Polemika s O.Šlechtou

Polemika se členem o.s. Národní myšlenka p.O.Šlechtou
Na jednom portálu byl uveřejněn essay člena občanského sdružení Národní myšlenka pana Pndřje Šlechty na théma KONZERVATIVNÍ REVOLUCE. Dovolil jsem si s ním v některých východiscích polemizovat. Článek pana Šlechty i moji filipiku předkládám čtenářům k posouzení
Ondřej Šlechta: Čas na „konzervativní revoluci“?
Kultura je mocná zbraň a proto lepší než sto přednášek Marksové-Tominové, či Susan Sontagové, je natočit film Zkrocená hora, stavějící sexuální styk mezi dvěma muži na piedestal našich společenských estetických hodnot, či GI Jane, ukazující Demi Mooreovou jako bezkonkurenčně lepšího příslušníka námořní pěchoty, než stovky jejích mužských kolegů.

Motto: „Křesťanství odejde ze scény. Zmizí a přestane mít smysl. Nemusím v tomto ohledu podávat žádné argumenty. Mám pravdu a ta se ukáže jako správná. Jsme dnes populárnější než Ježíš.
Když ve své době jeden z nejpopulárnějších lidí planety, hlasatel volné lásky a zvěstovatel nového světa, který jsme si měli představit bez pekla, válek a států, pronesl svá památná slova, patrně netušil, jak správně vystihl situaci, jak kouzlem nechtěného potvrdil to, co se naplno mělo projevit o několik let později. Popkultura natolik ovládla společnost, že začala být zahrnována poctami, které do té doby náležely pouze strnulým atributům starého zkostnatělého světa, který „revolucionáři“ šedesátých let nenáviděli a přáli si jej obrátit v prach.
Gramsciho pravda
Kulturní revoluci, která v šedesátých letech postihla Západ, zapříčinily v zásadě dva faktory. Prvním bylo nepochopení reality většinou konzervativních elit, které se domnívaly, že stěžejní nebezpečí pro evropskou civilizaci a Spojené státy představuje komunismus a operacím proti němu věnovali většinu času. Bohužel pro ně nepostřehli, že už v té době se hlavní fronta ideologického boje přesouvala jinam. Ve chvíli, kdy Lennon pronesl větu o slávě své hudební kapely, která je známější než Bůh, musel zaznívat smích z hrobu italského komunisty Antonia Gramsciho. Potvrdila se jeho předpověď, která zněla: „pokud italští komunisté ovládnou kulturní, metapolitickou scénu, dokáží si i na nepřátelských pravicových a centristických politicích vynutit změnu jazyka, hesel a v důsledku společenského a politického systému.“ Jak Gramsci předpověděl, tak se stalo. Na jeho slova navázala známá frankfurtská škola, kulturní a květinové revoluce šedesátých let a od té doby jsme svědky konstantní převahy liberální levice v ideologické rovině a nečekaného sukcesu marxistických a rovnostářských myšlenek a jejich zakořenění v myslích lidí.
Kolikrát jsme narazili na situaci, kdy nemalé procento lidí hlásá názory vpravdě marxistické, či jak vystřižené z evangelia Antonia Gramsciho, nebo frankfurtské školy, zatímco nemůže být ani řeč o ideologickém smýšlení konkrétního člověka? Jak je taková indoktrinace možná?
Odpověď zní překvapivě jednoduše: kdo ovládá kulturu, ovládá myšlení. Liberální levice a post-marxisté se od konce druhé světové války usilovně věnovali činnosti jak na poli politickém, na poli kulturním a ideovém. Zůstal za nimi obrovský kus práce, jehož hlavní plody sklízí konzervativní pravice od devadesátých let a zároveň sama cítí v této oblasti značný deficit. Pod kontrolou rovnostářů, hlasatelů politické korektnosti, levicově liberálních intelektuálů a „kulturních kritiků“ jsou nejenom média, ale rozličné oblasti kultury: zejména film (samostatnou kapitolu by vydal rozbor tvorby Hollywoodu), ale také hudba, literární kritika a další rozličné oblasti kultury, které samy o sobě přímý dopad na politiku, či společenský diskurs nemají, ale samy o sobě tvoří střípky mozaiky, jejichž výsledná podoba je z valné většiny totožná s výsledným obrazem současného západního světa, respektive toto, jak je nám vykládán a vykreslován.
