převzato

Českou politiku ovládají zednáři

Například pan ministr Kalousek, který se jindy nebojí nadávat lidem do kokotů, se urazil, protože Ladislav Bátora nazval jeho soudruha Schwarzenberga prý sprostě "starým chudáčkem". Nejspíše nám kvůli tomu shodí vládu. Než tak ale učiní, využijme okurkovou sezónu k podstatnějším věcem a k tématům nadčasovým, na která v mediálním shonu přes rok není čas. Což takhle politika a svobodní zednáři? Nebo rovnou svobodní zednáři v české politice?

"Když tak se tam dostaneme jinudy. Já mám ještě jedno řešení. Ten Mirek, kdyby se necpal do Senátu, tak měl klid. On jde proti Židům, on jde proti Pithartovi. To jsou Zednáři. Vždyť je to cvok..." (František Mrázek telefonuje Luďkovi Sekyrovi, přepis rozhovoru)

***

Jako oslí můstek k zednářské tématice nám může posloužit nedávný atentát rozběsněného svobodného zednáře Anderse Behringa Breivika, který zmasakroval mladé sociální demokraty v počtu 77 duší. Svobodní zednáři z Janovy lóže Sv. Olafa TD, fungující v rámci Tří Pilířů Norské zednářské lóže, ho za to vyloučili ze svých řad.

Vím, je to trochu nefér způsob, ale média se přesně takto na Breivikově případu přiživují se svými útoky na křesťansky orientovanou pravici. Kdosi na facebooku vytvořil pět dnů před útokem Breivikův "křesťansko-fundamentalistický" profil (to se dá zařídit během pár minut) a od té chvíle je křesťanská pravice pod drobnohledem. Ale Breivik byl také svobodný zednář a sionista, mohu namítnout ve stejné logice. A stejně jako hlavní média, mohu se i já ptát - jsou svobodní zednáři mírumilovní, nebo ve skutečnosti nebezpeční? A neměli bychom si na ně dát pozor?

Ve skutečnosti ale nepotřebujeme Breivika, abychom měli důvod si na zednáře posvítit. Už jen samotný fakt, že jde o tajnou společnost, která má své lidi na vysoce postavených místech a jejíž členové jsou loajální především ke svému řádu a jeho skrytému posláním, by nás měl vést k opatrnosti. Zednářská zásada jim totiž ukládá "nečinit nic, co by bylo se zednářskou ideologií v rozporu" (citát z Mezinárodního lexikonu svobodného zednářství). Což je jinými slovy totéž, co upřednostnit zednářským zájem před jakýmkoli jiným zájmem. Nebo ještě jinak: ve chvíli střetu zájmů bude svobodný zednář konat jako svobodný zednář, vše ostatní jde stranou. Kdybychom věděli, co jsou zednářské zájmy a v čem skutečně spočívá zednářská ideologie, nemuseli bychom možná být podezřízaví. Ježto jsou nám ale tyto věci už po staletí utajeny, pak se můžeme logicky obávat (je reálná možnost), že například zednářský politik není veden snahou hájit národní zájmy a vůli voličů, ale cíli veskrze jinými, které s národními zájmy a s vůli voličů nemusí být kompatibilní. Proto bychom se měli mít před zednáři, i těmi v české politice, na pozoru.

Počkat, počkat. Jakými zednáři v české politice? Inu, politiky, kteří jsou zároveň svobodnými zednáři. Je jich takových u nás spousta. Skoro bych řekl, že česká politika je prolezlá svobodnými zednáři skrz naskrz (stejně jako ve všech ostatních zemích).

Jak to mohu tak říci? Mám na to důkaz? Nemám. Ale je to logická úvaha. Dnes už víme, že prvorepubliková politická smetánka byla skoro celá zednářská. Není důvod myslet si, že je to dnes jiné.

Zednářem byl prezident Beneš, Masarykův syn Jan, M. R. Štefánik, spousty lidí z hradní kanceláře (Šámal, Guth-Jarkovský a další). Zednáři byli v politických stranách, ve vládě, ostatně téměř celá tehdejší "maffie" otců zakladatelů nového Československa byla tvořena zednáři (maffie pracovala na zednářském základě, svoji odbojovou činnost kryla za tím účelem založenou lóží Národ). Mezi zednáři jsme mohli najít i celou řadu tehdejších umělců, filosofů, vysokoškolských profesorů, historiků, zkrátka veřejně činných postav tehdejší éry. V roce 1928 bylo v Československu 1600 zednářů.

