z myšlenek prof.dr.ing. M.Zeleného

Z-novych-myslenek-dila-univprofdring-MZeleneho

Předestřu čtenářům tři statě prof. M.Zeleného z jeho blogu . Nejzajímavější je ta první,kdy už v květnu tento akademik reaguje na skutečnosti, jimž jsme teď svědky

10.05.2008: Co je v nepořádku s americkou ekonomikou? Nic.
Autor: Milan Zelený
Přečteno 12520 krát
Pošli e-mailem
Bernanke is an idiot.
Jim Rogers

Mnozí čtenáři se ptají, zda komentuji také americkou či globální ekonomiku? Samozřejmě. To již je úloha (a úděl) profesora ekonomie.
Bankéři, makroekonomové a politici zásadně a podstatně podcenili vztahy a dynamiku globální ekonomiky. Tvrdošíjně uplatňují makroekonomická dogmata zašlých dob, od keynesianismu až po monetarismus, totálně nevhodných pro éru globálních trhů. Světové „krize“ – kreditní, hypotéční, potravinové, energetické, ekologické a myšlenkové – jsou následkem až debilního lpění na dogmatech, která mají s moderní ekonomikou pramálo společného. Ekonomie se musí měnit a rozvíjet podle rapidně se měnící globální ekonomiky. Ekonomie musí být odrazem ekonomiky, ne naopak. Kde k tomu nedochází, anebo dochází jen velmi pomalu, tam přichází katastrofa, krize a uměle vyvolaná destrukce ekonomického organismu.

Vezměte si bublinotvorné aktivity americké Fed, které po zmatení senilního Greenspana předsedá „ubohý Bernanský“ (Ben Shalom Bernanke) - oba makroekonomové dogmatu, kteří snad neví jinak než si donekonečna pohrávat s úrokovými mírami a sanovat bankrotující banky. Makroekonomové se propojili s politiky v míře, která již nějaké spásné odlišení ani nedovoluje. Bernanke snížil úrokové míry šestkrát za sebou a tím zatloukl dolar na jeho historicky nejnižší hodnotu, bez ohledu na klíčovou roli dolaru v globální ekonomice.
Uměle vyvolaný pád dolaru způsobil světový útěk ke spekulacím s komoditami, od rýže a pšenice přes naftu až po barevné kovy. Prudce rostoucí ceny komodit přinesly silné inflační tlaky, proti kterým měl pokles dolaru vlastně ochránit. Následkem jsou rostoucí ceny potravin, které v některých regiónech hraničí s nedostatkem a hladem. Rostoucí ceny ropy vedly k politickému tlaku olejářských monopolů směrem k biopalivům (vzhledem k jejich mixování s tradičními benziny). Politicko-ekonomický komplex podlehl a dotoval spekulace v biopalivech, čímž způsobil masivní přesun od kukuřice a rýže jako potravin k jejich spalování. Mezitím nárůst cen ropy zůstal bez odpovědi makroekonomů a politiků, kteří vyloučili ekologii a ekologické myšlení z domény ekonomie. Biopaliva přesunula investice a soustředění od čistých zdrojů (vítr, slunce, voda) na spalování nejdražších zdrojů fosilních a potravinových. Navzdory všem vyvolaným negativním pohybům, předseda Bernanke opět – snížil úrokovou míru a srazil tak dolar na kolena.
Je až k nevíře, že bankéři, olejáři, makroekonomové a politici – tedy skupiny, které spekulativní pohyby a „bublinaci“ ekonomiky způsobili – jsou dodnes vyzývání k vyjádření názorů jak z této globální šlamastiky ven. Jak to proboha mohou vědět? Vždyť dodnes žijí s ekonomickými dogmaty 30. – 50. let minulého století. Dle mého názoru, zlatá éra makroekonomie, zahájená ve 30. letech Lordem Keynesem, právě skončila. Návrat od symbolické k reálné ekonomii je nevyhnutelný. I legendární král komoditních spekulantů, Jim Rogers, již prohlédl a volá po zrušení Fed a po odstoupení Bernanskýho, pro něhož má pouze přívlastky jako “nut“, „idiot“ anebo „hlupák“ – jako kdyby za globální ekonomiku mohl tento jediný, zmatený človíček. Tak snadné to zase nebude.
****
S ekonomikou je vše v pořádku.
Ronald Reagan

Prezident Reagan, tváří v tvář hroutícím se akciovým trhům, trval na tom, že s ekonomikou je vše v pořádku. I dnešní krize je pouze krizí finančního sektoru.
Ve skutečnosti existují ekonomiky dvě: První, skutečná (reálná) ekonomika výrobků a služeb, kde na trhu probíhají transakce se zbožím proti platbám za toto zboží, a druhá virtuální neboli symbolická ekonomika peněz a finančních nástrojů, ve které se sází na budoucí pohyby cen a hazarduje hlavně s penězi druhých lidí.
Tato druhá ekonomika není nutně podložena skutečnými toky zboží a služeb; jejím hlavním produktem jsou peníze. Produkuje peníze přímo, bez obtěžující přítomnosti skutečných výrobků nebo služeb. Jak je to možné? Hlavně díky spekulacím, sázkám, hazardní hře. Prostě s touto druhou ekonomikou je vždy něco v nepořádku.
Chceme-li pochopit praktickou ekonomiku i ekonomii jako vědu, neměli bychom tyto dvě ekonomiky směšovat.
Rozdíl vysvětluje jednoduchá metafora: Když získáte peníze prostřednictvím zboží a služeb, zanecháte v ekonomice stopu – užitečný výrobek, cennou službu. Tento skutečný užitek lze spotřebovat; nová znalost se získá a uloží do organizační paměti ekonomiky. Můžeme říci, že peníze byly vydělané (zasloužené).
Když získáte peníze tím, že vsadíte třeba na budoucí vyšší úrokové sazby nebo směnné kurzy, nezanecháváte v ekonomice žádnou trvalou nebo viditelnou stopu – žádné zboží, žádné služby, žádné znalosti. Peníze se jednoduše přesunou z jedné kapsy do druhé, aniž by zanechaly jakoukoli skutečnou stopu. Peníze se prostě udělaly, jakoby kouzlem, jako v sázkové kanceláři.
Existuje tedy velký rozdíl mezi vyděláváním a děláním peněz. Není nic špatného na vydělávání peněz, ale dělání peněz se permanentně ocitá v potížích. Když ukradnu nebo vyhraji vaše peníze (převedu je z vaší kapsy do své), v ekonomice nezůstává žádný pozitivní přínos. Když si vaše peníze vydělám (tím, že vám prodám skutečné zboží nebo služby), dojde k pozitivní akumulaci užitku a znalostí.
Skutečná a virtuální ekonomika: Přerušení spojení
Tyto dvě ekonomiky, ač zásadně odlišné a relativně nezávislé, se v mezních situacích navzájem ovlivňují. Nové výrobky a služby vytvářejí nové pohyby kapitálu; skutečná ekonomika pohání finanční ekonomiku. Nové finanční toky umožňují a stimulují novou výrobu a služby, a tak pořád dokola … Problémy nastanou, když ona druhá ekonomika symbolů přestane působit v součinnosti s první ekonomikou skutečného zboží a snaží se dělat peníze prostřednictvím spekulací, sázek a iracionálního riskování.
Díky rychlé globalizaci kapitálových trhů, bleskové rychlosti, s jakou fungují komunikační sítě a internet, a automatizovaným, počítačově řízeným finančním nástrojům, je nyní v rostoucí míře možné získat peníze bez toho, abyste je vydělali: stačí je udělat. Rychlost je dostupná, potřebujete jen spoustu peněz do hry. Obrovské sumy peněz se získávají tím, že na několik minut nebo hodin investujete ještě větší sumy peněz, proženete je během jediného dne několikrát kolem světa. Žádné skutečné zboží nebo služby nemění svého majitele či lokalitu v tak krátkem zlomku času.
Symbolická virtuální ekonomika se tedy stala významně nezávislou, odpoutanou od skutečné ekonomiky. Lze spekulovat s ropou, vepřovými boky, hypotékami nebo zlatem, aniž byste se o tyto produkty zajímali, bez toho, abyste měli vliv na jejich pohyby nebo převody: Pro globální spekulanty je skutečná povaha těchto komodit nebo produktů většinou nepodstatná.
Peníze druhých lidí
Jak lze udělat peníze na krátkodobých změnách cen v rozsahu pouhých zlomků procent? Potřebujete spoustu peněz – a to znamená peníze druhých lidí.
Podnikatel nebo živnostník pracuje s vlastními penězi nebo vlastním dluhem. Banky, investiční ústavy, zajišťovací fondy a podobné instituce jsou specificky určené pro práci s penězi těch druhých. V globálním komunikačním prostředí i jediný obchodník může získat nebo ztratit miliardu přes noc – pokud má k dispozici dostatek peněz druhých lidí.
A jak dosáhneme toho, že získáme dostatek peněz druhých lidí? Snadno. Když jsou úrokové sazby vysoké, lidé budou ukládat své úspory do bank. Když jsou úrokové sazby nízké, investiční bankéři budou tyto peníze půjčovat levněji a začnou investovat – ne do skutečné ekonomiky, ale do spekulací a sázek v rámci symbolické ekonomiky.
