Převzato a s chutí............

Vážení čtenáři. Na dnešní den jsem pro vás připravil příspěvek profesora fyziologie a dvojnásobného rektora Karlovy univerzity Františka Mareše (*1857, †1942). Příspěvek nese název Slovo k »inteligenci« a byl zveřejněn v dubnu roku 1920 v periodiku Národní listy (list politické str. Národní demokracie, tehdy ještě Československé Národní demokracie) na vlastní žádost redakce.

Pane redaktore, vyzval jste mne, abych napsal slovo k inteligenci, totiž ke vzdělaným lidem, jak by vedli lid k volbám (volby se konaly 18. dubna 1920, pzn. ČB), aby dopadly ke cti národa a prospěchu republiky. Myslím, že vzdělaných a moudrých netřeba v tom poučovati a k tomu pobízeti, neboť všichni vidí kořen zla a mají vůli vytrhnouti ho. Ale překáží jim v tom – »inteligence«, totiž lidé cvičeného rozumu, dobří počtáři, plní užitečných vědomostí. Lid dává se rád vésti lidmi vzdělanými a moudrými, kteří sjednocují jeho rozptýlené mysli v jedno sebevědomí, činí z lidu národ a vedou ho ke společnému dílu podle ideálu všem stejně cenného a platného. Touží po takových vůdcích a činí podle nich, pokud jeho důvěry nezklame – »inteligence«. A tak stalo se i u nás, že inteligence vůbec pozbyla důvěry lidu, padla u něho v nevážnost, ne-li v nenávist. K oné »inteligenci« marno mluvit, ale o ní třeba slova. Neboť vluzuje se v přízeň lidu, ne, aby sjednotila mysli jeho v národní sebevědomí, nýbrž rozdvojila a roztrojila v třídní vědomí.

»Inteligence« je výtvor moderní zkomolené výchovy, která pěstovala jen rozum a plnila mysl jen vědomostmi o věcech. Úcta k pravdě byla vykládána jako úcta k faktům, věcným skutečnostem; jistota spatřována jen v počtářství. Mravní zásadou prohlašována prospěšnost. Věda uznávána za vrchol kultury; vědě podřizováno umění, vědou nahražováno náboženství. Nemá tím býti věda zlehčována, jest nejvzácnější plod rozumu; ale je neosobní. Slouží stejně zlému jako dobrému; obé jest jí stejně skutečným! Neboť věda neoceňuje hodnoty a jakosti, počítá jen s množstvím. Rozeznávati dobré a zlé je věc citu a vůle. Hrubý cit a zlá vůle způsobí tím větší zkázu, čím více rozumu a vědy jest jí k službám. Tak vedla vědecká kultura rozumu k vojně a rozvratu.

Rozum slouží potřebě jednotlivce, je sobecký počtář; nemá jiné rady pro vůli k jednání než vlastní prospěch. Nebo prospěch všech stejně postavených, jímž jest zajištěn i prospěch každého jednotlivého z nich. Rozum spojuje přečetné jednotlivce svazem prospěchu v hromadného jednotlivce, kterého staví do boje proti jiným hromadným jednotlivcům. Boj jest plodem rozumu, neboť rozum sám je zbraň ostřejší než zuby a drápy. »Inteligence« odchovaná vědeckou kulturou zapomněla na silnější svaz, spojující lidské mysli v jednotu: na cit. Nerada mluví o lásce, ježto jí znamená erotiku. Tedy cit úcty a vzájemného uznávání, který poutá lidi vespolek jako osoby sobě rovné. »Inteligence« ztratila i národní cit, jenž tvoří duchové společenstvo národa po všech pokoleních. Národní jazyk jest jí pouze »dorozumívacím prostředkem«, ne projevem národního ducha. Cit tvoří duchový svaz mezi osobami; rozum rozděluje jednotlivce a uzavírá každého v sebe sama, strhuje mosty lidské pospolitosti. Cit je zdroj jistoty, rozum je zásadní pochybovač; o všem pochybuje, jen ne o sobě. Tak stává se z pochybovače dogmatik. A taková v sobě rozdvojená je také ta »inteligence«.

