Převzato zwebu Svědomí...............

Tragédie Václavů

Svatý Václav byl tragicky zavražděn u dveří kostela. Na Pražském hradě je dodnes kaple dedikována jeho památce. Tím se stal světcem, ke kterému se národ obrací s prosbou: "Svatý Václave, oroduj za nás a nedej zahynouti nám ani našim budoucím." Je těžké věřit, že nejen český Hrad, ale i jeho jméno bylo potupeno dvěma pochybnými následníky, kteří uvrhli národ v bezmezný úpadek.

O současné České republice se toho ve světě mnoho neví. Nejznámější je plzeňské pivo, Karlovy Vary, které teď patří Rusům, Becherovka, prodaná Škodovka a pak snad Václav Havel jako sběratel čestných doktorátů, cen a titulů, kterými si asi nahrazuje svá nedokončená studia a dodává si iluzi intelektuála. Z této labilní platformy pak přednáší názory, které často budí nejenom údiv, ale i trapné rozpaky mezi politiky i vzdělanou veřejností. Havel, dítě z buržoazní rodiny, která kolaborovala s nacisty, čímž ztratila po válce majetek, ale získala jej protiprávně nazpět pod restitučními zákony. Ty se na ni sice nevztahovaly, ale pro novopečeného prezidenta se udělaly protiprávní výjimky. Václav (snad lépe řečeno Vašek - abychom nezlehčovali dobré jméno Václav) se během komunistické samovlády stal vinárenským revolucionářem, kde s partou kamarádů v podroušenosti debatovali o nových politických plánech pod dohledem příslušného 13. oddělení STB, vedeného soudruhem Hegenbartem. Vašek byl člověk vyvolený, a to i ve vězení, odkud si objednával speciality na vylepšení vězeňské stravy, které si nemohl opatřit ani při povolených nákupech za doprovodu policistů. Možná že toto se traduje jenom ze závisti ostatních politických vězňů, kteří podobná privilegia neměli, ale jak se říká: `Quo licet Jovi non licet bovi.A (Co je dovoleno Jobovi, není dovoleno volovi.)

Takovým uznáním a uděleným výhodám se říká politické dluhy, ty se také musí splácet. Když našeho revolucionáře Vaška nečekaně překvapila revoluce na jeho Hrádku a byl předvolán na Pražský hrad, kde mu Adamec sdělil, že bude prezidentem, ale jen za určitých podmínek, které se veřejnost nikdy nedozvěděla a které přijal, nastoupil tedy na trůn. Jeden z prvních činů byl, že legitimoval komunistickou stranu, která ho jednohlasně do prezidentské funkce zvolila s tím, že schválil patřičné zákony na ochranu soudruhů, jejich ukradeného majetku i prominutí spáchaných zločinů. To, co následovalo, šlo již hladce podle vyšších, tak zvaných národnostních směrnic.

"Udělejme tlustou čáru za minulostí a ukažme, že jsme jiní, než byli oni", bylo lahodnou hudbou všem soudruhům. Nejvíce těm, kteří po léta kolaborovali se Sovětským svazem, těm, co odsoudili Miladu Horákovou, věznili lidi v Jáchymově, kradli majetek pod záštitou znárodnění, upřeli dětem možnost studií jenom proto, že nebyly proletářského původu, a nesčetné množství jiných zločinů bolševické luzy a jejich představitelů. Ovšem, že tato tlustá čára za minulostí byla soudruhy vítána. Umožnila vytváření morálně zkorumpované společnosti a také protiústavní rozdělení republiky a omluvení se Sudeťákům za jejich odsun.

Tato politika zahnívajících kompromisů, tak zvané "Sametové revoluce", dala v tomto mikrokosmu příležitost k rozkvětu zárodků veškerého politického plevele. Profesionální kolaboranti, kteří po pádu nacismu v roce 1945 hromadně vstupovali do Komunistické strany, aby zahladili stopy minulosti, se po dvacet let prostituovali sovětskému bolševismu jen za získání minimálních privilegií. V roce 1968 přišlo Pražské jaro a rozpačité vyčkávání, jak to dopadne. S Varšavským paktem přišlo rozhodnutí i pro profesionální kolaboranty, a to v normalizaci. Dařilo se jim zase dobře dalších dvacet let na úkor všech ostatních slušných lidí. V roce 1989 přišla další krize. Počaly se trhat partajní legitimace a nastalo hromadné vstupování do ODS, k Lidovcům nebo kamkoliv, kde z toho zase koukal prospěch. Pithartové, Rumlové, Dlouzí, Čalfové a podobná havěť začala povykovat a plivat na minulost, jako by to nebyli oni, kdo ji vytvořil. Vylezla do popředí i individua druhu Václava Klause.

Václav Klaus (spíše Venca), chlapec z bezvýznamné komunistické rodiny fascinovaný komsomolec do té míry, že si na vlastní útraty obstaral hedvábný rudý šátek, aby alespoň něčím vynikl. Tento malý bankovní úředníček trpící iluzorními myšlenkami o financích a ekonomii, který nepochopil ani jedno, ani druhé. To se mu ovšem nemůže zazlívat, jelikož na studiích na VŠE, citadele komunistických dogmat, se přednášel pouze marxismus‑leninismus. Přesto, že žádal o přijetí do komunistické strany a byl odmítnut, se mu podařilo vměstnat do nomenklaturního kádru a vycestovat na studijní stáže na Západ, dokonce i do Ameriky, a to v době, kdy normální smrtelníci nedostali povolení ani na zájezd do Maďarska. Na základě napaběrkovaných poznatků v cizině, jak se říká: "Jednooký je králem mezi slepými", se Venca uhnízdil v líhni komunistického dorostu, tak zvaného "Prognosťáku", s podobnými charaktery jako Dlouhý, Kočárník, Dyba atd. Seděl s fízlem Koglerem v jedné kanceláři, na toho si však nikdy nemohl vzpomenout. Klaus byl vždy opatrný, a tak nebyl chartista ani nepodepsal žádné protistátní prohlášení, jelikož věřil, že komunismus je na věčné časy.

Když k jeho překvapení došlo k Sametové revoluci, spěchal do divadla, kde se udílely funkce, a na doporučení soudružky Klímové ho Havel udělal ministrem financí. V této funkci se proslavil výrokem, že nezná špinavé peníze. Jeho fiskální i monetaristické zásahy byly katastrofální jak pro ekonomiku, tak pro finance. Přesto, že výsledky Vency Klause ve funkci ministra financí byly nadprůměrně podprůměrné, byl dosazen do funkce ministerského předsedy. Aby potvrdil svou genialitu, nechal se jmenovat Univerzitním profesorem svým podřízeným. Prokazoval svou skromnost tím, že zatajil svou habilitační práci, která jestli existuje, tak je veřejnosti nepřístupná. Co je na Vencovi Klausovi pozoruhodné? Nikdy nebyl zvolen lidem do žádné funkce, a to ani do funkce nejvyšší, prezidentské. I tam byl dosazen pomocí staré alma mater - matičky komunistické strany.

V období jeho premiérování došlo k těm nejkatastrofálnějším ekonomickým ztrátám v historii republiky, oficiálně přiznaným na více než osm set miliard. Ale pravděpodobně ve skutečnosti ještě daleko větším. Nejcennější podniky, uznávané jako ikony v průmyslovém světě, byly prodány do cizího vlastnictví za ceny, které budily rozruch v kapitalistickém světě. Dokonce i staletý sloup exportu, Plzeňský pivovar, byl zašantročen, peníze rozkradeny, banky vytunelovány a nikdo nebyl povolán k zodpovědnosti. To vše se stalo za vlády neosoudruha Klause, který se otočil na místě čelem vzad a z komunistického kolaboranta se stal neurvalý kapitalista po vzoru Margaret Thatcherové. Ta byla pro svou politickou vulgárnost vyhozena konzervativní stranou Británie ze svého premiérského úřadu. Na její obranu se dá říci pouze tolik, že nezašantročila britský průmysl, jak se o to přičinil Venca Klaus.

Za podobné výsledky by všude byl zodpovědný činitel bez milosti vyhozen a souzen. V Sametové republice byl však povýšen do nejvyššího úřadu prezidenta republiky. Můžete ho blamovat? Ne. On dosáhl toho, čeho chtěl. Jako politický oportunista udělal vynikající kariéru. Že to vyžadovalo totální bezcharakternost, to není otázka politická, ale etická a morální - dva kardinální předpoklady pro nejvyšší úřad státu a národa.

Co teď?! Národe, vzbuď se!