De. Beneš už jenom na okraj.............

Jak jsem se stal Sudeťákem.

PhDr Jiří Pořízka, Prostějovský večerník č. 29/2004

Odpovědět na článek pana V. Vláčila, ředitele Obchodní Akademie,kterému předcházel dopis od paní Justenové, jakož i na nejnovější emoční výlev Mgr. Cydlíka (vše uveřejněno ve Večerníku), není vůbec těžké, zvláště pak proto, že mně připisované úmysly jsou mi zcela cizí. Ony ”kruhy” kterým jsem se stal podle všech tří pisatelů poplatným, nejsou ani pan Stoiber z Landsmanšaftu či Svaz vyhnanců (Bund der Vertriebenen), ale můj syn, který mi jednoho dne navrhl:”Tati, napiš, co soudíš o tom, jak se Dr. Beneš zasloužil o stát.”Panu Vláčilovi jsem vděčen, že ani on se v pytli neutajil.

Nyní bychchtěl, a to zvláště panu Cydlíkovi,ozřejmit, proč autor, jehož slova v jiné publikaci ”hltal stranu po straně”, tak náhle a nepochopitelně zvlčil. Vyjděme z poučky evoluční psychologie: ”Každý člověk se snaží svým jednáním a chováním něco získat.” Kladu mu tedy otázku, co jsem svým provokativním článkem získal já? Pan magistr si zřejmě myslí,že jsem se náhle pomátl, a proto jsem se vystavil útokům veřejnosti.Většina dopisů, které jsem dodnes dostal (a nejsou zdaleka takurážlivé jako v tisku uveřejněné příspěvky) s článkem nesouhlasí. Ne proto, že by pisatelé netušili pravdu, ale proto, že národu se nemají brát jeho legendy. Klasickým případem zpochybnění jednoho mýtu je Masarykův boj proti Rukopisům.

Tak tedy, pane magistře, vezměte rozum do hrsti a posuďte, komu můj článek nejhůře prospěl. Vězte, že Vás Vaše profesehumanisty zavazuje k hledání pravdy, stejně jako lékaře přísaha Hippokratova.
Chtěl bych Vás upozornit na svůj článek v letošním Žurnálu Univerzity Palackého, číslo 4, ročník 13, který je nazván Vzdělání jako nástroj pochyb. A chtěl bych Vám připomenout, že byste vzdělání svého měl začít používat,i když je pohodlnější populisticky bránit ”vžité legendy.” Kritizuji člověka a politika Beneše, nikoliv ”jeho tzv. dekrety”. Provysvětlení: Tyto dokumenty nahrazovaly po čas války legislativní činnost parlamentu, který byl událostmi vyřazen z činnosti. Jde o dobu od října 1940 do října 1945. Za zákon je prohlásilo až Prozatímní národní shromáždění v roce 1946. Dekretů, které se týkají jednání s vyhoštěnci, bylo osm. Pouze pět je z nich aktuálních dodnes. Jejich aplikace je však pouze teoretická. V podstatě šlo o to, aby byli postiženi nepřátelé českého státu jak na majetku, tak i na osobní svobodě,což bylo po zkušenosti války pochopitelné a spravedlivé. Dekrety nijak nenařizovaly odsun. Za právní titul jsou považovány až Postupimskou dohodou, kdy vítězné mocnosti uznaly potřebu německé obyvatelstvo přemístit.

Proto je z hlediska mezinárodního práva tento transfer nenapadnutelný, a žádné sudetské Landsmanšafty na tom nic nezmění.Nařčení o mé nesoudnosti a ”spolupráci s nepřáteli” není třeba komentovat.Při běžné publicistice není možno uvádět odkazy.Že jsem se z psaní paní Justenové z Krumsína, pana Vláčila z Obchodní akademie a magistra Cydlíka setkal se zvláštním projevem ignorance, mne sice mrzí, ale nepřekvapuje. Pro mnoho lidí neexistuje to, co neznají.
A nyní k zpochybňování výsledků II. světové války. Podle mého názoru je toho skutečně třeba, nikoli ovšem směrem na západ, nýbrž na východ! I když byl Protektorát jedním velikým koncentrákem, neutrpěla naše republika takové hospodářské škody jako po osvobození Rudou armádou a následném komunistickém režimu. Byli jsme jediným z vítězných států, který následkem války zmenšil své teritorium (o Podkarpatskou Rus).České excesy vůči německým vyhostěncům, zvláště ženám a dětem, a těm, kteří s nacisty nespolupracovali, však dodnes žádnou pochvalu nezasluhují.

Zasluhovaly by omluvu a náhradu. Doufám, že mezi námi a jimi nastane čas smíření. A kdyby pan Vláčil chtěl vědět, co si o Benešovi myslí další ”méně inteligentní maturant”, tentokrát profesor Karlovy Univerzity Milan Nakonečný, jistě by se mu to podařilo zjistit.
V závěru. Kdybych si mohl vybrat sousedy, nevybral bych si Němce.Vybral bych si Švédy. Ne proto, že by to byli lepší lidé, ale proto, že je jich přibližně stejně tolik co nás! Odstěhujeme se kvůli Němcům do Patagonie?

Nikoli. Je třeba se s nimi smířit, dospět s nimi ke konsensu a být při tom velmi, velmi opatrní. To je moje krédo. K tématice česko-sudetských problémům se v blízké budoucnosti rád vrátím.

PhDr. Jiří Pořízka