jasně, stručně, srozumitelně..........

• • • Jaroslav Kronus

      Kultura smrti (2005)
      Březen 26, 2009 admin Napsat komentář
      
      Poselství Jana Pavla II. o současné kultuře smrti a o boji proti ní
      
      ...Papež Jan Pavel II. ve svých dokumentech často mluvíval o tom, že moderní doba zrodila novou kulturu, tzv. „kulturu smrti“. V posledních letech se používání této fráze rozšířilo zvláště v křesťanských kruzích, ale i jinde. Co kultura smrti znamená, jaké jsou její příčiny a dopady? Je možné vystopovat její tvůrce mezi intelektuály?
      
      Spiknutí proti životu
      Poselství, které nám zanechal papež Jan Pavel II, a vliv jeho kroků budou ještě dlouho předmětem analýz. Jan Pavel II. patřil nepochybně mezi historicky nejvlivnější osobnosti dvacátého století. Jedním z úsloví, se kterými tento muž přišel, je kultura smrti. Tento pojem ve zkratce znamená přesvědčení o špatnosti současného světa. Jak to vyjadřuje v rozhovoru pro agenturu Zenit filozof Donald De Marco, spoluautor knihy Architekti kultury smrti: „Naším hlubokým přesvědčením je, že v moderním světě proběhlo něco nesprávně“. Základním rysem naší doby je podle katolických kruhů rozmáhající se neúcta k životu. Tak proti sobě dnes stojí zastánci kultury života a kultury smrti. Jan Pavel II ve své encyklice Evangelium vitae neváhal varovat před „spiknutím proti životu“, které se má projevovat v mezilidských vztazích ať už na úrovni rodiny, společnosti nebo ve vztazích mezi národy a státy. Krize naší doby, její nedostatečná péče o život a úcta k němu dostala podle Jana Pavla II. celosvětový rozměr. Přerostla podle papežovy encykliky ve „válku mocných proti slabým“.
      
      Symptomy smrtelné kultury
      V encyklice Evangelium vitae s podtitulem O životě, který je nedotknutelné dobro z 25. března 1995 jmenuje Jan Pavel II. projevy současné kultury smrti: jsou jimi zabíjení nenarozených, eutanázie, prostituce, obchod se ženami a mladistvými, sebevraždy, terorismus a války, potlačování práv člověka a další. Lidé si přestali vážit života jako takového a posuzují pouze jeho kvalitu nebo efektivitu. Život postiženého dítěte nebo starého nemocného člověka vyžaduje více ohleduplnosti, lásky a péče, a tak je různě odmítán – řešením, které naše kultura nabízí, je eutanásie nebo ústav. Lidé si pak svůj „materialistický“ přístup k životu omlouvají například tím, že mluví o tom, že starat se o postižené nebo dlouhodobě nemocné by pro ně znamenalo neúnosnou zátěž, a přitom zachráněný život by byl prý stejně neužitečný. Nejsmrtelnější na dvacátém století podle Jana Pavla II. byly činy, které byly systematicky a vědecky naplánovány. Jan Pavel II. viděl dvacáté století jako věk nevídaných útoků proti životu, jako nekonečnou řadu válek a ustavičné vraždění nevinných lidských bytostí. Jak píše v Evangeliu vitae, „falešní proroci a falešní učitelé zde dosáhli snad největšího úspěchu.“ Kultura smrti degraduje přírodu, která by měla být vnímána jako matka, na pouhý materiál. Namísto toho, aby se člověk staral o své nitro, zaměřuje se na svůj vnějšek. Jinými slovy na místo hodnot spojených s „být“ nastupují hodnoty spojené s „mít“. Člověk už není ceněn podle toho, kým a jaký je – například jestli je čestný nebo statečný, ale podle toho, co a kolik toho má.
      
      Bez bolesti není radosti
      V zásadě je příčinou současného stavu, kdy se naše společnost podle katolických kruhů málo stará o život, obecně rozšířená morální nejistota a pochybnosti jednotlivců o jejich osobní zodpovědnosti. Lidé nevěří, že existuje opravdová skutečnost, s níž by mohli nedostatky tohoto slzavého údolí poměřovat. Nevěří na to, že zhřešit proti životu se nesmí. Papež rozmach kultury smrti dával do souvislosti s globalizačními procesy, když tvrdil, že „se šíří především díky příznivcům velkých kulturních, ekonomických a politických proudů, kteří zdůrazňují význam společnosti směřující k úspěchu“. Úcta k životu je v naší společnosti nahrazena v nejlepším případě utilitaristickým úsilím o co největší štěstí co největšího počtu lidí. Je ale zřejmé, že z takového utilitaristického hlediska se může například eutanásie nevyléčitelně nemocného novorozence zdát jako eticky korektní čin. Právě na tato filosofická a ideologická východiska toho, jak přemýšlíme o životě a smrti, se musí podle katolických kruhů zaměřit naše pozornost. Kulturu smrti podle papežovy encykliky podporují mezinárodní instituce, které propagují šíření antikoncepce, sterilizace a potratů. Dalšího z viníků nachází encyklika v médiích. Sdělovací prostředky prý napomáhají spiknutí proti životu tím, že antikoncepci, sterilizaci, potrat a dokonce i eutanázii ukazují jako doklad pokroku a svobody. Naše společnost podle Jana Pavla II. opomíjí význam bolesti. Přestože bolest je podle něj – a totéž tvrdí shodně všechny velké duchovní postavy dějin – podmínkou lidského zrání, dnes je chápána pouze jako zlo. Bezbolestný stav se tak pro naši kulturu smrti stává cennější než život.
      
      Špatné pojetí lidských práv
      Podle katolických kruhů je zásadní chybou našeho uvažování to, že zaměňujeme právo na život za nenasytnou touhu po tom žít absolutně bez omezení. Interrupce nebo eutanásie, tedy z hlediska katolické církve jedny z nejtěžších zločinů, jsou dnes mylně chápány jako projevy svobody jednotlivce. Podle katolické církve je koncept lidských práv pervertovaný, obhajují-li se jím úklady proti lidskému životu. Kořeny nepochopení toho, co znamenají lidská práva a že lidským právem nikdy nemůže být útok na lidský život, nachází Jan Pavel II. v mentalitě dvacátého století. Ta podle něj příliš vyzdvihovala význam subjektivity a individua. Takový přístup podle něj způsobil zapomnění na to, že jsme tu od toho, abychom pomáhali. Svoboda, která je základním lidským právem, nemůže podle Jana Pavla II. fungovat sama o sobě. Jen ten je svobodný, kdo netouží být zcela nezávislý a kdo opírá svůj život o tradici a podřízenost autoritě. Kultura smrti je z katolického hlediska plodem sekularismu (zesvětštění) a etického relativismu (přesvědčení o tom, že na tom, co je dobro a zlo, se nelze shodnout).
      
      Přeceněná demokracie
      V encyklice Evangelium vitae varuje Jan Pavel II. před zvrácením demokracie v jistou formu totality. Stát, který se odvažuje rozhodovat o životě slabých a bezbranných, ve spektru od dítěte dosud nenarozeného až po starce, není už „společným domem“, píše Jan Pavel II., ale tyranií, kde se ve jménu veřejného blaha upřednostňuje prospěch některých jedinců nad zbytkem. Legalizace vražd – tedy interrupce, antikoncepce a tak dál – má být dokladem tohoto úpadku demokracie. Demokracii není možné z katolického hlediska pojímat jako cíl, ale pouze jako prostředek k dodržování morálního zákona. Pokud se dnešní mínění většiny neopírá o morální zákon pocházející od Boha, je třeba jeho vliv potlačit. V této souvislosti se připomíná výrok Jana XXIII: „Možnost vlády má počátek v řádu věcí duchovních a pochází od Boha. Jestliže představitelé státu vynášejí zákony, které jsou proti tomuto řádu a tím i proti Bohu, nebo něco takového přikazují, pak ani vynesené zákony, ani dané možnosti nemohou občany zavazovat.“
      
      Varovný příklad starověkého Říma
      Stále častěji dnes slyšíme, že západní společnost připomíná úpadek starověkého Říma. Z říše, která měla vládu nad celým známým světem, se stal bezbranný stát, který velice snadno podlehl nájezdům barbarů. Historická bádání dávají většinou oslabení vojenské moci Říma do souvislosti s celkovým mravním úpadkem, šířícím se z elit mezi prostý lid. Na analogii mezi současným stavem euro-atlantické civilizace a dobou úpadku Římské říše upozornil nedávno například milánský arcibiskup kardinál Tettamanzi. Podle něj jen ten státní útvar může být silný, který se opírá o svou duši, své ideály. Vnější moc a nádhera mohou sloužit jen k zakrytí vnitřní ochablosti. Dalšími analogiemi dneška a pozdního Říma, na které kardinál upozorňuje, je rozklad instituce rodiny, nemorálnost a agresivita masová zábava, a také hrozba divokých národů na hranicích impéria.
      
      Papež vyhlásil boj
      Tyto projevy odporují radostnému poselstvím o životě, které má být programem křesťanství, a tak se papež rozhodl toto poselství obnovit a kultuře smrti vyhlásit válku. V encyklice Evangelium vitae čteme: „stojíme všichni před krutým a rozhodujícím zápasem mezi dobrem a zlem, životem a smrtí, „kulturou smrti“ a „kulturou života“. Nestojíme „před“ tímto zápasem, ale ve skutečnosti jsme „uvnitř“: všichni jsme jím ovlivněni a nemůžeme uniknout té základní povinnosti, být bezpodmínečně vždy na straně života.“ Podle Jana Pavla II. mohou přispět k utváření nové kultury lidského života intelektuálové tím, že budou kritizovat destruktivní prvky současné kultury a odhalovat její zdroje. Této výzvy nedávno uposlechli filosofové Donald De Marco a Benjamin Wiker.
      
      Andělé destrukce
      Donald De Marco a Benjamin Wiker se ve své knize z loňského roku Architekti kultury smrti pokusili identifikovat přední myslitele naší minulosti, kteří podle nich měli vliv na rozšíření kultury smrti. Dali dohromady vyčet třiadvacíti učenců, vědců a spisovatelů, jakýchsi černých andělů naší civilizace. Postavy jako Freud, Marx, Darwin a další mají být důležitým zdrojem demoralizace současné společnosti, přestože zájmem samotných těchto myslitelů mohlo být třeba naopak i společnost léčit. To, že tito architekti destrukce většinou sami sebe označovali za humanisty nebo osvoboditele, nemění podle Marca a Wikera nic na tom, že dnes se musíme vyrovnávat s katastrofálními důsledky jejich působení. Jejich humanismus byl prý falešný, protože omezovali lidskou podstatu na nějakou její výseč – jako například Freud na sexualitu nebo Nietzsche na touhu po moci. Negativní poselství těchto vlivných osobností devatenáctého a dvacátého století je podle Marca a Wikera posíleno tím, že tito lidé vedli velice nezřízený a zmatený život a někteří z nich byli dokonce duševně nemocní lidé. To, co je všechny spojuje nejvíce a co je výrazem samotného základu jejich destruktivního působení, je, podle autorů knihy Architekti kultury smrti, jejich odmítnutí vztahu k otcovské postavě Boha. Nietzsche, Freud, Marx – všichni odmítají podřídit svůj život autoritě Boha-Otce. Největší hrozbou těchto intelektuálů podle Marca a Wikera je, že jednotně odmítají křesťanství a důstojnost člověka.
      
      Bezbožní intelektuálové: Nietzsche a spol.
      Marco a Wiker roztřídili komando složené z intelektuálů, do sedmi skupin: uctívači vůle, evolucionisté a eugenici, světští utopisté, ateističtí existencialisté, hledači slasti, sexuální inženýři a obchodníci se smrtí. Do první skupiny, skupiny myslitelů, kteří zdůrazňovali iracionální motivy lidského chování, patří podle Marca a Wikera německý filosof Arthur Schopenhauer, jeho pokračovatel Friedrich Nietzsche a provokativní a vizionářská spisovatelka ruského původu Ayn Randová. Schopenhauer byl pesimistický myslitel ovlivněný indickou filosofií, který jako cestu ke štěstí doporučoval osamělý asketický způsob života. Nietzsche tvrdil, že veškeré hledání pravdy je formou sebeklamu a útěku od sebe sama, a prorokoval příchod nadčlověka – nové formy lidské existence, která bude zbavena náboženské morálky. Také Randová útočila na náboženství. Hlásala, že křesťanské učení, založené na službě bližnímu, ve skutečnosti vede k ubližování, válkám nebo různým formám sebeobětování. Přiznáme-li si, podle Randové, svůj egoismus a nebudeme-li si lhát do kapsy láskyplnými frázemi, staneme se tolerantnějšími k odlišným způsobům života našich bližních. Když přestaneme mluvit dokolečka o lásce, paradoxně na světě ubude, podle Randové, násilí. Podle Wikera a Marca ale tito myslitelé, přestože se snažili člověka osvobodit, vedli ho tím, že mu brali křesťanskou morálku, k jeho zkáze.
      
      Evolucionisté, blouznivci a fantastové
      Mezi významné evolucionisty a eugeniky řadí autoři knihy Architekti kultury smrti známého přírodovědce Charlese Darwina, anglického antropologa Francise Galtona a německého zoologa Ernsta Haeckela. Darwin má lví podíl na rozšíření teorie o tom, že člověk je produktem a článkem evoluce, která zahrnuje celou přírodu. Popřel do té doby téměř výlučně přijímanou teorii o stabilitě druhů stvořených Bohem a tím člověka sesadil z pozice krále všeho stvoření. Mezi světské utopisty patří podle Marca a Wikera prorok beztřídní společnosti Karl Marx, francouzský sociolog a zakladatel pozitivismu Auguste Comte a současná filosofka Judith Jarvis Thomsonová. Marx tvrdil, že náboženství je opium lidu, tedy jakási iluze, kterou lidé sami sebe ohlupují. Obhajoval použití násilí na cestě k ideální společnosti a upozorňoval na to, že násilí bylo vždy používáno také jako nástroj pokroku. Comte pokládal náboženství za primitivní stádium kulturního vývoje, který je třeba překročit a směřovat ke společnosti, která se bude řídit pouze vědeckým rozumem. Thomsonová se zabývá etikou a je známou obhájkyní interrupcí. Marco a Wiker tvrdí, že myšlení těchto utopistů je útěkem z reálného světa do oblasti fantazie. Marxe ale mnozí pokládají za myslitele, který pokračoval v linii židovských proroků a který hlásal obdobu království božího – už zde na zemi.
      
      Existencialisté, feministky a vyznavači slasti
      Jako příklady ateistických existencialistů, kteří spoluutvářeli dnešní kulturu smrti jmenují Marco a Wiker Francouze Jeana-Paula Sartra, jeho družku Simone de Beauvoir a francouzskou socioložku Elisabeth Badinterovou. Sartre popisoval člověka vykořeněného ze společnosti a bojujícího proti pocitům úzkosti a beznaděje. Jedním z jeho okřídlených výroků je „Chtěl jsem dobro – byla to pošetilost. Na téhle zemi a v téhle době neoddělíš dobro od zla.“ Beauvoirová formulovala poměrně revoluční feministické teze deklarující nezávislost žen a ženskou vzpouru vůči tomu, aby byly nadále pokládány za pouhé „druhé pohlaví“. Badinterová je poměrně umírněnou feministkou kritizující krajní postoje radikálního feminismu a jeho předpokladů, mezi než podle ní patří např. mýtus o slabých ženách a nebezpečných mužích. Autoři knihy o kultuře smrti tvrdí, že tito existencialisté zabsolutizovali svobodu natolik, že jim už nezůstalo místo pro odpovědnost, kterou lidé musí cítit, aby měli potřebu jednat morálně. Pod škatulku vyznavačů slasti zařadili Marco s Wikerem zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda, jeho žáka Wilhelma Reicha a bývalou šéfredaktorku Cosmopolitanu Helen Gurley Brownovou. Freud náboženství pokládal za pouhou projekci dětských přání po tom mít silného otce a milující matku. Tvrdil, že člověk je ovládán pudy, kterých si většinou není vědom a které je nucen ve společnosti potlačovat. Reich posunul psychoanalýzu směrem k podpoře sexuálního osvobození, čímž se Freudovi dost vzdálil. Zemřel ve vězení, když si odpykával trest za podvod: prodával lidem nádobky, které měly obsahovat energii zvanou Orgone. Je ale těžké rozhodnout, zda se spíše než o podvod nejednalo o použití sugesce pro terapeutické účely. Nejslavnější kniha Brownové Sex a svobodná dívka, napsaná před čtyřiceti lety, vyšla v šestnácti jazycích a autorka v ní mimo jiné radí dívkám, jak si flirtováním se ženatými muži zlepšit svoji finanční situaci. V interview ke své knize prohlásila „Musíte si vzít, co potřebujete. Potřebujete muže. Potřebujete lásku. Potřebujete sex.“ Marco s Wikerem je obviňují z toho, že z rozkoše dělají střed lidského života a přehlížejí význam lásky.
      
      Sexuální inženýři a obchodníci se smrtí
      Mezi nejdestruktivnější vlivné postavy dvacátého století podle Marca s Wikerem patří americká etnoložka a kulturní antropoložka Margaret Meadová, americký sexuolog Alfred Kinsey, slavná obhájkyně antikoncepce a zakladatelka Americké federace pro plánované rodičovství Margaret Sangerová, eugenik a rasista Clarence Gamble a Alan Guttmacher, který stál v čele Mezinárodní federace pro plánované rodičovství. Tyto postavy spojuje přesvědčení o nutnosti používání antikoncepce. Liší se v tom, jakým způsobem pro tento postoj argumentují. Meadová studovala sexuální zvyky primitivních národů např. na ostrově Samoa a dospěla k názoru, že západní sexuální morálka znemožňuje plné rozvinutí lidské osobnosti. Gamble založil v USA dvacet klinik, na kterých se prováděla sterilizace duševně nemocných a mentálně postižených. Gamble, dědic společnosti Procter & Gamble, ale spíše než jako ideový strůjce fungoval jako mecenáš. Mezi tzv. obchodníky se smrtí podle Marca a Wikera patří lékaři a propagátoři eutanázie Derek Humphrey a Jack Kevorkian a přední obhájce práv zvířat Peter Singer. Marco a Wiker tvrdí, že tyto osobnosti zcela ztratili ze zřetele lidskou důstojnost a svatost života. Zajímavá je jejich argumentace proti Singerovi. Singer prý tím, že hájí práva zvířat, snižuje úctyhodnost lidského rodu. Jeho výroky jako „bezpochyby existují zvířata, jejichž životy jsou cennější než životy některých lidí“ jsou podle Marca a Wikera přímou cestou k prosazování interrupcí a eutanázií.
      
      Mají knihy moc?
      Encyklika Jana Pavla II. usiluje o obnovu hodnot, na nichž stojí naše civilizace a kritizuje současný rozmach násilí, zvláště toho, jež je pácháno na bezbranných: dosud nenarozených a starých a nemocných. Jistě lze polemizovat s nekompromisním křesťanským postojem vůči potratům, sebevraždě, eutanázii nebo antikoncepci, rezolutní odmítnutí terorismu a dobyvačných válek je ale dnes každopádně zapotřebí. Už T.G. Masaryk postřehl, že naše kultura je „fascinována smrtí“. Kniha Marca a Wikera snažící se odhalit kořeny kultury smrti, kterou encyklika Evangelium vitae kritizuje, se ale často obrací k dost povrchní argumentaci. Tvrdí v ní například, že mnohé z postav, které ve své knize obviňují, trpěly duševními poruchami. Patrně jim není známo, že intelektuálové a umělci měli k „bláznům“ vždycky blízko. Už slavný antický filosof Aristoteles si kladl otázku, čím to, že všichni filosofové a básnici jsou melancholičtí. Upozorňují na to, že Ryan Randová si nechala svou rakev vyzdobit šest stop velkým znakem $, aniž by uvažovali o tom, jakou roli v tom mohl hrát její smysl pro humor. Marco a Wiker neřeší také otázku, do jaké míry je vůbec možné klást intelektuálům za vinu civilizační nebo kulturní proměny. Jejich názor, že dvě desítky vědců, filosofů a beletristů způsobili to, co Jan Pavel II. označil jako kulturu smrti, je naivní. Mnohem spíše lze jejich výběr použít jako seznam postav, které zosobňují ducha naší doby. Odrážejí ho nebo popisují, ale zdaleka není pouze jejich výtvorem.
      
      ARCHITEKTI SMRTI PODLE FILOSOFŮ MARCA A WIKERA
      1. Uctívači vůle
      Arthur Schopenhauer
      Friedrich Nietzsche
      Ayn Randová
      2. Eugenici a evolucionisté
      Charles Darwin
      Francis Galton
      Ernst Haeckel
      3. Světští utopisté
      Karl Marx
      Auguste Comte
      Judith Jarvis Thomsonová
      4. Ateističtí existencialisté
      Jean-Paul Sartre
      Simone de Beauvoirová
      Elisabeth Badinterová
      5. Vyznavači slasti
      Sigmund Freud
      Wilhelm Reich
      Helen Gurley Brownová
      6. Sexuální inženýři
      Margaret Meadová
      Alfred Kinsey
      Margaret Sangerová
      Clarence Gamble
      Alan Guttmacher
      7. Obchodníci se smrtí
      Derek Humphrey
      Jack Kevorkian
      Peter SingerZobrazit více

      úterý v 23:34 ·
  • 

    Napište komentář...
• 

  Jaroslav Kronus

  

  úterý v 22:14 · · ·

  • 
    
  • 
    
  • • 

      Jaroslav Kronus

      Politická fakta před vstupem do roku 1999.
      
      V dnešní politicky pohnuté době nemá občan možnost při současném vymývání mozků sdělovacími prostředky vytvořit si vlastní názor. Nemá k tomu dostatek nejenom pravdivých informací, ale informací vůb...ec. Po přečtení tohoto samizdatu jsem usoudil, že vystihuje do takové míry skutečnou situaci, že jsem se rozhodl tuto poslední mně známou analýzu Miroslava Dolejšího uvést na své stránce, třebaže jsem si od něj nemohl vyžádat souhlas. Případný čtenář se mnou jistě bude souhlasit.
      ing. Vladimír Veselý
      
      Začněme od Adama.
      Nejprve tedy trochu teorie o geopolitice a geostrategii. Zvlášť nedočkaví ji mohou vynechat.
      Za autora geopolitiky je označován Angličan McKinley asi tak v letech 1870-80. Geopolitikou se zabývali především Němci a Rusové. V Německu to byl profesor K. Haushoffer a generál E. Ludendorf, v Rusku je to Ljubin, Vjačeslav Mourskij a jiní.
      Geopolitika, to je v podstatě metodika náhledu na politická dění na celé planetě. Vychází z názoru, že pro duchovní a mentální vývoj člověka a jeho fyzický vývoj je rozhodující území, na kterém žije a podnebí, které nad tímto územím vládne. Odlišuje se způsobem obživy a také vzájemného soužití na území, které obývá. Jiné je to na poušti, v úrodné krajině, v lesích, nebo na horách. Každý národ, který obývá určité území delší dobu, si vytvoří mezi sebou zvyky a návyky, vyplývající ze způsobu jejich obživy a ze způsobu soužití na tomto území. Tím se od sebe mentálně tyto jednotlivé kmeny liší. Časem se rozrůstají v národy, vytvářejí si státy a ohraničují si území, ve kterém žijí. Toto území posléze také brání. Tak vznikaly prakticky všechny státy na světě. Vznikaly tak i státy z kočujících nomádských kmenů, jako kupříkladu Afghánistán, nebo Libye.
      Záměrem každého z těchto národních států je nejenom udržet svá území, ale pokud možno je i rozšířit. Činnost, která zahrnuje nejenom způsob ochrany tohoto území, ale i způsob získávání území dalších. čili expanzi, nazýváme strategií. Tu má každý národní stát nebo i stát, ve kterém žije více národů, kulturně od sebe mírně odlišných. Tato strategie se uplatňuje v delším čase, v rozmezí desítek až stovek let a v rámci souboru národů se pak nazývá geostrategií.
      Pohled na globus nás jednoznačně přesvědčí o tom, že existují v podstatě dva druhy těchto mentálně a národně odlišných států. To jsou zaprvé státy mořské, to znamená státy, které používají nebo mají přístup k mořím, a státy kontinentální, to znamená státy, žijící na pevninách. Státy mořské, protože jsou omezeny územně jako ostrovní útvary, jsou orientovány především na obchod s ostatními ostrovy i pevninami. Kontinentální země jsou orientovány zpravidla výhradně na pevniny, které obydlují. Takže v současné době rozeznáváme v základě dva druhy civilizací, z nichž se tyto dvě mentální skupiny vytvořily, tj. kontinentální civilizaci euroasijskou a civilizaci atlantskou čili mořskou.
      Konflikt těchto dvou principů, atlantského a euroasijského, který se v moderních dějinách táhne již něco přes pět století tady existoval už tisíce let před námi. Posledním zjevným příznakem tohoto konfliktu byly v Římské říši tzv. punské války s Kartágem. Féničané, kteří byli typickým atlantským státem, orientovaným na mořský zahraniční obchod, kolonizovali postupně tato obvykle kontinentální území a využívali jejich nerostného bohatství. Dosazovali tam své správní úředníky, kteří činnost té které země řídili a využívali plodů jejich práce ve svůj vlastní prospěch.
      Euroasijský kontinent, do něhož patřila Římská říše, byl zase typickou kontinentální velmocí, jejíž tendence je odlišná od té koloniální. Euroasijské velmoci měly vždycky snahu ostatní země obsadit vojensky. To znamená: dosadit tam svoje vlády nebo alespoň udržovat na těchto cizích územích svá vlastní vojska a prostřednictvím vojenské moci ovládat vládu těchto zemí. Takovou hlavní atlantskou velmocí dnešního světa je Velká Británie.
      Z euroatlantických zemí jsou to především ty země, které přiléhají k moři, to znamená: Francie, Španělsko, Portugalsko, Belgie, Holandsko. Ty ostatní země ve střední a východní Evropě a dále do Asie směrem k Číně, to jsou typické euroasijské kontinentální země, které nikdy nekolonizovaly. Pokud vedly výbojné války, tak vždycky dobyté země obsadily vojensky. Tím se v průběhu posledních pěti století vytvořily dva základní typy státní správy.
      Atlantská civilizace se vyznačuje především tendencí k demokracii, protože to je v podstatě kupecký režim, který je založen na obchodu. Tato civilizace se vyznačuje silným sklonem k materialismu, jakési bezduchovosti, kde v podstatě hlavním význakem této civilizace je hmotné bohatství. Euroasijské kontinenty se vyznačovaly vždycky autoritativními režimy, jako například císařstvím, carstvím, královstvím a knížectvím. Jsou to země, které jsou vertikálně organizované, to znamená, že jim vládne vždycky jeden člověk s pomocí nějakých rádců nebo ministrů. Mají poměrně silnou duchovní orientaci.
      Také si můžeme všimnout, že z euroasijského kontinentu, který se v moderní době nazývá Východem, pocházejí všechna velká náboženství a všechny velké filozofie. Je to kontinent, který v důsledku stylu své správy, čímž se obvykle myslí jistá asijská krutost a bezohlednost, je oproti atlantskému systému značně duchovně orientovaný. Evropa se ocitla na rozhraní těchto dvou civilizačních principů. Euroatlantické země, které jsou kolem moře, se samozřejmě spojovaly během těch pěti století s hlavními atlantskými mocnostmi, především s Velkou Británií. Spojené státy se po americké revoluci [1775-1783], přes vítězství v boji o nezávislost, staly v podstatě jakousi kolonií Velké Británie, takže celá dnešní světová atlantská civilizační tendence je řízena z Velké Británie.
      Tajné společnosti, zednáři a ilumináti
      Po Cromwellově revoluci v Anglii [1640-1660], bylo emancipováno židovstvo. Židé se stávali rovnoprávnými členy států, ve kterých žili a získávali před ostatními, zejména před západní a střední Evropou, značný náskok v této emancipaci. Tak kolem roku 1712 nebo 1716 vznikly ve Velké Británii, specielně v Anglii, celé řady tajných společností. Legendy odvozují tyto tajné společnosti už od krále Artuše (přelom 4. a 5. století). Dnes jsou známy převážně jako společnosti svobodných zednářů nebo iluminátů. Tyto společnosti, v rámci kolonizační tendence Velké Británie a prostřednictvím přísně utajovaných bratrstev měly tendenci pronikat do kontinentálních struktur, získávat tam vliv a organizovat převraty, politické i vojenské, hlavně však obchodní a finanční. To vše za účelem získání světovlády.
      To, co se pak stalo ve 20. století, má svůj původ na konci minulého století, kdy se konala řada kongresů, na kterých už zcela legálně tyto organizace, řízené z Velké Británie, vznesly a formulovaly svůj program na ovládnutí celého světa. Prvním takovým počinem v této 250 let trvající tendenci byla americká revoluce, tedy boj o nezávislost, po ní Francouzská revoluce [1789-1794] a to, co následovalo po ní, je obecně známé. Byla to tendence k demokraciím, zejména tendence k odstranění království a vlivu všech církví (nejenom římskokatolické). Ta tendence byla podporována i několika autory - viz např. Cecil Rhodes v bývalé Rhodesii (dnešní Zimbabwe), zemi nesmírně bohaté na zlato a diamanty, který navrhoval britskému trůnu už před 150 lety program, jak se zmocňovat postupně afrických zemí a podřizovat je britské koruně.
      V Německu to byl profesor Adam Weishaupt, který vytvořil roku 1776 organizaci tzv. iluminátů, tedy světlonošů. Propagoval teorii, že člověk je od přírody špatný a chová se dobře, jen když je k tomu tvrdě donucen násilím a terorem. Vytvořil proto plán pro satanské hnutí (Lucifer = světlonoš), jehož členové měli úplatky, korupcí, vydíráním a hlavně lichvou rozvrátit dosud fungující světové pořádky a zbídačelé a vyděšené lidstvo nahnat pod jednosvětovou vládu vyvolených sionistů jako gójimy, to je konzumenty a otroky bez vlastní vůle. Ilumináti se s tímto záměrem infiltrovali do zednářských lóží, využili jejich bezvadně fungující tajné organizace a svůj program usilovně uskutečňují v celosvětovém měřítku až do dnešních dnů. Dnes není téměř na světě vlády, kterou by nekontrolovali a nenutili konat v jejich zájmu.
      Rozhodující byl konec minulého století, kdy organizace v těchto tajných bratrstvech byla v celém světě velmi silná. Měli nesmírně velký vliv, a to zejména za Disraeliho vlády v Anglii (za panování královny Viktorie), který podřídil britské koruně Indii, Pákistán, dnešní Bengálsko, dnešní Bangladéš (dříve to byla součást indického subkontinentu). Koncem minulého století vliv a síla těchto organizací vzrostla do té míry, že byl organizován a podniknut útok na Evropu.
      Evropa se v té době vyznačovala čtyřmi základními mocenskými strukturami. Byly to království a císařství, tedy Německo, Rakousko-Uhersko, Rusko jako carský režim, a Osmanská říše v Turecku. Současně tato čtyři království byly obhájkyněmi čtyř nejsilnějších, v tehdejší době nejmocnějších, náboženských systémů. Rakousko-Uhersko obhajovalo římskokatolickou církev, Německo protestantské církve, Rusko pravoslaví a Osmánská říše islám. První světová válka byla vyvolána právě proto, aby se tyto čtyři obrovské sloupy evropské civilizace zhroutily. Což se také stalo. Padlo Německo jako císařství, stejně tak Rakousko-Uhersko, v carském Rusku byla provedena komunistická revoluce. Rovněž se zhroutila Osmánská říše, z níž zbylo prakticky jen Turecko a pak několik samostatných zemí, které sice islám vyznávají dodnes, ale politicky jsou velmi roztříštěné.
      Velká Říjnová revoluce, Třetí Internacionála
      Komunismus, který byl předurčen koncem minulého století jako hlavní úderná ideologie, jež měla rekonstruovat Evropu, se opíral o marxismus. Ten není ruskou ideologií, Rusům byl cizí a bolševismus jim byl implantován. Především tím, že Němci dopravili tajně do Ruska Lenina, vybaveného marxismem, penězi a úkolem rozvrátit carství vyvoláním dělnicko-rolnické revoluce. Američané mu napomohli vysláním L. Trockého, jehož rodina emigrovala do Ameriky. Ten si přivezl s sebou 2000 Židů, z nichž učinil v Rusku politické komisaře (politruky), a s jejich pomocí vytvořil Rudou armádu.
      Ihned po skončení první světové války (protože komunistická ideologie vyhlašovala internacionalismus a světovou revoluci pod vládou proletariátu), Trockij napadl Polsko. Tento vojenský útok se ale nepodařil a Rudá armáda musela ustoupit. Nepodařila se ani revoluce v Maďarsku, kde Žid Béla Kun napadl Slovensko, aby tam vytvořil Radu dělnickou a rolnickou. Nepodařila se revoluce v Německu, kde R. Luxemburgová a K. Liebknecht byli zlikvidováni. Tento celkově nepodařený pokus bolševické revoluce v Evropě byl důsledkem toho, že katolické myšlení a mravní úroveň, která doprovázela náboženství, byly ještě příliš silné, než aby Evropa byla ochotna přistoupit na ilumináty vnucovanou ateistickou a materialistickou teorii marxismu.
      Ovšem Lenin, Trockij, Stalin, Bucharin, Kameněv, Zinovjev a ti ostatní vůdcové Třetí internacionály předpokládali, že po ruské revoluci budou pokračovat revoluce v ostatní Evropě, že Evropa bude obsazena Rudou armádou a že samozřejmě všechny evropské země budou pracovat pro komunistické Rusko, které mělo být jakousi výkladní skříní bolševické ideologie. To se nepodařilo. Když bylo zřejmé, že Třetí internacionála nedosáhne těchto světovládných idejí, byl odstraněn V.I.Lenin a místo něho nastoupil J.V.Stalin.
      Ten si uvědomil, že expanze ruského bolševismu je v podstatě eliminována, že k ní nedojde v dostatečně krátké době, a byl nucen vytvořit z tzv. Sovětského svazu tehdejší doby samostatnou zemi, která bude schopna existovat bez záloh, jaké chtěli vytvořit v Evropě. Přestože Trockij udržoval Stalina stále až do roku 1927 v přesvědčení, že k těmto revolucím ještě dojde, Stalin mu neuvěřil, vyhnal jej z Ruska a Trockij byl pak v roce 1940 v Mexiku zavražděn. Stalin začal kolektivizovat zemědělství, protože věděl, že země, která není schopna se uživit, není schopna zahájit žádnou expanzi: obchodní, potravinovou nebo hospodářskou.
      Následkem toho, že nedošlo k plánovanému obsazení Evropy, se Stalin obrátil proti vůdcům tzv. Třetí internacionály a prostě je zlikvidoval. Začal inscenovat proti nim procesy a popravil je. Spojené státy, Německo a Velká Britanie samozřejmě pomáhaly při této bolševizaci Ruska a posléze těch ostatních asijských zemí. Rusko po roce 1907 hospodářsky vyrabovali, což je v podstatě analogie toho, co se děje dnes. Spojené státy si tím velice zlepšily svou hospodářskou situaci. Třebaže zůstávaly ve větší části první světové války mimo tuto válku, tak se vytvořila dosti paradoxní situace. Před první světovou válkou, v roce 1913, Spojené státu dlužily Evropě zhruba 50 milionů zlatých amerických dolarů. Když válka skončila, Evropa dlužila Spojeným státům pět miliard těchto zlatých dolarů za zbraně, potraviny a všechno potřebné zboží, které Američané dodávali válčícím státům.
      Světová krize a Třetí Internacionála
      Přes to přese všechno, v důsledku právě toho odvrácení se Spojených států od Stalinova Sovětského svazu, došlo v této internacionální tendenci k dalšímu pokusu o vyvolání podmínek ke světové revoluci. To byla světová hospodářská krize v letech 1929 až 1932, jejíž obdobu můžeme vidět i dnes. Ta krize byla vyvolána velmi jednoduchým způsobem: Největší banky ve Spojených státech naráz stáhly na určitý čas 8 až 12 % peněz z oběhu. V důsledku toho vznikla deflace. Protože po první světové válce už průmysl běžel, předělával se z válečné výroby na průmyslovou, byl proto velký přebytek zboží a nedostatek peněz. To mělo za následek potřebu omezit výrobu, což se také stalo. S omezením výroby souviselo velké propouštění dělníků a tím vznikla hospodářská krize.
      Třetí (komunistická) internacionála předpokládala, že těchto sociálních nepokojů při hromadné nezaměstnanosti může být použito k tomu, že dělnictvo může být ozbrojeno a provede tyto revoluce uvnitř vlastních států bez zásahu Rudé armády. Ani to se nepodařilo. Proto se mezinárodní společnosti a bratrstva rozhodly obnovit válečnou situaci z roku 1914 a povolaly v Německu k moci Adolfa Hitlera. Hitler byl v podstatě mužem stejně tak internacionálním, jako byl dejme tomu Lenin nebo Stalin.
      Druhá světová válka a studená válka
      Německo mohlo ale být velmocí pouze za předpokladu, že mělo přístup k naftě. To je situace, která se opakuje dnes. Proto Německo získalo politicky Chorvatsko, Slovinsko a odtud přístup k Egejskému moři a ke Středomoří, aby mělo přístup k Iráku. Tehdy zásoboval Německo naftou kupříkladu největší britsko-holandský koncern Royal Duth Shell (dnes je to už jen Shell). Na základě záruk dodávek nafty (které byly dány deset let před tím, než se stal kancléřem a začal zbrojit), vybudoval Hitler vysoce mechanizovanou armádu, která potřebuje nafty obrovská množství. Tuto naftu zajišťoval Německu nejen Royal Duth Shell, ale i americké koncerny, nynější Standard Oil, který patří údajně Rockefellerům. Zprostředkovateli finančních pomocí byli kupříkladu otec George Bushe, který byl tenkrát prezidentem jedné z Rockefellerových bank. Prostřednictvím několika židovských bankéřů ve Spojených státech poskytovali Německu úvěry, na jejichž základě jim byly dodávány nejenom nafta, ale všechny ostatní suroviny, které potřebovalo k rozjezdu zbrojní výroby - až do úrovně roku 1934.
      Hitler se Stalinem měli zpočátku velmi silnou tendenci po spojení dvou největších euroasijských velmocí. To bylo Německo a Sovětský svaz. (Německo není atlantická země, ta neměla nikdy kolonie, kromě krátké doby, kdy Němci měli kousek kolonií v Číně, ovládali Argentinu, ale toho se musel císař Vilém II. vzdát pod nátlakem Anglie. Velká Británie, která monopolizovala v podstatě námořní dopravu a tím pádem také mezinárodní námořní obchod, nemohla trpět takovou konkurenci, jako byl tehdy padesátimilionový národ Němců). Výsledek druhé světové války je znám. Ještě v roce 1939 Ribbentrop s Molotovem udělali pakt o neútočení, který měl zajistit Německu volné pole působnosti v Evropě a současně umožnit kontakt Sovětského svazu, tedy Rudé armády a Wehrmachtu, v Evropě. To se stalo tím způsobem, že si obě velmoci rozdělily Polsko a společně ho obsadily v roce 1939.
      Potom se ovšem podařilo zákulisním, utajovaným organizacím a bratrstvím bratrstev rozeštvat Rusko a Německo. Hitler proto napadl Rusko, přestože jakási tajná doložka, která předcházela ještě paktu Ribbentrop-Molotov, slibovala ruskou podporu pro případ, že Německo napadne a obsadí Anglii. Anglie byla totiž nejsilnější atlantická velmoc s kolonizačními zájmy nejenom v Indii, na Středním východě a v Africe, ale především v Evropě a Německu silně vadila.
      Po válce si Sovětský svaz a Spojené státy rozdělily Evropu v podstatě na dva bloky. Každý z nich uplatňoval své. Rusko, tedy bolševický Sovětský svaz, uplatňoval ideologii proletářského internacionalismu, marxismu, a těchhle nesmyslů, a Američané na té druhé polovině uplatňovali koncepci kosmopolitismu. Obě tyto ideologie se v podstatě shodují v tom, že odstraňují národy, odstraňují státy a mají tendenci sjednocovat celý kontinent pod jejich vládou. Sovětský svaz s největší pravděpodobností (to potvrdí současnost), nebyl žádným zásadním nepřítelem Spojených států amerických. Sovětský svaz byl zřejmě nejméně sedmdesát let své existence podporován tím bankovním konsorciem, které vládlo ve Spojených státech amerických. Víte kupříkladu z literatury, že Armand Hammer, jeden z velikých bankovních zprostředkovatelů Spojených států, byl nejenom Leninovým, ale i Stalinovým přítelem, jezdil do Sovětského svazu a poskytoval mu půjčky. Mimochodem: jeho vnuk je dnešní viceprezident Spojených států - Albert Gore.
      Zbrojení, ke kterému došlo po Churchillově projevu ve Fultonu v roce 1946, kdy už byla údajně vyhlášena "studená válka", pravděpodobně nemělo jiný cíl než hospodářskou exploataci Evropy jako celku, protože na evropském území zbrojili nejen Američané v Německu a ve Francii, ale i Sověti ve střední a východní Evropě. Takže toto zbrojení mělo především ten důsledek v dnešní době, že tyto země jsou hospodářsky vyčerpány, zadluženy u mezinárodních a světových bank, ačkoli nikdy nedošlo k žádnému vážnému konfliktu, který by naznačoval rozpoutání třetí světové války s použitím nukleárních zbraní.
      Spojení Německa a rozbití Sovětského svazu
      Po padesáti letech této okupace Evropy vyrostla jednak nová generace (která se statisticky počítá na třicet pět let), jednak vznikla potřeba uskutečňovat v druhé polovině, tedy ke konci dvacátého století, tu původní ideu, formulovanou v minulém století. To znamená: sjednotit Evropu a podřídit ji koloniálním snahám dvou hlavních velmocí, tedy především Velké Británii a jí řízenými Spojenými státy americkými. Proto došlo v roce 1987 při Reaganově návštěvě v Moskvě k dohodě s M. Gorbačovem. A aby sjednocení bylo možné v Evropě, bylo nutné odstranit oba zdánlivě antagonální bloky, to znamená: socialismus a kapitalismus. Stalo se to jednoduše tím způsobem, že bolševismus byl "stažen z oběhu". Nebyl poražen, nebyl ani uzbrojen, nebyl nic. Prostě po dohodě s Gorbačovem se domluvili na tom, že tento socialistický a komunistický blok ustoupí. Tady, v Československu, byl tento fakt předložen obyvatelstvu jako boj mezi bolševismem a demokracií nebo totalitou a demokracií. Ve skutečnosti jim byla podsunuta globalizace, což tenkrát v roce 1989, 1990, ani 1992 nikdo netušil.