Do jisté míry byla celá tehdejší první republika vystavěná na zednářských principech, počínaje zednářskými symboly na bankovkách (které vyhotovil Alfons Mucha, který zednářství jako první v novodobé historii do Čech z Francie přinesl) přes zednáři ovládaný Sokol a skaut, až po československou vlajku, kde nám modrý zednářský klín zakusující se do tradiční červenobílé barvy českých zemí zůstal trčet dodnes.

Jeden čas bylo dokonce ve vládě a na ministerstvech zednářů tolik, že kdyby měli být všichni vyhozeni, skoro by tam nikdo nezůstal. "Když bylo při schůzi čs. vlády čteno německé nařízení proti zednářům a zákaz, že žádný svobodný zednář nesmí být ministrem, tak prof. Kapras (profesor dějin českého práva, od začátku okupace ministr škoství a národní osvěty) povstal a řekl: tak já jdu domů. Načež ho jeden z kolegů ministrů zadržel: Jen si zase sedni. Zednáři jsme tady skoro všichni, ale co je komu do toho," vzpomíná "Český šlechtic František Schwarzenberg" v životopise od Františka Škutiny.

Během totalitních režimů byli zednáři pronásledováni, ale jen zčásti. Za nacistů ano, ale za komunismu svobodní zednáři žádné pronásledování nezažili - své lóže rozpustili dobrovolně až v roce 1951, takzvaně je uspali. Že by je někdo pronásledoval, je spíše mýtus. Takový Stalin, kupříkladu, byl také zednář, soudě podle zednářského znamení, ruky napoleonovsky schované za kabátem, které používal a se kterým se nechával zobrazovat a fotografovat. Zkrátka, za bolševika přešli zednáři pouze do spánkového režimu.

Někteří autoři ale naznačují, že vliv si stále drželi. Existují staré pražské rodiny, které byly u moci za jakéhokoli režimu. Jejich členy a potomky najdeme jak v KSČ padesátých let, tak v událostech kolem Pražského jara ´68, stejně jako posléze v Chartě 77, aby nakonec vpluli do vod nového posametového režimu, stali se jeho vůdčími představiteli a obsadili všechny možné i nemožné funkce. Mnozí z nich byli zednáři.

Analýzu Miroslava Dolejšího nemusí někdo mít rád, ale na každém šprochu pravdy trochu, říká se. Dolejší o Chartě 77 napsal: "Řídilo ji přibližně 70 až 85 lidí, jejich jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými a podobnými svazky (zájmové a finanční nevyjímaje). Jsou to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových - Uhlových - Müllerových - Tesařových, Němcových, Paloušových, Bednářových, Kynclových, Hromádkových, Dobrovských, Rumlových, Mlynářových, Pelikánových, Slánských, Šternových-Kantůrkových, Freundových, Tominových, Korčišových, Paynových, Kocábových, Placákových, Princových, atd. Všechny tyto více nebo méně rozvětvené rodiny jsou komunisté nebo jejich potomci, svobodní zednáři a jejich potomci, a židé. Nyní přibližně 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel, zaujalo pozice v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu," psal bývalý vězeň komunistických žalářů na začátku 90. let.

Po roce 1989 se tak zednářské rejdy obnovily v plné síle. Tehdejší političtí představitelé země přijali například v roce 1990 v plné slávě velmistra francouzské lóže Grand Orient de France, který sem přijel přerušené dílo obnovovat. Byl přijat ministerským předsedou, místopředsedou federálního shromáždění i pražským starostou. V Praze se setkal také s 24 dosud žijícími zednáři. Jeho mise, které se i nadmíru věnovala Česká televize, byla úspěšná. Vzápětí dostal 1200 nových přihlášek.

Na slavnostním obnovení zednářského řádu, které se konalo na symbolické datum 17. listopadu 1990 (!) v Martinském paláci, se to už hemžilo celkem 100 zednáři. V současné době jich je v republice prý kolem šesti set.

Není proto důvod domnívat se, že stejný vliv na politiku, jaký měli za první republiky, nemají i dnes. Jedinou nevýhodou při posuzování obou období je, že dnešní zednářství nemůžeme vidět v plné šíři, protože jde o tajný spolek, který své členy chrání před zvídavou veřejností. Prvorepublikové zednářství naproti tomu můžeme s odstupem času lépe hodnotit, protože o mnoha zednářích už víme, ježto po smrti se jejich příslušnost k řádu projevit může. Ze současných zednářů ale známe jen ty, kteří to o sobě sami prozradí (to možné je, nesmí ale prozradit žádného jiného žijícího kolegu).

