Převzato a s chutí............

« Potomek posledního českého krále Karla I dr. Otto von Habsburg – Lothringen

O EVROPSKÉ INTEGRACI

Všechno začalo dopisem…. »

Petr Anderle
MUŽ KTERÝ SPOJIL VÝCHOD A ZÁPAD SLUNCE
Kapitoly o evropské integraci

Dopis který nezapadl

Odpověď redakce listu ČAS č. 4/2010 na dopis středoškolského profesora
Níže uvedený dopis přišel do naší redakce již před koncem loňského roku.
Identita autora je nám známa.


Vážená redakce,

často píšete velice pozitivně o evropské integraci a o Evropské unii jako takové. Z tohoto důvodu bych se Vám chtěl svěřit s jedním problémem. Již od středoškolských studií jsem zanícený přírodovědec, získal jsem i nějaká uznání již jako student. Proto jsem po dvou letech praxe na základní škole získal místo středoškolského učitele na místním gymnáziu.



S pozdravem
RNDr. Jan Š.

A dnes na tento dopis odpovídáme veřejně, protože pedagogů, kteří mají problém s výkladem historie, současnosti a budoucnosti Evropské unie, je více, o některých našich politicích nemluvě.

Vážený pane doktore,

nechtěli jsme Vám odpovídat nějakými frázemi, takže chvíli trvalo, než vznikl nápad zpracovat obsáhlejší text s názvem MUŽ, KTERÝ SPOJIL ZÁPAD A VÝCHOD SLUNCE. Je jakýmsi úvodním textem, naznačujícím značné množství příběhů souvisejících s historií i současností evropské integrace. Vyberte si některý z nich. Můžete začít třebas tím, jak význačný rakouský diplomat spadl v Tokiu s koně a zamiloval se. Nebo vyprávět o tom, jak Masarykovi nabízeli, aby se stal prezidentem Evropy. Nebo se můžete se svými studenty zasmát nad nesmyslnými úvahami o tak zvaném europeismu. Případně v nich můžete vzbudit hrdost nad tím, že myšlenky evropské integrace pocházejí od nás z Česka, a to již bezmála sto let. Nebo se můžete se studenty přít o to, zda bratři Kadmos, Kilix, Fineos, Thasos a Foinix přišli na stopu tajemně unesené princezny Európy. Co myslíte? Našli ji?

Hodně podnětů najdete v tomto textu. Není receptem. Je pouze prostředkem k zamyšlení a malým klíčkem k tomu, co na první pohled vypadá nudně a nezáživně. Ale s tím si jako člověk uvyklý exaktnímu myšlení jistě poradíte. Neboť zákony přírodních věd nejsou o nic míň zajímavé, než zákony společenského pohybu. Záměrně se vyhýbáme slovu politika, neboť politikou je vše. I Vaše trápení, že jste vaše studenty nezaujal. Obsah textu o muži, který se narodil v zemi vycházejícího slunce a sloužil zemím, nad nimiž slunce zapadá, nepostrádá napětí, symboliku, tajemno i realitu. Z textu pochopíte, že ani demokracie není všelék. Nemusíte souhlasit, ale geniální politolog Alexis de Tocqueville tvrdil, že prostředkem nápravy demokratických vlád je náboženství a vzdělání. Napsal: gramotnost a studium učebnic jsou k ničemu, nejsou-li spojeny s mravní výchovou, která kultivuje srdce. Francouzští a němečtí politikové, oceláři a hutníci se dokázali dohodnout ve chvílích, které byly nejpříznivější pro rozšíření další nenávisti. I to je evropská integrace. Pochopit to vyžaduje nejen mravní cit, ale i vzdělání. Alexis de Tocqueville by s Evropskou unií nesporně jednomyslně souhlasil, ačkoli jako politolog by jí mohl mnohé vytknout.

Zkuste tohle všechno nějak skloubit.
A napište nám, jestli se Vám podaří zaujmout vaše studenty déle, než deset minut z pětačtyřiceti.

Vaše redakce listu ČAS
leden 2010


Kapitola první: FENOMÉN CHURCHILL

Dějepisci se jednou budou o něj velmi zajímat. Budou chtít vědět,jaký to byl člověk. Budou pátrat po jeho minulosti a rozebírat jeho povahu. Budou snad poněkud ohromeni tím, co najdou. Nebude to nic divného, neboť už za svého života překvapil mnoho lidí. Dříve nebo později shledají tito budoucí historikové, že byl nenáviděn všemi politickými stranami. I lidé odpovědného úsudku jej prudce napadali, kritizovali a zesměšňovali. Titíž lidé však s ním při jiných příležitostech z plna srdce souhlasili, obdivovali se mu a tleskali mu.
(Malcolm Thomson: Life and Times of Winston Churchill, London 1945)


Počátkem druhé poloviny července roku 1945 měl Winston Churchill velice napilno. Musel rychle odejet s Attleeem a Edenem do Berlína a spolu s prezidentem Trumanem a generalissimem Stalinem absolvovat celkem devět zásadních jednání o poválečném uspořádání Evropy. Jenže již 25. července se britští politici museli vrátit domů, aby byli u toho, když budou vyhlášeny výsledky britských všeobecných voleb.

Očekávala se patová situace. Jenže labouristé získali o 150 parlamentních křesel více než všechny ostatní strany dohromady. Churchill podal králi rezignaci, ten pověřil Attleeho, aby jmenoval novou vládu a udělil Churchillovi Podvazkový řád, nejvýznamnější a nejstarší královské vyznamenání, udělované většinou vysoké šlechtě. Churchill požádal, aby mohl vyznamenání odmítnout. Nechtěl být ještě sir a chtěl setrvat jako vůdce konzervativní opozice v Dolní sněmovně. Lidé byli zděšeni, že „válečný premiér“, který se tolik zasloužil o Anglii, Evropu i svět, se dostal mimo hru. Ale to neznali muže, jemuž byla vlastní především politika mezinárodní. Jedenasedmdesá­tiletý Winston Churchill měl před sebou ještě dvacet let bojů o sjednocení Evropy, pět let sepisování šesti objemných svazků o historii druhé světové války (za což obdržel Nobelovu cenu za literaturu), farmaření, malování, vítězství ve volbách v roce 1951 a Podvazkový řád v roce 1953 (který tentokrát přijal). Byl prvním neameričanem, který dostal v roce 1955 v New Yorku „Cenu svobody“, v květnu 1956 obdržel v Cáchách Cenu Karla Velikého za služby Evropě. V roce 1963 se stal čestným občanem Spojených států, což byla pocta velice neobvyklá.
A snad ještě jednu poznámku týkající se dějin Československa. Koncem třicátých let do nich neblaze zasáhl britský ministerský předseda, člen konzervativní strany Neville Chamberlain, především uplatňováním appeasementu v zahraniční politice a roku 1938 podpisem Mnichovské dohody, která uznala nárok na oblast Sudet v Československu nacistickému Německu. Bohužel věřil tomu, že ústupky, tedy uspokojením potřeb a požadavků nacistického Německa, odvrátí druhou světovou válku a zachová mír za každou cenu. Byl to krutý omyl, na který doplatil celý svět. V konzervativní straně byli tři významní její členové, kteří se tehdy postavili proti Chamberlainově politice ústupků. Churchill, Eden a Macmillan. V tomto pořadí také později řídili Velkou Británii jako její ministerští předsedové.
A tak se Winston Churchill pustil po válce do mezinárodní politiky znovu, a znovu naplno. První tři měsíce roku 1946 strávil ve Spojených státech. 5. března 1946 pronesl na univerzitě ve Fultonu ve státě Missouri projev, který obletěl celý svět. Vyzval anglicky mluvící národy, aby se postavily do čela sjednoceného světa s cílem vytvořit bratrské společenství. Vyzval OSN k vytvoření mezinárodních sil tak, aby byly státy zbaveny potřeby udržovat národní armády. A také varoval před „železnou oponou“, kterou spustilo Rusko, aby tak odřízlo východní Evropu od ostatního civilizovaného světa. O deset dní později v New Yorku Churchill vysvětlil, že svým projevem ve Fultonu nedal najevo žádné nepřátelství vůči ruskému lidu, že jeho obavy pramení pouze z toho, že 180 milionů lidí v Sovětském svazu a další miliony mimo Rusko jsou v moci hrstky mužů, kteří mají absolutní moc. Celý anglofonní svět cítí sympatie s ruským lidem a chce s ním spolupracovat. Jestli sovětská vláda nevyužije tyto sympatie, ponese odpovědnost pouze ona, řekl Churchill. A tím hodně předběhl svou dobu.

V září 1946 odejel Churchill na krátkou pracovní dovolenou do Švýcarska. 19. září měl pronést projev u příležitosti ocenění, kterého se mu mělo dostat na tradiční a velice pokrokové Univerzitě v Curychu. Ta byla v roce 1833 založena státem a v roce 1866 zde promovala první lékařka. V Evropě té doby jev doposud nevídaný. Winston se na projev velice pečlivě připravoval, avšak nikoli sám. Dva večery v hotelu Schweizerhof prodiskutoval se společníkem, který byl v té době ve Švýcarsku doma.
O čem byla řeč? Inu, o Evropě. A dá se říci, že si oba muži notovali a že se shodli. Měli naprosto jasno v tom, že Evropa se nehne z místa, pokud nebude existovat francouzsko-německé sblížení. Považovali za nutné opustit ideu národních států, vytvořit prioritně podmínky pro ekonomickou integraci a společenskou, kulturní a vzdělanostní spolupráci evropských států. Dva dny se do noci přeli, debatovali a nakonec se shodli téměř ve všem. Jeho společník se Churchillovy přednášky zúčastnil, protože chtěl vědět, jaké budou reakce studentů a profesorů, kteří se při této příležitosti shromáždili ve velkém sále Curyšské univerzity. Bývalý „válečný premiér“ řekl vše, co říci chtěl. Konec konců své názory na evropskou integraci o rok později zopakoval při projevu v Londýně, v roce 1948 v Haagu a v roce 1949 ve Štrasburku.

Svůj projev započal W. Churchill slovy „chtěl bych zde promluvit o tragedii Evropy“ a skončil provoláním v tom smyslu, že ze současných trosek by měla povstat nová Evropa: „Let Europe arize“. Mezitím sdělil svým posluchačům, že prvním krokem k obnovení evropské rodiny musí být oživení nastolením rovnoprávného vztahu duchovně velké Francie a duchovně velkého Německa. Tato slova zněla možná divně v době, kdy značná část Evropy ležela ještě v sutinách a Německo bylo totálně na kolenou. Leč byla tato slova nesmírně potřebná. O tom, že integrace Evropy je podmíněna sblížením Francie a Německa, psal zcela veřejně Churchillův společník již dvacet let předtím. Nyní si to oba pánové pouze ujasnili, neboť v tom základním se shodovali již dávno. Nu a poté tento obdivuhodný anglický gentleman složil v této své řeči hold česko-rakouskému hraběti Richardu Coudenhove-Kalergimu za jeho prozíravou vizi evropského spolkového státu. Řekl doslova: „Co se týká tohoto úkolu, udělalo se hodně práce využitím myšlenek Panevropské unie, která je tolik dlužna hraběti Coudenhove-Kalergimu, a která měla výrazný vliv na politiku slavného francouzského vlastence a státníka Aristida Brianda.
Při těchto slovech se zadíval do poslední řady. Seděl tam jeho hotelový host a společník. Ten s uspokojením poslouchal Churchillův projev, který naprosto odpovídal nejen jeho snům a představám, ale i konkrétním krokům, které on sám od dvacátých let onoho století cílevědomě činil. Konec konců, byl autorem několika zásadních pasáží. Ano, byl to Richard hrabě Coudenhove-Kalergi.
„Rád bych tu dnes mluvil o tragedii Evropy. Tento vznešený kontinent, který celý se skládá z těch nejvíce vynikajících a nekultivovanějších oblastí na zeměkouli, s mírnou teplotou a přijatelným klimatem, se stal domovem všech možných velkých ras západního světa. Stal se fontánou křesťanského učení a křesťanské morálky. Je původcem celé řady kultur, umění, filosofií a věd, a to jak v dobách dávných, tak i v době moderní. Jako první krok, pokud chceme dát znovu dohromady evropskou rodinu, musí vzniknout partnerství mezi Německem a Francií. Jen na této cestě Francie obnoví svoji mravní a kulturní vedoucí úlohu v Evropě. Duchovní obrození Evropy je vyloučené bez duchovně veliké Francie a duchovně velikého Německa. Skladba Spojených států evropských, pokud má být vystavěna dobře a opravdově, musí být taková, aby se materiální síla jednotlivého státu stala méně důležitá. Malé národy by měly mít stejnou váhu jako národy velké. První praktický krok, který je potřeba učinit, je založit Radu Evropy. Pokud zpočátku nebudou některé státy Evropy chtít anebo moci se připojit k Unii, musíme alespoň zajistit prostor, kde bude možné, aby se setkávali ti, kteří tomu chtějí a mohou. Ochrana lidí všech ras a všech zemí před válkou nebo před znevolněním musí být vystavěna na pevných základech a musí být zabezpečena připraveností všech mužů a žen, kteří raději zahynou, než aby žili v tyranii“.