      Sametová revoluce
      Události z roku 1989 si pamatujete, jsou vám dostupné. V roce 1953 po Stalinově smrti nastoupil G. Malenkov, po něm N. Chruščov, L. Brežněv, K. Černěnko, a pak J. Andropov. V době Černěnka a Andropova se začal připravovat v podstatě odchod Sovětského svazu ze světového kolbiště. To se stalo po nástupu M. Gorbačova a návštěvě R. Reagana. Byla dohodnuta operace, jejímž následkem bylo to, že po roce 1992 se obrovský komplex států, který Sovětský svaz ovládal bez jediného výstřelu vzdal a odevzdal všechno, co měl v držení, nikoliv Američanům, nikoliv svému údajně úhlavnímu nepříteli, ale globalistickým organizacím, které už samozřejmě měly připravené plány, metody a prostředky k tomu, jak tyto dva tábory, takzvaně socialistický a kapitalistický, sjednotit v jeden, který dneska prožíváme. To je jakýsi kupecko-anarchistický systém, který nemá nic společného ani s bolševismem, ani s kapitalismem, ani s demokracií, ani s totalitou. To je prostě nový systém řízení státu, který bude uplatňován do té doby, než k tomu sjednocení Evropy a posléze tedy i ostatních kontinentů skutečně dojde. Dojde - li k němu ovšem.
      Tady, v Československu, byla řada činitelů tzv. ÚV KSČ, kteří této tendenci odporovali. Byli to M. Jakeš a celá řada těch ostatních starých komunistů, jako byl M. Václavík, A. Indra, K. Hoffmann, J. Fojtík. Od roku 1984-1985 ale v podstatě předsednictvo ÚV KSČ nevládlo. Rusové začali od roku 1982-1983 internacionalizovat podniky a vznikaly česko-ruské, rusko-polské, maďarsko-ruské, ukrajinské podniky. To byla příprava k tomu, co se děje dnes. Od té doby, od toho roku 1984-1985, tady vládly velké PZO, podniky zahraničního obchodu, banky, zejména Československá obchodní banka v Anglii, a i ty ostatní banky a velké podniky, jako byla Škodovka, ČKD nebo VSŽ Košice. Předsednictvo ÚV bylo od skutečné státní exekutivy odstaveno.
      Po roce 1987 po dohodě Gorbačova s Reaganem činil Gorbačov nátlak na Jakeše a na to zdejší vedení k tomu, aby nastoupilo tzv. perestrojku, což nebylo nic jiného než příprava na odevzdání tohoto území a vytvoření globálních struktur. Tito lidé to samozřejmě odmítli učinit, načež se nafilmovaly scény s Jakešovým blekotáním, Státní bezpečnost to rozmnožila na několik set kazet, poslalo se to do zahraničí a promítalo se to všude možně. Pak začal exodus východních Němců v červenci 1989, kdy česká vláda nebyla schopná a neudělala proti tomu vůbec nic, když tudy procházeli do západního Německa.
      Pak nastal tedy ten slavný listopad 1989. Všechny tyto operace byly předjímány už koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let. To nevzniklo až setkáním Gorbačova s Reaganem. I ve Spojených státech nastal jakýsi mentální zlom, na začátku sedmdesátých let a to úpadkem školství, úpadkem sociálního zabezpečení, finanční správy atd. V roce 1977 tady vznikla Charta 77 jako jakási reprezentace odporu u nás. Ne snad přímo proti vládě. Chartisté neměli zájem bolševismus likvidovat, jen jej podle vlastního prohlášení chtěli přimět k dodržování lidských práv.
      V roce 1988, rok a tři měsíce před tímto převratem, přijel sem do Prahy pan J. Whitehead, poradce prezidenta Spojených států pro otázky střední a východní Evropy. Ten si pozval na americkou ambasádu zástupce Charty 77. Byli tam: V. Havel, P. Uhl, J. Dienstbier, J. Křižan. A tam jim říkal, že se musí na tento převrat připravit jako politické strany, že jako Charta 77 nemohou kandidovat do voleb. Proto vznikla celá řada politických stran. R. Batěk založil Sociální demokracii, P. Placák založil Děti země, E. Mandler založil Liberální unii atd. Měli se připravovat na to, co přišlo rok a čtvrt potom.
      Je velmi pravděpodobné, že vedení ÚV KSČ bylo od těchto událostí zcela odstaveno, že vůbec nevěděli, co se tady chystá. Mohli jenom tušit, anebo provádět příkazy, které mu nebyly sice úplně jasné, ale byly to příkazy shora, tak je provést museli. V roce 1984, když se připravoval nástup Gorbačovův za Andropova, vznikl Prognostický ústav Akademie věd v Československu a tento ústav byl v podstatě připravován jako instituce, která měla vybírat lidi, vhodné k provádění globalizačních nebo sjednocovacích procesů v Evropě. K tomu účelu měli být vybraní pracovníci vysíláni do zahraničí na stáže. Ve skutečnosti ti lidé tam jezdili pro instrukce, jak provádět to, co se tady dnes děje, včetně tzv. tunelování, protože tohoto "tunelování" se děje ve světovém měřítku - v rámci liberální ekonomické teorie tzv. otevřeného trhu.
      Angažoval se G. Sörös, angažoval se J. Sachs z Harvardské univerzity, Noskowitz - rovněž bankéř ze Spojených států, kteří prováděli tuto přípravu sjednocování hospodářství jednotlivých států už někdy v roce 1981 nebo 1982. Tu personální aparaturu Prognostického ústavu patrně znáte, jsou to v podstatě skoro všichni členové dnešní vlády, kromě Valtra Komárka, který zůstal jako ředitel tohoto ústavu v pozadí. Byl prvních pět let považován za zálohu na funkci předsedy vlády pro případ, že by tady mohlo dojít k nějakým, víceméně nevkusným událostem. Ty proběhly stejně, ale Valtr Komárek s tím nechtěl nic mít, protože to bylo prováděno příliš zjevným způsobem.
      Rozpad Československa
      Rozpad státu v letech 1992/93 byl v podstatě plánován úmluvou R. Reagana s M. Gorbačovem už v roce 1987 a byl posléze potvrzen po setkání M. Gorbačova s G. Bushem na Maltě. Proto se s tím tak spěchalo, protože Slovensko bylo přiřazeno do zájmové sféry Ruska, kdežto Čechy byly přiřazeny do zájmové sféry Německa. To, co se stalo v letošních volbách na Slovensku, to je důsledek velmi dobře organizované konspirace, která odstavila Mečiara. Ten už velmi těžko mohl setrvávat u vlády na Slovensku, protože tam improvizoval pět let a čekal na převrat v Rusku. Ten se nedostavil, očekává se v příštím roce, do té doby by už Mečiar nedokázal improvizovat, navíc ta jeho nešťastná personální politika umožnila průnik lidí z těch všelijakých tajných bratrstev nejenom do vlády a do parlamentu, ale především do samosprávy a do státní správy. Proto byl odstaven.
      V kritickém roce 1992, když se jednalo o tom, jak republiku zachránit, existovala alternativa zvolit prezidentem Richarda Sachra, ten byl v roce 1990 ministrem vnitra a byl ochoten po případném zvolení do funkce prezidenta rozpustit parlament, vládu, zakázat na pět let politické strany, jmenovat úřednickou vládu a udržet republiku pohromadě. Mečiar s tímto záměrem souhlasil, jenomže jeho neštěstím byla paní Tóthová a paní Keltošová, které s ním spolupracovaly prakticky celou jeho vládní činnost. Ty mu tam přivedly delegace B'nai B'rith (=Synové smlouvy, to je židovská zednářská lóže), kteří ho ujistili, že mu uklidní maďarskou menšinu a že dostane půjčky od MMF. A Mečiar před touto variantou kapituloval. Jinak mu tam hrozily nepokoje hlavně ze strany maďarské menšiny. Ty byly dosti reálné kolem Gabčíkova-Nagymaros, kam Maďaři stáhli asi pět kilometrů ke hranicím jednu pancéřovou divizi a hrozili Slovensku vojenským napadením. Mečiar před tím kapituloval. Nakonec došlo ke zvolení Václava Havla do funkce prezidenta, což Mečiar odmítal. Celá koncepce se zhroutila a k tomu rozpadu došlo.
      Ta linie, která si vynutila odtržení Slovenska to není nic nového, protože to už tady bylo v roce 1968. Kvůli tomu Rusové obsadili Československo, protože Slovensko a část Moravy tvořily do obranné linie Varšavského paktu a NATO velký zub. Navíc Rusové dokončili v roce 1965 vývoj raket středního a krátkého doletu a potřebovali je umístit na území Československa, posunout je o těch 680 kilometrů délky našeho území dále na západ. Byly to nové zbraně a Rusové nechtěli tyto zbraně svěřit československé armádě. Vyžadovali od Novotného, aby sem přizval ruské jednotky, nejenom k jejich obsluze, ale pro celý spojovací systém se strategickými jednotkami Sovětského svazu.
      A. Novotný byl prostý úředníček, to nebyl žádný politik ani státník. Ale měl kolem sebe samozřejmě velmi mohutný poradní sbor mezinárodních právníků, kteří ho informovali o tom, že takové pozvání sovětských vojsk na území Československa nelze právně nijak zdůvodnit za hlubokého klidu a míru, kdy se tady vůbec nic nedělo. Takže Novotný tento Brežněvův požadavek odmítl. L. Brežněv tady byl ještě v prosinci 1967 inkognito na sovětském vyslanectví, kde jednal jedno celé odpoledne s Novotným. Ovšem A. Novotný neustoupil od svého odmítavého stanoviska, načež ho L. Brežněv obětoval. V roce 1968 do čela komunistické strany byl posunut A. Dubček. To byl funkcionář okresní úrovně, to nebyl žádný politik, stejně jako Svoboda coby prezident. No, a Rusové si tady řídili vývoj událostí tak, aby to zavdalo záminku k vojenskému útoku a k obsazení. A obsadili nás.
      Takže: stejný důvod, jako v roce 1968, tzn. vyrovnání styčné linie těchto dvou vojensko-politických celků, tentýž důvod platil v letech 1992/93, kdy se rozdělil náš stát. Čechy jsou v podstatě odevzdány Německu. Německo 35 let "táhlo" evropské hospodářské společenství, Evropskou unii (předtím Společnost uhlí a železa za kancléře L. Erharda). Je to největší a nejmocnější národ v Evropě, osmdesátimilionový po sjednocení s východním Německem, a Američané i Britové jim slibovali, že v případě, že se bude Evropa slučovat, tak české území bude odevzdáno Německu.
      Československo jako takové bylo původně zřízeno díky snaze oddělit Německo od Rakouska a zabránit mu tím v přístupu na Balkán. Proto vznikla tato územní enkláva. Dneska, když se Evropa má sjednocovat jako celek, toto území jako samostatný stát už nikdo nepotřebuje. Podmínky pro jeho rozdělení měla připravit i Charta 77. Ta byla zřízena a financována v podstatě z Německa. Existuje 156 fotokopií dešifrovaných depeší, které posílalo bonské ministerstvo zahraničních věcí na ambasádu do Prahy. V těch depeších je úkolováno 11 chartistů a jsou jim ukládány úkoly, co mají dělat. Petr Uhl tam kupříkladu již v roce 1985/86 v INFOCHU (časopis Informace o Chartě) psal články o tom, jak Maďaři trpí na Slovensku, že nemají vlastní školy, vlastní kostely, vlastní studium a vysoké školy, že se musí učit slovensky, že to je prostě národnostní útlak. Charta jako nepotřebná byla po listopadu umrtvena.
      Kdo nám vládne
      To všechno byly přípravy k tomu, co následovalo po roce 1992, když se rozpadl stát. Vazby chartistů na Německo jsou nejenom osobní, a není to jen záležitost prezidenta V. Havla. U něj je známo, že jeho rodina byla nejenom za druhé světové války, ale i před ní v poměrně úzkých stycích s Němci. I když to převážně byli němečtí Židé, nebyli to jen etničtí Němci. Těmto lidem koncem 19. století dědeček dnešního prezidenta vděčí za obrovské finanční zakázky, které mu umožnily postavit nejenom Lucernu, ale posléze Barrandov, získat Miloši Havlovi, strýci dnešního prezidenta Barrandovské ateliéry, a vybudovat je, postavit tady Perlu, Brouka a Babku (OD Letná) atd.
      Za druhé světové války bylo známo, že otec prezidenta V. Havla spolupracoval s gestapem, a to především tím, že v paláci Lucerna celé druhé poschodí pronajal německým zpravodajským expoziturám, které byly kryty jako Společnost pro dovoz pšenice a podobně. Byly to prostě rezidentury Sicherheitsdienstu a Abwehru. Havlova maminka byla totiž z poloviny Židovka, babička byla úplná Židovka. Němci samozřejmě hrozili otci pana prezidenta, že je odsunou do koncentračních táborů. Nebyly k tomu jen důvody rodové, ale i to, že rodina Havlových za první republiky financovala zednářské lóže a sionistický výcvik židovské mládeže (o prázdninách dělali tábory, kde se mladí Židé učili pořadovému výcviku beze zbraně. Učili se tam také zemědělským pracem, protože se počítalo se vznikem Izraele. To už bylo dáno Balfourovou deklarací a Rotschildů v roce 1917, kdy Velká Británie slíbila zřízení Palestiny, která by byla židovská). Ve vile Miloše Havla, strýce našeho prezidenta, kde je dnes tuším Argentinské vyslanectví, se konaly schůzky vysokých důstojníků SS, gestapa a SD.
      Z té doby měl s otcem Václava Havla styk také Antonín Prchal, který po revoluci udělal závratnou kariéru v KSČ a nyní žije pod novým jménem na Slovensku. To je muž, který kupříkladu rodině Havlů v roce 1951, kdy se majetným lidem zabavoval majetek, zachránil dům, ve kterém Havlovi ještě donedávna na Rašínově nábřeží bydleli. Také pak umožnil Miloši Havlovi pod cizí identitou v roce 1956 utéci do Německa, kde si zřídil restauraci a Václav Havel za ním až do jeho smrti jezdil. Takže vazby mezi rodinou Havlových a Německem nejsou jen povrchní. A nejsou to jenom osobní vazby. Jsou to také vazby přes zednářské lóže, B'nai B'rith a jiné instituce, které tady potom řídily převrat nejenom v roce 1968, ale i v roce 1989.
      Odtud tedy ten nápadný příklon Václava Havla k Německu a sionismu. Dokonce se objevila v tisku i zpráva, že v roce 1968 přijal Václav Havel v Americe 30. svěcení řádu Rituel of Knight Kadosh ve stupni 1. Zpráva nedoložitelná, protože jinak by vlastně znamenala velezradu tím, že by byl zavázán spoluprací s cizí mocností. Václav Havel to samozřejmě popřel, ale to je povinností každého zednáře. Přísahat by na to možná nemohl, soudě z toho, že v červenci letošního roku nařkl Václav Havel ODS, že jej chce obvinit z velezrady a odvolat z funkce. Zřejmě tedy ví, že nějaký důvod k tomu existuje. Také mnohé detaily, jako volba spolupracovníků, modlení se s jarmulkou na hlavě a s modlitebními řemínky v ruce u Zdi nářků, zlehčování pojmu vlasti nebo umístění zlaté špičky obelisku ve tvaru zednářské pyramidy, kterou má jako "mene tekel" na Hradě stále před očima, také o něčem cosi vypovídají.
      Současná situace u nás
      Současná situace je logickým pokračováním toho, co se tady děje od začátku století. V Čechách vlastní majetek z 53 procent Němci. To, co je tady ponecháváno, zhruba 45-47 procent majetku státu, to je rovněž disponibilní, protože z velké části těch majetků vlastní Židé ze Spojených států, Británie a z ostatních zemí Evropy. Vývoj v Čechách je souběžný s vývojem Evropské unie a je to už jenom otázka času. Vidíte sami, že Rada Evropy, jejíž kontakt od samého začátku tady provádí Egon Lansky, rovněž Žid, dnes místopředseda vlády. To je možná jakýsi hodně vzdálený pravnuk známého Meyera Lanskyho (také měl potíže s přihláškou do Senátu, ne proto, že jako švédský občan nemůže hájit jen výsostně české zájmy, ale že se napsal s dlouhým á a ý a on má papíry na krátké Lansky).
      Jinak je to rovněž muž, který ve Švédsku v emigraci spolupracoval s profesorem F. Janouchem a s Nadací Charty 77. To skončilo velmi neslavně. Profesor Janouch tehdy odvezl z konta Nadace Charty 77 19 milionů švédských korun, přivezl je do Československa a tady to rozdával chartistům pro jejich potřeby. Tam s tím byly dost velké problémy, protože členem té nadace byl dokonce jeden člen královské rodiny a jeden ministr. Charta 77 totiž najednou vyzvedla peníze a zmizela. No, a tady to pokračovalo, protože Jiří Müller, jestli se pamatujete na to jméno, byl asi tři měsíce, nebo půl roku ředitelem Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie, rovněž chartista, Žid a sionista, když viděl, že tady Janouch rozdává peníze v obálkách, tak šel za Havlem a žádal ho, aby mu dal souhlas ke kontrarozvědnému šetření. Havel ho prý vyhodil a zbavil ho úřadu ředitele.
      To jsou takové dost nechutné podrobnosti, které na první pohled vypadají jako klepy. Bohužel jsou o představitelích naší vlády, která není vládou národní a českou. Nejsou to politikové, nejsou to státníci a nejsou ani připraveni na to, aby takové funkce vykonávali. Proto je můžete vidět v televizi jako soukromé osoby, které čirou náhodou jsou ministry zahraničí nebo čehokoliv jiného, nedovedou se pohybovat, jsou to skutečně soukromé osoby, které dostaly od těch utajených bratrstev pokyny, co mají dělat. Oni to jednoduše dělají a tím jsou nedotknutelní. Protože jsou zajištěni zahraničím, třeba pan J. Tošovský, který byl na stáži v Bank of England, pak byl rok a půl na stáži v Evropské bance. No a dnes je guvernérem České národní banky, která se přestavuje nákladem 3 až 4,5 miliardy (údajně až 7), a až to bude ukončeno, tak to bude pobočka č. 10 nebo 14 Evropské banky, která se staví ve Frankfurtu nad Mohanem jako nejvyšší administrativní budova v Evropě. Na špičce samozřejmě se zlacenou pyramidou, jako náš obelisk. Ta banka bude vybavena technologií a spoji, navazujícími přímo na Evropskou banku. Nebude se zajímat o české problémy, protože to bude jen jakási filiálka, která tu bude obhospodařovat tuhletu "parcelu", které se zatím ještě říká Česká republika.
      Jinak ty poměry v Evropské unii jsou velmi nestabilní. Jistě registrujete, že EU má čtyři až pět let zpoždění v zavádění jednotné měny, že její členové mají veliké problémy s celní unií států, i když to jakž takž funguje. Proto se také teď v posledních letech nejenom u nás, ale v celé západní Evropě udržuje taktika nestabilních vlád. Všechny vlády tady v podstatě zanikají za dva roky a tento trend se bude udržovat. Je to vlastně pohotovostní stav, kdy se neví, jak to dopadne po Novém roce a aby bylo možné tuto vládu v případě potřeby svrhnout. To samo je velmi jednoduché. Klaus prostě vypoví opoziční smlouvu, anebo se najde jiná varianta. Havel, ten má chuť na úřednickou vládu neustále od roku 1990, protože dostal souhlas v Německu a Velké Británii, že může napodobovat systém Spojených států, kdy prezident je (po vzoru Velké Británie a podle Magny Charty) vlastně místodržící královny. Ten si jmenuje vládu atd. A Havel na to má chuť tady taky. I když není pravděpodobné, že přežije příští rok, protože do roku 2000 budou vyměněni všichni šéfové vlád. Všichni ti, kteří prováděli sjednocovací přípravy a jsou zatíženi řadou improvizací, které by je mohly kompromitovat. Proto budou vyměněni.
      Jestli bude Havel jmenován do nějakého vrcholového orgánu, což mu zavdá příčinu ke vzdání se funkce, nebo jestli ho zabijí, to je jedno. Končí, stejně jako končí Clinton, stejně jako s největší pravděpodobností skončí britské království a bude nahrazeno republikou. Proto se tam už patnáct let konají ty skandály kolem Charlese a Diany a útoky na britský trůn. Asi před šesti týdny jakási hraběnka navrhla zákon v horní sněmovně lordů, aby rodová šlechta neměla hlasovací právo v horní sněmovně, aby ho měli pouze lidé, kteří dostali své šlechtické tituly za zásluhy, nebo si je koupili. Proto i ta Británie končí takovou směšností, jako je jmenování Eltona Johna velvyslancem Velké Britanie u OSN. Takže to jsou komediální aspekty, které se projevují v anglické politice.