Vezměme například ceny ropy: Ačkoli nabídka je dostatečná a poptávka ve skutečnosti klesá, sázejí se velké sumy peněz na rostoucí ceny. Nymex (New York Mercantile Exchange) dnes elektronicky obchoduje s ropou 24 hodin denně. Člověk může nakoupit velké množství ropy (ve skutečnosti pouze krátkodobé tituly na ropu), aniž by ji vůbec chtěl, viděl nebo uvedl do pohybu. Jak cena roste, druhý den ropu prodá, shrábne do kapsy zisk a vsadí si na další kolo zvyšování cen. Dosahují se vysoké zisky, aniž by ropné tankery vůbec opustily přístav… v takové ekonomice jsou všechno jen vícebarevné žetóny. Je v zájmu těchto „investorů“, aby ceny ropy a ostatních komodit rostly co nejrychleji a nejspolehlivěji.
Státní zásahy vyvolávají spekulační bubliny
Úsudek spekulantů, politiků a makroekonomů se jen zřídka opírá o znalosti a porozumění, jejich investice jsou špatné a rizika nesmírná – jsou tvůrci investičních bublin a krizí, plní si kapsy zisky – a pak nechávají bubliny prasknout … konec konců, jde o peníze těch druhých.
Jak se nejlépe vytvoří bublina? Tím, že dáte levně k dispozici spoustu peněz. Jinými slovy, stlačíte dolů náklady na půjčování peněz, úrokové sazby. Levné peníze se nalévají do ekonomiky velice rychle, na špatné peníze se chytají špatné projekty, skutečná ekonomika nemůže odpovědět kvalitními výrobky a službami, obchodní modely se stávají chatrným dovětkem. A nakonec spekulační bublina praskne. Nadělaly se velké sumy peněz, ale vždycky za to musí někdo zaplatit, někdo jiný musí o tyto peníze přijít. Jdou z jedné kapsy do druhé, bez jakéhokoli skutečného produktu mezi nimi.
Kdo platí za iracionální nevázanost hraní si s penězi těch druhých? Ti druzí lidé: Nerozumní kupující a nevinní daňoví poplatníci, ti všichni jsou pěšáci ve hře Kasino v oblacích. Vláda pomáhá z nesnází finančním institucím, aby tak zabránila panice investorů a útokům na vklady. V případě bank to musí dělat, protože vklady jsou pojištěné; v případě investičních ústavů to také musí, i když nepřímo, aby podepřela důvěru a stabilizovala finanční hospodářství. V obou případech je to v konečném součtu daňový poplatník, kdo zaplatí za všechny špatné úsudky, nerozumná rozhodnutí a neomezenou lidskou chamtivost.
Dvě větve ekonomie: Mikro a makro
Vezměme například nedávný kolaps wallstreetského giganta, investiční banky Bear, Stearns & Co.. Zcela nemoudré a nekompetentní rozhodování vedlo k pádu ceny akcií ze 178 dolarů na pouhé 2 dolary za akcii. Jen si představte, jaké kapitálové bohatství bylo ztraceno.
Federální banka zakročila, snížila náklady na vypůjčování peněz, poskytla peníze a schválila dohodu ve prospěch investiční banky JPMorgan Chase, která převzala Bear Stearns během jediné noci. Trhy se uklidnily a vrátily se zpět ke svému obvyklému spekulativnímu investování; daňoví poplatníci zaplatili za celou tuto dohodu svými těžce vydělanými penězi.
To nás přivádí k ekonomii jako vědě. Existují dvě základní větve ekonomie – makro a mikro. Mikroekonomie (také cenová teorie neboli teorie firmy) se zabývá tvorbou bohatství prostřednictvím výrobků a služeb na úrovni firmy. Studuje úsudek a veřejnou volbu, rozhodování, nabídku a poptávku po výrobcích, tvorbu cen, produktivitu, konkurenceschopnost, organizaci, veřejnou ekonomii, institucionální ekonomii, politické vědy, atd.
Makroekonomie se vyvinula jako studium agregátních hodnot na úrovni národní ekonomiky. Zabývá se státními zásahy, dolaďováním a přerozdělováním statků vytvořených někým jiným (většinou podnikatelským sektorem) – protože stát sám žádné statky nevytváří. Makroekonomie tedy studuje peníze, dluh a úrokové sazby, stejně jako úhrnné veličiny a statistiky národního hospodářství.
Takže mikroekonomové hovoří o výrobě, inovacích, rozhodování, poptávce a nabídce firem a podobně, zatímco makroekonomové hovoří o centrálních bankách, daňovém systému, úrokových sazbách, množství peněz v oběhu, směnných kursech, zaměstnanosti a vládní politice. Za ideálních podmínek se tyto dvě větve potkávají a navzájem doplňují, zapřahají svoji synergii ve prospěch národního blahobytu a tvorby a přerozdělování bohatství.
Za ne už tak ideálních podmínek stát a makroekonomie dominují a zasahují do tvorby bohatství tím, že je zdaňují, utrácejí za politické projekty, nekonečně si pohrávají s úrokovými sazbami, zachraňují padlé banky a finanční instituce a tak podobně. Stát je nejméně kompetentní institucí pro tvorbu statků, avšak je tou nejmocnější institucí pro prosazování svých politických cílů prostřednictvím zásahů a ovlivňování tvorby těchto statků.
Tato převaha makroekonomie nad mikroekonomií je zejména nápadná v post-komunistických státech. Jiné vzdělání ekonomů nebylo dostupné. Komunismus byl všechen o agregátních hodnotách, vládním ovlivňování a útlumu zodpovědnosti. Stát kontroloval vše, od cen a daní až po plány výroby a obchodní strategie.
Pan Bublina a jeho odkaz
Neoddiskutovatelným panem Bublinou byl předseda správní rady Federálního rezervního systému, ryzí makroekonom a monetarista, Alan Greenspan (viz např. Fleckenstein, Greenspan’s Bubbles: The Age of Ignorance at the Federal Reserve, 2008). Prakticky sám bez cizí pomoci, prostřednictvím své monetární politiky, vytvořil více bublin, než o kolika se zpívá v písni „I’m forever blowing bubbles“. Jeho vliv na ekonomiku byl po mnohá desetiletí nesporný. Mezi jeho vrcholná čísla lze zařadit krach na akciovém trhu v roce 1987, tzv. krize Savings & Loan (pád spořitelních a úvěrových sdružení), kolaps investičního fondu Long Term Capital Management, technologická bublina roku 2000, katastrofa zvaná Y2K a kreditní bublina a krize realit v roce 2007.
Kaše, kterou Greenspan navařil, poskytuje usvědčující důkaz o veřejné naivitě šéfa Fedu, pokud jde o pohyby na trhu a v ekonomice. Ještě více zneklidňující je skutečnost, že Greenspan nejen že dělal nákladné chyby, ale že dělal stejné chyby zas a znova. Nikdy se ze svých vlastních chyb nepoučil, nikdy nebyl schopen tyto chyby uznat a byl zcela neschopný poučit se z chyb druhých. Namísto toho neúnavně přepisoval vlastní historii, aby své chyby ospravedlnil.
Tento úděl je pro makroekonomy typický: Rádi se drží dogmat, jako je keynesiánsví, monetarismus nebo volné trhy – a nikdy je neopustí. Nechápou, že ekonomika není neměnný a předvídatelný stroj, kde si trochu pohrajete se vstupy a získáte odpovídající výstupy. Tak tomu není. Ekonomika není stroj; je to lidský systém, živý organismus, který se v rámci svého prostředí trvale adaptuje, přizpůsobuje a vyvažuje.
Použijme jednoduchou metaforu: Ekonomika je jako pes – jednou ho kopnete, a on vám olízne nohu a oddaně na vás hledí. Kopnete ho podruhé, a on s vytím uteče do kouta. Kopnete ho potřetí, a skočí vám po hrdle. Jak říkával můj mentor, ekonom Oskar Morgenstern: „Upustíte francouzský klíč do stroje, a ten se zastaví. Upustíte jej do ekonomiky – a ona jej pohltí.” Tedy absorbuje jej, přizpůsobí se mu jako živý organismus. Studium biologie a psychologie by tedy pro ekonomy bylo užitečnější než učit se fyziku, mechaniku nebo deskriptivní geometrii.
Bernanke zdědil Greenspanovu poslední bublinu, ale nezná také nic lepšího než si hrát s úrokovými sazbami (od léta 2007 se snížily již šestkrát) – a klesají stále níže a dál potápějí dolar.
Bubliny tady budou vždycky … Tak co?
Pokud jde o bubliny, měl bych asi zmínit co vždycky opakuji studentům … V roce 1637 tady byla známá bublina Tulipmánie. Ceny tulipánů vyháněli vzhůru spekulanti, kteří ani tulipány neměli rádi, milovali jen jejich rostoucí ceny a rychlé zisky – potom bublina praskla a oni přišli o peníze. Ale tulipány zůstaly, ještě krásnější a v hojnějším počtu než dříve. Tulipány dodnes přinášejí všem radost a dobré obchody. S ekonomikou nebylo nic v nepořádku.
Pak zde byla internetová bublina roku 2000. Mnozí nenasytní investoři přecenili své znalosti a schopnosti … a ztratili své peníze, když jejich bublina praskla. Ale s internetem a e-businessem bylo vše v pořádku: pouze neinformovaní investoři se spálili. Internet vyrostl do ještě větší síly a stal se dominantní globální silou, novým prostorem pro podnikání a vydělávání peněz. S ekonomikou nebylo nic v nepořádku.
