Dr.ing. Kobliha B - publicistika z roku 2008

Oteplování
Bohumil Kobliha
Děsíme se zprávami ochránců životního prostředí, G7, a dokonce i „bdělých" vlád o tom, jak se svět kolem nás znečisťuje a jak se zeměkoule otepluje. Lední medvědi jsou na tom prý nejhůře. Musíme v tom něco udělat.
Jsme nabádáni, abychom šetřili energii a naše ovzduší. Nic proti tomu naopak. Sám jsem na straně environmentalistů, ale... Buší se do nadužívání civilních letadel, ale zapomíná se na stovky vojenských náletů denně. Přehlíží se doprava tisíců družic na jejich oběžné dráhy matičky země, vymýšlejí se a střílí se vojenské válečné rakety.
Bušíme do používání osobních aut, ale na válečná vysoko kubaturní vozidla, transportéry, pancéře a tanky zapomínáme.
V roce 2006 anglická vláda dokonce vydala „Zelený zákon" (Green Bili) na ochranu životního prostředí, ale „zapomněla" v něm na znečištění našeho ovzduší vojenskými akcemi a válkami.
Jsem přesvědčen, že jedna patrona do pušky, samopalu či kulometu vydá za deset minut jízdy malým osobním autem. Kulomet vypálí průměrně okolo 500 nábojů za minutu, a kolik se jich denně `spotřebuje" v Afganistanu, Iráku, Palestině a jinde po světě. Kdo tohle kdy spočítá? A měl by!
Jaké znečištění způsobilo bombardování Jugoslávie či Iráku v poměru k civilním `hořákům" si dovedeme jen mlhavě odvodit ze snímků výbuchů a hořících měst.
Taková věc jako znečisťování a ohřívání naší planety se ovšem nestane den ze dne. Musíme nutně připomenout dvě drtivé světové války minulého století, včetně výbuchů atomových bomb a zkušební explose, které tomu předcházely. Jen namátkou připomeňme bubnovou palbu poslední německé ofensivy v červnu 1918, tzv. `Kaiser Offensive" za První světové války kdy bylo použito 6000 (slovy šest tisíc) kanónů. Kde jsou zbombardovaná hořící města Druhé světové války, jak vítězů tak poražených ‑ Londýn, Coventry, Berlín i Drážďany, Hirošima a Nagasaki. A tak dále a tak dále. To byly ohníčky!
Ledních medvědů je mi zajisté líto, ale co si chystá člověk na člověka, když jen zvážíme co bombardérů je všude připraveno, kolik nových bomb čeká na nová svržení? Kolik torpéd i raket je k okamžitému odpálení na lodích, v ponorkách, silech i transportérech po celé planetě pro Třetí světovou válku? To je zřejmě zábava jako každoroční oslavné ohňostroje v listopadovém Londýně... a lid se musí bavit, aby zapomněl co se na něj chystá v termínech skutečných bomb. V dělobuších i rachejtlích je přece legrace a podívaná (ač také pořádně zasviní oblohu).
Napsal jsem o tom do západních novin, ale nikdo nemá nejmenší zájem se těchto počtů dotknout, říkat pravdu. Budou nás zdaňovat za kouřící náklaďáky, ale kdo zdaní desetitisíce tanků, a vojenských vozidel? Vojenské znečisťování životního prostředí má zelenou!
Je to boj proti teroristům, ledním medvědům, nebo proti nám všem?
Měli bychom žádat na vládách a na ministerstvech `obrany" aby nám vydaly počty o minulém, současném i připravovaném `znečištění" a uvážily svou roli a své cíle, než bude opravdu pozdě.
Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn, 25. 2. 2008







Nebylo to náhodou
Bohumil Kobliha
Stále se domníváme, že jsme pro tzv. Západní demokracie důležití. Opak je ale pravdou, a dnešek to potvrzuje zpravodajstvím či spíše nezpravodajstvím o právě proběhlých presidentských volbách v České republice. Zde v Londýně jsme marně čekali, že se objeví něco na některém ze čtyř oficielních kanálů britské televise. Nic. Na rádiu nic. A ani řádečka se neobjevila v největších anglických novinách The Sunday Times. Nicoucí nic. A není to tím, že pan prof.Klaus je osoba nezajímavá. Nejsme pro ně ani tak důležití jako nejmenší bývalá britská kolonie. ČR je dnes pouhý vybledlý satelit Západu.