      Už to trvá velmi dlouho, v Americe nejméně deset let a u nás je to prakticky od počátku roku 1989. Vidíte sami, kolik herců a jiných komediantů, zpěváků (a já nevím čeho všeho) bylo prostě ve vládě nebo jako poradci či poslanci parlamentu. Protože Evropská unie nepotřebuje, aby vládní funkce v této nebo v kterékoli jiné zemi v Evropě zastávali lidé politicky talentovaní a schopní. Oni tam potřebují hlupáky, pitomce, samozřejmě dostatečně domýšlivé a ctižádostivé, kterým vystačí to, že mají třeba devadesát tisíc korun platu a titul ministerského předsedy, Kramářovu vilu, nebo nějakou jinou vilu či tři zámky, na tom nezáleží. Ti lidé to mají pouze propůjčené,to jsou iluze, že tohleto je nějaká stabilní vláda, která by dokonce chtěla dělat politiku českého státu nebo českého národa. Je to naopak. Zajisté jste zaregistrovali výroky nejenom prezidenta Havla nebo Jiřího Dienstbiera a těchto lidí, kteří se vyslovují o národě s opovržením nebo alespoň jej zesměšňují.
      Politika sjednocené Evropy znamená odstranění hranic státu čili zbavení je svrchovanosti, což se děje ve finanční sféře už teď. Vláda se neřídí poměry v zemi, ale řídí se výhradně pokyny, které dostává z EU nebo z Německa. Parlament ČR, to je "sbírka" lidí, vždyť to vidíte. Nechci to komentovat, nechci se vyjadřovat vulgárně. Totéž je Senát i vláda, takže tady celkem není nic, co by nám poskytovalo naději věřit, že tato vláda pomůže této zemi a tomuto národu, protože tato vláda dělá od roku 1989 úplný opak.
      Úloha Ruska a blízkého východu
      Rusové jsou národ úplně jiné civilizace a úplně jiné kultury. Oni dumaj'a dumaj', a co jim z toho vznikne, to prostě nelze odhadnout. Je pravděpodobné, že se nepodaří konstituovat Evropu jako jednotný stát. V tom případě Rusové vyvolají válku. K tomu se dneska směřuje několika způsoby - viz válka v Jugoslávii. Izrael má tendenci odvést pozornost arabských států od Izraele a převést tuto pozornost do Evropy. Proto vyvolává válku mezi muslimskými etniky v Evropě, což je především Jugoslávie, a nechává ji podporovat a financuje to od arabských zemí. Do jaké míry se stihne vyvolat konflikt na Balkáně tímto způsobem, je stěží říct, protože tam je největším problémem Irák. Ty sankce proti Iráku a všechno, co se tam dělá s tou inspekcí, to je všechno divadlo.
      Irák je druhý největší producent ropy na světě, po Saudské Arábii. Kdyby Irák vrhl celou svoji těžbu na světové trhy, cena nafty okamžitě klesne nejméně o třetinu. Což si samozřejmě ty obrovské americké koncerny nemohou dovolit. Proč by měly klesat s cenami ropy, že? Cena ropy už klesá teď také, protože Irák vyváží načerno. Letecké inspekce, které se tam dělají, ty mají pouze vysledovat černý obchod, protože odtud teče 2 až 3 tisíce vagonů přes Turecko a tam odtud se to dováží do Evropy. Samozřejmě že to prodávají levněji, než jsou světové ceny. Husajn se Američanům chechtá, protože to jejich embargo a všechny akce OSN v podstatě zkrachovaly. To je bezcenné, protože on za ty peníze, které utrží, si nakoupí léčiva i potraviny, které potřebuje pro Irák, a samozřejmě zbrojí.
      I když: nedělejme si iluze o tom, že přes to, co je nám propagandou vsugerováváno, že Husajn je silně proamerický, není to pravda. Celé vzdělání a vysokou školu West Point absolvoval Husajn v Americe. Válku s Kuvajtem vyvolal právě proto, aby Kuvajt získali Američané. Zapálil ropné zdroje. Američané pak nabídli Kuvajtu, že to uhasí a postaví ropné věže. Tím zadluží Kuvajt, takže už nemůže být samostatný .Ta inspekce, to je veliké divadlo, to je jen krytí toho, oč tam skutečně jde. To jsou ceny nafty, které oni potřebují udržet.
      Rusko, abych se k tomu vrátil je v podobné situaci, jako Jugoslávie. Rusové se samozřejmě chytře vzdali všech muslimských zemí, se kterými byly od počátku potíže. Tím, že po druhé světové válce islám nabýval na vlivu a na významu a začal se integrovat, vytvořila se jednotná fronta muslimských států. Američané dělají všechno, aby to nedovolili, protože to by byl v tom okamžiku konec Izraele. Rusové měli stále větší a větší potíže, jako například Afghánistán, a proto se jich raději vzdali a zůstává zachováno Rusko, Bělorusko a Ukrajina. Tyto země, které jsou podrobeny obrovskému vyděračskému tlaku, jsou vydírány nepředstavitelným způsobem. Tam s největší pravděpodobností dojde k převratu, protože: stejně tak jako odstranili Kohla a odstraní Havla, tak odstraní Jelcina.
      Loni tady byl nějaký Dagestánec, generál Rudé armády v důchodu, skoro osmdesátiletý pán, který nenáviděl Rusy. Říkal o nich: "ruskaja sobaka". Byl to Asiat, muslim. Oni počítají s tím, že tam někde v sibiřských oblastech, v rozsáhlém území, dojde k hladomoru a ke vzpouře, která tím, že se koná na obrovském území, bude vyžadovat mobilizaci armády. Ta z 5,5 milionu má dneska 1,5 milionů mužů a ti vojáci, kteří byli propuštěni z armády, nemohou přirozeně sehnat zaměstnání a žijí sociálně neobyčejně nuzně. Povolat tyto lidi do armády a dát jim zbraň znamená postavit je okamžitě proti vládě. Oni předpokládají, že na základě tohoto povstání a vládní snahy potlačit toto povstání bude provedena mobilizace. Ovšem, že armáda se postaví na stranu těch vzbouřenců a provede převrat.
      Realističtější představa je taková, že zemře Jelcin nebo bude odstaven a moci se tam parlamentní cestou ujmou bolševici, kteří mají v Dumě většinu. Do jaké míry lze očekávat, že by tam došlo k národnímu převratu, se neví. Je to krajně nepravděpodobné teď, v této fázi, to znamená v průběhu příštího roku nebo příštích pěti let, protože Rusko bude potřebovat 3-5 let na konsolidaci svých vnitřních poměrů. Čili: nějaký útok, atak, kamkoli ven je nepravděpodobný. Navíc, jakmile se tam zmocní bolševici vlády, tak se samozřejmě Rusko ocitne v izolaci a bude nuceno vyhlásit autoritní hospodářství. Tak jako to udělal Stalin v letech 1924-1928. Je pravděpodobné, že 54% veškerých peněz do Ruska poskytli Němci. Německo by proto pod jakoukoli záminkou asi tento autonomní proces podporovalo, protože Rusko, stejně jako Německo, je euroasijská země, a Rusko je nejbližším možným spojencem Německa.
      Jestliže by došlo k pokročilejším příznakům sjednocování Evropy, což už Angličané vyhlásili loni, Němci na tom trvají už patnáct let a chtějí mít vlastní ozbrojené síly (viz aktivity v Jugoslávii) bez účasti Američanů, protože Američané nejsou v Německu příliš populární. Němci by se jich chtěli zbavit, a to přirozeně politicky schůdnou cestou. Volají po tom, že bude-li sjednocen evropský kontinent, pak je logické, že má-li Rada Evropy plnit všechny politické funkce, tak mezi nejdůležitější patří obranyschopnost. Čili: vlastní evropskou armádu, což by mělo znamenat, že Amerika a Kanada by musela vojensky odejít z Evropy. To je pro Američany nepřijatelné. Němci budou tuto ideu sledovat i za tu cenu, že by se měli spojit s Ruskem. Je jim jedno, jestli to bude Rusko bolševické, na tom nezáleží, protože v dnešní době v podstatě všechny tyto politické ideje ztratily smysl. To jsou pouze názvy, označující určité skupiny obyvatel, které jsou podporováni tím či oním trendem ze zahraničí.
      Bude-li ovšem proveden bolševický převrat v Rusku, pak je pravděpodobné, že ten jejich ideologický vývoj se bude spíše ubírat formou národního socialismu, nacionálního socialismu. Je to logické proto, že oni se dostanou do naprosté izolace, budou odříznuti od všech. Ta integrace financí a světového oběživa je dneska provedena tak důkladně, že všechny státy nemohou jinak než uposlechnout. Když se s tím začalo po válce v padesátých létech, zřídil se v roce 1979 MMF a Světová banka, jejíž technikou je zadlužit stát na úroky, které jsou nesplatitelné. Úroky větší než 4-5% jsou totiž nesplatitelné a banky dnes půjčují běžně na 9 nebo 16-30% úroku. Čili: stát, který si od nich půjčí několik miliard dolarů, je nikdy nezaplatí. No, a tímto způsobem oni v podstatě zadlužili všechny vlády světa zřízením MMF a Světové banky. Tím je zbavili hospodářské a finanční nezávislosti, a tedy svrchovanosti, a mohou jim diktovat. Každá vláda, která si musí půjčovat od soukromé banky, je na této bance závislá.
      Amerika a Federal Reserve Act
      V Americe je emisní banka (to znamená banka, která tiskne peníze), soukromá společnost. A nikdo neví, kolik dolarů je vlastně vytištěno. Dolar se v padesátých letech stal světovou měnou. Velké světové obchody se začínaly uskutečňovat v dolarech. Přitom je naprosto nemyslitelné, aby to nepředstavitelné množství dolarů, komunikujících ve světě, bylo výrazem produktivity Spojených států. To je nesmysl. Kontrola prezidenta, Senátu, ministra financí nad tím, kolik je vytištěno dolarů, je naprosto iluzorní.
      Samozřejmě že tato doba z toho hospodářského hlediska nese celou řadu příznaků toho, co se tady dělo v roce 1929. Všude najednou je nedostatek peněz, což je nepochopitelné při těch obrovských úrocích, na které dneska banky půjčují, a přitom úvěry jsou nedosažitelné. To znamená, že oběživo bylo někde zkráceno. Jinak, kam by se ztratilo, shořet nemohlo, nemohlo se utopit v lodích. Prostě banky je uložily do sejfů, což udělaly v roce 1929 a vyvolaly obrovskou hospodářskou krizi. A následky tohoto opatření jsou stejné jako v roce 1929: omezuje se výroba.
      Trend současného vývoje
      Lidé, usilující o vládu nad jediným světovým státem, to jsou neomalthusiánci, kteří nepotřebují na Zemi 6 miliard lidí. Jim stačí 2 až 2,5 miliardy, ten zbytek je odsouzen k likvidaci jakýmkoli způsobem. S největší pravděpodobností nikoli atomovou válkou, protože oni nepotřebují ničit materiální hodnoty, oni potřebují odstranit lidi. Zbraně budoucí války, to jsou zbraně biologické, chemické, genetické a tento typ zbraní. A samozřejmě to nejúčinnější, to znamená psychotechnická manipulace - viz televize, rozhlas, tisk, monopolizované v celém světě jednou skupinou lidí, která tím, co zveřejňuje a publikuje, manipuluje s lidmi. Lidé nemají už žádný přístup ke skutečným událostem, nestudují, nečtou, dívají se na obrázky, které samozřejmě okamžitě zapomenou. Je to vymývání mozků, vytváření blbů, kteří nejsou schopni se orientovat nejenom v politické, ale ani ve své životní zkušenosti.
      Jak to dopadne, o tom je dnes možné pouze spekulovat a domnívat se. Podle mého názoru ta tendence k sjednocení je neproveditelná. Jakým způsobem se z toho ty větší evropské země vymaní, to je otazník. V Německu je asi 1500-1600 nelegálních organizací, neregistrovaných organizací, většinou tvořených mládeží, mladými lidmi, kteří udržují styk s podobnými organizacemi téměř v celém světě, včetně Spojených států amerických, prostřednictvím jakéhosi vlastního počítačového internetu, kde si zakódovávají sdělení a zprávy. Samozřejmě že jsou to lidé, kteří se obracejí ideologicky k Třetí říši, protože to je pro ně nejblíže, i když to nezažili, ale obracejí se pochopitelně k jejím idejím. Zejména ty publikace z posledních dvaceti, třiceti let, kdy se hovoří o tom, že Waffen SS měl být řád, že Hitler se z toho snažil učinit rytířský řád. Což těm lidem je velice sympatické a těch organizací, které tyto ideje dále rozpracovávají stále dál, a nevím do jakých forem, je mnoho. Já s nimi ve styku nejsem, jenom vím, že to tam existuje. Mám tam bývalou švagrovou, která jezdí sem i s tím svým pánem, takže o těchto událostech informován jsem, ovšem ne jmenovitě.
      Naděje Evropy spočívá v převratu v Rusku a jeho spojení s Německem. Pak by se tady vytvořila euroasijská mocnost tak obrovská, že jedině ta (když vynecháme Čínu) snad by byla schopna čelit nátlaku, který je dneska vyvíjen na Evropu. Ovšem jak, to lze také těžko odhadnout, protože snahy zbavit se závislosti na světových financích nebo na penězích vůbec, o nichž se ví, že jsou ovládány v podstatě z jediného zdroje, to už tady měl Mao Ce-tung v době kulturní revoluce. Po něm v Kambodži Pol Pot. Ovšem to je maličká země, takže tam to stálo dva miliony životů.
      Pol Pot tam zapálil banky, spálil peníze, zakázal všechna intelektuální zaměstnání. Lidé pracovali na polích a živili se tím, co si udělali. Dá se říct, že to je návrat zpět o pět století, ale on tím sledoval politický záměr: vychovat obyvatelstvo této země k soběstačnosti, k nezávislosti která stojí hodně. Stojí pot, krev, všechno, zejména v době, kdy se s tím začíná. A teď se tam vrátil Norodom Sihanuk a je to tam už jiné, ale ty pokusy už tady byly. Jakým způsobem by se tyto dvě velké země chtěly vymknout této světové finanční kontrole, není známo.
      Faktem je, že v případě, že by došlo ke konfliktu, a ono je pravděpodobné, že jestliže se napodaří Bruselu do pěti let tu Evropu sjednotit, tak vyvolají občanské války, které budou tak široké, že zasáhnou celou Evropu. Dříve, než se použije těch strategických zbraní, to znamená bakteriologických. Ty se používají stále, ale jenom na zkoušku. To můžete pozorovat, že nějaká posádka dostane najednou zápal mozkových blan a nikdo neví, odkud to přišlo. Nějaká školka, nebo dětská škola prostě najednou tam je chřipka nebo něco. Ty vojenské laboratoře vyvinuly pro tento účel obrovské množství virů. To všechno, stejně jako AIDS, jsou strategické zbraně, to nejsou choroby.
      Jistě jste viděli, že se v Indii najednou objevil mor, objevila se tuberkulóza, která se nedá léčit současnými léčebnými prostředky a léky, přestože svět zvládl tuto chorobu už před padesáti nebo osmdesáti lety, mor dokonce už před sto lety. Přesto se to tady objevuje a ty viry jsou odolné proti těm způsobům léčby, které vedly k likvidaci těchto chorob. Takže: ty zkoušky se tady provádějí spíš kvůli lokalizaci, protože použití těch zbraní je těžko sledovatelné, i když je někdo užije v nějakém větším rozměru, tak lze těžko vysledovat, jaké následky to může mít v prostoru, který nemá být zasažen. Proto se dělají tyto zkoušky. Třeba padesát dětí nebo sto vojáků, nebo nějaká ubikace dělníků ochoří chorobou, se kterou si skoro nikdo neví rady.
      Problém sjednocení Evropy
      Problém sjednocení Evropy je prostě asi neproveditelný. Co z toho vznikne, to je těžko říct. Jisté je, že autoři těchto projektů se budou bránit a budou se snažit ho dosáhnout. To je věc improvizace, těžko říct, kdy ke kterým prostředkům ti lidé sáhnou. Faktem je, že se zatím nepodařilo vytvořit konstituovanou světovou armádu. Nepodařilo se ani vytvořit dostatečné množství vojsk NATO, které by mohly zasahovat dejme tomu v pěti nebo sedmi státech najednou.
      Je logické, že vojska NATO nebo vůbec ta sjednocená světová armáda, budou-li odstraněny armády národních států a budou-li odstraněny hranice, nemají vnějšího nepřítele. Není nikoho, proti komu by tato armáda mohla zasahovat. Konstituuje-li se, je logické, že bude zasahovat proti obyvatelstvu, které bude rebelovat. Proto Havel už tady v roce 1990 nabízel, aby NATO vytvořilo oddíly v počtu sto, stodvacet tisíc mužů rychlého nasazení. A aby štáb udělali na Hradčanech, protože předpokládal, že tento národ by se mohl vzbouřit. Když ne jinak, tak ze sociálních důvodů. Zatím se nestalo nic. Zatím si národ všechno nechává líbit a oni pokračují docela v klidu.
      Je nepravděpodobné, že bychom jako Češi byli schopni organizovaného, velkého odporu proti činnosti vlády. Jediná možnost, jak předejít těmto událostem, je svrhnout vládu a odstranit prezidenta. Což se nepodaří, protože neexistuje žádná organizace, která by byla schopna to provést. Navíc Češi jsou značně paralyzováni, protože k těm změnám, ke kterým tady za těch devět let došlo a které nikdo neočekával, nebyli připraveni. Až teprve v tom roce 1993, kdy se začali divit, proč se stát rozpadl. A pak, když začala ta éra toho obrovského "tunelování", které pokračuje a bude pokračovat až do konce. Myslím si, že jediná naděje tohoto národa spočívá v tom, že vypukne revoluce v nějaké větší zemi, v Německu, ve Francii, v Rusku, a přeleje se to sem. Anebo tedy Balkán. To je velmi pochybné.
      U nás není síla, která by mohla nějakou revoluci organizovat a provést. Ale víme ze zkušenosti těch čtyř tisíc let dějin, že v takovýchto krizových situacích se vždycky vůdce najde. Alespoň tomu tak vždycky bylo. Pokud národ žije, mluví a myslí, i když samozřejmě s obrovskmi chybami a nedostatky, tak je vždycky naděje, že se najde někdo, kdo se v těchto kritických situacích toho ujme. Kdo to bude, to je těžko říct. V Rusku se mluvilo o pěti, šesti lidech. od nichž se očekávalo, že tam provedou revoluci: generál Ruckoj, Žirinovskij, generál Lebeď, generál Rochlin. Ale ono je téměř pravidlem v dějinách, že se vyskytne někdo úplně neznámý, o kterém do té doby nikdo nevěděl. Najednou se stává vůdcem nějakého povstání nebo odporu. Těžko říct, kdo. Jisté je, že část národa už začíná být ostražitá. Nejenomže je naštvaná, to je dejme tomu 70 až 80% obyvatelstva Země, ale mnohem menší část už začíná být vůči těmto událostem ostražitá.
      Židé mezi námi
      Židé, kteří žijí mezi námi, nejsou původně Židé. To není etnikum, nejsou ani národ. To jsou původně chazarové (maďaři jim později začali říkat aškenázyové), kteří přijali judaismus. Byli později tatarskými nájezdy vyhnáni a rozptýleni do Evropy, takže osídlili východ Evropy: Rusko, Polsko, Německo, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a tyto oblasti. Devadesát pět procent obyvatelstva Izraele je právě těchto aškenázyů. Ti východní Židé, asijští Židé, původní snad potomci některého z těch biblických dvanácti kmenů Židů, to jsou sephardiové, Židé, kteří se dostali do Evropy v devátém století, když Arabové okupovali Španělsko. Sephardové se dostali s Araby do Španělska, odkud byli potom vyhnáni v 15. století, stejně jako z Portugalska, ale dostali se do Itálie, do Holandska, kde založili plodinovou burzu a finanční ústavy; ve Španělsku dělali finančníky, filozofy, lékaře a advokáty Arabům.
      Ale Semité, to nejsou jenom Židé. Palestinci jsou také Semité, takže antisemitismus u nás, to je dosti zavádějící pojem. Jeden americký Žid, sephardín, který se odstěhoval do Izraele a pak odtamtud utekl, tvrdí, že to je nejrasičtější stát ve světě. Že tam existuje rasová segregace. Že to tam ovládli aškenázyové, včetně vlády. Tamní sephardíni, to jsou spíš ortodoxní Židé. To je kmen, část Židů, která odmítá sionismus, nechce mít se sionismem a s tou světovládnou tendencí židovstva nic společného. Chtějí žít jako chassidi. To je označení ortodoxních Židů, kteří tam v Izraeli mají takové zvláštní ghetto, kde se konají náboženské obřady, a s věcmi, které se týkají ovládání národů, jako je spojení států (s tím nesouhlasí polovina židovského obyvatelstva Izraele), s tím nechtějí nic mít. Říkají, že to přivede obrovské neštěstí na židovský národ, že to skončí katastrofou a že to skončí takovou genocidou, jakou Židé ještě nezažili.
      Dnešní obyvatelé Izraele jsou spíše ateisté, to nejsou věřící, ale materialisticky uvažující lidé. Něco podobného lze asi říci i o té skupině sionistů, bažících po světovládě. Rozhodně nelze asi přičítat světovládné choutky všem Židům. Siónské protokoly jsou zřejmě skutečně asi podvrhem, použitým k vyprovokování protisiónských nálad. Přesto se jimi ona sionistická, světovlády chtivá mafie řídí. Její plíživé prorůstání do vládních struktur všech států a globalismus, užívaný k ovládnutí světa jsou velkým nebezpečím pro celý svět. Jejich bezohlednost a brutalita je bez hranic, jak prokázali tím, že nechali pro své zájmy klidně vyvraždit 6 milionů svých soukmenovců.
      A mají jako každý režim své horlivé stoupence i mezi námi!!!
      Prosinec 1998 Miroslav Dolejší
      