A nyní je zde ta hypoteční a realitní bublina. Domy šly na odbyt jako čerstvě upečené koláče. Hypotéky byly levné a géniové z Wall Street, ve své nekonečné chamtivosti, poskytovali hypotéky lidem, kteří se mohli spolehnout jen na malý nebo vůbec žádný příjem … a bublina praskla. Mnoho bláznů, investorů a spotřebitelů přišlo o své peníze i své domy. Ale domy jsou stejně pevné a spolehlivé jako kdykoli předtím a stavební pozemky jsou krásné, v hojném počtu a o 20 procent levnější. S ekonomikou je vše v pořádku.
Tato stará moudrost byla známa našim předkům již dávno před všemi těmi CMO, CDO, CDS, SIV a „všemi těmi nesmysly ” a vším tím „humbukem” okolo nového oboru „finančního inženýrství“ (CMO – Collateralized Mortgage Obligation – Zajištěná hypoteční obligace, CDO – Collateralized Debt Obligation – zajištěná dlužní obligace, CDS – Credit Default Swap – směna úvěrového selhání, SIV – Structured Investment Vehicles – strukturované investiční nástroje).
Všechny tyto kreativní technické zázraky věčných nedospělých „hráčů“ postrádají skutečné pochopení financí, osobní odpovědnosti či dlouhodobých dopadů na ekonomiku. A nejen to, jejich bossové na Wall Street rozuměli těmto nástrojům a prostředkům dokonce ještě méně a dovolili, aby levné peníze zprostředkovávaly stále méně dobrých obchodů, financovaly stále více průměrných fúzí a akvizicí, které byly odsouzeny k nezdaru, když se vyčerpaly kreditní trhy. Pomocí spekulací a sázek se finanční nástroje prodávají dál, až se ztratí přehled o tom, kdo půjčuje a kdo si půjčuje.
null
Tohle znali už naši předkové, jak lze vidět na obrázku, který popisuje dvě ekonomiky, tu virtuální i tu skutečnou, v roce 1875. Nic se od té doby nezměnilo a nic se nikdy nezmění. Pouze někteří se umí poučit z chyb druhých; všichni ostatní se mohou učit pouze z chyb vlastních, stále dokola, generace za generací.
Spekulativní bublina je způsobena stejně tak chybou rozhodování a úsudku jako špatným poučením se z minulosti nebo falešným záměrem hráče. Ve skutečnosti jsou pozdní lítost, pravděpodobnost a hazardní hra nedílnými součástmi spekulativní bubliny. Co však činí bublinu mnohem složitější, je to, že jde o společenský jev. Masy investorů-gamblerů se pohybují stejným směrem, s nadšením následují a kopírují jeden druhého, protože masy a davy nemají vlastní rozum, znalost nebo inteligenci. Jeden blázen, který věří, že aktivum je značně podhodnoceno, nezpůsobí bublinu, ale spíše jen dočasně vyšší cenu. Je to skupina, dav, který zrodí spekulativní bublinu. Poválečná generace věčných nedospělců nemá jinou možnost než následovat jeden druhého, protože nemají čas studovat ekonomii, ale vědí hodně o jednoduchém hraní hazardních her.
Zlepšit jejich úsudek a rozhodování je velice obtížné. Vyžaduje to, aby se individuálně rozešli s davem a logicky přemýšleli o historii, hodnotě a pravděpodobnosti. Vyžaduje to opustit dogmata a neužitečné mantry o volném trhu a dělání peněz bez zásluh. K tomu nikdy nedojde a výkyvy té druhé ekonomiky budou stále prudší, zatímco pohyby skutečné ekonomiky (neboli dlouhodobé fundamentální ukazatele) budou stále mírnější a bezpečnější pro ty, kdož chtějí tvořit nové výrobky a služby, aby si zasloužili své peníze, ovládli svou chamtivost a používali zdravý úsudek, racionální rozhodování a zdravý rozum při správě svých záležitostí.
S ekonomikou je vše v pořádku…
… pokud státní makroekonomové nebudou i nadále stlačovat úrokové sazby, pohřbívat dolar, zažíhat inflaci, spekulovat s komoditami, prosazovat biopaliva, stimulovat růst cen energií, vyfukovat spekulativní bubliny, pobízet nezaměstnanost, zachraňovat bankrotující banky a investiční ústavy … a tak nezardousí skutečnou ekonomiku zboží a služeb a nepohřbí kapitalismus volného trhu.
Upraveno z Czech Business Weekly č.13, 31.3. 2008

Váš,
Milan Zelený
Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví
# stránka blogu Ostatní blogy
# Aktuálně.cz
05.09.2008: Zdivočelá země - Předkomunismus 1945-1948
Autor: Milan Zelený
Přečteno 5357 krát
Pošli e-mailem
Politika nelze hodnotit podle úmyslů, úsilí a charisma, podle nějaké „vnitřní logiky osobnosti“, ale jen a pouze podle výsledků. Politika je vždy o výsledcích, ne o motivech, cílech a vnitřní logice. Beneš měl výsledky jako „příručí“ T.G. Masaryka. Jako vůdce však již výsledky neměl a stal se symbolem poraženectví a porážky. Jeho vnitřní, osobní tragedie může být dojemná, ale jako státník propadl bez výhrad – a bez výsledků.
Český politikář napsal: „Soud nad Benešem je soud nad námi. Jeho chyby jsou našimi chybami. Můžeme se bát, že když přiznáme chyby, nezbude žádná velikost.”
S argumentem tak závažně degradujícím se lze v historii národů setkat jen stěží: odvozovat národní velikost z nepřiznání chyb, od vytrvalého a opakovaného zatloukání pravdy – jen čecháček na morálním dně může zplodit takhle bizarní doktrínu. Ano, soud nad Benešem je soud nad námi samými: je to sebesoud.

Proto je nutné, aby základní dimenzí takového sebesoudu byla PRAVDA, a nic jiného než pravda. Bez pravdy nemůže být velikosti, stejně jako bez přiznání chyb. Uvažujte o tom; uvažujte o tom, co se nám stalo a do jakých rukou a pod jaké mozky jsme se dostali. Uvažujte … jen fakta, pravda a přiznání chyb z nás může udělat veliký národ - tak jako z prostého muže udělá pravda opravdového chlapa.
Pravda, vždy a všude, a za všech okolností je spolehlivou strategií k velikosti. Morální příštipkaření, jakkoliv historicky drahé a nákladné, je pouze cestou k malosti, prostřednosti a sebepohrdání. Raději být chlapem, než „Benešem“ - nebo snad, bůh ochraň, jeho vyznavačem či nohsledem. Volba je přece jasná: žít v politickém pokrytectví a předstírání, anebo žít v pravdě, jakkoliv neúprosné. Jen v české kotlině může takto čistá, přímá a krásná výzva představovat dilema.
Jestliže zamlčujeme, zkreslujeme či přibarvujeme své dějiny, pak je nemůžeme poznat. Neznáme-li svoji minulost, pak ji nemůžeme pochopit. Nejsme-li schopni pochopit čím jsme byli, pak neumíme pochopit co jsme. Schopnost „uchopit“, vyrovnat se s minulostí a využít ji jako pevného fundamentu budoucnosti – je základním principem většiny silných, sebevědomých a úspěšných států Západu. Bez takového fundamentu „zakotvené minulosti“ se nelze bránit proti nejistotám budoucnosti. Jsme tím odsouzeni své chyby a svá nepochopení zapomínat, ignorovat a zpochybňovat. Naše minulost, obzvláště ta bolestivá a ponižující, se nám pak musí vracet a v té či oné formě opakovat. Skutečná pravda minulosti nevyrůstá jen z pokřiku vítězů, ale také z přitlumených slov, bolesti a utrpení poražených.
Nejsme-li již schopni učit se z chyb druhých, musíme se alespoň učit z chyb svých vlastních. Protože ta „třetí cesta“, cesta zapomínání, ignorance a neučení se, je zajisté cestou přetrvávajícího zla a sebeponížení, tedy cestou zpět právě tehdy, kdy se hledání nové budoucnosti stává otázkou svéprávného bytí či nebytí.
… to opravdové a vskutku nepřeberné bohatství “Národního prohlédnutí” leží právě v té tmě hned pod svícnem, tedy ne příliš daleko od Moskvy - ať již jde o “předkomunismus“ let 1945-1948 (Beneš), nebo ten typicky komunistický „socialismus s lidskou tváří“ r. 1968 (Dubček) - ale i tzv. „postkomunismus“ let 1989-bůhví (Klaus). Ve všech případech, oslňující světla „osvobození“ a „jara“ uvrhla špinavá a často otřesná dění „pod svícnem“ do neproniknutelné temnoty. Jen snad ta „Černá kniha minulosti“ rozškrtává první zápalky, první roztřesená, mihotavá světélka procesu hledaní pravdy…
Víte co mě dostalo?
Když jsem se dozvěděl, že český armádní generál Jan Syrový - hrdina od Zborova, bývalý velitel Československého vojska na Rusi, generální inspektor československé branné moci, ministr národní obrany, ale i premiér Československé republiky - nejenže krmil už v r. 1947 vepře v Kartouzích, ale po svém propuštění v r. 1960 musel ve vysokém věku pracovat jako noční hlídač ve Vinohradské nemocnici a když ho vyhodili, mohli jste potkat jednookého starce s pleší jak se nabízí k nošení kufrů na Hlavním (Wilsonově) nádraží. Svůj důchod dostal až v 76 letech, ve výši 170 Kčs. Zemřel v roce 1970.
