Převzato a s chutí............

Maxmilián Kolbe nebyl antisemita a klerofašista

Autor: Radomír Malý | Publikováno: 14.8.2011 | Rubrika: Kulturní válka

Postava sv. Maxmiliána Kolbeho je známá široké katolické veřejnosti především pro hrdinskou oběť lásky k bližnímu, kdy v koncentračním táboře Osvětim šel dobrovolně na smrt hladem za svého spoluvězně Františka Gajowniczka. Málo je známá druhá stránka jeho života, která se v médiích příliš nezmiňuje a pokud, tak spíše v negativních souvislostech. Světec byl už v polském komunistickém tisku napadán jako „antisemita“, „bigotní nesnášenlivý fanatik“, „velkopolský nacionalista“, „klerofašista“ apod.
Tyto nálepky se objevovaly i v liberálních médiích na Západě, zejména ve Francii.  Sv. Maxmilián nebyl totiž jenom hrdinou lásky k bližnímu, ale též hrdinou ideového boje s komunismem a svobodným zednářstvím, spolu s německým nacismem dvěma největšími nepřáteli křesťanství.  Tomuto cíli sloužil jak časopis „Rycerz Niepokalanej“, který světec založil za obrovských finančních obětí a s nadpřirozenou pomocí Matky Boží, tak i minority redigovaný „Mały Dziennik“, kam Otec Kolbe hojně přispíval svými články.
Ty se dnes příliš nezveřejňují, jsou totiž až příliš aktuální a poukazují markantně na to, kdo ve skutečnosti má vládu nad světem. Sv. Maxmilián byl v době svých studií v Římě osobně svědkem zednářské demonstrace, při níž se nesl transparent s nápisem „Satan bude vládnout i ve Vatikáně“. Rozhodl se tedy pro zápas se svobodným zednářstvím dvěma směry: prvním měla být vytrvalá modlitba za obrácení zednářů, druhým odhalování jejich tajných záměrů zlikvidovat Církev a vyvracení jejich bludné nauky.
Rytířstvo Neposkvrněné, které založil, se mělo pravidelně modlit za zednáře. Dále Otec Kolbe pochopil jako jeden z mála obrovskou důležitost katolického tisku, proto ta neúnavná snaha uvést v život časopis „Rycerz Niepokalanej“.
Ve 12. čísle tohoto periodika z r. 1938 sv. Maxmilián mimo jiné napsal: „Skutečně Napoleon již před více než sto lety, kdy mnoho lidí ještě neumělo číst, řekl: ‘Tisk je pátou velmocí světa’. Tomu ihned porozuměli (...) zednáři, kteří s železnou důsledností usilují o realizaci svého rozhodnutí z r. 1717 ‘zničit veškeré náboženství, zvláště pak křesťanské’(...) Na mezinárodním sjezdu zednářů v Krakově r. 1848 anglický rabín Moše Montefiore hlásal: ‘Dokud noviny nebudou v našich rukách, všechno je marné. Pamatujme na 9. přikázání: Nebudeš trpět nad sebou žádný cizí tisk, abys dlouho vládl nad národy. Ovládněme tisk a budeme řídit osudy celé Evropy.’
V duchu těchto hesel se dali zednáři ihned do práce a dosáhli žel mnoho. Značná část, jestli ne dokonce většina nejčtenějších deníků, se nalézá v jejich rukou. V takovém ‘katolickém’Rakousku ještě na počátku století 360 německojazyčných časopisů bojovalo proti Církvi, z tohoto počtu bylo 83 deníků. Náklad špatného tisku dosáhl 2 milionů exemplářů, z čehož 1 200 000 připadá na deníky. O Německu napsal literární kritik Bartels, že dvě třetiny, ne-li tři čtvrtiny veškerého tisku, patří těmto lidem (...) Oni ovládli téměř všechny telegrafní agentury a skrze ně řídí i jiné listy. Sama agentura Reuter v Londýně ovládá 5 tisíc deníků (...) Pohleďte na dnešní svět, jak se v posledních desetiletích změnil! Kdo seje nevěru mezi lidem? Kdo umlčel svědomí v lidských srdcích? Kdo narušil státní zákon a veřejný pořádek, takže se stále rozšiřují zločiny veškerého druhu? To všechno je dílem Církvi nepřátelského denního tisku!
Stovky novin a deníků opakují stále to samé a tímto způsobem se onen jed vštěpuje ze dne na den do statisíců rodin a otravuje miliony duší. Tak pracuje obrovská mašina denního tisku, stojící ve službách nevěry a špatných mravů (...) Co ale máme říci o národu, který si sám za toto vlastní ponížení platí?
Nemám pro to slov! Tato hanba leží na katolících, ponižovaných stále tisíci deníků. Tyto noviny, které katolíky nestydatě urážejí, se tisknou pro nás, pro katolíky! Nejsou rozesílány anonymně jako paškvily, ale my sami si je objednáváme a za ně platíme!!! Cožpak je možno být tak slepým vůči tomuto hroznému nebezpečí? Tato naše slepota se stává prostě zločinem, poněvadž se nejenom proti onomu nebezpečí nebráníme, ale předplácíme a čteme špatné noviny, za urážky a výsměchy víře ještě dokonce platíme!!!“
Tak psal sv. Maxmilián, jehož Sv. Otec Jan Pavel II. prohlásil patronem masmédií. Co by asi řekl dnes, kdy k tisku ještě přistoupily rozhlas a televize, ovládané stejnými lidmi jako tisk? Všechny zrůdnosti moderní doby, tj. legalizace potratů, eutanázie a homosexuálních svazků, dále pornografie a umělá antikoncepce, jsou jenom důsledkem neúnavného a staletého působení médií ovládaných zednáři a jim příbuznými organizacemi (New Age). Proto je sv. Maxmilián tolik aktuální, i se svými požadavky čelit špatným médiím dobrými, katolickými médii.