      RZobrazit více

      úterý v 22:14 ·
  • 

    Napište komentář...
• 

  Jaroslav Kronus

  

  úterý v 22:11 · · ·

  • 
    
  • 
    
  • • 

      Jaroslav Kronus

      Etika zisku
      
      Systém kapitalistické ekonomie je předmětem častých debat a kritiky. Kapitalismus má mnoho nedostatků, má však ale jednu velkou přednost. Tou je motivační síla, inspirovaná ziskem. Tato tvůrčí, pozitivní síla má ale také svůj neg...ativní protiklad. Je jím snaha po zisku i bez zásluh na vytváření hodnot. Mezi těmito dvěma extrémy se otevírá problematika etiky zisku.
      
      Kapitalistický systém je výkonnější zejména proto, že na rozdíl od výdělku, který je jen přímou odměnou za vykonanou práci, bez dalších zásluh k vytvářeným hodnotám, dává možnost uplatnit plně vlastní schopnosti, vynalézavost, nést riziko odpovědnosti a zasloužit si tak odměnu ve formě zisku. Ten je zpravidla vyšší než jen výdělek. Navýšení o zisk za přínos na vytvořených hodnotách je ale těžko stanovitelné, nedá se přesně vyhodnotit a představuje spornou otázku i pro význačné ekonomy od Adama Smithe, až po Karla Marxe. Jakou cenu má vynález, dobrá myšlenka, podnikatelský záměr, organizační schopnosti, úsilí, zodpovědnost a rozhodování jedince? V těchto kvalitách se uplatní přednost kapitalismu před systémy centrálního plánování. K hlavnímu neúspěchu socialistické ekonomie přispívá právě ta nevýkonná byrokracie a únik od odpovědnosti v organizační anonymitě. Co jedinci nepatří, o to nepečuje s plným nasazením.
      
      Bohatství je vytvářeno nejen přímou prací, ale i podnikavostí. Příkladem pracovitého podnikatele byl Henry Ford, který se pokládal za správce kapitálu a používal ho k vytváření dalších hodnot. Jeho cílem bylo vyrábět dobré auto za přístupnou cenu každému Američanovi. Proto realizované zisky uplatňoval na zlepšení výroby. Ford byl také odpůrcem bankéřů, na jejichž půjčkách závisel. Obviňoval je z parasitismu, protože peníze půjčené na úrok se podílejí na zisku, nikoli na výrobě. Ve střetu zájmu podnikatele a bankéře se dostáváme do neobyčejně komplexního problému zisku, realizovaného na základě vytvořených hodnot a zisku spekulativního. Ten žádné hodnoty netvoří, ale na hodnotách vytvořených prací se podílí.
      
      Kapitál netvoří hodnoty vlastní prací, ale prací druhých, ať manuální, nebo intelektuální. Výše spravedlivé odměny těm, kteří k vytvoření těchto hodnot přispěli je tedy otázkou. Vlastníci peněz, kteří je chtějí uplatnit, mají příležitost jednak jako investoři, jednak jako spekulanti a lichváři. (na jeden dolar reálných investic připadá dnes 39 dolarů ve spekulativních transakcích). Spekulativní kapitál riskuje investici výhradně za účelem zisku, na rozdíl od investičního kapitálu, který umožňuje vytváření hodnot. Zjednodušeně můžeme říci, ze věřitelé, kteří zásobují ekonomiku financemi, by neměli požadovat více, než si zaslouží. Jsou-li úrokové míry vyšší, než růst hospodářství a vnitřní dluh roste rychleji než hrubý národní produkt, potom budou problémy stále větší. Roste-li dluh úvěru rychleji nežli skutečně vytvořené hodnoty, kapitál se znehodnotí. Jedině tehdy, kdy je růst zadluženosti vyrovnán růstem aktiv, vytvářených příjmy, si může být věřitel jist, že jeho prostředky jsou využity produktivním způsobem, a že úvěrová služba může být v příštích letech zajištěna.
      
      Etika zisku je spjata s postavením člověka v hospodářském životě. Lidské zdroje představují nejzákladnější bázi bohatství národů. Kapitál a přírodní zdroje jsou pouze pasivními zdroji produkce. Lidé představují aktivní síly, které kapitál akumulují, využívají přírodní zdroje, budují sociální, ekonomické a politické organizace, které předurčují vývoj společnosti. (Frederic H.Harbison). V zjednodušení můžeme říci, že každý kdo spotřebuje více nežli vyrobí, žije na úkor někoho, kdo tento rozdíl musí vytvořit. Tedy v absolutní hodnotě zaplatit časem. Což je právě ta problematika etiky zisku.
      
      Zhoubný finanční proces je většinou zaviněn obchodem s penězi, kdy peníze přestaly být směnným prostředkem a staly se zbožím. Tím opustily význam svého původního poslání a začaly zajišťovat větší podíl na celkovém zisku, než který jejich vlastní funkce skutečně vytvořila. V tomto paradoxu peníze přestaly sloužit obchodu a průmyslu, ale jejich hodnota se stala hodnotou primární a průmysl i obchod byly odkázány do role sloužit hodnotě peněz. Hodnota peněz je vyjádřena kupní silou, tedy protihodnotou ve zboží nebo službách. Jakmile se staly zbožím, je jejich hodnota určena poptávkou a nabídkou, tedy úrokovou sazbou. Úroky byly v kulturních dějinách lidstva předmětem četných polemik. Všechna náboženství je již dávno odsoudila lichvu, jako nemorální prostředek, jak získat nadvládu nad druhým člověkem. Lichvu odsuzuje jak křesťanství, tak Islám. Islám ji kategoricky odsuzuje pro její možnost, získat jedné skupině lidí nadvládu nad druhými. Prorok Mohamed viděl v lichvě společenský jed, který je neslučitelný s vírou a zásadou rovnosti a bratrství lidí. Zakazoval tedy jakýkoli druh půjčovaní, které dovoluje jednomu člověku využít potřeby druhého člověka k získaní jeho majetku. Což je také podstatou křesťanství.
      
      V páté knize Mojžíšově [Deuteronomium], kapitole 15, verši 6, můžeme číst: "Půjčíš mnoha národům, ale ty si nevypůjčíš; ovládneš mnoho národů, ale oni tě neovládnou". Deuteronomium, podobně jako jiné knihy Starého zákona jasně odlišují dva radikálně odlišné morální kódy - kód spravedlnosti a pravdy, který má být aplikován uvnitř společenství, a kód lhostejnosti a nepřátelství, který má být aplikován vůči všem těm, kdo do tohoto společenství nepatří. Je zřejmé, že autoři páté knihy Mojžíšovy zcela jasně chápali, že lichva (peníze, půjčené s nadměrným ziskem), přeměna prostředků směny ve zboží, je v podstatě namířena proti celku a vytváří vztahy nespravedlnosti, vedoucí k uchvácení majetku. Z toho důvodu jsou peníze půjčené "bratru" na úrok odsouzené jako něco nemorálního (Deuteronomium, 23:20) a vzbuzujícího společenské napětí i odpor širokých vrstev postižených.
      
      Shakespeare, který měl schopnost proniknout do zákoutí lidského srdce a ducha, se dívá na lichvu neméně rezolutně a jeho hra "Kupec benátský" je mistrovské pojednání, které odpovídá na tyto otázky. Shakespeare přesně vymezuje základní špatný rys lichvy v dialogu, ve kterém se Shylock snaží ospravedlnit lichvu jako formu šetrnosti, srovnatelnou se zákonným, ale morálně neomluvitelným úskokem.
      
      Historicky je doloženo, že ne náboženské přesvědčení, ale lichva byla příčinou, proč Židé byli vypovězeni z četných zemí kde, proběhly projevy nenávisti obyvatelstva proti Židům. Ospravedlňování lichvářských úvěrů je stejné jako ospravedlňování užívání drog, které vytvářejí závislost proto, že vyvolávají u uživatele euforii krátkodobého prospěchu, nebo iluzi prospěchu. Tato iluze je v konečném účtování výhodná jen pro obchodníky s narkotiky, zatím co uživateli přináší zkázu. Úvěrová lichva přivedla většinu lidí v průmyslově vyspělých zemí do stavu závislosti na půjčkách. To znamená, že spása bude vyžadovat bolestný proces detoxifikace.
      
      Co s lichvou v současné situaci?
      
      V roce 1981 došlo k diskusi v Americkém kongresu, týkající se zákona o lichvě a bylo rozhodnuto, že věřitelé musí mít svobodu k dosažení nejvyšší míry návratnosti svých peněz, přestože morální pojem lichvy byl vždy v základním rozporu s dynamikou kapitalismu. Lichva tak byla obhajována jako sociální povinnost, poněvadž kapitalismus závisel na ziscích jednotlivců. Bankéři obhajovali lichvu, tedy to, co kdysi bylo zákonem i morálně zakazováno, a ujišťovali, že tím dělají ve skutečnosti dobro pro všechny.
      
      Získalo tím 45% amerických rodin, které vlastnily veškerá finanční aktiva. Tyto peníze byly naproti tomu zaplaceny 55% amerických rodin, jejichž finanční aktiva byla nulová nebo negativní. Peníze byly rozděleny regresivním způsobem - nepřiměřeně ve prospěch všech, kdo vlastní většinu finančních aktiv. Což nebyli jen finanční prostředníci, jako komerční banky, byli to majitelé bohatství obecně: zejména 10% amerických rodin, které vlastnily 86% čistých finančních aktiv, nebo 2% jedinců, vlastnících 54% finančních aktiv na Wall Street.
      
      Žádný společenský systém nemůže tolerovat lichvu, protože vede k hospodářskému životu, který je sebezničující. Věřitel může vybírat své zisky pouze potud, pokud se nezmocní veškerého majetku svých dlužníků, protože pak by mohl inkasovat jenom sám od sebe. Peníze v takovém množství pak slouží k jedinému cíli: upřednostnit maximalizaci zisku na úkor všeho ostatního i za cenu zničení průmyslových a obchodních celků. (Kde stojí peníze přede vším, je vše dovoleno - Shakespeare). Uplatnit moc pro akumulaci dalšího bohatství, směřuje k Midasovu paradoxu - všude zlato a nikde chléb.
      
      Lichva je skutečně špatná svou podstatou. Toto zlo je mnohonásobně zvýšeno systémem, v němž velké množství peněz je vytvořeno bankéři z ničeho a vháněno do hospodářského systému jako dluhy, vynášející úroky. Jak jinak by mohla vzniknout masa dluhů v nejbohatší americké ekonomice světa, ve výši čtyřech trilionů dolarů v roce 1993, což je více, než množství peněz v oběhu a na depozitních účtech. Federální příjem USA byl v roce 1998 1.827 miliard dolarů. Z této sumy 12% bylo zaplaceno na úrocích za federální dluh více než 200 miliard dolarů, které vláda dluží věřitelům. Otázka je, proč si vláda tento dluh nefinancuje sama.
      
      Upřednostňování peněz dalo podnět k ekonomické kriminalitě, která se výlučně koncentrovala na spekulativní zisky. Patří sem četné burzovní transakce, které jsou spíše hazardními hrami, než investicemi a na burze neměly být připuštěny. Zisk se tedy stal páteří soudobého kapitalismu a hnací silou všech činností. A tak došlo a ještě dochází k tak zvaným "mega-mergers" a "hostile take overs", kdy jedna korporace pohlcuje druhou aby získala možnost vysát veškerá finanční aktiva a i dobře prosperující podnik záměrně zničit. Privatizační fiasko železnic a vody v Anglii je dobrým příkladem právě takového neetického obohacování, nemluvě o tak zvané privatizaci v České republice, kde vláda prakticky umožnila hromadné rozkrádáni národního majetku. Z toho důvodu také nikdy nebyl v ČR schválen zákon o původu majetku, který by odhalil katastrofální rozsah té defraudace.
      
      Pomoci korupce a společenských styků zasahuje kriminalita i do nejvyšších kruhů. V USA, například firma ENRON, jedna z největších korporací Ameriky, předstírala fiktivní zisky a správní rada s nejvyšším řízením vykradla veškerá aktiva ba i penzijní fond zaměstnanců. Není náhodou, že podobně jako před pádem Říma, bohatství i moc byly soustředěny v rukou samozvané oligarchie, jejichž hlavním cílem bylo udržet bohatství a moc.
      
