Trochu filozofie a něco o Klausovi

Já muže se schopností filozofického pohledu na svět miluji...... a nakonec něco o současném presidentu ČR Václavu KLAUSOVI



Současnost je jako procházka v minovém poli
05. srpna 2006
Lukasz Galecki, LtN XVII, 31, s. 15
Rozhovor se Zygmuntem Baumanem (1925), britským sociologem polského původu a známým analytikem zjevných projevů i nezamyšlených důsledků globalizace; o povaze moderní a postmoderní nejistoty, liberálních kořenech sociálního státu a uvažování islamistických teroristů.

V univerzitním prostředí jste znám především jako sociální vědec, zabývající se všestranně procesem globalizace. Jak byste vymezil hranice tohoto jevu?
Globalizace není proces, jenž by se odehrával někde v dáli, na nějakém exotickém místě. Globalizaci můžeme zaznamenat v Leedsu, stejně tak jako ve Varšavě, v New Yorku či jakémkoliv malém městě v Polsku. Je venku za oknem, stejně jako uvnitř. Globální a lokální prostory lze oddělit pouze v abstrakcích, nikoliv ve skutečnosti.
Hlavní zkreslení současného vnímání globalizace způsobuje skutečnost, že se daleko více potýkáme s jejími negativními rysy. Spolu s odstraňováním bariér obchodu se snadněji pohybuje nejen kapitál, zboží a informace, ale též zločinnost, terorismus, nemoci a další nebezpečí. Stejnou rychlostí se ale nešíří pravomoci politických a soudních institucí
. Ty, až na výjimky, zůstávají v kompetenci národních vlád. Hospodářské a sociální procesy tedy bují, aniž by byly usměrňovány příslušnými regulátory a globalizace získává svoji odlidštěnou podobu.
Nalezl byste nějaké historické přirovnání k současnému stavu?
Před dvěma stoletími podobně děsil naše předky nový druh chaosu, se kterým se nebyli schopni vypořádat. Prostředky, vlastní tradičním komunitám, přestaly dostačovat, a proto si vytvořili nové. Vznikly tak nástroje politické reprezentace, legislativní a justiční reformy, pomocí kterých se chaos učinil průhlednějším, uspořádanějším a snáze předpověditelným.
Našim předkům zabralo téměř sto padesát let, než se s nástupem modernity vyrovnali. My zatím s postmodernou zápolíme marně.
Průkopníci moderního světa doufali, že chování společnosti, řídící se rozumem a technicistní logikou, půjde snadněji ovlivňovat a řídit; že se svět vymaní z osidel přírodní zvůle. Tento sen se posléze ukázal být iluzí. Nyní, v období takzvané postmoderny, čelíme obdobné situaci jako vyděšení Angličané devatenáctého století, kterým se z rukou vymyká kontrola nad silami ekonomického rozvoje. Komplex průmyslového světa, vymaňující se možnostem lokálního dohledu, je myslím v tomto smyslu srovnatelný s dnešním globálním prostorem, ve kterém je úspěch odvislý pouze od čisté, ad hoc použité moci, vychytralosti a nesvědomitosti.
Kolik času uplynulo, než byly zmíněné síly chaosu v devatenáctém století zkroceny?
Trvalo celé devatenácté století a ještě část dvacátého, než se moderní stát dokázal s touto změnou reality vypořádat. Musely být vymyšleny, sepsány a prosazeny zákony, ošetřující oblasti premoderním úřadům naprosto odcizené: legislativy regulující dětskou práci, zapovídající trh s otroky, upravující délku pracovního týdne, obstarávající dodávky pitné vody, zajišťující základní hygienické standardy a základní zdravotní péči. Toto vše bylo přijato k nápravě škod, jež zanechaly síly nevázaného chaosu.
Století bylo potřeba, aby negativní aspekty modernity člověk vykompenzoval těmi pozitivními. A to stále uvažujeme pouze o anglickém příkladu – v některých zemí to trvalo ještě déle. Dnešní možnosti nějaké kolektivní akce, jež by umožnila něco obdobného zopakovat v stávajících podmínkách, jsou ovšem daleko pod hranicí skutečné potřeby; dnešní lidé se v zásadě shodují, že ve světě je třeba „něco učinit“. Avšak to je všechno.


Snad se tak děje proto, že většina projevů dnešní globalizace zůstávala běžnému oku skryta, a tudíž přehlížena. O to více pak takovéto pozorovatele šokovaly útoky na Světové obchodní centrum 11. září 2001. Rázem jen málokdo pochyboval, že obvyklé (moderní) nástroje k ochraně občana a právního pořádku ztrácejí v postmoderním světě na významu.
Způsoby vyrovnání se tímto prozřením ovšem vyústily v iráckou válku. Nemyslíte si, že se zde onomu pomyslnému pacientu s lehkou chřipkou dostalo léčby až příliš důsledné?
Bezpochyby. Musíme nicméně uvážit, co se dnes skutečně děje. Zůstaňme přitom u užitého srovnání s předmoderním obdobím. Akty terorismu coby negativní projev globalizace připomínají tehdejší vnímání přírodních katastrof: nikdo neví, kdo, kdy a kde udeří, žádná prevence není dost důsledná. Jako procházka v minovém poli. Tušíme, že k výbuchu musí dojít. Nedokážeme však předpovědět jeho načasování. A tak se jeví nejjednodušší celé pole vybombardovat, zvláště když vlastníme takřka neomezený počet bomb.
Stejně jako na počátku modernity ani současný člověk neví, co si počít s dosud netušenou nejistotu.
Ano. V éře modernity došlo k pokusu o vytvoření světa bez překvapení, světa bezpečného, světa beze strachu. Korunou onoho dvousetletého úsilí se potom stal sociální stát, v anglosaském prostředí často nesprávně nazývaný stát blahobytu. Smyslem projektu ovšem žádný blahobyt nebyl; podstatu sociálního státu přestavuje zřízení, v němž si celá společnost uvědomuje odpovědnost za každého svého člena, občana. V tomto duchu mu umožňuje život zbavený strachu, život důstojný a smysluplný. Pouze člověk, chráněný před individuálním neštěstím, může pak jít svou vlastní cestou. William Beveridge, muž, jenž navrhl britskou verzi sociálního státu, byl přitom liberál, ne socialista. Své dílo považoval za pevnou součást realizace liberální ideje.


Takže koncept sociálního státu lze vnímat i jako završení liberálního úsilí o prosazení všeprostupující zásady svobodné volby?
Tak to bylo původně zamýšleno: bez společenské solidarity nemůže svobodná volba existovat. Svoboda není úplná, nedostává-li se každému prostředků a rovných možností ji využívat. Negativní projevy globalizace však znemožnily najít rozumnou rovnováhu lidských cílů a potřeb v rámci národních států. Když se dnes rozhlédnete po světě, popularita sociálního státu všude – snad mimo skandinávské země – neustále upadá; prý si jej nemůžeme dovolit. Namísto snahy zdokonalovat a změkčovat mechanismy ochrany obyvatel před nejistotami se vlády dovolávají větší flexibility pracovních trhů a důslednějšího zanesení tržních principů do všech oblastí života. V důsledku toho dochází, pochopitelně za působení dalších jevů, ke krizi legitimity státních autorit. Vlády již nemají, výměnou za požadovanou disciplínu, poslušnost a úctu k právu, co nabídnout. Všechny pilíře sociálního státu, tedy bezplatné vzdělání, základní zdravotní péče, zajištění důstojného stáří a podpora v nezaměstnanosti, jsou však i nadále jeden po druhém bořeny.