Kdysi dávno mi jeden Brit řekl: Anglická svoboda záleží v tom, že nám na ostatních nezáleží. Byl ale původem Ir, takže si můžeme myslet, že jeho názor byl přehnaný. Prostí Angličané jsou hotoví pomoci bližnímu, a pokud jste v nouzi a bezvýznamně dole, vždy jsou ochotni vám podat záchrannou ruku, což je hezké.
Horší to je ale u anglických politiků. U těch se silně projevuje generosita dávat to co není jejich ‑ někomu jinému.
Letos na podzim bude sedmdesáté výročí Mnichova. Velkorysý britský ministerský předseda Neville Chamberlain tehdy v roce 1938 daroval panu Hitlerovi československé pohraničí. Zdůvodňoval to tím, že jde o zemi, o které Britové nic nevědí. Věnovacím dopisem, kterým mával vstříc reportérům, když vystupoval z letadla Mnichov ‑ Londýn, prý zachránil mír.
Takové darování na nás uvalilo německou okupaci 15.března 1939, a ukázalo se být počátkem světové katastrofy, totiž Druhé světové války. Velkorysost darování nebyla v britské historii poprvé. Královně Viktorii pan min. předseda Disraeli daroval do koruny drahokam Indie (`Jewel of the Crown"), totiž celou Indii a titul Císařovny. A jak to skončilo?
Něco horšího jsme zaznamenali s tak zvanou Balfourovou deklarací (`Balfour Declaration"). Pan zahraniční ministr a bývaly ministerský předseda Velké Britanie Arthur James Balfour věnoval sionistům Palestinu. Bylo to jeho dopisem panu Lordu Rothschildovi ze dne 2. listopadu 1917. Deklarace byla pro svět a zejména Střední východ začátkem řetězců destabilizace a zabíjení. Svízele potvrzují současné tankové a letecké, téměř denní izraelské útoky na `palestinské území".
Svět je hadr na holi a bezmocný proti tomu, když britský politik daruje to co není britské, někomu jinému. Proč? Inu, jsou v tom prsty bankéřů světa! Nyní máme opět explosivní situaci vyvolanou intencí Západu darovat Kosovo, historické území našich jižních slovanských bratrů, které bránilo Evropu proti útočným Turkům, etnickým Albáncům. Vybuchne pověstný balkánský `soudek střelného prachu" se všemi důsledky?
Jsem přesvědčen, že Angličanům (ani světu) neposloužil Napoleon ani Hitler, když neprovedli chystané invase Britanie. Kdyby `Hrdý Albion" na své kůži poznal v moderních dějinách co je to být převálcován cizími armádami, nikdy by nepřipustil okupaci jiných národů, ať už je to dnes Afganistan či Irák a zítra někdo další.
Pro nás dnes musíme zaznamenat, že skutečné svobody nenabudeme dokud nedosáhneme neutrality. Naší opravdovou svobodou pak budeme moci ukázat světu co známe, umíme, a čím jsme pro něj významní.
Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn, 3. 3. 2008
zpět na hlavní stranu přehled článků ze Svědomí





Kontroversní konverse
Bohumil Kobliha
V anglických plískanicích prosince 2007 pan Tony Blair, podivně sesazený ex‑premiér Británie, konvertoval ke katolicismu.
Jeho oči už před `abdikací" od jara toho roku těkaly výrazem štvaného zvířete, i když skořápka sádrového úsměvu nezmizela z jeho kosmeticky zpracované tváře. Oči ale prozrazují ‑ to víme všichni. Stovky, ne‑li tisíce britských vojáků a "bezpečnostních kontraktorů" zahynulých v nekoloniálních a okupačních válkách na půdě Afganistanu a Iráku, a statisíce občanů zabitých při procesu "ochrany" a "osvobozování" jejich národů, i při prosazování tzv. demokracie "křižáky ze Západu", to nemůže ani otrlému nechat spát a nesmazatelně se podepíše na jeho fysiognomii. Pravda, o ty cizí, převážně muslimské civilní mrtvoly se Tony poctivě dělí s 43tím presidentem USA George "Dubyjou" Bushem.
l když by někteří nejraději parafrázovali "mrtvý muslim dobrý muslim", nemůžeme si nepřipomenout oči "kulturtrégra" Hitlera. Ty měly podobný lesk úděsu, když naposledy vycházel z berlínského bunkru (viz obecně známé autentické filmové záběry z dubna 1945), aby povzbudil bojovníky za tisíciletou říši, která se mu jaksi nepovedla.
