Něco od integrálních katolíků

Rád čtu články integrálních katoliků, zejména mgr. Semína a ing. Kretschmera.



Náboženství holocaustu
Autor: Michal Kretschmer Zdroj: NTA Datum: 10.02.2009 Tisknout článek...
Myslím, že lze dnes hovořit o jakémsi „náboženství holocaustu“, které zčásti nahrazuje mizející víru Židů ve Starý zákon a komentáře k němu obsažené v talmudu. V něm nejde o pouhá historická tvrzení o míře utrpení Židů způsobeného nacisty, počtu obětí a způsobu jejich usmrcování. Tyto záležitosti mají být předmětem poctivého svobodného a nezaujatého historického zkoumání. Historií se v tomto článku nebudu zabývat. Jde mi v něm o (pseudo)náboženský aspekt celé věci.
Náboženství holocaustu má svoji víru, svá dogmata (6 milionů obětí, plynové komory, cílené vyvražďování židů), svá posvátná místa a rituály, své hlasatele, misie (propagandu), své zákony, cenzuru i svou inkvizici pronásledující tzv. popírače. Je v tom úspěšné jak můžeme pozorovat na právě probíhající aféře kolem biskupa Richarda Williamsona, kterému hrozí v Německu (a nejenom tam) trestní stíhání za vyslovení svého mínění o historických událostech. Kritické otázky jsou pak považovány za rouhání. Víra v toto náboženství je zakomponována do základů některých států a její zhroucení by vyvolalo vážné politické otřesy a zhroucení důvěry v jejich představitele.
Jestliže někdo namítne, že na tom není nic špatného, protože dogmata tohoto náboženství jsou pravdivá, lze na to odpovědět, že to vůbec není podstatné, protože se jedná o modloslužbu, nikoliv jen o výroky týkající se historie. Modloslužba spočívá právě v tom, že něco stvořené, ať již to patří do světa přírody či do světa lidí, je povzneseno na božskou úroveň. Takovou modloslužbou nemusí být jen starověké uctívání slunce, hvězd, panovníků či rukama udělaných předmětů. Může se jednat třeba o kult rasy, národa nebo státu, tedy věcí, které v rámci pozemských věcí mají svůj oprávněný význam, které jsou však z této sféry vytrženy a povýšeny. Na to už v souvislosti s nacistickou ideologií poukazoval Pius XI. v encyklice Mit brennender Sorge. Nebo se může jednat o kult Matky Země (Gaia, starořecká bohyně země), ke kterému se hlásí část ekologického hnutí a který vyvyšuje nerozumnou přírodu nad člověka.
Samotné užívání slova „holocaust“ pro nacistické vyvražďování židů je nesmyslem. Ve Vulgátě, latinském překladu Písma svatého, se toto slovo vyskytuje na mnoha místech. V českých překladech se zpravidla užívá termínu „oběť zápalná“ nebo „celopal“. Obětní zvíře, které muselo být bez vady, bylo pak ohněm zcela spáleno. V případě Židů nešlo ovšem o žádnou oběť ani ze strany vrahů ani o její přijetí na straně zavražděných. Byl to prostě nacistický zločin spáchaný na základě jejich povýšení až zbožštění rasy jako něčeho, co určuje hodnotu člověka. Náboženství holocaustu činí však středobodem lidských dějin tuto událost. Neuvádí se přitom, že bylo také velmi mnoho nežidovských obětí nacistů, že počet obětí bolševiků v SSSR byl mnohem větší i že byly i další významné genocidy v Kambodži, Arméni v Turecku, v bývalé Jugoslávii i jinde. To vše však převyšuje počet úmyslně usmrcených nenarozených dětí zavražděných v mnoha tzv. demokratických zemích potratáři coby nájemnými vrahy. Navíc pro křesťany je středem dějin Kristova oběť na kříži. Nelze však tvrdit, že náboženství holocaustu popírá Boží existenci. Ta je pro něj podobně jako pro sekulární židy v Izraeli něčím vedlejším. Tradiční judaismus není tím ani popřen, ani nahrazen, ale spíše doplněn. Posiluje však jeho protikřesťanské zaměření. Claude Lanzmann, tvůrce devítihodinového filmu Shoah, se výslovně vyjadřuje v tom smyslu, že kult holocaustu má nahradit křesťanství, když píše: „Pokud Osvětim je něco jiného než horor historie, potom se křesťanství otřásá v základech. Kristus je syn Boží, který šel na konec lidsky snesitelného, kde snášel nejkrutější utrpení. … Pokud je Osvětim pravdou, potom existuje lidské utrpení, které se s utrpením Krista jednoduše nedá srovnat. … V tom případě je Kristus falešný a spása nepřijde od něj. … Osvětim je vyvrácením Krista.“ (časopis Les temps modernes, prosinec 1993)
Někteří, jako Norman G. Finkelstein ve své knize Průmysl holocaustu, poukazují na zneužití utrpení Židů k nárokování si finančních kompenzací a nátlaku a to více ve prospěch židovských organizací než potomků tehdejších židovských obětí. Takové zneužití je jistě zlo, ale týká se to majetku, tedy něčeho vnějšího vůči člověku, naproti tomu náboženství holocaustu jde o srdce člověka, o jeho sklonění se pod diktát politické korektnosti, sekulárních organizací a převažujících trendů. Modloslužba je jistě větší hřích než krádež. Je velmi smutné a ostudné, když tomuto náboženství poklonkují i někteří církevní činitelé a vadí jim více domněnky o historických událostech než skutečné hereze, které vylučují jejich nositele z církve.
Ukazuje se, že každá modloslužba a každá falešná ideologie má v sobě velký ničivý potenciál a ohrožuje svobodu, zdraví i životy lidí. Mnohdy jim i ubližuje, když k tomu získá moc. Vzpomeňme v této souvislosti oběti francouzské revoluce v 18. století, nacismu, marxismu a také věznění Ernsta Zündela, Germara Rudolfa, Davida Irvinga a dalších uvalené vyznavači či sluhy náboženství holocaustu. I nyní, poté co biskup Williamson vyslovil svá mínění o některých historických událostech spadajících pod dogmata náboženství holocaustu, se ukazuje, jak jsou jeho zastánci útoční s použitím lží a nečestných prostředků. Místo, aby se setkal s klidnými věcnými argumenty svých oponentů, setkává se s nenávistí.
Co máme dělat, když se setkáme s modlářstvím? Předně se před ním nesklánět jako Eliáš, který zbyl jako jediný prorok Hospodinův proti 450 prorokům Baalovým (1 Král 18,22). Za druhé pak ty uctívané věci, osoby či události odkázat do sféry, kam podle své přirozenosti patří. Půjde-li o nepřiměřenou úctu přírody, tak poukázat na to, že se z její krásy právem radujeme a máme se o ní starat tak, aby nám i nadále mohla sloužit. Půjde-li o národ, tak svébytnost vlastního národa podporujme a jinému národu ji přejme. Jde-li o oběti promyšleného zločinu, pamatujme na ně při věrném líčení historie, vzpomínejme na ně, jsou-li to naši předci nebo přátelé či příslušníci našeho národa. Nic nezveličujme.

