z myšlenek prof. M.Zeleného

Z nových myšlenek- díla univ.prof.dr.ing. M.Zeleného č.2


Na naslouchání tomuto muži potřeboval takynárod téměř 20 let....., asi ANO !



08.10.2008: Superdrahý balík, který je k ničemu
Autor: Milan Zelený
Přečteno 5699 krát
Pošli e-mailem
Americký Senát schválil vládní záchranný balík (700 miliard dolarů je skutečný „balík“) pro instituce držící toxické hypotéky a půjčky. Hlasování proběhlo ve středu, hned po skončení židovského svátku Nového roku Roš hašana.
Proč takový spěch? Účelem senátního hlasování bylo jít příkladem Sněmovně reprezentantů, která by měla o návrhu hlasovat do konce tohoto týdne, a politicky potlačit odpůrce balíku.
Na balík, který se již tak třpytil jako vánoční stromeček, bylo navěšeno dalších 100 miliard dolarů. Každý by si tam měl najít tu svou ozdobu: pojištění individuálních účtů (zvýšeno na 250 000 dolarů/účet), daňové úlevy pro šetření energií, zdravotní pojištění pro mentálně postižené, složení dozorčích rad a tak podobně. Laik se může ptát: co to má společného s finanční krizí? Původní návrh ministra financí Henryho Paulsona měl tři stránky, Sněmovna zamítla 150 stránek a ve středu Senát připravil a schválil 450 stránek a zvedl náklady na 800 miliard.
Je zřejmé, že krize Wall Streetu a kreditních toků se nyní zcela bezostyšně stala krizí politickou. Je nešťastné, že finanční krize probíhá současně s historickou prezidentskou kampaní. Politické zájmy zcela dominují nad zájmy hospodářskými, politické myšlení vytlačuje myšlení ekonomické a veřejnost je manipulována zastrašováním a sliby obou politických stran.
Nelze to spolehlivě předpovídat, ale je dosti pravděpodobné, že Sněmovna senátní návrh odmítne a bude chtít hlasovat o svém balíku. Pak bude třeba obě verze sladit a znovu o nich hlasovat v obou komorách. Pak to ještě musí jít k podpisu Bushovi. Takové prodlevy během politických kampaní silně nahrávají další politizaci procesu řešení finanční krize. Většině politiků Sněmovny hrozí, že v listopadu nebudou znovuzvoleni rozhněvanou veřejností.
Americká veřejnost se staví výrazně proti balíkům tohoto druhu. Podle odhadů je kolem 70–80 % voličů proti, demokratů i republikánů. Američtí voliči odmítají zachraňovat milionáře z Wall Streetu, nevěří, že je ekonomika v krizi, nesouhlasí se socialismem státní intervence (hlavním důvodem, proč byly toxické hypotéky vydávány, je legislativa zvaná CRA, dědictví po prezidentech Carterovi a Clintonovi, která přinutila banky nabízet své služby i chudším skupinám obyvatel a poskytovat tak levné hypotéky klientům, u kterých nebylo jisté, že své závazky dokážou splácet) a jsou ochotni podstoupit i určité finanční nepohodlí za účelem identifikace a potrestání viníků na Wall Streetu i ve Washingtonu. Jeden demokratický senátor charakterizoval desetitisíce telefonátů a e-mailů, které od voličů dostává jeho kancelář, jako 50 procent „NO“ a 50 procent „HELL NO“ („ne“ a „zatraceně ne“ záchrannému balíku). Americká veřejnost se socialismu brání.
Ubrání se?
Kromě balíku 800 miliard ze státních peněz existuje řada alternativ, které by nestály daňové poplatníky nic, umožnily by trhům fungovat a uvolnily by kreditní toky rychleji a spolehlivěji.
Je třeba uvolnit pravidlo „mark to market“, které vyžaduje ohodnocení finančních produktů podle současné tržní ceny, ne podle ceny nákupní. Jelikož neexistuje trh hypoték a půjček (pouze dvoustranné dohody), je hromadné oceňování toxických hypoték podle tohoto pravidla problematické, ne-li nemožné. Toxické půjčky by pak mohl odkoupit i soukromý kapitál, aby se uvolnily „zamrzlé“ kreditní toky. Stovky miliard soukromého kapitálu nyní čekají na své příležitosti (viz například Warren Buffet a jeho pět miliard investic do Goldman Sachs a další dvě do GE). S pomocí vynikající práce FDIC (vládní instituce, která pojišťuje vklady u bank) a obzvláště její ředitelky Sheily Bairové (vedla jednání o převzetí krachujících bank Wachovia a Washington Mutual) by ohrožené banky vydaly nové akcie a fúzovaly s dobře kapitalizovanými soukromými bankami. Beznadějné banky, o jejichž aktiva není zájem ani při bankrotním ocenění, by se nechaly zaslouženě padnout ve smyslu Schumepterovy „kreativní destrukce“, aby udělaly místo jiným, a tak se očistil kapitalismus volného trhu.
Příčinou finanční krize byly státní zásahy do ekonomiky (státem vynucený prodej substandardních hypoték). Na tuto příčinu se vládní balík nijak nezaměřuje, a proto pouze umírňuje symptomy, ale neřeší vlastní nemoc. Mokrý hadr na hlavu sníží horečku, ale neodstraní infekci.
Vyšlo 3. 10. 2008 v MF Dnes
Pro zajímavost přikládám texty, které jsem publikoval v předchozích dnech:
Týdeník Euro, 30. září, 2008
Nastává očista
Současná krize na Wall Streetu je výrazem ozdravného procesu, takzvaného „tvořivého ničení“, které již v roce 1942 popsal ve své knize Kapitalismus, socialismus a demokracie moravský rodák, americký ekonom a politolog Josef Alois Schumpeter. Staré, nereformovatelné systémy, instituce a podniky se rozpadají a mizejí. Na jejich místo nastupují nové, lépe připravené na měnící se prostředí. Kapitalistická ekonomika je živým organismem, jenž se adaptuje a vyvíjí integrací, disintegrací a reintegrací – tedy cyklem známým z biologie.
Bránit se této „kreativní destrukci“ je útokem na samotnou podstatu kapitalismu jako přirozeného, neustále se vyvíjejícího hospodářského řádu s měnícími se cíli i hodnotami v nikdy nekončící spirále sebeobnovujícího se podnikatelského úsilí.
Na počátku byly zásahy státu
Americký Kongres schválil v roce 1977 takzvaný The Community Reinvestment Act (CRA), který vyžadoval po federálně pojištěných bankách, aby poskytovaly levné hypotéky chudším okrskům v sousedstvích. Plnění požadavků CRA bylo striktně monitorováno. V roce 1995 prosadil tehdejší americký prezident Bill Clinton významnou revizi CRA. Ta vedla k podstatnému zvýšení počtu a objemu hypoték a půjček pro nejchudší vrstvy, a to přímou autorizací a podporou nestandardních (subprime) úrokových sazeb, vedoucích k tvorbě sekundárního trhu hypotečních půjček. Clintonovy revize umožnily takzvanou sekuritizaci, proces, jenž umožňuje parcelování a přebalování finančních aktiv do akcií a jistin, jež lze dál prodávat investorům. Tím se získávají finanční zdroje, které v roce 2005 dosáhly 8,06 bilionu dolarů. A vedly na amerických trzích k vydání nových jistin za 3,07 bilionu dolarů jen za rok 2005. První veřejnou sekuritizaci CRA půjček zahájila v roce 1997 společnost Bear Stearns. V letech 1993 až 1998 vzrostly CRA půjčky o 39 procent, všechny ostatní však jen o 17 procent.
V tom spočívají zdroje současné finanční krize: v radikálním zásahu Clintonovy vlády do fungování hypotečních trhů. Tento iracionální útok na kapitalismus volného trhu vytvořil natolik silné a bezprecedentní finanční toky, že se po Bear Stearns tomuto lákadlu levných peněz nedokázaly ubránit ani ostatní investiční banky na Wall Street. Američtí demokraté, ve snaze zbavit se nemístného komplexu viny za finančně slabší vrstvy, které si nemohou dovolit vlastnictví rodinného domu, poškodili nejchudší spoluobčany a uvedli šéfy Wall Streetu na bezprecedentní cestu arogantního bohatství, morální korupce a sebezničujícího cyklu chamtivosti. Typickým představitelem tohoto komplexu viny bohatých je demokratický senátor Joe Biden, který tvrdí, že „platit vyšší daně je výrazem patriotismu“. Takový nesmysl mají Američané volit? Kdo ví.
Současná krize Wall Streetu byla tedy uměle vyvolaná nemoudrými intervencemi státu do ekonomiky. A zneužitím následků vychytralí bankéři, zaslepení touhou po mamonu a penězích druhých lidí, zcela iracionálně ohrozili nebo zničili i své vlastní podniky.
Americká ekonomika a i americký kapitalismus zůstávají ve svých základech zdravé. Nemocná je americká politika a Wall Street, jež se snaží tuto ekonomiku podřizovat vlastním politickým a finančním zájmům.
Virtuální ekonomika
Co se změnilo od roku 1977? Vznikla globální ekonomika. Světové trhy jsou propojeny jako nikdy předtím – finančně, institucionálně a hodnotově. Přestaly fungovat izolované ostrůvky „národních ekonomik“. Vysoce efektivní technologie internetu a telekomunikací umožňují okamžité reakce, přelévání zdrojů a rozhodování bez časového prostoru na vstřebání a zažití jejich následků, dopadů a implikací. Důsledkem je snížená transparentnost rozhodnutí, výsledků a zodpovědnosti. Agenti subprime hypoték je prodávali po celém světě, nevyjímaje naivní vesničany v severním Norsku.
Ani vzdělání manažerů, zejména makroekonomické a finanční, neodpovídá prostředí 21. století. Vychází ze starého mechanistického modelu a nepřipravuje na řízení nových realit v globálních institucích. Navíc byly přerušeny vazby mezi virtuální ekonomikou finančních symbolů i spekulací a reálnou ekonomikou produktů či služeb. V USA se diskutuje o problému, zda úvěrové trhy odrážejí skutečnou situaci. Neodrážejí! Fungují více méně autonomně a v úzké spolupráci se státem a v závislosti na něm.
Existují tedy dvě ekonomiky. První, reálná ekonomika produktů a služeb, kde na trhu probíhají transakce se zbožím proti platbám za ně. A druhá, virtuální neboli symbolická ekonomika peněz a finančních nástrojů, v níž se sází na budoucí pohyby cen a která riskuje s penězi druhých lidí. Existují také dva druhy finančních transakcí, investic a rozhodnutí. První se týká financování a kapitalizace reálných produktů a služeb, druhý představuje čistou spekulaci (někdy také sázky, hry, „risk management“ a obchodování s papírovými hodnotami).
Symbolická, virtuální ekonomika se stala významně nezávislou a odpoutala se od reálné. Není to zcela symetrické: zatímco finanční ekonomika si vystačí ve svých spekulacích, reálná ekonomika je negativně ovlivněna ztrátou hodnotných úvěrů. Dnes lze spekulovat s ropou, vepřovými boky, hypotékami nebo zlatem, aniž byste se o tyto produkty reálně zajímali a měli vliv na jejich pohyby nebo převody. Pro globální spekulanty je skutečná povaha těchto komodit nebo produktů většinou nepodstatná. Na Wall Streetu lze prodávat i akcie, které nevlastníte (takzvaný short selling).