Jako student jsem tehdy Hlavní nádraží hodně užíval, ale jen pomyšlení, že generál Syrový nám nesl kufry, anebo, že jsem (nedej bůh!) jeho stařeckou nabídku pomoci odmítl, mě hluboce poranilo a poznamenalo na zbytek života. Nevím jak vy, ale mlčet o této fázi likvidace českých patriotů je neúnosné a typicky česká koncepce „tlustých čar“ se jeví více než ponižující...
***

Předkomunismus let 1945-1948 je převážně spojován s odsunem Němců a Benešovými dekrety. Dokonce i v české televizi proběhly četné dokumenty, např. o děsivém masakru v Leštině (uřezaná prsa, vydloubané oči) – udělali jsme toho odsunutým Němcům hodně. Je to významná fáze našich dějin, první totální etnická čistka - jak by se řeklo dnes. Mstili jsme se Němcům kolektivně, za všechna zvěrstva, která nacisté udělali nám.
Nešlo však jen o odsun, ale i o „přísun“ nových osídlenců. V r. 1947 jezdily do pohraničí nákladní dobytčáky s nuceně nahnanými (podle dekretu 88) desetitisíci Maďarů z jižního Slovenska, Rusínů ze severozápadního Rumunska, Slezanů z Polska a Poláků až z Kazachstánu. Pro tyto novodobé „otroky“ zůstalo české pohraničí cizí zemí až dodnes. „Doma“ je pro ně jinde. Je tedy české pohraničí osídleno lidmi bez hlubšího vztahu k půdě, ke krajině a k podnikání. Takoví lidé nezakládají podniky, ale jen přežívají v touze po domově. V pohraničí tak vzniklo vakuum do kterého se Němci postupně vrací na základě přeshraniční podnikatelské spolupráce. Jejich zkušenosti sedmi set let se nedají nahradit nucením politickým „osídlením“. Jako kluk jsem to poznal ve Třech Sekerách (Dreihacken), kam jsem jezdil na houby s dědou z Mariánských Lázní. Tam byli exulanti-kališníci, kteří odešli po Bílé hoře do Slezska, aby byli později z téhož Slezska „navráceni“ do bývalých německých území a majetků.
Nechci snižovat otázku nelegálního odsunu i přísunu, ale vše bledne před tím, co v předkomunismu dělali Češi Čechům, ne co dělali Němcům. S tím je třeba se vyrovnat především: tedy, sami se sebou.
Dokud plně nezprůhledníme období “zdivočelé země” let 1945-48, tj. masivní znárodňování, vyvlastňování, věznění, vyhánění, popravy, likvidace a dekrety předkomunismu, dokud budeme zametat pod koberec všechnu špínu a bezpráví a nepostavíme se k minulosti čelem, jako hrdý, sebevědomý a nebojácný národ, potud zůstaneme “zdivočelou zemí”, neschopnou dýchat volně a bez zakódovaného genu provinění – protože v předkomunismu klíčí spory sněti komunismu stejně jako v postkomunismu.
Ještě v únoru 1995 prohlásil Vác¬lav Havel všechny Benešovy dekrety za nedílnou součást českého právního řádu. Jak nechutné. Není divu, že v ČR dodnes vládne bezpráví. Ještě v dubnu 2002 čeští poslanci (již z podnětu Václava Klause) potvrdili nemorální „Havlovo dogma“. Ale také v r. 2008 prohlašují pohrobci komunismu Benešovy dekrety za základ přetrvávajícího státního bezpráví. Odpuzující retribuční dekrety kolektivní viny tedy platí dodnes a zůstávají „nedílnou součást české státnosti“. Přitom jde o zrezivělý nástroj získávání majetků druhých lidí, ne o žádnou „státnost“.
Žižkovský evangelický farář Přemysl Pitr (1895-1976), zcela výjimečný církevní účastník odboje, toto národní provinění popsal zcela přesně: „Snad nikdy se náš národ neprovinil tolik jako po osvobození z hitlerovské poroby. Jako divoké šelmy se mnozí z nás vrhli na cizí majetek a násilné činy klesly na úroveň těch, kdo nás předtím vraždili.“ Budoucí generace nám Benešovo upsání národní duše sovětskému (dnes ruskému) Mefistovi nezapomenou a národ sám si nebude moci odpustit: není již čas k širší diskuzi poválečných „pilířů“ české státnosti? V historii vyspělých národů přece neexistují žádné „tlusté čáry za minulostí“. Minulostí (celou a nedílnou) se stáváme každou vteřinou my všichni a stále: jedinci, skupiny i národy.
Stručně jen známější fakta:
- V předkomunistických letech 1945-1948 bylo spontánně a beztrestně zavražděno 180-250 tisíc lidí, Čechů, Slováků i Němců; nikdy již nepoznáme plnou pravdu.
- Edvard Beneš sliboval z Londýna (již 27.9.1943): “Konec této války bude u nás psán krví.”
- Čsl. vláda prodloužila “stav války” až do 28.10.1945. Do té doby byla spontánní „divoká“ likvidace beztrestná (viz role Prokopa Drtiny) a tzv. “spravedlivá odplata” nebyla bezprávná.
- Výzvy k odsunu a k likvidaci vydává sám Beneš (je třeba „vylikvidovat”) a podle příkazů “shora” se rozjíždí řádění tzv. OBZ (Obranné zpravodajství).
- Tzv. ”divoký odsun” je také nařízen centrálně: kolem 800 tisíc lidí odsunuto a jejich majetky okamžitě rozkradeny.
- Pověstný “Pochod smrti” z Brna byla nařízená akce “shora”.
- Masakr Postoloprty: 850 mrtvých, 5 třináctiletých zbičováno či zastřeleno, stovky Němců postříleno.
- Masakr Přerov (18-19.7.1945): na tzv. Švédských šancích postříleno 267 lidí: 120 žen, 74 dětí (i kojenců), zbytek starci.
- Ústí nad Labem, Lanškroun, Podmokly, Kolín nad Labem, Leština, atd. – vše označeno dokonce i dnešními historiky za “neskutečná zvěrstva”.
- Nástup komunismu: již ve volbách r. 1946 dostali Komunisté v ČSR 38 procent hlasů (v sousedním Rakousku jen 5,5 procenta hlasů) …alea iacta est.
To jsou známá historická fakta. Týkají se hlavně „divokého“ odsunu Němců. Avšak mnohem bolestnější než co se stalo Němcům je to, co jsme my udělali svým vlastním - Čechům, Slovákům a Rusínům. To je a zůstane hlavní výzvou období 1945-1948 pro budoucí generace. Svědomí národa nelze “zamést pod koberec”, ani nelze nasprejovat “tlustou čáru za minulostí” na zdi věznic, na zdi popravišť a po zdech postkomunistické arogance, která nás dodnes dělí od historické pravdy.
Mnozí jsme již také zapomněli, že součástí celistvosti Československa bývala tzv. Podkarpatská Rus. Beneš se snažil o znovuustavení Československa v předmnichovských hranicích, hlavně z důvodů právní kontinuity (tedy pro osobní zajištění funkce prezidenta, kterou legálně abdikoval). To se ukázalo nereálné a tudíž se rozhodl přistoupit na Stalinovu nabídku uznání jeho nevolené, pochybné a předstírané „prezidentury“. Odstoupení Podkarpatské Rusi bylo ratifikováno již v listopadu 1945 v Moskvě. Šlo tedy o druhý „Mnichov“: bez vědomí a souhlasu Rusínů, občanů ČSR, bez sebemenšího diplomatického odporu, bez jediného slova protestu, při absolutní pasivitě dezinformované československé veřejnosti, byly tisíce rusínských členů Československé armády vylikvidovány do bolševických gulagů.
Naivní „sovětismus“ byl již před válkou deprimující. Vzpomeňme jen Karla Čapka a jeho článek v moskevské Pravdě (17.6.1936) : „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí; je to země vytvářející nový typ demokracie... Vyzdvihuje na štít demokratické zásady, popírané v některých zemích... Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět.“ Už v r. 1935 se Beneš v Moskvě lámanou ruštinou podbízí Stalinovi a opěvuje Sovětský svaz – tedy dlouho před mnichovskou zradou. Beneš zřejmě a intuitivně jednal podle převládajících intelektuálních sentimentů své doby. Poučení: pravda – o jedinci, činu nebo situaci – má být úplná, ne částečná či výběrová. Pravda „napůl“ je lež. Účelem historie a posláním historiků by mělo být hledání pravdy o hodnocení výsledků podle všech dostupných fakt, ne pouze interpretovat a omlouvat fakta některá či vybraná. Není to tak složité a těžké, ale dá to hodně práce.
Předkomunistické znárodnění zahrnuje 50 až 100 tisíc podniků - nikdy se již nedozvíme přesné číslo. Benešovy dekrety jasně deklarují, že se znárodňuje za náhradu. Nikdo už ale nevypracoval prováděcí předpisy, jak tuto „náhradu“ konkrétně zařídit. Prováděcí předpisy neexistují dodnes. Došlo tedy k prostému rozkradení.