Univerzita v Curychu. Na dobovém horním snímku W. Churchill 19. září 1946 před univerzitou zdraví občany, kteří ho přišli přivítat.
Onen hold Panevropskému hnutí nesložil Churchill proto, že při přípravě svého odvážného a jasnozřivého curyšského projevu spolupracoval na jeho textu s Richardem hrabětem Coudenhove-Kalergi. Uvědomil si znovu totiž, také pod dojmem otřesných hrůz válečných, že od dvacátých let leželo na evropském jednacím stole řešení. Byla jím idea panevropská, vycházející z perfektního rozboru možného nebezpečí ze strany Ruska a Německa, z dokonalého vysvětlení nebezpečí nacionalismu a ze stanovení jediné možné vize ekonomického propojení národů evropských. Nebylo již vinou autora tohoto řešení, že byl evropský jednací stůl znovu převržen. Proč znovu? Oba muži o sobě věděli daleko dříve. 24. června 1925 vystoupil v britské Dolní sněmovně tehdejší ministr financí Winston Churchill a přihlásil se k idejím Panevropským, které tolik nadchly například Léona Bluma a Aristida Brianda. Jednu základní myšlenku potvrdil takto:
„Kdybychom mohli tak Galy a Teutony spolu tak těšně a vzájemně hospodářsky, sociálně a morálně propojit, aby již nikdy nevznikla příležitost k novým třenicím, a aby staré antagonismy zanikly při realizaci vzájemné prosperity provázanosti, Evropa by se znovu narodila“.
Na nové evropské zrození si museli oba muži počkat. A nyní, pár měsíců po ukončení hrozné druhé války světové, se příležitost naskytla. Již ji nepustili z ruky.
Jak to vlastně všechno začalo? Začalo to tím, když jednoho dne roku 1890 se stala jednomu přednímu rakouskému diplomatu nemilá a poměrně neobvyklá věc. Jedenatřicetiletý Heinrich hrabě Coudenhove-Kalergi (1859 – 1906), doktor práv a filozofie, byl i přes své mládí zkušeným diplomatem. V rakouských diplomatických službách působil nejprve v Athénách, později v Rio de Jaineru, v Istanbulu, Buenos Aires a naposled v Tokiu. Procestoval celý Přední východ, severní Afriku, Rusko, Přední i Zadní Indii, Koreu, Čínu a přirozeně i většinu evropských zemí. Svět asijských kultur mu byl stejně blízký jako jeho evropská vlast. Na svých cestách se horlivě věnoval studiu místních kultur a filologii; hovořil plynně 16 jazyky Východu i Západu.

Tento šlechtic, diplomat, vědec a také přesto i romantik, spadl na rušné tokijské ulici s koně, který se lekl rikši, náhle se vynořivší z boční uličky. Stalo se tak zcela náhodou před obchodem pana Aoyamy, bohatého obchodníka se starožitnostmi. Dcera pana Aoyamy Mitsuko se zraněného hraběte ujala. To ještě netušila, že se stane matkou jeho sedmi dětí. A že její druhorozený syn trochu pohne, nebo chcete-li, zacloumá Evropou. Tehdy sličná sedmnáctiletá Mitsuko (na snímku vlevo) možná ani netušila, kde nějaká ta Evropa leží.


Kapitola druhá: VIZIONÁŘ COUDENHOVE

„Stále a stále musí být opakována jednoduchá pravda: roztříštěná Evropa vede k válce, utlačování, bídě, jednotná Evropa k míru, k blahobytu!“
(Richard hrabě Mikuláš Coudenhove-Kalergi: Znovusjednocení Evropy, 1963)

Historie šlechtického rodu Coudenhove je dlouhá a složitá. Prvním zaznamenaným předkem rodu byl Theodoricus Coudenhove (1240) v Brabantu. Jeho potomek Gerolf se v polovině 13. století zúčastnil jedné z křižáckých výprav do Palestiny. Přenesme se ale do 19. století. Další z potomků rodu, František Karel Coudenhove (1825 – 1893), zakoupil v roce 1864 statek a zámek v západočeských Poběžovicích (Ronsperg). V roce 1857 se oženil s Marií von Kalergi (1840 – 1877), ženou z jednoho z nejstarobylejších evropských rodů. Kalergiové pocházeli z Kréty a svůj původ odvozovali od byzantské císařské dynastie Fókasů. Prastarý původ jména Kalergi měl pro rodinu takovou vážnost, že jejich synové požádali na počátku tohoto století o spojení jmen, takže od roku 1903 užívali titulu hrabě Coudenhove-Kalergi. Nu a jak to dopadlo s ošetřováním hraběte Heinricha? Za složitých okolností se oženil s milovanou Mitsukou a ještě v Japonsku se jim narodili dva synové. Johannes, japonsky Kontaro (1893), a Richard, japonsky Ejiro (1894). Hrabě Heinrich chtěl v Japonsku zůstat, avšak jeho tatínek odkázal v roce 1893 majetek nikoli jemu, jako nejstaršímu synovi, nýbrž jeho prvorozenému Janovi. Šlechtic konáním i duchem nemohl připravit syna o dědictví a tak se rodina vydala na cestu do Poběžovic. Hrabě Heinrich se vzdal diplomatických služeb a věnoval se filozofii, mimo jiné i jako profesor na tehdy Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. V Poběžovicích se jim narodili ještě dva synové a dvě dcery. V roce 1907 postihla hraběnku Mitsuko Coudenhove-Kalergi a její děti těžká rána: jediný důvěrný přítel a blízký člověk v Evropě, jediný, se kterým mohla mluvit svojí mateřštinou, Heinrich Coudenhove-Kalergi, zemřel náhle ve 46 letech.


V roce 1913 se v přibližně stejnou dobu pohybovali ve Vídni tři muži, kteří se nikdy nesetkali. Jména dvou z nich se stala za několik let synonymem zla. Nedostudovaný seminarista Stalin zde údajně studoval národnostní otázky, ve skutečnosti se skrýval před carskou ochrankou, která ho stíhala za vydírání obchodníků v Tbilisi. Druhým byl nedostudovaný středoškolák, pouliční malíř a návštěvník stravoven pro chudé, Adolf Hitler. Třetí muž, který možná jako první v Evropě poukázal za pár let poté na smrtelné nebezpečí, které hrozí Evropě ze zemí národního nacionalismu a bolševismu, začal v onom roce 1913 studovat na vídeňské univerzitě filozofii a moderní dějiny. Potomek několika evropských šlechtických rodů a po matce Japonec – Richard hrabě Coudenhove-Kalergi. V následujících letech se stal zakladatelem Pan-evropské unie, autorem vize dnešní Evropské unie, navrhovatelem její dnešní hymny a prvním autorem dvou písemných návrhů evropské ústavy (1931 a 1951). Československý občan, který jako první v Evropě navrhl v roce 1926 na kongresu Pan-Evropy v Basileji, aby Evropa měla společnou hymnu, měnu, armádu, trh, vládu, občanství a ústavu. Pochopitelně, tohle všechno nepřišlo najednou. Hrabě Richard byl vychován v úctě k historii a kultuře všech národů. Těžce prožíval i události první světové války a již od svých gymnazijních let se zabýval myšlenkou spolupráce evropských národů, když později mu v tom vzorem byly Spojené státy Americké. Koncept svých názorů a návrhů na řešení shrnul ve své knize Pan-Europa. Když ji roku 1923 ve svých 29 letech ve Vídni vydal, zapůsobila nejen v politických kruzích jako senzace. V roce 1926 vyšla tato kniha v češtině v překladu Olgy Laurinové v nakladatelství Aventinum Dr. Otakara Štorcha-Mariena s předmluvou Edvarda Beneše a s Masarykovou finanční podporou. V úvodu autor napsal: „Posláním knihy je probudit politické hnutí, které dříme ve všech evropských národech.“ V této knize prezentoval jako odpověď na válku a válečné důsledky program evropského sjednocení, který zamýšlel uskutečňovat po etapách. Cílem bylo sjednocení evropských národů na demokratických základech s plným vědomím křesťanských kořenů našeho kontinentu. Předpoklady byly následující: Evropa musí být federací a musí hrát roli po boku USA, Ruska, Commonwealthu a Číny. Tzv. Panevropa měla být alternativou vůči expanzi Ruska a ohrožení z východu.
Od roku 1924 vydával časopis Panevropa. Roku 1926 na I. kongresu Panevropské unie ve Vídni, jehož se zúčastnilo 2000 Evropanů z 24 národů, proklamoval, že by Evropa měla mít společnou hymnu, měnu, armádu, trh, vládu, občanství a i ústavu! Měl úzké a intenzivní kontakty s Briandaem, Churchillem, Masarykem, Dollfußem a Schnuschniggem. Panevropské hnutí bylo řadu let velmi elitním spolkem, členy byli svého času i například Konrad Adenauer, Charles de Gaulle, Winston Churchill, Albert Einstein a Franz Josef Strauß. K sympatizantům Panevropského hnutí patřili mimo jiné i Edvard Beneš, Gustav Stresemann, Arturo Toscanini, Franz Werfel, Stefan Zweig, Thomas Mann, Gerhart Hauptmann, Reiner Maria Rilke, Arthur Schnitzler, Robert Bosch nebo Sigmund Freud. Mezi špičkové politiky doby meziválečné patřil francouzský ministr zahraničí a vícenásobný francouzský premiér Aristide Briand, který byl jmenován čestným prezidentem Panevropské unie. Není jistě náhodou, že to byl právě on, kdo poprvé z vládní iniciativy navrhl postupné odstranění cel mezi evropskými zeměmi a vytvoření evropské politické unie na základech Společnosti národů. 5. září 1929 zažila světová politika premiéru Briandovým memorandem Spojených států evropských, inspirovaným právě myšlenkami vizionáře Panevropy hraběte Coudenhove-Kalergiho. Z obavy před francouzskou hegemonií v Evropě nebyl ovšem projekt realizován. V roce 1933 byla Panevropská unie nacistickým Německem zakázána a aktivisté pronásledováni. Knihy hraběte Coudenhove-Kalergiho byly páleny. Když vtrhli nacisté v roce 1938 do Rakouska, kde také žil, odešel do Švýcarska. V roce 1939 po zabrání Československa přijal francouzské státní občanství, které si ponechal až do smrti. Hrabě Coudenhove-Kalergi emigroval před Hitlerem do USA a v letech 1940 – 1946 vyučoval na Newyorské univerzitě, kde byl jmenován profesorem moderních dějin.