      Kapitalismus znamená ve svém původním a přesném pojetí soukromé vlastnictví majetku i zdrojů a konkurenční svobodné podnikání spojené s nabídkou zboží a služeb. "Superkapitalismus", který může být definován jako vysoce koncentrovaný finanční kapitalismus, se nejen liší od kapitalismu, je dokonce opakem kapitalismu a dříve či později nabude takový charakter, že bude aktivně protikapitalistický. Důvodem toho je skutečnost, že není možné nadále soustřeďovat vlastnictví a kontrolu majetku i zdrojů, aniž by se zároveň snížil počet těch, kdo vlastní a kontrolují majetek i zdroje. Podobně není možná žádná rozsáhlá koncentrace majetku a kontrola bezkonkurenčního volného podnikání, protože peníze přestaly být pouze univerzálním prostředkem k výměně hodnot, ale staly se také nástrojem moci, využitelné k ovlivnění politických záměrů. Tedy k další akumulaci bohatství. V této spirále dochází v konečném důsledku k diktátu mamonu. Hans Kung správně vystihl podstatu nastávající ekonomické krize: "Ekonomická doktrína spočívající výlučně na zisku, není pouze nerealistická a sebezničující, ale také nemorální".
      
      14. 4. 2002
      
      prof. Dr. Lubor KarlíkZobrazit více

      úterý v 22:12 ·
  • 

    Napište komentář...
• 

  Jaroslav Kronus

  

  úterý v 17:54 · · ·

  • 
    
  • 
    
  • • 

      Jaroslav Kronus

      VLAJKA
      Přepis z audionahrávky přednášky
      univ. profesora PhDr. Milana Nakonečného, Csc.
      konané 15. 12. 2001 v Praze v rámci III. ročníku Zimní univerzity
      Vlastenecké Fronty
      ...
      Zastávám tezi, že prvorepubliková Vlajka měla dílčí pravdu. Dovolte,
      abych přistoupil k vlastnímu choulostivému tématu protektorátní
      Vlajky. Začal bych stručně od historie, protože předpokládám,
      že tu všichni známe, potom bych se pokusil učinit různá srovnání.
      