Proto to může na první pohled vypadat tak, že je v české politice zednářů pomálu, protože jediným, kdo to o sobě veřejně řekl, byl herec a jeden čas i ministr kultury Martin Štěpánek (svobodným zednářem byl i jeho otec, prvorepublikový herec Zdeněk Štěpánek). O dalších se pouze spekuluje a neodhalí-li svou přináležitost k řádu sami, nemáme šanci se to dozvědět. Ale tím bychom se neměli nechat zmást.

Když totiž víme, jak velký vliv měli zednáři v naší vlastní nedávné historii či jaký mají v sousedních zemích, pak je na místě předběžná opatrnost a střízlivý úsudek, že to v novodobé české historii a současnosti bude přinejmenším stejné. Už jen proto, že nový režim zednářům přeje, nikdo je nepronásleduje, ve skutečnosti je posametová republika zednářskými idejemi prodchnutá v míře ne menší, než za první republiky. A obdiv k tajným a elitářským spolkům u nás kvete se stejnou razancí, jako v tehdy vzniklém Československu.

Kvůli jejich utajení nám ale nezbývá, než zednáře rozpoznávat podle jiných indicií. Podle jejich myšlenek, gest, symbolů, podle toho, zda mají zednářskou tradici v rodině či nikoli.

Koho dalšího bychom tedy mohli na zednáře tipovat? Určitě Petra Pitharta, o kterém se to proslýchá už řadu let. Už i proto, že je v literatuře prokázané, že jeho otec (diplomat a stejně jako syn člen KSČ) Vilém Pithart svobodným zednářem byl. Často se náklonost k řádu dědí, takže synové jdou ve stopách otců (viz už zmíněný Štěpánek).

Proto je i velmi pravděpodobné, že je zednářem i Václav Havel, protože významným svobodným zednářem, který se i podílel na zakládání dalších lóží byl jeho otec a známý podnikatel Václav M. Havel. Havel sám své zednářství několikrát popřel (podobně jako Masaryk), ale i kdyby jím nakonec nebyl, je to skoro jedno - zednářské myšlenky ztělesňuje totiž dokonale (což byl i důvod, proč se prý k zednářům nehrnul Masaryk - oni ho zkrátka beztak považovali za "svého" a případné členství by bylo jen formalitou). Na internetu najdeme spousty "zaručených" informací o tom, že Havla do zednářské lóže v roce 1968 uvedl americký spisovatel a předseda PEN-klubu Arthur Miller, když byl Havel na návštěvě v USA a že je bývalý prezident zednářem 33. stupně (tedy podle některých lóží zednářem nejvyššího zasvěcení), což prý měly dokazovat i krátké kalhoty na Havlově vojenské přehlídce (vykasaná nohavice je totiž součástí zednářského přijímacího rituálu). Tyto řeči se ale neopírají o žádný hodnověrný důkaz. Havla ale najdeme na řadě fotografií s rukama sepnutýma do trojúhelníku (zednářské gesto), nebo s prsty do tvaru písmene "V" (prý "victory", které používal Churchill, ale ve skutečnosti zednářský symbol, ostatně - Churchill byl zednář). Zajímavá je i symbolika, která nového hradního pána obklopila - už tak okultní obelisk na třetím hradním nádvoří z dob T. G. Masaryka (který navrhl dvorní architekt Josip Plečnik a vztyčen byl k 10. výročí vzniku Československa v roce 1928) nechal v roce 1996 Havel doplnit o dvoumetrový jehlan svařený z pozlacených ocelových nosníků. Ale nazvěme ho spíše pyramidou než jehlanem, přičemž pyramida je klasický zednářský, respektive iluminátský symbol. Boj pravdolásky o jiný iluminátský symbol, Kaplického knihovnu ve tvaru pyramidy s vševidoucím okem, jsem už popsal na jiném místě.

Ale pojďme dále. Svobodný zednář je prý bývalý premiér Josef Tošovský, ale i spousta dalších politiků z ranných 90. let, například zesnulý Pavel Dostál (dlouholetý ministr kultury), Vladimír Dlouhý či také už nežijící Ivan Dejmal. Dá se předpokládat, že řada lidí kolem Václava Havla, které běžně označujeme pojmem pravdoláska, jsou svobodnými zednáři.

A co ti ještě nedávno minulí? Třeba Mirek Topolánek? Při podpisu Lisabonské smlouvy ho vidíme s Karlem Schwarzenbergem s podivným stiskem ruky. Byl to navíc osobní kamarád Silvia Berlusconiho, známého zednáře z lóže P2, která nechvalně proslula spojením s mafií, organizovaným zločinem a spoluprací se CIA. Když už ho Berlusconi zval do své vily se svými společnicemi, stěží si lze představit, že by spolu nesdíleli i jiná než skrze paparazzi odhalená tajemství.