Vezměte případ Popperovy vily: již 16.3.1939 byl majetek staré židovské rodiny zabaven nacisty: z Popperovy vily se stalo hlavní sídlo Gestapa. Po válce v r. 1945, Beneš (dekretem č. 8/1945 Sb.) “daroval” vilu i s přilehlými pozemky Sovětskému svazu. (Příznačné je, že když Beneš opouštěl v roce 1938 Československo, Jiří Popper s ním seděl v letadle.) V dekretu stojí, že nároky původních vlastníků budou řešeny „pozdější“ právní úpravou, k níž však nikdy nemělo dojít. Porušení článku 17 Všeobecné deklarace lidských práv (Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku) je dodnes znevažováno v kulturách „tlustých čar“ a „promlčených“ zločinů.
Zametání pod koberec a tlusté čáry nad nemravností politické zvůle pokračují dodnes: postkomunisté odmítli zodpovědnost, protože československý stát převzal majetek do svého vlastnictví před rozhodným obdobím vymezeným zákonem č. 87/1991 Sb. Ministerstvo zahraničí sice připustilo, že podle Ústavního zákona Benešovy dekrety platí, platí tedy nutně i ustanovení týkající se náhrady za konfiskovaný majetek. "Zároveň se však zdá být zřejmé, že tuto náhradu nelze realizovat zákonnou cestou.“ Hle, jeden z „pilířů“ české státnosti…
Beneš sám neměl nejmenší zábrany zcela protiprávně zabavovat soukromé majetky, české, německé i židovské, a rozdávat je podle osobní politické zvůle. Není divu, že země “zdivočela”: Beneš dokonce věnoval Stalinovi kompletní ruský zahraniční archív, začala řádit ČEKA a deportovat ruské, ukrajinské a rusínské československé občany na Sibiř – se souhlasem “shora”. Cesta ke komunismu byla otevřena. (Dokonce rok 1968 byl předjímán v osobě prezidenta-agenta NKVD Ludvíka Svobody, který se spolu s B. Reicin(ger)em zasloužil o likvidaci generála Heliodora Píky. Vše bylo rozhodnuto již v letech 1943-47, únorový puč 1948 byl pouze logickým vyústěním předkomunismu. Beneš se nedokázal vzepřít ani po únoru 1948 i když měl četné možnosti. Zoufalé záchvěvy Třetího odboje (proti bolševismu) pak již neměly šanci – odbojáři končili na popravištích, ve věznicích, v dolech nebo na útěku.
Již 5. března 1946 – tady dlouho před komunistickým pučem – Churchill ve Fultonu promluvil o „železné oponě“, která rozdělila evropský kontinent „Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu“. Všichni věděli, že je s Československem konec, jen Beneš a jeho národ ne: naivita, pomstychtivost a osobní ambice zavedly nelegálního „lži-prezidenta“ až ke zradě a jeho národ pak přímo do rukou Stalina, Sovětského svazu a KGB.
I proces s Janem Baťou byl narychlo uzavřen již 2.5.1947, tedy pouhé dva dny před vypršením mandátu tzv. Revolučního národního soudu, který měl trestat zrádce a kolaboranty. Jan Baťa byl shledán vinným ze zločinu proti státu podle Benešových dekretů, ne následnou komunistickou zlovůlí. Ta přišla až na jaře 1948. Loni byl JAB konečně osvobozen od benešovských nařčení, ale dodnes nebyla jeho rodina odškodněna za ukradený majetek – stejně jako statisíce dalších antikomunistických podnikatelů. Stamiliardové částky nebyly vyplaceny díky bezprávnému, urychlenému a masovému odsuzování nevinných lidí za „velezradu”. Přístup k cizím majetkům byl otevřen, země zdivočela.
Období Benešových dekretů 1945-1948 se tedy netýkalo jen vyvlastnění a odsunu sudetských Němců, ale hlavně představovalo radikální likvidaci českých národních, pravicových a protisovětských elit. Tisíce důstojníků, podnikatelů, novinářů a statkářů byly likvidovány na základě v Moskvě vypracovaného Košického programu a Benešových retribučních dekretů, převážně vypracovaných po jeho příjezdu z Moskvy.
Vlastními cíli Benešových dekretů byla pomsta, retribuce a konfiskace na základě principu kolektivní viny – a získání majetků bez jakékoliv finanční „náhrady“. Proto nebyly k dekretům vypracovány tzv. prováděcí předpisy, dodnes ne žádným z následných komunistických a postkomunistických režimů. Vypracování prováděcích předpisů (anebo zamítnutí dekretů) tedy zůstává a zůstane nesplněnou povinností pro příští generace následnických států.
Buďto Benešovy dekrety neplatí jako celek a pak bylo celé znárodňování a likvidace nevinných protiprávní, anebo platí, ale pak platí i povinnost odškodnit anebo se alespoň omluvit. Dosud nebyl jediný ze 140 Benešových dekretů prohlášen za neplatný. Neomluvil se nikdo nikomu. Z tohoto „dědictví“ tedy není a zřejmě nikdy nebude úniku.
Dokonce i Rooseveltovo pseudosocialistické „Nové rozdání karet“ (New Deal) narazilo v USA na principy absolutní ochrany soukromého vlastnictví. Dnes již jen Zimbabwe nabízí výmluvný příklad jak porušení vlastnických práv znárodňováním a kolektivizací vede ke ztrátě i všech ostatních základních práv a svobod. Absolutní ochrana legálně nabytého soukromého vlastnictví je základem demokracie, svobody a hospodářské prosperity.
Bez konečného vyrovnání s minulostí nemůžeme být rovným národem, nestaneme se vyrovnaným, nezadluženým hospodářem na území svých předků. Českou republiku čeká zdlouhavé a náročné období. Na jeho konci by měla zůstat neocenitelná a překvapivě nová národní moudrost a poučení: Krást se nemá. Lhát se nevyplácí. Strkat hlavu do písku není moudré. Zametat špínu pod koberec je nedůstojné.
Údobí 1945-1948 bylo relativně krátké, ale z hlediska Československa i Evropy zcela přelomové - určilo politický průběh následujících šedesáti let. Likvidace pravicových a protisovětských elit připravila ideální prostředí ke komunistickému puči v únoru 1948. Konfiskace a znárodňování soukromých majetků vymýtily fungující instituce kapitalismu, demokracie a justice. Následné vlny exulantů odnesly tolik potřebné zkušenosti, talenty, podnikavost a morální stabilitu. Neschopnost vyrovnat se s dekrety se zdá být obzvláště ponižující a sebezraňující dnes, po téměř dvaceti letech postkomunismu.
Po přijetí pravdy přicházejí důsledky a po zločinu trest. Pravda vyplave na povrch jako olej na vodu…, bláhově doufal v daleké Brazílii Jan Baťa - a doufají již 60 let jeho potomci. Pravda vždy zvítězí, jen jí to někdy strašně dlouho trvá…
Bizarnost období 1945-1948 je zosobněna v tragické postavě Edvarda Beneše. (Jako dítě pamatuji jeho pohřeb u Památníku odboje na Vítkově: plakal jsem tehdy pro něho - ale můj táta a strýc už nebyli doma…)
Beneš abdikoval na prezidentský úřad v říjnu 1938 a odjel do Londýna, odkud poslal řádně zvolenému Emilu Háchovi blahopřejný telegram, již jako soukromá osoba. Předtím poskytl v září 1938 Hitlerovi „záminku“, nemoudře a neprozíravě, svojí likvidací politických bouří henleinovců v Sudetech. Nikdy poté již prezidentem zvolen nebyl, právně zůstal soukromou osobou. Argumentoval doktrínou tzv. „právní kontinuity“, ale u Angličanů ani Američanů neuspěl: územní i politické důsledky Mnichovské dohody, podepsané Anglií i Francií, právní kontinuitu vyloučily.
V červenci 1942 Benešovy osobní ambice zneužil Stalin a nabídl uznat jej hlavou okleštěného Československa. Ambiciózní Beneš přijal a smlouvu s SSSR uzavřel bez vědomí Anglie a proti vůli USA. (Jejich provizorní politické uznání obdržel až později, když se Stalin stal Spojencem.) O osudu českého státu bylo již tehdy rozhodnuto a cesta pro komunisty upravena..
Tím již byly Benešovy osobní ambice jasně definovány a plně závislé na uspokojení Moskvy. V Teheránu dokonce přesvědčil Roosevelta, aby vetoval Churchillův plán balkánské invaze, která by ukončila válku o rok dříve a přivedla Spojenecké armády na Slovensko a do Čech přes Jugoslávii, před příchodem Rudé armády. Tím uvolnil Stalinovi cestu na Balkán i do střední Evropy, zatímco Angličané a Američané umírali po statisících v sebevražedných vyloďovacích akcích přes Kanál. Beneš pak nechal popravit generály, kteří se snažili přemluvit Eisenhowera, aby se nezastavil v Plzni a osvobodil Prahu. Tím si zajistil cestu k nezvolené funkci v čele národa, již jako rukojmí Sovětů a Komunistů. Beneš byl člověk bez dlouhodobé vize, reaktivní, krátkodobý oportunista, rád hrající na obě strany.