Kapitola třetí: PANEVROPSKÝ POKUS

„Měli bychom být více hrdi na tohoto Evropana z Čech, protože Česko rozhodně není zemí, která by oplývala evropanstvím a lidmi, kteří myslí a uvažují evropsky“
(doc. Dr. Rudolf Kučera, prezident Panevropské unie Čech a Moravy v předmluvě k druhému českému vydání knihy Richarda Coudenhove-Kalergiho PAN – EVROPA, 1993)

Doc. Rudolf Kučera se logicky k otázkám panevropským vyjadřuje velice často. Snad úvodem části jedné jeho statě.
Do výbuchu první světové války všechny evropské mocnosti zbrojily a žily v paranoickém strachu z toho, aby se jedna z nich nebo jedna skupina z nich nestala silnější než druhá a nemohla pak soupeře zničit. Byly to první skutečné závody ve zbrojení. Proti nim vystupovaly různé osobnosti a intelektuální skupiny, které varovaly, že případný konflikt nemusí vypadat jako konflikty předchozí, že to může znamenat pro celou Evropu a všechny mocnosti katastrofu nevídaného rozměru. Z podnětu ruského podnikatele Ivana Blocha a jeho práce o budoucnosti války, který snad nejvýrazněji varoval před tím, že válka může mít za následek rozpad evropských říší a výbuchy revolucí, inicioval ruský car Mikuláš II. svolání prvního mírového kongresu do Haagu v roce 1899. Na tomto kongresu vystupovaly takové osobnosti jako například Bertha von Suttner, první ženská nositelka Nobelovy ceny míru, pocházející z Čech. Kongres skončil neúspěchem, protože politika evropských mocností, směřující neúprosně ke konfrontaci, byla už nezměnitelná. Zabýval se pouze možnostmi omezení zbrojení a uznání jistých pravidel války, nikoli tím, jak docílit trvalého mírového stavu. Mnohé vlády pak viděly budoucí konflikt dokonce jako něco přirozeného v boji o život mezi národy, jako příležitost k ozdravění poměrů v Evropě a posílení jakýchsi národních vitalit. Válka pak proběhla v podstatě tak, jak pacifisté předvídali, skončila nejen velkou katastrofou pro celou Evropu, ale také zničila to, čím se svět před válkou vyznačoval – liberální poměry ve všech oblastech života, především v hospodářství a obchodě, ale i v politické sféře. Také tehdejší předválečná role státu byla ve srovnání s dnešní mnohem menší, a i když mnohé státy nebyly v dnešním slova smyslu demokratické, vyznačovaly se všechny snahou o prosazení liberálních politických poměrů. Po válce se konala mírová konference ve Versailles, která pod heslem práva na sebeurčení národů vytvořila v Evropě několik nových národních států a domnívala se, že nyní již nastala trvalá doba míru. Poražené státy ovšem vnímaly dohody z Versailles jako diktát, který musí být dříve či později odčiněn. Nespokojeny byly také ty národnostní skupiny, kterým nebylo přiznáno právo na sebeurčení a ocitly v degradovaném postavení vůči novým národním státům a jejich státním národům. Také mnozí evropští intelektuálové neviděli ve versailleském mírovém systému jediný pevný základ mírového uspořádání Evropy a začali hledat cesty jeho nového dalšího zajištění. Jedním z nich byl mladý hrabě Richard Coudenhove-Kalergi z Poběžovic. Richard zde především prožil své dětství, na které rád vzpomínal, protože Poběžovice byly tehdy ojedinělým kosmopolitním místem. Vytvářela ho jeho japonská matka, která se nevzdala své japonské kultury a obtížně se vyrovnávala s drsným středoevropským prostředím, dále zde existovalo napětí mezi sousedícími Čechy a Němci, protože Poběžovice ležely a leží dodnes na česko-bavorském pomezí a konečně tu hrál velkou roli otec Heinrich, který se necítil jako Němec, ale jako rakouský říšský patriot, bojující odvážně proti antisemitismu. Mladý Richard vystudoval na tradiční elitní škole rakouské monarchie Theresianum ve Vídni, krátce před válkou začal studovat filosofii a moderní dějiny a na konci války studium dokončil. Po válce se zcela soustředil na praktické otázky zachování míru, přičemž jeho úvahám nechyběla fantazie, předvídavost a schopnost koncepčně uchopit základní problémy doby. V roce 1922 vystoupil s programem sjednocení Evropy a vytvoření Pan-Evropy, v roce 1923 pak ve Vídni vyšla knižně jeho hlavní práce Pan-Evropa. Jeho řešení bylo geniálně jednoduché: Evropa se musí sjednotit přes hranice svých národních států politicky a hospodářsky, jedině tak může čelit všem vnitřním i vnějším silám, které usilují o její podmanění a rozpoutání nových nepřátelství. Žít v míru neznamená jen svolávat mírové konference nebo se spoléhat na dodržování mezinárodního práva, ale nastoupit cestu takového politického, hospodářského a i hodnotového propojení národních států, které jim prakticky znemožní vstupovat do válečných konfliktů. Nešlo mu přitom o nějaké uniformní, plošné, byrokratické nebo dokonce násilné sjednocování evropských států, nýbrž o takové sjednocení, které by vycházelo z geografických a geopolitických daností a odvíjelo se od svobodné vůle rovnoprávných národů. Základem projektu Pan-Evropy byla tedy svobodná politická vůle evropských národů, a proto Coudenhove-Kalergi celý život usiloval o rozvoj panevropského hnutí, společenské organizace, prakticky prosazující zezdola integrační cíle. Za druhé byl projekt Pan-Evropy založen ekonomicky, to znamená na nezbytnosti překonat ekonomický egoismus národních států a na snaze otevřít spolupráci v rámci společného trhu a volného obchodu. A konečně, nebo spíše především, sjednocující se Evropa mohla mít podle Coudenhove-Kalergiho šanci jen tehdy, jestliže šlo o sjednocování na základě společné kultury, na společných hodnotových základech. V knize Pan-Evropa píše, že Evropa je spojena křesťanským náboženstvím, evropskou vědou, uměním a kulturou, spočívající na křesťansko-helénském základě. Proto se také původním znakem panevropského hnutí stal červený křesťanský kříž na žlutém pozadí, symbolizujícím helénské slunce, řeckou moudrost.

Také o tom jednal Richard hrabě Coudenhove-Kalergi v roce 1924 při svém prvním setkání s presidentem Československa T. G. Masarykem. Když se poprvé setkali prezident Masaryk s hrabětem Coudenhove, nebylo to setkání velikánů s rozdílnými názory, ani setkání zralého státníka s nadšeným, začínajícím politikem. Masaryk se znal dobře s jeho otcem, diplomatem a univerzitním profesorem pražské univerzity dr. Heinrichem hrabětem Coudenhove-Kalergi. Jeho filozofickou disertační práci Antisemitismus vyznamenala v roce 1900 právě pražská univerzita, jejímž členem Masaryk v té době byl. Oba měli mnohé společné. Studovali na stejné univerzitě. Ctili otázky morálky. Masaryk morálku Platonovu, Coudenhove morálku hodnot rytířských ideálů a konfuciánství. Oba měli zvláštní vztah k náboženství – Masaryk viděl Boha mimo oficiální církevní učení, Coudenhove uznával božskou prozřetelnost. Coudenhove brzy opustil ideu Platónova státu a vrátil se ke své disertační práci z roku 1917 „Objektivita jako základní morální princip“. Masaryk zůstával u základních myšlenek své disertační práce „Podstata duše u Platóna“, ale oba se shodovali v názorech na úlohu etiky, jejíž absenci cítili asi stejně – například v pracích Marxových. Masaryk četl první Coundehoveovu knihu „Etika a hyperetika“ a v tom se shodli, neboť Masaryk vyznával zásadu, že etika je praktickou filozofií. Pokud by se tedy jejich setkání odehrálo na nějakém univerzitní půdě, pravděpodobně by vytvořili perfektně fungující tvůrčí tým. Jenže stáli vedle sebe dva muži a každý z trochu jinou vizí. Coudenhove zcela jasnozřivě pochopil nebezpečí roztříštěnosti Evropy, souvislost negativ německo-francouzských vztahů s negativy vztahů česko-německých, nebezpečí všech forem nacionalismu, hrozbu Sovětského Ruska pro budoucnost Evropy a složitost vztahů států ve střední Evropě po nešťastném přijetí Versailleských dohod. Masaryk byl v poněkud jiné situaci. Uvědomoval si možná ne zcela plně svoje jisté selhání v politickém směrování českých legií v době bolševické revoluce i vágnost teorie čechoslovakismu, která byla v jistém rozporu s potřebami národnostního soužití českého a německého etnika. V té době si byl již plně vědom nereálnosti svého předvánočního výroku z roku 1918, když řekl, že Němci jsou pro nás především kolonisté. K velikosti státníka patří i schopnost sebereflexe – Masaryk v roce 1928 ve svém projevu k výročí 28. října 1918 tento svůj výrok uvedl na pravou míru, ač tušil, že je to poněkud pozdě. Fakt ten umocnila i zakrátko přišedší světová ekonomická krize. A tak stáli především vedle sebe, ale také proti sobě dva muži. Sedmdesátiletý univerzitní profesor, který se stal nechtěně na základě objektivních okolností politikem a zakladatelem státu vratkých základů, který byl ovšem snem mnohých, a ani ne třicetiletý pragmatický vizionář, který věděl, proč hovoří o propletenosti zájmů a vztahů evropských států, jejímž jediným řešením je Panevropa, nikoli Společnost národů či nějaká její jiná podoba. Ten druhý již veřejně označil Masaryka za osobnost panevropského charakteru, který cítí potřebu vybudování nové a jednotné Evropy. Ten první se chabě bránil, neboť měl za sebou trauma vzniku Sovětského Ruska, složité vyjednávání v Americe, euforii dohod s vítěznými mocnostmi v roce 1918, zejména s Francií, ale pocit prázdnoty po zániku Rakouska-Uherska a objektivní obavy z vnitřního vývoje nového státu československého, jehož vznik jako bumerang poznamenala nákaza bolševická. Proto odmítl velkorysou Coudenhoveho nabídku, aby se v budoucnu stal „Georgem Washingtonem Spojených států evropských.“ Cítil, že jde o nabídku poněkud předčasnou, byť její budoucnosti byl nakloněn. Jenomže entusiasmu muže, který byl představitelem generace roku 1914 a nositelem radikálního řešení evropské krize, v němž klokotala síla tradice rakouského, řeckého a japonského myšlení, nebylo lze odolat. Své ANO myšlenkám Panevropy řekl Masaryk zcela jednoznačně. A díky tomu se první dvě desetiletí činnosti Panevropského hnutí stala legální součástí československé politiky, jakkoli se snažili a snaží mnozí historikové tuto skutečnost spíše bagatelizovat.
V Československu byla založena pobočka Panevropské organizace tři roky po vlastním vzniku Panevropské unie ve Vídni v roce 1923 a vyvíjela zde značnou aktivitu. Coudenhove se sám dovolával podobnosti svých myšlenek s Masarykovou koncepcí Evropy a snažil se použít svého československého občanství jako mostu k Francii. I tak nenacházela jeho činnost v ČSR jednoznačnou podporu. Coudenhove ovšem shromáždil i v Československu řadu příznivců svých myšlenek a v roce 1925 se mu podařilo získat ke kladné odpovědi na otázku, zda je vytvoření Spojených státu evropských nutné, některé významné české i německé politiky z ČSR. V časopisu Panevropa, vycházejícím ve Vídni, byla připojena i druhá otázka, zda považují vznik Spojených států evropských za možný. Mezi dotázanými figuroval i československý ministr zahraničí Edvard Beneš, který ve svých odpovědích, i když velmi diplomaticky formulovaných, ideji Panevropy přitakal. Největší pozornosti a míry oficiální podpory se dostalo Panevropské unii v ČSR v době Briandovy iniciativy ke sjednocení evropských států z podzimu 1929 a následující doby do podání Briandova memoranda o Panevropě v květnu 1930 a souběžně uspořádaného kongresu Panevropské unie v Berlíně. V této době – v roce 1929 – také Beneš přijal čestné předsednictví PU v ČSR (1929). Coudenhove v následujících letech navštěvoval poměrně často ČSR. Tak například v květnu 1930 přijel do Prahy na několik hodin, aby konferoval s Benešem o otázkách Panevropy. Nová organizace Evropy tak musí být nyní provedena na obou tocích – německo-francouzské dorozumění na Rýně a dorozumění mezi následnickými státy na Dunaji, tvrdil Coudenhove. To byla vize, která mohla řešit mnohé. Coudenhove však byl rozhodným odpůrcem nacionálního socialismu a Hitlera. V článku „Brüning Hitler“, uveřejněném v únoru 1931 v časopise Panevropa, je zveřejněn jeho názor stavící na úroveň oba diktátory: „Stalin připravuje světovou revoluci, Hitler připravuje světovou válku“. Takto se znovu vyjádřil i na basilejském kongresu Panevropské unie v roce 1932, kde označil Stalina a Hitlera za smrtelné nebezpečí pro Evropu. Český tisk se například v září 1931 rozhořčoval, že Beneš spolu s německým demokratem Erichem Kochem-Weserem navrhli Coudenhoveho na Nobelovu cenu míru. Prager Tagblatt otiskl ty pasáže Coudenhoveho článku, které vyznívaly smířlivě vůči československému státu, upozorňovaly ale na nutnost národní tolerance pro Němce v ČSR. Coudenhove označil zcela jasně a jasnozřivě německou otázku za klíčovou otázku Československa. Jeho pozice v Rakousku a Německu se stávala stále slabší, a proto slouží ke cti československého státu, že Coudenhove byl nadále přijímán nejvyššími státními místy. Například v dubnu 1933 znovu prezidentem Masarykem. Také Coudenhove si Masaryka vždy vážil a publikoval například oslavný článek o něm u příležitosti jeho 83. narozenin pod titulkem „Největší Evropan“. Zdůraznil, že jeho mravní a duchovní převahu uznávají nejen Češi a Slováci, ale i národnostní menšiny „pokud nejsou zaslepeny národnostním záštím“. Když Rakousko zmizelo z mapy samostatných států za necelé dva roky, znamenalo to i osobní tragédii pro Coudenhoveho. Po anšlusu v březnu 1938 byl sekretariát Panevropské unie ve Vídni uzavřen, archivy zabaveny a Coudenhove musel uprchnout. Hitler sám nahlížel na možné budoucí sjednocení Evropy jako na „drzé výmysly“ a hraběte Coudenhove označil za „všem nadbíhajícího bastarda“. Coudenhovovy první kroky vedly ostatně do ČSR a odtud přes Maďarsko a Itálii do Švýcarska. A do Francie, které mu udělila francouzské občanství. Taková byla doba panevropská v Československu do roku 1938.