Pak tu máme současné politiky, kteří se někdy stylizují do vskutku prapodivných póz. Třeba Vít Bárta si na svoji svatbu vzal do manžetové košile knoflíčky ve stylu lebky s hnáty. Normální člověk tohle neudělá. Českou obdobu "Skull and Bones" tu asi nemáme, ale lebka je důležitým symbolem i v zednářství. Ptal jsem se ho na to, ale neodpověděl. Ptal jsem se i odborníka na sekty z časopisu Dingir Zdeňka Vojtíška, co si o tom myslí a zda to může znamenat přináležitost k nějakému řádu okultního charakteru, ale ten také o ničem nevěděl (ale nevím, zda se mu dát věřit, protože v redakci zmíněného časopisu sedí s jiným svobodným zednářem, který se tím chlubí, Ivanem Odilo Štampachem).

Nebo takový Přemysl Sobotka. Může to být fáma, ale údajně je členem jakési skupiny, která si říká Jednotka. Nesmějme si, tito lidé, unudění politikou, potřebují nějaké povyražení. Prý je tam i řada dalších senátorů a byznysmenů. Jestli jste o Jednotce neslyšeli, nevadí, já také ne. Slyšel jsem o ní až ve chvíli kolem pádu Mirka Topolánka od jednoho člověka, který se prý na její jednání dostal. Otázka ale je, co má Jednotka společného se zednáři. Možná nic.

Zajímavá je i židovská organizace na zednářský způsob - B´nai B´rith, která vznikla jako reakce na dřívější antisemitismus zednářů, kteří do lóží nechtěli přijímat Židy. Německý emigrant a strojník Heinrich Jones se proto roku 1843 rozhodl založit židovský řád, který v překladu znamená synové smlouvy. Oficiálně se k němu z českých politiků hlásí například bývalý poslanec Vladimír Železný.

Podle jednoho článku globální židovské tiskové agentury JTA má blízko k B´nai B´rith i sám předseda TOP 09 a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. A podle jistých indicií, kterých si povšiml i autor článku, by sem bylo možné zařadit i Alexandra Vondru.

Tím vším netvrdím, že kdo je v nějakém tajném či polotajném řádu, je nutně špatný. Například Vladimíra Železného, kterého jsem měl možnost osobně poznat, si velice vážím a rozhodně nepatří mezi pokrokáře, ale spíše mezi konzervativce a hrdé vlastence, o jehož motivech nemám nejmenších pochybností. Navíc je správné, že informace o svém členství v tomto řádu netají.

Ale co ti ostatní? Komu jsou zavázáni? Komu co na zasvěcovacích obřadech přísahali? Jakým tajným slibem ze svých rituálů se řídí a komu slouží? Neměli bychom od našich politiků požadovat v těchto věcech transparentnost? A když už po nich chceme, aby přiznávali své příjmy a členství v dozorčích radách, nestálo by za to také vědět, ke kterým tajným či polotajným organizacím, řádům či sektám patří?

Jsem přesvědčen, že by to bylo více než užitečné...

Pro Prvnizpravy.cz
Adam B.Bartoš

Organické a hierarchické zriadenie spoločnosti

Autor: Cyril Dudáš | Publikováno: 27.8.2011 | Rubrika: Kulturní válka

Aby ľudská spoločnosť v mnohosti a rozmanitosti svojich členov splnila svoj účel, nemôže to byť mnohosť a rozmanitosť len číselná, číre nakopenie ľudí, lež musí to byť množstvo, ktoré tvorí jednotu na základe vnútorného spojenia čiže hierarchicky odstupňovaný organizmus. Hromada tehál, kopy vajec, množstvo mincí tvorí jednotu mechanickú. Naproti tomu manželstvo, rodina a národ tvoria spoločenstvo organické. Medzi jednotlivými časťami organickej spoločnosti je jednota, ale zároveň aj rozdielnosť. V manželstve muž a žena sú organicky spojení v jednotu, ale zároveň sa rozlišujú fyziologicky a fyzicky.
...

