Převzato a s chutí............

Pět cest sv. Tomáš Akvinského

13.05.2007 12:28

Úvod

Svatý Tomáš Akvinský patří bezesporu mezi největší myslitele scholastiky. Jeho syntéza Aristotelovy filosofie a křesťanské teologie, základ tomismu, je dodnes oficiálním učením katolické církve.

Díky objevení Aristotela, kterého nicméně už dávno před Tomášem objevili Arabové, podepřel tento myslitel dosavadní pravdy víry filosofickými argumenty. Samotný Tomáš nepovažoval víru za jednoznačně nadřazenou rozumu, ovšem považoval ji za jistou pravdu, neboť byla osvícena neomylným Bohem. Naproti tomu považoval poznatky získané rozumem za potenciálně mylné. Víra pro něj tedy byla objektivním a pravdivým, ovšem rozumově neprokazatelným poznáním, zatímco rozumové argumenty nejisté. Jak píše Roman Cardal: „Tomáš kultivuje filosofii právě s výhledem k teologickému horizontu skutečnosti, ale ponechává jí vlastní autonomii, která se projevuje v tom, že jí nelze upřít vlastní předmět a metodu nezávislé na teologii. Teologické myšlení se dokonce dostává do pozice závislosti na filosofii, protože filosofie se ukazuje být jedním z jejích konstitutivních momentů.“ (Tomášovo pojetí Boha vzhledem k současné filosofii in: Akta společnosti Tomáše Akvinského 1(2001), str. 15).   Tomáš se pustil po cestě rozumového poznání. Své závěry přenesl do mnoha děl, mezi kterými Suma proti pohanům a Teologická suma patří mezi nejvýznamnější. Mimo jiné v nich také takzvanými pěti cestami dokazuje existenci Boha.

Nutno zdůraznit ještě před samotným osvětlením těchto pěti cest, které jsou tématem této práce, právě samotný pojem cesty. Jak jednou řekl kardinál Newman, argumenty ještě nikoho na víru neobrátily. A pokud by tyto cesty byly skutečnými důkazy, zřejmě by na světě nebylo jediného ateisty. Pojem „cesty“ je proto příznačný, neboť pět cest sv. Tomáše Akvinského jsou pouze způsobem jak dojít k dokázání boží existence. A jak řekl filosof Jiří Fuchs, pro jejich zvládnutí a správné pochopení je zapotřebí určité inteligenční kapacity, která není dostupná všem.

Ačkoli byl Tomáš katolíkem, dominikánem, přítelem papeže a necelých padesát let po své smrti prohlášeným za svatého, jeho důkazy nejsou, a Tomáš to ani neměl v úmyslu, důkazy existence boha katolické církve, jíž byl Tomáš členem. Jsou pouze důkazy o bytosti nekonečně dokonalejší než cokoli jiného. V jakém smyslu a jakým způsobem snad osvětlí následující stránky.

Pět cest

Mnoho myslitelů se pokoušelo prokázat boží existenci, sv. Tomáš Akvinský nebyl v této oblasti bádání ani prvním, ani posledním. Proč je právě on nejčastěji skloňován v souvislosti s důkazy boží existence lze přičíst způsobu, jakým v dokazování postupoval a způsobu, jakým své výsledky systematizoval.

V Teologické sumě (Summa Theologiae, I q. 2 a. 3 co.) Tomáš uvádí následujících pět cest vedoucích k poznání boží existence. Jsou to důkazy z pohybu, z příčinnosti, z podmíněného bytí, ze stupňů dokonalosti bytí a z účelnosti. Těchto pět důkazů je možné rozdělit do tří kategorií a to podle toho, co nám o bohu říkají, respektive jaké charakteristiky mu dávají.  První tři důkazy, tedy z pohybu, z příčinnosti a z podmíněného bytí ukazují na boha jako na bytí, které je nekonečné a první příčinou všeho. Čtvrtý důkaz, tedy ze stupňů dokonalosti bytí ukazuje na boha jako na bytí, které je svrchovanou, svébytnou a absolutní dokonalostí. Poslední pátý důkaz ukazuje na boha jako na bytí, které je naprostým rozumem, tvůrcem a uspořadatelem světa a všeho bytí. Shrneme-li si tedy tyto zatím nevysvětlené závěry, je Tomášův bůh bytím, které je první příčinou všeho1, je neomezeným a nekonečným (populárně řečeno nesmrtelným/věčným), zcela dokonalým2, a tvůrcem, neboli stvořitelem všeho existujícího, tedy všeho co má bytí.

Takto by se tedy, podle mé interpretace, dal chápat bůh, kterého dokazuje sv. Tomáš Akvinský svými pěti důkazy. Jak k některým prvkům v této charakteristice došel, se pokusím ukázat v následujícím textu. Ve své práci se zaměřím na první cestu důkazů boží existence, tedy důkazu z pohybu.

Obecné principy důkazu z pohybu

Akt a potence

Zejména je nutné se při zkoumání prvního důkazu oprostit od zažité představy pohybu, jakou většina z nás má. Představujeme si pohyb jako točení kolem, běh kolem hřiště, či poletování listů. Pohyb však je Tomášem chápán jako proces aktualizace potence. Pro budoucí snadnost pochopení tedy vysvětlím, oč se jedná.

Každé bytí je v aktu a potenci. (Čistě správně řečeno je podle Tomáše v aktu a potenci vše kromě boha, který je čistým aktem, neboť pokud by byl také v potenci, nebyl by dokonalým, neboť by se mohl změnit v něco méně či více dokonalého, což by samo o sobě vylučovalo jeho dokonalost, a tedy čtvrtou cestu. V zájmu nekomplikovanosti však přijměme pro tuto práci předpoklad, že vše je v aktu a potenci.) Vše má možnost se měnit. Spící pes je v aktu spánku, ale zároveň v potenci bdělosti. Jakmile se pes probudí, aktualizuje svou potenci a ze stavu aktu spánku přechází do aktu bdělosti. A právě tato změna, tento proces přechodu, Tomáš nazývá pohybem.

Pro lepší pochopení uvedu ještě jeden příklad. Dívka je při svém narození, je-li tedy plnohodnotnou ženou, potenciální matkou. Dokud však neporodí, je v aktu (a tady se mi nedostává českého slova) „nematky“. Jakmile však přivede na svět dítě, aktualizuje svou potenci mateřství a stává se matkou. O tento aktuální akt však samozřejmě může rovněž přijít, neboť je zároveň v potenci „nemateřství“. Zemře-li její dítě, aktualizuje se tato „nemateřská“ potence a ztrácí akt mateřství. Tyto změny nebo procesy aktualizace potence, které se samozřejmě mnohdy odehrávají v zlomcích času, sv. Tomáš Akvinský nazývá pohybem.

Podmíněnost

Je obecně přijímáno, že procesy probíhající ve světě jsou souvislou řadou na sebe navazujících příčin a následků. Vše co nějakým způsobem vzniká, zaniká, či se mění, tedy se pohybuje, je pohybováno něčím jiným. Každé bytí má tedy příčinu v jiných bytích. „Není možné, aby něco bylo výkonnou příčinou sebe sama“ (Bůh ve světle filosofie, 4.5.3.) Vše co vnímáme, je tedy podmíněné něčím jiným. Ovšem tato teze předpokládá jakési bytí, které nebude podmíněné jiným bytím, neboť pokud by bylo podmíněné, to bytí, jímž by bylo podmíněné, by rovněž muselo být podmíněné. A nelze bytí podmiňovat donekonečna. Neboť pokud by neexistoval konec tohoto řetězce, neexistoval by ani začátek. Pokusím se tuto poněkud složitější úvahu ukázat na příkladu lustru.

Chceme-li mít v místnosti pověšený lustr, musíme ho například za pomoci dekoračního řetězu připevnit ke stropu. Toto připevnění vyžaduje, aby měl řetěz omezený počet článků, neboť kdyby tomu tak nebylo, lustr by nikdy nebylo možné pověsit. Vždy bude pro jeho připevnění zapotřebí onoho posledního článku řetězu, za nímž už další článek nebude, a který bude přímo upevněn ke stropu. Nebo další příklad: pletivový plot. Dráty v pletivovém plotě na sebe navazují a tím vytvářejí souvislou plochu oddělující zahrady od veřejných prostranství. Ovšem takovéto pletivo vyžaduje, aby někde přestalo navazovat a bylo zakončeno sloupkem. Pokud by se tak nestalo, nešlo by o plot nýbrž o zeď obepínající Zemi. Jak tedy vidno z těchto dvou příkladů, vše co existuje, je podmiňováno existencí jiného bytí. Existuje však jedno konkrétní bytí, jež nemůže být takto podmíněno, jinak by nic jiného nemohlo existovat. K této úvaze se ještě později vrátím, pro tento okamžik postačí, přijmeme-li tento předpoklad.

Pro úplnost tohoto argumentu a pro budoucí výklad ještě musím dodat jeden závěr implicitně vyplývající z předešlého tvrzení. Totiž že veškeré bytí je rovněž hierarchické a že existují stupně bytí. A to právě proto, že veškeré bytí je závislé na jiném bytí. Existuje-li však bytí nepodmíněné (a ono podle Tomáše existuje), musí být nutně na vrcholu této hierarchie bytí. Lze je nazvat čistým uskutečněním, čistým aktem, neboť není aktualizováno, tedy pohybováno, tedy měněno ničím, žádným jiným bytím. A proto je na vrcholu této hierarchie, neboť nepotřebuje ničeho pro svou existenci a naopak je začátkem a původcem veškerého ostatního bytí. Toto bytí je tedy nutné pro existenci všeho a je nekonečné. Neboť kdyby bylo konečné, nebylo by na vrcholu hierarchie bytí, nebylo by dokonalé, neboť jeho bytnost by byla omezena. A to čím by byla omezena, by muselo být nekonečné.

Důkaz z pohybu

Poté co byly snad dostatečně vysvětleny pojmy akt a potence, nezbytné k vysvětlení pohybu, a podmíněnost, nyní přistoupím k samotnému důkazu boží existence z pohybu. Nejprve však uvedu znění důkazu, jak jej formuloval sv. Tomáš Akvinský:

„První pak a zřejmější cesta je, která se béře se strany pohybu. Je totiž jisté a smyslem známé, že v tomto světě něco jest pohybováno. Ale vše, co jest pohybováno, jest pohybováno od jiného. Neboť nic není pohybováno, leč pokud jest v možnosti k tomu, k čemu jest pohybováno, něco pak pohybuje, pokud jest v uskutečnění. Pohybovati totiž není nic jiného nežli přivésti něco od možností do uskutečnění. Avšak od možnosti nemůže nic býti přivedeno do uskutečnění, léč skrze nějaké jsoucno v uskutečnění, jako teplé v uskutečnění, na příklad oheň, činí teplým v uskutečnění dřevo, jež je teplé v možnosti a tak je pohybuje a mění. Není však možné, aby totéž zároveň bylo v uskutečnění a v možnosti vzhledem k témuž, nýbrž jen vzhledem k různým; co totiž je teplé v uskutečnění, nemůže zároveň býti teplé v možnosti, nýbrž je zároveň studené v možnosti. Je tedy nemožné, aby vzhledem k témuž, a týmž způsobem bylo něco pohybujícím a pohybovaným, čili aby samo sebe pohybovalo. Tedy vše, co jest pohybováno, musí býti od jiného pohybováno. Jestliže tedy to, od něhož jest pohybováno, jest pohybováno, musí i ono býti od jiného pohybováno. Tu však nelze postupovati do nekonečna, protože tak by nebylo žádného prvního pohybujícího v důsledku ani žádného jiného pohybujícího, protože druhotná pohybující nepohybují, leč tím, že sama jsou pohybována od prvního pohybujícího, jako hůl nepohybuje, leč tím, že jest pohybována rukou. Tedy jest nutno dojíti k nějakému prvnímu pohybujícímu, které by nebylo od nikoho pohybováno, a jím všichni rozumějí Boha.“ (Summa Theologiae, I q. 2 a. 3 co.)

Snad je Tomášova definice nyní jasnější, než kdybych ji uvedl na začátku své práce a akt, potenci, podmíněnost, příčinnost a další pojmy vysvětloval až poté. Přesto bych nyní rád Tomášovu vědeckou a v jistém smyslu obtížně uchopitelnou definici, ve světle svého předchozího výkladu, převedl do srozumitelnějšího jazyka.

Evidence pohybu je zřejmá, a co pohyb v Tomášově jazyku znamená, už jsem uvedl výše. Je stejně tak zjevné, jak koneckonců Tomáš ukazuje na holi, že vše co se pohybuje, je pohybováno něčím jiným. A to v nejrůznějších a někdy na první pohled i absurdnějších případech. Například kočka utíká, protože ji honí pes. Nerosty krystalizují, neboť se podrobují chemickým procesům. Dítě pláče, protože upadlo. Jablko hnije, neboť je ve vlhkém prostředí. Látka bledne, neboť je na slunci. A takto bychom mohli pokračovat dlouho. Důležité je ale si z těchto příkladů uvědomit, že vše co se děje, je důsledkem pohybu, tedy změny a že tyto změny jsou zapříčiněny bytími. A to že tato prvotní bytí působí tyto změny, je opět zapříčiněno jinými bytími. Tak například, navážu-li na několik svých předchozích příkladů, pes honí kočku, protože ji nesnáší, chemické procesy probíhají, neboť jsou vyvolávány vlastnostmi prvků, dítě upadlo, protože zakoplo, vlhké prostředí je důsledkem deště a slunce září, neboť spaluje helium. Jak tedy vidno, veškerý pohyb, tedy veškeré aktualizace potencí, jsou podmíněné jinými bytími, jinými pohyby, tedy jinými aktualizacemi potencí. Aby kočka byla honěna psem, musí tento pes existovat, aby jablko hnilo, potřebuje vlhko. Jak jsem však uvedl výše, takto není možné postupovat donekonečna. Je zapotřebí onoho stropu nebo sloupku, aby byl tento řetězec podmíněnosti někde ukotven, respektive započat.

Když tedy vidíme, jak pes honí kočku, vidíme určitou fázi řetězce podmíněností. A od toho, jestli pes kočku chytí, nebo ne, se odvíjejí další důsledky, závislé na předchozích podmíněnostech. V části před samotným důkazem jsem neuvedl, abych zbytečně nekomplikoval výklad, že tato prvotní příčina, která stojí na začátku řetězce událostí, které vidíme všude kolem sebe, je sv. Tomášem Akvinským nazývána bohem. To snad ale z výkladu vyplynulo, byl-li vykládán správně.

Vlastnosti Boha vyplývající z důkazu z pohybu

Samotný důkaz, pokud bychom ho nerozebrali do jeho důsledků, by nám o tomto bytí, které Tomáš nazývá bohem, řekl velice málo. Vnímali bychom jej pouze jako jakousi sílu, která působí, že se jiná bytí mění. Taková myšlenka je však příliš abstraktní na to, aby mohla někoho přesvědčit o existenci boha. Uvedu tedy nyní některé vlastnosti Tomášova boha, které z jeho důkazu vyplývají.

Jak už jsem uvedl výše, toto první bytí se samo nepohybuje, tedy se nemění. Žádné jiné bytí na ně nepůsobí. Veškerá ostatní bytí však řetězově pohyb vyvolávají, a sama jsou mu poddána a trpí jej, a to podle stupně své dokonalosti. Například diamant těžko může projít změnou, když se jej pokoušíme brousit hliníkovým nožem. Pokud však stejný nůž použijeme na maso, to už změnou projde. V této kvalitě je tedy diamant hierarchicky výše, má v tomto vyšší stupeň dokonalosti, než maso. Zároveň však na sebe druhotná bytí mohou vzájemně působit. Tedy současně pohyb působit, i trpět působení pohybu na sobě. Například když rozsvítíme lampu ve tmě, ta způsobí zúžení našich zornic, ale zároveň s tímto se také zahřívá. Toto je však možné pouze u druhotných bytí. Bůh, protože je prvním bytím, a zároveň čistým aktem, pohyb působí, ale na něj nepůsobí nic. Žádná aktualizace jiných bytí jej nemůže ovlivnit. To tedy popírá jakoukoliv jeho potřebu se aktualizovat, je tedy plností bytí, jeho naplněním, dokonalostí samotnou, neboť tato jeho vlastnost vylučuje jakékoli jiné zdokonalení, a je tedy dokonalostí absolutní.

Další důsledek, který z vlastnosti prvního bytí vyplývá, už jsem zmínil na několika předchozích místech. Přesto jej zde pro úplnost systematicky uvedu. Nemůže-li se bůh měnit, tedy pohybovat, nemůže být v potenci. Zde je ona charakteristika, kterou už jsem uvedl v kapitole o aktu a potenci. Tvoří jedinou výjimku z charakteristiky všech bytí. A jedině první bytí může být touto výjimkou. Tomášův bůh se nemůže měnit, nemůže aktualizací přecházet do jiných aktů, a proto jej nazýváme čistým aktem, čistým uskutečněním.

Z předcházející charakteristiky boha vyplývá, že musí být bytím čistě duchovním, neboť hmota jako taková je ze své povahy nedokonalá, neboť podléhá změnám a zkáze. Ovšem jako každá duchovní bytost má bůh rozum a vůli, což jsou vlastnosti, které náleží každé duchové bytosti3. A tato vůle a rozum jsou také dokonalými, z čehož lze taktéž vyvodit boží všemocnost a vševědoucnost, tedy absolutní ekvivalenty těchto vlastností. Protože je bytostí duchovou, je také věčným, neboť duch nepodléhá zkáze4. Zároveň z toho důvodu, že je bůh původcem veškerého bytí, je také všudypřítomný, neboť jako první příčina musí nutně být přítomen ve všech svých účincích. Pokud by nebyl, nebylo by ani pohybu, tedy účinků.

Z předchozích vysvětlení vyplývá také poslední zásadní charakteristika Tomášova boha, kterou lze vysvětlit důkazem pohybu, a sice že bůh je pouze jeden. Může být pouze jedna příčina pohybu, neboť pokud by jich bylo více, každá z příčin by nutně byla příčinou pohybů, jichž by ostatní schopné nebyly. To by však zároveň dokazovalo jejich nedokonalost a nutnost zastřešení jiným, dokonalejším bytím. A tímto postupem bychom se opět dostali k jedinému prvotnímu bytí. Podle tohoto důkazu tedy existuje pouze jeden jediný dokonalý bůh.

Argumenty proti důkazu z pohybu

Při své práci jsem narazil na mnoho argumentů proti tomuto důkazu z pohybu. Žádný z nich mne však neuvedl v takovou pochybnost jako argument Immanuela Kanta.

Immanuel Kant tvrdil, že pojem prvního pohybujícího, který je nehybný je sám v sobě vnitřně rozporný, neboť je-li toto první bytí skutečně prvním hybatelem, muselo v nějakém čase vykonat první pohyb, který vyvolal veškeré ostatní pohyby, čímž v něm došlo ke změně, tedy pohybu. Tento na první pohled logický argument však vyvrací Miroslav Skácel, a to následovně: „Omyl Kantův spočívá v předpokladu, že výkon příčinnosti jako takový znamená také změnu v příčině. Avšak bytností účinné příčinnosti jest pouze přivození účinku. Druhotné příčiny se ovšem také mění při výkonu své příčinnosti, poněvadž jsou složeny z možnosti a uskutečnění a mohou tedy být vedle své činnosti také v jistém smyslu „trpné“. Avšak čím dokonalejší a vyšší jest příčina, tím menších změn doznává u příležitosti svého příčinného působení. Příčina naprosto první, tedy všeobecná a jediná, bez níž jest veškeré další působení nepochopitelné, nemůže být v žádném smyslu trpná, nemůže ve svém příčinném působení doznávat žádných změn, jinak by prostě nebyla příčinou první, nebyla by čirým uskutečněním. (Theodicea, 1.4 15nn ) Skácel tedy argumentuje v souladu s mou dříve stanovenou charakteristikou prvního bytí, že totiž samo působí na druhotná bytí, ale samo od nich není ovlivňováno, tedy jimi není pohybováno.

Závěr

Na závěr by se přímo nabízel bud bouřlivý souhlas s tímto Tomášovým důkazem, respektive důkazy, nebo jejich rozhodné odmítnutí. Netroufám si učinit ani jednoho. Jak už jsem uvedl na začátku své práce, pokud by tyto důkazy byly důkazy, nebylo by ateistů. Pokud by byly skutečně průkazné, nehoroval by proti nim Kant a jeho následovníci. Na druhou stranu se mi osobně zdají být velice zajímavými a myšlenkové postupy v nich použité logickými.

Ovšem zřejmě proto je víra vírou, že nemůže být dokázána rozumem, ani nikomu vnucena. Někde jsem četl zajímavou myšlenku, že kdyby byl náš rozum tak jednoduchý, že bychom boha mohli pochopit, potom bychom byli tak hloupí, že bychom ho stejně nechápali. Sv. Tomáš Akvinský se o to pokusil a ze všech badatelů zašel zřejmě nejdále, ale ne až na samotný konec, ke kterému se stejně, podle předchozí myšlenky, dojít nedá.

Zdroje

• Cardal, Roman. Bůh ve světle filosofie. Praha: Krystal OP, 2001.
• Cardal, Roman. Tomášovo pojetí Boha vzhledem k současné filosofii. Akta společnosti Tomáše Akvinského. (1)2001, čl. 2, str. 15-21.
• Skácel, Miloslav. Kurs aristotelsko – tomistické filosofie: Theodicea. Skripta UK KTF.
• Akvinský, Tomáš. Teologická suma. Dostupný z WWW: <http://krystal.op.cz/sth/sth.php?&STh=>.
• Akvinský, Tomáš. Summa contra gentiles. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1993.

1 Zajímavá analogie s Biblí, kde je o Ježíši Kristu psáno: „Ty jsi alfa i omega, první i poslední…“.

2 Zajímavé srovnání s krédem, jež začíná: „Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího…“.

3 Z tohoto, na základě křesťanské teologie, lze odvodit, že lidé jsou rovněž bytostmi duchovými, disponujícími rozumem a vůlí, na rozdíl od zvířat, která se řídí pudy a návyky, ale rozum a vůli nemají. Lidé tedy mají nehmotnou duši. Toto však patří do oblasti antropologie a ne do této práce.

4 Odtud také vyplývá křesťanská víra o nesmrtelnosti lidské nehmotné duše.