Vrátil se tedy do Československa z Londýna tou „nekonečnou“ oklikou přes Moskvu - již jako Sověty uznávaná hlava státu. Vrátil se s Gottwaldem, Slánským, Fierlingerem a ostatními strůjci puče 1948, kterým svým konáním osobně uvolnil ruce. Vrátil se pod ochranou Rudé armády, již s Košickým programem a hlavními retribučními dekrety v kapse, podle nichž byla pod rouškou „velezrady“ rozpoutána masová likvidace pravicových, antikomunistických odpůrců. Přivezl Čechům Stalina na čele lokomotivy: portréty Beneš-Stalin vjíždějí na Masarykovo nádraží – již v roce 1945 – pro vidoucí nebylo žádných pochyb. Šlo již o jednání spíše kriminální, než politická. Už na podzim 1947 „daroval“ Beneš svému národu generála Alexeje Čepičku – podle, tajně a v přítmí. A víte, kdy po komunistickém puči abdikoval? Až 7. června 1948! Ani tehdy nesoustředil odvahu pro konečné beau geste. Zde již musí být zle i těm, kterým obvykle zle nebývá.
Popraveno, likvidováno nebo uvězněno bylo velké množství generálů, důstojníků, politiků, lékařů, členů Hradní stráže, statkářů, podnikatelů, farářů, Skautů, Sokolů, studentů a jiných. Někteří stačili utéci. Co na těchto činech shledávám obzvláště bolestivým a ponižujícím je skutečnost, že v mnoha případech šlo o retribuce čistě osobní. Mezi popravenými byli také Benešovi političtí sokové, protisovětští aktivisté, milenci paní Hany, její gynekologové, stráže u její ložnice na Hradě a pod. Komunisté na všechny tyto precedenty prostě navázali. Dokonce i lidové milice se začaly formovat, jako tzv. závodní stráže, hned po roce 1945. Zasloužil se tedy Beneš o stát – anebo o jeho konečnou degradaci? Navrhuji postkomunistům nový „zákon“: Edvard Beneš se zasloužil o likvidaci demokratického státu. Hned by se nám všem dýchalo volněji.
Při nejmenším Beneš posílil tradici devastující politické „hry na obě strany“. Byl jako cirkusák rozkročený na hřbetech dvou vedle sebe cválajících koní, člověk sedící obkročmo na veliké zdi a natahující své bakšišné ruce na obě strany: dodnes na tuto „politiku“ doplácíme a doplácet budeme. Ve své přihlášce do svobodozednářské lóže (26. 12. 1926), píše: „Vyjdu-li ve svých úvahách od svého já, sjednotím je na konec s národem a lidstvím, vyjdu-li od lidstva, lidství, lidskosti, přecházím přes svůj národ opět k jedinci, k svému já.“ Za jiných okolností by takhle sebestředné blábolení svědčilo pouze o osobní krizi racionality. Benešovu psychickou osobnost dokresluje J. Stříbrný, když popisuje jak Beneš mluvil o nutnosti odstranit K. Kramáře: „ …najednou tloukl do stolu vidličkou a křečovitým hlasem několikrát vykřikl: Odstřelit, odstřelit, odstřelit!“
W. Churchill kdysi řekl: „Dobrý politik musí umět předpovědět, co se během příštích deseti let stane. Když mu to nevyjde, musí umět vysvětlit, proč se tak nestalo.“ Nic z toho Beneš neuměl.
„Já jsem horník, kdo je víc?“ Přiznám se, že mám k předkomunismu přímý osobní vztah. Jako dítě pamatuji vyprávění své babičky o věšení Němců a kolaborantů na pouličních lampách v Praze, hlavou dolů – o zapalování benzinu pod nimi, bičování jejich zad, sypání soli do ran, atp. Vytěsnil jsem to, tak jako většina národa, ze své paměti. Ale zůstává to uloženo. Mému otci (pro žižkovský odboj, pod generálem Kutlvašrem) znárodnili podnik, vyvlastnili veškerý majetek a poslali ho do dolů (horník-razič na dole Nosek, Kladno). Jeho bratr sloužil za Beneše u Hradní stráže, ale příliš mnoho viděl a skončil v uranových dolech, na Mariánské v Jáchymově. Třetímu strýci zabrali Parkhotel na Smržovce, také bez náhrady. (Strýc Gult byl nacisty zastřelen v květnu 1945 před Nákladovým nádražím na Žižkově – pamětní tabulka později odstraněna.) Komunisté přišli až později a já pro ně „získal“ perfektní „dělnický původ“ – a mohl tudíž vystudovat na zničených životech otce a strýců. O náhradu ztracených majetků bych se nikdy neucházel: bylo by to osobně ponižující ve světle tzv. restitučních zákonů.
V knize Černá kniha minulosti zaznamenává Z. Ludvík rozsáhlá ústní podání z prostředí politických vězňů, tzv. retribučních muklů (mužů, určených k likvidaci) Benešovy éry. Důležitost těchto záznamů je nesporná: tato generace muklů neměla možnost zanechat spolehlivější psané a tištěné dokumenty pro postkomunistické historiky: vše bylo podbarveno presumpcí viny kolaborace, velezrady, protistátní činnosti, špionáže a majetkových machinací, později zneužito i komunisty. Většinou se však jednalo o patrioty, antikomunisty, legionáře, protisovětské exulanty, pravicové novináře, sedláky a úspěšné podnikatele. Byli prostě a účelově “hozeni přes plot” dravému bolševismu a zapomenuti - vlastně až dodnes.
I Jan Baťa byl součástí tzv. Třetího odboje, přesněji ovšem Protikomunistického odboje. Jedná se o nejvýznamnější odbojovou činnost Čechů a Slováků ve 20. století, i když pro postkomunisty dodnes, z důvodů poplatnosti Benešovi, neuznanou fází českých dějin. Hlavním důvodem je neschopnost pochopení tehdejší nutnosti dvojného boje proti nacismu i komunismu současně.
Nebylo to snadné, bylo to komplikované, ale výkvět jedné generace Čechů a Slováků musel bojovat proti nacismu a komunismu, ne proti jednomu nebo druhému. Tito lidé nebyli pochopeni a mnozí zaplatili svými životy, ztrátou svobody, zdravím či vyhnanstvím. Antifašisté, kteří byli zároveň antikomunisty, se stali zrádci a nepřáteli „lidu“.
Došlo tak k nedůstojné situaci „buď a nebo“: ti, co bojovali proti nacismu se neměli angažovat proti bolševismu (sovětismu), a ti, kteří se aktivně bránili komunismu byli oportunisticky interpretováni jako podpůrci nacismu. Vždyť i Jan Baťa byl odsouzen za to, že se veřejně nepřihlásil (tedy za něco, co neudělal) k londýnskému, tedy prosovětskému odboji, i když jej finančně podporoval inkognito, aby ochránil rodiny zaměstnanců firmy v Protektorátu. Boj proti nacismu však musel a měl být spojen s bojem proti komunismu, jak to historie dostatečně potvrdila a jak to pochopila pouze ta malá, odhodlaná a nemilosrdně zlikvidovaná elitní složka národa. Většina tzv. bojovníků proti fašismu spojila své úsilí s kolaborací se Sovětským svazem, tj. stalinismem, bolševismem a komunismem. Tato neprozíravost benešismu se jak Čechům tak Slovákům neúměrně vymstila. Období 1945-48 dodnes představuje podloží morální slabosti národa a budoucích finančních zatížení nezanedbatelných rozměrů.
Protikomunistický (antibolševický) odboj byl zahájen již v letech 1916-18, pokračoval za První republiky i za Protektorátu, vrcholil v letech 1945-48, ale také ještě za komunismu, obzvláště v počátku 50. let. Později došlo k akomodaci s komunistickým systémem, charakterizované vzájemným „bojem“ komunistických frakcí (prosovětské, s lidskou tváří, normalizační, chartistické, postkomunistické, apod.). Třetí odboj tedy skončil v 50. letech. Byl efektivně zdecimován a tzv. „disidenti“ jej nemohli nahradit (byli „potřební“ a závislí na symbióze s režimem, jako je dravec s obětí). Žijeme tedy na morální dluh. Nyní je čas se s tragickým osudem a morálním i materiálním poškozením protikomunistických bojovníků rovně a nekompromisně vyrovnat. Namísto národního obrození dnes potřebujeme národní prohlédnutí, abychom mohli začít žít důstojně a sebevědomě, ne jen pokračovat v závislém přežívání…
Váš,
Milan Zelený
Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví

V této krátké úvaze nelze ovšem vybírat ze statisíců individuálních případů bezpráví z éry předkomunismu. Čtenáři snad proto odpustí, že ještě připojuji několik odkazů na dnes „nepohodlné“ knihy pro ty, kterým to snad ještě není jedno …
Literatura
Ludvík, Zbyněk a Bureš, Václav, Černá kniha minulosti, Frankfurt am Main, 2001.
Dědinová, Sidonie, Edvard Beneš – likvidátor, Annonce, k.s. Praha 2003.
Kalvoda, Josef, Role Československa v sovětské strategii, Dílo, Kladno, 1999.
Kalvoda, Josef
01.03.2008: Švejnar versus Klaus (Z neuveřejněného předvolebního interview)
Autor: Milan Zelený
Přečteno 6635 krát
Pošli e-mailem
Několik týdnů před volbami jsem z New Yorku poskytl magazínu CBW interview na téma Švejnar versus Klaus. Rozhovor nakonec uveřejněn nebyl a tak si nachází cestu do blogu …
1: První na co bych se rád zeptal, by bylo - v Té Vaší knize velmi často narážíte na Václava Klause (samozřejmě vnímám proč a v jakém kontextu), přesto řekněte mi, prosím, hlavně z kterých důvodů? Proč je podle Vás nutné na něj neustále poukazovat, jednoduše proč Vám tak moc leží v žaludku?