Maně mne napadá, jak by se Vatikán (o kterém někteří židé tvrdí, že nadržoval nacistům ‑ viz holocaust) postavil k situaci, kdyby Hitler zatoužil zachránit si kůži či alespoň duši, a chtěl konvertovat ke Katolické církvi třeba v roce 1944. Samozřejmě, Führer měl na svědomí už tehdy životy statisíců, na rozdíl od Tonyho desetitisíců, ale jsou v těchhle počtech cifry řádů rozhodující? Zmařené životy jsou zmařené životy, ať jde o stovky, tisíce či statisíce!
Já sám jako konvertita (před patnácti lety) si nedovedu představit ty odpustky, a co by musel odklečet pan Blair. To by jistě nemohlo být 5x `Otče náš" a 5x `Zdrávas". U Blaira za každý život jedna svíčička? To by byl fajrák! Neslyšel jsem, že by londýnští hasiči měli poplach. Že by pomohla cesta do Lurd a odpustky za to? Kolik za kolik? Neznám intence Benedikta XVI.
Soudím, že Führer byl v podstatě pohansky čestný, nezatěžoval Církev ani zpovědníky. Otrávil se cyankáli a ještě si pro sichr stačil vpálit kulku do hlavy. To byl charakter! Ale tihle váleční zločinci dneška nemají úctu ani sami před sebou, tak ji shání od kardinálů... Na harakiri nemají!
A tak 21. prosince 2007, v den pohanských oslav Slunovratu, za asistence samotného westminsterského arcibiskupa pana kardinála Murphy O'Connora, vstoupil Tony Blair do lůna Církve ‑ zřejmě pro její větší slávu a autoritu. Nebo to patří tragikomicky k té `éře zhroucení" (viz Padre Pio)?
Nezbývá nám než nechat věci běžet, a nechat je na svědomí jak pana Blaira, tak samotné Církve Svaté. Nyní pan Blair, `očištěn", může být prostrkán i na funkci presidenta EU, když na věc přijde.
Ale co ty zmařené životy zavražděných civilistů i mrtvých vojáků? Ty nepřestávají křičet...
Eur Ing Dr Bohumil



Zvon po páté
Milan Křesadlo
(Recenze)
"Umlčený zvon", román Karla Dachovského z doby komunistického omámení/pomatení a původně napsaný v letech 1985‑86, vychází odvážně v nakladatelství Řád po páté. V předmluvě sám autor uvádí obavy svých přátel, že tématika je už pasé, a že už nikoho nebude osud řádového bratra františkána zajímat. Je jistě pravdou, že doba komunistického temna u nás byla světově překryta utrpeními celých národů i náboženských skupin. Jen si připomeňme utrpení Iráčanů, Palestinců či muslimských zajatců v americkém Campu Delta na Quantanamo Bay, ale to je jaksi mimo náš dosah. "Nehas co tě nepálí", doporučuje české přísloví, ale reverenda Dachovského zřejmě stále udivují a jitří děje okolo kdysi řádového spolubratra Jana Baptisty Bárty, jak byl překřtěn Josef Bárta u františkánů. Možná, že ho přitahuje postava sama samotná, která odvahou, svým osobním dynamismem a úpěnlivou pílí práce na lánech učení Ježíše není nepodobná nátuře Dachovského.