Rozum opírá se ve všem o zkušenost; rozumová kultura je kultem faktů. Proto stále jen hledí do minulosti; každou vědu pojímá historicky, i přírodní vědu, ano i právní vědu. Rozum posuzuje souvislosti jako řetězy příčin a účinků. Budoucnost jest mu určena minulostí, jejichž pouhým rozhraním je přítomnost. Budoucnost vyvine se z minulosti skrze přítomnost nutně jako účinek z příčiny. Proto rozum neradí zasahovati do běhu věcí; vše vyvine se samo, třeba jen čekati. To je program rozumu. Pachtit se za účely, které nemají podmínek v dané skutečnosti, je romantika. Neboť rozum nevěří, že by bylo možno vytvořiti něco nového, co by již nebylo v jiném způsobě dáno.

»Inteligence« vysušená faktičnictvím nevěří v žádné tvoření. Co je nepodobné minulým skutečnostem, jeví se jí nepravdivým. Co není doloženo fakty, zapsanými v aktech, toho pro ni není, ač třeba minulé akty a fakty nebyly právě takové, jak byly zapsány. Rozum neuzná žádného obrazu minulosti sestrojeného podle citu, jenž stejně žije a spojuje osoby všech pokolení; to je mu klamem fantasie. A přece ani věda není možná bez tvůrčí fantasie; neboť rozum sám jen rozebírá, fantasie však spojuje a sestrojuje nové souvislosti; tím i věda tvoří nové, což jest její pravý úkol. Avšak fantasií dostává se i do vědy romantika. A ježto ani »inteligence« nemůže žíti ze suchopáru pouhého rozumu, chápe se vědecké romantiky. Právě faktičníci bývají romantiky, kteří věří výtvorům fantasie ve vědě: věří v materialism, v atomism, v darwinism, marxism, monism atd. A takovou vědou chtějí nahraditi náboženství, ne snad jen sobě, nýbrž i lidu.

S náboženstvím nemá rozum více, než aby je chránil před pověrou. Neboť náboženství není odpovědí na otázky rozumu, netýká se faktů ani věcí, nýbrž citu a vůle. Člověk, jakožto sebevědomá mravní osoba cítící a uznávající svou závaznost k duchovému společenstvu všech takových osob, je bytost náboženská, i když by svým rozumem boha nikde nenalézal a ve svém vědeckém klamu tvrdil, že boha není. Toho nepochopí rozum, poněvadž je to irracionální. A rozum se nechce pokořiti před Irracionálním. Společenstvem duchových bytostí, osob sjednocených citem totožnosti, je též národ. Proto »inteligence« nechápe ani národa. Nemá každý národního citu, jako každý neslyší hudby. Národ jakožto duchové společenstvo osob, v němž jsou sjednocena všechna pokolení, jest vyznačen svou duchovou osobitostí, která se projevuje v jeho kulturním díle. Kultura českého národa měla první svou výheň na universitě Karlově. Zdálo by se, že i české »inteligenci« by mohlo záležeti na tom, aby universita Karlova byla cele vrácena českému národu. Ale »inteligence« myslí jen rozumem; necítí ohrožení osobitosti českého národa vnikáním osobivých německých kolonistů, poněvadž počítá hospodářské a »kulturní« prospěchy, které z toho vzešly zemi. Z protestů německého rektora Naegle (prof. August Naegle, *1869, †1932)  ozýval se hlas českých historiků, hlas pochybnosti, založil-li vysoké učení v Praze Karel, jakožto český král a pro český národ přede všemi jinými. Hlas pochybnosti, není-li zákon, který by upíral německé universitě historickou kontinuitu s učením Karlovým v rozporu se svobodou badání historického. Tak sváděn zákon na pole faktů, jakoby popíral skutečnost, že se Němci po dvakráte bezprávně zmocnili university Karlovy, kdežto přece zákon káže, aby toto bezpráví nadále přestalo. Když konečně přece zákon nabyl platnosti, omlouvá se to před českou »inteligencí« tím, že české universitě zákon vrací jméno Karlovo a dává jí památky na původní pražskou universitu v opatrování; že se tím národu německému neděje žádná křivda, že kontinuita jeho university se starým učením pražským, již žádný historik popříti nemůže, se zákonem nepopírá – pouze titul university Karlovy je vyhrazen universitě české. – Tak zkřivuje se smysl universitního zákona ve světě faktů. Nikoli pouze titul. Česká universita jest prohlášena zákonem ode dne jeho platnosti sama za pokračovatelku učení Karlova a v důsledku toho odevzdávají se jí památky na původní pražskou universitu ve vlastnictví (v odstavci je rozebírán známý boj o insignie UK, o jejichž navrácení se prosazením zákona „Lex Mareš“ zasadil právě autor, pzn. ČB). Otázka kontinuity německé university s universitou Karlovou do dne vyhlášení tohoto zákona ponechává se – historii: neboť tím dnem přestává tato kontinuita.

