Vyhledávání
Aktuality
Poučení z agrární historie
Ač se již delší dobu snažím osobně nekomentovat snahy o různá zviditelnění některých veřejně činných osob v naší agrární sféře, nemůže mě nechat chladným jedna skutečnost. A to snaha o přisvojování si myšlenek a politických postojů jedné z nejvýznamnějších agrárních osob novodobé historie ČR, Antonína Švehly. Je dojemné, jak lidé, kteří nepokrytě laškují, když ne přímo s komunistickými, tak alespoň socialistickými názory, se tímto veskrze konzervativním středopravicovým politikem zaštitují. Kdybychom se dokázali přenést v čase někam do doby začátku dvacátých let minulého století, určitě by pak většina z nich stála, řečeno marxistickou terminologií, „na druhé straně názorové barikády“, než jimi zmiňovaný Švehla.
Ale abych jen neteoretizoval naprázdno. Pokusím se tento historický exkurz zarámovat do skutečných reálií zmíněného období první republiky a konkrétně do kdysi nejvíce diskutované první pozemkové reformy. Na pomoc si vezmu parlamentní a dobové záznamy zpracované člověkem asi nejpovolanějším, novinářem a politologem parexelans, Ferdinandem Peroutkou.
První otázka, kterou tehdejší mladý stát řešil, bylo zda vůbec pozemkovou reformu provádět, a když ano, tak zda vyplatit náhrady dosavadním majitelům za zkonfiskovaný majetek či ne. Celý proces byl velmi riskantním podnikem, neboť z takzvaného „národohospodářského zájmu“ šel od jistoty „velkovýroby“ zavedených velkostatků k „rozdrobené“ malovýrobě na bázi individuálního vlastnictví. Již tehdy se ozývaly varovné hlasy, především z řad levice- sociální demokracie. Například její lídr pro venkovskou a rolnickou politiku, poslanec Modráček (pro zajímavost, dědeček paní exministryně a poslankyně ČSSD Buzkové), s dojemností socialistům vlastní, psal ve svých statích o „pekle malovýroby“ a jednoznačně prosazoval zásadu kolektivního hospodaření na zabrané velkostatkářské půdě. Po celý život horoval pro družstevnictví a chtěl tuto svoji myšlenku vyzkoušet v praxi na velkých hospodářských objektech. Jak pan poslanec pravil „bylo by zločinem ničit hospodářské celky, budované po dlouhá desetiletí. Výhodou řešení družstevního, vykládal, je možnost převzít i budovy velkostatků, dělnictvo a úřednictvo. Lid, pravil pan poslanec, nechce hospodařit z milosti bank na liliputánských usedlostech“. Tato dojemná starost byla socialisty projevena v roce 1919. Dalším starostlivým o blaho lidu, který z nerozumu politiků měl být vystaven „strádání soukromého hospodaření na vlastním majetku“, byl pan poslanec Rudolf Bechyně, předseda klubu sociálně demokratických poslanců. V Právu lidu zveřejnil například článek s titulem „Vynález zkázy“, ve kterém psal: „Jsem do hlubin duše přesvědčen, že agrární strana podtrhla těchto dnů jeden z pilířů, na nichž republika spočívá. Mám na mysli agitace, kterou rozvířila v našem venkovském lidu ve věci rozdělení velkostatků, a korunu těchto agitací: návrh na okamžité rozdělení půdy. Žaluji veřejně na agrární stranu, že zanítila požár, který může být republice osudný!....“ Přes všechna tato politická protivenství rozhodla se agrární strana v čele se Švehlou provést „plošný nábor“ pravicových voličů výrazným posílením majetkových a výrobních vztahů venkovského lidu. Nic nedbala, že rozbijí ty skvěle působící velkopodniky (tehdejší terminologií latifundiální výroby) a naopak, zcela ideologicky vsadila na individuální sílu soukromě vlastnických vztahů. Efekt se dostavil záhy. Jednak pominulo nebezpečí radikalizace proletářských vrstev na venkově, dále odtáhla socialistům velký voličský potenciál a v neposlední řadě vytvořila základ pro dobře fungující zemědělství, které si bez větších otřesů dokázalo poradit i se světovou hospodářskou krizí.
Ale nyní k samotnému Švehlovi a jeho názorům. Třeba jeden z mýtů našich rychlo-švehlovců o jeho podpoře družstevnictví. Citace z Peroutky: „Pokud se snažení a programů jednotlivých stran týká, přinesl přídělový zákon definitivní porážku snah o socializaci nebo zestátnění půdy. Byl usnesen ve smyslu přání agrární strany, to znamená ve smyslu převážně parcelačním. Zákon stanoví, že Pozemkový úřad bude přidělovat půdu do vlastnictví nebo pachtu jednotlivcům, nebo „sdružením jednotlivců různého druhu“. Tento druhý výrok je složité vyjádření pro totéž, co by se mnohem jednodušeji nechalo vyjádřit slovem družstvo. Ale Ti kdo kolektivismus nemilují, brali na sebe raději námahu, spojenou se složitějším vyjadřováním, než aby jednoduše mluvili o družstvech. Byl to výsledek Švehlovy strany v takzvaném „nepovolném lpění na zemědělském individualismu“.“ Posud Peroutka.
V neposlední řadě se k tématu pozemkové reformy a vlastně počátku rozporu mezi pravicí a levicí v agrárním prostoru, přetrvávající v různých podobách dodnes, vyjádřil i prezident Masaryk. Opět Peroutka: „Hlavní účinek pozemkové reformy byl ten, že neobyčejně rozmnožila počet vlastníků. Stalo se soukromými vlastníky majetku více jak půl milionu lidí. Pozemková reforma je opravdu reforma konzervativní…..Jí naše republika prokázala střední Evropě velkou konsolidační službu. Kampaň, která měla soukromým vlastnictvím otřást, jej naopak upevnila. Systém latifundií a velkostatků bývá spolehlivým spojencem bolševismu. Naopak drobné selské vlastnictví je skoro neotřesitelnou oporou demokracie.“ Konec citace.
Eugen Varga, bývalý maďarský komunistický komisař a později národohospodářský odborník při Třetí internacionále, formuloval jasně tyto vztahy:
„Čím větší, napsal, „jsou velkostatky a čím četnější jsou proletáři na venkově, tím pevněji může být založena diktatura. Čím rovnoměrněji je rozdělen majetek půdy, tím nepříznivější jsou podmínky pro diktaturu….. V agrární otázce rozdělují se revizionismus a komunismus nejostřeji. Rozsáhlé velkostatky znamenají ostré třídní protiklady. Převaha malých sedláků přináší demokracii, odstraňuje protiklady, připravuje nepříznivou půdu pro revoluci. Proto jsou revizionisté pro rozbití velkostatků, komunisté pro jejich zachování.“
Socialisté, kteří volali po pozemkové reformě, tak vycházejí, díky tvrdosti a ideologické zarputilosti Švehlově, jednoznačně poraženi a téměř politicky vytlačeni z venkova. Museli si počkat dalších třicet let, než se jejich zhoubná představa naplnila. Ale ti, kteří ji uskutečnili, komunisté, nakonec zlikvidovali i samotné sociální demokraty.
Dnešní jejich pohrobci používají stejné argumenty, stejnou rétoriku a jejich představy jsou stejně zcestné a nebezpečné jako před devadesáti či šedesáti lety. Jistě, máme pluralitní společnost, demokracii a jejich názory v naší svobodné společnosti volně zaznívají. Ale jen ať si již neberou do úst Antonína Švehlu, nejsou toho hodni. Pro ně platí „ne Švehla, ale Modráček, ne Prášek, ale Bechyně“. To jsou jejich myšlenkoví předchůdci. Bylo by potřeba, aby si doplnili vzdělání. „Vumlácká“ pologramotnost je více než trapná.
Rovněž pro naši dnešní pravici by studium historie mělo dát jednoznačná poučení. Co nejméně ústupků socialistům a jasnou názorovou profilaci oslovující pravicového voliče. To je voliče, který sází především na svoji dovednost, vytrvalost a píli a který se nebojí brát na sebe odpovědnost za svoji rodinu, majetek, za obec, kde žije. A nebát se jasně říci, že důležitá rozhodnutí jsou především politická a ideologická. Rozhodnutí, která se převádějí do praxe právě v duchu představ o určitém uspořádání společnosti, hospodářství a fungování věcí veřejných. Kde jinde se jasněji může dnešní pravice v agrárním sektoru politicky profilovat než v ovlivňování a nastavení podmínek zemědělských dotací, modulačním schématu plateb či vytvořením liberálních a příznivých podmínek pro individuální podnikání na venkově bez zbytečné byrokratické zátěže s posílením vlastnických vztahů. Vždyť o tom právě politika, pluralita a demokracie jsou. Naše síla nesmí být v jednotném názoru, to je síla fašismu a komunismu, ale právě v pluralitě názorů a schopnosti politiků je prosazovat do veřejného života.
JS
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat