Dr.ing. B.Kobliha

Oranžová pátá
Bohumil Kobliha
Už po tři roky, vždy s jarem, se rozvíří válečné bubny proti Iránu. Není se co divit. Irán je dnes druhým největším producentem a exportérem nafty, takže byl vřazen do třídy super teroristů, a volá se hrr na něj (ovšem za dalšími zdroji nafty a ke světovládě)! Jenomže komu se chce do války i když vibrace válečné propagandy se protahuje do léta, a bude asi trvat dále. Komu se opravdu chce do dalších válek, když dvě má Amerika rozdělané k nedotažení. To stojí triliony zmenšujících se dolárků, a irácká nafta dosud svobodně neteče a klid v Afganistanu není. K tomu z krku leze recese do deprese, a nikdo z odpovědných neví jak z ní. Prezident G.W.Bush sice plánoval trvalou okupaci Iráku, kde mělo trčet dozorem nad demokracií a svobodou asi sto padesát tisíc vojáků v padesáti opevněných městysech, strategicky rozmístěných po celé zemi, ale nějak mu došel dech či peníze. A US rakví a zraněných z okupovaných území stále přibývá. Proto prezidentský kandidát Barak Obama zamával bílou vlajkou předvolebních slibů, a že prý stáhne vojska do osmnácti měsíců. To se samozřejmě v USA zalíbilo, a voliči mu dali 46% sympatií, zatím co Bushovu jestřábu Johnu McCainovi jen 42%. Není se co divit poněvadž McCain slíbil pokračovat v Bushově politice okupací na věčné časy. Kdo volí rád fanatiky? Nepříjemnou situaci ale stále zamíchává Izrael či spíše Mossad zprávami, že Irán bude mít pumu zítra, nemá‑li jí už. Proto aby si utvrdil svoji prezidentskou kandidaturu za demokraty, Obama už 2.června v AIPAC (American‑Israel Public Affairs Committee) tedy prohlásil, že udělá vše k zastavení vývoje Irácké atomové zbraně a že bezpečnost Izraele je "svatosvátá". Přesto se Izrael chystá na preventivní bombardování iránských laboratoří na obohacování uranu v Natanz a jinde.
Situace je prekérní, a proto admirál Mike Mullen, náčelník US generálního štábu, 3.července 2008 varoval před spuštěním konfliktu, protože by to prý přešponovalo americké volenské síly. Jenom!?!
Aby se Izraelci zklidnili, slíbili jim ze státního departmentu USA, že umožní přelety bombardovacích letadel typu F15 a FI6I z Izraele přes Irák (a zřejmě zajistí povolení i Turecka), bohužel ale, že je vojensky nemohou podpořit!
Ve studii "Námořní bitva" (9.6.2008) jsme si všimli, jak obtížná situace je Perském zálivu a specielně v Hormuzské úžině. Proplouvá jí v tankerech 40% světové nafty, a přerušit tenhle proud zejména pro USA, ale i celou Evropu by bylo katastrofické. Uzavřít Úžinu vojensky je věcí hodin a několika raket, a Irán jich má jistě pár navíc, když jich mohl zkušebně v minulých týdnech odpálit devět. Irán se netají, že v případě napadení zacílí i na americké námořní síly. Byla by tak ohrožena US Navy Pátá flotila (či nyní správněji Bitevní grupa), která je v Zálivu nasazena. Situace je na poplachovém stupni Oranžová ("Amber").
Izraelský premiér Ehud Olmert a Mossad může chtít bombardovat, ale jeho chtění nebude Amerikou vítáno, a ani Evropě a světu nebude vhod. Právě probíhající jednání a protahovačky NATO s Iránem slouží patrně jen k oddálení konfliktu. Zdrží to Izrael, aby právě ještě za prezidentování válečnického Bushe nezavařil všem? To uvidíme v budoucích týdnech či měsících ubírajících se k USA prezidentským volbám.
Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn, 23.7.2008.
zpět na hlavní stranu přehled článků ze Svědomí








Námořní bitva
Bohumil Kobliha
Pojem námořní bitva je nám suchozemcům poměrně vzdálený. Nejspíše se nám při něm vybaví nějaká filmová pirátská řežba a v nejlepším případě Nelsonovo vítězství u Trafalgaru. Pro nás vnitrozemce je i jen základní její jednotka, totiž loď, spíše romantickou záležitostí, s myšlenkou na plachetku a parník. Hned vedle kajaku či kánoe, a tak je zřejmé, že chceme‑li s dobou držet krok musíme si své znalosti doplnit, zvláště když námořní bitvy permanentně probíhají. Zde připomeňme operace proti Iráku, kdy od útoku "Písečná bouře" (Desert Storm), přes následné bombardování a vojenské akce roku 2003, až po dnešní okupaci je vše řízeno a vedeno z US lodí v Perském zálivu. Vzpomeňme podivného potopení ruské ponorky Kursk. Tam při ruských námořních manévrech vše "stínově sledovaly" dvě US "zabijácké ponorky" (Killer submarine). Jedna z nich pak bezprostředně s nabouranou přídí byla opravována v neutrálních vodách Skandinávie...Tak učit se, učit se, učit se, jak říkával soudruh Lenin (a Komenský před ním)!
Američané přejmenovali před časem to čemu se říkávalo flotila, na Bitevní grupa (Battle group). To má svůj význam, jak si dále potvrdíme.
Jádrem bitevní grupy je mateřská letadlová loď. Na tu bývá navázáno na její ochranu, i jako spoluútočící, několik torpédoborců, křižníků, ponorek a řada pomocných lodí, podle toho kde a jak má být či je grupa nasazena. Spojené státy americké mají tři třídy mateřských letadlových lodí v celkovém počtu dvanácti, a dvě nové ve výstavbě. V třídě Enterprise jednu o výtlaku 75.000t, a tři ve třídě Kitty Hawk o výtlaku 83.900t. Největšími (pro US Navy i světově) jsou ze třídy Nimitz, o gigantickém výtlaku 91.487t, délky 317m a šířky 40,8m, s baldachýnem dvou rozjezdových ploch 332x76,8m. Těch mají celkem osm, přičemž dvě nové se staví. Každá v této třídě nese 86 letadel, schopných házet i atomové pumy, a šest helikoptér. Jako u všech lodí s atomovým pohonem je i zde akční rádius prakticky neomezený.
Angličané, světově druzí, mají mateřské letadlové lodě pouze tři o výtlaku 20.600t. Musíme ale zaznamenat dvě nové právě ve stavbě, třídy CVF o výtlaku 75.000t, délky 283m, šířky 73m. Jejich jména už byla stanovena na HMS Queen Elizabeth a HMS Prince of Wales. Každá má nést 34 letadel plus helikoptéry. CVF jsou svojí velikostí světově druzí za Nimitzem.
Vedle těchto námořních velmocí má "nebezpečné" Rusko pouze jednu mateřskou letadlovou loď třídy Kuznětsov, o výtlaku 45.000t, která nese pouze dvacet čtyři letadel a šest helikoptér. Zde se nám může začít rodit v hlavě představa kdo asi a co asi na světě a jeho oceánech zamýšlí.
Křižníků má USA dvacet sedm (27). Je to třída Ticonderoga (Aegis) s výtlakem 9.500t, délky 173m, šířky 16,8m. Rusko má celkem křižníků pouze pět (5), z nichž největší je třídy Slava s výtlakem 9.380t, délky 186,6m a šíře 20,8m. Britanie křižníky nestaví, ale nahrazuje je lehčími a rychlejšími loděmi pod názvem fregaty (Frigates), které také mohou mít různé bojové úkoly a tedy i výzbroj, od raket všeho druhu, děl až ráže114mm a torpéd. Nese i helikoptéry s vybavením vyhledávat a bombardovat i ponorky.
