Zřídka kdy přebírám něco z webu NO, ale tentokráte to udělám z chutí !

Spojenci z Paříže
Před dvěma týdny jsem v nedalekém antikvariátu našel poklad! V krabici s předvánočním výkupem v prachu leží nenápadná kniha, bez nadpisu, bez desek a bez obalu. Nedovedeš si představit tu radost, když jsem si ji nesl za dvacet korun v kapse domů! (Zhltal jsem ji jedním dechem ještě v autobusu.)
Kniha se jmenuje Země zaslíbená a jejím autorem je německý důstojník Walter Jacobi, velmi kontroverzní osobnost! Je autorem několika zajímavých knih, ve kterých vystupuje jako pozorovatel tragického zhroucení českého nacionalismu v době první republiky. Přes kontroverzi, která tohoto autora zahaluje, nelze knize upřít jistou faktografickou hodnotu. Tedy, každý, kdo usiluje o upřímné poučení, jistě dokáže v kapitole, kterou zde přetiskuji, oddělit zrno od plev:
Když Edvard Beneš přijel dne 17. září 1915 ze Ženevy do Paříže, aby tu vytvořil české propagační ústředí, měla již pařížská česká kolonie za sebou pohnutou válečnou historii. Byla nepočetná, ale politicky živá, rozčilená, píše Masaryk. Jako ostatní kolonie skládala se hlavně z dělnictva; většina šla z domova za chlebem, dost četné procento unikalo vojenské službě… (Masaryk, Světová revoluce str. 93). Pařížští Češi byli sdruženi v Českomoravské besedě, v pařížském Sokolu a v levicově orientovaném spolku „Rovnost“. Tyto spolky se v roce 1914 sdružily v „Ústředí českých spolků ve Francii“ a brzy přijaly oficiální název „Česko-slovenská kolonie“.
Pokud jde o povolání, byli tehdejší pařížští Češi většinou krejčí, kožišníci, kuchaři a zahradníci; tito poslední měli dokonce vlastní „Spolek slovanských zahradníků“. Až na několik studentů a umělců byli to tedy vesměs tzv. malí lidé, kteří mohli poskytnout družinu, nikoliv však vedoucí vrstvu politické emigrantské práce.
Jinak tomu však bylo tzv. „nových Čechů“, „nouveaux Tcheques“, kteří přivodili neobyčejný vzrůst kolonie.
Protože být Němcem nebylo v Paříži aj. výhodné, všelijací odrodilci, lidé znající trochu česky atp. hlásili se do kolonií, zejména když jsme od spojeneckých vlád dosáhli pro své občany výhod plynoucích z toho, že jsme byli uznáváni za národ, a národ přímo spojenecký. (Masaryk, Světová revoluce str. 96.)
Byly to jednotlivé rodiny, tehdy v Paříži žijící a do Čech příslušné, které na počátku války by byly rády uprchly, kdyby byly mohly zároveň zachránit své jmění. Rabínu Alexandru Šternovi zůstalo vyhrazeno, aby nám v nezávislém týdeníku všech stavů „Slovenská Národná Jednota“ (III. ročník č. 5 z 1. 2. 1923) povědělo těchto novopečených Češích a jejich „originální myšlence“ něco bližšího:
A tak prišli na inú, novú, originálnu ideu. Založili „Alianciu priatelov Francie“, prizvukovali svoje lojálne sympatie a prosili o šetrnosť. Politické snahy boly vtedy ďaleké od nich. Očividome šlo im iba o záchranu svojich peňazí. Iste netušili, že táto alianci a (s jedným Židom na čele) - šlo o senátora Freunda-Deschampse, Žida z Brandýsa n. L., pozn. autora - bola zárodkom česko-slovenského štátu.lch akcia mala výsledok … Tento židovský Freund a priatelský Žid bol pozvaný na čelo českého hnutia. Istý pán Wedeles, tiež Žid, a pán Srbek našli sa, čo peňažníci. Česi, ktorí v Paríži žili a vole k vojenskému povolaniu necítili, prihlásili sa za členov hnutia … Táto aliancia prejavila raz za rok svoje sympatie voči Francúzsku pred svetovou verejnosťou a spočívala ináč v spolkovom sozname.
Alianci se podařilo rozšířit rychle svůj vliv i na novou „Československou kolonii“ a prostřednictvím jejím též na Český výbor (Comité tcheque), který byl organizován 5. 8. 1914 českým příslušníkem Cizinecké legie Hoffmannem-Krátkým a který v provolání vyzval všechny Čechy a Slováky ve Francii ke vstupu do první setniny dobrovolníků „Nazdar“. Ta se stala zárodkem pozdějších českých legií ve Francii. Žid Rudolf Kepl, po světové válce tiskový attaché u česko-slovenského vyslanectví v Paříži, později zpravodajský referent v Ženevě a švýcarský prostředník smutně proslulého odborového přednosty zpravodajského odboru ministerstva zahraničních věcí Hájka, byl členem této Aliance a jako její zástupce byl zvolen do předsednictva Česko-slovenské kolonie. Finančník Aliance Žid Wedeles, bursovní makléř, o jehož tehdejších subvencích psal v Praze žijící spisovatel a cestovatel A. Vojtěch Frič ve svých letácích (Očista, č. 20-21), vydávaných po skončení války, poskytoval velkoryse podpory pro invalidy, vdovy a sirotky českých legionářů ve Francii. Frič uvádí ostatně v téže souvislosti také jistého inženýra Červinku, jehož optických přístrojů se používalo u francouzských i ruských válečných letadel a kterého slaví jako „českého Edisona“. Ve skutečnosti tento Červinka byl pražský Žid, jehož patenty, týkající se žárovek, byly docela bez významu, a který po skončení světové války se vrátil do Prahy a založil akciovou společnost „Lux“ a společnost „Regra“ pro obnovu žárovek.