Životní příběh Jana Bárty, rebelanta pro Krista ve františkánské kutně, je jistě zajímavý. Život píše romány, jak všichni zakoušíme. U Bárty, přetlumočeného Dachovským, je ale škoda že nejde o zachycení hlubší autenticity dějů s přesnými jmény místy i časy událostí. Nebo hrozí ještě po létech nebezpečí pro hlavní aktéry? Jak to, že se současník a protagonista Dachovský nepokusil o životopis? Autenticita nám vyvstává jen v některých částech knihy, jako je na příklad u předložení Pastýřského listu kardinála Josefa Berana ze dne 15. června 1949 veřejnosti. Byla to vlastně rukavice hozená komunistům do tváře. A tedy pro děje knihy událost kardinální. V knize, dle neurčitého vyjádření jiných, veřejné čtení Listu sám kardinál odvolal! Odvolal? A to je právě informační nedostatek. Kniha neříká, nepotvrzuje, nevyvrací. Jsme ve vzduchoprázdnu. Chybí nám žulové skutečnosti, právě tam odkud se odvíjí drama persekuce jak církve, tak františkánů, i Bárty samotného. Vždyť Jan ještě s jedním spolubratrem byl řádem vyslán k `farářům v okolí", aby List z kazatelen zveřejnili. Trochu mi událost připomíná odvahu mého exilového přítele Milo Komínka, kdy on, jako kapitán Miko, zahájil v roce 1948 proti komunistům partyzánský boj s puškou v ruce.
Ač je samotným Dachovským v úvodu dvakrát zdůrazněno, že jeho vyprávění je román, touha po přesnosti faktu mne donutila nahlédnout do "Velké mše", poměrně rozsáhlého životopisu kardinála Berana (vydala Křesťanská akademie v Římě roku 1970 ‑ autor není uveden).
Dachovským presentovaný Pastýřský list Beranův, není ve `Velké mši" ani zmíněn, natož pak uveden v plném znění v přílohách, což zvídavého čtenáře uvádí v neurčitost. Proč se tak nestalo, kde je pravda? Nebo zde jde o pastýřský list jiného biskupa (biskupa Trochty)? Jak tuto klíčovou událost z "Umlčeného zvonu" posuzovat? Zde bychom zcela určité viděli rádi prohloubení, oproti dřívějším vydáním. Náznak či lakonický výraz může být zajímavý u básně, ale je jistě na škodu tomuto Dachovského dílu, katolické skutečnosti éry, i aféry s Pastýřským listem samotné, byť by šlo jen o román. Ani v detektivce nemáme rádi bílá místa.
Nejsilnějšími dojmy na nás bezesporu působí část knihy "Umlčený zvon" popisující příběhy internovaného Bárty, a vše co se v komunistickém vězení okolo něho dělo. To je vyprávění plynulé a tolik výmluvné. Popis doslova kontrastuje s ostatními letmými obrazy, "úsečkovitými" kapitolami knihy. Je to snad tím, že jde o přepis (či rovnou zápis?) přímého vyprávění františkána Bárty, kdy s ním Dachovský (v letech 1974‑79) pracoval v `církevních katakombách"? Možná.
Strohost, odsekávání, "úsečkovitost" podání drobných kapitol nám připomíná techniku Dachovského básní, tam syroba má své místo. Takhle psaná "básnická prosa" ale může být náročná pro dobu jako je naše, a dnešního čtenáře vůbec.
Kniha na mne působí dojmem, že jde spíše o román o katolickém náboženství ve speciální situaci persekuce, a víře representované jedním z oddaných františkánů. Kniha zcela otevřeně, i když možná nechtěně doznává ideál křesťanského mučednictví. Je to protiobraz vystupňovaného mučednictví dnešních muslimů? Je mučednictví pro nás dnes zajímavé, či dokonce přitažlivé a užitečné?
Po přečtení se nám vyrojí plno podobných otázek a tedy soudím, že by kniha měla být povinnou četbou pro každého budoucího klerika či adepta/adeptku řehole.
Postavili jste se někdy dovnitř skutečného zvonu?
Mně se zdálo, když jsem kdysi dávno stál ve Svatovítské věži vedle srdce mohutného bronzu Zikmunda, že zvonovina vydává šelesty dávných dějů. l vlny vzduchu, vítr může zvony lehce rozechvívat, není tedy existence zvonů nadarmo.
U Jana Baptisty Bárty jde ale o ryzí člověčinu. Jakkoliv cholerického, jakkoliv nerozvážného, i moderní technologii okouzleného člověka, který na vzdor své náboženské orientaci si přál umřít za volantem! Je bosonohé františkánství pasé?
V tom všem jsou rozpory dnešní doby, a tedy i osobností.
Milan Křesadlo, Londýn, 11.ledna 2008
zpět na hlavní stranu přehled článků ze Svědomí

Totální zbezmocnění
Bohumil Kobliha
Co můžeme očekávat do konce první dekády třetího tisíciletí?
Pro rok 2008 je nutno počítat předně s totálním zbezmocněním občanů. To platí všude tam, kam dosáhl a zasáhne lumpenkapitalisty vyprojektovaný průmysl antiterorismu. Anglický premiér, nezvolený leč přesto vládnoucí pan Gordon Brown, ohlásil v půlce listopadu 2007 další prohloubení antiteroristických opatření a akcí. Policie už dostala a dostává další práva, jaká nemají od španělské inkvisice a německého nacismu v Evropě obdoby. V inkvisici se čisté zbožné panny přiznávaly, že obcovaly s ďáblem. V nacismu po pár hodinách výslechu doznali mužové vybraní k likvidaci vše, co bylo potřeba. To se v Anglii dneška opakuje s muslimy. Ne že by vyznavači Islámu museli připustit obcování s ďábly, postačí, když se vybraný "dozná", že se účastnil přípravy teroristického útoku, byť byl na druhé straně globu na dovolené. Hysterie antiterorismu musí být stále živena! Stačí, aby ten který mluvil otevřeně kriticky o sražení věží WTO (9/11), a už se mu musí zacpat ústa. Příkladem je klerik Abu Hamza, byť pro Anglii a USA jako národovec bojoval za vyhnání Rusů z Afganistanu, při čemž byl těžce zraněn.
Čekám kdy k nálepkám, které na nás nadlidé a jiní supermani vymysleli, přibude obviňující: "pochyboval o sražení věží WTO muslimskými teroristy".
Americkým lumpenkapitálem prostrkané "příďové ozdoby", jako paní Merkelová v Německu a pan Sarkozy ve Francii, se už zapřísáhli, že sladí svůj "boj proti terorismu" s těmi, kteří jim k výsostným místům dopomohli, totiž s kapitány Bushlandu. "Imperiální presidentství", jak vládu G.W. Bushe nazval (dříve silně proamerický) komentátor The Sunday Times pan Andrew Sullivan (28.10.2007), může jásat nad svými úspěchy. Zatím...
Exemplárním příkladem zbezmocnění občanů může být situace v naší vlasti (tč. ČR), a jak dokázaly volby v roce 2006 se všemi následky.
Přes vzepjetí oposice, na příklad Národní strany, a přes všechny osobní oběti proti silám manipulativní demokracie, národovečtí politici neuspěli. Přehlédli mezinárodní tlaky a globalistické angažmá lumpenkapitalistů. V podmínkách agresivního globalismu ani nejvznešenější národní myšlenky nemohou, a vpravdě nesmějí uspět. Znemožnily by totiž okrádání národů.
Za této mezinárodní situace se zdá, že přežije jen Čech, který má v genech odzkoušené praktiky z dob, kdy jsme tři sta let a pak šedesát let trpěli. Opět nastane doba, kdy se zavrtá na chaty a chalupy, a zaměstnavatelům bude posílat "kuliho" jako za dob socialismu. Bude kývat na všechno a myslet si o "políbení", neboť doby bezmocnosti zná už na přeskáčku a pozpátku. Ví, že v "epoše zhroucení" (viz Padre Pio) nemůže dojít k ničemu jinému než ke kolapsu. Systém se musí nechat vyhnít ve své úplnosti.
Jsme zbezmocněni vazalskými vladaři k nečinnosti.
Konce světa se ale ještě obávat nemusíme, ten posunuli zasvěcení rabíni na rok 2012. Do té doby možná pomůže objevení ložisek nafty v Brazílii, které jsou prý větší než ty na Středním východě. To by mohlo odvrátit hlad Bushlandu po tekutém černém zlatě tím směrem. Leč co by udělali neoconi a jejich tažení proti "teroristickým" muslimům?
Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn, 21.listopadu 2007
zpět na hlavní stranu přehled článků ze Svědomí