Fregat má Britanie dvacet (20), a nových šest staví. Jedna z nich se už zkouší na moři, včetně střelby nových raket, odpalovaných z torpédových trub, tedy vodorovně. Amerika fregaty sice na zakázku pro jiné země staví, ale sama je nepoužívá (či nebývají zaznamenávány).
Rusko má fregat celkem čtyřicet (40), z toho 24 třídy Grisha, ty mají výtlak 1.200t, délku 71,2m a šířku 10m. Třídy Krivak má 15, s výtlakem 3.650t, a třídy Neustrashimy jednu o výtlaku 4.250t, délky 131m, šířky 15,5m. Rychlost mají většinou kolem 30uzlů/hod. (námořní uzel má 1852m).
Vedle toho pro námořní bitvu jsou a budou vždy důležité torpédoborce (destroyer), které v historii byly stavěny proti rychlým torpédovým člunům, a dnes mají celou řadu úkolů včetně ničení nepřátelských ponorek. To je v současnosti ale také úkolem i "zabijáckých ponorek".
Tedy torpédoborců mají Spojené státy celkem 49, z toho největší jsou třídy Spruance ( počtem 21), o výtlaku 8.040t a délky 171m, šířky 16,8m, s akčním rádiem 6000 mil při rychlosti 20uzlů/hod. Mají max. rychlost 33uzlů/hod.
Britové budou mít i s těmi co právě staví torpédoborců celkem 23, zatím co "nebezpečné" Rusko jich má jen dvanáct (12!). Největší z nich je třídy Udaloy o výtlaku 6.700t, délky 163,5m a šířky 19m. Akční rádius má 7.700mil při rychlosti18uzlů/hod. Maximální rychlost má 29uzlů/hod.
Největším nebezpečím pro svět i budoucí námořní bitvu či bitvy jsou ovšem ponorky, nesnadno sledovatelné i nejnovějšími hloubkovými sonary a radary. Nesou totiž ve většině případů rakety s atomovými hlavicemi. O těch nejnovějších se v námořní a jiné odborné literatuře málo dočteme.
US Navy má ponorek na světových mořích celkem 71 a další se staví. Největší známé jsou útočné, třídy Ohio (počtem18), s výtlakem při ponoru 18.750t, o délce 170,7m a 12,8m šířce. O těch se ví, že nesou 12 nukleárních raket nebo 100 torpéd. Padesát jedna ponorek třídy Los Angeles má vedle útočných možností také úlohu "zabijáků" (Killer submarine), ale specialisované zabijacké jsou dvě třídy Seawolf s výtlakem 8.800t, délky 107,8m a šířky 12,9m. Ty mají ohromující rychlost 39uzlů/hod. při ponoření.
Proč tolik US Navy Killer submarines? To nám vysvitne, když je srovnáme se známými počty ruského ponorkového parku. Nejlehčí jejich ponorkou jsou ty třídy Kilo (těch mají 9), které byly také prodávány do ostatních zemí jako Indii, Číně, Iránu, Polsku, Rumunsku i Alžíru. Tato populární malá ponorka má výtlak pouze 2.325t, délku 72,6m při šířce 9,9m a rychlosti 17uzlů při ponoření s akčním rádiem 6.000mil při rychlosti 7mil/hod. Je to tedy ponorka spíše hlídková. Ovšem další ruské třídy Akula (počet 10), Delta IV (7), Oskar II (6), Victor III (6) a Typhoon (2) mají všechny výzbroj raket s 200kT nukleárními hlavicemi, nebo 40 torpéd. Tedy Rusko má čtyřicet (40) ponorek celkem. Největší z nich je Typhoon s výtlakem 18.500t, při délce 171,5m a šířce 24,6m, s rychlostí 25uzlů/hod při ponoření. O nových verzích třídy Kursk, které se staví tři (3), nejsou žádné údaje dostupné. Mají to být ale "nepotopitelné útočné" super‑ponorky. Britové, jako nejbližší spojenci USA v míru i válce, vedle toho mají ponorek 16 a ve stavbě další tři.
Z hořejších výčtů vidíme, že tedy na každou ruskou "útočnou" ponorku připadá přibližně 1,6 stínově doprovodné americké "zabijácké" ponorky. S rychlostí až 39uzlů/hod. si mohou hrát i s nejrychlejším ruským Typhoonem (25uzlů/hod.) jako kočka s myší. Podobně jako ty dvě co "doprovázely" manévry Rusů, a při známé nehodě ruské super‑ponorky třídy Kursk.
Sledujeme‑li vývoj světové situace a vojenské přepady, můžeme si srovnat a odvodit co znamenají nevyvážené počty bitevního "lodního parku" Ameriky vs. Rusko.
Vysoké počty bitevních lodí Britanie a Ameriky mohou být zdůvodněny tím, že hlídají cesty tankerů dopravujících černé tekuté zlato, jak do Evropy tak do Spojených států. Víme jaká je právě uměle vyvolaná palivová krize (139 US dolarů za barel!) a dovedeme si představit, co by znamenalo přerušení lodní dopravy nafty ze Středního východu, jak do USA tak do Británie. Neměli bychom tedy být udiveni nasazením lodí pro možné námořní bitvy podél tras dopravy. Bez nafty Středního východu by se život ‑ včetně obrany, zejména v USA, stal velmi obtížný. Amerika by sice mohla otevřít své rezervy nafty na Aljašce, to by ovšem nebylo přes noc.
Ale jak je to s poměrem plovoucích, ostrovů totiž dvanácti amerických mateřských letadlových lodí, k jedné ruské. Pozorujeme‑li jejich nasazení, vysvítá také, proč bylo jméno "flotila" pozměněno na "bitevní grupa".
Bitevní grupa zasahuje nejen na moři, ale daleko do vnitrozemí, letadly a řízenými raketami všeho druhu. Se svými doprovodnými plavidly kryje a umožňuje bezpečnou přepravu a vylodění desítek tisíc invazních a okupačních vojáků. Jak jsme viděli a vidíme v Iráku, tam se v krátké době usídlilo až sto šedesát tisíc US Marines a pěšáků, kteří údajně pro svět (a zejména Izrael) likvidovali hrozbu irácké atomové pumy (kterou Irák nikdy neměl), a že zemi samotnou prý zbavili Al Kajdy (Al Qaedy), která tam ovšem za Saddama Husseina také nikdy neexistovala.
Akce proti Iráku dokumentuje, že pomocí Bitevních grup, vedených gigantickými plovoucími ostrovy, USA mohou, bez velkého nebezpečí pro Americký kontinent, zasáhnout všude na světě, tak jak bude v jejich zájmu a uzdání podle Wolfowitz‑Bushovy doktríny. Spojené státy (za bratrské podpory Velké Britanie) mohou plně rozvinout moderní světovou imperiální politiku, bez války (která dle OSN je nezákonná), jen jednotlivými bitvami "proti teroristům" (ovšem zejména za naftou a jinými zdroji), vedenými z moře daleko od svého domova. Pokud neudělají nějakou kardinální chybu, (třeba že podpoří útok Izraele proti Iránu), nemusí se Amerika žádného vážného odporu obávat. Mohou okupovat postupně země všech menších států světa. Obráceně je ale jisté, že potopením jediného plovoucího ostrova (ať už US či GB) v Hormuzské úžině, natož v Suezském průplavu protiútokem, je ohrožena dodávka paliva do USA i Evropy vážným způsobem.
Počet ruských ponorek s atomovou výzbrojí nám svědčí pouze o tom, že Rusové své ponorkové síly uvažují jen jako nukleární deterent. Na dobyvačnou, útočnou politiku se nemohou odvážit i kdyby chtěli. Proti USA rozhodně ne.
Mám tedy poněkud hrůzu a obavy z mírumilovnosti USA a jejich způsobu šíření svobody, bezpečnosti a demokracie.
Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn, 9.6.2008. Pro faktografii byla použita převážně kniha Roberta Hutchinsona "Warship Recognition Guide", Harper Collins Publishers, 2002.
zpět na hlavní stranu přehled článků ze Svědomí



Předpověděl...
Bohumil Kobliha
Někdy své současníky ani dobu nedovedeme přesně odhadnout. Tušíme jen co je a co není správné a nosné, a co asi dělat. To co dělat, se může stát ale imperativem za zvláštní situace jako je rozhodnutí opustit svojí zemi. Před odchodem do exilu jsem mluvil o svých budoucích úkolech s politickým analytikem Miroslavem Dolejším a usoudili jsme, že důležité bude vyhledávat a dávat schopné Čechy dohromady a připravovat se na dobu, kdy se vymaníme z ruské okupace. To mne pak v Anglii vedlo k ideji Naardenského hnutí (které jsem spoluzakládal), mému angažmá v publicistice a práci ve Společnosti pro vědy a umění. Zde vznikla celá řada osobních přátelství. Po listopadu 1989 jsme tedy byli hotovi účinně pomoci doma, ovšem byli jsme zaskočení angažmá třetích mocí. I tak se ale uskutečnila mnohá důležitá setkání a propojení. Jedním z nich byla schůzka Miroslava Dolejšího s prof. Milanem Zeleným. Přesné datum nemohu uvést, poněvadž se kdosi postaral o odcizení mého deníku z té doby. Toto setkání bylo ale jedním z prvních.
Tématem schůzky byla politika a pochopitelně ekonomie. Miroslav došel k názoru, že problémy světa nastaly, když peníze byly učiněny zbožím (viz také moje esej "Souchotě peněz" ze 4.12.2007). Prof.Zelený byl, tuším, poněkud zaražen pronikavým pohledem "laika" Miroslava do ekonomiky, ale více méně souhlasil, že skutečnost peněz jako zboží sehrává závažnou roli. Tehdy ovšem se věci nejevily tak ultimativní jako dnes, kdy se "nejsilnější ekonomie světa", totiž USA, řítí do recese. Američané teď z krize viní kde koho, zejména dřívějšího náčelníka Federal Reserve Alana Greenspana. Na to jsme si ale v Západní politice a ekonomice už zvykli, že se pravé podstaty věcí a událostí nechtějí vidět. Dostáváme se pak ovšem do situace, kdy "všechno je jinak", či daleko přesněji, že "všechno je podvod". Miroslav předpověděl v podstatě nejen dnešní kolaps v ekonomice, ale i v neúnosném a krátkozrakém politickém makléřství, založeném na úděsné chamtivosti "bankéřů světa".
Miroslav při našich schůzkách, a konečně i ve své poslední knize "Analýza 17.listopadu 1989." kritizoval cestu ke konzumní společnosti. V tom se rozcházel s Amerikou konfirmovaným ekonomem prof.Zeleným. Amerika a konečně celý západní svět staví na konzumerismu jako hybné síle ekonomie. To je další kámen úrazu. Inserce (dnes akty PR ‑ Public relations) vnucují "kulturu" nakupování (shopping), kupuj, kupuj, kupuj, dokonce jako zábavu či koníčka. A poněvadž ne každý má hotové peníze, bankéři světa vymysleli pohodlné úvěrové karty (s důvěrným a vtíravým označením "flexy friends"). Svůdné kredity pak zatáhly jednotlivce i celé národy do závislosti na bankéřích světa. Dluhy ale není čím uhradit, a tak se splácejí dalšími půjčkami. Doslova komická situace nastala právě v Americe, kde se vláda rozhodla dát 130 milionům zchudlých občanů rabatové šeky na šest set až dvanáct set dolarů (viz The Sunday Times ze 4.5.2008 ‑ Stelzer), ve smělém domnění, že občan hned půjde a peníze utratí za americké zboží. Tím roztočí USA ekonomiku, a zachrání stát před krachem. To už není ani tápání, to je tanec zoufalců, bankéřů světa nad svým vlastním hrobem.
Současnost nám tedy připomíná dílo a myšlenky Miroslava Dolejšího jako studny na poušti. Jeho odchod 26.6.2001, bohužel nelze změnit.
Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn, 7.5.2008

Englishness a češství
Bohumil Kobliha
Kdysi na začátku sedmdesátých let jsem pod stolem v restauraci zapomněl půjčenou 16mm promítačku. Bylo to na vysoce frekventovaném londýnském Holbornu kousek od sídla BBC, kam jsem chodil s kolegy z International Construction Company na obědy. Když jsem ztrátu zpět v kanceláři u svého rýsovacího prkna s šokem zjistil, byl jsem smíškem Joem ujištěn, že tam přístroj už nebude. Tehdy jsem ještě věřil ve starou dobrou Anglii, tak jsem zaoponoval, a letěl zpět. Promítačka odpočívala dosud pod stolem. Vítězoslavně jsem ji dotáhl zpět, ale Joe žasl: "To je zázrak! Víš ona už Anglie dávno není to, co se o nás říká..." Později jsem zjišťoval a objevoval, že skutečně "stará dobrá Anglie" se hodně a k nepoznání změnila od literaturou oslavovaných dob pozitivního průkopnictví a gentlemanství ve všem. Poválečné přistěhovalectví z bývalých kolonií a pocit stísněnosti jistě zapůsobil, ale daleko horší byla vlna "multikulturalismu". Propagovat britské, přestalo být "politicky korektní". Multikulturalismus znamenal, a dosud znamená, doslova ústup od národní hrdosti, zvyklostí a tradic jen proto, aby se ti nově příchozí, většinou barevní a černí, necítili být nějak méně. Zacházelo se, a dosud zachází, tak daleko, že říci na příklad úsloví "černá ovce", bylo a je nepřípustným rasismem. Černým se tím nikterak nepomohlo.
Agresivní bubnová kultura, rozmnožená o decibely US "těžkého kovu", Angličanům nepřinesla žádný vzestup. V Evropě se bubnovalo už dávno, a když se k bubnování vracela, bylo to vždy znamení cesty k válečnictví a válkám. Máme připomínat bubínky a bubny Hitler‑Jugend?
Multikulturalismus nebyl přínosem Britům ani přistěhovalcům. Multikultura není kultura, ale ústupek a rozdělení. Je to jako pytlík barevných bonbonů. Dáme potom stejně přednost tomu co nás upoutá, na co máme chuť. Někdy tomu s lékořicí, jindy fondánu. Proti gustu žádný dišputát, říkal můj děd.
Kam se poděla zpěvnost staletí Evropou kultivovaná? Katolíci dokonce vírou, že "kdo zpívá, modlí se dvakrát", povýšili zpěv na službu Bohu. Každý v Evropě pozná, že míchat na koncertě Smetanovu "Vltavu" s Beatles "Yellow submarine" nelze. To je prostě věcí po generace pěstovaného citu!
Národní kultura ovšem není jenom v hudebnosti. Specificky národní literatura je doslova růžemi a karafiáty života. Angličané konečně poznávají, že multikulturalismem ztrácejí, a začínají mluvit o "anglickosti" (englishness).
V televizi se vrací k anglické klasice a typickým "kostýmovým drama", jako na příklad autorky Jane Austin a podobně.
Národní svébytnost začíná a potvrzuje se projevy kultury.
Utrpěla‑li anglická lidsky poutavá kinematografie invasí hollywoodských kovbojek, stříleček a automobilových honiček, není to jen ztráta dříve skvělého britského filmového průmyslu a všeho co positivního divákům přinášel. Trpí tím celý národ i svět.
Podobně nemohu nesoudit, že je na čase abychom i my Češi si uvědomili to své a naše místo ve světové kultuře. Vrátili se k češství a skutečně positivní českosti. Začali si její specifičnosti vážit. Vzpomeňme jen Čapka či Hrabala! Tvorbou pro sebe a po našem dáváme více ostatním. Máme na to! O kultuře práce, výroby, architektury a všeho ostatního čím dýcháme a žijeme, nemluvě...
Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn, 1.5.2008
zpět na hlavní stranu přehled článků ze Svědomí