Kapitola čtvrtá: ČTYŘI ZÁSADY PANEVROPSKÉ

Heslo Evropské unie se začalo používat okolo roku 2000 a oficiálně bylo zmíněno právě ve Smlouvě o Ústavě pro Evropu podepsané v roce 2004. Toto heslo říká, že díky Evropské unii se Evropané sjednotili a že množství rozdílných kultur, tradic a jazyků je pro Evropu výraznou výhodou. V anglickém jazyce zní heslo Evropské unie takto: „UNITED IN DIVERSITY" Překlad do českého jazyka podle článku IV-1 návrhu Smlouvy zakládající ústavu pro Evropu zní: „JEDNOTNÁ V MNOHOSTI“.

Coudenhove píše: první, s čím je třeba se vypořádat, je evropský nacionalismus. Národy nejsou krevní příbuzenstva. Všechny národy jsou smíšené. Francouzi jsou Galové a Frankové, Italové jsou Etruskové, Kelti a Germáni s trochou krve albánské, Němci jsou na západě a jihu promíšeni s prvky keltskými, kdežto na východ od Labe jsou to germanizovaní Slované. Prusové jsou spřízněni více s Čechy než se Šváby. Pokud se osobností národních týče, je to ještě složitější. Největší maďarský národní básník Petöfi byl slovanského původu, filozof Kant původu skotského, Schopenhauer holandského a Nietzsche polského. Bonaparte a Zola nebyli Francouzi, Shaw a Loyd George nejsou Angličané, Cesare Borgis nebyl Ital a Kolombus nebyl Španěl. Národy nejsou příbuzenstvím krve, ale příbuzenstvím ducha. Národní pospolitost se ale vždy nekryje s pospolitostí řeči. Tak se cítí Irové jako národ odlišný od Angličanů, ačkoli je angličtina mateřskou řečí velké většiny Irů. Za středověku, kdy kultura Evropy byly přes různost jazyků jednotně křesťanská, pociťoval Západ mnohem silněji svoji národní jednotu než dnes. Národ je říší ducha – každý, kdo cítí úctu před duchem, musí cítit úctu před myšlenkou národní. Avšak nelze vidět jen myšlenky a činy vlastních hrdinů a jinými národy pohrdat. Paradoxně jsou proti šovinismu imunní analfabeti. Základem evropské integrace musí být láska k vlastnímu národu doplněná úctou k národům cizím. Pak dojde ke kulturnímu znovuzrození Evropy.

Druhé, s čím se musíme vyrovnat, píše Coudenhove, je národní myšlenka. Boj proti národní myšlence by byl bojem proti kultuře. Je třeba rozšiřovat kulturu národní v kulturu evropskou. Chápat, že všechny národní kultury jsou nerozlučně spojené části jednotné kultury evropské. K tomu je třeba znát dobře duchovní vůdce sousedů a umět ocenit jejich kulturní přínos. My hovoříme o Číňanech a Indech a přitom jsme kulturně daleko jednotnější, o jazykových rozdílech ani nemluvě. Ústavy evropských států jsou si nepoměrně podobnější, než byly ústavy řeckých městských republik – píše autor v roce 1923. Evropané jsou spojeni týmž životním stylem, sociálním rozčleněním, stejnými mravy a zvyky, dokonce i móda podléhá týmž změnám. Umělecké směry v Evropě jsou internacionální. Těmito četnými společnými znaky evropského života pozbývá evropský jazykový zmatek na významu. Západní kulturní jednota nám dává právo mluvit o evropském národě, jenž je jazykově a politicky rozčleněn na různé skupiny.

Třetí skupinou problémů jsou hranice. Určení spravedlivých jazykových hranic je nemožné. Výsledkem bylo vždy to, že gordický tento uzel byl vždy rozetnut mečem. Kde vypovědělo službu právo, tam nastoupila moc, píše autor. Výsledkem je to, že v různých státech vznikají silné menšiny, které, jsou-li případně majoritami utiskovány, kladou své naděje do příští války. K překonání národnostních bojů musí být nastoupena stejná cesta, která vedla k zastavení bojů náboženských. Je-li národ říší ducha, nelze ho vytyčit hraničními kolíky. Tedy odluka národa a státu – v tom je potřebné řešení. Evropané musí dojít k poznatku, že požadavek spravedlivých hranic je nesplnitelný. Kdyby se americké státy neustále hádaly o hranice, byla by tam nepřetržitá válka. Je jenom jeden radikální způsob trvalého a spravedlivého řešení evropských hraničních otázek – neposunovat hranice, ale zrušit je. K tomu vyzývá Coudenhove-Kalergi a píše: budou-li odstraněny hospodářské a národní příčiny politické nenávisti mezi sousedními státy, nenávist zmizí sama. Záleží jen na tom, aby panevropské zákonodárství učinilo přítrž umělému štvaní mezi národy ve škole a v tisku; aby stejně znějící zákon trestal co nejpřísněji každou národní propagandu nenávisti jako velezradu na Evropě.

Čtvrtou dimenzí jsou takzvané národní zájmy. Autor charakterizuje ve své době čtyři protivníky evropského sjednocení: Nacionální šovinisty, komunisty, militaristy a průmyslové podniky chráněné cly. Ačkoli Coudenhove-Kalergi nemohl znát slovník našich euroskeptiků, napsal o nich ve své době toto: Budou v panevropanství spatřovat nebezpečí pro svůj národ, budou malovat na zeď nebezpečí všeobecného odnárodnění a budou v zájmu národní cti protestovat proti tomu, aby se suverenita vydávala v jakékoli nebezpečí. Nepřátelé integrace „budou mluvit o národní cti, třesouce se jen o vlastní prospěch. Budou se dokonce pokoušet používat komunistů jako bořících beranů proti panevropanství, budou prohlašovat, že existence národního průmyslu je národním zájmem, a že jeho zánik by znamenal národní katastrofu“.


Kapitola pátá: BUDOVÁNÍ EVROPY

Den Evropy, 9. květen roku 1950, se zapsal do evropských dějin jako počátek sjednocené Evropy. V tento den přednesl tehdejší francouzský ministr zahraničí Robert Schuman mezinárodnímu tisku prohlášení, ve kterém navrhl vytvoření organizace, jež by dohlížela na uhelný a ocelářský průmysl evropských zemí a koordinovala jeho aktivity. Právě Schumanova deklarace se stala impulsem k poválečné spolupráci evropských vlád a základním stavebním kamenem pro pozdější vznik Evropské unie. Evropští představitelé rozhodli o zavedení svátku Dne Evropy na Milánském summitu v roce 1985. Tento svátek symbolizuje, že každá země, která se demokraticky rozhodla vstoupit do Evropské unie, souhlasí s jejími základními hodnotami.
V červnu roku 1946 se Coudenhove vrací do Evropy. Během války udělal v Americe kus práce pro evropské sjednocení. Setkal se také s nevděkem a ostrou a nespravedlivou kritikou, když byl nazván obhájcem nacistického Německa a nepřítelem Sovětského svazu. Přitom nedělal nic jiného, než upozorňoval na možné kritické momenty poválečného výboje v Evropě. Historie mu dala opět za pravdu. Coudenhove přes oceán cítil oporu v Churchillově realistickém hodnocení sovětského spojence. Čtyři dny před 5. Panevropským kongresem v New Yorku, 21. března 1943, pronesl Churchill v rozhlase dnes již tak trochu zapomenutý projev. Přihlásil se v něm k potřebě řešit evropskou otázku jako celek a nastínil i obavy z rostoucího sovětského vlivu. Coudenhove hledal i další oporu. Kde jinde, než mezi Francouzi. Nejprve se v červnu 1943 dopisem obrátil na vůdce „Svobodné Francie“ generála de Gaulla. Věděl, že základním momentem poválečného vývoje budou vztahy francouzsko-německé. Nabídl tedy generálovi presidentství Panevropské unie. Tan se však necítil na tuto funkci a neuvědomoval si řadu aspektů možného poválečného evropského vývoje. Byl ovšem natolik realistou, že se s Coudenhovem o pár měsíců později sešel v New Yorku. Od té doby spolu velice aktivně spolupracovali, byť to oběma přinášelo mnohdy ostrou kritiku nepochopení. Po roce 1950 si zažili oba mnohé, neboť značná část politiků i evropské veřejnosti nebyla schopna pochopit, jak je možná idea společné Evropy vedle gaullistické reformy Francie. Když se generál vyslovil zcela jasně pro Evropu spojenou hospodářsky a politicky, pro Evropu naprosto suverénní ve vztahu k mocnostem, řekl tím vlastně Panevropě své ANO, aniž by je přímo vyslovil. Neboť to byly základní dva body, v nichž se generál s Panevropany shodl. A není již dnes důležité, že je Coudenhove formuloval řadu let předtím. Vždyť také řadu let potom s de Gaulem spolupracoval. Martin Posselt ve svých pracích o panevropském hnutí uvádí, že by bylo nesmyslné vyčítat Churchillovi, že mu sloužila Evropa k zajištění Britského impéria proti sovětskému nebezpečí, Konrádu Adenauerovi pak ke zrovnoprávnění Spolkové republiky především jejím zapojením do hospodářského společenství Západní Evropy a Charlesi de Gaullovi byla Evropa také prostředkem k tomu, aby posílil nezávislé postavení Francie na supervelmocích. Richard Coudenhove de Gaullovy postoje zhodnotil ve svých pamětech asi v tomto smyslu: Generál je francouzským patriotem a přítelem Evropy. Já jsem evropským patriotem a přítelem Francie. To je základ naší spolupráce. Ta vedla také do katedrály v Remeši, kde v roce 1962 demonstrovali generál de Gaulle a Konrad Adenauer „svatbu“ svých národů. Vzácným hostem obou státníků tam byl zakladatel Panevropy. Richard hrabě Coudenhove od dvacátých let minulého století prakticky až do své smrti v roce 1972 maximálně a s nesmírnou, řekl bych přímo buldočí, vytrvalostí, přesvědčoval desítky evropských a světových politiků o potřebě vytvoření jednotné Evropy. Činil tak dlouho, až by se dnes mohlo zdát, že je zapomenut, neboť existuje mnoho dalších politiků, jejichž roli v evropské integraci nemůžeme přehlédnout. Kdybych to měl vyjádřit trochu básnicky, všichni ale předtím hovořili s Richardem. A předběhl nás všechny – v roce 1949 inicioval vytvoření Rady Evropy, která pracuje dosud. Dva roky poté navrhl evropskou ústavu. V roce 1955 navrhl, aby evropskou hymnou byla Beethovenova 9. symfonie. Tu jako hymnu používáme dodnes. Jeho setkávání s Masarykem bylo varováním před tím, jak uchránit Evropu od nebezpečí, které jí hrozí, a které bohužel dostalo později podobu 2. světové války. Jeho setkávání s de Gaullem bylo reálnou snahou vedoucí k tomu, aby se něco takového již neopakovalo, a konec konců vedlo ke vzniku Evropské unie v podobě, jakou ji známe nyní. A je trochu symbolické i to, že svého prezidenta nakonec našel Coudenhove v Ottovi Habsburském. Ten, podobně jako on, nepatří vlastně k žádné národnosti, ale patří plně Evropě. V roce 1971 převzal vedení Panevropské unie po zemřelém Richardu, hraběti Coudenhove-Kalergim.


Kapitola šestá: ŘEKNĚME SI PRAVDU O EVROPĚ

10. června 2005, v předvečer X. prodloužení CESTY ČESKO-NĚMECKÉHO POROZUMĚNÍ, kterou budujeme od roku 1999 na úpatí Červené Hory v Budišově nad Budišovkou, jsme seděli v jídelně hotelu Slezan v Bruntále s velice milými hosty. Byli jimi pan brigádní generál Roland Vogel, vojenský přidělenec velvyslanectví Rakouské republiky v České republice, a podplukovník generálního štábu Ing. Karl-Peter Wernz v téže funkci na velvyslanectví Spolkové republiky Německo. Byly přítomny i dámy – především manželky našich hostů, a proto se společenská konverzace nesla v lehkém společenském tónu, avšak nedokázali jsme se tak zcela oprostit od politiky. Vrátili jsme se všichni z úžasného večera. V předvečer prodlužování CESTY se již tradičně koná koncert v kostelíku sv. Jakuba Většího v Guntramovicích s promluvou některého z organizátorů. Ten večer jsme byli svědky kouzelného vystoupení dětského pěveckého sboru PERMONÍK z Karviné. Ona myšlenka vytvářet CESTU ve fyzické podobě ze žulových desek, na jejichž líci jsou jména účastníků, či jejich vzkazy, vznikala v letech 1998 – 1999 a první desky byly položeny v červnu 1999 (foto vlevo). Cesta se každým rokem prodlužuje a její účastníci tak vyjadřují vůli jít v Evropě CESTOU POROZUMĚNÍ. Dnes je v seznamu účastníků zapsáno více než 185 jmen rodin, jednotlivců, měst a institucí z Německa, Česka, Rakouska, Polska, Francie, Portugalska, Anglie a USA. Od počátku jsme prohlašovali, že tato CESTA je naší cestou do Evropské unie. Avšak diskuse o politice nás zavedla jako vždy do minulosti. „Víte, zřejmě je asi škoda,“ prohlásil v jedné chvíli pan generál Vogel, „že se všichni učíme ve škole naše domácí dějiny. A nedíváme se na historii trochu s nadhledem, bez toho zaujetí pro zájmy národní…“. Téměř stejná slova jsem pronesl v diskusi na XIV. Česko-německé konferenci v Jihlavě, kterou sem na dny 18. – 20. března 2005 svolala společnost Bernarda Bolzána. V kontextu s tím i s dalšími diskusními příspěvky jsem si dovolil označit za chybu, že se neučíme již v základních školách evropské dějiny. My totiž dějiny Evropy chápeme tak, že si osvojíme historie jednotlivých evropských států a domníváme se, že jejich položením vedle sebe nám automaticky vzniknou a v mysli vytanou dějiny evropské. Jak krutý to omyl.


HLEDÁNÍ EVROPY
Na počátku je docela symbolický příběh. Kadmos, Kilix, Fineos, Thasos a Foinix byli bratři tajemně unesené princezny Európy. Její a jejich otec, král Agénor, je vyslal, aby ji našli a přivedl zpět. S podmínkou, že bez ní se nemohou vrátit. A jako v každé pohádce bylo oněch devatero hor a devatero řek, kde se měla princezna nacházet, určeno pouze směrem. Směrem daným zapadajícím sluncem. Král Agénor své syny již nikdy nespatřil, neboť oni možná hledají ztracenou princeznu dodnes. Takže princezna Európa by měla být někde tam, kde slunce zapadá. Termín západ je ukryt již v samotném jménu princezny. Európe může mít slovní základ ve slovech ereb, erab, erebos, což jsou výrazy Semitů, Asyřanů a Řeků označující západ slunce nebo jednoduše večer. Európa se v řecké mytologii stala matkou Minóa, vládce Kréty, jejíž kulturu absorbovali Helénové, kteří ve druhém tisíciletí před naším letopočtem obydleli místa, která z dějin známe pod označením starověké Řecko. Pochopitelně, že Európu unesl Zeus, ten se s ní však nikdy neoženil. Jen nenápadně se v mytologii objevuje jeden z princezniných bratrů Kadmos, který pátrání rovněž vzdal, ale naučil Řeky písmu. Takto popsaný příběh princezny Európy by možná neobstál mezi odborníky. Ve výkladu smyslu bájí a legend by se totiž neshodli. Zatím neexistuje jednoznačný výklad zaručeně správného původu legendy o princezně Európe. S kontinentem, který nese její jméno, je to podobně. Evropa, její minulost, přítomnost a konec konců i budoucnost evokuje vzrušené a velmi rozmanité diskuse, v jejichž spektru se objevují tvrzení, že Evropa neexistuje a neexistovala, vedle proklamací o tom, že Evropu nelze definovat. Diskuse o Evropě nabyla nebývalých rozměrů teprve nedávno – v souvislosti s prvními pokusy o její skutečnou a funkční integraci. Díky tomu jsme i my účastníky těchto diskusí. Jako diskutéři si ovšem v tomto směru bohužel nevedeme nijak skvěle.

GEOGRAFIE EVROPY
Diskuse o tom, kde Evropa začíná a kde končí, jsou dávného data a jejich charakter nebyl často určen údaji zeměpisnými, jako spíše událostmi politickými. Známy jsou pokusy vytěsnit z Evropy Rusko. Jenže symbol onoho sloupu, který dodnes stojí v Jekatěrinburgu jako hraniční mezník mezi Asií a Evropou, je značně silný. A to nejen z toho důvodu, že se na tomto místě zastavovali vyhnanci na Sibiř a symbolicky nabírali hrst evropské půdy, neboť dál za tímto sloupem byla ona druhá, neevropská tvář samoděržaví. Spory o to, zda hranice Evropy je na Urale, trvají několik staletí. Jsou dány historií osidlování této části kontinentu, malými znalostmi její historie a také jejími ekonomickými, politickými a náboženskými strukturami. Ale nemusíme chodit daleko – docela blízké jsou doby, kdy se objevovaly tendence označovat některé státy v tzv. východní Evropě za neevropské, konec konců naše volání po návratu do Evropy nechápali (a dodnes nechápou) všichni jako návrat k jistým mravům a zvykům. Pravdou je, že Evropa byla historiky i filozofy dostatečně charakterizována začátkem druhého tisíciletí, ve 2. polovině 18. století tak pregnantně učinil Voltaire i Rousseau, avšak jejich následovníci chápali Evropu jako jakousi „západní civilizaci“. V tomto rámci se objevovaly pochybnosti nejen směrem východním, ale sem tam se „nepočítaly“ do Evropy státy, které mají geograficky blíže k pomyslnému středu Evropy (Portugalsko, Irsko, Wales, Skandinávie, Pobaltí, Krym, Kavkaz aj.) Vzhledem k historickým událostem, odehrávajícím se zejména ve dvacátém století, není dnes snad zvláštních pochyb o geografickém pojetí Evropy. I sloup v Jekatěrinburgu platí.

FILOZOFIE EVROPY
Slabostí, ale i silou Evropy ve smyslu filozofie, dějin, ekonomiky a společenského rozvoje je především rozmanitost jejího vývoje. Nejde jen o konflikty válečné, či o různé revoluce selské, průmyslové či politické, ale jde také o časté a rozmanité dělení území, národů, ale i o selhání filozofická a občanská (antisemitismus, různé projevy nacionalismu, rudá a hnědá totalita). Jestliže dnes považujeme za základ naší evropské existence křesťanství a judaismus, řeckou filozofii a římské právo, nacházíme současně řadu kritiků, kteří právem poukazují na jejich různá selhání. Což ovšem nemění nic na onom fundamentu, kterým je Evropa charakterizována. Ona zmíněná negativa (selhání) se projevila vždy tehdy, když některý z uvedených atributů byl potlačen, nedoceněn či přímo zašlapán do země. A tu jsme u jádra sporu spíše filozofického – jestliže hovoříme o křesťanských ctnostech, kulturním pluralismu, vědeckých objevech, lidských právech, svobodné ekonomice, o výsledcích vědy a výzkumu, vzdělání a právech národů i jednotlivců, odpůrci existence společné Evropy nám předhazují příklady z dějin počínající inkvizicí a končící holocaustem. Evropa pochopitelně existuje a vždy se vrací do výchozích bodů, které jsou zárukou její prosperity a smyslem její existence.

EVROPSKÉ OBČANSTVÍ
Nebyla v tom jen symbolika dějin, že šest ministrů zahraničních evropských států podepsalo jednoho pošmourného pondělí, dne 25. března 1957, texty, které jsou známy jako Římské smlouvy. Jejich iniciátoři jsou svým životem a svými osudy nikoli nepodobni bratrům princezny Európy, jen s tím rozdílem, že oni ji našli. Robert Schumann byl v první světové válce vojákem německé armády, v druhé světové válce vojákem armády francouzské a posléze významným politikem francouzským. Alcide de Gasperi, italský politik tělem i duší, začínal svoji politickou kariéru jako poslanec rakouského parlamentu. Konrád Adenauer byl přesvědčeným antifašistou, ale již v roce 1919 při otevírání univerzity v Kolíně nad Rýnem hovořil o potřebě nové podoby sjednocené Evropy a v roce 1926 stál v čele německé delegace na Vídeňském kongresu Panevropském, podporujícím jasnozřivé myšlenky hraběte Coudenhove-Kalergiho. Všichni tito tři muži byli věřící křesťané, stoupenci myšlenky evropské integrace, kterou bylo třeba nahradit nacionálně státní šovinismus, komunismus a všechny autoritářské ideologie. V sále Horatiů a Curatiů v Palazzo dei Conservatori na Kapitolu byla pod vztyčenýma rukama papežovy sochy, tvořící dominantu sálu, podepsána základní smlouva o Evropě, nebo chcete-li o společenství šesti států. Jaká to podobnost s 25. prosincem roku 800, kdy papež Lev III. korunoval v Římě Karla Velikého císařem. Říše Karlova, jako politicky jednotná Evropa, se svým tehdejšími hranicemi z roku 800 se téměř kryje s hranicemi zemí, které v roce 1957 Římskými dohodami vytvořily Evropské hospodářské společenství jako jádro nové Evropy. Ale je třeba pro úplnost dodat, že již sedm let předtím, v roce 1950, po předchozím vytvoření Rady Evropy se její účastnické státy vzdaly části své suverenity a podepsaly Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobod a umožnily tak svým občanům, aby se v těchto záležitostech obracely na nadnárodní instituce.

EVROPSKÁ IDENTITA
Nemůže existovat něco jako evropské občanství, když k tomu nejsou potřebné atributy, prohlašují odpůrci užší a promyšlenější evropské integrace. A říkají – Evropa nemá identitu geografickou, neboť její hranice nebyly nikdy dány jednou provždy. Evropa nemá identitu náboženskou, protože to mnohokrát selhalo. Evropa nemá identitu kulturní a duchovní, protože zde není nic jednotícího, co by ji spojovalo. A nemůžeme hovořit o prvotní identitě evropanství, protože Evropa vznikala na pozadí boje proti barbarům, pohanům a islámu, což je údajně málo pro tradičně chápanou autenticitu a jakousi evropskou antropologii. Takováto rčení jsou hůře vyvratitelná. Pokusy o vysvětlování dějin Evropy jsou charakterizovány například tím, že v novověku každá evropská země věnovala převážně pozornost interpretaci svých národních dějin. Poté následovaly dva pokusy o změnu dějin vůbec. První byla marxisticko-leninská verze a druhá byla verze fašistická. Obě se moc nelišily, ale naštěstí obě selhaly. Otázka stojí tak: má tedy Evropa dějiny, na jejichž základě bychom mohli definovat evropskou identitu a evropské občanství? K výše uvedenému by se hodilo ještě přidat podotázky. Kdy začala Evropa pociťovat naléhavější potřebu svých dobře zpracovaných dějin? Kdy se projevila potřeba a nutnost definování evropské identity a evropského občanství, tedy evropanství? Existuje evropské veřejné mínění? Existuje evropský veřejný zájem? Jak se dá definovat občan – Evropan? Musí dávat přednost Evropě a poté svému národnímu státu? Existuje spojovací nit mezi všemi pozitivními jevy evropské minulosti? Není trauma z apokalyptických událostí evropských překážkou evropanství? Je evropské kulturní dědictví skutečně autenticky evropské? Existuje vůbec Evropa?

PROBOUZÍ SE EVROPA?
Evropa má pochopitelně společnou minulost, avšak nebyly ještě napsány její podrobné dějiny. Evropany jsou všichni ti, kdož se podíleli na evropských projektech. Co tedy charakterizuje Evropu a proč bychom se měli cítit Evropany v určitém jedinečném slova smyslu? Stačí si učinit několik srovnání. Evropa je nejhustěji a nejrovnoměrněji osídlený prostor, pokud se dílů světa týče. Dá se dokonce říci, že je největším centrem zalidnění světa charakterizovaném největší hustotou měst a všeobecnou urbanizací. Pro Evropu je charakteristická tisíciletá tradice výstavby měst, jejichž historická, poměrně zachovalá centra jsou součástí evropského kulturního dědictví. O evropském kulturním dědictví není pochyb. A je známo i prokázáno, že v Evropě nebyl žádný významný kulturní jev uzavřen do hranic národního státu a žádné dějiny jakéhokoli druhu umění se neshodují s dějinami národů nebo národních celků. Evropská dopravní síť je nejhustší a nejmodernější v porovnání s ostatními částmi světa. Krása a rozmanitost evropské kulturní krajiny není dána pouze předchozím geologickým vývojem, ale především vlivem člověka na utváření krajiny. Nikde na světě se neprojevuje tak silná míra tvorby člověka ve vztahu ke krajině jako v Evropě. Evropské národy v onom nacionálním slova smyslu se začaly formovat teprve v 18. století, avšak Evropa plynule, byť s těžkostmi, vplula do stavu dnešního, v němž vývoj zdaleka neurčují národy nebo národ. Evropa si však zachovala velice pozitivní dědictví společnosti občanské. Již od počátku byla občanská společnost v souladu se záměry křesťanství. To pak ovlivnilo rozhodujícím způsobem poltické dějiny a stalo se nástrojem kulturní asimilace a integrace. Za tisíc let středověku vznikla v Evropě jedna velká kulturní identita. Průměrně vzdělaný občan si umí do výše uvedených konstatování dosadit hodnoty, fakta i osobnosti. Pouze to vše neumí spojit v jeden celek, neboť toto jeho usilování je přerušováno nejrůznějšími společenskými událostmi počínaje nekrvavými revolucemi a konče velice krvavými válkami.

EVROPSKÉ SPOLEČENSTVÍ
Tento termín se nám zdá názvem dobovým i současným. Což si vybrat nějaký úsek evropských dějin, který se dá takto charakterizovat? Zkusme ubrat jednu třetinu druhého tisíciletí. Tak například 5. července 1665, tedy přesně před 345 lety. Onoho 5. července 1665 byli oddáni budoucí polský král Jan III. Sobieski a Marie Kazimíra, markýza de la Grange d´Arquien, sestřenice francouzského Ludvíka XIV. Budoucího krále a Marii Kazimíru oddal papežský nuncius Pignatelli, pozdější papež Inocenc XII. Když se narodil novomanželům prvorozený syn Jan, stali se jeho kmotry právě Ludvík XIV. a princezna Marie, pozdější anglická královna. Jan Sobieski si vysloužil mimo jiné i přezdívku „turkobijec“. Vyznamenal se mnohokrát v bojích s vojsky Osmanské říše, která od 14. do 18. století neustálými nájezdy ohrožovala Evropu. V srpnu 1683 stáli Turci před branami Vídně. Na její záchranu, vlastně i na záchranu křesťanské Evropy, spojili svá vojska císař Leopold I. a tehdy již polský král Jan III. Sobieski. Turecké vojsko vedené Kara Mustafou utrpělo porážku a král Polska a Litvy Jan III. Sobieski se mohl právem cítit zachráncem křesťanské Evropy. Než přijel do Vídně, poslal jízdní část svého vojska přes Hranice a Lipník k Mikulovu, kde se jezdci spojili s pěším vojskem. To putovalo přes Opavu, Šternberk a Olomouc do Vídně. Cestou Jan III. Sobieski, asi 24. srpna 1683, přenocoval v městečku Dvorce u Bruntálu. V té době v této oblasti dozníval boj mezi protestanty a katolíky. Teprve v roce 1669 byli všichni občané Dvorců pokřtěni (1 470 křtů). To byl již majitelem panství kníže Jan Adam z Lichtensteina. Dvorce samy patří tak trochu do polských dějin – někdy v devátém století je údajně založili dva polští kupci. O tomto polském původu Dvorců existuje německy zapsaná pověst v místní kronice. Tak tohle byla Evropa na konci 18. století v krátké výseči dějin malé oblasti střední Evropy. V roce 2000 jsme za přispění obce Dvorce nechali poblíž dvoreckého farního kostela postavit pomníček Janu III. Sobieskému s nápisem, že v městečku v srpnu 1683 nocoval. A na tomto místě, které je poblíž místního muzea, vysvětlujeme návštěvníkům smysl a historii křesťanského vývoje Evropy. Je naše činění součástí politiky evropského společenství současného, nebo pokračováním toho z roku 1683? Identifikujeme se tak jako Evropané? Jistě. Pokud jsou nám dobře známy výše uvedené historické události a souvislosti, jejichž aktéry jsou výrazné osobnosti evropských dějin jinak patřící Polsku, Anglii, Francii, Rakousku, Římu a v rámci naší neskromnosti i nám Čechům, byť tenkrát naši předkové své češství vnímali zcela jinak. Byť tedy nebyly evropské dějiny sepsány, existuje dostatek způsobů, jak se s nimi seznámit a ztotožnit. Jen musíme znát souvislosti a umět si je vysvětlit. A to je docela obyčejným projevem evropanství, to je pochopením identity Evropy.

AKTUÁLNÍ EVROPANSTVÍ
Naléhavost definování evropské identity, evropského občanství a potřeba vytváření evropské veřejnosti se ve své aktuální podobě objevuje teprve v posledních letech. V době, kdy byl evropský kontinent „rozlomen ve dví“, tedy v době studené války, byla evropská identita evropského společenství charakterizována příslušností k „západní civilizaci“, právem spojované se svobodným světem. Jiná situace nastala na konci minulého století, kdy řada sovětských satelitních zemí se vydala na nelehkou cestu k demokracii, rozpadl se Sovětský svaz a dochází ke sloučení obou německých států. Objektivně se vyrovnat s minulostí nedokázaly zatím země, které byly již přijaty do Evropské unie, a pochopitelně ani ty, které se na přijetí připravují, a nedokázalo to konec konců ani Rusko, jako nástupnický stát po sovětské říši. Toto neblahé dědictví Evropy minulosti najednou odhalilo slabiny téměř padesát let rozdělené Evropy. Stále ještě nejsou přesně charakterizovány a stále schází reálná vize vedoucí k jejich nápravě, byť obecně je to základní cestou rozvoje demokracie. V tu chvíli si Evropa také uvědomila nutnost a existenční důležitost vytváření evropského veřejného mínění, posilování prvků evropské sounáležitosti a potřebu objektivního výkladu evropských dějin. Evropanství se nemůže stát jen proklamací, to se musí stát nástrojem společné politiky evropské. A přiznejme si, že až do nedávna byl tento pojem pro mnohé národy a politiky poměrně vágní. Medvědí službou tomu všemu by bylo vytváření nějakého schematického modelu na téma KDO je Evropan. Jak vypadá, jak se chová, jak myslí? Málo platné, zde musí nastoupit jistý koncept evropského občanství, avšak prezentovaný velice citlivě. Základním rysem pocitu evropského občanství se musí stát současně reálný pohled na dějiny vlastního státu (národa), zejména pochopení jeho zařazení v historickém kontextu vývoje Evropy. Neschopnost tohoto reálného pohledu je typickým projevem těch, kteří vyslovují obavy ze ztráty jakési národní identity a suverenity. Neuvědomují si totiž, jak byly a jsou tyto pojmy imaginární a pomíjivé. Dalším potřebným prvkem při vytváření vědomí OBČANA EVROPY je dobrá znalost všech integračních opatření, tedy i práv a povinností. Kdyby většina občanů znala dobře obsah všech padesáti bodů Charty základních práv Evropské unie, měla by zřejmě jiný vztah k Evropské ústavní smlouvě, neboť se tato Charta má stát její právně uznávanou součástí.

ZÁPAS O DUŠI EVROPY
Den poté, kdy si v bruntálském hotelu Slezan generál Vogel celkem logicky stěžoval na absenci školního předmětu „evropské dějiny“, jsme přidali na CESTU POROZUMĚNÍ dalších 13 desek. Své desky zde položili i vojenští přidělenci velvyslanectví německého a rakouského, i náměstek ministra obrany České republiky. Stalo se tak mimo jiné i v rámci připomínky 60. výročí konce 2. světové války. Po vlastním prodloužení byla na místě vojenskými kuráty sloužena v pořadí již čtvrtá Evropská polní mše. Zavedli jsme tuto tradici k uctění památky padlých na všech bojištích Evropy v uplynulých staletích. Následují den, v neděli odpoledne, se dle programu na faře v Moravském Berouně sešli námi pozvaní zájemci o diskusi na téma „O křesťanských základech minulosti, současnosti a budoucnosti Evropy“. Úvodní slovo přednesl doc. PhDr. Rudolf Kučera, CSc., profesor Univerzity Karlovy, předseda Panevropské unie Čech a Moravy, člen Mezinárodního prezidia Panevropy. Hovořil také o duši Evropy: Duší Evropy rozumím její hodnotovou identitu. Tedy to, s čím má dnešní Evropa největší problémy. Na jedné straně se všude v Evropě projevuje silný hodnotový relativismus, který zachvacuje stále širší vrstvy obyvatel. Na druhé straně existuje menšina Evropanů, kteří by si přáli, aby Evropa získala pevnější a zřetelnější hodnotovou identitu. Potřebuje to nejen kvůli tomu, aby obstála v konkurenci s jinými kulturami, jejichž příslušníci do Evropy přicházejí ve stále větším počtu. Potřebuje to i kvůli tomu, aby dokázala znovu oživit hospodářský růst, bez něhož nelze reformovat nákladné a rozbujelé sociální systémy. Ekonomika totiž nezáleží jenom na investicích, výrobních kapacitách a na úrovni obchodu, ale velice mnoho také záleží na hodnotových postojích lidí. Pokud tyto postoje chybí, nepomohou žádné reformy, protože jsou to jen pokusy o změnu vnějších poměrů. Vnitřně prázdní a dezorientovaní lidé nedokážou překonat žádné krizové situace, nedokážou se vyrovnat s přechodnou situací nedostatku a jisté nouze. Očekávají, že stát bude za ně krize řešit. Tato až mentální závislost na státu a jeho přerozdělovacích aktivitách je slepá ulička, do níž se většina Evropanů dnes dostala. Hospodářský růst totiž předpokládá existenci motivovaných občanů, kteří jsou přesvědčeni, že jejich práce a vyšší výkony mají smysl nejen momentálně pro ně, ale i pro celou společnost, pro jejich potomky. Dnešní německá vláda se například zlobí na německé podnikatele, že nejsou patrioty, označuje některé z nich za kobylky a chtěla by jim více regulovat jejich podnikání. To je úplně falešný přístup. Pokud totiž jsou v Německu podnikatelé, kteří se zajímají pouze o svůj zisk bez ohledu na cokoli, pak jsou produkty té společnosti, kterou v Německu zavedli především socialisté. Těm se totiž podařilo oslabit klíčové instituce společnosti, stát, rodinu, vlastnictví a náboženství, a vzali tak tradiční hodnotové opory společnosti. Všechno redukovali jen na individuální zájmy, které mají vždy přednost ve jménu svobody. Když mluvím o stále více bezhodnotové evropské společnosti, nemám na mysli stav, v němž nejsou žádné hodnoty, v němž chybí víra v určité hodnoty, ale stav, v němž má všechno kvazi stejnou hodnotu a všechno je dovoleno. To je stadium totální relativity, v němž se dnes nachází svobodně sekularizovaná západní společnost. Lidé znají etické příkazy, ale nikdo je nenásleduje, nikdo podle nich nežije. Klíčová otázka pak zní, jak lze člověka přimět k tomu, aby konal dobro, i když tím pro něj vzniknou nějaké nevýhody a musí omezit svou svobodu. Je téměř nemožné přesvědčit čistě racionálně někoho, že spravedlnost je lepší, než touha po zisku, pokud to jde proti jeho zájmu. Bez náboženství to prostě nejde, jenže socialisté a liberálové se vždy snažili posílit odpor k náboženství. Socialisté se ohánějí pojmem sociální spravedlnosti, ale ve skutečnosti téměř úplně zničili její hodnotové základy. Ještě jinak vyjádřeno, jak lze přesvědčit svobodného nenáboženského člověka, sledujícího jen svůj vlastní zájem, aby jednal sociálně spravedlivě? A to vše za situace, kdy jsou oslabeny hlavní společenské instituce – stát, rodina, vlastnictví a náboženství? Německý spisovatel Botho Strauss napsal, že být dnes konzervativní znamená se vzepřít proti totální vládě přítomnosti. Zápas o duši Evropy znamená dnes zápas o to, jak chápat svobodu. Pokud si někdo například chce v Evropě vynucovat sociální rovnost, aby si tím pojistil voličstvo, měl by si být vědom toho, že nejen oslabuje šance hospodářského rozvoje, ale také podrývá základy svobody, které byly vytvořeny během evropské integrace. Svoboda neznamená, že všechno je dovoleno, svoboda znamená odpovědnost před něčím, co nás přesahuje, odpovědnost před tím, kdo nás stvořil a poskytnul nám hodnoty, které nám otevírají cestu k hodnotnému lidskému životu. Pokud někdo tyto hodnoty odmítá a domnívá se, že člověk si může svobodně vytvářet vlastní hodnoty podle své libovůle, vede společnost k nezadržitelnému úpadku po všech stránkách. Vzepřít se těmto trendům je dnes stále obtížnější….
Následná diskuse by zasloužila vylíčení, ale to by bylo nad rámec těchto úvah. Snad jen jednu poznámku: k diskusi o dějinách Evropy a o poselství evropského dneška bychom se měli programově scházet.

EVROPSKÉ DĚJINY EXISTUJÍ
Jistě, existují tím, že se odehrály. Ale není zas zcela pravdivé tvrzení, že by měly být teprve sepsány. V posledních letech vychází řada prací, které se pokoušejí s tímto tématem vyrovnat. V českém překladu vyšla například objemná práce Normana Daviese EVROPA – DĚJINY JEDNOHO KONTINENTU (originál Europe (A History) Londýn 1997). Jde o pozoruhodnou syntézu evropských dějin renomovaného a uznávaného autora. Otázkou je to, zda bude běžný občan ochoten studovat jejích 1 368 stran a zaplatit cenu 999 Kč. Bylo by iluzí chtít, aby si tuto knihu, která předpokládá i předchozí znalosti, prostudovala většina občanů. Podobně je tomu i s další literaturou, kam patří již v roce 2003 česky vydané dva díly Evropské dějiny Evropy, sepsané kolektivem francouzských historiků vedených Charlesem- Olivierem Carbonell (Paříž 1999) a jiné práce menšího rozsahu (Osudové dny Evropy, Střední Evropa v dějinách aj.) Ale zkuste se zeptat ve svém okolí spolupracovníků či přátel, zda jsou schopni vyjmenovat alespoň tři tituly týkajících se evropských dějin, které vyšly u nás v posledních pěti letech. A zkuste se zeptat některého politika místní, krajské či národní úrovně, kterou z těchto knih poctivě prostudoval. Jejich odpovědi budou zároveň odpovědí na to, co pro nás znamená evropská identita a evropské občanství. Zatím bohužel nic, maximálně odposlechnuté, v lepším případě námi vytvořené fráze. Evropa se dostává na kvalitativně vyšší úroveň rozvoje, jehož charakteristikou je citlivě a promyšleně vytvářená evropská integrace. Jako již mnohokrát v minulosti, dostává nebývalou šanci. V kontextu evropských dějin Evropa podobných šancí spíše využila, než by je promrhala. Jinak by i přes všechna traumata, zklamání a selhání neexistovala. Tedy také optimismus a zdravé sebevědomí by měly patřit k výbavě OBČANA EVROPY. A to je jedna z věcí, o které se nemůže rozhodnout v Bruselu. To je věcí každého z nás, kteří jsme geneticky nositeli příslušnosti evropské, byť to někdy nijak silně nepociťujeme. Horší by však bylo, kdybychom si to odmítali přiznat.


Kapitola sedmá: ČESKÁ MALOST

Za několik měsíců, 27. července 2010, si připomeneme, že uplynulo pouhých 38 let od skonu inspirátora evropské integrace, hraběte Coudenhove-Kalergi. Evropa se od té doby značně změnila. Pochopitelně, že k lepšímu, byť musí být vykonáno ještě hodně práce pro to, abychom cítili a jednali jako Evropané. Jak řekl před dvěma lety na brněnském setkání příznivců evropské myšlenky nazvaném „Dialog uprostřed Evropy“ Cyril Svoboda, v naší zemi je krize politické elity, která naprosto ztratila identifikaci s evropskou integrací. Čeští politici jsou venku Evropané, doma nacionalisté. Používají s oblibou například termíny jako „my a Evropská unie“. V jedné sobotní velikonoční příloze ORIENTACE deníku Lidové noviny vyšel zajímavý esej Miroslava Balcara o nutnosti vzniku učebnice o dějinách Evropy. Ten velice tvrdě odsoudil tento jev. Píše doslova – stali se z nás Evropané bez evropanství, bez vztahu k evropské myšlence. Evropské peníze vítáme a bereme po celých hrstech, to ano, ale jiné evropské hodnoty ne. Peníze z Evropské unie nám nesmrdí, dějepis ano.
Nacionální obavy některých politiků z jakési ztráty nikoli naší, ale jejich suverenity, jsou někdy až absurdní. Odpůrci evropské integrace používají takové zvláštní slovo. Jeden z našich předních politiků napsal doslova: „V dnešní Evropě bohužel dochází k téměř učebnicovému jevu: malá, organizovaná, velmi silně motivovaná skupina europeistů vítězí nad stamiliony lidí, kteří se stále ještě domnívají, že o nic zásadního vlastně nejde. Výsledkem je dnešní Evropská unie“. Tentýž autor zveřejnil v MF DNES velký esej pod názvem „Co to je europeismus“, v němž „arogantní autoritářství europeismu“ považuje za největší nebezpečí pro svobodu a demokracii v Evropě. Odpůrci evropské integrace skloňují ve všech pádech slovo europeismus. Tento pojem, do našeho politického života uměle a nezodpovědně zaváděný, je naprosto ahistorický. Dlouho mi vrtalo hlavou, kde se to slovo europeismus vzalo. Měl jsem pocit, že není zas tak nové, že česká společnost je již jednou používala. Vzal jsem si na pomoc slovníky. Otův slovník naučný o tom nic neví. Ještě starší Kočího slovník také ne. Normalizační slovníky vůbec nic. Slovníky cizích slov z let devadesátých také nic. Vrtalo mi to stále hlavou. Někde se ten termín přece vzít musel. Až jsem si vzpomněl. V roce 1938 pořádala Umělecká beseda v Praze výstavu pod názvem Pražské baroko. V době největšího ohrožení naší národní existence bylo jistě vhodné připomenout občanům nejen klady naší historie, ale i dobu, v níž jsme byli skutky i činy součástí kulturní Evropy. Proto byl protektorem výstavy československý prezident Edvard Beneš a čestnými předsedy byli předseda vlády Milan Hodža, předseda poslanecké sněmovny Národního shromáždění Jan Malypetr a předseda senátu František Soukup. V předsednictvu výstavy byla celá vláda a také na prvním místě uvedený (i s titulem) Jeho Excelence dr. Karel kardinál Kašpar, kníže – arcibiskup, primas český. Mám katalog té výstavy i se vstupenkou. Úvodní slovo k němu napsal Zdeněk Kalista. Muž nad jiné povolaný. Vynikající historik, básník, esejista, překladatel, žák Josefa Pekaře, ve 32 letech již docentem UK, excelentní znalec baroka. Netušil tehdy tento vzácný muž, jaký osud mu sudičky připravily. V mládí byl přítelem Jiřího Wolkera, avšak studium historie ho přivedlo k jinému smýšlení. Proto byl hned po roce 1948 vyhozen z univerzity, v roce 1951 zatčen a ve vykonstruovaném procesu dostal 15 let. A Zdeněk Kalista v úvodu toho katalogu popisuje nejen úžasnou dobu českého baroka, ale popisuje, jak pražský dvůr habsburský již za Ferdinanda I. a Maxmiliána II. začíná otevírat naši zemi světu, což vyvrcholilo v době Rudolfa II. Píše doslova: Nebylo větší země v Evropě i na blízkém Východě, která by tu buď neměla stálého diplomatického zastoupení, nebo neobjevila se tu alespoň dočasným poselstvím. Už to samo zvyšovalo do značné míry obzor českého člověka…… stoupal zájem českého prostředí o cizí kraj … a ze široka otevřelo se tehdy hlavní město české evropskému a vůbec světovému prostoru… Praha vůbec seznamuje českého člověka i vnitřně s jinými obzory evropskými a zprostředkovává mu přístup k jiným kulturám, které namnoze obohacují jeho vnitřní život… doba Rudolfa II. a Matyáše znamená pro Prahu a s ní do značné míry pro české země vůbec dobu prudkého europeisování jejich prostředí. Takže europeismus zde byl dávno před námi a byl považován za významný a velice potřebný prvek naší historie. Nikoli za spiknutí proti národním státům. Alespoň to tak cítili lidé širokého rozhledu a všestranného vzdělání. Dovolte mi zcela na závěr trochu snění. Možná, že naši vnuci budou znát foyer Evropského parlamentu jako místo, na jehož čelném místě bude umístěna socha Richarda hraběte Coudenhove-Kalergiho. Na podstavci sochy budou jeho životní data s nápisem občan československý a francouzský. A ony děti se budou ptát provázejícího pana učitele, co znamená ona zmínka týkající se občanství zakladatele Evropského společenství. A ten jim vysvětlí, že se týká doby, kdy se Evropa ještě dělila na desítky států, které se v rámci špatně chápaného nacionalismu byly ochotny i vzájemně zabíjet. A naši vnuci to nebudou chtít pochopit, tak jako my odmítáme chápat, že lidstvo kdysi považovalo Zemi za desku, plovoucí na moři. Nechme však snů, podívejme se pravdě do očí. Děláme opravdu vše pro to, aby byl tento sen realitou?


Kapitola osmá: EUROSKEPTICISMUS NENÍ ŘEŠENÍM

Evropská hymna symbolizuje svobodu, společenství a mír mezi národy a občany členských zemí Evropské unie. Není to hymna pouze Evropské unie, ale hymna Evropy v širším slova smyslu. Její melodie pochází z Deváté symfonie, kterou v roce 1823 složil Ludwig van Beethoven. Pro závěrečnou větu Beethoven zhudebnil „Ódu na radost“, kterou v roce 1785 napsal Friedrich Schiller. Tato báseň vyjadřuje Schillerovu idealistickou vizi o tom, že dojde ke sbratření celého lidstva – což byla vize, kterou sdílel i Beethoven. Melodii Beethovenovy „Ódy na radost“ přijala v roce 1972 za svou hymnu Rada Evropy. Světoznámý dirigent Herbert Von Karajan byl požádán, aby zkomponoval aranžmá pro tři verze – pro sólo piano, dechové nástroje a pro symfonický orchestr. Beze slov, univerzálním jazykem hudby vyjadřuje tato hymna ideály svobody, míru a solidarity, které Evropa představuje. V roce 1985 ji hlavy států a předsedové vlád EU přijali za oficiální hymnu Evropské unie. Nemá nahrazovat národní hymny jednotlivých členských států, nýbrž oslavovat hodnoty sdílené jimi všemi a jejich jednotu v rozmanitosti. Původně je to hymna panevropského hnutí, kterou takto uvedl Richard hrabě Coudenhove-Kalergi v roce 1929.

Evropská vlajka není pouze symbolem Evropské unie, ale i evropské jednoty a identity v širším smyslu. Kruh zlatých hvězd představuje solidaritu a soulad mezi evropskými národy. Počet hvězd nemá souvislost s počtem členských států. Hvězd je dvanáct, protože číslo dvanáct je tradičním symbolem dokonalosti, úplnosti a jednoty. Vlajka tedy zůstane stejná bez ohledu na budoucí rozšiřování EU. Historie evropské vlajky sahá do roku 1955. V té době Evropská unie existovala jen ve formě Evropského společenství uhlí a oceli a měla pouze šest členských států. Avšak již o několik let dříve vznikl samostatný subjekt s větším počtem členů, který aktivně bránil lidská práva a propagoval evropskou kulturu – Rada Evropy hledala symbol, kterým by se mohla označovat. Po dlouhých diskusích byl přijat současný návrh – kruh dvanácti zlatých hvězd na modrém pozadí. Číslo dvanáct je v mnoha tradicích symbolem dokonalosti. Je to samozřejmě také počet měsíců roku a počet hodin na ciferníku. Kruh je mimo jiné i symbolem jednoty. A tak se zrodila evropská vlajka, která zobrazuje ideál jednoty národů Evropy. Rada Evropy pak vyzvala ostatní evropské instituce, aby tuto vlajku také začaly používat. V roce 1983 tuto výzvu přijal Evropský parlament. Nakonec byla vlajka přijata jako oficiální symbol Evropských společenství, dnešní Evropské unie, hlavami států a předsedy vlád v roce 1985. Od začátku roku 1986 ji užívají všechny evropské instituce.

Symboly Evropské unie jsou naprosto jednoznačné. S nimi jsou ale spojeni také konkrétní lidé. A nyní se v závěru dostáváme opět k dopisu našeho čtenáře, středoškolského učitele, RNDr. Jana Š. Z předchozího textu může získat řadu podnětů a námětů. Dějiny evropské integrace jsou ovšem daleko bohatší. Proto si dovolíme uvést další jména těch, jimž Evropa vděčí za mnohé. Jejich životy nejsou možná tak barvité, jakými jsou příběhy Sira Winstona Leonarda Spencera Churchilla nebo Richarda hraběte Coudenhove-Kalergi, ale v jejich životopisech nalezneme velice zajímavé příběhy. Jsou to například George Catlett Marshall, Robert Schuman, Konrad Hermann Josef Adenauer, Alcide de Gasperi, Charles André Joseph Marie de Taille, Paul Henri Spaak, Walter Hallstein, Charles André Joseph Marie de Gaulle, Altiero Spinelli a mnoho dalších politiků.
V roce 2006 u nás vyšla kniha, „Skryté dějiny evropské integrace“, kterou napsali Christopher Booker a Richard Nord. V anglickém originálu The Great Deception. The Secret History of the European Union. Je to zajímavá kniha. Snaží se dokázat, že vlastně o žádnou integraci nejde, že současná Evropa je pouze nástrojem úřadů a úředníků, kteří čím dát tím více omezují suverenitu členských států Evropské unie. Knihu pochválil a předmluvu k českému vydání napsal europoslanec Hynek Fajmon, který v závěru úvodu píše, že zajímat se o evropské dění můžeme především tím, že budeme číst dobré knihy. Mezi něž podle něj patří především tato kniha, která by „neměla chybět v žádné kvalitní knihovně“. Autoři i český iniciátor vydání mají nesporně na svůj názor právo. Snad jen dvě poznámky na okraj. Jednu krátkou a jednu dlouhou. Ta krátká je tato: nedovedu si představit, jak by měla vypadat „nekvalitní knihovna“. A ta druhá?

Zkuste si udělat malý test a napište si zcela soukromě své dva životopisy. V jednom uveďte všechny, i ty sebemenší špatnosti a selhání, jichž jste se v životě dopustili. V druhém pak udělejte přesný opak. Popište své úspěchy. To je rozdíl, že? Znamená snad ten první životopis, že jste žili špatně, zbytečně, nebo že jste se neměli narodit? Samozřejmě, že nikoli. Vidíte, a to jde pouze o jeden život. V Evropské unii, která je vlastně politickým a ekonomickým svazkem, je dnes 27 států s téměř 500 miliony obyvatel, což představuje přibližně 7,5 % světové populace. Tento svazek navázal na evropský integrační proces z poválečného období a jeho právní uspořádání je neobvyklé a zvláštní (sui generis – svého druhu). Ano, mezi její základní principy patří přenesení některých pravomocí národních států na Evropské společenství. V materiálech o historii EU je právem vysoce kladně hodnocen tzv. Schumanův plán, který francouzský ministr zahraničí Robert Schuman předložil jako návrh sjednocené Evropy dne 9. května 1950. V uvedené knize se ovšem dozvíme, že onen plán byl dílem někoho jiného, a že za to ministr Schuman v podstatě ani nemohl. A jako ve správné detektivce, nesmí scházet mistr zločinu. Tím je pro autory francouzský politik Jean Omer Marie Gabriel Monnet (1888 – 1979), který měl prsty ve všem, zejména v tom, co bylo zaměřeno proti staré dobré Anglii. Bohužel je to jinak. Podobně jako s testem oněch dvou životopisů bychom mohli napsat dvojí historii každého z národních států. Nikam bychom se tak nedostali. Tím, že se vytvořilo společenství evropských států, nestal se každý z nich andělem a dohromady také nemohou tvořit sbor andělů. Evropská unie je projekt, který se ukázal životaschopný, navzdory všem problémům a chybám, které se vyskytly, vyskytují a budou vyskytovat. Což neznamená, že je budeme bagatelizovat a přehlížet. Je to totiž také naše Unie, k jejíž politice musíme umět být i kritičtí, nelze však s vaničkou vylévat i dítě. Proč to píši? Autoři zmíněné knihy mimo jiné tvrdí: „jedním z triumfů evropského projektu bylo, že se mu podařilo vytvořit si vlastní mýtus. Nepokusil se jen utvářet vlastní budoucnost. Díky armádě sympatizujících historiků, novinářů, politiků a vlastní propagační mašinerii Evropské komise dokázal také neuvěřitelně úspěšně přepsat svou minulost. Když se proto člověk vrátí k dokumentárním záznamům, což jsme udělali na stránkách této knihy, nenajde se v celé historii Evropské unie jediná epizoda, která by se od oficiální „mytické“ verze radikálně lišila.“
Takže podle toho je Evropská unie docela normální podvod. Přiznám se, že jsem si onu knihu ve své knihovně uložil a to nikoli na nějaké zastrčené místo. Pouze mi není jasné, jestli tím pádem mám kvalitní knihovnu. Mám tam totiž také knihu českého zrádce, kolaboranta a fašisty Emanuela Moravce „ Tři roky před mikrofonem“ (Praha 1943). Ukradl jsem si ji někdy v šedesátých letech v jednom muzeu z bedny se zakázanou literaturou. I dnes je pro mne tato kniha velkým poučením. Emanuel Moravec napsal v Lidových novinách ještě 21. ledna 1945 mimo jiné toto: Myslící Evropan se dnes netáže, jak bude vyhlížet evropská mapa po německém vítězství. Ví pouze, že po německé porážce Evropa stala by se pojmem minulosti, asi tak, jako Atlantida.
Myslící Evropané začali po druhé světové válce s integračním procesem, jehož výsledkem je Evropská unie, byť její podoba nebude nikdy konečná. Leč nelze onomu integračnímu procesu upřít, že je cestou vpřed, nikoli zpět.

A proto si dovoluji znovu připomenout slova Richarda hraběte Coudenhove-Kalergi, který ve dvacátých letech minulého století napsal o těch, kteří budou proti filozofii Pan-Evropy, toto: Budou v panevropanství spatřovat nebezpečí pro svůj národ, budou malovat na zeď nebezpečí všeobecného odnárodnění a budou v zájmu národní cti protestovat proti tomu, aby se suverenita vydávala v jakékoli nebezpečí.“

A snad na závěr-jaké stojí před Evropskou unií úkoly v druhém desetiletí třetího tisíciletí? Nejsou lehké. V souvislosti s přijetím Lisabonské smlouvy bude nutné, aby silněji zazněl jednotný evropský hlas k otázkám globálních klimatických změn. Budeme muset řešit i vojenskou integraci Evropy. Morální aspekt evropské integrace by se měl projevit i v tom, že měřítkem spokojenosti občanů Evropy nebude pouze stav ekonomiky. Bude nutné nalézt vhodnější formu podpory tržního hospodářství tak, abychom neopomenuli základní hodnoty společenství. A to vše bude obtížná cesta.

A douška na úplný závěr:

Někteří lidé nám vyčítali, že zkreslujeme fakta a využíváme historických náhod. Richard hrabě Coudenhove-Kalergi byl občanem Rakouska-Uherska a československým občanem že se prý stal více méně pouze administrativně tím, že v roce 1918 vzniklo Československo. Takže si údajně přisuzujeme jakési „ české prvenství“ v historii evropské integrace. Není to tak. Sám zakladatel Pan-Evropy se o své identitě vyjádřil takto:
Můj ráj
Poběžovice (tehdy Ronšperk, Ronsberg) v bývalém okrese Horšovský Týn (Bischofteinitz) byly v letech 1896 –1914 mým prvým domovem. Pro mne jako dítě to byl svět sám pro sebe, jmění mého otce a později i mého staršího bratra. V mé dětské fantazii to bylo něco jako malé království: náš malý svět vprostřed toho velkého kolem. Ten malý svět sestával z rozlehlých smrkových a jedlových lesů; z polí, luk a rybníků; z pahorků, které se našim očím jevily ovšem jako majestátní horští velikáni; a také z potoků, které plynuly zčásti do Vltavy a Labe a těmi na sever až k oceánu – zčásti do Dunaje a dál na jih až k Černému moři. Středem toho světa byl prastarý zámek, obklopený rozsáhlým parkem. Sedm kilometrů západním směrem ležela Pivoň (Stockau), na samém okraji Šumavy. Pivoňský zámek byl po staletí sídlem kláštera augustiniánů a náležel teď k poběžovickému panství: vedle kláštera a okolních lesů to místo slynulo i chovem pstruhů a také místním pivovarem. Pivoň park neměla. Zdejší usedlost sestávala ze dvou dvorů čtvercového půdorysu, z nichž ten druhý dvůr byl obklopen hospodářskými budovami. Uprostřed prvého dvorce stála před kostelem prastará žulová kašna v kruhu čtyř mohutných lip. Tam v Pivoni jsme strávili mnoho krásných letních měsíců. Moje nejkrásnější vzpomínky jsou spojeny s loveckým zámečkem Diana (Dianahof), kam je z Pivoně asi dvě hodiny cesty krásnou lesní silničkou. Diana stojí na návrší při samé zemské hranici, nedaleko bavorské příhraniční vsi Schwarzach (její „česká“ část po druhé světové válce zanikla – pozn. překl.). Zámeček byl postaven v biedermeierovském slohu. I nábytek a porcelán uvnitř nesly jasné znaky biedermeieru. Bylo tam jen celkem sedm pokojů a nezbytná kaple. Pouhých několik minut od Diany začínala oplocená část lesa, stará obora. Obývala ji vysoká jelení i srnčí zvěř, daňci i mufloni; vedle nich tam ovšem žilo i dost lišek, jezevců a menší divoké zvěře. Moji bratři Hans a Gerolf tu se mnou na zámečku trávívali bez jakéhokoli dohledu v té nejplnější svobodě pravidelně část letních prázdnin, jen ve vlídném sousedství přírody, lesa a zvěře. Ty dny, které nezřídka počínaly pro nás už ve čtyři hodiny ráno, zůstaly mi jedněmi z nejkrásnějších vzpomínek mého života. Od těch dob uplynulo víc než půlstoletí. Žádná „železná opona“ mě nemůže oddělit od mého českého domova, který se pro mne tak jako tak proměnil v sen, a to sen pozlacený láskou. Mou vlastí a mým domovem se mezitím stala Evropa. Uprostřed této velké vlasti trvá a žije však, nedotčen v mé vzpomínce jakoukoli politikou, můj malý, šumavský domov.

Takže, milý doktore Jane Š. Ať budete již suplovat, nebo někdy i učit na plný úvazek občanskou výchovu či základy společenských věd, vězte, že evropský integrační proces má neuvěřitelné množství zajímavých příběhů. Pěstujte prosím u svých studentů hrdost nad tím, že můžeme být u toho. A nikdy nezapomeňte, že nejsme my a Evropa, nebo my a Evropská unie. I my jsme Evropa, i my jsme Evropská unie.

S přátelským pozdravem
Petr Anderle 2010–01–27