Z knihy Neučte se z vlastních chyb by mělo být zřejmé, že mi Václav Klaus “v žaludku” neleží, ani tehdy, ani nyní. Oba jsme studovali na stejné škole a pracovali na stejném pracovišti ČSAV. Byl to hlavně jeho transformační Scénář, jeho ideje a jeho způsob myšlení, které byly hlavní příčinou “ukradené transformace”. Ani dnes jeho myšlení prostě do 21. století nepatří a proto se snad každý opravdový profesor proti nim vymezit musí. On byl přece hlavním nositelem - a vzhledem ke své pozici i vykonavatelem - programu ekonomické transformace na počátku 90. let. Proto je v knize o nepovedené transformaci zmiňován - jeho role daleko přesahovala a i nadále přesahuje jeho osobnost.
Pro mně zůstává mysteriem spíše to, že jeho archeologické myšlení neleží v žaludku většině Čechů. Vezměte jen to úžasné „Čtyřicet let jsme si říkali, že to patří nám všem a teď si na to vydáme papír“. Tímhle odstartoval v r. 1990 myšlenku kupónové privatizace na Karlově univerzitě – za frenetického potlesku tehdejších studentů a profesorů. Tento maoismus byl naprosto nečekaný. Pak přišla privatizace „veřejnou aukcí za hotové“ – což bylo prosté a radikální předání národního majetku do rukou mezinárodních mafií a komunistických sítí. Nikdo jiný, nikdo poctivý aukční „hotovost“ prostě neměl. Anebo jeho slavné: „Neumím rozlišit špinavé a čisté peníze. Stovka je stovka.“ Tohle zase odstartovalo bezuzdnou korupci a rozkrádání, kterými trpíme dodnes. Samozřejmě, že stovka není stovka a stovka vydělaná se od stovky ukradené liší svým dopadem na ekonomiku zcela zásadně.
Kdo ze vzdělaných a informovaných lidí by se neohradil? Na tato a podobná myšlenková selhání bude třeba poukazovat neustále. Dovoluji si předpovědět, že zásadní rozbory transformace počátku 90. let teprve přijdou protože žádné „tlusté čáry za minulostí“ nejsou možné. Příliš mnoho českého majetku bylo rozkradeno (slušně: „vytunelováno“).
2: Abych zůstal v čase i u tématu článku. Pana Švejnara zmiňujete spíše okrajově. Také, zdá se, neděláte příliš rozdíl mezi ním a Klausem v tom, jak nahlížejí na postup transformace v ČR. Skoro to vypadá jako byste v panu Švejnarovi viděl „Klausova člověka“, je to tak? Nebo není, nebo jak to je?
Je pravdou, že se J. Švejnarem v knize příliš nezabývám. To je zase dáno tím, že on nevystupoval samostatně, nepředkládal své strategie a návrhy, byl ve vleku Klause, Dyby, Třísky a jim podobným. Vím jen, že v Columbia Journal of World Business (na Columbia University jsem byl profesorem ) uveřejnili s Dybou a ostatními článek charakterizující “šokovou terapii” jako jedinou možnou cestu. Švejnar prostě patří k duchovním otcům této pochybné koncepce. O tom se ale v té knize zmiňuji. Na počátku 90. let byly mlčení a pasivita znakem souhlasu s podivnými transformačními postupy. Dnes je nevhodné horovat proti věcem o nichž jsme tak dlouhá léta mlčeli a nechali je proběhnout; je to jako mlácení vraty když už vám koně vyběhli ze stáje.
Proč bylo třeba tak spěchat, proč transformovat šokem a ne podle uvážené, dlouhodobé strategie? Jediné vysvětlení vidím v tom, že komunistické nomenklatury opravdu spěchaly, musely co nejdříve transformovat svůj politický vliv, vztahy a moc do vlivu, vztahů a moci hospodářské. To se jim díky “šokujícímu” Scénáři transformace podařilo. Nemíním zde ty tvrdohlavé, nepoučitelné lidi z dnešní KSČM, ale právě ty, kteří pružně z KSČ vystoupili a prosákli do všech ostatních stran, kde se stali fanatickými vyznavači volného trhu, tedy trhu umožňujícího neprůhledné finanční machinace, korupci a tunelování. Vytunelování české ekonomiky a její převod do rukou mafií a bývalých komunistů - a přes ně do rukou zahraničních investorů a spekulantů – bylo jistě urychleno a zjednodušeno šokovou terapií, transformačním scénářem, kupónovou privatizací a podobnými nestandardními postupy. Dnes je většina bývalých komunistů “za vodou” - a o to vlastně šlo.
3: Proč si myslíte, že se rozhodl pan Švejnar jít do souboje s Václavem Klausem? Vy je přece příliš jako soupeřící osobnosti nepopisujete?
To je opravdu těžká otázka. Jsou oba spíše rub a líc stejné mince. Do hlavy J. Švejnara přece nikdo nevidíme. Proč tedy? Kde se ta sžíravá ambice náhle vzala? Profesor z komunistické rodiny - neznámý v čs. americkém exilu, nevýrazný a pasivní v 90. letech, se náhle “probudí” a je ochoten vzdát se i amerického občanství a profilovat se jako soupeř Václava Klause, s jehož šokovou terapií a kupónovkou vždy souhlasil. Stačí si přečíst některé jeho zahraniční publikace z té doby. Navíc jsou Klaus i Švejnar oba makroekonomové – tedy lidé obírající se státně-politickým přerozdělováním bohatství a statní intervencí do ekonomiky, zatímco naše země se potřebuje zabývat tvorbou bohatství a přidané hodnoty, produkcí znalostí jako nové formy kapitálu, pronikáním na globální trhy a zvyšováním národního sebevědomí nejen ve sportu.
Určitým klíčem k mysteriu Švejnarovy ambice může být i to, že má za ženu starší, ambiciozní Američanku, která se jako K. Terrell často podílí na spoluautorství jeho publikací. Nic lepšího mě nenapadá, protože J. Švejnar sám nenabízí strategickou vizi národní či hospodářskou, pouze deklarovanou ochotu “sloužit” gentlemansky na Hradě. Nevím, zda právě tohle země po 18 letech tápání potřebuje nejvíce.
4: Pokud se podíváte na „souboj“ Švejnar/Klaus, které faktory (osobní, profesní, vnější, vnitřní atd) v tomto „klání“ Vám přijdou zajímavé?
Je třeba si uvědomit, že nejde o přímou volbu prezidenta, jak tomu bývá ve většině demokratických zemí, ale o volbu malou skupinkou politických představitelů, kteří nutně sledují své krátkodobé politické cíle pomocí zákulisních machinací. “Kandidáti” jsou pro ně jen a jen nástroje. Doufám, že si to uvědomí oba. Dlouhodobé potřeby a přání většiny národa jdou stranou. Proto nejde o “souboj” či demokratické “klání” (správně užíváte úvozovky) ve smyslu americkém, ale o politická “zalíbení se” několika stovkám politicky motivovaných volicích bloků (namísto 10 milionům jedinců). To samozřejmě ovlivňuje rozhodující faktory zákulisního přislibování a činí je pro většinu národa neprůhledné, vzdálené a fraškovité.
Skutečné schopnosti, znalosti a osobnosti uchazečů se tedy nutně stávají podružnými. Účelem je říci co nejméně, nevyjadřovat se jednoznačně, mlžit - aby si proti sobě nepoštvali tolik potřebné politické strany, obzvláště komunistickou. Ani do budoucna neslibovat žádné nezávislé myšlení či změny (zde je český prezident stejně bezmocný), ale signalizovat podřízení se politickým maršrutám podle modelu “ústavního” prezidenta Beneše. Tento nešťastný a nemorální model, tohle hledání nového “Beneše” nás může pronásledovat a týrat ještě dlouhá desetiletí.
Často již zbývá snad jen barva vázanky a střih obleku pro odlišení. Utkvěl mi v hlavě komický obrázek, kde zástupce Zelených představil prof. Švejnara na KSČM: oba v zářivě červených vázankách. Nevím, zda si opravdu myslí, že jsou komunisté tak hloupí a naivní, aby volili podle vázanky a ne podle svých politických zájmů, ale je to jistě zajímavý rys české prezidentské politiky.
Klaus se stranickým politikům velmi zamlouvá, protože je pro ně „neškodný“. Angažuje se spíše v komentování klimatických změn, nehezké architektury knihoven a počtu stránek „ústavy“ EU. Politická scéna tak dostává „volnou ruku“. Prof. Švejnar má proti Klausovi výhodu v zahraničních zkušenostech, americkém občanství a větším globálním rozhledu. Těchto výhod je však ochoten se vzdát a své zkušenosti i názory potlačit za účelem naplnění svých (anebo rodinných) ambicí. Pak by ovšem ani on nepřinesl na českou scénu nic nového, kromě snad tiššího, slušnějšího a skromnějšího chování. I to by asi za jeho volbu stálo, když bychom se tím vymanili z převládající arogance a „buranství“ současné politické scény.
4a: Jak hodnotíte polistopadové působení pana Švejnara v kontextu změn v České republice? Jakou s ním máte zkušenost z ČR i z USA?