Něco od mgr. Semína. Pan Semín by si kromě až marné snahy přesvědčit přesvědčené - tj . zednáře a jim podobné měl uvědomit, v čích rukou je Respekt a hlavně komu slouží.
Strašit žalobu ze strany amerického vydavatele je hloupostí, protože už vidím postkomunistickou justici špikovanou "Jordánem", jak na základě posudků od marxistů u universit "najde" spravedlonost.
Pane magistře, nefantazírujete, dopouštíte se stejné chyby, jako intelktuál národního střihu jistý Šlechta. Ono hledat východisko mimo závěry poznání M.Dolejšího je prostě pošetilost !

O alarmující bulvarizaci týdeníku Respekt

Autor: Mgr. Michal Semín Zdroj: blogihned, NTA Datum: 11.02.2009

Ve svém předchozím příspěvku jsem psal o mediální manipulaci v souvislosti s „kauzou Williamson“ a apoštolátem Kněžského bratrstva sv. Pia X. Vlajkovou lodí této neblahé praxe není Blesk, Aha či Haló noviny, ale týdeník, jehož šéfredaktor obdržel 6. února prestižní novinářské ocenění Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2008. Týdeník, o kterém je řeč, se jmenuje Respekt. Nepatřím mezi jeho stálé čtenáře, ale občasné listování tímto časopisem mne vede k závěru, že by se měl okamžitě přejmenovat. V posledním čísle (7/2009) jsem si přečetl hned tři příspěvky k výše zmíněné kauze. Co článek, to malér. Putnovi jsem se již věnoval předevčírem, a protože netrpím masochismem, další komentář k jeho názorům si odpustím. V dalším článku nazvaném „Přece ho nevyloučíme“ zpovídá Ondřej Kundra několik zdejších katolických hodnostářů. Jejich výběr je zcela jednostranný, neboť k tématu není dotázán nikdo, kdy s apoštolátem FSSPX sympatizuje.

Podrobněji se chci věnovat článku třetímu, který vykazuje i pro Respekt nezvykle velké množství nepravdivých údajů a jehož autor projevuje neodpustitelnou míru nevzdělanosti. Příspěvek nese název „Rotvajler v porcelánu“ a jeho autorem je Petr Třešňák. Hned první věta pod titulkem není pravdivá. Píše se v ní, že „přijetí popírače holocaustu zpátky do katolické církve vypadá jako politováníhodný přehmat“. Není pravda, že biskup Williamson je popíračem holocaustu. Ve svém z více důvodů nevhodném vyjádření pro švédskou televizi zpochybnil jeho rozsah a formu, rozhodně však nepopřel fakt nacistických zločinů na Židech. Závažnější omyl se však skrývá v druhé části věty, neboť „přijetí zpět do katolické církve“ předpokládá její předchozí opuštění.
Kdyby se P. Třešňák poradil s někým, kdo má alespoň základní znalosti kanonického práva, dozvěděl by se, že trest exkomunikace nemá ve všech případech za následek vyloučení z Církve, podstatou exkomunikace je zákaz podílení se na jejím svátostném životě. Odpad od Církve nastává pouze ve třech případech, a těmi jsou schisma, hereze a odpad od víry. Ani jeden není v případě biskupa Williamsona aplikovatelný.

Je neuvěřitelné, že činnost FSSPX, která spočívá v řádném apoštolském působení – posvěcování duší, katecheze, svátosti, vzdělávání, práce s mládeží – redukuje Třešňák na dvě epizody s politickým podtextem, z nichž ta první je s velkou pravděpodobností podána zkresleně a druhá se vůbec nezakládá na pravdě. Zmiňuje aféru z roku 1989, kdy byl na priorátu v Nice zadržen jeden z členů milice vichistické Francie Paul Touvier. Neznám detaily této kauzy, ale je třeba vzít v potaz i to, že Touvier byl v roce 1971 prezidentem Pompidouem omilostněn a že se na jeho obranu postavilo několik známých francouzských intelektuálů, v čele s existencialistickým filosofem Gabrielem Marcelem. V této věci se však nechci přít, protože mi chybí podklady pro zaujetí jistého stanoviska.
Třešňák dále tvrdí, že časopis FSSPX, vycházející v USA, publikoval před deseti lety článek, ve kterém navrhl soustředit Židy do ghett, protože zabíjejí křesťany. V USA vydává FSSPX jediný časopis, který se jmenuje The Angelus. Doufám, že to stále ještě není trestné, ale vlastním většinu čísel tohoto časopisu od roku 1978, kdy začal vycházet. Za celou tuto dobu v něm nevyšel jediný článek takového obsahu. Třešňákovo nehorázné tvrzení přeložím do angličtiny a pošlu jej vydavateli The Angelus, aby zvážil další kroky.

Třešňák tvrdí, že „zrušení exkomunikací pobouřilo věřící na celém světě“. Soudí-li tak na základě reakce organizací, jakou je například Wir sind Kirche, časopisů The Tablet či National Catholic Reporter či pokud se odvolává na vyjádření liberálních laiků, kněží a biskupů v Čechách i v zahraničí, pak si jej dovoluji opravit v tom smyslu, že zrušení exkomunikací nepobouřilo věřící, ale spíše ty, kterým jsou katolická víra a morálka na obtíž. Katolíci, kteří věří v to, co Církev učí a žijí podle zásad křesťanského života, papežovo gesto naopak vítají, neboť od smíření s tradicionalisty očekávají posílení autenticky katolických postojů v Církvi.

Z dikce celého článku je zřejmé, že Třešňákovým východiskem pro hodnocení situace v Církvi je přesvědčení, že by katolická církev měla svoji věrouku, mravouku a z nich vyplývající požadavky na člověka měla průběžně měnit takovým způsobem, aby korespondovaly s momentálním většinovým míněním. Na základě jakého kritéria tento požadavek vznáší? Jistě to není kritérium, odpovídající stálosti zjevených i přirozeně poznatelných pravd, zvolené kritérium spíše odpovídá noeticky neudržitelnému, protože vnitřně rozpornému, historicismu, relativizující každé poznání dobou, kulturou či jinými okolnostmi. Proto Třešňák píše, že zpočátku Benedikt XVKI. „příjemně překvapoval“ (rozuměj, nekladl účinné překážky destruktivním silám, jež přivedly Církev do stavu, kdy má prázdné semináře, pokleslou liturgickou praxi a katechetickou praxi v rozvalinách), zatímco dnes se začínají „naplňovat temné předpovědi skeptiků“. Prý kormidluje Církev „ke starým tradicím“.
Třešňák tím jen prokazuje, že ví o Církvi kulový, zatímco katolíci i vzdělaní nekatolíci vědí, že právě péče o to, co mu bylo Kristem a papežským úřadem svých předchůdců svěřeno, patří k základním povinnostem papežské služby. Třešňáka pohoršuje, že Benedikt XVI. „neskrývá své přesvědčení o nadřazenosti katolíků“. Lépe by bylo, kdyby plácal s dětmi bábovičky, než takovéto nesmysly. Katolíci vyznávají, v souladu s Biblí i ústní tradicí, že Kristus založil jedinou Církev a tou je církev katolická. Té je svěřen poklad víry, který je každý pokřtěný povinen zachovávat a v souladu s ním žít. Proč to Třešňáka tak znepokojuje? Dávalo by snad nějaký smysl, aby Kristus zakládal více církví, z nichž každá by měla jinou věrouku? I rozumu zcela nezbavený ateista uzná, že by takové jednání vylučovalo božskou přirozenost jejich zakladatele a věrohodnost křesťanství by byla nulová.

Třešňák má také potřebu se nám svěřit se svým zjištěním, že se na katolických tradicích „podepsala staletí křesťanského antisemitismu“. Jedná se tu o neznalost nebo zlou vůli? Antisemitismus je výrazem rasově motivované nenávisti k Židům a jako takový je v příkrém rozporu s láskou k bližnímu i křesťanské víře v původ lidstva z jediného páru. Antisemitismus byl v minulosti Církví mnohokrát odsouzen, mj. v souvislosti s nedvojznačným odsouzením nacismu papežem Piem XI. v jeho významné encyklice Mit brenender Sorge. Významné i proto, že byla čtena z kazatelen velkého počtu katolických kostelů v nacistickém Německu, důsledkem čehož byl tvrdá perzekuce církevní hierarchie, kléru i prostých věřících. Třešňákovo drzé obvinění Církve z antisemitismu těžko obstojí i ve světle odvážného jednání papeže Pia XII., jehož osobním přičiněním byly zachráněny tisíců Židů před deportacemi do koncentračních táborů. Jeho láskyplné úsilí o záchranu židovských mužů, žen i dětí přivedlo tehdejšího vrchního římského rabína Zolliho až ke křtitelnici, kde jako projev své úcty k papeži a výraz svých díků přijal jako své křestní jméno osobní jméno papeže Pia XII, Eugenio. Třešňák má však ve svém bulvárním arzenálu pro katolickou církev jedinou nálepku – antisemitismus.

O mši svaté v římském ritu (základní kostra římského mešního obřadu je známá již z doby sv. Řehoře Velikého), píše Třešňák jako o „elitářském přežitku“. Zatímco, jak je stále více zřejmé, o katolické věrouce neví Třešňák zhola nic, snad bude alespoň vědět, co je to chucpe. A jestli ne, tak je to škoda, protože se právě jednoho takového chucpe dopustil. Třešňák ve své povýšenosti píše veřejně o věcech, o kterých nemá sebemenší znalosti. Stejně nevzdělaným lidem to možná imponuje, před lidmi, kteří mají základní znalosti z věrouky i liturgie, se však jenom zesměšňuje.
O současném papeži Třešňák tvrdí, že s „lefebvristy“ vedl v 80. letech „tajná jednání“. Ta jednání vůbec tajná nebyla, hojně se o nich psalo, a to i proto, že komuniké obou stran byla veřejně přístupná.

Článek Petra Třešňáka obsahuje ještě více hloupostí a nemám v úmyslu na všechny reagovat. Dosavadní výčet stačí k závěru, že úroveň článku je tragická. Pozoruhodné zaměstnání, kde se za tak mizerně odvedenou práci tak dobře platí…
Nevím, do jaké míry zodpovídá šéfredaktor za práci svých redaktorů a spolupracovníků, ale ani on jistě není bez viny, vychází-li v časopise, jenž editorsky řídí, články tak nevalné úrovně, jakým je hanopis Petra Třešňáka. O oprávněnosti jeho novinářského ocenění mám proto nemalé pochybnosti.