Chamtivost, Nedůvěra a strach
Wall Street jako instituce se výrazně posunula z původního financování produktů, služeb a ekonomického růstu na čistě spekulativní investice. Je známo, že lidská chamtivost nezná mezí a že heslo Wall Streetu „greed is good“ (nenasystnost je dobrá – pozn. red.) nemůže být součástí reálné ekonomiky. Panika a její vyvolávání se stávají nástroji k zajištění propadu cen akcií, a tudíž k levnému skupování cíleně znehodnocených aktiv. Obzvlášť vypovídající je chování Barclays Bank, která odmítla koupit akcie banky Lehman Brothers. Avšak poté, co se Lehmani položili, začala Barclays o skupování „okousaných zbytků“ opětně jednat. Cílené pověsti, mýty a šuškanda vedly k podobně bleskové demisi Bear Stearns.
Dalším apokalyptickým jezdcem Wall Streetu je strach. Ten je příčinou zmatených akcí státu a centrální banky (Fed). Strach, že se krize virtuální ekonomiky rozšíří i na reálnou. Spekulanti musejí vyvažovat chamtivost strachem – jde o peníze jiných lidí, na pokraji zákona a někdy i zločinu (ilegální short selling v Morgan Stanley a Goldman Sachs, vstup FBI do vyšetřování podvodů). Mocní investoři a vládní úředníci žijí v neustálém strachu.. Chamtivost je nutí přijímat iracionální rizika. Strach jim však diktuje rozparcelovat tato rizika na velký počet institucí po celém světě. Například Lehman Brothers: Co vlastně firma dělala? Co bylo jejich hlavní funkcí? Za levné peníze skoupit od komerčních regionálních bank nízkoúročené, většinou nesplatitelné CRA hypotéky. Tyto hypotéky rozparcelovat a „přebalit“, nalepit na ně své „mocné“ jméno a prodával institucím, fondům a ostatním naivním chamtivcům po celém světě, od Číny až po Norsko. Co se děje dál, se již nedá spolehlivě vysledovat: status, hodnota, riziko a splatnost investic nejsou transparentní, nikdo nezná pravý stav a hodnotu věcí.
Když pak začnou držitelé hypoték bankrotovat, vypovídat platby a opouštět špatně zadlužené domy, celý spekulativní řetězec se začne otřásat nedostatkem úvěrů. Nastává řetězová reakce uměle vyvolané krize finančního sektoru.
Nová éra Investování
Navíc jsou špatný management, chamtivost a nepochopení rizik efektivně zamlžovány komplikovanými zázraky takzvaného „finančního inženýrství“: CMO, CDO, CDS, SIV (viz Pojmy), jejichž dopadům nerozumí ani jejich uživatelé, natož pak šéfové. Není divu, že se pak s penězi druhých lidí a daňových poplatníků tolik hazarduje. Zmínit je třeba i fakt, že manažeři investičních bank mají lukrativní byznys v poradenství. Říkají jiným podnikům, co a jak dělat, jak financovat, jak řídit rizika a podobně, ale když přijde na jejich vlastní podniky, jsou bezradní, neznají rizika, neumějí navýšit kapitál a natahují ruce ke státu.
Přichází tedy stát. Původně se snaží financovat jen „šibaly“ pomocí peněz nevinných daňových poplatníků. Pomáhá z nesnází finančním institucím, aby zabránil panice investorů a útokům na vklady. V případě bank to musí dělat, protože vklady jsou pojištěné. V případě investičních ústavů by to měl činit jen nepřímo, aby podpořil důvěru a stabilizoval finanční hospodářství. V obou případech je to nakonec vždy daňový poplatník, který přejímá rizika za všechny špatné úsudky, nerozumná rozhodnutí a neomezenou lidskou chamtivost.
Vzpomeňme jen na drze bezostyšné výkupy Bear Stearns, Freddie Mac, Fannie Mae a AIG. Tím však vzniká neudržitelné morální riziko: „Když oni dostanou, proč ne já?“ Pak spadne Lehman Brothers do bankrotu a Merrill Lynch se během jediného dne rozplyne v jiné instituci (Bank of America). Z původních pěti investičních gigantů Wall Streetu již nezbylo nic: i Morgan Stanley a Goldman Sachs se změnily na holdingy a tím na regulované komerční banky. Oba investiční domy jednají o splynutí s komerčními bankami, jako je Wachovia. Jejich akcie klesají. Znaámý investor Warren Buffet již situace využil a do Goldman Sachs investoval přes 5 miliard dolarů. Na volném trhu a bez státních garancí by to nikdy neučinil. Tím nás opouští starý Wall Street.
Místo něho se tedy formuje nový Wall Street, který vzniká z menších, moderních, flexibilních a konkurenceschopných institucí. Nastává nová éra globálního investování, založená na nových pravidlech přímé regulace, transparentnosti a zodpovědnosti, ale především na odbourání Clintonova dědictví a jeho „revize“ CRA. Jeho radikální deregulace Wall Streetu prostě nemohla fungovat.
Politická nadstavba a KLAM
Je velkým neštěstím, že tato krizová „očista“ Wall Streetu se děje právě v době prezidentské kampaně v USA. Americký prezident je v ohnisku zájmu všech vyspělých zemí. Politická kampaň je proto drahá, nemilosrdná, podobná válce, založená na klamu, dezinterpretaci a mediální destrukci osobností.
Postoje obou táborů, Johna McCaina i Baracka Obamy, jsou neustále konfrontovány a vyhrocovány, bez ohledu na fakta, zájmy občanů a inklinace voličů. Prezidentské volby prostě nepředstavují optimální prostředí pro řešení kulminujících problémů finanční krize.
Postoje obou táborů ke krizi Wall Streetu tudíž musejí být diametrálně odlišné. Nejde již o tradiční postoje demokratů či republikánů, v nové ekonomice jsou jejich mechanické ideologie nepoužitelné. Stanoviska k novým výzvám a novým krizím jsou tedy formována „za pochodu“ nově. Navíc nastal výrazný přesun priorit kampaně od původní „války v Iráku“ na současnou a již konečnou „ekonomiku USA“. Oba kandidáti se tedy horečnatě učí ekonomii, ale své znalosti musejí podřizovat politickým imperativům.
McCain tvrdí, že základy reálné ekonomiky jsou dobré a perspektivní, ale autonomní a umělá krize virtuální (finanční) ekonomiky je začíná omezovat a ohrožovat. Obama tvrdí, že v krizi je reálná ekonomika a jejím vyústěním a vyvrcholením je současná krize virtuální (finanční) ekonomiky. Tyto dva protichůdné postoje mají logické vysvětlení. Obama musí převést vinu na osm let republikánské vlády a odklonit ji od demokratů a Clintona – na to by mu „pouhá“ krize Wall Streetu nestačila. McCain musí naopak uplynulých osm let reálné ekonomiky obhájit a soustředit se na finanční krizi posledních dvou let (pod vedením demokratického Kongresu) a navrhnout program očisty finančního sektoru.
Politická kampaň tedy mlží skutečnou situaci. V zájmu Wall Streetu je nejen zveličovat a rozdmýchávat krizové vášně s cílem získat peníze daňových poplatníků, což se daří (Bear Stearns, Freddie Mac, Fannie Mae, AIG), ale také urychlovat bankroty a pokles akcií (pomocí short selling) pro levné nákupy zbývajících aktiv (chování Barclays). McCain volá po nezávislé komisi, která by vyšetřila příčiny a hlavní aktéry finanční krize (jak jinak lze provést efektivní nápravu?), Obama však musí tuto iniciativu obratem zesměšňovat a torpédovat.
Je třeba také vědět, že Obama je největším příjemcem volebních příspěvků od Freddie Mac, Fannie Mae a Lehman Brothers. Proč Wall Street podporuje demokraty? Právě kvůli injekcím státních peněz – „podnikat“ s penězi druhých lidí je krédem Wall Streetu. Demokraty také miluje Hollywood (iniciativa Barbry Streisandové, sedm milionů dolarů za jediný večer). Oblíbencem všech je však Ben Bernanke, předseda Fedu, který sice odolal a neudělal nic s úrokovou mírou (vynikající tah k posílení dolaru), ale pak vše „napravil“ a napumpoval 85 miliard dolarů státních peněz do AIG. Akciové trhy se okamžitě propadly, čímž se snížila cena, za kterou může stát aktiva soukromých podniků odkoupit. Proto Bernanke vzápětí přišel s plánem státního výkupu špatných dluhů za 700 miliard dolarů. Tohle bude muset dělat tak dlouho, dokud ho po volbách nevyhodí nová administrativa.
ZDRAVÁ EKONOMIKA
Přitom jsou základy americké ekonomiky opravdu v pořádku. Export roste, dolar posiluje, hypotéky a nemovitosti jsou levnější, osobní úvěr je dostupný a levný, cena ropy klesají a tak dále. Nezaměstnanost sice v srpnu stoupla na 6,1 procenta, ale to je jediný špatný ukazatel. Američané si již zvykli na její nižší míru. Nezaměstnanost bohužel ještě poroste. Ale z jiných důvodů, které přímo nesouvisejí s touto „krizí“. Pád cen ropy zůstal pod hledáčkem radaru politiků a médií. Že by náhlý pokles poptávky? Anebo hurikány? Nebo snad Čína? Nikoli, čistá spekulace žene ceny nahoru a pak zase tvrdě dolů bez ohledu na potřeby a chování reálné ekonomiky. Za povšimnutí stojí, že ceny ropy klesly zhruba o 33 procent, ale benzinu u čerpací stanice jen o sedm procent.
Individuální klienti bank nejsou ohroženi. „Krize“ postihla investiční, nikoli komerční banky. Je tedy třeba zdůraznit, že individuální vklady v komerčních bankách jsou bezpečné. A také AIG zákazníci a jejich pojistky jsou v bezpečí. Pokud voliči nepodlehnou umělé, ale dobře cílené „panice“ některých politiků a šéfů Wall Streetu, není se čeho obávat. Spekulativní „útok na kapitalismus“ je třeba odrazit klidem, chladnou hlavou a uváženou volbou v listopadu. Regulace a dohled na instituce, které obchodují se soukromými i státními penězi, jsou žádoucí, nutné a pro vitalitu kapitalismu kritické. Chamtivost, spekulace a hazard nesmějí nikdy převýšit nad podnikavostí, kreativitou a inovacemi, které měly investiční banky stimulovat v reálné ekonomice.
Kapitalismus volného trhu nemůže být legalizací okrádání, podvádění a korupce, ale zajištěním oboustranných výhod ve všech racionálních transakcích. To nelze bez tržní regulace v novém globálním prostředí zajistit. Jedním řešením je ustavit jakousi RTC (Resolution Trust Corporation – bývalá vládní agentura, která od roku 1989 do roku 1995 přebírala nelikvidní aktiva bank, obdoba české Konsolidační banky – pozn. red.). Ta by odkoupila špatné dluhy a tím uvolnila tok úvěrových peněz, které jsou nyní „zamrzlé“ kvůli přemíře strachu v institucích. Po ozdravení hodnot nemovitostí by se cena těchto jistin zvýšila a bylo by je možné prodat, třeba i se ziskem. Jde tedy o jakési uvolnění normálních finančních toků odlehčením špatných dluhů. Stručně řečeno, RTC plán je uklidit všechno smetí do velikánského skladiště - a čekat.
Útok na kapitalismus?
Dalo by se to udělat i se soukromými penězi. Stačí zprůhlednit bilance postižených institucí, aby je trh mohl správně ohodnotit, například pojišťovny AIG. Její zakladatel Hank Greenberg nabízel pomoc získáním soukromého kapitálu z celého světa, ale jeho nabídky dnešní vedení AIG ignorovalo. Dalo přednost státním penězům a natahovalo ruce k Fedu a Bernankovi. Ten jim oněch 85 miliard dolarů rád poskytl za levné akcie AIG a 80 procent státní účasti. Není to sice ještě evropské znárodnění a socialismus, ale mzda strachu ano. Morální riziko státních injekcí stouplo jak na úrovni obchodní, tak politické.
Jsme svědky útoku Wall Streetu, státu a Fedu na kapitalismus volného trhu. Použiti jsou k tomu čtyři apokalyptičtí jezdci: chamtivost, panika, strach a klam. Místo úpadku však nastává dlouho potřebná očista a vzniká nový Wall Street a nový kapitalismus – silnější, dynamičtější a zodpovědnější – právě o zkušenost z probíhající katarze.
POJMY
CMO – collateralized mortgage obligation – zajištěná hypoteční obligace
CDO – collateralized debt obligation – zajištěná dlužní obligace
CDS – credit default swap – směna úvěrového selhání
SIV – structured investment vehicles – strukturované investiční nástroje
Důrazy
Doporučení z druhé strany
1. Zachovat klidnou hlavu, rozvahu a především přemýšlet. „Krize“ není tragédie, ale výzva a příležitost k očistě.
2. Nenaslouchat „analytikům“, kteří papouškují jeden druhého. Většinový názor nemá a nikdy nemůže mít pravdu – to bychom na burzách vyhrávali všichni a neustále.
3. Probíhající katarze amerického i globálního kapitalismu je předzvěstí nové, výkonnější ekonomiky a silnější demokracie.
4. Americký akciový trh čeká silný vzestup. Je třeba investovat „před dvěma týdny“. Nikoli až budou investovat všichni – to už bude jako vždy pozdě.
5. Neschraňovat titulky o krizi, pádu a konci kapitalismu. Jde o cílenou propagandu těch, kteří chtějí získat státní peníze anebo vystrašit voliče, aby je dostali na svou stranu. Akcie jsou sráženy uměle navzdory jejich tendenci růst na podkladě reálné ekonomiky.
Úvodní stránka
Rozhovory
Ekonom Zelený: Krize se možná ČR vyhne, ale ne obloukem
09:30 10.10.2008Simona Holecová, Libor Stejskal
Praha, New York - Finanční krize bychom se měli bát, ale pozitivně, zdravě, nepropadat panice, říká ve světě nejcitovanější český ekonom Milan Zelený.
Profesor Fordham University v New Yorku a Univerzity Tomáše Bati, který začátkem 90. let vedle Jana Švejnara nejvýrazněji oponoval transformaci české ekonomiky podle Václava Klause, se domnívá, že zdrojem současné krize jsou politicky prosazované a Wall Streetem podporované levné a nekvalitní hypotéky pro tzv. chudší vrstvy.
Čtěte více
Banky podržíme, vklady zaručíme, slibují další vlády
Padnou další banky, varuje šéf americké státní kasy

Milan Zelený odpovídal na písemně položené otázky Aktuálně.cz z New Yorku, kde se v těchto dnech zdržuje.
A.cz: Z novinových titulků se na nás valí záplava hrůz: Úvěrové ústavy před krachem, vlády usilovně hledající pomoc, pády na burzách, historické propady. Jak tomu má obyčejný člověk, který si spoří na důchod, splácí hypotéku a chce založit rodinu, rozumět? Je důvod se bát?
Jsou dva druhy strachu, dva způsoby jak se „bát": pozitivně a negativně. Bát se pozitivně je zdravé a racionální. Třeba si rozmyslíte, zda si vzít tu podbízenou hypotéku; promyslíte, zda uložit peníze v „té své" jediné bance; přehodnotíte zabezpečení svého důchodu; změníte své volební preference; zajistíte příjem zlepšenou kvalifikací; uděláte tu dlouho vysněnou investici; omezíte své „žití na dluh"; reálně posoudíte co si dovolit můžete a co ne - prostě, začnete žít jako racionální a moudrý hospodář.
Strach jako přirozená ochrana
Žít lehkomyslně na dluh s nevyplácí. Pozitivní strach vám pomůže v tolik potřebné skepsi vůči politikům a jejich bankéřům: budete i nadále věřit jejich slovům? Není čas si konečně promyslet koho volit a proč? Bát se je přirozenou lidskou obranou; nebojí se jen hlupáci a dobrodruzi.
Negativní strach znehybňuje, vede k panice a nemoudrým rozhodnutím. Nikdo by neměl rozhodovat v opilosti (třeba i z peněz) anebo v panice. Ani vlády ne. Nejvíce je třeba se bát negativního strachu. Nenechte se dominovat okolnostmi, poměry a situací. Neshroma6ďujte titulky z Blesku. Učte se, učte se mít svůj vlastní názor, svůj vlastní život a své vlastní radosti: svět se nezboří a lidé s pozitivním strachem z toho vyjdou posíleni a obnoveni.
A.cz: Vlády - včetně české - stále opakují, že není důvod k panice. Nakolik to říkají proto, že vědí, že by právě panika mohla krizi významně prohloubit? Nebo „jim" můžeme věřit, když chlácholí?
Jak jsem již uvedl, důvod k panice není: panika ještě nikdy nikomu nepomohla.
Nevěřte bankéřům!
Něco jiného je to vyzvání „věřit". Jestli v ČR ještě někdo věří bankéřům a politikům, pak se potýká s opravdovou krizí osobní, ne-li společenskou. Politici a bankéři přece neexistují proto, aby se jim věřilo, ale aby se jim nevěřilo: aby byli neustále zpochybňováni, prověřování a veřejně odhalováni když „pochybí" - jako vlastně všechny „profese", které disponují, manipulují a spekulují s penězi druhých lidí.
Čtěte více
Zeleného blog na Aktuálně.cz: Superdrahý balík, který je k ničemu

Stačí přece jen přemýšlet, číst noviny a skládat si rozptýlené informace do ucelených znalostí. Informace nejsou znalosti. Vezměte si včerejší interview v Blesku:
Řediteli ČS dali hypotetickou otázku co by se stalo, kdyby se jeho mateřská banka dostala do potíží? Zde je odpověď:
"To je opravdu naprosto hypotetická otázka, protože Erste Bank je ve vynikající kondici. Je tu jedna skutečnost, na kterou je Erste Bank nesmírně hrdá: existuje od roku 1819 a i v dobách, kdy se ekonomice nedařilo, jak tomu bylo ve 20. století několikrát, i po dvou světových válkách, žádný z jejích klientů nepřišel o své peníze."
Současně, v téže chvíli, probíhala přes media následující zpráva:
„Středoevropským akciovým trhem zamával rakouský bankovní gigant Erste. Ten snížil kvůli finanční krizi svůj výhled zisku pro letošní rok. Ve druhém pololetí 2008 by měl pokles čistého zisku dosáhnout k 538,1 milionu eur, tedy přes 11 procent. Se započtením mimořádných příjmů z prodeje pojišťoven by zisk za celý rok 2008 měl dosáhnout přibližně 1,8 miliardy eur.
Stávající informace samozřejmě negativně ovlivní plánované výnosy, což bude mít s největší pravděpodobností negativní dopad na ocenění společnosti. Z tohoto důvodu pozastavujeme naše doporučení a cílovou cenu, která bude v nejbližších dnech aktualizována, uvedl analytik Milan Lavička ze společnosti Atlantik FT."
Takových příkladů jsou denně stovky, nejen u nás, ale všude ve světě. Stačí se učit z chyb druhých a ne ze svých vlastních - to už je pak pozdě.
A.cz: Pokud byste byl nyní generálním ředitelem hypotéční banky, co byste dělal: Zdražil hypotéky, zpřísnil kritéria pro jejich poskytování, nebo…?
Především bych generálním ředitelem hypotéční či jiné banky nikdy nebyl. Nejsem dostatečně „politický": podlézavý, ohebný, nedůvěryhodný, arogantní a chamtivý; nejdu „přes mrtvoly". Za druhé, z vaší otázky vyplývá, že bych napravoval chyby druhých lidí. Už jsem se s takovými otázkami setkal dříve: když selhala kupónová privatizace, lidé byli okradeni a ohromné majetky přešly do rukou zahraničních podniků, mafiánů a komunistů, tak se mě ptali, co bych udělal, jak bych napravoval „pomýlení" těch ostatních.
Zákazník, ne pouhý klient
Co bych udělal? Nikdy bych se do takové situace nedostal. Nikdy bych neprodával hypotéky těm, kteří si je nemohou dovolit. Nikdy bych neodměňoval agenty podle počtu hypoték, ale jen podle kvality hypoték. Propustil bych všechny, kteří zákazníky obelhávají, vnadí, dezinformují a manipulují. Zákazníka nelze obrat a ponechat svému osudu; zákazníka je třeba chránit, nevystavovat ho nežádoucím rizikům, starat se o něho dlouhodobě - aby zůstal zákazníkem a ne pouhým klientem.
A.cz: Irsko, Německo a Rakousko přišlo s tím, že bude jistit vklady drobných střadatelů. Jak korespondují tato poměrně razantní gesta s neustále opakovaným tvrzením, že evropská ekonomika je zcela jiná než americká?
Nevím, kdo tohle tvrdí, ale ekonomika je globální, silně provázaná, vzájemně závislá a internetem bleskově informačně propojená. Žádná ekonomika není ostrovem, stejně jako žádný podnik nebo instituce, včetně bank i parlamentů. Žijeme v době globálních trhů. Proto když Amerika kýchne, svět dostane zápal plic. Jištění vkladů státem by mělo být trvalým, standardním opatřením, ne nervovou reakcí na rizikové podmínky. V USA je jištění do $250.000/účet a pokud vím, v Evropě do EUR50.000/účet. Bude to ale asi v každé zemi jiné. EU není USA.
V globální ekonomice se finanční nákaza šíří jako virus a postihuje celý svět. Ozdravná „antibiotika" se však nešíří symetricky a místa nákazy přetrvávají. Např. nemá význam ozdravovat a restrukturalizovat americký finanční systém a nechat ty evropské beze změny. Je třeba globálně koordinovaného přístupu k reformě monetárních i fiskálních pravidel na úrovni G7. Snížení úrokových měr v některých zemích (ale ne v Česku) je jistě dobrým prvním krokem ke globální spolupráci.
A.cz: V čem se tedy evropská situace liší oproti té americké? Za původce krize v USA se považuje zhroucení realitního trhu. Hrozí něco podobného v Evropě? Pokud ne, čeho se tedy máme bát?
Zdrojem nákazy jsou politicky prosazované a Wall Streetem podporované levné a nekvalitní hypotéky pro tzv. chudší a ekonomicky slabší vrstvy - prostě pro lidi, kteří si nemohou rodinný domek dovolit. Řešením je levnější stavebnictví a nové materiály (viz v Česku např. Flexibuild), ne uvolnění kritérií a podmínek pro vydávání hypoték. Evropa je ohrožena tím, že finanční nástroje jištěně toxickými hypotékami kupuje. Lidská chamtivost je stejná na celém světě.
Stavíme příliš draze
Evropa a obzvláště Česká republika stále staví velmi draze, často dokonce se státní podporou a notnou dávkou korupce: prodávat takové „domy" není snadné a tlak na „výhodné" hypotéky je velmi silný. Kupujte jen to, co si můžete dovolit, ne to, na co vám někdo otevřel kredit. I Evropu čeká podobný pád realit, i když, doufejme, v menší míře, obzvláště když se z amerických zkušeností dokážeme poučit a přestaneme se ohánět nesmysly o specifičnosti, výlučnosti a „božím požehnání" této kotliny…
A.cz: Americký kongres se rozhodl uvolnit až 700 miliard USD na vykoupení infikovaných úvěrů od bank. Co bude další krok, pokud toto opatření nebude stačit, neobnoví se důvěra na trhu a banky nezačnou znovu „normálně" půjčovat?
Tento „balík" opatření (ve skutečnosti přes 800 miliard USD) byl přivítán revoltou veřejnosti a rekordně pokračujícími propady akciového trhu. Po každém vystoupení Bushe, Bernanka nebo Paulsona se akciové trhy dále propadají. Finančně-politická sféra funguje v totální nezávislosti na reálné ekonomice. Kéž by tomu bylo i naopak! Bohužel, reálná ekonomika není imunní k divokým excesům spekulantů politicko-finanční sféry.
Sedláček, Hvížďala, Kubera, Tomský a další
Co si myslí o finanční krizi blogeři na Aktuálně.cz
Proto se tím vlastně musíme v USA zabývat: naše výrobky, služby, produktivita a technologie jsou vynikající, ale produkují globálně příliš mnoho peněz se kterými si politici, bankéři a spekulanti mohou „hrát". Jejich prohry pak dusí potřebné toky kreditu do reálné ekonomiky.
Balík nemůže fungovat
Samozřejmě, že tento „balík" (vytvořený bývalým šéfem Goldman Sachs a podpořený jeho nohsledy v Kongresu) nemůže fungovat. Důvodem jsou špatné hypotéky a ty je třeba refinancovat a zlepšit. Ne prostě to finanční „smetí" odkoupit. Důvěru na trhu nemůže obnovit stát anebo banka, ale jen a pouze trh sám. Řešení musí proto využívat tržních mechanismů a ne praktik „socialismu".
To může být stravitelnější v Evropě, ale ne v USA. Pro USA je neštěstím, že zároveň s finanční krizí probíhá intenzivní prezidentská kampaň se zcela netradičními, kontroverzními a ekonomicky chabými kandidáty - právě když potřebujeme vůdce a ne nohsledy. Politika tak zastírá a mlží skutečnou podstatu finanční krize a tlačí rozhodování (věcně i časově) ve směru státních zásahů, tedy opět do her s penězi druhých lidí.
K otevřenému odhalení skutečných příčin krize, protože jsou ve své podstatě politické a politicko-finanční (oba kandidáti, Obama i McCain, byli přímo u zrodu) zatím nedošlo. Současné kongresové výslechy bossů Wall Streetu jsou sice žádoucí, ale měly proběhnout před a ne až po schválení nešťastného „balíku". Nad takovou logikou zůstává rozum stát.
Co bude dál? Fed bude i nadále užívat peněžní injekce a hlavně nakupovat a ozdravovat komerční papíry (ne jen papíry finanční) a snažit se přilákat soukromé investory, ne investory státní. Podaří-li se udržet chod reálné ekonomiky (produktů a služeb) pak dojde i k očistě finanční sféry. Čas pro investování je nyní, jak dokazují miliardové investice Warrena Buffeta. Provinilí se ale bojí, strach diktuje jejich nečinnost a pasivitu - do tržního hospodářství prostě nepatří.
A.cz: Někteří analytici popisují současnou krizi jako „Pád impéria". Bude mít krize na finančním trhu dlouhodobý dopad na postavení USA ve světě coby supervelmoci?
Nikdy nevěřte analytikům (stejně jako politikům, bankéřům a hlavně „mluvčím"). Analytici opisují jeden od druhého, nemají vlastní názor, papouškují názory většiny. Jejich vzdělání a zkušenosti jsou slabé a převážně pouze technické. Do budoucnosti nevidí, analyzují minulost. Nelze řídit ekonomiku, národ nebo podnik s pohledem upřeným do zpětného zrcátka hospodářského „automobilu". Proto pro ně bylo a je stále všechno fajn a OK - až dokud nenarazí do patníku reality a ten drahý „automobil"nezruinují.
Samozřejmě, že prostý občan nemůže neustále prověřovat výroky výše uvedených skupin. Od toho jsou media: je svatou povinností novinářů nevěřit, nevěřit za nás za všechny; neopakovat, nepapouškovat, neskočit na lep, ale prověřovat, pátrat a provětrávat. Jinak by media přestala být profesí a stala by se prostým nástrojem skupin hrajících s penězi druhých lidí.
Pád impéria se nekoná
Žádný „Pád impéria" se nekoná, protože žádné jiné, alternativní „impérium" prostě není. USA má proti Evropě celou řadu výhod, které umožňují problémy řešit: především jsou to „spojené státy" a tudíž postupují jednotně. Spíše lze mít oprávněné obavy, zda finanční krizi přežije EU. Vezměte nedávnou frašku „27 ministrů financí", kteří se sešli a zase rozešli s tím, že si to bude řešit každý „po svém".
Takové myšlení je v globální ekonomice archaické a sebevražedné. Evropská Centrální Banka je podobně neschopnou a zaostalou institucí. EU nejsou „Spojené státy evropské" a tato finanční krize to podtrhuje a dokazuje. Jakmile se rozklíží EU, začne padat i euro. Pozor na to: ohrožena je Evropa, ne USA.
Některé malé země mají banky větší než jsou samy. Vezměte si Island: jedna krachující banka (Landsbanki) převýšila veškeré prostředky Státu - jak může pak Stát takovou banku „zachránit? Musí si půjčit přes 4 miliardy eur z Ruska. - ne zrovna malý peníz pro malou zemičku (300 tis. obyvatel), ale s vážnými geopolitickými dopady: Rusové budou rádi půjčovat, čím více takových zemiček, obzvláště z EU, tím lépe. Dívat se musí člověk dopředu, ne do zpětného zrcátka.
Doufejme, že zahraniční banky v Česku nejsou vystaveny finančním produktům z Islandu či jakékoliv jiné evropské země. Opět, nevěřit, ale prověřit.
A.cz: Není právě tento „stopstav" na půjčování peněz tím, co může Evropu, potažmo Českou republiku, v tuto chvíli nejvíce ohrozit? Co to znamená typově pro automobilku či stavitele obřích bytových komplexů?
Pro automobilku i pro stavitele předražených, neprodejných komplexů to může být počátkem konce. Propad prodeje automobilů je v USA katastrofální. Není to jen kvůli půjčkám, ale hlavně kvůli nežádoucím typům vozů. Jak GM tak Chrysler oznámili přechod na masovou výrobu elektrických automobilů do r. 2010 - nebude již pozdě z hlediska globální konkurence?
Česko udělalo základní strategickou chybu: jeho závislost na automobilovém průmyslu je extrémní (pětina HDP). Přitom nejde o národní průmysl, ale o průmysl cizí; nejde o inovační průmysl, ale o prostou montovnu, překladiště a součástky. Přechod na elektrické vozy je v nedohlednu. Propad poptávky (ne v ČR, ale ve světě) způsobí likvidaci výrobních kapacit, propouštění a přesun dále na východ. Nikdy se nevyplácí dát všechna svá křehká vajíčka do jediné veliké ošatky: někdo vám na ně může stoupnout. To je jeden z hlavních principů investování, podnikání a vedení státu i domácnosti.
První půjde Škoda, škoda. Řetězová reakce může být významná. Ani strategie silné koruny se nevyplácí: benefit mají jen turisté, kteří koruny stejně utratí jen v zahraničí. Strategie silné koruny je těžko pochopitelná.
Podobně jsou na tom stavební giganti, závislí na státních zakázkách a narůstající korupci. Nemají produkty, staví draze a raději spekulují na burzách než pořádně staví.
Strategie ekonomiky musí být založena na vlastních znalostních zdrojích (vzdělání), inovacích a široké škále diferencovaných produktů a služeb pro globální ekonomiku, tak jak to kdysi uměli u Baťů. To už je ale voda pod mostem a Baťovu radu, že nejlepší investicí je splacení dluhu, už v ČR nikdo nerozumí a nepraktikuje. Přitom je to hluboká pravda: žádná investice vám nedá lepší návratnost než splacení drahého dluhu.
A.cz: Traduje se, že Češi jsou národ střadatelů, kteří příliš neriskují a peníze neinvestují. Může to být moment, díky které se „krize" vyhne Česku obloukem?
V Česku se traduje mnoho věcí; také třeba „zlaté české ručičky" v éře „zlatých hlaviček", „někomu přece věřit musíme", atp. „Tradování" nepatří do globální společnosti 21. století. Češi neumí investovat a proto „skáčí na špek" každému šikovnějšímu lháři, který slibuje „něco za nic", snadnou výhru v loterii či v hernách. Kdo neskáče není Čech? Nejde o pasivní střádání peněz „ve slamníku", ale o moudré hospodaření s penězi. Žádný „národ střádalů" to niky nikam nedotáhl. S pasivním střádáním jde ruku v ruce investiční nezkušenost a naivní „sedání na lep". Šetřit, hospodařit, přemýšlet a učit se vůbec neznamená střádat.
Navíc došlo v uplynulých 10 letech ke zvýšení rizikového chování Čechů. Kreditní karty a levné úvěry udělaly své, nezkušení lidé žijí bezstarostně a nad své možnosti. Nikdo je nevychovává, neinformuje a nevzdělává - stávají se snadnou kořistí finančních institucí a slibů „modrého s nebe". (Vzpomeňte na kupónovku a na dlouhé fronty „střádalů" kteří chtěli něco za nic.)
Takže: krize se může ČR vyhnout, ale ne obloukem. Střadatelé nás nezachrání. Jestliže většinu podniků, bank a medií drží zahraniční vlastníci, pak naším hlavním problémem je co se děje jim a tam, ne jací jsme my a tu. Když prodáte většinu hospodářských aktiv do zahraničních rukou, tak jste vystavení globálním výkyvům více než když hospodářská aktiva vlastníte sami. Námezdníci, jakkoliv spořiví, nemají v globální ekonomice dlouhodobě šanci.
Co musíme udělat
Uvědomuji, že mé odpovědi asi nezní chlácholivě jako slova ředitele ČS, ministerského předsedy, anebo guvernéra ČNB. Nemám zbytečné „natírání tanků na růžovo" v popisu práce. Ale pesimismus a pasivita také nejsou na místě: každá krize je zároveň výjimečnou příležitostí k očistě, novému pořádku a novým cílům. Svět prochází významnou kvalitativní transformací, vbrzku bude „vše jinak": nové instituce, nová pravidla, nové standardy, nové profese, noví lidé.
Potřebujeme národní vizi, dlouhodobou hospodářsko-společenskou strategii, která by nás nejen osvobodila od závislosti na druhých, ale umožnila nám tvořit inovační produkty a služby, které svět potřebuje od nás a ne jen my od světa.
Potřebujeme vytvořit vrstvu národních kapitalistů, kteří něco umějí a neparazitují na umění druhých. Potřebuje překonat kulturu námezdnictví a vrátit se ke kultuře vlastnictví, k odkazu a příkladu Tomáše a Jana Bati.
Musíme se stát kulturou podnikatelů, ne kulturou střadatelů; obejmout kreativní kapitalismus, opustit kapitalismus spekulační.
Musíme radikálně přestavět náš vzdělávací systém, stát se národem znalým, ne jen národem informovaným; stát se chytrými, nezůstat jen chytráčky.
Potřebujeme celou škálu navazujících a doplňujících se produktů a služeb, ne úzkou specializaci „jedné ošatky vajec". Od postkomunistických montoven, skladišť a hypermarketů vlastněných jinými je třeba začít preferovat vlastní rozvoj znalostí, technologií, podnikatelských záměrů a podniků.
Musíme se naučit podnikat sami, ne jen realizovat podnikání druhých. Ani pak se nám krize nevyhne „obloukem" - ale my sami, jako znalostní národ, se vyhneme budoucím krizím.

--------------------------------------------------------------------------------
Vytisknout článek