Nemám s ním žádné osobní zkušenosti. Nikdy jsme se nesetkali. V polistopadové politice se neangažoval, v mediích se neukazoval, do novin nepsal. Z USA ho také neznám, v exilové politice se neprojevoval, v ekonomice sledoval spíše makroekonomická témata. Ve svých vystoupeních se zřejmě snaží zalíbit všem, nalevo i napravo. Výsledkem je nedostatečný profil, nedostatečné vyhranění … Klíčová jsou některá fakta: z komunistické rodiny … emigrace až v r. 1970 … spolustrůjce šokové terapie … obhájce Klausovy nestandardní profesury … bezprogramovost … nevýraznost … neangažovanost. V případě nedostatečného rozlišení se naši politici jistě přikloní k osvědčené a průhledné variantě “Klaus”. Myslím, že v přímé demokracii by lidé volili výraznou změnu od politiky a politiků 90. let: jsme přece již v 21. století.
5: Ve své knize jste ostrým kritikem transformace ČR, zejména ve svých starších článcích jste přesvědčen o tom, že ekonomika země nedopadne vůbec dobře. Přesto podívejte se, ekonomika ČR (jistě, kdo ví, jak dlouho) je nyní v docela slušném tempu. V tomto ohledu mne napadá, kdo má na jejím oživení podle Vás větší zásluhu. Vlády ČSSD nebo předchozí vlády Václava Klause? Kdo má zásluhu na tom, že „žijeme v jedné z nejlepších dob“, jak uvedl nyní Václav Klaus ve svém projevu? (Při čtení Vaší knížky mne napadlo, že Václav Klaus zkazil na co sáhl, že si jen připisuje zásluhy)
Česká ekonomika roste (ve smyslu HDP) díky zahraničnímu kapitálu a zahraničním vlastníkům. Není to tedy “náš” růst, ale růst “jejich”, odehrávající se na našem území (stovky miliard odcházejí ročně do zahraničí – ne jako naše investice, ale jako zisky a dividendy zahraničních vlastníků). V globální éře je přece jedno kde umístíte svůj podnik: podnikají u nás Číňané, Korejci, Němci, Japonci atd. A určitě nám nepředávají své zisky, jen nám platí stále ještě výhodné mzdy. Takže: oživení výkonu zahraničních podniků na území ČR je ve své podstatě opravdu zásluhou Klause, který jim ty podniky tak rychle a bezpodmínečně předal. Vlády ČSSD jen v této pochybené politice rozprodejů do zahraničí pokračovaly, ne z ekonomických, ale z politických důvodů.
Prohlášení, že „žijeme v jedné z nejlepších dob“ bych uvítal ze strany občanské veřejnosti nebo české podnikové sféry, ale ne ze strany politika, který se vždy oháněl tím, že jsme na tom “lépe než Bulharsko”. Řekl bych, že pan Klaus žije v jedné ze svých nejlepších dob – všichni ostatní žijí na dluh.
6: Zpátky do 90. let. Často zmiňujete, že fatální chybou transformace byla dřívější liberalizace cen než demonopolizace a oživení trhů, poukazujete na to, že naše země byla rozprodána a stala se z ní montovna. Tady osobně bych se Vás rád zeptal, myslíte si, že naše země i její obyvatelé ale měli potenciál vzít těsně pro roce 1989 svůj osud do svých rukou a být úspěšní. Nebyl onen rozprodej a to, že jsme se stali montovnou nutný krokem k tomu, abychom se, nechci Vás dráždit, „odrazili od dna“ ? Prostě proto, že v té a ještě nedávné době jsme navíc neměli? Že nejdřív montovny a pak snad i něco víc...?
Vůbec mě nedráždíte. Všichni lidé na světě mají “potenciál” k úspěchu. Tedy i naši lidé. Stačilo jen trochu trpělivosti udržet jejich majetky doma právě pro ně a jejich podnikání. Bylo třeba tento jejich “příslib” rozvíjet, ne jej radikálně zadusit. Nyní žijeme pouze z mezd, nemáme svoji vlastní třídu národních kapitalistů jako před válkou. To Klausovo “Jsme na tom lépe než Bulharsko” nastavilo příčku hodně nízko, jako při limbo-tanci. Měli jsme ale i jiné tradice než dnešní provincialismus: Baťovo “To nejlepší na světě nám úplně stačí” jakoby bylo ambicí zcela jiného národa. Proto dnes přicházejí všichni podnikat k nám, ale my nejdeme podnikat k nim: sedíme stále doma jak Honzové “za pecí”.
Cesta zpět, od montoven k “něčemu více” anebo od zahraničního k národnímu kapitalismu (a kapitálu) je výrazně omezena ztrátou potřebných znalostí a schopností. Navíc již nejsme ani ta montovna, ale stále více skladiště a překladiště globálních dodavatelských řetězců. Země, která jednou přestane vyrábět televizory se pro ztrátu znalostí již k jejich výrobě nevrátí. Budeme ještě dlouho doplácet na Klausovu ohromující strategii: „Vždyť je to jedno, co vyrábíme“. Myslel tím, vždyť je to jedno, hlavně, že se to prodá. Není to jedno, co vyrábíme.
Vezměte si příklad, že jedna země posílá dřevitou drť do jiné země, která z ní vyrábí papír. Drť ta země vykupuje za $7 za tunu, ale prodává papír zpět za $1000 za tunu. Jedna země si ničí prostředí a chudne, druhá má vynikající, lesnaté prostředí (74% rozlohy) a bohatne. (Jde o skutečný případ, nebudu země jmenovat.) Vyvážet štěrk, stromy nastojato či málo kvalifikovanou montážní práci a skladovací prostory – a pak dovážet finální výrobky s vysokou přidanou hodnotou je charakteristikou špatně transformovaných zemí. Žijeme z mezd, ne z kapitálu.
Chtělo to jen trochu ekonomického (ne makroekonomického) myšlení. Jsou ale země, kde se profesoři stávají ministerskými předsedy, a zase země, kde se ministerští předsedové stávají profesory. Podle toho to také vypadá.
7: Pane Zelený, na straně 179 píšete, že si pamatujete na návštěvu V. Klause v Chicagu v létě 1989, při níž už vystupoval jako budoucí ministr financí… Velmi mne to zaujalo, pokud vím listopad je podzimní měsíc. Kde pro to tedy bral jistotu, jak si to vykládat? Myslíte, že mohl být o scénáři sametové revoluce již informován, nebo dokonce, že měl nějaké napojení na tajné služby? Prostě nevím, ale zaráží mne to?
Rok 1989 nezačal v listopadu. Sám jsem byl již v létě ve svobodném Maďarsku (do ČSFR jsem ještě do jara 1990 nemohl), Solidarita vyhrála volby v Polsku, Havel vyzýval proti studentským demonstracím (bál se “krveprolití”), občané NDR se vraceli domů, padla Berlínská zeď, atp. Jinými slovy: vědělo se celý rok 1989, že je s komunismem konec. Bylo tedy zcela přirozené, že Klaus mohl vystupovat “jako” budoucí ministr financí. Nevím jaké měl přísliby a od koho, ale popisoval s jistotou a zcela detailně jaké kroky budou volit. Od koho získal povolení na své vystoupení v USA také nevím. Nemyslím, že byl předem informován o listopadovém scénáři a nemyslím, že si byl jistý v které a čí vládě bude vlastně fungovat. Nakonec byl Havlovi doporučen hyperaktivní Ritou Klímovou.
Jestli existovala skupina, která byla o pádu komunismu plně přesvědčena, tak to byli komunističtí “podnikatelé”, kteří chtěli přeměnit svůj nejistý společenský kapitál sítí, vztahů a vlivu v konkrétní a jistý kapitál peněžní. Proto jim privatizace při zhasnutém světle a tržní hospodářství bez omezení hrálo maximálně do ruky a není divu, že si předem hledali vhodné realizátory svého scénáře. Ve veřejných aukcích za hotové, v šokové terapii a v kupónové privatizaci jim pak nikdo nekladl žádný systémový odpor, i vystupování proti komunistům bylo tabu: jejich aparátčik se stal Havlovi ministerským předsedou. A tak se rychle a bezpečně dostali ke svému kapitálu a hospodářské moci, kterou si drží v ČR dodnes a kterou povlovně transformují zpět do moci politické. Jen Klaus stále tvrdil, že komunisté žádné peníze neměli. Nepochopitelné. Přístup k hospodářsko-mocenským sítím jsou velké peníze…
8: Pane Zelený, jaký politický styl podle Vás reprezentuje Václav Klaus, jaký politický styl reprezentuje Jan Švejnar? Kdo by byl podle Vás pro českou společnost prospěšnějším prezidentem? (už kvůli současnosti/budoucnosti, trendy, Čína, postupy atd…, které zmiňujte na konci knihy)
Politické styly V. Klause a J. Švejnara jsou si velmi podobné, snaží se zalíbit všem politickým stranám, nevyjadřují své skutečné vize, motivace a cíle. Vše se jen tuší, i když více méně přesně. Je to do velké míry dáno systémem ve kterém jsou oba nuceni operovat. Dokud nepřejdeme na systém přímé volby, neuvidíme kvalitní nezávislé kandidáty na prezidentskou funkci. Určitá skupina lidí nás na počátku 90. let záměrně vrátila do politické kultury 20. let minulého století a zakotvila to i ústavně. Od té doby je prezidentská funkce ceremoniální a poplatná politickým manipulátorům, ne svým občanům. Změna tohoto stavu je stále v nedohlednu, volání po přechodu k přímé demokracii je sporadické. Ještě dlouho se bude rozhodovat o nás bez nás, ještě dlouho zůstaneme pouhými diváky ve vlastní zemi, v té naší specifické hře na demokracii.
Váš,
Milan Zelený
Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví