Převzato a s chutí............

 - Pravicový myslitel, politolog, vydavatel a komentátor Alexander Tomský v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz řekl, jak vidí budoucnost pravice v České republice. Ne zrovna v dobrém světle. Aby byla schopna vyhrát příští volby, musí buď dostat příležitost v podobě výrazné krize, kterou způsobila třeba levice ve Velké Británii na konci 70. let, nebo najít charismatickou osobnost. Ovšem ne Václava Klause. Podle posledního průzkumu STEM by ČSSD s KSČM by dle volebního modelu STEM mohly v Poslanecké sněmovně obsadit společně 126 křesel a bez problémů tak dosáhnout ústavní většiny 120 hlasů.

Dvě třetiny lidí pod průměrem
Alexander Tomský myslí, že problém pravice v Česku, ale i v celé Evropě je, že v čisté podobě vlastně nemůže existovat. Podle něho existuje princip, že zhruba dvě třetiny lidí ve všech zemích mají podprůměrný příjem a to nahrává socialistům. Vítězství pravice jsou pak mnohdy spíše souhrou jistých okolností.
K tématu také: Pravicový filozof o vládě: Slaboch Nečas, hloupý účetní Kalousek
„Jestliže se sociální demokracii podařilo většinu obyvatel přesvědčit, že základní funkcí státu je sociální stát, tak by levice měla vyhrávat vždy. Není tomu ale tak vždy, protože pravici se může za určitých okolností podařit tuto dvou třetinovou většinu levice zvrátit. Těch možností je mnoho. Například, že pravice opírá o jistou dávku patriotismu či umírněného nacionalismu, že se opírá o tradičně smýšlející lidi, kteří aniž by byli příliš bohatí, nemohou levici volit z morálních pohnutek. To jsou třeba antikomunisté či konzervativní věřící a lidi uznávající tradiční hodnoty," řekl ParlamentnímListům.cz Tomský.
Velká krize. Británie a Řecko
Pravice podle něho může bodovat především v době hluboké krize, která může rozvrátit stát. Proto podle Tomského uspěla Margaret Thatcherová na konci sedmdesátých let, kdy labouristé a odbory naprosto rozvrátily hospodářství Británie. Thatcherová a Ronald Reagan se dostali k moci, když už bylo za pět minut dvanáct. Podobný efekt, i když přeneseně u nás zafungoval v tom smyslu, že se čeští občané obávali, že by Česko pod vládou ČSSD mohlo dopadnout stejně jako Řecko.
„Znárodňovalo se, devalvovalo se, odbory si dělaly, co chtěly a lidé si začali uvědomovat, že tudy cesta nevede, protože to dosáhlo strašlivých rozměrů, proto mohla Thatcherová nastoupit a postavit Británii na nohy, která začala prosperovat. Odbory třeba tehdy zařídily, že když se rozvážely knihy, musel být jeden šofér, který mohl pouze řídit a jeden člověk, co ty knihy vyndával," vyprávěl Tomský.
Sledovali jsme protest českých odborů
„Nebo na dálnici, když píchnul kamion, tak řidič musel čekat na opraváře a nemohl si kolo opravit sám a hodiny blokoval dálnici. Naprostý socialismus. Já jsem jeden čas, než jsem začal podnikat ve vydávání knih, tak jsem koulel sudy ve firmě, která vyrábí gin. Měli jsme nějaké normy a já jsem byl nějaký pilný a zavolal si mě předák odborů a říká: ´zpomal hochu, zpomal, nebo budeš mít problémy ," dodal Tomský.
Ne pouze ekonomika. I patriotismus a charismatická osobnost
Ale lidi podle něho nelze přesvědčit jen s čistě ekonomickým programem. „Tahle vláda, o které jen s velkou výhradou můžeme říci, že je pravicová, získala hlasy voličů jen díky krachu Řecka a strachu lidí, kdy se občané kvůli našemu státnímu dluhu báli, že se řítíme do propasti a dopadneme stejně jako Řecko. Na tom se ale nedá stavit věčně.  