Aby bola organizácia naozaj pevná, musí smerovať k najhlbšiemu a mnohonásobnému duchovnému spojeniu jednotlivcov a až na tomto podklade môže upravovať vonkajšie konanie. Spoločnosť rozložená na jednotlivé atómy, nemá pevnú spojitosť. Atómy vnútorne odlúčené sa spájajú len vonkajšími putami. A to nestačí. Keď sa duchovné putá nahrádzajú iba hospodárskymi a produkčnými pomermi, človek zostáva v spoločnosti iba akousi hospodárskou kategóriou. Za takýchto predpokladov moderná spoločnosť nemá vnútorné spojivá: triedne boje, imperializmus, voľná súťaž sú následkami zatomizovania spoločnosti a jej odlúčenia od ontologickej bázy. Či už to bol prehnaný individualizmus a kapitalistický liberalizmus a či diktatúra jednej spoločenskej triedy, ľudská osobnosť sa v nich obetovala krutému mechanizmu a zneužívala pre neosobnú spoločnosť, v ktorej nebol nikto zodpovedný, lebo sa vedel dobre skryť za anonymitu. Katolícka náuka zdôrazňuje, že sa osobnosť musí zachrániť. Stane sa to len vtedy, keď sa spoločnosť zriadi organicky a hierarchicky.
...

Keď používame slovo "organizmus", tým nechceme tvrdiť, že spoločnosť je organizmus v zmysle prírodovedeckom tak, ako to učí škola organistická, ktorá preháňa v podstate zdravý obraz, že spoločnosť je organizmom a až do smiešnosti prenáša na spoločnosť vlastnosti skutočného organizmu. Výraz "organizmus" môžeme však veľmi vhodne použiť ako metaforu vtedy, keď ním mienime harmonický celok, ktorý funguje súčasne vo svojej hlave i v údoch a v ktorom sa prejavuje vzájomná a účelná spolupráca jednotlivých zložiek.
...

Táto myšlienka o spoločnosti ako organizme nie je cudzia ani sv. Tomášovi Akvinskému. Tvrdí totiž, že "časť prirodzene sa vydáva na zachovanie celku: ako ruka sa bez rozvažovania vydáva úderu na zachovanie celého tela. A pretože rozum napodobňuje prírodu, nachádzame takú náklonnosť v cnostiach politických: záleží totiž na cnostnom občanovi, aby sa vystavil nebezpečenstvu smrti na zachovanie celej obce ... Prirodzenosť sa obracia k sebe nielen v tom, čo jej patrí jednotlivostne, ale omnoho viac vo všeobecnom" (Summa th. I. q. 60. a 5.) Sv. Tomáš chce povedať, že dobro spoločnosti vyplýva z troch zdrojov: z ľudskej činorodosti, z uznania svojej podriadenosti nadriadenému celku a z ochoty obetovať i život, keď to vyžaduje všeobecné dobro spoločnosti. Podľa toho ľudská spoločnosť pripúšťa len jeden druh organizácie: hierarchické triedenie a poslušnosť. Sv. Tomáš, vychádzajúc z hierarchie účelov v spoločnosti a zo skutočnosti rozmanitých okolností a z daných prirodzených rozdielov, verí v harmonickú výstavbu spoločnosti. Rozvíja vlastne svoje učenie o "corpus mysticum", aby ho plnil náukou o "res publica sub Dea" čiže myšlienkou ideálneho štátu, ktorý sa podriaďuje vôli Božej, v ktorom sa nižšie podriaďuje vyššiemu, aby sa tak dosiahla krása celku. Dokliaľ teda človek jestvuje v spoločnosti, musí sa bez váhania podriadiť tomuto pravidlu, aby neutrpel újmu ani on sám, ani spoločnosť. Na tomto pravidle, ktoré je napodobením obdivuhodného poriadku vo vesmíre, spočíva celá spoločenská organizácia.
...

Čo učia predstavitelia Cirkvi o spoločenskom organizme, o vzťahu jednotlivca k tomuto organizmu, to všetko sa dá vyjadriť presnou vetou tomistickej filozofie: Ordo in disparitate consistere videtur - poriadok sa zdá byť v rozdielnosti, v nerovnosti, v rozmanitosti. Na tejto pravde spočíva i princíp hierarchický, všeobecne platný ako v poriadku bytia vôbec, tak i v poriadku spoločenskom. Princíp hierarchický, ináč zákonitosť stupňovitého vrstvenia, spočíva v tom, že bytie je bohato rozvrstvené, že ani jeden z vyšších stupňov nie je dosiahnuteľný bez stupňov nižších, že musíme uznať služobný pomer nižšách hodnôt k vyšším, že nižšia hodnota je prostriedkom k vyššej hodnote, že hmotné hodnoty sú v hierarchii hodn§t pod hodnotami duchovnými, že všetky veci - i vyššie i nižšie skrze vyššie - sú podriadené celkovému poriadku vesmíru a že poriadok vesmíru ako celku podlieha absolútnej hodnote - Bohu.
...

Tomistická náuka o hierarchii hodnôt sa rovnako uplatňuje i v občianskom živote, ako nás o tom jasne učí Lev XIII. v encyklike Quod Apostolici muneris, kde píše: "Ten totiž, ktorý všetko stvoril a všetko spravuje, svojou prezieravou múdrosťou zariadil veci tak, aby najnižšie došli k svojmu cieľu pomocou prostredných a prostredné pomocou najvyšších. Tak, ako v samom kráľovstve nebeskom chcel, aby anjelské chóry boli medzi sebou rozdielne a jedny druhým podriadené; a ako v Cirkvi ustanovil rozličné stupne radov a rozdielnosť funkcií, aby totiž všetci neboli apoštolmi, ani všetci doktormi, ani všetci pastiermi; tak i v občianskej spoločnosti ustanovil viac radov, ktoré sa líšia hodnosťou, právami a mocou, aby totiž i štát, ako i Cirkev, tvoril jedno telo, ktoré obsahuje mnohé údy, jedny od druhých vznešenejšie, pritom však navzájom na seba odkázané a o spoločné dobro sa starajúce."
Vo všetkých sociálnych encyklikách sa opakuje myšlienka spoločnosti, organicky a hierarchicky usporiadanej. Idea mechanickej a abstraktnej rovnosti je logickým protikladom organickej nerovnosti spoločností, zriadených podľa hierarchického poriadku. Idea mechanickej a abstraktnej rovnosti sa protiví kresťanskému ponímaniu rovnosti, ktorá naznačuje duchovnú rovnosť všetkých ľudí pred Bohom, ako otcom všetkých ľudských pokolení. Preto kresťanstvo radšej rozpráva o spravodlivosti než o rovnosti a usiluje sa demokratický princíp kvantity spojiť s aristokratickým elementom kvality.
...

Logickým dôsledkom náuky o organickom a hierarchickom zriadení spoločnosti je učenie o potrebe spoločenskej autority. Ako v ľudskom organizme riadiacím princípom je rozumná duša, ktorá všetku činnosť človeka riadi, tak i v spoločenskom organizme musí byť vedúcim prvkom autorita čiže právo zaväzovať vzhľadom k spoločnému cieľu príslušníkov spoločnosti k určitým výkonom alebo opomenutiam.
...

Otcovská autorita v rodine je pravzorom ostatných autorít v iných spoločenských jednotkách. Máme totiž zachovávaný princíp autority hospodárskej, ako napr. v továrni, v remeselníckych dielňach, ďalej princíp autority duchovnej, ako napr. autorita učiteľa pred žiakmi, kňaza, biskupa, pápeža pred veriacimi a konečne princíp autority politickej, ktorú uznávajú občania v politickej obci, v okrese, v župe, v kraji, v štáte. Vo všetkých spoločenstvách - v hospodárskych, osvetových, vojenských, politických - autorita nadriadenej fyzickej alebo morálnej (právnickej) osoby je analógiou práva, aké požíva otec v rodine. Ako otec len na základe autority môže viesť rodinu k šťastnému nažívaniu, práve tak riaditeľ podniku, starosta obce, okresný náčelník, prezident štátu, ktorí majú naporúdzi správnu radu, obecný výbor, okresný výbor, parlament a ministerstvá, môžu len na základe patričnej autority starať sa o všeobecné blaho svojich podriadených. Len tak má možnosť chrániť ich, vychovávať, opatrovať ako svoje deti. Tieto zásady sú odôvodnené samou prirodzenosťou človeka.
...

Sv. Tomáš Akvinský nás učí, že i v stave nevinnosti by bola nevyhnutná potreba autority. Vraví: "Vtedy niekto vládne druhému, ako slobodnému, keď ho riadi k vlastnému dobru toho, kto je riadený, alebo k dobru všeobecnému. A taká vláda človeka nad človekom, by bola bývala i v stave nevinnosti, z dvojakej príčiny. A to najprv preto, lebo človek je prirodzene živočích spoločenský: preto by ľudia i v stave nevinnosti boli žili spoločensky. Avšak spoločenský život mnohých nemôže byť iba vtedy, ak niekto vládne, kto dbá na všeobecné dobro: mnohí totiž o sebe myslia na mnohé, kým jeden na jedno. A preto Filozof vraví na začiatku Politiky, že kedykoľvek mnohé veci sú zariadené k jednému, vždy sa vidí jedno ako hlavné a riadiace. - Po druhé preto, lebo, keby jeden človek býval nad druhého vynikajúcim v poznaní a v spravodlivosti, bývalo by nevhodným, aby to nevykonával pre úžitok iných, ako sa vraví v I. Pet. 4, 10: Posluhujte si vzájomne každý podľa milosti, ktorú dostal. - Preto vraví sv. Augustín, XIX. O Božom štáte, že "spravodliví rozkazujú nie zo žiadostivosti po vláde, ale z povinnosti radiť: to predpisuje prirodzený poriadok, tak Boh človeka založil."
...

V duchovnej spoločnosti, ktorá má za cieľ viesť ku spáse, princíp autority je zachovaný vo zvrchovanej miere. Keď zakladateľ Cirkvi Ježiš Kristus povedal Petrovi: "Ty si Peter, skala a na tej skale postavím svoju Cirkev" (Mt. 16, 18), veľmi jasno naznačil, že všetci Aposštoli neprijali rovnaký diel právomoci. Nie, lebo jeden je medzi nimi - Peter - zástupca, viditeľná vonkajšia hlava, uholný a základný kameň, ktorý má plnú moc pásť, riadiť a spravovať. V tom je monarchistický prvok Cirkvi, ako viditeľnej spoločnosti. Ale k tomuto monarchistickému prvku sa pojí episkopát, t.j. prvok aristokratický. Ježiš Kristus ustanovil biskupov, rozsiatych po celom svete, každého na jeho mieste v časti všeobecnej Cirkvi a hoci museli prijímať moc vykonávať svoj úrad od prvku monarchistického, predsa neboli a nie sú otrocky závislí na moci monarchickej. A k aristokratickému prvku - k episkopátu - pripojuje sa prvok ľudový, občiansky, t.j. kňazstvo.
...

Niet rovnosti v právomoci. Je nevyhnutná autorita v rodine, v obci, v národe, v ľudstve. "Spoločnosť, nech je akákoľvek, nevyhnutne potrebuje autoritu, aby neprepadla rozkladu", (Lev XIII. , encyklika Diuturnum).

Prevzaté z knihy Cyril Dudáš: Problém rovnosti, Verbum, Kočice 1946

http://dielnasj.blogspot.com/

Dobrovolnost a svoboda jako společný jmenovatel. Slovo libertarián mi plně nesedí

Autor: Lawrence W. Reed | Publikováno: 27.8.2011 | Rubrika: Zamyšlení

Dovolte mi parafrázovat větu skvělého komika Willa Rogerse: „Nejsem členem žádné organizované skupiny. Já jsem libertarián.” Ale rovnou dodávám, že ani slovo libertarián mi plně nesedí. Pokusím se to vysvětlit.
Nálepky jako „libertarián” ne vždy vyjasňují debatu. Někdy slouží jen jako náhražka myšlenky – jako když někdo řekne: „Aha, on taky patří k nim.” Když jsem dotlačen, abych sám sebe nějak zařadil, někdy výraz „libertarián” použiju, ale vždycky musím pár slov doplnit, aby bylo jasné, že nemluvím o členství v politické straně, nebo že nemusím mít dopředu daný postoj k nějakému probíranému tématu. Jindy se nazývám „klasickým liberálem“, ale když nemám čas na vysvětlování, posluchači těžko pochopí, v čem se to liší od dnešních (levicových) „liberálů“. Mé politické, etické a ekonomické postoje by asi nejlépe popsal pojem „voluntaryist” (od slova „dobrovolnost“) ve smyslu Auberona Herberta, britského filosofa 19. století. Jenže tenhle termín asi málokdo vůbec kdy slyšel.
Mohl bych být označen i jinak. Jsem třeba „rakušan” ve smyslu ekonomické školy, i když se hlásím i k řadě přínosů jiných ekonomických směrů. Jsem křesťan, který je ale současně racionalistou, protože věřím, že rozum ve vesmíru, který má svůj řád, je dar od Boha. Ačkoliv nezastávám ateismus Ayn Randové, jsem stejně horlivým obhájcem kapitalismu, jenž uznává nezadatelná práva člověka, úlohu podnikatele a nepřekonatelnost kreativní mysli. Jsem „konzervativec“ v tom smyslu, že si cením mnoha časem osvědčených tradic, i když jsem proti tomu, aby tyto tradice byly podporovány zákonem. Jsem „moralista“, protože si myslím, že mravní zásady jako čestnost, nezávislost, odvaha a sebekázeň jsou jednak správné a jednak nepostradatelné složky svobodné společnosti.
Lidé se mohou odlišovat ve svém hodnotovém řádu, zaměření, povolání a stále mohou být nazýváni libertariány v širším slova smyslu, i když sami sebe označují za objektivistu, rakušana, voluntaryistu nebo klasického liberála, křesťana či ateistu, moralistu či konzervativce.
Mám to štěstí mít ve všech těchto táborech řadu přátel a snažím se si je neznepřátelit. Nemám rád, když názorové rozepře vyústí v nepřátelství mezi lidmi, kteří jsou jinak ve většině témat spojenci. Jestli chceme věci opravdu změnit, pak je tolerance, stavění mostů a nacházení společných základů (což neznamená, že slevujete ze základních principů) lepší než svádění bojů o drobnosti. K čemu je koneckonců být sám přesvědčený o své pravdě?
Ačkoliv se neoznačuju za „objektivistu“, miluji tento citát (a mnoho dalších) Ayn Randové: „Když uvidíte, jak se obchoduje nikoliv na základě dobrovolnosti, ale na základě donucení, když uvidíte, že abyste mohli vyrábět, potřebujete povolení od lidí, kteří neprodukují nic, když uvidíte, jak peníze proudí k těm, kteří obchodují nikoliv se zbožím, ale se zvýhodňováním, když uvidíte, jak lidé bohatnou prostřednictvím korupce, zatímco na čestnost se doplácí, pak si buďte jisti, že tato společnost je odsouzena k úpadku.“
Jeden můj známý nedávno na facebook napsal: „Kdyby FEE a další libertariánsky orientované skupiny přestali do obhajoby svobody plést náboženství, podporoval bych je z celého srdce.“ Cítil jsem se vyzván, tak jsem na to napsal: „Nikdo ve FEE netvrdí, že musíte věřit v Boha, abyste ctil a podporoval svobodu. Respektujeme každého, kdo je proti donucování, ať již je jakékoliv víry nebo bez náboženství. A protože lidi soudíme jako jednotlivce a nikoliv jako příslušníky „skupin“, ke kterým je někdo řadí nebo podle nálepek, které jim někdo dává, neodsuzujeme lidi nějakého náboženství za špatné skutky jednotlivců, stejně jako neodsuzujeme ateisty za špatné skutky lidí, jako byl Mao nebo Stalin. Víra nebo absence víry je osobní záležitostí, nikoliv předpokladem pro obhajobu vlastnických práv.“
Neměl jsem v úmyslu dotyčného přesvědčovat o svém náboženství, ani jsem nechtěl eskalovat debatu do hádky. Chtěl jsem naopak zmírnit napětí zdůrazněním toho, co jsem považoval za společnou půdu. Oba chceme, aby ve společnosti bylo méně donucování. Žijeme ve světě, kde si spousta lidí bláhově myslí, že by donucování mělo být ještě více. Obhajují více donucování, což dokazují nekonečnou touhou řešit každý problém pod sluncem vytvářením dalších a dalších daněmi financovaných programů. Bral jsem toho známého z facebooku jako spojence, nikoliv jako nepřítele. A to je podle mě cesta, kterou bychom se měli vydat, pokud chceme my, kteří věříme ve svobodu, jednoho dne zvítězit.
Podělím se s vámi o slova, která jsem napsal do článku ve Freemanu v květnu 2007. Mohly by se stát základem pro smířlivější vztahy mezi různými proudy, které se dnes považují za protichůdné:
Dospělý zodpovědný člověk nikdy neusiluje o neoprávněnou moc nad jinými dospělými ani nechce, aby druzí byli nuceni podléhat něčím představám a plánům. To je tradiční pojetí svobody. To je odůvodnění pro omezení vládní moci nad našimi životy.
Stačí se letmo podívat na současnou politiku a nešťastná eroze svobody je zřejmá. Svěřili jsme vládám od obecní přes státní po federální úroveň pravomoc rozhodovat o více než 40 % našich příjmů ve srovnání s 6-7 procenty před sto lety. A nemálo obyvatel je přesvědčeno, že těch 40 % stále není dost.
Vybudovali jsme to, co Margaret Thatcherová posměšně nazývala „pečovatelským státem“, který nám, dospělým jedincům říká, jak se máme chovat, na co nemáme sahat a co smíme dělat, jako bychom byli malé děti.
Závěr: Je mi celkem jedno, jak se sami nazýváte, ale jestli se chcete dožít zásadního omezení donucování ve společnosti, pak jste mými spojenci a já s vámi chci spolupracovat. Soustřeďme se nikoliv na naše odlišnosti ale na přesvědčování těch, kteří stojí na opačné straně.
Lawrence W. Reed je prezidentem Foundation for Economic Education. Vyšlo v magazínu Freeman, April 2010 pod názvem Anti-Force Is the Common Denominator.
překlad Petr Mach
www.nechtenasbyt.cz


Čtěte také:
Murray Rothbard: Libertariánské dědictví: Americká revoluce a klasický liberalismus
Mýty a fakta o libertarianismu
Betrayal of the American Right
Co se to stalo s americkou pravicí?
Proč nejsem konzervativcem
Principy liberálního společenského řád