Radomír Malý
Immaculata 1/2001

Arcibiskup Lefebvre a Druhý vatikánský koncil jako Velká říjnová revoluce Církve

Autor: John Vennari | Publikováno: 16.8.2011 | Rubrika: Kulturní válka

Koncil ve světle tradice?
John Vennari

Převzato a přeloženo z Catholic Family News.

Nyní, když byly „exkomunikace“ ze čtyř biskupů FSSPX sňaty, je rozumné znovu formulovat postoj FSSPX k Druhému vatikánskému koncilu.

Krátce poté, co biskupovi Bernardu Fellayovi, Generálnímu představenému Kněžského bratrstva sv. Pia X., udělil v srpnu 2005 osobní audienci papež Benedikt, biskup Fellay učinil následující poznámku: „Benedikt XVI. upozornil, že může být jen jeden způsob, jak patřit do katolické Církve, tj. tím, že se duch Druhého vatikánského koncilu interpretuje ve světle tradice, to znamená podle úmyslu koncilních Otců a litery oněch textů. To je stanovisko, které nás dosti děsí.“ (1)

Je pochopitelné, že to FSSPX shledává děsivým, protože je sporné, zda může být Druhý vatikánský koncil interpretován ve světle tradice. Jsem jedním z mnoha, kteří si myslí, že to nejde realisticky udělat, ani si nemyslím, že bychom se o to měli pokoušet. Zdá se mi nemožné oddělit mnohomluvné a nejednoznačné texty Druhého vatikánského koncilu od revolučního ducha, který tyto texty inspiroval – nekatolického ducha liberalismu, který by byl zavržen každým papežem před Druhým vatikánským koncilem.

Ve skutečnosti ti „konzervativci“, kteří popírají, že různé body Druhého vatikánského koncilu představují roztržku s tradicí a předešlými výroky učitelského úřadu Církve – přinejmenším svou nejednoznačností, závěry a opomenutími – selhali při naslouchání samotným hybatelům a vůdčím duchům koncilu, kteří ji otevřeně přiznávali.

Yves Congar, jeden z tvůrců reformy, poznamenal s nevzrušeným uspokojením, že „Církev prožila svou Říjnovou revoluci“. Tentýž Otec Congar prohlásil, že koncilová „Deklarace o náboženské svobodě“ je protikladná k Syllabu papeže Pia IX. S ohledem na článek 2 Deklarace řekl: „Nedá se popřít, že takovýto text říká něco podstatně odlišného od Syllabu z roku 1864 a dokonce takřka opak  výroků 15 a 77-79 onoho dokumentu.“ Takováto prohlášení vedla teologa Otce Gregoryho Hesse k často opakované poznámce: „Jak mám přijmout dokumenty, které by žádný papež nebo biskup z 19. století nepodepsal?“

Přesto každá tradicionalistická skupina, která je „ve smíru“ s pokoncilním Římem musí souhlasit s přijetím Druhého vatikánského koncilu. To je podle mne sebevražedným krokem, protože to vždy takovou skupinu neutralizuje v jejím boji proti koncilu a jeho ničivému progresivismu. Neznám žádné výjimky. Například neznám žádnou „schválenou“ tradicionalistickou skupinu, která by publikovala knihy nebo brožury srovnatelné s Iota Unum, Si Si No No nebo dílem arcibiskupa Lefebvra Sesadili Ho z trůnu.

To, co zde píši, není zamýšleno jako definitivní určení zda může být Druhý vatikánský koncil interpretován ve světle tradice nebo ne. (2) Myslím si však, že má cenu vyjádřit se k představě, že by tradiční katolíci neměli váhat přijmout Druhý vatikánský koncil ve světle tradice, protože arcibiskup Lefebvre podepsal koncilní dokumenty. Z toho pochází argumentace, že to s těmi texty nemůže být tak zlé.

Fakta v té věci jsou však poněkud složitější, což ukážu na čtyřech rychlých bodech:

1. Arcibiskup a Mezinárodní skupina Otců bojovala na Druhém vatikánském koncilu proti liberálnímu směřování koncilu po celou jeho dobu, a ano, byli úspěšní v tom, že dokumenty jsou lepší, než by jinak byly. Hlavní bod však je ten, že arcibiskup Lefebvre si byl dobře vědom, dokonce ještě před započetím koncilu, liberálního ducha, který koncil sevřel. (3)

2. Arcibiskup Lefebvre se, stejně jako mnoho dalších prelátů té doby, cítil pod morálním tlakem, aby dokumenty podepsal. Arcibiskup Lefebvre byl člověk s celoživotní profesní dráhou služby papežství. Byl Apoštolským delegátem pro francouzsky mluvící Afriku a úzce spolupracoval s papežem Piem XII. Ve světle této synovské oddanosti Svatému stolci řekl arcibiskup Lefebvre, že cítí jako „morální povinnost podepsat“ dokument, jestliže ho podepsal papež. (4)

3. Léta po Druhém vatikánském koncilu řekl, že v době koncilu byl určitým způsobem přespříliš optimistický. Odkazuje tím zde na prohlášení, které učinil ke konci Druhého vatikánského koncilu. V roce 1965, těsně před koncem čtvrtého a posledního zasedání koncilu, veřejně prohlásil, že věří, že přes to, co se dělo na koncilu a přes progresivistické „Magisterium“ koncilu, které napáchalo tolik škody, „Církev v osobě Petrova nástupce ještě nenahradila tradiční učitelský úřad Církev tímto novým úřadem, a ani římskou Církev … Většina kardinálů a zvláště kardinálu Kurie, … se nedívá do nového Magisteria. Ani /princip/ kolegiality, ani nedomyšlená náboženská svoboda, které jsou v protikladu k věrouce Církve, nebudou mít úspěch.“

Jinými slovy, nikdy ani ve snu ho nenapadlo, že by byl liberalismus vlastní Druhému vatikánskému koncilu skutečně prosazován jako církevní politika papežem a římskou Kurií. O více než dvě desetiletí později, když si arcibiskup Lefebvre znova četl slova z roku 1965, řekl: „Připouštím, že optimismus, který jsem projevoval, co se týče koncilu a papeže, byl neopodstatněný.“ (5)

4. Nikdy až do své smrti formálně nesouhlasil s přijetím Druhého vatikánského koncilu „ve světle tradice“. (6) Vytrvale bojoval proti revoluci Druhého vatikánského koncilu bez kompromisu až do posledního dechu. To je pro nás dobrý vzor.

Poznámky:

(1) Rozhovor z roku 2005 na DICI .

(2) O tomto tématu pojednávám mnohem detailněji ve svých hovorech: “Vatican II: The Best Council the Protestants Ever Had (Druhý vatikánský koncil: Nejlepší koncil, který kdy protestanté měli); “The Tiber Flows Into the Tiber: Who was Really Responsible for the Progressivist Takeover of Vatican II?” (Tibera se vlévá do Tibery: Kdo byl skutečně zodpovědný za progresivistické převzetí Druhého vatikánského koncilu?) a “The Oath Against Modernism vs. the ‘Hermeneutic of Continuity'” (Protimodernistická přísaha vs. “Hermeneutická kontinuita”) (na DVD resp. CD).

(3) Pro hlubší náhled na aktivity arcibiskupa Lefebvrea na Druhém vatikánském koncilu, jakož i ohledně mnoha problémů koncilu viz The Biography of Marcel Lefebvre, Bernard Tissier de Mallerais [Kansas City: Angelus Press, 2004], zvláště 12. kapitola: “In the Turmoil of the Council” (Ve víru koncilu) a 13. kapitola “Herald of Christ the King” (Herold Krista Krále).

(4) tamtéž, str. 312

(5) tamtéž, str. 331

(6) Ačkoliv arcibiskup Lefebvre podepsal protokol z roku 1988, cítil se nesvůj od chvíle, kdy jej podepsal a svůj podpis odvolal během 24 hodin a nikdy nepodepsal žádný další.

Prohlášení arcibiskupa Marcela Lefebvra z 21. listopadu 1974

Tato známá deklarace byla zahrnuta v brožuře pro media (Media Brochure) vydané FSSPX 24. ledna 2009, což musí být ze strany FSSPX  považováno za potvrzení postoje arcibiskupa Lefebvra jako vlastního.

Celým svým srdcem a celou svou duší lpíme na katolickém Římu, strážci katolické víry a oněch tradic nezbytných pro zachování víry, na věčném Římu, učiteli moudrosti a pravdy.

Kvůli této věrnosti odmítáme a vždy jsme odmítali následovat Řím neomodernistických a neoprotestantských sklonů, takových, které se jasně projevily během Druhého vatikánského koncilu a ve všech z něj plynoucích reformách po koncilu.

Všechny tyto reformy skutečně přispěly a stale přispívají ke zničení Církve, zkáze kněžství, ke zničení mše svaté a svátostí, k vymizení náboženského života a k naturalistické a teilhardovské nauce na univerzitách, v seminářích a v katechezi, nauce zrozené z liberalismu a protestantismu, mnohokrát formálně zavržené učitelským úřadem Církve. Žádná autorita, ani v hierarchii nejvýše postavená, nás nemůže přinutit opustit nebo zeslabit naši katolickou víru, která byla jasně vyjádřena a předkládána učitelským úřadem Církve po 19 století.

„Avšak i kdybychom vám my nebo anděl z nebe kázal jiné evangelium než to, které jsme vám kázali, budiž proklet!” (Gal 1,8)

Není to právě tohle, co nám Svatý otec dnes opakuje? A jestliže je zřejmý jistý rozpor v jeho slovech a skutcích, stejně jako v různých římských kongregacích, pak si volíme to, co bylo vždy vyhlašováno, a stavíme se hluchými k novotám, které ničí Církev.

Lex orandi (zákon modlitby) nemůže být hluboce proměněn beze změny lex credendi (zákona víry). Nové mši odpovídá nový katechismus, nové kněžství, nové semináře, nové univerzity a charismatická letniční Církev, což je vše v protikladu k pravověrnosti a odvěkému učitelskému úřadu Církve.

Tato reforma pramenící z liberalismu a modernismu, je naprosto zkažená.  Pochází z hereze a ústí v herezi, i když všechny její počiny nejsou formálně heretické. Proto je tedy pro kteréhokoliv věřícího katolíka, který si je těchto věcí vědom, nemožné přijmout tuto reformu nebo se jí vůbec jakkoliv podřídit. Jediným postojem věrnosti Církvi a katolické nauce, abychom si zajistili spásu, je jednoznačné odmítnutí přijetí této reformy.

Proto uskutečňujeme, bez rebelie, zahořklosti nebo roztrpčení, naše dílo formování kněží ve světle odvěkého učitelského úřadu Církve, v přesvědčení, že nemůžeme svaté katolické Církvi, svrchovanému papeži a budoucím generacím lépe posloužit.

Z toho důvodu se pevně přidržujeme všeho toho, co Církev vždy věřila a praktikovala, ve své víře, mravech, kultu, katechetické výuce, kněžském formování a svých institucích a kodifikovala ve svých knihách před modernistickým vlivem posledního koncilu. Čekáme, že pravé světlo tradice rozptýlí temnoty zahalující oblohu věčného Říma.

Činíme tak s milostí Boží a s pomocí blahoslavené Panny Marie, sv. Josefa a sv. Pia X., rozhodnutí zůstat věrní katolické a římské Církvi, všem nástupcům sv. Petra, abychom byli fidelis dispensatores mysterium Domini Jesu Christi in Spiritu Sancto (věrnými rozdavači tajemství Našeho Pána Ježíše Krista v Duchu svatém).

+ Marcel Lefebvre

Řím na Svátek uvedení Panny Marie do chrámu