„Bohužel projekt trojkoalice se ukázal především díky manažerskému podnikatelskému řízení Věcí veřejných jako naprosto korupční. ODS je také zkorumpovaná skrz na skrz a zřejmě se to nedá snadno vyčistit," míní Tomský.
k tématu také: Pravicový profesor o vládě: Zkorumpovaná ODS, levičák Kalousek
Lidé podle Tomského již nemají alternativu a musela by vzniknout nová pravicová strana nebo se ukázat nová pravicová charismatická osobnost. „Také by se pravice měla opírat o patriotismus či rozumný neútočný nacionalismus, obhajobu národních zájmů, odporu k multikulturalismu a neřízené imigraci, podpora práva a pořádku, ale stejně jako její program nemůže být postaven pouze na ekonomických věcech, neměl by se na druhou stranu opírat ani pouze o národovectví," myslí si Tomský.
Reaganovi demokraté, pravicoví dělnici
Podle něho by pravice měla oslovit takové lidi, kterým se říkalo Reaganovi demokraté, tedy lidé ekonomicky spíše doleva, ale hodnotově vlastenecké s odporem vůči nemarxistickým výmyslům feministek, multikulturalistů a podobně.  
„Pravice, aby měla šanci, potřebuje také silnou charismatickou osobnost, která je konzervativní, tak jak to odpovídá konzervatismu té oné země. Musí rezonovat s češstvím. Jiný je konzervatismus polský, jiný český. Ta osobnost by měla umět formulovat patriotismus neextremisticky, aby zuřiví antinacionalisté, kteří nám hlásají, že máme milovat celé lidstvo, ale ne své sousedy, spoluobčany a svou vlast, aby byli v defenzivě. Pravice nesmí mít pouze jednu ideu, ne tedy pouze fiskální zodpovědnost, nebo jen nízké daně, nebo jen odpor k přistěhovalectví. To musí být celý balík a systém," říká Tomský.
„Chce to do jisté míry populistu, ale inteligentního a šikovného. Třeba i vtipného, jako byl Reagan. Nesmí to být ale strana jednoho muže. Strana nemůže být založena ale jen na jednom bodu programu, s tím může uspět jen v jedněch volbách," pokračuje Tomský.
Tomský zatím lídra nevidí
Tomský dále myslí, že by pravice měla hrát na zdravý rozum, který je určitým způsobem ve všech lidech.  To se týče různých výmyslů nové levice, jako je třeba zákaz pohlavku dítěti, fotovoltaika či pozitivní diskriminace. Děti mají poslouchat rodiče a učitele.
Tomský zatím ale žádnou pravicovou osobnost, která by českou pravici vzchopila, nevidí. Nemůže to být podle něho ani prezident Václav Klaus. Uznává, že mu řada lidí dává poprávu za pravdu s eurem, multikulturalismem, Evropskou unií, na druhou stranu mnoha lidem, a to i z pravice prý vadí jeho jistá arogance a namyšlenost.
„Má pravdu, že Evropská unie jenom škodí, ale je těžké je to tady lidem vysvětlit. Oni řeknou: ´jsme malí, oni se nám pomstí, když odejdeme, vláda je zkorumpovaná, ať nám radši vládnou  radši z Bruselu´. Díky médiím ale lidé bohužel nevědí, že Brusel je ještě více zkorumpovaný než naše vláda.  Žádného konzervativního  lídra zatím nevidím, ale může vyrůst, třeba nakonec i v ODS," uzavřel Tomský.

Autor: Lukáš Petřík

 

 

Ztrácíme sociální soudržnost a ekonomickou autonomii, míní Tomský

6.5.2011 14:10 - Pravicový konzervativní filosof Alexandr Tomský varuje před dnešními posuny ve společnosti.

Pravicový konzervativní filosof Alexandr Tomský upozorňuje na to, že v dnešní době společnost začíná ztrácet sociální soudržnost a ekonomickou autonomii, což považuje za neblahé jevy, protože model sociálního státu západního typu zkrátka stojí na společenských vazbách. Dva bludy o společnosti
Tomský v této souvislosti připomíná dva všeobecně rozšířené bludy o společnosti. První říká, že společnost je nadřazena jedinci. Jedinec funguje jen a pouze v jejím rámci jako jedno ze soukolí. Podobný přístup zaujímají především levicové vlády. Stejně velkou chybou podle Tomského je myslet si, že společnost vůbec neexistuje, že spolu kooperují pouze jednotlivci. Tímto směrem zase leckdy kráčí především liberální ekonomové.
Psali jsme: Pravicový filozof o vládě: Slaboch Nečas, hloupý účetní Kalousek
„Sociální nihilismus by znamenal anarchii," upozorňuje ve své úvaze uveřejněné na blogu serveru Aktuálně.cz Tomský. Na druhé straně si nelze myslet, že se o člověka stát postará od kolébky až po hrob.  
„Paradox, že člověk není pro stát, ale stát pro člověka, by neměl po porážce totalitarismu znamenat, že se laskavý stát má o nás (materiálně) a o naše bezpečí (legislativně) starat od kolébky do hrobu a místo tradičních autonomních norem chování nás začít „korektně" usměrňovat po svém," míní Tomský.
Související: Ekonom Sedláček: Společnost (bez)vědomí
Alexander Tomský je politolog, filozof a nakladatel. Po studiích mezinárodních vztahů na London School of Economics a tomistické filosofie na London Institute of Education pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě (1980 - 86), od roku 1983 profesor sovětologie a evropských politických dějin.

Autor: mp

 

Odstraníme-li spravedlnost, z vlád se stanou jen loupežné podniky

Autor: David Hibsch | Zdroj: d.o.s.t. | Datum: 09.06.2011 |
Vážené dámy a pánové,
Úvodem Vás chci pozdravit z Vévodství slezského jménem Konzervativní platformy Koruny České. Zároveň tímto děkuji organizátorům „Hovorů na pravici“, že nám dali příležitost přispět do těchto společných úvah o naší vlasti a její budoucnosti.
Po létech snahy pochopit naši realitu jsem došel k závěru, že věci jsou v podstatě velmi prosté, tudíž nejsem přítelem kavárenského intelektualismu ať levého, pravého či středového, vlastně vůbec žádného. Budu k Vám tedy hovořit prostě a krátce, bo jak se u nas pravi, na dluhe dřysty nima času.
Pokud jsem správně pochopil téma, tak se máme zabývat pravicovými politickými směry.
Já však začnu otázkou. Co je to vůbec pravice? Jak ji definovat? Co může či musí spojovat ty, kteří jsou označováni za pravičáky?
Všichni víme, že ono dělení na pravici a levici je pozůstatkem francouzské revoluce a mnohdy je naprosto bez obsahu, protože v politické praxi, kterou mnozí nazývají tzv. reálnou politikou, se levičáci s pravičáky sice mediálně odstřelují, ale pak svorně dělí medvěda. V této „Realpolitik“ již dávno nejde o ideály, jde pouze o technologii moci a profit skupin či jednotlivců. Takže raději hovořme o konzervativcích a liberálech, nikoliv o pravičácích a levičácích. Hovořme o autentických idealistech a pragmatických pokrytcích, o hledačích pravdy s velkým „P“ a lhostejných živočišných ignorantech. Pravdou je, že většina pravičáků se za konzervativce považuje, ovšem při bližším pohledu zjistíme, že všechno je zcela jinak.
Za konzervativce je považován ten, kdo hodlá uchovat cosi z dědictví předků a tuto svou zkušenost s tímto dědictvím chce předávat dalším generacím. Situace je ovšem taková, že většina tzv. pravičáků se neshodne, co vlastně uchovat a co je vůbec hodno uchování. Jedni hovoří o primátu svobodné ekonomiky a moci trhu. Jen svobodný trh prý nutně vede ke skutečné a nelimitované svobodě. Jiní zase křísí hrdinskou mytologii, oprašují vybledlé kulty politických Herkulů a národní romantickou emocionalitu 19. století. Co je však výsledkem? Impotentní pravice, přičemž společný konstruktivní zápas s liberální revolucí je nemožný. Činím z toho závěr, že jsme liberalismem ovlivněni mnohem více, než si sami myslíme a jsme ochotni připustit. Problém spočívá v nás samotných.
Když některé elity začaly v 18. století demontovat náboženské, politické i ekonomické dědictví Evropy, začalo to zasypáváním duchovních pramenů, z nichž naše Evropa čerpala svou vnitřní sílu. Již tehdy mnozí uvěřili novému světovému řádu a nově definovali poslední cíl člověka a světa. Rozvinuli vizi společnosti nemající vazbu na daný řád věcí. Na řád nadpřirozený i přirozený a odvrhli náboženskou tradici, která byla lidmi likvidována vlastně již od počátku 16. století. V této první fázi šlo o velká slova o konečném osvobození od mentorství temného a zpátečnického náboženství na člověka i politickou strukturu společnosti. Osvobození, tedy liberalismus, se stal modlou a osvobozený „božský Bruce“ ideálem lidství. Popření vazeb na nadpřirozenou rovinu vedlo k plození groteskních představ o vyvolených skupinách osvícených aristokratů, vladařů, generalissimů, říšských kancléřů, prezidentů, elitních bankovních samozvanců, proletářů či pokrevních soukmenovců majících právo stvořit ráj na zemi vlastníma rukama. Ti nejumírněnější z nich byli pak považováni za konzervativce, reakcionáře a zpátečníky, přičemž ti druzí za pokrokáře, osvoboditele a modernisty.
Přesto všichni byli součástí revolučních procesů, které stále běží. Dnes se nacházíme ve fázi, kdy je demontována již sama lidská přirozenost, přičemž každá perverzní úchylnost je nazývána pokrokem, právem, svobodou a normou. Za vnitřní důvod těchto revolučních změn lze považovat zásadní filozofický omyl, že pravda, mravnost, řád a dobro jsou jen subjektivní kategorie. Popření, že člověk je schopen a vybaven k tomu, aby objektivně poznával náš svět i svůj věčný cíl je základem této osvícenské revoluce. Následek je zřejmý. Člověk si usurpoval právo stvořit si vlastní subjektivní pravdu, vlastní mravnost a za dobro prohlásit cokoliv. Již přes 200 let zde nejde o to věci poznávat způsobem, že jsme to my lidé, kteří přistupujeme k něčemu, co nás samé přesahuje, tedy k danému řádu. Jsme to prý my lidé, kdo určujeme řád a definujeme příčinu, účel i cíl věcí. Nebudu sloužit, onon „NON SERVIAM“, zní odevšad. Co bývalo ctností, je pomateností a fanatismem a co bývalo neřestí, je svobodnou seberealizací. Co s tím? Může tomuto vzbouření na vsi vzdorovat malá skupinka jakýchsi pravičáků, navíc sama rozhádaná o podstatě vlastního přesvědčení a mnohdy hledající zlatou střední cestu? Můžeme a dokonce musíme, byť se to jeví jako boj s větrnými mlýny. Z dědictví minulosti víme, že společenský pohyb nikdy nebyl masovou záležitostí. Velmi často byl dílem malých skupin či dokonce jednotlivců. Právě tito svou věrností pravdě s velkým „P“, proměňovali realitu a mnohdy je to stálo nejen existenci, ale i život. Oni však nepohnuli světem vlastní silou, ale silou víry v Toho, kdo je skutečným garantem našeho světa, jeho původcem, první příčinou i cílem věch věcí.
Po všech těch lidských utopiích a praktických pokusech vzepřít se danému řádu, se již všechno vyčerpalo. Už zde všechno bylo, vše podstatné bylo vyřčeno, mnohé se zkusilo. Výsledek? Téměř absolutní zničení. Není na čase opustit teoretizování a navrátit se k oněm zasypaným pramenům, byť to znamená, být živou rybou pohybující se proti proudu mezi nánosy uhynulých ryb nesených proudem?
Monarchisté mají vysoký cíl, protože pokud je sám ideál průměrný, tak praxe je vždy podprůměrná. Jsme si vědomi, že vlády jsou vždy do jisté míry odrazem cílů a priorit, které vyznávají jednotlivci vytvářející „societás“. Proto se domníváme, že monarchie je otázkou růstu. Jde o postupné přijetí poznání, že politické mýty o „světlých pozemských zítřcích“ jsou nepravdivé a jde o téměř věčnou lest. Monarchista je tedy buď autentickým konzervativcem, který akceptuje a zachovává Stvořitelem daný řád věcí, přičemž svým osobním životem sám naplňuje záměr absolutní autority, nebo se stává vyznavačem „nového impéria“, které se občas vydává za republiku a občas za monarchii. Vždyť ono nové impérium se již vlastně rýsuje na obzoru, jakožto sen každého revolucionáře o sebezbožnění a stvoření vlastního ráje. Skutečný monarchista je v tomto ohledu tzv. „contras“. Osobně se rozešel s mentalitou revoluce a revoluční filozofií, že člověk je mírou všech věcí, obtěžkán právem libovolně definovat co je dobro a co zlo, co je cíl a co příčina a co je smyslem všech věcí. Nelžeme sami sobě, že nám revoluce objektivně někdy něco dobrého dala. Nedala a jen stále bere. Vždy likvidovala lidskou důstojnost a vždy generuje elitní vyvolené, kteří slouží jen sobě a své obludné mytologii, jak má fungovat společnost, co je to člověk, jakou má hodnotu, jaký jeho poslední cíl a k čemu to všechno spěje. Revoluce vždy zabraňovala člověku být nezávislý na systému a vždy nás okrádá o svobodu, protože znevolňuje, otupuje i svádí svou perverzní vírou v lidský pantheon.
Hovoříme-li my monarchisté o králi, tak hovoříme o oprávněnosti hierarchického uspořádání společnosti, ale také o původu každé lidské autority a o odpovědnosti člověka. Když hovoříme o šlechtě, tak hovoříme o šlechetnosti, což je přesně definovaná mravní kategorie, nikoliv majetkový status.
Odmítáme revoluci, naopak chceme restaurovat všeobecný řád, protože duchovně-politické experimenty selhaly a selžou vždy. Navracíme se zpět k onomu všeobecnému řádu věcí, který byl dán na počátku, následně byl porušen a nyní jsme neustále zváni k dílu jeho obnovy, každý osobně i společně. Tento řád je všeobecný, protože je určen všem lidem, ať již ho akceptují či odmítají, ale vždy prospívá všem, je-li uchováván a předáván. Takže jakou společnost chce konzervativní monarchista? Společnost ideově ukotvenou autentickými křesťanskými kořeny. Tato společnost má dvě roviny, stejně jako sám člověk. Rovinu nadpřirozenou a přirozenou. Do roviny nadpřirozené, čemuž říkám vyšší „level“, může či nemusí, vstoupit každý jednotlivec individuálně, přičemž přinutit nikoho nelze, lze jen ukázat a vytvořit prostor. Rovinu přirozenou lze však sdílet poměrně široce a uchování lidské přirozenosti, což není stejné jako živočišnost, prospívá jednotlivcům i celku. I člověk nábožensky indiferentní je přeci schopen docenit nosnost takových hodnot, jako je klasická rodina a musí být zhnusen, je-li mu jakákoli sexuální perverze prezentována jakožto přirozená jinakost.
Monarchie by měla být státem malým co do státních institucí a efektivní ve vytváření prostoru pro aktivity lidí. Jejím cílem by měla být co největší soběstačnost rodin a neměla by se vázat na vliv nadnárodních institucí a globální ekonomických hráčů s otrokářskými tendencemi. Pokud jde o správu země, měla by být postavena na pravidle - co se může rozhodnout dole, nechť se rozhodne tam. Chceme se vrátit k selskému uvažování naši předků. Nejdříve musí prosperovat náš dvůr a sedlák musí nejprve uživit sebe, svou rodinu, své děvečky a čeledíny, a teprve potom může přemýšlet, co nakoupí od jiných sedláků. Být zadlužen lichváři je zločin na dědicích a lichváře ve své vsi nestrpím. Aby bylo možné demontovat a následně restaurovat současný revoluční dům hrůzy, musí ovšem existovat dlouhodobá a stabilní politická vůle, pečlivá analýza stavu, důvěryhodní předáci demoliční i restaurátorské party a praktická nezávislost na panstvu, kterému kdosi ten náš dům hrůzy již stihl zastavit. Navíc chcete-li rozebrat a přestavět dům, ve kterém stále bydlí lidé, nelze to činit metodami liberálních vlád, které vytrhávají cihly zprostřed stavení či jeho základů. Pak nás ten barák musí všechny zabít, přičemž ty vespod stoprocentně. Jak chceme dosáhnout naší vize státu? Odpovídám, zde jsme v pasti současného volebního systému, jako každá menší partaj. V pasti zcela závislých médií, která fungují jako reklamní agentury pro VIP loutkáře. V pasti konzumní masy, které je bližší košile než kabát.
A tak se této chvíli monarchisté z Konzervativní platformy snaží především brzdit likvidaci přirozeného řádu a posledních zbytků normality. Právě zde se můžeme sejít s ostatními při společné práci. Každý, jednotlivec či skupina, mající ještě zbytek selského rozum v zemi, kde již neexistuje selský stav, je naším spojencem. Přinejmenším máme společného nepřítele, kterým je revoluce na tisíc způsobů, přičemž probíhá proces její normalizace a odpůrci jsou považováni za duševně zaostalé zpátečníky.
V naší pokročilé době je třeba být politicky nekorektní, být vyhraněný a hlavně konstruktivní. Pak by nikoho nemělo překvapovat, že mnohým českým monarchistům je například milejší regent či prezident, který se snaží blížit onomu všeobecnému řádu, onomu křesťanskému dědictví po našich předcích, než zdivočelý liberální monarcha s aristokratickým původem. My totiž nelpíme na formální stránce monarchie. Jde nám o materiální podstatu státu, o autentickou monarchii, kterou jedinou považujeme, za ideální a osvědčený způsob správy země. Všechny symboly státu a našich duchovních i politických tradic jsou samy o sobě nedůležité, nebudou-li opět vyjadřovat obsah, který jim dal formu. Klidně budeme oním hlasem volajícího na poušti, ty se mimochodem v dějinách osvědčily, protože dějiny skutečně nemají v rukou lidé, ani to elitní střelci z Nového světového řadu, byť si to samozřejmě myslí. My lidé na daném řádu věcí máme jen účast, pravda nezastupitelnou, ale jen účast, kterou realizujeme naši každodenní svobodnou vůli k dobrému, pokud již víme co je to dobro.
Svůj příspěvek zakončím citací ze sv. Augustina, který v časech rozpadu západní Římské říše konstatuje, co se nastane, když stát ovládne nespravedlnost, tedy základní rys revoluce.
Odstraníme-li spravedlnost, z vlád se stanou jen loupežné podniky. Vždyť i lupičská banda není nic jiného než stát v malém. Skládá se z lidí, řídí se příkazy vůdců, je vázána společenskou smlouvou a kořist dělí podle zákona dohody. Jakmile se tato loupeživá lůza natolik rozroste, že ovládne území, založí sídla, obsadí obce a podmaní si národy, pak se na tuto společnost hodí jméno stát. Tento status sám ji nevede k tomu, že by upustila od chamtivosti, jen získá beztrestnost. V této věci dal kdysi velmi vtipnou odpověď Alexandru Velikému jeden zajatý pirát. Když se ho Alexandr ptal, co ho to napadlo okupovat moře, odpověděl, stejně jako tebe okupovat svět, ale protože já tak činím svým malým korábem, říkají mi pirát, avšak tebe nazývají panovníkem, protože tak činíš obrovským loďstvem.
Tolik sv. Augustin. Domnívám se, že někde v této fázi se opět nalézáme. Přesto jako sv. Augustin, který uprostřed hroutícího světa píše o světě budoucím, tak i my monarchisté či ne-monarchisté, se nesmíme smířit s jakousi pochybnou tvorbou hybridních politických teorií, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Měli bychom si ujasnit, co vlastně chceme a vybrat to, co je objektivně dobré, byť celý svět bude tvrdit opak. Protože v tom je cena člověka před Bohem i sebou samým, že zbaběle nekličkuje a je poctivý, tudíž nectí modly, které mu vyhovují, ale chce znát PRAVDU.
Když již není co říct, je stále důvod žít a bojovat.
Děkuji Vám za pozornost.
David Hibsch
Referát byl přednesen v rámci diskusního večera pořádaného Akcí D.O.S.T. nazvaného „Hovory na pravici“, který se uskutečnil v Praze dne 6. června.
David Hibsch je signatářem Manifestu D.O.S.T.

 

Roztříštěnost pravice

Autor: Alexander Tomský | Zdroj: d.o.s.t. | Datum: 07.06.2011 |
Milé dámy, vážení pánové,
zamýšlíme-li se dnes nad jistou fragmentárností pravice jako slabostí a vadou, měli bychom vědět, že je zcela zákonitá: vychází jak z neřešitelných ideových příčin pravicového liberalismu, tak ze samé podstaty všeobecné univerzální demokracie, sekularismu a dlouholetého působení zabezpečovacího státu na společnost, nemluvě o nešťastném vlivu evropské kontinentální chiliastické (utopické) tradice.
Když se podíváme vágně řečeno na dnešní levici a pravici, vidíme, že se politický prostor mezi oběma zúžil na minimální více méně materiální spor. Levice už dávno nepovažuje za nutné, aby stát vlastnil a podnikal; poslední znárodňování v Evropě doznívalo na začátku 80. let, ba nehodlá ani nějak výrazně regulovat (plánovat rozvoj) hospodářství, spíše se dá říct, že je dusí byrokracií nejrůznějších kontrolních nařízení, fiskálních, bezpečnostních, hygienických, genderových a kdoví ještě jakých. Pravice už dávno uznala levicí přehnaně vysoko nastavený limit sociálního státu a neméně než ona podléhá nákladné hysterii z pandemií, epidemií, terorismu, globálního oteplování či dokonce omezování svobody ve jménu nejrůznější ochrany před kuřáky, obezitou a kdoví čím ještě. Uznáním německého levicového modelu tzv. sociálně tržní ekonomiky a neochotou/neschopností zbavit se posledních státních podniků a stále ještě monumentálních státních zakázek se roztržka mezi levicí a pravicí (ještě před nedávnou dluhovou krizí sociálního státu) soustředila na minimální hádku o výšku daní a na co mají být určeny.
Není to jen proto, že se nedá nic dělat, že si lidé zvykli, je to i proto, že stejně jako levice, je i pravice v zájmu o individuální rozvoj jedince a společnost naprosto liberální a když jsou liberální všichni, působí strany klasického liberalismu poněkud absurdně. V Evropě totiž opět, po dávném pádu francouzských Jakobínů zvítězil extrémní osvícenský lidsko-právní individualismus univerzálního světobčana nadřazeného jakékoli partikulární tradici, (náboženské, třídní, společenské), popírající každý kolektivismus společnosti a státu. Jednoduše řečeno, místo stratifikované společnosti, stojí tu osamělý jedinec proti všemocnému zbytnělému a ochranářskému státu, tak jak si to představovala francouzská revoluce.
V čistém modelu zmaterializované společnosti by liberální pravice nikdy nemohla získat vládu. Dvě třetiny průměrně a podprůměrně vydělávajících lidí by volily strany, které budou té bohatší třetině brát a v zájmu společenské solidarity rozdávat. Mimochodem to je také příčinou naprosté nereformovatelnosti všeobecně solidárního zdravotnictví a školství. Vysvětlit těmhle lidem, že výdaje státu nad určitou míru všechny poškozují a dokonce ochuzují právě jejich většinu bez krizové situace nelze. A proto tenhle nešťastný princip funguje. Ani pravicové většinou koaliční vlády nedokázaly od poválečného vývoje rozpínavost sociálního státu zastavit a nedůvěru voličů dokázaly překonat jen sliby, že tak nikdy neučiní, a mohly stejně nakonec vyhrát pouze za podpory voličů, kteří je volí z konzervativních důvodů.
Tím se dostáváme k třetímu velmi oslabenému proudu evropské tradice, který nikde v Evropě neprosadil samostatnou politickou formaci, navzdory tomu, že má významné bohužel však povětšinou anglosaské filosofy (Burke, T. S. Elliot, Oakeshot, Kirk, Nisbet, Scruton) a dokonce ještě figuruje v názvu anglické strany, tedy ke konzervatismu a historickému tradicionalismu. Přestože se většina pravicových liberálů považuje za liberálně konzervativní a většina konzervativců za konzervativně liberální, a to nejen z taktických důvodů, mezi liberalismem a konzervatismem zeje hluboká metafyzická propast. Liberalismus v čisté podobě je abstraktní ideologie absolutní nadřazenosti individua a společnost není nic než součet autonomních jedinců, stát pak jen nutné zlo organizovaného násilí a musí být tudíž minimální, snad aby (zcela nelogicky) přece jen zabránil anarchii. Konzervatismus se nepovažuje za ideologii a vždy bude existovat tolik konzervativních nunací, kolik předsudků a interpretací historie lze mezi lidmi najít. Je totiž nejen dílem lidské přirozenosti (zdravého rozumu) ale i specifických konkrétních dějin a lásky k tradici vlastního domova. Je univerzální jen zpoloviny. Trvá s Aristotelem na tom, že je společnost jedinci nadřazena, protože bez ní sám nemůže existovat, stát je teritoriální persona legale, má-li však být vnitřně svobodná, musí být hranice svobody omezeny vysokou dominantní kulturou lidské důstojnosti (chcete-li nesmrtelné duše), která přesahuje stát, a chráněny nízkou kulturou velmi obecného zákona, tvrdého postihu a pořádku. Aniž by propadal sociálnímu inženýrství, měl by konzervativní stát být normativní a chránit svou autoritou nejlepší zděděné tradice společenství a židovsko - křesťanskou morálku své civilizace. Bez výchovy k tradici a ctnostem se žádná společnost dlouhodobě neudrží.
Konzervatismus je tedy zrcadlovým opakem levicového liberalismu, vychází z daného řádu (a institucí) a co největší možné svobody podnikání, která předpokládá minimální náklady na chod státu. Celá dnešní nepochopitelná legislativní smršť stále reformující reformy je absurdní. Většinou by stačil tvrdý postih.
Stejně se vymezuje vůči pravicovému liberalismu, trvá na kolektivní normativní neredukovatelné autonomii tradice, státu, národa, obce, církve, školy, veřejné etikety a rodiny. Souhlasí s ním ovšem v objevu laissez faire, čili svobodného trhu. Konzervatismus tedy požaduje minimální sociální stát a maximálně normativní ochranu společného kulturního dědictví.
V dnešní době nadvlády revolučního unijního universalismu, který už natolik rozložil stát, národ, školu i dům ve jménu liberté, egalité, freundschaft, jak zněl prastarý vtip, nemá konzervatismus v atomizované a sekularizované společnosti šanci. Protože však stejně jako centrální plánování bolševiků rozkládá unie hospodářství a ohrožuje multikulturalismem i nekontrolovaným přistěhovalectvím svobodu většinové společnosti, bude zřejmě politickou odpovědí opět (tak jako v roce 1848 v Evropě a 1861 v Americe) nacionální liberalismus. Obě jak známo skončily válkou…
Doufejme, že se najdou charismatičtí vůdci, kteří dokáží rozkolísanou Evropu opět zachránit. Budou muset být zřejmě v rámci možného značně konzervativní.
Alexander Tomský
Referát byl přednesen v rámci diskusního večera pořádaného Akcí D.O.S.T. nazvaného „Hovory na pravici“, který se uskutečnil v Praze dne 6. června.
Alexander Tomský je signatářem Manifestu D.O.S.T.