Stát samotný si navíc nemůže dovolit příliš vzdorovat tržním silám: kapitál se pohybuje volně, a pokud se stane příslušné prostření nevyhovujícím, jednoduše se přesune tam, kde může nerušeně růst. A postiženou zemi stihne nezaměstnanost, chudoba a strádání. Státy se proto snaží hledat zdroje své legitimity jinde. A jak ukazuje vývoj v USA po 11. září, často jej získají díky těm nejhorším z důsledků globalizace. Stále častěji můžeme třeba vídat na televizních obrazovkách různé okázalé scény: invaze speciálních jednotek, tanky valící se nezadržitelně krajinou, policejní kordony okolo železničních stanic. I to je součástí lekce, jež má občanům naznačit: Možná že nejste s fungováním svého státu příliš spokojeni. Kdyby tu ale nebyl, mohlo by být mnohem hůře.
Krom globální perspektivy a pohledu stran národních států je tu pak ještě rovina osobní. Kterak se napětí mezi svobodou a bezpečností projevuje v tomto rozměru?
To souvisí s tím, co bylo již řečeno. Přibývá rizik a lidé se pochopitelně více bojí. Onen strach je potom z obecné roviny projektován do každodenního života, do určitých hmatatelných nebezpečí, jimž může jedinec čelit. Proto se na dveřích objevují další a další zámky, domy jsou vybavovány zvláštními kamerovými systémy a vznikají hlídané ulice. Nemohu zabránit zaměstnavateli, aby se přesunul se svou firmou do Bangladéše. Pokud však uvidím v autobuse člověka snědší pleti šmátrajícího v podezřelé igelitové tašce, mohu uvědomit policii.
V důsledku onoho stavu jsou kupříkladu v Anglii omezovány svobody, budované již od dob Magny Charty. A podle posledních výzkumů se celých třiasedmdesát procent Britů domnívá, že tuto cenu má smysl obětovat.
Omezování osobních svobod tedy není až zase tak nepopulární. V důsledku postmoderních rizik již lidé nehledají autonomní prostor bez státního dohledu, jak se dělo na konci šedesátých let, ale spíš očekávají, že budou státem chráněni.
Ano, avšak stát jim dnes není schopen požadovanou bezpečnost zaručit. To proto si pomáhá již zmíněnými iluzemi, to proto podporuje ony projekce. Je přitom zjevné, že monopol na ochranu, jejž si usurpoval národní stát před dvě stě lety, se začal rozpadal již v době konce teritoriálních válek. Suverenita a autorita byla v té době vymezena čistě územně a státem dotované vojsko zaručovalo naprosté bezpečí. Dnešní situace je zcela opačná. Uvědomme si, že nejsilnější armáda světa, užívající nejmodernější technické vybavení a čerpající z enormního rozpočtu, je bezmocná proti jednomu člověku, opásanému trhavinou.
Atentátníci rovněž obvykle nemají nějaké základny, letiště či kasárna, které by bylo možné v odvetě vybombardovat. A pokud ano, pak ukryté mezi civilními cíli. Státy si proto pomáhají útokem na jiný stát, který je s příslušnými teroristy nějak propojen. K ospravedlnění válečného aktu je posléze běžné vidění světa smrštěno do dvou rozměrů: na „jejich“ říši absolutní zla a „naši“ sféru dobra, pravdy a spravedlivé odplaty. Zajímavé je, že toto vidění se stalo společné jak vládám států západního světa, tak i islámským fundamentalistům.
Není tudíž viníka ani oběti?
To netvrdím. Snažím se rozebírat obecné příčiny a průvodní jevy, nikoliv činy samotné. A v tomto rámci lze spatřovat dvojí úkaz: politizaci náboženství na straně islamistů a „znáboženšťování“ politiky na straně druhé. Běžný konflikt zájmových skupin se posuzuje v eschatologických významech, dovedených do apokalyptických rozměrů. V důsledku obojího dochází k velkému zjednodušení skutečného stavu, těžícímu z nostalgie po známém, snadno čitelném světě. Užívá se pak také příslušná „absolutní“ rétorika, již mají všichni radikálové společnou. Ještě zřetelněji než v současné válce proti terorismu je toto pozorovatelné v izraelsko-palestinském konfliktu. Nejbojechtivější představitelé obou stran líčí potyčky ne jako střet mezi Palestinci a židovskými osadníky, ale univerzem Jehovy a říší Mohameda.
Jak si potom vysvětlujete nynější nárůst islamistického terorismu?
Dnešní islámský svět je velmi úzce spjat s ropou. Energetické zdroje mají již v současnosti klíčový význam v politice každé z velmocí a je více než pravděpodobné, že jejich váha alespoň v první polovině jednadvacátého století ještě vzroste. Čínský a indický průmysl bude expandovat a tamní populace bohatnout. Jen si představte svět, ve kterém má každá čínská a indická rodina vlastní auto!
Každý, kdo ovládá světové ropní zásoby, může spoludiktovat globální podmínky. Uvědomují si to dobře současní muslimští vládci a již dlouho to mají na paměti i vlády evropských a severoamerických států. Není proto divu, že se snaží do situace na Blízkém východě stále zasahovat.
Celý příběh začal už po druhé světové válce, když CIA napomohla svrhnutí Mossadeka v Íránu (1952). Jen proto, že se pokusil znárodnit místní surovinové zdroje. Spolupráce v této oblasti se následně stala klíčovou při podpoře zdejších režimů, nehledě na jejich nedemokratický až nehumánní charakter. Kuvajt či Saúdská Arábie do devadesátých let dvacátého století mohou být vhodnými příklady.
Arabská elita se brzy naučila vycházet nabídnutému modu vivendi vstříc a náležitě jej využívat k upevnění vlastního postavení. I proto je dnešní společnost na Blízkém východě velice zřetelně rozdělena na bohatou menšinu a zchudlé masy. Prostí Arabové, většinou zbaveni podílu na výnosech z těžby nerostného bohatství, potom nenacházejí pro západní politiku porozumění. Silně věřící skupiny se navíc cítí v ohrožení z pronikajícího vlivu konzumní – z jejich pohledu dekadentní – kultury.
Evropští a američtí státníci by měli v této souvislosti vzpomenou vlastních zvěstovatelů teroru: Machajla Bakunina, Sergeje Nečájeva či ďábelských postav z Dostojevského románů. Jejich ideologie vznikala v obdobných podmínkách; v myslích příslušníků frustrované a světem znechucené inteligence, která vnímala životní strasti zubožených davů. Vždy bylo a stále je posléze jednoduché nadchnout takovéto lidi pro myšlenku, že i oni mohou vlastními činy poznamenat vývoj světa. Americko-izraelský Satan, říká dnes v podtextu doktrína islamistických teroristů, vám nikdy nedovolí prožít svůj život důstojně. Je ovšem ve vašich silách onoho obra zranit, oslabit a usnadnit tak někomu dalšímu jeho porážku. Celý koncept je poměrně novodobý a s dědictvím islámského náboženství má jen pramálo společného. Působí přesto účinně.
Lze tento příběh označit za příklad náboženské propagandy, nebo jde spíše o koncept pro politickou akci?
