převzatooooooooooooo

Realita současnosti ...


Ryba, jídlo žebráků, jak se někdy na bratislavském tržišti říkalo se stala luxusní lahůdkou.
Kuřecí zadky, které jsme házeli psům se začaly prodávat s kouskem zad v honosném balení s Hrabák a krky jako delikatesa.
Kvalitní vodu z vodovodu, jsme vyměnili za sladké prosycené sajrajt. Rohlíky se scvrkly o polovinu, kyselé mléko se nedá doma vyrobit, protože vznikne jedna smradlavá odporně zapáchající tekutina, kterou udržíte v ústech jen dokud ji rychle nevyplatí, a to kamkoliv!
Vše, co bylo kdysi opravdu dobré, což mělo svou hodnotu-tradici, jsme vlastně vyměnili za drahé šmejdy v načačkanom obalu.
Jsou zde i dobré věci.


Jenže, čím dál tím je jich méně a je třeba je pořádně dlouho hledat. Hledat, přemýšlet, číst nečitelné návody a obsahy, které nemáme šanci vidět, pokud jsme si nepribalili lupu.
Ulice se nám zaplnily Bratislavanů z Číny, Thajwanu či Vietnamu.
Přes reklamy si nevidíme špičku nosu. Chodníky a přechody jsou plné stojících aut.
Exekutor dopisují adresu a správce domu hází do schránky vyúčtování s tučným nedoplatkům. Žijeme v pomyslném blahobytu. Máme dva i tři telefony, internet, televizi, domácí kino, DVD, PC a stále nám něco chybí.


Zákazy, příkazy, nařízení, poučení, kterým již člověk přestává rozumin a vyznat se v nich, je přímo nemožné. Kamery nás sledují na každém kroku. Kdekoliv se pohneme, jsme pod kontrolou. Vše je evidováno, zaznamenáno a to vše pro naši "bezpečnost." Každá zpráva, každá pošta, každý telefonát, každá platba, každý mail, každý, někdy velmi soukromý pohyb, je pod organizovaným dohledem.


Kdykoliv se dá vybrat z archivu jako zbraň, která je připravena k okamžitému použití proti nám.
Zajímavé je, že i při takovém špicľovaní dochází k trestným činům o jakých jsem neměl v minulosti ani potuchy.
Drogy, přepady, násilí, výpalníctvo, vraždy, se staly běžným průvodním jevem této "svobodné" doby. Zbavujeme se vlastní identity, protože souhlasíme se vším, co po nás různé instituce, jako banky, mobilní operátoři a pod., Požadují.
Můžeme vidět oči bezdomovce, který se určitě na ulici nenarodil.


Můžeme vidět žebráky, jak jim trčí nohy z kontejneru, aby se natáhli za prázdnou lahví, zda noblesní hotely pro psy i s vlastní webovou stránkou, lékařům a kadeřníkem.
Můžeme sledovat složité operace svých psích miláčků přímo na internetu.
A pokud se nám náhodou náš drahý pejsek ztratí, okamžitě se Oho postarají v útulku i s lékařskou péčí.
Pokud se však ocitne na ulici člověk, nezakopne o něj ani pes. Stáváme se číslem daňového úřadu či sociální pojišťovny. Kde se poděly hodnoty, kde je vlastní podstata lidství? Kde je něco víc, než jen strohé konstatování? Hrůza, co se tu událo za těch dvacet let. Vytratila se láska, porozumění, lidskost, tolerance, teplo rukou, sklon před šedinami.


Neznáme souseda, nevíme jaký plat má vlastní žena či muž. Nesmíme dát po zadku vlastnímu dítěti pokud nechceme mít problémy s úřady. Sledujeme stupidní, nehodnotil až destruktivní působící televizní stanice, kde seriály bez konce nahrazují kulturní vyžití určité skupině
nevědomých a možná i nevidomých lidí.


Ale co ta druhá polovina? Nemá šanci fungovat důstojně, aniž jí byly podsouvány podobné
stupídnosti? Pokud je toho málo, můžeme si prohlédnout Superstar a tam nás pošlou veřejně do prdele is posměšným komentářem. Nádhera a díky za ten kulturní a hodnotný zážitek, který nám za
levný peníz podsouvají jako duševním mrzáky, některé televízie.Nehovoriac, jaké celebrity tam má možnost člověk vidět.
Kde že by měli na nich takoví umělci, jako p. Kroner, Dibarbora, Houba. atp., co se celý život usilovali, aby předvedli ten nejlepší herecký-umělecký výkon, aby zanechali v divákovi opravdový zážitek. Rozdíl je pouze v tom, že tito herci s uměním žili celý svůj život. Žili pro umění a srdcem umění tvořili.


Kupujeme cigarety, které nám zakázali kouřit tam, kde se kouřit vždy mohli. Okrádají nás jako malé děti na písečku az každé prodané krabičky nám jednu dvě vytáhnou už před prodejem.
K lékařce chodíme s platební kartou, nebo s peněženkou v ruce. Bavíme se jako roboti, když jeden vypráví o životě a druhý hledí do počítače. Formulky, nacvičené fráze, které nemají s naším opravdovým Čudským vnitřkem a přesvědčením nic společného. Letáky, kterými jsou ucpané vchody bytovek, nás lákají do obchodů. Dobře nás neprosil, abychom nakoupili jen u nich. Když jsme však zaplatili, "u nich", nestačíme se divit jako musíme kmitat a házet svůj nákup do tašky.
Hned je jasné kdo je tady pánem a kde je zdvořilost skončila.


Můžeme říci svůj názor. Svobodně, demokraticky se i vyjádřit. No, k čemu to je, když to není nic platné! Žijeme v neustálém stresu a napětí. Nikdo z nás si není jistý zítřkům. Je jen pár jedinců, kterým je to jedno a ti žijí tak mimo nás av anonymitě. Nejsem sám, komu to všechno už začalo vadit. Někde se stala chyba-velká chyba, jejíž náprava bude trvat velmi dlouho.


Svět onemocněl a mi ve snaze uplatnit se, jsme onemocněli s ním! Socialismus nebyl dobrý, ale taková demokracie, není o nic lepší. Možná až nástup duševních chorob, depresi, sebevražd, nastartuje proces třídění, který nás položí na kolena, když to už přestaneme zvládat. A co dál?
Mám dost svobody tohoto typu, svobody, která se svobodou nemá nic společného. Svobody, kterou si nedokážeme užívat, protože je více proti nám jako pro nás.




Je tak okleštěná zákony a právy těch druhých, že je v podstatě otvorem nepravosti, zločinu, podvodům, že její existence mi připadá jako aura. Kdesi je, ale nevidím ji. Je mimo mě.


Přeji si potkat člověka - přítele. Chci se ráno probudit a celým srdcem se těšit novému dni. Chci mít kolem sebe upřímných lidí, jako tomu bylo kdysi. Chci potkat kamaráda, jehož první otázka nebude směřovat k materiálním věcem, ale zeptá se mě: Jak se máš?
Jak žiješ? Zajdeme si spolu někam sednout? Kamaráda kterého v polovině debaty nevyruší zvonění mobilu a nebude muset odejít. "Víš, tento telefonát byl tak důležitý, že pokud bych to nevzal,
mohlo by mě to stát práci. "
Ovládl nás strach av tom strachu žijeme své každodenní životy. To je fakt a skutečná realita tohoto novodobého, demokraticky zkaženého světa. Nemluvím o listopadu, ten přijít musel, ale o tom, co všechno sem s listopadem vklouzly.






Dalšího pokusu, který přijde, když se to už celé nebude dát udržet, se chvála Bohu nedožiju.
Přestože rád bych se toho dožil - možná.




Dokdy bude člověk hledat své místo? Neposílej 10x, raději 10x přečti! nebo i pošli.
Na štěstí, já ještě pár přátel mám ...










Přeji jim zdraví, pohodu, štěstí a hodně lásky!