Něco o dr. Benešovi

PhDr Jiří Pořízka - O jaký stát se zasloužil E. Beneš. Prostějovský večerník
č. 21/2004

Návrh ústavního zákona předložený skupinou sociálnědemokratických a
komunistických poslanců, že se Edvard Beneš zasloužil o stát, vyvolal v
každém,kdo je o jeho činnosti poučen,značný zmatek (senát tento zákon
zamítl, parlament jej však schválil). Zvláště pak u těch, kteřísi přečetli
Černou knihu minulosti (publikovanou v roce 2001Václavem Burešem a
ZbyňkemLudvíkem v nakladatelství Academia).Když v roce 1930
Národníshromáždění slavnostně prohlásilo,že se T.G.M. zasloužil o stát,
nevyskytla se námitka a pathos tétochvíle vplynul do srdcí všech Čechů. Jeho
nástupce Beneš je však spíše tragickou postavou našich moderních dějin.

Přemýšlím, jestli návrh udělit Benešovi masarykovské pocty má vůbec nějaké
opodstatnění a proč spatřil světlo světa. Žádný poučený český vlastenec by s
ním nemohl souhlasit. Jako jeden z vůdců protirakouského odboje má Beneš
nesporné zásluhy o vytvoření svobodného Československa. Jak to ale bylo dál?
Jak obstál ve svých dalších funkcích ministra zahraničí (1918-1935),
předsedy vlády (1935-1938) a hlavně ve funkci prezidenta republiky 1935-1938
a 1945-1948? Kdo si přečetl jeho Paměti nazvané Mnichovské dny, pochopil
jeho životní trauma.Mnichov byl pro Beneše komplexem,k němuž se neustále
vracel. Pozorný čtenář si však může všimnout i sdělení mezi řádky, které
svědčí o nedobrém člověku, cynickém manipulátorovi a opatrnickém zbabělci,
který se snažil ovlivňovat své okolí za každou cenu.Jeho charakterové vady
se ukazovalyjiž v exilu. Např. nenávistnýspor se Štefánikem ve Švýcarsku,
který měl podle jistých tvrzenívyústit v atentát (sestřelení letadla, se
kterým generál hodlal přistátv květnu 1919 u Bratislavy). Beneš si v horkých
chvílích předmnichovské doby stěžuje na to, že požadavky sudetských Němců
jsou doprovázeny i nátlakem menšin polských, maďarských a rusínských. Jako
by zapomněl,že v roce 1920, když Polsko bojovalo o svou existenci se Sověty,
nedovolil zásobovat je municí.Vztah přátelské spolupráce nedokázal navázat
ani s Maďarskem.Např. zákrok mobilizací čs. armády v roce 1921 proti
slušnému člověku Karlu Habsburkovi, při jeho pokusu o restauraci uherské
monarchie. Slováci byli podvedeni nesplněním Pittsburské dohody (1918) a
autonomie Rusínů byla odložena ad acta. Jako náhradu za přátelské soužití s
nejbližšími sousedy vymyslel Beneš tzv. Malou dohodu (Jugoslávie a
Rumunsko), která nám doslova byla k ničemu. Na jeho vrub se dnes připisuje i
smrt jednoho z nejtalentovanějších politiků našeho státu Antonína Švehly v
roce 1933,který byl podle jistých tvrzení otráven jedem. K jeho
exhumacinedošlo dodnes, i když moderní technologie takové otázky řeší
poměrně snadno. Že Beneše neměl rád např. Karel Čapek, je známo. Soudil o
něm, "že postrádá všechny měkčí složky lidské povahy". Na Beneše si měl
údajně stěžovat svému synu i T.G.M., který řekl, že jeho schopnosti
spočívají v tom, že je schopný všeho.

Obecný názor fundovaných historiků není v jeho případě nijak lichotivý.
Beneš byl politikem malého státua jeho zákroky nebyly nikterak geniální.
Nedovedeme si totiž představit, že jeho přičiněním dodnes nemáme Protektorát
Böhmen und Mähren, ale dovedeme, že jeho nestatečností jsme upadli do
40letého komunistického maléru. Jeho charakteristika z roku 1922 říká:
"Beneš byl slabý slabostí rodilého bázlivce, a proto nepřímý, taktický,
postranní, přímo fyzicky uhýbavý, ostražitýa plachý . byl z rodu mužů, co se
bojí facek!" Jeho psychický profil také dokresloval jeho vztah k ženám a z
jeho poměru ke Zdeňku Fierlingerovi, neblahému agentu sovětské vlády, lze
vypozorovati náznak homosexuality. Beneš svým zbabělstvím v roce 1938
zabránil odhodlanému národu bojovat za svou svobodu a důstojnost. Za příklad
statečnosti si můžeme připomnět boj Finů se Sověty či baltické partyzány,
kteří proti komunistickému SSSR bojovali až do svého úplného vyhlazení v
roce 1956. To, co je nám třeba dnes, je skoncovat s vlasteneckou sebechválou
a začít zpochybňovat výsledky II. světové války. O Benešovi existují tuny
memoárové literatury. Jeho osobu však není za co vyznamenávat, ale spíše
komisionálně důkladně přehodnotit. Pokud se prezident Beneš zasloužil o
nějaký stát, musí to být Sovětský svaz. Když podpořen svým kumpánem
Fierlingem podepsal v roce 1935 Smlouvu o vzájemné pomoci, prospěl tím
nejvíce Stalinovi a jeho vymanění se z izolace. Tato česká neprozřetelnost
pak pomohla SSSR k expanzi na západ. Benešova touha po moci způsobila jeho
nedemokratičnost, jeho pronásledovánílidí, kteří s ním nesouhlasili, a
dokonce i jejich likvidaci. Nemohu nepřipomenout jeho ostudné zacházení s
protektorátním prezidentem E. Háchou. Beneš toužil po autokracii diktátorů,
jejichž vzor viděl na východě. Proto také přeložil exilovou vládu v roce
1943 z Londýna do Moskvy a tento neblahý čin ještě prohloubil náš odklon od
západní Evropy. Komplexu pokoření a méněcennosti, o které se nám Beneš
postaral v roce 1938 a 1948, se jen těžko budeme zbavovat, a přece je
nezbytně nutné, abychom se důstojně vrátili do Evropy. Před 11 lety jsme
stvořili nový stát, teď je jen třeba stvořit nové Čechy! PhDr. Jiří Pořízka