Před českou »inteligencí« omlouvá se universitní zákon ještě dále tímto úžasným způsobem: český národ je nositelem historického dění v Čechách, jím stát český byl založen, jeho prací a krví bylo zaplaceno osvobození národů, obývajících v republice Československé, ze jha habsburského. Tím není v republice Československé zvláštního národa státního, tím jsou všichni národové obývající ji vespolek. – Takto tedy se mluví k české »inteligenci«, jakoby se mluvilo k Němcům. Český národ tedy osvobodil Němce a Maďary, obývající v Československé republice, od jha habsburského! Nebylo-liž toto jho německé a maďarské? Nehoří-li tíž Němci a Maďaři pro toto své osvobození proti českému národu pomstou? A chcete tím tvrditi, že Osvoboditel neměl na mysli jen český národ? Český národ založil tento stát, ale není v něm zvláštního národa státního? »Československá republika« je tedy jen titul bez charakteru?

Tak smýšlí »inteligence« a podle toho vybudovala též »jazykový zákon«. Avšak národ tak nesmýšlí a nemůže smýšleti, nechce-li sebe sama zapříti. Ani lid tak nesmýšlí, poněvadž má národní cit, který vyschl u »inteligence«. Naši národní buditelé nebyli takovou »inteligencí«. Jejich věda neuhasila v nich víru, naději a lásku. Byli romantikové, neboť věřili, že vzbudí sebevědomí národa, jenž pomalu pozbýval i vědomí. Nepočítali se skutečností, s poměry, které téměř vylučovaly naději na zdar jejich díla. Ale jejich láska nedopustila, aby se díla vzdali. Prorokovali, ne podle rozumu a vědeckých výpočtů, nýbrž podle citu pro právo a spravedlnost, a proroctví jejich se vyplnilo doslova. Vizte proroctví Palackého v »Národní čítance« a posilněte se jeho duchem. Utvořili národ, obohatili tím lidstvo; neboť každý zaniklý národ je pro lidstvo ztrátou. A tak i tehdejší »inteligence« smála se »flastencům«; neboť, k čemu tvořiti národ z opuštěného lidu, když se mohl snadno přeroditi k národu velkému a silnému a povznésti se tak nad samy Rusy? Rozum nenabádá ke tvoření nového a proto »inteligence« raději bere z hotového. Dílo, které má býti teprve utvořeno, je v pochybné budoucnosti a není jistoty, že ho užijí ti, kteří je podnikají.

Buditelé nevymřeli a žijí nesčetní nositelé národního sebevědomí, kteří dbají, aby národ si vážil sebe sama a dobýval si tím vážnosti u cizích. Nezapomínají slov otcových: Kdybych cikán byl a poslední svého rodu, vše vynaložím, aby po nás zůstala čestná památka! Pokud žije tato pravá inteligence, u níž rozumové počtářství nevysušilo národního citu, hlavního to sociálního svazu, jenž poutá lidské osoby mnohem účinněji vzájemnou obětavostí, než je poutá vzájemné vykořisťování: pokud žijí tito moudří a vzdělaní, netřeba se báti o národ, třebas i byl jeho stát uveden v nepořádek »inteligencí«. Ztracené statky se brzy nahradí; ale zrazená věrnost sobě samému znamená duchovní smrt. Pravé inteligenci, všem lidem moudrým a vzdělaným, kteří jsou ve všech vrstvách národa, rozum a jeho věda jsou jen světlem na cestu. Ale kam mají jíti, to určuje jejich cit, jenž hýbe vůlí k jednání a určuje účel. Účelem tím jest při těchto volbách národní dobré; neboť to jest ohroženo. Proto moudří a vzdělaní ve všech vrstvách povedou lid tak, aby volil ty, kdo se zavazují jednati podle národního citu k dobrému všech vrstev národa.

prof. František Mareš
Národní listy, 4. dubna 1920.

Lid však hlas tohoto našeho velkého myslitele nevyslyšel a dal raději přednost směrům úpadkovým – socialistickým a realistickým. ČsND získala v prvních parlamentních volbách (18. 4. 1920) pouze 6,3 % hlasů