Zmínky zasluhuje, že pro české válečné účely obětovali tehdy své jmění i pařížští Češi jako J. Čapek nebo J. Grmela; mnohým přispěli i francouzský profesor E. Denis a jeho přátelé, a dokonce i město Paříž uspořádalo sbírku. Historicky je však zjištěno, že lví podíl na podporování Česko-slovenské kolonie měli Židé, kteří peněžními dary se dovedli vyhnout osobní účasti ve válce. Mezi nimi vynikali vedle Wedelesa zejména G. Wünsch, výrobce jabloneckého zboží, a Singer, ředitel pařížské pojišťovací společnosti. Wünsch poskytoval ostatně ještě po válce Česko-slovenské kolonii v Paříži ročně částku 40 000 franků a byl za všechny své zásluhy vyznamenán presidentem Masarykem řádem Bílého lva.
Takové byly tedy poměry v pařížské kolonii, když Beneš přijel v září roku 1915. Pro nedostatek jiných pařížských známostí navázal styky s Aliancí, jejíž člen Antonín Kudrnáč byi potom od roku 1915 až do jara 1918 jeho sekretářem a v Česko-Slovensku pak úředníkem tiskového odboru ministerstva zahraničních věcí. Beneš o tom píše v knize Světová válka a naše revoluce: „ … něco málo známých, které jsem měl ve Francii od prvého a druhého svého pobytu (1905-08 a 1911) v Paříži, buď zapomněli nebo zmizeli s obzoru. Oficiálních styků jsem neměl.“ (Str. 95, I. díl.)
Tak přišel Beneš na myšlenku využít „prostředí profesorů ze Sorbonny, jež jsem od dřívějška poněkud znal.“ (str. 95.) Beneš uvádí v této souvislosti výslovně svého někdejšího profesora ze studijních let ve Francii E. Durkheima. Jde tu o Žida Davida Emila Durkheima z Epinalu, který působil od roku 1902 v Paříži jako profesor sociologie. Současně navázal styk s profesorem L. Eisenmannem, „jenž za mých studií v Dijonu byl tam profesorem a jenž se jako autor cenné knihy o Rakousko-Uhersku zajímal o mou thesi o téže otázce. Nyní jsem s ním vstoupil skrze Masaryka a Denise v přímý styk.“ (str. 95.) I v případě Louise Eisenmanna šlo o Žida, což Beneš podle svého zvyku zamlčel. Eisenmann se narodil roku 1869 v Hagenau v Alsasku. Po profesorské činnosti v Dijonu stal se v roce 1913 profesorem na pařížské universitě a generálním sekretářem Ústavu slovanských studií (Institut des Études slaves) Tento Žid, přidělený zpravodajskému oddělení francouzského ministerstva války, obstaral Benešovi četbu zahraničních listů a jako kompenzaci žádal služby politického agenta; trvalo hodně dlouho, než se Benešovi podařilo dostat se k poněkud serioznější politické činnosti znalce a postoupit úlohu agenta jihoslovanským emigrantům. Po světové válce byl Žid Eisenmann jedním z nejvytrvalejších a nejstarších obročníků Česko-Slovenska, kteří byli placeni z Hájkova fondu v Benešově ministerstvu zahraničních věcí. Přesvědčivé doklady o tom přináší kniha dr. Rudolfa Urbana „Tajné fondy III. sekce“, která vyšla nedávno. Eisenmann dodával za to po světové válce promptně dvorní literaturu, jako například knihu „Edvard Beneš, veliký Evropan“ (Edouard Beneš, un grand Européen).
Beneš měl rozhodně již za války lecjaký prospěch z této židovské známosti. Tak píše sám, že Eisenmannovým prostřednictvím získal nové styky, mj. v pařížských politických salonech. Zde obzvláštní význam měl politický kroužek okolo slečny Louisy Weissové, plnokrevné Židovky, s kterou seznámil Beneše Štefánik. Také Masaryk píše: „Nemohu nevzpomenout milých návštěv v rodině Weiss.“ (Str. 112.) Její rasově podmíněná vystupňovaná pohlavnost a její sklad politiků všeho druhu byly diplomatům dobře známy ještě za dob versailleské mírové konference. Byla šéfredaktorkou demokratického, levicově orientovaného týdeníku „L’Europe Nouvelle“. Dík jejímu salonu získal Beneš řadu nových známostí, tak na příklad jejího příbuzného Žida René Weisse, který se po válce zúčastnil jako host pražského sokolského sletu v roce 1920 a uveřejnil nato cestopis o Česko-Slovensku. Louise Weissová napsala sama v roce 1919 bezvýznamnou knihu o ČSR s Benešovou předmluvou.