Jedná se pouze o ideologii. Od klasické ideologie vytvářené v intelektuálních salónech se ale liší v tom, že nevybízí masy k myšlení, nýbrž k akci – mimo jiné i k vraždění nevěřících skrze sebevraždu věřícího. Stejně jako každá jiná ideologie však využívá emocí posluchačů. V již dříve řečeném smyslu zjednodušuje vize světa a otázku možnosti volby.
Nemyslím si, že Usáma bin Ládin užívá stejného jazyka v rozhovorech se svými nejbližšími spolupracovníky a v projevech k skupinám řadových následovníků. Rovněž lidé, kteří obvykle připravují sebevražedné atentátníky na jejich mise, jsou osoby vzdělané. Narodit se a vyrůstat v našem světě, mohli by dosáhnout významného postavení v západní intelektuální elitě.
A nepomáháme jim také trochu i my?
Jestliže je hlavním úmyslem teroristů zpochybnit legitimitu západních vlád, rozšířit paniku a vyjevit správní úřady jako neschopné, budou se moci vždy spolehnout na pomoc velkých televizních stanic, jež ukazují celý dnešní svět v hororovém hávu. Rovněž takzvaná preventivní bezpečnostní opatření posilují obecné obavy vytvářením dojmu, že nepřítel stojí přímo pod hradbami a čeká jen na vhodný okamžik k úderu. V takových podmínkách se posléze začínáme lekat každé podezřelé osoby s batohem či odstavené dodávky na ulici.
Dva či tři lidé s primitivním výbušným zařízením jsou schopni vyvolat naprosto paralyzující celospolečenské šílenství. Svět je plný výbušnin, které si pomocí internetu dokáže opatřit každý. Navzdory miliardám vydaných dolarů se západním armádám ve válce proti teroru nedaří; celá severoatlantická koalice se musí holit sekerou, zatímco teroristům stačí žiletka k pokácení lesa. Tu válku nelze vyhrát, alespoň ne silovými prostředky.
Zánik společnosti vlastníků
10. února 2008
Naomi Kleinová. LtN XIX, 6, s. 5
Vzpomínáte si na slova George W. Bushe, s nimiž na rtech vykročil do svého prvního čtyřletého období v Bílém domě? „Vytváříme… v naší zemi společnost vlastníků, kde více Američanů než kdykoli dříve bude moci otevřít dveře a říci: vítejte u mě doma, v mém kousku vlastnictví,“ říkal Bush ještě v říjnu 2004. Washingtonský analytik Grover Norquist předpovídal, že společnost vlastníků bude největším Bushovým společenským dědictvím, jež se bude připomínat „ještě dlouho poté, kdy už si nikdo nebude schopen vzpomenout, jak se píše, ba co vůbec znamená slovo Faludža.“ Ale co se nestalo. Poslední Bushova zpráva o stavu unie o společnosti vlastníků cudně mlčí. A není divu, spíše než jejím velebeným strůjcem stal se totiž Bush jejím hrobařem.
Už dlouho předtím, než se sousloví společnost vlastníků stalo šikovnou nálepkou, postup v jejím budování byl na celém světě hlavním kritériem, jímž se posuzovala úspěšnost pravicové politiky. Základní úvaha byla velmi prostá: pokud by pracující lidé vlastnili aspoň malý kousek trhu, třeba úvěr na dům, portfolio akcií nebo penzijní připojištění, přestali by sami sebe pokládat za dělníky a začali by v sobě spatřovat vlastníky, jejichž cíle se v jádru shodují s cíli jejich šéfů. Což mělo vést k tomu, že by začali volit politiky, kteří raději slibují zvýšení výnosu akcií než zlepšení pracovních podmínek. Třídní vědomí by se tak rozplynulo.
Bylo vždy lákavé zesměšňovat ideu společnosti vlastníků jako prázdný slogan či „švindl“, jak se jednou vyslovil bývalý ministr práce v Clintonově vládě Robert Reich. Jenomže tato teze měla se skutečností mnohem více společného, než kolik si byli její odpůrci ochotni vůbec kdy připustit.
Byla to důmyslná koncepce, která rafinovaně odpovídala na překážky, jež se dlouho jevily jako zcela nepřekonatelné všem politikům hledajícím cesty, jak co nejúčinněji zvýhodnit bohaté. Otázka se jim nakonec zjednodušila na prostý princip: lidé volí podle svých ekonomických zájmů. Dokonce v bohatých Spojených státech ovšem většina lidí vydělává méně, než kolik činí průměrný příjem. To znamená, že v zájmu většiny je volit politiky, kteří slibují, že budou redistribuovat bohatství shora dolů.
Co s tím? S řešením přišla Margaret Thatcherová. Soustředila se na britské státní a obecní byty, které obývali zpravidla zarytí příznivci labouristů. V odvážném tahu nabídla jejich obyvatelům možnost odkoupit si byty za výrazně zvýhodněných podmínek. Ti, kteří si to mohli dovolit, se rázem stali majiteli bytů, zatímco ti, kteří si to dovolit nemohli, byli nuceni platit takřka dvojnásobné nájmy, což vedlo k prudkému nárůstu bezdomovectví. Jako politická strategie ovšem takový postup slavil jednoznačný úspěch. Nájemníci se nadále stavěli proti vládě, zatímco více než polovina nových majitelů nemovitostí skutečně změnila svou stranickou preferenci a přiklonila se k toryům. Klíčem byla proměna jejich psychologie: začali myslet jako vlastníci, a ti zkrátka mají sklon volit torye. Tak se zrodil politický projekt společnosti vlastníků.
Na druhé straně Atlantiku Reagan prosazoval podobně koncipovaný soubor opatření, která přesvědčovala veřejnost, že třídní rozdíly jsou překonanou představou. V roce 1988 pouze šestadvacet procent Američanů odpovědělo v průzkumu veřejného mínění, že podle svého mínění žijí ve společnosti rozdělené na majetné a nemajetné – jednasedmdesát procent respondentů odmítlo samu představu o rozdělení společnosti na třídy. Skutečný průlom ovšem přišel až v devadesátých letech s „demokratizací“ akciového trhu, což vedlo k tomu, že v posledku až polovina amerických domácností vlastnila nějaké akcie. Sledování pohybu cen akcií se stalo národní kratochvílí a zprávy z burzy se v televizi začaly objevovat častěji než předpověď počasí. Lidé z předměstí se začínají usazovat na Wall Street, vtipkovalo se.
A opět se jednalo o proměnu psychologie. Vlastnictví akcií tvořilo poměrně malou část příjmů průměrného Američana, ale v éře frenetického zracionálňování a přesouvání výroby si tato nová vrstva amatérských investorů vypracovala zvláštní druh sebevědomí. Kdykoli se někde schylovalo k dalšímu kolu propouštění z práce, na což akcie daného podniku zpravidla reagovaly čiperným růstem, mnozí běžní lidé vůbec neprojevovali solidaritu k propouštěným, ani neprotestovali proti politice, která k propouštění vedla, nýbrž telefonovali svým makléřům s instrukcemi, kolik a jakých akcií mají nakoupit.
Bush nastoupil do úřadu s odhodláním tyto trendy dovést ještě mnohem dál. Měl v úmyslu svěřit celý systém sociálního zabezpečení do rukou Wall Streetu a proměnit rozmanité menšinové komunity – jejichž hlasy tradičně leží mimo dosah republikánských možností – ve vlastníky snadno dostupných bytů. „Méně než padesát procent Afroameričanů a hispánských Američanů vlastní byt či dům,“ všiml si Bush v roce 2002 a dodal: „To je prostě málo.“ Obrátil se na hypoteční společnosti, aby „otevřely truhlu s miliony dolarů a daly je k dispozici lidem, aby si mohli koupit vlastní byty a domy“.
Rok se s rokem sešel a dnes je jasné, že základní předpoklady doktríny společnosti vlastníků se zhroutily. Nejprve praskla bublina dot-com, pak zaměstnanci jen vytřeštěně sledovali, jak se jejich penzijní pojištění uložené z velké části v akciích rozpouští jak jarní sníh s Enronem a World- Comem. A teď přišla hypoteční krize, takže celkem dvěma milionům vlastníků domů hrozí, že o svá úvěrem zatížená obydlí přijdou. Mnozí se ve snaze udržet svou hypotéku zbavují svých podílů na akciovém trhu. A to je také konec lásky mezi Wall Streetem a lidmi z předměstí. Aby se vyhnuli nepříjemnému šťourání regulátorů, movití makléři přesouvají své obchody z veřejně obchodovatelných akcií do soukromých společností. V listopadu Nasdaq spolu s několika bankami včetně Goldman Sachs založil Portal Alliance, soukromou společnost pro obchodování s akciemi, do níž mohou vstoupit pouze investoři s majetkem přesahujícím sto milionů dolarů. Řečeno stručně, včerejší společnost vlastníků odumřela v dnešní společnost pro zvané členy. .
Masové vyhánění ze společnosti vlastníků má zásadní společenské důsledky. Podle zářijového průzkumu veřejného mínění společnosti Pew Research osmačtyřicet procent Američanů říká, že žijí ve společnosti rozdělené na majetné a nemajetné – což je takřka dvojnásobek oproti číslům z roku 1988. Pouze pětačtyřicet procent Američanů pokládá sama sebe za příslušníky třídy majetných. Jinak řečeno vrací se nám tu přesně ono staré známé třídní vědomí, o němž se myslilo, že ve společnosti vlastníků vyhyne. Ideologové volného trhu tak ztrácejí mimořádně účinný psychologický nástroj, zatímco progresivní skupiny naopak silnou zbraň získávají. Zůstává ovšem otázka, zda tu poté, co John Edwards opustil předvolební klání, zůstává ještě vůbec někdo dost odvážný, aby jí využil.


Proč potřebujeme na Hradě Švejnara, a ne Klause?
Datum: 14.01.2008, Jan Vaňous (Literární noviny)
Několik poznámek na téma, co mi opravdu vadí na Václavu Klausovi a proč by se měl stát českým prezidentem Jan Švejnar. ...
--------------------------------------------------------------------------------
I když žiji převážně v USA a v České republice pobývám maximálně dva až tři měsíce v roce, jako nositeli občanství obou zemí mi záleží na tom, aby Česká republika měla ve světě dobrou pověst a aby byla ve světě reprezentována lidmi kalibru Václava Havla. V posledních letech se mne řada mých dobře informovaných kolegů a přátel ptala, kde Česká republika vzala Václava Klause, a jak se mohl stát prezidentem nekdo lišící se tolik od Václava Havla. Vysvětluji jim to tím, že ČR doposud není vyspělá demokracie a zejména to, že prezident republiky se volí nepřímo, způsobuje, že v zásadě se hlavou státu může stát někdo, kdo se pro tuto funkci z mezinárodního hlediska nehodí. Může se tak stát díky dosti nechutným kšeftům mezi klíčovými politickými stranami.
Jako oprávněnému českému voliči je mně ale velmi trapné to, že jako nejvyšší reprezentant ČR v zahraničí Václav Klaus například arogantně uráží studenty na Harvardu, když se zeptají pár otázek "šitých na tělo", nebo že způsobí ostudu na Chicagské univerzitě, když s jedním z nejznámějších amerických politologů a ústavních právníků vede neprofesionální a trapnou diskusi o tom, že právní stát není klíčovým prvkem pro transformující se ekonomiky. Není mi také lhostejné, když šokovaným delegacím řady zemí v OSN v New Yorku tvrdí jako reprezentant České republiky, že světu nehrozí klimatické změny, ale že největším problémem jsou ekologové, když nositele Nobelovy ceny Ala Gora označí za někoho, kdo chce omezit lidské svobody, a když drží jiné přednášky v podobném tónu či duchu. Mrzí mne též, že nikdo v ČR (a to zejména šéf prezidentského protokolu) není schopen Václavu Klausovi vysvětlit, co je vhodný osobní doprovod v nepřítomnosti jeho manželky při oficiálních návštěvách či účasti na mezinárodních seminářích v USA, a že by bylo vhodné, aby se nejvyšši reprezentant ČR choval v zemi, kterou navštěvuje, jak je místním zvykem.
Obdivuji Jana Švejnara, protože je ve věci reprezentace českých zemí navenek ochoten něco učinit a alespoň chce být vážným protikandidátem na funkci prezidenta. Švejnar rozhodně není posedlý snahou získat politickou moc a jeho kandidatura mu působí řadu problémů v osobním životě. Dvojí občanství a to, že většinu života strávil v Americe, se v očích mnoha českých občanů, kteří nemají rádi emigranty obecně a ty úspěšné už vůbec, jeví jako zápor. Co se týče příjmů, nemůže Švejnar ani v případě volebního vítězství získat, profesně též ne (vždyť po pěti, ne-li deseti letech na Pražském hradě by se těžko vracel do původního povolání). Účast v českém politickém souboji na nejvyšší úrovni bude především vyžadovat hodně silný žaludek, zvláště když na druhé straně je někdo jako Václav Klaus. To, že je Jan Švejnar ochoten obětovat klidný akademický a rodinný život v Americe za značně nejistou politickou kariéru v České republice, je obdivuhodné a svědčí o hlubokém morálním přesvědčení, že pro české země musí něco udělat i za cenu osobní oběti. Naprostá většina z nás, mne osobně nevyjímaje, prostě takovou odvahu a přesvědčení nemá a nebyla by ochotna platit tu cenu, kterou Jan Švejnar pravděpodobně nakonec zaplatí. Svým významem je pozice českého prezidenta v americkém kontextu zhruba srovnatelná s postavením jednoho ze stovky senátorů, vezmeme-li v úvahu velikost České republiky a její váhu ve sjednocující se Evropě.
Kdo jsou skuteční architekti českých ekonomických reforem?
Podle Václava Klause a jeho stoupenců neměl Jan Švejnar buď žádnou nebo téměř žádnou roli v přípravě české ekonomické reformy. Kdo jsou skuteční architekti českých ekonomických reforem? Jako jeden z ekonomů přítomný řadě klíčových seminářů, setkání, diskusí a výměn nazorů koncem osmdesatých a začátkem devadesátých let si dovoluji nabídnout osobní svědectví o tom, kdo s čím konkrétním přišel a jaká byla jeho role.
Pokud se podíváme do nedávné minulosti a vynecháme generaci ekonomů z šedesátých let (lidé jako Ota Šik a Josef Goldman), reformátorské jádro v ČSSR bylo rozhodně v Prognostickém ústavu Akademie věd (pánové Valtr Komárek, Vladimír Dlouhý, Karel Dyba, Karel Kouba, Jozef Zieleniec, Miloš Zeman a další). Koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let se k nim přidal z USA Jan Švejnar a v podstatně menší míře i já. Naše působení vyvrcholilo na setkání klíčových ekonomů a několika politiků na několikadenním semináři v Kolodějích v únoru 1990. Tam s nejpropracovanější a poměrně souhrnou architekturou reformy vystoupil právě Jan Švejnar. Václav Klaus se tohoto semináře odmítl zúčastnit z důvodu "zaneprázdněnosti" a vyslal místo sebe kapitána Dušana Třísku z ekonomické sekce StB. (V tu dobu samozřejmě nikdo z účastníků semináře nevěděl, kdo pan Tříska je a jakou hraje roli. Co a odkdy vědel o panu Třískovi Václav Klaus veřejnosti nikdy nesdělil. Rozhodně mu ale Třískova práce pro StB moc nevadila; Tříska sice musel později rezignovat na pozici náměstka ministra financí, ale nadále zůstal Klausovým poradcem a konfidentem. Dokonce přede svědky na Ministerstvu financí Tříska Klausovi "vynadal", že je neschopný a nepostaral se, aby jeho svazek o práci pro StB zmizel.) Kapitán Tříska agresivně prosazoval svou vizi kuponové privatizace a jinak o ekonomickou reformu neměl, pokud se dobře pamatuji, žádný velký zájem. Jan Švejnar a já jsme ke kuponové privatizaci měli velké výhrady; každý z poněkud odlišných důvodů. Pamatuji se, že Švejnar hlavně zdůrazňoval potřebu ochránit státní majetek a značnou část tohoto majetku použít jako základ buď penzijního fondu nebo něčeho, čemu se nyní říká "sovereign/national wealth funds" (národní fond bohatství) ve prospěch všech obyvatel a hlavně příštích generací. Švejnarův problém byl v tom, že jeho myšlení předstihlo dobu a tyto druhy fondů (tehdy ji mělo pouze Norsko, nyní též Singapur, Čína, Rusko, a celá řada zemí Blízkého východu) začaly ve světě vznikat o pět až deset let později. Velká část reforem navrhovaných pracovníky Prognostického ústavu či Janem Švejnarem nebyla nikdy realizována, protože Václav Klaus agresivně prosadil jako zásadní ekonomickou reformu kuponovou privatizaci a na jiná klíčová opatření mu nezbylo moc času. Například zásadně blokoval jakýkoliv systematický pokus ze strany Ministerstva průmyslu ČR dostat do českých podniků zahraniční investice a tvrdil, že přes kuponovou privatizaci se vytvoří domácí kapitál (á la Motoinvest). Ministr hospodářství Karel Dyba si trvale stěžoval, že veškeré jeho argumenty ve prospěch většího objemu zahraničních investic do české ekonomiky byly Václavem Klausem ignorovány a jediným člověkem, kterému Václav Klaus opravdu naslouchal, byl Dušan Tříska a ten byl z pochopitelných důvodů proti. Guvernér ČNB a pozdější ministerský předseda Josef Tošovký říkával o Dušanu Třískovi, že je "žába na prameni", přes kterou se nelze dostat.
Otázkou však zůstává, kdo vůbec byl původcem myšlenky kuponové privatizace. Odborné veřejnosti je dnes známo, že architekty tohoto konceptu byli v sedmdesátých letech politici a ekonomové v provincii Britská Kolumbie v Kanadě a že tam byl prakticky (i když ve velmi omezeném rozsahu) uplatněn. V Československu přejala myšlenku kuponové privatizace "reformně orientovaná" skupina v komunistické straně a nechala na ní aktivně pracovat ekonomickou sekci StB a zejména kapitána Třísku. Pro tuto skupinu byla kuponová privatizace ideálním způsobem, jak se efektivně zmocnit značné části státního majetku bez jakéhokoliv kapitálu (za peníze českých občanů) a jak získat kontrolu nad ekonomikou. Pro estébácké „reformátory" bylo klíčové zabránit třem věcem. Za prvé bylo třeba zabránit realizaci Švejnarova plánu na vytvoření národního penzijniho fondu či fondu národního bohatství. Za druhé bylo třeba zabránit prodeji státního majetku těm, kteří kapitál měli, což by bývali byli hlavně zahraniční investoři. Za třetí bylo třeba vytvořit neprůhledný a nelikvidní trh privatizačních kuponů, který bylo možno poměrně snadno ovládnout. Proto se jevilo nutným zabránit možnosti volného obchodovaní privatizačními kupony, protože to by opět vyhovovalo především těm, kteří měli k dispozici peníze (hlavně zahraničním investorům). Kromě toho bylo potřeba co nejvíc omezit restituce majetku bývalým majitelům, a to se úspěšně podařilo tím, že většina restitucí se efektivně soustředila na rodinný šlechtický majetek a rodinné nemovitosti a restituce klasických či rodinných akciových společností (i se dvěma akcionáři) byly úspěšně zastaveny. Jeden z argumentů pro tento krok byl, že tyto restituce by se disproporcionálně týkaly majetku emigrantů, kteří Československo opustili a tudíž zemi „zradili". Ostrá emocionální averze vůči této skupině ze strany Václava Klause je všeobecně známa a v případě kapitána Třísky šlo hlavně o to, maximalizovat majetek určený pro kuponovou privatizaci a jeho následné převzetí skupinou, kterou reprezentoval. Nechci být úplným cynikem a tvrdit, že na rozdíl od kapitána Třísky, který byl v této záležitosti jasným spiklencem, byl Václav Klaus přímo součástí skupiny z StB, která kuponovou privatizaci napřed navrhla a poté úspěšně prosadila. Mým osobním dojmem je spíše to, že se Klaus prostě na této myšlence "svezl", protože mu vyhovovala politicky a byl to způsob, jak odstranit konkurenci ze strany ostatních ekonomických reformátorů. Kuponová privatizace byla též hlavní cesta k získaní politické moci a Václav Klaus se tím ani vůbec netajil. Při přednášce ve Světové bance v dubnu nebo květnu 1990 otevřeně prohlásil, že "...každý držitel kuponu bude volit moji stranu (ODS) a my tak vyhrajeme volby". Ironie je, že Václav Klaus si kuponovou privatizaci "koupil" hlasy českých voličů a "zaplatil" jim jejich vlastním majetkem. Takhle se to již dělalo v tvrdší formě ve starém Římě, když každý nový diktátor, který potřeboval podporu široké populace, nechal popravit větší množství politických oponentů a hlavně bohatých lidí a poté si koupil jejich podporu buď "chlebem a hrami" nebo rozdáváním zabavených peněz a majetku.
Když s kuponovou privatizací začaly být problémy a Václav Klaus a Dušan Tříska začali mít obavu, že nedopadne dobře, objevil se na české scéně finanční dobrodruh a gangster jménem Viktor Kožený a v podstatě pro ně kuponovou privatizaci zachránil. I když vláda ČR měla od samého začátku k dispozici detailní dokument od prestižní americké ekonomické detektivní firmy Kroll Associates, která dospěla k jasnému závěru, že Viktor Kožený je neseriozní a amorální človek, usvědčený vyděrač, lhář a zloděj, zmizel tento dokument na pokyn z nejvyšších politických míst v trezoru a jeho existence se ututlala. Nařízení či instrukce v tomto směru přišla tehdejšímu českému ministru průmyslu Janu Vrbovi a je na čtenáři, aby si domyslel, odkud pocházela a kdo za ní stál. Podle mého názoru vyhovovala podpora Koženého ze strany Václava Klause a Dušana Třísky jejich politickým záměrům; podle otrlých pozorovatelů nebyl ale Kožený žádný amatér a podporu Václava Klause a jeho stoupenců si vynutil tím, že měl v ruce značné množství vyděračských materiálů na potenciální protikampaň. To byl de facto počátek spojenectví mezi architekty české kuponové privatizace a řadou ekonomických a finančních gangsterů, kteří se postupně objevovali na české ekonomické scéně a pokračovali v tradicích Viktora Koženého, známého ve zbytku světa coby „pirát z Prahy". Dobře informované české veřejnosti není ani třeba uvádět jména lidí, kteří zruinovali IPB, přivedli ke krachu desítky menších bank, vyloupili a přivedli ke krachu řadu českých firem a v krajních případech se neštítili uchýlit k nájemným vraždám. Za tyto následky kuponové privatizace můžeme vyjádřit naše poděkování: (a) ekonomické sekci bývalé StB, (b) kapitánu Třískovi, který příslušný tým vedl, a (c) Václavu Klausovi, který se nakonec prohlásil za "ideového otce" celého projektu.
Jaký je vztah Václava Klause ke komunistické straně?
Jako zaměstnanec Státní banky ČSSR se Václav Klaus opakovaně snažil vstoupit do KSČ. V tom, že nebyl do strany přijat, hrály roli dva faktory. Ten méně důležitý byl, že jím organizované ekonomické semináře nesledovaly ortodoxní stranickou linii a komunisté k nim měli výhrady. Ten důležitější byla jeho osobnost - nedostatek skromnosti, povýšenecké chování, výbušnost, ambice, neochota podřídit se týmu. Komunističtí kádrováci celkem dobře vystihli jeho povahu. Václav Klaus na tom nicméně nebyl tak zle, protože manželka Livie v komunistické straně byla a dokonce tam zůstala ještě dva nebo tři roky po převratu (co kdyby to s převratem a ekonomickou reformou nakonec nedopadlo?). Ačkoliv profesor Komárek byl ochoten v Prognostickém ústavu tolerovat dosti extrémní názory a jejich autory i de facto chránit před vysokými stranickými činiteli, Václava Klause do Prognostického ústavu moc nikdo nechtěl, protože jeho povahové rysy znamenaly, že spíše než konstruktivním dodavatelem nápadů by se pravděpodobně stal vysoce rušivým faktorem. Když se nakonec dostal k moci, odměnil se Klaus svým bývalým intelektuálním kolegům tím, že dal Prognostický ústav zlikvidovat a zařídil, aby zmizely všechny "citlivé" materiály. Proč asi? Václav Klaus žádný velký antikomunista není - opakovaně se snažil do KSČ vstoupit, žil v manželském svazku s její členkou a v minulých prezidentských volbách udělal s komunisty výborný obchod, který zajistil jeho zvolení prezidentem. Na rozdíl od Václava Havla, Václav Klaus nikdy nebyl výrazně perzekuován, na žádných "barikádách" nikdy nestál a jeho účast na převratu v roce 1998 nebyla nijak aktivní a výrazná. (Když Václav Klaus tvrdí, že byl na komunistické "černé listině", jak je možné, že se objevil v létě 1988 na prvním americko-československém politickém a ekonomickém semináři na Princetonské univerzitě v USA? Účast v Československé delegaci tehdy určitě vyžadovala důkladné prověření ze strany KSČ nebo ochotu jinak spolupracovat s režimem či projevit loajálnost.)
Ztěží tedy on sám a hlavně pak jeho stoupenci mají v tomto ohledu Janu Švejnarovi co vyčitat.
Jaký je Václav Klaus ekonom?
Jan Švejnar má určitě pravdu, když říká, že Klause jako ekonoma nikdo snad mimo ODS neuznává, a navíc je obecně známo, že co se týče podpory ze strany kvalitních ekonomů, je na tom ODS dost zle. (Není to ani tak, že by ODS o ně neměla zájem nebo je nechtěla, ale Václav Klaus udělal v minulých letech vše pro to, aby se do jeho strany nedostali a neměl tak potencionální kvalitní vnitrostranické oponenty.) Václav Klaus je sice řádným profesorem ekonomie, ale jeho znalosti jsou zřejmě velmi omezené, když tvrdí, že vlastně Švejnara ani nezná a nic o něm neví. To jen dokazuje, že Klaus je především politik, který se dovede v oboru orientovat, ale to ho nečiní kompetentním ekonomem. Dovedl by si někdo představit, že řádný profesor ekonomie v tak malé zemi, jako je Česko, nezná dobře osobně deset nejvýznamnějších českých ekonomů? Už to dokazuje hloubku jeho neznalosti a jeho odtrženost od ekonomické profese. Na rozdíl od Maďarska či Rakouska, které v posledním století daly světu celou řadu významných ekonomů a tak lze na někoho zapomenout, toto o České republice (či Československu) rozhodně říci nelze. Žijících a obecně mezinárodně uznávaných českých ekonomů v zahraničí je snad pět a Jan Švejnar je mezi nimi bezpochyby jednička. V České republice je určitě pár velmi dobrých ekonomů, ale nejsem si vědom, že by kterýkoliv byl mezinárodně tak výrazný a uznávaný jako on. Jinak mne profesní postoj Václava Klause vůči Janu Švejnarovi moc nepřekvapuje. Byl to přece Václav Klaus, který, pokud mohu jeho výrok parafrázovat, prohlásil, že hlavní ekonom Světové banky a nositel Nobelovy ceny za ekonomickou vědu Joseph Stiglitz je břídil, který vůbec nerozumí ekonomice a zejména ne té české. Klaus tak reagoval na Stiglitzovu kritiku některých aspektů české ekonomické reformy a zejména kuponové privatizace. Jestliže je pro Václava Klause ekonom v jedné z nejprestižnějších ekonomických pozic na světě a nositel Nobelovy ceny "břídil", je štěstí, že pro Jana Švejnara si pouze rezervoval sdělení, že ho vlastně vůbec nezná. Svým způsobem je to od Václava Klause kompliment.
Proč Václav Klaus nechce s Janem Švejnarem debatovat?
Oficiální pozice Václava Klause je, že taková debata neodpovídá české politické tradici a že to není on, kdo se potřebuje zviditelnit, ale Jan Švejnar. V tom prvním má Václav Klaus určitě pravdu a je jasné, že sám není zastáncem přímé volby prezidenta, protože v takové volbě by asi neměl velkou šanci vyhrát. Průhledný způsob volby prezidenta republiky je to poslední, co Klaus potřebuje. Totéž platí o tlaku veřejnosti na poslance a senátory, aby jejich hlas skutečně reprezentoval to, co chtějí jejich voliči. Politici typu Václava Klause mají z televizních debat vždy obavy, protože taková utkání nelze snadno manipulovat a protože jejich průběh prostřednictvím nových technologií a médií ovlivňuje volební proces. Vidíme to v právě probíhající volební kampani v USA. To, jakou roli při vytváření veřejného mínění nyní hrají internet, blogy, servery jako YouTube a MySpace, musí Klause, pokud má vůbec o tento vývoj nějaký zájem, přímo děsit. Dosavadní předvolební úspěchy politiků, jako jsou Barack Obama nebo Mike Huckabee, jejichž hlavním politickým tématem je "změna", je přesně to, čeho se Václav Klaus nejvíc obává. Obama a Huckabee se na americké politické scéně objevili téměř přes noc a jejich úspěch v primárních volbách ve státech Iowa a New Hampshire byl šokem pro establishment demokratů i republikánů. Příčinou byla právě možnost objevit se v televizních politických debatách s pozitivními koncepcemi v protikladu s programy typu "mírného pokroku v mezích zákona", předkládanými většinou ostatních kandidátů včetně Hillary Clintonové, Mitta Romneyho, Rudyho Giullianiho a ostatních. Proč by měl Václav Klaus něco riskovat, když Jan Švejnar je přesně tím, kdo by jej mohl na českém politickém kolbišti "obamovat nebo huckabeeovat"?
Jinak je o Václavu Klausovi alespoň v ekonomické profesi obecně známo, že se prostě otevřené veřejné ekonomické debaty bojí, a to zejména, pokud by měl být ve společnosti zkušených debatérů a kvalitních ekonomů. V takové debatě by asi moc neuspěl ani svou schopností ukazovat bohatství češtiny vytvářením stupňovaných zdrobnělin, v němž dosáhl skutečného mistrovství. Dobře se pamatuji, že Jan Švejnar a já jsme Václava Klause žádali o možnost vést televizní debatu o české ekonomické reformě začátkem devadesátých let a Klaus to absolutně odmítl, protože prý nevěděl, co by tím získal a k čemu by to bylo. Rozhodně již tehdy neměl zájem na tom, aby česká veřejnost byla o ekonomických reformách lépe informována a aby se jeho vlastní privatizační program stal předmětem podrobnějšího rozboru na veřejnosti. Myslím, že i ostřejší výraz, totiž že Václav Klaus je prostě jako ekonom profesní zbabělec, je na místě. Nicméně faktem je, že Václav Klaus má určitě (Milton) friedmanovské kvality, a to hlavně jedovatost v jednání s potenciálními oponenty, a tento způsob jednání může být efektivní v určitém debatním prostředí. Klaus se určitě ponaučil ze známého incidentu, kdy v debatě s názorovým oponentem Milton Friedman docela dobrý argument odbyl s tím, že "..všechno to je hezké, ale otázka je, jestli ta Vaše teorie ještě funguje 100 milimetrů od Cambridge v Massachusetts." (Pozn. Friedman pracoval na katedře ekonomie na Chicagské universitě a neměl moc v lásce ani ekonomy z Harvardu či z MIT.) Pokud ale Václav Klaus naráží na oponenta, který se nedá snadno vyvést z míry touto debatní "strategií" - a Jan Švejnar takovým oponentem určitě je - riskuje, že sám sebe znemožní. Za těchto okolností je pro Václava Klause zřejmě lepší se jakékoliv veřejné ekonomické debatě s Janem Švejnarem vyhnout a neodhalit svoje slabiny.
Proč tento druh chování Václavu Klausovi v České republice prochází?
Po předcházející volbě prezidenta, kdy čeští voliči viděli na vlastní oči, jakým způsobem kšeftují s hlasy v parlamentu hlavní politické strany včetně sociálních demokratů, není divu, že mnozí vůči nadcházející volbě dávají najevo cynismus. Očekávají prostě, že se situace bude opakovat. Další tragédií je, že Česká republika je malá země a někdo významný s odlišným názorem se prostě nemá kde „schovat" a přemístit se fyzicky případně někam, kde mu z toho nevyplývají nevýhody. Zatímco v USA není pro nikoho problém se přestěhovat z jednoho státu do jiného i přes celou Ameriku, kam se má nositel kontroverzních názorů přemístit v Česku? Vzhledem k významné roli státního sektoru a polostátních společností (jako např. ČEZ), je jakákoliv významná osobnost závislá na vládnoucí politické straně. Ocitnout se na černé listině ODS nebo sociálních demokratů znamená pro řadu lidí konec finanční jistoty atd. Vědoucí české politické strany přejaly komunistické tradice a pokračují v politice, kdy veškeré klíčové pozice ve státním aparátu a ve státem kontrolovaných podnicích závisejí na stranické loajálnosti, a ne na odborné kvalifikaci, schopnostech či výsledcích. Navíc tato kultura též pronikla do soukromého sektoru, zejména v oborech, které závisejí na státních objednávkách. Většina významných osobností v České republice se dnes popravdě bojí otevřeně a veřejně vyjádřit svůj názor na Václava Klause. Důvodem je hlavně to, že i když si s nimi "nevyřídí účty" přímo Klaus, ochotně to udělají jeho oddaní lokajové doufající, že jejich odměnou bude povýšení a vyšší plat.
Je Jan Švejnar český vlastenec?
Podle mého názoru je rozhodně větší vlastenec než naprostá většina Čechů, kteří žijí doma a mají jen jeden pas. Místo toho, aby se výhradně hnal za akademickou prestiží a pozicí na ekonomické fakultě Harvardu či MIT nebo po penězích v soukromém poradenství, vedl Švejnar po léta Michiganský ústav pro ruské a východoevropské studie (ne příliš prestižní v očích některých vedoucích amerických ekonomických teoretiků) a zabýval se transformací ekonomik a analýzou chudoby (obojí je dost mimo hlavní "prestižní" ekonomické obory). Dělal to, protože chtěl mít ve své profesi skutečný praktický dopad a něčeho dosáhnout. V případě ČR obětoval obrovské množství času projektu CERGE a zajistil od sponzorů v USA stovky milionů korun na financování vzniku prvotřídního programu ekonomického vzdělání na úrovni Ph.D. na Karlově univerzitě. Tento program úspěšně funguje a je zcela srovnatelný se západními zeměmi. Václav Klaus ovšem mluví o Švejnarově údajném nezájmu o české školství a vzdělávání. Neznám nikoho jiného ze zahraničí, kdo pro české vysoké školství udělal tolik jako Jan Švejnar, zejména v oblasti soukromého financovaní vysokoškolského vzdělání v jakémkoliv oboru. Švejnar též pomohl řadě českých studentů zajištěním pobytu a stipendií na amerických vysokých školách. Proč to dělá a co z toho osobně má? Prakticky mu to vynáší hlavně různé problémy, psychicky ale velké zadostiučinění, že mohl něco vykonat pro Českou republiku a její občany.
Jan Švejnar se též velmi aktivně, i když ne moc úspěšně, snažil ovlivnit českou ekonomickou reformu, aby šla správným směrem a ve prospěch většiny občanů ČR. Bohužel v tomto ohledu byl Václav Klaus úspěšnější a zajistil, že tomu tak nebude. Naštěstí se Klaus nikdy v České republice nemohl stát naprosto dominujícím faktorem ani v ekonomice ani v politice a tak dopad řady jeho nešťastných ekonomických zákroků a iniciativ včetně kuponové privatizace nezpůsobil trvalou a hlubokou škodu české ekonomice. Zatímco Václav Klaus jasně opustil masarykovsko-havlovskou prezidentskou tradici a přinejmenším v zahraničí za posledních několik let dělal své zemi spíše ostudu, Jan Švejnar je kandidátem, který chce jít ve stopách Masaryka a Havla. Ani o jednom nejsou nejmenší pochyby, co se týče jejich vlastenectví.
Jaké jsou hlavní problémy kandidatury Jana Švejnara na prezidenta ČR?
Vidím hlavně dva - jedním je jeho americký pas a druhým absolutní nutnost udělat politický obchod s komunisty, protože bez nich je jeho zvolení téměř nemožné. V prvním případě by měl Švejnar určitě dilema v případě, že by se Česko rozhodlo vyhlásit válku Spojeným statům nebo se s nimi alespoň dostalo do pořádného politického sporu. Vzhledem k tomu, že šance takového politického vývoje je dost vysoká (povel: "teď se čtenář může upřímně zasmát) alespoň podle některých politologů a právníků podporujících Václava Klause (zřejmě mají k dispozici informace, které já postrádám), doporučoval bych Janu Švejnarovi pro případ vítězství v prezidentské volbě, aby se amerického občanství vzdal. (Nevím, zda to bude pro některé české voliče dost nebo to budou požadovat po celé Švejnarově rodině.) Po ukončení prezidentského období v ČR se Švejnar vždy může vrátit do USA a nechat se sponzorovat svojí manželkou a tak si do tří let zajistit návrat amerického občanství (povel: "další smích!). Jinak jsem příjemně překvapen tím, kolik je nyní v ČR odborníků na americké předpisy ohledně dvojího občanství a případného politického působení amerického občana v zahraničí. Předpokládám, že se tito "experti" nyní obratem navezou do těch izraelských politiků, kteří mají dva či více pasy, přičemž většina těch druhých či třetích je amerických. Až tito "odborníci" dají do pořádku politickou scénu v Izraeli, mohou pokračovat v baltických republikách, Gruzii, Polsku a Bulharsku - i tam mají nekteří významní politici více než jeden pas.
Dále stojí zato podotknout, že americká politická kultura (a rozhodně ne žádná legislativa) nevyžaduje, aby žádný Američan podporoval politiku amerického prezidenta nebo americké vlády. Jako svobodný americký občan může Jan Švejnar nesouhlasit s americkou politikou a dělat si, co chce, buď doma nebo v zahraničí. Zatímco v ČR se řada komentátorů zabývá tím, jak často Jan Švejnar žije v ČR, zda všichni v jeho rodině mluví česky a mají dobrou gramatiku, nikdo si zatím moc nevšimnul toho, jak dobře a elegantně (a hlavně diplomaticky) mluví česky a jak dobré má znalosti ČR a její politické a ekonomické problematiky v relaci k ostatním zemím, což je přesně něco, co president jako hlavní reprezentant země v zahraničí pro efektivní reprezentování země potřebuje. Jako president by byl Jan Švejnar intelektuálně a co se týče ekonomicko-politických otázek opravdová "těžká váha" s otevřenými dveřmi ve většině zemí. Sám jako Američan si nedovedu představit, že by si někdo v USA utahoval z Henry Kissingera kvůli jeho těžkému německému přízvuku, dělal poznámky na účet Zbignieva Brzezinskeho, protože se rychle pozná, že je polského původu, snažil se diskreditovat Arnolda Schwarzeneggera, protože se na něm okamžitě pozná, že je z Rakouska, nebo začal dělat urážlivé poznámky na demokratického prezidentského kandidáta Baracka Obamu, protože jeho otec pocházi z Kenje a Barack ho ani pořádně neznal. Jak se zdá, v Čechách ale vládne odlišná politická kultura stále netolerantní vůči těm, kteří se od typického průměru nějak liší.
Znám dost dobře politické názory Jana Švejnara a i když je určitě orientován ode mne poněkud doleva, lze ho férově charakterizovat jako potenciálniho politika s pravicově středovými názory, co se týče ekonomických otázek, s výjimkou jeho názoru na některé sociální otázky (např. chubobu a její odstraňování), kde je poměrně dost levicový. Osobně se mne jakýkoliv politický obchod s nereformovanými komunisty morálně příčí, ale chápu, proč ho musí Jan Švejnar udělat. Česká politická scéna nenašla doposud mechanismus, jak povzbudit komunisty k tomu, aby se zreformovali a posunuli blíže k sociálním demokratům. Naopak, nedílnou součástí politické strategie Václava Klause byla vždy fragmentace českého politického spektra a snaha udělat cokoliv proti formální koalici sociálních demokratů a komunistů. To byl způsob, jak zajistit silnou politickou pozici pro ODS a pravicové strany. Dalo by se to označit heslem "rozděl, fragmentuj a vládni." Jan Švejnar nemá šanci stát se prezidentem bez podpory komunistů, ale určitě to není za cenu, že by přejal jejich ideologii či klíčové programy. Jestliže ale věří v to, že je především potřeba poslat Václava Klause do penze, protože ekonomických škod doma a ostud pro ČR v zahraničí nadělal dost, musí za to zaplatit potřebnou cenu, i když se mu to určitě též morálně příčí.
Co lze závěrem říci o obou kandidátech na prezidenta ČR? Řečeno stručně a na rovinu jak to vidím já osobně: "Jeden z nich je prvotřídní demagog a oportunista, druhořadý politik a tretiřadý ekonom; druhý je vysoce charakterní člověk s jasnými morálními principy, zatím nezkušený, ale slibný politik a prvotřídní ekonom." Jsem přesvědčen, že kdyby v Česku nyní existovala přímá volba prezidenta, druhý kandidát by určitě vyhrál a to zejména pokud by mezi kandidáty proběhla veřejná debata, tak jak je běžné ve většině demokratických zemí. Jsem také přesvědčen, že kdyby v ČR poslanci a senátoři opravdu reflektovali názory a přání svých voličů a důkladně se informovali o charakteru a názorech obou prezidentských kandidátů, dopadla by volba prezidenta stejně jako v přímé volbě. V zemi, kde je politické kšeftování a převažující absence základní politické etiky mezi volenými zástupci lidu dominantním pravidlem spíše nez výjimkou, si však Jan Švejnar možná bude muset ještě pár let počkat, než politická scéna plně ocení jeho kvality a charakter. Nebyl bych ale vůbec překvapen, pokud se Jan Švejnar vynoří v následujících pěti letech jako ministerský předseda nebo prezident ČR. Pokud Václav Klaus vyhraje prezidentskou volbu začátkem února 2008 a bude pokračovat ve svém obvyklém arogantním politickém stylu, jsem si jist, že většina Čechů ho bude mít akorát dost.
Autor je Česko-americký ekonom s doktorátem z Yaleovy univerzity, který 30 let působil jako akademický ekonom a profesionalní analytik a prognostik se specializací na země východní Evropy a bývalého SSSR. V letech 1987-92 se aktivně angažoval v různých formách na přípravě české ekonomické reformy a byl osobně přítomen řadě klíčových jednání a seminářů jak v Česku tak i na těch, které proběhly v USA a v jiných zemích. Autor je v USA politicky orientován jako nezávislý s obecnou preferencí pro republikánskou, tj. pravicovou ekonomickou politiku. V případě ČR v současné době zatím nevidí na politické scéně žádnou středo-pravicovou stranu, s jejímž programem by se mohl ztotožnit.



--------------------------------------------------------------------------------
Publikace Strategie ekonomické přeměny Československa
--------------------------------------------------------------------------------