      Prvorepubliková Vlajka vznikla jako národovecká organizace s tímto
      programem: silný národ ve spořádaném státě. Organizace to byla
      převážně studentská, u níž určitý svéráz spočíval v tom,
      že zpočátku to bylo hnutí kulturní. Teprve později stále více
      přecházela do politické roviny a svého kulturního programu se zřekla.
      A tím základním prvkem kulturního programu Vlajky byl boj za národní
      identitu, rovněž to byl boj proti tzv. ismům, jak se tomu říkalo,
      což jí přineslo mnoho nepřátel hlavně ze strany intelektuálů.
      Typické je to, že překážkou budování silného národa a spořádaného
      státu pro Vlajku bylo tzv. židozednářství. Tento pojem je vedl
      k tomu, že nejprve formulovali negativní program, kde vycházeli z
      toho, že je třeba odstranit to, co ten pojem vyjadřuje, a teprve
      potom, na základě toho budovat silný národ. Řekl bych hned ze začátku,
      že ten koncept židozednářství byl tragickým osudovým omylem.
      Z tohoto základního omylu se odvíjela celá řada dalších. Tedy
      za produkt židozednářství pokládali jak kapitalismus tak komunismus.
      Produktem tzv. světového židozednářského spiknutí byl také liberalismus
      a samozřejmě demokracie. Tedy formulovali negativní program proti
      všemu, co bylo nějak ve spojení s touto základní, znovu zdůrazňuji
      velmi nešťastně formulovanou ideou. Protože celý ten koncept židozednářství
      vycházel z falešných předpokladů.
      Tady se také odvíjely základní znaky prvorepublikové Vlajky. Prvním
      znakem, když teď ponechám stranou zmiňovanou stránku kulturní,
      resp. kulturní boj, byl vyhraněný antisemitismus, v němž, podle
      mého soudu, bylo ideové spojení s nacismem. Za 1. republiky byla
      Vlajka ve velkém rozporu, který spočíval v tom, že jakožto národovecká,
      resp. nacionalistická organizace byla organizací protiněmeckou a
      na druhou stranu zde byla sympatie s antisemitismem. Idea silného národa
      tedy vyžadovala tvrdé potlačení německého a maďarského iredentismu.
      Hned ze začátku bych ještě řekl, že to byl nacionalismus obranného
      typu, nebyl expanzivní jako byl nacionalismus německý. Na druhé
      straně to byla ale tato malá skupina Vlajkařů, která požadovalo
      autonomii Slovenska a upevnění silného národa. To byl tedy program
      pozitivní, který vedl ke splnění vyšších cílů, jimiž bylo
      zavedení silné armády, silného národa, hospodářství, upevňování
      křesťanské morálky. To souviselo především s upevňováním manželství
      a rodiny, odstranění sociální nespravedlnosti. Existoval tam výrazný
      sociální program a byl tam taky program, který lze označit jako
      etický, jež v podstatě stavěl na křesťanské morálce. K tomu
      nutno dodat, že hlavní představitelé prvorepublikové Vlajky, což
      byli Vrzalík a Streibl, byli oba katolíky.
      Všechno, co jsem řekl ze začátku, byl negativní program, který
      dlouho převládal nad pozitivním. To zeslabovalo zvrhlé umění,
      to byl ten boj proti „ismům“, například surrealismu atd. Zvrhlá
      věda – to byl zase boj proti „židovské psychoanalýze“. Byl
      to také boj proti hlásání volné lásky, proti organizaci Volná
      myšlenka hlásající ateismus a dalším a dalším institucím, resp.
      organizacím, které všechny pokládala Vlajka za důsledky toho výchozího
      osudového omylu. To znamená přesvědčení o židozednářském spiknutí,
      za spřežence židozednářského úsilí o nadvládu nad světem.
      Negativní program byl založen na zjednodušeném chápání všech
      těch zel, která existovala v období 1. republiky, kupříkladu partajnictví,
      určitá míra sociální nespravedlnosti a další věci, což bylo
      chápáno naprosto věcně jako nástroj světového židovstva a snaha
      po rozvrácení křesťanské morálky. S tím souvisel i odpor proti
      liberálnímu systému, který demokracie reprezentovala a nahrazení
      toho tradičního, konvenčního parlamentního systému korporativismem
      Prvorepubliková Vlajka byla hnutím, které se postupně přesunovalo
      a to především do oblasti politiky. Dokonce tzv. protihradní tendence
      Vlajky měla dva kořeny. Jedním z těch kořenů bylo údajné napojení
      Hradu do židozednářského spiknutí. Druhé bylo v tom, že základními
      ideology Vlajky byli básník Viktor Dyk a profesor František Mareš,
      kteří byli již dávno před 1. republikou velmi výraznými Masarykovými
      oponenty.
      Hovořil jsem o jednom zásadním rozporu Vlajky. To byl poměr k německému
      nacismu, ale pak už z toho, co jsem dříve řekl, vyplývá další
      druhý velký rozpor, tzn. rozpor drsného, agresivního antisemitismu
      a hlásání křesťanské morálky na druhé straně. Prvorepublikový
      Vlajkaři byli spojeni i s klerikálními antisemity, které reprezentoval
      hlavně plzeňský arciděkan Havelka.
      Při srovnání se nemůžu vyhnout určitému hodnocení. Základním
      aspektem je tedy otázka vlajkařského nacionalismu alias národovectví.
      Existují různé formy nacionalismu. Vlajkařský nacionalismus byl
      nacionalismus obranný a měl v té době, kdy ho Vlajkaři pěstovali,
      smysl v udržení jednotného státu proti německému a maďarskému
      separatismu a v souvislosti s tím se vyvíjel i obsah jejich antisemitismu.
      Ten byl bohužel zavlékán do programu národovectví. Jejich nacionalismus
      měl sice ušlechtilé cíle, ale vycházel z falešných premis. A
      tou falešnou ideovou premisou byl antisemitismus, notabene ještě
      hrubého zrna. To by bylo k charakteristice prvorepublikové Vlajky
      asi vše podstatné. Zaměřím se teď na charakteristiku protektorátní
      Vlajky.
      Ideové a pragmatické kořeny protektorátní Vlajky se objevují už
      v období činnosti tzv. Vlajky Maffie. Mnichovské události podle
      názoru Vlajkařů potvrzovaly dvě věci: zaprvé přesvědčení o
      proradnosti západních demokracií a samozřejmě také zklamání
      z neschopnosti české vlády čelit mnichovským událostem. Zde si
      myslím, že Vlajkaři neměli pravdu, protože se domnívám, že mnichovským
      událostem zabránit nešlo. To byl spíše problém jednání mezi
      velmocemi. Co se však týče zrady západních demokracií, tak s tím
      bych souhlasil, to byla skutečně zrada.
      V té době se také ve Vlajce objevuje schizma a to bylo velmi zajímavé.
      Totiž Vlajka Maffie, která byla vysloveně agresivní a neváhám
      říci barbarská ilegální organizace, zaměřená antisemitsky, byla
      vlastně první teroristická organizace, pokud vím, na území republiky.
      Vlajku Maffii nového Československa ovládalo ilegální vedení,
      o němž legální vedení Vlajky nevědělo. Vlajku Maffii vedl triumvirát
      Rys, Thun-Hohenstein a dr. Pecháček, jenž byl šedou eminencí Vlajky
      až do svého zatčení nacisty v letě 1939. Někdy se uvádí, že
      hlavní osobností protektorátní Vlajky byl Rys, ale až od zatčení
      Pecháčka, protože zpočátku byl vůdčí osobností právě Pecháček.
      Okupací zbytku ČSR a následně vznikem Protektorátu Čechy a Morava
      se všechno změnilo a ta s nacistickým antisemitismem sympatizující,
      ale současně protiněmecká Vlajka se nyní ocitá ve zvláštní
      situaci. Německo vítězilo ve válce a Rys věřil, že Hitlerem slíbená
      autonomie Protektorátu bude dodržena. Považoval Hitlera za velkého
      státníka. A proto žádal upřímnou kolaboraci, aby si Češi v nové
      Evropě zasloužili dobré postavení mezi árijskými národy. To však
      byla pouhá iluze. Prubířským kamenem vlajkařského kolaborantství
      byla spolupráce s Národním souručenstvím, organizací, v níž
      zpočátku působili někteří vedoucí Vlajkaři; organizací, která
      byla v té době všeobecně uznávána jako vlastenecká, protože
      v prvních dvou, třech letech byla organizací hájící národní
      zájmy. Národní souručenství, jenž nebylo minimálně až do roku
      1940 – 41 kolaborantskou organizací, se snažilo pracovat v duchu
      národních zájmů. Vlajka se zpočátku přihlásila ke spolupráci
      s Národním souručenstvím, ale brzy dospěla k poznání, že Národní
      souručenství je pokračováním starého partajnictví, což nebyla
      pravda, a že spolupráci s Němci pouze předstírá.
      A teď přichází jeden z ústředních bodů protektorátní Vlajky
      - Vlajka vyžadovalo upřímnou kolaboraci s Němci, avšak, a to je
      třeba zdůraznit, i když to nic nemění na jejím provinění, že
      to nebyla kolaborace bezpodmínečná. Vlajka požadovala rovnoprávnost
      Čechů s Němci a kladla celou řadu dalších požadavků, jež byly
      Němcům velmi nepříjemné. O určité politické naivitě Ryse svědčil
      jeho rozhovor s K. H. Frankem, který byl otisknut v knize o Vlajce,
      kdy tomuto nacistovi par excellence položil otázku, zda nacismus není
      jen pouhým pokračováním pangermanismu a jestli to myslí s českým
      národem popravdě dobře. A pak na něj „vybafnul“, aby propustil
      některé zatčené Vlajkaře a aby byla zaručena autonomie a vyslovil
      námitky v mnoha směrech, např. ve směru tzv. arizace, kdy majetek
      patřící židovským spoluobčanům byl tzv. arizován tzn., že správci
      toho majetku byli především Němci, nikoliv Češi.
      V době protektorátu Vlajka mění radikálně svou občanskou strukturu.
      Zatímco prvorepubliková Vlajka začala jako studentské hnutí a u
      níž to procházelo napříč všemi demografickými vrstvami národa
      a prvorepublikoví Vlajkaři byli především typem divokých idealistů.
      Prostě byli to lidé, kteří, byť zmatené a byť stavící na falešných
      premisách toho nešťastného antisemitismu, své národovectví vyloženě
      brali nadšeně a obětavě. A dokonce často vedli boj o svou existenci.
      Vlajkaři, pokud to byli státní zaměstnanci, byli například často
      perzekvováni. Kdežto po okupaci se struktura členské základny radikálně
      mění. Jednak přichází nové vedení a Streibl, který byl dosud
      vedoucím představitelem, nyní dobrovolně odstoupil, což je ovšem
      nesmysl, protože to nebylo formálně ani možné, poněvadž Vlajka
      byla postavena mimo zákon již r. 1938 a Streibl by to sám nemohl
      rozhodovat. Po okupaci se členská základna mění v tom smyslu, že
      se do Vlajky dostávají další dvě kategorie lidí. A to jednak sice
      tzv. konjunkturalisté, což byli lidé, kteří sázeli na úspěch
      Německa a na to, že Vlajka jako kolaborantská organizace jim zajistí
      nové sociální postavení až se dostane k moci. A potom to byla druhá
      skupina – desperáti, deklasované agresivní živly.
      Zatímco antisemitismus předválečné Vlajky se v podstatě, a naštěstí,
      omezoval pouze na verbální útoky, i když to byly útoky velmi hrubé,
      tak to byly přeci jenom verbální útoky. Kdežto antisemitismus protektorátní
      Vlajky už byl antisemitismem fyzickým a neváhám říci, že měl
      znaky neskutečné surovosti a barbarství. A jím byly právě lákána
      kategorie agresivních desperátů – to byli lidé velmi často s
      nejrůznějšími psychickými komplexy, kteří teď měli příležitost
      si je „léčit“, protože měli jasně stanoveného nepřítele,
      s nímž si mohli dělat, co chtěli. Také já jsem Protektorát zažil
      už jako student gymnázia, takže si z toho leccos pamatuji. A proto
      vím, že postavení židovských spoluobčanů bylo úděsné. Nedovede
      si to představit ten, kdo to neviděl na vlastní oči, co všechno
      si mohli lidi toho typu vlajkařských desperátů vůči Židům dovolit.
      A což je nejhorší, bylo to s požehnáním vysokého vedení Vlajky.
      Vysoké vedení Vlajky vydávalo instrukce a dokonce dávalo lidem,
      jež tam chodili po skupinkách, příslušné materiály, tzn. například
      vápno, kterým malovali židovským spoluobčanům na záda Davidovy
      hvězdy atd. Jako by nestačilo, že byli nuceni nosit označení na
      kabátě. Průnik desperátů, podporovaný vysokým vedením Vlajky,
      však znamenal, že se od Vlajky postupně odvracely všechny organizace,
      ba dokonce i organizace kolaborantské, a dokonce i takové, které
      byly antisemitské. Například jeden z největších antisemitů u
      nás Karel Werner, známý antisemitský novinář, psal proti Vlajce
      v Poledním listě.
      Tady je nutné se vyjádřit k osobnostem a k věcem, které nebyly tak
      úplně zanedbatelné. To byla nešťastná postava Ryse. Rys byl hodně
      důvěřivý a naivní, a navíc se dostal do vleku Burdy. Rys byl u
      Burdy silně zadlužen a Burda byl skutečnou šedou eminencí protektorátní
      Vlajky. Původně byl boxerským manažerem, makléřem. Člověk, který
      byl vypovězen z nacistického Německa pro nekalé obchody. V roce
      1938 utekl z ČSR, protože mu zde hrozilo stíhání pro nekalou činnost.
      A tento člověk se prakticky dostal do čela Vlajky, nikoliv formálně,
      protože Ryse přesvědčil o tom, že on je jediný schopný obstarat
      Vlajce finanční prostředky na udržování činnosti. S těmi se
      Vlajka celou svou existenci za Protektorátu potýkala, takže není
      pravda, že by žila z německých peněz. Vlajka několikrát dostala
      od okupantů jen jednorázovou podporu. Jednou to bylo přímo 150 000
      Kč, ale to zdaleka nestačilo. Proto taky Vlajka skomírala jako organizace,
      proto byla silně zadlužena v tiskárnách. Já nechci tvrdit, že
      to byl pouze Burda, jenž zavlekl Vlajku stále hlouběji do bahna nejšpinavější
      kolaborace, to byli i jiní, ale rozhodně ji to na pověsti nepřidá.
      Nejvyšší německá místa Vlajce nevěřila a to ze dvou důvodů.
      Zaprvé věděla, že je Vlajka v podstatě nacionalistická organizace.
      Znala tu návaznost na prvorepublikovou Vlajku, kdy ta hlásala protiněmecký
      nacionalismus. Dále to bylo to, že v čele protektorátní Vlajky
      stály osoby s pochybnou pověstí, konkrétně Burda. Na Ryse se neustále
      tlačilo přes jednu spojku s okupačními úřady, aby se Burdy zbavil,
      ale to sám Rys nemohl, protože byl sám Burdovi zadlužený, a za
      druhé byl Burda skutečně schopný opatřit nějaké finance, byť
      tedy tím způsobem, jakým je opatřoval, a to především vydíráním
      židovských občanů. Zkrátka německá místa protektorátní Vlajce
      nevěřila z těchto dvou důvodů, které jsem teď uváděl. Ten třetí
      důvod byl takový, že Vlajka i poté, co získala prakticky dvě patra
      domu v Myslíkově ulici č. 15, tak se ústřední vedení pořád
      scházelo v kavárnách a hospodách kolem Karlova náměstí, kde se
      dělala vlajkařská politika. Čili to byla skutečně politika dělaná
      u piva. To nemohlo Němcům imponovat. Nebyla žádná osobnost, které
      by mohli důvěřovat a sama Vlajka byla velice podezřelá.
      Nicméně Vlajka byla pro ně důležitou kartou, protože Vlajkaři
      vyhrožovali protektorátní vládě, konkrétně Eliášovi a také
      státnímu prezidentovi Háchovi. Vždy, když nebyli nějak povolní
      či byli neposlušní, tak vytáhli tuto kartu s tím, že by v Protektorátě
      mohli místo nich vládnout také jiní. Tím měli pochopitelně na
      mysli Vlajkaře. Zajímavá byla jedna věc, totiž že mezi Neurathem
      (říšský protektor) a hlavně Eliášem (předseda protektorátní
      vlády) vznikla taková zvláštní hra, oba byli mimochodem svobodní
      zednáři, která spočívala v tom, že Neurath tvrdě žádal legalizaci
      Vlajky, Eliáš a Hácha ji odmítali. Neurath však nikdy nesáhl k
      tomu, aby ji nařídil, ač k tomu byl kompetentní. Asi proto, že
      to bylo v souladu s funkcí, kterou Vlajka hrála jako nástroj protektora.
      Podle mého soudu ta špatná pověst Vlajky, kterou si opravdu zasloužila
      (za Protektorátu byla Vlajka známa spíše jako nadávka, resp. označovala
      nejhorší typ zrádce) spočívala v tom, že ve Vlajce byla vytvořena
      zvláštní skupina, kterou vedl Jenáček (po válce odsouzen k několika
      letům vězení a nakonec odsunut do Německa). Jenáček vytvořil
      vlastní organizaci, o které Rys pravděpodobně nevěděl a která
      byla agenturou Gestapa a Sicherheitsdienstu (Bezpečnostní služba).
      Němci tedy neměli rádi Vlajku jako takovou a nestáli tedy, byť
      měla poměrně, podle mého soudu, velký počet členů (přes 10
      000 v sedmimilionovém Protektorátě, což není zanedbatelný počet),
      o politiku Vlajky, protože věděli, že Vlajka je naprostou většinou
      národa odsuzovaná, že je politicky u českého národa zdiskreditovaná
      a pro Němce nespolehlivá, ale stála o jednotlivé Vlajkaře a skupiny,
      které se v ní vytvářely. Nejžádanější skupina stála okolo
      zmiňovaného Jenáčka.
      Postavení Vlajky v Protektorátě bylo velice svérázné a neschopnost
      prosadit její legalizaci stále vyvolávalo intenzivní napětí uvnitř
      Vlajky, takže nakonec sáhla v roce 1940 k pokusu o útok na sekretariát
      Národního Souručenství v Praze, který skončil naprostým fiaskem.
      S pomocí několika esesáků, kteří se k nim přidali, a pod velením
      desperáta Musila se jim sice sekretariát podařilo obsadit, ale na
      zásah Franka, který dal volnou ruku české policii, jež budovu sekretariátu
      obklíčila, mohla Vlajkaře v ní usazené zlikvidovat. Pozatýkala
      je a chtěla je soudit. Němci sice tomu odsouzení zabránili, ale
      byl to jasný signál k tomu, že si nepřejí, aby Vlajka nahradila
      Národní souručenství. Byť Národnímu souručenství nevěřili
      stejně jako Vlajce, tak přece jenom to byla pro ně výhodnější
      s ohledem na cizinu. Krach pokusu o puč v r. 1940 znamenal obrovský
      odliv členstva Vlajky, které převážně tvořili konjunkturalisté.
      Vlajka ztrácela důvěru jak německých okupantů, tak i řadových
      členů a docházelo tam postupně k narůstajícímu úpadku. To se
      projevovalo nejrůznějším způsobem, mj. tím, že časopis Vlajka
      vycházející zpočátku jako deník, nadále vycházel nepravidelně,
      pak zanikl úplně.
      Zřejmě někdy v roce 1941 dospělo vedení Vlajky k přesvědčení,
      zejména Rys, o čemž svědčí jeho dopisy snoubence, že to Němci
      nemyslí s českým národem dobře, a že vítězství Německa poté,
      co napadlo Sovětský svaz, je pochybné. Nicméně přepadení SSSR
      Vlajkaři vítali, protože do té doby, kdy dělali jakoukoli protisovětskou
      agitaci, mohli být za to potrestáni. A když Vlajkaři vyvěšovali
      protisovětské letáčky, tak je také protektorátní policie zatýkala.
      Rys uvedl po válce při své obhajobě jedno takové tvrzení, které
      bylo zpochybněno a nebylo uznáno, totiž tezi, že jeho kolaborantství
      bylo účelové. Rys se hájil tím, že kolaboroval, aby získal důvěru,
      a ve vhodném okamžiku by zasáhl ve prospěch českého národa. Konkrétně
      ve své obhajobě říkal, že se snažil kolaborovat, aby získal důvěru
      Němců, a také proto, aby ušetřil národ ztrát, protože pokládal
      jakýkoliv odpor proti Němcům za plýtvání národními silami. Nicméně
      se říká „podle činů jejich poznáte je“. A činy protektorátní
      Vlajky byly extrémně kolaborantské. Fakt je ten, že jejich kolaborantství
      přesáhlo určité únosné meze. To bylo například to, že v továrnách
      důležitých pro válečnou výrobu existovaly de facto vlajkařské
      hlídky, jejichž aktivity byly zcela otevřeně denunciantské a hlavně
      udavačské – jakmile zjistíte případ nebo máte podezření ze
      sabotáže, okamžitě to hlaste – požadovalo vedení Vlajky od svých
      důvěrníků v továrnách. Takže tato teze právem neobstála, protože
      ty činy, jež byly páchány Vlajkaři, byly skutečně zavrženíhodné.
      Teď bych konečně přistoupil k těm rozdílům mezi jednotlivými
      Vlajkami, resp. k jejich srovnání. Jednak to byly rozdíly ve struktuře
      členstva. Ti prvorepublikoví Vlajkaři byli především divocí idealisté,
      jichž v protektorátní Vlajce bylo poskrovnu. Avšak i sem přicházeli
      lidé, kteří se ptali, co mají dělat a byli Mnichovem a následnými
      událostmi zmateni. Šlo jim o blaho národa a zpočátku nevěděli,
      co dále činit. Poté se obrátili na špatnou adresu. Prvorepubliková
      Vlajka nebyla, podle mého soudu, ryze fašistická, ale spíše „fašistoidní“.
      Mimochodem antisemitismus ve 30. letech nebyl podstatným znakem fašismu.
      Fašismus byl zpočátku rasově tolerantní. Jediným znakem fašismu
      bylo požadování stavovského zřízení a silného státu. Takže
      označovat prvorepublikovou Vlajku za fašistickou není správné.
      Zatímco prvorepubliková Vlajka byla přinejmenším fašistoidní organizací,
      tzn. měla znaky, které naznačují slabě fašistickou orientaci,
      tak protektorátní Vlajka už byla vysloveně nacistická. Protektorátní
      Vlajka vedle tzv. Zelených hákových křížů, které byly usazeny
      v Kroměříži a v Praze, byly jediné české nacistické organizace,
      které se k nacismu hlásily. Zelené hákové kříže byla organizací
      stejně hrubě kolaborantská jako Vlajka. Samozřejmě těch společných
      znaků bychom zde našli celou řadu. Kdybychom srovnávali dotyčné
      dvě Vlajky, tak bychom zjistili, že tapředválečná měla své vyhraněné
      ideové vůdce, kteří ani formálně nebyli členy. To byl například
      básník Viktor Dyk nebo prof. František Mareš, kteří byli hlavními
      ideology. Ale v tehdejší Vlajce byla celá řada významných osobností.
      Byl to např. historik a obhájce pravosti rukopisů prof. Jan Vrzalík
      nebo to byl sice svérázný, ale velmi poučený a velmi kultivovaný,
      neotomisticky orientovaný filozof Stanislav Sousedík, byl to kníže
      Karel Schwarzenberg, jenž psal pod pseudonymem Bojna. Vrzalík a Schwarzenberg
      byli v čele skupiny Vlajkařů, která se zasazovala o federalizaci
      s Polskem. Další osobností byl např. významný redaktor dr. Stanislav
      Nikolau, který psal hlavně do Národní politiky. Kdežto protektorátní
      Vlajka takovéto osobnosti neměla. Rys a dr. Cyphelly byli dobrými
      řečníky demagogy, ale v ideové a intelektové základně byli orientováni
      jen povšechně; vlajkařské školení jsou toho důkazem. Redaktor
      Brikcius měl širší intelektuální základ, ale jako publicista
      byl zcela průměrný. Samozřejmě, že ta intelektová kapacita protektorátních
      Vlajkařů se vyčerpávala především v různých protižidovských
      tirádách, které měly velmi nízkou úroveň, jakožto i v opakovaných
      nacistických frázích, které byly předepsány, a byly tedy povinnými
      verbálními cvičeními. Předepisoval je příslušný odbor tiskového
      oddělení říšského protektora, které vedl, pokud se nemýlím,
      Wolfram von Wolmar. Protektorátní Vlajka už také neměla podporu
      katolického klerikalismu jako částečně měla Vlajka prvorepubliková.
      Zásadní rozdíly byly ovšem v pojetí národního dobra. Nacionalismus,
      to byla otázka, co je pro národ dobré. O tom národovectví předválečné
      Vlajky jsem již hovořil. Podle Vlajkařů, kdybychom abstrahovali
      od všech možných i nemožných premis, které prohlašovali, zejména
      kterými se po válce hájili, pojetí jejich národního dobra spočívalo
      v zaujmutí čestného místa v řadě árijských národů nové Evropy.
      Tak to ponechám bez komentáře, protože ta celá idea byla nacistická
      zástěrka pro nacistickou expanzi a byla ideologickou dezinformací.
      Nacistům samozřejmě nešlo o nějakou novou Evropu, ale o její ovládnutí.
      Zdůrazním teď důležitou věc, na kterou se zapomíná, totiž zásadní
      rozdíl mezi prvorepublikovou a protektorátní Vlajkou a dále tvrzení,
      že prvorepublikoví Vlajkaři se postupně stali udavači, což není
      pravda. To se taky po válce před soudem rozlišovalo – jestliže
      to byl prvorepublikový Vlajkař, tak nebyl souzen. I když to neplatilo
      vždy. Prvorepublikoví Vlajkaři odmítli protektorátní Vlajku jako
      kontinuitu své Vlajky. To bylo otištěno v časopisu Národní Výzva,
      kde to odmítli jak Vrzalík, tak i Mareš, který tam statečně vystoupil
      a řekl, že Rysova Vlajka není pokračováním prvorepublikové Vlajky,
      a totéž řekl Vrzalík. A dokonce tam Vrzalík Rysa ostře napadl
      v souvislosti s nepokoji před palácem Lucerna, napsal, že je lump,
      a neváhal označit protektorátní Vlajku za denunciantskou organizaci,
      zcela právem.
      Znovu tedy opakuji, že protektorátní Vlajka nebyla žádnou pokračovatelkou
      Vlajky předválečné, i když s ní samozřejmě měla některé rysy
      společné. Byl to třeba antisemitismus, který byl ovšem za protektorátní
      Vlajky hrubě a primitivně barbarský. Těch aspektů je více, ale
      už jsem je uvedl. Prvorepubliková Vlajka měla své dílčí pravdy,
      i když vycházely z falešných premis. Ty dílčí pravdy se týkaly
      kritiky společenských poměrů, zvláště bezmezného partajnictví
      a „hradní“ politiky. A tou základní falešnou premisou byl agresivní
      antisemitismus. Zatímco prvorepubliková Vlajka měla své dílčí
      pravdy, protektorátní je neměla a neváhal bych ji proto označit
      za organizaci zločineckou.
      S tímto souvisí další otázka ohledně pojmu nacionalismus. Toto
      slovo se dnes používá jako nadávka. Záleží na tom, jak ho překládáme.
      Kdybych pracovně definoval nacionalismus jako zájem o blaho národa,
      tak ani tu definici nepotřebuji, protože můžu vycházet z toho,
      že je to nedefinovatelný fakt. Tento nezištný zájem o blaho národa
      tady je, jsme toho svědky nejen u nás, ale i jinde. Tento fakt tady
      je prostě proto, že je to primárně emocionální postoj vyplývající
      z povědomí příslušnosti k určitému lidskému celku.A tam, kde
      hlavní roli hrají emoce, tam se toho moc definovat nedá.
      To ale neznamená, že to neexistuje, že to nemá funkci a že to nehraje
      určitou roli. Já bych upozornil na jednu jedinou funkci. Má tedy
      takto definovaný nacionalismus jakožto zájem o blaho národa nějakou
      kolektivní funkci i dnes? Samozřejmě že má své opodstatnění,
      protože národní zájmy jsou v mnoha směrech klíčové. Když mi
      někdo řekne, že národní zájmy jsou jakýmsi abstraktem, že jsou
      uměle definované, tak nemá pravdu. Vezměte si jen rozprodávání
      národního majetku, tzn. ochuzování tohoto národa. Kdybychom to
      rozvinuli logicky, tak se dobereme k tomu, že to není pouhé abstraktum,
      ale že to má velice konkrétní důsledky pro život tohoto národa.
      Vezměte si exploataci národního bohatství a výprodej národního
      majetku, dokonce tzv. „domácího stříbra“ – co nám v tomto
      zruinovaném státě ještě patří? To má přímo hrozivé aspekty.
      Vytváření tzv. kompradorské buržoazie, tzn. lidí, kteří pracují
      v zájmu cizího kapitalismu, zahraničních kapitalistických podniků.
      Ten, kdo si to uvědomuje, brání se proti tomu, by mohl být označen
      za člověka, kterému to není lhostejné a který má zájem o blaho
      národa.
      Není pravda, že kapitalismus je mezinárodní. To tak docela neplatí.
      To, co ti pánové vydělají na našich bývalých podnicích, které
      jsou buď v troskách nebo v rukách zahraničních kapitalistů, si
      jednoduše odvezou domů a utratí jen za nízké mzdy, zbytek si vyvezou.
      Národní bohatství, např. surovinové, není nevyčerpatelné. Vyvážení
      dřeva do na lesy bohatého Rakouska za pakatel atd., to jsou všechno
      věci poškozující národní zájmy. A tak poškozují zájmy každého,
      nejen toho, kdo se k národu hlásí, ale i těch, co jsou formálně
      příslušníky národa. Takže opět musím zopakovat, že takto chápaný
      nacionalismus má své opodstatnění. A ukončil bych to tím, že
      bohužel nacionalismus prvorepublikové Vlajky a už vůbec ne protektorátní
      nebyl nacionalismem tohoto typu oprávněné starosti o budoucnost českého
      národa, kterou ohrožují bezohlední exponenti zahraničního kapitálu.
      Děkuji za pozornost.Zobrazit více

      úterý v 17:54 ·