O všech těchto židovských známostech nejsou ve velkých knihách pamětí, jednajících o české práci za světové války, žádné bližší zmínky kromě příležitostného uvedení jmen. Masaryk se zmiňuje jenom jednou mimochodem o pomoci „bankéřů“. Beneš, který je jinak tak opatrný, prozrazuje však na jednom místě své knihy překvapující podrobnosti. Po zmínce o pařížském profesorském kruhu kolem Židů Eisenmanna a Durkheima píše: „ … vedle těchto skupin jsem vyhledával z důvodů propagačních styky s třemi důležitými činiteli a pěstoval je pak až do konce války: se svobodnými zednáři, s Ligou pro práva člověka a občana a konečně s francouzskou stranou socialistickou“. (Světová válka a naše revoluce str. 158.)
Byl by Beneš, stále tak mlčenlivý, pokud jde o pravé pozadí jeho zahraniční práce za světové války, učinil takovou zmínku bez naléhavého popudu, snad z jiných pohnutek, než jsou pohnutky čestného dluhu a vděčnosti?
Víme již dávno, že světové zednářstvo bylo domácím pánem české emigrace a že kancelář Česko-slovenské národní rady v Paříži byla v budově zednářské lóže Grand Orient de France, Paris, 16 Rue Cadet. V tomto domě konalo se ve dnech 28. až 30. června 1917 tajné zasedání mezinárodního zednářského kongresu, při němž byla porada i o příštích osudech Čech. „Velmi osvícený bratr“ Lebey pronesl ve své přednášce, podle zprávy o zasedání, tuto větu: „Praha se stane v nové Evropě nevyrovnatelným prostředkujícím střediskem“ (un centre de conciliation imcomparable). Mohla být označena výstižněji úloha, kterou pak Česko-Slovenská republika během dvaceti let svého trvání též poslušně plnila?
Nač by tu měl Beneš uvádět ještě socialistickou stranu, která byla pod směrodatným vlivem Židů, jako byl Léon Blum, nebo „Ligu pro lidská práva“, která, věrna zákonům francouzské revoluce, vznikla kdysi ve Francii jako „Ligue des Droits de I’Homme et du Citoyen“ a ve svém výběru měla Židy, jako profesora filosofie na Sorbonně Léona Brunschvicga nebo politika a publicistu Salomona Grumbacha, alsaského Žida, který se po světové válce stal poslancem socialistické strany. Také Victor Basch, židovský esejista a filosof, pocházející z Budapešti, zasedal tehdy ve výboru „Ligy pro lidská práva“. V roce 1926 byl dokonce předsedou této Ligy a byl považován za známého protagonistu a Masarykova druha v boji za Dreyfusovu rehabilitaci.
Bylo ostatně příznačné, že i „Liga pro lidská práva“ stejně jako Česko-slovenská národní rada v Paříži používala pro svá zasedání budovy zednářské lóže Grand Orient de France. Ve své zprávě pro konvent z roku 1923 (str. 303) stanovila Liga své cíle takto: „Ve skupinách, k nimž příslušejí zednáři mimo svou lóži, hrají v jistém smyslu úlohu zprostředkujícího článku a dosahují poznenáhlu se zřetelem na společnou politickou akci sblížení, v jaké nebylo dosud možno doufat. Pod jejich egidou vytvořilo se pracovní společenství, které si vytklo za úkol zdokonalovat výchovu občanů lidovými přednáškami, které jsou pořádány společně lóží, Ligou pro lidská práva a spolkem volnomyšlenkářů.“
Zde tedy má svůj původ osud, kterým prošla Česko-Slovenská republika za dvacet let svého rozvoje. Zde má svůj původ zatížení českého nacionalismu hypotékou světového Židovstva a zednářské lóže Grand Orient de France. Zde má svůj původ „prostředkující úloha Prahy“, která přijímala emigraci z celé střední Evropy a poskytovala jí útulek. Zde prodávali vedoucí českého národa své národní svědomí a vyměňovali je za úlohu drába, zabraňujícího vzniku nové Evropy. Zde má svůj původ politická dráha „velikého Evropana“ Edvarda Beneše.
Walter Jacobi, 1943
z němčiny přeložili R. Kadlecová a L. Plechatý

K tomu jenom poznamenám : stačí se podívat, kdo je dmes předsedou ÚS, OVP ....K tomu stačí připomenout , že ČSSD je pod vládou světského a Chazarů, co se týče SZ tam je to už jasné od fyzionogromie a ty klády stojící v nové,m projektu OSS - Kuras, Železný .....Tzv. Liberály cz nechám bez komentáře, ono se stačí podívat, kdo je podporuje - Ježek , Loevy,.....

Ono se nám to s tím národem nějako vymyká.................to jsme to dopracovali !