Kulturní vzorce
Stejně jako malý člověk pochytí značnou část svého pozdějšího chování ve své mladém věku od svého bezprostředního okolí, chová se a jedná i lidská pospolitost do značné míry na základě toho, jaké kulturní vzorce pochytí od tvůrců „vlastní kultury“. Od konce druhé světové války se liberální levice dovedla chopit naší kultury a jejím prostřednictvím diktuje odpovědi, ale také samotné kladení otázek. Jak napsal Pat Buchanan ve své knize Smrt západu, ovládá kosmologický aparát.
Situace se samozřejmě stát od státu liší (nesrovnatelná je například filmová scéna USA v porovnání s ČR), ale při bližším prozkoumání můžeme vysledovat celou škálu „nových hodnot“, které nám jsou skrze důmyslná kulturní díla z dílen kulturní revoluce podsouvány a sugerovány. Je to lhostejnost k vlastní zemi, utilitarismus (maskovaný jako kosmopolitismus a vyjádření éry globálního člověka), oslava sexuální jinakosti, jako hodnoty o sobě, označování slavné éry vlastní země jako věku netolerantní despocie a kritika tradičního uspořádání rodiny, jako pohlavního vykořisťování.
Kultura je mocná zbraň a proto lepší než sto přednášek Marksové-Tominové, či Susan Sontagové, je natočit film Zkrocená hora, stavějící sexuální styk mezi dvěma muži na piedestal našich společenských estetických hodnot, či GI Jane, ukazující Demi Mooreovou jako bezkonkurenčně lepšího příslušníka námořní pěchoty, než stovky jejích mužských kolegů.
Filmové kulturní vzorce dále matou a vytvářejí v myslích mladých lidí nepravdivý obraz skutečnosti. Jsou-li totiž naši mladí lidé od mládí konfrontování s mládežnickými seriály nevalné hodnoty, jejichž děje se jen hemží stejně mladými lidmi odlišných kultur a národností, jejichž největší starostí je společná párty každý víkend a intriky vůči královně plesu, přestávají kriticky myslet a nejsou následně schopni realisticky hodnotit situaci a uvědomit si, že vytváření multikulturní společnosti okolo nás také může přinášet problémy.
Hudební idoly dnešní mládeže jsou kapely, opěvující užívání drog, zabíjení policistů (např. Rage Against the Machine a jejich texty na podporu Mumia Abu Jamala), hip hop gangsta kapely, vysmívající se zákonům, adorujícím pouliční gangy a jejich činnost, či k uzoufání směšné a primitivní popové star, jejichž sláva je postavená na dvou věcech: buď na dědictví bohatých rodičů, či prarodičů, nebo účasti v soutěži, jejímž cílem je týdny se nechat sledovat v uzavřeném prostoru miliony diváků u televizních obrazovek. Takové jsou dnešní kulturní idoly. U filmu a hudby však zůstávat přirozeně nemusíme. Zvěstovatelem kulturně-korozivní vlny moderního světa se velice často stává i architektura. Kdo si někdy prošel například centrum anglického Liverpoolu a viděl ohyzdné a nevkusné skosené skleněné kancelářské budovy, stojící vedle anglikánských katedrál a radnic, vybudovaných v impozantním imperiálním slohu, jistě ví, o čem mluvím. Samozřejmě se nabízí paralely s Kaplického slavným blobem, který je, doufejme, minulostí. Nemá však cenu staromilsky nadávat a hořekovat nad ztrátou mravů a vkusu. Post-moderna jen dotáhla procesy, nastartované kulturní revolucí, započaté Gramscim, do absurdna. Lepší je si položit otázku, udělala konzervativní pravice pro obrat v kulturní válce něco zásadního? Nabídla alternativu?
Proti kontrakultuře
Podnětné návrhy přináší zajímavý text amerických politických myslitelů Paula M. Weyricha a Williama S. Lynda s názvem „Manifest příštího konzervatismu“ (Manifest „The Next Conservatism“ zveřejněný v The American Conservative č. 3/2007, česky vyšlo v Národní myšlence 42/2008, překlad Dr. Ladislav Bátora). V něm autoři kritizují ústup konzervativců z pole ideologie a kultury a nabízejí retrokulturu, jako „novou konzervativní taktiku“. Není možné zde zmíněný text rozebírat, dle mého osobního názoru obsahuje myšlenky jak podnětné, tak sporné, klíčový je důraz, kteří oba autoři kladou na kulturu a její místo v (meta)politické činnosti a jednání.
Kultura je podle obou autorů ze strany pravice dlouho opomíjeným pojmem. A jistě se s autory shodneme, když se odvážíme tvrdit, že bude-li někdy v budoucnu chtít konzervativní pravice zavelet ke „kontrarevoluci“, či prostěji ke svržení model falešného rovnostářství, multikulturalismu, nadvlády korektního myšlení v politickém myšlení a médiích a oikofobie, bude potřeba, aby provedla systematickou dekonstrukci pokrokářských mýtů a opětovně si podmanila kulturní pole.
Nejde ani tak o to, vytvořit angažované umění, jako pochopit nutnost využít kulturu ve vlastní prospěch a kulturní vzorce levicově-liberální revoluce nahradit vzorci naší civilizaci přátelskými. Ne vlastní kulturní hegemonie a vyvrácení kultury, kterou označíme za „barbarskou“, či levicovou, to by samo o sobě bylo barbarství, ale obrození ducha Západu v jeho novém pojetí.
Nová kultura, tedy „politická“ snaha pravice zdůrazněním estetických a uměleckých hodnot podpořit tento obrodný proces, rozhodně nesmí jít cestou výše zmíněného angažovaného umění. Bylo by největší chybou, kdyby se literáti a hudebníci stali hlásnou troubou politických stran. Spíše bude lepší, když se politické strany a hnutí stanou zaštiťujícím agregátorem rozličných intelektuálních, regionálních, politických a také kulturních a uměleckých snah. Jinými slovy, kulturní projekty „konzervativní revoluce“ by neměly jednat na popud stranických vedení, ale tvořit mravenčí a fragmentární práci odspodu. Politické strany, neformálně stojící na vrcholu této pomyslné hierarchie by na svá bedra měly vzít finální politický výstup, nicméně bez intelektuálních think-tanků, stejně jako„kulturního undergroundu se neobejdou, neboť není moci politické, bez moci kulturní.
Co dělat?
Ze začátku podpořit stávající kulturní projekty, které se sice nevěnují přímému politickému boji, ale zaměřují se práci s mládeží, pořádají výlety na slavná místa historie vlastní země, besedy s pamětníky a filmové projekce zlatého fondu hodnotné kultury. Konzervativní politické síly by se minimálně na svých regionálních úrovních měly soustředit na užší spolupráci s takovými projekty. V Čechách je představuje například Vlastenecký klub.
I když je značně iluzorní v dohledné době doufat ve vytvoření jakéhosi filmového studia, do budoucna je s filmem (zejména v souvislosti s neustálým vývojem elektronických nosičů) nutno počítat. Když ne vlastní produkce, tak výbornou cestou je pořádání kulturních besed a promítacích dnů, kde se dají připomínat zásadní počiny. Kinematografické fondy jsou obrovské, jen většinu zapomenutého bohatství lidem připomenout.
Nesmíme zapomínat ani na hudbu. Nepodceňujme přitom moderní styly a jistě bychom nejednali správně, kdyby naše kulturní snaha měla spočívat ve staromilském odsouzení módních trendů v hudbě a snaze vnutit společnosti návrat k Bachovým fugám. Ty samy představují sice úžasné dílo, ale proč se nechopit také popkultury? Připomeňme, že v Čechách se nachází značné množství zajímavých interpretů, jejichž tvorbu můžeme označit za hodnotovou, nebo identitní. A nemluvím samozřejmě o podivných subkulturních formacích, ani o fašizujícím Rocku proti komunismu. Daniel Landa, například, se svého času pokoušel stavět do role nového Kryla, otázka je, zda jeho multi-angažovanost všude možně nebyla věci spíše na škodu. Zajímavým českým folkovým interpretem současnosti je například křesťanský bard Tomáš Hamet. Bohužel zde zatím chybí silná neoklasicistní a neofolková scéna, v západní (ale také východní!) Evropě se dnes slibně rozvíjející – hudebnící si pohrávají z rozličnými anticko-křesťanskými melodiemi, fanfárami, ale také elektronikou. Výsledkem jsou projekty, z nichž stručně zmiňme například anglicko-holandskou skupinu H.E.R.R. (album Winter of Constantinople, věnované obráncům srdce Byzantské říše před seldžuckými Turky v ruce 1453), německé Sagittarius (čerpající z odkazů německo-rakouského romantismu), francouzskou kapelou Kaiserbund, která šla překvapivou cestou spojení techno estetiky a kontrarevolučního odkazu, či italské Rose Rovine e Amanti, opěvující tradici antického, i křesťanského Říma.
Kulturní práce je mravenčí práce, její plody se sklízejí za relativně dlouhou dobu. Pokud ovšem konzervativní pravice prodělá jakousi vnitřní obrodu, pochopí, že ekonomika není a nemůže být jediným determinantem vlastní politické činnosti, povede cesta pro „konzervativní revoluci“ v jednom ze svých směrů i přes kulturu. Neboť jak nás učil Gramsci, ovládneme-li kulturní scénu, vynutíme si na nepřátelských politicích změnu jazyka, hesel a v důsledku celého společensko-politického systému.
Vyšlo v srpnovém čísle časopisu 51pro.
30. srpen 2008 12:15
Anonymní řekl(a)...
Kdo jsem, odkud a kam kráčím - to´t tři základní otázky filozofie.Jsem Evropan,kráčím dopředu ,ale nějak nemohu definovat odkud kráčím.Výchozí bod se mi vzdaluje a ten co je přede mnou taktéž.Jsem v jakémsi prostoru,který nemá přesně ohraničené konce.Dovedu sice ve smyslu časoprostoru určit začátek, pomocí futurologie předvídat budoucnost, založit různé spekulativní postupy na premisách kdyby...
Lapidárně řečeno, sedím ve vlaku ,který neustále zrychluje a já pouze bezradně koukám ,co mám dělat.Mám jakýsi pud sebezáchovy,ale intuice nějak kapituluje před racionálním vnímáním světa.Tuším, že spousta věcí je špatně, ale díky determinantismu a pýše rozumu se snažím stačit tempu doby.Reagujeme různě- někdo dělá peníze ,aby se pak mohl utopit v Chorvatsku, druhý proto, aby se stal dárcem tělesných orgánů coby řidič silného motocyklu.Jiný chlastá, další tluče děti nebo se odreagovává s milenskou o dvě generace mladší, než zjstí, že ta mu již delší dobu nasazuje parohy s dvacetiletým samcem a zajímá ji jenom jeho kreditní karta. Pak se střílíme do hlavy , vykřikujeme v bulváru, že máme nasazeny parohy, že jsme potratili, když je nám dohromady přes osmdesát atd.
Největší užitek z našich traumat mají psychiatři, advokáti, hostinští či konečném řešení vesměs zkorumplovaní státní úředníci.Tito jsou dobrou kamarilou prasat jménem vrcholní politici.Jenom si někdy říkám zlatý Mussolini. Ten to ráno řekl, komu to nebylo v poledne jasné ,tak večer visel.Samozřejmě to není řešení, protože to byl klasický projev konzervativní kontrarevoluce, ač vyšel ze socialistických kořenů.Mne to přpadá, jakoby tyto pokusy zastavit chod dějin jenom exkalovaly další vlnu pokrokářství.
Zdánlivě, kam vedl pokus o konzervativní revoluci v podání dua Tchaterová a Reagan.Byl sice umenšen stát a zrušeny excesy státního kapitalismu z let šedesátých, ale bylo též dosaženo zrušní antilichvářských zákonů, provedena privatizace kdejaké kanalizační stoky a nastarotvány jevy,kterése v sociální oblasti ukázaly během dalších 10 let a pomohly ke smetení myšlenek této konzervativní revoluce ze scény. Buď nastoupil liberální socialismus nebo po epizodě zvané clintonismus nastoupil neokonzervatismus, který navazuje na nejhorší tradice vlády páně Reagana a pominu-li pomalý přechod k další fázi 1.globalizační války,tak je to hrůza všech paleokonzervativců, z toho co bude dál.
Tímto krátkým exkurzem jsem chtěl jenom naznačit, že opravdu se není kam vracet pane Šlechta. On pokus o konzervativní revoluci v Polsku bratry Kaczynskými skončil po několika letech blamáží.Vy se snažíte jakoby podsunout myšlenku, že jedině přes změnu vědomí a to nenásilnou a postupnou lze se vrátit ke kořenům.Odvoláváte se na přednášku dvou amerických politických myslitelů.Já aniž bych chtěl s těmito muži polemizovat si prostě myslím, že to není možné, alespoň ne v podmínkách Evropy.Jenom si všimněte, kdo drží v rukou evropskou kulturu a co sem z Ameriky přichází. Já použiji pojmu předsedy francouzské Národní fronty J.M: Le Pena- je to kinematografický Žid. Jenom si srovnejte situaci z oblasti literatury, filmu, televize v ČR a nedojdete k žádným extra odlišným závěrům. Navíc jakýkoliv pokus o zvrat v této situaci se stane bojem několika mafií stejného druhu. Snad nemusím rozebírat spor o ČT starý cca 7 let.
Dostala se mi do rukou stať českého filozofa prof. dr. ing. Janouška. On je názoru, že běhen vývoje došlo ke značné dezintegraci lidského vědomí.Ono je pouze orientováno spotřebitelským způsobem a jakkékoliv pokusy o cestu zpět jsou pouze pošetilstvím.Jako vyznavač české filozofické školy vitalismu jsem dospěl k názoru, že prostě změna lidské mysli není možná mechanicky, česky řečeno, že zařadím zpátečku. To je jeden z omylů monismu.Ona navrhovaná cesta mi připadá tak trochu jakoby vystřižená z marxistických pouček, je jenom jejich antitezí.
Prof. Janoušek vidí východisko z celkové situace, kterou hezky charakterizoval autor Analýzy 17.listopadu M.Dolejší- cituji: lidstvo naší civilizace neustále chtící konzumovat požitky s úsměvem idiota dotancuje k vlastnímu hrobu, konec citace, ve dvou skutečnostech. Velice jednoduše řečeno v daru lidské intiligence, která bude použita k odstranění všech negativa jsoucna a vytvoření nové role filozofie, která ze svoji schopností si udělat od věcí odstup bude schopna definovat současné problémy.Dále tento akademik zdůrazňuje, že je nutné duchovní prožívání a k tomu vede dlouhá cesta a to pouze výchovou či sebezdokonalováním.Jako zásadní moment vidí skutečnost, které se v zen-budhismu říká kopnutí oslem do hlavy. V zásadě jde o změnu životních hodnot pod vlivem extrémní životní situace. Jsem názoru, že títmto momentem bude nějaká forma krvavého zúčtování na evropském kontinentu, který snad přivede lidi k rozumu včetně tak zvaných elit.Čili pane Šlechta, máte pravdu, že kromě ekonomického determinatu musí přijít determinant kulturní. Ten bohužel nemůže přijít bez silné duchovní obrody a k tomu v době duchovní vyprahlosti je nutný silný zevní impusl. Tím je válka....
Vaš poznámky o činnosti vlasteneckého klubu či o činnosti pana Hameta beru s jistou rezervovaností. Abych byl správně pochopen, úzký okruh oslovených těmito je pouze doplňkem celku jménem masová kultura. Činnost D.Landy bohužel začíná komercionalizovat a svými výlety na bojiště 1.globalizační války snad jenom dělá úlitbu mocným.
2. září 2008 17:26