Národ, národnost a lid
Přidal: Červenobílý | Publikováno:8/Bře/2011 | 88 čtenářů
0
Připravil jsem pro vás další text z pera zesnulého profesora Františka Mareše, významného českého myslitele přelomu 19. a 20. století. Tento pojednává o rozdílu mezi národem a národností a je jistě velmi inspirativní i dnes. Pro správné pochopení je třeba si uvědomit, že článek byl publikován v roce 1921 (Mareš byl v této době senátorem za Československou národní demokracii), tedy nedlouho po konci Světové války, nikoliv však po konci národnostních sporů v nové republice…
V »oficielních« projevech u nás mluvívá se, čím dále tím důsledněji, o lidu, o národnostech, ale mluví se čím dál tím méně o národě. Tak slyšíme, že všechny národnosti naší republiky konají své povinnosti ke státu a že tudíž spravedlivě mají míti také stejná práva. Snad se docela chystá nějaké nové vyrovnání národností. Chybnou filologií matou se pojmy a snad se tím zakrývají úmysly nějaké nové národnostní politiky, ač přece tato politika je předepsána mírovými smlouvami, které právě náš stát a ten jedině zatížily zvláště těžkými služebnostmi. Proto je třeba vymeziti význam slov a objasnit jejich pojmy, aby veřejné mínění předešlo nějaké nové národnostní pokusy.
Národ je živá bytost, sebevědomá osoba, totiž vědomá své totožnosti ve všech dobách, osoba jedné mysli a jednoho smýšlení o svém bytování v jedné vlasti, cítící a nesoucí odpovědnost za pokolení minulá i budoucí, osoba, tvořící velké kulturní dílo. – Národnost však je vlastnost jednotlivců, náležejících k národu. Každý člověk, jakožto sebevědomá osoba, cítí se příslušníkem svého národa i kdyby ho zapíral; národnost patří k charakteru člověka, člověk bez národnosti byl by zatížen velkým nedostatkem charakteru. – Lid žije svým přírodním životem bez národního sebevědomí, takže není schopen sebeurčení a dá se snadno vésti a svésti. Lidu dovolávají se, kdo ho chtějí upotřebiti ke svým zvláštním účelům. Národu však třeba sloužiti. U nás je málo národních stran politických, za to více stran lidových. A tak mluví se také více o lidu než o národu. Národní demokracie má proto tím větší povinnost míti vždy a všude na mysli národ a nedopouštěti, aby národ byl odsunován stranou, a zvláště ne v ní samé.
První mírová podmínka byla sebeurčení národů, malých jako velkých. Proto také mírové smlouvy utvořily národní státy. A tak i náš stát byl utvořen jakožto národní stát, k sebeurčení národa, jehož jméno mu dáno, národa československého. Ježto však není možno, z důvodů zeměpisných, hospodářských a i historických, žádný stát ohraničiti podle hranic pouze národních, jsou ve všech národních státech obsaženy zlomky jiných národů, které mají v sousedních státech své sebeurčení. A v důsledku toho pojata do mírových smluv mezinárodní ochrana práv národních menšin.
Českým zemím ponechány jejich staré hranice z důvodů zeměpisných, hospodářských a zvláště také z důvodů historických. Neboť starý stát českého národa nebyl nikdy žádným násilím ani zákonem zrušen a národ se ho nikdy nevzdal. Historické státní právo českého národa rozhodovalo spolu při obnovení tohoto státu, jak dosvědčil vyslanec Pergler ve Státovědecké Společnosti. Do starého státu českého národa byli přijímáni němečtí osadníci, kteří sem přicházeli ze své vůle. Byli-li tedy i v obnoveném tomto státě ponecháni, nemohou podle pravdy hlásati, že byli do něho násilně vnuceni. A nemohou podle pravdy rozhlašovati, že jsou v něm nyní utiskováni. Neboť národním menšinám v našem státě byla mírovou smlouvou zaručena taková práva, jako žádné jiné menšině v žádném jiném státě. To nebylo u nás dosud vysvětleno, z jakých důvodů a k čímu naléhání. Užasli bychom, do jakých jsme se dostali závazků! A my poskytli v ústavních zákonech národním menšinám práv ještě větších, než jsme byli mírovou smlouvou zavázáni. A tu se nám ještě doporučuje ochota k dalším ústupkům? Když německá menšina v našem státě stále ještě užívá výsad a nadpráví po Rakousku?
K tomu právě směřují manipulace, zaměňující pojem národa s pojmem národnosti. Národ je celek, bytost žijící vlastním, zejména kulturním životem. Národnost je vlastnost jednotlivců, jakožto příslušníků určitého národa. Obyvatelé německého jazyka aneb německé národnosti v našem státě netvoří tu žádného zvláštního národa, nejsou menšinou proti národu českému jako národ méně početný, nýbrž jsou menšinou neb zlomkem národa německého, k němuž se také okázale hlásí a s nímž tvoří kulturní společenství, v čemž jim nechceme a ani nemůžeme překážeti. Oni však zároveň chtějí vystupovati jako zvláštní národ a požadují sebeurčení. Chtějí míti v tomto státě stejná národní práva jako národ československý, jenž tu žije celý svým vlastním kulturním životem a nemá kromě tohoto státu žádného jiného. Požadují na nás zřízení všech kulturních ústavů, jakých potřebuje národ k vlastnímu kulturnímu životu, ačkoli sami uznávají, že by v tom bez kulturního společenství s národem německým neobstáli: neboť jsou právě jen zlomkem národa, neschopným k samostatnému životu.
Dovolává-li se proto naše německá menšina mírové smlouvy, jest na omylu. Neboť právě při jednání o tuto smlouvu bylo důrazně vytčeno, že menšina jiné národnosti ve státě jest právě jen zlomkem jiného národa a netvoří sama žádného samostatného celku, žádné právní jednotky, takže nemůže sama zastávati svých práv před Společností Národů, nýbrž může to jen stát, v němž její národ má sebeurčení. Práv naší německé menšiny může tedy hájiti jen Rakousko neb Německo, což je druhé hrozné zatížení našeho státu, které však zase vyráží naší německé menšině z rukou zbraň, kterou tak statečně proti nám mávají.
Mluví-li se tedy o národnostech a ne o českém národě a o menšinách jiné národnosti, je v tom dvojí omylné zmatení. Předně se činí z vlastnosti bytost; za druhé se povyšuje zlomek na celek. Národnost staví se na roveň národu. Mluví-li se kdy o českém národě, jenž v tomto svém státě žije celý svým vlastním starým kulturním životem, jako o národnosti, je v tom snad neuvědomělá snaha postaviti mu na roveň menšiny jiné národnosti a připravovati tak na cestu pro národní rovnoprávnost. To je ve zřejmém odporu s mírovou smlouvou, která nedává menšinám jiné národnosti národní rovnoprávnost. My Čechové usilovali jsme o národní rovnoprávnost ve starém Rakousku. Tehdy naši němečtí spoluobčané tyto snahy překazili, očekávajíce rozhodnutí od blízké vojny. Vojna tedy rozhodla: menšiny jiné národnosti nemají nároku na národní rovnoprávnost. Občané české národnosti v poněmčených krajích nejsou národními menšinami, poněvadž žijí ve státě svého národa. Je možno přeřeknouti se jednou a mluvit o tomto státě jako národnostním; děje-li se to však opětovaně, nelze nespatřovati v tom úmyslu. A to dotýká se těžce českeho národního citu. Tím směrem nedá se národ vésti.
Palacký, jenž vždy hleděl k duchové bytosti, nemluvil než o národě. Havlíček, jenž tak nevážil slov a pojmů, také zaměňoval slova národ a národnost; ale jeho cit vedl ho ku pravdě. Poučil nás výborně o právech menšin, právě tak, jak nyní ustanovila mírová smlouva. Praví: »Národnost, která kdekoli jinde na světě žije co panující a samostatná, může vždy zase na jiném místě býti podřízenou, protože tato podřízená užívá všeho společně, co jí podává její samostatná sestra. To jest ku př. kdyby byl někde jinde na světě český stát, mohli bychom se my Čechové považovati v Rakousích co pouhá podřízená kolonie a hleděli bychom na onen samostatný český stát jako na svou duševní matku, a pak bychom se ovšem mohli spokojiti s tou rovnoprávností, dle které se s námi z nouze po česku mluví, pokud jsme se německy nenaučili… «
To jsou slova české spravedlnosti. Má-li kdo z nás za to, že se jiní nemohou spokojiti s tím, s čím bychom se my sami spokojili, ten – není z nás, a pracuje pro jiného na náš úkor.
František Mareš
Český deník, 24. listopadu 1921
Příspěvky
