přiznání totálního debaklu duchovní obnovy v posledních dvaceti letech? Nedostatek kněžských povolání, opouštění ještě za komunismu obsazených far a zavírání kostelů, úbytek jedné čtvrtiny věřících, odpad od plnosti víry mnohých hlásících se ještě k Církvi, to není důsledek působení vnějších nepřátel Církve, to je důsledek ztráty Božího požehnání pro zradu víry uvnitř Církve. Bůh má dostatek milosti a nikdo nás o ni nemůže připravit, jedině naše nevěrnost. Jsme schopni si tuto nepříjemnou pravdu přiznat?

Nejen sebevraždy fyzické, ale hlavně duchovní – odpad od víry vedoucí ke ztrátě věčnosti – jsou projevem zoufání. Zoufání Kainovo je důsledkem ztráty oběti přijímané Bohem. Jakub Deml napsal: „Líto je mi dětí, jsou bez oběti.“ Bez oběti Mše svaté nemáme naději. Hereze o podstatě Mše svaté se šíří na teologických fakultách, kněží ztrácejí svoji identitu obětníka, místo Mše svaté se konají v kostelích – které jsou v katolické podobě pro mnohé pastýře nežádoucím přežitkem – kalvinistické seance. Sakrální čistota zasvěcení se Bohu – celibát – se stává nesrozumitelnou, kněží proto zrazují své povolání.

Otázky ke ctnosti lásky

Pravá láska ve společnosti je dosažitelná jedině skrze vládu našeho Pána Ježíše Krista Krále. Pokoj Kristův v království Kristově je jediný možný základ obnovy společnosti. Obnova však nenastane dialogem se zlem, nýbrž hlásáním víry a stavěním na principech víry a křesťanské morálky. Dle učení našeho Pána musí stát na prvním místě víra a od ní se v duchu křesťanské lásky odvíjející život Církve a křesťanská politika. Církevní život a politika bez principů víry nebo vedle principů víry je klerikálním politikařením, které nezíská ani úctu lidí mimo Církev, ani nepovzbudí katolíky v jejich snaze podle pravé víry žít.

Bezbřehá tolerance nemravnosti a mravní zvrácenosti, neschopnost napomenout, mlčení k vraždění nenarozených jsou skutečné problémy. Ale jak mají být slyšet napomenutí kněžská a slovo věřících, když neslyšíme ve společnosti zásadní slovo našich biskupů? Pokud nějaké jejich slovo slyšíme, tak spíše dovolávání se tolerance společnosti také vůči křesťanům nebo obecné řeči o nedefinované morálce, místo jasného vyjádření, že se jedná o těžkou urážku Boha svolávající na nás Boží tresty a o pošlapání pravé lidské důstojnosti.

Nemyslím si, že potřebujeme hledat vzory otců a matek, kteří se budou fotografovat do časopisů a budou se o nich psát zbožné bláboly. Co potřebujeme, jsou katolické rodiny, které žijí dle své víry, a to musí být podle naší víry všechny rodiny věřících. K tomu je musíme jako kněží vést, v tomto duchu musíme působit. Takovéto rodiny pak mohou své děti ve víře vychovávat, mohou spolu spolupracovat, mohou působit i na vlažné a nevěřící ve svém okolí a společnými silami své děti chránit. Z takových rodin pak vzejdou kněžská a duchovní povolání a otcové a matky příštích generací našeho národa. Aby tyto rodiny mohly plnit svůj úkol, potřebují od biskupů a nás kněží obětní oltáře, z nichž prýští milosti Krve Kristovy za nás prolité, skutečně katolické školy a pravověrné kněžské semináře místo současných semenišť všech herezí.

To je jediná možná obnova a naděje do budoucnosti, kterou má značit kotva u papežského oltáře na brněnském letišti před zraky Církve naší vlasti shromážděné v kosočtvercových sektorech. Vzhledem k symbolické propracovanosti liturgického prostoru si dovolím na závěr otázku, co nám touto symbolikou chtějí naši biskupové sdělit, neboť v jinak důkladném popisu papežského oltáře je to opomenuto a ani v žádném pojednání o křesťanských symbolech jsem o kosočtverci zmínku nenašel.

Vyšlo v Te Deum 4/2009.